Festival Life! má za sebou více než desetiletou historii. Jeho kořeny sahají do roku 2013, kdy se konal pod názvem IN Joy. Gaming se stal pevnou součástí programu o dva roky později a postupně se festival rozrostl v jednu z největších tuzemských akcí propojujících videohry, sport a tanec. Letos se uskuteční od 20. do 22. listopadu, a to hned v pěti pavilonech brněnského výstaviště. Jejich celková plocha dosahuje téměř 44 tisíc metrů čtverečních. Loňský ročník přilákal kolem 25 tisíc návštěvníků a organizátoři by letos rádi tuto hranici překonali.

Největší herní akce v čele s Agraelem

Hlavním lákadlem gamingové části bude Vojtěch Agraelus Fišar, jeden z nejznámějších českých streamerů a youtuberů. Držitelé prémiových vstupenek se s ním budou moci setkat i tváří v tvář. Fanoušci esportu se můžou těšit třeba na turnaje Tipsport MČR CS, kde se rozhodne o novém českém šampionovi ve hře Counter-Strike 2. Vedle něj se uskuteční evropský turnaj Tipsport RUSH či mistrovství ve fotbalovém simulátoru EA FC 27. Národní finále zde bude mít soutěž Red Bull Wings Cup. Její vítěz získá možnost zahrát si v globální konkurenci přímo na stadionu Inter Miami, kde působí Lionel Messi. Čeká vás také přehlídka nových her a technologií, velká zóna pro milovníky deskových her i soutěž soutěž cosplayerů. 

Skateboardová hvězda, mistr světa i nové sportovní výzvy

Sportovní část festivalu promění brněnské výstaviště v místo vrcholových výkonů i interaktivních výzev, do kterých se můžete sami aktivně zapojit. K hlavním tahákům patří skateboardová exhibice Maxima Habance. K vidění bude také ukázka šermu v podání mistra světa Alexandra Choupenitche spojená s autogramiádou nebo český šampionát ALLWYN GRAND BMX 2026 na dvojité minirampě, kde se představí špičky freestyle BMX a scooteringu. Sílu atletů prověří Mistrovství ČR a východní Evropy ve streetliftingu. Součástí programu bude i historicky první mistrovství České republiky v šipkách pro hendikepované sportovce. Po celou dobu festivalu bude veřejnosti k dispozici Street Workout zóna a další sportovní aktivity. 

Pokud chcete otestovat svou kondici a soutěživost, doporučujeme třeba závod STAGE X, který kombinuje běh s funkčním fitness. Mezi sportovními hosty se objeví například basketbalistka Eliška Joklová nebo youtuber Martin Hrabina.

Desítky tanečních workshopů a premiéra dokumentu

Třetí pilíř festivalu tvoří tanec. V pavilonu E se uskuteční několik tanečních battles a soutěží. Rozvlnit boky a naučit se něco nového můžete při některém ze 78 workshopů, které povedou přední lektoři a tanečníci. Jedním z nich je také Julien Ko, aktuálně jedna z nejvýraznějších osobností české street dance scény. Ten zvítězil v českém kole soutěže Red Bull Dance Your Style a reprezentoval Česko na finále v Bombaji. Na festivalu bude mít navíc premiéru dokument SDK Call, který mapuje jeho životní cestu. Dorazí také choreograf a tanečník Ian Hotko, která jen během posledních dvou let absolvoval 70 akcí napříč 18 zeměmi, kde působil jako performer i porotce. 

Program je opravdu nabitý. Vybrat si můžete z několika typů vstupenek. Nejlevnější jednodenní je v prodeji od 100 Kč. K dispozici jsou také jednodenní a třídenní prémiové vstupenky, které kromě možnosti lepšího sezení v gamingové zóně nabízejí například šanci vyhrát hodnotné ceny nebo získat speciální merch a dárky od partnerů.

Zdroj: Red Bull (Lukáš Wagneter), PLAYzone

Inscenace plná lží

Co všechno jsme ochotni překroutit, abychom si zachovali vlastní pravdu? A lžeme častěji druhým, nebo sami sobě? Taneční soubor DEKKADANCERS se v inscenaci Lži, které muži říkají v holešovických Jatkách78 pouští do tématu, které dobře známe ze života, a přesto si ho jen málokdy připouštíme. Komponovaný večer propojuje dvě choreografie, jež s nadhledem i vážností ukazují, jak nás ovlivňuje vlastní ego, myšlenky a nepravdy, které si někdy tak rádi namlouváme.

První část Sobě v choreografii Ondřeje Vinkláta se zaměřuje na naši mysl a její schopnost utvářet realitu. Ukazuje, jak snadno můžeme podlehnout vlastním představám, manipulovat sami sebou i okolím a ztratit kontakt s tím, co nás přesahuje. Druhá choreografie Štěpána Pechara, která dala název celému představení, naopak přináší svižnou a humornou taneční jízdu ze zákulisí nepovedeného filmového natáčení. Volně vychází z povídky Snubní prsten brazilského spisovatele Luise Fernanda Verissima a rozehrává příběh plný nedorozumění, flirtování a lží, které se postupně vymykají kontrole. Vedle výrazového pohybu tanečníků se ve druhé části můžete těšit také na hlasy známých osobností, mimo jiné Jiřího Lábuse, Anny Prášilové Fialové nebo Filipa Kaňkovského. Aktuálně je inscenace k vidění v Jatkách78 od 4. do 8. listopadu.

Svatomartinská husa trochu jinak

Plánujete v listopadu zažít svatomartinské hody a dát si dozlatova upečenou husu? Na klasickou podobu svátečního menu si můžete zajít například do jednoho z Lokálů, které budou od 11. listopadu nabízet husí čtvrtky s červeným zelím a variací knedlíků napříč svými devíti podniky v Praze, Brně a Plzni. Připravují je z čerstvé, nemražené drůbeže z rodinné Farmy Tůmovi. Nabídka platí do vyjedení zásob (svou porci si můžete předem zarezervovat), někde se však husí hody protáhnou i přes víkend.

Pokud ale letos zatoužíte po jiné interpretaci svatomartinské tradice, máme pro vás také jeden netradiční tip. V pizzerii Diskoteka Pizza vám naservírují speciální pizzu Oca Bianca, která propojuje českou podzimní tradici s italským řemeslem. Základem je kváskové těsto s krémem z artyčoků, hříbky a rozpuštěnou mozzarellou, které doplňuje pomalu pečené husí maso s křehkou kůží. Výslednou kombinaci podtrhuje extra panenský olivový olej infuzovaný estragonem a černým pepřem. Svatomartinský speciál bude na menu od 9. do 15. listopadu. 

Diskoteka Pizza, která sídlí v pražských Dejvicích, sází na řemeslnou neapolskou pizzu z kváskového těsta a propojuje italské postupy s neotřelými chuťovými kombinacemi. Letos se umístila v prestižním výběru 50 Top Pizza Europa 2026 – Excellent Pizzerias mapujícím přibližně 150 evropských výběrových pizzerií.

Čtecí advent

Adventní kalendář nemusí ukrývat jen čokoládu nebo kosmetiku, ale také příběhy. Kniha Než dohoří poslední svíce nabízí 24 tajemných, mrazivých a napínavých povídek, které vám zpříjemní čekání na Štědrý den. Může tak být vaší motivací k tomu si každý den najít alespoň chvíli na čtení a dopřát si dávku současné české literatury, která dokáže zahřát, překvapit i pořádně zneklidnit.

Do projektu se zapojilo 26 výrazných osobností české literární scény, které se v něm představují tak, jak jste je možná ještě nečetli. Jejich povídky spojují tajemství, dávná provinění či nevysvětlitelné události. Těšit se můžete například na Petru Klabouchovou, Veroniku Opatřilovou, Janu Jašovou, Janu Poncarovou, Ivu Hadj Moussu, Antonína Mazáče, Oldřicha Suchého nebo Kateřinu Surmanovou.

Kniha vyšla v nakladatelství Golden Dog a zároveň otevřela jeho novou edici Otisky. Název přitom není vybraný náhodou. Pod obálkou se ukrývá šestadvacet otisků prstů, které symbolicky propojují všechny autory zapojené do projektu.

Hravé rozvíjení kreativity 

Vneste do života víc hravosti, zvídavosti a radosti z objevování. Karty Hradosti od nezávislého studia Secvaklo, za kterým stojí Michelle Losekoot a Monika Pavlovičová, přinášejí originální kreativní úkoly, díky nimž se na známé věci můžete podívat úplně novýma očima. Stačí si z balíčku vytáhnout kartu a pustit se do malé denní mise. Co třeba sníst alespoň jedno jídlo poslepu, vyfotit oběd tak, aby vypadal jako jiná planeta, nebo při konverzaci používat jen věty, které byste mohli říct psovi? Některá zadání zaberou jen pár vteřin, jiná se mohou proměnit v zábavu na celý den, ale i týden.

Hradosti, které jsou k dispozici ve třech variantách, můžete objevovat sami, s partnerem, přáteli, rodinou nebo třeba kolegy v práci. Nejen, že se zabavíte, ale také dobijete kreativní baterky a podpoříte divergentní myšlení. Kreativita totiž roste pokaždé, když hledáme nové možnosti, propojujeme zdánlivě nesouvisející věci nebo tvoříme v nečekaných omezeních. Za nás fajn tip na vánoční dárek. 

Tradiční dezert s moderním twistem

Pokud přemýšlíte, čím pohostit návštěvu nebo zpestřit občerstvení na svatbě nebo firemním či silvestrovském večírku, zkuste Věnečky Janeček. Roman Janeček vzal tradiční český zákusek a představil ho v moderní menší podobě. Díky nižšímu obsahu cukru vynikne přirozená chuť jednotlivých surovin a dezert není zbytečně přeslazený. Na výběr je aktuálně deset příchutí, osm sladkých a dvě slané. Nabídka věnečků se pravidelně rozšiřuje o sezónní limitky. Tou letošní podzimní je kávová varianta. Zároveň s ní vznikla také káva K věnečku, vytvořená ve spolupráci s královéhradeckou pražírnou LamCafé. Věnečky můžete ochutnat nebo vyzvednout v butiku v pražské Pštrossově ulici, kde si k nim rovnou můžete dát i šálek kávy, nebo si je objednat online. 

Zdroj: archiv, Unsplash

NEdávno

Křupavý chleba s džemem. Obojí domácí. K tomu čerstvě nadojené mléko. Takovou snídani připravuje své rodině Natalie Heller Mills. A servíruje ji samozřejmě se širokým úsměvem. Natalie žije na farmě s manželem a pěti dětmi (a šesté čeká), obklopená zvířaty a venkovskou krajinou. Na propagaci idylického tradičního života postavila svou kariéru influencerky, jejíž profil sledují miliony lidí. No a co, že za kulisami stojí chůvy a producenti, v kuchyni si pomáhá výdobytky moderní doby a její republikánský manžel se představě zdatného kovboje nemůže rovnat. Co její sledující nevědí, jim neublíží. A „rozhněvané ženy“, které její dokonalý život kritizují, jí stejně jen závidí.

Jednoho rána se ale probudí do života, který má k pohádce daleko. Její domov, manžel, děti – všechno je jí povědomé, ale něco tu nesedí. Kuchyni vytápí praskající oheň místo elektřiny, děti jsou zanedbané a Caleb se najednou stal hospodářem a dominantním mužem (respektive hrubiánem). Ještě včera Natalie vybírala fotky domácí marmelády na svůj Instagram, a teď se od ní očekává, že bude nosit dřevo na oheň a ručně prát prádlo, až jí budou krvácet prsty. Natalie přemýšlí, zda se nestala součástí reality show nebo Boží zkoušky. Skutečně odcestovala v čase do 19. století? Jedno je ale jasné: skutečný tradiční život je mnohem drsnější, než jak ho prezentovala svým sledujícím. 

Tentokrát se nepozastavím, abych požádala Hospodina o odpuštění.

Na omluvy není čas. Hlavou mi běží myšlenky ostré jak břitva, každá mě v mrazivém tichu nutí zalapat po dechu.

Unesli mě.

Zajali.

Někdo tu se mnou určitě je.

Někdo se mě chystá zabít.

Na smrt jsem moc mladá.

Na smrt jsem moc krásná.

Jenže jsou to vždycky mladí a krásní lidé, kdo umírají.

Právě když se chystám hrůzou omdlít, zaslechnu cosi důvěrně známého: výbuch dětského řehotu.

Nenechte se zmást, NEdávno není klasickým sci-fi příběhem o cestování v čase. Mnohem víc Caro Claire Burke zajímá, co se stane, když začnete skutečně žít život, který jste si dosud jen naaranžovali a romantizovali. Je to taková sonda do „amerického snu“. Natalie není hrdinka, které byste měli chuť fandit. Nebo z ní budete mít při nejlepším smíšené pocity. Je manipulativní, sebestředná, pokrytecká a rozporuplná, zároveň ale není jen jednorozměrnou padouškou. Je uvězněná ve vlastním kultu osobnosti a sama věří obrazu ženy, který vytvořila: ženy, která zvládne vše, je i přes únavu krásná a usměvavá, je dokonalou manželkou a matkou a nikdy si nestěžuje. Byla by fajn kandidátkou pro reality show Tajné životy mormonských žen. 

On-line Natalie zahajovala každé ráno poděkováním za vše, čím ji Hospodin obdaroval. Každé ráno láskyplně pozdravila své děti. Každou noc měla s manželem sex. Byla stále unavená, ale to ji nedělalo ošklivou, nahněvanou ani zatrpklou. Naopak, činilo ji to ještě krásnější. 

A byla přímo na dosah ruky, no ne? Stála, usmívala se, vábila. Každým dnem se mi ji nepochybně podaří chytit pod krkem a přitáhnou k sobě. Aby se mnou splynula. 

NEdávno se dotýká různých současných témat: problematiky sociálních sítí, influencerství a zobrazování dětí na sítích, konspiračních teorií, radikalizace společnosti, feminismu či genderové nerovnosti i duševního zdraví. Kniha je pestřejší než jednoduchá kritika tradwife kultury. Ukazuje, že za zdánlivě tradičním životem může stát velmi moderní byznys postavený na prodeji iluze. A že žádná ze stran nakonec nemusí pod patriarchálními pravidly skutečně vyhrát. Vyprávění je místy záměrně chaotické a přeskakuje mezi různými časovými rovinami. Může vás tím občas pořádně zmást a budete pravděpodobně mít na mysli nejednu teorii. A ještě bych vyzdvihla autorčin styl a její slovní obraty. Místy jsem se opravdu bavila. 

Každé manželství se dostane do bodu, kdy si žena uvědomí, že muž, kterého si vzala, je exot. 

NEdávno (anglické Yesteryear je zároveň jménem ranče, kde Natalie s rodinou žije) je autorčiným debutem. Kniha se stala jednou z nejdiskutovanějších knih letošního roku – objevuje se na sociálních sítích, v médiích i na seznamu book clubů (u nás se můžete přidat ke společnému čtení a diskuzi s Glam & Pages). A pozornost získala i ve světě filmu: práva na adaptaci s Anne Hathaway v hlavní roli získaly Amazon MGM Studios ještě před vydáním knihy.

Annie Bot

Co kdybyste si mohli vytvořit dokonalou partnerku či partnera, kteří se vám přizpůsobí v každém ohledu? To by mohlo být docela fajn, nebo ne? Co když se ale jednoho dne začnou ptát, jestli je život, jehož jedinou náplní je vás poslouchat a potěšit, skutečně vším, po čem touží? To už může začít situaci komplikovat. A polidštit. Americká autorka Sierra Greer v oceňovaném románu Annie Bot využívá umělou inteligenci k překvapivě lidskému příběhu o intimitě, osamělosti a toxickém vztahu.

Annie je robotka, takzvaná Stella v režimu „Mazlivá kočička“, stvořená k tomu, aby svého majitele Douga poslouchala a kdykoli uspokojila jeho potřeby. Obzvlášť ty sexuální. Každý večer na něj čeká doma a nikdy ji nebolí hlava. Od délky řas a velikosti prsou přes oblečení až po intenzitu libida odpovídá jeho představám o ideální ženě. Jenže Doug je tak trochu idiot a není mu nic dost dobré. Je upjatý, misogynní perfekcionista a od prvních momentů je jasné že by s ním „normální“ žena pravděpodobně nevydržela. Jeho výbuchy vzteku, manipulace i trestání mlčením připomínají běžný vztah s emocionálně násilným partnerem. Annie se mu přesto snaží ze všech sil vyhovět, protože nedokáže rozlišit mezi láskou a bezvýhradnou poslušností. Postupně se však začíná učit,  zajímat se o svět i programování a přemýšlet o vlastní identitě. 

„Vadí ti vůbec něco?“

„No jasně. Bolest. Nebo když se mnou Doug není spokojený. Taky pocit zmatku.“

Greer je výrazným novým hlasem spekulativní fikce. Při psaní nepotřebuje složité technologické vysvětlování ani velkolepé sci-fi kulisy. Věcným, místy až odtažitým stylem ukazuje, jak snadno se do technologií přenášejí stereotypní a zpátečnické představy o ženách a jejich roli ve vztazích. Annie je sice umělá partnerka, její snaha předvídat majitelovu náladu, vyhnout se jeho hněvu a dosáhnout nedosažitelné dokonalosti je ale nepříjemně povědomá. Čím víc si uvědomuje vlastní mysl a osobnost, tím zřetelněji vnímá, že sama vlastní vůli postrádá. 

„Líbí se mi být sama sebou. Chci zůstat naživu.“

„Ale ty de facto nejsi naživu, že ne?“

Annie se zamračí. Neví, proč jí to říká. Ona sama se naživu cítí. Ale nechce se s ním hádat.

Annie Bot tak není jen příběhem o umělé inteligenci, ale především o tom, co znamená být člověkem a kdo má právo rozhodovat o životě druhého. Může existovat láska bez svobody? Co když štěstí začíná tam, kde končí poslušnost? A záleží na tom, zda touhu po vlastním životě projevuje člověk, nebo robot? Kniha na tyto otázky nenabízí jednoduché odpovědi, zato vás přiměje přemýšlet o tom, jak zacházíme s těmi, které považujeme za sobě podřízené.

Pod tlakem krásy

Chtěla bych mít tak ploché břicho a hubená stehna jako ona. Proč nemůžu být taky tak krásná? Kdybych byla hezčí a hubenější, byla bych určitě šťastnější a lidi by mě měli radši… Přišlo vám někdy něco podobného na mysl? Nespokojenost s vlastním vzhledem trápí většinu žen (ale samozřejmě i řadu mužů). Porovnáváme se s modelkami a influencerkami na sociálních sítích a vyčítáme si, že nevypadáme jako ony. Víme, že to, co vidíme, je často jen upraveným výsekem reality, a přesto si stahujeme aplikace na retušování fotografií, utrácíme za kosmetické přípravky i plastické operace nebo zkoušíme radikální diety. Přemýšlení o vlastním těle nám zabírá spoustu času a mentální energie, často na úkor zdraví, ambicí i vztahů. Zájem o krásu přitom není projevem povrchnosti. Je důsledkem kultury, která ženám od útlého věku vštěpuje, že jejich hodnota závisí především na tom, jak vypadají. 

Musíte si uvědomit, že ideál ženské krásy propagovaný médii je záměrně nedosažitelný. Tyhle obrázky naše oči přitahují právě proto, že je v reálném životě nevidíme, a tvůrci reklam to vědí. Zranitelnost, která pramení z pohledu na tuhle dokonalost, do značné míry ovlivňuje spotřebitelské chování žen. Tvůrci reklam potřebují, abyste se cítily méněcenně, protože jedině tak budete uvažovat o koupi produktu, který vás přiblíží ideálu.

Profesorka psychologie Renee Engeln tomu říká nemoc z krásy. Ve své knize Pod tlakem krásy vychází ze dvou dekád výzkumu a rozhovorů se ženami různých věkových kategorií, aby ukázala, jak hluboko je posedlost vzhledem v naší společnosti zakořeněna – v reklamě, na sociálních sítích, v jazyce, který každodenně používáme, i ve zdánlivě nevinných komentářích. Rozebírá, jak se společenské ideály promítají do našeho sebevnímání, proč máme tendenci neustále hodnotit vlastní tělo a jak se z objektifikace zvenčí postupně stává ta vnitřní. Zároveň přidává i praktické tipy, co s tím můžeme dělat. Jejím cílem přitom není přesvědčit ženy, že jsou všechny krásné, ale ukázat jim, že jejich hodnota na kráse vůbec nemusí záviset.

Některé příklady, například popis vysokých nároků na ženský vzhled v Jižní Koreji, jsou obzvlášť intenzivní: Jamie mi prozradila, že na seznamu věcí, které chce stihnout, než umře, je dopracovat se k tělu, se kterým bude opravdu spokojená. I když za to bude muset zaplatit.

Kniha v originále vyšla už v roce 2017, a tak jsem při čtení přemýšlela, nakolik se od té doby situace proměnila. O tělesné rozmanitosti a retušování fotografií se dnes mluví více, zároveň ale sociální sítě a nástroje umělé inteligence přinášejí nové možnosti srovnávání i další způsoby, jak se přibližovat nedosažitelným ideálům. Tlak na dokonalost zdaleka nezmizel. 

Kniha brzy bude k dispozici i k poslechu – jako svou první audioknihu ji namluvila Linda Bartošová.

Theo z města Golden

Když do městečka Golden přijede šestaosmdesátiletý Theo, nikdo pořádně neví, odkud se vzal, proč je zrovna tady ani jak dlouho zůstane. Elegantní, galantní a zcestovalý Portugalec s vystupováním milovaného dědečka si brzy oblíbí místní kavárnu Kalich, kde ho zaujme dvaadevadesát portrétů. Rozhodne se je postupně koupit a darovat lidem, kteří jsou na nich vyobrazeni. Vybírá primárně tváře, v nichž zahlédne smutek. Jeho nezištná štědrost přirozeně vzbuzuje otázky: Proč rozdává tolik peněz a pozornosti úplně cizím lidem? Theo si svou minulost i skutečné důvody, které ho do Goldenu přivedly, pečlivě střeží a neodhaluje všechny své karty ani těm, se kterými se sblíží. Postupně se seznamuje s kavárníkem Shepem, knihkupcem Tonym, umělcem Asherem, potrhlou a sečtělou bezdomovkyní Ellen a dalšími obyvateli městečka.

Všechny je unášel vír jménem Theo.

Vznášeli se na vlnách.

Pluli.

Nabírali na síle a rychlosti.

Směřovali k oceánu, o němž v té době věděli jen málo.

Ale při pohledu zpět by všichni řekli – v poctě starému Portugalci s melodickým hlasem a náznakem úsměvu neustále hrajícím na rtech – „naše srdce“, slovy kazatelovými, „planula pro něj naše srdce“.

Román Allena Leviho je jako horká čokoláda v chladném deštivém dni – comfort reading ideální pro podzimní období. Nečekejte žádnou akční zápletku, ale příběh plný laskavosti, ztráty, empatie, přátelství a drobných gest, která mohou mít nečekaně velký dopad. Vedle samotného Thea tu hraje hlavní roli i celé městečko Golden. Díky tajemnému cizinci se jeho obyvatelé postupně otevírají druhým i sami sobě. Za Theovou velkorysostí se přitom skrývá hluboký žal a osobní zkušenost, která mu pomohla znovu nacházet krásu v obyčejném životě. Jeho přístup ke světu ovlivňuje také víra a přesvědčení, že opravdová hodnota spočívá v tom, co dáváme druhým, nikoli v tom, co získáváme.

„Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že každá bolest, již svět kdy poznal, je nějakým způsobem vinou každého člověka, jenž kdy žil. Možná ne přímo a nikdy úplně, ale obávám se, že všichni společně neseme zodpovědnost za všechny bolesti světa.“

Theo z města Golden potěší především milovníky příběhů Fredrika Backmana a filmu Forrest Gump – ne náhodou ztvární Thea v připravované filmové adaptaci právě Tom Hanks. Autor, který jinak působí jako právník, soudce a zpěvák, knihu původně vydal samonákladem, ale lidé si ji oblíbili a nasbírala pěkné hodnocení nejen na Goodreads. Je to laskavý příběh o tom, jak i zdánlivě nenápadný člověk dokáže proměnit své okolí. A možná vás inspiruje ke zpomalení a většímu zájmu o druhé. 

Mohla by být jeho dcera

Jennette McCurdy, autorka úspěšné autobiografie Jsem ráda, že moje matka zemřela, přichází s provokativním románem o dospívání, osamělosti a hledání vlastní hodnoty.

Sedmnáctiletá Waldo je osamělá, naštvaná, znuděná, naivní, nadržená a pořád něco chce. Prázdná a bolavá místa v sobě se snaží zaplnit rychlými dávkami dopaminu – impulzivními nákupy kosmetiky či oblečení, průmyslově zpracovaným jídlem ze 7-Eleven nebo nekonečným scrollováním. Především ale touží po pozornosti. Žije s matkou, která se nedokáže příliš dobře postarat ani sama o sebe, a častěji čte a schovává si papírky s jejími vzkazy, než aby s ní skutečně trávila čas.

Když ji nečekaně začne přitahovat devětatřicetiletý učitel tvůrčího psaní, pan Korgy, sama přemýšlí, čím ji vlastně zaujal. Jeho vzhled už poněkud uvadá a není ani úspěšný. Má manželku, dítě a dávno opuštěné spisovatelské ambice. Možná Waldo přitahuje jeho životní zkušenost, možná pocit, že ji jako jeden z mála skutečně vidí. Postupně se sblíží a Waldo získá to, po čem touží. Jenže vytoužená blízkost jí do života nepřinese tolik uspokojení ani hezkých chvil, kolik si představovala. Po opadnutí počátečního vzrušení začíná být otrávená a Korgy postupně překračuje hranice a zneužívá její naivity i zranitelnosti.

Pan Korgy mě začne okamžitě přitahovat. Tak náhle, že mě to děsí. Tak silně, že jsem z toho zmatená. Ne že by byl vysloveně neatraktivní. Kdysi to rozhodně byl sběratel trofejí.

Kdysi. Ale kouzlo vybledlo. Atrofovalo. Uvadlo vlivem drsného rozkladu středního věku. A teď mu zbývají jen hluboké oči a okouzlující úsměv, poslední zbytky kdysi hezké tváře.

Kluci, se kterými jsem chodila, byli všichni pěkní. Možná ne jako hvězdný zadák, ale ten typ, co se díky našpuleným rtům anebo opálené pokožce napnuté přes zbrusu nové břišáky dostane aspoň pár holkám do kalhotek. A přesto je to, co cítím k panu Korgymu, intenzivnější než cokoli, co jsem cítila k nim.

Možná že jsou atraktivita a přitažlivost dvě různé věci. Možná to, co jsem cítila dřív, bylo… ocenění, za dobrou postavu, obličej nebo účes. Za atraktivitu. Možná je přitažlivost primitivnější a nedává smysl. Něco, co cítíte v těle, nepřemýšlíte o tom hlavou.

McCurdy píše přímočaře, cynicky a s černým humorem. Krátké kapitoly se čtou rychle, některé pasáže ale mohou být až na hranici čtenářského komfortu. Autorka popisuje sex bez romantického pozlátka a nevynechává ani tělesné detaily, které jiné příběhy obcházejí: drobky z cereálií na sedačce auta, nepříjemné tělesné pachy a tekutiny nebo další nepohodlí spojené se sexem a vnímáním svého těla. Takže nečekejte idealizované milostné scény, jaké známe třeba z populárních fantasy sérií.

Jsem tak blízko k dokonalosti, jak jen můžu být. Jsem čistá. Jsem k pomilování. Jsem vyčerpaná.

Zatímco předchozí autorčina kniha mě zaujala především osobní výpovědí o komplikovaném vztahu s matkou a vlastním tělem, k hrdince románu Mohla by být jeho dcera jsem si hledala cestu obtížněji. Její posedlost mužem, který by mohl být jejím otcem, mě nevtáhla tolik jako autorčiny vzpomínky na vlastní život. Přesto McCurdy čtivě a přesvědčivě ukazuje, jak snadno si můžeme potřebu blízkosti splést s touhou po někom, kdo nám ve skutečnosti spíše ubližuje. A také že zklamání a špatné zkušenosti nemusejí navždy určovat, kým jsme. Výsledkem je syrové, místy odpudivé a ne vždy stejně poutavé čtení, které však pod provokativním námětem skrývá citlivější příběh o hledání sebe sama.

Jsme jen dva lidi, které dohromady svedlo to, jak moc zasraně ztracení oba byli.

Pozor, kniha je určena čtenářům od 18 let. McCurdy se inspirovala i vlastními zkušenostmi. Otevřeně mluvila o tom, že předobrazem příběhu byl její první vztah s jedním ze scenáristů seriálu iCarly, kterému bylo přes třicet let, zatímco jí teprve osmnáct. Ke knize napsala také scénář a chystá se její filmovou adaptaci sama režírovat.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství Jan Melvil Publishing, Audiolibrix a Euromedia Group. 

Foto: Dorota Noon 

Začal DesignBlok, největší přehlídka designu a módy ve střední Evropě. Osmadvacátý ročník představuje více než 300 vybraných designérů a značek z Česka i ze zahraničí, módní přehlídky, inspirativní diskuze a další doprovodný program. Ústředním tématem je letos světlo – od ikonických lamp minulých dekád přes současný světelný design až po nové způsoby, jak může světlo proměňovat prostor.

Světlo a dobro

Hlavní festivalovou lokací je letos Veletržní palác, kam se DesignBlok vrátil po třech letech. Přes 250 expozic doplňují kavárenské a odpočinkové zóny, mezi nimi také Veranda Maxima Velčovského. Ta má podobu dlouhého stolu, u kterého si můžete na chvíli odpočinout, posedět a dát se do řeči s dalšími návštěvníky. 

Jednou z nejsilnějších instalací je Dílna na světlo, kterou připravil Kaufland ve spolupráci s kreativním ateliérem dvoutakt. Pracuje s jednoduchou myšlenkou: hodnotu světla si nejlépe uvědomíme ve chvíli, kdy o něj přijdeme. 

S krabičkou obsahující tři komponenty pro sestavení lampičky vstupujete do temného prostoru, který prozařují jen „světlušky“ reagující na dotek. Při kompletaci svítidla vám asistují zrakově handicapovaní průvodci. Za doporučený příspěvek 100 korun, který putuje na konto Nadačního fondu Českého rozhlasu Světluška, si tak odnesete nejen lampičku, ale především zkušenost.  

Design se s poznáním a pomoci druhým propojuje také v instalaci Nadačního fondu AutTalk, který je letos hlavním neziskovým partnerem festivalu. Prostřednictvím VR technologie se zde seznámíte se životem autistů. Kromě toho si lze zakoupit skleněné svícny od značky Rückl nebo si zkusit vygravírovat skleničku. Dozvíte a vyzkoušíte si tak něco nového a zároveň podpoříte rodiny pečující o děti s autismem.

Zrcadlo, které k vám promlouvá

Světlo se na DesignBloku neobjevuje jen ve svítidlech. České studio Plastenco, které se zde loni prezentovalo poprvé s kolekcí Glimmers, ho letos propojuje s odrazem a sebepoznáním. Na festivalu představuje instalaci REFLEXE, jejímž hlavním objektem jsou variabilní zrcadla s rámy vyrobenými pomocí velkoformátového 3D tisku z odpadních polymerů. Instalaci doplňují stolní lampy Glimmers.Tab.

Jednotlivé rámy zrcadel lze přizpůsobovat velikostí, tvarem i barevností. Kolekce se přitom nesoustředí pouze na samotný objekt – zrcadlo má fungovat také jako symbol osobní proměny. I proto dostaly jednotlivé modely názvy SPARK, COURAGE, AWE a BECOME, které představují různé momenty na cestě od prvního zážehu až k otázce, čím nebo kým se chceme stát. 

„Světlo je zároveň cesta. Cesta sebepoznání, z původního záblesku, z Glimmers, jdeme do Reflexe, sebereflexe,“ vysvětluje spoluzakladatelka studia Jitka Hvězdová. 

Pro Plastenco je nová kolekce také dalším experimentem s velkoformátovým 3D tiskem. „Pořád mě překvapuje, kolik nových možností v něm nacházíme. Hledali jsme něco, co by mělo využití a smysl i mimo světelný design. Rozhodnutí, že to budou zrcadla, padlo už na začátku roku a následně trvalo několik měsíců vyvinout technologii a vytvořit finální produkt, který bude funkční,“ říká designér Jan Kulhánek. 

Studio je známé transparentním materiálem, který částečně připomíná sklo. Pro DesignBlok ale tentokrát sáhlo také po výraznějších barvách. „Nadále tiskneme z vyřazeného granulátu, z materiálu, který by jinak skončil na skládce. Tentokrát jsme si chtěli vyzkoušet i jeho barvení,“ doplňuje Kulhánek. 

Šaty ze skla

Šaty, kukly, cardigan nebo rukavice, které spojuje, že jsou celé ze skla. Stojí za nimi sklářské studio Kultivar z Jizerských hor společně s designérským studiem LLEV manželů Evy a Marcela Mochalových. Spolupráci navázali letos během festivalu Crystal Valley Week v Liberci. Pro Kultivar ale skleněné oblečení není úplnou novinkou. Už loni vytvořil první čiré šaty složené z téměř 6 500 ručně vyrobených skleněných dílků, které tehdy držely pohromadě kovové kroužky. 

Šaty a další kousky jsou součástí instalace Anatomy of Beauty, jejíž scénografie vychází z Botticelliho Zrození Venuše a zachovává měřítko i přirozené proporce lidského těla. Na této ploše se objevují křehké objekty vytvořené technikou vinutého skla u kahanu. Základem kolekce jsou dva typy drobných komponentů z odolného borosilikátového skla. Výsledné oděvy tak fungují někde na pomezí šperku, módy a brnění. 

Novinky ze světa skla

Sesterské značky BOMMA a Rückl si letos připravily společnou instalaci. BOMMA představuje kolekci OLLO kreativního ředitele Václava Mlynáře, přenosné stolní lampy a závěsnou světelnou instalaci. Rückl ukazuje novou řadu ručně foukaných a broušených svícnů umělecké ředitelky Kateřiny Handlové. Pokud vás tvorba značek zajímá víc, můžete navštívit také zrekonstruovaný BOMMA Atelier nebo nový Rückl Flagship Store ve Vězeňské ulici.

Lasvit ve Veletržním paláci prezentuje instalaci Splash: Between Forces, novou interpretaci ikonického objektu Splash, která pracuje s kontrastem světlo odrážejícího a světlo pohlcujícího povrchu. Poprvé se na DesignBloku představuje také znovuzrozená sklárna Jílek 1905. 

V rámci kurátorského výběru DesignBlok Selects v pátém patře Veletržního paláce je mimo jiné k vidění kolekce sklenic Ghost české značky KLIMCHI. Newyorský designér Maximilian Eicke, který se nově stal jejím designovým ředitelem, v ní vychází z estetiky klasického broušeného křišťálu, ale převádí ji do podoby určené pro každodenní používání. 

„Broušené sklo miluji, ale vždycky mi přišlo škoda, že se používá spíš při výjimečných příležitostech než každý den. Právě proto vznikla kolekce Ghost,“ říká Eicke. 

Název kolekce odkazuje na hru průhlednosti a odrazů. Při otáčení skleničky její hrany jedna po druhé mizí a její silueta se mění před očima. Kolekce zatím obsahuje tři typy sklenic, které budou k dispozici v několika barevných provedeních. 

Eickeho příchod do KLIMCHI zároveň souvisí s ambicí značky posílit své působení (nejen) na americkém trhu „Chceme, aby KLIMCHI byla česká značka, která dokáže uspět v mezinárodním prostředí a zároveň zůstává pevně spojená s Kamenickým Šenovem a místní výrobou. Max přináší mezinárodní zkušenosti a nový přístup k produktovému designu. V propojení jeho práce s naším sklářským know-how vidím velký potenciál pro další rozvoj značky,“ doplňuje Lukáš Klimčák.

O několik kroků dál, v rámci Diploma Selection, nás zaujala běžecká vesta Alpine od Carolien Janssens, která vznikla pro trailové běžkyně s větším poprsím. Současné běžecké vesty jsou totiž stále často navrhované pro plochý trup a i dámské modely mohou vytvářet nepříjemný tlak v oblasti hrudi.

Co je světlem našeho života?

Na světlo se po svém ptá také instalace České spořitelny a Visa. Interaktivní expozice staví návštěvníka před otázku: Co je světlem tvého života?

Z nabídky hodnot, jako jsou rodina, přátelé, finanční zdraví či třeba smysluplná práce, si každý vybírá tři, které považuje za nejdůležitější pro kvalitní život. Svůj výběr vyjadřuje pomocí barevných kuliček. Ty spouštějí světelné a datové projekce, které se v reálném čase proměňují podle toho, co volí ostatní.

Ve venkovní zóně před Veletržním palácem pak najdete třeba instalaci Ondřeje Stáry, která připomíná fragment japonské ulice s funkčním prodejním automatem. Nákupem šperku se automaticky zařazujete do soutěže o zlatý prsten. K vidění jsou tu také kabelky Adolphinata nebo funkční sauna, která je zároveň konečnou zastávkou nedělního výběhu s Design(Blok) Lovers. 

Design na Hradě

Do Jízdárny Pražského hradu se vrací High Craft. V rámci kurátorského výběru ředitelky festivalu Jany Zielinski a ve spolupráci se Správou Pražského hradu a magazínem Vogue CS se zde setkává více než dvacet úspěšných českých designérů a značek.

Modernista v projektu Anatomie stehu představuje sběratelskou triádu ikonických křesel H-269 od Jindřicha Halabaly, která díky ruční výšivce Lucie Rosické dostávají zcela nový, umělecký rozměr. Umělkyně použila náročnou techniku ručního quiltování. Látka určená pro potah byla nejprve s absolutní precizností vyměřena, následně po celé týdny ručně vyšívána a ve finální fázi napnuta na původní kostru křesla, jehož ohýbaná područka připomíná trajektorii světelného paprsku. K instalaci vznikl také limitovaný Personal Set parfémů od Alexmonhart v balení s ilustrací Lucie Rosické, který lze zakoupit přímo na DesignBloku (značka na festivalu mimo jiné představuje také parfém, který vznikl ve spolupráci s Dove, pozn. red.). 

Pozornost tu poutají také výrazná svítidla, vázy nebo šperky – třeba ty z Bold Studia Markéty Kratochvílové s ručně broušenými polodrahokamy. Maxim Velčovský zde poprvé představuje své nové skleněné objekty v projektu Photosynthesis. Studio DECHEM zase přivezlo světelnou instalaci KRYSTALY, inspirovanou estetikou hlubinné mineralogie. Ručně foukané skleněné objekty různých barev a velikostí v ní kontrastují s chladným kovem. 

A pak je tu k vidění také nový řečnický pult pro prezidenta republiky od Jana Plecháče. Jeho povrch zachycuje vrstevnice Opyše, skalnatého ostrohu, na kterém Pražský hrad stojí. Pult určený prezidentovi se od dalších dvou liší znakem českého lva frézovaným do povrchu. Plecháč, který je zároveň uměleckým ředitelem sklárny Moser, do návrhu přidal i drobný odkaz na české sklářství. Korunku nad lvem vyplňuje křišťálový prach – drobné střípky ze sklárny, které byly do reliéfu ručně vkládány jeden po druhém. 

Jízdárna zároveň hostí výstavu Design pro Václava Havla, připravenou u příležitosti 90. výročí narození prvního porevolučního prezidenta. Havla představuje z trochu jiné perspektivy – jako člověka, který se aktivně zajímal o podobu prostředí, v němž působil, a dokázal do něj výrazně zasahovat prostřednictvím designu. Hned od vchodu Jízdárny vás upoutá jednadvacet červených židlí Olga nebo prezidentova pracovna. 

Jinou atmosféru pak nabízí nedaleká odsvěcená kaple sv. Kříže, která se letos otevírá veřejnosti vůbec poprvé jako jedna z lokací DesignBloku. Eva Eisler do ní vytvořila site-specific instalaci Kruh ticha. Sedm říčních kamenů uspořádaných do kruhu odkazuje k času v měřítku, které člověk jen těžko dokáže obsáhnout. Po ruchu festivalu, setkávání s designéry a majiteli značek tak nabízí prostor, kde se vyplatí na chvíli zpomalit a být sám se sebou. 

V záři nostalgie 

Spolu s DesignBlokem začala v Uměleckoprůmyslovém museu také výstava Retro lampy. Pohromadě jsou tu k vidění lampy, které stály v obývacích pokojích a na psacích stolech našich rodičů či prarodičů a často dodnes svítí i v našich domácnostech. Staly se přirozenou součástí kolektivní paměti milionů Čechů a Slováků. Přesto o lidech, kteří je navrhli, víme málo. Výstava jména, která pro nás byla často skrytá za názvy výrobních podniků, vnáší do světla pozornosti. „Retro lampy nejsou jen defilé přehlížených předmětů každodennosti. Jsou příběhem kreativity vznikající navzdory omezením své doby, a hlavně pokusem vrátit hlas těm, které systém dlouhodobě potlačoval – jejich autorům a autorkám,“ říká kurátorka výstavy Eva Slunečková. 

Přála si, aby výstava zapůsobila na všechny smysly. Pod symbolickými klobouky se proto můžete zaposlouchat do vyprávění Petra Lněničky a navnímat na míru navržený interiérový parfém Světlo od Parfumed Prague.

V neorenesančních sálech muzea je k vidění i speciální projekt připomínající sté výročí Hurvínka. Navždy mladý chlapec se tu objevuje jako ikona českého designu, která i po sto letech inspiruje současné tvůrce. Divadlo Spejbla a Hurvínka oslovilo designérku Terezu Talichovou a její studio Tititi, aby vytvořila speciální figurku k jubileu. Ta vychází z původní podoby od Gustava Noska a zároveň ji hravě posouvá do současnosti. 

Z desítek zde vystavujících designérů stojí dále za zmínku Rozálie Vlachová s kolekcí ručně modelovaného porcelánu, Anastasia Mazur s ručně vyplétanými zrcadly či Atelier Šunčík s výraznými, neminimalistickými lampičkami. 

Známí světoví designéři a návrat do Průmyslového paláce

Pokud budete mít večer čas, určitě se zastavte i u Rudolfina. Každý festivalový den mezi 18:30 a 19:30 se zde v patnáctiminutových intervalech rozsvítí instalace Beacon od britského designéra Lee Brooma a české firmy Brokis. 

DesignBlok zároveň jako první velka akce otevřel dveře zrekonstruovaného Průmyslového paláce na Výstavišti. Ten se stal dějištěm konference DesignBlok Talks, v dalších dnech se zde odehraje slavnostní předávání cen DesignBlok Awards včetně Ceny za mimořádný přínos světovému designu hlavnímu hostovi Marcelu Wandersovi, módní přehlídky finalistů Diploma Selection a také vyhlášení vítězů této mezinárodní soutěže. Pokud vás zajímá samotná budova a její rekonstrukce, stojí za to využít komentované prohlídky. 

DesignBlok potrvá do neděle 11. října. Vedle hlavních lokací najdete na jeho mapě více než 50 showroomů, obchodů, galerií, pop-upů a dalších prostor.

V roce 1819 dokončil francouzský malíř Théodore Géricault obraz, který dodnes patří k nejpůsobivějším výjevům evropského malířství. Monumentální Vor Medúzy zachycuje skutečnou námořní katastrofu z roku 1816, při níž ztroskotala francouzská fregata Méduse. Na provizorním voru tehdy zůstalo 147 lidí, kteří se nevešli do záchranných člunů. Po třinácti dnech přežilo pouze patnáct z nich.

Géricault ale nezvolil okamžik největšího zoufalství. Na jeho obraze trosečníci v dálce spatří záchrannou loď Argus. Není však ještě jasné, jestli je skutečně spatří i ona. Naděje tak na obraze dostává podobu nepatrného bodu na horizontu – něčeho, čeho se lze zachytit, přestože výsledek zůstává nejistý.

Právě tento motiv se stane výchozím bodem podzimní výstavy Argus & Medusa, jejíž vernisáž v DOXu proběhne 1. října v rámci slavnostního zahájení festivalu FALL. Představí díla 25 současných umělců ze 13 zemí světa a ukáže, jak se slavný Géricaultův obraz promítá do současného umění. 

Vor jako metafora současného světa

Výstava se nezabývá Vorem Medúzy pouze jako historickým dílem. Zajímá ji především to, proč se k němu současní umělci stále znovu vracejí a co v něm nacházejí pro vlastní tvorbu.

„Umělci na této výstavě ve svých dílech ztvárňují Vor Medúzy každý svým vlastním výtvarným jazykem, dá se ale říct, že motiv voru vnímají jako metaforu současného světa a jeho krizí – od válek, pandemie či migrační krize přes klimatickou změnu, rozpad společenského řádu až po osobní traumata. Zdůrazňují ale i naději, lidskou nezdolnost a schopnost lidského druhu přežít, a to především díky empatii, soucitu a soudržnosti. Z jejich děl zaznívá, že MY VŠICHNI JSME NA VORU MEDÚZY A ŽE JE TO I NÁŠ PŘÍBĚH. A tak vlastně kladou otázku, jak my sami zvládneme krize a katastrofy, když se naděje zdá být jen nejistou tečkou na horizontu,“ uvádí hlavní kurátorka výstavy Michaela Šilpochová, která je zároveň zakladatelkou a uměleckou ředitelkou festivalu FALL.

Na výstavě se představí umělci z Evropy, Afriky, Austrálie, Kanady i Asie. Její součástí bude také zvláštní uvedení literárního díla Juliana Barnese Ztroskotání lodi. Argus & Medusa bude v DOXu k vidění od 2. října do 4. dubna. 

Naděje jako stav mysli

S otázkou, jak se člověk vyrovnává s krizí a kde hledat sílu pokračovat dál, bude pracovat také čtvrtý ročník festivalu FALL (Festival of Arts, Literature & Learning), který se v DOXu uskuteční od 1. do 4. října. 

Letošní motto Naděje je stav mysli vychází z úvah Václava Havla o naději, které formuloval v roce 1986 v knize Dálkový výslech. Festival se bude ptát, jestli může být naděje nezávislá na tom, co se právě děje ve světě, kde ji hledat v době krizí a jak souvisí s odolností.

„Je naděje stav mysli, nikoli světa? Kde brát sílu jít dál navzdory všemu a jak souvisí naděje s dnes tolik skloňovanou odolností, i to budou otázky pro hosty letošního festivalu,“ říká Šilpochová. 

Festival přitom dlouhodobě stojí na širším tématu empatie v době digitální. Literatura a umění podle jeho konceptu vytvářejí prostor, v němž můžeme na chvíli vystoupit z vlastního pohledu, vstoupit do příběhu někoho jiného a zkusit svět vidět jeho očima. V době sociálních sítí, algoritmů a rychle se rozvíjející umělé inteligence tak FALL otevírá otázku, jak důležité jsou pro nás stále kreativita, představivost a schopnost vcítit se do druhých.

Přední osobnosti české i světové literatury

Festivalový program nabídne autorská čtení, debaty, setkání se spisovateli a umělci. Dorazí řada výrazných osobností domácí i světové literatury. Mezi hlavní zahraniční hosty patří například finsko-estonská spisovatelka Sofi Oksanen, jejíž tvorba se věnuje paměti, násilí a odolnosti, francouzská spisovatelka Marie NDiaye, držitelka Goncourtovy ceny, nebo norský autor Oliver Lovrenski. Jeho román o norské mládeži vyrůstající mezi drogami a nadějí s názvem Když nám bylo míň, který napsal v 19 letech a který byl označen jako „Trainspotting pro generaci Z“, se stal ve Skandinávii literární událostí. 

Pozvání festivalu přijala také jedna z nejvýraznějších osobností současné ukrajinské kultury Oksana Zabužko nebo v Praze žijící britská spisovatelka Missouri Williams, letos nominovaná na prestižní cenu Booker Prize. Se studenty bude debatovat i ruský dokumentarista Pavel Talankin, spolurežisér Oscarem oceněného filmu Pan Nikdo proti Putinovi.

Z českých a slovenských hostů vystoupí například filozofka Alice Koubová, spisovatelé a básníci Marek Šindelka, Michal Tallo, Marek Torčík, Milan M. Šimečka, Vratislav Maňák, Marie Iljašenko a Adam Borzič. 

Festival zahájí 1. října debata, kterou povede esejista a překladatel Alberto Manguel. Setká se v ní Sofi Oksanen, Marie NDiaye, Marek Šindelka a Paata Šamugia. Na debatu naváže vernisáž výstavy a večer doplní také koncert formace Kubo Ursiny a Provisorium.

Od pátku do neděle pak budou probíhat debaty s autory ve vzducholodi Gulliver i v aktuálních výstavách DOXu. Vedle hlavního programu pro veřejnost nabídne FALL také vzdělávací část pro studenty středních a vysokých škol, pedagogy, knihovníky a další zájemce o kreativní vzdělávání. Věnovat se bude naději, odolnosti, identitě, svobodě a občanské odpovědnosti. 

Zdroj: DOX

Ústředním tématem letošního DesignBloku bude světlo. Světlo festival prostoupí v mnoha podobách: jako praktický nástroj, technologický fenomén, výrazný prvek architektury a designu i jako myšlenkový symbol. Výstavy, instalace, přednášky a diskuse se zaměří na to, jak světlo ovlivňuje naše vnímání, emoce i každodenní život a jak může design přispívat k rozvoji společnosti. 

„Se světlem letos pracujeme jako se symbolem poznání, pravdy, naděje, života, opakem tmy. Jan Amos Komenský přikládal světlu moc odpoutat se od zmatků, dosáhnout pravdy. Jako nejvyšší cíl kladl přinést vědění a osvícení člověku. V tomto širším kontextu budeme zkoumat vliv a roli designu v současném světě,“ vysvětluje ředitelka DesignBloku Jana Zielinski.

DesignBlok otevře Průmyslový palác

Největší přehlídka designu a módy ve střední Evropě vás opět zavede na výjimečná pražská místa a představí řadu nových projektů. Celkem se na DesignBloku objeví 368 designérů, autorů a značek z 24 zemí, přičemž 39 procent z nich se na festivalu představí vůbec poprvé. Hlavní dění se soustředí do Veletržního paláce, na Pražský hrad a do Uměleckoprůmyslového musea. Jedním z největších momentů letošního ročníku bude návrat DesignBloku do Průmyslového paláce na Výstavišti Praha. 

Ten prošel rozsáhlou rekonstrukcí a DesignBloku bude první velkou akcí, která veřejnosti zpřístupní jeho historickou středovou halu. Zrekonstruovaný prostor nabídne místo pro setkávání, přednášky i slavnostní program. Uskuteční se zde konference DesignBlok Talks, která se letos rozšíří hned na dva dny – 6. a 7. října. Během nich vystoupí 46 českých a zahraničních řečníků z oblasti designu či architektury. Mezi nimi budou například Claudio Silvestrin, Sebastian Herkner, Kateřina Handlová, Jan Plecháč, Laurids Gallée, Maxim Velčovský, Alberto Perazza, Jakub Berdych Karpelis nebo Eva Eisler. 

Průmyslový palác bude hostit také designérský AZ kvíz, přehlídky finalistů Diploma Selection a slavnostní předání DesignBlok Awards 2026. Právě zde ve čtvrtek 8. října převezme uznávaný nizozemský designér Marcel Wanders cenu za mimořádný přínos světovému designu. 

Můžete se vydat také komentované prohlídky zrekonstruovaného paláce. Před jeho budovou pak najdou vyžití i menší návštěvníci díky interaktivní expozici od Škoda Auto. 

Srdcem festivalu bude Veletržní palác

Po třech letech se DesignBlok vrací do Veletržního paláce Národní galerie Praha, který se znovu stane jedním z hlavních center festivalu. Těšit se zde můžete na více než 250 expozic designérů, značek, škol a začínajících talentů, stejně jako kavárenské a odpočinkové zóny i kurátorované projekty. 

Jedním z hlavních projektů je instalace Veranda od Maxima Velčovského, která má podobu dlouhého stolu, který graduje od dětského stolu až po barový pult. „Pro mě je světlo potkávání lidí. Ode mě nenajdete žádný zářivý objekt, ale doufám, že lidé budou v tom prostoru zářit sami,“ komentuje designér a kreativní ředitel sklárny Lasvit.

V pátém patře galerie najdete výstavu DesignBlok Selects – kurátorovaný výběr 28 objektů a novinek českého i světového designu. Uvidíte mimo jiné limitovanou zlatou edici židle Panton značky Vitra nebo kolekci Axis sklárny Moser od Lauridse Galléeho. 

Téma světla se přirozeně promítne také do skladby vystavovatelů. Ve Veletržním paláci se potkají české sklářské a světelné značky se zahraničními výrobci osvětlení a značkami nábytku a interiérového designu. 

„Spolupráce Designbloku a Národní galerie není jen o číslech a faktech. Je hlavně o tom, že umění a design mají trvalou hodnotu a dokážou propojovat společnost i publikum,“ doplňuje Radka Neumannová z Národní galerie Praha. Právě světlo podle ní provází umění odjakživa – nejen jako fyzikální jev, ale také jako symbol pravdy, poznání, spirituality, odvahy a naděje. 

S festivalovým pasem bude možné navštívit také stálé expozice Veletržního paláce. Ve Velké dvoraně pak po celý festival budou probíhat přednášky a debaty s designéry v rámci DesignBlok Stage.

Design pro Václava Havla 

Dalším ze silných momentů letošního DesignBloku bude výstava Design pro Václava Havla v Jízdárně Pražského hradu. Ta vzniká u příležitosti 90. výročí narození prvního porevolučního prezidenta a představí ho z trochu jiné perspektivy – jako člověka, který se aktivně zajímal o podobu prostředí, v němž působil.

Veřejnost poprvé uvidí pohromadě předměty spojené s Havlovým prezidentským obdobím, včetně jeho původní pracovny, kterou navrhl Bořek Šípek na začátku 90. let. Po 24 letech se tak na Pražský hrad vrátí pracovní stůl, komoda a knihovna, které tvořily prostředí, v němž Havel pracoval a odkud zazněla řada jeho novoročních projevů i dalších vystoupení.

Spolu s pracovnou bude k vidění také židle Olga od Bořka Šípka, uniformy Hradní stráže nebo uniforma prezidenta republiky od Theodora Pištěka. Výstava se záměrně soustředí na design, ne na architektonické realizace, které na Pražském hradě v době Havlova prezidentství vznikaly.

„Zaujalo nás, že Václav Havel nebyl pouze zadavatelem, o podobu jednotlivých realizací se aktivně zajímal a hledal tvůrce, kteří dokázali spojit výjimečnou profesionalitu s kulturní a lidskou integritou. Hlavním cílem výstavy je kromě konkrétních objektů představit prvního polistopadového prezidenta také jako spolutvůrce. Návštěvníci budou mít šanci vidět několik jeho skic,“ říká Andrea Běhounková, která výstavu připravila společně s Janou Zielinski.

Výstava je rovněž součástí festivalu Havel ALIVE, který Pražský hrad pořádá od října do ledna. Vedle designu nabídne divadlo, film, hudbu, veřejné besedy i vzdělávací program.

Crème de la crème českého designu

V Jízdárně se odehraje také čtvrtý ročník kurátorované výstavy High Craft, připravené pod záštitou časopisu Vogue CS. Přes dvě desítky českých tvůrců a značek zde přiblíží současné pojetí tradičních řemesel, která pomocí inovativních technologií a ekologických přístupů posouvají směrem k budoucnosti. Mezi vystavujícími nebudou chybět třeba ARTGLASS pod novým uměleckým vedením Jakuba Berdycha Karpelise, skleněné objekty od DECHEM a Hany Hillerové nebo sochy ze skla, bronzu a keramiky od Janji Prokić.

Poprvé se veřejnosti otevře také odsvěcená kaple sv. Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu. Designérka a umělkyně Eva Eisler zde představí instalaci Kruh ticha. V té se zabývá otázkou, co znamená tvořit v době téměř neomezených možností, a vědomě obrací pozornost od lidské tvorby k přírodě, času a přítomnosti. Světlo zde není tématem, ale prostředkem, který nám umožňuje vnímat prostor, jeho ticho a to, co se v něm odehrává. Kruh ticha otevírá možnost zpomalení, soustředění a obrácení pozornosti od vnějšího světa k vlastnímu nitru.

Retro lampy připomenou zapomenuté autory

Světlo bude jednotící linkou také v Uměleckoprůmyslovém museu, kde se uskuteční výstava Retro lampy: Zapomenuté příběhy československého designu. Kurátorka Eva Slunečková v ní představí sériově vyráběná svítidla z Československa a připomene autory, jejichž jména často zůstala ve stínu výrobních podniků. Výstava vzniká ve spolupráci s pařížskou galerií Initio Arts & Design. 

Rozsvítí se i náměstí Jana Palacha před Rudolfinem. Svou monumentální světelnou instalaci sem přiveze Lee Broom, jeden z nejvýraznějších současných britských designérů. Vytvořil ji ve spolupráci s českou značkou Brokis, s níž se spojil u příležitosti milánského týdne designu. 

A pokud vám hlavní festivalová místa nebudou stačit, DesignBlok se rozprostře po celé Praze. Na jeho mapě najdete více než 50 showroomů, obchodů, galerií, pop-upů a dalších prostor. 

Prostor pro mladou generaci

DesignBlok dlouhodobě dává prostor také začínajícím tvůrcům. Mezinárodní program Diploma Selection letos vstupuje do dvanáctého ročníku a ve Veletržním paláci představí diplomové práce 15 finalistů produktového designu. Módní finalisté své kolekce představí v sobotu 10. října na přehlídkách v Průmyslovém paláci.

Na nastupující generaci se zaměří také School Today, přehlídka středoevropských škol a univerzit, která letos ve Veletržním paláci spojí 19 ateliérů a škol z regionu. Letos se rozšíří i do Technologického centra UMPRUM Mikulandská. Začínající designéry podpoří rovněž program DesignBlok Talent Cards, jehož cílem je pomoci jim s prvními kroky v oboru a zviditelněním jejich práce. 

Letošní ročník je opravdu nabitý. Pro lepší zorientování v rozsáhlém programu doporučujeme věnovat pozornost webu festivalu, který se letos navíc představuje v nové vizuální identitě od studia Permanent Office. Letošní vizuál vznikl ve spolupráci s fotografkou Viktorií Macánovou.

Zdroj: DesignBlok

Signal Festival, který propojuje současné vizuální umění, městský prostor a moderní technologie, se letos vrací už počtrnácté. Od 15. do 18. října nabídne třináct volně přístupných instalací, dalších osm se představí v placené zóně Signal INSIDE.

Nová festivalová trasa

K tradiční trase centrem Prahy se poprvé přidají Dejvice. Nová trasa propojí digitální umění s kampusem ČVUT i industriální historií Prahy. Jednou z výrazných lokalit bude Stará čistírna odpadních vod v Bubenči, kde vás čeká inscenace Voda souboru Laterna magika. Site-specific představení vznikne přímo v unikátním prostoru historické čistírny a propojí pohyb, hudbu, akrobacii, nonverbální divadlo a další prvky. Performance je jednou z osmi instalací v placené zóně. 

Nedaleko čistírny, na slepém rameni Vltavy, vznikne desetimetrová laserová instalace tchajwanského umělce Aka Changa. Novou videomappingovou lokací festivalu se letos stane Arcibiskupský seminář, jehož průčelí promění německý umělec Felix Frank v dynamickou světelnou kompozici. Frankovy „světelné malby“ byly uvedeny na řadě mezinárodních mappingových festivalů včetně Tokyo Lights a Constellations de Metz.

Přímo v dejvickém kampusu ČVUT vznikne nová zóna Student Visions, která dá prostor mladým tvůrcům z ČVUT a VŠCHT. Můžete se těšit například na chemickou show, audiovizuální projekci mapující vývoj studentské formule nebo světelnou instalaci Impuls studentů Fakulty architektury ČVUT.

„Věřím, že originální projekce určené pro náš dejvický kampus přilákají velké publikum, a zvlášť se těším na to, jak se v nich zúročí také nápady a vize našich studujících,“ říká ke Student Visions rektor ČVUT Michal Pěchouček.

1 500 žárovek Jima Campbella

Festival opět představí i výrazná zahraniční jména. Jedním z nejvýraznějších bude americký umělec Jim Campbell, světově uznávaný průkopník využití digitálních technologií v umění. Jeho díla jsou zastoupena například ve sbírkách MoMA, Whitney Museum of American Art nebo Metropolitního muzea umění. 

Do Prahy přiveze instalaci Scattered Light, kterou tvoří soustava 1 500 LED diod. Při pohybu návštěvníků se v ní postupně objevují a zase mizí lidské postavy. Umístěná bude v parku generála Lázara Cárdenase v Bubenči a podle pořadatelů půjde o jednu z nejmonumentálnějších instalací v historii festivalu. 

„Jim Campbell je pro mě osobně jednou z největších zahraničních hvězd letošního ročníku – jeho práce ukazují, jak sofistikovaně lze propojit technologie, světlo a lidské vnímání,“ říká ředitel Signal Festivalu Martin Pošta. „Hodně mě těší, že vedle etablovaných autorů můžeme dát prostor také mladým tvůrcům a nabídnout tak program, který osloví různé generace návštěvníků.“

Hold Václavu Havlovi

Ani letos nebude chybět videomapping v centru Prahy. Na Staroměstské radnici se představí ukrajinská umělkyně Svitlana Reinish s projektem Život v pravdě. Inspiruje se myšlenkami Václava Havla, především jeho esejí Moc bezmocných, a věnuje se jazyku, slovům, svobodě projevu a demokracii. Na fasádě se objeví slova pravda, svoboda, spravedlnost, láska a demokracie, která se postupně deformují a mizí. Projekce vzniká u příležitosti letošního Roku Václava Havla a rozprostře se přes dvě stěny radnice. Za hudební složkou videomappingu stojí ukrajinský skladatel Anton Dehtiarov.

Moderní audiovizuální instalaci s názvem Brána imaginace připravuje také hudebník, vizuální umělec a frontman skupiny Tata Bojs Milan Cais. Dílo autor představil již 23. července během akce JOIN THE CIRCLE na pražském Žofíně. Během interaktivní prezentace mohli návštěvníci ovlivnit audiovizuální obsah projektu. Stačilo „vstoupit“ do projekčního prostředí a vybrat mezi pohybujícími se fraktály a slovy ty, které jim byly v danou chvíli nejbližší a souzněly s jejich sny a vizemi. Vybrané kombinace slov poslouží jako matérie pro finální audiovizuální obsah instalace, která ožije během říjnového festivalu.

„Ve dne bude Brána imaginace působit jako tajemný objekt kontrastující s prostředím, po setmění ale ožije prostřednictvím obrazu, světla a zvuku. Od začátku jsem ji navrhoval tak, aby komunikovala s architekturou místa a zároveň vůči ní vytvářela výrazný kontrast. Právě napětí mezi těmito polohami je pro mě důležitou součástí celého díla,“ doplňuje Cais.

V Clam-Gallasově paláci pak vznikne instalace Maxima Velčovského pro Mercedes-Benz. Provede návštěvníky 140 lety inovací a propojí historii automobilů s majestátním barokním prostorem. Laserová show a světelné trajektorie v ní symbolizují technologický vývoj od prvních motorů až k elektromobilitě.

Pokud se na festival chystáte s dětmi, doporučujeme zamířit do Kampusu Hybernská, kde budou na programu rodinné dílny Údolí medúz. Mladší děti si při nich vytvoří vlastní animované medúzy, starší si vyzkoušejí pájení a programování LED pásky. Na stejné lokaci můžete navštívit i interaktivní instalaci Jána Šicka Zvukový robot a rozehrát vlastní fantazii tónů, rytmů a melodií. Tento program bude dostupný už od 14 hodin. 

Zážitek ze Signal Festivalu i letos rozšíří Afterparties presented by glo. Každý večer v klubu SaSaZu od pátku 16. do neděle 18. října přinese jedinečnou atmosféru díky propojení hudby, digitálního umění a technologií. Vystoupí SOHN, Two Lanes, Róisín Murphy a Röyksopp. 

Spolu s festivalem se vrací také mezinárodní konference Signal Forum. Třetí ročník proběhne 16. října  v Národní technické knihovně. 

Nenechte si nejnavštěvovanější kulturní událost v Česku ujít. Dream On! 

Zdroj: Signal Festival

Konec světa už jsme v kině viděli mnohokrát. Svět vytvořený Peterem Hellerem v románu The Dog Stars (český překlad Psí hvězdy vyšel v roce 2014) je dostatečně nevlídný na to, aby z něj mohl vzniknout působivý postapokalyptický thriller, zároveň ale nabízí prostor pro komornější příběh. Vzhlížet ke hvězdám režiséra Ridleyho Scotta se místo monster, honby za lékem nebo záchrany lidstva soustředí na otázku, co vlastně znamená zůstat člověkem ve světě, kde se pravidla civilizace definitivně rozpadla. 

Píše se rok 2035. Většina lidstva podlehla pandemii chřipky a z civilizace zbyly jen trosky. Města jsou prázdná a přeživší se snaží hlavně si zajistit potravu, léky a bezpečí. Na budování nové společnosti tu nikdo příliš nemyslí. Bývalý mechanik Hig (Jacob Elordi) žije na opuštěném letišti nedaleko Denveru společně se psem Jasperem a vojenským specialistou Bangleyem (Josh Brolin). Zatímco Bangley se řídí pravidlem, že první se střílí, než otevírá dveře nezvaným hostům, a lidskost vnímá spíše jako slabinu, Hig se stále snaží neztratit soucit. Většinu času tráví létáním, zajišťováním zásob, truchlením po své manželce nebo pozorováním hvězd. Právě Jasper je přitom jedním z posledních pevných bodů jeho života a pojítkem s minulostí.

Během jednoho z letů Hig zachytí záhadný rádiový signál z místa v Grand Junction. Najednou má důvod opustit relativně bezpečnou základnu a vydat se do neznáma hledat zdroj signálu a zároveň i naději. Po cestě potká Cimu (Margaret Qualley) a jejího otce (Guy Pearce), se kterými nakonec stráví více času, než by kterýkoliv z nich ze začátku plánoval. 

Prostředí filmu může připomenout třeba The Last of Us. Pandemie, opuštěná města, ozbrojení přeživší a permanentní pocit, že nebezpečí může přijít odkudkoliv. Jenže zatímco v The Last of Us čekáte, kdy se z temného rohu vynoří další nakažený, Vzhlížet ke hvězdám nechává mnohem více prostoru tichu. A také leteckým pohledům na krajinu, která je krásná i děsivá. Tyto scény patří k nejpůsobivějším momentům filmu.

Nepřítelem tu nejsou obludy, ale lidé. Někteří přeživší zdivočeli, rabují a zabíjejí, jiní se pokoušejí vytvořit vlastní podobu utopie. A nad tím vším visí vzpomínka na nemoc, která svět, jak ho známe, zničila. 

Právě v tom je film zajímavější než řada jiných postapokalyptických příběhů. Neřeší především to, jak zachránit lidstvo. Zajímá ho, co se stane s člověkem, který přežil, ale přišel téměř o všechno, co mu dávalo důvod žít.

Film se může pochlubit dobrým hereckým obsazením. Jenže ani schopní herci nedokážou zachránit scénář Marka L. Smitha, který je podepsaný například pod filmem Revenant: Zmrtvýchvstání s Leonardem DiCapriem. 

Je pravda, že už Hellerova předloha je spíše meditativním a poetickým dílem, kde se nic moc neděje.  Její síla spočívá právě v tichu, samotě a drobných okamžicích, které dávají přežívání nějaký smysl. Film tento charakter zachovává, ale zároveň z něj nedokáže vytěžit dostatečně silné drama. Nejvíc je to znát ve vztazích mezi postavami. Hig a Cima mají mnoho společného. Oba přišli o blízkého člověka, snaží se nějak fungovat v novém světě a hledají důvod, proč pokračovat. Jejich sbližování proto dává smysl. Chemii mezi Jacobem Elordim a Margaret Qualley ale scénář nedokáže pořádně využít. Dialogy místy působí příliš doslovně a místo toho, aby emoce nechaly přirozeně vzniknout, postavy je divákovi často rovnou vysvětlují. 

Snímek je spíše poklidný a melancholický, pár akčních scén se ale dočkáte. Některé jsou docela povedené a Scott v nich ukazuje, že zkušenosti režiséra, který stojí mimo jiné za Vetřelcem, nikam nezmizely. Scott v minulosti uměl spojit velkolepost s emocemi, žánrovou podívanou s výraznými postavami a atmosféru s příběhem. Tady se mu z jednotlivých ingrediencí nepodařilo vykouzlit fungující celek. Některé potenciálně zajímavé dějové odbočky navíc působí spíše jako slepé uličky. 

Vzhlížet ke hvězdám má fajn námět, schopné herce a vizuálně nezklame. Zároveň mu ale chybí vlastní výraznější tvář a především scénář, který by dokázal naplno využít to nejlepší z knižní předlohy. Ridley Scott ve svých osmaosmdesáti letech dál plánuje jeden projekt za druhým. Tempo ale nemusí znamenat zároveň i kvalitu. Tentokrát mu ani zkušenost legendy za kamerou nepomohla překonat limity scénáře. Vzhlížet ke hvězdám tak není špatný film. Je to spíš film, který měl potenciál být mnohem lepší. 

Zdroj fotek: Falcon

Cirkulární ekonomika není jen o složitých strategiích, legislativě a odborných konferencích. Může začít u nenošeného svetru, který místo vyhození dostane nový život, opraveného kusu nábytku nebo surovin, které se snažíte zužitkovat do posledního kousku. A právě na praktickou stránku cirkulární ekonomiky chce upozornit Festival Dokola, první event svého druhu v Česku, který se uskuteční 10. a 11. září v Kampusu Hybernská. 

Za akcí stojí Institut cirkulární ekonomiky, nevládní nezisková organizace, která od roku 2015 prosazuje principy cirkularity v Česku i Evropě. Ambasadorkou festivalu je Jitka Nováčková, která dlouhodobě podporuje cirkulární ekonomiku a aktivity INCIEN. Na festivalu bude mít také vlastní talk show.

„Cirkularita se často popisuje jako něco vzdáleného a technického. My chceme ukázat opak. Že je to praktické, kreativní, inovativní téma a že jí do svého každodenního života může zapojit kdokoli,“ říká organizátorka festivalu Karolína Kočendová z INCIEN.

Jedním z hlavních lákadel budou praktické workshopy. Na jednom z nich si pod vedením Veroniky Duškové z Vedu Clothing vyzkoušíte, jak přešít starou košili. Olda Navrátil a Petr Král nabídnou pomocnou ruku při opravě nábytku nebo elektroniky. Na workshopu s Kokozou se zase naučíte, jak dát další šanci zelenině a připravit z ní kimchi. 

Na své si přijdou také milovnice a milovníci módy. Festival nabídne módní přehlídku upcyklovaných modelů, kterou připravily Jana Horejšová a Kamila Vodochodská. Oba dny bude na místě probíhat také swap, díky němuž mohou věci, které už nepotřebujeme, najít nového majitele. A zároveň si můžete odnést něco, co udělá radost zase vám. 

Principy cirkularity představí Soňa Klepek Jonášová, zakladatelka INCIEN. Deset důvodů, proč se na svůj nákup, práci i město, ve kterém žijete, podívat trochu jinak, nabídne ředitelka institutu Michaela Kloudová. Téma městské cirkularity otevře přednáška Pavly Antonínové z Magistrátu hlavního města Prahy, po níž bude následovat debata pod vedením Simony Babčákové.

Program festivalu doplní také výstava cirkulárních produktů a řešení, která představí konkrétní inovace a firmy fungující na principech cirkulární ekonomiky. O tom, že téma může být i zábavné, přesvědčí například stand-up vystoupení Natálie Schejbalové alias Tady Tali a Elišky Soukupové. 

„Kampus Hybernská dlouhodobě funguje na principech, které festival připomíná: upcyklovaný nábytek, recyklované materiály, šetrné hospodaření se zdroji. Jsme rádi, že se tahle filozofie na dva dny rozroste do celého areálu,“ komentuje Ema Pospíšilová, ředitelka Kampusu Hybernská. 

Vstup na festival je zdarma, za vybrané workshopy je symbolický poplatek. Své místo si můžete rezervovat přes portál GoOut. Kompletní dvoudenní program najdete na webu festivalu. 

Zdroj: INCIEN

Když se řekne Alfons Mucha, vybaví se vám nejspíš půvabné ženy s předlouhými vlasy, květiny, ornamenty a charakteristická secesní linka. Jeho vizuální jazyk i po sto letech inspiruje stále nové generace tvůrců. Mucha ale nebyl pouze malířem a grafikem. Byl také fotografem, designérem a člověkem, který chtěl krásu přenést do každodenního života. 

Právě touto optikou je vystavěna nově otevřená stálá expozice Central Gallery na Staroměstském náměstí. Místo chronologického životopisu nabízí několik tematických zastavení, která odhalují různé podoby Muchovy tvorby. Od slavných secesních plakátů přes fotografie vznikající jako součást jeho tvůrčího procesu až po publikaci Documents Décoratifs.

„Nechtěli jsme vytvořit další výstavu o Muchovi, ale výstavu o tom, proč je jeho estetika stále aktuální. Když vedle sebe postavíte jeho grafiky, fotografie, design, šperky Jarmily Mucha Plockové nebo současné fotografie Slovanské epopeje, zjistíte, že mezi nimi neexistuje stoletá propast. Spojuje je stejná citlivost pro detail, řemeslo a krásu,“ přibližuje kurátorka výstavy Helena Kočíková.

Od Sarah Bernhardt k Otčenáši 

Důležitým mezníkem Muchovy kariéry byla spolupráce se Sarah Bernhardt. Právě plakáty vytvořené pro francouzskou herečku z něj během několika měsíců udělaly jednu z nejvýraznějších osobností evropské secese. Výstava ale připomíná i méně známé příběhy z Muchovy tvorby. 

Jedním z pozoruhodných příběhů výstavy je plakát Kassa, který Mucha navrhl pro americkou herečku Leslie Carter. Pro jeho podlouhlý vysoký formát využil výtvarný jazyk, který proslavily jeho plakáty se Sarah Bernhardt. Hra však propadla, Leslie Carter zbankrotovala a Mucha za svou práci nikdy nedostal zaplaceno. 

Jiný pohled na Muchovu osobnost dokládají konkrétní vystavená díla. Mezi nejvýraznější patří Otčenáš (Le Pater) z roku 1899. Z ilustrované modlitby se stává osobní umělecká výpověď, v níž se propojují křesťanská tradice, zednářská symbolika a Muchova víra v krásu, pravdu a lásku. 

Mucha za objektivem

Opomíjenou součást jeho tvorby představuje fotografie. Mucha ji nepoužíval pouze jako dokumentační médium, ale také jako nástroj, který mu pomáhal při samotném výtvarném procesu. Fotografoval své modely, hledal prostřednictvím snímků správnou kompozici, zachycoval pohyb a pracoval se světlem. Dochované fotografie tak dnes umožňují nahlédnout nejen do jeho pařížského ateliéru, ale také do procesu, který předcházel vzniku některých jeho nejslavnějších děl. 

Výstava představuje také publikaci Documents Décoratifs z roku 1902, v níž Alfons Mucha shrnul své pojetí secese. Soubor ornamentů, dekorativních motivů a návrhů se stal inspirací pro tehdejší architekty, designéry i řemeslníky po celé Evropě a ukazuje Muchovo přesvědčení, že krásné a kvalitně navržené předměty mají být součástí každodenního života.

Setkání secese se současným designem

Tato myšlenka se v Central Gallery přenáší i do současnosti. Expozice je doplněna o tvorbu Jarmily Mucha Plockové, architektky, výtvarnice a Muchovy vnučky, která se péči o umělcův odkaz věnuje od 80. let. Její šperky a autorské objekty z rytého skla nepůsobí jako nostalgická kopie dědečkova díla. Z Muchových ornamentů, přírodních motivů a práce s linií vytváří současný design. „Někdy považuji šperk za drobnou architekturu, stejně jako dobrou architekturu za něco, co má v sobě krásu a detail šperku,“ řekla na vernisáži designérka. 

A že Muchova estetika nezůstává jen ve světě muzeí a galerií, ukazuje i současná módní tvorba. Nedávno například pražská streetwearová značka Never Enough ve spolupráci s Nadací Mucha vytvořila kolekci, která převádí Muchovy motivy na trička, mikiny, kšiltovky a tašky. Kolekce Never Enough × Mucha Collection pracuje se sedmi motivy a celkem pětadvaceti druhy produktů, přičemž k aplikaci na textil využívá tradiční techniku sítotisku.

Slovanská epopej v detailu

Další současný pohled na Muchovo dílo nabízí v Central Gallery fotograf Jan William Drnek. Jeho video zachycuje vznik velkoformátových fotografií Slovanské epopeje, na jejichž základě vznikla monumentální monografie.

„Celý život se zabývám vizuální percepcí a tím, jak náš mozek zpracovává obraz,“ vysvětluje Drnek. Už v roce 2016 vytvořil přesnou digitální reprodukci slavného cyklu a při současném projektu se zaměřil na detaily, které při pohledu na originální plátno často uniknou. 

Výsledkem je publikace složená z 20 tisíc fotografií. Má rozměry 62×42 centimetrů, 336 stran, váží dvanáct kilogramů a její kapitálek je z pravého hedvábí. Poprvé byla vystavena před sedmi lety v pražském Klementinu a s cenou okolo 280 tisíc korun tehdy šlo o nejdražší českou knihu. Vydaná byla limitovaným nákladem 200 kusů. Kromě vloženého šperku Jarmily Mucha Plockové obsahuje také tři kameny z míst vyobrazených na plátnech. 

Drnek na knize pracoval téměř tři roky s více než 20 špičkovými odborníky. K ruce měl řemeslníky, umělce či historiky. Podobným způsobem zachytil také Katedrálu sv. Víta, Korunovační klenoty nebo nové Svatovítské varhany. 

Mucha tak nevystupuje pouze jako autor ikonických plakátů z přelomu 19. a 20. století. Spíš jako tvůrce, jehož přesvědčení, že umění a krása mohou být součástí každodenního života, neztratilo ani po více než sto letech nic ze své aktuálnosti.

Zdroj: Tomáš Rubín (fotografie z výstavy), Never Enough a Crestyl