O existenci Charm Baru Tvůj šperk jsem se dozvěděla před několika měsíci díky algoritmům na Instagramu. Už podle sociálních sítí je patrné, že si koncept našel své fanoušky. To se mi potvrdilo, když jsem jednoho sobotního odpoledne vyrazila s kamarádkou do Myslíkovy ulice, kde obchod s ateliérem sídlí. Bylo narváno. Komponenty ke svému šperku si zde zrovna vybírala i budoucí nevěsta během rozlučky se svobodou. Raději jsme nechaly „efekt tramvajové zastávky“, jak poznamenala zdejší paní asistentka, za sebou a vrátily se ve všední den dopoledne. A právě to můžu jedině doporučit. Návštěva je mnohem příjemnější, když se tu s nikým nemačkáte a v klidu můžete promyslet, jak bude váš budoucí náramek či náhrdelník vypadat a který řetízek a přívěsky pro něj zvolíte. A že je z čeho vybírat. 

Najdete tu srdce, hvězdy nebo iniciály, ale také symboly štěstí, ochrany či motivy inspirované mořem, cestováním, sportem nebo Prahou. Ty si oblíbili hlavně turisté, kteří si chtějí odvézt originálnější vzpomínku než běžný suvenýr. Po celou dobu jsou vám k dispozici asistentky, které ochotně poradí, ukážou, jak s komponenty pracovat, a v případě potřeby šperk sestaví za vás. Já jsem si chtěla všechno vyzkoušet sama, jenže jemná motorika není zrovna moje silná stránka. Po několika minutách boje s očky jsem nakonec pomoc ráda přijala. Před placením navíc personál automaticky zkontroluje, že jsou všechny spoje správně uzavřené, aby se přívěsky časem neztratily. 

Šperky s přesahem

Jak už asi tušíte, Charm Bar není běžným obchodem se šperky, kam lidé chodí jen nakupovat. Přicházejí sem za zážitkem a společně stráveným časem. Vnímá to i zakladatelka Anna Benešová. 

„Když jsem se roky věnovala drátování, postupně jsem začala vnímat, že lidé si ke šperkům netvoří jen estetický vztah, ale hlavně emoční. Každý kousek, který vznikl pod rukama, nesl příběh, někdy velmi silný. A právě to mě přivedlo k myšlence vytvořit prostor, kde si ten příběh může člověk dotvořit sám,“ říká tvůrkyně a podnikatelka působící pod značkou Monsterance. 

Podle ní dnes zákazníci nehledají jen hezký doplněk. „Zájem o personalizované šperky vnímám jako celosvětový trend, ale zároveň i návrat k něčemu velmi přirozenému – potřebě vlastnit něco, co má přesah. Lidé už nechtějí jen hezký šperk, ale něco, co vznikne v jejich rukou. Zároveň chtějí prožitek, zastavení, něco, co si odnesou nejen na sobě, ale i v paměti. Charm Bar je malý rituál a ten má podle mě dnes mnohem větší hodnotu než samotná věc.“

Tvořit a relaxovat sem chodí kamarádky, páry na rande, narozeninové oslavy i lidé, kteří si prostě chtějí udělat radost. Nad ateliérem se navíc nachází samostatná místnost určená pro soukromé akce a firemní teambuildingy. 

Kvalitní materiály

Vedle designu kladou důraz také na kvalitu materiálů. Základ tvoří nerezová ocel, která je voděodolná a vhodná pro každodenní nošení. K dispozici jsou také pozlacené varianty nebo přívěsky z mosazi a bižuterního kovu. Všechny používané materiály procházejí laboratorním testováním na zdravotní nezávadnost. „Je to trochu alchymie najít rovnováhu mezi krásou, trvanlivostí a bezpečností. Pro mě je důležité, aby člověk mohl šperk nosit každý den bez obav,“ říká Benešová, která získala ocenění Živnostník roku hl. města Prahy 2023 a jejíž drátovaný šperk vynesl třeba i Vojta Kotek v reality show Zrádci. 

V obchodě najdete i šperky připravené k okamžitému zakoupení – mimo jiné náušnice nebo prstýnky. A pokud šperk nechcete jen tak sundat, nabízejí zde i permanentní náramky na míru. Nové kousky lze zakoupit také prostřednictvím e-shopu. 

Sociální sítě a další plány

Charm Bar funguje teprve necelý rok, přesto už otevřel druhou pobočku v obchodním domě Máj. Významnou roli v jeho rychlém růstu sehrály sociální sítě. Lidé na nich sledují celý proces výroby a často pak přijdou s tím, že si ho chtějí vyzkoušet na vlastní kůži. Mnozí svou návštěvu sdílejí, takže se doporučení šíří přirozeně dál. 

„Často se ale stává, že se zastaví i náhodní kolemjdoucí a odcházejí nadšení právě proto, že nic podobného nečekali. A to je možná nejhezčí část – ten moment překvapení,“ doplňuje majitelka. 

Do budoucna plánují tematické kolekce, workshopy i další zážitkové akce a rozvoj e-shopu, který jim má umožnit zahraniční expanzi. Jak ale Anna Benešová dodává, jejich hlavním cílem zůstává něco jiného. „Přála bych si, aby si lidé od nás neodnášeli jen šperk, ale pocit, že si na chvíli dovolili zpomalit a vytvořit něco, co má jejich vlastní stopu. Dovolit si je totiž v životě důležité.“

Po vlastní zkušenosti můžu říct, že právě v tom spočívá největší kouzlo celého konceptu. Domů jsem si sice odnesla nový náhrdelník, ale ještě větší radost mi udělalo samotné tvoření a netradičně strávený čas s kamarádkou. V době, kdy většinu věcí objednáváme pár kliknutími, je příjemné na chvíli zpomalit a vytvořit si něco vlastníma rukama.

Foto: Dorota Noon, Charm Bar a Monsterance archiv

Paměť doteku

Kunsthalle Praha vůbec poprvé věnuje samostatnou výstavu své umělecké sbírce. Projekt Memory of Touch: Kapitola I představuje kurátorský výběr ze sbírky čítající více než dva tisíce děl v nečekaných souvislostech a nových interpretacích. Slovinský kurátor Tevž Logar ve spolupráci s kurátorkou sbírky Barborou Ropkovou propojuje díla moderního, poválečného i současného umění s pracemi šesti výrazných osobností současné české umělecké scény. Díla Bohumila Kubišty nebo Běly Kolářové na výstavě vstupují do dialogu například s pracemi Valentýny Janů, Marie Lukáčové či Romana Štětiny. 

Logar návštěvami ateliérů mladých českých umělců a umělkyň strávil více jak rok a také se snažil více pochopit český kontext, takže studoval nejen samotnou sbírku a zdejší umění, ale ponořil se také do literatury. Z děl českých autorů, která v rámci přípravy přečetl, zdůraznil např. Dopisy Olze od Václava Havla. 

Název výstavy, který vznikl během rozhovoru s přizvanou umělkyní Valentýnou Janů v jejím ateliéru, odkazuje k představě, že minulost není pouze historickým faktem, ale něčím, co přetrvává v materiálech, gestech, tělech i vzpomínkách. Výstava proto místo lineárního vyprávění dějin umění vytváří síť vztahů, ozvěn a asociací, v níž spolu vedou dialog díla různých generací, médií i historických období. Ústředním tématem první kapitoly výstavy je křehkost a zranitelnost jako estetická i společenská strategie, která se promítá do několika tematických okruhů od intimity přes tělesnost až po proměnlivost forem. Druhá kapitola, která se otevře v listopadu, bude tato témata dále rozvíjet z nové perspektivy. 

Pokud Kunsthalle plánujete navštívit a ještě jste od dubna nestihli zajít na výstavu Williama Kentridge The Battle Between YES and NO, doporučujeme si ji také projít – trvá do 7. září. 

Faust jako obraz každého z nás

Co nás žene za hranice možného? Touha po poznání, lásce, moci, úspěchu nebo po překročení vlastních limitů? Právě tuto otázku otevírá nová výstava Radky Bodzewicz v Centru současného umění DOX. Umělkyně, která dlouhodobě čerpá inspiraci z mytologie a zásadních děl světové literatury, tentokrát čerpala inspiraci z Goethova Fausta. Legendární příběh učence, jenž uzavře smlouvu s ďáblem, však nevypráví doslovně. V jejím pojetí se Faust stává metaforou současného člověka a jeho ambicí, pochybností i rozhodnutí.

Tento malířský cyklus patří k dosud nejambicióznějším projektům autorky. Na dvou desítkách velkoformátových obrazů, doplněných objekty, osobními tvůrčími deníky i výtiskem Goethova Fausta s osobními poznámkami, rozvíjí témata dobra a zla, lidské touhy i odpovědnosti za vlastní volby. Tři podlaží galerie jsou věnována archetypálním postavám Mefistofela, Markétky a Fausta, které lze chápat jako různé stránky naší vlastní psychiky (Stín, Anima, Hledač a Ego). 

„V univerzálním konfliktu dobra a zla je Faust v podání Radky Bodzewicz ztělesněním našich vlastních příběhů: o nekonečné touze po poznání, lásce, moci a překročení hranic možného i o osudovosti a nevratnosti našich vlastních rozhodnutí, našich vlastních smluv s ďáblem,“ říká kurátorka Michaela Šilpochová.

Přestože Bodzewicz ve své tvorbě často pracuje s novými technologiemi, tentokrát je upozadila ve prospěch samotné malby. Výsledkem je projekt, který dokazuje, že více než dvě stě let starý příběh může promlouvat k člověku bez ohledu na národ, čas nebo prostor a být stejně aktuální jako v době svého vzniku.

Redakční tip navíc: Zatímco další výstavní program se naplno rozjede opět v září, prázdninové večery budou v DOXu patřit filmu. Letní kino na střeše holešovického centra letos navazuje na výstavu HIT BY NEWS a nabídne snímky věnované médiím, investigativní žurnalistice i fenoménu fake news. Na programu jsou například Všichni prezidentovi muži, Když promluvila nebo Truman Show. Promítá se každé úterý od 30. června do 25. srpna ve 21:30. Také si už můžete poznamenat do kalendáře termín dalšího ročníku Festivalu umění, literatury a vzdělávání FALL, který se uskuteční 1.–4. října. První zvýhodněná vlna vstupenek už je v prodeji.

Umění v éře algoritmů 

Digitální technologie nám usnadňují každodenní život, zároveň ale stále více ovlivňují způsob, jakým komunikujeme, získáváme informace nebo utváříme vlastní představu o světě. Právě těmto proměnám se věnuje mezinárodní skupinová výstava DATAS: The Data and the Sovereign v Galerii Rudolfinum. Prostřednictvím děl více než dvou desítek umělců a umělkyň zkoumá, jakou roli dnes hrají data, algoritmy a umělá inteligence v našich životech a jak ovlivňují otázky soukromí, identity, moci či osobní svobody.

Výstava nepropadá technologickému pesimismu ani nekritickému nadšení. Místo toho otevírá debatu o tom, kdo dnes kontroluje naše data, jaké důsledky má jejich využívání a zda si v digitálním světě dokážeme zachovat vlastní suverenitu. Můžete se těšit na rozmanitá díla pracující s videem, instalací, fotografií i novými technologiemi. Výstava potrvá do 30. srpna a vstupné je dobrovolné.

Mezi dvěma světy

Co znamená být Vietnamcem, když jste se narodili v Česku? Co znamená být Čechem, když vás okolí na první pohled jako Čecha nečte? Vietnamce si mnozí stále spojují především s večerkami nebo bistry. Fotografická výstava Little Hanoi, Next Generation v Holešovické tržnici však ukazuje mnohem pestřejší obraz komunity, která je dnes neodmyslitelnou součástí české společnosti. Projekt volně navazuje na fotografickou sérii Little Hanoi z roku 2008 a po osmnácti letech obrací pozornost k druhé generaci Vietnamců a Vietnamek, kteří v Česku vyrostli, studují, podnikají, tvoří nebo pracují v nejrůznějších profesích.

Více než sedmdesát stylizovaných portrétů autorek Štěpánky Stein a Vendy Mlejnské doplňují osobní příběhy, které zpracovala Thuy Duong Nguyen Trinh. Mezi portrétovanými jsou lékaři, právníci, lidé z médií, kultury či třeba gastronomie, jmenovitě Tomáš Ngoc, spolumajitel restaurace Soyshi a bývalý manažer michelinské restaurace Story, nebo třeba Do Thu Trang, autorka knihy Asijatka v Česku. 

Výstava, která se poprvé představila v rámci Hanoi Photo Biennale ’25, kde získala pozornost laické veřejnosti i profesionálních fotografů, otevírá témata identity, rodinných očekávání, kořenů i hledání vlastního hlasu mezi vietnamskou a českou kulturou. K vidění je v hale č. 11 do 11. července.

Zdroj: Vojtěch Veškrna (Kunsthalle), Jan Slavík (DOX), Ondřej Polák (Galerie Rudolfinum), Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská

Z reproduktorů vyhrává elektronická hudba. Lidé tančí, baví se a po sportovní aktivitě doplňují energii kávou nebo elektrolyty místo alkoholu. Pro část mladé generace už totiž alkohol nepředstavuje automatickou vstupenku ke společenskému zážitku. Naopak ho stále častěji vnímají jako překážku pro zdraví, výkon i celkovou pohodu.

Právě takto naladěné lidi spojuje RANNØ club, za kterým stojí Artur Ország a Simona Fišerová. To, co začalo spontánním nápadem inspirovaným videem ze zahraničí, dnes přitahuje stovky lidí napříč Českem i Slovenskem.

„Viděla jsem video, kde lidé tancovali v pekárně, a říkala si, že bych na něco takového sama chtěla jít,“ vzpomíná Simona Fišerová. Když sdílela video na Instagram s otázkou, jestli se podobná akce koná i v Praze, ozval se jí Artur Ország, kterého koncept také zaujal. „Nebo neuděláme vlastní akci?“ napsal jí tehdy. A právě tím odstartoval projekt, který nedávno oslavil první rok fungování.

První akce přitom vznikla bez velkých ambicí a plánů. „Nešli jsme do toho s tím, že budujeme nový run club nebo pravidelný koncept. Chtěli jsme jen propojit hudbu, pohyb a lidi na fajn akci,“ přibližuje Artur. Zlom přišel ve chvíli, kdy na druhý event dorazilo dvakrát více lidí než na první. Tehdy si oba uvědomili, že podobný formát v Česku očividně chyběl a že má smysl pokračovat.

Není to náhoda. Popularita běžeckých skupin – při běhu jedné z nich se ostatně seznámili i Simona s Arturem – v posledních letech výrazně roste, což potvrzují i data ze Stravy. Jen v roce 2024 zaznamenaly běžecké komunity v průměru šedesátiprocentní nárůst účasti. Zároveň sílí i trendy jako soft clubbing nebo sober curious. Mladší generace čím dál častěji hledá způsoby zábavy, po kterých se bude cítit dobře. 

„Nemám ráda ten stav po večerních parties. Člověk je rozbitý nejen další den, ale často ještě několik dní potom,“ popisuje Simona. „Naše akce mají člověka naopak nakopnout. Přijdeš domů s tím, že sis zasportovala, zatančila, poznala nové lidi a pořád máš čas a energii na další věci.“

RANNØ už zdaleka není jen o propojení běhu s ravem. K původnímu Run&Rave postupně přibyly další formáty jako Power&Rave, Padel&Rave nebo třeba Climb&Rave. Nejnovějším přídavkem je Hike&Rave – dopolední výšlap na Ještěd zakončený party na horské chatě se poprvé uskuteční 27. června. 

Lidé nepřicházejí jen za sportem, ale hledají i pocit sounáležitosti. „Potřeba někam patřit je obrovská. Lidé se s RANNØ začali rychle identifikovat a brát ho jako něco svého. Postupně proto vědoměji rozvíjíme i komunitní stránku projektu,“ říká Artur. Zároveň podle něj hraje roli i tlak na výkon a prezentaci sebe sama na sociálních sítích. „Lidé jsou posedlí čísly a chtějí ukazovat, že jsou aktivní.“ 

Od prvního eventu projekt výrazně vyrostl. Pořádá akce nejen v Praze, ale i v dalších osmi městech v Česku, a rozšířil se i na Slovensko. Postupně přidávají další zastávky a sporty a v budoucnu by se chtěli podívat i dál za hranice. 

„Překvapilo mě, jak rychle se dá něco vybudovat, když to děláš upřímně a bez postranních úmyslů. Když něco tvoříš autenticky a s dobrým záměrem, lidé to poznají,“ myslí si Artur, který se vedle RANNØ věnuje modelingu, hudební produkci nebo učí na mezinárodní škole Leonardo V. Academy. 

Velkou roli v růstu projektu hrají i sociální sítě. „Přinášejí nám nové lidi, příležitosti i spolupráce,“ říká Simona, která pracuje v marketingové agentuře a zároveň pokračuje ve studiu marketingu na vysoké škole.

Právě spolupráce jsou pro fungování konceptu důležité i z finančního hlediska, protože část akcí zůstává zdarma. „Nechceme z lidí tahat velké peníze. Spolupráce vybíráme tak, aby byly v souladu s tím, co děláme,“ vysvětluje Artur. Ideální propojení by si oba dokázali představit například se sportovními značkami. A Simona s úsměvem dodává ještě jedno vysněné jméno: „Jednou bychom chtěli spolupracovat s Ewou Farnou, protože na akcích často hrajeme remixy jejích songů.“

Ostatně třeba remix písně Na ostří nože zazněl i během květnového narozeninového Run&Rave, na který dorazilo kolem 670 lidí. Polovinu výtěžku z prodaných vstupenek organizátoři věnovali Nadačnímu fondu Emil. 

„Komunita je pro mě na celém projektu ta nejkrásnější část,“ říká Simona. „To, jaké lidi to přitahuje a jaká atmosféra kolem akcí vzniká, se vlastně těžko popisuje.“

Vedení projektu je pro oba škola. „Jelikož jsme předtím eventy nikdy neorganizovali, naučili jsme se toho opravdu hodně – pracovat pod tlakem, komunikovat s lidmi nebo řešit krizové situace. Zatím šlo naštěstí jen o drobnosti, jako třeba zapomenuté kabely k technice pro DJe,“ zmiňuje Simona. 

S narůstajícím množstvím aktivit a agendy k dvojici přibyli i další pomocníci, ke core týmu se přidala Kateřina Panská. „Nemáme pevně rozdělené role. Spíš si věci přehazujeme podle toho, koho co baví a kdo má zrovna čas. Já obvykle přicházím s novými nápady, Simča se stará hlavně o sociální sítě a Kačka řeší technické věci jako ticketing,“ doplňuje Artur. 

„Díky RANNØ jsme poznali skvělé lidi,“ usmívá se Simona. „I proto bych lidem vzkázala, ať zkouší nové věci. Chápu, že přijít na podobnou akci, obzvlášť sám, může být nekomfortní. Ale většinou to za to stojí.“ 

Zdroj: RANNØ archiv

Jsem tu novej

Kniha Jsem tu novej není jen dalším diplomatickým memoárem, ale především velmi lidským vyprávěním o tom, jaké to je začínat znovu – v nové zemi, mezi novými lidmi a v jiném kulturním prostředí. Britský velvyslanec Matt Field, kterého si Češi oblíbili mimo jiné díky kampani #JsemTuNovej, v knize s humorem, nadhledem i sebekritikou otevírá zákulisí moderní diplomacie. Už od první věty – „Ahoj, jsem Matt a jsem tu novej“ – působí sympaticky a civilně, spíš jako člověk zvědavý na svět než nedotknutelný diplomat. Právě tahle kombinace zvídavosti, schopnosti naslouchat a humoru dělá z knihy čtivé vyprávění.

Field čtenáře bere nejen do Prahy a Thunovského paláce, ale také do Brazílie či Bosny a Hercegoviny. Zmiňuje i Japonsko nebo Keňu, kde působil jako dobrovolník. Vedle příběhů z diplomatické kariéry se zamýšlí nad tím, co vlastně znamená domov, když člověk velkou část života tráví v zahraničí, nebo jak vyrůstání napříč kulturami ovlivňuje jeho děti. Popisuje také to, jaký význam (nejen) pro něj mají sociální sítě či zkušenosti s internetovými trolly a veřejnou kritikou. Kniha nestojí na vysoké politice, spíš na drobných lidských momentech, rozhovorech, trapasech a každodennostech. Jak v předmluvě píše Aňa Geislerová, velká politika se někdy odehrává při rozhovoru v tramvaji, na zahradní recepci nebo nad půllitrem piva. V knize se „nesetkáváme jen s diplomatem, který přijel reprezentovat svou zemi, ale s člověkem, který se mezitím naučil rozumět té naší. A stal se jedním z nás“.

Jsem třicátý první britský velvyslanec v Československu, respektive v České republice od dob první republiky, kdy sir George Clark popíjel na zahradě rezidence čaj s prezidentem Masarykem. Velvyslanců bude ještě mnoho a každému z nich se dostane toho privilegia, že bude sloužit jako opatrovník společné historie a hlubokých pout mezi Čechy a Brity. Ačkoli se poslání každého z nás musí od ostatních lišit s ohledem na to, jak se mění pomyslný příliv a odliv i prudkost vIn zvedajících se v Evropě dvacátého a jedenadvacátého století, máme společný cíl – a já doufám, že tohoto cíle s přispěním svých skvělých kolegů a své rodiny dosáhnu: že vzájemný vztah našich zemí zanecháme v ještě lepším stavu, než v jakém jsme ho nalezli. 

Silnou stránkou knihy je i její otevřenost. Field nepůsobí jako člověk, který chce čtenáře ohromit funkcí, ale spíš jako někdo, kdo se neustále učí. Vedle diplomatických historek tak doporučuje literaturu, která ho obohatila, přemýšlí o důležitosti zvídavosti nebo vzpomíná na dětství, kdy chtěl být plechovkou fazolí. Jsem tu novej je díky tomu inspirativní nejen pro čtenáře zajímající se o diplomacii, ale pro každého, kdo někdy musel vystoupit ze své komfortní zóny. Koupí knihy navíc podpoříte mladé onkologické pacienty prostřednictvím Nadačního fondu Pink Bubble.

Přijďte nás navštívit o Vánocích, a uvidíte stromeček ověšený upomínkami na to množství domovů, které jsme si v průběhu času vytvořili: dvoupatrovým autobusem z Londýna, mosazným dveřním klepadlem ze Sarajeva, brazilským měsíčkem melounu a teď i naším nejnovějším přírůstkem, českým kapříkem. Smyslem těchto suvenýrů není sentimentální Ipění na minulosti – naopak si je vozíme s sebou, abychom uctili a vychutnali si staré vzpomínky, zatímco pro svou rodinu vytváříme nové.

Fitko 

Po románu Eva, který se zabývá dilematem mateřství v současném světě, přichází německá autorka Verena Kessler s další knihou. Fitko začíná lží. Hlavní hrdinka, která zoufale potřebuje práci, při pohovoru v MEGA GYMU tvrdí, že nedávno porodila. Vysvětluje tím, proč její tělo nevypadá tak, jak by se „slušelo“ na zaměstnankyni fitness centra. Postupně sledujeme, jak se z potřeby zapadnout stává posedlost výkonem, kontrolou a vlastním tělem. Kessler přitom od začátku naznačuje, že vypravěčka už v minulosti spadla z velké výšky. 

Výkonnější, pevnější, silnější tělo znamenalo především jedno: práci. Čím víc do něj člověk investoval, tím rychleji dosáhl cíle, potřeboval k tomu jenom disciplínu a silnou vůli.

Kniha je rozdělená do tří „sérií“. Krátké kapitoly se čtou rychle, text hezky plyne a zpočátku má i vtipný tón. Vypravěčka se seznamuje se svaly, které dosud téměř nevnímala – adduktory, abduktory, biceps, triceps, latissimus – a její feministický šéf a trenér Ferhat jí představuje tělo jako projekt, na němž je potřeba pracovat. Autorka přesně zachycuje jazyk fitness kultury – motivační fráze, kult disciplíny i představu, že „lepší verze sebe sama“ čeká na každého, kdo se bude dost snažit. Pod lesklými zrcadly a instagramovou estetikou se ale rychle začíná objevovat něco mnohem temnějšího.

Hlavní postava knihy nemá jméno ani výraznější fyzický popis, což působí záměrně – jako by se do ní mohl promítnout kdokoliv, kdo někdy podlehl tlaku na výkon a dokonalost. Ve druhé části knihy vychází najevo její minulost v korporátním prostředí, kde byla úspěšná a obdivovaná, než se něco zlomilo. Když do MEGA GYMU začne chodit kulturistka Vick, promění se inspirace v nebezpečný objekt fascinace a hranice mezi zdravým životním stylem a sebedestrukcí se začnou rozpadat.

Co denně sním jako modelka pro Victoria’s Secret.

Co denně sním, když se učím na zkoušku.

Co denně sním, abych si udržela břišáky.

Co denně sním, když trénuju na maraton.

Co denně sním, když bydlím v autě. 

Co denně sním jako údajná maminka, která pracuje ve fitku, protože dostala padáka z předchozí práce za to, že provedla něco… vážně, vážně přes čáru. 

Zábavný a ironický román se postupně mění v téměř fyzicky nepříjemné čtení. Kessler umí velmi sugestivně popsat bolest svalů, pach potu i absurdní stravovací rituály, které mají vést k dokonalosti. Fitko není moralizující kritikou fitness kultury, spíš satirickým portrétem společnosti posedlé výkonem a obrazem sebe sama. Zároveň ukazuje, jak nebezpečné může být, když lidé ignorují vlastní limity a snaží se bez zkušeností fungovat jako profesionální sportovci. 

Česká touha 

Hranice mezi tím, co považujeme za „normální“, a tím, o čem se bojíme mluvit nahlas, bývá v otázkách sexuality poměrně tenká. Novinářka Hana Vacková ve své knize Česká touha otevírá dveře do českých ložnic bez senzacechtivosti. O intimitě a vztazích píše otevřeně, s respektem k individuálním rozdílům a s oporou v aktuálních vědeckých výzkumech. Během šesti let nasbírala více než sto autentických výpovědí o touze, identitě, nevěře, studu, BDSM praktikách, asexualitě, etické nemonogamii nebo vlivu náboženství na intimní život. Do knihy nakonec vybrala devatenáct příběhů, které doplnila o širší kontext, data a komentáře odborníků. 

Česká touha přitom není sbírkou pikantních historek ani provokativní sondou do „zakázaných“ témat. Je citlivou průvodkyní lidskou sexualitou – v celé její složitosti, křehkosti, rozmanitosti a proměnlivosti. Vacková ukazuje, jak sexualitu formují psychologické a společenské vlivy – od křesťanské tradice přes sociální sítě až po zpracování traumatu. A jak hluboko pronikají do našich očekávání. 

Dívkám bývají od útlého dětství jako základní morální hodnoty vštěpovány cudnost a zdrženlivost. Tyto stereotypy reálně ubližují ženám i mužům. Vykreslují muže jako neustále toužící, aktivní bytosti a ženy jako pasivní objekty, které se jen podvolují. Ženská sexualita pak v tomto nastavení není vnímaná jako zdroj radosti a svobody, ale jako něco, co jim nepatří a co je potřeba neustále regulovat. 

…

Důsledkem mononormativity je, že většinová společnost o jiných vztahových uspořádáních buď vůbec neví, nebo je automaticky považuje za nepřijatelná. Jak zmiňuje J. ve svém příběhu, už jen samotné otevření debaty o etické nemonogamii bývá často vnímáno jako přiznání k nevěře. Přiznat, že se nám líbí i někdo jiný, je v mnoha vztazích stále absolutní tabu.

Vedle heteronormativních vztahů dostávají v knize prostor také queer lidé, trans a nebinární osoby nebo lidé, kteří žijí mimo tradiční představy o intimitě. Jeden z respondentů například popisuje život s mužským „pásem cudnosti“ a zálibou v cuckoldingu, další respondentka sdílí svůj život subinky, jiný zpovídaný mluví o erotických masážích a samotě. Česká touha připomíná, že žádná univerzální „normální sexualita“ neexistuje – a že největším vítězstvím není počet orgasmů, ale možnost být v intimním životě skutečně sám sebou.

Ženy jako B. se neptají: „Nejsem moc?“ „Co si o tom pomyslí druzí?“, ale spíš: „Je mi v tom dobře? Líbí se mi to? Skutečně to chci, nebo to dělám hlavně pro druhé?“ Podle toho si následně určují, co si budou oblékat, jak se budou chovat, jak aktivní budou při seznamování, s kým a jaký sex budou mít. Rozhodují se tak, aby jim v tom bylo dobře a bezpečně.

Kniha zároveň dobře vystihuje paradox dnešní doby: sex na nás útočí ze všech stran, přesto o něm stále neumíme vést otevřený a bezpečný dialog. Také upozorňuje na to, že sexualita a spokojený intimní život vyžadují celoživotní vzdělávání, otevřenost i sebereflexi. 

Za pozornost stojí i to, že nakladatelství Jan Melvil Publishing, kde kniha vyšla a které je známé především populárně-naučnou literaturou, právě vstupuje do další éry se svou novou beletristickou Edicí 42. V červnu ji odstartuje kniha Antimemetická divize neexistuje. 

Války s odpadem

Představte si plastovou tašku, do které si zákazník supermarketu v Londýně uloží nákup. Doma ji později vyhodí do tříděného odpadu a tím pro něj její existence končí. Jenže právě tehdy její cesta teprve začíná – z recyklačního kontejneru putuje přes britský přístav Harwich, Rotterdam, Německo a Polsko až na jih Turecka, kde končí mezi horami evropského odpadu. Možná bude recyklována. A možná se bude roky rozpadat na slunci. 

Oceňovaný investigativní novinář Alexander Clapp na podobných příbězích ukazuje, že odpad nikdy skutečně nezmizí, ale jen se přesune dál – a také to, že o onu plastovou tašku či třeba kelímek od jogurtu je větší zájem, než si myslíte. To, co považujeme za ekologicky zodpovědné třídění, je často jen prvním krokem v mnohamiliardovém globálním byznysu, v němž se odpad převáží, přeprodává a pašuje přes půl světa.

Clapp během dvou let procestoval pět kontinentů, aby zmapoval skrytý život našich odpadků – a výsledkem je oči otevírající reportážní kniha, která místy působí skoro jako thriller nebo absurdní dystopie. Autor velmi přesvědčivě bourá iluzi, že recyklace automaticky znamená pomoc planetě. Barevné kontejnery a zelené šipky podle něj často spíš tlumí naše výčitky svědomí z nadměrné spotřeby, než aby řešily samotný problém. 

„Odpady jsou globálními exkrementy naší společnosti,“ cituje autor filmaře Fatiha Akina. 

Fascinující – a zároveň děsivé – jsou už úvodní pasáže o Turecku, které se po spuštění kampaně Zero Waste stalo paradoxně největším příjemcem plastového odpadu na světě. V Somálsku se zase údajně plánovaly silnice „odnikud nikam“, jejichž skutečným účelem mělo být zakrytí dovezeného toxického odpadu. Znepokojující je i „odyssea“ lodi Khian Sea, která v roce 1986 vyplula z Filadelfie s nákladem toxického popela a následujících 27 měsíců bezcílně křižovala oceány, protože žádná země nechtěla odpad přijmout. Právě podobné příběhy dělají z knihy mnohem víc než jen „suchou“ environmentální literaturu. Války s odpadem jsou mrazivou připomínkou toho, že zatímco bohatší část světa nakupuje a vyhazuje, ta chudší často nese důsledky. 

Lidé v současnosti každý týden vyrobí tolik nových věcí, jejichž hmotnost odpovídá hmotnosti celého lidstva. A odhaduje se, že jen asi jedno procento výrobků se používá déle než šest měsíců po svém zakoupení. Naše spotřebitelské návyky navazující na výrobu a užívání tohoto zboží a služeb jsou nyní zodpovědné za více než polovinu všech emisí uhlíku. Každý den se ve světě vyhodí 1,5 miliardy plastových kelímků, 125 milionů kilogramů oblečení, 220 milionů hliníkových plechovek nebo 3 miliony pneumatik. Na každého žijícího člověka v současnosti připadá více než jedna tuna vyhozeného plastového odpadu, který je roztroušený někde po souši, uložený v zemi nebo unášený mořem. Není pochyb o tom, že nás na této planetě přežije o tisíce, možná i stovky tisíc let. Jen v oceánu připadá na každého člověka 21 000 kusů plastu. Čistá hmotnost těchto nákupních tašek. držáků plechovek a víček od lahví do roku 2050 překročí hmotnost všech ryb v oceánech a očekává se, že se v nejbližší budoucnosti každých šest let zdvojnásobí. Jen za minutu, kdy jste četli tento odstavec, byl vyhozen další milion plastových lahví a do moří se dostal další popelářský vůz plný plastu.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství PROSTOR, Jan Melvil Publishing a Euromedia Group.

Foto: Tereza Jančarová

Rony Plesl je bytostně spjatý se sklem – jako autor s nezaměnitelným rukopisem, tvůrce uměleckých plastik z uranového skla, pedagog UMPRUM i designér ikonických váz, svítidel a nápojového skla. Méně známá je však jeho sběratelská poloha ovlivněná lidskou smrtelností a morálními zásadami. Poloha intimní, neokázalá a vedená spíše vnitřním neklidem než systémem. Zhruba polovina jeho sbírky je nyní poprvé veřejně k vidění – v karlínském sídle J&T Banky si ji můžete prohlédnout do 15. srpna, a to zdarma. Galerie Magnus Art se snaží veřejnosti prezentovat výběr ze soukromých sbírek, Pleslova je už desátá v pořadí. Zároveň jde o jednu z dosud nejrozsáhlejších výstav galerie. Některá z děl jsou tentokrát k vidění i ve veřejnosti nepřístupném atriu banky. 

Název výstavy odkazuje k větě připisované Johnu Lennonovi, kterou Rony Plesl kdysi objevil vyšitou na svém saku. A právě mimochodem, bez předem promyšlené strategie, vznikala i jeho sbírka. „Nejsem typický sběratel, který by začal sbírat kvůli investicím, zdobení domu nebo estetice. Pro mě je to niterní záležitost. Zajímá mě memento mori a sbírám věci, které jsou o životě a smrti. Díla ze sbírky mě navíc inspirují v mé práci,“ říká Plesl, který umění začal kupovat už jako student. Prvním dílem v jeho kolekci byla práce maďarského op-artového umělce Victora Vasarelyho, postupně se však začal soustředit především na českou scénu. Sběratelská kolekce se v galerii potkává s Pleslovými díly – ať už jde o triptych inspirovaný benátskými zrcadly, Křišťálového Krista nebo trnovou plastiku z jemně fosforeskujícího uranového skla. 

„Kdysi jsem si řekl, že když prodám svou první sochu, koupím za ni dílo jiného umělce – jako způsob, jak něco vrátit do sféry, kterou miluji. Deset let jsem učil dějiny umění, mám k nim hluboký vztah a dobře jim rozumím. Zároveň mi přišlo přirozené investovat peníze do něčeho, co má skutečnou hodnotu a krásu,” popisuje vznik sbírky Plesl. „Moje očekávání od sběratelství se v čase proměňují – souvisejí i s osobním životem, s manželkou Šárkou, rodinou, s uměním jako takovým. Sbírka je tak do velké míry odrazem nás obou.“

Výstava, jejíž kurátorkou je Valérie Horváth, představuje práce Josefa Bolfa, Ivana Pinkavy, Milana Knížáka, Jiřího Davida, Karla Malicha, Daniela Pitína, Patrika Adamce, Venduly Chalánkové nebo Jana Merty. Jedinou výraznější zahraniční výjimkou je vietnamsko-dánský umělec Danh Võ, jehož dílo patří pro Plesla k nejintimnějším částem celé sbírky. „Každá věc ve sbírce pro mě má význam. Ale kdybych měl jmenovat jednu z nejhlubších, je to dopis od Danha Võ, což je jeden z nejslavnějších umělců dneška, který pochází z Vietnamu, ale vyrůstal v Kodani. Dopis přepsal jeho otec, kaligraf, podle historického dopisu francouzského evangelisty z roku 1861, v němž se sám před popravou loučí se svým otcem. Vidím tam vztah otce a syna, Asiata a Evropana i vztah k náboženství.“ 

Pro Ronyho Plesla je důležité podporovat také mladé umělce – ostatně na pražské UMPRUM učí už 18 let a jeho ateliérem prošla řada mladých talentů. Krom jiného se jim snaží například předat dovednosti, které on měl to štěstí získat v Itálii. „Benátky jsou moje město. Jezdil jsem tam pravidelně čtyři roky a prožil tam nejinspirativnější období svého života. Itálie mě celkově ovlivnila v komplexnosti, mám pocit, že všechno, co v životě dělám, musí být dotaženo do maxima. I obyčejný pošťák tam má Armani brýle. Obchodník ze sklárny nosí dobrou košili, dobré sako, nedá si špatnou rybu. To mě hodně ovlivnilo,“ říká o městě, kde sbíral zkušenosti v jedné z nejstarších rodinných skláren na světě. V roce 2022 zde během benátského bienále představil také svou práci. 

K nejdiskutovanějším exponátům výstavy se řadí určitě Zmrd od Ondřeje Filípka, dílo, které Plesl označuje za jedno ze svých nejoblíbenějších. Přestože název i podoba sochy mohou působit provokativně, vnímá ji jako pozitivní symbol, jako malého postiženého chlapce, který čelí nepřízni osudu a ztělesňuje každodenní boj a lidskou odolnost. 

Umění v galerii jakoby mimochodem vytváří jakousi svatyni kontemplace nad tím, co je pro nás důležité. Od velkých gest a duchovní vznešenosti přes tiché intimní příběhy až po bodavý smysl pro humor. Ostatně, to podstatné se skutečně někdy děje jen tak mimochodem.

Zdroj: Anna Pleslová

Komplexní zážitek nového cirkusu 

Na scénu Jatek78 se vrací divácky oblíbená inscenace SENSES souboru Cirk La Putyka a finského režiséra Maksima Komara. Představení uváděné od 26. do 31. května propojuje historii cirkusového umění s moderním jazykem nového cirkusu. Představení hravě překračuje žánrové hranice – kombinuje vzdušnou i pozemní akrobacii, tanec, pantomimu, žonglování, klauniádu i práci s objekty a nabízí tak komplexní zážitek nového cirkusu, kde se tělesnost, emoce a vizuální poetika prolínají v jeden celek. Těšit se můžete na intenzivní zážitek, který se dotkne všech smyslů, a na atmosféru cirkusového šapitó. 

„Stejně jako často u mých projektů s úžasným souborem Cirk La Putyka začal i tento tím, že jsem se snažil uchopit širokou škálu talentů v obsazení, které zahrnovalo hudbu, tanec, různé formy divadla, cirkusové disciplíny, sport a další oblasti. Poté jsem si začal představovat různé způsoby, jak tyto schopnosti kombinovat,“ přibližuje Maksim Komaro. „Tento proces se prolíná s mým dlouhodobým studiem historie performativního umění. Zajímají mě dovednosti a myšlenky, které existovaly, ale byly zapomenuty, nebo okamžiky v historii, kdy došlo k určité ‚trhlině‘ v estetickém kánonu. A také to, zda si lze představit, že by se tato trhlina otevřela ještě více a odhalila imaginární prostor modernity nebo uměleckého přístupu, který nikdy nedostal možnost se rozvinout.“

Pod Komarovým režijním vedením vystupuje v SENSES devět talentovaných umělců, jejichž výkony doprovází hlas vypravěče Jiřího Kohouta (v alternaci s Adamem Jourou). Síla inscenace nespočívá jen v technické preciznosti performerů, ale i v citlivé práci s hudbou, světlem a scénografií. Inscenace osciluje mezi minimalistickou poetikou a hravou inspirací tradičními cirkusovými čísly, díky čemuž dokáže oslovit děti i dospělé, zkušené fanoušky nového cirkusu i diváky, kteří se s tímto žánrem setkávají poprvé.

Komaro v inscenaci navazuje na svou dlouholetou spolupráci se souborem, se kterým v minulosti vytvořil projekty jako Isole, Batacchio nebo Kaleidoscope. Letos na podzim navíc chystá na zdejší scéně novou premiéru a zároveň se v prostoru Azyl78 uvede jeho autorská inscenace Okamžik. 

Cesta životem 

Z repertoáru Cirku La Putyka, který je v blízké době k vidění, dále doporučujeme představení Up End Down, jeden z nejzásadnějších titulů souboru. Up End Down je příběhem člověka, který žije jen se svými vzpomínkami, pohledem na cestu od narození do smrti skrze naše fantazie, na cestu mezi zemí a nebem. 

Současná „remastered“ podoba představení měla premiéru v prosinci loňského roku. Díky přepracované hudební složce, kterou pro jedenáctičlenný orchestr připravili autoři původní hudby Jan Maxián a Jan Balcar, nabízí tato verze ještě intenzivnější zážitek. Up End Down je zároveň dílem, které se mění organicky, s životem interpretů. „Představení se samo vyvíjí tím, jak ho hrajeme, tím, jak nabíráme zkušenosti, ale také tím, jak stárneme,“ říká režisér inscenace Rostislav Novák. Jednu z hlavních rolí hraje už od premiéry i jeho otec Rostislav Novák st. „V Up End Down jsme se s tátou poprvé potkali na jevišti. Vidět, jak s tou rolí 14 let žije, je pro mě vždycky fascinující zážitek,“ dodává.

Divadlo mladé generace

Prostor dostává i mladá divadelní generace. Od studia J.A.N.T.A.R. jste mohli na scéně Jatek78 už zhlédnout komorní a tíživou inscenaci Čekání, nyní máte příležitost navštívit ještě derniéru představení Ve jménu Hamleta, které nabízí současný pohled na Shakespearovu klasiku. Režisér Otto Dušek pracuje s tradičním principem, kdy všechny role ztvárňují muži, zároveň ale text obohacuje o groteskní a satirické prvky. Výsledkem je dynamická adaptace, která odhaluje temnotu rodinných vztahů, sobectví i manipulaci, aniž by ztrácela kontakt s dnešní generací diváků. V jedné z hlavních rolí se představí také Maxmilián Kocek, známý z minisérie Metoda Markovič či seriálu Sex O’Clock. 

Za zmínku stojí také Černá voda od KAMPAK kolektiv. Režisér David Czesaný zve diváky do atmosféry jedné magické letní noci u koupaliště, kde se prolínají vzpomínky, sociální rozdíly i dávno neuzavřené emoce. Program Jatek78 tak ukazuje, že vedle etablovaných jmen dokáže podpořit i novou generaci tvůrců a performerů.

Zdroj: Jatka78 archiv

Tlumené světlo, gotické sklepení, atmosféra prohibičních barů 30. let, živá hudba a obsluha, která nevypráví jen o drincích, ale i o lidech a příbězích za nimi. U příležitosti degustace nového koktejlového menu znovu potvrzuje, že tady nejde jen o pití, ale o celý zážitek. 

Příběhy barmana a světoběžníka

Traduje se, že na počátku 20. století sídlilo v domě U Černého anděla (dnešní hotel U Prince) knihkupectví. Pracoval v něm jistý Alois Krcha – mladík, jenž trávil dlouhé hodiny u cestopisných knih a snil o dalekých krajích. Později se do světa skutečně vydal. Nejprve zamířil do Paříže, kde poprvé stanul za barem, následovaly Spojené státy americké, Kuba, Mexiko, Itálie a další země. Nakonec se Alois Krcha vrátil zpátky domů, do Prahy, do domu U Černého anděla. Veškeré své deníky z cest, koktejlové receptury a náčrtky vysněného baru uschoval do truhlice, kterou objevili dělníci o mnoho let později při rekonstrukci domu. Přesto životní příběh Aloise Krchy nadále zůstává zahalený tajemstvím. Zápisky a legendy s nimi spojené se staly základem baru Black Angel’s, který je přesnou realizací Krchova snu o vlastním baru. 

Nalezené deníkové zápisky posloužily barovému týmu Black Angel’s coby inspirace pro tvorbu koktejlového menu. Zatímco to předchozí sledovalo Krchovo mládí a první zahraniční zkušenosti, aktuální koktejlový lístek na něj plynule navazuje příběhem o výjimečném přátelství, které ovlivnilo Krchův osobní a profesní život. Nabídku koktejlů doprovází patnáct kapitol, které hosty provedou klíčovými okamžiky Krchových cest.

Jedním z nich je setkání s gangsterem Al Caponem, které dalo vzniknout koktejlu Scarface Mary. Tato variace na Bloody Mary obsahuje vodku Absolut Elyx, sherry Pedro Ximenéz, rajčatový likér, rajčatovou šťávu, wasabi, med a balsamico. Čajový drink Tea Ceremony oživuje vzpomínku na Charlieho Chaplina a Paulette Goddard. Kombinaci ginu Ki No Bi, yuzu, čaje hojicha a švestkového vína umeshu barmani servírují v čajovém servisu určeném pro dvě osoby, je tedy ideální ke sdílení. Kouř ze suchého ledu jen umocňuje celkový zážitek. V New Orleans se Alois Krcha seznámil s Louisem Armstrongem, na tuto událost odkazuje koktejl The Big Easy – spojení koňaku Henessy V.S., žitné whiskey, Dubonnetu, Amaro Averna a Angostura bitters. Další z drinků, La Serenissima, se vztahuje k návštěvě Benátek a tvoří jej šampaňské Mumm, likér Muyu Vetiver Gris, grapefruit, zelený čaj a máta. Kolekci uzavírá koktejl Chléb – netradiční spojení české whisky Goldcock, likéru Italicus a fermentované chlebové sody.

Střízlivost je trendy 

Nové menu čítá celkem 32 signature koktejlů. Výrazný prostor dostala nealkoholická sekce, která obsahuje šest ryze nealkoholických koktejlů. Hosté mohou ochutnat například Espresso NO!Martini, jehož základem je nealkoholická alternativa Undone No.7 Italian Bitter Aperitif, hořkosladký drink Charm of Dawn obsahující nealkoholický italský aperitiv Crodino, grepovou sodu a rebarboru, nebo ovocné N.A.C, spojení ananasu, zeleného jablka, malin a mandlí. Vzhledem k tomu, že i několik z nabízených alkoholických koktejlů lze připravit také v nealkoholické variantě, mají tady hosté na výběr jednu z nejširších nabídek drinků s nulovým obsahem alkoholu na pražské barové scéně. 

Podle obsluhy nejde jen o reakci na to, že mladší generace dnes pije alkohol méně, ale i o proměnu samotné barové kultury. „Lidé chtějí stejný zážitek jako ostatní u stolu. Dát si něco vizuálně zajímavého a mít pocit, že o nic nepřicházejí.“ A právě mocktaily jako N.A.C. nebo Charm of Dawn, které jsme ochutnali, dokazují, že nealkoholické drinky dnes fungují jako plnohodnotná disciplína, nikoliv kompromis.

„Myšlenka na nové menu vznikla asi před dvěma a půl lety, intenzivně jsme na něm pracovali zhruba poslední půlrok,“ prozradil během degustace manažer Pavel Šíma. S podnikem, který otevřel v roce 2010, je spojený už od samého začátku a do velké míry stojí za podobou Black Angel’s tak, jak jej hosté znají dnes. Ve skupině Bauer Hotel Group, které je bar součástí, pak Šíma působí už dvě dekády. Menu by mělo zůstat hlavní nabídkou přibližně čtyři roky, zatímco sezónní speciály bude bar průběžně obměňovat. Celkově pak barový personál dokáže připravit zhruba dvě stě koktejlů. 

Bar, kde vysedával i Brownův Golem 

Black Angel’s se v posledních měsících dostal do povědomí i díky spisovateli Danu Brownovi. Autor ve své nejnovější knize Tajemství všech tajemství několikrát zmiňuje jak bar samotný, tak Aloise Krchu. Bar tehdy na tento fakt reagoval vytvořením čtveřice speciálních koktejlů – Katherine, The Bridge, Search for the Secret a Inferno. A i když šlo původně o limitovanou záležitost, drinky jsou v nabídce dodnes. Právě v době vydání knihy navíc podnik zažil to, že hosté začali přicházet přímo s Brownovým románem. Přestože se v baru standardně nefotí, tým díky obrovskému zájmu dokonce vyhradil speciální fotokoutek.

Během večera se Šíma rozhovořil nejen o nových drincích, ale i o cestování, fotbale nebo o tom, jaké štěstí mu přináší, že prakticky nepoužívá sociální sítě. A nechyběla ani historka o urně, které si při pozornějším pohledu můžete v baru všimnout. Když Black Angel’s začínal, přinesl ji údajně jeho šéf se slovy, že pokud podnik neuspěje, Pavla spálí a jeho popel uloží právě do ní. Tomu se říká motivace… Jelikož si bar připsal i několik mezinárodních úspěchů, včetně umístění v top 10 nejlepších hotelových barů světa v prestižní soutěži Spirited Awards pořádané v rámci barového festivalu Tales of the Cocktail v New Orleans, a to dokonce pětkrát v řadě, vypadá to, že urna i nadále zůstane prázdná. 

Právě kombinace propracovaných drinků, silného příběhu a lidí, kteří ho umí vyprávět, je nejspíš důvodem, proč se do Black Angel’s lidé rádi vracejí. 

Zdroj: Black Angel’s Bar 

Letos 21. dubna by Alžběta II. oslavila své sté narozeniny. Panovnice z rodu Windsorů zemřela 8. září 2022 ve věku 96 let po více než sedmdesáti letech na trůně. Výročí jejího narození si Británie připomíná s typickou kombinací úcty, tradice i nenápadného smyslu pro spektákl. Nejde přitom jen o oficiální ceremonie, ale o širší kulturní fenomén – připomínku ženy, která se během života proměnila v symbol, k němuž se stále znovu vztahují jak Britové, tak zbytek světa. 

Vzpomínání, úcta i byznys 

Jedním z hlavních bodů oslav je rozsáhlá výstava v The King’s Gallery v Buckinghamském paláci, která mapuje královninu módní historii. Vůbec poprvé v takovém rozsahu představuje přibližně dvě stovky modelů z deseti dekád jejího života, přičemž zhruba polovina z nich nebyla dosud nikdy vystavena. K vidění jsou ikonické kusy včetně korunovační róby či svatebních šatů, ale i civilnější outfity, které ukazují, jak promyšleně pracovala se svým veřejným obrazem.

Součástí programu k výročí je i mimořádné zpřístupnění prostor, které byly dosud veřejnosti uzavřeny – například soukromých apartmánů v Palace of Holyroodhouse. Výročí tak nabízí nejen pohled na instituci monarchie, ale i na její intimnější, lidskou rovinu.

Vedle toho vznikají tematické kolekce a suvenýry – od oficiální porcelánové řady inspirované královniným šatníkem až po limitované módní doplňky. Kavárny servírují speciální „birthday tea“, Royal Mint vydává pamětní mince a výlohy obchodů se plní motivy odkazujícími k ikonickému stylu panovnice.

To všechno ukazuje, že Alžběta II. nebyla jen hlavou státu, ale i kulturním fenoménem. Její obraz se postupně proměnil v kolektivní mýtus, do nějž si lidé promítali představy o stabilitě, kontinuitě a řádu.

Královna jako mozaika příběhů

Právě tuto mnohovrstevnatost se snaží zachytit i kniha Podivuhodná cesta kolem královny od uznávaného britského satirika Craiga Browna. Titul, který dokonce získal požehnání od samotné královské rodiny, přináší na královninu osobnost méně tradiční pohled. Nyní vychází v českém překladu v nakladatelství PROSTOR.

Brown nenabízí klasickou biografii. Místo lineárního vyprávění skládá portrét královny z mnoha drobných momentů – historek, deníkových záznamů, mediálních výstupů i osobních svědectví. Výsledkem je koláž, která je místy absurdní a komická.

Ukazuje například, jak se realita dvorského života ohýbá pod tíhou tradic. V jednom z popisovaných momentů se například noví členové Tajné rady (Privy Council) učí klečet na polštáři a líbat panovnici ruku, aniž by ztratili rovnováhu. Zdánlivě banální epizody tak odhalují podstatu systému, který funguje na rituálu, symbolice a (ne)psaných pravidlech. 

Živý mýtus

Stejně důležitou roli hrají i sny, které o královně lidé mají. Brown naznačuje, že sama její existence byla do jisté míry snem – kolektivní představou, která přesahovala konkrétní osobu. Pro mnohé ztělesňovala matku národa, oporu a zejména idol. To v našem rozhovoru potvrzuje i překladatel knihy Michael Žantovský: „Královna Alžběta II. byla nejen fyzická osoba, ale i živý mýtus.“ 

Žantovský se s Alžbětou II. setkal jakožto někdejší velvyslanec několikrát – poprvé v roce 1990 při návštěvě Václava Havla v Británii. „Byla to první panovnice, se kterou jsem se v životě setkal, tak trochu zjevení. Ale už tehdy na mě zapůsobila svou vlídností. Od té doby můj obdiv k ní jenom vzrostl,“ vzpomíná.

Podle něj byla její výjimečnost daná nejen délkou vlády, ale především přístupem k vlastní roli. „Od jiných monarchů se lišila nejen délkou svého pobytu na trůně, ale naprostou oddaností své službě a odevzdaností svému údělu. Právě tím si získala úctu svých poddaných i lidí na celém světě.“ 

Symbol stability 

Na knize Žantovský oceňuje především její neotřelý přístup. „Není to klasická královská biografie. Ty jsou většinou náhražkou prášků na spaní. Podivuhodná cesta kolem královny se skládá ze stovek příběhů setkání významných i obyčejných lidí s královnou, v nichž se odrážejí jejich vlastní očekávání, předsudky, sny a naděje,“ popisuje. „Když mi nakladatel Aleš Lederer nabídl volbu mezi překladem nesmírně nudného životopisu jednoho z nejzábavnějších lidí na světě, Woodyho Allena, a nesmírně čtivého a zábavného životopisu jedné z definice nejnudnějších světových osobností, britské královny, zvolil jsem si bez váhání to druhé.“

Práce na překladu pro něj znamenala i návrat do prostředí, ve kterém strávil šest let jako velvyslanec. Přesto zjistil spoustu nových informací. „Musel jsem se zorientovat ve stovkách detailů britské dávnější i moderní historie, dvorského života i různých epizod z dějin windsorské dynastie. Spoustu věcí jsem si musel ověřovat a spoustu nových věcí jsem se i dozvěděl.“

V předvečer královniných nedožitých sta let proběhla na Britské ambasádě akce k uvedení knihy. Jejím kmotrem se stal britský velvyslanec Matt Field. Ti, kdo se chtějí o knize dozvědět víc – nejen od jejího překladatele, ale i od samotného autora – by si měli do diáře zapsat 16. května. Craig Brown bude spolu s Michaelem Žantovským debatovat v sobotu od 10 hodin na veletrhu a festivalu Svět knihy.    

Výročí přichází v době, kdy se monarchie proměňuje. Karel III. stále stojí spíše na začátku své vlády a podle Žantovského bude jen obtížně navazovat na odkaz královny. „Těžko bude mít příležitost se zapsat do britské historie stejně hluboko jako jeho matka. Ale očividně po ní zdědil oddanost svému poslání a snaží se mu dostát co nejdůstojněji,“ říká a dodává, že to neplatí o všech členech královské rodiny. O to silněji dnes působí připomínka Alžběty II. jako symbolu určité jistoty. 

V době, kdy online i kamenné obchody zaplavují tematické předměty a vzpomínkové akce přitahují tisíce návštěvníků, je dobré si připomenout, že skutečný odkaz Alžběty II. leží jinde. Ne v mincích nebo čajovém servisu, ale v příbězích, které po sobě zanechala – a které se teď znovu vyprávějí. 

Zdroj fotografií: Profimedia, Annie Leibovitz (Vanity Fair), Cecil Beaton (Royal Collection Trust), Getty Images, Zuzana Povýšil Schedová (launch knihy)

Festival Divadelní svět Brno patří mezi největší divadelní festivaly v Česku a každoročně do Brna přiváží inscenace, za kterými byste jinak museli i do zahraničí. Letos nabídne přes 90 představení – od činohry přes tanec až po site-specific projekty a program pro děti. Nebudou chybět ani další doprovodné akce nabízející příležitost k setkávání, seberozvoji a tvorbě. 

Podmanivé představení o křehkosti světa

Festival odstartoval představením světoznámého souboru Nederlands Dans Theater, který se do Česka vrátil po deseti letech. Ve dvou termínech v Janáčkově divadle odehrál před vyprodaným sálem oceňovanou inscenaci Postavy mizejícího světa. Tato dojemná taneční trilogie, zamýšlející se nad naléhavými tématy globální společnosti vznikla ve spolupráci s choreografkou Chrystal Pite a choreografem Simonem McBurneym, spoluzakladatelem divadelní společnosti Complicité. Pro tuhle podívanou se vyplatí vážit cestu i přes půl republiky. Jedná se o mistrovské dílo kombinující vizuální dokonalost a pokročilé pohybové schopnosti s naléhavou výpovědí. Pite neobětuje krásu pohybu ve prospěch sdělení – naopak. Význam vyrůstá přímo z něj. McBurney se přitom vyhýbá doslovnosti i laciné antropomorfizaci, ale nebojí se do jinak tíživého celku vnést jemné momenty ironie či nadhledu. A také prvky neurovědy, které prostupují zejména druhou částí.

První část téměř tříhodinové inscenace se zabývá environmentální problematikou, vymíráním druhů. Tanečníci ztělesňují různá zvířata i rostliny – jejich um spolu s tíživou atmosférou inscenace a zdařilou prací se světlem na nás rozhodně zapůsobili. Krajina se bortí, světlo se proměňuje, svět, jak ho známe, mizí.

Druhá část obrací pozornost k člověku – konkrétně k jeho v dnešní digitální době zahlcené mysli. Tanečníci sdílejí prostor, ale působí, jako by každý existoval v jiné realitě – uzavřený ve vlastním světě algoritmů a levného dopaminu. Motiv pravé a levé mozkové hemisféry se zde promítá do choreografie plné fragmentace a opakování. Závěrečná část je requiem. Přináší motivy smrti, truchlení, smíření i kontinuity mezi generacemi. 

Ve znamení tance, hudby a imaginace 

I další line-up festivalu zní zajímavě. Ve spolupráci se souborem Baletu Národního divadla Brno přiváží Nederlands Danse Theater také svůj druhý ansámbl (NDT 2), který tvoří nejmladší taneční generace. Komponovaný taneční večer s názvy Folkå a SAABA, který festival uvede 12. května v Janáčkově divadle, nabídne dvě choreografie plné hudby a rytmu s tématy vztahů komunit a přírody. 

Sedmnáctý ročník festivalu nabídne více než 90 představení napříč žánry – od velké činohry přes tanec a nový cirkus až po komorní projekty. Hned několik z nich získalo různá ocenění, např. Thálii (ať už přímo titul, nebo soubor či někteří herci). Hlavním pořadatelem je Národní divadlo Brno a zapojí se téměř všechna další brněnská divadla, včetně Divadla Husa na provázku, Městského divadla Brno, Divadla Radost a Divadla Polárka, nově také nezávislá scéna Co.Labs či literární salon Rezidence Café Kaprál. 

I když je řada představení (jako Ptačí sněm, Rozum a cit či Grandhotel pocitů) už vyprodaná, pořád je z čeho vybírat. Za pozornost jistě stojí velkolepá tanečně-loutková inscenace Má vlast, která vznikla v koprodukci České filharmonie, DEKKADANCERS, Divadla bratří Formanů a Jatek 78. Jedná se rovněž o historicky první scénické provedení hudebního cyklu Má vlast. Představení plné loutek, výtvarné imaginace a pohybu je určeno pro dospělé i děti. 

Klasika i moderní formy 

Činoherní soubor Slovenského národného divadla, který je již každoročně tahounem diváckého zájmu, vystoupí s inscenací Ionescova Nosorožce. Z Bratislavy přijede i představení Sněhová královna a černé zrcadlo, které vzniklo na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena a slibuje silný příběh lásky, moudrosti a krásy. Je vhodné pro děti od osmi let. 

Koprodukční norsko-francouzské představení uskupení Plexus Polaire Domeček pro panenky přiveze do Mahenova divadla uhrančivou podívanou klasického Ibsenova textu Nora, ve které budou na diváky čekat loutky pro dospělé v nadživotní velikosti i strhující herecký výkon Yngvild Aspeli v hlavní roli. Skvělou pohybovou zábavu pro děti i dospělé přiváží na festival perfomer Viktor Černický s inscenací PNEU, kterou můžete znát z Jatek 78. Na kolečkových bruslích to rozjede Jitka Sara Páníková v originální inscenaci o křehkosti a hledání dokonalosti s názvem Slip Grip.

V rámci letošního ročníku festival připravil také speciální Divadelní výjezdy. Tři inscenace – Duchové jsou také jen lidé, Herkules, Parsifal – tak mohou zájemci zhlédnout i v jiných městech.

Pokud letošní ročník něco naznačil už svým preview, pak to, že Divadelní svět Brno nebude jen přehlídkou špičkového divadla, ale i silnou výpovědí o světě, ve kterém žijeme. I proto stojí za pozornost. Možná se vám nepodaří ulovit vstupenky na vybrané představení, ale atmosféra v ulicích, otevřený festivalový dům v Janáčkově divadle a další doprovodný program dělají z DSB událost, která přesahuje samotná představení. My se v květnu na několik inscenací chystáme a věříme, že se k nám přidáte – a to třeba i v příštím roce. 

Zdroj: DSB

Nahlédnutí do světa Petra Geislera 

V pražském Centru současného umění DOX, které bylo nedávno zařazeno mezi top galerie v Česku a získalo nejvyšší možné hodnocení, můžete až do 7. června navštívit výstavu GA-I-SU-RA. Název je fonetickým přepisem příjmení Geisler, tak jak by jej vyslovili Japonci, a odkazuje na mimořádnou osobnost českého japanologa, překladatele, novináře, kaligrafa a fotografa Petra Geislera. Výstava představuje dosud nejucelenější pohled na jeho tvorbu i život na pomezí české a japonské kultury.

Expozice vznikala více než patnáct let z iniciativy jeho dcery Ester Geislerové, která shromažďovala materiály z rodinného archivu i dalších zdrojů. Na finální podobě projektu se podílel také japanolog Petr Holý a osobní perspektivu přinesla i Aňa Geislerová. Výstava rozprostřená do tří pater DOXu představuje Geislerovu tvorbu napříč desetiletími – od expresivních kaligrafií a experimentů s netradičními materiály přes fotografické víceexpozice z Japonska až po monumentální zápis buddhistické Sútry srdce, který kdysi zdobil pasáž Paláce Metro na Národní třídě.

Zároveň se můžete ponořit do Geislerova života mezi dvěma světy. Více než třicet let totiž působil jako zahraniční zpravodaj prestižního japonského deníku Yomiuri Shimbun a výrazně přispěl k propojování české a japonské kultury. Součástí výstavy jsou i autentické předměty z jeho pracovny, kaligrafické nástroje, osobní pečetidla s japonským přepisem jeho jména nebo archivní fotografie a filmové záznamy. GA-I-SU-RA nemá jen vzdát hold Petru Geislerovi. Je také připomínkou kaligrafie jako formy vnitřního výrazu, toho, že psaní a krásné písmo mohou být přirozeným odrazem (nejen) čisté duše. 

Vůně léta 

Český niche parfémový dům Pigmentarium představuje už čtvrtou limitovanou edici své ikonické vůně Paradiso. Letošní limitka vznikla ve spolupráci se studenty Ateliéru grafiky a vizuální komunikace na UMPRUM: z osmi návrhů se do finále probojovaly čtyři a vítězný vizuál nakonec vytvořila Greta Vrabcová. Ta se inspirovala představou neperfektního, bezstarostného léta – času, kdy máte ruce ulepené od opalovacího krému nebo zmrzliny a nohy od písku. Stejně jako předchozí edice tak i letos dostala vůně zcela nový vizuální kabát, který vznikl s naprostou tvůrčí svobodou a reaguje na náladu, jakou Paradiso vyvolává.

Samotná vůně přitom zůstává věrná své letní esenci: dominuje jí svěží grapefruit – tentokrát v dvojitém množství – který Paradisu dodává jiskřivou energii a evokuje bezstarostnou atmosféru prázdnin. 

Další generace kompletní výživy

Česká foodtech značka Mana přichází s novou generací své kompletní výživy. Produkty Mark 10 HP a Mark 10 XP představují podle výrobce největší technologickou změnu od uvedení první verze v roce 2014. Stále jde o nutričně plnohodnotné jídlo ve formě prášku nebo hotového nápoje, které lze připravit během několika minut – nová řada ale posouvá koncept kompletní výživy směrem k funkční stravě kombinující jídlo a cílenou suplementaci. Ačkoliv klasické, „opravdové“ jídlo (a hlavně požitek z něj) nic nenahradí, podobné produkty mohou přijít vhod ve chvílích, kdy člověk třeba nestíhá. 

Obě varianty se liší makroživinovým profilem i zaměřením. Mark 10 HP je navržena jako každodenní řešení pro běžnou až střední zátěž, zatímco Mark 10 XP míří na uživatele s vyššími nároky na výkon a regeneraci – v jedné porci totiž obsahuje až 64 gramů proteinu, což ji řadí mezi nejvíce proteinová kompletní jídla na trhu. Součástí nové generace je také integrovaný suplementační komplex, který doplňuje například kreatin, L-citrulin nebo beta-alanin.

Nová receptura zároveň přináší bezlepkové složení díky použití bezlepkového ovsa, upravený aminokyselinový profil i přepracovanou tukovou složku s avokádovým olejem. Práškové verze se začaly prodávat letos na jaře, hotové nápojové varianty mají následovat v průběhu roku.

Zpomalení u papíru 

Česká papírenská značka papelote otevřela novou prodejnu v Holešovické tržnici, a to na poněkud netradičním místě – v bývalé vrátnici naproti lávce HolKa, která spojuje Holešovice s Karlínem. Prostor o rozloze 75 m² dnes funguje nejen jako obchod, ale také jako infoshop, kde návštěvníci získají přehled o aktuálním dění v areálu tržnice. Vedle diářů, sešitů, fotoalb a dalších papírenských produktů papelote je zde k dostání také oficiální merch tržnice.

Interiér upravilo studio Monument Office. Kompaktní prostor je koncipovaný jako flexibilní platforma – díky mobilním ostrůvkům se může snadno proměnit z prodejny a infoshopu třeba v místo pro malé workshopy nebo komunitní setkání. Papelote tak chce navázat i na širší proměnu Holešovické tržnice a nabídnout návštěvníkům klidnou a kreativní zastávku uprostřed rušného areálu. 

Značka letos zároveň chystá několik produktových novinek. Už v polovině dubna rozšíří oblíbenou edici bilančních deníků Posviť si, a to například tématem spokojenosti v práci. Připravuje se také produkt ve spolupráci s gastronomickou skupinou Ambiente a navázání na úspěšnou kolaboraci s Pavlínou Louženskou – diář plný trendů se rychle vyprodal, konverzační karty jsou ale díky dotisku stále k dostání. 

Zdroj: Jan Slavík (DOX), Jan Kolský (papelote), archiv značek