Camino de Santiago – cesta za sebepoznáním 

Všechny cesty vedou do Santiaga de Compostela. To vám potvrdí mnozí z těch, kteří camino absolvovali. O této známé pěší pouti jste pravděpodobně už slyšeli. Pokud přemýšlíte, že byste se na ni sami vydali, a chcete se dozvědět více informací a tipů, přečtěte si, jaký byl zážitek naší redaktorky Terky. 

„Buen camino,“ už ani nepočítám, kolikrát za den tuhle frázi slyším nebo sama řeknu. Stačí ani ne den na cestě a používáte ji zcela automaticky. Ano, sbalila jsem si batoh a doletěla do Porta, abych se vydala do Španělska (samozřejmě s řádnou zásobou těch nejlepších pastéis de nata z Manteigarie), konkrétně do Santiaga de Compostela, na asi nejznámější pěší pouť, kterou jsem měla už několik let na svém bucket listu. 

Tahle cesta lidem mění životy. Například Ladislavu Ziburovi svatojakubská cesta pomohla vybrat vysněné povolání, utvrdil se v tom, že se cestování – obzvlášť pěší putování – stane jeho vášní a později i obživou (více si můžete přečíst v našem rozhovoru). Pro mě byla převážně formou aktivního odpočinku, příležitostí k tomu víc žít přítomným okamžikem a neotevřít několik dní počítač, což bylo s počínajícím vyhořením dost prospěšné. Zároveň jsem si chtěla některé věci srovnat v hlavě, ale nedávala jsem si moc velká očekávání v tom, co mi cesta přinese, že mě na jejím konci čeká bůhvíjaké osvícení. 

Historicky má cesta převážně náboženský význam, jelikož putujete k ostatkům svatého Jakuba, jednoho z dvanácti apoštolů Ježíše Krista. Ten po smrti svého učitele dál šířil křesťanskou víru, což se mu, stejně jako mnohým dalším, stalo osudným. V roce 44 našeho letopočtu ho v Jeruzalémě sťali a stal se prvním z apoštolů-mučedníků. V dnešní době se na svatojakubskou pouť každoročně vydává i přes 300 tisíc poutníků a jen u některých je spojena s vírou. Potkáte zde cestovatelské nadšence, vyhořelé freelancery, lidi, kteří čerstvě skončili v práci, překonali vážnou nemoc či třeba skupiny Portugalců a Španělů, kteří tímto způsobem tráví dovolenou nebo školní výlet. Lidé různého věku, národnosti, profesí, s různými životními osudy, sami nebo ve skupince. Všichni mají ale stejný cíl – katedrálu v Santiagu. 

„Proč jste se vydali na camino?“ „Máme dovolenou, tak jsme si řekli, že by to mohlo být fajn.“ „A ten pravý důvod?“

Cesty, které vedou do Santiaga

Tou nejznámější trasou je pravděpodobně Camino Francés, tedy francouzská cesta. Ta vede z jihu Francie přes sever Španělska, města Burgos nebo León. Celá francouzská cesta měří přibližně 780–800 kilometrů a odhadovaný čas potřebný na její zdolání je 4–6 týdnů v závislosti na fyzické zdatnosti.

Mezi poutníky je velmi oblíbené Camino Portugués (portugalská cesta). Můžete po ní vyrazit už z Lisabonu, nebo až z Porta na sever do Santiaga. Na výběr máte z vnitrozemní – centrální – nebo oceánské trasy (já zvolila tu centrální). Je dlouhá 240-280 kilometrů (z Porta), takže je podle mě ideální pro začátek, když si nejste jistí svými schopnostmi, nemůžete na ní strávit tolik času (postačí 9–12 dní), přesto chcete být tím „řádným poutníkem“ (ti, kteří začnou cestu 100 km před Santiagem, a navíc si třeba i nechávají vozit zavazadla, tak někdy nejsou vnímáni – za mě je ale samozřejmě fajn, když člověk vůbec zvedne zadek a někam jde). Trasa se během dne z rušnější silnice změní v kukuřičné pole, následně historické vesničky a města, vinice či lesy. Žádný den není krajina stejná, a to mě bavilo.

Další alternativou je Camino Costa Norte, jež vede po severním pobřeží přes španělská města San Sebastian, Bilbao a Oviedo. Dlouhou cestu můžete podniknout i po trase Camino Andaluz, tedy až ze španělského jihu, a přejít tak prakticky celé Španělsko. Na těchto a dalších trasách denně putují desítky nebo i stovky lidí, kteří hledají klid, potřebují najít sami sebe nebo třeba jen zjišťují, jestli to zvládnou fyzicky. Já jsem dokonce potkala pána, který šel o berlích. Pocítila jsem k němu velký respekt a taky záchvěv vděčnosti za to, že jsem zdravá a v dobré fyzické kondici. Jiným silným zážitkem bylo setkání s mladou Ukrajinkou Annou, která mi přiblížila svou osobní zkušenost s válkou, se životem v Kyjevě, kam se po caminu plánovala vrátit, i když možná ne na dlouho. Opět jsem si uvědomila, jak spokojený život ve výsledku vedu.

Kdy se na camino vydat? Osobně můžu doporučit začátek září, kdy už není takové horko a moc neprší. Zvažovala jsem také např. květen. V létě je to o úpal a taky se na cestu v rámci prázdnin vydává hodně lidí. Naopak v zimě, kdy není hlavní sezóna, může být mnoho poutnických ubytoven zavřeno. Pokud byste plánovali např. delší cestu z Francie, přecházíte Pyreneje a tam může být v zimě navíc sníh a co si budeme povídat, to není úplně ideální.

Když mě hodně bolí nohy, zrychlím, a když mám pocit, že mi brzo upadnou, sednu si – ale posedím třeba jen tři minuty a zase jdu dál… proto je asi lepší, že jdu sama. 

Jako osoba, která obvykle denně cvičí, snaží se víc chodit pěšky nebo se jinak hýbe, jsem se fyzicky na cestu nijak nepřipravovala. S kondičkou jsem neměla problém, jen byl samozřejmě trochu nezvyk několik hodin v kuse chodit s xkilovým batohem na zádech. Z Porta se jde většinu času po rovině (Porto samo o sobě je ale trochu do kopečka, takže super trénink na začátek haha). Pro někoho, kdo většinu dne tráví sezením a večer se doma zase jen rozvalí na gauči, bude cesta přirozeně větším šokem. Ale zase třeba ujde denně míň kilometrů nebo si je rozloží do více hodin. To je na každého uvážení, doporučuji nějakou dobu předtím alespoň chodit častěji na delší procházky. Pro řadu lidí je ve výsledku pouť náročnější spíš psychicky.

Must-have každého poutníka 

Cesta pro mě byla velmi osvěžující v tom, že jsem upozadila některé „pražské“ starosti a řešila jen to, kam a kudy jdu, jestli budu mít kde spát, co budu jíst apod. A kde dostanu další razítko do kredenciálu. Tuhle papírovou knížečku potřebuje každý poutník. Slouží vám jako průkaz a umožňuje vám mimo jiné přenocování v poutnických ubytovnách (albergue), některých klášterech či na farách na poutní trase. Každý den do něj musíte sehnat dvě razítka (s připsaným datem), která vám dají např. v turistických centrech, kostelích, restauracích nebo v ubytování. Na závěr pouti je potvrzením vykonání minimálně 100 km pěší pouti pro vydání certifikátu (ten získáte v Pilgrim Office kousek od katedrály za cca tři eura i s vaším jménem). Pravidla jdou s dobou, takže je také možné vyrazit na kole. V tom případě však musíte ujet minimálně 200 km. Credencial lze zakoupit v ubytovnách, klášterech, katedrálách, poutnických kancelářích a jiných významných místech na trasách. Já osobně jsem si ho vyzvedla v Portu v katedrále, která bývá pro mnohé poutníky startovním bodem pouti. Pořídit ho můžete dokonce už v Česku, buď na e-shopu Utreia, nebo třeba v pražském obchodě Pod 7 kilo.

Poznávacím znamením většiny poutníků je hřebenatka houpající se jim na batohu. V obchodech po cestě najdete svatojakubskou mušli v různých velikostech a podobách. Mnozí si ji po absolvování pouti nechávají na památku také vytetovat (v Santiagu je to velký byznys). 

Miluju na caminu to, že dojdu k ubytku, řeknu si, že je moc brzo a že se mi chce ještě chodit, tak jdu o 12 km dál.

Nemusíte se bát, že byste se na cestě ztratili. Trasa je obvykle velmi dobře značená pomocí žlutých šipek. Navíc doporučuji si do mobilu stáhnout aplikaci Buen Camino de Santiago, ve které kromě průběhu cesty můžete zjišťovat např. polohu ubytování (aplikace vás přesměruje na Booking, v případě, že byste si chtěli některé ubytování, u kterého je to možné, rezervovat). A když už si náhodou nejste jistí, vždy se najde další poutník, případně místňák, který vás nasměruje. 

Jídlo a nocleh – zpátky k základním potřebám 

Jelikož procházíte i několikrát denně městečky či vesnicemi, se zásobováním si nemusíte dělat velké starosti. Stačí mít jídlo maximálně na jeden den nebo i méně. Vodu vám obvykle ochotně doplní i místní obyvatelé, pokud zrovna nenarazíte na místa, kde byste si ji mohli sami natočit nebo koupit. Já měla vodu ve vaku, takže jsem ušetřila místo a nějaký ten gram v batohu a zároveň jsem mohla pít přímo za chůze. Jen jednu důležitou věc je třeba zmínit – siestu. Jedná se o dobu, kdy většina obchodů zavírá během dne, převážně v čase od 14 do 17 hod. S tím je potřeba počítat. Ani brzy ráno si většinou nenakoupíte, jelikož se obvykle otevírá až v 9 či 10 hodin. Restaurace mnohdy nabízejí takzvané poutnické menu za zvýhodněné ceny. Většinou obsahuje polévku, hlavní chod a dezert. Nebývá to obvykle žádný chuťový luxus. Ale to jste snad ani nečekali, že?

Konečně jsem se zase jednou ocitla v obchodě, kde měli nanuky po jednom. A dokonce i samostatné kostky másla!

Po několikahodinové cestě je samozřejmě fajn někde složit hlavu. Každodenním cílem poutníků bývají převážně albergue. Jedná se o nejlevnější možnost ubytování. Cena za noc se pohybuje v rozmezí 8–20 €. Poutnické ubytovny, které se cenově pohybují nejníž, obvykle nejde rezervovat. To člověka přiměje k brzkému vstávání a udržení tempa (byly dny, kdy jsem měla pocit, že se účastním závodu o volnou postel). Často se jedná o jednu velkou místnost, kde spí na palandových postelích klidně i šedesát poutníků najednou. Moc komfortu a soukromí mít nebudete. Únava je znát i na hlasitosti chrápání spolunocovníků, takže pokud máte lehké spaní, může vám to noc trochu znepříjemnit – doporučuji si přibalit špunty do uší. Pokud toužíte po větším pohodlí a soukromí, samozřejmě můžete využít klasické hotely apod. Někteří odvážlivci spí pod širákem, s tím ale nemám osobní zkušenost – navíc jsem slyšela, že ve Španělsku je stanování zakázané (ale do určité míry je tolerované). Pokud nehodláte nocovat venku, určitě se netahejte s karimatkou. A spacák můžete – v letních měsících – nechat také doma, bohatě postačí si vzít vložku do spacáku, která v batohu zabere podstatně méně místa. 

Bez puchýřů až do cíle 

Cestou jsem narazila na několik lidí, kteří se ploužili kvůli bolesti z puchýřů. Tahle nepříjemnost byla běžným tématem hovorů. Já patřila mezi šťastlivce, kteří za celou dobu neměli ani jeden puchýř a nepoužili ani jednu náplast. A většinu lidí to udivovalo. Co bylo mým hackem? V první řadě jsem používala běžecké ponožky. A každé ráno, předtím, než jsem si je natáhla, jsem si mazala nohy měsíčkovou mastí (totální game changer!). Obvykle jsem si je namazala i odpoledne/večer po sprše. Pohorky nechte rozhodně doma, lepší je nazout lehčí outdoorové nebo běžecké boty. Já měla trekovky Adidas Terrex. Plus přibalte žabky či jiné pantofle (na ubytování, na cestu do obchodu apod.). Měla jsem s sebou i sandály, ale asi bych to bez nich i zvládla. 

I když jsem unavená, psychicky jsem v klidu jako dlouho ne, a v hlavě mám příjemné prázdno.

Důležitý je výběr batohu. Obzvlášť na delší vzdálenost. Já cestovala s Osprey Hikelite 26 Uni a můžu jedině doporučit. Parádně se nesl a má ideální velikost do letadla i na cestu jako takovou. Rozměrově trošku přesahoval rozměry EasyJetu, ale nikdo to neřešil, lidé prošli i s většími batohy. Fajn je si na batoh radši pořídit i pláštěnku. Na doklady a peníze jsem si pořídila – do té doby neledvinkový člověk – ledvinku (pinqponq Nik) a byla to nejlepší poněkud náhodná koupě den před odletem (od té doby jsem ji měla už na dalších dvou cestách, takže to hodnotím jako jednu z těch lepších investic). 

Nechci tu dlouze sepisovat celý seznam věcí, které byste si mohli vzít, ale aspoň ve stručnosti: čelovka (několikrát jsem vycházela před východem slunce – kolem půl sedmé – a hodí se také na ubytovně, kde pozdě večer nebo nad ránem není úplně chytrým a přátelským gestem rozsvítit klasické světlo), pokud si nevystačíte s baterkou v mobilu, powerbanka, trekové hole (pokud se vám, narozdíl ode mě, s nimi lépe chodí), sportovní nepromokavá bunda (měla jsem běžeckou) či pláštěnka, zámeček (např. na hostelu využijete), náplasti, léky, opalovací krém, funkční oblečení, rychleschnoucí ručník, spínací špendlík (nice to have, když vám nestihne uschnout mokré oblečení, které tak můžete nechat sušit za chůze přidělané na batohu), šampon a mýdlo (obojí doporučuji v tuhé variantě), prací papírky (moje oblíbená vychytávka na cesty, mívám tyto, protože mi nejvíc vyhovují i balením), antibakteriální gel nebo ubrousky, sluneční brýle, kšiltovka…

Před cestou jsem si do mobilu stáhla dostatečnou zásobu podcastů a audioknížek, ale ve výsledku jsem si poslechla možná jednu epizodu a užívala si cestu v tichu, když jsem zrovna nekonverzovala s ostatními poutníky. 

Výsledný itinerář pro inspiraci 

• Den 0: Let z Prahy do Porta, odpolední procházka v centru u řeky (Ponte Luis, Promenáda Cais da Ribeira, katedrála atd.). Ubytování Being Porto Hostel.
• Den 1: V 9 návštěva knihkupectví Livraria Lello (i když si koupíte lístek, přijďte třeba půl hodiny před svým časovým slotem, stojí se tam fronta), odstartování camina a cesta do Gião (20 km). Ubytování Golden Star Hostel.
• Den 2: Cesta do městečka Barcelos (30 km). Ubytování Amigos de Montanha Pilgrims Hostel. 
• Den 3: Ponte de Lima (33 km). Ubytování Albergue de peregrinos Ponte de Lima.
• Den 4: Rubiaes (18 km). Albergue de Peregrinos de S. Pedro de Rubiães.
• Den 5: O Porriño (32 km). Ubytování O Porriño Hostel.
• Den 6: Pontevedra (34 km). Albergue Virgen Peregrina. 
• Den 7: Caldas de Reis (21 km). Albergue a queimada exclusivo pergrinos (první ubytování, které jsem si předem rezervovala). 
• Den 8: Ameneiro (28 km). Casa Aldea de Pedreira (rezervovala jsem až v ten den cestou, když jsem se rozhodla jít více kilometrů, čekala mě koupelna s normálním šamponem – tak vymydlená a vyvoněná jsem se dlouho necítila). 
• Den 9: A konečně finální procházka ke katedrále v Santiagu de Compostela (9 km)! Vyzvedla jsem si kousek od katedrály v Pilgrim Office certifikát (u vchodu jsem si naskenovala QR kód, který mě přesměroval na digitální formulář, po jehož vyplnění jsem si vzala pořadové číslo podobně jako na poště). Zašla si do Liam cafe boutique na odměnu ve formě frappe. Ubytování na tři noci v Thostel. Odpoledne jsem si udělala výšlap na Monte do Gozo. 
• Den 10: Fisterra – spousta poutníků si cestu prodlužuje o dalších 80 km až na „konec světa“. Já si sem udělala jen výlet na otočku autobusem, pěšky to trvá další čtyři dny. Došla jsem k majáku, pokochala se oceánem a poté jen tak chillovala na jedné ze zdejších pláží. 
• Den 11: A Coruña – taková více dovolenková destinace u oceánu. Není tady zase tolik vyžití, ale měla jsem čas, tak proč se nepodívat ještě někam. Navíc se ke mně přidala jedna Češka, kterou jsem na caminu potkala, takže to bylo moc fajn. Ze Santiaga se tam dostanete vlakem za půl hodiny.
• Den 12: Opustila jsem hostel a dozvěděla jsem se o městě a svatojakubské pouti více na Free Walking Tour. Poté jsem se prošla ještě k Cidade da Cultura de Galicia, ve městě si skočila pro velký úspěch na kafíčko do Liam cafe boutique a zbytek času při čekání na autobus zpátky do Porta jsem strávila v parku Alameda. V Portu, kam jsem dojela za čtyři hodiny (člověk má trochu zvláštní pocit potom, co to šel několik dní), jsem se ubytovala v Urban Garden Porto Central Hostel.
• Den 13: Z Porta jsem letěla až další den brzy ráno, takže jsem na letiště potřebovala dorazit až pozdě večer. Měla jsem tak celý den. Batoh jsem si nechala na ubytování, abych si užila ten luxus, že ho nemusím celý den tahat. Samozřejmě jsem zamířila opět do Manteigarie pro pastely, které jsem koupila i domů (překvapivě pak cestu v batohu docela přežily). Zúčastnila jsem se Free Walking Tour. Očividně mi chybělo dlouhé chození, tak jsem se prošla do Parque de Serralves. Zpátky do centra už jsem ale vzala autobus. Podívala jsem se do The Portuguese Centre of Photography, kde zrovna probíhala výstava „The Comedy Wildlife“. Návštěvu Porta jsem před odjezdem na letiště (kam se dostanete jednoduše i metrem) zakončila kouzelným západem slunce, který jsem pozorovala z vyhlídky nad řekou spolu s hromadou dalších lidí a za doprovodu živé hudby. 

Camino, cesta klidu, rozjímání, trápení a naděje. Tahle pouť, kterou vřele doporučuji jít každému, se pravděpodobně zařadí mezi vaše nejsilnější zážitky. I když jste v pohybu, jedná se vlastně o zastavení, při kterém máte možnost více přemýšlet o svém životě, strávíte spoustu času sami se sebou a zároveň máte příležitost potkat pestrou škálu lidí s různými příběhy a z různých koutů světa. Užívala jsem si ten minimalismus, kdy vám odpadá dlouhé rozhodování nad tím, co si vezmete ráno na sebe, co budete dělat. 

Moment, kdy stanete se stovkami kilometrů v nohách před katedrálou, je nepopsatelný a také velmi individuální. Pro mnohé je to tak silný zážitek, že pláčou. V první chvíli jsem cítila radost a vděčnost, později, když jsem s vytištěným certifikátem opět seděla před katedrálou, jsem prožívala prázdnotu. Najednou jsem si říkala „co dál?“. Bála jsem se, že mi po návratu do Čech vyklidněná mysl moc dlouho nevydrží (nespletla jsem se, s každým týdnem se to zhoršovalo). Už po cestě jsem ale přemýšlela, kam bych se mohla pěšky vydat příště. Nevím, jestli někdy absolvuji i tu delší cestu z Francie, jak se znám, tak ano. Kdo ví, kam mě příležitosti a nohy zanesou. Jediné, co vím, že v posledních letech potřebuji každoročně aspoň jednu několikadenní pěší túru. Tento článek vzniká na Srí Lance a já přemýšlím, že po návratu z tříměsíční cesty v exotice by mohlo být fajn objevovat zase trochu jinak svoji domovinu, zkusit ujít některý z úseků Stezky Českem, o které se v posledních letech hodně mluví. 

A kam se vydáte vy?

Zdroj: Tereza Bartošková