Mistryně autoportrétů a příběhy ukryté v obrazech

Srážka autobusu s tramvají a bouřlivé manželství s Diegem Riverou. Dvě události, které zásadně ovlivnily život jedné z nejvýznamnějších mexických umělkyň. Fridu Kahlo již od útlého věku trápilo chatrné zdraví. Jako malá prodělala obrnu, která zanechala její pravou nohu slabší a deformovanou. V osmnácti letech však přišla pohroma, která navždy změnila její život. Autobus, v němž cestovala, se srazil s tramvají a ocelové zábradlí jí probodlo pánev i břicho. Utrpěla řadu vážných zranění, včetně zlomené páteře. Během dlouhé rekonvalescence na lůžku začala Frida zahánět nudu malováním. Z dívky, která snila o kariéře lékařky, se tak postupně stala jedna z nejvýznamnějších umělkyň 20. století. Nad postelí měla zavěšené zrcadlo, díky kterému mohla zpodobňovat vlastní tvář na plátno. Sama říkala, že maluje především sebe, protože je člověkem, kterého zná nejlépe. Z přibližně 143 obrazů, které během života vytvořila, tvoří 55 právě autoportréty.

Při konzultaci svých obrazů se seznámila s Diegem Riverou, kterého si později vzala. Jejich manželství však bylo plné vrcholů i pádů. Kvůli následkům nehody Frida nemohla donosit dítě, po kterém velmi toužila, a oba manželé se zároveň potýkali s nevěrou. Za svého života byla známá především jako Riverova manželka, dnes je tomu naopak.

Její zdravotní stav i manželství se postupně zhoršovaly. Během života podstoupila přibližně třicet operací a nosila sádrové i kovové korzety. Není proto divu, že její tvorba byla mimořádně osobní a odrážela fyzickou bolest, psychické prožitky i složitý partnerský život. Frida však nebyla jen symbolem bolesti. Stejně silně do svých obrazů promítala lásku k Mexiku, jeho tradicím, barvám a lidové kultuře, které se staly nedílnou součástí jejího výtvarného jazyka. Prostřednictvím svých obrazů tedy vyprávěla příběhy o sobě nebo o politice a problémech, na kterých jí záleželo. Možná právě proto je dnes považována za jednu z ikon feminismu. Ve svých dílech otevřeně zobrazovala témata, o kterých se tehdy příliš nemluvilo – ženské tělo bez idealizace včetně ochlupení, potraty, bolest i otázky ženské identity. Nemalovala proto, aby vyhověla představám o ženské kráse, ale aby zachytila vlastní zkušenost.

Vlivná umělkyně, kulturní fenomén a komerční ikona

Jak se z mexické malířky stala jedna z nejznámějších osobností světového umění? Právě na tuto otázku hledá odpověď výstava Frida: Vznik ikony v Tate Modern. Návštěvníky provází životem Fridy Kahlo od jejích osobních příběhů až po proměnu v celosvětový kulturní fenomén a představuje i pojem „Fridamanie“ – fascinaci její osobností, stylem a uměním, která přetrvává dodnes.

Expozice představuje více než třicet ikonických děl Fridy Kahlo a doplňuje je fotografiemi, osobními předměty, tradičními oděvy i šperky, které pomáhají přiblížit různé podoby její osobnosti – umělkyně, intelektuálky, politické aktivistky i ženy hluboce zakořeněné v mexické kultuře. Součástí výstavy je také více než dvě stě děl jejích současníků i umělců, které svou tvorbou ovlivnila a rozsáhlá kolekce předmětů dokumentujících, jak se z Fridy Kahlo stala globální kulturní ikona.

Pokud si chcete návštěvu užít naplno, Tate Modern nabízí také doprovodný program, jehož jednotlivé akce se konají v konkrétních termínech. Návštěvníci mohou využít komentované prohlídky s odborným průvodcem nebo navštívit promítání filmu Frida z roku 2002. Příjemným zakončením může být návštěva restaurace Tate, kde je možné po předchozí rezervaci ochutnat speciální menu inspirované životem a tvorbou Fridy Kahlo – každý chod odkazuje na jinou kapitolu jejího příběhu.

Frida: Vznik ikony není jen přehlídkou slavných obrazů. Ukazuje, proč je Kahlo i více než sedmdesát let po své smrti jednou z nejdiskutovanějších osobností světového umění.

Od deformací vlastního těla k přírodě

Kubánsko-americká umělkyně, vzpírající se dotěrnému mužskému pohledu, reagující na násilí páchané na ženách, kritizující přehlížení zkušeností nebělošských žen v tehdejším feminismu a pracující s přírodními materiály. Ana Mendieta byla tvůrkyní, pro kterou se vlastní tělo stalo uměleckým prostředkem k vyprávění o identitě, ztrátě domova a vztahu člověka k přírodě.

Ve dvanácti letech byla v rámci projektu americké vlády oddělena od rodičů a poslána z Kuby do Spojených států. Právě tato zkušenost exilu a odloučení od rodné země se později stala jedním z nejdůležitějších motivů její tvorby. Studovala malířství, poté se začala věnovat performativnímu umění a v multimediálním programu německého umělce Hanse Bredera začala experimentovat s fotografií a vlastním tělem. Obličej, hýždě, ňadra. To vše nelichotivě přimáčklé na skleněnou desku. Prostřednictvím těchto fotografií ukázala, že své tělo odmítá podřizovat očekáváním okolí. Ve své rané tvorbě zároveň reagovala na násilí páchané na ženách prostřednictvím performancí a fotografií.

Postupně se její pozornost stále více obracela k přírodě a spirituálním rituálům starých kultur. Krev se v jejích dílech stala symbolem života, smrti i znovuzrození. Odloučení od rodné Kuby v ní zároveň probouzelo potřebu znovu nalézt spojení s krajinou a přírodou. Právě tehdy vznikají tzv. zemní sochy – fotografie a instalace v přírodě, na nichž autorčino nahé tělo splývá s kameny, bahnem, listím nebo peřím. Šlo jí především o vyjádření myšlenky, že lidské tělo je součástí přírodních cyklů a po smrti se do nich opět vrací.

Ana Mendieta se pohybovala v prostředí feministické umělecké scény, která usilovala o větší zastoupení umělkyň ve výstavách a sbírkách amerických galerií. Zároveň však kritizovala tehdejší přístup za to, že přehlížel zkušenosti nebělošských žen. Tragicky zemřela po pádu z okna svého newyorského bytu ve 34. patře. Její manžel, minimalistický sochař Carl Andre, byl obviněn z vraždy, soud ho však zprostil viny. Okolnosti její smrti dodnes vyvolávají debaty.

Pro Anu Mendietu nebylo tělo objektem k pozorování, ale jazykem, kterým vyprávěla o domově, identitě i přírodě.

Odhalení do hloubky

Výstava v Tate Modern nabízí možnost nahlédnout do tvorby Any Mendiety v mnohem širším kontextu. Vedle jejích ikonických děl představuje také filmy, rané malby a pozdější sochařské práce, z nichž řada nebyla ve Spojeném království dosud vystavena. Velká pozornost je věnována především její slavné sérii Silueta, ve které Mendieta zkoumala vztah lidského těla, krajiny a přírody.

Expozice tak nepředstavuje pouze jednotlivé práce, ale umožňuje lépe pochopit otázky, kterými byla protkána celá její tvorba – hledání identity, vztah k rodné zemi a hluboké propojení člověka s přírodním světem.

Umělecké experimenty

Vše je v pohybu – obraz, světlo a nakonec i samotný divák, který se stává součástí díla. Julio Le Parc byl argentinským umělcem, který však odjel do Paříže, kde se navždy usadil a stal se jednou z významných osobností evropské umělecké scény.

Už v rané tvorbě se zajímal o skupinu Arte Concreto-Invención a hnutí Spazialismo. První z nich vycházelo z geometrické abstrakce a odmítalo pouhou nápodobu reality, zatímco Spazialismo hledalo nové možnosti umění prostřednictvím propojení vědy, techniky, moderních technologií, barvy, zvuku a prostoru. Tyto myšlenky se promítly i do Le Parcovy tvorby, ve které začal experimentovat s pohybem, světlem a vnímáním diváka.

Julio odmítal, aby se člověk na obraz pouze pasivně díval. Prostřednictvím pohybu, světla, barev a různých prostředí zapojil publikum natolik, že se stalo součástí samotného díla. Byl také spoluzakladatelem skupiny Groupe de Recherche d’Art Visuel, která usilovala právě o propojení díla a diváka.

Ve svých experimentech pokračoval především v oblasti světelné projekce. Sekvence světelných vibrací a záblesků doprovázené zvuky vytvářejí intenzivní zážitek, který diváka vtáhne přímo do uměleckého procesu. Vedle obrazů a světelných instalací se věnoval také monumentálním sochám ve veřejném prostoru po celém světě.

Julio Le Parc tak změnil představu o tom, co může být obrazem. Jeho díla už nebyla určena pouze k pasivnímu pozorování – divákův pohled, pohyb a vnímání se staly důležitou součástí jejich prožitku.

Lákání světlem a třpytem

Hravá expozice, která nenechá návštěvníky v klidu. Le Parcova sedmdesátiletá kariéra je představena prostřednictvím instalací, světelných soch a velkoformátových obrazů. Výstava je plná světla a třpytu, které lákají diváka k objevování díla z různých úhlů. Zároveň ukazuje hloubku a rozmanitost umělcovy tvorby i jeho přesvědčení, že umění má být přístupné každému, nejen odborníkům.

Právě proto přináší výstava zcela odlišný zážitek. Divák už není pouze pasivním pozorovatelem, ale sám rozhoduje o tom, jakým způsobem bude jednotlivá díla vnímat a prožívat.

Zpěv jako kolektivní zážitek

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, co všechno dokáže lidský hlas? Litevská umělkyně Lina Lapelytė ano. V hlasu nevidí pouze prostředek komunikace nebo hudební nástroj, ale také způsob sdílení zkušenosti. Ve své tvorbě propojuje experimentální hudbu, operu, performanci a vizuální umění a zkoumá, co se stane, když se hlas jednotlivce promění ve společný zpěv. Do svých projektů zapojuje profesionální i amatérské interprety a zpochybňuje tím rozdíl mezi umělcem a divákem.

Její tvorba stojí na spolupráci a vytváření společného prožitku. Prostřednictvím zpěvu otevírá témata zranitelnosti, mezilidských vztahů i toho, kdo má ve společnosti možnost být slyšen. Ve svých dílech zároveň pracuje s prvky popkultury, ekologie, nostalgie a genderových stereotypů.

Linin svět her

Zvuky. Pohyby. Improvizace. Instalace podobná bludišti proměňuje prostor v místo, kde mohou návštěvníci společně vytvářet dílo. Vydávat zvuky, reagovat pohybem, poslouchat ostatní a spojovat jednotlivé projevy do výsledné kompozice.

Ostrov Serendipity stírá hranici mezi divákem a performerem. Návštěvník není pouze pozorovatelem, ale stává se součástí vznikající choreografie a zvukové kompozice, která se pokaždé promění podle lidí, kteří jsou právě přítomni. Je to místo, kde se umění, hudba a improvizace setkávají zcela nečekaným způsobem.

Hlas africké identity

Měla se stát právničkou, ale vždy cítila, že má kreativní duši. Právě běh ji nakonec přivedl k tanci, který se stal nedílnou součástí jejího života. Nora Chipaumire je zimbabwská umělkyně pracující na pomezí pohybu, divadla, filmu, zvuku a sochařství. Ve své tvorbě zpochybňuje a zároveň vědomě pracuje se stereotypy o Africe, černošském těle, umění, kultuře, kráse i ženské roli. Často vychází z vlastního životního příběhu, prostřednictvím kterého otevírá hlubší otázky identity, historie a moci. Střet černošské ženy s maskulinitou, mocí, sexualitou i odmítáním proměňuje v pohyb, zvuk a manifesty. Zajímá ji, jak se z těla stává nositel paměti, historie i odporu vůči stereotypům. Ve své novější tvorbě se zároveň vrací k mytologii národa Shona a hledá způsoby, jak vyprávět africké příběhy z vlastní perspektivy, nikoli pohledem koloniální historie.

Její práce není určena pouze ke sledování, ale především k prožitku. Umění je zde prostorem pro učení, dialog a hledání nových způsobů, jak sdílet historii a zkušenosti lidí, jejichž hlasy byly dlouho přehlíženy. Tvorba Chipaumire předkládá divákovi příběhy o africké identitě, které vypráví z vlastní zkušenosti.

Zvuky skal

Skály nesoucí příběhy a energii předků. Tento živý organismus zvaný gadzi, vyrobený výhradně ručně, vtahuje návštěvníka do krajiny inspirované Zimbabwe, kde může naslouchat zvukům a reagovat na ně vlastním pohybem. Gadzi je spjata s legendami národa Shona a představuje ztělesnění trvalé odolnosti přesahující koloniální představy. Je považována za matku božstva, která podle legend dala vzniknout skalním útvarům Balancing Rocks. Zvuky z reproduktorů zabudovaných do dřevěných boxů doplňuje tradiční nástroj mbira. Tyto ručně vyrobené rezonátory podtrhují důmyslnost afrických i diasporních přístupů ke zvukovým technologiím.

Chipaumire zve publikum k interakci s instalací – nahlédnout mezi skály, posadit se na reproduktory, vnímat zvuk a reagovat na něj vlastním pohybem.

Praktické informace k expozicím Tate Modern

Frida: Vznik ikony – 25. června 2026 – 3. ledna 2027

Ana Mendieta – 15. července 2026 – 17. ledna 2027

Julio Le Parc – Světlo. Barva. Akce – 8. června 2026 – 3. května 2027

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, ostrov Serendipity – 25. července – 31. srpna 2026

Komise pro nekonečna Nora Chipaumire: Gadzi – 3. června – 23. srpna 2026

Termíny výstav i doprovodných programů se mohou měnit, proto je vhodné před návštěvou ověřit aktuální informace na stránkách Tate Modern. U většiny akcí je vhodná rezervace předem.

Kredity fotografií:

Frida: The Making of an Icon

Frida Kahlo, Untitled [Self-portrait with thorn necklace and hummingbird] 1940. Nickolas Muray Collection of Mexican Art.

Frida Kahlo, Memory (The Heart) 1937. Private Collection.

Frida Kahlo, Self-Portrait (With Velvet Dress) 1926. Private Collection.

Installation images. Photos © Tate (Larina Annora Fernandes).

Ana Mendieta

Ana Mendieta, Imágen de Yágul 1973. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta, Bird Run 1974. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta, Untitled: Silueta Series 1976. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta Untitled: Silueta Series 1978, remade 2026, installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Ana Mendieta installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Ana Mendieta Untitled (Glass on Body Imprints) 1972/1997. installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Julio Le Parc – Light. Colour. Action.

Julio Le Parc with Reflective Blades. © Atelier Le Parc 2026 ADAGP Paris, and DACS London.

Julio Le Parc, Series 37 n°1, 1970. Lent by the Atelier Le Parc 2026 © ADAGP, Paris and DACS, London 2025

Installation images. Photo © Tate Photography (Kathleen Arundell)

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, Serendipity Island

Rugilė Barzdžiukaitė, Vaiva Grainytė, Lina Lapelytė, Sun&Sea (Marina), 2019, Lithuanian Pavilion, Biennale Arte 2019, Venice, organised by Nida Art Colony, Curated by Lucia Pietroiusti, Photo by Andrej Vasilenko.

Lina Lapelytė, What Happens With a Dead Fish?, Theater Spektakel, Zurich, 2022. Photo: Kira Kynd.

Installation images. Photo © Tate (Reece Straw) 

Infinities Commission Nora Chipaumire: Gadzi

nora chipaumire, NEHANDA2021 © Alla Kovgan @ Mko Malkhasyan

Installation images. © Tate Photography (Sonal Bakrania)

Ať už vyrážíte na girls trip nebo rodinnou dovolenou, každý si chce přivézt nějakou vzpomínku. Magnetků na lednici nebo náramků z mušlí už má doma většina z nás dost. Proč si tedy nepřivézt módní kousek nebo kosmetický produkt, který se stane součástí vašeho každodenního šatníku či beauty rutiny? Rozpoznat kvalitní lokální značku od předraženého turistického obchodu ale nemusí být jednoduché. Proto je dobré už předem vědět, po čem se při nakupování vyplatí koukat.

Itálie

Jednou z nejoblíbenějších prázdninových destinací i módních velmocí je samozřejmě Itálie, a to nejen v oblasti high fashion. Přivézt si z dovolené něco od Gucci nebo Prady je sice lákavé, Itálie ale nabízí i kvalitní a cenově dostupnou módu.

Jedním z nejrozšířenějších módních řetězců je značka OVS. Drží se typického italského smyslu pro eleganci, jednoduchost a nadčasové střihy, přičemž cenově se pohybuje podobně jako Zara, H&M nebo Reserved. Značka vznikla v Benátkách v roce 1972 a dnes nabízí široké spektrum moderních kousků. V posledních letech navíc výrazně investuje do ekologičtějších materiálů a transparentnosti dodavatelského řetězce. Jde o nejznámější italskou fast fashion značku s více než 1 300 prodejnami po Itálii i ve světě. Pokud si zapomenete přibalit plavky nebo nějaký basic kousek, právě tady je pravděpodobně seženete za rozumnou cenu a s typickým italským šarmem.

Co se beauty týče, stojí za návštěvu typická italská drogerie Acqua & Sapone. Připomíná náš Rossmann nebo dm, najdete tu ale značky, které v Česku běžně nekoupíte. Z dekorativní kosmetiky například velmi oblíbené Pupa Milano, Astra Make-up nebo Deborah Milano, na kterou Italky nedají dopustit. Z pečující kosmetiky si můžete přivézt produkty značky Acqua alle Rose, jejíž ikonické modré obaly jsou v Itálii známé už více než sto padesát let.

Španělsko

Pokud máte rádi módu ze skupiny Inditex, tedy značky jako Zara, Bershka nebo Pull&Bear, rozhodně ve Španělsku nepřehlédněte obchod Lefties. Původně vznikl jako outlet pro Zaru, odtud také jeho název odvozený od anglického leftovers (zbytky). Dnes už ale funguje jako samostatná značka s vlastním týmem návrhářů a bývá označována za levnější sestru Zary. Cenově konkuruje obchodům jako Primark nebo Sinsay, čemuž odpovídá i kvalita. Najdete zde oblečení, boty, doplňky i bižuterii. I když si možná neodvezete ten nejkvalitnější kousek do šatníku, za návštěvu stojí už samotné prodejny. Inditex totiž v posledních letech výrazně investuje do digitalizace obchodů, takže bývají moderní, prostorné a vybavené samoobslužnými pokladnami nebo chytrými kabinkami, které samy rozpoznají počet zkoušených kusů oblečení.

Španělskou obdobou Sephory je řetězec parfumerií Primor, který pochází z Málagy a funguje už od roku 1953. Nabízí produkty od těch nejdostupnějších až po luxusní značky a je známý tím, že mívá jedny z nejnižších cen na trhu. Běžně zde pořídíte luxusní parfémy se slevami i 30 až 50 % oproti doporučeným cenám. Najdete tu také mnoho lokálních značek, například Acnemy, zaměřenou na problematickou pleť, nebo 3INA, španělsko-britskou značku dekorativní kosmetiky známou svým hravým designem, veganským složením a barevnou estetikou.

Francie

Ztělesněním francouzského stylu Parisian chic je značka Sézane. Funguje od roku 2013. Začínala jako e-shop, dnes už má kamenné prodejny po celé Francii i v dalších zemích a těší se velké popularitě také ve Spojených státech. Její obchody nazývané L’Appartement připomínají útulné pařížské byty. Značka se zaměřuje na měkké pleteniny, kvalitní hedvábí, krajky a nadčasové střihy. Velký důraz klade také na udržitelnější výrobu a využívání certifikovaných materiálů. Cenově se pohybuje v kategorii dostupného luxusu, topy stojí přibližně tisíc až dva tisíce korun, šaty zhruba tři až pět tisíc korun. Pokud si chcete z Francie přivézt kvalitní módní suvenýr, který vám vydrží roky, je Sézane skvělou volbou.

Velkým trendem posledních let je také návštěva francouzských lékáren. Ne proto, že by vás na dovolené přepadla viróza, ale kvůli dermokosmetice, kterou používají i vizážisté hollywoodských hvězd. Nejznámější je pařížská lékárna Citypharma, kam každý den míří tisíce turistů. Fenoménem se stal například Homeoplasmine, původně léčivá mast, kterou vizážisté používají také jako balzám na rty nebo podklad pod rtěnku. Velmi oblíbená je také značka Caudalie, pocházející z vinařského regionu Bordeaux. Ve svých produktech využívá hroznové polyfenoly, výtažky z vinné révy i hroznová semínka bohatá na antioxidanty, které pomáhají chránit pleť před předčasným stárnutím.

Řecko

Vzhledem k tomu, že se Mamma Mia pravidelně vrací mezi nejoblíbenější filmy léta, kde jinde nakoupit boho kousky než právě v Řecku? Nepřehlédněte obchod Attrattivo, kde přesně tento trendující styl najdete. Jde o řeckou značku vzniklou v Athénách v 80. letech, která svým stylem i cenami připomíná H&M nebo Pull&Bear, ale s typickým jižanským nádechem. Najdete zde maxi šaty, lněné komplety i vzdušné letní kousky. Pobočky má nejen na pevnině, ale také na oblíbených ostrovech, jako jsou Kréta, Rhodos, Korfu nebo Mykonos.

Beauty gigantem je v Řecku řetězec Hondos Center, kde najdete řadu lokálních kosmetických značek. Nejznámější je Korres, která vyrábí produkty z řeckých přírodních surovin, například z řeckého jogurtu, olivového oleje nebo divoké růže. Z dekorativní kosmetiky stojí za pozornost Seventeen Cosmetics, jejíž produkty jsou vyvíjené tak, aby dobře obstály i v horkém středomořském klimatu.

Albánie

Stále oblíbenější destinací turistů se stává Albánie. Pokud chcete místní atmosféru nasát i prostřednictvím módy, zastavte se v obchodě Illyrian Bloodline. Značku založil albánský rapper Noizy v roce 2017 a rychle se stala symbolem albánské hrdosti i moderního streetwearu. Najdete zde trička přibližně od tisíce korun nebo mikiny kolem dvou až tří tisíc korun. Název značky odkazuje na starověkou Ilýrii, která je pro mnoho Albánců symbolem jejich historických kořenů. V kolekcích se často objevuje motiv dvouhlavého orla i další prvky inspirované albánskou historií.

Co se kosmetiky týče, Albánie je známá využíváním lokálních přírodních surovin. Jednou z nejznámějších značek je Bees & Trees, která se zaměřuje na přírodní péči o pleť. V nabídce najdete čisticí produkty, tonika, séra i krémy bez zbytečných syntetických přísad. Jak už název napovídá, často využívá včelí vosk, med a rostlinné oleje bohaté na vitaminy a mastné kyseliny, které pomáhají hydratovat a chránit pokožku.

Foto: OVS, Pupa Milano, Acqua alle rose, Lefties, Primor, 3INA, Sézane, Homeoplasmine, Caudalíe, Attrativo, Korres, Seventeen Cosmetics, Illyrian Bloodline, Bees & Trees

Sága, která uchvátila čtenáře po celém světě 

Kniha mladého švýcarského autora Nelia Biedermanna je pohlcující podobně jako les obklopující zámek rodu von Lázár. Les, který přitahuje, děsí a mění každého, kdo do něj vstoupí. 

Lázár je rodinná sága, román, v němž se mísí, gotická atmosféra, poezie, psychologická hloubka i ozvěny magického realismu. Na pozadí bouřlivého 20. století, kdy se starý svět monarchie rozpadá pod tlakem modernity, nacionalismu a válek, sledujeme několik generací uherské aristokratické rodiny pronásledované tajemstvími, šílenstvím, nevěrami i traumaty děděnými z rodičů na děti. Velké dějiny se zde prolínají s intimními dramaty jednotlivých postav a vytvářejí podmanivý a znepokojivý příběh čerpající ze středoevropské historie a vzpomínek autorovy rodiny (jeho prarodiče uprchli v 50. letech z Maďarska do Švýcarska). 

Román vyniká především poetickým a vyzrálým jazykem. Uznání rozhodně patří i Michaele Škultéty, které se podařilo v českém překladu, jež vyšel v nakladatelství PROSTOR, zachovat kouzlo autorova stylu. Přestože jde mnohdy o temné vyprávění, čte se dobře – i díky krátkým kapitolám a místy až hypnotické atmosféře. Kniha (a přirozeně tak i její autor) se stala globální senzací a překladová práva se prodala do více než pětadvaceti zemí. Za uplynulý měsíc nasbírala kladná hodnocení i od českých čtenářů a čtenářek, takže pokud vám doteď unikala, rozhodně stojí za pozornost. 

Co jiného dělá spisovatel, říkala si Eva, než že svým postavám odnímá právo na sebeurčení. Staví jim do cesty války, do duše vpisuje deprese nebo je připraví o první lásku. Nerovnováha moci jako mezi pachatelem a obětí, byť ve fikci. Postavy se nemohou bránit, spisovatel s nimi nakládá, jak se mu zlíbí, nechává je trpět a marně doufat, jen aby se ujistil o své nadřazenosti.

Tady nemusíte vůbec nic

Co na chvíli úplně vypnout a připomenout si radost z obyčejných věcí? V době, kdy máme pocit, že bychom měli být neustále produktivní, nabídne příležitost k nicnedělání Festival o ničem. Historická Vodárenská věž na Letné se od 17. do 23. srpna promění v prostor, kde není potřeba podávat výkony, sbírat zážitky ani plnit další položky na seznamu. Nezisková organizace MILA zde vytvoří oázu klidu, která připomíná důležitost zpomalení a také to, že péče o druhé začíná péčí o sebe.

„Chceme lidem nabídnout luxus odložit slovo ‚musím‘ a na chvíli jen prostě ‚být‘,“ říká zakladatelka organizace MILA Simona Bagarová. „Inspirací k uspořádání Festivalu o ničem nám byli návštěvníci naší loňské výstavy Institut blízkosti. Zde mimo jiné odpovídali na otázku, co jim pomáhá, když je jim těžko. Drtivá část zmiňovala úplně obyčejné věci, a tak jsme takové místo, kde se lze zastavit a načerpat energii, letos vytvořili,“ dodává. Vizuální stránky akce se opět chopí přední český scénograf Marek Cpin, který byl za loňskou podobu výstavy Institut blízkosti nominován na cenu Czech Grand Design. 

Festival nabídne koncerty Jiřího Bárty, Beaty Hlavenkové nebo Lenky Nové, čtení pohádek s Marthou Issovou a Lenkou Termerovou, ranní jógu, taneční lekce s Janem Cinou i pohybové workshopy od cirkusové školy Cirqeon. Festival v neděli uzavře komentovaná prohlídka doprovodné výstavy se Simonou Bagarovou a akustické vystoupení Báry Polákové se Štěpánem Urbanem. 

Příjemným doplněním bude pop-up letenské pekárny Eska, která bude po celý týden návštěvníkům připravovat snídaně i odpolední občerstvení. Všechny festivalové akce jsou zdarma, kvůli omezené kapacitě je ale potřeba se předem registrovat (registrace na jednotlivé akce se spouští 1. srpna). 

Čtyři umělci a jejich vize budoucnosti 

Skupinová výstava Forgotten Realms v DSC Gallery zve k bloudění v imaginativních krajinách a alternativních realitách, v nichž se prolínají folklór, mytologie i vize posthumánní budoucnosti. Čtveřice mladých autorů prostřednictvím maleb a objektů zkoumá proměnu člověka, vztah ke krajině i klimatické obavy současnosti. Namísto dystopické perspektivy však nabízí nadějný pohled na možnost vzniku nových forem soužití, a to s respektem k minulosti a ve větší harmonii s okolním prostředím. 

„Celá výstava má silný antropologický rozměr. Zabývá se tím, jak se člověk proměňuje pod vlivem nových podmínek, jaké podoby může mít budoucnost a jaké obavy z ní dnes ve společnosti cítíme,“ říká kurátorka Sarah Adnanová. 

Skrytý význam tvoří inspirace „Zapomenutými říšemi“, fantasy světem spojeným s hrou Dungeons & Dragons. Tento motiv funguje jako generační rámec formovaný obdobím před internetem, kdy bylo kolektivní vědomí utvářeno sdílenými příběhy a vyprávění představovalo důležitý prostor pro rozvoj představivosti, podvědomých vizuálních obrazů, našeho vnímání i imaginace. 

Každý z umělců pracuje s odlišným vizuálním jazykem – Dominik Styk (jehož díla jsou aktuálně k vidění také na kolektivní výstavě v GHMP Zámek Troja) představuje textilní objekty, Botond Keresztesi koláže na pomezí dadaismu a postinternetové estetiky. „Kombinuje dějiny umění s vizuálním jazykem internetu. Jeho práce mohou působit absurdně nebo provokativně, ale právě tím reagují na absurditu současného světa,“ komentuje tvorbu jednoho z nejvýraznějších maďarských umělců své generace kurátorka. 

Beáta Hechtová, laureátka posledního ročníku Ceny kritiky za mladou malbu, ve svých precizních olejomalbách ukazuje osobitý vizuální jazyk, který označuje jako futuristický folklór. Výrazný vliv na její tvorbu měl dvouletý rezidenční pobyt v Peru, který proměnil její malířský jazyk i tematické zaměření. Její tvorbu jste mohli vidět v zahraničí, zejména ve Vídni či třeba v Londýně. Tato výstava, kterou můžete navštívit do 20. srpna, je jejím prvním galerijním představením v Praze.

Podobná témata rozvíjí také Kristína Navrátil, slovenská umělkyně, která studovala v Praze. Její obrazy s výraznými autorskými rámy ze sekundárně opracovaného dřeva působí pohádkově a optimisticky, ale ve skutečnosti jsou reakcí na klimatickou krizi. „Je v nich generační výpověď o strachu, že o přírodu a svět, který známe, můžeme v budoucnu přijít,“ doplňuje Adnanová. 

Setkání plné chutí, hudby a řemesla

Pokud ještě nemáte plány na první srpnový víkend, doporučujeme vyrazit do Riegrových sadů. V sobotu 1. srpna se zde uskuteční pilotní ročník Groovy Market Festu. Organizátoři Marek Novák a Veronika Kracíková, kteří mají zkušenosti z barcelonské gastro scény, chtějí vytvořit moderní prémiový městský market – místo, kde objevíte nové gastronomické koncepty, lokální značky i autorskou tvorbu, a to za doprovodu živé hudby a v příjemné atmosféře. Ať už dostanete chuť na street food, křupavé pečivo, signature drink, vychlazené pivo nebo třeba kombuchu, rozhodně bude z čeho vybírat. 

V Design Gallery najdete šperky od několika designérů (např. Meloune), macramé od Aestry nebo pečlivě vybrané kousky ze second handu Dusha. Pokud si navíc chcete odnést něco opravdu osobitého, zastavte se u stánku Charm Baru, kde si můžete vytvořit vlastní šperk (více o tomto konceptu se dozvíte v našem dřívějším článku). Přírodní esence a další voňavé produkty představí Lucie Rimona, která pro festival vytvořila také vlastní speciální vůni. Na výběr jsou dva typy vstupenek podle toho, zda chcete dorazit na odpolední, nebo večerní část programu. Zakladatelé plánují z Groovy Market Festu vytvořit pravidelnou součást pražského života.

Zdroj: archiv zmíněných projektů, Ruben Hollinger (foto N. Biedermanna), Ryon/Ondrej Rychnavský (DSC Gallery)

Přinášíme vám praktické tipy, které vám pomohou osvěžit se doma, venku i v práci a užít si léto bez zbytečného vyčerpání.

1. Zabraňte sluníčku proniknout dovnitř

Přes den nechte zatažené žaluzie nebo zatemňovací závěsy a větrejte pouze ráno a večer, udržíte tím také optimální vlhkost ve vašem bytě. Pokud můžete, vytvořte občas krátký průvan, který pomůže rozhýbat vzduch v místnosti. Pokud je vzduch v místnosti stále příliš teplý, pověste do otevřeného okna mokrý ručník nebo osušku. Odpařující se voda pomůže vzduch v místnosti ochladit a zvlhčit.

2. Pořiďte si kvalitní ventilátor

Vybrat si můžete mezi různými typy ventilátorů. Pořídit si můžete například cirkulační ventilátor v dekoru dřeva Clean Air Optima CA-408 Smart, stolní ventilátor Sencor SFE 3080WH, nebo můžete zvolit sloupový ventilátor Midea MAM33CPAGW.

3. Ochlaďte vzduch kolem sebe

Přenosné ochlazovače vzduchu využívají studenou vodu a dokážou zpříjemnit prostředí v kanceláři i doma. Některé modely lze dobíjet přes USB, takže je využijete i na cestách nebo při kempování.

Zvolit můžete různé designové ochlazovače. Vyzkoušet můžete třeba i tento od značky Beper P206RAF202.

4. Vyzkoušejte rychlý chladicí trik

Potřebujete se rychle osvěžit? Dejte na pár minut do lednice tričko nebo spodní prádlo v uzavíratelném sáčku. Po obléknutí vás příjemně ochladí!

5. Mějte po ruce osvěžující pleťovou mlhu

Hydratační sprej na obličej dokáže během několika vteřin dodat pleti svěžest a hydrataci. Oceníte ho v kanceláři, na cestách i během pobytu venku.

V horkých letních dnech může pomoct hydratační mlha s kyselinou hyaluronovou od Eucerinu nebo můžete vyzkoušet různé ovocné mlhy od značek Fluff a Ziaja.

6. Ochlazujte se i mimo domov

Když už nezvládáte horko v místnosti, na chvíli se zastavte, posaďte se a na ramena si položte vlhkou bavlněnou utěrku nebo lehký šátek. Skvěle vám poslouží i dětské ubrousky s vysokým obsahem vody, které rychle ochladí zápěstí, krk nebo obličej.

7. Přibalte si přenosný ventilátor

V přeplněném vlaku, autobusu nebo na festivalu oceníte malý USB ventilátor. Nezabere téměř žádné místo a příjemný vánek dokáže zpříjemnit i opravdu horké dny.

Pořídit si můžete přenosný ventilátor na krk nebo klasický příruční, který zakoupíte v OBI. Na cesty i k PC je praktický také nenápadný ventilátor Stylies Lacerta.

8. Nezapomínejte na pitný režim

Pijte pravidelně během celého dne. Pokud se hodně potíte nebo sportujete, mohou být vhodným doplňkem elektrolyty, které pomáhají doplnit ztracené minerály.

9. Chladicí ručník jako tajná zbraň

Speciální chladicí ručníky stačí namočit, vyždímat a několikrát protřepat. Poté příjemně ochlazují krk i ramena, což určitě oceníte při sportu, turistice i běžném pobytu venku.

Chladící ručníky pořídíte v obchodech se sportovními potřebami, nebo také na eshopu Alza.cz.

10. Domácí klimatizace

Domácí klimatizaci nemá každý, ale můžete si ji doma vyrobit! Potřebujete k tomu obyčejnou misku naplněnou ledem, kterou umístíte před větrák. Místo ledu můžete použít také zmrazené PET lahve naplněné vodou. Princip je jednoduchý – vzduch, který proudí přes led se ochlazuje a větrák ho rozfouká po místnosti. Jde o jednoduchý a levný způsob, jak si v horku zpříjemnit prostředí. I když to nenahradí výkon skutečné klimatizace, rozhodně stojí za to tento trik vyzkoušet.

Dostupnost sportoviště a volba aktivit

Pokud chodíte celý život do jednoho fitka, pak toto členství nejspíš nebude pro vás to pravé. Ale pro všechny, kteří nedokáží vydržet u jedné aktivity a rádi zkouší něco nového, je Membros ideální.

Cítíte, že se potřebujte protáhnout po dlouhém pracovním dni za monitorem počítače, vyberte si v mapě aktivit jógu a zdravotní cvičení, ihned uvidíte, kde se ve vašem okolí konají nejbližší lekce. Zvolit můžete i preferovanou denní dobu. V horkém počasí zajisté oceníte výběr několika bazénů nebo vyzkoušíte vodní sporty v populárních Žlutých lázních. Naopak, když je venku nevlídno, určitě si dopřejte relaxaci v sauně. Pokud se potřebujete pořádně zničit, pak doporučujeme vybrat bojové sporty a dát si pořádně do těla. Změna fitness centra je pro váš dlouhodobý progres též žádoucí, už jen jiné prostředí a výbava vás donutí lehce modifikovat váš zajetý trénink.

V aplikaci Membros si navíc můžete udělat plán aktivit třeba na celý týden. Krásně si tak poskládáte program podle školy, práce či schůzek. Zkrátka využijete čas efektivně, protože nejste vázáni na jedno místo ani aktivitu. Poznáte nová sportoviště, nové lidi a užijete si zcela nové zážitky.  

Drahé vstupné a dlouhodobé členství

Jak jsme již zmiňovali v úvodu, od sportu ve městě, a především pak v Praze, může odrazovat vysoká cena vstupného či dlouhodobé závazné členství v nejrůznějších sportovních klubech. S Membros můžete navštěvovat různá sportoviště a střídat aktivity. Zvolit můžete flexibilní předplatné od týdne nebo balíčky vstupů. Platíte vždy jen to, co využijete a nemusíte se vázat na jediné místo. Pokud nemáte žádné firemní benefity, studujete či pracujete jako OSVČ, Membros vám zajisté bude dávat smysl, určitě totiž ušetříte nejen čas, ale i peníze za jednotlivé vstupy či členství.

Výhody a nevýhody

Jak jsme již popsali výše, největší výhody Membros jsou v její flexibilitě a přehledné nabídce aktivit dle času a místa. Dále pak jednoduchá rezervace aktivity a možnost si zvolit vždy to, co vám bude momentálně vyhovovat. Nevýhodou je třeba méně aktivit ve vašem blízkém okolí, takže nic pro někoho, kdo využívá jedno sportoviště vedle svého bydliště. Důležité je totiž plánovat a dát šanci i novým ještě neprozkoumaným aktivitám. Ale právě, když se otevřete tomu poznávat nová místa a sporty, zaručujeme vám, že vás to bude bavit stejně jako nás.     

O existenci Charm Baru Tvůj šperk jsem se dozvěděla před několika měsíci díky algoritmům na Instagramu. Už podle sociálních sítí je patrné, že si koncept našel své fanoušky. To se mi potvrdilo, když jsem jednoho sobotního odpoledne vyrazila s kamarádkou do Myslíkovy ulice, kde obchod s ateliérem sídlí. Bylo narváno. Komponenty ke svému šperku si zde zrovna vybírala i budoucí nevěsta během rozlučky se svobodou. Raději jsme nechaly „efekt tramvajové zastávky“, jak poznamenala zdejší paní asistentka, za sebou a vrátily se ve všední den dopoledne. A právě to můžu jedině doporučit. Návštěva je mnohem příjemnější, když se tu s nikým nemačkáte a v klidu můžete promyslet, jak bude váš budoucí náramek či náhrdelník vypadat a který řetízek a přívěsky pro něj zvolíte. A že je z čeho vybírat. 

Najdete tu srdce, hvězdy nebo iniciály, ale také symboly štěstí, ochrany či motivy inspirované mořem, cestováním, sportem nebo Prahou. Ty si oblíbili hlavně turisté, kteří si chtějí odvézt originálnější vzpomínku než běžný suvenýr. Po celou dobu jsou vám k dispozici asistentky, které ochotně poradí, ukážou, jak s komponenty pracovat, a v případě potřeby šperk sestaví za vás. Já jsem si chtěla všechno vyzkoušet sama, jenže jemná motorika není zrovna moje silná stránka. Po několika minutách boje s očky jsem nakonec pomoc ráda přijala. Před placením navíc personál automaticky zkontroluje, že jsou všechny spoje správně uzavřené, aby se přívěsky časem neztratily. 

Šperky s přesahem

Jak už asi tušíte, Charm Bar není běžným obchodem se šperky, kam lidé chodí jen nakupovat. Přicházejí sem za zážitkem a společně stráveným časem. Vnímá to i zakladatelka Anna Benešová. 

„Když jsem se roky věnovala drátování, postupně jsem začala vnímat, že lidé si ke šperkům netvoří jen estetický vztah, ale hlavně emoční. Každý kousek, který vznikl pod rukama, nesl příběh, někdy velmi silný. A právě to mě přivedlo k myšlence vytvořit prostor, kde si ten příběh může člověk dotvořit sám,“ říká tvůrkyně a podnikatelka působící pod značkou Monsterance. 

Podle ní dnes zákazníci nehledají jen hezký doplněk. „Zájem o personalizované šperky vnímám jako celosvětový trend, ale zároveň i návrat k něčemu velmi přirozenému – potřebě vlastnit něco, co má přesah. Lidé už nechtějí jen hezký šperk, ale něco, co vznikne v jejich rukou. Zároveň chtějí prožitek, zastavení, něco, co si odnesou nejen na sobě, ale i v paměti. Charm Bar je malý rituál a ten má podle mě dnes mnohem větší hodnotu než samotná věc.“

Tvořit a relaxovat sem chodí kamarádky, páry na rande, narozeninové oslavy i lidé, kteří si prostě chtějí udělat radost. Nad ateliérem se navíc nachází samostatná místnost určená pro soukromé akce a firemní teambuildingy. 

Kvalitní materiály

Vedle designu kladou důraz také na kvalitu materiálů. Základ tvoří nerezová ocel, která je voděodolná a vhodná pro každodenní nošení. K dispozici jsou také pozlacené varianty nebo přívěsky z mosazi a bižuterního kovu. Všechny používané materiály procházejí laboratorním testováním na zdravotní nezávadnost. „Je to trochu alchymie najít rovnováhu mezi krásou, trvanlivostí a bezpečností. Pro mě je důležité, aby člověk mohl šperk nosit každý den bez obav,“ říká Benešová, která získala ocenění Živnostník roku hl. města Prahy 2023 a jejíž drátovaný šperk vynesl třeba i Vojta Kotek v reality show Zrádci. 

V obchodě najdete i šperky připravené k okamžitému zakoupení – mimo jiné náušnice nebo prstýnky. A pokud šperk nechcete jen tak sundat, nabízejí zde i permanentní náramky na míru. Nové kousky lze zakoupit také prostřednictvím e-shopu. 

Sociální sítě a další plány

Charm Bar funguje teprve necelý rok, přesto už otevřel druhou pobočku v obchodním domě Máj. Významnou roli v jeho rychlém růstu sehrály sociální sítě. Lidé na nich sledují celý proces výroby a často pak přijdou s tím, že si ho chtějí vyzkoušet na vlastní kůži. Mnozí svou návštěvu sdílejí, takže se doporučení šíří přirozeně dál. 

„Často se ale stává, že se zastaví i náhodní kolemjdoucí a odcházejí nadšení právě proto, že nic podobného nečekali. A to je možná nejhezčí část – ten moment překvapení,“ doplňuje majitelka. 

Do budoucna plánují tematické kolekce, workshopy i další zážitkové akce a rozvoj e-shopu, který jim má umožnit zahraniční expanzi. Jak ale Anna Benešová dodává, jejich hlavním cílem zůstává něco jiného. „Přála bych si, aby si lidé od nás neodnášeli jen šperk, ale pocit, že si na chvíli dovolili zpomalit a vytvořit něco, co má jejich vlastní stopu. Dovolit si je totiž v životě důležité.“

Po vlastní zkušenosti můžu říct, že právě v tom spočívá největší kouzlo celého konceptu. Domů jsem si sice odnesla nový náhrdelník, ale ještě větší radost mi udělalo samotné tvoření a netradičně strávený čas s kamarádkou. V době, kdy většinu věcí objednáváme pár kliknutími, je příjemné na chvíli zpomalit a vytvořit si něco vlastníma rukama.

Foto: Dorota Noon, Charm Bar a Monsterance archiv

Společnost JVS Group, která stojí za realizací velkolepých kulturních a vzdělávacích výstav, jako jsou Titanic: The Artifact Exhibition, Harry Potter: The Exhibition nebo Body Worlds, přináší do Prahy další světový fenomén. Tentokrát představuje výstavu Sherlock Holmes: The Exhibition. Od 26. června 2026 do 10. ledna 2027 přibude k dlouhé historii obchodního domu Bílá labuť další výjimečná kapitola. Interaktivní výstava nabídne strhující cestu do mysli nejslavnějšího detektiva všech dob a odhalí jeho převratné vyšetřovací metody.

Sherlock Holmes je fiktivní detektiv, kterého vytvořil skotský spisovatel Arthur Conan Doyle. Poprvé se objevil v románu Studie v šarlatové z roku 1887. Conan Doyle mu věnoval čtyři romány a 56 povídek, ve kterých se Holmes proslavil svou schopností řešit případy pomocí dedukce, logiky a všímavosti k detailům. Stal se jednou z nejslavnějších literárních postav vůbec a celosvětovým kulturním fenoménem. A to natolik, že podle britského průzkumu z roku 2008 si 58 % dotázaných teenagerů myslelo, že se jedná o skutečnou osobu.

Prostřednictvím výstavy se návštěvníci přenesou do Londýna viktoriánské doby a zjistí, jak Sherlock Holmes pomocí svých metod odhaloval nejzáhadnější zločiny své éry. Místo klasické mapy výstavy dostanou zápisník plný stop, se kterým se vydají rozluštit neobyčejný zločin. Díky vlastním pozorovacím schopnostem se mohou pokusit vyřešit zcela nový případ Sherlocka Holmese, který speciálně pro tuto výstavu napsal uznávaný spisovatel Daniel Stashower, zároveň životopisec Arthura Conana Doyla.

Výstava vznikla díky jedinečné spolupráci se společností Conan Doyle Estate Ltd, která je výhradním držitelem práv k Sherlocku Holmesovi a dalším Doylovým dílům a patří členům spisovatelovy rodiny.

„My v organizaci Conan Doyle Estate, která spravuje autorská práva k dílu Arthura ConanaDoyla, si nepamatujeme projekt, který by byl tak rozsáhlý a zároveň tak vzrušující,“ říká její americký zástupce Jon Lellenberg. „Návštěvníci zažijí vědecké i literární podněty, které inspirovaly sira Arthura Conana Doyla k vytvoření právě postavy Sherlocka Holmese. Seznámí se také s jeho jedinečnými metodami vyšetřování a řešení zločinů, díky nimž se stal prvním detektivem svého druhu na světě, a zároveň vstoupí do obou těchto světů včetně autentických míst, kde se vše odehrávalo.“

Výstava je rozdělena do několika tematických celků. Kromě již zmíněné části, ve které mohou návštěvníci vystavit své detektivní schopnosti nejrůznějším nástrahám, zde naleznou také studovnu Arthura Conana Doyla. V ní poznají jeho životní příběh od studia medicíny na Edinburské univerzitě přes působení v Královské koleji chirurgů a práci praktického lékaře v Southsea až po dráhu literárního génia, který se na počátku 90. let 19. století usadil v Londýně a začal se psaní věnovat na plný úvazek. K vidění jsou zde originální rukopisy, dopisy i ilustrace přibližující zkušenosti, které Conana Doyla inspirovaly k vytvoření postavy Sherlocka Holmese.

V další části se návštěvníci seznámí s vědeckými a technologickými objevy 90. let 19. století, které mají svůj význam také v moderní kriminalistice. Sherlock Holmes totiž řešil záhady pomocí pozorování a vědeckého experimentování, tedy metod, které tehdejší detektivové běžně nepoužívali. Za odborné podpory forenzní specialistky a historičky zločinu E. J. Wagner, autorky knihy The Science of Sherlock Holmes, tato část nahlíží do skutečných forenzních studií a ukazuje propojení mezi příběhy Sherlocka Holmese, detektivní vědou a současným světem.

Návštěvníci dále vstoupí na slavnou londýnskou adresu 221B Baker Street, a to přímo do obývacího pokoje Sherlocka Holmese a jeho spolupracovníka doktora Watsona, kde jejich případy začínaly i končily. Tento prostor se nesmazatelně zapsal do představivosti čtenářů po celém světě. Básník Vincent Starrett o tomto slavném místě napsal: „Zde spolu dosud žijí dva muži slavní, kteří nikdy nežili, a proto nemohou zemřít… Zde, i kdyby svět zanikl, oni dva přetrvají, a stále je rok osmnáct set devadesát pět.“

Závěrečná část potěší všechny milovníky popkultury. Představuje totiž bohatou sbírku sherlockovských předmětů, které vznikly během více než 126 let, od filmových kostýmů a rekvizit přes karetní hry a komiksy až po rozhlasové scénáře. Výjimečné jsou především originální rekvizity z filmů o Sherlocku Holmesovi od společnosti Warner Bros. nebo z televizních seriálů Elementary stanice CBS a Sherlock od BBC.

Vstupenky do světa nejslavnějšího detektiva všech dob jsou k zakoupení na GoOut.net.

Z reproduktorů vyhrává elektronická hudba. Lidé tančí, baví se a po sportovní aktivitě doplňují energii kávou nebo elektrolyty místo alkoholu. Pro část mladé generace už totiž alkohol nepředstavuje automatickou vstupenku ke společenskému zážitku. Naopak ho stále častěji vnímají jako překážku pro zdraví, výkon i celkovou pohodu.

Právě takto naladěné lidi spojuje RANNØ club, za kterým stojí Artur Ország a Simona Fišerová. To, co začalo spontánním nápadem inspirovaným videem ze zahraničí, dnes přitahuje stovky lidí napříč Českem i Slovenskem.

„Viděla jsem video, kde lidé tancovali v pekárně, a říkala si, že bych na něco takového sama chtěla jít,“ vzpomíná Simona Fišerová. Když sdílela video na Instagram s otázkou, jestli se podobná akce koná i v Praze, ozval se jí Artur Ország, kterého koncept také zaujal. „Nebo neuděláme vlastní akci?“ napsal jí tehdy. A právě tím odstartoval projekt, který nedávno oslavil první rok fungování.

První akce přitom vznikla bez velkých ambicí a plánů. „Nešli jsme do toho s tím, že budujeme nový run club nebo pravidelný koncept. Chtěli jsme jen propojit hudbu, pohyb a lidi na fajn akci,“ přibližuje Artur. Zlom přišel ve chvíli, kdy na druhý event dorazilo dvakrát více lidí než na první. Tehdy si oba uvědomili, že podobný formát v Česku očividně chyběl a že má smysl pokračovat.

Není to náhoda. Popularita běžeckých skupin – při běhu jedné z nich se ostatně seznámili i Simona s Arturem – v posledních letech výrazně roste, což potvrzují i data ze Stravy. Jen v roce 2024 zaznamenaly běžecké komunity v průměru šedesátiprocentní nárůst účasti. Zároveň sílí i trendy jako soft clubbing nebo sober curious. Mladší generace čím dál častěji hledá způsoby zábavy, po kterých se bude cítit dobře. 

„Nemám ráda ten stav po večerních parties. Člověk je rozbitý nejen další den, ale často ještě několik dní potom,“ popisuje Simona. „Naše akce mají člověka naopak nakopnout. Přijdeš domů s tím, že sis zasportovala, zatančila, poznala nové lidi a pořád máš čas a energii na další věci.“

RANNØ už zdaleka není jen o propojení běhu s ravem. K původnímu Run&Rave postupně přibyly další formáty jako Power&Rave, Padel&Rave nebo třeba Climb&Rave. Nejnovějším přídavkem je Hike&Rave – dopolední výšlap na Ještěd zakončený party na horské chatě se poprvé uskuteční 27. června. 

Lidé nepřicházejí jen za sportem, ale hledají i pocit sounáležitosti. „Potřeba někam patřit je obrovská. Lidé se s RANNØ začali rychle identifikovat a brát ho jako něco svého. Postupně proto vědoměji rozvíjíme i komunitní stránku projektu,“ říká Artur. Zároveň podle něj hraje roli i tlak na výkon a prezentaci sebe sama na sociálních sítích. „Lidé jsou posedlí čísly a chtějí ukazovat, že jsou aktivní.“ 

Od prvního eventu projekt výrazně vyrostl. Pořádá akce nejen v Praze, ale i v dalších osmi městech v Česku, a rozšířil se i na Slovensko. Postupně přidávají další zastávky a sporty a v budoucnu by se chtěli podívat i dál za hranice. 

„Překvapilo mě, jak rychle se dá něco vybudovat, když to děláš upřímně a bez postranních úmyslů. Když něco tvoříš autenticky a s dobrým záměrem, lidé to poznají,“ myslí si Artur, který se vedle RANNØ věnuje modelingu, hudební produkci nebo učí na mezinárodní škole Leonardo V. Academy. 

Velkou roli v růstu projektu hrají i sociální sítě. „Přinášejí nám nové lidi, příležitosti i spolupráce,“ říká Simona, která pracuje v marketingové agentuře a zároveň pokračuje ve studiu marketingu na vysoké škole.

Právě spolupráce jsou pro fungování konceptu důležité i z finančního hlediska, protože část akcí zůstává zdarma. „Nechceme z lidí tahat velké peníze. Spolupráce vybíráme tak, aby byly v souladu s tím, co děláme,“ vysvětluje Artur. Ideální propojení by si oba dokázali představit například se sportovními značkami. A Simona s úsměvem dodává ještě jedno vysněné jméno: „Jednou bychom chtěli spolupracovat s Ewou Farnou, protože na akcích často hrajeme remixy jejích songů.“

Ostatně třeba remix písně Na ostří nože zazněl i během květnového narozeninového Run&Rave, na který dorazilo kolem 670 lidí. Polovinu výtěžku z prodaných vstupenek organizátoři věnovali Nadačnímu fondu Emil. 

„Komunita je pro mě na celém projektu ta nejkrásnější část,“ říká Simona. „To, jaké lidi to přitahuje a jaká atmosféra kolem akcí vzniká, se vlastně těžko popisuje.“

Vedení projektu je pro oba škola. „Jelikož jsme předtím eventy nikdy neorganizovali, naučili jsme se toho opravdu hodně – pracovat pod tlakem, komunikovat s lidmi nebo řešit krizové situace. Zatím šlo naštěstí jen o drobnosti, jako třeba zapomenuté kabely k technice pro DJe,“ zmiňuje Simona. 

S narůstajícím množstvím aktivit a agendy k dvojici přibyli i další pomocníci, ke core týmu se přidala Kateřina Panská. „Nemáme pevně rozdělené role. Spíš si věci přehazujeme podle toho, koho co baví a kdo má zrovna čas. Já obvykle přicházím s novými nápady, Simča se stará hlavně o sociální sítě a Kačka řeší technické věci jako ticketing,“ doplňuje Artur. 

„Díky RANNØ jsme poznali skvělé lidi,“ usmívá se Simona. „I proto bych lidem vzkázala, ať zkouší nové věci. Chápu, že přijít na podobnou akci, obzvlášť sám, může být nekomfortní. Ale většinou to za to stojí.“ 

Zdroj: RANNØ archiv

Jsem tu novej

Kniha Jsem tu novej není jen dalším diplomatickým memoárem, ale především velmi lidským vyprávěním o tom, jaké to je začínat znovu – v nové zemi, mezi novými lidmi a v jiném kulturním prostředí. Britský velvyslanec Matt Field, kterého si Češi oblíbili mimo jiné díky kampani #JsemTuNovej, v knize s humorem, nadhledem i sebekritikou otevírá zákulisí moderní diplomacie. Už od první věty – „Ahoj, jsem Matt a jsem tu novej“ – působí sympaticky a civilně, spíš jako člověk zvědavý na svět než nedotknutelný diplomat. Právě tahle kombinace zvídavosti, schopnosti naslouchat a humoru dělá z knihy čtivé vyprávění.

Field čtenáře bere nejen do Prahy a Thunovského paláce, ale také do Brazílie či Bosny a Hercegoviny. Zmiňuje i Japonsko nebo Keňu, kde působil jako dobrovolník. Vedle příběhů z diplomatické kariéry se zamýšlí nad tím, co vlastně znamená domov, když člověk velkou část života tráví v zahraničí, nebo jak vyrůstání napříč kulturami ovlivňuje jeho děti. Popisuje také to, jaký význam (nejen) pro něj mají sociální sítě či zkušenosti s internetovými trolly a veřejnou kritikou. Kniha nestojí na vysoké politice, spíš na drobných lidských momentech, rozhovorech, trapasech a každodennostech. Jak v předmluvě píše Aňa Geislerová, velká politika se někdy odehrává při rozhovoru v tramvaji, na zahradní recepci nebo nad půllitrem piva. V knize se „nesetkáváme jen s diplomatem, který přijel reprezentovat svou zemi, ale s člověkem, který se mezitím naučil rozumět té naší. A stal se jedním z nás“.

Jsem třicátý první britský velvyslanec v Československu, respektive v České republice od dob první republiky, kdy sir George Clark popíjel na zahradě rezidence čaj s prezidentem Masarykem. Velvyslanců bude ještě mnoho a každému z nich se dostane toho privilegia, že bude sloužit jako opatrovník společné historie a hlubokých pout mezi Čechy a Brity. Ačkoli se poslání každého z nás musí od ostatních lišit s ohledem na to, jak se mění pomyslný příliv a odliv i prudkost vIn zvedajících se v Evropě dvacátého a jedenadvacátého století, máme společný cíl – a já doufám, že tohoto cíle s přispěním svých skvělých kolegů a své rodiny dosáhnu: že vzájemný vztah našich zemí zanecháme v ještě lepším stavu, než v jakém jsme ho nalezli. 

Silnou stránkou knihy je i její otevřenost. Field nepůsobí jako člověk, který chce čtenáře ohromit funkcí, ale spíš jako někdo, kdo se neustále učí. Vedle diplomatických historek tak doporučuje literaturu, která ho obohatila, přemýšlí o důležitosti zvídavosti nebo vzpomíná na dětství, kdy chtěl být plechovkou fazolí. Jsem tu novej je díky tomu inspirativní nejen pro čtenáře zajímající se o diplomacii, ale pro každého, kdo někdy musel vystoupit ze své komfortní zóny. Koupí knihy navíc podpoříte mladé onkologické pacienty prostřednictvím Nadačního fondu Pink Bubble.

Přijďte nás navštívit o Vánocích, a uvidíte stromeček ověšený upomínkami na to množství domovů, které jsme si v průběhu času vytvořili: dvoupatrovým autobusem z Londýna, mosazným dveřním klepadlem ze Sarajeva, brazilským měsíčkem melounu a teď i naším nejnovějším přírůstkem, českým kapříkem. Smyslem těchto suvenýrů není sentimentální Ipění na minulosti – naopak si je vozíme s sebou, abychom uctili a vychutnali si staré vzpomínky, zatímco pro svou rodinu vytváříme nové.

Fitko 

Po románu Eva, který se zabývá dilematem mateřství v současném světě, přichází německá autorka Verena Kessler s další knihou. Fitko začíná lží. Hlavní hrdinka, která zoufale potřebuje práci, při pohovoru v MEGA GYMU tvrdí, že nedávno porodila. Vysvětluje tím, proč její tělo nevypadá tak, jak by se „slušelo“ na zaměstnankyni fitness centra. Postupně sledujeme, jak se z potřeby zapadnout stává posedlost výkonem, kontrolou a vlastním tělem. Kessler přitom od začátku naznačuje, že vypravěčka už v minulosti spadla z velké výšky. 

Výkonnější, pevnější, silnější tělo znamenalo především jedno: práci. Čím víc do něj člověk investoval, tím rychleji dosáhl cíle, potřeboval k tomu jenom disciplínu a silnou vůli.

Kniha je rozdělená do tří „sérií“. Krátké kapitoly se čtou rychle, text hezky plyne a zpočátku má i vtipný tón. Vypravěčka se seznamuje se svaly, které dosud téměř nevnímala – adduktory, abduktory, biceps, triceps, latissimus – a její feministický šéf a trenér Ferhat jí představuje tělo jako projekt, na němž je potřeba pracovat. Autorka přesně zachycuje jazyk fitness kultury – motivační fráze, kult disciplíny i představu, že „lepší verze sebe sama“ čeká na každého, kdo se bude dost snažit. Pod lesklými zrcadly a instagramovou estetikou se ale rychle začíná objevovat něco mnohem temnějšího.

Hlavní postava knihy nemá jméno ani výraznější fyzický popis, což působí záměrně – jako by se do ní mohl promítnout kdokoliv, kdo někdy podlehl tlaku na výkon a dokonalost. Ve druhé části knihy vychází najevo její minulost v korporátním prostředí, kde byla úspěšná a obdivovaná, než se něco zlomilo. Když do MEGA GYMU začne chodit kulturistka Vick, promění se inspirace v nebezpečný objekt fascinace a hranice mezi zdravým životním stylem a sebedestrukcí se začnou rozpadat.

Co denně sním jako modelka pro Victoria’s Secret.

Co denně sním, když se učím na zkoušku.

Co denně sním, abych si udržela břišáky.

Co denně sním, když trénuju na maraton.

Co denně sním, když bydlím v autě. 

Co denně sním jako údajná maminka, která pracuje ve fitku, protože dostala padáka z předchozí práce za to, že provedla něco… vážně, vážně přes čáru. 

Zábavný a ironický román se postupně mění v téměř fyzicky nepříjemné čtení. Kessler umí velmi sugestivně popsat bolest svalů, pach potu i absurdní stravovací rituály, které mají vést k dokonalosti. Fitko není moralizující kritikou fitness kultury, spíš satirickým portrétem společnosti posedlé výkonem a obrazem sebe sama. Zároveň ukazuje, jak nebezpečné může být, když lidé ignorují vlastní limity a snaží se bez zkušeností fungovat jako profesionální sportovci. 

Česká touha 

Hranice mezi tím, co považujeme za „normální“, a tím, o čem se bojíme mluvit nahlas, bývá v otázkách sexuality poměrně tenká. Novinářka Hana Vacková ve své knize Česká touha otevírá dveře do českých ložnic bez senzacechtivosti. O intimitě a vztazích píše otevřeně, s respektem k individuálním rozdílům a s oporou v aktuálních vědeckých výzkumech. Během šesti let nasbírala více než sto autentických výpovědí o touze, identitě, nevěře, studu, BDSM praktikách, asexualitě, etické nemonogamii nebo vlivu náboženství na intimní život. Do knihy nakonec vybrala devatenáct příběhů, které doplnila o širší kontext, data a komentáře odborníků. 

Česká touha přitom není sbírkou pikantních historek ani provokativní sondou do „zakázaných“ témat. Je citlivou průvodkyní lidskou sexualitou – v celé její složitosti, křehkosti, rozmanitosti a proměnlivosti. Vacková ukazuje, jak sexualitu formují psychologické a společenské vlivy – od křesťanské tradice přes sociální sítě až po zpracování traumatu. A jak hluboko pronikají do našich očekávání. 

Dívkám bývají od útlého dětství jako základní morální hodnoty vštěpovány cudnost a zdrženlivost. Tyto stereotypy reálně ubližují ženám i mužům. Vykreslují muže jako neustále toužící, aktivní bytosti a ženy jako pasivní objekty, které se jen podvolují. Ženská sexualita pak v tomto nastavení není vnímaná jako zdroj radosti a svobody, ale jako něco, co jim nepatří a co je potřeba neustále regulovat. 

…

Důsledkem mononormativity je, že většinová společnost o jiných vztahových uspořádáních buď vůbec neví, nebo je automaticky považuje za nepřijatelná. Jak zmiňuje J. ve svém příběhu, už jen samotné otevření debaty o etické nemonogamii bývá často vnímáno jako přiznání k nevěře. Přiznat, že se nám líbí i někdo jiný, je v mnoha vztazích stále absolutní tabu.

Vedle heteronormativních vztahů dostávají v knize prostor také queer lidé, trans a nebinární osoby nebo lidé, kteří žijí mimo tradiční představy o intimitě. Jeden z respondentů například popisuje život s mužským „pásem cudnosti“ a zálibou v cuckoldingu, další respondentka sdílí svůj život subinky, jiný zpovídaný mluví o erotických masážích a samotě. Česká touha připomíná, že žádná univerzální „normální sexualita“ neexistuje – a že největším vítězstvím není počet orgasmů, ale možnost být v intimním životě skutečně sám sebou.

Ženy jako B. se neptají: „Nejsem moc?“ „Co si o tom pomyslí druzí?“, ale spíš: „Je mi v tom dobře? Líbí se mi to? Skutečně to chci, nebo to dělám hlavně pro druhé?“ Podle toho si následně určují, co si budou oblékat, jak se budou chovat, jak aktivní budou při seznamování, s kým a jaký sex budou mít. Rozhodují se tak, aby jim v tom bylo dobře a bezpečně.

Kniha zároveň dobře vystihuje paradox dnešní doby: sex na nás útočí ze všech stran, přesto o něm stále neumíme vést otevřený a bezpečný dialog. Také upozorňuje na to, že sexualita a spokojený intimní život vyžadují celoživotní vzdělávání, otevřenost i sebereflexi. 

Za pozornost stojí i to, že nakladatelství Jan Melvil Publishing, kde kniha vyšla a které je známé především populárně-naučnou literaturou, právě vstupuje do další éry se svou novou beletristickou Edicí 42. V červnu ji odstartuje kniha Antimemetická divize neexistuje. 

Války s odpadem

Představte si plastovou tašku, do které si zákazník supermarketu v Londýně uloží nákup. Doma ji později vyhodí do tříděného odpadu a tím pro něj její existence končí. Jenže právě tehdy její cesta teprve začíná – z recyklačního kontejneru putuje přes britský přístav Harwich, Rotterdam, Německo a Polsko až na jih Turecka, kde končí mezi horami evropského odpadu. Možná bude recyklována. A možná se bude roky rozpadat na slunci. 

Oceňovaný investigativní novinář Alexander Clapp na podobných příbězích ukazuje, že odpad nikdy skutečně nezmizí, ale jen se přesune dál – a také to, že o onu plastovou tašku či třeba kelímek od jogurtu je větší zájem, než si myslíte. To, co považujeme za ekologicky zodpovědné třídění, je často jen prvním krokem v mnohamiliardovém globálním byznysu, v němž se odpad převáží, přeprodává a pašuje přes půl světa.

Clapp během dvou let procestoval pět kontinentů, aby zmapoval skrytý život našich odpadků – a výsledkem je oči otevírající reportážní kniha, která místy působí skoro jako thriller nebo absurdní dystopie. Autor velmi přesvědčivě bourá iluzi, že recyklace automaticky znamená pomoc planetě. Barevné kontejnery a zelené šipky podle něj často spíš tlumí naše výčitky svědomí z nadměrné spotřeby, než aby řešily samotný problém. 

„Odpady jsou globálními exkrementy naší společnosti,“ cituje autor filmaře Fatiha Akina. 

Fascinující – a zároveň děsivé – jsou už úvodní pasáže o Turecku, které se po spuštění kampaně Zero Waste stalo paradoxně největším příjemcem plastového odpadu na světě. V Somálsku se zase údajně plánovaly silnice „odnikud nikam“, jejichž skutečným účelem mělo být zakrytí dovezeného toxického odpadu. Znepokojující je i „odyssea“ lodi Khian Sea, která v roce 1986 vyplula z Filadelfie s nákladem toxického popela a následujících 27 měsíců bezcílně křižovala oceány, protože žádná země nechtěla odpad přijmout. Právě podobné příběhy dělají z knihy mnohem víc než jen „suchou“ environmentální literaturu. Války s odpadem jsou mrazivou připomínkou toho, že zatímco bohatší část světa nakupuje a vyhazuje, ta chudší často nese důsledky. 

Lidé v současnosti každý týden vyrobí tolik nových věcí, jejichž hmotnost odpovídá hmotnosti celého lidstva. A odhaduje se, že jen asi jedno procento výrobků se používá déle než šest měsíců po svém zakoupení. Naše spotřebitelské návyky navazující na výrobu a užívání tohoto zboží a služeb jsou nyní zodpovědné za více než polovinu všech emisí uhlíku. Každý den se ve světě vyhodí 1,5 miliardy plastových kelímků, 125 milionů kilogramů oblečení, 220 milionů hliníkových plechovek nebo 3 miliony pneumatik. Na každého žijícího člověka v současnosti připadá více než jedna tuna vyhozeného plastového odpadu, který je roztroušený někde po souši, uložený v zemi nebo unášený mořem. Není pochyb o tom, že nás na této planetě přežije o tisíce, možná i stovky tisíc let. Jen v oceánu připadá na každého člověka 21 000 kusů plastu. Čistá hmotnost těchto nákupních tašek. držáků plechovek a víček od lahví do roku 2050 překročí hmotnost všech ryb v oceánech a očekává se, že se v nejbližší budoucnosti každých šest let zdvojnásobí. Jen za minutu, kdy jste četli tento odstavec, byl vyhozen další milion plastových lahví a do moří se dostal další popelářský vůz plný plastu.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství PROSTOR, Jan Melvil Publishing a Euromedia Group.

Foto: Tereza Jančarová

discoverFEST je projekt vytvořený partou mladých lidí z generace Z. První akce proběhla 22. 4. 2026, kdy organizátoři pozvali interprety napříč žánry, kteří si podle nich zaslouží na české scéně mnohem větší pozornost. Stačilo vylepit plakáty po pražských školách, spustit promo na sociálních sítích a během chvíle byl podnik CrossClub Prague kompletně zaplněný.

Vzhledem k tomu, že první event měl obrovský úspěch, už 27. 5. uspořádali další akci s názvem discoverRAP, zaměřenou čistě na rapovou scénu.

Tam posunuli celý koncept ještě o level výš. Během jediné noci se na stage vystřídalo neuvěřitelných 23 interpretů a organizátorům se podařilo získat sponzory včetně velkých značek, jako je Capri-Sun. Celý event zároveň ukázal, jak velký zájem mají mladí lidé o objevování nové hudby a podporu začínajících interpretů.

Celou přípravu od začátku až do konce dokumentují pomocí reels na svém Instagramu, kde jejich videa pravidelně sbírají desítky tisíc zhlédnutí. Kromě samotných eventů tak budují i silnou komunitu mladých lidí, které spojuje hudba, kultura a podpora nové generace interpretů.

Vzhledem k tomu, že provedení, myšlenka i cesta tohoto projektu jsou opravdu specifické, zeptali jsme se týmu co-founderů – Tomáše Poláčka, Jany Kulhanové a zpěváka vystupujícího pod jménem Prucca – na pár otázek ohledně celého projektu.

Jak vznikla myšlenka projektu discoverFEST?

„Prvním impulzem bylo zadání školního projektu: vydělat 10 tisíc do konce semestru. No a tehdy jsme přišli s nápadem vlastního hudebního festivalu. Každý jsme z jiného odvětví a každý měl jiné zkušenosti s organizací, ale spojovalo nás nadšení něco zkusit.“

Co bylo hlavním cílem, když jste projekt zakládali?

„Chtěli jsme si to zkusit, šli jsme do toho úplně po hlavě. Na začátku jsme ani nevěděli, jestli někdo přijde, ale nenechali jsme se zastrašit a prostě jsme do toho šlápli.“

V čem se podle vás tenhle formát liší od běžných koncertů a festivalů?

„Nejvíc se odlišujeme výběrem line-upu. Snažíme se dát prostor i těm, kteří mají třeba svoji úplně první show. Nenecháváme celou zodpovědnost za to ‘dotáhnout’ lidi na event jen na interpretech, ale většina marketingové strategie jde za námi. Zároveň vytváříme prostředí, kde můžou návštěvníci objevovat nové žánry nebo svého nového oblíbeného interpreta do playlistu.“

Jak probíhá výběr interpretů do line-upu?

„Line-up na DiscoverRAP jsme vybírali hlavně z interpretů, kteří nám po předchozí akci napsali, že by si u nás chtěli zahrát. Pak jsme udělali ještě open call, přes který jsme našli zbytek line-upu.“

Myslíte si, že mají začínající interpreti dnes dostatek příležitostí se zviditelnit?

„S nástupem sociálních sítí se všem otevřela obrovská možnost být vidět. Jenže zároveň extrémně narostla komunita začínajících umělců. V tak velké skupině lidí, kteří se snaží zazářit a ukázat se, je hrozně těžké být opravdu vidět. Takže příležitosti podle nás existují, ale míst je pořád omezené množství jen pro pár jednotlivců.“

Jaké jsou vaše plány s projektem discoverFEST do budoucna?

„Chceme z discoverFESTu udělat největší festival svého druhu v Evropě. Sledujte nás na Instagramu @discoverfestcz a podpořte svoje local začínající interprety. Do it for the culture.”

Na Instagramu už se navíc začínají objevovat první hinty na další event s názvem discoverDIVAS, takže uvidíme, čím organizátoři překvapí tentokrát. Jedno je ale jisté, rozhodně je na co se těšit.

Foto: Oliver Procházka, Petr Solař