Komplexní zážitek nového cirkusu 

Na scénu Jatek78 se vrací divácky oblíbená inscenace SENSES souboru Cirk La Putyka a finského režiséra Maksima Komara. Představení uváděné od 26. do 31. května propojuje historii cirkusového umění s moderním jazykem nového cirkusu. Představení hravě překračuje žánrové hranice – kombinuje vzdušnou i pozemní akrobacii, tanec, pantomimu, žonglování, klauniádu i práci s objekty a nabízí tak komplexní zážitek nového cirkusu, kde se tělesnost, emoce a vizuální poetika prolínají v jeden celek. Těšit se můžete na intenzivní zážitek, který se dotkne všech smyslů, a na atmosféru cirkusového šapitó. 

„Stejně jako často u mých projektů s úžasným souborem Cirk La Putyka začal i tento tím, že jsem se snažil uchopit širokou škálu talentů v obsazení, které zahrnovalo hudbu, tanec, různé formy divadla, cirkusové disciplíny, sport a další oblasti. Poté jsem si začal představovat různé způsoby, jak tyto schopnosti kombinovat,“ přibližuje Maksim Komaro. „Tento proces se prolíná s mým dlouhodobým studiem historie performativního umění. Zajímají mě dovednosti a myšlenky, které existovaly, ale byly zapomenuty, nebo okamžiky v historii, kdy došlo k určité ‚trhlině‘ v estetickém kánonu. A také to, zda si lze představit, že by se tato trhlina otevřela ještě více a odhalila imaginární prostor modernity nebo uměleckého přístupu, který nikdy nedostal možnost se rozvinout.“

Pod Komarovým režijním vedením vystupuje v SENSES devět talentovaných umělců, jejichž výkony doprovází hlas vypravěče Jiřího Kohouta (v alternaci s Adamem Jourou). Síla inscenace nespočívá jen v technické preciznosti performerů, ale i v citlivé práci s hudbou, světlem a scénografií. Inscenace osciluje mezi minimalistickou poetikou a hravou inspirací tradičními cirkusovými čísly, díky čemuž dokáže oslovit děti i dospělé, zkušené fanoušky nového cirkusu i diváky, kteří se s tímto žánrem setkávají poprvé.

Komaro v inscenaci navazuje na svou dlouholetou spolupráci se souborem, se kterým v minulosti vytvořil projekty jako Isole, Batacchio nebo Kaleidoscope. Letos na podzim navíc chystá na zdejší scéně novou premiéru a zároveň se v prostoru Azyl78 uvede jeho autorská inscenace Okamžik. 

Cesta životem 

Z repertoáru Cirku La Putyka, který je v blízké době k vidění, dále doporučujeme představení Up End Down, jeden z nejzásadnějších titulů souboru. Up End Down je příběhem člověka, který žije jen se svými vzpomínkami, pohledem na cestu od narození do smrti skrze naše fantazie, na cestu mezi zemí a nebem. 

Současná „remastered“ podoba představení měla premiéru v prosinci loňského roku. Díky přepracované hudební složce, kterou pro jedenáctičlenný orchestr připravili autoři původní hudby Jan Maxián a Jan Balcar, nabízí tato verze ještě intenzivnější zážitek. Up End Down je zároveň dílem, které se mění organicky, s životem interpretů. „Představení se samo vyvíjí tím, jak ho hrajeme, tím, jak nabíráme zkušenosti, ale také tím, jak stárneme,“ říká režisér inscenace Rostislav Novák. Jednu z hlavních rolí hraje už od premiéry i jeho otec Rostislav Novák st. „V Up End Down jsme se s tátou poprvé potkali na jevišti. Vidět, jak s tou rolí 14 let žije, je pro mě vždycky fascinující zážitek,“ dodává.

Divadlo mladé generace

Prostor dostává i mladá divadelní generace. Od studia J.A.N.T.A.R. jste mohli na scéně Jatek78 už zhlédnout komorní a tíživou inscenaci Čekání, nyní máte příležitost navštívit ještě derniéru představení Ve jménu Hamleta, které nabízí současný pohled na Shakespearovu klasiku. Režisér Otto Dušek pracuje s tradičním principem, kdy všechny role ztvárňují muži, zároveň ale text obohacuje o groteskní a satirické prvky. Výsledkem je dynamická adaptace, která odhaluje temnotu rodinných vztahů, sobectví i manipulaci, aniž by ztrácela kontakt s dnešní generací diváků. V jedné z hlavních rolí se představí také Maxmilián Kocek, známý z minisérie Metoda Markovič či seriálu Sex O’Clock. 

Za zmínku stojí také Černá voda od KAMPAK kolektiv. Režisér David Czesaný zve diváky do atmosféry jedné magické letní noci u koupaliště, kde se prolínají vzpomínky, sociální rozdíly i dávno neuzavřené emoce. Program Jatek78 tak ukazuje, že vedle etablovaných jmen dokáže podpořit i novou generaci tvůrců a performerů.

Zdroj: Jatka78 archiv

Tato osoba má na kontě nespočet populárních songů, jako například Flashing Lights, Heartless a nebo také píseň Father z již zmiňovaného alba Bully. Tyhle písničky slyšel každý z nás alespoň jednou a možná je doteď poslouchá. Je tady ale i část lidí, která by Kanyeho chtěla vidět naživo a touží si naplno užít jeho show, kde pobíhá po točící se zeměkouli a kolem něj se rozléhají oblaka a nekonečno hvězd. Právě tady nastává problém s jeho velmi kontroverzní stránkou. 

Ye byl pro mnoho lidí idolem, vzorem a jeho legendární tweety bavily celý svět. Byl známý jako cílevědomý, pracovitý člověk, který si šel za tím, co chtěl tak dlouho, dokud toho nedosáhl. Jeho hudba byla plná motivujících slov a sebevědomí, dokud v roce 2022 nepřišel zvrat v jeho kariéře. Kanye začal veřejně projevovat antisemitismus a obdiv k nacismu. To pobouřilo několik milionů lidí a jeho popularita se počala proměňovat spíše v nechuť, masivní ztrátu spoluprací a omezení na sociálních sítích. Ye se snažil na internetu všelijak obhájit, prohlašoval o sobě, že samozřejmě nacista není, jenže jeho chování nás přesvědčovalo o opaku. I když to posledních pár let přestala většina z nás řešit, v březnu roku 2026 je tohle téma opět na pořadu dne. 

Kanye měl vystoupit na několika místech a na několika místech jeho koncerty také zrušili. Například v Polsku, kde se vláda ostře ohranila kvůli tragické historii této země. Dále v Londýně, kdy se úřady rozhodly neudělit mu cestovní povolení ETA a v důsledku toho se zrušil celý festival Wireless Festival. Ke zrušení došlo i v Marseille a nebo v Basileji. Na lámání chleba došlo i u nás v Praze. Ye se má objevit u nás v České republice 26. července v pražské Chuchle aréně. Na internetu začal obrovský zmatek, jednak kvůli tomu, že se každý den měnil stav události. Jeden den Kanye vystupovat měl a druhý den se napsalo že určitě ne. Zároveň se lidé začali bouřit a podepisovat petice proti koncertování umělce v Praze. Zastupitelstvo městské části Praha – Velká Chuchle schválilo nesouhlasné stanovisko k pořádání tohoto koncertu. Primátor Bohuslav Svoboda se k situaci vyjádřil tak, že nehodlá interpretovi poskytovat pódium.

Chuchle aréna je však soukromý pozemek, takže stát ani radnice nemají v této situaci hlavní slovo. Avšak k pořádání události jako je tato je zapotřebí nespočet povolení a tam už by mohl nastat zádrhel. Ředitelka arény se prozatím vyjádřila, že ve vystoupení nevidí problém. Nynější stav je tedy takový, že koncert není zamítnutý, ale ani povolený a zatím není možnost si zakoupit lístky. Otázkou tedy je, zdali by se vůbec měl uskutečnit. 

Kanye je sice gigant hudebního průmyslu, vlastník úspěšné značky Yeezy, ale také je to osoba s nelidskými názory. Měli bychom oddělit umělce od umění, nebo už to po jeho skandálech nedokážeme? Chceme, aby člověk, který veřejně projevoval obdiv k nejhorší ideologii chodil v ulicích, kterými chodíme i my, toužíme ho zde zahlédnout? Komu přesně jdou peníze z koncertu a pokud by se vystoupení konalo a my si zakoupili lístek, koho tím podporujeme? Tohle jsou otázky, na které bychom se všichni měli ptát. 

Zdroj fotografií: 1, 2, 3

Letos 21. dubna by Alžběta II. oslavila své sté narozeniny. Panovnice z rodu Windsorů zemřela 8. září 2022 ve věku 96 let po více než sedmdesáti letech na trůně. Výročí jejího narození si Británie připomíná s typickou kombinací úcty, tradice i nenápadného smyslu pro spektákl. Nejde přitom jen o oficiální ceremonie, ale o širší kulturní fenomén – připomínku ženy, která se během života proměnila v symbol, k němuž se stále znovu vztahují jak Britové, tak zbytek světa. 

Vzpomínání, úcta i byznys 

Jedním z hlavních bodů oslav je rozsáhlá výstava v The King’s Gallery v Buckinghamském paláci, která mapuje královninu módní historii. Vůbec poprvé v takovém rozsahu představuje přibližně dvě stovky modelů z deseti dekád jejího života, přičemž zhruba polovina z nich nebyla dosud nikdy vystavena. K vidění jsou ikonické kusy včetně korunovační róby či svatebních šatů, ale i civilnější outfity, které ukazují, jak promyšleně pracovala se svým veřejným obrazem.

Součástí programu k výročí je i mimořádné zpřístupnění prostor, které byly dosud veřejnosti uzavřeny – například soukromých apartmánů v Palace of Holyroodhouse. Výročí tak nabízí nejen pohled na instituci monarchie, ale i na její intimnější, lidskou rovinu.

Vedle toho vznikají tematické kolekce a suvenýry – od oficiální porcelánové řady inspirované královniným šatníkem až po limitované módní doplňky. Kavárny servírují speciální „birthday tea“, Royal Mint vydává pamětní mince a výlohy obchodů se plní motivy odkazujícími k ikonickému stylu panovnice.

To všechno ukazuje, že Alžběta II. nebyla jen hlavou státu, ale i kulturním fenoménem. Její obraz se postupně proměnil v kolektivní mýtus, do nějž si lidé promítali představy o stabilitě, kontinuitě a řádu.

Královna jako mozaika příběhů

Právě tuto mnohovrstevnatost se snaží zachytit i kniha Podivuhodná cesta kolem královny od uznávaného britského satirika Craiga Browna. Titul, který dokonce získal požehnání od samotné královské rodiny, přináší na královninu osobnost méně tradiční pohled. Nyní vychází v českém překladu v nakladatelství PROSTOR.

Brown nenabízí klasickou biografii. Místo lineárního vyprávění skládá portrét královny z mnoha drobných momentů – historek, deníkových záznamů, mediálních výstupů i osobních svědectví. Výsledkem je koláž, která je místy absurdní a komická.

Ukazuje například, jak se realita dvorského života ohýbá pod tíhou tradic. V jednom z popisovaných momentů se například noví členové Tajné rady (Privy Council) učí klečet na polštáři a líbat panovnici ruku, aniž by ztratili rovnováhu. Zdánlivě banální epizody tak odhalují podstatu systému, který funguje na rituálu, symbolice a (ne)psaných pravidlech. 

Živý mýtus

Stejně důležitou roli hrají i sny, které o královně lidé mají. Brown naznačuje, že sama její existence byla do jisté míry snem – kolektivní představou, která přesahovala konkrétní osobu. Pro mnohé ztělesňovala matku národa, oporu a zejména idol. To v našem rozhovoru potvrzuje i překladatel knihy Michael Žantovský: „Královna Alžběta II. byla nejen fyzická osoba, ale i živý mýtus.“ 

Žantovský se s Alžbětou II. setkal jakožto někdejší velvyslanec několikrát – poprvé v roce 1990 při návštěvě Václava Havla v Británii. „Byla to první panovnice, se kterou jsem se v životě setkal, tak trochu zjevení. Ale už tehdy na mě zapůsobila svou vlídností. Od té doby můj obdiv k ní jenom vzrostl,“ vzpomíná.

Podle něj byla její výjimečnost daná nejen délkou vlády, ale především přístupem k vlastní roli. „Od jiných monarchů se lišila nejen délkou svého pobytu na trůně, ale naprostou oddaností své službě a odevzdaností svému údělu. Právě tím si získala úctu svých poddaných i lidí na celém světě.“ 

Symbol stability 

Na knize Žantovský oceňuje především její neotřelý přístup. „Není to klasická královská biografie. Ty jsou většinou náhražkou prášků na spaní. Podivuhodná cesta kolem královny se skládá ze stovek příběhů setkání významných i obyčejných lidí s královnou, v nichž se odrážejí jejich vlastní očekávání, předsudky, sny a naděje,“ popisuje. „Když mi nakladatel Aleš Lederer nabídl volbu mezi překladem nesmírně nudného životopisu jednoho z nejzábavnějších lidí na světě, Woodyho Allena, a nesmírně čtivého a zábavného životopisu jedné z definice nejnudnějších světových osobností, britské královny, zvolil jsem si bez váhání to druhé.“

Práce na překladu pro něj znamenala i návrat do prostředí, ve kterém strávil šest let jako velvyslanec. Přesto zjistil spoustu nových informací. „Musel jsem se zorientovat ve stovkách detailů britské dávnější i moderní historie, dvorského života i různých epizod z dějin windsorské dynastie. Spoustu věcí jsem si musel ověřovat a spoustu nových věcí jsem se i dozvěděl.“

V předvečer královniných nedožitých sta let proběhla na Britské ambasádě akce k uvedení knihy. Jejím kmotrem se stal britský velvyslanec Matt Field. Ti, kdo se chtějí o knize dozvědět víc – nejen od jejího překladatele, ale i od samotného autora – by si měli do diáře zapsat 16. května. Craig Brown bude spolu s Michaelem Žantovským debatovat v sobotu od 10 hodin na veletrhu a festivalu Svět knihy.    

Výročí přichází v době, kdy se monarchie proměňuje. Karel III. stále stojí spíše na začátku své vlády a podle Žantovského bude jen obtížně navazovat na odkaz královny. „Těžko bude mít příležitost se zapsat do britské historie stejně hluboko jako jeho matka. Ale očividně po ní zdědil oddanost svému poslání a snaží se mu dostát co nejdůstojněji,“ říká a dodává, že to neplatí o všech členech královské rodiny. O to silněji dnes působí připomínka Alžběty II. jako symbolu určité jistoty. 

V době, kdy online i kamenné obchody zaplavují tematické předměty a vzpomínkové akce přitahují tisíce návštěvníků, je dobré si připomenout, že skutečný odkaz Alžběty II. leží jinde. Ne v mincích nebo čajovém servisu, ale v příbězích, které po sobě zanechala – a které se teď znovu vyprávějí. 

Zdroj fotografií: Profimedia, Annie Leibovitz (Vanity Fair), Cecil Beaton (Royal Collection Trust), Getty Images, Zuzana Povýšil Schedová (launch knihy)

Festival Divadelní svět Brno patří mezi největší divadelní festivaly v Česku a každoročně do Brna přiváží inscenace, za kterými byste jinak museli i do zahraničí. Letos nabídne přes 90 představení – od činohry přes tanec až po site-specific projekty a program pro děti. Nebudou chybět ani další doprovodné akce nabízející příležitost k setkávání, seberozvoji a tvorbě. 

Podmanivé představení o křehkosti světa

Festival odstartoval představením světoznámého souboru Nederlands Dans Theater, který se do Česka vrátil po deseti letech. Ve dvou termínech v Janáčkově divadle odehrál před vyprodaným sálem oceňovanou inscenaci Postavy mizejícího světa. Tato dojemná taneční trilogie, zamýšlející se nad naléhavými tématy globální společnosti vznikla ve spolupráci s choreografkou Chrystal Pite a choreografem Simonem McBurneym, spoluzakladatelem divadelní společnosti Complicité. Pro tuhle podívanou se vyplatí vážit cestu i přes půl republiky. Jedná se o mistrovské dílo kombinující vizuální dokonalost a pokročilé pohybové schopnosti s naléhavou výpovědí. Pite neobětuje krásu pohybu ve prospěch sdělení – naopak. Význam vyrůstá přímo z něj. McBurney se přitom vyhýbá doslovnosti i laciné antropomorfizaci, ale nebojí se do jinak tíživého celku vnést jemné momenty ironie či nadhledu. A také prvky neurovědy, které prostupují zejména druhou částí.

První část téměř tříhodinové inscenace se zabývá environmentální problematikou, vymíráním druhů. Tanečníci ztělesňují různá zvířata i rostliny – jejich um spolu s tíživou atmosférou inscenace a zdařilou prací se světlem na nás rozhodně zapůsobili. Krajina se bortí, světlo se proměňuje, svět, jak ho známe, mizí.

Druhá část obrací pozornost k člověku – konkrétně k jeho v dnešní digitální době zahlcené mysli. Tanečníci sdílejí prostor, ale působí, jako by každý existoval v jiné realitě – uzavřený ve vlastním světě algoritmů a levného dopaminu. Motiv pravé a levé mozkové hemisféry se zde promítá do choreografie plné fragmentace a opakování. Závěrečná část je requiem. Přináší motivy smrti, truchlení, smíření i kontinuity mezi generacemi. 

Ve znamení tance, hudby a imaginace 

I další line-up festivalu zní zajímavě. Ve spolupráci se souborem Baletu Národního divadla Brno přiváží Nederlands Danse Theater také svůj druhý ansámbl (NDT 2), který tvoří nejmladší taneční generace. Komponovaný taneční večer s názvy Folkå a SAABA, který festival uvede 12. května v Janáčkově divadle, nabídne dvě choreografie plné hudby a rytmu s tématy vztahů komunit a přírody. 

Sedmnáctý ročník festivalu nabídne více než 90 představení napříč žánry – od velké činohry přes tanec a nový cirkus až po komorní projekty. Hned několik z nich získalo různá ocenění, např. Thálii (ať už přímo titul, nebo soubor či někteří herci). Hlavním pořadatelem je Národní divadlo Brno a zapojí se téměř všechna další brněnská divadla, včetně Divadla Husa na provázku, Městského divadla Brno, Divadla Radost a Divadla Polárka, nově také nezávislá scéna Co.Labs či literární salon Rezidence Café Kaprál. 

I když je řada představení (jako Ptačí sněm, Rozum a cit či Grandhotel pocitů) už vyprodaná, pořád je z čeho vybírat. Za pozornost jistě stojí velkolepá tanečně-loutková inscenace Má vlast, která vznikla v koprodukci České filharmonie, DEKKADANCERS, Divadla bratří Formanů a Jatek 78. Jedná se rovněž o historicky první scénické provedení hudebního cyklu Má vlast. Představení plné loutek, výtvarné imaginace a pohybu je určeno pro dospělé i děti. 

Klasika i moderní formy 

Činoherní soubor Slovenského národného divadla, který je již každoročně tahounem diváckého zájmu, vystoupí s inscenací Ionescova Nosorožce. Z Bratislavy přijede i představení Sněhová královna a černé zrcadlo, které vzniklo na motivy pohádky Hanse Christiana Andersena a slibuje silný příběh lásky, moudrosti a krásy. Je vhodné pro děti od osmi let. 

Koprodukční norsko-francouzské představení uskupení Plexus Polaire Domeček pro panenky přiveze do Mahenova divadla uhrančivou podívanou klasického Ibsenova textu Nora, ve které budou na diváky čekat loutky pro dospělé v nadživotní velikosti i strhující herecký výkon Yngvild Aspeli v hlavní roli. Skvělou pohybovou zábavu pro děti i dospělé přiváží na festival perfomer Viktor Černický s inscenací PNEU, kterou můžete znát z Jatek 78. Na kolečkových bruslích to rozjede Jitka Sara Páníková v originální inscenaci o křehkosti a hledání dokonalosti s názvem Slip Grip.

V rámci letošního ročníku festival připravil také speciální Divadelní výjezdy. Tři inscenace – Duchové jsou také jen lidé, Herkules, Parsifal – tak mohou zájemci zhlédnout i v jiných městech.

Pokud letošní ročník něco naznačil už svým preview, pak to, že Divadelní svět Brno nebude jen přehlídkou špičkového divadla, ale i silnou výpovědí o světě, ve kterém žijeme. I proto stojí za pozornost. Možná se vám nepodaří ulovit vstupenky na vybrané představení, ale atmosféra v ulicích, otevřený festivalový dům v Janáčkově divadle a další doprovodný program dělají z DSB událost, která přesahuje samotná představení. My se v květnu na několik inscenací chystáme a věříme, že se k nám přidáte – a to třeba i v příštím roce. 

Zdroj: DSB

Nahlédnutí do světa Petra Geislera 

V pražském Centru současného umění DOX, které bylo nedávno zařazeno mezi top galerie v Česku a získalo nejvyšší možné hodnocení, můžete až do 7. června navštívit výstavu GA-I-SU-RA. Název je fonetickým přepisem příjmení Geisler, tak jak by jej vyslovili Japonci, a odkazuje na mimořádnou osobnost českého japanologa, překladatele, novináře, kaligrafa a fotografa Petra Geislera. Výstava představuje dosud nejucelenější pohled na jeho tvorbu i život na pomezí české a japonské kultury.

Expozice vznikala více než patnáct let z iniciativy jeho dcery Ester Geislerové, která shromažďovala materiály z rodinného archivu i dalších zdrojů. Na finální podobě projektu se podílel také japanolog Petr Holý a osobní perspektivu přinesla i Aňa Geislerová. Výstava rozprostřená do tří pater DOXu představuje Geislerovu tvorbu napříč desetiletími – od expresivních kaligrafií a experimentů s netradičními materiály přes fotografické víceexpozice z Japonska až po monumentální zápis buddhistické Sútry srdce, který kdysi zdobil pasáž Paláce Metro na Národní třídě.

Zároveň se můžete ponořit do Geislerova života mezi dvěma světy. Více než třicet let totiž působil jako zahraniční zpravodaj prestižního japonského deníku Yomiuri Shimbun a výrazně přispěl k propojování české a japonské kultury. Součástí výstavy jsou i autentické předměty z jeho pracovny, kaligrafické nástroje, osobní pečetidla s japonským přepisem jeho jména nebo archivní fotografie a filmové záznamy. GA-I-SU-RA nemá jen vzdát hold Petru Geislerovi. Je také připomínkou kaligrafie jako formy vnitřního výrazu, toho, že psaní a krásné písmo mohou být přirozeným odrazem (nejen) čisté duše. 

Vůně léta 

Český niche parfémový dům Pigmentarium představuje už čtvrtou limitovanou edici své ikonické vůně Paradiso. Letošní limitka vznikla ve spolupráci se studenty Ateliéru grafiky a vizuální komunikace na UMPRUM: z osmi návrhů se do finále probojovaly čtyři a vítězný vizuál nakonec vytvořila Greta Vrabcová. Ta se inspirovala představou neperfektního, bezstarostného léta – času, kdy máte ruce ulepené od opalovacího krému nebo zmrzliny a nohy od písku. Stejně jako předchozí edice tak i letos dostala vůně zcela nový vizuální kabát, který vznikl s naprostou tvůrčí svobodou a reaguje na náladu, jakou Paradiso vyvolává.

Samotná vůně přitom zůstává věrná své letní esenci: dominuje jí svěží grapefruit – tentokrát v dvojitém množství – který Paradisu dodává jiskřivou energii a evokuje bezstarostnou atmosféru prázdnin. 

Další generace kompletní výživy

Česká foodtech značka Mana přichází s novou generací své kompletní výživy. Produkty Mark 10 HP a Mark 10 XP představují podle výrobce největší technologickou změnu od uvedení první verze v roce 2014. Stále jde o nutričně plnohodnotné jídlo ve formě prášku nebo hotového nápoje, které lze připravit během několika minut – nová řada ale posouvá koncept kompletní výživy směrem k funkční stravě kombinující jídlo a cílenou suplementaci. Ačkoliv klasické, „opravdové“ jídlo (a hlavně požitek z něj) nic nenahradí, podobné produkty mohou přijít vhod ve chvílích, kdy člověk třeba nestíhá. 

Obě varianty se liší makroživinovým profilem i zaměřením. Mark 10 HP je navržena jako každodenní řešení pro běžnou až střední zátěž, zatímco Mark 10 XP míří na uživatele s vyššími nároky na výkon a regeneraci – v jedné porci totiž obsahuje až 64 gramů proteinu, což ji řadí mezi nejvíce proteinová kompletní jídla na trhu. Součástí nové generace je také integrovaný suplementační komplex, který doplňuje například kreatin, L-citrulin nebo beta-alanin.

Nová receptura zároveň přináší bezlepkové složení díky použití bezlepkového ovsa, upravený aminokyselinový profil i přepracovanou tukovou složku s avokádovým olejem. Práškové verze se začaly prodávat letos na jaře, hotové nápojové varianty mají následovat v průběhu roku.

Zpomalení u papíru 

Česká papírenská značka papelote otevřela novou prodejnu v Holešovické tržnici, a to na poněkud netradičním místě – v bývalé vrátnici naproti lávce HolKa, která spojuje Holešovice s Karlínem. Prostor o rozloze 75 m² dnes funguje nejen jako obchod, ale také jako infoshop, kde návštěvníci získají přehled o aktuálním dění v areálu tržnice. Vedle diářů, sešitů, fotoalb a dalších papírenských produktů papelote je zde k dostání také oficiální merch tržnice.

Interiér upravilo studio Monument Office. Kompaktní prostor je koncipovaný jako flexibilní platforma – díky mobilním ostrůvkům se může snadno proměnit z prodejny a infoshopu třeba v místo pro malé workshopy nebo komunitní setkání. Papelote tak chce navázat i na širší proměnu Holešovické tržnice a nabídnout návštěvníkům klidnou a kreativní zastávku uprostřed rušného areálu. 

Značka letos zároveň chystá několik produktových novinek. Už v polovině dubna rozšíří oblíbenou edici bilančních deníků Posviť si, a to například tématem spokojenosti v práci. Připravuje se také produkt ve spolupráci s gastronomickou skupinou Ambiente a navázání na úspěšnou kolaboraci s Pavlínou Louženskou – diář plný trendů se rychle vyprodal, konverzační karty jsou ale díky dotisku stále k dostání. 

Zdroj: Jan Slavík (DOX), Jan Kolský (papelote), archiv značek

Pod jiným jménem 

Co když Shakespeare není autorem slavných her, které nesou jeho jméno? A co když je napsala žena? Jodi Picoult, autorka známá tím, že ve svých románech otevírá kontroverzní společenská témata, tentokrát přichází s příběhem, který propojuje literaturu, historii i otázku toho, komu vlastně patří hlas v umění. Román Pod jiným jménem sleduje dvě ženy vzdálené od sebe staletími. V současnosti je to mladá dramatička Melina Greenová, jejíž nová hra inspirovaná životem její alžbětinské předkyně Emilie Bassanové má jen malou šanci dostat se na jeviště – jednoduše proto, že ji napsala žena. Melinin kamarád proto text tajně přihlásí na festival pod mužským pseudonymem.

„Pokud jde o dějiny, absence důkazů není důkazem jejich absence.“

Druhá (a o dost záživnější) dějová linie se odehrává v Anglii 16. století a sleduje osud skutečné historické postavy Emilie Bassanové – talentované spisovatelky, která se však narodila v době, kdy ženy nesměly vystupovat v divadle ani psát hry. Emilia je navíc židovského původu, což musí ve své době skrývat. Picoult vykresluje její život plný omezení, násilí, ale i lásky. Jako mladá je prodána jako kurtizána vlivnému lordovi a později donucena k sňatku s násilnickým manželem. Přesto si uchovává vášeň pro psaní a sní o tom, že její hry jednou ožijí na jevišti. Autorka přitom rozvíjí provokativní otázku: co když skutečným autorem některých Shakespearových her nebyl Shakespeare? A co když za nimi stála právě žena, která své dílo nemohla publikovat pod vlastním jménem?

„Copak ženy nemají stejné naděje, obavy a touhy jako muži?“

„Je to děsivá představa,“ zasmál se. „Pomyšlení, že vy ženy můžete být stejně vášnivé jako my.“

Picoult propojuje historické prameny s fikcí a vytváří román o ambici, odvaze i nerovnosti – nejen genderové, ale i společenské či rasové. Melina i Emilia bojují se stejnými předsudky. Pod jiným jménem tak není jen literární hrou s dějinami, ale také příběhem o tom, jak snadno mohou být ženské hlasy z historie vymazány – a jak důležité je je znovu hledat. A i když kniha definitivní odpověď na otázku autorství Shakespearových her nepřináší, je silně pravděpodobné, že po jejím přečtení se na slavného dramatika nebudete dívat jako dřív.

Óda na život 

Noční můry jsem měla vždycky.

Jenže tahle se stala skutečností.

Kniha Óda na život přináší výpověď ženy, jejíž příběh otřásl nejen Francií, ale i celým světem. Gisèle Pelicot – trojnásobná matka a babička – se po extrémní zkušenosti rozhodla nevystupovat v anonymitě, ale veřejně hájit své právo na důstojný a svobodný život. Její případ z roku 2024 zásadně proměnil debatu o sexuálním násilí, vině a odpovědnosti a ve Francii přispěl i k revizi právní definice znásilnění. Pelicot se stala jednou z nejvýraznějších osobností veřejného života: byla vyhlášena francouzskou osobností roku, získala Řád čestné legie a média ji zařadila mezi nejvlivnější ženy světa.

„Jaké teď k Dominiqu Pelicotovi chováte pocity?“ otázala se mě soudkyně.

„Znechucení. Připadám si pošpiněná, zneuctěná, zrazená.“

Tahle odpověď stojí v zápisu. Chybí v ní moje koktání a váhání. Justice nemůže ztrácet čas. Občas vyslovím „můj manžel“, ale hned se opravím na „on“, po vzoru Caroline. Nebo „pan Pelicot“, jako by to byl někdo cizí. 

Samotný příběh je natolik šokující, že by v thrilleru působil neuvěřitelně. Deset let Gisèle neměla ponětí o tom, že ji její manžel Dominique pravidelně uspává silnými sedativy a zve do jejich domu cizí muže, aby ji v bezvědomí znásilňovali. Policie identifikovala třiapadesát pachatelů, celkový počet však mohl dosahovat až osmdesáti. Pravda vyšla najevo až ve chvíli, kdy byl Dominique Pelicot přistižen při jiném sexuálním deliktu a policie v jeho telefonu objevila záznamy zvěrstva, kterého se společně s dalšími muži dopouštěl. Autorka v knize otevřeně popisuje nejen šok z odhalení, ale i reakci rodiny – zejména dcery Caroline. Při vyprávění se vrací i do dětství, přibližuje, jak se seznámila se svým manželem a postupně odhaluje jeho traumata a zločiny. Pelicot zároveň poukazuje na to, jak snadno může společnost přehlížet varovné signály: její výpadky paměti byly dlouho přičítány zdravotním problémům, okolí uvažovalo o Alzheimerově chorobě, ona se zase bála nádoru na mozku, jelikož její matka na rakovinu zemřela. 

To oni musí zahanbeně sklonit hlavu, ne já.

Óda na život ale není jen svědectvím o brutálním násilí. Je především knihou o odmítnutí studu a o síle, s jakou se Pelicot postavila terciální viktimizaci – situaci, kdy je oběť nucena znovu a znovu obhajovat vlastní příběh a čelit pochybnostem okolí. U soudu čelila obviněním, že si o znásilnění koledovala, zatímco pachatelé se navzájem podporovali. Ona však trvala na tom, že hanba musí změnit strany. Právě tento postoj se stal i základem kampaně „Nebuď zticha, odhoď stud“, která vznikla u příležitosti českého vydání knihy. Pelicot svým příběhem dodala sílu statisícům žen po celém světě: ukázala, že ani takováto extrémní zkušenost nemusí člověka navždy definovat – a že mlčení není jedinou možností.

Zpívat bříze

Svá trápení či tajemství svěřujeme vrbám. Spisovatelka a překladatelka ze švédštiny Veronika Opatřilová se ale kdysi dočetla, že pokud se potřebujete zbavit toho, co vás tíží, nebo se podělit o své přání, měli byste to říct bříze. A nejen říct. Bříza dává přednost zpěvu…

Veronika Opatřilová, autorka knih Počkej na moře a Píseň L., se ve své nové knize vrací do prostředí, které zná z vlastního života. Děj knihy Zpívat bříze se odehrává na odlehlém ostrově na severu Švédska, kam přijíždí student umění, který má několik měsíců pracovat po boku uznávané sochařky a připravit svou závěrečnou práci. Zpočátku mezi oběma protagonisty vládne odstup a nedůvěra, ale postupně se v izolovaném prostoru začíná odkrývat jejich minulost, zranění i touhy, o kterých oba mlčeli. V atmosféře severského léta se tak postupně rozvíjí příběh o hledání vlastního místa ve světě, o pochybnostech i o otázce, zda je možné začít znovu ve chvíli, kdy má člověk pocit, že to nejdůležitější už má dávno za sebou.

Nemohla jsem tušit, co mé rozhodnutí přinese. Nemohla jsem vědět v ten jarní den – nemohla –, že mé ano znamená i pocit viny, otázky, jaké jsem si nikdy nechtěla pokládat, a jeden pár zraněných tmavých očí zasazených do tváře s vůní mandarinek.

Zpívat bříze je lyrickým příběhem kontrastů. Mládí se tu potkává se stářím, idealismus s životní únavou, bolest a zklamání s nadějí, touha něco dokázat s rezignací na to, že některé věci už změnit nelze. Je o pocitu, že jste něco zmeškali, že jste něco měli udělat, ale ta chvíle je jaksi pryč. Opatřilová citlivě pracuje s motivem přátelství, lásky, která nesplňuje představy většinové společnosti, i samoty, která může být stejně tíživá jako osvobozující. Je to příběh o  setkání, které dokáže změnit pohled na minulost i budoucnost. 

Nepatřil mi ani ten pokoj, ani jeho příběh. A ano, vzpomínám si na hrůzu, jež se mě tehdy naplno zmocnila. Hrůzu z vědomí, že je v mém domě cizí osoba, naprosto neznámý muž, a ten pokoj ani potom, co odjede, co z ostrova zmizí a hladina moře se za ním uklidní, ani pak už ten pokoj nebude tím, čím býval, než do něj poprvé vstoupil on.

Tip redakce: Pokud byste se chtěli s autorkou osobně potkat a nechat si knížku podepsat, dorazte na křest, který se koná 8. dubna od 17 hodin v eventovém prostoru Vilemína v pražské kavárně Anežka.

Všechno je tuberkulóza 

Na přednáškách o dějinách lidstva na vysoké škole jsem se učil o válkách, říších a obchodních cestách, ale o mikrobech jsem se nedozvěděl skoro nic, přestože nemoci jsou určujícím prvkem lidského života.

John Green, autor světových bestsellerů Hvězdy nám nepřály nebo Papírová města, tentokrát opouští svět fikce a přichází s populárně-naučnou knihou o jedné z nejničivějších (a také nejstarších) nemocí v dějinách lidstva. V knize Všechno je tuberkulóza ukazuje, že tuberkulóza (jinak ftíza či souchotiny) není jen kapitolou z učebnic medicíny, ale chorobou, která zásadně formovala svět, jak ho známe. Green s vypravěčskou lehkostí propojuje historii, vědu i osobní příběhy pacientů a připomíná, že přestože je dnes v bohatých zemích vzácná a léčitelná, v mnoha částech světa stále zabíjí miliony lidí.

Na příběhu Henryho, kterého potkal během návštěvy nemocnice v Sierra Leone, ukazuje, že těžký boj s touto zákeřnou chorobou, která v minulosti kosila bez rozdílu slavné i bezejmenné tohoto světa, zdaleka není u konce. Jeho osud odhaluje, jak obtížná může být léčba v chudších regionech světa: pravidelné docházení na kliniku znamená dlouhé cesty, ztrátu práce či školy a někdy i sociální stigma. Stačí přerušení léčby a nemoc může přejít do mnohem nebezpečnější, na léky odolné formy.

Hippokrates ve starověkém Řecku se domníval, že jde o dědičné onemocnění… Ve starověké Indii chápali souchotě jako důsledek nadměrné únavy, úzkosti a hladu. V jiných kulturách za ně údajně mohlo prokletí, otrava jedem či posedlost ďáblem.

Green zároveň ukazuje, jak hluboko je tuberkulóza zapsaná do našich dějin. Ovlivnila podobu sanatorií i architektury, stála u zrodu ikonických předmětů – od adirondackých křesel na verandách léčeben až po kovbojský klobouk Stetson – a dokonce se nepřímo propsala i do velkých historických událostí. Autor tak přesvědčivě dokládá, že tuto nemoc nelze oddělit od historie samotné. Všechno je tuberkulóza je proto nejen fascinujícím průvodcem medicínou a historií, ale také připomínkou, že otázkou už není, zda tuberkulózu umíme léčit – ale jestli jsme ochotni zajistit léčbu všem, kteří ji potřebují.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství Jan Melvil Publishing, Euromedia Group a Prostor. 

Foto: Dorota Noon; foceno v prostorech kavárny Anežka

Moderní medicína pomůže

Když nás něco začne bolet, tak to chceme řešit co možná nejjednodušeji, co možná nejrychleji, ideálně hned. A tak sáhneme po nějakém léku, po nějakém prášku, který máme doma. Z léků bez předpisu se často používá paracetamol nebo ibuprofen. Ten má doma většina z nás, nebo se dá koupit v jakékoliv lékárně. Výhodou je, že bolest potlačí, ale nutno připomenout, že ji samozřejmě neléčí. U dlouhodobé nebo opakované bolesti je lepší nespoléhat jen na léky a řešit i příčinu.

A tu příčinu nám může pomoci odhalit lékař, ke kterému bychom měli zavítat. A z něj už obavy mít nemusíte. Už to nejsou ti lidé v bílých pláštích, ze kterých měl každý obavy a respekt. Dneska nosí vhodné zdravotnické oblečení, které vypadá moderně a stylově. Díky tomu se v ordinaci můžete cítit mnohem více pohodově a mít jistotu, že se nebudete stydět a k lékaři budete mít plnou důvěru. A ta je při léčbě čehokoliv opravdu nesmírně důležitá, tím si buďte jisti.

Pomůže i prevence

Když už se bolest objeví, je pozdě. Musíme ji řešit. Ale co kdyby šlo nějak udělat, aby se vůbec neobjevila? Je to reálné? Jasně že ano, prevence pomáhá. V daném případě je to určitě správná životospráva. Ať už chcete minimalizovat vznik bolesti v kříži, nebo kdekoliv jinde, je třeba vědět, co vše správně dělat. A začneme tou nejjednodušší cestou, kterou dnes nabízejí různé doplňky stravy. Oddají lidskému tělu vše potřebné, to tak bude správně fungovat, nebude mu nic chybět a my tak nemusíme pociťovat bolest. Jednoduše řešeno, stačí si vzít tabletku a je po problému.

Jsou ale i jiné možnosti, složitější a náročnější. Místo tabletky správný jídelníček, kterým tělu také doplníme vše, co potřebuje. Dále je určitě nutné myslet na pohyb. Nějaké to posilování, zpevnění svalů, nikdy neuškodí. Ale pozor, nepřehánějte to, nebo můžete napáchat mnohem více škody. Když to přeženete s cvičením a posilováním, můžete si přivodit i úraz.

A co je další ze způsobů prevence? Protahování svého těla, svaly by měly být pružné, rozhýbané. A také není na škodu jim ulevit třeba dobrou masáží. Chodit na ni pravidelně znamená jediné – i to vašemu pohybovému aparátu prospěje a bolesti budou minimální.

Přičichněte si

Pojďme i do oblasti takzvaných babských rad. Osvědčených metod, které na bolesti také mohou fungovat. A to i když se jedná na první pohled o drobnost. Třeba v případě teplého obkladu na bolavé místo. Ten místo rozehřeje, svaly uvolní a nejednou je bolest minulostí.

Stejně tak nám od bolesti mohou pomoci i vůně. Protože to, že nás něco bolí, je spojeno se signály v mozku, které do něj přicházejí. A tak se stačí načichat příjemných vůní a můžeme mít pocit, že bolest ustupuje. Někdo využívá vonné svíčky, někdo tyčinky, jiný vsadí třeba na esenciální oleje. Možností je celá řada a je na každém, co preferuje. Stejně jako je na každém, jakou vůni zvolí. Faktem je, že by nám měla být příjemná.

Odpočívejte

Nejhorší, co můžeme udělat, je snaha o fungování, jako doposud. Když se bolest objeví, snažte se zvolnit, odpočívat, uklidněte se, relaxujte. Pokud ji, budete stejně jako jakoukoliv jinou nemoc přecházet, povede to zcela pochopitelně k problémům. A to mnohem většího rázu, než když svůj problém podchytíte včas a brzy. Zároveň ale víme, že když člověk musí fungovat, nemůže si na několik dní prostě jen lehnout do postele.

Dialog umění a médií 

Pražské Centrum současného umění DOX otevřelo výstavu HIT BY NEWS, která ukazuje, jak  tištěná média formovala společnost i výtvarnou tvorbu během posledních více než sto let. Sleduje cestu od raných uměleckých experimentů s novinami a časopisy až po současné reflexe mediální reality. 

Projekt založený výhradně na dílech ze švýcarské sbírky Annette a Petera Nobelových představuje téměř čtyři stovky prací více než dvou stovek umělců, kteří ve své tvorbě reagovali na média, zejména ta tištěná. Výstava zároveň připomíná, jak se mediální krajina v posledních desetiletích proměnila vlivem digitalizace, a otevírá témata důvěry ve zprávy, svobody médií nebo tlaku na novináře.

Kurátorem výstavy je švýcarský kurátor Christoph Doswald, který pro pražskou prezentaci připravil reprezentativní výběr z více než dvoutisícové kolekce budované manželi Nobelovými od 80. let 20. století. Jejich sbírka patří k nejvýznamnějším kolekcím zaměřeným na press art. Na výstavě se tak potkávají historické avantgardy, pop art i současné reflexe mediální reality. Mezi vystavujícími figurují jména jako Georges Braque, Kazimir Malevič, Joseph Beuys, Man Ray, Robert Rauschenberg, Barbara Kruger či Andreas Gursky. 

Expozice je rozdělena do čtrnácti tematických částí a zabírá hned dvě patra galerie. Doporučujeme si na její návštěvu vyhradit více času. K vidění tu jsou výstřižky z novin, obálky magazínů, fotografie, ale také malba, koláže či umělecké objekty. 

„Pod označením press art se zde soustřeďují umělecká díla, která se v nejširším smyslu vztahují k tištěnému slovu a obrazu a která z levného, každodenního spotřebního zboží činí jedinečný nákladný artefakt: koláže z novinového papíru, malby vycházející z novinových snímků, fotografie obálek časopisů, kvaše nanášené přímo na noviny či sítotisky založené na portrétech hvězd z populárních magazínů. Rozsah použití je široký, techniky rozmanité a tematické okruhy téměř nevyčerpatelné – stejně pestré jako důvody, které umělce k těmto pracím vedou a které se pohybují mezi fascinací a kritikou,“ vysvětluje kurátor Christoph Doswald.

HIT BY NEWS patří mezi dva hlavní výstavní projekty DOXu pro letošní rok. Výstavu můžete navštívit do 23. srpna. Doprovází ji i odborné debaty, vzdělávací programy a diskuze zaměřené na mediální etiku, svobodu slova a vztah umění a veřejného prostoru.

Transylvánská malba dnes

Pokud byste rádi vyrazili za uměním mimo Prahu, za pozornost stojí také výstava Transylvanian Painting Today v olomoucké Telegraph Gallery. 

Když se řekne Transylvánie, mnoha lidem se vybaví divoká příroda nebo román Brama Stokera o hraběti Draculovi. Z tohoto regionu v dnešním Rumunsku ale zároveň pochází řada umělců, kteří se výrazně prosadili na mezinárodní scéně. A právě jejich tvorbu představuje olomoucká výstava.

Projekt britské kurátorky Jane Neal navazuje na předchozí výstavy věnované německé a britské malbě (German Painting Now a New Positions in British Painting) a uzavírá tak její kurátorskou trilogii zaměřenou na současnou figurativní malbu v Evropě. V Telegraphu se do 11. června představí patnáct výrazných osobností rumunské malířské scény.

Mezi nejznámější umělce výstavy patří Adrian Ghenie, Marius Bercea nebo Șerban Savu. Jedním z vystavujících je také Radu Băieş, který se v Telegraph Gallery představil před pěti lety sólo výstavou Searching For My Human Traces. Jsou spojeni s takzvanou klužskou školou – neformálním okruhem umělců kolem Univerzity umění a designu v Kluži, který na počátku 21. století výrazně zaujal mezinárodní scénu. Jejich malba často pracuje s figurací, silnou atmosférou a reflexí historických i postkomunistických témat. 

Transylvánie byla vždy vyhledávaná pro svou krajinu – zelené pastviny, majestátní hory i hluboké lesy. Region je opředený legendami a zároveň představuje kulturní prostor, v němž se po staletí setkávaly různé národy, náboženství i tradice. Právě tato historická a kulturní vrstevnatost se často promítá i do současného umění, které zde vzniká.Pokud se do Telegraphu vydáte, doporučujeme výstavu spojit s gastro zážitkem v místní restauraci Pulse – navštívili jsme ji už několikrát a vždy jsme byli velmi spokojení. V budově najdete také coworking, ateliér nebo třeba kino, takže místo žije od rána do večera různými kulturními a tvůrčími aktivitami.

Hledání ráje v labyrintu světa

Ochutnávku rumunského umění můžete aktuálně zažít i v Praze. V Bold Gallery probíhá sólová výstava Labyrint srdce a ráj světa malíře Radu Băieşe, jednoho z autorů zastoupených právě na výstavě v Olomouci.

Výstava je pozvánkou do vnitřního prostoru člověka a jeho hledání klidu v nečitelném světě. Aktuální série maleb reflektuje události posledních let a zkoumá, jak se člověk vyrovnává s nejistotou současnosti. Autor vnímá lidský život jako pohyb v labyrintu – prostoru, kde je poutník neustále vystaven různým pokušením i cestám, které mu život předkládá. Výstavu můžete navštívit zdarma do 4. dubna.

Umění trávení 

Aktuální výstava ALL THINGS DIGESTING v Kunsthalle Praha zve ke zpomalení a vnímání umění spíše tělem než hlavou. Umělecké duo sikau/pubalova proměňuje galerii v multisenzorický prostor, kde hraje roli zvuk, dotek, vůně i pohyb a kde se návštěvník stává součástí dění. 

Projekt vznikl v rámci experimentální platformy Aw!lab a vychází z metafory trávení – tedy z toho, jak do sebe vstřebáváme svět kolem sebe, informace i emoce. Instalace pracují s fermentací, mikrobiálními procesy nebo tělesnou intuicí a vytvářejí prostředí, které není jen k pozorování, ale k prožívání. 

Foto: Tomáš Cindr (DOX), Vendula Burgrová (Telegraph), Vojtěch Veškrna (Kunsthalle)

High School Musical, Hannah Montana, Kouzelníci z Waverly… Svět Disney Channel formoval dětství celé generace. Všichni tyto seriály sledovali, poslouchali jejich písničky a chtěli stejné outfity jako hlavní hrdinky. Zároveň daly vzniknout mnoha celosvětově známým celebritám, jejichž jména dnes zná téměř každý.

V posledních měsících se tyto dnes už téměř „retro“ disneyovské projekty začaly znovu dostávat do popředí. Není divu – generace Z i mladší mileniálové jsou nostalgií doslova pohlceni a neustále hledají něco, co jim dříve zlepšovalo život a co jim dnes možná chybí. A tak se vracejí přesně k tomu, co milovali v dětství. Na sociálních sítích se začaly šířit úryvky disneyovských seriálů, lidé vytahují starý merch, chodí do klubů na Disney party a znovu otevírají šílenství, které bylo před 15 lety obří. Tohoto trendu se chytila i mladší generace, tedy Gen Alpha, která tuto éru nezažila – a dědictví Disney Channel se tak jednoduše přeneslo o generaci dál.

Hannah Montana se vrací

Proč se tenhle boom děje právě teď? U většiny seriálů a filmů z nejslavnější éry totiž přicházejí významná výročí – 15 nebo 20 let od premiéry.

Jeden z nejznámějších, ne-li vůbec nejznámější seriál z dílny Disney Channel je bezpochyby Hannah Montana. Miley Cyrus v něm ztvárnila dívku, která žije běžný život středoškolačky, ale jakmile si nasadí paruku, stává se z ní popová hvězda. Tento kultovní seriál, jenž se stal celosvětovým fenoménem, nenechával fanoušky klidnými ani 15 let po odvysílání posledního dílu, a dlouhodobě prosili o reboot.

A teď se dočkali. V březnu 2026 oslaví seriál 20 let od premiéry a k tomuto jubileu Disney společně s Miley Cyrus oznámili, že 24. března vyjde na Disney+ pořad Hannah Montana 20th Anniversary Special.

Speciál má obsahovat rozhovor s Miley Cyrus, archivní dosud neviděné záběry, ikonické kulisy z natáčení, obří vlnu nostalgie a možná i další herce ze seriálu. Uvidíme, co přesně přinese – už teď má ale takový dosah, že je to, jako bychom se záhadně přenesli o 15 let zpátky.

Hilary Duff sama sebou

Tomuto comebacku výrazně pomáhají i samotné celebrity. Oproti Miley Cyrus, která se ve své kariéře na Hannu Montanu často odkazovala, to tak neměly všechny – a právě teď se k minulosti vracejí.

„Z popela“ nyní povstala například herečka Hilary Duff, která ztvárnila hlavní roli v seriálu Lizzie McGuire. Dlouhé roky měla problém s tím, že veřejnost nedokázala oddělit postavu Lizzie od samotné Hilary, a na čas se dokonce vzdala snu stát se zpěvačkou.

Po 25 letech od premiéry seriálu a 11 letech od vydání poslední vlastní hudby se 20. února vrátila s albem Luck… or Something a odehrála několik koncertů, kde zazpívala i píseň What Dreams Are Made Of, původně vytvořenou pro film The Lizzie McGuire Movie. Kruh se tak symbolicky uzavřel – sama uvedla, že se dnes na svou roli dokáže dívat s odstupem a pochopením toho, proč ji fanoušci tolik milovali.

Kouzelníci po Waverly

Jedním z velkých jmen, která Disney vychoval a která jsou dodnes často skloňována, je Selena Gomez. Ta hrála Alex Russo v seriálu Kouzelníci z Waverly. Ten se v letech 2024 a 2025 dočkal pokračování s názvem Kouzelníci po Waverly, odehrávajícího se 15 let po původním ději.

Selena Gomez je také známá tím, že si nadále udržuje přátelství s dalšími disneyovskými hvězdami, například s Demi Lovato ze seriálu Camp Rock nebo právě s Miley Cyrus – a právě proto jsou pokaždé, když se tyto hvězdy potkají na nějaké společenské akci, jejich společné fotografie těmi vůbec nejžádanějšími.

Máte z tohoto nostalgického comebacku radost, nebo měl zůstat jen krásnou vzpomínkou na dětství?

Foto: IMDB, Pinterest

Kdy jsou holínky tou nejlepší volbou?

Holínky si většina z nás spojuje s deštěm, blátem a kalužemi. A právem. Pokud víte, že vás čeká opravdu mokré prostředí, například procházky podmáčenou krajinou, práce na zahradě, festival v deštivém počasí nebo pobyt u vody, jsou holínky sázkou na jistotu.

Moderní modely už dávno nejsou jen gumové „pracovní“ boty. Dnes najdete stylové kousky, které snadno sladíte i s městským outfitem. Stačí se podívat například na nabídku dámských holínek zde. V aktuálních kolekcích se objevují nejen klasické minimalistické varianty, ale i módní interpretace inspirované streetwear estetikou značek jako G-Star Raw nebo DC Shoes Shoes, které dokazují, že i funkční obuv může být designovým statementem.

Holínky oceníte především tehdy, když:

• očekáváte vytrvalý déšť nebo hluboké bláto,
• potřebujete rychle obout a zout boty,
• plánujete kratší trasy bez náročného převýšení,
• je pro vás klíčová 100% voděodolnost.

Na druhou stranu je třeba počítat s tím, že klasické gumové holínky neposkytují takovou oporu kotníku ani tlumení jako specializovaná outdoorová obuv.

Jsou trekové boty univerzálnějším řešením?

Pokud vás čeká delší túra, horský terén nebo kombinace různých povrchů (štěrk, lesní cesta, kameny), trekové boty bývají praktičtější volbou. Nabízejí lepší stabilitu, pevnou podrážku s výrazným vzorkem a často i membránu, která chrání před vlhkostí, aniž by noha zůstala „uzavřená“ bez ventilace.

Široký výběr modelů najdete například zde: https://eobuv.cz/c/sport/damske/turistika-a-treking/trekingove-a-turisticke-boty. Při výběru se zaměřte na:

• typ terénu (lehké vs. náročné horské túry),
• výšku boty (nízké vs. kotníkové modely),
• hmotnost a prodyšnost,
• kvalitu podrážky a tlumení.

Trekové boty jsou ideální, pokud plánujete několikahodinové pochody, potřebujete stabilitu na nerovném povrchu a chcete minimalizovat riziko podvrtnutí kotníku. V mírném dešti si díky moderním materiálům často poradí stejně dobře jako lehké nepromokavé modely, přičemž zůstávají komfortní i při delším nošení.

Jak kombinovat funkčnost a styl?

Outdoor dnes není jen o výkonu, ale i o stylu. Pokud hledáte ikonický design a osvědčenou kvalitu, za pozornost stojí například značka Hunter, která je dlouhodobě synonymem pro prémiové holínky. Její nabídku najdete zde. Tyto modely kombinují vysokou odolnost s nadčasovým vzhledem, takže je využijete nejen na venkově, ale i ve městě.

Při rozhodování si položte několik klíčových otázek:

• Kolik kilometrů denně plánujete ujít?
• V jakém počasí a terénu se budete pohybovat?
• Potřebujete spíše maximální voděodolnost, nebo stabilitu a oporu?
• Chcete boty čistě funkční, nebo i módní doplněk?

Co si tedy zabalit?

Neexistuje univerzální odpověď. Pokud vás čeká deštivý víkend na festivalu nebo procházky mokrým terénem, holínky budou praktičtější. Pokud plánujete horskou túru nebo delší výšlap, trekové boty nabídnou vyšší komfort i bezpečnost.

Ideální scénář? Mít obě varianty a vybírat podle konkrétního dobrodružství. Protože správná obuv není jen detail – je to základ každého úspěšného outdoorového zážitku.