Signal Festival, který propojuje současné vizuální umění, městský prostor a moderní technologie, se letos vrací už počtrnácté. Od 15. do 18. října nabídne třináct volně přístupných instalací, dalších osm se představí v placené zóně Signal INSIDE.

Nová festivalová trasa

K tradiční trase centrem Prahy se poprvé přidají Dejvice. Nová trasa propojí digitální umění s kampusem ČVUT i industriální historií Prahy. Jednou z výrazných lokalit bude Stará čistírna odpadních vod v Bubenči, kde vás čeká inscenace Voda souboru Laterna magika. Site-specific představení vznikne přímo v unikátním prostoru historické čistírny a propojí pohyb, hudbu, akrobacii, nonverbální divadlo a další prvky. Performance je jednou z osmi instalací v placené zóně. 

Nedaleko čistírny, na slepém rameni Vltavy, vznikne desetimetrová laserová instalace tchajwanského umělce Aka Changa. Novou videomappingovou lokací festivalu se letos stane Arcibiskupský seminář, jehož průčelí promění německý umělec Felix Frank v dynamickou světelnou kompozici. Frankovy „světelné malby“ byly uvedeny na řadě mezinárodních mappingových festivalů včetně Tokyo Lights a Constellations de Metz.

Přímo v dejvickém kampusu ČVUT vznikne nová zóna Student Visions, která dá prostor mladým tvůrcům z ČVUT a VŠCHT. Můžete se těšit například na chemickou show, audiovizuální projekci mapující vývoj studentské formule nebo světelnou instalaci Impuls studentů Fakulty architektury ČVUT.

„Věřím, že originální projekce určené pro náš dejvický kampus přilákají velké publikum, a zvlášť se těším na to, jak se v nich zúročí také nápady a vize našich studujících,“ říká ke Student Visions rektor ČVUT Michal Pěchouček.

1 500 žárovek Jima Campbella

Festival opět představí i výrazná zahraniční jména. Jedním z nejvýraznějších bude americký umělec Jim Campbell, světově uznávaný průkopník využití digitálních technologií v umění. Jeho díla jsou zastoupena například ve sbírkách MoMA, Whitney Museum of American Art nebo Metropolitního muzea umění. 

Do Prahy přiveze instalaci Scattered Light, kterou tvoří soustava 1 500 LED diod. Při pohybu návštěvníků se v ní postupně objevují a zase mizí lidské postavy. Umístěná bude v parku generála Lázara Cárdenase v Bubenči a podle pořadatelů půjde o jednu z nejmonumentálnějších instalací v historii festivalu. 

„Jim Campbell je pro mě osobně jednou z největších zahraničních hvězd letošního ročníku – jeho práce ukazují, jak sofistikovaně lze propojit technologie, světlo a lidské vnímání,“ říká ředitel Signal Festivalu Martin Pošta. „Hodně mě těší, že vedle etablovaných autorů můžeme dát prostor také mladým tvůrcům a nabídnout tak program, který osloví různé generace návštěvníků.“

Hold Václavu Havlovi

Ani letos nebude chybět videomapping v centru Prahy. Na Staroměstské radnici se představí ukrajinská umělkyně Svitlana Reinish s projektem Život v pravdě. Inspiruje se myšlenkami Václava Havla, především jeho esejí Moc bezmocných, a věnuje se jazyku, slovům, svobodě projevu a demokracii. Na fasádě se objeví slova pravda, svoboda, spravedlnost, láska a demokracie, která se postupně deformují a mizí. Projekce vzniká u příležitosti letošního Roku Václava Havla a rozprostře se přes dvě stěny radnice. Za hudební složkou videomappingu stojí ukrajinský skladatel Anton Dehtiarov.

Moderní audiovizuální instalaci s názvem Brána imaginace připravuje také hudebník, vizuální umělec a frontman skupiny Tata Bojs Milan Cais. Dílo autor představil již 23. července během akce JOIN THE CIRCLE na pražském Žofíně. Během interaktivní prezentace mohli návštěvníci ovlivnit audiovizuální obsah projektu. Stačilo „vstoupit“ do projekčního prostředí a vybrat mezi pohybujícími se fraktály a slovy ty, které jim byly v danou chvíli nejbližší a souzněly s jejich sny a vizemi. Vybrané kombinace slov poslouží jako matérie pro finální audiovizuální obsah instalace, která ožije během říjnového festivalu.

„Ve dne bude Brána imaginace působit jako tajemný objekt kontrastující s prostředím, po setmění ale ožije prostřednictvím obrazu, světla a zvuku. Od začátku jsem ji navrhoval tak, aby komunikovala s architekturou místa a zároveň vůči ní vytvářela výrazný kontrast. Právě napětí mezi těmito polohami je pro mě důležitou součástí celého díla,“ doplňuje Cais.

V Clam-Gallasově paláci pak vznikne instalace Maxima Velčovského pro Mercedes-Benz. Provede návštěvníky 140 lety inovací a propojí historii automobilů s majestátním barokním prostorem. Laserová show a světelné trajektorie v ní symbolizují technologický vývoj od prvních motorů až k elektromobilitě.

Pokud se na festival chystáte s dětmi, doporučujeme zamířit do Kampusu Hybernská, kde budou na programu rodinné dílny Údolí medúz. Mladší děti si při nich vytvoří vlastní animované medúzy, starší si vyzkoušejí pájení a programování LED pásky. Na stejné lokaci můžete navštívit i interaktivní instalaci Jána Šicka Zvukový robot a rozehrát vlastní fantazii tónů, rytmů a melodií. Tento program bude dostupný už od 14 hodin. 

Zážitek ze Signal Festivalu i letos rozšíří Afterparties presented by glo. Každý večer v klubu SaSaZu od pátku 16. do neděle 18. října přinese jedinečnou atmosféru díky propojení hudby, digitálního umění a technologií. Vystoupí SOHN, Two Lanes, Róisín Murphy a Röyksopp. 

Spolu s festivalem se vrací také mezinárodní konference Signal Forum. Třetí ročník proběhne 16. října  v Národní technické knihovně. 

Nenechte si nejnavštěvovanější kulturní událost v Česku ujít. Dream On! 

Zdroj: Signal Festival

Konec světa už jsme v kině viděli mnohokrát. Svět vytvořený Peterem Hellerem v románu The Dog Stars (český překlad Psí hvězdy vyšel v roce 2014) je dostatečně nevlídný na to, aby z něj mohl vzniknout působivý postapokalyptický thriller, zároveň ale nabízí prostor pro komornější příběh. Vzhlížet ke hvězdám režiséra Ridleyho Scotta se místo monster, honby za lékem nebo záchrany lidstva soustředí na otázku, co vlastně znamená zůstat člověkem ve světě, kde se pravidla civilizace definitivně rozpadla. 

Píše se rok 2035. Většina lidstva podlehla pandemii chřipky a z civilizace zbyly jen trosky. Města jsou prázdná a přeživší se snaží hlavně si zajistit potravu, léky a bezpečí. Na budování nové společnosti tu nikdo příliš nemyslí. Bývalý mechanik Hig (Jacob Elordi) žije na opuštěném letišti nedaleko Denveru společně se psem Jasperem a vojenským specialistou Bangleyem (Josh Brolin). Zatímco Bangley se řídí pravidlem, že první se střílí, než otevírá dveře nezvaným hostům, a lidskost vnímá spíše jako slabinu, Hig se stále snaží neztratit soucit. Většinu času tráví létáním, zajišťováním zásob, truchlením po své manželce nebo pozorováním hvězd. Právě Jasper je přitom jedním z posledních pevných bodů jeho života a pojítkem s minulostí.

Během jednoho z letů Hig zachytí záhadný rádiový signál z místa v Grand Junction. Najednou má důvod opustit relativně bezpečnou základnu a vydat se do neznáma hledat zdroj signálu a zároveň i naději. Po cestě potká Cimu (Margaret Qualley) a jejího otce (Guy Pearce), se kterými nakonec stráví více času, než by kterýkoliv z nich ze začátku plánoval. 

Prostředí filmu může připomenout třeba The Last of Us. Pandemie, opuštěná města, ozbrojení přeživší a permanentní pocit, že nebezpečí může přijít odkudkoliv. Jenže zatímco v The Last of Us čekáte, kdy se z temného rohu vynoří další nakažený, Vzhlížet ke hvězdám nechává mnohem více prostoru tichu. A také leteckým pohledům na krajinu, která je krásná i děsivá. Tyto scény patří k nejpůsobivějším momentům filmu.

Nepřítelem tu nejsou obludy, ale lidé. Někteří přeživší zdivočeli, rabují a zabíjejí, jiní se pokoušejí vytvořit vlastní podobu utopie. A nad tím vším visí vzpomínka na nemoc, která svět, jak ho známe, zničila. 

Právě v tom je film zajímavější než řada jiných postapokalyptických příběhů. Neřeší především to, jak zachránit lidstvo. Zajímá ho, co se stane s člověkem, který přežil, ale přišel téměř o všechno, co mu dávalo důvod žít.

Film se může pochlubit dobrým hereckým obsazením. Jenže ani schopní herci nedokážou zachránit scénář Marka L. Smitha, který je podepsaný například pod filmem Revenant: Zmrtvýchvstání s Leonardem DiCapriem. 

Je pravda, že už Hellerova předloha je spíše meditativním a poetickým dílem, kde se nic moc neděje.  Její síla spočívá právě v tichu, samotě a drobných okamžicích, které dávají přežívání nějaký smysl. Film tento charakter zachovává, ale zároveň z něj nedokáže vytěžit dostatečně silné drama. Nejvíc je to znát ve vztazích mezi postavami. Hig a Cima mají mnoho společného. Oba přišli o blízkého člověka, snaží se nějak fungovat v novém světě a hledají důvod, proč pokračovat. Jejich sbližování proto dává smysl. Chemii mezi Jacobem Elordim a Margaret Qualley ale scénář nedokáže pořádně využít. Dialogy místy působí příliš doslovně a místo toho, aby emoce nechaly přirozeně vzniknout, postavy je divákovi často rovnou vysvětlují. 

Snímek je spíše poklidný a melancholický, pár akčních scén se ale dočkáte. Některé jsou docela povedené a Scott v nich ukazuje, že zkušenosti režiséra, který stojí mimo jiné za Vetřelcem, nikam nezmizely. Scott v minulosti uměl spojit velkolepost s emocemi, žánrovou podívanou s výraznými postavami a atmosféru s příběhem. Tady se mu z jednotlivých ingrediencí nepodařilo vykouzlit fungující celek. Některé potenciálně zajímavé dějové odbočky navíc působí spíše jako slepé uličky. 

Vzhlížet ke hvězdám má fajn námět, schopné herce a vizuálně nezklame. Zároveň mu ale chybí vlastní výraznější tvář a především scénář, který by dokázal naplno využít to nejlepší z knižní předlohy. Ridley Scott ve svých osmaosmdesáti letech dál plánuje jeden projekt za druhým. Tempo ale nemusí znamenat zároveň i kvalitu. Tentokrát mu ani zkušenost legendy za kamerou nepomohla překonat limity scénáře. Vzhlížet ke hvězdám tak není špatný film. Je to spíš film, který měl potenciál být mnohem lepší. 

Zdroj fotek: Falcon

Cirkulární ekonomika není jen o složitých strategiích, legislativě a odborných konferencích. Může začít u nenošeného svetru, který místo vyhození dostane nový život, opraveného kusu nábytku nebo surovin, které se snažíte zužitkovat do posledního kousku. A právě na praktickou stránku cirkulární ekonomiky chce upozornit Festival Dokola, první event svého druhu v Česku, který se uskuteční 10. a 11. září v Kampusu Hybernská. 

Za akcí stojí Institut cirkulární ekonomiky, nevládní nezisková organizace, která od roku 2015 prosazuje principy cirkularity v Česku i Evropě. Ambasadorkou festivalu je Jitka Nováčková, která dlouhodobě podporuje cirkulární ekonomiku a aktivity INCIEN. Na festivalu bude mít také vlastní talk show.

„Cirkularita se často popisuje jako něco vzdáleného a technického. My chceme ukázat opak. Že je to praktické, kreativní, inovativní téma a že jí do svého každodenního života může zapojit kdokoli,“ říká organizátorka festivalu Karolína Kočendová z INCIEN.

Jedním z hlavních lákadel budou praktické workshopy. Na jednom z nich si pod vedením Veroniky Duškové z Vedu Clothing vyzkoušíte, jak přešít starou košili. Olda Navrátil a Petr Král nabídnou pomocnou ruku při opravě nábytku nebo elektroniky. Na workshopu s Kokozou se zase naučíte, jak dát další šanci zelenině a připravit z ní kimchi. 

Na své si přijdou také milovnice a milovníci módy. Festival nabídne módní přehlídku upcyklovaných modelů, kterou připravily Jana Horejšová a Kamila Vodochodská. Oba dny bude na místě probíhat také swap, díky němuž mohou věci, které už nepotřebujeme, najít nového majitele. A zároveň si můžete odnést něco, co udělá radost zase vám. 

Principy cirkularity představí Soňa Klepek Jonášová, zakladatelka INCIEN. Deset důvodů, proč se na svůj nákup, práci i město, ve kterém žijete, podívat trochu jinak, nabídne ředitelka institutu Michaela Kloudová. Téma městské cirkularity otevře přednáška Pavly Antonínové z Magistrátu hlavního města Prahy, po níž bude následovat debata pod vedením Simony Babčákové.

Program festivalu doplní také výstava cirkulárních produktů a řešení, která představí konkrétní inovace a firmy fungující na principech cirkulární ekonomiky. O tom, že téma může být i zábavné, přesvědčí například stand-up vystoupení Natálie Schejbalové alias Tady Tali a Elišky Soukupové. 

„Kampus Hybernská dlouhodobě funguje na principech, které festival připomíná: upcyklovaný nábytek, recyklované materiály, šetrné hospodaření se zdroji. Jsme rádi, že se tahle filozofie na dva dny rozroste do celého areálu,“ komentuje Ema Pospíšilová, ředitelka Kampusu Hybernská. 

Vstup na festival je zdarma, za vybrané workshopy je symbolický poplatek. Své místo si můžete rezervovat přes portál GoOut. Kompletní dvoudenní program najdete na webu festivalu. 

Zdroj: INCIEN

Když se řekne Alfons Mucha, vybaví se vám nejspíš půvabné ženy s předlouhými vlasy, květiny, ornamenty a charakteristická secesní linka. Jeho vizuální jazyk i po sto letech inspiruje stále nové generace tvůrců. Mucha ale nebyl pouze malířem a grafikem. Byl také fotografem, designérem a člověkem, který chtěl krásu přenést do každodenního života. 

Právě touto optikou je vystavěna nově otevřená stálá expozice Central Gallery na Staroměstském náměstí. Místo chronologického životopisu nabízí několik tematických zastavení, která odhalují různé podoby Muchovy tvorby. Od slavných secesních plakátů přes fotografie vznikající jako součást jeho tvůrčího procesu až po publikaci Documents Décoratifs.

„Nechtěli jsme vytvořit další výstavu o Muchovi, ale výstavu o tom, proč je jeho estetika stále aktuální. Když vedle sebe postavíte jeho grafiky, fotografie, design, šperky Jarmily Mucha Plockové nebo současné fotografie Slovanské epopeje, zjistíte, že mezi nimi neexistuje stoletá propast. Spojuje je stejná citlivost pro detail, řemeslo a krásu,“ přibližuje kurátorka výstavy Helena Kočíková.

Od Sarah Bernhardt k Otčenáši 

Důležitým mezníkem Muchovy kariéry byla spolupráce se Sarah Bernhardt. Právě plakáty vytvořené pro francouzskou herečku z něj během několika měsíců udělaly jednu z nejvýraznějších osobností evropské secese. Výstava ale připomíná i méně známé příběhy z Muchovy tvorby. 

Jedním z pozoruhodných příběhů výstavy je plakát Kassa, který Mucha navrhl pro americkou herečku Leslie Carter. Pro jeho podlouhlý vysoký formát využil výtvarný jazyk, který proslavily jeho plakáty se Sarah Bernhardt. Hra však propadla, Leslie Carter zbankrotovala a Mucha za svou práci nikdy nedostal zaplaceno. 

Jiný pohled na Muchovu osobnost dokládají konkrétní vystavená díla. Mezi nejvýraznější patří Otčenáš (Le Pater) z roku 1899. Z ilustrované modlitby se stává osobní umělecká výpověď, v níž se propojují křesťanská tradice, zednářská symbolika a Muchova víra v krásu, pravdu a lásku. 

Mucha za objektivem

Opomíjenou součást jeho tvorby představuje fotografie. Mucha ji nepoužíval pouze jako dokumentační médium, ale také jako nástroj, který mu pomáhal při samotném výtvarném procesu. Fotografoval své modely, hledal prostřednictvím snímků správnou kompozici, zachycoval pohyb a pracoval se světlem. Dochované fotografie tak dnes umožňují nahlédnout nejen do jeho pařížského ateliéru, ale také do procesu, který předcházel vzniku některých jeho nejslavnějších děl. 

Výstava představuje také publikaci Documents Décoratifs z roku 1902, v níž Alfons Mucha shrnul své pojetí secese. Soubor ornamentů, dekorativních motivů a návrhů se stal inspirací pro tehdejší architekty, designéry i řemeslníky po celé Evropě a ukazuje Muchovo přesvědčení, že krásné a kvalitně navržené předměty mají být součástí každodenního života.

Setkání secese se současným designem

Tato myšlenka se v Central Gallery přenáší i do současnosti. Expozice je doplněna o tvorbu Jarmily Mucha Plockové, architektky, výtvarnice a Muchovy vnučky, která se péči o umělcův odkaz věnuje od 80. let. Její šperky a autorské objekty z rytého skla nepůsobí jako nostalgická kopie dědečkova díla. Z Muchových ornamentů, přírodních motivů a práce s linií vytváří současný design. „Někdy považuji šperk za drobnou architekturu, stejně jako dobrou architekturu za něco, co má v sobě krásu a detail šperku,“ řekla na vernisáži designérka. 

A že Muchova estetika nezůstává jen ve světě muzeí a galerií, ukazuje i současná módní tvorba. Nedávno například pražská streetwearová značka Never Enough ve spolupráci s Nadací Mucha vytvořila kolekci, která převádí Muchovy motivy na trička, mikiny, kšiltovky a tašky. Kolekce Never Enough × Mucha Collection pracuje se sedmi motivy a celkem pětadvaceti druhy produktů, přičemž k aplikaci na textil využívá tradiční techniku sítotisku.

Slovanská epopej v detailu

Další současný pohled na Muchovo dílo nabízí v Central Gallery fotograf Jan William Drnek. Jeho video zachycuje vznik velkoformátových fotografií Slovanské epopeje, na jejichž základě vznikla monumentální monografie.

„Celý život se zabývám vizuální percepcí a tím, jak náš mozek zpracovává obraz,“ vysvětluje Drnek. Už v roce 2016 vytvořil přesnou digitální reprodukci slavného cyklu a při současném projektu se zaměřil na detaily, které při pohledu na originální plátno často uniknou. 

Výsledkem je publikace složená z 20 tisíc fotografií. Má rozměry 62×42 centimetrů, 336 stran, váží dvanáct kilogramů a její kapitálek je z pravého hedvábí. Poprvé byla vystavena před sedmi lety v pražském Klementinu a s cenou okolo 280 tisíc korun tehdy šlo o nejdražší českou knihu. Vydaná byla limitovaným nákladem 200 kusů. Kromě vloženého šperku Jarmily Mucha Plockové obsahuje také tři kameny z míst vyobrazených na plátnech. 

Drnek na knize pracoval téměř tři roky s více než 20 špičkovými odborníky. K ruce měl řemeslníky, umělce či historiky. Podobným způsobem zachytil také Katedrálu sv. Víta, Korunovační klenoty nebo nové Svatovítské varhany. 

Mucha tak nevystupuje pouze jako autor ikonických plakátů z přelomu 19. a 20. století. Spíš jako tvůrce, jehož přesvědčení, že umění a krása mohou být součástí každodenního života, neztratilo ani po více než sto letech nic ze své aktuálnosti.

Zdroj: Tomáš Rubín (fotografie z výstavy), Never Enough a Crestyl

Festival Dobrých knih je svátkem pro každého knižního nadšence – obzvlášť pokud vás zajímá česká literatura. V sobotu 19. září se v holešovické La Fabrice uskuteční již třetí ročník akce, která propojuje autory, čtenáře i knižní žánry. 

Právě osobní atmosféra je podle organizátorů jedním z důvodů, proč se návštěvníci na festival vracejí. „Festival Dobrých knih není obrovská akce, kde se autoři a čtenáři míjejí v davu. Naopak chceme, aby měli možnost se opravdu potkat, popovídat si, objevit nové knihy a užít si společně den věnovaný české literatuře,“ říká Lucia Švorcová z marketingu Dobrých knih. 

Festival od začátku berou trochu jako sousedskou akci, takže zůstávají věrní Holešovicím. V kulturním prostoru La Fabrika se akce uskuteční poprvé. 

Letošního ročníku se zúčastní více než čtyřicet českých autorek a autorů. Organizátoři se snaží vytvořit co nejpestřejší program. „Program jsme opět poskládali tak, aby se v něm představili autoři různých žánrů, z různých nakladatelství, známá jména i ti, kteří si podle nás zaslouží větší pozornost čtenářů,“ popisuje Švorcová. Důležitou roli podle ní hraje také podoba jednotlivých besed. Hosté by spolu měli mít společné téma a vytvořit prostor pro zajímavou debatu. 

Kromě literárních debat a příležitostí k setkávání a sbírání autogramů bude mít akce i slavnostnější rozměr. Program zahájí křest nové knihy Oldřicha Suchého Případ Ypsilon a křtem také skončí. Závěr bude patřit povídkové sbírce Než dohoří poslední svíce, na níž se podílelo šestadvacet autorů – mimo jiné Petra Klabouchová, Kateřina Surmanová, Veronika Opatřilová či Lukáš Vavrečka. Velká část z nich se festivalu osobně zúčastní. „Dostat tolik autorů jedné knihy ve stejný čas na jedno místo se asi hned tak znovu nepodaří.“ 

V době, kdy můžeme o knihách číst recenze, sledovat autory na sociálních sítích a rozhovory s nimi si pustit kdykoli, může mít osobní setkání možná ještě větší význam. Festival podle Lucii Švorcové pomáhá knihám vystoupit ze záplavy novinek, které se každoročně objevují na trhu. „Čtenář pozná člověka, který za knihou stojí, dozví se něco o jejím vzniku a často pak sáhne i po knize, které by si jinak třeba vůbec nevšiml,“ říká. 

Festival Dobrých knih proto nechce být jen další zastávkou mezi knižními novinkami. Organizátoři by rádi pokračovali v propojování českých autorů a čtenářů i během roku. Kromě festivalu pořádají besedy či book club, natáčejí podcasty a (nejen) českým knihám dávají prostor také na sociálních sítích a v dalších projektech.  

A pokud přemýšlíte, po které české knize sáhnout, zeptali jsme se na doporučení několika lidí, se kterými se budete moct setkat i na festivalu. 

Knihy, které stojí za pozornost

Lucia Švorcová doporučuje Temné variace od Oldřicha Suchého: Tato sbírka třinácti povídek vás překvapí především rozmanitostí. Knihy čtu převážně cestou do práce, takže možnost rozkouskovat si čtení podle jednotlivých povídek beru jako obrovské plus. Je to přesně ten typ knihy, který ukazuje, že česká literatura umí být napínavá, temná a rozmanitá. A pokud budete číst pozorně, poznáte, jak velkým milovníkem literatury je samotný autor, jak si s příběhy hraje, a hlavně, že se při jejich čtení budete bavit i vy. Pokud máte rádi autory, jako jsou Erben, Doyle, Stoker, King nebo Ira Levin, tahle kniha vám udělá radost. 

Přidává ještě tip na román Na závisti od Marie Irové: Velmi čtivou formou vám dovolí nahlédnout do života jedné obyčejné rodiny v jednom domě. A že v ní možná poznáte i svou vlastní rodinu? To se klidně může stát. Co se totiž stane, když někdo naruší roky zavedené pořádky a soužití? A jak nezapomínat na vlastní život a své touhy, aniž by kvůli tomu bylo v rodinné vile pořád dusno?

Marie Irová a Oldřich Suchý jsou zároveň moderátorskou dvojicí Festivalu Dobrých knih.

Iva Hadj Moussa doporučuje knihu Zlá babička od Ditty Kůtové: Patří ke knihám, které mi uvízly v paměti. Možná je to i proto, že jsem sama z jihočeské vesnice a některé věci mi byly velmi povědomé. Autorka se vyhýbá patosu, a přesto mě kniha na několika místech dojala. Tento vesnický román postupně odkrývá životní příběh ženy, na kterou rodina vzpomíná v hořkosti. Vypráví o každodenní dřině a těžkých životních zkouškách. Ukazuje, co všechno musely ženy v minulých generacích vydržet. Pokud bych měla nějak shrnout to hlavní, co jsem si z knížky odnesla, bylo by to asi tohle: Nesuďte člověka, pokud neznáte celý jeho příběh. 

Tip Lucie Huškové: Půjdu proti proudu recenzí a doporučím knihu Hoří ti táta od Viktorie Hanišové – mě bavila hodně! Tahle autorka patří do mých TOP 5, má úžasný smysl pro jazyk, skvělé dynamické tempo, chytlavé náměty a já si čtení jejích knih pokaždé užívám. A tahle aktuální? Opět výborně napsaná, originální téma, originální pojetí, ironie, vtip, drama, napětí, politika, vztahy, emoce, spisovatelé, dezoláti – je tam všechno a výborně to funguje.

Doporučení Oldřicha Suchého: Mám rád debutové knihy. Mezi takové patří román Kořeny jabloní Veroniky Kratochvílové. Čtenáři si v této knize mohou vybrat z několika zajímavých témat a dokonce je možné určité skutky různě interpretovat. Pro mě to byla kniha o krásném a nečekaném přátelství mladé ženy s dámou pokročilého věku. Obě se velmi rychle staly mými kamarádkami a když jsem román dočetl, bylo mi líto, že jsou obě jen z papíru. Že je opravdu nemohu potkat v některé z kaváren a pozdravit se s nimi.

Zdroj: archiv Dobrých knih

Sága, která uchvátila čtenáře po celém světě 

Kniha mladého švýcarského autora Nelia Biedermanna je pohlcující podobně jako les obklopující zámek rodu von Lázár. Les, který přitahuje, děsí a mění každého, kdo do něj vstoupí. 

Lázár je rodinná sága, román, v němž se mísí gotická atmosféra, poezie, psychologická hloubka i ozvěny magického realismu. Na pozadí bouřlivého 20. století, kdy se starý svět monarchie rozpadá pod tlakem modernity, nacionalismu a válek, sledujeme několik generací uherské aristokratické rodiny pronásledované tajemstvími, šílenstvím, nevěrami i traumaty děděnými z rodičů na děti. Velké dějiny se zde prolínají s intimními dramaty jednotlivých postav a vytvářejí podmanivý a znepokojivý příběh čerpající ze středoevropské historie a vzpomínek autorovy rodiny (jeho prarodiče uprchli v 50. letech z Maďarska do Švýcarska). 

Román vyniká především poetickým a vyzrálým jazykem. Uznání rozhodně patří i Michaele Škultéty, které se podařilo v českém překladu, jež vyšel v nakladatelství PROSTOR, zachovat kouzlo autorova stylu. Přestože jde mnohdy o temné vyprávění, čte se dobře – i díky krátkým kapitolám a místy až hypnotické atmosféře. Kniha (a přirozeně tak i její autor) se stala globální senzací a překladová práva se prodala do více než pětadvaceti zemí. Za uplynulý měsíc nasbírala kladná hodnocení i od českých čtenářů a čtenářek, takže pokud vám doteď unikala, rozhodně stojí za pozornost. 

Co jiného dělá spisovatel, říkala si Eva, než že svým postavám odnímá právo na sebeurčení. Staví jim do cesty války, do duše vpisuje deprese nebo je připraví o první lásku. Nerovnováha moci jako mezi pachatelem a obětí, byť ve fikci. Postavy se nemohou bránit, spisovatel s nimi nakládá, jak se mu zlíbí, nechává je trpět a marně doufat, jen aby se ujistil o své nadřazenosti.

Tady nemusíte vůbec nic

Co na chvíli úplně vypnout a připomenout si radost z obyčejných věcí? V době, kdy máme pocit, že bychom měli být neustále produktivní, nabídne příležitost k nicnedělání Festival o ničem. Historická Vodárenská věž na Letné se od 17. do 23. srpna promění v prostor, kde není potřeba podávat výkony, sbírat zážitky ani plnit další položky na seznamu. Nezisková organizace MILA zde vytvoří oázu klidu, která připomíná důležitost zpomalení a také to, že péče o druhé začíná péčí o sebe.

„Chceme lidem nabídnout luxus odložit slovo ‚musím‘ a na chvíli jen prostě ‚být‘,“ říká zakladatelka organizace MILA Simona Bagarová. „Inspirací k uspořádání Festivalu o ničem nám byli návštěvníci naší loňské výstavy Institut blízkosti. Zde mimo jiné odpovídali na otázku, co jim pomáhá, když je jim těžko. Drtivá část zmiňovala úplně obyčejné věci, a tak jsme takové místo, kde se lze zastavit a načerpat energii, letos vytvořili,“ dodává. Vizuální stránky akce se opět chopí přední český scénograf Marek Cpin, který byl za loňskou podobu výstavy Institut blízkosti nominován na cenu Czech Grand Design. 

Festival nabídne koncerty Jiřího Bárty, Beaty Hlavenkové nebo Lenky Nové, čtení pohádek s Marthou Issovou a Lenkou Termerovou, ranní jógu, taneční lekce s Janem Cinou i pohybové workshopy od cirkusové školy Cirqeon. Festival v neděli uzavře komentovaná prohlídka doprovodné výstavy se Simonou Bagarovou a akustické vystoupení Báry Polákové se Štěpánem Urbanem. 

Příjemným doplněním bude pop-up letenské pekárny Eska, která bude po celý týden návštěvníkům připravovat snídaně i odpolední občerstvení. Všechny festivalové akce jsou zdarma, kvůli omezené kapacitě je ale potřeba se předem registrovat (registrace na jednotlivé akce se spouští 1. srpna). 

Čtyři umělci a jejich vize budoucnosti 

Skupinová výstava Forgotten Realms v DSC Gallery zve k bloudění v imaginativních krajinách a alternativních realitách, v nichž se prolínají folklór, mytologie i vize posthumánní budoucnosti. Čtveřice mladých autorů prostřednictvím maleb a objektů zkoumá proměnu člověka, vztah ke krajině i klimatické obavy současnosti. Namísto dystopické perspektivy však nabízí nadějný pohled na možnost vzniku nových forem soužití, a to s respektem k minulosti a ve větší harmonii s okolním prostředím. 

„Celá výstava má silný antropologický rozměr. Zabývá se tím, jak se člověk proměňuje pod vlivem nových podmínek, jaké podoby může mít budoucnost a jaké obavy z ní dnes ve společnosti cítíme,“ říká kurátorka Sarah Adnanová. 

Skrytý význam tvoří inspirace „Zapomenutými říšemi“, fantasy světem spojeným s hrou Dungeons & Dragons. Tento motiv funguje jako generační rámec formovaný obdobím před internetem, kdy bylo kolektivní vědomí utvářeno sdílenými příběhy a vyprávění představovalo důležitý prostor pro rozvoj představivosti, podvědomých vizuálních obrazů, našeho vnímání i imaginace. 

Každý z umělců pracuje s odlišným vizuálním jazykem – Dominik Styk (jehož díla jsou aktuálně k vidění také na kolektivní výstavě v GHMP Zámek Troja) představuje textilní objekty, Botond Keresztesi koláže na pomezí dadaismu a postinternetové estetiky. „Kombinuje dějiny umění s vizuálním jazykem internetu. Jeho práce mohou působit absurdně nebo provokativně, ale právě tím reagují na absurditu současného světa,“ komentuje tvorbu jednoho z nejvýraznějších maďarských umělců své generace kurátorka. 

Beáta Hechtová, laureátka posledního ročníku Ceny kritiky za mladou malbu, ve svých precizních olejomalbách ukazuje osobitý vizuální jazyk, který označuje jako futuristický folklór. Výrazný vliv na její tvorbu měl dvouletý rezidenční pobyt v Peru, který proměnil její malířský jazyk i tematické zaměření. Její tvorbu jste mohli vidět v zahraničí, zejména ve Vídni či třeba v Londýně. Tato výstava, kterou můžete navštívit do 20. srpna, je jejím prvním galerijním představením v Praze.

Podobná témata rozvíjí také Kristína Navrátil, slovenská umělkyně, která studovala v Praze. Její obrazy s výraznými autorskými rámy ze sekundárně opracovaného dřeva působí pohádkově a optimisticky, ale ve skutečnosti jsou reakcí na klimatickou krizi. „Je v nich generační výpověď o strachu, že o přírodu a svět, který známe, můžeme v budoucnu přijít,“ doplňuje Adnanová. 

Setkání plné chutí, hudby a řemesla

Pokud ještě nemáte plány na první srpnový víkend, doporučujeme vyrazit do Riegrových sadů. V sobotu 1. srpna se zde uskuteční pilotní ročník Groovy Market Festu. Organizátoři Marek Novák a Veronika Kracíková, kteří mají zkušenosti z barcelonské gastro scény, chtějí vytvořit moderní prémiový městský market – místo, kde objevíte nové gastronomické koncepty, lokální značky i autorskou tvorbu, a to za doprovodu živé hudby a v příjemné atmosféře. Ať už dostanete chuť na street food, křupavé pečivo, signature drink, vychlazené pivo nebo třeba kombuchu, rozhodně bude z čeho vybírat. 

V Design Gallery najdete šperky od několika designérů (např. Meloune), macramé od Aestry nebo pečlivě vybrané kousky ze second handu Dusha. Pokud si navíc chcete odnést něco opravdu osobitého, zastavte se u stánku Charm Baru, kde si můžete vytvořit vlastní šperk (více o tomto konceptu se dozvíte v našem dřívějším článku). Přírodní esence a další voňavé produkty představí Lucie Rimona, která pro festival vytvořila také vlastní speciální vůni. Na výběr jsou dva typy vstupenek podle toho, zda chcete dorazit na odpolední, nebo večerní část programu. Zakladatelé plánují z Groovy Market Festu vytvořit pravidelnou součást pražského života.

Zdroj: archiv zmíněných projektů, Ruben Hollinger (foto N. Biedermanna), Ryon/Ondrej Rychnavský (DSC Gallery)

O existenci Charm Baru Tvůj šperk jsem se dozvěděla před několika měsíci díky algoritmům na Instagramu. Už podle sociálních sítí je patrné, že si koncept našel své fanoušky. To se mi potvrdilo, když jsem jednoho sobotního odpoledne vyrazila s kamarádkou do Myslíkovy ulice, kde obchod s ateliérem sídlí. Bylo narváno. Komponenty ke svému šperku si zde zrovna vybírala i budoucí nevěsta během rozlučky se svobodou. Raději jsme nechaly „efekt tramvajové zastávky“, jak poznamenala zdejší paní asistentka, za sebou a vrátily se ve všední den dopoledne. A právě to můžu jedině doporučit. Návštěva je mnohem příjemnější, když se tu s nikým nemačkáte a v klidu můžete promyslet, jak bude váš budoucí náramek či náhrdelník vypadat a který řetízek a přívěsky pro něj zvolíte. A že je z čeho vybírat. 

Najdete tu srdce, hvězdy nebo iniciály, ale také symboly štěstí, ochrany či motivy inspirované mořem, cestováním, sportem nebo Prahou. Ty si oblíbili hlavně turisté, kteří si chtějí odvézt originálnější vzpomínku než běžný suvenýr. Po celou dobu jsou vám k dispozici asistentky, které ochotně poradí, ukážou, jak s komponenty pracovat, a v případě potřeby šperk sestaví za vás. Já jsem si chtěla všechno vyzkoušet sama, jenže jemná motorika není zrovna moje silná stránka. Po několika minutách boje s očky jsem nakonec pomoc ráda přijala. Před placením navíc personál automaticky zkontroluje, že jsou všechny spoje správně uzavřené, aby se přívěsky časem neztratily. 

Šperky s přesahem

Jak už asi tušíte, Charm Bar není běžným obchodem se šperky, kam lidé chodí jen nakupovat. Přicházejí sem za zážitkem a společně stráveným časem. Vnímá to i zakladatelka Anna Benešová. 

„Když jsem se roky věnovala drátování, postupně jsem začala vnímat, že lidé si ke šperkům netvoří jen estetický vztah, ale hlavně emoční. Každý kousek, který vznikl pod rukama, nesl příběh, někdy velmi silný. A právě to mě přivedlo k myšlence vytvořit prostor, kde si ten příběh může člověk dotvořit sám,“ říká tvůrkyně a podnikatelka působící pod značkou Monsterance. 

Podle ní dnes zákazníci nehledají jen hezký doplněk. „Zájem o personalizované šperky vnímám jako celosvětový trend, ale zároveň i návrat k něčemu velmi přirozenému – potřebě vlastnit něco, co má přesah. Lidé už nechtějí jen hezký šperk, ale něco, co vznikne v jejich rukou. Zároveň chtějí prožitek, zastavení, něco, co si odnesou nejen na sobě, ale i v paměti. Charm Bar je malý rituál a ten má podle mě dnes mnohem větší hodnotu než samotná věc.“

Tvořit a relaxovat sem chodí kamarádky, páry na rande, narozeninové oslavy i lidé, kteří si prostě chtějí udělat radost. Nad ateliérem se navíc nachází samostatná místnost určená pro soukromé akce a firemní teambuildingy. 

Kvalitní materiály

Vedle designu kladou důraz také na kvalitu materiálů. Základ tvoří nerezová ocel, která je voděodolná a vhodná pro každodenní nošení. K dispozici jsou také pozlacené varianty nebo přívěsky z mosazi a bižuterního kovu. Všechny používané materiály procházejí laboratorním testováním na zdravotní nezávadnost. „Je to trochu alchymie najít rovnováhu mezi krásou, trvanlivostí a bezpečností. Pro mě je důležité, aby člověk mohl šperk nosit každý den bez obav,“ říká Benešová, která získala ocenění Živnostník roku hl. města Prahy 2023 a jejíž drátovaný šperk vynesl třeba i Vojta Kotek v reality show Zrádci. 

V obchodě najdete i šperky připravené k okamžitému zakoupení – mimo jiné náušnice nebo prstýnky. A pokud šperk nechcete jen tak sundat, nabízejí zde i permanentní náramky na míru. Nové kousky lze zakoupit také prostřednictvím e-shopu. 

Sociální sítě a další plány

Charm Bar funguje teprve necelý rok, přesto už otevřel druhou pobočku v obchodním domě Máj. Významnou roli v jeho rychlém růstu sehrály sociální sítě. Lidé na nich sledují celý proces výroby a často pak přijdou s tím, že si ho chtějí vyzkoušet na vlastní kůži. Mnozí svou návštěvu sdílejí, takže se doporučení šíří přirozeně dál. 

„Často se ale stává, že se zastaví i náhodní kolemjdoucí a odcházejí nadšení právě proto, že nic podobného nečekali. A to je možná nejhezčí část – ten moment překvapení,“ doplňuje majitelka. 

Do budoucna plánují tematické kolekce, workshopy i další zážitkové akce a rozvoj e-shopu, který jim má umožnit zahraniční expanzi. Jak ale Anna Benešová dodává, jejich hlavním cílem zůstává něco jiného. „Přála bych si, aby si lidé od nás neodnášeli jen šperk, ale pocit, že si na chvíli dovolili zpomalit a vytvořit něco, co má jejich vlastní stopu. Dovolit si je totiž v životě důležité.“

Po vlastní zkušenosti můžu říct, že právě v tom spočívá největší kouzlo celého konceptu. Domů jsem si sice odnesla nový náhrdelník, ale ještě větší radost mi udělalo samotné tvoření a netradičně strávený čas s kamarádkou. V době, kdy většinu věcí objednáváme pár kliknutími, je příjemné na chvíli zpomalit a vytvořit si něco vlastníma rukama.

Foto: Dorota Noon, Charm Bar a Monsterance archiv

Paměť doteku

Kunsthalle Praha vůbec poprvé věnuje samostatnou výstavu své umělecké sbírce. Projekt Memory of Touch: Kapitola I představuje kurátorský výběr ze sbírky čítající více než dva tisíce děl v nečekaných souvislostech a nových interpretacích. Slovinský kurátor Tevž Logar ve spolupráci s kurátorkou sbírky Barborou Ropkovou propojuje díla moderního, poválečného i současného umění s pracemi šesti výrazných osobností současné české umělecké scény. Díla Bohumila Kubišty nebo Běly Kolářové na výstavě vstupují do dialogu například s pracemi Valentýny Janů, Marie Lukáčové či Romana Štětiny. 

Logar návštěvami ateliérů mladých českých umělců a umělkyň strávil více jak rok a také se snažil více pochopit český kontext, takže studoval nejen samotnou sbírku a zdejší umění, ale ponořil se také do literatury. Z děl českých autorů, která v rámci přípravy přečetl, zdůraznil např. Dopisy Olze od Václava Havla. 

Název výstavy, který vznikl během rozhovoru s přizvanou umělkyní Valentýnou Janů v jejím ateliéru, odkazuje k představě, že minulost není pouze historickým faktem, ale něčím, co přetrvává v materiálech, gestech, tělech i vzpomínkách. Výstava proto místo lineárního vyprávění dějin umění vytváří síť vztahů, ozvěn a asociací, v níž spolu vedou dialog díla různých generací, médií i historických období. Ústředním tématem první kapitoly výstavy je křehkost a zranitelnost jako estetická i společenská strategie, která se promítá do několika tematických okruhů od intimity přes tělesnost až po proměnlivost forem. Druhá kapitola, která se otevře v listopadu, bude tato témata dále rozvíjet z nové perspektivy. 

Pokud Kunsthalle plánujete navštívit a ještě jste od dubna nestihli zajít na výstavu Williama Kentridge The Battle Between YES and NO, doporučujeme si ji také projít – trvá do 7. září. 

Faust jako obraz každého z nás

Co nás žene za hranice možného? Touha po poznání, lásce, moci, úspěchu nebo po překročení vlastních limitů? Právě tuto otázku otevírá nová výstava Radky Bodzewicz v Centru současného umění DOX. Umělkyně, která dlouhodobě čerpá inspiraci z mytologie a zásadních děl světové literatury, tentokrát čerpala inspiraci z Goethova Fausta. Legendární příběh učence, jenž uzavře smlouvu s ďáblem, však nevypráví doslovně. V jejím pojetí se Faust stává metaforou současného člověka a jeho ambicí, pochybností i rozhodnutí.

Tento malířský cyklus patří k dosud nejambicióznějším projektům autorky. Na dvou desítkách velkoformátových obrazů, doplněných objekty, osobními tvůrčími deníky i výtiskem Goethova Fausta s osobními poznámkami, rozvíjí témata dobra a zla, lidské touhy i odpovědnosti za vlastní volby. Tři podlaží galerie jsou věnována archetypálním postavám Mefistofela, Markétky a Fausta, které lze chápat jako různé stránky naší vlastní psychiky (Stín, Anima, Hledač a Ego). 

„V univerzálním konfliktu dobra a zla je Faust v podání Radky Bodzewicz ztělesněním našich vlastních příběhů: o nekonečné touze po poznání, lásce, moci a překročení hranic možného i o osudovosti a nevratnosti našich vlastních rozhodnutí, našich vlastních smluv s ďáblem,“ říká kurátorka Michaela Šilpochová.

Přestože Bodzewicz ve své tvorbě často pracuje s novými technologiemi, tentokrát je upozadila ve prospěch samotné malby. Výsledkem je projekt, který dokazuje, že více než dvě stě let starý příběh může promlouvat k člověku bez ohledu na národ, čas nebo prostor a být stejně aktuální jako v době svého vzniku.

Redakční tip navíc: Zatímco další výstavní program se naplno rozjede opět v září, prázdninové večery budou v DOXu patřit filmu. Letní kino na střeše holešovického centra letos navazuje na výstavu HIT BY NEWS a nabídne snímky věnované médiím, investigativní žurnalistice i fenoménu fake news. Na programu jsou například Všichni prezidentovi muži, Když promluvila nebo Truman Show. Promítá se každé úterý od 30. června do 25. srpna ve 21:30. Také si už můžete poznamenat do kalendáře termín dalšího ročníku Festivalu umění, literatury a vzdělávání FALL, který se uskuteční 1.–4. října. První zvýhodněná vlna vstupenek už je v prodeji.

Umění v éře algoritmů 

Digitální technologie nám usnadňují každodenní život, zároveň ale stále více ovlivňují způsob, jakým komunikujeme, získáváme informace nebo utváříme vlastní představu o světě. Právě těmto proměnám se věnuje mezinárodní skupinová výstava DATAS: The Data and the Sovereign v Galerii Rudolfinum. Prostřednictvím děl více než dvou desítek umělců a umělkyň zkoumá, jakou roli dnes hrají data, algoritmy a umělá inteligence v našich životech a jak ovlivňují otázky soukromí, identity, moci či osobní svobody.

Výstava nepropadá technologickému pesimismu ani nekritickému nadšení. Místo toho otevírá debatu o tom, kdo dnes kontroluje naše data, jaké důsledky má jejich využívání a zda si v digitálním světě dokážeme zachovat vlastní suverenitu. Můžete se těšit na rozmanitá díla pracující s videem, instalací, fotografií i novými technologiemi. Výstava potrvá do 30. srpna a vstupné je dobrovolné.

Mezi dvěma světy

Co znamená být Vietnamcem, když jste se narodili v Česku? Co znamená být Čechem, když vás okolí na první pohled jako Čecha nečte? Vietnamce si mnozí stále spojují především s večerkami nebo bistry. Fotografická výstava Little Hanoi, Next Generation v Holešovické tržnici však ukazuje mnohem pestřejší obraz komunity, která je dnes neodmyslitelnou součástí české společnosti. Projekt volně navazuje na fotografickou sérii Little Hanoi z roku 2008 a po osmnácti letech obrací pozornost k druhé generaci Vietnamců a Vietnamek, kteří v Česku vyrostli, studují, podnikají, tvoří nebo pracují v nejrůznějších profesích.

Více než sedmdesát stylizovaných portrétů autorek Štěpánky Stein a Vendy Mlejnské doplňují osobní příběhy, které zpracovala Thuy Duong Nguyen Trinh. Mezi portrétovanými jsou lékaři, právníci, lidé z médií, kultury či třeba gastronomie, jmenovitě Tomáš Ngoc, spolumajitel restaurace Soyshi a bývalý manažer michelinské restaurace Story, nebo třeba Do Thu Trang, autorka knihy Asijatka v Česku. 

Výstava, která se poprvé představila v rámci Hanoi Photo Biennale ’25, kde získala pozornost laické veřejnosti i profesionálních fotografů, otevírá témata identity, rodinných očekávání, kořenů i hledání vlastního hlasu mezi vietnamskou a českou kulturou. K vidění je v hale č. 11 do 11. července.

Zdroj: Vojtěch Veškrna (Kunsthalle), Jan Slavík (DOX), Ondřej Polák (Galerie Rudolfinum), Štěpánka Stein a Vendy Mlejnská

Z reproduktorů vyhrává elektronická hudba. Lidé tančí, baví se a po sportovní aktivitě doplňují energii kávou nebo elektrolyty místo alkoholu. Pro část mladé generace už totiž alkohol nepředstavuje automatickou vstupenku ke společenskému zážitku. Naopak ho stále častěji vnímají jako překážku pro zdraví, výkon i celkovou pohodu.

Právě takto naladěné lidi spojuje RANNØ club, za kterým stojí Artur Ország a Simona Fišerová. To, co začalo spontánním nápadem inspirovaným videem ze zahraničí, dnes přitahuje stovky lidí napříč Českem i Slovenskem.

„Viděla jsem video, kde lidé tancovali v pekárně, a říkala si, že bych na něco takového sama chtěla jít,“ vzpomíná Simona Fišerová. Když sdílela video na Instagram s otázkou, jestli se podobná akce koná i v Praze, ozval se jí Artur Ország, kterého koncept také zaujal. „Nebo neuděláme vlastní akci?“ napsal jí tehdy. A právě tím odstartoval projekt, který nedávno oslavil první rok fungování.

První akce přitom vznikla bez velkých ambicí a plánů. „Nešli jsme do toho s tím, že budujeme nový run club nebo pravidelný koncept. Chtěli jsme jen propojit hudbu, pohyb a lidi na fajn akci,“ přibližuje Artur. Zlom přišel ve chvíli, kdy na druhý event dorazilo dvakrát více lidí než na první. Tehdy si oba uvědomili, že podobný formát v Česku očividně chyběl a že má smysl pokračovat.

Není to náhoda. Popularita běžeckých skupin – při běhu jedné z nich se ostatně seznámili i Simona s Arturem – v posledních letech výrazně roste, což potvrzují i data ze Stravy. Jen v roce 2024 zaznamenaly běžecké komunity v průměru šedesátiprocentní nárůst účasti. Zároveň sílí i trendy jako soft clubbing nebo sober curious. Mladší generace čím dál častěji hledá způsoby zábavy, po kterých se bude cítit dobře. 

„Nemám ráda ten stav po večerních parties. Člověk je rozbitý nejen další den, ale často ještě několik dní potom,“ popisuje Simona. „Naše akce mají člověka naopak nakopnout. Přijdeš domů s tím, že sis zasportovala, zatančila, poznala nové lidi a pořád máš čas a energii na další věci.“

RANNØ už zdaleka není jen o propojení běhu s ravem. K původnímu Run&Rave postupně přibyly další formáty jako Power&Rave, Padel&Rave nebo třeba Climb&Rave. Nejnovějším přídavkem je Hike&Rave – dopolední výšlap na Ještěd zakončený party na horské chatě se poprvé uskuteční 27. června. 

Lidé nepřicházejí jen za sportem, ale hledají i pocit sounáležitosti. „Potřeba někam patřit je obrovská. Lidé se s RANNØ začali rychle identifikovat a brát ho jako něco svého. Postupně proto vědoměji rozvíjíme i komunitní stránku projektu,“ říká Artur. Zároveň podle něj hraje roli i tlak na výkon a prezentaci sebe sama na sociálních sítích. „Lidé jsou posedlí čísly a chtějí ukazovat, že jsou aktivní.“ 

Od prvního eventu projekt výrazně vyrostl. Pořádá akce nejen v Praze, ale i v dalších osmi městech v Česku, a rozšířil se i na Slovensko. Postupně přidávají další zastávky a sporty a v budoucnu by se chtěli podívat i dál za hranice. 

„Překvapilo mě, jak rychle se dá něco vybudovat, když to děláš upřímně a bez postranních úmyslů. Když něco tvoříš autenticky a s dobrým záměrem, lidé to poznají,“ myslí si Artur, který se vedle RANNØ věnuje modelingu, hudební produkci nebo učí na mezinárodní škole Leonardo V. Academy. 

Velkou roli v růstu projektu hrají i sociální sítě. „Přinášejí nám nové lidi, příležitosti i spolupráce,“ říká Simona, která pracuje v marketingové agentuře a zároveň pokračuje ve studiu marketingu na vysoké škole.

Právě spolupráce jsou pro fungování konceptu důležité i z finančního hlediska, protože část akcí zůstává zdarma. „Nechceme z lidí tahat velké peníze. Spolupráce vybíráme tak, aby byly v souladu s tím, co děláme,“ vysvětluje Artur. Ideální propojení by si oba dokázali představit například se sportovními značkami. A Simona s úsměvem dodává ještě jedno vysněné jméno: „Jednou bychom chtěli spolupracovat s Ewou Farnou, protože na akcích často hrajeme remixy jejích songů.“

Ostatně třeba remix písně Na ostří nože zazněl i během květnového narozeninového Run&Rave, na který dorazilo kolem 670 lidí. Polovinu výtěžku z prodaných vstupenek organizátoři věnovali Nadačnímu fondu Emil. 

„Komunita je pro mě na celém projektu ta nejkrásnější část,“ říká Simona. „To, jaké lidi to přitahuje a jaká atmosféra kolem akcí vzniká, se vlastně těžko popisuje.“

Vedení projektu je pro oba škola. „Jelikož jsme předtím eventy nikdy neorganizovali, naučili jsme se toho opravdu hodně – pracovat pod tlakem, komunikovat s lidmi nebo řešit krizové situace. Zatím šlo naštěstí jen o drobnosti, jako třeba zapomenuté kabely k technice pro DJe,“ zmiňuje Simona. 

S narůstajícím množstvím aktivit a agendy k dvojici přibyli i další pomocníci, ke core týmu se přidala Kateřina Panská. „Nemáme pevně rozdělené role. Spíš si věci přehazujeme podle toho, koho co baví a kdo má zrovna čas. Já obvykle přicházím s novými nápady, Simča se stará hlavně o sociální sítě a Kačka řeší technické věci jako ticketing,“ doplňuje Artur. 

„Díky RANNØ jsme poznali skvělé lidi,“ usmívá se Simona. „I proto bych lidem vzkázala, ať zkouší nové věci. Chápu, že přijít na podobnou akci, obzvlášť sám, může být nekomfortní. Ale většinou to za to stojí.“ 

Zdroj: RANNØ archiv

Jsem tu novej

Kniha Jsem tu novej není jen dalším diplomatickým memoárem, ale především velmi lidským vyprávěním o tom, jaké to je začínat znovu – v nové zemi, mezi novými lidmi a v jiném kulturním prostředí. Britský velvyslanec Matt Field, kterého si Češi oblíbili mimo jiné díky kampani #JsemTuNovej, v knize s humorem, nadhledem i sebekritikou otevírá zákulisí moderní diplomacie. Už od první věty – „Ahoj, jsem Matt a jsem tu novej“ – působí sympaticky a civilně, spíš jako člověk zvědavý na svět než nedotknutelný diplomat. Právě tahle kombinace zvídavosti, schopnosti naslouchat a humoru dělá z knihy čtivé vyprávění.

Field čtenáře bere nejen do Prahy a Thunovského paláce, ale také do Brazílie či Bosny a Hercegoviny. Zmiňuje i Japonsko nebo Keňu, kde působil jako dobrovolník. Vedle příběhů z diplomatické kariéry se zamýšlí nad tím, co vlastně znamená domov, když člověk velkou část života tráví v zahraničí, nebo jak vyrůstání napříč kulturami ovlivňuje jeho děti. Popisuje také to, jaký význam (nejen) pro něj mají sociální sítě či zkušenosti s internetovými trolly a veřejnou kritikou. Kniha nestojí na vysoké politice, spíš na drobných lidských momentech, rozhovorech, trapasech a každodennostech. Jak v předmluvě píše Aňa Geislerová, velká politika se někdy odehrává při rozhovoru v tramvaji, na zahradní recepci nebo nad půllitrem piva. V knize se „nesetkáváme jen s diplomatem, který přijel reprezentovat svou zemi, ale s člověkem, který se mezitím naučil rozumět té naší. A stal se jedním z nás“.

Jsem třicátý první britský velvyslanec v Československu, respektive v České republice od dob první republiky, kdy sir George Clark popíjel na zahradě rezidence čaj s prezidentem Masarykem. Velvyslanců bude ještě mnoho a každému z nich se dostane toho privilegia, že bude sloužit jako opatrovník společné historie a hlubokých pout mezi Čechy a Brity. Ačkoli se poslání každého z nás musí od ostatních lišit s ohledem na to, jak se mění pomyslný příliv a odliv i prudkost vIn zvedajících se v Evropě dvacátého a jedenadvacátého století, máme společný cíl – a já doufám, že tohoto cíle s přispěním svých skvělých kolegů a své rodiny dosáhnu: že vzájemný vztah našich zemí zanecháme v ještě lepším stavu, než v jakém jsme ho nalezli. 

Silnou stránkou knihy je i její otevřenost. Field nepůsobí jako člověk, který chce čtenáře ohromit funkcí, ale spíš jako někdo, kdo se neustále učí. Vedle diplomatických historek tak doporučuje literaturu, která ho obohatila, přemýšlí o důležitosti zvídavosti nebo vzpomíná na dětství, kdy chtěl být plechovkou fazolí. Jsem tu novej je díky tomu inspirativní nejen pro čtenáře zajímající se o diplomacii, ale pro každého, kdo někdy musel vystoupit ze své komfortní zóny. Koupí knihy navíc podpoříte mladé onkologické pacienty prostřednictvím Nadačního fondu Pink Bubble.

Přijďte nás navštívit o Vánocích, a uvidíte stromeček ověšený upomínkami na to množství domovů, které jsme si v průběhu času vytvořili: dvoupatrovým autobusem z Londýna, mosazným dveřním klepadlem ze Sarajeva, brazilským měsíčkem melounu a teď i naším nejnovějším přírůstkem, českým kapříkem. Smyslem těchto suvenýrů není sentimentální Ipění na minulosti – naopak si je vozíme s sebou, abychom uctili a vychutnali si staré vzpomínky, zatímco pro svou rodinu vytváříme nové.

Fitko 

Po románu Eva, který se zabývá dilematem mateřství v současném světě, přichází německá autorka Verena Kessler s další knihou. Fitko začíná lží. Hlavní hrdinka, která zoufale potřebuje práci, při pohovoru v MEGA GYMU tvrdí, že nedávno porodila. Vysvětluje tím, proč její tělo nevypadá tak, jak by se „slušelo“ na zaměstnankyni fitness centra. Postupně sledujeme, jak se z potřeby zapadnout stává posedlost výkonem, kontrolou a vlastním tělem. Kessler přitom od začátku naznačuje, že vypravěčka už v minulosti spadla z velké výšky. 

Výkonnější, pevnější, silnější tělo znamenalo především jedno: práci. Čím víc do něj člověk investoval, tím rychleji dosáhl cíle, potřeboval k tomu jenom disciplínu a silnou vůli.

Kniha je rozdělená do tří „sérií“. Krátké kapitoly se čtou rychle, text hezky plyne a zpočátku má i vtipný tón. Vypravěčka se seznamuje se svaly, které dosud téměř nevnímala – adduktory, abduktory, biceps, triceps, latissimus – a její feministický šéf a trenér Ferhat jí představuje tělo jako projekt, na němž je potřeba pracovat. Autorka přesně zachycuje jazyk fitness kultury – motivační fráze, kult disciplíny i představu, že „lepší verze sebe sama“ čeká na každého, kdo se bude dost snažit. Pod lesklými zrcadly a instagramovou estetikou se ale rychle začíná objevovat něco mnohem temnějšího.

Hlavní postava knihy nemá jméno ani výraznější fyzický popis, což působí záměrně – jako by se do ní mohl promítnout kdokoliv, kdo někdy podlehl tlaku na výkon a dokonalost. Ve druhé části knihy vychází najevo její minulost v korporátním prostředí, kde byla úspěšná a obdivovaná, než se něco zlomilo. Když do MEGA GYMU začne chodit kulturistka Vick, promění se inspirace v nebezpečný objekt fascinace a hranice mezi zdravým životním stylem a sebedestrukcí se začnou rozpadat.

Co denně sním jako modelka pro Victoria’s Secret.

Co denně sním, když se učím na zkoušku.

Co denně sním, abych si udržela břišáky.

Co denně sním, když trénuju na maraton.

Co denně sním, když bydlím v autě. 

Co denně sním jako údajná maminka, která pracuje ve fitku, protože dostala padáka z předchozí práce za to, že provedla něco… vážně, vážně přes čáru. 

Zábavný a ironický román se postupně mění v téměř fyzicky nepříjemné čtení. Kessler umí velmi sugestivně popsat bolest svalů, pach potu i absurdní stravovací rituály, které mají vést k dokonalosti. Fitko není moralizující kritikou fitness kultury, spíš satirickým portrétem společnosti posedlé výkonem a obrazem sebe sama. Zároveň ukazuje, jak nebezpečné může být, když lidé ignorují vlastní limity a snaží se bez zkušeností fungovat jako profesionální sportovci. 

Česká touha 

Hranice mezi tím, co považujeme za „normální“, a tím, o čem se bojíme mluvit nahlas, bývá v otázkách sexuality poměrně tenká. Novinářka Hana Vacková ve své knize Česká touha otevírá dveře do českých ložnic bez senzacechtivosti. O intimitě a vztazích píše otevřeně, s respektem k individuálním rozdílům a s oporou v aktuálních vědeckých výzkumech. Během šesti let nasbírala více než sto autentických výpovědí o touze, identitě, nevěře, studu, BDSM praktikách, asexualitě, etické nemonogamii nebo vlivu náboženství na intimní život. Do knihy nakonec vybrala devatenáct příběhů, které doplnila o širší kontext, data a komentáře odborníků. 

Česká touha přitom není sbírkou pikantních historek ani provokativní sondou do „zakázaných“ témat. Je citlivou průvodkyní lidskou sexualitou – v celé její složitosti, křehkosti, rozmanitosti a proměnlivosti. Vacková ukazuje, jak sexualitu formují psychologické a společenské vlivy – od křesťanské tradice přes sociální sítě až po zpracování traumatu. A jak hluboko pronikají do našich očekávání. 

Dívkám bývají od útlého dětství jako základní morální hodnoty vštěpovány cudnost a zdrženlivost. Tyto stereotypy reálně ubližují ženám i mužům. Vykreslují muže jako neustále toužící, aktivní bytosti a ženy jako pasivní objekty, které se jen podvolují. Ženská sexualita pak v tomto nastavení není vnímaná jako zdroj radosti a svobody, ale jako něco, co jim nepatří a co je potřeba neustále regulovat. 

…

Důsledkem mononormativity je, že většinová společnost o jiných vztahových uspořádáních buď vůbec neví, nebo je automaticky považuje za nepřijatelná. Jak zmiňuje J. ve svém příběhu, už jen samotné otevření debaty o etické nemonogamii bývá často vnímáno jako přiznání k nevěře. Přiznat, že se nám líbí i někdo jiný, je v mnoha vztazích stále absolutní tabu.

Vedle heteronormativních vztahů dostávají v knize prostor také queer lidé, trans a nebinární osoby nebo lidé, kteří žijí mimo tradiční představy o intimitě. Jeden z respondentů například popisuje život s mužským „pásem cudnosti“ a zálibou v cuckoldingu, další respondentka sdílí svůj život subinky, jiný zpovídaný mluví o erotických masážích a samotě. Česká touha připomíná, že žádná univerzální „normální sexualita“ neexistuje – a že největším vítězstvím není počet orgasmů, ale možnost být v intimním životě skutečně sám sebou.

Ženy jako B. se neptají: „Nejsem moc?“ „Co si o tom pomyslí druzí?“, ale spíš: „Je mi v tom dobře? Líbí se mi to? Skutečně to chci, nebo to dělám hlavně pro druhé?“ Podle toho si následně určují, co si budou oblékat, jak se budou chovat, jak aktivní budou při seznamování, s kým a jaký sex budou mít. Rozhodují se tak, aby jim v tom bylo dobře a bezpečně.

Kniha zároveň dobře vystihuje paradox dnešní doby: sex na nás útočí ze všech stran, přesto o něm stále neumíme vést otevřený a bezpečný dialog. Také upozorňuje na to, že sexualita a spokojený intimní život vyžadují celoživotní vzdělávání, otevřenost i sebereflexi. 

Za pozornost stojí i to, že nakladatelství Jan Melvil Publishing, kde kniha vyšla a které je známé především populárně-naučnou literaturou, právě vstupuje do další éry se svou novou beletristickou Edicí 42. V červnu ji odstartuje kniha Antimemetická divize neexistuje. 

Války s odpadem

Představte si plastovou tašku, do které si zákazník supermarketu v Londýně uloží nákup. Doma ji později vyhodí do tříděného odpadu a tím pro něj její existence končí. Jenže právě tehdy její cesta teprve začíná – z recyklačního kontejneru putuje přes britský přístav Harwich, Rotterdam, Německo a Polsko až na jih Turecka, kde končí mezi horami evropského odpadu. Možná bude recyklována. A možná se bude roky rozpadat na slunci. 

Oceňovaný investigativní novinář Alexander Clapp na podobných příbězích ukazuje, že odpad nikdy skutečně nezmizí, ale jen se přesune dál – a také to, že o onu plastovou tašku či třeba kelímek od jogurtu je větší zájem, než si myslíte. To, co považujeme za ekologicky zodpovědné třídění, je často jen prvním krokem v mnohamiliardovém globálním byznysu, v němž se odpad převáží, přeprodává a pašuje přes půl světa.

Clapp během dvou let procestoval pět kontinentů, aby zmapoval skrytý život našich odpadků – a výsledkem je oči otevírající reportážní kniha, která místy působí skoro jako thriller nebo absurdní dystopie. Autor velmi přesvědčivě bourá iluzi, že recyklace automaticky znamená pomoc planetě. Barevné kontejnery a zelené šipky podle něj často spíš tlumí naše výčitky svědomí z nadměrné spotřeby, než aby řešily samotný problém. 

„Odpady jsou globálními exkrementy naší společnosti,“ cituje autor filmaře Fatiha Akina. 

Fascinující – a zároveň děsivé – jsou už úvodní pasáže o Turecku, které se po spuštění kampaně Zero Waste stalo paradoxně největším příjemcem plastového odpadu na světě. V Somálsku se zase údajně plánovaly silnice „odnikud nikam“, jejichž skutečným účelem mělo být zakrytí dovezeného toxického odpadu. Znepokojující je i „odyssea“ lodi Khian Sea, která v roce 1986 vyplula z Filadelfie s nákladem toxického popela a následujících 27 měsíců bezcílně křižovala oceány, protože žádná země nechtěla odpad přijmout. Právě podobné příběhy dělají z knihy mnohem víc než jen „suchou“ environmentální literaturu. Války s odpadem jsou mrazivou připomínkou toho, že zatímco bohatší část světa nakupuje a vyhazuje, ta chudší často nese důsledky. 

Lidé v současnosti každý týden vyrobí tolik nových věcí, jejichž hmotnost odpovídá hmotnosti celého lidstva. A odhaduje se, že jen asi jedno procento výrobků se používá déle než šest měsíců po svém zakoupení. Naše spotřebitelské návyky navazující na výrobu a užívání tohoto zboží a služeb jsou nyní zodpovědné za více než polovinu všech emisí uhlíku. Každý den se ve světě vyhodí 1,5 miliardy plastových kelímků, 125 milionů kilogramů oblečení, 220 milionů hliníkových plechovek nebo 3 miliony pneumatik. Na každého žijícího člověka v současnosti připadá více než jedna tuna vyhozeného plastového odpadu, který je roztroušený někde po souši, uložený v zemi nebo unášený mořem. Není pochyb o tom, že nás na této planetě přežije o tisíce, možná i stovky tisíc let. Jen v oceánu připadá na každého člověka 21 000 kusů plastu. Čistá hmotnost těchto nákupních tašek. držáků plechovek a víček od lahví do roku 2050 překročí hmotnost všech ryb v oceánech a očekává se, že se v nejbližší budoucnosti každých šest let zdvojnásobí. Jen za minutu, kdy jste četli tento odstavec, byl vyhozen další milion plastových lahví a do moří se dostal další popelářský vůz plný plastu.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství PROSTOR, Jan Melvil Publishing a Euromedia Group.

Foto: Tereza Jančarová