Bé Hà Nguyen: Ať dělám cokoliv, dělám to s láskou a abych s tím úplně souzněla

„Práce a tvorba pro mě byly celý život a najednou jsem měla ubrat – hrozně mě to trýznilo. Říkala jsem si, že jakmile nebudu každý den postovat na všechny platformy, lidi mě přestanou sledovat, značky se mnou nebudou spolupracovat…“ vzpomíná v rozhovoru jedna z nejúspěšnějších českých influencerek Bé Hà Nguyen, která také stojí za značkou šperků Vàng a tvoří podcast Malá. 

Na Instagramu tě sleduje přes půl milionu lidí, na TikToku přes čtyři sta osm tisíc a tvůj YouTube kanál má více než čtyři sta tisíc odběratelů. Říkáš, že nejsi člověk, který by se honil za trendy a čísly, netvoříš obsah jen pro to. Měla jsi to tak ale vždycky? Musela ses psychicky nějak vyrovnávat s tlakem na to, jak v onlinu působíš, počet lajků, hezké komentáře na sítích apod.? 

Největší skok pro mě byl, když jsem nově přišla na TikTok. YouTube a Instagram mají určitou estetiku, která se mi líbí a také mi funguje, takže se tam cítím dobře. Fotky a videa jsou upravené a líbivé. Na síť jako TikTok, kam se točí třesavá, nesestříhaná a ledabylá videa, jsem nebyla zvyklá. Zpočátku to byl velký skok, protože jsem na to neuměla navázat a viděla jsem, že mladé generaci to jde snadno. Uvědomila jsem si, že jsem „stará“ a že jsou tam jisté věci, na které se adaptuju pomaleji. Nyní zvládám přepínat mezi jednotlivými kanály, ale je občas náročné rozdělovat, na které platformě chci působit, protože každá vyžaduje trochu něco jiného, preferuje jinou délku, formát a klíčová úvodní slova, a je třeba s tím počítat. Málokdy mi na TikToku funguje stejně dobře obsah, který dám na Instagram. Přibližně jedno video z deseti můžu duplikovat na další sociální síť. 

Šaty: Tereza Rosalie Kladošová, Šperky: Vàng. Foto: Veronika Vénosová, MUAH: Kamila Klečková, Produkce: Promolab

Říká se, že by si každý měl definovat své PROČ, aby se posouval efektivně dál a ideálně směrem, kterým chce. Jaké PROČ pohání tebe?

Primárně chci být šťastná. To je pro mě odpověď úplně na vše. Ať dělám cokoliv, dělám to s láskou a abych s tím úplně souzněla. Mám velké štěstí a luxus v tom, že můžu dělat, co mě baví, a můžu si sama volit čas, vybírat, s kým a co budu dělat. Každý druhý den je úplně jiný, a to mě dělá šťastnou. Moje štěstí spočívá v tom, že mám pocit svobody. Jako vodnář se potřebuji svobodně cítit, jak v práci, tak ve vztahu.

Často na mě byl kladen velký tlak, ale málokdy jsem byla chválena. Takže to vyústilo v to, že jsem hodně pracovala, milovala to, ale nikdy jsem neznala stopku. 

Tvoji rodiče lpěli na tom, aby ses dobře učila, až do maturity jsi měla samé jedničky. Učila ses do noci, málo jsi spala, obětovala jsi volný čas na úkor výborným výsledkům a později i své tvorby. Přispěl tento návyk z dospívání právě i k tomu, jak jsi přistupovala k práci?

Určitě jo, protože jsem byla obecně workoholik, ale myslím si, že to přispělo k tomu, že mi spousta věcí byla málo. Často na mě byl kladen velký tlak, ale málokdy jsem byla chválena. Takže to vyústilo v to, že jsem hodně pracovala, milovala to, ale nikdy jsem neznala stopku. Tělo si ale často řekne, kdy je toho na něj moc. Jsi trochu unavená, začínáš odpadat brzo nebo ti začínají padat vlasy, v mém případě se objeví víc kožních a trávicích problémů. 

Když jsem byla malá, měla jsem školu jako hlavní prioritu. Ať se dělo, co se dělo, byla na prvním místě i přes to, že jsem byla nemocná. Po skončení školy jsem samovolně na sebe kladla stejně vysoké nároky v rámci práce, a to mě jeden čas úplně položilo. Tělo se ozve, dřív, nebo později. A když je to později, tak bohužel čitelněji, abys ho poslechla. Dostala jsem menší lekci, ale na druhou stranu si myslím, že jsem se díky tomu dostala tam, kde jsem teď, kdy si pečlivěji vybírám, čemu se budu věnovat. Má to svoje pro a proti – jako všechno na tomhle světě. Jsem ráda, že jsem si tím prošla, protože mi to dalo hrozně moc a vycvičilo mě to, co se týče výkonnosti a výdrže. Musela jsem se naučit najít stopku, ale byla bych radši, kdybych ji našla dřív, bez všech trápení.

Postupně se tedy tlak na výkon a perfekcionismus odrazily i na tvém zdraví. Přišla nejen únava, ale i vyrážky a silný autoimunitní ekzém, který měl dopad na další fungování tvého těla. Nejdříve jsi s tím bojovala hlavně přes stravování. Přiblížila bys, co jsi změnila a k čemu to vedlo?
Vyzkoušela jsem strašně moc stravovacích směrů a hledala, co by mi mohlo pomoct. Od keto přes autoimunitní protokoly po čistě rostlinnou stravu. Došla jsem k závěru, že mi nejlépe funguje pestrý jídelníček se vším všudy, založený na východních principech. Přesně tak, jak jsem se stravovala celý život, než jsem se odstěhovala a začala si vařit sama.

Duševní zdraví je hodně o ukočírování a poznání svých emocí – na to jsem nikdy nekladla důraz, nebyla jsem k tomu vychovaná. Nikdo se mě neptal, jak se cítím. Nikdy jsem si nepřipouštěla, jak velkou roli můžou emoce mít v rámci fyzického zdraví a v celkovém fungování těla. Začala jsem se na to více zaměřovat i v rámci terapií a koučingu, kde člověk zpracovává potlačené emoce.

Není to jen o potlačených věcech, obecně máme spoustu myšlenek – během dne jich hlavou projde tak 50 000 – a třeba polovina z nich může být mylných, jedná se o něco, co si namlouváme. Dám příklad – jdu pozdě a honí se mi hlavou, že druhá strana na mě musí být kvůli tomu naštvaná, i když ve skutečnosti je v pohodě a je ráda, že si stihne v mezičase vyřídit svoje věci. Sami si svými myšlenkami ubližujeme a podvědomě si jimi přitahujeme jak dobré, tak i špatné.

Šaty: Martin Kohout, Šperky: Vàng. Foto: Veronika Vénosová, MUAH: Kamila Klečková, Produkce: Promolab

Jak ses postupně dokázala vyrovnat s tím, že musíš zpomalit, začít delegovat práci atd.? Jak odpočíváš?

Bylo to pro mě extrémně náročné. Doteď se to učím. Když si na to člověk zvykne, říká si, proč to nedělal dřív. (směje se) Je to super, uvolnily se mi ruce. U mé firmy se šperky práci hodně deleguji. Jako tvůrce sám o sobě to mám náročnější, protože jsem to já, kdo musí být před kamerou. Delegovat je jedna věc, ale nikdo nezná moje lidi líp než já. Věci, které projdou mýma rukama, tudíž performují nejlépe. 

Na začátku pro mě bylo hodně těžké přijmout fakt, že nemůžu tolik pracovat. Nebo už ne do takového extrému. Pro mě byly práce a tvorba celý život a najednou jsem měla ubrat – hrozně mě to trýznilo. Měla jsem pocit, že pokud nebudu pokračovat v těch šlépějích, celý svět se zboří. Máme rádi věci, na které jsme zvyklí. A máme pocit, že jakmile jednou vyjdeme či něco cestou pustíme, vše se zbortí. Měla jsem strach a nedokázala jsem si představit, že bych něco pustila. Protože na tom byl postavený celý můj život. 

Už neříkám ano na všechno a nechodím na každý event. Nejzajímavější zjištění bylo to, že i přesto, že jsem osekala spoustu věcí ve svém životě, nic se vlastně nezměnilo, krom toho, že je mi o dost líp. A to je podle mě zásadní zjištění. Říkala jsem si, že jakmile nebudu každý den postovat na všechny platformy, lidi mě přestanou sledovat, značky se mnou nebudou spolupracovat… To se nestalo. Vsugerovala jsem si, že se mi zbortí to, co jsem roky budovala. Zdravý člověk má spoustu přání a nemocný jen jedno. Zjistíš, že když jste ty a tvá rodina zdraví, na ničem dalším nezáleží a jsi nejšťastnější.

Kritická výchova či třeba toxický vztah, kdy ti bylo předhazováno, že nejsi dost, se odrazily na vnímání sebe sama. Jak se ti podařilo i na základě takových zkušeností získat zdravější sebevědomí?

Myslím, že to přišlo i se současným partnerem. I proto, že je jižanského původu, vyznává lásku od rána do večera, 20x za den mi řekne, že jsem krásná. Jsem milovaná. Dobře se na to zvyká. 🙂 Když ti to někdo takto opakuje, začneš tomu i věřit a naladíš se na to. Ale myslím si, že než člověk dospěje, nemá takový pocit, neustále hledá svoji identitu, nestojí si pevně za svými názory a tím, kým je. Věci, které chtěl v minulosti měnit, protože ho odlišovaly od druhých, začne třeba postupně vnímat jako svou přednost. 

Jako mladší jsem nebyla ráda, že jsem introvertní, nebavilo mě bavit se na party, ale dělala jsem to, protože to bylo cool. Samozřejmě to občas nedopadlo dobře – jednak mám jako Asiatka hrozně malou výdrž (směje se), a zároveň, jak mě to nebavilo a nic moc se tam nedělo, jsem pila o to víc, abych se zabavila. Ale čím jsi starší, víš, že to dělat nemusíš. Nemusíš dělat věci, které tě nebaví a nic ti nepřináší, abys někam zapadla. Víš, kdo jsi, a víc si za tím stojíš – nemusíš někam zapadat, jen aby ses cítila patřičně. 

Cvičím a jím zdravě, takže sama podporuju, abych se cítila vnitřně lépe. Ale vím, že je to i o sebepřijetí. Dříve jsem chtěla být jak ty vysoké dlouhonohé modelky s nádherným symetrickým obličejem, ale vlastně vím, že taková nikdy nebudu. Přijala jsem to a jsem ráda za to, co mám. 

Rozvodovost ve Vietnamu je extrémně nízká, ale to neznamená, že jsou šťastní. Setrvají jenom proto, aby byli v očích společnosti perfektně fungující rodina a perfektně fungující pár a ve výsledku to tak vůbec být nemusí.

U rodičů a vietnamských tradic jsi narazila i v momentě, kdy jsi jim představila svého brazilského přítele Flávia. Jak dlouho se vyrovnávali s tím, že nejsi s Vietnamcem? Vnímáš, že se daří postupně tento zvyk bourat, nebo jsou Vietnamci v takových věcech stále hodně konzervativní?

Už se to bourá. Naštěstí mám kolem sebe vietnamské kamarády, kteří si berou své nevietnamské partnery. Asi mám štěstí, že už někdo tu složitou cestu proráží a ukazuje, že to jde i jinak a že to funguje, protože Vietnamci mají předsudky a strach, že vztahy s cizinci úplně nedopadnou. Rozvodovost ve Vietnamu je extrémně nízká, ale to neznamená, že jsou šťastní. Setrvají jenom proto, aby byli v očích společnosti perfektně fungující rodina a perfektně fungující pár a ve výsledku to tak vůbec být nemusí. Chápu rodiče, že mají strach, že např. žena zůstane na výchovu dítěte sama, což je samozřejmě náročné. Zároveň vím, že pro ně není nic důležitějšího než štěstí dítěte. Pokud je jejich dítě šťastné, tak i když s výběrem jejich partnera ze začátku nesouhlasí, přijmou to, protože pro něj chtějí vždy to nejlepší. 

Určitě na tebe byli pyšní, když jsi na konci října představila svou značku šperků Vàng, kterou jsi připravovala dva roky. Mohla bys ji přiblížit? Čím je specifická?

Vàng znamená v českém překladu zlato. Mým cílem bylo vytvořit minimalistické kousky na každý den. Jsou specifické tím, že jsou velmi variabilní a dokáží se napojovat na sebe. Jelikož jde o minimalistický kousek, nemusí se nosit čistě řetízek, ale dá se doladit různými přívěsky. 

Chtěla jsem tvořit na české lokální půdě, jelikož vím, že Česká republika byla skoro až velmocí korálků a bižuterie – to s posledními dekádami mírně opadlo, ale věděla jsem, že tady zůstali šikovní řemeslníci a továrny, které mají stroje i lidi, a říkala jsem si, že na tohle tradiční řemeslo je super navázat, třeba jen v jiném kabátě. Pro výrobu jsem si vybrala Jablonec nad Nisou, který je známý tím, že se zaměřuje na šperkařskou výrobu, takže dosud je tam spousta továren a rodinných firem, které to dělají po generace. Prošla jsem snad většinu z nich, až jsem našla jednu, která nám dokázala vyrobit modely, které jsem si vysnila.

První kolekce je velmi jednoduchá a minimalistická. Stejně jako nejdřív potřebuješ černé kalhoty, bílé tričko, malé černé šaty a perfektně padnoucí džíny, potřebuješ obyčejné kruhy na denní nošení, obyčejný tenký prstýnek, jednoduchý řetízek. Na to pak vrstvíš zajímavější kousky. Ty budeme představovat v září. Budou už výraznější a s detailnějším zpracováním. Nová kolekce je více o mém stylu, ale bez těch basic kousků by to nebylo ono.

Šaty: Jiří Hofbauer, Šperky: Vàng. Foto: Veronika Vénosová, MUAH: Kamila Klečková, Produkce: Promolab

Prozradíš, jaké máš se značkou dále plány? 

S chystanou kolekcí je čas pro větší expanzi do některých stabilnějších koncept stores, kde si lidé budou moct šperky osahat. Také na podzim plánujeme různé spolupráce. A chceme se dostat do povědomí mimo mou bublinu na sociální síti. Měla jsem výhodu, že jsem měla hned komu prodávat, po launchi se kousky celkem rychle vyprodaly, nemusela jsem složitěji shánět zákazníky. Největší problém je ale udržet si ten počáteční hype a aby to rostlo a zároveň to dostat za hranici mých sledujících. 

Stojíš také za podcastem Malá, kde nejen sdílíš různé tipy, ale také otvíráš důležitá a osobnější témata, snažíš se vytvořit bezpečné místo. Co bylo impulsem ke startu podcastu? 

Řešila jsem svoje osobní problémy, především psychické a zdravotní, a přišlo mi, že sama nemůžu najít odpovědi. A když často řešíš tyhle problémy, je moc důležité, abys měla pocit, že na to nejsi sama. Já se sama cítila a hrozně dlouho, okolí nechápalo, co se mi děje, a bralo to na lehkou váhu. Ale nechci to dávat za vinu lidem kolem mě, protože jsem to zlehčovala i já sama. Ale když jsem se do toho pouštěla, měla jsem pocit, že veškerý obsah, co by mi mohl pomoct, byl za nějakou platební bránou, kde jsem ani nevěděla, co za ní bude. Byla jsem schopná to zaplatit, ale existují lidi, kteří hledají řešení, ale už nechtějí dávat další peníze. Já si říkala, že těm lidem chci pomoct zadarmo na základě svých vlastních zkušeností. Třeba jim pomůže už samotný hlas, že na to nejsou sami.

Jak těžké pro tebe bylo si nastavit hranice soukromí a autenticity?

Vlastně ani nebylo, protože jsem hodně otevřený člověk, až moc upřímný občas. (směje se) Já to asi jinak neumím, v rámci svého vystupování jsem autentická. Divák asi i pozná, že to jsi, nebo nejsi ty. Ze všech platforem jsem nejvíc otevřená v podcastu. Jelikož je to jen audio a nemám potřebu se tolik upravovat, nasvěcovat atd., cítím se víc anonymní, že mě nikdo nevidí. Dává mi to pocit, že můžu říct víc, protože se to dostane k méně lidem. 

Komunita a aktivity kolem podcastu za dobu jeho existence narostly – vydala jsi merch, uspořádala několik eventů. Tvořily se tyhle věci organicky, nebo jsi už na začátku měla takovou vizi? 

Úplně organicky, protože jsem vůbec nevěděla, jak se bude podcast vyvíjet. Původně jsem plánovala, že to bude třeba jen pro ekzematiky, ale je to niche téma. Začala jsem promovat obecnější témata, jako je well-being a holistické zdraví, rozšířilo se to skvěle, protože nejsem jediná, kterou toto téma zajímá a která tímto tématem žije. A přirozeně se na to nabalují eventy, které jsou zážitkem a inspirací pro všechny. Chceme se stmelit s komunitou z řad posluchačů.

Hádám, že tohle všechno nezvládneš sama. Jak velký máš tým spolupracovníků?

Jedna holčina mi pomáhá s podcastem a s přípravou eventů, další dělá věci kolem značky, např. postování na Vàng. Spoustu lidí to překvapuje, myslí si, že je tým daleko větší. Celý život jsem byla zvyklá na one (wo)man show. Deleguju postupně. Je fakt, že mám třeba externě fotografa a kameramana. Ale nastálo jsme pouze tři. Holky jsou zároveň na menší úvazek, většinu pořád dělám já. 

Jaké další plány máš?

Plánujeme retreat. Bude úchvatný a v krásném prostředí, jelikož je spojený s jedním známým jógovým studiem v Praze. Máme i silného partnera, který poskytne spoustu věcí. Už se těším, až to pustíme do světa. Dále plánujeme i merch, který chci zaměřit na lounge a domácí věci, které jsou hezké – nejsou to vytahaná stará trika a tepláky po mamce. I to je součástí well-beingu.