Nahlédnutí do světa Petra Geislera 

V pražském Centru současného umění DOX, které bylo nedávno zařazeno mezi top galerie v Česku a získalo nejvyšší možné hodnocení, můžete až do 7. června navštívit výstavu GA-I-SU-RA. Název je fonetickým přepisem příjmení Geisler, tak jak by jej vyslovili Japonci, a odkazuje na mimořádnou osobnost českého japanologa, překladatele, novináře, kaligrafa a fotografa Petra Geislera. Výstava představuje dosud nejucelenější pohled na jeho tvorbu i život na pomezí české a japonské kultury.

Expozice vznikala více než patnáct let z iniciativy jeho dcery Ester Geislerové, která shromažďovala materiály z rodinného archivu i dalších zdrojů. Na finální podobě projektu se podílel také japanolog Petr Holý a osobní perspektivu přinesla i Aňa Geislerová. Výstava rozprostřená do tří pater DOXu představuje Geislerovu tvorbu napříč desetiletími – od expresivních kaligrafií a experimentů s netradičními materiály přes fotografické víceexpozice z Japonska až po monumentální zápis buddhistické Sútry srdce, který kdysi zdobil pasáž Paláce Metro na Národní třídě.

Zároveň se můžete ponořit do Geislerova života mezi dvěma světy. Více než třicet let totiž působil jako zahraniční zpravodaj prestižního japonského deníku Yomiuri Shimbun a výrazně přispěl k propojování české a japonské kultury. Součástí výstavy jsou i autentické předměty z jeho pracovny, kaligrafické nástroje, osobní pečetidla s japonským přepisem jeho jména nebo archivní fotografie a filmové záznamy. GA-I-SU-RA nemá jen vzdát hold Petru Geislerovi. Je také připomínkou kaligrafie jako formy vnitřního výrazu, toho, že psaní a krásné písmo mohou být přirozeným odrazem (nejen) čisté duše. 

Vůně léta 

Český niche parfémový dům Pigmentarium představuje už čtvrtou limitovanou edici své ikonické vůně Paradiso. Letošní limitka vznikla ve spolupráci se studenty Ateliéru grafiky a vizuální komunikace na UMPRUM: z osmi návrhů se do finále probojovaly čtyři a vítězný vizuál nakonec vytvořila Greta Vrabcová. Ta se inspirovala představou neperfektního, bezstarostného léta – času, kdy máte ruce ulepené od opalovacího krému nebo zmrzliny a nohy od písku. Stejně jako předchozí edice tak i letos dostala vůně zcela nový vizuální kabát, který vznikl s naprostou tvůrčí svobodou a reaguje na náladu, jakou Paradiso vyvolává.

Samotná vůně přitom zůstává věrná své letní esenci: dominuje jí svěží grapefruit – tentokrát v dvojitém množství – který Paradisu dodává jiskřivou energii a evokuje bezstarostnou atmosféru prázdnin. 

Další generace kompletní výživy

Česká foodtech značka Mana přichází s novou generací své kompletní výživy. Produkty Mark 10 HP a Mark 10 XP představují podle výrobce největší technologickou změnu od uvedení první verze v roce 2014. Stále jde o nutričně plnohodnotné jídlo ve formě prášku nebo hotového nápoje, které lze připravit během několika minut – nová řada ale posouvá koncept kompletní výživy směrem k funkční stravě kombinující jídlo a cílenou suplementaci. Ačkoliv klasické, „opravdové“ jídlo (a hlavně požitek z něj) nic nenahradí, podobné produkty mohou přijít vhod ve chvílích, kdy člověk třeba nestíhá. 

Obě varianty se liší makroživinovým profilem i zaměřením. Mark 10 HP je navržena jako každodenní řešení pro běžnou až střední zátěž, zatímco Mark 10 XP míří na uživatele s vyššími nároky na výkon a regeneraci – v jedné porci totiž obsahuje až 64 gramů proteinu, což ji řadí mezi nejvíce proteinová kompletní jídla na trhu. Součástí nové generace je také integrovaný suplementační komplex, který doplňuje například kreatin, L-citrulin nebo beta-alanin.

Nová receptura zároveň přináší bezlepkové složení díky použití bezlepkového ovsa, upravený aminokyselinový profil i přepracovanou tukovou složku s avokádovým olejem. Práškové verze se začaly prodávat letos na jaře, hotové nápojové varianty mají následovat v průběhu roku.

Zpomalení u papíru 

Česká papírenská značka papelote otevřela novou prodejnu v Holešovické tržnici, a to na poněkud netradičním místě – v bývalé vrátnici naproti lávce HolKa, která spojuje Holešovice s Karlínem. Prostor o rozloze 75 m² dnes funguje nejen jako obchod, ale také jako infoshop, kde návštěvníci získají přehled o aktuálním dění v areálu tržnice. Vedle diářů, sešitů, fotoalb a dalších papírenských produktů papelote je zde k dostání také oficiální merch tržnice.

Interiér upravilo studio Monument Office. Kompaktní prostor je koncipovaný jako flexibilní platforma – díky mobilním ostrůvkům se může snadno proměnit z prodejny a infoshopu třeba v místo pro malé workshopy nebo komunitní setkání. Papelote tak chce navázat i na širší proměnu Holešovické tržnice a nabídnout návštěvníkům klidnou a kreativní zastávku uprostřed rušného areálu. 

Značka letos zároveň chystá několik produktových novinek. Už v polovině dubna rozšíří oblíbenou edici bilančních deníků Posviť si, a to například tématem spokojenosti v práci. Připravuje se také produkt ve spolupráci s gastronomickou skupinou Ambiente a navázání na úspěšnou kolaboraci s Pavlínou Louženskou – diář plný trendů se rychle vyprodal, konverzační karty jsou ale díky dotisku stále k dostání. 

Zdroj: Jan Slavík (DOX), Jan Kolský (papelote), archiv značek

Pod jiným jménem 

Co když Shakespeare není autorem slavných her, které nesou jeho jméno? A co když je napsala žena? Jodi Picoult, autorka známá tím, že ve svých románech otevírá kontroverzní společenská témata, tentokrát přichází s příběhem, který propojuje literaturu, historii i otázku toho, komu vlastně patří hlas v umění. Román Pod jiným jménem sleduje dvě ženy vzdálené od sebe staletími. V současnosti je to mladá dramatička Melina Greenová, jejíž nová hra inspirovaná životem její alžbětinské předkyně Emilie Bassanové má jen malou šanci dostat se na jeviště – jednoduše proto, že ji napsala žena. Melinin kamarád proto text tajně přihlásí na festival pod mužským pseudonymem.

„Pokud jde o dějiny, absence důkazů není důkazem jejich absence.“

Druhá (a o dost záživnější) dějová linie se odehrává v Anglii 16. století a sleduje osud skutečné historické postavy Emilie Bassanové – talentované spisovatelky, která se však narodila v době, kdy ženy nesměly vystupovat v divadle ani psát hry. Emilia je navíc židovského původu, což musí ve své době skrývat. Picoult vykresluje její život plný omezení, násilí, ale i lásky. Jako mladá je prodána jako kurtizána vlivnému lordovi a později donucena k sňatku s násilnickým manželem. Přesto si uchovává vášeň pro psaní a sní o tom, že její hry jednou ožijí na jevišti. Autorka přitom rozvíjí provokativní otázku: co když skutečným autorem některých Shakespearových her nebyl Shakespeare? A co když za nimi stála právě žena, která své dílo nemohla publikovat pod vlastním jménem?

„Copak ženy nemají stejné naděje, obavy a touhy jako muži?“

„Je to děsivá představa,“ zasmál se. „Pomyšlení, že vy ženy můžete být stejně vášnivé jako my.“

Picoult propojuje historické prameny s fikcí a vytváří román o ambici, odvaze i nerovnosti – nejen genderové, ale i společenské či rasové. Melina i Emilia bojují se stejnými předsudky. Pod jiným jménem tak není jen literární hrou s dějinami, ale také příběhem o tom, jak snadno mohou být ženské hlasy z historie vymazány – a jak důležité je je znovu hledat. A i když kniha definitivní odpověď na otázku autorství Shakespearových her nepřináší, je silně pravděpodobné, že po jejím přečtení se na slavného dramatika nebudete dívat jako dřív.

Óda na život 

Noční můry jsem měla vždycky.

Jenže tahle se stala skutečností.

Kniha Óda na život přináší výpověď ženy, jejíž příběh otřásl nejen Francií, ale i celým světem. Gisèle Pelicot – trojnásobná matka a babička – se po extrémní zkušenosti rozhodla nevystupovat v anonymitě, ale veřejně hájit své právo na důstojný a svobodný život. Její případ z roku 2024 zásadně proměnil debatu o sexuálním násilí, vině a odpovědnosti a ve Francii přispěl i k revizi právní definice znásilnění. Pelicot se stala jednou z nejvýraznějších osobností veřejného života: byla vyhlášena francouzskou osobností roku, získala Řád čestné legie a média ji zařadila mezi nejvlivnější ženy světa.

„Jaké teď k Dominiqu Pelicotovi chováte pocity?“ otázala se mě soudkyně.

„Znechucení. Připadám si pošpiněná, zneuctěná, zrazená.“

Tahle odpověď stojí v zápisu. Chybí v ní moje koktání a váhání. Justice nemůže ztrácet čas. Občas vyslovím „můj manžel“, ale hned se opravím na „on“, po vzoru Caroline. Nebo „pan Pelicot“, jako by to byl někdo cizí. 

Samotný příběh je natolik šokující, že by v thrilleru působil neuvěřitelně. Deset let Gisèle neměla ponětí o tom, že ji její manžel Dominique pravidelně uspává silnými sedativy a zve do jejich domu cizí muže, aby ji v bezvědomí znásilňovali. Policie identifikovala třiapadesát pachatelů, celkový počet však mohl dosahovat až osmdesáti. Pravda vyšla najevo až ve chvíli, kdy byl Dominique Pelicot přistižen při jiném sexuálním deliktu a policie v jeho telefonu objevila záznamy zvěrstva, kterého se společně s dalšími muži dopouštěl. Autorka v knize otevřeně popisuje nejen šok z odhalení, ale i reakci rodiny – zejména dcery Caroline. Při vyprávění se vrací i do dětství, přibližuje, jak se seznámila se svým manželem a postupně odhaluje jeho traumata a zločiny. Pelicot zároveň poukazuje na to, jak snadno může společnost přehlížet varovné signály: její výpadky paměti byly dlouho přičítány zdravotním problémům, okolí uvažovalo o Alzheimerově chorobě, ona se zase bála nádoru na mozku, jelikož její matka na rakovinu zemřela. 

To oni musí zahanbeně sklonit hlavu, ne já.

Óda na život ale není jen svědectvím o brutálním násilí. Je především knihou o odmítnutí studu a o síle, s jakou se Pelicot postavila terciální viktimizaci – situaci, kdy je oběť nucena znovu a znovu obhajovat vlastní příběh a čelit pochybnostem okolí. U soudu čelila obviněním, že si o znásilnění koledovala, zatímco pachatelé se navzájem podporovali. Ona však trvala na tom, že hanba musí změnit strany. Právě tento postoj se stal i základem kampaně „Nebuď zticha, odhoď stud“, která vznikla u příležitosti českého vydání knihy. Pelicot svým příběhem dodala sílu statisícům žen po celém světě: ukázala, že ani takováto extrémní zkušenost nemusí člověka navždy definovat – a že mlčení není jedinou možností.

Zpívat bříze

Svá trápení či tajemství svěřujeme vrbám. Spisovatelka a překladatelka ze švédštiny Veronika Opatřilová se ale kdysi dočetla, že pokud se potřebujete zbavit toho, co vás tíží, nebo se podělit o své přání, měli byste to říct bříze. A nejen říct. Bříza dává přednost zpěvu…

Veronika Opatřilová, autorka knih Počkej na moře a Píseň L., se ve své nové knize vrací do prostředí, které zná z vlastního života. Děj knihy Zpívat bříze se odehrává na odlehlém ostrově na severu Švédska, kam přijíždí student umění, který má několik měsíců pracovat po boku uznávané sochařky a připravit svou závěrečnou práci. Zpočátku mezi oběma protagonisty vládne odstup a nedůvěra, ale postupně se v izolovaném prostoru začíná odkrývat jejich minulost, zranění i touhy, o kterých oba mlčeli. V atmosféře severského léta se tak postupně rozvíjí příběh o hledání vlastního místa ve světě, o pochybnostech i o otázce, zda je možné začít znovu ve chvíli, kdy má člověk pocit, že to nejdůležitější už má dávno za sebou.

Nemohla jsem tušit, co mé rozhodnutí přinese. Nemohla jsem vědět v ten jarní den – nemohla –, že mé ano znamená i pocit viny, otázky, jaké jsem si nikdy nechtěla pokládat, a jeden pár zraněných tmavých očí zasazených do tváře s vůní mandarinek.

Zpívat bříze je lyrickým příběhem kontrastů. Mládí se tu potkává se stářím, idealismus s životní únavou, bolest a zklamání s nadějí, touha něco dokázat s rezignací na to, že některé věci už změnit nelze. Je o pocitu, že jste něco zmeškali, že jste něco měli udělat, ale ta chvíle je jaksi pryč. Opatřilová citlivě pracuje s motivem přátelství, lásky, která nesplňuje představy většinové společnosti, i samoty, která může být stejně tíživá jako osvobozující. Je to příběh o  setkání, které dokáže změnit pohled na minulost i budoucnost. 

Nepatřil mi ani ten pokoj, ani jeho příběh. A ano, vzpomínám si na hrůzu, jež se mě tehdy naplno zmocnila. Hrůzu z vědomí, že je v mém domě cizí osoba, naprosto neznámý muž, a ten pokoj ani potom, co odjede, co z ostrova zmizí a hladina moře se za ním uklidní, ani pak už ten pokoj nebude tím, čím býval, než do něj poprvé vstoupil on.

Tip redakce: Pokud byste se chtěli s autorkou osobně potkat a nechat si knížku podepsat, dorazte na křest, který se koná 8. dubna od 17 hodin v eventovém prostoru Vilemína v pražské kavárně Anežka.

Všechno je tuberkulóza 

Na přednáškách o dějinách lidstva na vysoké škole jsem se učil o válkách, říších a obchodních cestách, ale o mikrobech jsem se nedozvěděl skoro nic, přestože nemoci jsou určujícím prvkem lidského života.

John Green, autor světových bestsellerů Hvězdy nám nepřály nebo Papírová města, tentokrát opouští svět fikce a přichází s populárně-naučnou knihou o jedné z nejničivějších (a také nejstarších) nemocí v dějinách lidstva. V knize Všechno je tuberkulóza ukazuje, že tuberkulóza (jinak ftíza či souchotiny) není jen kapitolou z učebnic medicíny, ale chorobou, která zásadně formovala svět, jak ho známe. Green s vypravěčskou lehkostí propojuje historii, vědu i osobní příběhy pacientů a připomíná, že přestože je dnes v bohatých zemích vzácná a léčitelná, v mnoha částech světa stále zabíjí miliony lidí.

Na příběhu Henryho, kterého potkal během návštěvy nemocnice v Sierra Leone, ukazuje, že těžký boj s touto zákeřnou chorobou, která v minulosti kosila bez rozdílu slavné i bezejmenné tohoto světa, zdaleka není u konce. Jeho osud odhaluje, jak obtížná může být léčba v chudších regionech světa: pravidelné docházení na kliniku znamená dlouhé cesty, ztrátu práce či školy a někdy i sociální stigma. Stačí přerušení léčby a nemoc může přejít do mnohem nebezpečnější, na léky odolné formy.

Hippokrates ve starověkém Řecku se domníval, že jde o dědičné onemocnění… Ve starověké Indii chápali souchotě jako důsledek nadměrné únavy, úzkosti a hladu. V jiných kulturách za ně údajně mohlo prokletí, otrava jedem či posedlost ďáblem.

Green zároveň ukazuje, jak hluboko je tuberkulóza zapsaná do našich dějin. Ovlivnila podobu sanatorií i architektury, stála u zrodu ikonických předmětů – od adirondackých křesel na verandách léčeben až po kovbojský klobouk Stetson – a dokonce se nepřímo propsala i do velkých historických událostí. Autor tak přesvědčivě dokládá, že tuto nemoc nelze oddělit od historie samotné. Všechno je tuberkulóza je proto nejen fascinujícím průvodcem medicínou a historií, ale také připomínkou, že otázkou už není, zda tuberkulózu umíme léčit – ale jestli jsme ochotni zajistit léčbu všem, kteří ji potřebují.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství Jan Melvil Publishing, Euromedia Group a Prostor. 

Foto: Dorota Noon; foceno v prostorech kavárny Anežka

Dialog umění a médií 

Pražské Centrum současného umění DOX otevřelo výstavu HIT BY NEWS, která ukazuje, jak  tištěná média formovala společnost i výtvarnou tvorbu během posledních více než sto let. Sleduje cestu od raných uměleckých experimentů s novinami a časopisy až po současné reflexe mediální reality. 

Projekt založený výhradně na dílech ze švýcarské sbírky Annette a Petera Nobelových představuje téměř čtyři stovky prací více než dvou stovek umělců, kteří ve své tvorbě reagovali na média, zejména ta tištěná. Výstava zároveň připomíná, jak se mediální krajina v posledních desetiletích proměnila vlivem digitalizace, a otevírá témata důvěry ve zprávy, svobody médií nebo tlaku na novináře.

Kurátorem výstavy je švýcarský kurátor Christoph Doswald, který pro pražskou prezentaci připravil reprezentativní výběr z více než dvoutisícové kolekce budované manželi Nobelovými od 80. let 20. století. Jejich sbírka patří k nejvýznamnějším kolekcím zaměřeným na press art. Na výstavě se tak potkávají historické avantgardy, pop art i současné reflexe mediální reality. Mezi vystavujícími figurují jména jako Georges Braque, Kazimir Malevič, Joseph Beuys, Man Ray, Robert Rauschenberg, Barbara Kruger či Andreas Gursky. 

Expozice je rozdělena do čtrnácti tematických částí a zabírá hned dvě patra galerie. Doporučujeme si na její návštěvu vyhradit více času. K vidění tu jsou výstřižky z novin, obálky magazínů, fotografie, ale také malba, koláže či umělecké objekty. 

„Pod označením press art se zde soustřeďují umělecká díla, která se v nejširším smyslu vztahují k tištěnému slovu a obrazu a která z levného, každodenního spotřebního zboží činí jedinečný nákladný artefakt: koláže z novinového papíru, malby vycházející z novinových snímků, fotografie obálek časopisů, kvaše nanášené přímo na noviny či sítotisky založené na portrétech hvězd z populárních magazínů. Rozsah použití je široký, techniky rozmanité a tematické okruhy téměř nevyčerpatelné – stejně pestré jako důvody, které umělce k těmto pracím vedou a které se pohybují mezi fascinací a kritikou,“ vysvětluje kurátor Christoph Doswald.

HIT BY NEWS patří mezi dva hlavní výstavní projekty DOXu pro letošní rok. Výstavu můžete navštívit do 23. srpna. Doprovází ji i odborné debaty, vzdělávací programy a diskuze zaměřené na mediální etiku, svobodu slova a vztah umění a veřejného prostoru.

Transylvánská malba dnes

Pokud byste rádi vyrazili za uměním mimo Prahu, za pozornost stojí také výstava Transylvanian Painting Today v olomoucké Telegraph Gallery. 

Když se řekne Transylvánie, mnoha lidem se vybaví divoká příroda nebo román Brama Stokera o hraběti Draculovi. Z tohoto regionu v dnešním Rumunsku ale zároveň pochází řada umělců, kteří se výrazně prosadili na mezinárodní scéně. A právě jejich tvorbu představuje olomoucká výstava.

Projekt britské kurátorky Jane Neal navazuje na předchozí výstavy věnované německé a britské malbě (German Painting Now a New Positions in British Painting) a uzavírá tak její kurátorskou trilogii zaměřenou na současnou figurativní malbu v Evropě. V Telegraphu se do 11. června představí patnáct výrazných osobností rumunské malířské scény.

Mezi nejznámější umělce výstavy patří Adrian Ghenie, Marius Bercea nebo Șerban Savu. Jedním z vystavujících je také Radu Băieş, který se v Telegraph Gallery představil před pěti lety sólo výstavou Searching For My Human Traces. Jsou spojeni s takzvanou klužskou školou – neformálním okruhem umělců kolem Univerzity umění a designu v Kluži, který na počátku 21. století výrazně zaujal mezinárodní scénu. Jejich malba často pracuje s figurací, silnou atmosférou a reflexí historických i postkomunistických témat. 

Transylvánie byla vždy vyhledávaná pro svou krajinu – zelené pastviny, majestátní hory i hluboké lesy. Region je opředený legendami a zároveň představuje kulturní prostor, v němž se po staletí setkávaly různé národy, náboženství i tradice. Právě tato historická a kulturní vrstevnatost se často promítá i do současného umění, které zde vzniká.Pokud se do Telegraphu vydáte, doporučujeme výstavu spojit s gastro zážitkem v místní restauraci Pulse – navštívili jsme ji už několikrát a vždy jsme byli velmi spokojení. V budově najdete také coworking, ateliér nebo třeba kino, takže místo žije od rána do večera různými kulturními a tvůrčími aktivitami.

Hledání ráje v labyrintu světa

Ochutnávku rumunského umění můžete aktuálně zažít i v Praze. V Bold Gallery probíhá sólová výstava Labyrint srdce a ráj světa malíře Radu Băieşe, jednoho z autorů zastoupených právě na výstavě v Olomouci.

Výstava je pozvánkou do vnitřního prostoru člověka a jeho hledání klidu v nečitelném světě. Aktuální série maleb reflektuje události posledních let a zkoumá, jak se člověk vyrovnává s nejistotou současnosti. Autor vnímá lidský život jako pohyb v labyrintu – prostoru, kde je poutník neustále vystaven různým pokušením i cestám, které mu život předkládá. Výstavu můžete navštívit zdarma do 4. dubna.

Umění trávení 

Aktuální výstava ALL THINGS DIGESTING v Kunsthalle Praha zve ke zpomalení a vnímání umění spíše tělem než hlavou. Umělecké duo sikau/pubalova proměňuje galerii v multisenzorický prostor, kde hraje roli zvuk, dotek, vůně i pohyb a kde se návštěvník stává součástí dění. 

Projekt vznikl v rámci experimentální platformy Aw!lab a vychází z metafory trávení – tedy z toho, jak do sebe vstřebáváme svět kolem sebe, informace i emoce. Instalace pracují s fermentací, mikrobiálními procesy nebo tělesnou intuicí a vytvářejí prostředí, které není jen k pozorování, ale k prožívání. 

Foto: Tomáš Cindr (DOX), Vendula Burgrová (Telegraph), Vojtěch Veškrna (Kunsthalle)

Na scéně vinohradského divadla D21 sledujeme Petru, která se snaží žít dál poté, co byla znásilněna. „Jako bych si nepatřila,“ říká. „Nic jí není“ a zároveň má zničený život. Minulost, kterou chtěla zapomenout, se prolíná se současností a ztrácí hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co si musela namluvit, aby přežila. Psychologické drama Symbióza? je minimalistické, komorní a přitom intenzivní a významné.

V hlavní roli se střídají Josefína Prachařová a Karolína Lea Nováková. Další postavy ztvárňují Maximilián Dolanský nebo Matouš Vyšata, Magdalena Prostá či Veronika Divišová a Filip František Červenka nebo Mikuláš Matoušek. Soubor NEmyslim kolektiv představuje mladé neokoukané tváře a talenty a nebojí se mluvit o tabuizovaných tématech. 

S autorkou a režisérkou Tinou Davídkovou jsme se bavili nejen o vzniku inscenace, ale i o tom, proč je důležité přestat reagovat podle zaběhnutých schémat. „Myslím, že je pro nás psychicky snazší znásilnění vnímat jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Ve chvíli, kdy o takové zkušenosti člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka,“ přibližuje v rozhovoru zkušenost, jejíž četnost potvrzují i data. Podle průzkumu je za život znásilněna každá pátá žena a je prokázané, že nejvíce případů znásilnění přichází od lidí, které oběť dobře zná. O zneužívání mužů se mluví ještě méně, ačkoliv tvoří v průměru 10 % obětí. A často se bojí mluvit, protože se mnohdy setkávají s viktimizací a bagatelizováním tématu. I kvůli prolomení mlčení Symbióza? vznikla. 

Odvaha promluvit 

NEmyslim kolektiv se profiluje jako spolek, který otevírá těžká a opomíjená témata. Co pro tebe znamená „NEmyslet“? 

Nejde o to přestat přemýšlet, ale přestat automaticky reagovat podle naučených schémat. U citlivých témat máme tendenci rychle soudit, radit nebo zlehčovat, protože je to pro nás komfortní. „NEmyslet“ pro mě znamená na chvíli tyhle reflexy vypnout a opravdu naslouchat tomu, co druhý říká – i když je to nepříjemné.

Jak jste se dali dohromady? Ať už s Terezou Keltyčkovou a Kateřinou Vášovou, tak následně s herci a herečkami?

Tereza je moje kamarádka z dětství a zároveň člověk, se kterým sdílím podobný přístup k práci i uvažování. Když jsem jí řekla o nápadu na NEmyslim, okamžitě se rozhodla do něj jít se mnou a dnes drží hlavně organizační stránku. S Kateřinou se známe z vysoké školy – původně jsem ji oslovila kvůli focení, ale postupně z toho vznikla dlouhodobá spolupráce.

U herců jsem od začátku chtěla pracovat s mladou generací. Někoho jsem viděla na jevišti a oslovila ho napřímo, někdo přišel na doporučení. Celé to vznikalo dost přirozeně. 

V repertoáru máte zatím představení Symbióza?. Hra původně vznikla jako projekt tvé bakalářské práce. Proč jsi zvolila zrovna téma znásilnění a posttraumatu?

Protože se o něm mluví hodně zjednodušeně. Ve veřejném prostoru se řeší hlavně samotný čin, ale méně to, co následuje – reakce okolí, pochybnosti, rozpad vztahů a dlouhodobé následky. Zajímalo mě právě to „potom“, které bývá pro člověka často složitější než samotná událost.

Zároveň mám vlastní zkušenost a zjistila jsem, že ve chvíli, kdy o ní člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka a ukáže se, jak běžná ta zkušenost je – jen se o ní většinou mlčí. V tu chvíli mi dávalo smysl to zpracovat a pojmenovat i skrze divadlo. 

Poprvé jsi hru uvedla už v roce 2023. Jak se její podoba změnila pro současnou „verzi 2.0“? 

Původně to byl spíš komorní školní projekt. V nové verzi mají postavy větší prostor a víc pracujeme s perspektivou okolí, ne jen oběti. Ubylo vysvětlování a přibyly situace, ve kterých si divák musí význam poskládat sám. 

Co pro tebe znamená Symbióza? 

V kontextu hry je to pro mě stav, kdy ve vztahu zůstáváme déle, než je pro nás zdravé, jen proto, že sdílíme minulost a je nám ji líto opustit. Není to o blízkosti, ale o neschopnosti se oddělit, i když už to nikomu nepomáhá.

Co pro tebe bylo při zpracovávání tématu znásilnění, při práci s herci na tomto tématu nejdůležitější nebo nejtěžší?

Nejdůležitější pro mě byl empatický přístup k textu i k sobě navzájem. Hned na začátku jsme si řekli, co tím chceme sdělit, aby každý věděl, do čeho vstupuje, a mohl se rozhodnout svobodně. Chtěla jsem, aby se všichni cítili v pohodě a měli jasné hranice – nikdo nemusel jít dál, než chtěl, ale zároveň jsme téma neobcházeli jen proto, že je nepříjemné. Doufám, že se to povedlo. 

Zpracovávat tak silné téma vyžaduje určitou dávku odvahy a síly. Měla jsi ty nebo tvé okolí někdy pochybnosti?

Ano – měla jsem hlavně obavu, aby to nebylo povrchní nebo jen efektní. Zároveň ale pokaždé, když slyším, jak někdo tohle téma zlehčuje nebo se mu vysmívá, je to spíš motivace se ho nebát a mluvit o něm nahlas. Setkávám se s tím v běžném životě velmi často a právě to mě utvrdilo, že je to něco, co zpracovat rozhodně chci.

Konzultovala jsi vznik inscenace s odborníky?

Ano. Tím, že jsem tohle téma sama v životě řešila, konzultovala jsem ho s psycholožkou a zároveň jsme vycházeli z reálných dat a výzkumů organizací, jako je Amnesty International, aby situace v inscenaci odpovídaly realitě.

Otevřená generace 

Podle průzkumu organizace proFem z roku 2023 je za život znásilněna každá pátá žena a denně se u nás stane v průměru několik desítek znásilnění. Přesto je to téma, které stále naráží na ticho a nedůvěru vůči obětem. Proč? Proč si myslíš, že je pro společnost tak těžké ho přijmout jako systémový problém?

Myslím, že je pro nás psychicky snazší vnímat ho jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Přijmout ho jako systémový problém by totiž znamenalo připustit, že souvisí i s každodenní komunikací, stereotypy a reakcemi okolí – tedy s věcmi, kterých jsme všichni nějak součástí. Označit ho za extrémní výjimku nám umožňuje držet si odstup a pocit bezpečí, zatímco realita je mnohem nepohodlnější.

V posledních letech je debata otevřenější, změnila se i zákonná definice znásilnění. Vnímáš posun třeba i ve způsobu, jakým publikum reaguje na inscenaci?

Ano, určitě. Jsem ráda, že se debata kolem tohoto tématu postupně rozšiřuje – čím víc si sdílíme postoje a zkušenosti, tím větší je šance se někam posunout. Vnímám to hlavně u své generace, která je k němu výrazně otevřenější a ochotnější o něm mluvit bez okamžitého zlehčování nebo zpochybňování.

Pro koho je představení vhodné? Proč bys ho doporučila? 

Je určené zhruba od 14 let výš a pak už pro všechny věkové kategorie – věřím, že je to téma, které se nějak dotýká nás všech. Doporučila bych ho proto, že nabízí jiný pohled na znásilnění, především na to, jak vypadá vnitřní prožívání člověka a co se děje, když s tím zůstane sám.

Chcete hrát i pro školy. Budete s představením jezdit i mimo Prahu? 

Se školami začínáme od března. Věřím, že to pro studenty může být něco jiného než běžná prevence a že jim to otevře zájem o celé téma. Určitě bychom rádi oslovili i školy mimo Prahu, bude pak na domluvě, zda budeme jezdit my, nebo oni za námi. Obě varianty by byly skvělé.

Plánujete i nějaký doprovodný program, třeba debaty s psychology nebo organizacemi jako Amnesty International, Konsent, proFem apod.?

Ano, po představeních pro školy budou debaty s psychologem. Budeme se snažit téma víc otevřít a doprobrat. 

Duševní zdraví, vztahy a identita 

Plánuješ v NEmyslim kolektiv primárně uvádět vlastní autorské texty, nebo chceš spolupracovat i s dalšími dramatiky a režiséry?

Ráda bych primárně uváděla autorské texty, ale spolupráci se nebráním. Tvořím s lidmi ráda, takže pokud s někým sdílím podobný pohled a přístup, jsem otevřená i společným projektům.

Jakým dalším tématům by ses chtěla ve své tvorbě věnovat? Prozradíš, na čem dalším aktuálně pracuješ?

Dlouhodobě mě zajímají vztahy v rodině a to, jak formují naši identitu. S tím souvisí i téma mentálního zdraví – jak si neseme věci, o kterých se doma nemluví, a jak se to promítá do dalších vztahů.

Ráda bych se věnovala také prostředí sportu, protože si myslím, že psychický tlak, výkon a často i toxické nastavení vztahů jsou tam pořád hodně opomíjené. Obecně témata, která rezonují s naší generací – hledání identity, nejistota, tlak na úspěch nebo otázka, jak žít autenticky.

Aktuálně si sbírám materiál a rozhovory právě k těmto okruhům a přemýšlím nad dalším autorským projektem, který by na ně navazoval. 

Plánuješ zůstat spíše u dramatické tvorby a režie, nebo píšeš/láká tě psát i jiné texty?

V psaní si téměř nedávám hranice. Vystudovala jsem literární tvorbu a baví mě různé žánry – od poezie přes prózu až po scénáře. Divadlo je pro mě ale určitě nejbližší a nejautentičtější forma vyjádření.

Čemu se dále věnuješ, když zrovna neřešíš divadlo? 

Za poslední dva roky jsem dostala několik zajímavých příležitostí – pracovala jsem na filmových natáčeních, televizních projektech i v oblasti PR. Volný čas nejraději trávím s nejbližšími. Ráda si čtu, hraju golf… Je toho spousta. Ale upřímně – pro mě je divadlo zároveň největší forma relaxu. Ať už ho tvořím, nebo sedím v hledišti jako divák, je to prostor, kde si skutečně odpočinu. 

Jak dále odpočíváš a udržuješ si duševní pohodu?

Kromě divadla je to pro mě hodně času o samotě. I když jsem společenský člověk, potřebuji pravidelně úplně vypnout, nic neřešit a být sama se sebou. Ticho a odstup mi pomáhají si věci srovnat. Zároveň mám kolem sebe opravdu skvělé lidi, o které se můžu opřít. Právě oni jsou pro mě ten největší lék.

Zdroj: NEmyslim kolektiv archiv (Kateřina Vášová)

Zima nabízí spoustu možností, jak si užít pobyt venku: na lyžích, běžkách nebo třeba při túrách se sněžnicemi na nohách. Libujete si ve všech těchto aktivitách, ale občas si postesknete, že pro ně potřebujete různé vybavení? Řešením jsou Combo Ski, unikátní kombinace sněžnic, mini lyží a nesmeků, se kterými můžete bez kompromisů šlapat do kopce i ho sjíždět. Jsou lehké, skladné (upevníte je třeba na batoh) a kompatibilní se všemi botami určenými na horskou turistiku. Vyrobeny jsou z vysoce odolných materiálů (polyethylen, polyamid a nerezová ocel), které vydrží až do teploty -30°C, a díky speciální EVA pěně na nich neulpívá sníh. 

Vojtěch Veverka vytvořil koncept Combo Ski během svých studií na Fakultě architektury ČVUT, kde s ním zabodoval i v Národní ceně za studentský design. „Nevymýšlel jsem jen další variantu něčeho, co už existuje, ale úplně nový typ pohybu na sněhu. A to mě na tom bavilo nejvíc,“ komentuje. 

Na pomoc si přizval svého bratra Ondřeje, který měl zkušenosti z Prusa Research, a po dalších třech letech vývoje nadšenecký projekt postupně přerost v reálný byznys. Pomoct tomu měla i kampaň na Kickstarteru, kde se podařilo vybrat v přepočtu 650 tisíc korun. Jenže pak přišla tvrdá srážka s realitou a z vybrané částky nakonec bratři Veverkovi neviděli ani korunu. „Byl to obrovský šok. A zároveň obrovská škola,“ vzpomíná Ondra. Naštěstí se objevil investor v podobě Martina Rezlera. „Spousta věcí se nepovede, to je normální součást podnikání. Důležité je to nebrat jako konec. Dneska už víme, jak důležité je prověřovat lidi, se kterými spolupracujeme,“ dodává. 

Od papučí ke globálnímu unikátu 

Jaké bylo vaše dětství? Byl sport, hory a pobyt venku přirozenou součástí rodinného života?

Vojta: Jednoznačně. Rodiče byli aktivní, takže my taky. V létě kolo, v zimě hory, lyže – pořád jsme lítali někde venku. Nikdo nás do sportu nenutil, bylo to přirozené. A moc se to nezměnilo – jen si dnes s sebou na hory bereme i prototypy.

Vyrůstali jste jako nerozlučná dvojka, nebo jste byli (a třeba stále jste) každý jiný?

Ondra: To se trochu měnilo podle období. Jsme od sebe jen dva roky, takže jsme spolu přirozeně trávili hodně času a většinou jsme měli i podobné zájmy. Rodiče nás často dávali do stejných kroužků. Nebyli jsme úplně rozdílní, spíš jsme se doplňovali. A to nám zůstalo dodnes.

Kdy vám došlo, že vám to spolu může fungovat i profesně?

V: Ve chvíli, kdy jsem byl na FA ČVUT a dělal prototypy do ateliérového zadání. Ondra mi začal pomáhat, protože už tehdy uměl pracovat s 3D tiskem a CNC stroji. Já jsem přišel s konceptem, on ho uměl technicky přetavit do reality. Nejdřív to bylo spíš jen pro zábavu a pro školu, ale postupně jsme zjišťovali, že nám to spolu funguje dobře. Tak se v mezičase nenápadně zrodilo Combo Ski. Až později jsme si uvědomili, že z toho může být něco mnohem většího, než vedlejší nadšenecký projekt.

Vojto, v roce 2021 jste získal ocenění v soutěži Czech international Student Design Award za svou unikátní kombinaci sněžnic a mini lyží, a tak započal cestu ke Combo Ski. Proč jste přišel zrovna s takovým nápadem – když původním zadáním v ateliéru byly papuče? 

V: To zadání bylo dost otevřené a umožňovalo jít i jiným směrem. V té době mě bavily mini lyže. Byl covid, lyžařská střediska nefungovala a lidé používali mini lyže, z velké části Klu-ski, ke kratším sjezdům. Přišlo mi to zajímavé, ale osobně mi tam chyběla funkce sněžnic. Uvědomil jsem si, že velikost mini lyží a sněžnic je dost podobná, takže by spojení těchto principů do jednoho produktu mohlo fungovat. Nic takového na trhu nebylo. Mini lyže a sněžnice fungovaly vždycky odděleně. A přesně to mě na tom bavilo nejvíc – nevymýšlel jsem jen další variantu něčeho, co už existuje, ale úplně nový typ pohybu na sněhu. Myšlenka prvních Combo Ski tak nevznikla jako plánovaný byznys, ale jako přirozená reakce na to, co mně samotnému chybělo.

Strategické myšlení, paličatost i ostřejší debaty 

Jak jste si v Combo Ski rozdělili role? 

V: Na začátku to bylo rozdělené hodně přirozeně podle toho, co kdo uměl. Já jsem měl na starost hlavně koncept, aby celý produkt dával smysl, fungoval technicky i uživatelsky a byl dobře navržený. Ondra se víc staral o technické detaily, komunikaci s dodavateli a firmami, řešil výrobu, materiály a to, jak věci opravdu dostat do reality. Postupem času se role trochu proměnily. Dnes se víc soustředím na koordinaci výroby, nákup, hledání nových materiálů a technické zázemí. Ondra se víc posunul k vedení firmy, obchodu a marketingu, tedy k tomu, jak Combo Ski komunikujeme navenek a kam celý projekt strategicky směřuje.

Jak se vám spolu jako sourozencům pracuje?

O: Je to obrovská výhoda v důvěře. Víme, co od sebe můžeme čekat, a dokážeme si říct věci na rovinu bez zbytečných obalů. To práci hodně urychluje. Na druhou stranu je to někdy i výzva. Emoce jsou občas víc vidět a diskuze mohou být ostřejší. Ale většinou to bereme jako součást procesu. Když se pohádáme, tak proto, že nám na tom oběma opravdu záleží.

Co na sobě vzájemně nejvíc obdivujete? A co vás dokáže vytočit?

V: Na Ondrovi obdivuju hlavně to, jak přemýšlí strategicky dopředu. Často vidí věci s větším potenciálem než já. Už v minulosti udělal spoustu kroků, které nám připravily pevnou půdu pod nohama, a díky tomu dneska můžeme fungovat jako firma. Zároveň si ale věci bere víc osobně a na Combo Ski je hodně citlivý. Někdy by mu pomohlo se trochu víc odosobnit a nebrat všechno tak vážně. Plánování času taky není jeho silná stránka (smích).

O: Na Vojtovi mě baví jeho výdrž a nasazení. Když se do něčeho pustí, jde si tvrdě za tím. A hlavně se mi líbí, že si byznys dokáže udržet od těla. Nenosí si ho tolik domů a nenechá se jím úplně pohltit, což je důležité pro dlouhodobou rovnováhu. Občas mě u něj vytáčí jeho paličatost. Když si něco vezme do hlavy, tak s tím prostě nehnete. Na druhou stranu je to i součást toho, proč Combo Ski vůbec existuje. Shodneme se na tom, že jsme oba spíš realističtí pesimisté, ale snažíme se, aby nás to netáhlo dolů.

Podnikání nás naučilo nebát se víc riskovat, jít do věcí s větší odvahou a nečekat pořád jen na ideální podmínky. A taky to, že není potřeba dělat všechno sám.

Od úspěchu k nule 

Projekt zaznamenal úspěch na Kickstarteru. Ten ale poněkud zhořkl, když jste z vybraných peněz nakonec nic nedostali. Jak jste situaci, kdy vás agentura, která měla kampaň na starosti, nechala na holičkách, prožívali? Měli jste už dřív pocit, že něco není v pořádku?

O: Signály tam byly, ale nic konkrétního. Zároveň to ale bylo nastavené tak, že se nic nedalo jasně zachytit. Agentura to měla podle nás poměrně dobře promyšlené a vždycky existovalo nějaké „rozumné“ vysvětlení, proč se něco zdržuje nebo není úplně jasné. Když pak vyšlo najevo, že se k penězům z kampaně nedostaneme, byl to obrovský šok. O to větší, že to přišlo ve chvíli, kdy jsme měli pocit, že máme za sebou úspěšnou kampaň a projekt se může konečně posunout dál. Místo radosti přišla tvrdá realita – byli jsme na nule. Bylo to strašně frustrující a demotivující. Člověk má pocit, že udělal všechno správně, a stejně ho někdo podrazí. Zároveň to pro nás byla obrovská škola. Naučilo nás to být extrémně opatrní, kontrolovat si věci do detailu a spoléhat se víc sami na sebe než na třetí strany.

Co vás podnikání – a právě i tento nepříjemný moment, který mohl bez vstupu investora znamenat konec –, dále naučilo? 

O: Určitě nás to naučilo, že i z hodně negativní zkušenosti může vyrůst něco pozitivního. Jinak by to celé ani nemohlo fungovat. Spousta věcí se nepovede, to je normální součást podnikání. Důležité je to nebrat jako konec, ale jako součást cesty. Zároveň nás to ale naučilo být mnohem pečlivější a trpělivější. Dneska už víme, jak důležité je prověřovat lidi, dodavatele či služby, se kterými spolupracujeme. Nic se nestane ze dne na den a spousta věcí potřebuje čas. Možná jsme se díky tomu naučili být i méně přehnaně pragmatičtí. Nebát se víc riskovat, jít do věcí s větší odvahou a nečekat pořád jen na ideální podmínky. A taky to, že není potřeba dělat všechno sám. Nechat si pomoct je někdy nutnost, pokud má projekt dlouhodobě fungovat.

Kolik lidí máte dnes v týmu? 

O: Ve vedení firmy jsme tři – my dva a náš investor. Kolem sebe pak máme tým externistů, který se podle potřeby pohybuje zhruba do deseti lidí. Každý má jasnou roli a zapojuje se podle toho, co je zrovna potřeba řešit. Díky tomu zůstáváme poměrně malí, ale zároveň schopni pokrýt všechno od vývoje přes výrobu až po marketing a prodej.

Japonský potenciál

Jak si Combo Ski aktuálně stojí? Jaký je o produkt zájem? 

O: Po dvou prodejních sezónách jsme v černých číslech a meziročně jsme navýšili prodeje o 700 %, přičemž zimní sezona ještě ani neskončila. To je pro nás obrovský signál, že Combo Ski si svoje místo na trhu našly. Také se dostaly více do povědomí.

Objednávky k nám přicházejí z celé Evropy a překvapivě i z Kanady, USA nebo Japonska. Právě Amerika a Japonsko nás hodně překvapily, protože tam se nám zákazníci ozývají úplně spontánně, bez jakékoli cílené reklamy nebo marketingových kampaní. Aktivně teď pracujeme hlavně s německy mluvícími zeměmi a Polskem, kde vidíme velký potenciál a kde se nám zájem postupně vrací zpátky v podobě objednávek i spoluprací.

Prozradili byste další plány?

O: Příští rok bychom se chtěli výrazně víc zaměřit na Japonsko. Podle odezvy je vidět, že tam pro tenhle typ produktu existuje obrovský potenciál. Zároveň chceme víc posilovat USA a tenhle trh víc „nakopnout“. Chceme se dostat i do dalších řetězců, kromě Decathlonu, Kauflandu a Amazonu, kde nás aktuálně najdete, a víc pracovat s distributory. Od začátku nás baví přemýšlet víc  globálně. Combo Ski nikdy nebyly jen český projekt a naší vizí je, aby se z nich stal produkt, který bude přirozeně fungovat na různých trzích po celém světě.

Funkčnost a zodpovědný přístup k výrobě

Vojto, pracujete kromě Combo Ski ještě na něčem dalším? 

V: Combo Ski jsou teď priorita, ale zároveň dál pracuju i na externích spolupracích v oblasti vývoje a designu. Postupně jsme si díky Combo Ski vybudovali obrovské know-how, a tak ho dnes nabízíme i dalším firmám, od samotného designu přes návrh formy až po finální výrobek připravený pro sériovou výrobu. Hodně se věnujeme také 3D tisku. Ondra dlouhé roky vedl vývoj 3D tiskáren v Prusa Research, takže v tomhle směru máme opravdu silné technické zázemí. Celkově se zaměřujeme na design a vývoj produktů určených pro sériovou výrobu. Baví nás ten moment, kdy se nápad na papíře postupně promění v reálný, funkční objekt, který má šanci uspět na trhu.

Přál bych si mít možnost dál navrhovat produkty, které jsou funkční, technicky poctivé a mají svoje místo v reálném světě.

Jak byste popsal svůj designérský rukopis? Je na něm něco specifické, co bychom rozpoznali i na jiném produktu?

V: Už od začátku studia na ČVUT jsem se hodně věnoval technickým věcem, konkrétně konstrukci nerezových nástaveb na nákladní auta. To mi dalo velmi dobrý technický základ a nadhled nad tím, jak věci skutečně fungují, nejen jak vypadají. Myslím, že právě to je hodně znát i na mé práci dnes. Můj rukopis je hodně postavený na technice a konstrukční logice. Baví mě promyšlené detaily, funkční řešení a věci, které dávají smysl nejen vizuálně, ale i technicky. 

Vnímáte v současné době v produktovém designu nějaké trendy? Co lidé (obzvlášť mladší generace) vyžadují? 

V: Vnímáme silný důraz na udržitelnost a celkově zodpovědný přístup k výrobě. Pro naši generaci už to není jen „hezký bonus“, ale spíš základní očekávání. Lidé chtějí vědět, odkud produkt pochází, kde a z jakých materiálů se vyrábí. Zároveň je čím dál důležitější osobní rovina. Nestačí mít jen dobrý produkt, ale i příběh. Lidi mají rádi autenticitu a transparentnost a chtějí se s produktem nějakým způsobem ztotožnit. Velkou roli dnes hrají i kvalitní vizuály, videa, texty – celý komunikační mix. Produkt už není jen samotná věc, ale celý svět kolem ní. A samozřejmě sociální sítě. Instagram a TikTok jsou dnes zásadní platformy, kde se produkt může přirozeně ukázat v reálném prostředí, v pohybu, v příbězích lidí, kteří ho používají. Právě tam se dnes hodně formuje vnímání značek, hlavně u mladší generace.

Kterým směrem se chcete ubírat? Máte nějaký designérský sen? 

V: Dlouho pro mě byl sen vytvořit sériový produkt, který budou lidé opravdu používat a budou s ním spokojení. To se mi teď plní a je to opravdu silný pocit. Jiný konkrétní sen ve smyslu cílové mety nemám. Spíš mám radost z toho procesu. Baví mě tahle práce a přál bych si ji dělat co nejdéle. Mít možnost dál navrhovat produkty, které jsou funkční, technicky poctivé a mají svoje místo v reálném světě.

A teď upřímně: když vyrazíte na hory, sáhnete po většinu času po Combo Ski, nebo si užíváte lyže či snowboard? Vyhledáváte i jiné aktivity nebo destinace?

O: Combo Ski používáme hodně, to je jasné. Je to pro nás plnohodnotný zimní sport a vlastně i to, co nás na horách nejvíc baví. Zároveň si ale občas schválně vezmeme skialpy, lyže nebo snowboard. Potřebujeme mít srovnání a zkoumat jiný pocit z pohybu. Díky tomu pak dokážeme Combo Ski dál posouvat a zlepšovat. Je pro nás důležité nezavřít se jen do jednoho světa. Dává nám to větší nadhled. Hory jsou pro nás v zimě jasná destinace. A když chceme změnu, tak spíš v létě – to pak třeba já vyrážím surfovat. 

Zdroj: archiv Combo Ski

Odpočiňte si v euforii 

Vzrušení. Dekadence. Hudba. Rytmus. Tělo. Zážitek. Kabaret. Show. Euforie. Po roce a půl intenzivního uvádění se inscenace Rest in Euphoria souboru Cirk La Putyka blíží ke svému finále. V Jatkách78 se odehraje poslední série repríz a dubnová derniéra uzavře jednu etapu tvorby Rosti Nováka ml., která významně ovlivnila podobu současného pohybového a hudebního divadla. Představení inspirované kabaretní scénou počátku 20. století i současným novým kabaretem je jedním z highlightů jarní sezóny. Jde o vizuálně strhující show, v níž vystupuje 18 akrobatů – polovina ze zahraničí – a přinášejí disciplíny, které se u nás běžně nevidí, jako třeba hair hanging. Spolu s akrobaty je tu i slovenská zpěvačka Katarzia, která pro R. I. E. složila originální hudební kompozici a osmdesátiminutovou show osobně provází charismatickým zpěvem.

Výrazná scénografie Pavly Kamanové dotváří proměnlivý prostor na pomezí kabaretu, rituálu a snu. Rest in Euphoria během svého uvádění provokovala, fascinovala i otevírala diskuse – a právě v tom spočívá její síla. Využijte jednu z posledních šancí vstoupit do světa, kde se potkává humor, groteska, odvaha a čistá fyzická krása. Nechte odpočívat mozek, jak vás jeden z akrobatů vyzve v úvodu téhle show, a přijďte zažít euforii. 

Flow State 

Flow State je slovem roku 2025 a zároveň názvem první sólové výstavy módního návrháře Jana Černého ve světlíku Uměleckoprůmyslového muzea v Brně. Stav absolutního zaujetí, kdy přestáváte vnímat čas i okolní svět, je pro Černého přirozeným pracovním režimem – a právě ten se rozhodl přetavit do výstavního zážitku. Autor, držitel titulu Grand designér Czech Grand Design 2024 a zakladatel značky Jan Société, se zde představuje jako designér emocí a situací, které diváka vtahují dovnitř dění.

Dominantou instalace je monumentální, stokilové kyvadlo zavěšené v šestnáctimetrové výšce, pokryté šedesáti kilogramy zelených krystalů Preciosa, jejichž třpyt se rozlévá celým prostorem. Černý se pro něj inspiroval vzpomínkou na kyvadlo ve spořitelně v rodném Hodoníně. „Kyvadlo je pro mě symbolem času, který ale neběží všem a vždycky stejně. Já sám pracuji před časem, předbíhám ho. Pracuji vždy na tom, co teprve bude, a co je v okamžiku zhmotnění už vlastně minulostí. Ale jsou okamžiky, kdy se pohlcen zaujetím, vášní tvořit, atmosférou, dokážu ocitnout mimo lineární časové kontinuum a stane se zázrak. Svět se zastaví a já v tu chvíli můžu vidět celý vesmír v zrnku písku a věčnost prožít v jedné hodině,“ komentuje ústřední bod výstavy Jan Černý.

Kurátorka Michaela Kádnerová spolu s Černým obrací tradiční logiku vystavování oděvu naruby – figuríny v různých pózách, od objetí přes šplhání po konstrukci, jsou rozmístěny na lávkách napříč patry a působí natolik živě, že máte místy tendenci jim uhnout z cesty. Expozici tvoří 24 figurín oblečených do modelů vytvořených speciálně pro tuto výstavu – včetně mikin a triček s nápisem art snob (takové jsou také k zakoupení v galerijním obchodě) – a obutých do tenisek Prestige. Výstava není retrospektivou ani katalogem úspěchů, ale další kapitolou Černého práce se zážitkem, podobně jako jeho módní show. Doplněna je o výběr archivních modelů v expozici 2000+, od úplně prvního kabátu ze studií ve Zlíně až po olympijskou kolekci pro Paříž 2024. Flow State je k vidění do 24. ledna 2027 a nabízí vám možnost zpomalit a nechat se na chvíli pohltit. Vstupné je dobrovolné.

Pokud jste ji ještě nenavštívili, zajděte v Uměleckoprůmyslovém muzeu rovnou i na výstavu Doteky Liběny Rochové, osobnosti, která zásadním způsobem formovala českou módní scénu. V sedmi sálech brněnského Uměleckoprůmyslového muzea na vás čeká expozice, která vás vtáhne do světa, kde se oděv stává uměleckým objektem a kde dotek materiálu, myšlenky a člověka tvoří jeden celek. Prohlédnete si zde více než 130 modelů z ikonických kolekcí či vytvořených na zakázku, umělecké objekty, doplňky, šperky i archivní materiály, které jsou veřejně k vidění vůbec poprvé. Kurátorská koncepce Andrey Běhounkové a Jana Králíčka se vědomě vyhýbá chronologii a nabízí intuitivní průchod výstavou, čímž akcentuje nadčasovost, vnitřní jednotu a kontinuitu tvorby Liběny Rochové. Zážitek podtrhuje i architektonické řešení výstavy od návrhářčiny dcery Magdaleny Rochové.

Moravská galerie v rámci svého Roku módy pokračuje dalším programem. Od 17. dubna nabídne v Pražákově paláci fotografickou výstavu Lenny Knappové I’ll do my own lashes, která se zaměřuje na identitu jednotlivce v zákulisí módního průmyslu. Krátce na to, 24. dubna, odstartuje v Jurkovičově vile výstava módního návrháře Lukáše Macháčka s názvem Hanácká.

Movie & Pages

Plánovali jste se na Valentýna zavřít doma a pustit si film? Co to tentokrát pojmout trochu stylověji? Book club Glam & Pages 14. února pořádá speciální setkání v kině Balt, které propojí filmový zážitek, knihy a fajnovou společnost. 

Čeká vás soukromá projekce filmu Malé ženy, který vznikl podle románu Louisy May Alcottové. Součástí vstupného (490 Kč) je kromě filmu také dárkový box obsahující knihu, balzám na rty či makronky. Nebude chybět popcorn, něco k pití a ještě jedno valentýnské překvapení. Doporučujeme neváhat, kapacita je omezená. Pro zajištění místa stačí napsat na Instagramu Glam & Pages zprávu. Ať už půjdete sami, nebo s kámoškou, věříme, že to bude skvělý víkendový program. A nebojte, event je plánovaný od 13 do 16 hodin, takže stíháte i (další) večerní rande.

A co se v book clubu aktuálně čte? Kniha My body od Emily Ratajkowski. Odvážný a raw debut, který vzbudil emoce a diskuzi. Pokud byste také chtěli sdílet své pocity a názory, o knize můžete debatovat online nebo se přidat na ikonické offline setkání na konci března. Doporučujeme sledovat instagramový profil Glam & Pages, ať vám nic neunikne.

Dialog umění a médií 

Výstava Hit by News v Centru současného umění DOX nabízí pohled na vztah umění a tištěných médií – fenomén, který zásadně formoval moderní společnost a její vnímání reality. Kurátorský výběr ze sbírky švýcarských manželů Anetty a Petera Nobelových, čítající zhruba dva tisíce děl, mapuje dialog mezi tiskem a výtvarným uměním od počátku 20. století až po současnost. Uvidíte zde práce ikonických osobností, jako jsou Georges Braque, Alberto Giacometti, Man Ray, Vladimir Majakovskij či Le Corbusier, vedle děl současných tvůrců, kteří reflektují proměny mediální krajiny v éře globalizace a informačního přetlaku.

Výstava sleduje, jak masmédia vytvořila „druhou vrstvu reality“ a jak na tuto proměnu reagovalo umění. Od formální abstrakce a avantgardních experimentů přes kritiku propagandy totalitních režimů až po reflexi konzumerismu, feminismu či postkoloniálního myšlení. Díla pro výstavu vybral nezávislý kurátor Christoph Doswald. Přijďte se podívat, jak byla, je a nadále bude společnost utvářena médii. Vernisáž výstavy proběhne 5. března – vstup na ni je zdarma.

Zdroj: Vojtěch Filko, Petr Chodura, Apolena Typltová, Falcon, Unsplsh, DOX

Akademie designu ČR u příležitosti jubilejního 20. ročníku cen Czech Grand Design představila finalisty v devíti kategoriích, nově včetně prostorového designu. Finalisté byli vybrání z devadesáti nominovaných tvůrců a tvůrkyň. Vyhlášení se uskutečnilo při vernisáži výstavy Flow State loňského Grand designéra Jana Černého v Moravské galerii v Brně – Černý tak převzal výstavní štafetu po dříve oceněném Janu Plecháčovi. Finálová jména potvrzují silný nástup mladé generace autorů a autorek. Slavnostní vyhlášení nových držitelů a držitelek ocenění proběhne 11. března ve Stavovském divadle v Praze, v přímém přenosu jej odvysílá ČT art, záznam nabídne také iVysílání.

Do finále v kategorii Designér/ka roku se dostali autoři, jejichž práce propojuje funkčnost, koncept a dlouhodobý přínos veřejnému i soukromému prostoru. Finalisty jsou Eduard Herrmann a Josef Tomšej za navigační systém a mobiliář pro Hřbitovy a pohřební služby hl. m. Prahy, Jiří Krejčiřík za kolekce svítidel a projekty na pomezí designu a umění a Elis Monsport, která se dlouhodobě věnuje skleněným prvkům v architektuře a interiéru.

„Další ročník cen Czech Grand Design opět připomíná mimořádnou úroveň české tvorby a její pevné místo v současné kultuře. Tato událost není jen přehlídkou výjimečných děl a osobností, ale také připomínkou toho, jak důležitou roli hraje design v našem každodenním životě i ve veřejném prostoru. S úctou se ohlížíme za loňským ročníkem, který znovu potvrdil, že česká designérská scéna obstojí i v mezinárodním kontextu. Stejně důležitá je však i podpora nastupující generace talentů, kterou reprezentují nominace kategorie Objev roku 2025. Právě dialog mezi zkušeností a novými impulzy patří k největším přínosům této platformy. Je mi velkou ctí, že Ministerstvo kultury České republiky může prostřednictvím kategorie Designér/ka roku přispívat k podpoře a zviditelnění kvalitního designu jako nedílné součásti kulturní identity naší země,“ uvedl ministr kultury ČR Oto Klempíř. Vítěz obdrží od Ministerstva kultury ČR finanční odměnu 70 000 Kč.

Odrazem rostoucího vlivu výstavní architektury a interiérů je letos nově zařazená kategorie prostorového designu. O vítězství v ní zabojuje Marek Cpin s návrhem expozice pro značku Bomma a architekturou projektu Institut blízkosti, studio Formafatal s originálním interiérem na Kostarice a O+M studio, které odbornou porotu zaujalo zpracováním výstavních prostor pro Palác ilustrace.

Proměnou letos prochází kategorie Objev roku, která poprvé nemá pouze trojici finalistů. Do finále postupuje vždy jeden projekt za danou oborovou kategorii. V kategorii Designér/ka šperku roku se odborná porota letos rozhodla objev nenominovat.

Seznam finalistek a finalistů Czech Grand Design 2025

Designér/ka roku 2025, Cena ministerstva kultury ČR

• Eduard Herrmann a Josef Tomšej: navigační systém a mobiliář pro Hřbitovy a pohřební služby hl. m. Prahy (spolupráce: Maria Makeeva)
• Jiří Krejčiřík: kolekce svítidel Emílie a Emil (Modernista), kolekce papírových svítidel B1 Lamps (SKOBA) a Audio Altar (NOZOMI)
• Elis Monsport: Botanico Paravan a skleněné příčky a sprchové zástěny do architektury 2025

Prostorový/á designér/ka roku 2025

• Marek Cpin: set design instalace Cabinets of Reminiscence pro Bommu na Designbloku 2025 a architektura výstavy Institut blízkosti
• Formafatal: interiér Studio House Costa Rica
• O+M studio: výstavní architektura pro Palác ilustrace

Módní designér/ka roku 2025

• Aleš Hnátek: kolekce Wardrobe 2 a Wardrobe 3
• Zuzana Kubíčková: kolekce Morphology
• Hana Valtová: kolekce The Dress Diary

Designér/ka šperku roku 2025

• Bold Studio by Markéta Kratochvílová: kolekce Chloris
• Janja Prokić: kolekce Eiréné
• Ondřej Stára: kolekce Tales of the Future

Grafický/á designér/ka roku 2025

• Ondřej Báchor, Jan Novák a Matěj Činčera: slavnostní provedení Ústavy ČR
• Studio Marvil (Olga Hesounová, Vojtěch Vavřín, Jiří Karásek): vizuální identita pro Pražský hrad a Orientační a informační systém Správy železnic
• Studio Najbrt (Jakub Spurný, Aleš Najbrt, Tomáš Brousil): vizuální identita státní správy České republiky

Fotograf/ka roku 2025

• Mojmír Bureš: backstage kolekce Couture FW 2025 pro Robert Wun a fotografie kolekce Mainline 2024/25 pro LAFORMELA
• Barbora Lundgren: kampaň English Breakfast Shades pro Burberry, editorialy pro Financial Times HTSI, ELLE, ELLE Decoration a Vogue CS
• Tereza Mundilová: portréty Mariny Abramović pro Re-Edition Magazine a Anne Imhof pro Zeit, fotografie pro Numéro Berlin a kampaně pro Striplink, Puma Mostro a Adidas Superstar

Ilustrátor/ka roku 2025 (partnerem ceny je nakladatelství Euromedia)

• Julie Černá: ilustrace autorského komiksu Kámen Osudu (UMPRUM) a ilustrace pro projekt The Architecture of Sharing: From Crisis to Resilience (UMPRUM, spolupráce: Hanna Palamarchuk)
• Magdalena Rutová: ilustrace k propagačním materiálům a kreslená opona pro inscenaci Má vlast (Azyl 78), ilustrace pro instalaci Momentum of a Decision na Trienále designu a architektury v Miláně a knihy Ženská práce (Pavel Klusák, Host, spolupráce: Michaela Kukovičová) 
• Tomáš Staněk: ilustrace autorské knihy Periferní průvodce Prahou (Labyrint)

Výrobce roku 2025

• Květná 1794: kolekce šálků a podšálků Drop (Klára Janypková, Tomáš Kučera) a kolekce sklenic a váz Haoto (Kengo Kuma)
• Master & Master: nástěnný háček Hang Over Hook (Lexová & Smetana), stoly MILK (Mjölk architekti), stohovatelná židle Plym a stolek M24 (Klemens Schillinger)
• Modernista: kolekce svítidel Emílie a Emil (Jiří Krejčiřík)

Objev roku 2025 (partnerem ceny je KKCG Real Estate Group)

• Eda Babák: fotografie pro GHMP, Vogue Art Project a MILE Magazine a fotografie Klauzura 2025 pro ELLE Decoration
• Facha Architekti: interiér bytu Staroměstská
• Žofia Fodorová: A Subterranean Guide to the Underworld of D.I.Y. Crafts: a Research on Embroidery, a Pixel Saga, a Grid Mystique & Interviews
• Hana Hillerová: kolekce váz Remix
• Františka Iblová: ilustrace diplomové práce Mikrosvěty
• SKOBA: kolekce papírových svítidel B1 LAMPS (Jiří Krejčiřík)
• Šimon Žák: módní kolekce Out of Focus

Zdroj: Czech Grand Design archiv

Žen ve vědě není moc. V roce 2021 mělo Česko s 27,1 % nejnižší podíl žen mezi výzkumníky v celé Evropské unii. Situace se sice zlepšuje, na ženy jsou ale stále kladeny vyšší nároky než na muže nebo jsou upozaďovány. Často o nich ani nevíme. 

„První živou vědkyni jsem potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní,“ říká Pavla Hubálková. Původně chtěla být neurovědkyní, nakonec se začala věnovat komunikaci vědy. Nyní působí jako vědecká novinářka na volné noze, nejčastěji píše pro magazín WIRED a spolumoderuje pořad Žárovky na Českém rozhlase Dvojka. Vědu komunikuje i na sociálních sítích, je spoluautorkou první knihy o komunikaci vědy v češtině a v roce 2024 za své aktivity a přínos získala vládní cenu. Pro svou knihu Neviditelné ženy ve vědě vyzpovídala dvanáct vědkyň. 

V knize se dočtete také spoustu zajímavostí. Už brzy, 11. února, například oslavíme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. A věděli jste, že jev, kdy jsou úspěchy vědkyň připisovány jejich mužským kolegům, se označuje jako Matildin efekt (pojmenován podle aktivistky a spisovatelky Matildy Joslyn Gage, pozn. red.)? 

Létáme do vesmíru, ale o ženských tématech stále nevíme dost

O spoustě vědkyň se vůbec nedozvíme (třeba z učebnic). Proč jsou vědkyně mnohdy „neviditelné“ a jejich příběhy zůstávají mimo hlavní vyprávění o vědě?

Je to dáno historicky, kdy ženy byly opomíjené na mnoha úrovních a nemohly například studovat, protože se myslelo, že ženy mají menší mozek nebo že studium způsobuje neplodnost a podobné nesmysly. 

V knize je neviditelnost žen ve vědě myšlena i v rovině žen jako předmětů výzkumů – vše se zkoumalo převážně na mužích. A například u působení léčiv nebo fungování bezpečnostních prvků jsou velké rozdíly. Stále tak ještě mnoho nevíme o tématech, jako je menstruace, předčasné porody, menopauza nebo endometrióza. 

V knize ukazuješ, že věda není vzdálená ani elitářská disciplína pro pár géniů. Proč je pro tebe důležité tenhle obraz vědy bourat – a komu tím podle tebe nejvíc pomáháš?

Moc bych si přála, aby se všechny děti co nejdříve setkávaly s vědou a věděly, že existují vědci a vědkyně a že je to možnost. Vycházím i z osobní zkušenosti – já sama jsem první živou vědkyni potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní. 

„Bavila mě matematika a fyzika a nezajímalo mě, zda je to genderově správné a ‚dost dívčí‘. Měla jsem asi štěstí na rodiče i okolí, protože se to vůbec neřešilo. Vnímám však, že mnoho lidí je těmito stereotypy ovlivněno a snadno uvěří, že něco ‚není pro holky‘. To platí zvláště tehdy, když ve svém prostředí nemají vzory, které by jim ukázaly, že se mohou stát matematičkou nebo fyzičkou. Tento postoj je v nich hluboce zakořeněný a začíná už na dětském hřišti, kde si kluci mají hrát s autíčky a holky na nakupování,“ říká v rozhovoru pro knihu Barbora Špačková.

Tématu žen ve vědě se věnuješ už delší dobu. Máš pocit, že se za tu dobu posunulo samotné prostředí vědy nebo způsob, jak o něm mluvíme?

Určitě se situace zlepšuje, ale ženy působení ve vědě (i obecně ve společnosti) stále stojí mnohem více úsilí a překonávání překážek. V knize to dobře popisuje právnička Barbara Havelková. A nejsou to jen ženy, ale i další skupiny jako mladí nebo rodiče dětí, které nezapadají do potřeb „mužů ve středním věku“. 

Vědkyně často narážejí na podobné limity jako ženy v jiných oborech. Existují ale překážky, které jsou pro vědecké prostředí specifické?

Většina témat platí i pro jiné obory. V akademickém prostředí je ale kariérní postup poměrně nalinkovaný – dokončit Ph.D., odjet do zahraničí na postdoktorandské stáže, získat finance na vlastní projekty… A toto období přesně koliduje s ideálním věkem pro zakládání rodiny. Některé granty na to sice již myslí, ale i tak vědkyně často mají pocit, že jim „ujíždí vlak“ a že je pro ně těžké dohnat bezdětné vrstevníky, kteří bez pauzy mají mnohem silnější životopisy a o granty soutěží „ve stejné kategorii“. Navíc péče o děti nekončí s koncem rodičovské. Ale v knize mám hned několik příkladů, že to jde. Třeba dnes světově uznávaná profesorka environmentální chemie Jana Klánová měla téměř desetiletou kariérní přestávku. 

Máš pocit, že se situace zlepšuje i v symbolických věcech – třeba že ženy už nejsou zvány do panelových diskuzí jen pro vyrovnání genderu, ale primárně díky své expertíze?

Moc bych si přála, aby to tak bylo. Ale stále se mi bohužel dost často stává, že mě do takových panelů oslovují se slovy „my tam opravdu potřebujeme nějakou ženu“. Vždy mě to zamrzí. Zároveň  to ale beru jako příležitost.

Můžeš zmínit konkrétní pozitivní příklady organizací, programů, případně jednotlivců, kteří podle tebe v Česku (nebo v zahraničí) pomáhají vytvářet lepší podmínky pro ženy ve vědě?

Je těžké jmenovat a na nikoho nezapomenout. Ale určitě zmíním NKC – Gender a věda, kde již pětadvacet let mapují a zlepšují akademické prostředí. A pak je to také iniciativa Czexpats in Science, která spojuje české vědce a vědkyně se zahraniční zkušeností – a  právě tyto příklady dobré praxe se snaží přenášet a zlepšovat tak i české akademické prostředí, a to nejen pro ženy.  

Z jednotlivců je to například britská fyzička Jess Wade, která na Wikipedii napsala  přes dva tisíce článků o významných vědkyních a také ženy pravidelně nominuje na nejrůznější ocenění nebo do diskuzních panelů. Loni přijala mé pozvání do Prahy a vystoupila na konferenci Metamorphosis pro všechny zájemce o popularizaci vědy. 

Zvídavost a touha měnit svět k lepšímu

V knize zpovídáš dvanáct vědkyň. Jak jsi je vybírala?

Vybrat vědkyně bylo vůbec to nejtěžší – inspirativních vědkyň je tolik! Snažila jsem se o co největší pestrost – oborů, institucí, kariérních fází, životních příběhů i motivací.

Co tě při přípravě knihy nejvíc překvapilo – v dobrém i v tom méně příjemném smyslu?

Jak moc mě to bavilo! Zařídila jsem si sabatikl (tvůrčí volno) a knihu jsem psala opravdu intenzivně a s fokusem na jedno téma. Každý rozhovor mi dal mnoho i na osobní rovině. A také mě moc bavilo hledat statistiky a zajímavosti do mezikapitol.

Od mikroskopu k mikrofonu 

Původně jsi při studiích sama směřovala k vědecké kariéře. Kdy a proč sis řekla, že laboratoř vyměníš za komunikaci vědy?

Popularizace vědy mě bavila od začátku studia, ale byla to volnočasová aktivita, neviděla jsem moc možností, že by se tím dalo živit. Zlom nastal během Fulbrightovy stáže v USA, kde jsem objevila profesionální komunikaci vědy. Tedy takovou, kdy jsou na institucích celá oddělení komunikace vědy, studenti se učí komunikovat od prvního ročníku a vědečtí novináři mají většinou osobní zkušenost s vědou – podobně jako já dokončili Ph.D. To mě inspirovalo a rozhodla jsem se, že se dále budu věnovat komunikaci.

Jak moc ti pomáhá vlastní zkušenost z výzkumu v tom, jak dnes o vědě mluvíš?

Jsem za to neuvěřitelně vděčná. Díky vlastní zkušenosti mnohem lépe chápu vědecké prostředí, různá úskalí, umím se zorientovat ve vědeckých studiích a myslím, že mám díky tomu i mnohem větší důvěru vědců a vědkyň. 

Za komunikaci vědy jsi dostala vládní cenu. Co to pro tebe znamená?

Je to obrovská čest a zároveň zodpovědnost. Do té doby cenu dostávali zasloužilí profesoři „za celoživotní dílo“ a najednou ji získala „holka na začátku kariéry“. Těší mě, že se podařilo prorazit skleněný strop, protože v loňském roce cenu získala další mladá žena – ředitelka festivalu Academia Film Olomouc Eva Navrátilová. 

Nemůžeme si dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva

Co tě v současné době nejvíc žene dál v tom, co děláš?

Aktuálně je to pestrost aktivit i témat – že se každý den učím něco nového. A pak také zpětná vazba od vědců a vědkyň, ale i čtenářů a posluchačů. Nedávno jsem se třeba dozvěděla, že jeden můj článek plný zajímavostí o koních byl zdrojem a inspirací pro slohovku ve škole. 

Co by sis přála, aby si čtenářky a čtenáři po přečtení Neviditelných žen ve vědě odnesli? 

Že vědci a vědkyně jsou úplně normální lidé. A že jako společnost potřebujeme více vědkyň – protože ženy přináší unikátní pohledy a výzkumná témata a také se stávají vzorem a inspirací. A nejde jen o počet vědkyň, ale spíše o rozmanitost zkušeností, otázek a přístupů. Protože právě z rozmanitosti vznikají inovace a odolnost. Dnes, v době klimatické změny, rostoucí antibiotické rezistence nebo polarizace společnosti, si nemůžeme dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva. 

„Myslím, že každá žena by si měla najít svoji vlastní cestu a my všichni bychom měli usilovat o společnost, která jí dá šanci,“ vyzývá v knize environmentální chemička Jana Klánová. 

Prozradíš, na čem teď pracuješ, co v budoucnu chystáš? 

Letošní rok se asi bude hodně točit kolem tématu ženy ve vědě – chtěla bych, aby se toto téma nějakou interaktivní formou dostalo k mladým. A pak samozřejmě pokračuji v psaní o vědě, podcastech nebo workshopech pro vědce a vědkyně. A prozradím, že jsem už byla oslovena, abych se stala spoluautorkou další knížky na úplně jiné téma, tak uvidíme. 

Co bys doporučila dívkám a ženám, které se chtějí vědě věnovat, ať už v roli vědkyň, tak z pozice autorky a novinářky? 

Buďte proaktivní a zkoušejte to – choďte na stáže, vyzkoušejte si to jako dobrovolník, ptejte se. Já sama jsem se k většině profesních příležitostí dostala jen díky tomu, že jsem měla tu odvahu zeptat se nebo si to nejdříve zkusit. 

Zdroj fotografií: Veronika Vachule Nehasilová (Univerzita Karlova), Vladimír Šigut, NF Žárovky, TEDxPragueWomen, L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě, Úřad vlády ČR, GITEX Global, Vladimír Šigut

Rok 2026 v Kunsthalle Praha přinese pět výstav, výrazná zahraniční jména i zásadní moment v historii galerie – první rozsáhlou prezentaci vlastní umělecké sbírky, která se dosud objevila jen fragmentárně v rámci vybraných výstav. Obsahuje díla od Toyen či Emila Filly až po ta od současné vizuální umělkyně Evy Koťátkové. 

Trávení a environmentální žal 

Výstavní program v únoru otevírá projekt dua sikau/pubalova tvořeného umělkyněmi-badatelkami Leou Luka Sikau a Denisou Pubalovou. Výstava All Things Digesting (Vše, co zažíváme) pojímá galerii jako interaktivní prostor a hřiště pro všechny smysly. Pracuje s motivy trávení, vstřebávání a proměny na úrovni těla, materiálu i prostředí. Propojuje haptickou zkušenost, zvuk, čich i pohyb. Kurátorka Iva Polanecká přibližuje, že instalace nabízejí otevřený způsob setkání se současným uměním bez nutnosti jediné správné interpretace. Středobodem výstavy je rotující instalace Zezelenat, jejíž zvukovou vrstvu tvoří hlasy lidí sdílejících osobní zkušenosti s environmentálními proměnami světa kolem nás. Vytváří tak prostor pro naslouchání a vzájemnou empatii.

Až do 9. března je stále možné zhlédnout expozici s názvem The Day After Yesterday  mezinárodně uznávaného slovenského konceptuálního umělce Romana Ondaka, která mapuje více než tři desetiletí jeho tvorby a mimo jiné zahrnuje dílo do not walk outside this area, vytvořené z křídla Boeingu 737-500. Ve středu 28. ledna program doplní i Ondakova performance Swap, která se koná u příležitosti vydání katalogu k výstavě.

Zahraniční hvězdy a nahlédnutí do sbírky 

V dubnu Kunsthalle představí vůbec první rozsáhlou výstavu jihoafrického multidisciplinárního umělce  Williama Kentridge v Česku. Výstavu s názvem The Battle Between YES and NO připravila Christelle Havranek, hlavní kurátorka Kunsthalle Praha. Představí průřez tvorbou jednoho z nejvýznamnějších světových umělců současnosti. Kentridgeova umělecká praxe vychází mimo jiné z osobní zkušenosti s aktivismem proti apartheidu. Dlouhodobě se zabývá politikou, pamětí, jazykem a vyhnanstvím. Na výstavě bude k vidění i instalace vytvořená speciálně pro Prahu, včetně díla věnovaného Franzi Kafkovi. 

V letních a podzimních měsících se Kunsthalle Praha zaměří na svou uměleckou sbírku. Dvoukapitolová výstava Memory of Touch nabídne její první rozsáhlejší prezentaci v rozvinuté kurátorské koncepci. Výstava uvede moderní, poválečná a současná díla do dialogu s přizvanými českými umělci a umělkyněmi. Zaměří se mimo jiné na zkoumání křehkosti jako estetické strategie i prožívané společenské podmínky. První kapitola se otevře v červnu, druhá v listopadu, kdy dojde k obměně vystavených děl. Sbírka zahrnuje díla od Toyen, Emila Filly, Evy Koťátkové nči Anny Hulačové. Mezi přizvanými současnými umělci a umělkyněmi figurují například Jakub Jansa, Valentýna Janů nebo Roman Štětina.

Výstavní program uzavře v říjnu rozsáhlá samostatná výstava francouzské umělkyně Annette Messager. Ta ve své tvorbě dlouhodobě pracuje s tělem, pamětí a emocemi a prostřednictvím jemné subverze zkoumá otázky identity, genderu a touhy. Jako první žena reprezentovala Francii na Benátském bienále, kde v roce 2005 získala Zlatého lva za nejlepší národní pavilon. Její díla byla představena v předních světových institucích. Z obyčejných materiálů – textilií, hraček, fotografií či fragmentů těl – vytváří instalace balancující mezi intimitou a subverzivním neklidem.

Narozeninová instalace 

V únoru také Kunsthalle u příležitosti čtvrtých narozenin odhalí instalaci na fasádě budovy na Klárově. V projektu nazvaném PIN designérské duo Lexová & Smetana vychází z motivu špendlíku na mapě,  který symbolicky ukotvuje instituci v kulturní krajině města. Kinetický objekt zároveň reaguje na historii budovy bývalé měnírny proudu i na odkaz průkopníka kinetického umění Zdeňka Pešánka.

Program pro všechny generace 

Kunsthalle nabízí i zajímavý doprovodný program. Pokračuje oblíbený formát Ambient READ či workshopy s českými designéry. Za zmínku stojí nový kurz Art 101, který zájemcům pomůže s orientací v současném umění a naučí je, jak ho číst. Interaktivní přednáškovou sérií v angličtině provází etablovaný britský umělec Peter Watkins. 

Značná část návštěvníků Kunsthalle je z mladé generace. Lidé do šestadvaceti let mají možnost stát se členy klubu zdarma, čímž si budují návyk navštěvovat galerii i ve věku, kdy dospějí do platících členů. V tomto roce členy a členky mimo jiné čekají zahraniční i lokální cesty za uměním, včetně výjezdu na ARCO Madrid a Art Basel Paris. Nebudou chybět ani návštěvy ateliérů umělkyň a umělců i další exkluzivní programy. 

Kunsthalle také nabízí bezplatný program pro školy. A přitahuje i ty nejmenší. V interaktivním prostoru Kidshalle nabízí vyžití i dětem. Pro ty letos chystá pravidelné seance se současnými hudebníky a hudebnicemi v rámci instalace CTRL+Play, která vznikla ve spolupráci s PrusaLabem a byla představena loni v listopadu. Návštěvníci si zde mohou vyzkoušet „hudební nástroje“ z osmnácti 3D tiskáren, které reagují světlem, zvukem i pohybem. 

Zdroj: Kunsthalle Praha

Potřebujete přítele, pozůstalé truchlící na pohřebu, manžela, otce nebo někoho, kdo se bude kát před vaší rozzlobenou manželkou místo vaší skutečné milenky? Film režisérky a scenáristky Hikari vychází z faktu, že v Japonsku fungují stovky agentur, jež nabízejí „pronájem“ rodinných příslušníků či blízkých osob. Pokud si říkáte, zda by nebylo v určitých případech lepší zajít na terapii, Rodina k pronájmu připomíná, že v japonské společnosti jsou duševní problémy stále silně stigmatizované a přiznat samotu či emoční bolest není jednoduché. Lék na osamělost tak někdy přichází v podobě služby, která působí bizarně a za hranou etiky. 

Hlavním hrdinou je Philip Vanderploeg, americký herec, který se před sedmi lety zabydlel v Japonsku a jehož dosavadním kariérním vrcholem zůstává reklama na zubní pastu. Ztvárňuje ho Brendan Fraser, někdejší hollywoodská hvězda z Mumie. Ten se v minulosti z vícero osobních důvodů stáhl z veřejného prostoru a omezil aktivnost své herecké kariéry. V posledních letech ovšem zažívá slušný comeback – získal Oscara za film Velryba a oznámil návrat i k jeho nejslavnější roli Ricka O’Connella. Nyní se tento sympaťák představuje jako Philip, herec, který hledá své místo ve světě. A tato role je pro něj jak šitá na míru. Možná se existenční krize stala jeho novým brandem.

Phillip stále obchází konkurzy, ale v Tokiu se mu nedaří prosadit. Je samotář – večery tráví tím, že se dívá z okna na životy svých sousedů (což filmu a jeho tématu dodává další vrstvu a perspektivu) a pravděpodobně si přeje, aby byl jeho vlastní život o něco barvitější. V tu chvíli mu zavolá agentka s neobvyklou nabídkou, ze které se vyklube účast na falešném pohřbu. Tak se dostane k práci pro agenturu, která klientům dodává potřebné lidi do života. Má to být jen hraní. Práce, která zaplatí účty. 

Jenže jak Philip postupně vstupuje do životů cizích lidí, hranice mezi předstíráním a realitou se začínají stírat. I když to má být jen role, začne mu na klientech záležet. Mění jejich životy – a nenápadně i ten svůj.

„Proč dospělí pořád lžou?“

„Protože je to snazší než říkat pravdu.“

Philip se ocitá třeba v životě jedenáctileté Mii (Shannon Mahina Gorman), kterou má přesvědčit o tom, že je její roky nepřítomný americký otec, a zároveň jí pomoci k přijetí na elitní střední školu. Nebo je jako obrýlený novinář vyslán ke starému japonskému herci s nastupující demencí (Akira Emoto). Má na popud jeho dcery předstírat, že připravuje velký portrét – někdejší filmová ikona se tak nemusí trápit tím, že se na ni zapomnělo.

Rodina k pronájmu je jemné melodrama, které poodkrývá morální problematiku „obchodu s lidmi a emocemi“ a zároveň neupírá celému procesu potenciální oboustranný terapeutický účinek. Pokládá řadu otázek o mezilidských vztazích a sebenaplnění. Děj je sice předvídatelný, ale tady to ani moc nevadí. Síla filmu spočívá v atmosféře, tématu osamělosti v dnešní společnosti a Brendanu Fraserovi v jeho s citem a lidskostí uchopené roli. Je to milý a dojemný film, který neaspiruje na kasovní trhák, ale rozhodně má co nabídnout.

Zdroj: Falcon