Mistryně autoportrétů a příběhy ukryté v obrazech

Srážka autobusu s tramvají a bouřlivé manželství s Diegem Riverou. Dvě události, které zásadně ovlivnily život jedné z nejvýznamnějších mexických umělkyň. Fridu Kahlo již od útlého věku trápilo chatrné zdraví. Jako malá prodělala obrnu, která zanechala její pravou nohu slabší a deformovanou. V osmnácti letech však přišla pohroma, která navždy změnila její život. Autobus, v němž cestovala, se srazil s tramvají a ocelové zábradlí jí probodlo pánev i břicho. Utrpěla řadu vážných zranění, včetně zlomené páteře. Během dlouhé rekonvalescence na lůžku začala Frida zahánět nudu malováním. Z dívky, která snila o kariéře lékařky, se tak postupně stala jedna z nejvýznamnějších umělkyň 20. století. Nad postelí měla zavěšené zrcadlo, díky kterému mohla zpodobňovat vlastní tvář na plátno. Sama říkala, že maluje především sebe, protože je člověkem, kterého zná nejlépe. Z přibližně 143 obrazů, které během života vytvořila, tvoří 55 právě autoportréty.

Při konzultaci svých obrazů se seznámila s Diegem Riverou, kterého si později vzala. Jejich manželství však bylo plné vrcholů i pádů. Kvůli následkům nehody Frida nemohla donosit dítě, po kterém velmi toužila, a oba manželé se zároveň potýkali s nevěrou. Za svého života byla známá především jako Riverova manželka, dnes je tomu naopak.

Její zdravotní stav i manželství se postupně zhoršovaly. Během života podstoupila přibližně třicet operací a nosila sádrové i kovové korzety. Není proto divu, že její tvorba byla mimořádně osobní a odrážela fyzickou bolest, psychické prožitky i složitý partnerský život. Frida však nebyla jen symbolem bolesti. Stejně silně do svých obrazů promítala lásku k Mexiku, jeho tradicím, barvám a lidové kultuře, které se staly nedílnou součástí jejího výtvarného jazyka. Prostřednictvím svých obrazů tedy vyprávěla příběhy o sobě nebo o politice a problémech, na kterých jí záleželo. Možná právě proto je dnes považována za jednu z ikon feminismu. Ve svých dílech otevřeně zobrazovala témata, o kterých se tehdy příliš nemluvilo – ženské tělo bez idealizace včetně ochlupení, potraty, bolest i otázky ženské identity. Nemalovala proto, aby vyhověla představám o ženské kráse, ale aby zachytila vlastní zkušenost.

Vlivná umělkyně, kulturní fenomén a komerční ikona

Jak se z mexické malířky stala jedna z nejznámějších osobností světového umění? Právě na tuto otázku hledá odpověď výstava Frida: Vznik ikony v Tate Modern. Návštěvníky provází životem Fridy Kahlo od jejích osobních příběhů až po proměnu v celosvětový kulturní fenomén a představuje i pojem „Fridamanie“ – fascinaci její osobností, stylem a uměním, která přetrvává dodnes.

Expozice představuje více než třicet ikonických děl Fridy Kahlo a doplňuje je fotografiemi, osobními předměty, tradičními oděvy i šperky, které pomáhají přiblížit různé podoby její osobnosti – umělkyně, intelektuálky, politické aktivistky i ženy hluboce zakořeněné v mexické kultuře. Součástí výstavy je také více než dvě stě děl jejích současníků i umělců, které svou tvorbou ovlivnila a rozsáhlá kolekce předmětů dokumentujících, jak se z Fridy Kahlo stala globální kulturní ikona.

Pokud si chcete návštěvu užít naplno, Tate Modern nabízí také doprovodný program, jehož jednotlivé akce se konají v konkrétních termínech. Návštěvníci mohou využít komentované prohlídky s odborným průvodcem nebo navštívit promítání filmu Frida z roku 2002. Příjemným zakončením může být návštěva restaurace Tate, kde je možné po předchozí rezervaci ochutnat speciální menu inspirované životem a tvorbou Fridy Kahlo – každý chod odkazuje na jinou kapitolu jejího příběhu.

Frida: Vznik ikony není jen přehlídkou slavných obrazů. Ukazuje, proč je Kahlo i více než sedmdesát let po své smrti jednou z nejdiskutovanějších osobností světového umění.

Od deformací vlastního těla k přírodě

Kubánsko-americká umělkyně, vzpírající se dotěrnému mužskému pohledu, reagující na násilí páchané na ženách, kritizující přehlížení zkušeností nebělošských žen v tehdejším feminismu a pracující s přírodními materiály. Ana Mendieta byla tvůrkyní, pro kterou se vlastní tělo stalo uměleckým prostředkem k vyprávění o identitě, ztrátě domova a vztahu člověka k přírodě.

Ve dvanácti letech byla v rámci projektu americké vlády oddělena od rodičů a poslána z Kuby do Spojených států. Právě tato zkušenost exilu a odloučení od rodné země se později stala jedním z nejdůležitějších motivů její tvorby. Studovala malířství, poté se začala věnovat performativnímu umění a v multimediálním programu německého umělce Hanse Bredera začala experimentovat s fotografií a vlastním tělem. Obličej, hýždě, ňadra. To vše nelichotivě přimáčklé na skleněnou desku. Prostřednictvím těchto fotografií ukázala, že své tělo odmítá podřizovat očekáváním okolí. Ve své rané tvorbě zároveň reagovala na násilí páchané na ženách prostřednictvím performancí a fotografií.

Postupně se její pozornost stále více obracela k přírodě a spirituálním rituálům starých kultur. Krev se v jejích dílech stala symbolem života, smrti i znovuzrození. Odloučení od rodné Kuby v ní zároveň probouzelo potřebu znovu nalézt spojení s krajinou a přírodou. Právě tehdy vznikají tzv. zemní sochy – fotografie a instalace v přírodě, na nichž autorčino nahé tělo splývá s kameny, bahnem, listím nebo peřím. Šlo jí především o vyjádření myšlenky, že lidské tělo je součástí přírodních cyklů a po smrti se do nich opět vrací.

Ana Mendieta se pohybovala v prostředí feministické umělecké scény, která usilovala o větší zastoupení umělkyň ve výstavách a sbírkách amerických galerií. Zároveň však kritizovala tehdejší přístup za to, že přehlížel zkušenosti nebělošských žen. Tragicky zemřela po pádu z okna svého newyorského bytu ve 34. patře. Její manžel, minimalistický sochař Carl Andre, byl obviněn z vraždy, soud ho však zprostil viny. Okolnosti její smrti dodnes vyvolávají debaty.

Pro Anu Mendietu nebylo tělo objektem k pozorování, ale jazykem, kterým vyprávěla o domově, identitě i přírodě.

Odhalení do hloubky

Výstava v Tate Modern nabízí možnost nahlédnout do tvorby Any Mendiety v mnohem širším kontextu. Vedle jejích ikonických děl představuje také filmy, rané malby a pozdější sochařské práce, z nichž řada nebyla ve Spojeném království dosud vystavena. Velká pozornost je věnována především její slavné sérii Silueta, ve které Mendieta zkoumala vztah lidského těla, krajiny a přírody.

Expozice tak nepředstavuje pouze jednotlivé práce, ale umožňuje lépe pochopit otázky, kterými byla protkána celá její tvorba – hledání identity, vztah k rodné zemi a hluboké propojení člověka s přírodním světem.

Umělecké experimenty

Vše je v pohybu – obraz, světlo a nakonec i samotný divák, který se stává součástí díla. Julio Le Parc byl argentinským umělcem, který však odjel do Paříže, kde se navždy usadil a stal se jednou z významných osobností evropské umělecké scény.

Už v rané tvorbě se zajímal o skupinu Arte Concreto-Invención a hnutí Spazialismo. První z nich vycházelo z geometrické abstrakce a odmítalo pouhou nápodobu reality, zatímco Spazialismo hledalo nové možnosti umění prostřednictvím propojení vědy, techniky, moderních technologií, barvy, zvuku a prostoru. Tyto myšlenky se promítly i do Le Parcovy tvorby, ve které začal experimentovat s pohybem, světlem a vnímáním diváka.

Julio odmítal, aby se člověk na obraz pouze pasivně díval. Prostřednictvím pohybu, světla, barev a různých prostředí zapojil publikum natolik, že se stalo součástí samotného díla. Byl také spoluzakladatelem skupiny Groupe de Recherche d’Art Visuel, která usilovala právě o propojení díla a diváka.

Ve svých experimentech pokračoval především v oblasti světelné projekce. Sekvence světelných vibrací a záblesků doprovázené zvuky vytvářejí intenzivní zážitek, který diváka vtáhne přímo do uměleckého procesu. Vedle obrazů a světelných instalací se věnoval také monumentálním sochám ve veřejném prostoru po celém světě.

Julio Le Parc tak změnil představu o tom, co může být obrazem. Jeho díla už nebyla určena pouze k pasivnímu pozorování – divákův pohled, pohyb a vnímání se staly důležitou součástí jejich prožitku.

Lákání světlem a třpytem

Hravá expozice, která nenechá návštěvníky v klidu. Le Parcova sedmdesátiletá kariéra je představena prostřednictvím instalací, světelných soch a velkoformátových obrazů. Výstava je plná světla a třpytu, které lákají diváka k objevování díla z různých úhlů. Zároveň ukazuje hloubku a rozmanitost umělcovy tvorby i jeho přesvědčení, že umění má být přístupné každému, nejen odborníkům.

Právě proto přináší výstava zcela odlišný zážitek. Divák už není pouze pasivním pozorovatelem, ale sám rozhoduje o tom, jakým způsobem bude jednotlivá díla vnímat a prožívat.

Zpěv jako kolektivní zážitek

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, co všechno dokáže lidský hlas? Litevská umělkyně Lina Lapelytė ano. V hlasu nevidí pouze prostředek komunikace nebo hudební nástroj, ale také způsob sdílení zkušenosti. Ve své tvorbě propojuje experimentální hudbu, operu, performanci a vizuální umění a zkoumá, co se stane, když se hlas jednotlivce promění ve společný zpěv. Do svých projektů zapojuje profesionální i amatérské interprety a zpochybňuje tím rozdíl mezi umělcem a divákem.

Její tvorba stojí na spolupráci a vytváření společného prožitku. Prostřednictvím zpěvu otevírá témata zranitelnosti, mezilidských vztahů i toho, kdo má ve společnosti možnost být slyšen. Ve svých dílech zároveň pracuje s prvky popkultury, ekologie, nostalgie a genderových stereotypů.

Linin svět her

Zvuky. Pohyby. Improvizace. Instalace podobná bludišti proměňuje prostor v místo, kde mohou návštěvníci společně vytvářet dílo. Vydávat zvuky, reagovat pohybem, poslouchat ostatní a spojovat jednotlivé projevy do výsledné kompozice.

Ostrov Serendipity stírá hranici mezi divákem a performerem. Návštěvník není pouze pozorovatelem, ale stává se součástí vznikající choreografie a zvukové kompozice, která se pokaždé promění podle lidí, kteří jsou právě přítomni. Je to místo, kde se umění, hudba a improvizace setkávají zcela nečekaným způsobem.

Hlas africké identity

Měla se stát právničkou, ale vždy cítila, že má kreativní duši. Právě běh ji nakonec přivedl k tanci, který se stal nedílnou součástí jejího života. Nora Chipaumire je zimbabwská umělkyně pracující na pomezí pohybu, divadla, filmu, zvuku a sochařství. Ve své tvorbě zpochybňuje a zároveň vědomě pracuje se stereotypy o Africe, černošském těle, umění, kultuře, kráse i ženské roli. Často vychází z vlastního životního příběhu, prostřednictvím kterého otevírá hlubší otázky identity, historie a moci. Střet černošské ženy s maskulinitou, mocí, sexualitou i odmítáním proměňuje v pohyb, zvuk a manifesty. Zajímá ji, jak se z těla stává nositel paměti, historie i odporu vůči stereotypům. Ve své novější tvorbě se zároveň vrací k mytologii národa Shona a hledá způsoby, jak vyprávět africké příběhy z vlastní perspektivy, nikoli pohledem koloniální historie.

Její práce není určena pouze ke sledování, ale především k prožitku. Umění je zde prostorem pro učení, dialog a hledání nových způsobů, jak sdílet historii a zkušenosti lidí, jejichž hlasy byly dlouho přehlíženy. Tvorba Chipaumire předkládá divákovi příběhy o africké identitě, které vypráví z vlastní zkušenosti.

Zvuky skal

Skály nesoucí příběhy a energii předků. Tento živý organismus zvaný gadzi, vyrobený výhradně ručně, vtahuje návštěvníka do krajiny inspirované Zimbabwe, kde může naslouchat zvukům a reagovat na ně vlastním pohybem. Gadzi je spjata s legendami národa Shona a představuje ztělesnění trvalé odolnosti přesahující koloniální představy. Je považována za matku božstva, která podle legend dala vzniknout skalním útvarům Balancing Rocks. Zvuky z reproduktorů zabudovaných do dřevěných boxů doplňuje tradiční nástroj mbira. Tyto ručně vyrobené rezonátory podtrhují důmyslnost afrických i diasporních přístupů ke zvukovým technologiím.

Chipaumire zve publikum k interakci s instalací – nahlédnout mezi skály, posadit se na reproduktory, vnímat zvuk a reagovat na něj vlastním pohybem.

Praktické informace k expozicím Tate Modern

Frida: Vznik ikony – 25. června 2026 – 3. ledna 2027

Ana Mendieta – 15. července 2026 – 17. ledna 2027

Julio Le Parc – Světlo. Barva. Akce – 8. června 2026 – 3. května 2027

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, ostrov Serendipity – 25. července – 31. srpna 2026

Komise pro nekonečna Nora Chipaumire: Gadzi – 3. června – 23. srpna 2026

Termíny výstav i doprovodných programů se mohou měnit, proto je vhodné před návštěvou ověřit aktuální informace na stránkách Tate Modern. U většiny akcí je vhodná rezervace předem.

Kredity fotografií:

Frida: The Making of an Icon

Frida Kahlo, Untitled [Self-portrait with thorn necklace and hummingbird] 1940. Nickolas Muray Collection of Mexican Art.

Frida Kahlo, Memory (The Heart) 1937. Private Collection.

Frida Kahlo, Self-Portrait (With Velvet Dress) 1926. Private Collection.

Installation images. Photos © Tate (Larina Annora Fernandes).

Ana Mendieta

Ana Mendieta, Imágen de Yágul 1973. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta, Bird Run 1974. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta, Untitled: Silueta Series 1976. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta Untitled: Silueta Series 1978, remade 2026, installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Ana Mendieta installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Ana Mendieta Untitled (Glass on Body Imprints) 1972/1997. installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Julio Le Parc – Light. Colour. Action.

Julio Le Parc with Reflective Blades. © Atelier Le Parc 2026 ADAGP Paris, and DACS London.

Julio Le Parc, Series 37 n°1, 1970. Lent by the Atelier Le Parc 2026 © ADAGP, Paris and DACS, London 2025

Installation images. Photo © Tate Photography (Kathleen Arundell)

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, Serendipity Island

Rugilė Barzdžiukaitė, Vaiva Grainytė, Lina Lapelytė, Sun&Sea (Marina), 2019, Lithuanian Pavilion, Biennale Arte 2019, Venice, organised by Nida Art Colony, Curated by Lucia Pietroiusti, Photo by Andrej Vasilenko.

Lina Lapelytė, What Happens With a Dead Fish?, Theater Spektakel, Zurich, 2022. Photo: Kira Kynd.

Installation images. Photo © Tate (Reece Straw) 

Infinities Commission Nora Chipaumire: Gadzi

nora chipaumire, NEHANDA2021 © Alla Kovgan @ Mko Malkhasyan

Installation images. © Tate Photography (Sonal Bakrania)

Zavřít se někde sama a malovat, vypnout vnímání času a světa okolo

Zuzana Osako studovala užitou malbu a v Japonsku, kde několik let žila, se věnovala tradiční malbě tuší. Dnes si ji většina z nás spojuje s úspěšnou lokální značkou Tradice, ve které navazuje na prvky lidové kultury tak, aby dobře sloužily v současném životě.

„Uvnitř se určitě cítím být více ilustrátorkou a výtvarnicí. Oděvní tvorba je jedna z forem, kterými řeším různé náměty a projekty. Svoboda je zavřít se někde sama a malovat, nebrat telefon, vypnout vnímání času a světa okolo a ponořit se do dobrodružství, barev, světel a stínů, linií,“ vysvětluje Zuzana svůj postoj, zda se vnitřně cítí být více ilustrátorkou, která svět vypráví v obrazech, nebo oděvní návrhářkou, jež tato plátna přenáší na lidské tělo.

Obklopena tradicemi

Vyrůstala na Podluží, které má pověst regionu s bohatým folklorním dědictvím. „Moje prababička žila s námi ve dvojdomku a nenosila nikdy nic jiného než lidový oděv. Připadalo mi to přirozené a zároveň jsem věděla, že se obléká jinak, a zajímalo mě to. Půjčovala jsem si její šaty, šátek, čagan, blbla v tom a vnímala jsem reakce okolí,“ popisuje Zuzana, jak vypadalo její dětství. Kromě vystupování a zpívání v krojích ale doma krojovou tradici neměli, na svátky je nenosili. Často tak přemýšlela, proč některé rodiny toto prožívají, a její rodina ne a jestli je to zkrátka daná věc. „Děti, které v kroji chodily, měly mnohem bohatší život během roku, na to jsem myslela,“ dodává Zuzana. Jako výtvarnice začala tradice pozorovat více zblízka a v kontaktu s diváky jejích prací opět sledovala reakce.

Protože už na Podluží nežije, je její život spojený spíše s vírou a cyklem roku než s tradicemi žitými v tamní komunitě. Doma s rodinou však slaví svátky, zdobí dům a připravují pokrmy, které se váží k událostem během roku, tak jak se to naučila od svých předků. „Kdybych tam žila a vychovávala děti, sdíleli bychom tradicemi s lidmi a místem,“ vysvětluje Zuzana.

Návrat lidových oděvů a řemesel do současného prostředí

Značka Tradice je na trhu již od roku 2015 a veškerá její výroba byla, a stále je, výhradně tuzemská. Zaměřuje se na maximálně etický přístup, který je ohleduplný k lidem i k přírodě. Prvních deset let v dílně šili na zakázku a sbírali cenné zkušenosti, díky kterým dnes jejich oděvy zákazníkům skvěle padnou. Současnou dominantou značky je totiž nabídka oblečení v konfekčních střizích. Ve svých kolekcích dlouhodobě pracuje s tradičními technikami a spolupracuje s mistry řemesel – od modrotisku přes paličkovanou krajku až po látkové květiny nebo ručně tkané textilie. Jejím cílem není folklor konzervovat, ale vracet ho zpět do současného života tak, aby byl přirozený, nositelný a atraktivní i pro novou generaci.

Vést lokální značku, která staví na poctivém řemesle, je v době rychlé módy obrovská výzva. Pro Zuzanu je nejtvrdší realitou fakt, že na provozní věci zůstala úplně sama. „Už řadu let mi chybí někdo na provoz. Starám se o něj sama a nemám ani prostor takového člověka najít,“ přiznává. Jako velký problém českého trhu navíc vnímá absenci vhodné prodejní sítě. „Spolupracovala jsem se značkou Pietro Filipi a byla to úspěšná spolupráce, s předpokladem dlouhodobé. Jenže podnik záhy skončil,“ osvětluje Zuzana potíže. Zároveň však poznamenává, že má skvělou klientelu, za kterou je vděčná.

Příběh schovaný ve vzorech

Na autorských vzorech, které jsou charakteristické pro Tradici, často spolupracuje se svým synem Luigim, který studoval grafický design. Hluboký respekt k historii a pohled mladého designéra spolu fungují naprosto skvěle. „Luigi zná moje cítění od malička, denně jsme spolu kreslili. Na projektech se mnou pracuje odlišně než na těch vlastních nebo pro své klienty. Chápeme se, rozumíme si,“ podotýká Zuzana.

Fáze procesu, kdy takový vzor vzniká, si užívá všechny. „Baví mě, že do vzoru uchopím něco, co miluji. Kousek krásy, které nemůžu odolat. Třeba pole v říjnu, makové květy, růže a mnoho dalšího. Těším se na různé barevné kombinace a že ty kousky něčeho nádherného budu moct mít u sebe, na sobě, na lidech kolem, na stole, na porcelánu, pracovat s nimi na látkách, střizích, v domácnostech a na fotografiích,“ vypráví Zuzana.

Na svém webu Zuzana slibuje pro značku Tradice pouze jeden autorský vzor ročně, přesto jich v roce 2023 vyšlo z jejího ateliéru mnohem víc. Neztrácí se tím koncept pomalé módy? Výtvarnice s úsměvem vysvětluje, že své zásady drží. „V Tradici vzniká opravdu jen jeden vzor ročně, protože pro firmu Matějovský jsem dělala další čtyři,“ objasňuje. Tradice tak zůstává udržitelným projektem, zatímco ona sama paralelně funguje jako nezávislá výtvarnice na řadě jiných zakázek.

Folklor, moderní styly a latina

Nově značka Tradice spolupracuje se Základní uměleckou školou Folklorika. Když Zuzana poprvé uviděla tamní děti tančit naživo v Kolíně, zažila šok – místo tradičních lidových tanců totiž předváděly moderní styly a latinu.

„Z názvu jsem nečekala pestrost, jaká ve Folklorice je, ale měla jsem otevřenou hlavu. Myslím si, že řešení se nevytváří, ale nachází – nebo to tak aspoň sama prožívám. Limit přináší svobodu a pestrost školy nakonec přinesla vzor, který ji dokonale vystihuje,“ vypráví o netradičním spojení.

Tradice rozhodně nepatří jen do muzea

I když pro generaci Z a mladší lidi může folklor snadno sklouznout do kolonky „retro“, Zuzana skrze svoji práci dokazuje opak a ukazuje, jak bohatý svět nabízí moudrost předků.

„Mladí lidé touží po psychické pohodě a kvalitě života. Luxus dnes nacházejí v jiných parametrech než v okázalosti. To, co nabízí moudrost předků a co vzešlo z krajiny kolem nás, je recept na kvalitní a plnohodnotný život. Můžete to samozřejmě symbolizovat ornamentem v moderním pojetí, ale to nejpodstatnější to určitě není. Mladé rodiny se o tradice zajímají intenzivně jako o součást životního stylu a kulturnost. Často k tomu používají vlastní jazyk a mě nesmírně baví to pozorovat. Specifické je to pak samozřejmě u mladých lidí, kteří z tradičních rodin přímo pocházejí,“ líčí výtvarnice.

Při zaznění jména Zuzana Osako se většině z nás vybaví jihomoravské Podluží, folklor a příroda. Výtvarnice by však v budoucnu ráda ukázala i svou druhou, méně známou tvář a vedle lidových motivů se vrátila také k odvážnější tvorbě.

„Než se u mě zmíněné náměty ustálily, a to z velké části na základě poptávky, dělala jsem spoustu fashion ilustrací – hravých, odvážných, experimentálních. A to bych ráda oživila,“ uzavírá Zuzana s tím, že ke své stávající práci chce znovu přidat prostor pro umělecký experiment.

Zdroje fotografií: ZUZANA OSAKO

ANNA BRANDEJS = vysoká kvalita

ANNA BRANDEJS je prémiová česká značka, která mění pohled na moderní anti-aging spojením vědy, biochemie a estetické medicíny. Nabízí vysoce kvalitní pleťovou a dekorativní kosmetiku z těch nejlepších ingrediencí na trhu i pokročilé doplňky stravy. Za jejím zrodem stojí Dr. Anna Brandejs, uznávaná odbornice s více než dvacetiletou praxí, která věří, že skutečné mládí pokožky vychází zevnitř. Filozofie značky proto staví na unikátním konceptu „Inside-Out“ – kombinaci vysoce koncentrované péče bez dráždivých parfémů s vědecky podloženou vnitřní výživou pro dlouhověkost buněk. Produkty s čistým složením bez kompromisů jsou navrženy pro náročné zákazníky, kteří místo prázdných marketingových slibů hledají prokazatelné a dlouhodobé výsledky podložené klinickými studiemi.

Denní omlazující hydratační krém

Denní krém Daily Defence + Repair od značky ANNA BRANDEJS by měl rychle vyhladit vrásky, zpevnit a rozzářit pokožku a dopřát jí dokonalou hydrataci. Obsahuje průlomovou kombinaci probiotik, prebiotik a extraktu z australské rostliny, jež nese název klokaní tlapka. Tato sestava slibuje zdravý, krásný a viditelně omlazený vzhled, což potvrzují i klinické studie použitých aktivních látek. Zatímco probiotika plní funkci rozzáření a barevného i povrchového sjednocení pleti, úkolem prebiotik je optimalizovat kožní mikrobiom. Pouze zdravá a harmonizovaná tkáň totiž dokáže maximálně využít další účinné složky v krému. Samotná klokaní tlapka je pak ve složení zastoupena z důvodu mimořádného liftingového účinku, kterým se tato exotická bylina pyšní.

30 dnů poctivého testování

Abychom nezůstali jen u slibů výrobce, podrobili jsme denní krém ANNA BRANDEJS reálnému testu. Následovalo 30 dnů poctivého nanášení každé ráno. Jaký je verdikt?

Krém jsme aplikovali na suchou pokožku s vráskami u ženy ve věku 50+. Hned po otevření kelímku potěší velice jemná, decentní vůně. Nejde však o umělou parfemaci – kosmetika této značky je striktně bez parfémů – ale o přirozené aroma použitých ingrediencí, které dokáže okamžitě navodit atmosféru dokonalé sebepéče. Po samotné aplikaci zůstala pleť hloubkově hydratovaná s lehce mastným, avšak komfortním ochranným filmem, přičemž pocit vyživení přetrvával po celý den. Během testování jsme zaznamenali viditelné projasnění tváře, zjemnění textury kůže a mírné zesvětlení pigmentových skvrn. Velkým bonusem je stoprocentní snášenlivost – nedošlo k žádné negativní reakci, jako je ucpávání pórů, tvorba pupínků, pálení v očích či jiné podráždění. Krém si navíc skvěle rozumí s dekorativní kosmetikou a funguje jako výborný podklad pod make-up.

Avšak po měsíci používání k žádné zásadní transformaci, jako je vyhlazení hlubších vrásek, zpevnění kontur obličeje nebo efekt výrazně „šťavnatější“ pleti, nedošlo. Znamená to, že produkt nefunguje? Vůbec ne. V biologii zralé kůže je totiž 30 dní velmi krátká doba. Zatímco u mladé pleti trvá obnova buněk zhruba měsíc, po padesátce se tento cyklus zpomaluje až na 60 dní. Prémiová kosmetika navíc nepoužívá levné silikony, které vrásky opticky vyplní jen do prvního umytí. Pracuje v hlubších vrstvách a nastartování přirozené tvorby kolagenu se na povrchu reálně projeví až po 2 až 3 měsících pravidelné péče.

Podle naší zkušenosti je tento krém ideální volbou pro sušší typ pleti, na každodenní použití i pod líčení, zejména pro ženy od 45 let, které trápí dehydratace a ztráta jasu. Pro viditelné omlazení struktury kůže je však potřeba se obrnit trpělivostí a ideálně podpořit buňky i zevnitř.

Produkt pro náročné uživatele

Denní krém Daily Defence + Repair od značky ANNA BRANDEJS je bezpochyby technologicky vyspělý produkt s čistým složením, skvělou snášenlivostí a poctivou dávkou prebiotik. Pokud ale od krému za bezmála dva tisíce korun čekáte okamžitý wow-efekt nebo rychlé vymazání vrásek, budete zklamaní. Tento produkt je určen spíše pro velmi náročné uživatele, kteří vyhledávají prémiovou péči a rádi si připlatí za specifické, vědecky podložené ingredience. Pro běžnou každodenní péči to však rozhodně není nutná investice.

Zdroje fotografií: ANNA BRANDEJS

I na nejmenším detailu záleží

Alexmonhart je lifestylová značka na pomezí designu, módy a beauty segmentu. Staví na kultivované jednoduchosti, dlouhodobé estetice a přesvědčení, že i ten nejmenší detail může nést význam. Její produkty se stávají Permanent articles of your being – předměty, které člověka doprovázejí a tvoří. Alexandra Steklík Monhart je známá kolekcí parfémů The Lexicon of Eternity, které se dají vrstvit a kombinovat. Tím vzniká zcela jedinečný mix vůní, který odhaluje různé vrstvy nositelovi osobnosti.

Kožené boty, temná duše a jiskřící sarkasmus

Takhle lze vystihnout českého malíře Jana Vytiska, jenž je vizuálním bardem znepokojivého folkloru, právoplatný Blasphemer a dost možná také pátý jezdec apokalypsy. Janova pop-surrealistická tvorba z něj udělala jedno z nejvýraznějších současných jmen české umělecké scény. Jeho první obraz si koupil český vizuální umělec a sochař Krištof Kintera, kterého nejspíš zaujala upřímná punkovost díla. Pro Vytiska je velmi důležité, jaký pocit v divákovi vyvolá, a proto by do obrazu nejraději dal všechny emoce, se kterými se v životě potýkáme. V éře platformy MySpace – tehdejšího centra hudby, módy a výrazného vizuálního stylu – si uvědomil, že nechce splývat s davem, ale touží po vlastním rukopisu. Fascinován melancholií, českou dekadencí, Valašskem, chalupami a lesy, vtiskl své tvorbě specifickou atmosféru. Prací s barvami a symboly pak svá díla posouvá do úplně jiných rovin. Zároveň nedělá „čistý folklor“, je to spíš fikční svět, ve kterém se ty věci odehrávají. Je tam současnost, odkazy na popkulturu, hudbu, literaturu.

Propojení vůně a vizuálna

Výsledný sleeve pro vůni The Blasphemer vznikl několikanásobným sítotiskem výrazné fialové barvy na černý matný papír. Kombinace materiálu, vrstvení a kresby vytváří objekt, který funguje stejně silně vizuálně jako hapticky. Na přebalu se objevují motivy typické pro Vytiskovu tvorbu — kozel, smrt, květinový palouček nebo kostel. Symboly oscilující mezi spiritualitou, folklorem, ironií i temnotou. Stejně jako samotný The Blasphemer pracuje i tato vizuální interpretace s kontrasty krásy a neklidu, posvátného a profánního, něhy a syrovosti. Temné oudhové dřevo, kadidlo, šafrán, růže a kůže. Tato kombinace působící mysticky, téměř rituálně, vám napomůže přenést se do světa, ve kterém víte, že i když mu vládne hřích, pokání se skoro vždycky skrývá v kouři. Vytiskův rukopis tak nevytváří pouze obal parfému, ale vizuální pokračování samotné vůně.

Pouhý parfém, nebo sběratelský kousek?

Každý kus je ručně číslovaný a signovaný autorem. Celá edice vzniká pouze v počtu 50 kusů a je dostupná výhradně ve speciálním balení jako sběratelský objekt na pomezí parfému a umění, který bude možné pověsit na zeď jako objekt nebo si zarámovat samotný tisk.

Černá kůže, odlesk ikonoklasmu a sen s příliš mnoha dveřmi. Jsi Blasphemer a tvou signature vůní je osobní mytologie, která tě halí jako cigaretový dým. Staň se součástí této vize a získej jeden z padesáti sběratelských kusů.

Zdroje fotografií: všechny fotografie týkající se ART SERIES: ANNA KLVAŇOVÁ
fotografie Alexandry a Daniela: PATRIK HÁCHA

Fascinace k barvám, vzorům a domácím řemeslům.

Tereza Rosalie Kladošová je česká módní návrhářka, výtvarnice a absolventka pražské UMPRUM. V roce 2019 byla oceněna nejprestižnější českou designérskou cenou Czech Grand Design jako Grand Designér roku a Módní designér roku za inovativní kolekci Merino Recycle, ve které proměňuje odpadní merino vlnu v autorskou látku. Pro její tvorbu jsou příznačné fascinace barvami a samotné vzory, které Tereza navrhuje a vytváří v TRK studiu. V kolekcích jsou pro ni důležité lokální výroba a udržitelnost, které podporuje například výrobou vlastní látky ze zbytků merino vlny, ze kterých Tereza následně tvoří jedinečné kabáty, bundy a v poslední době i tapiserie.

Jedinečná příležitost pořídit si TRK kousky

Návrhářka připravila novou limitovanou letní kolekci a představí ji na pop-up akci s názvem CIAO. Takovéto pojmenování bylo vybráno z důvodu, že se jedná na delší dobu o poslední šanci pořídit si TRK kousky. Připraveny jsou stálice za skvělé ceny a samozřejmě již zmíněná novinka, ve které každý kus je opravdu originál v jediném provedení. Terka vybalila poklady z předchozí tvorby, ale i printy, které jsou úplně nové a vytvořila mix&match limitku hravých letních looků. V kolekci najdete košile, topy, kalhoty, kraťasy, sukně, bundičky a trenčkoty.

Zpestření vašeho týdne

Doražte si vyvětrat hlavu, prohlédnout si jedinečné módní kousky a nechat se unést příjemnými materiály. K tomu si navíc můžete dopřát zářivě růžový drink Sarti Spritz, který vás naladí na vlnu sicilských pomerančů, exotického manga a šťavnaté marakuji.

CIAO POP-UP se uskuteční ve Ones Concept Store v Praze na Malé Straně. Slavnostní zahájení proběhne ve čtvrtek 4. června od 17 do 22 hodin. V následujících dnech, tedy v pátek 5. a v sobotu 6. června, bude otevřeno vždy od 11 do 19 hodin. Tak zatím CIAO!

Zdroje fotografií: VOJTĚCH VEŠKRNA

Mise značky Victoria’s Secret

Nabízet ty nejlepší produkty, které ženám pomáhají vyjádřit jejich sebevědomí, smyslnost a sílu. Taková je mise této známé značky. Victoria’s Secret & Co. (NYSE: VSCO) je specializovaný prodejce moderních, módou inspirovaných kolekcí, včetně podprsenek, kalhotek, spodního prádla, oblečení, ležérních pyžam, plavek a sportovního oblečení, ale i oceňovaných vůní a produktů péče o tělo. VS&Co se skládá z předních značek Victoria’s Secret a PINK, které sdílejí společný cíl podporovat ženy ve všem, co dělají, a ze značky Adore Me, inovativní značky spodního prádla zaměřené na technologie a digitální prodej, která slouží ženám všech velikostí i finančních možností a v jakékoli životní fázi.

Posílení své globální přítomnosti v České republice

Před třemi lety jsme přivítali první pobočku Victoria’s Secret na pražském Chodově a nyní se přidává druhá, konkrétně v pražském Palladiu. Společnost má o český trh dlouhodobý zájem a už pár let zde hledala vhodné prostory, nespokojí se jen tak s nějakým místem. K rozhodnutí umístit pobočku právě do Palladia přispěla skutečnost, že tam již sídlí další známé značky. Hlavním faktorem však byla lokalita nákupního centra, jde totiž o oblast, kde se střetávají místní s turisty.

Fitting zdarma a vyšití iniciálů

V pátek 29. května se v 10 hodin ráno v 1. patře prodejna otevře a vy budete mít možnost pokochat se, případně si i zakoupit kousek spodního prádla, domácího oblečení či kosmetický produkt. Přítomná bude i ikonická parfémová voda Bombshell, která po svém otevření rozvine vůni brazilské maracuji, rozkvetlé pivoňky a madagaskarské vanilkové orchideje. Největším lákadlem je však fitting podprsenek zdarma a bez rezervace a to znamená – žádné překvapení doma u zrcadla! Prostě přijdete a odcházíte ve správné velikosti. Kdo bude chtít, ten si mezi 12:00 a 18:00 může nechat na zakoupené zboží vyšít iniciály a prvních 500 zákazníků, kteří utratí nad 500 Kč, dostanou dárek v podobě Victoria’s Secret tašky.

Určitě si tedy datum 29. 5. zvýrazněte v kalendáři a doražte do prostoru plného smyslnosti a atraktivity, protože přesně taková Victoria’s Secret je. Tohle otevírání si nemůžete nechat ujít!

Zdroj fotografií: 1,2,3,4,5,6

Tato osoba má na kontě nespočet populárních songů, jako například Flashing Lights, Heartless a nebo také píseň Father z již zmiňovaného alba Bully. Tyhle písničky slyšel každý z nás alespoň jednou a možná je doteď poslouchá. Je tady ale i část lidí, která by Kanyeho chtěla vidět naživo a touží si naplno užít jeho show, kde pobíhá po točící se zeměkouli a kolem něj se rozléhají oblaka a nekonečno hvězd. Právě tady nastává problém s jeho velmi kontroverzní stránkou. 

Ye byl pro mnoho lidí idolem, vzorem a jeho legendární tweety bavily celý svět. Byl známý jako cílevědomý, pracovitý člověk, který si šel za tím, co chtěl tak dlouho, dokud toho nedosáhl. Jeho hudba byla plná motivujících slov a sebevědomí, dokud v roce 2022 nepřišel zvrat v jeho kariéře. Kanye začal veřejně projevovat antisemitismus a obdiv k nacismu. To pobouřilo několik milionů lidí a jeho popularita se počala proměňovat spíše v nechuť, masivní ztrátu spoluprací a omezení na sociálních sítích. Ye se snažil na internetu všelijak obhájit, prohlašoval o sobě, že samozřejmě nacista není, jenže jeho chování nás přesvědčovalo o opaku. I když to posledních pár let přestala většina z nás řešit, v březnu roku 2026 je tohle téma opět na pořadu dne. 

Kanye měl vystoupit na několika místech a na několika místech jeho koncerty také zrušili. Například v Polsku, kde se vláda ostře ohranila kvůli tragické historii této země. Dále v Londýně, kdy se úřady rozhodly neudělit mu cestovní povolení ETA a v důsledku toho se zrušil celý festival Wireless Festival. Ke zrušení došlo i v Marseille a nebo v Basileji. Na lámání chleba došlo i u nás v Praze. Ye se má objevit u nás v České republice 26. července v pražské Chuchle aréně. Na internetu začal obrovský zmatek, jednak kvůli tomu, že se každý den měnil stav události. Jeden den Kanye vystupovat měl a druhý den se napsalo že určitě ne. Zároveň se lidé začali bouřit a podepisovat petice proti koncertování umělce v Praze. Zastupitelstvo městské části Praha – Velká Chuchle schválilo nesouhlasné stanovisko k pořádání tohoto koncertu. Primátor Bohuslav Svoboda se k situaci vyjádřil tak, že nehodlá interpretovi poskytovat pódium.

Chuchle aréna je však soukromý pozemek, takže stát ani radnice nemají v této situaci hlavní slovo. Avšak k pořádání události jako je tato je zapotřebí nespočet povolení a tam už by mohl nastat zádrhel. Ředitelka arény se prozatím vyjádřila, že ve vystoupení nevidí problém. Nynější stav je tedy takový, že koncert není zamítnutý, ale ani povolený a zatím není možnost si zakoupit lístky. Otázkou tedy je, zdali by se vůbec měl uskutečnit. 

Kanye je sice gigant hudebního průmyslu, vlastník úspěšné značky Yeezy, ale také je to osoba s nelidskými názory. Měli bychom oddělit umělce od umění, nebo už to po jeho skandálech nedokážeme? Chceme, aby člověk, který veřejně projevoval obdiv k nejhorší ideologii chodil v ulicích, kterými chodíme i my, toužíme ho zde zahlédnout? Komu přesně jdou peníze z koncertu a pokud by se vystoupení konalo a my si zakoupili lístek, koho tím podporujeme? Tohle jsou otázky, na které bychom se všichni měli ptát. 

Zdroj fotografií: 1, 2, 3