Barbora Millerová: Život jako na horské dráze

Výživa, cvičení a usměvavá tvář. To si můžete spojit s Barčou Millerovou, lektorkou jógy a autorkou profilu Taste our life, která šíří inspiraci a pozitivní energii, které proloží nějakou tou asanou. Život je ale cesta a není vždy zalitý sluncem, o tom ví Barča své.

Přijde mi, že jsi neuvěřitelně pozitivní člověk. Vnímáš se tak? Jak se ti daří udržovat dobrou náladu a pozitivní myšlení? Jak se vyrovnáváš s „temnějšími“ momenty?

Terez, to nejsi jediná, kdo to říká. Tohle slyším opravdu často. 🙂

Ano, vnímám se tak, ale veškeré dny nejsou tak sluníčkové, jak se na první pohled zdají. Vždy se snažím být pozitivní, nerozčilovat se kvůli věcem, které třeba ani nemohu ovlivnit, ale někdy také mám svoje dny, kdy bych nejradši zalezla někam „do díry“ a už nevylezla. Tohle je i složité, co se týče mé práce lektorky jógy, kdy lidem tu pozitivní energii prostě chci předat, ale také se mi občas stane, že mám migrénu, a odučit s tím lekci, hodinu v kuse se někomu věnovat, dávat pozor, opravovat a povídat je opravdu těžké. Většinou mi ale lekce dodá znovu energii, a proto tuhle část svého života naprosto miluju!

Temnější momenty přichází různě. Přijde mi, že u mě platí rčení – a teď se omlouvám za slova – „když se to sere, tak se to sere“. Například nedávno mě trápil flek, který se mi objevil na obličeji. Každý den jsem brečela a chodila s tím mezi lidi, učila jógu a dělala zkoušky na VŠ. Za týden jsem to vyléčila díky jednomu trenérovi, který je zároveň doktor a podíval se mi na to. Po týdnu jsem se uhodila do hlavy a měla jsem otřes mozku. Poté mi zlomil srdce můj bývalý přítel…

Tyhle „temnější momenty“ jsou opravdu šílené, ale myslím si, že člověk vždy musí zachovat chladnou hlavu a říct si, že mu za to ten stres, pláč a stesk opravdu nestojí. Zároveň mi přijde, že tyto situace přicházejí v ty nejhorší momenty, u mě zrovna před státnicemi, ale udělají ho za to mnohem silnějším, než si sám dokáže představit.

Podělila by ses ještě o nějaké tipy pro udržení duševní pohody?

• Většinou mi nejvíce pomáhá si říkat „když nejde o život, jde o hov*o“. 🙂 
• Trávit čas jen sám se sebou, vyrazit na procházku, na kafíčko… Cokoliv.
• Udělat si čas jen sám pro sebe (zacvičit si apod.).
• Není nic špatného na tom si říct o pomoc.
• Svěřit se někomu druhému.

Od nádoru přes PPP ke studiu výživy 

Náročnější období jsi určitě prožila ve svých dvanácti letech, kdy ti doktoři našli nádor mezi aortou, plícemi a srdcem. Později jsi spadla taky do poruchy příjmu potravy, kterou následovaly další zdravotní obtíže. Mohla bys k tomuhle období říct víc? Jak se za ním ohlížíš, jak tě formovalo? 

Když se nad tím zamyslím, vnímám, že můj život byl a pořád je „nahoru a dolu“. Jako na horské dráze. Tohle období pro mě bylo neskutečně náročné. Popravdě stále je, protože následky ze všech onemocnění zůstaly. Jizvu kolem boku mám neustále, stále mě bolí, i když je to už deset let. Zablokovávají se mi občas žebra, mám potíže s dechem.

Podle mého názoru, člověk, který si projde nějakým druhem PPP (mentální anorexie, mentální bulimie, ortorexie či u mužů bigorexie), má následky opravdu dlouho a je hodně individuální, jak se z těchto problémů uzdraví. Nějaké negativní myšlenky, které se mi honily hlavou, když jsem měla PPP, mám neustále. Přicházejí různě ve vlnách a myslím si, že to má i hodně souvislost s menstruačním cyklem a změnou hormonů v ženském těle. Jsou dny, kdy jsem v pohodě, a dny, kdy mě nějaká ta negativní myšlenka napadne, ale určitě bych do těchto problémů nikdy nespadla znovu.

Bylo to náročné, obzvlášť když nečekáte, že něco takové přijde. Nádor mi našli opravdu náhodou a to tak, že jsem hrála tenis, špatně jsem vybrala míč a spadla jsem u toho na žebra. V ten den v noci jsem nemohla vůbec dýchat. Pamatuju si to všechno, jako by to bylo včera. Volala jsem v noci na mamku, která mi přinesla Ibalgin a vodu. Druhý den mě vzal tatínek na rentgen, jestli náhodou nemám zlomené žebro. To jsem neměla, ale naštěstí sestřička porovnala rentgen, co si v nemocnici dělali dva roky zpět kvůli zánětu průdušek. Zjistili, že mám „vodu na plicích“. Hned mě poslali na plicní, kde mi udělali další vyšetření a řekli, že to není sranda, ať jedeme do Thomayerovy nemocnice, kde mají nejlepší plicní. Tam si mě přes noc nechali, druhý den převezli sanitkou do Motola. Po dalším vyšetření mě poslali domu. A v pondělí, když jsem měla jít do školy, mě mamka vzbudila se slovy „broučku, zabal se, zítra máš operaci“.

Absolvovala jsi bakalářské studium výživy. Našla sis k výživě cestu právě i skrze vlastní zkušenost s PPP? 

Dá se říct, že ano. Kolem čtrnácti let jsem se chtěla začít líbit klukům a celkově jsem se začala o potraviny zajímat, kolik toho za den sním atd. Nejprve jsem omezila množství jídla. Místo dvou rohlíků k snídani jsem si dala jen jeden. Místo celé pizzy jsem snědla půlku. Zájem postupem času nabýval na síle. Ze zápalu ze základní školy, kdy jsem se chtěla stát právničkou, jsem si našla zálibu ve výživě a sportu. Nejprve jsem chtěla studovat fyzioterapii, kam jsem se bohužel dvakrát nedostala, tak jsem se rozhodla studovat výživu. Nejprve mě mrzelo, že jsem se na obor fyzio nedostala, ale zpětně jsem za to opravdu vděčná, protože by mi ta škola nedovolila dělat to, co dělám teď, a musím říct, že za poslední tři roky jsem se opravdu neskutečně posunula.

Myslím si, že neexistuje nezdravé jídlo, pouze nezdravý přístup k tomuto tématu.

Ve své bakalářské práci ses věnovala vlivu sociálních sítí na stravování žen 18–25 let. Podělila by ses o nějaké poznatky, co jsi zjistila? Jak sociální sítě ovlivnily nebo stále ovlivňují tvoje vlastní stravování a pohled na sebe?

Toto téma jsem si vybrala, protože jsem s tímto měla osobně problém a mám k tomu blízko. Kvůli vlivu sociálních sítí jsem se stala vegankou. V tu dobu jsem sledovala hodně na YouTube dvě dívky, které byly veganky, no a protože jsem viděla, že jsou hubené, chtěla jsem tak taky vypadat. Zpětně vím, že to nebylo dobře.

Ve své bakalářské práci jsem chtěla zjistit, zda dochází ke změnám, pokud ženy používají sociální sítě. Nechtěla jsem se však zaměřit jen na negativní dopady, jelikož zároveň sama vnímám, že sociální sítě mají velkou sílu i v podobě inspirace, což se i ve výsledcích dotazníku odrazilo – hodně dívek bere sociální sítě jako inspiraci hlavně ve vaření, pečení, cvičení, motivaci, inspiraci na knihy…

Celkově jsem měla 456 respondentek a z výsledků bohužel i vyšlo najevo, že sociální sítě v ženách vzbuzují negativní myšlenky na svoje tělo a zároveň se kvůli jejich vlivu cítí pod tlakem, že by měly jíst zdravěji. Polovina respondentek poznamenala, že trpěla v minulosti či momentálně trpí poruchami příjmu potravy. V dotazníku byla i otevřená otázka na vznik tohoto onemocnění. Nejčastěji zmiňovaly sociální nátlak, jak už z hlediska sociálních sítí, tak i školního prostředí, rodiny, kamarádů. Dále často zmiňovaly i změnu v životním stylu typu: stala jsem se vegankou, pandemie covidu, nový přítel.

Výsledky byly znepokojující, ale kvůli online dotazníku musíme brát odpovědi s nadhledem, protože nevíme přesně, kdo dotazník vyplnil. Myslím, že do budoucna by bylo fajn udělat výzkum v podobě rozhovorů třeba i pod dohledem specialistů na výživu či psychologů. Zároveň by bylo zapotřebí výzkum udělat i v nižší věkové kategorii, například 12–18 let, protože kvůli dnešní uspěchané době a moderním technologiím si myslím, že se s tímto problémem mohou dívky setkat i v nižším věku.

Chuť (do) života

Co pro tebe znamená zdravý životní styl?

Fúha, tohle je těžká otázka. Zdravý životní styl může znamenat něco jiného pro každého z nás.

Pro mě zdravý životní styl znamená svobodu a rozmanitost nejen v pohybu, ale i ve stravování. Je důležité nemít špatné myšlenky z cvičení, pokud vidíme na sociálních sítích, že někdo sportuje každý den a já pouze 2x za týden. Nebo zároveň i z jídla, pokud jíme některé druhy potravin, co dnešní společnost označuje za „nezdravé“. Myslím si, že neexistuje nezdravé jídlo, pouze nezdravý přístup k tomuto tématu. 

Každý jsme individuální a dle mého názoru je zapotřebí si to užívat a brát to jako výjimečnost a ne jako něco, co je „špatné“. Každý jsme úplně jiný, každý máme jiný denní režim, jinou práci, jinou psychickou pohodu a je zapotřebí to respektovat. Náš životní styl se neskutečně mění a to každý den.

Zdravý životní styl pro mě zahrnuje jak fyzickou, tak psychickou pohodu. Je důležité neubližovat si ani fyzicky, ani psychicky, protože i negativní myšlenky a slova mohou škodit. V józe se tomu říká ahimsa, což znamená nenásilí. Tento princip lze uplatnit nejen v józe, ale i v každodenním životě.

S přítelem jsi založila blog a instagramový profil Taste our life, který ale už nějakou dobu spravuješ sama. Co bylo impulsem pro vytvoření profilu? Zvažovala jsi po vašem rozchodu, že budeš veškerý obsah tvořit jen na svůj osobní profil?

Impulsem bylo to, že jsme chtěli vyhrát soutěž od kuchařky a influencerky Kamu. Soutěž jsme sice nevyhráli, ale řekli jsme si, že si profil necháme jako takový náš deníček. Začalo nás to bavit. 

Poté Kamu vyhlásila druhou soutěž, která trvala půl roku, a tu jsme společně vyhráli. Bylo to super, šli jsme s ní na kurz vaření a moc jsme si to užili. Neuměli jsme si ale představit, že už nic nebudeme přidávat, tak jsme pokračovali dál. 

Po našem rozchodu jsem si profil nechala, protože jsem ho vždy více spravovala já než Kuba. Do toho jsem hodně začala učit jógu a cestovat a nechtěla jsem to vše pomíchat. Proto jsem si svůj osobní účet nechala na svoje osobní věci, fotky, cestování, surfování, jógu a druhý účet jsem chtěla nechat pouze na výživu, stravu atd. Teď, když už jsem i oficiálně vystudovaná bakalářka ve výživě a mám zase o něco víc času, mohu i tenhle profil znovu pořádně rozjet. Mám spoustu plánů.

Jóga mi do života přinesla sebelásku a nenásilí. Vnímám více své tělo a dopřeju mu to, co přesně chce a potřebuje.

Kdy sis zamilovala jógu a rozhodla se, že se staneš jógovou lektorkou? Co ti přinesla do života?

Jógičku naprosto miluju! Dostala jsem se k ní díky operaci. Nádor jsem měla mezi aortou, plícemi a srdcem a protože mě nechtěli řezat uprostřed hrudníku přes prsa, řízli mě přes celý levý bok, aby mi roztáhli žebra a dostali se k nádoru.  Následně jsem nemohla cca měsíc vůbec hýbat s levou rukou, jelikož mi narušili veškeré tamní svaly, a navíc mi diagnostikovali i skoliozu. Na základě toho mi doporučili rehabilitaci, která mě ale ve dvanácti letech vůbec nebavila. Mamka mi potom dala knížku o józe s tím, že bych ji mohla zkusit. Ta knížka mě moc neoslovila, ale začala jsem se doma protahovat a cvičit podle videí na YouTube. Potřebovala jsem napravit skoliozu a zároveň posílit svaly. Po čase a pravidelné jógové praxi jsem se dostala zpět do formy a postupně ztížila i náročnost cviků.

Když cvičím jógu, chci dosáhnout jejího cíle – očisty, a to na fyzické i psychické úrovni. Během jógy se chcete zpotit, abyste ze sebe dostali veškeré odpadní látky, toxiny, ale zároveň i ty negativní myšlenky a emoce. Po józe byste se prostě měli cítit dobře. 

Jóga mi do života přinesla sebelásku a nenásilí. Vnímám více své tělo a dopřeju mu to, co přesně chce a potřebuje.

Mimo jiné vedeš lekce v pražském fitness studiu Next.Move. V rozvrhu najdeme třeba tvou lekci „yoga sculpt“. Přiblížila bys, na co je zaměřená? Co dalšího si s tebou mohou zájemci zacvičit?

Přesně tak. A úplně to tam miluju, ať už jako lektorka, tak klientka, která si tam jde zacvičit. 

Koncept yoga sculpt jsem poznala díky jiné lektorce z Next.Move. Je to styl jógy z Ameriky, kombinace power jógy s kondičním a silovým cvičením. Cvičí se v cca 35 stupních a zároveň je pro to typická moderní hudba s beaty. Pro mě, jako pro extroverta a člověka, který cvičí silově a rozjíždí každou party, je tento styl jak ulitý! Na této lekci ze sebe obvykle vydám maximum. 

Většinou učím dynamickou vinyasu. Člověk v pozicích není dlouho. Prostě plyneme v rytmu dechu. Zároveň budu v Next.Move cvičit jejich nejnovější koncept Next Boost, který najdete pouze na smíchovské pobočce. Tato skupinová lekce připomíná crossfit. 

Čím dál víc u tebe vídám i oceán. Na jaře jsi byla na Lanzarote, kde jsi opět cvičila jógu v rámci pobytu se Surf-Tripem. Jak se cítíš, když surfuješ? Plánuješ se do budoucna surfingu věnovat víc? 

Na Lanzarote jsem za poslední rok strávila 2,5 měsíce života a naprosto jsem si to tam zamilovala. Surfing miluju. Je to skvělý pohyb a koníček. Zároveň je to pro mě naprosto osvobozující trávení času a forma terapie. Když jste v oceánu, cítíte, že je oceán silnější jak vy. Má sílu, je divoký a nezkrotný. Skrývá se v něm mnohem více, než si umíme představit. Během surfingu žiju přítomným okamžikem. Vnímám oceán a to, jak jedu, nemám u sebe mobil ani hodinky, nikdo mi nevolá, nepíše. V oceánu bych strávila klidně x hodin. Naprosto tam ztratíte pojem o čase. 

Určitě bych se surfingu chtěla věnovat více. Život u oceánu je nádherný. Každopádně cítím, že více mě baví delší prkno. Přijde mi to takové víc koukatelné, člověk si sjede více, udělá na tom i hezký trik. Pokud bych si do budoucna kupovala surf, byl by to stoprocentně longboard. 

V recapu loňského roku na Instagramu jsi mimo jiné zmínila, že to byl rok, kdy jsi začala pořádně žít. Co se u tebe změnilo? Které zkušenosti tě posunuly? 

Pěkně ses na mě připravila! (smích) Předchozí rok byl pro mě opravdu zlomový a náročný. Koncem roku 2022 jsem se po 5,5 roku rozešla se svým přítelem, se kterým jsem byla od 16 let.

Začala jsem vše táhnout na vlastní pěst. Musela jsem zvládat školu, práci a nájem se všemi poplatky kolem. Začala jsem být na vše sama, ale i když to nebylo jednoduché a několikrát jsem si pobrečela, ve výsledku to pro mě bylo přínosem. Mohla jsem jít bydlet zpět k jednomu z rodičů, či si najít spolubydlení, ale nechtěla jsem „klesnout“ zpět. Cítila jsem, že když jsem se ve 20 letech od mamky odstěhovala, hodně mě to posunulo a i psychicky dalo více do pohody. Od rozchodu jsem se více posunula, vyspěla. I přes bolest, která asi nikdy neustoupí, jsem vděčná a na sebe moc pyšná.

Velká budoucnost díky maličkostem

Co sis přinesla do roku 2024 a v čem se chceš dál posouvat, co chceš zažít nebo tvořit?

Je toho opravdu mnoho. Jsem člověk, který neustále něco tvoří a vymýšlí a chce se někam posouvat či objevovat nová místa. Mým cílem je si do konce roku koupit letenku na Srí Lanku. Chtěla bych tam vyrazit ideálně v lednu nebo únoru. 

Dále chci začít pracovat na svém online programu, ale o tom zatím nechci moc prozrazovat. Potkávám hodně lidí, kteří nejsou z Prahy, tak jim chci dát možnost si se mnou zacvičit jógu kdekoliv. Uvažuji i o podcastu a tvorbě webu na nutriční poradenství. Je toho dost a potřebovala bych, aby měl den tak třikrát více hodin. 

Kam chceš na své životní i profesní cestě směřovat? Dáváš si nějaké cíle?

Aktuálně bojuji s tím, jestli jít na magistra, či ne. Poslední rok jsem cítila, že mě škola opravdu zdržuje v tom, co dělám a co mě baví a dělá šťastnou. Bojím se, že když teď nezaberu, tak mi to třeba neposkytne možnosti, co bych mohla mít. 

Chci se posouvat v józe, více cestovat, konečně se podívat i na jiný kontinent mimo Evropu, surfovat. Chtěla bych se více vzdělat v marketingu. 

Pokud to jde říct obecně, co bys doporučila čtenářům, aby udělali pro svůj lepší život?

Na závěr bych ráda už jen ve stručnosti zmínila jednu myšlenku a je na každém, co si z ní odnese: Maličkosti dělají velké věci.

Zdroj: archiv Barbory Millerové