Miroslav Molek (30) pochází z Mělníka. Dříve působil jako pouliční malíř a dnes je jedním z velmi vyhledávaných tatérů. Tetování se naplno věnuje deset let. Stát se malířem bylo jeho snem, ale na první škole ho od toho odrazovali. On však přesto neztratil své odhodlání jít si za tím, co v životě chce.

Tetování je čím dál oblíbenější tělesnou skarifikací. Už dávno není lidmi odsuzováno, jak tomu bylo dříve. Nyní je vnímáno jako ozdoba nebo třeba vzpomínka. Každý se nechává tetovat z jiného důvodu. Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s jedním z nejvyhledávanějších tatérů v České republice, Miroslavem Molkem.

Mirku, co jste vystudoval?

Původně jsem chtěl jít na prestižní malířskou školu na Žižkově, ale měl jsem trojky z chování. Bohužel mi tam řekli, že díky tomu nesplňuji jejich kritéria pro přijetí. Vyslechl jsem si, že nemám talent a byla mi doporučena jiná škola, která byla soukromá a kam by mě s těmito známkami vzali. Tak jsem šel na tuto školu a vybral si obor „Umělecký maskér a vlásenkář“.

A pracoval jste pak v tomto oboru?

Nepracoval. Dostal jsem asi 6 nabídek, mohl jsem například pracovat jako maskér ve Vinohradském divadle, ale já jsem o to neměl zájem. Vždycky jsem toužil po tom být malíř, ne maskér. Takže jsem to odmítl a šel jsem studovat dál.

Kdo vás přivedl k umění?

Řekl bych, že o umění se plně zajímám od svých čtrnácti let. První kresby vznikaly pro mou tehdejší lásku. Potkávali jsme spolu jednoho kreslíře, který maloval podzimní listí v parku. Pořád ho obdivovala a já si moc přál být jako on. A tak jsem začal trénovat, a to každý den v každé volné chvilce. Stal se ze mě pouliční malíř, který působil všude, kde se v danou chvíli nacházel. Ale nikdy to pro mě nebyl způsob obživy.

Čím jste se tedy živil před tím, než jste začal tetovat?

Já žiju sám od 18 let, takže jsem se o sebe musel hodně rychle umět postarat. Dělal jsem na stavbách a různé výškové práce. Pak jsem dělal 6 let dietologa a osobního trenéra v kulturistice. Nakonec mi v Turecku praskla noha na čtyřikrát a já začal s tetováním jako s pomocnou prací při té nemoci. Po čase jsem zjistil, že mi to vynáší víc, než klasická práce s klienty, a tak jsem se do toho dal naplno.

Jak se dostane umělec od plátna na tělo?

Hodně přátel po mně chtělo, abych dostal na papír představu o jejich tetování, což jim dříve nikdo pořádně neumožnil. Byla to doba katalogů, kde to fungovalo tak, že zákazník v tetovacím salónu ukázal stránku a na ní obrázek v druhém řádku. Nikdo nechtěl dělat vlastní návrhy a když, tak za pořádný příplatek. Po dlouhém přemýšlení jsem začal číst veškeré články o tetování, recenze na strojky, příslušenství a sledoval různá videa. První vlastní strojek jsem si koupil v roce 2011.

Kdo byl první, koho jste tetoval?

Můj první člověk byl můj bratr. Ten vždycky miloval tetování, ale jsme z chudých poměrů, takže si to nemohl dovolit. Znal mojí tvorbu, jak maluju obrazy a řekl mi, že chce, abych ho potetoval. Já jsem mu řekl, že si nejdřív koupím nějakou prasečí kůži, protože ta se nejvíce podobná té lidské, abych si to natrénoval. On ale řekl, abych neplýtval barvami a začal rovnou na něm.

Měl jste z toho strach?

Byl jsem plný emocí. Samozřejmě, že jsem byl nervózní a neohrabaný. Pořád jsem se ho ptal, jestli ho to nebolí a jestli je v pohodě. Dneska už vím, že to bolí každého a je mi to jedno.

Prošlo tetování obecně za deset let vaší práce nějakým vývojem?

Tetování se mění, jako každý umělecký směr. Vývoj je veliký, i když pár lidí zaspalo u hvězdiček a tribalů (ornamenty z geometrických obrazců, pozn.aut.). Za tu dobu se změnila hlavně technika, materiály, velikost prací, propracovanost a obtížnost. Některé práce jsou tak realistické, že se nedá věřit, že je to opravdu vytetované. Lidé se už nebojí své tetování ukázat, a tak mají potetované velké plochy těla.

Kde jsou vaše hranice? Stalo se už někdy, že jste něco odmítl vytetovat?

U 80 procent přání klientů si myslím, že jde o hlouposti. Ale to je jen můj názor. Je to umění a v něm má každý jiný vkus. Netetoval jsem třeba člověka, který mi neseděl osobností. Tím, že ho tetuji, s ním trávím spoustu času a vytváří se mezi námi nepopsatelný vztah.

Říkáte klientům svůj názor, i když se na něj nezeptají?

Je to věc, kterou mají na celý život, takže si myslím, že i ten můj názor, který je ve finále pro toho člověka nepodstatný, má velkou roli.  Například když člověk přijde narychlo s něčím vymyšleným a já mu na to řeknu, že jsem to tetoval už pěti lidem, tak si to většinou ještě dobře rozmyslí.

Vkládáte do své tvorby něco ze sebe?

Do mé práce dávám vždy maximum toho, co umím. Ať se jedná o nápis, anebo obrázek přes celá záda.

Stalo se už někdy, že byl zákazník nespokojen a odmítl vám například zaplatit?

To, že by byl někdo nespokojen, se mi naštěstí nikdy nestalo. Spíš jsem se spálil, když jsem věřil známým lidem, věnoval jim svůj čas (jednalo se především o větší tetování, které vyžadovalo několik sezení) a oni mi ke konci práce řekli, že na to nemají peníze.

Co jste dělal, když vám nezaplatili?

Upřímně, lidé mi dluží za tetování 120 000, což není malá částka. Ale já jsem se z toho poučil a vím, že to takhle už fungovat nebude. Ale dělám práci, kterou si vzít zpátky nemůžu. Nikomu vyřezávat kůži nebudu (směje se). Teď si účtuju peníze po každém sezení a nečekám až tetování dokončím.  To riziko tu ale bude pořád, vzhledem k tomu, že se neřídím filozofií „nejdřív peníze, potom práce“.

Vy jste si letos otevřel svůj první salón, je to tak?

Ano, ano. Měl jsem před tím pár nabídek jít pracovat do pražských salónů, ale nechtěl jsem. Když bych pro někoho pracoval, musel bych k tomu člověku a k jeho práci vzhlížet, což se nestalo. Teď pracuji sám na sebe a jsem spokojený. Klientů mám dost a práci každý den.

Kde jste tedy tetoval před tím?

Byl jsem takový domácí tatér, říkejme tomu escort tatér, který jezdil k těm lidem domů. Za ta léta to sice dost odnesly klouby a kolena, ale na druhou stranu mě to tak vytrénovalo, že jsem teď schopný pracovat v různých podmínkách.

Zaměřujete se ve své tvorbě na něco specifického?

Dělám hlavně černobílou realistiku (druh realistických tetování, jako je například portrét či zvíře, pozn.aut.). Ta je pro mě nejvíc zajímavá a nejvíc mě baví. Trendy se neustále mění, ale tenhle styl nikdy nezestárne.

Zdroje: Miroslav Molek

comments


ppl talk
Author: Šarlota Chmelářová

Podpořte autora
Starší příspěvky:
Zdravé palačinky? Jde to!

Milujete palačinky, ale říkáte si, že jejich konzumací narušíte svůj zdravý životní styl a nebo předsevzetí ? Nezoufejte. Tato sladká...

Dailystyle News

Zavřít