Dnes, s vlastní zkušeností i znalostmi, pomáhá i dalším ženám. Její výrobky si nyní získávají stále větší popularitu a přibývá i spoluprací.

„Mnoho týdnů jsem se učila vytvářet krémy, balzámy, koupele i šampuky. Postupně jsem si vytvořila kompletní sadu výrobků na celé tělo. Moje pokožka si lebedila. Silné ekzémy se nevrátily.“

Monika Kalivodová, zakladatelka Monlevur

Moniko, kdy jste se rozhodla pustit do výroby přírodní kosmetiky a co vás k tomu vedlo?

K výrobě mě přivedla vlastní pokožka. Od dětství bojuji s ekzémy a citlivostí, která mě v určitém období dovedla až k léčbě kortikosteroidy. Hledala jsem šetrnou, ale skutečně funkční péči, až jsem objevila sílu pivovarských kvasnic. Moje pleť se díky nim začala viditelně uzdravovat. Když jsem na trhu nenašla produkt, který by mi stoprocentně vyhovoval, začala jsem si ho vyrábět sama. Postupně se přidala rodina i známí, kteří kosmetiku používali i na své děti. Mému synovečkovi například vyléčila ekzémy. Právě jejich spokojenost a velká podpora mého manžela byly impulsem k založení značky Monlevur.

Vystudovala jste psychologii a biologii a působila jste jako učitelka. Táhlo vás to k přírodě odjakživa?

Přírodu miluju od dětství. Vyrůstala jsem na malé vesničce v Třebotovicích u Českých Budějovic, obklopená lesy. Často jsem běhala venku bosá, hrála si se zvířátky. S maminkou jsme sbíraly bylinky. Dodnes si pamatuju, jak jsme trhaly mateřídoušku a voněly mi pak prsty celý den. Nebo když jsme připravovaly odvary do vany, to bylinkové aroma, do kterého jsem se ponořila…

Věřím, že my jsme z přírody a pokud chceme žít kvalitní a zdravý život, měli bychom se k ní obracet. Přírodu je třeba nejen správně používat, ale také chránit. Pečovat o ni a zároveň o sebe. To je moje životní filosofie.

Blahodárné účinky kosmetiky Monlevur se projevují už po několika týdnech užívání.

Jaký byl první produkt, který vznikl pod vašima rukama a který jste uvedla na trh?

Úplně prvním produktem byla šumivá koule do koupele. Právě ona mi dodala jistotu, že výrobu zvládnu. Potvrdila mi, že zvolené suroviny dávají smysl a skutečně fungují. Původně jsem podnikání vůbec neplánovala. Vše plynulo velmi přirozeně. Nakonec jsem se rozhodla uvést na trh celou ucelenou řadu produktů najednou. Chtěla jsem, aby zákazníci měli k dispozici kompletní péči od samého začátku.

Co všechno obnášelo uvést vaše výrobky oficiálně na trh? Bylo za tím hodně práce?

Uvést produkty na trh obnášelo obrovské množství práce a trpělivosti. Každý jednotlivý výrobek musel projít přísným testováním ve Státním zdravotním ústavu. Od mikrobiologie a dermatologie až po zkoušky toxicity a snášenlivosti. Ke každé použité surovině jsem musela doložit dokumentaci, technické listy a obrazně řečeno i jejich ‚rodné listy‘. Testovalo se i přímo na lidech a celý tento proces trval skoro rok. Poté následovala notifikace u Evropské unie a precizní příprava etiket, které musí splňovat přísné normy.

Samostatnou kapitolou je prostor, kde kosmetiku vyrábím. Musí splňovat velmi přísná hygienická pravidla a pravidelně prochází kontrolami. Celá tato cesta mi ukázala hodně o odvaze a vytrvalosti. Od té doby všechny malé podnikatelky, které se odváží jít na trh s ručně vyráběnou kosmetikou, vnímám spíše jako kolegyně než jako konkurenci. Je to sice těžká a spletitá cesta, ale pro ochranu zákazníka je naprosto nezbytná.

Monika Kalivodová má bohaté zkušenosti v oblasti přírodní péče o pleť i biologické znalosti, které využívá při tvorbě vlastní kosmetiky.

Ve svých produktech často pracujete s pivovarskými kvasnicemi. Proč právě tato surovina? 

Na své ekzémy jsem vyzkoušela snad všechno. Od bylinných odvarů a diet až po drahou lékárenskou kosmetiku. Hledala jsem odpovědi v bylinkářské tradici a inspirovala se moudrostí svaté Hildegardy nebo Marie Treben. K pivovarským kvasnicím mě přivedl jeden článek o jejich účincích. Zkusila jsem je tehdy poprvé přidat do koupele a ta okamžitá úleva mě fascinovala.

Postupně jsem začala kvasnice začleňovat do dalších receptur, až vznikla ucelená řada péče. Jsou totiž neuvěřitelně bohaté na vitamíny skupiny B, minerály a enzymy, které pokožku i vlasy hloubkově vyživují a přirozeně zpomalují stárnutí. Když jsem zjistila, jak moc mi pomáhají, věděla jsem, že je chci dopřát svému tělu každý den. Skutečně fungují, a to je pro mě to nejdůležitější.

Jaké další ingredience ráda používáte ve své kosmetice?

Miluji práci s kvalitními rostlinnými másly a oleji. Kakaové máslo je pro mě srdcová záležitost. Jeho vůně je tak omamná a lákavá, že když s ním pracuji, musím mít po ruce čokoládovou pralinku a občas při výrobě i trochu mlsám. Používám zásadně nerafinované suroviny, jako je bambucké máslo, mandlový nebo kokosový olej, které si uchovávají svou přirozenou vůni a maximum výživy. Do některých receptur přidávám i sušené plnotučné mléko pro jeho zjemňující účinky.

Z aktivních látek nedám dopustit na Fucocert, který je k pleti neuvěřitelně jemný a přitom účinný. Své místo má i zdánlivě obyčejný kukuřičný škrob. Používám ho například v tuhém šampuku, kde skvěle absorbuje mastnotu, aniž by vlasy vysušoval nebo narušoval přirozenou biorovnováhu pokožky. Tvoření s takto čistými ingrediencemi je pro mě formou hýčkání, které začíná už v momentě, kdy suroviny beru do ruky.

V čem jsou výrobky Monlevur unikátní?

Unikátní je především obsah pivovarských kvasnic. Vyvinula jsem vlastní speciální postup. Ten mi umožňuje zachovat jejich vzácné účinné látky v každé receptuře. Používám jemné antialergenní vůně. Ty přirozené aroma kvasnic nenápadně zahalí, aby byla péče příjemná i pro smysly.

Kosmetika Monlevur vychází z vědeckých studií, například „Effects of Brewer’s Yeast on Skin and QOL.“ Propojuje tradiční moudrost s moderními poznatky o blahodárných účincích pivovarských kvasnic.

Zakládám si na kvalitě a lokálnosti. Suroviny odebírám od českých dodavatelů. Produkty balím do českých krabiček. Pro maximální čistotu používám precizní airless obaly z Německa. Tím minimalizuji ekologickou stopu. Možná je ale největší unikátnost v osobním přístupu. Každý kus projde několikrát mýma rukama. Od výroby až po finální zabalení balíčku. Někdy se nad tím usměju. Říkám si, že zákazníky tak moje ruce nepřímo pohladí.

Jak konkrétně propojujete moderní vědecké poznatky o pivovarských kvasnicích s tradiční moudrostí našich předků?

Propojování vědy a tradice je pro mě zásadní. Díky moderním poznatkům vím, jak zachovat aktivní látky v kvasnicích. Pečlivě nastavuji pH, kontroluji bilanci kationtů. Přísně hlídám teploty. Dbám na postupy, které udržují vodíkové můstky neporušené. Vím, jak stabilizovat krystalické mřížky. Věda mi zaručuje, že kvasnice zůstanou biologicky aktivní a skutečně funkční.

Zároveň hluboce čerpám z tradice. Předci používali kvasnice v léčbě odedávna a dobře věděli proč. Inspiruji se ve starých knihách, s čím je nejlépe kombinovat. Věřím také v důležitost nastavení mysli při samotné tvorbě. Klid, soustředění a jasný záměr ovlivňují kvalitu. Předci věděli, že rukama tvořená kosmetika nese kromě složení i energii a péči. V mé dílničce se tyto dva světy potkávají.

Kromě péče o pleť vyrábíte také šampuky. Jaké jsou jejich výhody?

Hlavní výhodou je koncentrace. Šampuk udrží maximum aktivních látek v tuhé formě. Obsahuje především velké množství pivovarských kvasnic a pečujících olejů. Je ekonomický. Padesát gramů odpovídá zhruba 300 ml tekutého šamponu. Šetří místo a nikdy se nerozlije. Je to ideální parťák na cesty i do fitka.

Složení je naprosto čisté. Nepoužívám silikony, parabeny ani syntetické konzervanty. Vyhýbám se drsným tenzidům jako SLS a SLES. Šampuk je biologicky rozložitelný a šetrný k planetě. Je to funkční péče, která respektuje přirozenou rovnováhu našich vlasů.

Mezi oblíbené produkty patří i šumivky do koupele. Každá projde vašima rukama… V čem spočívá jejich kouzlo?

K jejich přípravě mě inspirovala stará literatura. I proto jsem jim do názvu vtiskla archaické slovo ‚blahodárná‘. Kromě vysokého podílu pivovarských kvasnic obsahují i plnotučné mléko. To působí jako jemná přírodní alfa hydroxykyselina a pomáhá při exfoliaci pokožky. Hydrataci zajišťuje kokosový olej, bambucké máslo a rostlinný glycerin.

Šumivka pomáhá otevírat póry a uvolňuje tělo i mysl. Má skvělé ohlasy od maminek, jejichž dětem pomáhá s vyrážkami. Děti si s ní navíc ve vaně rády hrají. Je to spojení účinné péče a příjemného rituálu. Každý kus mi projde rukama a v každém je kousek mého záměru pomáhat.

Zájem u zákazníků si získala Monika Kalivodová také díky kosmetice do koupele. Mezi oblíbené produkty patří ručně vyráběné šumivky do koupele nebo praktické šampuky.

Vyrábíte produkty doma?

Často se s touto otázkou setkávám, ale realita je jiná. Kosmetika se doma vyrábět nesmí. Moje produkty vznikají ve schváleném prostoru, který musel projít přísnou kontrolou. Před začátkem výroby jsem potřebovala mnoho úředních razítek. Celý prostor i skladování surovin pravidelně kontroluje státní hygiena. Používám speciální certifikované váhy a pomůcky, které vyžadují přesné zacházení podle předpisů.

Většinu produktů vyrábím sama. Šumivky, šampuky i balzámy na rty jsou čistě mou záležitostí. V dílně se mi ale občas hodí i silné paže mého manžela. Pomáhá mi s těžkými dvacetikilovými balíky surovin nebo s přenášením patnáctikilových hrnců s emulzí do vodní lázně. V době, kdy nestíhám, například před Vánoci, mi jezdí pomáhat moje maminka a sestra Ivetka. Finální vyladění a dokončení každého kusu je pak už zase na mně.

Kvalita i design vašich výrobků oslovily i Muzeum města Brna. Jakou spolupráci vám to přineslo?

Je to velmi čerstvá a radostná záležitost. Oslovili mě s nabídkou spolupráce pro obchůdek ve vile Tugendhat. Přiznám se, že mě ta zpráva doslova posadila a dva dny jsem ji jen rozdýchávala. Je to pro mě obrovská čest.

Nyní jsme ve fázi příprav. Vytvářím speciální etikety, aby byly v dokonalém souladu s tímto ikonickým prostorem. Pracuji na designu a ladíme poslední detaily. Je to pro mě splněný sen o propojení čisté kosmetiky a vrcholné architektury.

Kdybyste měla vybrat tři produkty, na které jste nejvíce pyšná, které by to byly?

Je to pro mě Sofiina volba. Jako kdybyste měli deset dětí a měli vybrat tři nejoblíbenější. Všechny své produkty sama pravidelně používám a každý z nich má v mé péči své nezastupitelné místo. Nedokážu vybrat jen pár favoritů. Stojím si za každou recepturou, kterou jsem vytvořila. Celá řada tvoří jeden harmonický celek a každý produkt je výsledkem stejné lásky a preciznosti.

Plánujete do budoucna vyrábět i jiné kosmetické produkty?

Dostávám tuto otázku často. Přiznávám, že cítím tlak trhu i marketingu na neustálé uvádění novinek. Byznys to má rád. Já se ale cítím nasycená. Moje kosmetika vznikla z mých vlastních potřeb. Ty jsou v tuto chvíli naplněny. Jsem duchem minimalistka. Nechci vyrábět další věci jen pro efekt.

Zkoušela jsem vyvinout nové sérum. Nakonec jsem zjistila, že ho sama nepoužívám. Byl to pro mě jen krok navíc. Další lahvička, kterou nepotřebuji. Vše, co pleť skutečně vyžaduje, už v mých produktech je. Momentálně proto žádnou novinku nechystám.

Jaký ohlas od zákazníků pro vás byl tou největší odměnou?

Děkuji za toto téma, je pro mě velmi osobní a vhání mi slzy do očí. Největší odměnou jsou zprávy od maminek, jejichž děti se díky mé kosmetice zbavily ekzému. Když mi napíšou, že se jejich děťátko už v noci nebudí a má konečně zdravou pokožku, cítím obrovskou vděčnost.

Vidět, jak ženám mizí viditelné ekzémy z tváře, je můj nejsilnější hnací motor. Sama jsem si tímto trápením prošla. V těchto momentech vím, že moje práce má hluboký smysl. I když je to někdy náročné, ta radost z pomoci za to stojí.

Kde všude jsou vaše produkty k dostání? 

Svoji kosmetiku chci mít pod kontrolou. Zakládám si na její čerstvosti. Proto ji najdete primárně na mém e-shopu www.monlevur.cz. Velmi si ale vážím spolupráce s několika výjimečnými místy. V Monlevur rodné Třeboni jsou to prestižní hotel a restaurace Šupina a Šupinka nebo milý obchůdek paní Lady Čuříkové na zámku. V Praze pak mou kosmetiku nově najdete v Place Store na Národní třídě. Jsou to místa, která ladí s mou filozofií a přístupem k péči.

Vyjíždíte se svou kosmetikou i například na trhy?

Bez mučení se přiznávám ke své velké introverzi. Vlastně jí vděčím za mnohé. Právě díky ní jsem mohla v klidu prostudovat stohy knih i vědeckých prací. Sestavit fungující receptury a vyvinout postupy výroby. Stoupnout si na trh a celý den nabízet své produkty, to je úplně mimo můj svět. Svou komfortní zónu překračuji ve chvíli, kdy natáčím videa nebo se fotím na sociální sítě. To je moje cesta, jak s vámi zůstat v kontaktu. Na trzích proto potkáte spíše mého muže s mou milou sestřičkou nebo skvělou švagrovou. Ti tam chodí rádi a dobrovolně. Mně je nejlépe v tichu mého ateliéru při tvoření péče.

Zdroje: Monika Kalivodová, Monlevur, Instagramový profil Monlevur

Inspiruje ji nejen beskydská příroda, ale také dávné tradice jablunkovských horalů. Její keramika je především užitková a typická svými kulatými, buclatými tvary. Velký důraz klade na zdobení – právě v něm se nejvíce promítají motivy přírody. V rozhovoru nám umělkyně představuje keramiku, která z Jablunkova vyzařuje nejen osobitost a tradici.

Bohaté zdobení je pro výrobky Jablunkovské keramiky typickým znakem.

Měla jste ke keramice blízko už jako malá holka?

Vlastně ano, tvoření mě provází odmalička. Jako správné vesnické dítě jsem většinu času trávila venku, poblíž potoka. Tady byl nejspíš začátek mé keramické cesty. Fascinovaly mě barevné pruhy, vrstvy jílů, které lemovaly břehy kolem vody. Právě to byl skvělý materiál, ze kterého začaly vznikat první figurky, zvířátka. Zkoušeli jsme je i v ohni vypalovat. Jaké překvapení bylo, když ona šedá hlína výpalem zčervenala…

Kdy přišel moment, kdy jste si řekla, že vás bude živit právě keramika?

Nebyl to jeden jediný blesk z čistého nebe 😊 Ten proces trval déle. Vystudovala jsem sice uměleckoprůmyslovou školu, ale obor užitá grafika. Keramika byla v té době jen můj relax v kroužku na internátu. Až po škole jsem se jako brigádnice dostala do jedné z brněnských keramických dílen. Tam mi hlína učarovala natrvalo! A pak už to šlo nějak samo – rekvalifikace točíře, pár let praxe a zjištění, že mě keramika pohlcuje natolik, že už pro nic jiného nezbývá místo. Začít se keramikou živit vyžadovalo odvahu, ale každý den ve své dílně si potvrzuji, že to bylo správné rozhodnutí.

Živila jste se někdy i něčím jiným než keramikou?

Ne, keramika je mou obživou po celou dobu. Postupně se z koníčku a radosti z tvoření stala práce na plný úvazek, která mě živí dodnes.

Ivona Davidová ve svém ateliéru v centru Jablunkova. Foto: Tereza Martynková

Jaké byly vaše začátky u hrnčířského kruhu?

Byly hlavně o objevování, chybách a radosti z každého vydařeného výpalu. Od samého začátku mě fascinovala práce na hrnčířském kruhu a drží mě dodnes. Dnes už je hlína tak trochu mojí součástí – nebojuji s ní a užívám si radost z doteku. Je to úžasný materiál, který mě stále hodně učí… Hlavně trpělivosti. 😊

„Právě v únoru před třiceti lety mi domů přišel můj první hrnčířský kruh – ještě jsme ho tehdy s manželem vezli domů na saních. Byla jsem netrpělivá a už v tu chvíli jsem chtěla začít tvořit.“

Hlína a hrnčířský kruh provázejí umělkyni při práci každý den. Foto: Tereza Martynková

Bylo před třiceti lety dostupné vybavení pro práci s hlínou? Jak se to za tu dobu změnilo?

Před třiceti lety to byla úplně jiná éra. Dnes si můžete vybírat z nepřeberného množství vybavení a naklikat si vše v e-shopu, tehdy to bylo hlavně o kontaktech a štěstí. Podařilo se mi sehnat pec z druhé ruky, ale ke stěhování z domu ve svahu bylo nutné objednat i jeřáb. Ráda na to vzpomínám, bylo to dobrodružné. S kruhem „Svatoš“ už to bylo jednodušší – a používám ho vlastně dodnes. Co se týče ostatních materiálů, jako je hlína a glazury, mnohem víc jsme si je museli připravovat a hlídat sami. Tenkrát neexistoval ten nekonečný servis hotových materiálů.

Jakou hlínu nejraději používáte? Tvoříte pod značkou Jablunkovská keramika – využíváte i místní materiál z vašeho regionu?

Nejraději používám kameninové hmoty z Moravy. V Brně jsem na ně byla zvyklá a vyhovují mi. V okolí Jablunkova je navíc oblast s velmi kvalitní hlínou, takže občas chodím na procházky s lopatkou a experimentuji s místní červenou hlínou. Používám ji spíš na dekorování keramiky – je nízko tavná a dají se z ní vytvořit zajímavé zemité glazury, zvané šlemovky.

Jaké výrobky děláte nejraději?

Nemůžu říct jednoznačně. Tvořím především užitkovou keramiku a hledám rovnováhu – chci, aby si moje práce zachovala nádech starých časů, ale zároveň byla plně funkční i v dnešním světě. Mám moc ráda džbány, mísy, ale i různé formy na pečení, klíčidla, lampičky… Práce mi nabízí pestrou škálu možností. Nejčastěji ale asi vznikají hrnky, ty jsou takovou stálicí mé tvorby. Ráda zkouším nové věci a občas přijde nečekané, jako například spolupráce se slovenským Cechem Terra de Selinan, pro které vyrábím historickou keramiku na jejich vystoupení.

V čem vidíte to největší kouzlo při práci?

Největší kouzlo pro mě spočívá v okamžiku, kdy usednu ke kruhu a kolem se jakoby zastaví čas. Jsme jen já, hlína a hudba – ta je pro mě hodně důležitá. Naslouchám i samotné hlíně. Někdy mám svou představu, ale materiál si často sám řekne, jaký tvar chce přijmout.

Je to pro mě forma svobody – splynout s materiálem a vkládat do výrobků svou náladu a energii. Největší radost mi pak přináší zpětná vazba zákazníků, když mi řeknou, že každý den mají v rukách můj hrnek nebo misku, myslí při tom na mě a mají je nejraději 😊 To je pro mě to nejkouzelnější!

O které výrobky je v poslední době největší zájem?

Nejoblíbenější jsou stále hrnky všech velikostí. S rostoucí popularitou zdravého životního stylu ale čím dál častěji tvořím nádoby na kvašení zeleniny nebo klíčidla. Dále mísy, lampy… Letošní rok jsem zahájila výrobou máslenek, byla po nich velká poptávka.

Mezi velmi oblíbené patří i její petrolejové lampy.

A roste i zájem o kurzy?

Kurzy pro dospělé pořádám čtvrtým rokem. Ať už jde o individuální točení na kruhu, víkendové tvoření nebo dlouhodobé kurzy, stále je plno. A jsem za to nesmírně vděčná!

Jak se mohou zájemci přihlásit na vaše kurzy?

Nabídku kurzů jsem vypsala pouze jednou – od té doby mě lidé oslovují sami. Mohou tak učinit přes e-mail: ivona.davidova@email.cz nebo přes Instagram @jablunkovska.keramika. Pořádám i kurzy „na míru“, například pro rodiny s dětmi.

Čím je jablunkovská keramika specifická?

Jistě, hrnčířství má v Jablunkově velmi hluboké kořeny. Město bylo nejvýznamnějším centrem keramického řemesla v celém Těšínském Slezsku. Zdejší keramika se vyvážela a byla známá nejen za hranicemi regionu.

Ivona navazuje na tradice místních hrnčířů.

V Jablunkově bylo kdysi třináct hrnčířských dílen, což znamenalo, že téměř v každém třetím domě se pracovalo s hlínou! Specifická byla její barva střepu, díky železu obsaženému v hlíně, šedý jíl měl po výpalu červenou (cihlovou) barvu, podle které se také jednoduše určoval původ hrnců z Jablunkova.

Jedinečné bylo také zdobení – od jednoduchých geometrických tvarů u běžné kuchyňské keramiky až po složité rostlinné motivy, například u cechovních džbánů, které se ručně modelovaly a nalepovaly. Navazuji na tyto krásné tradice a je pro mě opravdovou ctí pokračovat v tomto odkazu.

Kde si mohou zájemci pořídit vaše výrobky?

Výrobky si nejraději prodávám sama, přímo z dílny – hlavně kvůli zpětné vazbě od zákazníků. Je skvělé vědět, o co je největší zájem, nebo co bych ještě mohla vylepšit. Hodně tvořím také na zakázku.

Během léta se můžeme potkat na různých akcích, největší srdcovkou je určitě Mezinárodní folklorní festival Gorolski Święto, který se koná v Jablunkově. Keramiku je možné objednat i online – přes platformu Fler.cz pod mým jménem Ivona Davidová, nebo v mé virtuální galerii na Instagramu @jablunkovska.keramika. Budu moc ráda, když se lidé zastaví přímo v mé dílně, v Jablunkově na Dukelské 108 a udělají si radost některým z mých výrobků, nebo mě najdou online.:-)

Zdroje: Ivona Davidová, Tereza Martynková

Na scéně vinohradského divadla D21 sledujeme Petru, která se snaží žít dál poté, co byla znásilněna. „Jako bych si nepatřila,“ říká. „Nic jí není“ a zároveň má zničený život. Minulost, kterou chtěla zapomenout, se prolíná se současností a ztrácí hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co si musela namluvit, aby přežila. Psychologické drama Symbióza? je minimalistické, komorní a přitom intenzivní a významné.

V hlavní roli se střídají Josefína Prachařová a Karolína Lea Nováková. Další postavy ztvárňují Maximilián Dolanský nebo Matouš Vyšata, Magdalena Prostá či Veronika Divišová a Filip František Červenka nebo Mikuláš Matoušek. Soubor NEmyslim kolektiv představuje mladé neokoukané tváře a talenty a nebojí se mluvit o tabuizovaných tématech. 

S autorkou a režisérkou Tinou Davídkovou jsme se bavili nejen o vzniku inscenace, ale i o tom, proč je důležité přestat reagovat podle zaběhnutých schémat. „Myslím, že je pro nás psychicky snazší znásilnění vnímat jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Ve chvíli, kdy o takové zkušenosti člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka,“ přibližuje v rozhovoru zkušenost, jejíž četnost potvrzují i data. Podle průzkumu je za život znásilněna každá pátá žena a je prokázané, že nejvíce případů znásilnění přichází od lidí, které oběť dobře zná. O zneužívání mužů se mluví ještě méně, ačkoliv tvoří v průměru 10 % obětí. A často se bojí mluvit, protože se mnohdy setkávají s viktimizací a bagatelizováním tématu. I kvůli prolomení mlčení Symbióza? vznikla. 

Odvaha promluvit 

NEmyslim kolektiv se profiluje jako spolek, který otevírá těžká a opomíjená témata. Co pro tebe znamená „NEmyslet“? 

Nejde o to přestat přemýšlet, ale přestat automaticky reagovat podle naučených schémat. U citlivých témat máme tendenci rychle soudit, radit nebo zlehčovat, protože je to pro nás komfortní. „NEmyslet“ pro mě znamená na chvíli tyhle reflexy vypnout a opravdu naslouchat tomu, co druhý říká – i když je to nepříjemné.

Jak jste se dali dohromady? Ať už s Terezou Keltyčkovou a Kateřinou Vášovou, tak následně s herci a herečkami?

Tereza je moje kamarádka z dětství a zároveň člověk, se kterým sdílím podobný přístup k práci i uvažování. Když jsem jí řekla o nápadu na NEmyslim, okamžitě se rozhodla do něj jít se mnou a dnes drží hlavně organizační stránku. S Kateřinou se známe z vysoké školy – původně jsem ji oslovila kvůli focení, ale postupně z toho vznikla dlouhodobá spolupráce.

U herců jsem od začátku chtěla pracovat s mladou generací. Někoho jsem viděla na jevišti a oslovila ho napřímo, někdo přišel na doporučení. Celé to vznikalo dost přirozeně. 

V repertoáru máte zatím představení Symbióza?. Hra původně vznikla jako projekt tvé bakalářské práce. Proč jsi zvolila zrovna téma znásilnění a posttraumatu?

Protože se o něm mluví hodně zjednodušeně. Ve veřejném prostoru se řeší hlavně samotný čin, ale méně to, co následuje – reakce okolí, pochybnosti, rozpad vztahů a dlouhodobé následky. Zajímalo mě právě to „potom“, které bývá pro člověka často složitější než samotná událost.

Zároveň mám vlastní zkušenost a zjistila jsem, že ve chvíli, kdy o ní člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka a ukáže se, jak běžná ta zkušenost je – jen se o ní většinou mlčí. V tu chvíli mi dávalo smysl to zpracovat a pojmenovat i skrze divadlo. 

Poprvé jsi hru uvedla už v roce 2023. Jak se její podoba změnila pro současnou „verzi 2.0“? 

Původně to byl spíš komorní školní projekt. V nové verzi mají postavy větší prostor a víc pracujeme s perspektivou okolí, ne jen oběti. Ubylo vysvětlování a přibyly situace, ve kterých si divák musí význam poskládat sám. 

Co pro tebe znamená Symbióza? 

V kontextu hry je to pro mě stav, kdy ve vztahu zůstáváme déle, než je pro nás zdravé, jen proto, že sdílíme minulost a je nám ji líto opustit. Není to o blízkosti, ale o neschopnosti se oddělit, i když už to nikomu nepomáhá.

Co pro tebe bylo při zpracovávání tématu znásilnění, při práci s herci na tomto tématu nejdůležitější nebo nejtěžší?

Nejdůležitější pro mě byl empatický přístup k textu i k sobě navzájem. Hned na začátku jsme si řekli, co tím chceme sdělit, aby každý věděl, do čeho vstupuje, a mohl se rozhodnout svobodně. Chtěla jsem, aby se všichni cítili v pohodě a měli jasné hranice – nikdo nemusel jít dál, než chtěl, ale zároveň jsme téma neobcházeli jen proto, že je nepříjemné. Doufám, že se to povedlo. 

Zpracovávat tak silné téma vyžaduje určitou dávku odvahy a síly. Měla jsi ty nebo tvé okolí někdy pochybnosti?

Ano – měla jsem hlavně obavu, aby to nebylo povrchní nebo jen efektní. Zároveň ale pokaždé, když slyším, jak někdo tohle téma zlehčuje nebo se mu vysmívá, je to spíš motivace se ho nebát a mluvit o něm nahlas. Setkávám se s tím v běžném životě velmi často a právě to mě utvrdilo, že je to něco, co zpracovat rozhodně chci.

Konzultovala jsi vznik inscenace s odborníky?

Ano. Tím, že jsem tohle téma sama v životě řešila, konzultovala jsem ho s psycholožkou a zároveň jsme vycházeli z reálných dat a výzkumů organizací, jako je Amnesty International, aby situace v inscenaci odpovídaly realitě.

Otevřená generace 

Podle průzkumu organizace proFem z roku 2023 je za život znásilněna každá pátá žena a denně se u nás stane v průměru několik desítek znásilnění. Přesto je to téma, které stále naráží na ticho a nedůvěru vůči obětem. Proč? Proč si myslíš, že je pro společnost tak těžké ho přijmout jako systémový problém?

Myslím, že je pro nás psychicky snazší vnímat ho jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Přijmout ho jako systémový problém by totiž znamenalo připustit, že souvisí i s každodenní komunikací, stereotypy a reakcemi okolí – tedy s věcmi, kterých jsme všichni nějak součástí. Označit ho za extrémní výjimku nám umožňuje držet si odstup a pocit bezpečí, zatímco realita je mnohem nepohodlnější.

V posledních letech je debata otevřenější, změnila se i zákonná definice znásilnění. Vnímáš posun třeba i ve způsobu, jakým publikum reaguje na inscenaci?

Ano, určitě. Jsem ráda, že se debata kolem tohoto tématu postupně rozšiřuje – čím víc si sdílíme postoje a zkušenosti, tím větší je šance se někam posunout. Vnímám to hlavně u své generace, která je k němu výrazně otevřenější a ochotnější o něm mluvit bez okamžitého zlehčování nebo zpochybňování.

Pro koho je představení vhodné? Proč bys ho doporučila? 

Je určené zhruba od 14 let výš a pak už pro všechny věkové kategorie – věřím, že je to téma, které se nějak dotýká nás všech. Doporučila bych ho proto, že nabízí jiný pohled na znásilnění, především na to, jak vypadá vnitřní prožívání člověka a co se děje, když s tím zůstane sám.

Chcete hrát i pro školy. Budete s představením jezdit i mimo Prahu? 

Se školami začínáme od března. Věřím, že to pro studenty může být něco jiného než běžná prevence a že jim to otevře zájem o celé téma. Určitě bychom rádi oslovili i školy mimo Prahu, bude pak na domluvě, zda budeme jezdit my, nebo oni za námi. Obě varianty by byly skvělé.

Plánujete i nějaký doprovodný program, třeba debaty s psychology nebo organizacemi jako Amnesty International, Konsent, proFem apod.?

Ano, po představeních pro školy budou debaty s psychologem. Budeme se snažit téma víc otevřít a doprobrat. 

Duševní zdraví, vztahy a identita 

Plánuješ v NEmyslim kolektiv primárně uvádět vlastní autorské texty, nebo chceš spolupracovat i s dalšími dramatiky a režiséry?

Ráda bych primárně uváděla autorské texty, ale spolupráci se nebráním. Tvořím s lidmi ráda, takže pokud s někým sdílím podobný pohled a přístup, jsem otevřená i společným projektům.

Jakým dalším tématům by ses chtěla ve své tvorbě věnovat? Prozradíš, na čem dalším aktuálně pracuješ?

Dlouhodobě mě zajímají vztahy v rodině a to, jak formují naši identitu. S tím souvisí i téma mentálního zdraví – jak si neseme věci, o kterých se doma nemluví, a jak se to promítá do dalších vztahů.

Ráda bych se věnovala také prostředí sportu, protože si myslím, že psychický tlak, výkon a často i toxické nastavení vztahů jsou tam pořád hodně opomíjené. Obecně témata, která rezonují s naší generací – hledání identity, nejistota, tlak na úspěch nebo otázka, jak žít autenticky.

Aktuálně si sbírám materiál a rozhovory právě k těmto okruhům a přemýšlím nad dalším autorským projektem, který by na ně navazoval. 

Plánuješ zůstat spíše u dramatické tvorby a režie, nebo píšeš/láká tě psát i jiné texty?

V psaní si téměř nedávám hranice. Vystudovala jsem literární tvorbu a baví mě různé žánry – od poezie přes prózu až po scénáře. Divadlo je pro mě ale určitě nejbližší a nejautentičtější forma vyjádření.

Čemu se dále věnuješ, když zrovna neřešíš divadlo? 

Za poslední dva roky jsem dostala několik zajímavých příležitostí – pracovala jsem na filmových natáčeních, televizních projektech i v oblasti PR. Volný čas nejraději trávím s nejbližšími. Ráda si čtu, hraju golf… Je toho spousta. Ale upřímně – pro mě je divadlo zároveň největší forma relaxu. Ať už ho tvořím, nebo sedím v hledišti jako divák, je to prostor, kde si skutečně odpočinu. 

Jak dále odpočíváš a udržuješ si duševní pohodu?

Kromě divadla je to pro mě hodně času o samotě. I když jsem společenský člověk, potřebuji pravidelně úplně vypnout, nic neřešit a být sama se sebou. Ticho a odstup mi pomáhají si věci srovnat. Zároveň mám kolem sebe opravdu skvělé lidi, o které se můžu opřít. Právě oni jsou pro mě ten největší lék.

Zdroj: NEmyslim kolektiv archiv (Kateřina Vášová)

Zima nabízí spoustu možností, jak si užít pobyt venku: na lyžích, běžkách nebo třeba při túrách se sněžnicemi na nohách. Libujete si ve všech těchto aktivitách, ale občas si postesknete, že pro ně potřebujete různé vybavení? Řešením jsou Combo Ski, unikátní kombinace sněžnic, mini lyží a nesmeků, se kterými můžete bez kompromisů šlapat do kopce i ho sjíždět. Jsou lehké, skladné (upevníte je třeba na batoh) a kompatibilní se všemi botami určenými na horskou turistiku. Vyrobeny jsou z vysoce odolných materiálů (polyethylen, polyamid a nerezová ocel), které vydrží až do teploty -30°C, a díky speciální EVA pěně na nich neulpívá sníh. 

Vojtěch Veverka vytvořil koncept Combo Ski během svých studií na Fakultě architektury ČVUT, kde s ním zabodoval i v Národní ceně za studentský design. „Nevymýšlel jsem jen další variantu něčeho, co už existuje, ale úplně nový typ pohybu na sněhu. A to mě na tom bavilo nejvíc,“ komentuje. 

Na pomoc si přizval svého bratra Ondřeje, který měl zkušenosti z Prusa Research, a po dalších třech letech vývoje nadšenecký projekt postupně přerost v reálný byznys. Pomoct tomu měla i kampaň na Kickstarteru, kde se podařilo vybrat v přepočtu 650 tisíc korun. Jenže pak přišla tvrdá srážka s realitou a z vybrané částky nakonec bratři Veverkovi neviděli ani korunu. „Byl to obrovský šok. A zároveň obrovská škola,“ vzpomíná Ondra. Naštěstí se objevil investor v podobě Martina Rezlera. „Spousta věcí se nepovede, to je normální součást podnikání. Důležité je to nebrat jako konec. Dneska už víme, jak důležité je prověřovat lidi, se kterými spolupracujeme,“ dodává. 

Od papučí ke globálnímu unikátu 

Jaké bylo vaše dětství? Byl sport, hory a pobyt venku přirozenou součástí rodinného života?

Vojta: Jednoznačně. Rodiče byli aktivní, takže my taky. V létě kolo, v zimě hory, lyže – pořád jsme lítali někde venku. Nikdo nás do sportu nenutil, bylo to přirozené. A moc se to nezměnilo – jen si dnes s sebou na hory bereme i prototypy.

Vyrůstali jste jako nerozlučná dvojka, nebo jste byli (a třeba stále jste) každý jiný?

Ondra: To se trochu měnilo podle období. Jsme od sebe jen dva roky, takže jsme spolu přirozeně trávili hodně času a většinou jsme měli i podobné zájmy. Rodiče nás často dávali do stejných kroužků. Nebyli jsme úplně rozdílní, spíš jsme se doplňovali. A to nám zůstalo dodnes.

Kdy vám došlo, že vám to spolu může fungovat i profesně?

V: Ve chvíli, kdy jsem byl na FA ČVUT a dělal prototypy do ateliérového zadání. Ondra mi začal pomáhat, protože už tehdy uměl pracovat s 3D tiskem a CNC stroji. Já jsem přišel s konceptem, on ho uměl technicky přetavit do reality. Nejdřív to bylo spíš jen pro zábavu a pro školu, ale postupně jsme zjišťovali, že nám to spolu funguje dobře. Tak se v mezičase nenápadně zrodilo Combo Ski. Až později jsme si uvědomili, že z toho může být něco mnohem většího, než vedlejší nadšenecký projekt.

Vojto, v roce 2021 jste získal ocenění v soutěži Czech international Student Design Award za svou unikátní kombinaci sněžnic a mini lyží, a tak započal cestu ke Combo Ski. Proč jste přišel zrovna s takovým nápadem – když původním zadáním v ateliéru byly papuče? 

V: To zadání bylo dost otevřené a umožňovalo jít i jiným směrem. V té době mě bavily mini lyže. Byl covid, lyžařská střediska nefungovala a lidé používali mini lyže, z velké části Klu-ski, ke kratším sjezdům. Přišlo mi to zajímavé, ale osobně mi tam chyběla funkce sněžnic. Uvědomil jsem si, že velikost mini lyží a sněžnic je dost podobná, takže by spojení těchto principů do jednoho produktu mohlo fungovat. Nic takového na trhu nebylo. Mini lyže a sněžnice fungovaly vždycky odděleně. A přesně to mě na tom bavilo nejvíc – nevymýšlel jsem jen další variantu něčeho, co už existuje, ale úplně nový typ pohybu na sněhu. Myšlenka prvních Combo Ski tak nevznikla jako plánovaný byznys, ale jako přirozená reakce na to, co mně samotnému chybělo.

Strategické myšlení, paličatost i ostřejší debaty 

Jak jste si v Combo Ski rozdělili role? 

V: Na začátku to bylo rozdělené hodně přirozeně podle toho, co kdo uměl. Já jsem měl na starost hlavně koncept, aby celý produkt dával smysl, fungoval technicky i uživatelsky a byl dobře navržený. Ondra se víc staral o technické detaily, komunikaci s dodavateli a firmami, řešil výrobu, materiály a to, jak věci opravdu dostat do reality. Postupem času se role trochu proměnily. Dnes se víc soustředím na koordinaci výroby, nákup, hledání nových materiálů a technické zázemí. Ondra se víc posunul k vedení firmy, obchodu a marketingu, tedy k tomu, jak Combo Ski komunikujeme navenek a kam celý projekt strategicky směřuje.

Jak se vám spolu jako sourozencům pracuje?

O: Je to obrovská výhoda v důvěře. Víme, co od sebe můžeme čekat, a dokážeme si říct věci na rovinu bez zbytečných obalů. To práci hodně urychluje. Na druhou stranu je to někdy i výzva. Emoce jsou občas víc vidět a diskuze mohou být ostřejší. Ale většinou to bereme jako součást procesu. Když se pohádáme, tak proto, že nám na tom oběma opravdu záleží.

Co na sobě vzájemně nejvíc obdivujete? A co vás dokáže vytočit?

V: Na Ondrovi obdivuju hlavně to, jak přemýšlí strategicky dopředu. Často vidí věci s větším potenciálem než já. Už v minulosti udělal spoustu kroků, které nám připravily pevnou půdu pod nohama, a díky tomu dneska můžeme fungovat jako firma. Zároveň si ale věci bere víc osobně a na Combo Ski je hodně citlivý. Někdy by mu pomohlo se trochu víc odosobnit a nebrat všechno tak vážně. Plánování času taky není jeho silná stránka (smích).

O: Na Vojtovi mě baví jeho výdrž a nasazení. Když se do něčeho pustí, jde si tvrdě za tím. A hlavně se mi líbí, že si byznys dokáže udržet od těla. Nenosí si ho tolik domů a nenechá se jím úplně pohltit, což je důležité pro dlouhodobou rovnováhu. Občas mě u něj vytáčí jeho paličatost. Když si něco vezme do hlavy, tak s tím prostě nehnete. Na druhou stranu je to i součást toho, proč Combo Ski vůbec existuje. Shodneme se na tom, že jsme oba spíš realističtí pesimisté, ale snažíme se, aby nás to netáhlo dolů.

Podnikání nás naučilo nebát se víc riskovat, jít do věcí s větší odvahou a nečekat pořád jen na ideální podmínky. A taky to, že není potřeba dělat všechno sám.

Od úspěchu k nule 

Projekt zaznamenal úspěch na Kickstarteru. Ten ale poněkud zhořkl, když jste z vybraných peněz nakonec nic nedostali. Jak jste situaci, kdy vás agentura, která měla kampaň na starosti, nechala na holičkách, prožívali? Měli jste už dřív pocit, že něco není v pořádku?

O: Signály tam byly, ale nic konkrétního. Zároveň to ale bylo nastavené tak, že se nic nedalo jasně zachytit. Agentura to měla podle nás poměrně dobře promyšlené a vždycky existovalo nějaké „rozumné“ vysvětlení, proč se něco zdržuje nebo není úplně jasné. Když pak vyšlo najevo, že se k penězům z kampaně nedostaneme, byl to obrovský šok. O to větší, že to přišlo ve chvíli, kdy jsme měli pocit, že máme za sebou úspěšnou kampaň a projekt se může konečně posunout dál. Místo radosti přišla tvrdá realita – byli jsme na nule. Bylo to strašně frustrující a demotivující. Člověk má pocit, že udělal všechno správně, a stejně ho někdo podrazí. Zároveň to pro nás byla obrovská škola. Naučilo nás to být extrémně opatrní, kontrolovat si věci do detailu a spoléhat se víc sami na sebe než na třetí strany.

Co vás podnikání – a právě i tento nepříjemný moment, který mohl bez vstupu investora znamenat konec –, dále naučilo? 

O: Určitě nás to naučilo, že i z hodně negativní zkušenosti může vyrůst něco pozitivního. Jinak by to celé ani nemohlo fungovat. Spousta věcí se nepovede, to je normální součást podnikání. Důležité je to nebrat jako konec, ale jako součást cesty. Zároveň nás to ale naučilo být mnohem pečlivější a trpělivější. Dneska už víme, jak důležité je prověřovat lidi, dodavatele či služby, se kterými spolupracujeme. Nic se nestane ze dne na den a spousta věcí potřebuje čas. Možná jsme se díky tomu naučili být i méně přehnaně pragmatičtí. Nebát se víc riskovat, jít do věcí s větší odvahou a nečekat pořád jen na ideální podmínky. A taky to, že není potřeba dělat všechno sám. Nechat si pomoct je někdy nutnost, pokud má projekt dlouhodobě fungovat.

Kolik lidí máte dnes v týmu? 

O: Ve vedení firmy jsme tři – my dva a náš investor. Kolem sebe pak máme tým externistů, který se podle potřeby pohybuje zhruba do deseti lidí. Každý má jasnou roli a zapojuje se podle toho, co je zrovna potřeba řešit. Díky tomu zůstáváme poměrně malí, ale zároveň schopni pokrýt všechno od vývoje přes výrobu až po marketing a prodej.

Japonský potenciál

Jak si Combo Ski aktuálně stojí? Jaký je o produkt zájem? 

O: Po dvou prodejních sezónách jsme v černých číslech a meziročně jsme navýšili prodeje o 700 %, přičemž zimní sezona ještě ani neskončila. To je pro nás obrovský signál, že Combo Ski si svoje místo na trhu našly. Také se dostaly více do povědomí.

Objednávky k nám přicházejí z celé Evropy a překvapivě i z Kanady, USA nebo Japonska. Právě Amerika a Japonsko nás hodně překvapily, protože tam se nám zákazníci ozývají úplně spontánně, bez jakékoli cílené reklamy nebo marketingových kampaní. Aktivně teď pracujeme hlavně s německy mluvícími zeměmi a Polskem, kde vidíme velký potenciál a kde se nám zájem postupně vrací zpátky v podobě objednávek i spoluprací.

Prozradili byste další plány?

O: Příští rok bychom se chtěli výrazně víc zaměřit na Japonsko. Podle odezvy je vidět, že tam pro tenhle typ produktu existuje obrovský potenciál. Zároveň chceme víc posilovat USA a tenhle trh víc „nakopnout“. Chceme se dostat i do dalších řetězců, kromě Decathlonu, Kauflandu a Amazonu, kde nás aktuálně najdete, a víc pracovat s distributory. Od začátku nás baví přemýšlet víc  globálně. Combo Ski nikdy nebyly jen český projekt a naší vizí je, aby se z nich stal produkt, který bude přirozeně fungovat na různých trzích po celém světě.

Funkčnost a zodpovědný přístup k výrobě

Vojto, pracujete kromě Combo Ski ještě na něčem dalším? 

V: Combo Ski jsou teď priorita, ale zároveň dál pracuju i na externích spolupracích v oblasti vývoje a designu. Postupně jsme si díky Combo Ski vybudovali obrovské know-how, a tak ho dnes nabízíme i dalším firmám, od samotného designu přes návrh formy až po finální výrobek připravený pro sériovou výrobu. Hodně se věnujeme také 3D tisku. Ondra dlouhé roky vedl vývoj 3D tiskáren v Prusa Research, takže v tomhle směru máme opravdu silné technické zázemí. Celkově se zaměřujeme na design a vývoj produktů určených pro sériovou výrobu. Baví nás ten moment, kdy se nápad na papíře postupně promění v reálný, funkční objekt, který má šanci uspět na trhu.

Přál bych si mít možnost dál navrhovat produkty, které jsou funkční, technicky poctivé a mají svoje místo v reálném světě.

Jak byste popsal svůj designérský rukopis? Je na něm něco specifické, co bychom rozpoznali i na jiném produktu?

V: Už od začátku studia na ČVUT jsem se hodně věnoval technickým věcem, konkrétně konstrukci nerezových nástaveb na nákladní auta. To mi dalo velmi dobrý technický základ a nadhled nad tím, jak věci skutečně fungují, nejen jak vypadají. Myslím, že právě to je hodně znát i na mé práci dnes. Můj rukopis je hodně postavený na technice a konstrukční logice. Baví mě promyšlené detaily, funkční řešení a věci, které dávají smysl nejen vizuálně, ale i technicky. 

Vnímáte v současné době v produktovém designu nějaké trendy? Co lidé (obzvlášť mladší generace) vyžadují? 

V: Vnímáme silný důraz na udržitelnost a celkově zodpovědný přístup k výrobě. Pro naši generaci už to není jen „hezký bonus“, ale spíš základní očekávání. Lidé chtějí vědět, odkud produkt pochází, kde a z jakých materiálů se vyrábí. Zároveň je čím dál důležitější osobní rovina. Nestačí mít jen dobrý produkt, ale i příběh. Lidi mají rádi autenticitu a transparentnost a chtějí se s produktem nějakým způsobem ztotožnit. Velkou roli dnes hrají i kvalitní vizuály, videa, texty – celý komunikační mix. Produkt už není jen samotná věc, ale celý svět kolem ní. A samozřejmě sociální sítě. Instagram a TikTok jsou dnes zásadní platformy, kde se produkt může přirozeně ukázat v reálném prostředí, v pohybu, v příbězích lidí, kteří ho používají. Právě tam se dnes hodně formuje vnímání značek, hlavně u mladší generace.

Kterým směrem se chcete ubírat? Máte nějaký designérský sen? 

V: Dlouho pro mě byl sen vytvořit sériový produkt, který budou lidé opravdu používat a budou s ním spokojení. To se mi teď plní a je to opravdu silný pocit. Jiný konkrétní sen ve smyslu cílové mety nemám. Spíš mám radost z toho procesu. Baví mě tahle práce a přál bych si ji dělat co nejdéle. Mít možnost dál navrhovat produkty, které jsou funkční, technicky poctivé a mají svoje místo v reálném světě.

A teď upřímně: když vyrazíte na hory, sáhnete po většinu času po Combo Ski, nebo si užíváte lyže či snowboard? Vyhledáváte i jiné aktivity nebo destinace?

O: Combo Ski používáme hodně, to je jasné. Je to pro nás plnohodnotný zimní sport a vlastně i to, co nás na horách nejvíc baví. Zároveň si ale občas schválně vezmeme skialpy, lyže nebo snowboard. Potřebujeme mít srovnání a zkoumat jiný pocit z pohybu. Díky tomu pak dokážeme Combo Ski dál posouvat a zlepšovat. Je pro nás důležité nezavřít se jen do jednoho světa. Dává nám to větší nadhled. Hory jsou pro nás v zimě jasná destinace. A když chceme změnu, tak spíš v létě – to pak třeba já vyrážím surfovat. 

Zdroj: archiv Combo Ski

Linda v rozhovoru prozrazuje, proč jsou podle ní v kreativní profesi klíčové moudrost, vytrvalost a nikdy nekončící touha učit se.

Lindo, kde jsou vaše kořeny? Odkud pocházíte?

Pocházím z Olomouce, ale od devatenácti jsem v Praze, takže doma už se cítím tady. Mezitím jsem žila čtyři roky v Londýně, chvíli v Berlíně a s manželem obecně hodně cestujeme.

Přitahoval vás svět umění už od dětství? Čím jste tehdy chtěla být?

Ano, i takto zpětně si to hodně uvědomuji, zrovna nedávno jsem na to myslela, s příchodem našeho syna, že už od útlého věku jsem měla tyto tendence, vnímala jsem svět uměleckýma očima a duší. Chtěla jsem a pořád chci být kosmonautkou 😀 a taky profesionální cestovatelkou, to se sice úplně na profesionální úrovni nesplnilo, ale hned na další příčce byla moje touha stát se umělkyní. Po cestě životem se mi také splnilo přání stát se mistryní světa ve sjezdu na divoké vodě a teď jsem se navíc čerstvě stala mámou.

Jaká byla vaše cesta k designu a sklu?

Po studiu gymnázia jsem se dostala do Prahy na ČVUT na obor Průmyslového designu, kde mě ovlivnilo studium pod vedení akademického sochaře Mariána Karla, který pracuje se sklem. Tam moje vášeň ke sklu zažehla. Pokračovala jsem ve studiu Produktového designu na UMPRUM a po studiích jsem nastoupila na pozici designérky firmy Lasvit v Londýně. Po několika letech jsme se během Covidu s manželem byli nuceni vrátit do Česka, kde jsem založila vlastní značku LINDA PRO.

Kdy přišel zásadní zlom ve vaší umělecké kariéře? 

Na něj stále čekám 🙂 a doufám, že přijde brzy.

Kam všude Vás Vaše tvorba zavedla a kde aktuálně vystavujete?

Například v Hongkongu, Londýně a chystám se také do Milána. V minulosti jsem vystavovala například v Japonsku, Belgii, New Yorku a dalších světových destinacích.

Co je základem a pomyslnou duší vašeho designu? Z čeho při své tvorbě vycházíte?

Design vychází hodně ze mě, má díla většinou balancují na pomezí designu a umění. Důležité jsou pro mě emoce a příběh.

Pod značkou LINDA PRO představuje Linda Procházka limitovanou kolekci ručně vyráběných skleněných kousků, kde se potkávají skleněné kabelky, vázy a jedinečné designové doplňky. (Foto: Vojtěch Tesárek)

Ve své práci propojujete módu s uměním. Spolupracujete s módními návrháři a designéry? Jste si navzájem inspirací?

Moje myšlenka propojit sklo s módou, kterou jsem odprezentovala vytvořením kabelky z křišťálového skla inspirovala, věřím, následně hned několik módních návrhářů. Nejdříve to byl Lukáš Macháček, který vytvořil spony z kusů skla společně s firmou Rückl a pak Jan Černý, který vytvořil do Karlových varů šaty ze skla pivních lahví Pilsner Urquell.

Jako designérka chtěla propojit umění s nošeným objektem – vytvořit dílo, které nezůstává jen v galerii, ale jde s vámi do společnosti.

(Foto: Anna Pleslová)

Nedávno jste se stala maminkou. Jak se podle vás dá skloubit umělecká kariéra s mateřstvím?

Na tady tuto otázku je ještě brzy, Eliáškovi jsou teprve dva a půl měsíce. V těhotenství se mi dařilo věnovat se umělecké kariéře zcela naplno.

A věřím, že to půjde i v mateřství, se zapojením tatínka – Marcella.

Na jaké projekty se v nejbližší době připravujete? 

Právě jsme se vrátili z umělecké rezidence na Casa Blance na Sicílii. Připravuji trofeje pro Volvo a v dubnu plánuji vystavovat na Design Weeku v Miláně, takže moje plány jsou v práci příliš nepolevovat. 

Co byste vzkázala mladým umělcům a studentům designu, kteří mají podobné umělecké sny jako vy? Na co by se měli připravit?

Dnešní doba se hrozně rychle vyvíjí s nástupem nových technologií a možností, takže těžko říct. Sama vidím v praxi, že to, co nás učili na výšce už dnes skoro neplatí – ne z uměleckého hlediska, ale z hlediska toho, jak má umělec fungovat potom v praxi. Co ale věřím, že snad takovým nadčasovým moudrem je vytrvalost, touha se učit a vzdělávat a tvorba originálních, autorských, kvalitních děl.

Kde si můžeme prohlédnout a zakoupit vaší tvorbu?

Momentálně v mém showroomu v hotelu Almanac X Alcron v Praze nebo mě můžete kontaktovat přímo na Instagramu @linda_pro_design nebo na

e- mailu info@lindapro.cz.

Linda propojuje design, umění, módu a šperky v jedinečné autorské tvorbě. (Foto: Anna Pleslová)

Je nějaký sen v umělecké kariéře, který byste si ráda splnila?

Ano. Přála bych si vyhrát Czech Grand Design a vydělávat si svou tvorbou natolik, abychom si mohli pořídit vlastní dům nebo byt, který bych zařídila podle sebe. Měli bychom v něm s manželem, já ateliér a on nahrávací studio a místo pro naše děti, kam by se za námi mohli vždycky vracet. Ještě před půl rokem bych asi napsala úplně něco jiného, ale s příchodem našeho syna a se stále se zhoršující situací ohledně ceny nemovitostí v Praze mi to přijde teď stejně snové přání jako letět do toho vesmíru…

Linda Procházka ve své tvorbě propojuje design, umění a módu. Vystudovala produktový design na UMPRUM a průmyslový design na Fakultě architektury ČVUT. Profesní zkušenosti sbírala mimo jiné v Londýně, kde působila jako designérka pro značku Lasvit, známou svými světelnými instalacemi z českého skla. Dnes žije s rodinou v České republice a je inspirací nejen pro tuzemské umělce..

Zdroj: Linda Procházka, Vojtěch Tesárek, Anna Pleslová

Žen ve vědě není moc. V roce 2021 mělo Česko s 27,1 % nejnižší podíl žen mezi výzkumníky v celé Evropské unii. Situace se sice zlepšuje, na ženy jsou ale stále kladeny vyšší nároky než na muže nebo jsou upozaďovány. Často o nich ani nevíme. 

„První živou vědkyni jsem potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní,“ říká Pavla Hubálková. Původně chtěla být neurovědkyní, nakonec se začala věnovat komunikaci vědy. Nyní působí jako vědecká novinářka na volné noze, nejčastěji píše pro magazín WIRED a spolumoderuje pořad Žárovky na Českém rozhlase Dvojka. Vědu komunikuje i na sociálních sítích, je spoluautorkou první knihy o komunikaci vědy v češtině a v roce 2024 za své aktivity a přínos získala vládní cenu. Pro svou knihu Neviditelné ženy ve vědě vyzpovídala dvanáct vědkyň. 

V knize se dočtete také spoustu zajímavostí. Už brzy, 11. února, například oslavíme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. A věděli jste, že jev, kdy jsou úspěchy vědkyň připisovány jejich mužským kolegům, se označuje jako Matildin efekt (pojmenován podle aktivistky a spisovatelky Matildy Joslyn Gage, pozn. red.)? 

Létáme do vesmíru, ale o ženských tématech stále nevíme dost

O spoustě vědkyň se vůbec nedozvíme (třeba z učebnic). Proč jsou vědkyně mnohdy „neviditelné“ a jejich příběhy zůstávají mimo hlavní vyprávění o vědě?

Je to dáno historicky, kdy ženy byly opomíjené na mnoha úrovních a nemohly například studovat, protože se myslelo, že ženy mají menší mozek nebo že studium způsobuje neplodnost a podobné nesmysly. 

V knize je neviditelnost žen ve vědě myšlena i v rovině žen jako předmětů výzkumů – vše se zkoumalo převážně na mužích. A například u působení léčiv nebo fungování bezpečnostních prvků jsou velké rozdíly. Stále tak ještě mnoho nevíme o tématech, jako je menstruace, předčasné porody, menopauza nebo endometrióza. 

V knize ukazuješ, že věda není vzdálená ani elitářská disciplína pro pár géniů. Proč je pro tebe důležité tenhle obraz vědy bourat – a komu tím podle tebe nejvíc pomáháš?

Moc bych si přála, aby se všechny děti co nejdříve setkávaly s vědou a věděly, že existují vědci a vědkyně a že je to možnost. Vycházím i z osobní zkušenosti – já sama jsem první živou vědkyni potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní. 

„Bavila mě matematika a fyzika a nezajímalo mě, zda je to genderově správné a ‚dost dívčí‘. Měla jsem asi štěstí na rodiče i okolí, protože se to vůbec neřešilo. Vnímám však, že mnoho lidí je těmito stereotypy ovlivněno a snadno uvěří, že něco ‚není pro holky‘. To platí zvláště tehdy, když ve svém prostředí nemají vzory, které by jim ukázaly, že se mohou stát matematičkou nebo fyzičkou. Tento postoj je v nich hluboce zakořeněný a začíná už na dětském hřišti, kde si kluci mají hrát s autíčky a holky na nakupování,“ říká v rozhovoru pro knihu Barbora Špačková.

Tématu žen ve vědě se věnuješ už delší dobu. Máš pocit, že se za tu dobu posunulo samotné prostředí vědy nebo způsob, jak o něm mluvíme?

Určitě se situace zlepšuje, ale ženy působení ve vědě (i obecně ve společnosti) stále stojí mnohem více úsilí a překonávání překážek. V knize to dobře popisuje právnička Barbara Havelková. A nejsou to jen ženy, ale i další skupiny jako mladí nebo rodiče dětí, které nezapadají do potřeb „mužů ve středním věku“. 

Vědkyně často narážejí na podobné limity jako ženy v jiných oborech. Existují ale překážky, které jsou pro vědecké prostředí specifické?

Většina témat platí i pro jiné obory. V akademickém prostředí je ale kariérní postup poměrně nalinkovaný – dokončit Ph.D., odjet do zahraničí na postdoktorandské stáže, získat finance na vlastní projekty… A toto období přesně koliduje s ideálním věkem pro zakládání rodiny. Některé granty na to sice již myslí, ale i tak vědkyně často mají pocit, že jim „ujíždí vlak“ a že je pro ně těžké dohnat bezdětné vrstevníky, kteří bez pauzy mají mnohem silnější životopisy a o granty soutěží „ve stejné kategorii“. Navíc péče o děti nekončí s koncem rodičovské. Ale v knize mám hned několik příkladů, že to jde. Třeba dnes světově uznávaná profesorka environmentální chemie Jana Klánová měla téměř desetiletou kariérní přestávku. 

Máš pocit, že se situace zlepšuje i v symbolických věcech – třeba že ženy už nejsou zvány do panelových diskuzí jen pro vyrovnání genderu, ale primárně díky své expertíze?

Moc bych si přála, aby to tak bylo. Ale stále se mi bohužel dost často stává, že mě do takových panelů oslovují se slovy „my tam opravdu potřebujeme nějakou ženu“. Vždy mě to zamrzí. Zároveň  to ale beru jako příležitost.

Můžeš zmínit konkrétní pozitivní příklady organizací, programů, případně jednotlivců, kteří podle tebe v Česku (nebo v zahraničí) pomáhají vytvářet lepší podmínky pro ženy ve vědě?

Je těžké jmenovat a na nikoho nezapomenout. Ale určitě zmíním NKC – Gender a věda, kde již pětadvacet let mapují a zlepšují akademické prostředí. A pak je to také iniciativa Czexpats in Science, která spojuje české vědce a vědkyně se zahraniční zkušeností – a  právě tyto příklady dobré praxe se snaží přenášet a zlepšovat tak i české akademické prostředí, a to nejen pro ženy.  

Z jednotlivců je to například britská fyzička Jess Wade, která na Wikipedii napsala  přes dva tisíce článků o významných vědkyních a také ženy pravidelně nominuje na nejrůznější ocenění nebo do diskuzních panelů. Loni přijala mé pozvání do Prahy a vystoupila na konferenci Metamorphosis pro všechny zájemce o popularizaci vědy. 

Zvídavost a touha měnit svět k lepšímu

V knize zpovídáš dvanáct vědkyň. Jak jsi je vybírala?

Vybrat vědkyně bylo vůbec to nejtěžší – inspirativních vědkyň je tolik! Snažila jsem se o co největší pestrost – oborů, institucí, kariérních fází, životních příběhů i motivací.

Co tě při přípravě knihy nejvíc překvapilo – v dobrém i v tom méně příjemném smyslu?

Jak moc mě to bavilo! Zařídila jsem si sabatikl (tvůrčí volno) a knihu jsem psala opravdu intenzivně a s fokusem na jedno téma. Každý rozhovor mi dal mnoho i na osobní rovině. A také mě moc bavilo hledat statistiky a zajímavosti do mezikapitol.

Od mikroskopu k mikrofonu 

Původně jsi při studiích sama směřovala k vědecké kariéře. Kdy a proč sis řekla, že laboratoř vyměníš za komunikaci vědy?

Popularizace vědy mě bavila od začátku studia, ale byla to volnočasová aktivita, neviděla jsem moc možností, že by se tím dalo živit. Zlom nastal během Fulbrightovy stáže v USA, kde jsem objevila profesionální komunikaci vědy. Tedy takovou, kdy jsou na institucích celá oddělení komunikace vědy, studenti se učí komunikovat od prvního ročníku a vědečtí novináři mají většinou osobní zkušenost s vědou – podobně jako já dokončili Ph.D. To mě inspirovalo a rozhodla jsem se, že se dále budu věnovat komunikaci.

Jak moc ti pomáhá vlastní zkušenost z výzkumu v tom, jak dnes o vědě mluvíš?

Jsem za to neuvěřitelně vděčná. Díky vlastní zkušenosti mnohem lépe chápu vědecké prostředí, různá úskalí, umím se zorientovat ve vědeckých studiích a myslím, že mám díky tomu i mnohem větší důvěru vědců a vědkyň. 

Za komunikaci vědy jsi dostala vládní cenu. Co to pro tebe znamená?

Je to obrovská čest a zároveň zodpovědnost. Do té doby cenu dostávali zasloužilí profesoři „za celoživotní dílo“ a najednou ji získala „holka na začátku kariéry“. Těší mě, že se podařilo prorazit skleněný strop, protože v loňském roce cenu získala další mladá žena – ředitelka festivalu Academia Film Olomouc Eva Navrátilová. 

Nemůžeme si dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva

Co tě v současné době nejvíc žene dál v tom, co děláš?

Aktuálně je to pestrost aktivit i témat – že se každý den učím něco nového. A pak také zpětná vazba od vědců a vědkyň, ale i čtenářů a posluchačů. Nedávno jsem se třeba dozvěděla, že jeden můj článek plný zajímavostí o koních byl zdrojem a inspirací pro slohovku ve škole. 

Co by sis přála, aby si čtenářky a čtenáři po přečtení Neviditelných žen ve vědě odnesli? 

Že vědci a vědkyně jsou úplně normální lidé. A že jako společnost potřebujeme více vědkyň – protože ženy přináší unikátní pohledy a výzkumná témata a také se stávají vzorem a inspirací. A nejde jen o počet vědkyň, ale spíše o rozmanitost zkušeností, otázek a přístupů. Protože právě z rozmanitosti vznikají inovace a odolnost. Dnes, v době klimatické změny, rostoucí antibiotické rezistence nebo polarizace společnosti, si nemůžeme dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva. 

„Myslím, že každá žena by si měla najít svoji vlastní cestu a my všichni bychom měli usilovat o společnost, která jí dá šanci,“ vyzývá v knize environmentální chemička Jana Klánová. 

Prozradíš, na čem teď pracuješ, co v budoucnu chystáš? 

Letošní rok se asi bude hodně točit kolem tématu ženy ve vědě – chtěla bych, aby se toto téma nějakou interaktivní formou dostalo k mladým. A pak samozřejmě pokračuji v psaní o vědě, podcastech nebo workshopech pro vědce a vědkyně. A prozradím, že jsem už byla oslovena, abych se stala spoluautorkou další knížky na úplně jiné téma, tak uvidíme. 

Co bys doporučila dívkám a ženám, které se chtějí vědě věnovat, ať už v roli vědkyň, tak z pozice autorky a novinářky? 

Buďte proaktivní a zkoušejte to – choďte na stáže, vyzkoušejte si to jako dobrovolník, ptejte se. Já sama jsem se k většině profesních příležitostí dostala jen díky tomu, že jsem měla tu odvahu zeptat se nebo si to nejdříve zkusit. 

Zdroj fotografií: Veronika Vachule Nehasilová (Univerzita Karlova), Vladimír Šigut, NF Žárovky, TEDxPragueWomen, L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě, Úřad vlády ČR, GITEX Global, Vladimír Šigut

PROJECT REHAB vznikl někde mezi Amsterdamem, Bangkokem a Prahou — a tenhle mix svobody a energie je v něm cítit dodnes. Z tenisek se stal globální label se svou vlastní technologií REHAB PAINTS ®, díky které je každý kousek trochu umění. Z pražského ateliéru míří věci na grandslamy, do NHL i k lidem, kteří se nebojí být vidět. Rehab je hlavně o odvaze být svůj — bez filtru a bez pravidel.

Jakými pravidly se řídí autorka tohoto brandu, aby byl autentický, funkční a získával si stále větší oblibu? A co stálo u jeho zrodu? Nahlédněte s námi do zákulisí a poznejte příběh, hodnoty i inspiraci, které formují celý projekt. Přinášíme vám exkluzivní rozhovor s autorkou značky, Kateřinou Maršounovou, M.A.,MSc.

Kdy vznikl nápad založit PROJECT REHAB a jaká byla cesta k vytvoření samotného brandu?

Ten úplně první impulz vlastně vůbec nebyl o PROJECT REHAB, ani o barvách. Bylo to období mého života, kdy jsem měla silnou potřebu vytvářet něco, co bude mít hlubší hodnotu – energii, která se přenáší dál.

Tehdy jsem po osobních životních peripetiích odjela do Thajska hledat spirituální kameny, které jsem chtěla vázat na tepláky či džíny a prodávat jako kusy s energií, to byl můj úplně původní budiness plán, nesmějte se. Teď má ALO v nejnovější kolekci tašky do gymu, na kterých jsou připnuté křišťály, mimochodem 🙂 Takže spirituální kameny jsem tam paradoxně našla. Také jsem tam ale narazila na kluky, kteří upcyklovali staré plachty, armádní materiály a odpad z pláží a vyráběli z nich tašky a doplňky. Některé z nich měly cákance barvy – obyčejné, omítkové, typicky „thajské“, které se lámaly a nebyly dokonalé. A přesto – nebo právě proto – mě to neuvěřitelně zasáhlo.

Po návratu do Česka jsem byla v docela těžkém období, psychicky.. A najednou se mi tahle vzpomínka vrátila. Já, člověk, který celý život sportoval a nikdy nemaloval, jsem šla do výtvarných potřeb, koupila si textilní barvy, štětce a poprvé v životě si pomalovala staré džíny. Byla to terapie. Okamžitá úleva. Flow. Něco, co mi dalo smysl.

A pak přišel moment, který všechno odstartoval. Potkala mě sousedka – manželka hokejisty Kuby Klepiše – a ptala se, jestli mám na sobě novou kolekci Replay. Když jsem jí řekla, že jsou to moje staré džíny, které jsem si sama pomalovala, okamžitě si objednala dva páry. A tím se to celé rozjelo. Od Terky dál, organicky, přirozeně.

Tak vznikl PROJECT REHAB.

Kdo nebo co tě při zakládání značky nejvíce inspirovalo?

Od začátku mě inspirovala energie. To, kam se může dostat, když do objektu – v tomhle případě módního – vložíš něco navíc. Něco upřímného. Místo talismanu nebo křišťálu máš tu energii na sobě. Na kurtě, jako Markéta Vondroušová nebo v kabině před tréninkem, jako David Pastrňák nebo Kuba Voráček. Na pódiu, jako Ben Cristovao nebo přímo na kytaře, jako Marcus Tran.

Brala jsem to jako experiment. Co se stane, když něco tvoříš s láskou, bez kalkulu, bez strategie, jen s čistým záměrem? Věřím, že právě tahle energie je přenosná. A že když je čistá, lidé ji cítí a chtějí ji dál.

PROJECT REHAB pro mě byl a pořád je experimentem:

Jak daleko může dojít tahle lidská energie vložená do jednoho kusu oblečení? A po několika letech práce a vývoje barev i značky přišly šatny NHL, Grandslamové kurty, jeviště, podia, ulice Tokia, Melbourne, LA…

PROJECT REHAB teď a v roce 2015 – co se ti v obou případech vybaví jako první?

PROJECT REHAB 2015 – já sama. V kuchyni. S obrovskými, možná trochu naivními sny – ale s naprosto čistou a silnou láskou k tomu, co tvořím.

PROJECT REHAB 2025 – profesionální tým lidí, kteří společně posouvají původní myšlenku dál, do nové úrovně a nových souvislostí. A paradoxně právě teď – po deseti letech práce, chyb, růstu a vytrvalosti – se začínají naplňovat konkrétní sny a vize, které vznikly už v roce 2015. Jak už to tak bývá.

Nyní zažívá Rehab comeback po třech letech pauzy s novou kolekcí Rehab State of Mind. Co přesně tato kolekce symbolizuje?

Rehab State of Mind pro mě symbolizuje přerod. Přechod z malé „one-woman show“ značky, která byla primárně o barvě a cákancích, do rozšířené core kolekce nesoucí hlubší filozofii Rehabu. Už nejde jen o barvu samotnou, ale o to, co reprezentujeme a podporujeme. Rehab State of Mind je pro mě znak dospění značky – vstup do nové éry, ve které chceme mluvit víc o vnitřní motivaci, osobní síle a vnitřním kompasu každého z nás.

Jaký je tvůj oblíbený kousek z této kolekce?

Můj nejoblíbenější kousek – široká teplákovka. Miluju ji od látky až po výšivku. Asi to bude tím, že celá nová kolekce se v mé hlavě odvinula právě od tohoto kousku.

Měla jsi k umění blízký vztah už od dětství?

Vizuálně ano, výtvarně vůbec. Vždycky jsem milovala a cítila hezká místa, estetiku, atmosféru. Ale moje forma vyjádření byla spíš slovo – psala jsem, četla, skládala básničky. Byla jsem spíš verbální typ. Myslím, že tohle se v Rehabu projevuje hodně – ty moje slova, které se snažím do brandu a jeho filozofie vkládat.

Pocházím ze sportovní rodiny. U nás byla jediná uznávaná forma umění dobře vstřelený gól. K výtvarnému umění jsem nikdy vedená nebyla a ani jsem neměla potřebu kreslit nebo malovat. Upřímně – dodnes neumím nakreslit ani panáčka svému dvouletému synovi – naštěstí v tom vyniká partner, který výtvarně nadaný je. Barva pro mě není o technice, ale o přenosu myšlenky a energie. Je to médium, skrze které se vyjadřuju.

Co bys dnes řekla sama sobě na úplném začátku?

Řekla bych si, že přijde všechno, co si budeš přát – pokud se toho nebudeš bát a pokud pro to budeš ochotná opravdu makat. A hlavně: Neposlouchej noise kolem sebe. Drž se vnitřního kompasu. Ten tě vždycky dovedl nejdál.

Co se nejvíce promítá do tvého designu?

Energie, flow, dynamika a myšlenka, že každý jsme originál.

Všechno malujeme ručně, štětci. Žádný kus není a nemůže být opakovatelný – stejně jako žádný člověk.

Jsme one of a kind. One of one.

V dnešní době uniformity a šablon je podle mě strašně důležité tuhle jednotvárnost narušit. Dát lidem odvahu nosit to, co chtějí, nebýt šedí, nezapadat. Móda je forma sebevyjádření – a každý máme právo být vidět takoví, jací jsme.

Je Rehab odrazem tvého pozitivního smýšlení, které dnes lidem často chybí?

Neřekla bych úplně „pozitivního“ ve smyslu sluníčkářství, jak se v Česku s oblibou říká. Spíš je to o pravdivosti a vyhranění vůči sobě samému.

Jít si tvrdě za tím, kdo jsem. Dovolit si být autentický, i když to není vždy pohodlné nebo líbivé. A tohle se do Rehabu přenáší.

Jsme love brand, chceme inspirovat, motivovat. Od začátku jsme byli motivační značkou. Ale ne sladkou – spíš takovou, která ti dovolí mít i ostřejší hrany a nebát se být sám sebou.

Co chceš, aby lidé ve tvém brandu našli?

Aby v něm našli sami sebe.

Pocit, že nosím něco, co má pro mě osobní význam. Kus, který nese energii ruky, která ho vytvořila a člověka, pro kterého tvořena byla.

Každý náš produkt prochází dlouhým procesem – od výběru látek. střihu, šití až po samotné malování. Používáme ručně míchané barvy, vlastní recepturu, technologii REHAB PAINTS®, kterou jsme si za deset let vyvinuli. Je to náš originální systém, jedinečný i v globálním měřítku.

Chci, aby lidé cítili přidanou hodnotu od začátku do konce. Takové tiché, opravdové luxury. Ne okázalé, ale hluboké.

A hlavně – aby se v našem oblečení cítili dobře a uvolněně. Proto děláme pohodlné střihy- protože věřím, že když se tělo cítí dobře, mysl ho následuje.

Jaké barvy máš nejraději?

Černá – to je vidět i na poslední kolekci. A pak neonky. Ty k Rehabu prostě patří.

Neonová oranžová je naše signature barva už od roku 2018. Je to barva mnichů, energie, transformace. Pro mě má tahle barva hlubší význam, nejen vizuální přidanou hodnotu.

Ráda vzory opakuješ, nebo musí být vždy originální?

Máme jasně definovaný rukopis – Rehab signature. Ale nebojíme se vývoje a změn. Každý kus je originál, ale energie značky zůstává čitelná.

Tohle ostatně učím i ve svém kurzu Tvorba módní značky ve SKVOTu, kde studentkám předávám zkušenosti s budováním brandu od nuly – od identity až po výrobu a prodej.

Učení mě provází celý život. Učila jsem angličtinu, když jsem se po střední škole vrátila z Ameriky do Čech. Následovala pak digitální komunikace a sociální sítě po návratu z postgraduálních studií v Amsterdamu. Učení jsem pověsila na hřebík, když jsem se naplno začala věnovat Rehabu. Nyní, po zkrácené mateřské jsem se k učení vrátila a velice mě to naplňuje. Jsou to intenzivní, živé online lekce a mám radost z toho, jaký mají ohlas.

S kým při tvorbě spolupracuješ?

Náš tým se od poloviny roku 2025 výrazně rozrostl. Přibyl nový spolumajitel značky, který znamenal pro Rehab nový impuls a čerstvou energii, takový tah na bránu. Přibyla nová vedoucí výroby i nové ruce v ateliéru, které postupně zaučujeme v naší technice. Právě proto, že tam, kde pro ostatní výroba končí, pro nás teprve začíná – proces v ateliéru je pro Rehab naprosto klíčový.

Osobně si velmi zakládám na tom, že svou tvorbu konzultuji s lidmi, kteří Rehab dlouhodobě cítí a stojí za ním. Ať už je to Matěj Šindelář, autor našeho loga, Jakub Chundela, který má na starosti výrobu textilu a celý výrobní proces, nebo Evgenia Klochay z Promolab, jež se stará o marketing a komunikaci – mám kolem sebe tým lidí, kterým důvěřuji a jejichž názor je pro mě důležitý.

Co je pro tebe osobně ten největší „noise“, který ses musela naučit ignorovat?

Můj největší noise bylo a je očekávání druhých. Dlouho jsem se snažila být vším pro všechny, být dokonalá – a to je cíl, kterého se nikdy nedá dosáhnout.

Po návratu do práce po dvou letech mateřské slyším kritiku z obou stran: „Vzala sis toho na sebe moc. Proč to děláš, měla bys být doma s malým.“ A zároveň: „Tohle jsi vybudovala, tak jak jsi to mohla tak dlouho nechat být a nic nedělat?“ Noise, noise, noise.

Doufám, že teď trochu ztichne v Thajsku, kam teď odlétáme s rodinou za mým učitelem – mnichem, za kterým jezdím od roku 2015 a který mě na cestě Rehabem tiše, ale zásadně provází.

Které věkové skupiny vyhledávají tvou značku nejčastěji?

To krásné je, že nejsme věkově omezení. Máme klienty kolem 25 let, ale i nad 40 nebo 60. Každý si u nás může definovat design podle sebe.

Navíc teplákové soupravy jsou dnes absolutní mainstream napříč generacemi. A individualita nemá věk. Za tuhle rozmanitost jsem opravdu vděčná.

Jaké projekty tě letos čekají?

16. ledna 2026 jsme udělali velký krok.
Po dlouhé době příprav jsme dropli jeden z největších projektů v historii PROJECT REHAB — spolupráci se značkou ALPINE PRO. Vytvořili jsme limitovanou kolekci k zimním olympijským hrám 2026 v Miláně, která pro nás není jen fanouškovským merchem, ale skutečným propojením sportu, emocí a identity. Vzali jsme funkční základ ALPINE PRO a přetvořili ho pomocí našeho rukopisu, barev a filozofie v nositelné kousky s vlastním charakterem.

Tváří celé kolekce se stal Jakub Voráček, se kterým je PROJECT REHAB dlouhodobě spjatý už od roku 2018. Nejen jako sportovec, ale jako osobnost, která reprezentuje autenticitu, emoci a vlastní cestu — hodnoty, na kterých značka stojí.

Tenhle projekt je pro nás obrovský milník.
Potvrzení, že streetwear může vstoupit do světa velkého sportu, aniž by ztratil duši. Kolekce je k zakoupení v omezeném počtu kusů na alpinepro.cz a každý kus nese svůj vlastní příběh. Stejně jako olympiáda samotná — neopakovatelný moment v čase.

Plány máme až do roku 2027, ale všechno má svůj čas.

Brzy se dozvíte víc. 🤍

Nahlédnout, nebo si rovnou pořídit módní kousek PROJECT REHAB můžete právě zde.

Sezóna formule 1 přinesla napětí a nejistotu až do poslední chvíle. O mistrovský titul bojovali hned tři jezdci. Čtyřnásobný mistr světa Max Verstappen na nového šampiona Landa Norrise ztratil pouhé dva body a Oscar Piastry, který byl v jednu chvíli lídrem šampionátu, se nakonec musel spokojit se třetím místem. Spousta z nás je jistě zvědavá, jak McLaren v budoucnu naloží se svými proslulými papaya rules. Někdo překvapil, jiní se trápili. Teď F1 vstupuje do nové éry – s výraznými změnami technických pravidel, monopostů i jezdeckého složení.

Jednou z osobností, která dění na okruhu i mimo něj přibližuje českým a slovenským fanouškům, je Karolína Bulisová. Sportovní novinářka, moderátorka Nova Sport a posila projektu EisKing se pohybuje v zákulisí formule 1, natáčí rozhovory s jezdci, komentuje závody a bourá stereotypy o tom, že motorsport je výhradně mužskou doménou. V rozhovoru prozradila víc o své cestě do paddocku F1, největších profesních výzvách i snech, které si dříve ani netroufala mít.

Cesta k formuli 1

Dříve jste hodně sledovala MotoGP a vaší dětskou láskou byl Valentino Rossi. Kdy jste zahořela pro formuli 1 a rozhodla se, že se jí budete věnovat i profesně?

Formuli 1 i MotoGP jsem sledovala vlastně souběžně, ale v dětství u mě vedly motorky – hlavně díky Valentinu Rossimu. Obecně mám pocit, že právě silné osobnosti dokážou fanoušky vtáhnout do sportu nejvíc. U F1 jsem to tehdy necítila tak silně, i když závodil Michael Schumacher nebo později Felipe Massa.

Pak jsem motorsport na chvíli opustila a sledovala jiné sporty. K formuli 1 jsem se po letech vrátila přirozeně. A že kolem F1 budu pracovat, to v plánu nebylo vůbec. Byl to koníček, který se do práce přerodil nečekaně a velmi přirozeně.

Předtím jste působila i v hokejovém prostředí. Tam jste se dostala jak? 

Jsem z Pardubic, kde je hokej jako náboženství. Ke sportu mě přivedl taťka – doma se pořád koukalo na fotbal, motorsport, lyžování, zkrátka na všechno. Na hokej jsme chodili i osobně, táta je dodnes permanentkářem a velkým fanouškem Dynama. 

Chtěla jsem s tím spojit i kariéru. Nejprve jsem si během vysoké školy zkusila práci přímo pro Dynamo, ač to bylo logisticky náročné. Později jsem zamířila do médií, konkrétně do sportovní redakce Seznam Zpráv, kde jsem se věnovala primárně hokeji.

Stres, očekávání a slzy úlevy

Formuli 1 na Nova Sport komentujete od roku 2024. Jaké bylo se v průběhu závodní sezóny připojit ke Števovi Eiselovi, Josefu Královi a dalším?

Díky tomu, že Števa i Pepu znám delší dobu a pracovali jsme spolu už před mým příchodem na Nova Sport, to bylo o něco jednodušší. I tak to byl velký stres. Sledovanost F1 je u nás i na Slovensku obrovská, fanoušci mají vysoká očekávání a já měla strach, že je nenaplním. Navíc část fanoušků pořád F1 vnímá jako čistě mužskou doménu.

Zpětně ale musím říct, že obavy byly téměř zbytečné. Reakce byly většinou pozitivní a kluci mi hodně pomohli, abych se při prvním živém vysílání tolik nebála. Doma jsem se pak úlevou a radostí rozbrečela.

Zároveň jste se stala součástí EisKing. Jak se vám s pány spolupracuje? 

Vždycky pro mě bylo důležité, aby kolegové byli zároveň i přátelé. A jsem moc ráda, že to s kluky tak máme. Spolupracujeme od roku 2023 a za tu dobu se z nás opravdu stali přátelé. Podporují mě i ve věcech, které se formule 1 vůbec netýkají.

Pracovně to máme rozdělené poměrně jednoznačně – kluci se věnují svému obsahu, který tvořili i v době, kdy jsme se ještě neznali. Začínala jsem tím, že jsem spravovala profily EisKing na sociálních sítích. To už má dnes na starost primárně náš kolega Formulový pacient. Já mám na starost videa, ať už na Instagram a TikTok, tak delší formáty na YouTube. Témata reagují na aktuální dění, mícháme aktuality, profily jezdců i lifestylovější věci. Vymýšlíme je společně se Števem, takže jsme v kontaktu prakticky denně.

Rozhovor se šampionem

Co pro vás bylo v uplynulé sezóně největší výzvou?

Rozhodně rozhovor s Landem Norrisem, Oscarem Piastrim, Andreou Stellou a Zakem Brownem v Londýně. Byl to delší, uvolněnější formát, než rozhovory po kvalifikaci a závodě, ale odehrával se na zaplněném Trafalgar Square před tisíci lidmi. Jedna věc je vymyslet otázky, druhá to psychicky ustát. Zvládla jsem to – a rozbrečela se až později na hotelovém pokoji.

To byl pro vás zároveň highlight sezóny, že? 

Stoprocentně. Je to teď ještě umocněné tím, že Lando získal titul. Otázka, co by na jeho aktuální situaci, v té době boj o titul, řekl malý Lando, byla spontánní. Dělat věci, jako byl právě tenhle rozhovor, je něco, o čem se mi před lety, kdy jsem formuli 1 jen sdílela na Twitteru, ani nesnilo. Je to rozhodně jedna z top věcí v mé dosavadní kariéře. Jsem moc vděčná klukům, že mi to umožnili.

Vystresovala jsem se natolik, že jsem se v paddocku rozbrečela

V čem se liší příprava na závodní víkend ve studiu a přímo na okruhu?

Z Prahy je to pro mě větší „pohoda“. Připojuji se až na závod. I tam je samozřejmě potřeba příprava. Pravidelně natáčíme otázky pro diváky na sociální sítě, připravujeme různé podklady, které posíláme do režie. Pak přijdu do studia, nechám se nalíčit a vysíláme. 

Na okruzích je to úplně jiná disciplína. Zpravidla začínáme už ve čtvrtek. Natáčíme jednotlivé segmenty studia, procházíme trať. Každý den tak musíme vypadat stejně, aby televizní studio bylo jednotné. Maskérka s námi nejezdí, takže líčení a účes jsou na mně – a to není moje silná stránka. Vstávám o hodinu dřív a někdy se líčím ještě v autě cestou na okruh. Je to pro mě docela stres. V Austinu jsem si třeba zapomněla lak na vlasy na pokoji a po jízdě na horské dráze byl hodně potřeba. Vystresovala jsem se natolik, že jsem se v paddocku rozbrečela. Naštěstí mi jeden zahraniční kolega lak půjčil a všechno dobře dopadlo. Je to náročné i fyzicky, ale láska k F1 je vždycky silnější než to, že mě třeba bolí nohy. 

Na které setkání v paddocku nejraději vzpomínáte?

Každé setkání je něčím speciální. Ať už můj první rozhovor v Baku, kde jsem mluvila s Ralfem Schumacherem, tak třeba i Las Vegas, kde se nám podařilo odchytit Gordona Ramsayho a Willa Buxtona. V uplynulé sezóně mi udělala radost prakticky všechna setkání – třeba Juan Pablo Montoya hned v Austrálii nebo Pablo de la Rosa v Austinu.

Mluvila jste i se svým oblíbencem Charlesem Leclercem…

Ano. Když jsem se s ním setkala poprvé v Kataru v roce 2023, bylo to hodně emotivní. Dlouhé minuty jsem pak jen seděla, nemluvila a klepaly se mi ruce. Letos jsem s ním mluvila víckrát po kvalifikacích a závodech a musím říct, že je to jeden z nejmilejších pilotů. Odpovídá ochotně i ve chvílích, kdy se mu vůbec nedaří.

Sezóna plná napětí a překvapení

Jak hodnotíte letošní šampionát?

Pro nás novináře to nemohlo dopadnout lépe. Až do posledního závodu jsme nevěděli, kdo bude šampion, témata se tvořila sama. Některé závody nebyly nejzáživnější, ale to se, doufám, se změnou pravidel od nové sezóny změní. Škoda jen, že jsme neviděli víc úspěchů Lewise Hamiltona ve Ferrari.

Byl tým nebo jezdec, který vás vyloženě překvapil? 

Pokud se budeme bavit o výkonech, tak je to určitě Isack Hadjar. Po smolném úvodu do sezóny asi nikdo nečekal, že se vyšvihne k takovým výkonům. Ale zároveň i Racing Bulls měli obecně silnou sezónu a dobrý monopost. Na začátku sezóny jsme slyšeli i vtípky, že by Max Verstappen zajížděl lepší výsledky v Racing Bulls než v Red Bullu.

A bohužel musím říct, že mě překvapilo i Ferrari a Lewis Hamilton. Po předchozím šampionátu, kde Ferrari do posledního závodu bojovalo o výhru v poháru konstruktérů, jsme asi nikdo nečekal, že to letos bude takový propadák. Stejně tak i Lewis a jeho mentální nastavení. Přechod z Mercedesu do Ferrari a italské mentality pro něj byl asi těžší, než mohl kdokoliv čekat. Shodou okolností jsem byla u toho, když pronesl větu, že je „useless“ a Ferrari by se mělo podívat po jiném pilotovi. Byla to má první interakce s ním. Vidět sedminásobného mistra světa právě v takovém rozpoložení nebylo vůbec veselé.

Nová éra F1 a česká naděje

S nadcházející sezónou čeká F1 velká proměna – změna pravidel, nové monoposty a pohonné jednotky, stoprocentně udržitelné palivo, konec DRS po patnácti letech, příchod jedenácté stáje… Co tyto novinky přinesou a jak mohou zamíchat kartami?

Primárně asi všichni doufáme a věříme v to, že změna pravidel přinese zajímavé závody, těsné souboje a zase nějakou větší zábavu. Monoposty budou o něco menší, budou nové a kdo bude jak silný, je zatím otázka, na kterou nemáme odpověď. Už teď ale tušíme, že silný bude Mercedes. K tomu na startovním roštu uvidíme navíc Cadillac – na návrat Checa Péreze a Valtteriho Bottase a na to, co společně s týmem předvedou, se těším moc. Je toho spousta, už se doopravdy nemůžu dočkat, až nová sezóna začne. 

Druhým místem a vítězstvím Invicta Racing v týmovém šampionátu zakončil sezónu ve formuli 2 Roman Staněk. Jak vidíte jeho budoucnost? Věříte, že se dostane do F1?

Moc bych to Romanovi přála, závodění obětoval hodně a je to talentovaný pilot. Na druhou stranu víme, že talent v F1 nestačí. Je to o náhodě, známostech a hlavně o penězích. V tuhle chvíli nevíme, kam se Romanova kariéra bude ubírat, v rukou to má hodně jeho manažerský tým. Každopádně by bylo ale krásné vidět v F1 české jméno.

Žena v monopostu 

Sama jste si vyzkoušela řídit monopost formule 4 na Red Bull Ringu. Jaký to byl zážitek?

Dalo mi to zase úplně jiný pohled na motorsport a závodění v monopostech. Mít možnost si to zkusit, ještě k tomu na okruhu, kde formule 1 reálně jezdí, bych přála každému fanouškovi. Najednou si ještě víc uvědomíte, že to doopravdy není jen točení volantem, vnímáte, jak třeba i malinký kamínek, co vás trefí do helmy, dokáže způsobit pěknou paseku, cítíte přetížení… Po deseti kolech jsem měla pocit, jak kdybych jezdila několik hodin. Doopravdy vás to unaví. Hodně jsem se bála, pár minut před startem jsem zvažovala, že do formule nesednu. Nakonec jsem strach ale překonala a jsem za to moc vděčná. Byl to zážitek k nezaplacení.

Podle některých jsou blondýny zákonitě hloupé a ve sportovním prostředí nemají žádný jiný zájem, než shánění manžela

Ženy se o F1 zajímají čím dál víc. Fanouškovská skupina jich čítá kolem 42 %. Více je vídáme v paddocku i v týmech (např. jako mechaničky). Vnímáte, že se tím formulové prostředí skutečně mění? 

Ano, a mám z toho radost. Paddock je k ženám velmi vstřícný. V televizních zónách často vidíte víc žen než mužů a v týmech jsou ženy na pozicích s reálným vlivem na vývoj závodu. Asi nejlepším příkladem je Hannah Schmitz z Red Bullu – rozhoduje o strategii, pomáhá vyhrávat závody a zároveň je mámou. Je obrovským vzorem. 

V jiném rozhovoru jste řekla, že si ženu v monopostu formule 1 představit moc nedokážete. Jak vnímáte projekty jako F1 Academy nebo More than Equal?

Tehdy jsem to řekla i kvůli tomu, že si uvědomuji fyzickou náročnost formule 1. Určitě to není nemožné, ale pro ženu to bude ještě o něco náročnější, než pro muže, tak to zkrátka je… Ale jsem moc ráda, že samotná F1 hledá cesty, jak ženy zapojit. V akademiích týmů vidíme talentované pilotky, v McLarenu dokonce i s českou vlaječkou díky Elle Häkkinnen. Jsem zvědavá, kam se celý projekt bude posouvat a kdy ženu v F1 uvidíme. 

Inspirace v mužském světě 

Věřím, že pozice ženy v médiích a motorsportu může být náročná. Jaká je vaše zkušenost? Setkala jste se s předsudky či negativními komentáři?

Setkala a setkávám se s nimi do teď. Některým fanouškům zkrátka žena v tomto prostředí vadí. A svou roli na tom, co tak z komentářů chápu, hraje i moje barva vlasů, tedy další předsudek, že blondýny jsou zákonitě hloupé a ve sportovním prostředí nemají žádný jiný zájem, než shánění manžela. Upřímně jsem ale čekala, že negativní vlna bude větší. Naučila jsem se ale, že například na Facebooku, kde je kritika nejsilnější, si komentáře nečtu. Na Instagramu mám ale naopak odezvu moc dobrou, dostávám spoustu pozitivních komentářů a slova podpory. Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu třeba někoho i inspirovat. A upřímně mi to do teď přijde šílené. Nemám pocit, že bych dělala něco výjimečného. 

Vaším vzorem je Laura Winter z F1 TV. Co na její práci obdivujete a v čem vás inspiruje?

Laura je v mých očích momentálně nejvýraznější ženská postava žurnalistiky ve světě motorsportu. Líbí se mi, že je zkrátka a dobře plnohodnotnou součástí týmu F1 TV, věnuje se i technickým tématům, je profesionální a nevytváří obraz „hloupé ženy s mikrofonem“. Zároveň mám ráda její přístup – u britských novinářů často vidíme jakousi pozitivní zaujatost směrem k jejich pilotům, u ní to ale nevnímám, přijde mi, že je objektivní. A když ji člověk sleduje na živo v paddocku, tak se chová profesionálně a práci odvede na první dobrou. Dotáhla to z novinářek nejdál, otevírá tím dveře ostatním. 

Máte ještě nějaký sen spojený s F1, který byste si chtěla splnit?

Já své sny nerada prozrazuji, stejně jako si nedávám příliš cílů. Na druhou stranu musím říct, že „tajné sny“, které jsem třeba i pro sezónu 2025 měla, se naplnily. To, co se nám povedlo na Trafalgar Square s oběma piloty McLarenu a se šéfy týmu, je určitě ten největší sen, který se mi podařilo splnit. Ale i možnost být na startovním roštu těsně před závodem nebo natáčet přímo v MTC ve Wokingu.

Co byste vzkázala dívkám, které by se chtěly motorsportu věnovat profesně?

Je to úžasný svět plný příležitostí, ale je potřeba počítat s tím, že pro mnohé lidi je to pořád mužský svět. Občas tak bude člověk narážet na předsudky. Důležitý je zápal a láska k motorsportu – ta je na práci vidět a může vás dostat na místa, o kterých se vám ani nesnilo. Nebát se, tvořit vlastní obsah, zkoušet. Je fajn posílat životopisy, reagovat na inzeráty, ale klidně psát i tam, kde třeba nikoho nehledají. Právě takhle svého času vznikl můj „sloupek“ o F1 na iDNES. Svět F1, motorsport obecně, je úžasný. Věřím, že každému může splnit sny. 

Zdroj: archiv Karolíny Bulisové

Když je řeč o sportu, většinou si představíme pohyb, zdravý životní styl a překonávání vlastních limitů. Širší veřejnosti však často uniká, že za mnoha sportovními úspěchy stojí prostředí, které může být nejen motivující a formující, ale i toxické. A právě na to chce upozornit bývalá vrcholová veslařka, několikanásobná mistryně ČR, spisovatelka, publicistka, podnikatelka a sportovní diplomatka Daniela Nacházelová, která po vlastních nepříjemných zkušenostech zaměřila svou energii na osvětu a podporu bezpečného a inkluzivního sportu. Spoluzaložila spolek Czech Women in Sport a vystudovala Sportovní diplomacii pod záštitou Českého olympijského výboru. 

První knihu Sochař z Vysočiny napsala a vydala v jednadvaceti letech. Další knihy následovaly až po konci její závodní kariéry. Nejprve psala rozhovory a reportáže pro online médium 067.cz. Později napsala a vydala rozhovory v angličtině z veslařského prostředí Women’s Voices in Rowing a Hidden Voices in Rowing. V roce 2024 vyšel její román Krajina těla.

Její nová kniha Nezdolné představuje čtrnáct rozhovorů s inspirativními a silnými ženami. Každá se svým způsobem snaží o změny nejen ve sportovním prostředí, ale i v naší společnosti. Rozhovory odkrývají témata, od kterých sportovní veřejnost často odvrací zrak: psychické a fyzické násilí, genderové stereotypy, nerovné podmínky pro sportovce a sportovkyně či absence ochranných mechanismů (safeguarding). 

„Věděla jsem, že chování šéftrenéra reprezentace zašlo až příliš daleko, proto jsem už nemohla dál mlčet. Tušila jsem, že následky budou obrovské a zaplatím za ně nejvyšší možnou sportovní cenu: ne-nominaci od mého českého veslařského svazu na mistrovství světa, ze kterého jsem měla šanci se probojovat na olympijské hry,“ píše v knize. „Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit,“ říká v našem rozhovoru. 

Silné a inspirativní ženy, které mění pravidla hry

Jak byste popsala smysl knihy Nezdolné? Proč vznikla právě teď? 

Pohled na sport se mění. Stává se nezbytnou součástí zdravého životního stylu, proto čím dál více rodičů chce, aby si děti sport zamilovaly a zůstaly u něj celý život. Kniha ukazuje nástrahy, které na rodiče s dětmi v českém sportovním prostředí čekají. Rodina by měla věnovat čas výběru vhodného sportu, případně klubu, ve kterém dítě bude trávit svůj volný čas tak, aby jej sportovní prostředí vhodně formovalo. 

Jak jste vybírala respondentky?  

Zahrnula jsem sportovkyně s přesahem, které byly úspěšné ve svém sportu, zůstaly u něj a snaží se o změnu ve svém prostředí. Proto jsou v knize i političky nebo zmocněnkyně vlády pro lidská práva – svým aktivním přístupem mohou přispět a také přispívají k legislativní změně, které se potom ostatní ženy snaží implementovat. 

„Nemám touhu po moci, ale pomoci.“ – Markéta Pekarová Adamová

Jak nezdolná si připadáte vy? Co vás posílilo a formovalo?

Zajímavá otázka. Nepřipadám si nezdolná, spíš tvrdohlavá. Když mi někdo řekne ne, tak hledám způsob, aby mi příště řekl ano.

Co pro vás bylo při tvorbě knihy nejnáročnější?

Přepis rozhovorů. Bylo psychicky náročné se vracet k jednotlivým osobním příběhům, znovu si je odžít a citlivě přepsat do knihy.

Ženy na druhé koleji

Který rozhovor byl pro vás nejvíc obohacující?

Rozhovor s paralympioničkou Annou Luxovou. Bylo nesmírně těžké poslouchat, jak se k ní někteří naši spoluobčané chovají, jak jí nadávají, zesměšňují ji a jak je těžké pro sportovkyni s postižením v naší zemi sportovat. Uvědomila jsem si další neviditelné bariéry, které musí každý den překonávat. 

„Kdybych nesportovala, tak možná dnes ani nechodím,“ říká v rozhovoru Anna Luxová, která byla vlajkonoškou na paralympiádě v Paříži. „Dodnes slýchám, že paralympijský sport je něco míň. Ale nesouhlasím, protože u nás je za každým výkonem ještě příběh navíc.“

Co vás při rozhovorech pozitivně překvapilo? 

Že jsem obklopena úžasnými a vzájemně se podporujícími ženami. A jejich otevřenost. Určitě bylo výhodou, že jsem žena a že znám sportovní prostředí. Při autorizaci rozhovorů ani jedna z nich neškrtala, nemazala. Dokonce by s odstupem času byly víc otevřené.

A co vás naopak nemile zaskočilo?

Přístup Národní sportovní agentury (NSA), Českého olympijského výboru (ČOV), České unie sportu (ČUS) a většiny sportovních svazů k genderové problematice nedostatečného zastoupení žen ve vedoucích pozicích. Problematika je neustále bagatelizována, zesměšňována a odstrkávána na druhou kolej.  Mimochodem data říkají, že čím více žen bude ve vedoucích pozicích (nejen ve sportu), tím je menší šance ke korupci. 

V knize zmiňujete, že český sport „staví betonové zákopy“. Proč nejsou ženy ve sportu dostatečně podporovány, nemají rovné příležitosti, zatímco třeba v USA už přes 50 let platí zákon Title IX, který zásadně zrovnoprávnil univerzitní sport? 

Protože u nás neproběhla druhá vlna feminismu tak, jako v šedesátých letech dvacátého století na Západě. Komunismus vytvořil ženu údernici, která zvládá vše. Po pádu komunismu jsme řešili demokracii a zapomněli na potřeby poloviny populace – žen. Až teď a velmi těžce si uvědomujeme, že i my, ženy bychom rády měly stejné podmínky jako muži. 

Proč nejsme podporovány? To je otázka na muže ve vedoucích pozicích v českém sportu. 

Co může česká společnost udělat, pokud chce skutečně podpořit diverzitu a inkluzi ve sportu? 

Přestat si nalhávat, že se nás problematika genderu netýká. Česká vláda má od roku 2021 vypracovanou Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030. Stačí strategii implementovat a postupně naplňovat. Je potřeba osvěta, vzdělávání a otevřená mysl. Doufám, že k tomu přispěje i má kniha.

„Nikdy mi nedali možnost se plně zotavit. Třískali ze mě, co mohli,“ sdílí při rozhovoru s Danielou Nikol Kučerová, akrobatická lyžařka, která dříve závodila v alpském lyžování. V dubnu 2023 se stala předsedkyní komise sportovců ČOV. „Dlouho jsem měla problémy se sebevědomím, nevěřila jsem si. Měla jsem pocit, že jsem tlustá, že nejsem hezká. Měla jsem toho v hlavě hodně tím, že mě trenéři pořád shazovali. Notnou dobu jsem se se sebou identifikovala pouze přes sport. Bylo to dlouhodobě to jediné, na čem mi záleželo.“

Co je podle vás dalším přehlíženým tématem v českém sportu, které se stále neřeší dostatečně?

Sexuální obtěžování sportovkyň. K tomu se český sport pořád nedokáže postavit čelem.

Inkluzivní a bezpečné prostředí 

Kanadská velvyslankyně při uvedení knihy Nezdolné řekla, že ženy, které sportují, se stávají lídryněmi. Souhlasíte?

Ano, podporují to i výzkumná data. 

Někdo vás nálepkuje jako „radikální“. Proč podle vás české prostředí obtížně přijímá ženy, které nahlas pojmenovávají problémy? 

Protože někteří muži nejsou zvyklí na ženy s názorem. Vyrůstali v patriarchální rodině, kde jejich maminky hrály submisivní role. Submisivita se stala základem při hledání jejich budoucích životních partnerek. Neuvědomují si ale, že se mezitím společnost posunula dál. Ženy mají stejné touhy i ambice jako muži. To není otázka genderu, ale touhy po osobním naplnění.

„Místo toho, abychom hledali viníka a oběť, si jako společnost musíme říct, co chceme. Myslím si, že máme chtít stabilní, funkční, soudržnou a solidární společnost. Společnost, kde každý může žít autenticky, být tím, kým skutečně je, prožívat svou lidskou důstojnost a cítit se plnohodnotnou součástí společnosti. Když společnost bude takto postupně do tohoto stavu proměňována, věřím, že budeme obrovsky silní a odolní vůči výzvám a nástrahám, třeba i aktuálním krizím.“ – Klára Šimáčková Laurenčíková

Jedním z důležitých pojmů v knize je jistě safeguarding. Zmiňujete, že se toto téma a s ním spojená role u nás řešilo na poslední chvíli až před LOH v Paříži. Jaká je situace dnes? A co povinný safeguarding může změnit?  

Povinný safeguarding ve sportu je důležitým bodem zlomu, kdy přes legislativní změny může dojít k celkové kultivaci sportovního prostředí. Bude záležet na NSA a ČOV, jak se s problematikou bezpečného prostředí vypořádají. Pokud dobře, celé sportovní prostředí se může změnit k lepšímu v relativně krátké době a stát se inkluzivním pro všechny.

Konec cesty na olympiádu 

V úvodu knihy popisujete nepříjemnou zkušenost se šéftrenérem reprezentace a následnou ne-nominaci na mistrovství světa. Jak těžké bylo přestat mlčet, i když to ohrozilo vaši kariéru?

Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit.

Poté, co jste přišla o šanci splnit si svůj dětský sen účasti na olympiádě, se u vás objevily deprese a vyhoření. Co vám pomohlo se z těchto stavů dostat?

Čas. Nic jiného.

Později vám byla také diagnostikována roztroušená skleróza. Jak nemoc změnila to, jak vnímáte sport, tělo a sebe samu?

Zcela zásadně jsem musela přehodnotit svůj tehdejší život. Dodnes se znovu učím vnímat své nemocné tělo, které bylo zvyklé na 20+ hodin vrcholového tréninku týdně. Jsem ale ve výborné lékařské péči, za což jsem nesmírně vděčná.

Psaní a podpora 

Postupně jste energii přesunula od výkonnostního sportu k psaní a osvětě. Pomohly vám návyky ze sportu při psaní?

Určitě. Vytrvalost je jednou z dovedností, kterou jsem si z veslování vzala k psaní. Vím, že kniha potřebuje rok dva na přípravu od námětu k její realizaci. Je to podobné sportovnímu výkonu, který je také otázkou několika let. Pravidelný trénink vede k postupnému zlepšení a je jedno, o jaký obor se jedná. 

Jste zakládající členkou Czech Women in Sport. Dále existují organizace jako třeba Futures 4W nebo platforma womenspower.cz. Jak mohou podobné projekty reálně změnit veřejné mínění, nebo dokonce legislativu? 

Projekty a platformy poukazují na mezery v naší společnosti a snaží se věcnou formou poukázat na nedostatky.

Co považujete za největší dosavadní úspěch? 

Vydání knihy Nezdolné předním českým nakladatelstvím. Vážím si toho. Pro mě je to důkaz, že se jako společnost posouváme a jsme ochotni se učit jeden od druhého. Rozhovory se problematiku snažily srozumitelně přiblížit i lidem z nesportovního prostředí.

Co vás v současnosti žene dál?

Touha po experimentu v próze. Snažím se hledat limity svého psaní a také limity současného románu.

Zaznamenala jsem, že pracujete i na dalším románu. Prozradíte k tomu víc? 

Ano, mám ho přes rok rozepsaný. Je z veslařského prostředí. Doufám, že se mi jej v příštím roce konečně podaří dokončit. A neustále se rozhlížím kolem sebe a hledám nové podněty, které by mě zajímaly a řekly si o zaznamenání.

Zdroj: Roman Souček (Euromedia), Alžběta Jungrová (fotky ke knize)

Aktuálně kapela QAI pracuje na novém albu, které plánuje vydat na jaře roku 2026. A jejich sny jsou stejně ambiciózní jako jejich hudba – touží například vystoupit na Colours of Ostrava nebo se objevit jako support kapely Parcels. My vám přinášíme velký exkluzivní rozhovor s třineckou kapelou, která má skvěle našlápnuto splnit si své sny.

Kdy skupina QAI vznikla?

Tomasz: Skupina QAI, dá se říct, vznikla už na podzim roku 2017. Tehdy jsme vydávali náš první singl a videoklip I’m Trying. Byli jsme tehdy jenom dva s Pavlem, bubeníkem.

Tome, kdy jste se dali dohromady?

Tomasz: Úplně naše první seznámení proběhlo během koncertu, kdy já jsem hrál ještě s kapelou Noemiracles jako kytarista. Pavel měl zrovna takové období, kdy se po dlouhé době s kapelami Charlie Straight a Lake Malawi jejich cesty rozešly, a tak hledal, kam se bude dál hudebně posouvat. Slyšel mě tehdy poprvé zpívat moji skladbu na tom koncertě a hned po vystoupení za mnou došel do zákulisí. Představil se mi a já jsem mu říkal, že ho samozřejmě znám, protože jsem jejich tvorbu poslouchal, a moc se mi líbila. Zeptal se mě, jestli nechceme společně něco zkusit. Tehdy šlo o to zkusit nahrát nějaké vokály do jeho songu. Já jsem samozřejmě souhlasil. Párkrát jsme se potkali, pokecali a začali jsme nahrávat. Já jsem ten jeho song dopsal, složil jsem k tomu zbytek textu, a vlastně dali jsme to dohromady, a takhle vznikl náš první singl. Pak trvalo ještě dost dlouho, než se dala dohromady celá kapela s Krystianem a Vlastou. To už byl rok 2022, kdy jsme zahráli vůbec první společný koncert v plné sestavě. My jsme v roce 2021 vydali naše první EP-čko Fastgoing. V době, kdy jsme ho vydávali, jsme se s Vlastou a s Krystianem, už otrkávali. Naplánovali jsme si křest té desky a první společný koncert jsme odehráli na jaře roku 2022, i když to bylo období těžkého covidu.

Jak vznikl název kapely?

Tomasz: Název QAI byl převzat z našeho slezského nářečí „Po naszymu“ a znamená to kam, nebo kde. Pamatuju si, jak jsme ho s Pavlem vymýšleli v kanceláři a hledali jsme něco krátkého a úderného, ale zároveň něco, co by i nějakým způsobem vyjadřovalo naši identitu nebo původ. Také máme rádi spíše otevřené otázky než dané odpovědi. Takže „Kaj“ (QAI) je taková otevřená otázka, což se často promítá i do naší tvorby.

Videoklip I’m Trying se kterým kapela QAI odstartovala svou hudební kariéru

Řadíte se mezi indie-popové kapely. Byl to záměr už od začátku, nebo se váš styl formoval postupně?

Tomasz: My to teď v tomto období možná nazýváme indie popem, ale jsou tam fakt různé prvky, protože každý z nás si v tom hudebním životě prošel různými styly. Třeba takový Krystian hrál i dost tvrdý metal. Kluci Vlasta a Pavel zase jsou jazzmani, a já jsem poslouchal od dětství rock, klasický rock, pak jsem přešel taky na metal a pak zase na pop. Takže ono se to všechno promítá do té naší hudby. My vnímáme žánr jako takovou nutnou škatulku, do které se kapely musí zařazovat pro účely promotérů a posluchačů. My bychom se tímto neradi dali do nějaké jednosměrky a pro nás určitě ten žánr má vývoj v čase. Na prvním EP-čku zazněly mimo ten pojem indie popu určitě prvky nějakého lo-fi, byly tam i elektronické prvky, byly tam i skladby, které byly víc jako singer-songwriter. Náš žánr se dá taky specifikovat jako indie rock, obecný pop, nebo třeba alt-pop. To jisté je, že máme rádi putovat napříč žánry.

Co vás při hraní nejvíc inspiruje?

Tomasz: Mou největší inspirací je můj osobní život. Nedokážu psát texty, které by nebyly se mnou nějak spjaté. Často jsou to životní otázky, nebo osobní zkušenosti, nebo zpracovávám moje emoce, pocity, zážitky, moje daily struggles—každodenní, nebo i celoživotní problémy. Pro mě je hudba v podstatě terapie, vždycky se musím z toho vypsat, a to je vlastně moje největší inspirace. Ono se to pak píše samo. Když se nad něčím zamýšlím a potřebuji něco vyřešit, tak si to vyřeším skrze song. Co mě ale vždycky inspiruje, je určitě, když si zrovna poslechnu nějaké nové album mého oblíbeného interpreta. Má to pak vždy vliv na to další směřování a psaní.

Píšete si své texty sami? O čem nejčastěji vyprávějí?

Tomasz: Když jsem začal psát, automaticky jsem do toho promítal vždycky nějakou naději, že jsem chtěl, ať ty songy jsou hlubší a ať mají nějakou message. Vždycky dodají tomu posluchači i mně samotnému takovou sílu a naději na to, že může být líp, nebo že život má smysl. Ale s postupem času jsem v osobním životě začal psát texty o tom, jaký život je, a rád bych, kdyby se část posluchačů s tím ztotožnila a třeba jim to pomohlo na té životní cestě. Když tam zrovna v tom songu je nějaká hlubší message, tak ať jim to dodá tu zmiňovanou naději. Když je tam popsán nějaký problém nebo konflikt, ať už vnitřní nebo s nějakým člověkem, tak je fajn, když se člověk při poslechu ztotožní s tím textem a může se mu ulevit, nebo si řekne, že není sám, kdo tohle řeší. Ale aby to nebylo jen takové nostalgicko-sentimentální-melancholické, tak samozřejmě mám rád i tu druhou stranu. Pořád je tam takový vnitřní konflikt, kdy já chci hrát energické, živé songy, ale pak to vždycky sklouzne k tomu, že ta message je možná povrchnější. To se teď víc učím mít z toho i tu radost a neřešit jenom ty „depky.“

Co by podle vás měly písně publiku přinášet?

Tomasz: Byl bych strašně rád, kdybychom dokázali předat těm lidem, tomu publiku, tu autentickou energii a takové to neřešení a „Tady a teď.“

„Užívej si ten moment a žij ten život.“ Snažím se to i reflektovat do nových skladeb.

Doing My Best – videoklip z 360° koncertu v Třinci. (19.9.2025)

Pocházíte z česko-polského příhraničí. Vidíte v tom výhodu i pro případné působení na polské hudební scéně?

Krystian: Myslím, že do jisté míry to výhoda je. Člověk tak nějak víc vnímá tu zemi skrze ten jazyk, reflektuje možná víc, co se tam děje, je mu bližší i to hudební dění nebo ta scéna, i tím, jak tu žijeme blízko, i tím, že tam má člověk nějaké přátele. I ta kultura mu je možná bližší. Ale i tak si myslím, že to bude nejvíc o kontaktech, a že ta práce na tom se někam dostat i tam na té hudební scéně je na tom stejně. Že to dá vydat stejné úsilí někam to dopracovat.

Plánujete se víc zaměřit na polské publikum?

Tomasz: Určitě ano. V Polsku jsme už několikrát hráli, například jsme vystoupili ve Varšavě, v místní knihovně Big Book Cafe v rámci jejich festivalu. A místní publikum nás přijalo velice pozitivně, takže doufám, že i v budoucnu zahrajeme na dalších zajímavých místech a třeba si tam vytvoříme naši fanouškovskou základnu.

Vlasta: Je pravda, že v poslední době za námi jde lepší feedback přímo z Polska, co se týče naší muziky. Nevím, asi jsou tam lidé více otevření anglicky mluvícím kapelám. Mám pocit, že v Česku funguje spíš ta čeština a je to víc takový zažitý model. Takže jsme díky té angličtině otevření světu. Nebránili bychom se třeba i nějakému supportu nebo nějakým možnostem zahrát i nějaký koncert třeba v zahraničí, nevím, třeba v Německu, ve Francii. Byli bychom určitě moc rádi, kdyby se něco takového povedlo. A taky vůbec nevylučujeme to, že třeba do budoucna bude Polsko země, ve které budeme koncertovat i více než v Česku. Protože třeba z hlediska rozhovorů v rádiích nebo vystupování v televizi, tak v Polsku už jsme to zažili, ale v Česku ještě ne. Takže jsou tam lidé asi víc otevření naší muzice. Nebráníme se ani do budoucna udělat i nějakou písničku třeba v polštině.

Zatím máte všechny písničky v angličtině, je to tak?

Tomasz: Ano, všechny skladby píšu v angličtině. Vždycky říkám, že je to proto, protože jsem se nejvíce naposlouchal anglické hudby, ať už z britské, nebo americké scény. A píše se mi to přirozeně, je to i pro mě zpěvnější. Na českém trhu všichni rádi, abychom psali i česky, protože ten posluchač se s tím pak lépe ztotožní. Ale já bych rád, aby ten moment nastal přirozeně. Měl jsem nějaké pokusy, i polské, i české, ale většinou to skončilo v šuplíku. Takže nechávám tomu přirozený vývoj a uvidíme. Třeba se to jednou prolomí.

Co považujete zatím za svůj největší úspěch?

Pavel: Jedním z velkých úspěchů je to, že děláme hudbu, co nás opravdu baví, a že si třeba i naše písničky poslechne někdo za hranicemi České republiky.

Loni jste spolupracovali s kapelou Mirai a otevírali jste pódium na jejich letním festivalu. Jste s nimi stále v kontaktu? Spolupracujete i s dalšími kapelami?

Krystian: Jelikož jsem v Mirai působil asi tři roky na začátku jejich kariéry, tak jsem s nimi nějak průběžně v kontaktu. Jinak pravidelně spolupracuji se slovenskou zpěvačkou Kristinou, kapelou Brouci, Noemiracles, s projektem Worship.ko a taky nahrávám studiově pro mnoho dalších umělců.

Vlasta: S kapelou Mirai jsme určitě v kontaktu, ať už třeba z nějakých našich předchozích projektů, kde jsme se potkávali třeba v backstage na nějakých festivalech. Poprosili jsme je o napsání feedbacku na náš koncert nebo naši muziku, a kluci nám taky napsali, takže ten kontakt pořád trvá. Jsme také v kontaktu s Lake Malawi, je to díky tomu, že Pavel tam hrál. Kluky známe taky už delší čas, chodíme na jejich koncerty, oni chodí na naše koncerty. Hráli jsme společně nějaké koncerty, takže tam je to hodně otevřené a bavíme se už na kamarádské bázi. Je to spíš už taková komunita. Z jiných světů jsme teď komunikovali třeba s kapelou LEISURE. Natočili jsme jejich cover, tak jsme jim napsali, tak jako z legrace, jestli bychom nemohli hrát jako předkapela na jejich turné. Ozvali se nám, ale nakonec to nevyšlo. I za to jsme rádi, za takovou zpětnou vazbu, že se jim to vlastně líbilo a že se nám vůbec ozvala taková velká kapela.

S kým byste si do budoucna rádi zahráli, nebo vytvořili společný projekt?

Tomasz: Třeba zahrát si support před kapelou Parcels by byl totální sen.

Momentálně pracujete na novém albu s polským producentem Leskim. Kdy ho plánujete vydat?

Tomasz: Rádi bychom vydali album na jaře roku 2026. Přesný termín nespecifikujeme. My jsme už vydání alba odložili po několikrát, protože ten hudební trh se tak rychle mění. Řekli jsme si s klukama: pojďme prvně vybudovat pořádnou fanouškovskou základnu, ať si to pak má kdo poslechnout. Takže momentálně aktivně pracujeme na tom, abychom hlavně skrze sociální sítě a obsah dostali tu naši tvorbu mezi více lidí.

Kolik koncertů vás teď čeká a kde vás fanoušci mohou v nejbližší době vidět?

Tomasz: Momentálně se maximálně soustředíme na dotažení alba, takže neplánujeme koncerty do konce roku. Co se dá určitě očekávat, je koncertní šňůra k premiéře alba a budou i nějaké křty. Ještě než se toto stane, si myslím, že určitě zorganizujeme pár spontánních koncertů spíše lokálně na Třinecku a Ostravsku, rýsujou se tam nějaké kluby v Ostravě.

Jaký hudební sen byste si chtěli splnit v nejbližší době?

Tomasz: Já se budu držet při zemi, protože poslední dobou vnímám kouzlo a krásu malých věcí. Rád bych, kdybychom odehráli právě tu koncertní šňůru s novým albem na místech, kde na nás dojdou lidi, kteří si to s námi fakt užijou a budou ty songy znát. To si myslím, že by bylo super a krásné, a nemusí tam být desetitisíce, ale stačí, když tam bude plný klub nadšenců a užijou si to společně s námi.

Krystian: Nevím, jestli mám hudební cíl v podobě nějakého koncertu. Spíš cílem je dělat věci, co jsou fajn, se kterými jsem spokojený, odvést dobrou práci a zahrát na koncertě pro lidi, které to baví.

Vlasta: Já bych si třeba přál, abychom jako kapela zahráli v nejbližší době třeba na festivalu Colours of Ostrava. To by bylo super.

Pavel: Přál bych si, aby nám přibývalo více koncertů a abychom se časem mohli věnovat hudební kariéře naplno.

Kapela QAI z Třince aktuálně pracuje na nové desce, na kterou se fanoušci mohou těšit už na jaře 2026. Na světě jsou už singly Expectations, Chill a Don’t Be Mad, které naznačují směr chystaného alba. A tím to nekončí — už v prosinci QAI vypustí nový singl. Jaký? Nechte se překvapit! @qaimusic

• Instagram
• YouTube
• Spotify

Zdroj: Kapela QAI