O existenci Charm Baru Tvůj šperk jsem se dozvěděla před několika měsíci díky algoritmům na Instagramu. Už podle sociálních sítí je patrné, že si koncept našel své fanoušky. To se mi potvrdilo, když jsem jednoho sobotního odpoledne vyrazila s kamarádkou do Myslíkovy ulice, kde obchod s ateliérem sídlí. Bylo narváno. Komponenty ke svému šperku si zde zrovna vybírala i budoucí nevěsta během rozlučky se svobodou. Raději jsme nechaly „efekt tramvajové zastávky“, jak poznamenala zdejší paní asistentka, za sebou a vrátily se ve všední den dopoledne. A právě to můžu jedině doporučit. Návštěva je mnohem příjemnější, když se tu s nikým nemačkáte a v klidu můžete promyslet, jak bude váš budoucí náramek či náhrdelník vypadat a který řetízek a přívěsky pro něj zvolíte. A že je z čeho vybírat. 

Najdete tu srdce, hvězdy nebo iniciály, ale také symboly štěstí, ochrany či motivy inspirované mořem, cestováním, sportem nebo Prahou. Ty si oblíbili hlavně turisté, kteří si chtějí odvézt originálnější vzpomínku než běžný suvenýr. Po celou dobu jsou vám k dispozici asistentky, které ochotně poradí, ukážou, jak s komponenty pracovat, a v případě potřeby šperk sestaví za vás. Já jsem si chtěla všechno vyzkoušet sama, jenže jemná motorika není zrovna moje silná stránka. Po několika minutách boje s očky jsem nakonec pomoc ráda přijala. Před placením navíc personál automaticky zkontroluje, že jsou všechny spoje správně uzavřené, aby se přívěsky časem neztratily. 

Šperky s přesahem

Jak už asi tušíte, Charm Bar není běžným obchodem se šperky, kam lidé chodí jen nakupovat. Přicházejí sem za zážitkem a společně stráveným časem. Vnímá to i zakladatelka Anna Benešová. 

„Když jsem se roky věnovala drátování, postupně jsem začala vnímat, že lidé si ke šperkům netvoří jen estetický vztah, ale hlavně emoční. Každý kousek, který vznikl pod rukama, nesl příběh, někdy velmi silný. A právě to mě přivedlo k myšlence vytvořit prostor, kde si ten příběh může člověk dotvořit sám,“ říká tvůrkyně a podnikatelka působící pod značkou Monsterance. 

Podle ní dnes zákazníci nehledají jen hezký doplněk. „Zájem o personalizované šperky vnímám jako celosvětový trend, ale zároveň i návrat k něčemu velmi přirozenému – potřebě vlastnit něco, co má přesah. Lidé už nechtějí jen hezký šperk, ale něco, co vznikne v jejich rukou. Zároveň chtějí prožitek, zastavení, něco, co si odnesou nejen na sobě, ale i v paměti. Charm Bar je malý rituál a ten má podle mě dnes mnohem větší hodnotu než samotná věc.“

Tvořit a relaxovat sem chodí kamarádky, páry na rande, narozeninové oslavy i lidé, kteří si prostě chtějí udělat radost. Nad ateliérem se navíc nachází samostatná místnost určená pro soukromé akce a firemní teambuildingy. 

Kvalitní materiály

Vedle designu kladou důraz také na kvalitu materiálů. Základ tvoří nerezová ocel, která je voděodolná a vhodná pro každodenní nošení. K dispozici jsou také pozlacené varianty nebo přívěsky z mosazi a bižuterního kovu. Všechny používané materiály procházejí laboratorním testováním na zdravotní nezávadnost. „Je to trochu alchymie najít rovnováhu mezi krásou, trvanlivostí a bezpečností. Pro mě je důležité, aby člověk mohl šperk nosit každý den bez obav,“ říká Benešová, která získala ocenění Živnostník roku hl. města Prahy 2023 a jejíž drátovaný šperk vynesl třeba i Vojta Kotek v reality show Zrádci. 

V obchodě najdete i šperky připravené k okamžitému zakoupení – mimo jiné náušnice nebo prstýnky. A pokud šperk nechcete jen tak sundat, nabízejí zde i permanentní náramky na míru. Nové kousky lze zakoupit také prostřednictvím e-shopu. 

Sociální sítě a další plány

Charm Bar funguje teprve necelý rok, přesto už otevřel druhou pobočku v obchodním domě Máj. Významnou roli v jeho rychlém růstu sehrály sociální sítě. Lidé na nich sledují celý proces výroby a často pak přijdou s tím, že si ho chtějí vyzkoušet na vlastní kůži. Mnozí svou návštěvu sdílejí, takže se doporučení šíří přirozeně dál. 

„Často se ale stává, že se zastaví i náhodní kolemjdoucí a odcházejí nadšení právě proto, že nic podobného nečekali. A to je možná nejhezčí část – ten moment překvapení,“ doplňuje majitelka. 

Do budoucna plánují tematické kolekce, workshopy i další zážitkové akce a rozvoj e-shopu, který jim má umožnit zahraniční expanzi. Jak ale Anna Benešová dodává, jejich hlavním cílem zůstává něco jiného. „Přála bych si, aby si lidé od nás neodnášeli jen šperk, ale pocit, že si na chvíli dovolili zpomalit a vytvořit něco, co má jejich vlastní stopu. Dovolit si je totiž v životě důležité.“

Po vlastní zkušenosti můžu říct, že právě v tom spočívá největší kouzlo celého konceptu. Domů jsem si sice odnesla nový náhrdelník, ale ještě větší radost mi udělalo samotné tvoření a netradičně strávený čas s kamarádkou. V době, kdy většinu věcí objednáváme pár kliknutími, je příjemné na chvíli zpomalit a vytvořit si něco vlastníma rukama.

Foto: Dorota Noon, Charm Bar a Monsterance archiv

Společnost JVS Group, která stojí za realizací velkolepých kulturních a vzdělávacích výstav, jako jsou Titanic: The Artifact Exhibition, Harry Potter: The Exhibition nebo Body Worlds, přináší do Prahy další světový fenomén. Tentokrát představuje výstavu Sherlock Holmes: The Exhibition. Od 26. června 2026 do 10. ledna 2027 přibude k dlouhé historii obchodního domu Bílá labuť další výjimečná kapitola. Interaktivní výstava nabídne strhující cestu do mysli nejslavnějšího detektiva všech dob a odhalí jeho převratné vyšetřovací metody.

Sherlock Holmes je fiktivní detektiv, kterého vytvořil skotský spisovatel Arthur Conan Doyle. Poprvé se objevil v románu Studie v šarlatové z roku 1887. Conan Doyle mu věnoval čtyři romány a 56 povídek, ve kterých se Holmes proslavil svou schopností řešit případy pomocí dedukce, logiky a všímavosti k detailům. Stal se jednou z nejslavnějších literárních postav vůbec a celosvětovým kulturním fenoménem. A to natolik, že podle britského průzkumu z roku 2008 si 58 % dotázaných teenagerů myslelo, že se jedná o skutečnou osobu.

Prostřednictvím výstavy se návštěvníci přenesou do Londýna viktoriánské doby a zjistí, jak Sherlock Holmes pomocí svých metod odhaloval nejzáhadnější zločiny své éry. Místo klasické mapy výstavy dostanou zápisník plný stop, se kterým se vydají rozluštit neobyčejný zločin. Díky vlastním pozorovacím schopnostem se mohou pokusit vyřešit zcela nový případ Sherlocka Holmese, který speciálně pro tuto výstavu napsal uznávaný spisovatel Daniel Stashower, zároveň životopisec Arthura Conana Doyla.

Výstava vznikla díky jedinečné spolupráci se společností Conan Doyle Estate Ltd, která je výhradním držitelem práv k Sherlocku Holmesovi a dalším Doylovým dílům a patří členům spisovatelovy rodiny.

„My v organizaci Conan Doyle Estate, která spravuje autorská práva k dílu Arthura ConanaDoyla, si nepamatujeme projekt, který by byl tak rozsáhlý a zároveň tak vzrušující,“ říká její americký zástupce Jon Lellenberg. „Návštěvníci zažijí vědecké i literární podněty, které inspirovaly sira Arthura Conana Doyla k vytvoření právě postavy Sherlocka Holmese. Seznámí se také s jeho jedinečnými metodami vyšetřování a řešení zločinů, díky nimž se stal prvním detektivem svého druhu na světě, a zároveň vstoupí do obou těchto světů včetně autentických míst, kde se vše odehrávalo.“

Výstava je rozdělena do několika tematických celků. Kromě již zmíněné části, ve které mohou návštěvníci vystavit své detektivní schopnosti nejrůznějším nástrahám, zde naleznou také studovnu Arthura Conana Doyla. V ní poznají jeho životní příběh od studia medicíny na Edinburské univerzitě přes působení v Královské koleji chirurgů a práci praktického lékaře v Southsea až po dráhu literárního génia, který se na počátku 90. let 19. století usadil v Londýně a začal se psaní věnovat na plný úvazek. K vidění jsou zde originální rukopisy, dopisy i ilustrace přibližující zkušenosti, které Conana Doyla inspirovaly k vytvoření postavy Sherlocka Holmese.

V další části se návštěvníci seznámí s vědeckými a technologickými objevy 90. let 19. století, které mají svůj význam také v moderní kriminalistice. Sherlock Holmes totiž řešil záhady pomocí pozorování a vědeckého experimentování, tedy metod, které tehdejší detektivové běžně nepoužívali. Za odborné podpory forenzní specialistky a historičky zločinu E. J. Wagner, autorky knihy The Science of Sherlock Holmes, tato část nahlíží do skutečných forenzních studií a ukazuje propojení mezi příběhy Sherlocka Holmese, detektivní vědou a současným světem.

Návštěvníci dále vstoupí na slavnou londýnskou adresu 221B Baker Street, a to přímo do obývacího pokoje Sherlocka Holmese a jeho spolupracovníka doktora Watsona, kde jejich případy začínaly i končily. Tento prostor se nesmazatelně zapsal do představivosti čtenářů po celém světě. Básník Vincent Starrett o tomto slavném místě napsal: „Zde spolu dosud žijí dva muži slavní, kteří nikdy nežili, a proto nemohou zemřít… Zde, i kdyby svět zanikl, oni dva přetrvají, a stále je rok osmnáct set devadesát pět.“

Závěrečná část potěší všechny milovníky popkultury. Představuje totiž bohatou sbírku sherlockovských předmětů, které vznikly během více než 126 let, od filmových kostýmů a rekvizit přes karetní hry a komiksy až po rozhlasové scénáře. Výjimečné jsou především originální rekvizity z filmů o Sherlocku Holmesovi od společnosti Warner Bros. nebo z televizních seriálů Elementary stanice CBS a Sherlock od BBC.

Vstupenky do světa nejslavnějšího detektiva všech dob jsou k zakoupení na GoOut.net.

Z reproduktorů vyhrává elektronická hudba. Lidé tančí, baví se a po sportovní aktivitě doplňují energii kávou nebo elektrolyty místo alkoholu. Pro část mladé generace už totiž alkohol nepředstavuje automatickou vstupenku ke společenskému zážitku. Naopak ho stále častěji vnímají jako překážku pro zdraví, výkon i celkovou pohodu.

Právě takto naladěné lidi spojuje RANNØ club, za kterým stojí Artur Ország a Simona Fišerová. To, co začalo spontánním nápadem inspirovaným videem ze zahraničí, dnes přitahuje stovky lidí napříč Českem i Slovenskem.

„Viděla jsem video, kde lidé tancovali v pekárně, a říkala si, že bych na něco takového sama chtěla jít,“ vzpomíná Simona Fišerová. Když sdílela video na Instagram s otázkou, jestli se podobná akce koná i v Praze, ozval se jí Artur Ország, kterého koncept také zaujal. „Nebo neuděláme vlastní akci?“ napsal jí tehdy. A právě tím odstartoval projekt, který nedávno oslavil první rok fungování.

První akce přitom vznikla bez velkých ambicí a plánů. „Nešli jsme do toho s tím, že budujeme nový run club nebo pravidelný koncept. Chtěli jsme jen propojit hudbu, pohyb a lidi na fajn akci,“ přibližuje Artur. Zlom přišel ve chvíli, kdy na druhý event dorazilo dvakrát více lidí než na první. Tehdy si oba uvědomili, že podobný formát v Česku očividně chyběl a že má smysl pokračovat.

Není to náhoda. Popularita běžeckých skupin – při běhu jedné z nich se ostatně seznámili i Simona s Arturem – v posledních letech výrazně roste, což potvrzují i data ze Stravy. Jen v roce 2024 zaznamenaly běžecké komunity v průměru šedesátiprocentní nárůst účasti. Zároveň sílí i trendy jako soft clubbing nebo sober curious. Mladší generace čím dál častěji hledá způsoby zábavy, po kterých se bude cítit dobře. 

„Nemám ráda ten stav po večerních parties. Člověk je rozbitý nejen další den, ale často ještě několik dní potom,“ popisuje Simona. „Naše akce mají člověka naopak nakopnout. Přijdeš domů s tím, že sis zasportovala, zatančila, poznala nové lidi a pořád máš čas a energii na další věci.“

RANNØ už zdaleka není jen o propojení běhu s ravem. K původnímu Run&Rave postupně přibyly další formáty jako Power&Rave, Padel&Rave nebo třeba Climb&Rave. Nejnovějším přídavkem je Hike&Rave – dopolední výšlap na Ještěd zakončený party na horské chatě se poprvé uskuteční 27. června. 

Lidé nepřicházejí jen za sportem, ale hledají i pocit sounáležitosti. „Potřeba někam patřit je obrovská. Lidé se s RANNØ začali rychle identifikovat a brát ho jako něco svého. Postupně proto vědoměji rozvíjíme i komunitní stránku projektu,“ říká Artur. Zároveň podle něj hraje roli i tlak na výkon a prezentaci sebe sama na sociálních sítích. „Lidé jsou posedlí čísly a chtějí ukazovat, že jsou aktivní.“ 

Od prvního eventu projekt výrazně vyrostl. Pořádá akce nejen v Praze, ale i v dalších osmi městech v Česku, a rozšířil se i na Slovensko. Postupně přidávají další zastávky a sporty a v budoucnu by se chtěli podívat i dál za hranice. 

„Překvapilo mě, jak rychle se dá něco vybudovat, když to děláš upřímně a bez postranních úmyslů. Když něco tvoříš autenticky a s dobrým záměrem, lidé to poznají,“ myslí si Artur, který se vedle RANNØ věnuje modelingu, hudební produkci nebo učí na mezinárodní škole Leonardo V. Academy. 

Velkou roli v růstu projektu hrají i sociální sítě. „Přinášejí nám nové lidi, příležitosti i spolupráce,“ říká Simona, která pracuje v marketingové agentuře a zároveň pokračuje ve studiu marketingu na vysoké škole.

Právě spolupráce jsou pro fungování konceptu důležité i z finančního hlediska, protože část akcí zůstává zdarma. „Nechceme z lidí tahat velké peníze. Spolupráce vybíráme tak, aby byly v souladu s tím, co děláme,“ vysvětluje Artur. Ideální propojení by si oba dokázali představit například se sportovními značkami. A Simona s úsměvem dodává ještě jedno vysněné jméno: „Jednou bychom chtěli spolupracovat s Ewou Farnou, protože na akcích často hrajeme remixy jejích songů.“

Ostatně třeba remix písně Na ostří nože zazněl i během květnového narozeninového Run&Rave, na který dorazilo kolem 670 lidí. Polovinu výtěžku z prodaných vstupenek organizátoři věnovali Nadačnímu fondu Emil. 

„Komunita je pro mě na celém projektu ta nejkrásnější část,“ říká Simona. „To, jaké lidi to přitahuje a jaká atmosféra kolem akcí vzniká, se vlastně těžko popisuje.“

Vedení projektu je pro oba škola. „Jelikož jsme předtím eventy nikdy neorganizovali, naučili jsme se toho opravdu hodně – pracovat pod tlakem, komunikovat s lidmi nebo řešit krizové situace. Zatím šlo naštěstí jen o drobnosti, jako třeba zapomenuté kabely k technice pro DJe,“ zmiňuje Simona. 

S narůstajícím množstvím aktivit a agendy k dvojici přibyli i další pomocníci, ke core týmu se přidala Kateřina Panská. „Nemáme pevně rozdělené role. Spíš si věci přehazujeme podle toho, koho co baví a kdo má zrovna čas. Já obvykle přicházím s novými nápady, Simča se stará hlavně o sociální sítě a Kačka řeší technické věci jako ticketing,“ doplňuje Artur. 

„Díky RANNØ jsme poznali skvělé lidi,“ usmívá se Simona. „I proto bych lidem vzkázala, ať zkouší nové věci. Chápu, že přijít na podobnou akci, obzvlášť sám, může být nekomfortní. Ale většinou to za to stojí.“ 

Zdroj: RANNØ archiv

Jsem tu novej

Kniha Jsem tu novej není jen dalším diplomatickým memoárem, ale především velmi lidským vyprávěním o tom, jaké to je začínat znovu – v nové zemi, mezi novými lidmi a v jiném kulturním prostředí. Britský velvyslanec Matt Field, kterého si Češi oblíbili mimo jiné díky kampani #JsemTuNovej, v knize s humorem, nadhledem i sebekritikou otevírá zákulisí moderní diplomacie. Už od první věty – „Ahoj, jsem Matt a jsem tu novej“ – působí sympaticky a civilně, spíš jako člověk zvědavý na svět než nedotknutelný diplomat. Právě tahle kombinace zvídavosti, schopnosti naslouchat a humoru dělá z knihy čtivé vyprávění.

Field čtenáře bere nejen do Prahy a Thunovského paláce, ale také do Brazílie či Bosny a Hercegoviny. Zmiňuje i Japonsko nebo Keňu, kde působil jako dobrovolník. Vedle příběhů z diplomatické kariéry se zamýšlí nad tím, co vlastně znamená domov, když člověk velkou část života tráví v zahraničí, nebo jak vyrůstání napříč kulturami ovlivňuje jeho děti. Popisuje také to, jaký význam (nejen) pro něj mají sociální sítě či zkušenosti s internetovými trolly a veřejnou kritikou. Kniha nestojí na vysoké politice, spíš na drobných lidských momentech, rozhovorech, trapasech a každodennostech. Jak v předmluvě píše Aňa Geislerová, velká politika se někdy odehrává při rozhovoru v tramvaji, na zahradní recepci nebo nad půllitrem piva. V knize se „nesetkáváme jen s diplomatem, který přijel reprezentovat svou zemi, ale s člověkem, který se mezitím naučil rozumět té naší. A stal se jedním z nás“.

Jsem třicátý první britský velvyslanec v Československu, respektive v České republice od dob první republiky, kdy sir George Clark popíjel na zahradě rezidence čaj s prezidentem Masarykem. Velvyslanců bude ještě mnoho a každému z nich se dostane toho privilegia, že bude sloužit jako opatrovník společné historie a hlubokých pout mezi Čechy a Brity. Ačkoli se poslání každého z nás musí od ostatních lišit s ohledem na to, jak se mění pomyslný příliv a odliv i prudkost vIn zvedajících se v Evropě dvacátého a jedenadvacátého století, máme společný cíl – a já doufám, že tohoto cíle s přispěním svých skvělých kolegů a své rodiny dosáhnu: že vzájemný vztah našich zemí zanecháme v ještě lepším stavu, než v jakém jsme ho nalezli. 

Silnou stránkou knihy je i její otevřenost. Field nepůsobí jako člověk, který chce čtenáře ohromit funkcí, ale spíš jako někdo, kdo se neustále učí. Vedle diplomatických historek tak doporučuje literaturu, která ho obohatila, přemýšlí o důležitosti zvídavosti nebo vzpomíná na dětství, kdy chtěl být plechovkou fazolí. Jsem tu novej je díky tomu inspirativní nejen pro čtenáře zajímající se o diplomacii, ale pro každého, kdo někdy musel vystoupit ze své komfortní zóny. Koupí knihy navíc podpoříte mladé onkologické pacienty prostřednictvím Nadačního fondu Pink Bubble.

Přijďte nás navštívit o Vánocích, a uvidíte stromeček ověšený upomínkami na to množství domovů, které jsme si v průběhu času vytvořili: dvoupatrovým autobusem z Londýna, mosazným dveřním klepadlem ze Sarajeva, brazilským měsíčkem melounu a teď i naším nejnovějším přírůstkem, českým kapříkem. Smyslem těchto suvenýrů není sentimentální Ipění na minulosti – naopak si je vozíme s sebou, abychom uctili a vychutnali si staré vzpomínky, zatímco pro svou rodinu vytváříme nové.

Fitko 

Po románu Eva, který se zabývá dilematem mateřství v současném světě, přichází německá autorka Verena Kessler s další knihou. Fitko začíná lží. Hlavní hrdinka, která zoufale potřebuje práci, při pohovoru v MEGA GYMU tvrdí, že nedávno porodila. Vysvětluje tím, proč její tělo nevypadá tak, jak by se „slušelo“ na zaměstnankyni fitness centra. Postupně sledujeme, jak se z potřeby zapadnout stává posedlost výkonem, kontrolou a vlastním tělem. Kessler přitom od začátku naznačuje, že vypravěčka už v minulosti spadla z velké výšky. 

Výkonnější, pevnější, silnější tělo znamenalo především jedno: práci. Čím víc do něj člověk investoval, tím rychleji dosáhl cíle, potřeboval k tomu jenom disciplínu a silnou vůli.

Kniha je rozdělená do tří „sérií“. Krátké kapitoly se čtou rychle, text hezky plyne a zpočátku má i vtipný tón. Vypravěčka se seznamuje se svaly, které dosud téměř nevnímala – adduktory, abduktory, biceps, triceps, latissimus – a její feministický šéf a trenér Ferhat jí představuje tělo jako projekt, na němž je potřeba pracovat. Autorka přesně zachycuje jazyk fitness kultury – motivační fráze, kult disciplíny i představu, že „lepší verze sebe sama“ čeká na každého, kdo se bude dost snažit. Pod lesklými zrcadly a instagramovou estetikou se ale rychle začíná objevovat něco mnohem temnějšího.

Hlavní postava knihy nemá jméno ani výraznější fyzický popis, což působí záměrně – jako by se do ní mohl promítnout kdokoliv, kdo někdy podlehl tlaku na výkon a dokonalost. Ve druhé části knihy vychází najevo její minulost v korporátním prostředí, kde byla úspěšná a obdivovaná, než se něco zlomilo. Když do MEGA GYMU začne chodit kulturistka Vick, promění se inspirace v nebezpečný objekt fascinace a hranice mezi zdravým životním stylem a sebedestrukcí se začnou rozpadat.

Co denně sním jako modelka pro Victoria’s Secret.

Co denně sním, když se učím na zkoušku.

Co denně sním, abych si udržela břišáky.

Co denně sním, když trénuju na maraton.

Co denně sním, když bydlím v autě. 

Co denně sním jako údajná maminka, která pracuje ve fitku, protože dostala padáka z předchozí práce za to, že provedla něco… vážně, vážně přes čáru. 

Zábavný a ironický román se postupně mění v téměř fyzicky nepříjemné čtení. Kessler umí velmi sugestivně popsat bolest svalů, pach potu i absurdní stravovací rituály, které mají vést k dokonalosti. Fitko není moralizující kritikou fitness kultury, spíš satirickým portrétem společnosti posedlé výkonem a obrazem sebe sama. Zároveň ukazuje, jak nebezpečné může být, když lidé ignorují vlastní limity a snaží se bez zkušeností fungovat jako profesionální sportovci. 

Česká touha 

Hranice mezi tím, co považujeme za „normální“, a tím, o čem se bojíme mluvit nahlas, bývá v otázkách sexuality poměrně tenká. Novinářka Hana Vacková ve své knize Česká touha otevírá dveře do českých ložnic bez senzacechtivosti. O intimitě a vztazích píše otevřeně, s respektem k individuálním rozdílům a s oporou v aktuálních vědeckých výzkumech. Během šesti let nasbírala více než sto autentických výpovědí o touze, identitě, nevěře, studu, BDSM praktikách, asexualitě, etické nemonogamii nebo vlivu náboženství na intimní život. Do knihy nakonec vybrala devatenáct příběhů, které doplnila o širší kontext, data a komentáře odborníků. 

Česká touha přitom není sbírkou pikantních historek ani provokativní sondou do „zakázaných“ témat. Je citlivou průvodkyní lidskou sexualitou – v celé její složitosti, křehkosti, rozmanitosti a proměnlivosti. Vacková ukazuje, jak sexualitu formují psychologické a společenské vlivy – od křesťanské tradice přes sociální sítě až po zpracování traumatu. A jak hluboko pronikají do našich očekávání. 

Dívkám bývají od útlého dětství jako základní morální hodnoty vštěpovány cudnost a zdrženlivost. Tyto stereotypy reálně ubližují ženám i mužům. Vykreslují muže jako neustále toužící, aktivní bytosti a ženy jako pasivní objekty, které se jen podvolují. Ženská sexualita pak v tomto nastavení není vnímaná jako zdroj radosti a svobody, ale jako něco, co jim nepatří a co je potřeba neustále regulovat. 

…

Důsledkem mononormativity je, že většinová společnost o jiných vztahových uspořádáních buď vůbec neví, nebo je automaticky považuje za nepřijatelná. Jak zmiňuje J. ve svém příběhu, už jen samotné otevření debaty o etické nemonogamii bývá často vnímáno jako přiznání k nevěře. Přiznat, že se nám líbí i někdo jiný, je v mnoha vztazích stále absolutní tabu.

Vedle heteronormativních vztahů dostávají v knize prostor také queer lidé, trans a nebinární osoby nebo lidé, kteří žijí mimo tradiční představy o intimitě. Jeden z respondentů například popisuje život s mužským „pásem cudnosti“ a zálibou v cuckoldingu, další respondentka sdílí svůj život subinky, jiný zpovídaný mluví o erotických masážích a samotě. Česká touha připomíná, že žádná univerzální „normální sexualita“ neexistuje – a že největším vítězstvím není počet orgasmů, ale možnost být v intimním životě skutečně sám sebou.

Ženy jako B. se neptají: „Nejsem moc?“ „Co si o tom pomyslí druzí?“, ale spíš: „Je mi v tom dobře? Líbí se mi to? Skutečně to chci, nebo to dělám hlavně pro druhé?“ Podle toho si následně určují, co si budou oblékat, jak se budou chovat, jak aktivní budou při seznamování, s kým a jaký sex budou mít. Rozhodují se tak, aby jim v tom bylo dobře a bezpečně.

Kniha zároveň dobře vystihuje paradox dnešní doby: sex na nás útočí ze všech stran, přesto o něm stále neumíme vést otevřený a bezpečný dialog. Také upozorňuje na to, že sexualita a spokojený intimní život vyžadují celoživotní vzdělávání, otevřenost i sebereflexi. 

Za pozornost stojí i to, že nakladatelství Jan Melvil Publishing, kde kniha vyšla a které je známé především populárně-naučnou literaturou, právě vstupuje do další éry se svou novou beletristickou Edicí 42. V červnu ji odstartuje kniha Antimemetická divize neexistuje. 

Války s odpadem

Představte si plastovou tašku, do které si zákazník supermarketu v Londýně uloží nákup. Doma ji později vyhodí do tříděného odpadu a tím pro něj její existence končí. Jenže právě tehdy její cesta teprve začíná – z recyklačního kontejneru putuje přes britský přístav Harwich, Rotterdam, Německo a Polsko až na jih Turecka, kde končí mezi horami evropského odpadu. Možná bude recyklována. A možná se bude roky rozpadat na slunci. 

Oceňovaný investigativní novinář Alexander Clapp na podobných příbězích ukazuje, že odpad nikdy skutečně nezmizí, ale jen se přesune dál – a také to, že o onu plastovou tašku či třeba kelímek od jogurtu je větší zájem, než si myslíte. To, co považujeme za ekologicky zodpovědné třídění, je často jen prvním krokem v mnohamiliardovém globálním byznysu, v němž se odpad převáží, přeprodává a pašuje přes půl světa.

Clapp během dvou let procestoval pět kontinentů, aby zmapoval skrytý život našich odpadků – a výsledkem je oči otevírající reportážní kniha, která místy působí skoro jako thriller nebo absurdní dystopie. Autor velmi přesvědčivě bourá iluzi, že recyklace automaticky znamená pomoc planetě. Barevné kontejnery a zelené šipky podle něj často spíš tlumí naše výčitky svědomí z nadměrné spotřeby, než aby řešily samotný problém. 

„Odpady jsou globálními exkrementy naší společnosti,“ cituje autor filmaře Fatiha Akina. 

Fascinující – a zároveň děsivé – jsou už úvodní pasáže o Turecku, které se po spuštění kampaně Zero Waste stalo paradoxně největším příjemcem plastového odpadu na světě. V Somálsku se zase údajně plánovaly silnice „odnikud nikam“, jejichž skutečným účelem mělo být zakrytí dovezeného toxického odpadu. Znepokojující je i „odyssea“ lodi Khian Sea, která v roce 1986 vyplula z Filadelfie s nákladem toxického popela a následujících 27 měsíců bezcílně křižovala oceány, protože žádná země nechtěla odpad přijmout. Právě podobné příběhy dělají z knihy mnohem víc než jen „suchou“ environmentální literaturu. Války s odpadem jsou mrazivou připomínkou toho, že zatímco bohatší část světa nakupuje a vyhazuje, ta chudší často nese důsledky. 

Lidé v současnosti každý týden vyrobí tolik nových věcí, jejichž hmotnost odpovídá hmotnosti celého lidstva. A odhaduje se, že jen asi jedno procento výrobků se používá déle než šest měsíců po svém zakoupení. Naše spotřebitelské návyky navazující na výrobu a užívání tohoto zboží a služeb jsou nyní zodpovědné za více než polovinu všech emisí uhlíku. Každý den se ve světě vyhodí 1,5 miliardy plastových kelímků, 125 milionů kilogramů oblečení, 220 milionů hliníkových plechovek nebo 3 miliony pneumatik. Na každého žijícího člověka v současnosti připadá více než jedna tuna vyhozeného plastového odpadu, který je roztroušený někde po souši, uložený v zemi nebo unášený mořem. Není pochyb o tom, že nás na této planetě přežije o tisíce, možná i stovky tisíc let. Jen v oceánu připadá na každého člověka 21 000 kusů plastu. Čistá hmotnost těchto nákupních tašek. držáků plechovek a víček od lahví do roku 2050 překročí hmotnost všech ryb v oceánech a očekává se, že se v nejbližší budoucnosti každých šest let zdvojnásobí. Jen za minutu, kdy jste četli tento odstavec, byl vyhozen další milion plastových lahví a do moří se dostal další popelářský vůz plný plastu.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství PROSTOR, Jan Melvil Publishing a Euromedia Group.

Foto: Tereza Jančarová

discoverFEST je projekt vytvořený partou mladých lidí z generace Z. První akce proběhla 22. 4. 2026, kdy organizátoři pozvali interprety napříč žánry, kteří si podle nich zaslouží na české scéně mnohem větší pozornost. Stačilo vylepit plakáty po pražských školách, spustit promo na sociálních sítích a během chvíle byl podnik CrossClub Prague kompletně zaplněný.

Vzhledem k tomu, že první event měl obrovský úspěch, už 27. 5. uspořádali další akci s názvem discoverRAP, zaměřenou čistě na rapovou scénu.

Tam posunuli celý koncept ještě o level výš. Během jediné noci se na stage vystřídalo neuvěřitelných 23 interpretů a organizátorům se podařilo získat sponzory včetně velkých značek, jako je Capri-Sun. Celý event zároveň ukázal, jak velký zájem mají mladí lidé o objevování nové hudby a podporu začínajících interpretů.

Celou přípravu od začátku až do konce dokumentují pomocí reels na svém Instagramu, kde jejich videa pravidelně sbírají desítky tisíc zhlédnutí. Kromě samotných eventů tak budují i silnou komunitu mladých lidí, které spojuje hudba, kultura a podpora nové generace interpretů.

Vzhledem k tomu, že provedení, myšlenka i cesta tohoto projektu jsou opravdu specifické, zeptali jsme se týmu co-founderů – Tomáše Poláčka, Jany Kulhanové a zpěváka vystupujícího pod jménem Prucca – na pár otázek ohledně celého projektu.

Jak vznikla myšlenka projektu discoverFEST?

„Prvním impulzem bylo zadání školního projektu: vydělat 10 tisíc do konce semestru. No a tehdy jsme přišli s nápadem vlastního hudebního festivalu. Každý jsme z jiného odvětví a každý měl jiné zkušenosti s organizací, ale spojovalo nás nadšení něco zkusit.“

Co bylo hlavním cílem, když jste projekt zakládali?

„Chtěli jsme si to zkusit, šli jsme do toho úplně po hlavě. Na začátku jsme ani nevěděli, jestli někdo přijde, ale nenechali jsme se zastrašit a prostě jsme do toho šlápli.“

V čem se podle vás tenhle formát liší od běžných koncertů a festivalů?

„Nejvíc se odlišujeme výběrem line-upu. Snažíme se dát prostor i těm, kteří mají třeba svoji úplně první show. Nenecháváme celou zodpovědnost za to ‘dotáhnout’ lidi na event jen na interpretech, ale většina marketingové strategie jde za námi. Zároveň vytváříme prostředí, kde můžou návštěvníci objevovat nové žánry nebo svého nového oblíbeného interpreta do playlistu.“

Jak probíhá výběr interpretů do line-upu?

„Line-up na DiscoverRAP jsme vybírali hlavně z interpretů, kteří nám po předchozí akci napsali, že by si u nás chtěli zahrát. Pak jsme udělali ještě open call, přes který jsme našli zbytek line-upu.“

Myslíte si, že mají začínající interpreti dnes dostatek příležitostí se zviditelnit?

„S nástupem sociálních sítí se všem otevřela obrovská možnost být vidět. Jenže zároveň extrémně narostla komunita začínajících umělců. V tak velké skupině lidí, kteří se snaží zazářit a ukázat se, je hrozně těžké být opravdu vidět. Takže příležitosti podle nás existují, ale míst je pořád omezené množství jen pro pár jednotlivců.“

Jaké jsou vaše plány s projektem discoverFEST do budoucna?

„Chceme z discoverFESTu udělat největší festival svého druhu v Evropě. Sledujte nás na Instagramu @discoverfestcz a podpořte svoje local začínající interprety. Do it for the culture.”

Na Instagramu už se navíc začínají objevovat první hinty na další event s názvem discoverDIVAS, takže uvidíme, čím organizátoři překvapí tentokrát. Jedno je ale jisté, rozhodně je na co se těšit.

Foto: Oliver Procházka, Petr Solař

Život plný strastí

Přesně před sto lety, 1. 6. 1926, se v Los Angeles narodila Norma Jeane Mortenson. Hnědovlasá dívka, jejíž rodiče nebyli zcela funkční, a tak dětství trávila u příbuzných a v sirotčinci. V té chvíli ještě nikdo netušil, že ji jednou bude znát celý svět pod uměleckým jménem Marilyn Monroe.

Aby utekla ze sirotčince, provdala se v pouhých 16 letech. Poté, co její manžel narukoval do války, postavila se na vlastní nohy, začala pracovat v továrně a právě zde přišla chvíle, která jí obrátila život naruby – při práci ji vyfotil armádní fotograf David Conover. Zaujala ho natolik, že ji doporučil svým kolegům, a tak se začala objevovat v časopisech. Jejím snem však byla filmová kariéra.

S manželem se rozvedla a začala obcházet castingy. V roce 1950 se jí podařilo vstoupit do Hollywoodu a podepsat smlouvu se studiem 20th Century Fox. Stala se sexsymbolem, ale vcelku nechtěně. Její akty, které byly pořízeny rok předtím kvůli nedostatku financí, prodal daný fotograf magazínu Playboy.

Chodila z natáčení na natáčení, hrála ve filmech jako Někdo to rád horké, Slaměný vdovec nebo Páni mají radši blondýnky. Vadilo jí však, že i přes její intelekt a zájem o poezii či psychologii byla obsazována jen do rolí „hloupých blondýnek“.

Její milostný život byl sledován jako hollywoodský film. Provdala se ještě dvakrát, ale obě manželství skončila rozvodem. Její partneři nezvládali tlak její slávy, popularity u mužů a veřejnosti.

Její život začal nabírat temné obraty, ale téměř nikdo kromě ní o tom nevěděl. Trpěla depresemi, třikrát potratila, novináři ji špehovali i z helikoptér nad jejím domem. Přála si být víc než jen sexsymbol a „hloupá blondýnka“, a proto založila i vlastní produkční společnost.

Marilyn Monroe zemřela v pouhých 36 letech za tragických okolností 5. srpna 1962. Její smrt je dodnes opředena otázkami a není jisté, zda šlo o nehodu, sebevraždu nebo zásah jiné osoby.

První „influencerka“

Marilyn předběhla dobu v mnoha ohledech. Byla jednou z prvních celebrit, která si budovala vlastní veřejnou image, a jednou z prvních žen, která nebyla slavná jen kvůli práci, ale kvůli své veřejné personě.

Byla průkopnicí „signature looku“, který dnes používají téměř všechny celebrity k zapamatovatelnosti. Ve 20 letech vytvořila postavu Marilyn Monroe, své vlastní alter ego, které se stalo její celoživotní rolí.

Blonďaté vlasy, červené rty, beauty mark, to vše byl promyšlený branding sebe sama. Chápala sílu virálních momentů ještě před internetem. Přesně věděla, co bude jen filmová scéna a co se stane popkulturním symbolem.

Zkoumala svůj obličej ve světle, aby našla nejlepší úhly. Byla jednou z prvních, jejíž tvář fungovala jako komerční produkt a její image dokázala prodat téměř cokoliv, včetně samotného snu Hollywoodu.

Pod make-up si často nanášela vazelínu nebo oleje (kokosový či olivový), aby její pleť pod světly zářila. V době, kdy dominoval pudrový finiš, to bylo neobvyklé, ovšem dnes je „glazed skin“ jedním z největších beauty trendů.

Navždy změnila marketing i v módě a reklamě. Například parfém Chanel No. 5 proslavila jedinou větou, když se jí novinář zeptal, co nosí do postele, a ona odpověděla: „Jen pár kapek Chanel No. 5.“ Značka z toho těží dodnes.

Když jeden novinář kritizoval její odvážné červené šaty a napsal, že by na ní lépe vypadal i „pytel od brambor“, studio z toho udělalo geniální PR tah. Marilyn byla vyfocena v tzv. potato sack dress a fotografie jen potvrdily, že její síla nebyla v oblečení, ale v tom, jak uměla prodat sebe sama.

Kontrast módního stylu

Její módní styl se zásadně lišil mezi pracovním a osobním životem. Právě její přirozený styl, který nebyl příliš stylizovaný, je dnes velmi fascinující a odrážejí ho současné trendy jako „tichý luxus“, old money nebo Pinterest minimalismus.

V jednoduchosti je krása. Mezi její časté kousky patřil černý rolák, velké pletené svetry, kabáty nebo bílé pánské oversized košile. V té době byly kalhoty, zejména džíny, stále spojovány spíše s pánským pracovním oblečením, ale ona je běžně nosila.

Právě Marilyn pomohla popularizovat upnutý denim u žen a tím ukázala i svůj feministický postoj v kontrastu s glamour šaty, které nosila ve filmech a na premiérách.

Oproti tomu v roli Marilyn Monroe byla její image dokonale stylizovaná. Její ikonická silueta, úzký pas, výrazné boky, hluboké výstřihy a odhalená ramena, se stala jejím poznávacím znakem.

Její nejslavnější filmové outfity navrhoval kostýmní výtvarník William Travilla, který ji pomohl definovat jako hollywoodskou „bombshell“. Navrhoval kostýmy přímo podle jejího pohybu, aby se při chůzi přirozeně vlnily a zvýrazňovaly její postavu.

Jeho výtvory zahrnují šaty z filmu Slaměný vdovec, které se vznášely nad ventilací, nebo saténové růžové šaty z filmu Páni mají radši blondýnky. Ty se staly ikonickými a jsou dodnes často napodobovány.

Momentem, který se zapsal do historie módy, byly však šaty od návrháře Jeana Louise, které oblékla na narozeniny prezidenta Johna F. Kennedyho, kde zpívala „Happy Birthday“. Šaty vytvořily iluzi „druhé kůže“ a byly poseté tisíci ručně našitými kamínky. Byly tak těsné, že se šily přímo na jejím těle.

Právě tyto šaty později oblékla Kim Kardashian na Met Gala v roce 2022, čímž ukázala, že odkaz Marilyn Monroe přetrvává jak v módě, tak ve společnosti.

„Moudrá dívka zná své limity, chytrá dívka ví, že žádné nemá.“ – Marilyn Monroe, 1953

Rony Plesl je bytostně spjatý se sklem – jako autor s nezaměnitelným rukopisem, tvůrce uměleckých plastik z uranového skla, pedagog UMPRUM i designér ikonických váz, svítidel a nápojového skla. Méně známá je však jeho sběratelská poloha ovlivněná lidskou smrtelností a morálními zásadami. Poloha intimní, neokázalá a vedená spíše vnitřním neklidem než systémem. Zhruba polovina jeho sbírky je nyní poprvé veřejně k vidění – v karlínském sídle J&T Banky si ji můžete prohlédnout do 15. srpna, a to zdarma. Galerie Magnus Art se snaží veřejnosti prezentovat výběr ze soukromých sbírek, Pleslova je už desátá v pořadí. Zároveň jde o jednu z dosud nejrozsáhlejších výstav galerie. Některá z děl jsou tentokrát k vidění i ve veřejnosti nepřístupném atriu banky. 

Název výstavy odkazuje k větě připisované Johnu Lennonovi, kterou Rony Plesl kdysi objevil vyšitou na svém saku. A právě mimochodem, bez předem promyšlené strategie, vznikala i jeho sbírka. „Nejsem typický sběratel, který by začal sbírat kvůli investicím, zdobení domu nebo estetice. Pro mě je to niterní záležitost. Zajímá mě memento mori a sbírám věci, které jsou o životě a smrti. Díla ze sbírky mě navíc inspirují v mé práci,“ říká Plesl, který umění začal kupovat už jako student. Prvním dílem v jeho kolekci byla práce maďarského op-artového umělce Victora Vasarelyho, postupně se však začal soustředit především na českou scénu. Sběratelská kolekce se v galerii potkává s Pleslovými díly – ať už jde o triptych inspirovaný benátskými zrcadly, Křišťálového Krista nebo trnovou plastiku z jemně fosforeskujícího uranového skla. 

„Kdysi jsem si řekl, že když prodám svou první sochu, koupím za ni dílo jiného umělce – jako způsob, jak něco vrátit do sféry, kterou miluji. Deset let jsem učil dějiny umění, mám k nim hluboký vztah a dobře jim rozumím. Zároveň mi přišlo přirozené investovat peníze do něčeho, co má skutečnou hodnotu a krásu,” popisuje vznik sbírky Plesl. „Moje očekávání od sběratelství se v čase proměňují – souvisejí i s osobním životem, s manželkou Šárkou, rodinou, s uměním jako takovým. Sbírka je tak do velké míry odrazem nás obou.“

Výstava, jejíž kurátorkou je Valérie Horváth, představuje práce Josefa Bolfa, Ivana Pinkavy, Milana Knížáka, Jiřího Davida, Karla Malicha, Daniela Pitína, Patrika Adamce, Venduly Chalánkové nebo Jana Merty. Jedinou výraznější zahraniční výjimkou je vietnamsko-dánský umělec Danh Võ, jehož dílo patří pro Plesla k nejintimnějším částem celé sbírky. „Každá věc ve sbírce pro mě má význam. Ale kdybych měl jmenovat jednu z nejhlubších, je to dopis od Danha Võ, což je jeden z nejslavnějších umělců dneška, který pochází z Vietnamu, ale vyrůstal v Kodani. Dopis přepsal jeho otec, kaligraf, podle historického dopisu francouzského evangelisty z roku 1861, v němž se sám před popravou loučí se svým otcem. Vidím tam vztah otce a syna, Asiata a Evropana i vztah k náboženství.“ 

Pro Ronyho Plesla je důležité podporovat také mladé umělce – ostatně na pražské UMPRUM učí už 18 let a jeho ateliérem prošla řada mladých talentů. Krom jiného se jim snaží například předat dovednosti, které on měl to štěstí získat v Itálii. „Benátky jsou moje město. Jezdil jsem tam pravidelně čtyři roky a prožil tam nejinspirativnější období svého života. Itálie mě celkově ovlivnila v komplexnosti, mám pocit, že všechno, co v životě dělám, musí být dotaženo do maxima. I obyčejný pošťák tam má Armani brýle. Obchodník ze sklárny nosí dobrou košili, dobré sako, nedá si špatnou rybu. To mě hodně ovlivnilo,“ říká o městě, kde sbíral zkušenosti v jedné z nejstarších rodinných skláren na světě. V roce 2022 zde během benátského bienále představil také svou práci. 

K nejdiskutovanějším exponátům výstavy se řadí určitě Zmrd od Ondřeje Filípka, dílo, které Plesl označuje za jedno ze svých nejoblíbenějších. Přestože název i podoba sochy mohou působit provokativně, vnímá ji jako pozitivní symbol, jako malého postiženého chlapce, který čelí nepřízni osudu a ztělesňuje každodenní boj a lidskou odolnost. 

Umění v galerii jakoby mimochodem vytváří jakousi svatyni kontemplace nad tím, co je pro nás důležité. Od velkých gest a duchovní vznešenosti přes tiché intimní příběhy až po bodavý smysl pro humor. Ostatně, to podstatné se skutečně někdy děje jen tak mimochodem.

Zdroj: Anna Pleslová

Komplexní zážitek nového cirkusu 

Na scénu Jatek78 se vrací divácky oblíbená inscenace SENSES souboru Cirk La Putyka a finského režiséra Maksima Komara. Představení uváděné od 26. do 31. května propojuje historii cirkusového umění s moderním jazykem nového cirkusu. Představení hravě překračuje žánrové hranice – kombinuje vzdušnou i pozemní akrobacii, tanec, pantomimu, žonglování, klauniádu i práci s objekty a nabízí tak komplexní zážitek nového cirkusu, kde se tělesnost, emoce a vizuální poetika prolínají v jeden celek. Těšit se můžete na intenzivní zážitek, který se dotkne všech smyslů, a na atmosféru cirkusového šapitó. 

„Stejně jako často u mých projektů s úžasným souborem Cirk La Putyka začal i tento tím, že jsem se snažil uchopit širokou škálu talentů v obsazení, které zahrnovalo hudbu, tanec, různé formy divadla, cirkusové disciplíny, sport a další oblasti. Poté jsem si začal představovat různé způsoby, jak tyto schopnosti kombinovat,“ přibližuje Maksim Komaro. „Tento proces se prolíná s mým dlouhodobým studiem historie performativního umění. Zajímají mě dovednosti a myšlenky, které existovaly, ale byly zapomenuty, nebo okamžiky v historii, kdy došlo k určité ‚trhlině‘ v estetickém kánonu. A také to, zda si lze představit, že by se tato trhlina otevřela ještě více a odhalila imaginární prostor modernity nebo uměleckého přístupu, který nikdy nedostal možnost se rozvinout.“

Pod Komarovým režijním vedením vystupuje v SENSES devět talentovaných umělců, jejichž výkony doprovází hlas vypravěče Jiřího Kohouta (v alternaci s Adamem Jourou). Síla inscenace nespočívá jen v technické preciznosti performerů, ale i v citlivé práci s hudbou, světlem a scénografií. Inscenace osciluje mezi minimalistickou poetikou a hravou inspirací tradičními cirkusovými čísly, díky čemuž dokáže oslovit děti i dospělé, zkušené fanoušky nového cirkusu i diváky, kteří se s tímto žánrem setkávají poprvé.

Komaro v inscenaci navazuje na svou dlouholetou spolupráci se souborem, se kterým v minulosti vytvořil projekty jako Isole, Batacchio nebo Kaleidoscope. Letos na podzim navíc chystá na zdejší scéně novou premiéru a zároveň se v prostoru Azyl78 uvede jeho autorská inscenace Okamžik. 

Cesta životem 

Z repertoáru Cirku La Putyka, který je v blízké době k vidění, dále doporučujeme představení Up End Down, jeden z nejzásadnějších titulů souboru. Up End Down je příběhem člověka, který žije jen se svými vzpomínkami, pohledem na cestu od narození do smrti skrze naše fantazie, na cestu mezi zemí a nebem. 

Současná „remastered“ podoba představení měla premiéru v prosinci loňského roku. Díky přepracované hudební složce, kterou pro jedenáctičlenný orchestr připravili autoři původní hudby Jan Maxián a Jan Balcar, nabízí tato verze ještě intenzivnější zážitek. Up End Down je zároveň dílem, které se mění organicky, s životem interpretů. „Představení se samo vyvíjí tím, jak ho hrajeme, tím, jak nabíráme zkušenosti, ale také tím, jak stárneme,“ říká režisér inscenace Rostislav Novák. Jednu z hlavních rolí hraje už od premiéry i jeho otec Rostislav Novák st. „V Up End Down jsme se s tátou poprvé potkali na jevišti. Vidět, jak s tou rolí 14 let žije, je pro mě vždycky fascinující zážitek,“ dodává.

Divadlo mladé generace

Prostor dostává i mladá divadelní generace. Od studia J.A.N.T.A.R. jste mohli na scéně Jatek78 už zhlédnout komorní a tíživou inscenaci Čekání, nyní máte příležitost navštívit ještě derniéru představení Ve jménu Hamleta, které nabízí současný pohled na Shakespearovu klasiku. Režisér Otto Dušek pracuje s tradičním principem, kdy všechny role ztvárňují muži, zároveň ale text obohacuje o groteskní a satirické prvky. Výsledkem je dynamická adaptace, která odhaluje temnotu rodinných vztahů, sobectví i manipulaci, aniž by ztrácela kontakt s dnešní generací diváků. V jedné z hlavních rolí se představí také Maxmilián Kocek, známý z minisérie Metoda Markovič či seriálu Sex O’Clock. 

Za zmínku stojí také Černá voda od KAMPAK kolektiv. Režisér David Czesaný zve diváky do atmosféry jedné magické letní noci u koupaliště, kde se prolínají vzpomínky, sociální rozdíly i dávno neuzavřené emoce. Program Jatek78 tak ukazuje, že vedle etablovaných jmen dokáže podpořit i novou generaci tvůrců a performerů.

Zdroj: Jatka78 archiv

Tato osoba má na kontě nespočet populárních songů, jako například Flashing Lights, Heartless a nebo také píseň Father z již zmiňovaného alba Bully. Tyhle písničky slyšel každý z nás alespoň jednou a možná je doteď poslouchá. Je tady ale i část lidí, která by Kanyeho chtěla vidět naživo a touží si naplno užít jeho show, kde pobíhá po točící se zeměkouli a kolem něj se rozléhají oblaka a nekonečno hvězd. Právě tady nastává problém s jeho velmi kontroverzní stránkou. 

Ye byl pro mnoho lidí idolem, vzorem a jeho legendární tweety bavily celý svět. Byl známý jako cílevědomý, pracovitý člověk, který si šel za tím, co chtěl tak dlouho, dokud toho nedosáhl. Jeho hudba byla plná motivujících slov a sebevědomí, dokud v roce 2022 nepřišel zvrat v jeho kariéře. Kanye začal veřejně projevovat antisemitismus a obdiv k nacismu. To pobouřilo několik milionů lidí a jeho popularita se počala proměňovat spíše v nechuť, masivní ztrátu spoluprací a omezení na sociálních sítích. Ye se snažil na internetu všelijak obhájit, prohlašoval o sobě, že samozřejmě nacista není, jenže jeho chování nás přesvědčovalo o opaku. I když to posledních pár let přestala většina z nás řešit, v březnu roku 2026 je tohle téma opět na pořadu dne. 

Kanye měl vystoupit na několika místech a na několika místech jeho koncerty také zrušili. Například v Polsku, kde se vláda ostře ohranila kvůli tragické historii této země. Dále v Londýně, kdy se úřady rozhodly neudělit mu cestovní povolení ETA a v důsledku toho se zrušil celý festival Wireless Festival. Ke zrušení došlo i v Marseille a nebo v Basileji. Na lámání chleba došlo i u nás v Praze. Ye se má objevit u nás v České republice 26. července v pražské Chuchle aréně. Na internetu začal obrovský zmatek, jednak kvůli tomu, že se každý den měnil stav události. Jeden den Kanye vystupovat měl a druhý den se napsalo že určitě ne. Zároveň se lidé začali bouřit a podepisovat petice proti koncertování umělce v Praze. Zastupitelstvo městské části Praha – Velká Chuchle schválilo nesouhlasné stanovisko k pořádání tohoto koncertu. Primátor Bohuslav Svoboda se k situaci vyjádřil tak, že nehodlá interpretovi poskytovat pódium.

Chuchle aréna je však soukromý pozemek, takže stát ani radnice nemají v této situaci hlavní slovo. Avšak k pořádání události jako je tato je zapotřebí nespočet povolení a tam už by mohl nastat zádrhel. Ředitelka arény se prozatím vyjádřila, že ve vystoupení nevidí problém. Nynější stav je tedy takový, že koncert není zamítnutý, ale ani povolený a zatím není možnost si zakoupit lístky. Otázkou tedy je, zdali by se vůbec měl uskutečnit. 

Kanye je sice gigant hudebního průmyslu, vlastník úspěšné značky Yeezy, ale také je to osoba s nelidskými názory. Měli bychom oddělit umělce od umění, nebo už to po jeho skandálech nedokážeme? Chceme, aby člověk, který veřejně projevoval obdiv k nejhorší ideologii chodil v ulicích, kterými chodíme i my, toužíme ho zde zahlédnout? Komu přesně jdou peníze z koncertu a pokud by se vystoupení konalo a my si zakoupili lístek, koho tím podporujeme? Tohle jsou otázky, na které bychom se všichni měli ptát. 

Zdroj fotografií: 1, 2, 3

Letos 21. dubna by Alžběta II. oslavila své sté narozeniny. Panovnice z rodu Windsorů zemřela 8. září 2022 ve věku 96 let po více než sedmdesáti letech na trůně. Výročí jejího narození si Británie připomíná s typickou kombinací úcty, tradice i nenápadného smyslu pro spektákl. Nejde přitom jen o oficiální ceremonie, ale o širší kulturní fenomén – připomínku ženy, která se během života proměnila v symbol, k němuž se stále znovu vztahují jak Britové, tak zbytek světa. 

Vzpomínání, úcta i byznys 

Jedním z hlavních bodů oslav je rozsáhlá výstava v The King’s Gallery v Buckinghamském paláci, která mapuje královninu módní historii. Vůbec poprvé v takovém rozsahu představuje přibližně dvě stovky modelů z deseti dekád jejího života, přičemž zhruba polovina z nich nebyla dosud nikdy vystavena. K vidění jsou ikonické kusy včetně korunovační róby či svatebních šatů, ale i civilnější outfity, které ukazují, jak promyšleně pracovala se svým veřejným obrazem.

Součástí programu k výročí je i mimořádné zpřístupnění prostor, které byly dosud veřejnosti uzavřeny – například soukromých apartmánů v Palace of Holyroodhouse. Výročí tak nabízí nejen pohled na instituci monarchie, ale i na její intimnější, lidskou rovinu.

Vedle toho vznikají tematické kolekce a suvenýry – od oficiální porcelánové řady inspirované královniným šatníkem až po limitované módní doplňky. Kavárny servírují speciální „birthday tea“, Royal Mint vydává pamětní mince a výlohy obchodů se plní motivy odkazujícími k ikonickému stylu panovnice.

To všechno ukazuje, že Alžběta II. nebyla jen hlavou státu, ale i kulturním fenoménem. Její obraz se postupně proměnil v kolektivní mýtus, do nějž si lidé promítali představy o stabilitě, kontinuitě a řádu.

Královna jako mozaika příběhů

Právě tuto mnohovrstevnatost se snaží zachytit i kniha Podivuhodná cesta kolem královny od uznávaného britského satirika Craiga Browna. Titul, který dokonce získal požehnání od samotné královské rodiny, přináší na královninu osobnost méně tradiční pohled. Nyní vychází v českém překladu v nakladatelství PROSTOR.

Brown nenabízí klasickou biografii. Místo lineárního vyprávění skládá portrét královny z mnoha drobných momentů – historek, deníkových záznamů, mediálních výstupů i osobních svědectví. Výsledkem je koláž, která je místy absurdní a komická.

Ukazuje například, jak se realita dvorského života ohýbá pod tíhou tradic. V jednom z popisovaných momentů se například noví členové Tajné rady (Privy Council) učí klečet na polštáři a líbat panovnici ruku, aniž by ztratili rovnováhu. Zdánlivě banální epizody tak odhalují podstatu systému, který funguje na rituálu, symbolice a (ne)psaných pravidlech. 

Živý mýtus

Stejně důležitou roli hrají i sny, které o královně lidé mají. Brown naznačuje, že sama její existence byla do jisté míry snem – kolektivní představou, která přesahovala konkrétní osobu. Pro mnohé ztělesňovala matku národa, oporu a zejména idol. To v našem rozhovoru potvrzuje i překladatel knihy Michael Žantovský: „Královna Alžběta II. byla nejen fyzická osoba, ale i živý mýtus.“ 

Žantovský se s Alžbětou II. setkal jakožto někdejší velvyslanec několikrát – poprvé v roce 1990 při návštěvě Václava Havla v Británii. „Byla to první panovnice, se kterou jsem se v životě setkal, tak trochu zjevení. Ale už tehdy na mě zapůsobila svou vlídností. Od té doby můj obdiv k ní jenom vzrostl,“ vzpomíná.

Podle něj byla její výjimečnost daná nejen délkou vlády, ale především přístupem k vlastní roli. „Od jiných monarchů se lišila nejen délkou svého pobytu na trůně, ale naprostou oddaností své službě a odevzdaností svému údělu. Právě tím si získala úctu svých poddaných i lidí na celém světě.“ 

Symbol stability 

Na knize Žantovský oceňuje především její neotřelý přístup. „Není to klasická královská biografie. Ty jsou většinou náhražkou prášků na spaní. Podivuhodná cesta kolem královny se skládá ze stovek příběhů setkání významných i obyčejných lidí s královnou, v nichž se odrážejí jejich vlastní očekávání, předsudky, sny a naděje,“ popisuje. „Když mi nakladatel Aleš Lederer nabídl volbu mezi překladem nesmírně nudného životopisu jednoho z nejzábavnějších lidí na světě, Woodyho Allena, a nesmírně čtivého a zábavného životopisu jedné z definice nejnudnějších světových osobností, britské královny, zvolil jsem si bez váhání to druhé.“

Práce na překladu pro něj znamenala i návrat do prostředí, ve kterém strávil šest let jako velvyslanec. Přesto zjistil spoustu nových informací. „Musel jsem se zorientovat ve stovkách detailů britské dávnější i moderní historie, dvorského života i různých epizod z dějin windsorské dynastie. Spoustu věcí jsem si musel ověřovat a spoustu nových věcí jsem se i dozvěděl.“

V předvečer královniných nedožitých sta let proběhla na Britské ambasádě akce k uvedení knihy. Jejím kmotrem se stal britský velvyslanec Matt Field. Ti, kdo se chtějí o knize dozvědět víc – nejen od jejího překladatele, ale i od samotného autora – by si měli do diáře zapsat 16. května. Craig Brown bude spolu s Michaelem Žantovským debatovat v sobotu od 10 hodin na veletrhu a festivalu Svět knihy.    

Výročí přichází v době, kdy se monarchie proměňuje. Karel III. stále stojí spíše na začátku své vlády a podle Žantovského bude jen obtížně navazovat na odkaz královny. „Těžko bude mít příležitost se zapsat do britské historie stejně hluboko jako jeho matka. Ale očividně po ní zdědil oddanost svému poslání a snaží se mu dostát co nejdůstojněji,“ říká a dodává, že to neplatí o všech členech královské rodiny. O to silněji dnes působí připomínka Alžběty II. jako symbolu určité jistoty. 

V době, kdy online i kamenné obchody zaplavují tematické předměty a vzpomínkové akce přitahují tisíce návštěvníků, je dobré si připomenout, že skutečný odkaz Alžběty II. leží jinde. Ne v mincích nebo čajovém servisu, ale v příbězích, které po sobě zanechala – a které se teď znovu vyprávějí. 

Zdroj fotografií: Profimedia, Annie Leibovitz (Vanity Fair), Cecil Beaton (Royal Collection Trust), Getty Images, Zuzana Povýšil Schedová (launch knihy)