Cirkulární ekonomika není jen o složitých strategiích, legislativě a odborných konferencích. Může začít u nenošeného svetru, který místo vyhození dostane nový život, opraveného kusu nábytku nebo surovin, které se snažíte zužitkovat do posledního kousku. A právě na praktickou stránku cirkulární ekonomiky chce upozornit Festival Dokola, první event svého druhu v Česku, který se uskuteční 10. a 11. září v Kampusu Hybernská. 

Za akcí stojí Institut cirkulární ekonomiky, nevládní nezisková organizace, která od roku 2015 prosazuje principy cirkularity v Česku i Evropě. Ambasadorkou festivalu je Jitka Nováčková, která dlouhodobě podporuje cirkulární ekonomiku a aktivity INCIEN. Na festivalu bude mít také vlastní talk show.

„Cirkularita se často popisuje jako něco vzdáleného a technického. My chceme ukázat opak. Že je to praktické, kreativní, inovativní téma a že jí do svého každodenního života může zapojit kdokoli,“ říká organizátorka festivalu Karolína Kočendová z INCIEN.

Jedním z hlavních lákadel budou praktické workshopy. Na jednom z nich si pod vedením Veroniky Duškové z Vedu Clothing vyzkoušíte, jak přešít starou košili. Olda Navrátil a Petr Král nabídnou pomocnou ruku při opravě nábytku nebo elektroniky. Na workshopu s Kokozou se zase naučíte, jak dát další šanci zelenině a připravit z ní kimchi. 

Na své si přijdou také milovnice a milovníci módy. Festival nabídne módní přehlídku upcyklovaných modelů, kterou připravily Jana Horejšová a Kamila Vodochodská. Oba dny bude na místě probíhat také swap, díky němuž mohou věci, které už nepotřebujeme, najít nového majitele. A zároveň si můžete odnést něco, co udělá radost zase vám. 

Principy cirkularity představí Soňa Klepek Jonášová, zakladatelka INCIEN. Deset důvodů, proč se na svůj nákup, práci i město, ve kterém žijete, podívat trochu jinak, nabídne ředitelka institutu Michaela Kloudová. Téma městské cirkularity otevře přednáška Pavly Antonínové z Magistrátu hlavního města Prahy, po níž bude následovat debata pod vedením Simony Babčákové.

Program festivalu doplní také výstava cirkulárních produktů a řešení, která představí konkrétní inovace a firmy fungující na principech cirkulární ekonomiky. O tom, že téma může být i zábavné, přesvědčí například stand-up vystoupení Natálie Schejbalové alias Tady Tali a Elišky Soukupové. 

„Kampus Hybernská dlouhodobě funguje na principech, které festival připomíná: upcyklovaný nábytek, recyklované materiály, šetrné hospodaření se zdroji. Jsme rádi, že se tahle filozofie na dva dny rozroste do celého areálu,“ komentuje Ema Pospíšilová, ředitelka Kampusu Hybernská. 

Vstup na festival je zdarma, za vybrané workshopy je symbolický poplatek. Své místo si můžete rezervovat přes portál GoOut. Kompletní dvoudenní program najdete na webu festivalu. 

Zdroj: INCIEN

Kde to začalo?

Dnes máme školní uniformy spojené především s luxusními soukromými školami, preppy estetikou a old money stylem. Ironií ale je, že za jeden z nejstarších doložených příkladů školní uniformy je považován oděv britské školy Christ’s Hospital, určené původně chudým a osiřelým dětem. Součástí dress codu byl dlouhý modrý kabát, přičemž modrá byla mimo jiné dostupným barvivem a spojovala se se skromností.

V 19. století se v dívčích školních uniformách objevují tmavé šaty, bílé límce a dlouhé sukně. S rozvojem prestižních britských škol se ale uniforma postupně mění také v symbol příslušnosti k určité instituci, statusu a privilegia. Právě z této představy později výrazně čerpá preppy i schoolgirl estetika.

Kdy se ale do školního šatníku dostaly plisované sukně, kravaty, vestičky a podkolenky, tedy silueta, ze které čerpá dnešní móda? Důležitá byla první polovina 20. století a proměna vzdělávání dívek. Do škol se stále více dostával sport a dlouhé viktoriánské šaty byly pro pohyb nepraktické. Sukně se proto zkracovaly, plisování umožňovalo větší volnost pohybu a kravaty či blazery dívčí školy přebíraly z chlapeckého dress codu. Vznikala tak silueta, kterou bychom jako školní uniformu poznali i dnes.

Přichází minisukně

Jednou z nejdůležitějších osobností, které pomohly dostat školní a dívčí estetiku do módy, byla britská návrhářka Mary Quant. V 60. letech se Londýn stával centrem mladé kultury, hudby, klubů a nových butiků v rámci fenoménu Swinging London. Quant už v roce 1955 otevřela butik Bazaar a ve své tvorbě začala čerpat také z dětského a školního oblečení. Pracovala s krátkými sukněmi a jednoduchými siluetami, které doplňovala výraznými punčochami, podkolenkami a moderní obuví. Přestože bývá často označována za autorku minisukně, ta jednoznačného tvůrce nemá. Mary Quant ji ale zásadně zpopularizovala a udělala z ní symbol své generace.

Zároveň šla proti tehdejší představě, že žena má působit především sofistikovaně a dospěle. Oslavovala mládí a dívčí vzhled už nebyl něčím, z čeho měla žena co nejrychleji vyrůst. Podkolenky, barevné punčochy nebo kulaté kontrastní límečky se díky ní přesunuly z dětského šatníku do módy mladých žen.

Z nevinné školačky rebelkou

V 90. letech získává schoolgirl úplně jinou energii. Začíná se míchat s grungem a punkem a rozhodně už nejde jen o uhlazený luxus. V roce 1991 americký Vogue psal o „run on schoolgirl tartan“, tedy mánii kolem školáckého tartanu, a ukazoval tartanové sukně kombinované s barety, podkolenkami a kabáty.

Jeden z nejslavnějších momentů přišel o rok později. Marc Jacobs, tehdy kreativní ředitel značky Perry Ellis, představil kolekci pro jaro 1993. Na molo poslal modelky v tartanových sukních, army boots, flanelových košilích, krátkých sakách, podkolenkách a teniskách Converse. Kolekce byla tehdy kritizovaná a přispěla i k Jacobsovu konci u značky, později se ale stala jedním z určujících módních momentů 90. let.

Podkolenky zároveň získávaly provokativnější význam. Vogue v roce 1993 pracoval s formulací „schoolgirl meets sex-kitten attitude“ a o rok později se objevovaly také u značek jako Versace, Prada, Ralph Lauren nebo Vivienne Westwood. Výrazně se školní estetikou pracovala také Anna Sui, která propojovala rock, vintage, punk a girlhood. Její kolekce pro jaro 1994 míchala punkové prvky s romantickými a školními motivy. Schoolgirl už tak nemusela odkazovat pouze na skutečnou uniformu, ale také na nostalgickou a idealizovanou vzpomínku na mládí. A právě to přetrvává dodnes.

Schoolgirl v popkultuře

Co si pod schoolgirl stylem vybaví téměř každý? Pravděpodobně film Clueless z roku 1995 a jeho kostýmy od Mony May. Slavný žlutý outfit Cher byl luxusní módní interpretací školní uniformy postavenou na tartanovém kostýmku Dolce & Gabbana. Minisukně, podkolenky a cardigany se díky filmu staly jedním ze symbolů módy 90. let. Clueless navíc z uniformy udělalo image. Cher a její spolužačky nenosí klasickou povinnou školní uniformu, přesto se jejich šatník jejími kódy výrazně inspiruje. Původní funkce uniformy se tak obrací. Už nemá potlačovat módní rozdíly mezi studenty, ale pomáhá Cher být tou nejvýraznější osobou v místnosti.

V roce 1998 přichází další zásadní moment, videoklip Britney Spears k …Baby One More Time. Bílá košile, krátká plisovaná sukně, cardigan, vysoké ponožky a copánky udělaly ze schoolgirl estetiky globální popový symbol. Do popředí se zároveň dostal kontrast nevinnosti a sexuality. S nástupem Y2K módy pak přicházejí nižší pasy, ještě kratší sukně a crop topy.

Uniforma = Luxus

Schoolgirl estetika se postupně začíná propisovat do kolekcí celé řady high fashion značek. V roce 2007 má navíc premiéru Gossip Girl a rebelující sexy školačka alespoň na chvíli ustupuje do pozadí. Přichází elegance Blair Waldorf.

Perfektně upravená Blair kontrastuje s uvolněnější Serenou. Obě vycházejí ze stejného školního dress codu, ale každá si jej přizpůsobuje vlastnímu stylu. Uniforma tak paradoxně začíná fungovat jako prostředek individuality. Schoolgirl estetika se zároveň znovu propojuje s privilegiem a old money stylem. Přidávají se luxusní kabelky, perly, brože a především Blairiny ikonické čelenky.

Výrazným momentem byl také rok 2016, kdy Thom Browne proměnil školní uniformu v jednu z důležitých součástí vizuálního jazyka značky. Bílá košile, kravata, šedé odstíny, kostka, blazery a plisované sukně působily, jako by se školní chodba přestěhovala přímo na runway.

Na konci 2010s už navíc nešlo jen o nostalgii po vlastních školních letech. Móda začala nostalgicky vzpomínat i na své předchozí interpretace školy a popkulturu 90. let. V roce 2018 například Versace ve své podzimní kolekci znovu výrazně pracovalo s tartanem, minisukněmi a preppy-punkovou estetikou inspirovanou právě filmem Clueless.

Miu Miu mánie

V současné high fashion je se schoolgirl a akademickou estetikou neodmyslitelně spojená především značka Miu Miu. Značka vznikla v roce 1993 jako mladší a experimentálnější projekt Miuccii Prady a samotný název vychází z její dětské přezdívky Miu Miu. Už od počátku tak nabízela hravější a mladistvější alternativu k hlavní linii Prada.

Na podzim 2014 přišly v kolekci výrazné school-uniform reference. Nešlo ale o perfektní kostým elitní školačky. Uniformní prvky se kombinovaly se sportovními bundami, pastelovými barvami a množstvím vrstev. Výsledkem byla školačka, která sice respektuje základní kódy uniformy, ale nebojí se je narušit.

Největší zlom a začátek novodobého schoolgirl šílenství přišel s kolekcí Miu Miu pro jaro/léto 2022. Miuccia Prada vzala základní kusy běžného šatníku a radikálně je zkrátila. Mikro minisukně s výrazným páskem ve spojení s cropnutými svetry, košilemi a vysokými ponožkami okamžitě zahýbaly módním světem. Lemy zůstávaly roztřepené a barevnost naopak poměrně konzervativní. Extrémní délky tak rozbíjely tradiční představu uniformy a připomínaly rebelující studentku, která si dress code upravila po svém. Zároveň se zde propojila schoolgirl uniforma s kancelářským dress codem.

Z mikro minisukně se stal virální fenomén. Objevovala se na celebritách, obálkách časopisů i sociálních sítích a výrazně podpořila návrat Y2K estetiky. Postupně se k ní přidaly také dioptrické brýle, které akademickou image ještě více podtrhly.

Back to school 2026

Schoolgirl styl bude podzimu pravděpodobně vládnout ještě nějakou dobu. Dnes totiž neodkazuje jen na nostalgii po školních letech, ale také na desítky let ikonických popkulturních a módních momentů. Navíc se dál proměňuje. Schoolgirl se propojuje například s literary chic, tedy estetikou mladé intelektuálky a knihomolky. V outfitech se objevují cardigany, košile, plisované sukně, bílé vysoké ponožky, mokasíny a velké brýle.

Ke klasickému schoolgirl stylu se ale přidává ještě jeden návrat do školních lavic, tentokrát přes tělocvik. Vidět to bylo i během nedávného Copenhagen Fashion Weeku 2026. K plisovaným sukním se místo klasických košil přidávají polo trička, raglánová trička s kontrastními rukávy nebo fleecové mikiny. Vysoké ponožky a podkolenky přitom zůstávají jedním z hlavních doplňků.

Schoolgirl zkrátka zůstává, i když její podoba se neustále mění. Uniforma měla původně individualitu omezovat, móda ale její význam obrátila. Dnes jsou její prvky základem, který si každý může upravit podle sebe. A s přicházející back to school náladou je ideální čas vrátit se alespoň módně zpátky do školních lavic.

Foto: Christ’s Hospital, Pinterest, Alamy, Vogue, WWD

Když se řekne Alfons Mucha, vybaví se vám nejspíš půvabné ženy s předlouhými vlasy, květiny, ornamenty a charakteristická secesní linka. Jeho vizuální jazyk i po sto letech inspiruje stále nové generace tvůrců. Mucha ale nebyl pouze malířem a grafikem. Byl také fotografem, designérem a člověkem, který chtěl krásu přenést do každodenního života. 

Právě touto optikou je vystavěna nově otevřená stálá expozice Central Gallery na Staroměstském náměstí. Místo chronologického životopisu nabízí několik tematických zastavení, která odhalují různé podoby Muchovy tvorby. Od slavných secesních plakátů přes fotografie vznikající jako součást jeho tvůrčího procesu až po publikaci Documents Décoratifs.

„Nechtěli jsme vytvořit další výstavu o Muchovi, ale výstavu o tom, proč je jeho estetika stále aktuální. Když vedle sebe postavíte jeho grafiky, fotografie, design, šperky Jarmily Mucha Plockové nebo současné fotografie Slovanské epopeje, zjistíte, že mezi nimi neexistuje stoletá propast. Spojuje je stejná citlivost pro detail, řemeslo a krásu,“ přibližuje kurátorka výstavy Helena Kočíková.

Od Sarah Bernhardt k Otčenáši 

Důležitým mezníkem Muchovy kariéry byla spolupráce se Sarah Bernhardt. Právě plakáty vytvořené pro francouzskou herečku z něj během několika měsíců udělaly jednu z nejvýraznějších osobností evropské secese. Výstava ale připomíná i méně známé příběhy z Muchovy tvorby. 

Jedním z pozoruhodných příběhů výstavy je plakát Kassa, který Mucha navrhl pro americkou herečku Leslie Carter. Pro jeho podlouhlý vysoký formát využil výtvarný jazyk, který proslavily jeho plakáty se Sarah Bernhardt. Hra však propadla, Leslie Carter zbankrotovala a Mucha za svou práci nikdy nedostal zaplaceno. 

Jiný pohled na Muchovu osobnost dokládají konkrétní vystavená díla. Mezi nejvýraznější patří Otčenáš (Le Pater) z roku 1899. Z ilustrované modlitby se stává osobní umělecká výpověď, v níž se propojují křesťanská tradice, zednářská symbolika a Muchova víra v krásu, pravdu a lásku. 

Mucha za objektivem

Opomíjenou součást jeho tvorby představuje fotografie. Mucha ji nepoužíval pouze jako dokumentační médium, ale také jako nástroj, který mu pomáhal při samotném výtvarném procesu. Fotografoval své modely, hledal prostřednictvím snímků správnou kompozici, zachycoval pohyb a pracoval se světlem. Dochované fotografie tak dnes umožňují nahlédnout nejen do jeho pařížského ateliéru, ale také do procesu, který předcházel vzniku některých jeho nejslavnějších děl. 

Výstava představuje také publikaci Documents Décoratifs z roku 1902, v níž Alfons Mucha shrnul své pojetí secese. Soubor ornamentů, dekorativních motivů a návrhů se stal inspirací pro tehdejší architekty, designéry i řemeslníky po celé Evropě a ukazuje Muchovo přesvědčení, že krásné a kvalitně navržené předměty mají být součástí každodenního života.

Setkání secese se současným designem

Tato myšlenka se v Central Gallery přenáší i do současnosti. Expozice je doplněna o tvorbu Jarmily Mucha Plockové, architektky, výtvarnice a Muchovy vnučky, která se péči o umělcův odkaz věnuje od 80. let. Její šperky a autorské objekty z rytého skla nepůsobí jako nostalgická kopie dědečkova díla. Z Muchových ornamentů, přírodních motivů a práce s linií vytváří současný design. „Někdy považuji šperk za drobnou architekturu, stejně jako dobrou architekturu za něco, co má v sobě krásu a detail šperku,“ řekla na vernisáži designérka. 

A že Muchova estetika nezůstává jen ve světě muzeí a galerií, ukazuje i současná módní tvorba. Nedávno například pražská streetwearová značka Never Enough ve spolupráci s Nadací Mucha vytvořila kolekci, která převádí Muchovy motivy na trička, mikiny, kšiltovky a tašky. Kolekce Never Enough × Mucha Collection pracuje se sedmi motivy a celkem pětadvaceti druhy produktů, přičemž k aplikaci na textil využívá tradiční techniku sítotisku.

Slovanská epopej v detailu

Další současný pohled na Muchovo dílo nabízí v Central Gallery fotograf Jan William Drnek. Jeho video zachycuje vznik velkoformátových fotografií Slovanské epopeje, na jejichž základě vznikla monumentální monografie.

„Celý život se zabývám vizuální percepcí a tím, jak náš mozek zpracovává obraz,“ vysvětluje Drnek. Už v roce 2016 vytvořil přesnou digitální reprodukci slavného cyklu a při současném projektu se zaměřil na detaily, které při pohledu na originální plátno často uniknou. 

Výsledkem je publikace složená z 20 tisíc fotografií. Má rozměry 62×42 centimetrů, 336 stran, váží dvanáct kilogramů a její kapitálek je z pravého hedvábí. Poprvé byla vystavena před sedmi lety v pražském Klementinu a s cenou okolo 280 tisíc korun tehdy šlo o nejdražší českou knihu. Vydaná byla limitovaným nákladem 200 kusů. Kromě vloženého šperku Jarmily Mucha Plockové obsahuje také tři kameny z míst vyobrazených na plátnech. 

Drnek na knize pracoval téměř tři roky s více než 20 špičkovými odborníky. K ruce měl řemeslníky, umělce či historiky. Podobným způsobem zachytil také Katedrálu sv. Víta, Korunovační klenoty nebo nové Svatovítské varhany. 

Mucha tak nevystupuje pouze jako autor ikonických plakátů z přelomu 19. a 20. století. Spíš jako tvůrce, jehož přesvědčení, že umění a krása mohou být součástí každodenního života, neztratilo ani po více než sto letech nic ze své aktuálnosti.

Zdroj: Tomáš Rubín (fotografie z výstavy), Never Enough a Crestyl

Móda nové generace

Festival WE’RE NEXT je jediným svého druhu ve střední Evropě, letošní jedenáctý ročník ale slibuje posunout laťku zase o něco výš. Moderní prostory budovy SmíchOFF Office se na dva zářijové dny promění v místo pro všechny příznivce módy a kreativity.

WE’RE NEXT vznikl v roce 2016 z iniciativy studentů módního designu z pražské UMPRUM a antverpské Royal Academy. Jejich cílem bylo vytvořit módní přehlídky, se kterými budou spokojeni samotní tvůrci, dát prostor mladé generaci a zároveň otevřít a přiblížit módní svět širší veřejnosti.

Po jedné dekádě festival vyrostl v místo, kde se setkávají progresivní módní návrháři a další tvůrci z Česka i zahraničí. Pro módní nadšence se mezitím stal pevným bodem v kalendáři, který jen tak nevynechávají.

Od známých jmen k novým talentům

Letošní ročník představí více než 25 módních návrhářů. Pátek 11. září bude věnován etablovaným českým i zahraničním tvůrcům, kteří během samostatných autorských přehlídek představí své aktuální kolekce i vlastní pohled na současnou módu.

O den později, v sobotu 12. září, dostane prostor nastupující generace talentů. Ve dvou přehlídkových blocích se mladí návrháři utkají o finanční výhru 1 000 eur a další ceny. Mezi nimi budou studenti a absolventi prestižních zahraničních módních škol, jako jsou Royal Academy of Fine Arts v Antverpách, Institut Français de la Mode v Paříži, Polimoda ve Florencii nebo Central Saint Martins v Londýně. Své práce samozřejmě představí také talenty z českých škol, například UMPRUM nebo UTB.

Brány festivalu se po oba dny otevřou v 17.00.

Mimo runway

WE’RE NEXT není jen o módních přehlídkách. Součástí festivalu je i doprovodný program, takže nudit se nebudete ani mezi jednotlivými fashion shows. Festival dlouhodobě podporuje lokální tvorbu a udržitelnost, a proto zde najdete prodejní showroomy, secondhand a upcycling designéry, tvorbu samotných návrhářů z WE’RE NEXT nebo stánek Recover.

Protože móda a umění mají k sobě blízko, součástí programu bude také performance Leepa a expozice výtvarných děl absolventů AVU. A pokud vám ze všudypřítomné inspirace vyhládne, zamířit můžete na food market. Chybět nebude ani stánek Proud nebo míchané drinky Martini a Bombay Sapphire na barech. WE’RE NEXT nekončí posledním lookem na mole, součástí programu bude také afterparty.

Jedna vstupenka, celý večer

Vstupenky na dva dny propojující etablované návrháře, nastupující talenty, design, umění, hudbu a kreativní komunitu v prostorách SmíchOFF Office seženete na GoOut.

Letošní ročník WE’RE NEXT ruší rozdělení vstupenek na stání a sezení. Platí tedy jednoduché pravidlo: kdo přijde dřív, má větší šanci získat místo k sezení. Každá vstupenka platí vždy na jeden festivalový den a stojí 440 Kč, studenti navíc mohou využít 20% slevu. V ceně je vstup na módní přehlídky, showroomy, pop-upy, food & drink market, umělecké expozice i afterparty.

Pokud chcete mít místo k sezení jisté a zároveň nahlédnout i do backstage, k dispozici je limitovaný počet dvoudenních vstupenek WRN Fanatik Ticket za 2 700 Kč. Díky letošnímu partnerství s Czech Design Week navíc návštěvníci se vstupenkou na WE’RE NEXT získají vstup na Czech Design Week zdarma.

Přijďte zjistit, kam se současná móda posouvá a hlavně kdo ji bude tvořit dál.

Foto: @a55world, @michalcap, @NATYTHECHILD, @petr.sajgal

Festival Dobrých knih je svátkem pro každého knižního nadšence – obzvlášť pokud vás zajímá česká literatura. V sobotu 19. září se v holešovické La Fabrice uskuteční již třetí ročník akce, která propojuje autory, čtenáře i knižní žánry. 

Právě osobní atmosféra je podle organizátorů jedním z důvodů, proč se návštěvníci na festival vracejí. „Festival Dobrých knih není obrovská akce, kde se autoři a čtenáři míjejí v davu. Naopak chceme, aby měli možnost se opravdu potkat, popovídat si, objevit nové knihy a užít si společně den věnovaný české literatuře,“ říká Lucia Švorcová z marketingu Dobrých knih. 

Festival od začátku berou trochu jako sousedskou akci, takže zůstávají věrní Holešovicím. V kulturním prostoru La Fabrika se akce uskuteční poprvé. 

Letošního ročníku se zúčastní více než čtyřicet českých autorek a autorů. Organizátoři se snaží vytvořit co nejpestřejší program. „Program jsme opět poskládali tak, aby se v něm představili autoři různých žánrů, z různých nakladatelství, známá jména i ti, kteří si podle nás zaslouží větší pozornost čtenářů,“ popisuje Švorcová. Důležitou roli podle ní hraje také podoba jednotlivých besed. Hosté by spolu měli mít společné téma a vytvořit prostor pro zajímavou debatu. 

Kromě literárních debat a příležitostí k setkávání a sbírání autogramů bude mít akce i slavnostnější rozměr. Program zahájí křest nové knihy Oldřicha Suchého Případ Ypsilon a křtem také skončí. Závěr bude patřit povídkové sbírce Než dohoří poslední svíce, na níž se podílelo šestadvacet autorů – mimo jiné Petra Klabouchová, Kateřina Surmanová, Veronika Opatřilová či Lukáš Vavrečka. Velká část z nich se festivalu osobně zúčastní. „Dostat tolik autorů jedné knihy ve stejný čas na jedno místo se asi hned tak znovu nepodaří.“ 

V době, kdy můžeme o knihách číst recenze, sledovat autory na sociálních sítích a rozhovory s nimi si pustit kdykoli, může mít osobní setkání možná ještě větší význam. Festival podle Lucii Švorcové pomáhá knihám vystoupit ze záplavy novinek, které se každoročně objevují na trhu. „Čtenář pozná člověka, který za knihou stojí, dozví se něco o jejím vzniku a často pak sáhne i po knize, které by si jinak třeba vůbec nevšiml,“ říká. 

Festival Dobrých knih proto nechce být jen další zastávkou mezi knižními novinkami. Organizátoři by rádi pokračovali v propojování českých autorů a čtenářů i během roku. Kromě festivalu pořádají besedy či book club, natáčejí podcasty a (nejen) českým knihám dávají prostor také na sociálních sítích a v dalších projektech.  

A pokud přemýšlíte, po které české knize sáhnout, zeptali jsme se na doporučení několika lidí, se kterými se budete moct setkat i na festivalu. 

Knihy, které stojí za pozornost

Lucia Švorcová doporučuje Temné variace od Oldřicha Suchého: Tato sbírka třinácti povídek vás překvapí především rozmanitostí. Knihy čtu převážně cestou do práce, takže možnost rozkouskovat si čtení podle jednotlivých povídek beru jako obrovské plus. Je to přesně ten typ knihy, který ukazuje, že česká literatura umí být napínavá, temná a rozmanitá. A pokud budete číst pozorně, poznáte, jak velkým milovníkem literatury je samotný autor, jak si s příběhy hraje, a hlavně, že se při jejich čtení budete bavit i vy. Pokud máte rádi autory, jako jsou Erben, Doyle, Stoker, King nebo Ira Levin, tahle kniha vám udělá radost. 

Přidává ještě tip na román Na závisti od Marie Irové: Velmi čtivou formou vám dovolí nahlédnout do života jedné obyčejné rodiny v jednom domě. A že v ní možná poznáte i svou vlastní rodinu? To se klidně může stát. Co se totiž stane, když někdo naruší roky zavedené pořádky a soužití? A jak nezapomínat na vlastní život a své touhy, aniž by kvůli tomu bylo v rodinné vile pořád dusno?

Marie Irová a Oldřich Suchý jsou zároveň moderátorskou dvojicí Festivalu Dobrých knih.

Iva Hadj Moussa doporučuje knihu Zlá babička od Ditty Kůtové: Patří ke knihám, které mi uvízly v paměti. Možná je to i proto, že jsem sama z jihočeské vesnice a některé věci mi byly velmi povědomé. Autorka se vyhýbá patosu, a přesto mě kniha na několika místech dojala. Tento vesnický román postupně odkrývá životní příběh ženy, na kterou rodina vzpomíná v hořkosti. Vypráví o každodenní dřině a těžkých životních zkouškách. Ukazuje, co všechno musely ženy v minulých generacích vydržet. Pokud bych měla nějak shrnout to hlavní, co jsem si z knížky odnesla, bylo by to asi tohle: Nesuďte člověka, pokud neznáte celý jeho příběh. 

Tip Lucie Huškové: Půjdu proti proudu recenzí a doporučím knihu Hoří ti táta od Viktorie Hanišové – mě bavila hodně! Tahle autorka patří do mých TOP 5, má úžasný smysl pro jazyk, skvělé dynamické tempo, chytlavé náměty a já si čtení jejích knih pokaždé užívám. A tahle aktuální? Opět výborně napsaná, originální téma, originální pojetí, ironie, vtip, drama, napětí, politika, vztahy, emoce, spisovatelé, dezoláti – je tam všechno a výborně to funguje.

Doporučení Oldřicha Suchého: Mám rád debutové knihy. Mezi takové patří román Kořeny jabloní Veroniky Kratochvílové. Čtenáři si v této knize mohou vybrat z několika zajímavých témat a dokonce je možné určité skutky různě interpretovat. Pro mě to byla kniha o krásném a nečekaném přátelství mladé ženy s dámou pokročilého věku. Obě se velmi rychle staly mými kamarádkami a když jsem román dočetl, bylo mi líto, že jsou obě jen z papíru. Že je opravdu nemohu potkat v některé z kaváren a pozdravit se s nimi.

Zdroj: archiv Dobrých knih

Právě svěží parfémy patří mezi nejoblíbenější kategorie vůbec. Jsou lehké, energické, nadčasové a snadno se přizpůsobí různým příležitostem. Skvěle fungují během dne, v kanceláři i při večerním setkání s přáteli. Pokud hledáte vůni, která působí přirozeně a zároveň nezůstane bez povšimnutí, svěží kompozice jsou sázkou na jistotu.

Proč milujeme svěží vůně?

Svěží parfémy jsou postavené především na citrusových, vodních a květinových tónech. Na rozdíl od těžších orientálních nebo gurmánských kompozic nepůsobí dominantně, ale vytvářejí pocit lehkosti a čistoty.

Velkou roli hraje také psychologie vůní. Citrusové tóny bývají spojovány s energií, mořské akordy navozují pocit svobody a květinové složky dodávají parfémům jemnost a eleganci. Právě tato kombinace z nich dělá ideální volbu pro ženy, které chtějí působit svěže, sebevědomě a přirozeně.

Giorgio Armani a jeho ikonická interpretace svěžesti

Mezi nejvýraznější představitele této kategorie patří kolekce The Best Fresh Fragrances, která představuje několik interpretací ikonické řady Acqua di Gioia od značky Giorgio Armani.

Základním pilířem celé kolekce je Acqua di Gioia – vůně inspirovaná přírodou, mořem a středomořskou krajinou. Kombinuje svěží citrusové tóny s jemnými květinovými akordy a vytváří harmonickou kompozici, která působí elegantně a zároveň uvolněně.

Velké oblibě se těší také intenzivnější varianty, které do původní kompozice přidávají výraznější ovocné nebo dřevité tóny. Každá z nich si zachovává charakteristickou lehkost, ale zároveň nabízí vlastní osobitý rukopis.

Jak si vybrat tu správnou svěží vůni?

Při výběru parfému je důležité zaměřit se nejen na jednotlivé složky, ale také na to, jak se vůně rozvíjí na pokožce. To, co voní skvěle na papírku v parfumerii, nemusí stejně fungovat na každém typu pleti.

Pokud dáváte přednost minimalistickému stylu, sáhněte po čistých citrusových kompozicích. Milovnice romantických vůní ocení spojení květinových a vodních tónů. A pokud hledáte parfém, který vás bude provázet od rána až do večera, ideální volbou jsou vícevrstvé kompozice kombinující svěžest s jemnými dřevitými akordy.

Vůně jako součást osobního stylu

Parfém už dávno není jen kosmetickým doplňkem. Stal se součástí osobní identity a způsobem, jak vyjádřit náladu, emoce nebo životní styl. Stejně jako si vybíráme oblečení podle příležitosti, můžeme si vybírat i vůni podle toho, jak se chceme cítit.

Svěží parfémy mají jednu výjimečnou vlastnost, nikdy nepůsobí přehnaně. Jsou nadčasové, univerzální a dokážou podtrhnout přirozenou krásu své nositelky.

A možná právě proto se k nim znovu a znovu vracíme.

Intimní a formálně výrazný dokument vznikal pět let. Režisérka v něm sleduje osudy svého bratra a dvou bratranců, jejichž životy zásadně poznamenala závislost. Ta jim postupně vzala vztahy, domov i pocit bezpečí a její dopady se promítly do života celé rodiny.

Lubojacki na příběh nahlíží prostřednictvím osobního a vizuálně originálního přístupu. Využívá estetiku DIY a propojuje deníkové záběry, stylizované vzpomínky, oživlé fotografie a grafické koláže. Bez sentimentu se přitom snaží hledat odpovědi na otázky, co stojí za pádem jejích blízkých a jak se s jeho následky vyrovnává jejich rodina.

Kdyby se holubi proměnili ve zlato měl světovou premiéru letos v únoru na filmovém festivalu Berlinale, odkud si odvezl cenu za nejlepší dokumentární film a také nezávislé ocenění Caligari. Do českých kin snímek oficiálně vstoupí na konci září.

O Oscara bude bojovat pět filmů

Česká filmová a televizní akademie letos podruhé využila při výběru kandidáta dvoukolový systém hlasování. V prvním kole sedmičlenná předvýběrová komise posuzovala deset filmů přihlášených jejich producenty, které zároveň splňovaly podmínky americké akademie AMPAS.

Do druhého kola komise na základě zhlédnutí filmů a osobních prezentací producentů vybrala pět snímků: Chica Checa, Kdyby se holubi proměnili ve zlato, Neporazitelní, Pět švestek a Poberta.

O českém kandidátovi následně hlasovali všichni členové ČFTA, kteří splňují podmínky AMPAS a statutu ČFTA pro aktuální ročník. Druhé kolo hlasování probíhalo od 27. července do 14. srpna.

Předvýběrovou komisi tvořili Kristina Dufková, Petr Jarchovský, Jaromír Kallista, Jiří Konečný, Dagmar Sedláčková, Vratislav Šlajer a její předsedkyně Klára Tasovská.

O nominaci se rozhodne v následujících měsících

Český kandidát nyní vstupuje do mezinárodního oscarového klání. Americká Akademie filmového umění a věd zveřejní shortlist 15 filmů 15. prosince 2026. Konečné nominace na Oscary budou oznámeny 21. ledna 2027. Slavnostní předávání 99. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd se uskuteční 14. března 2027. Česká kinematografie tak má před sebou další oscarovou cestu – tentokrát s osobním dokumentem, který propojuje silné rodinné téma s výrazným autorským filmovým jazykem.

Držme ji palce!

Zdroje: 1, 2, 3

Vedle módní „Big Four“, tedy Paříže, Milána, New Yorku a Londýna, se fashion weeky konají v desítkách dalších měst. Kodaň si mezi nimi ale vybudovala výjimečné postavení. Copenhagen Fashion Week se během posledních let stal jedním z nejsledovanějších míst pro mladé značky, udržitelnou módu a především street style.

V Kodani je totiž skoro stejná pozornost jako na molo upřena na návštěvníky přehlídek. Právě odsud v posledních sezonách putovala řada stylingových nápadů, které následně ovládly sociální sítě: bandana šátky ve vlasech, ponožky v balerínách, výrazné vrstvení, capri kalhoty nebo obyčejné žabky k neobyčejným outfitům. Takzvaný Copenhagen style je stojí na nečekaném vrstvení, mixování barev a vzorů, oversized siluetách i kontrastu sportovních a ženských prvků. Co tedy Kodaň servíruje tentokrát? Vybrali jsme trendy, které se objevovaly na molech i před nimi a na které už teď doporučujeme udělat místo v šatníku.

Textury jsou in

Jedním z nejvýraznějších prvků letošní Kodaně byly třásně. Objevovaly se na sukních, kalhotách, kabelkách i topech. Zatímco ještě nedávno jsme je spojovali především s westernovou estetikou a cowboycore, tentokrát dostaly elegantnější podobu. I jednoduchému monochromatickému kousku dodávají pohyb a výraznou texturu, která se mění s každým krokem.

Textury se přesunuly i na hlavu. Bandana šátky z minulých sezon nikam nemizí, přibyla jim ale výstřednější konkurence: crochet bonnets, tedy háčkované čepce a další háčkované pokrývky hlavy. Ty zapadají do současného craft revivalu, který vrací do módy háčkování, pletení, výšivky nebo patchwork. Zároveň mají blízko ke grandma chic, estetice čerpající ze šatníků starších generací. Šátky, brože, pleteniny a teď i háčkované čepce dokazují, že babiččina skříň může být překvapivě dobrým zdrojem módní inspirace.

Normální boty? Never heard of them

Kodaň ukazuje, že éra zvláštních bot rozhodně nekončí. Jedním z nejvýraznějších modelů byl nový model značky Havaianas. Klasická gumová žabka dostala kitten heel a nezvykle zakrytý palec. Vznikl tak hybrid plážové boty a elegantního střevíčku, který přesně odpovídá kodaňské zálibě v kombinování zdánlivě neslučitelných prvků.

Pozornost se ale přesouvá i o pár centimetrů výš. Ponožky odmítají zůstat v pozadí. Poté, co se bílé ponožky zabydlely v balerínách a loafers, se letos objevovaly barevné, vzorované a záměrně neladící varianty nebo podkolenky. Z praktického kousku se stává plnohodnotný doplněk, který může být nejvýraznější částí celého looku. Navíc jde o jeden z nejjednodušších způsobů, jak současný Copenhagen style dostat do vlastního šatníku bez nákupu úplně nového outfitu.

Pas je zpátky

Po letech oversized sak, boxy košil a širokých siluet se do centra pozornosti vrací pas. Jedním z důkazů je peplum, tedy silueta přiléhající v pase a rozšiřující se přes boky. Pokud si při tomto slově vybavíte upnuté party topy z roku 2012, současná verze vypadá jinak. Peplum je čistší, strukturovanější a často pracuje s objemem místo výrazného nabíraného volánu. Objevuje se na topech, košilích i sakách a funguje jak s elegantní sukní, tak s obyčejnými džínami.

Stejným směrem míří široké pásky. Místo nenápadného doplňku protaženého poutky kalhot se nosí přímo přes saka, šaty, košile nebo kabáty. Z rovného oversized střihu tak během chvíle vytvoří siluetu přesýpacích hodin. Oversized kousky tedy ze skříně ještě vyhazovat nemusíme. Stačí je pořádně utáhnout.

Sportovní retro

Po fotbalových dresech a rugby tričkách přichází další sportovní retro: raglánové topy. Poznáte je podle rukávů vedených šikmo až k výstřihu, často v kontrastní barvě ke zbytku trička. Připomínají stará baseballová trika a přinášejí méně očividnou podobu sportswearu. V Kodani se samozřejmě nenosí jako na baseballový trénink. Raglánový top se kombinuje s ženskou sukní, kabelkou nebo podpatky, tedy přesně v duchu high-low stylingu, který je pro tamní street style typický.

Vedle něj se vrací také flanelová košile, tentokrát ale bez grunge základu. Místo roztrhaných džínů a Converse se objevovala uvázaná kolem pasu k sukním, vrstvená přes další kousky nebo doplněná elegantní kabelkou. Raglánové tričko i flanelka tak vracejí do módy kousky, které dlouho působily až příliš obyčejně na to, aby byly trendy.

Zahradnický chic

Workwear je v módě už několik sezon. Bermudy, kapsáčové kalhoty, velké kapsy nebo bundy Carhartt dnes nikoho příliš nepřekvapí. Kodaň ale letos pracovní uniformu trochu převrátila naruby. Utility kousky se tu potkávaly s krajkou, šátky a dalšími romantickými prvky, takže místo cesty na stavbu působily jako promyšlený styling. Pracovní šatník tak dostává jemnější a hravější podobu v pestřejších barvách.

Po clean girl, balletcore nebo cottagecore tak možná přichází další estetika: gardening core. Na mole ji nejlépe vystihlo Skall Studio s kolekcí La Piscine. V zahradním prostředí se objevily modelky se slaměnými klobouky a proutěnými košíky místo klasických kabelek. Romantické siluety se přitom mísily s praktickými prvky venkovského a pracovního šatníku. Oproti cottagecore už nejde jen o romantickou představu života na venkově. Gardening core si půjčuje také věci, ve kterých by se na té zahradě dalo skutečně pracovat. Pokud tedy příští léto uvidíte holínky, zástěry a pracovní overaly všude kolem sebe, vzpomeňte si na Kodaň.

Foto: Getty Images, WWD, Copenhagen Fashion Week, Vogue

Mistryně autoportrétů a příběhy ukryté v obrazech

Srážka autobusu s tramvají a bouřlivé manželství s Diegem Riverou. Dvě události, které zásadně ovlivnily život jedné z nejvýznamnějších mexických umělkyň. Fridu Kahlo již od útlého věku trápilo chatrné zdraví. Jako malá prodělala obrnu, která zanechala její pravou nohu slabší a deformovanou. V osmnácti letech však přišla pohroma, která navždy změnila její život. Autobus, v němž cestovala, se srazil s tramvají a ocelové zábradlí jí probodlo pánev i břicho. Utrpěla řadu vážných zranění, včetně zlomené páteře. Během dlouhé rekonvalescence na lůžku začala Frida zahánět nudu malováním. Z dívky, která snila o kariéře lékařky, se tak postupně stala jedna z nejvýznamnějších umělkyň 20. století. Nad postelí měla zavěšené zrcadlo, díky kterému mohla zpodobňovat vlastní tvář na plátno. Sama říkala, že maluje především sebe, protože je člověkem, kterého zná nejlépe. Z přibližně 143 obrazů, které během života vytvořila, tvoří 55 právě autoportréty.

Při konzultaci svých obrazů se seznámila s Diegem Riverou, kterého si později vzala. Jejich manželství však bylo plné vrcholů i pádů. Kvůli následkům nehody Frida nemohla donosit dítě, po kterém velmi toužila, a oba manželé se zároveň potýkali s nevěrou. Za svého života byla známá především jako Riverova manželka, dnes je tomu naopak.

Její zdravotní stav i manželství se postupně zhoršovaly. Během života podstoupila přibližně třicet operací a nosila sádrové i kovové korzety. Není proto divu, že její tvorba byla mimořádně osobní a odrážela fyzickou bolest, psychické prožitky i složitý partnerský život. Frida však nebyla jen symbolem bolesti. Stejně silně do svých obrazů promítala lásku k Mexiku, jeho tradicím, barvám a lidové kultuře, které se staly nedílnou součástí jejího výtvarného jazyka. Prostřednictvím svých obrazů tedy vyprávěla příběhy o sobě nebo o politice a problémech, na kterých jí záleželo. Možná právě proto je dnes považována za jednu z ikon feminismu. Ve svých dílech otevřeně zobrazovala témata, o kterých se tehdy příliš nemluvilo – ženské tělo bez idealizace včetně ochlupení, potraty, bolest i otázky ženské identity. Nemalovala proto, aby vyhověla představám o ženské kráse, ale aby zachytila vlastní zkušenost.

Vlivná umělkyně, kulturní fenomén a komerční ikona

Jak se z mexické malířky stala jedna z nejznámějších osobností světového umění? Právě na tuto otázku hledá odpověď výstava Frida: Vznik ikony v Tate Modern. Návštěvníky provází životem Fridy Kahlo od jejích osobních příběhů až po proměnu v celosvětový kulturní fenomén a představuje i pojem „Fridamanie“ – fascinaci její osobností, stylem a uměním, která přetrvává dodnes.

Expozice představuje více než třicet ikonických děl Fridy Kahlo a doplňuje je fotografiemi, osobními předměty, tradičními oděvy i šperky, které pomáhají přiblížit různé podoby její osobnosti – umělkyně, intelektuálky, politické aktivistky i ženy hluboce zakořeněné v mexické kultuře. Součástí výstavy je také více než dvě stě děl jejích současníků i umělců, které svou tvorbou ovlivnila a rozsáhlá kolekce předmětů dokumentujících, jak se z Fridy Kahlo stala globální kulturní ikona.

Pokud si chcete návštěvu užít naplno, Tate Modern nabízí také doprovodný program, jehož jednotlivé akce se konají v konkrétních termínech. Návštěvníci mohou využít komentované prohlídky s odborným průvodcem nebo navštívit promítání filmu Frida z roku 2002. Příjemným zakončením může být návštěva restaurace Tate, kde je možné po předchozí rezervaci ochutnat speciální menu inspirované životem a tvorbou Fridy Kahlo – každý chod odkazuje na jinou kapitolu jejího příběhu.

Frida: Vznik ikony není jen přehlídkou slavných obrazů. Ukazuje, proč je Kahlo i více než sedmdesát let po své smrti jednou z nejdiskutovanějších osobností světového umění.

Od deformací vlastního těla k přírodě

Kubánsko-americká umělkyně, vzpírající se dotěrnému mužskému pohledu, reagující na násilí páchané na ženách, kritizující přehlížení zkušeností nebělošských žen v tehdejším feminismu a pracující s přírodními materiály. Ana Mendieta byla tvůrkyní, pro kterou se vlastní tělo stalo uměleckým prostředkem k vyprávění o identitě, ztrátě domova a vztahu člověka k přírodě.

Ve dvanácti letech byla v rámci projektu americké vlády oddělena od rodičů a poslána z Kuby do Spojených států. Právě tato zkušenost exilu a odloučení od rodné země se později stala jedním z nejdůležitějších motivů její tvorby. Studovala malířství, poté se začala věnovat performativnímu umění a v multimediálním programu německého umělce Hanse Bredera začala experimentovat s fotografií a vlastním tělem. Obličej, hýždě, ňadra. To vše nelichotivě přimáčklé na skleněnou desku. Prostřednictvím těchto fotografií ukázala, že své tělo odmítá podřizovat očekáváním okolí. Ve své rané tvorbě zároveň reagovala na násilí páchané na ženách prostřednictvím performancí a fotografií.

Postupně se její pozornost stále více obracela k přírodě a spirituálním rituálům starých kultur. Krev se v jejích dílech stala symbolem života, smrti i znovuzrození. Odloučení od rodné Kuby v ní zároveň probouzelo potřebu znovu nalézt spojení s krajinou a přírodou. Právě tehdy vznikají tzv. zemní sochy – fotografie a instalace v přírodě, na nichž autorčino nahé tělo splývá s kameny, bahnem, listím nebo peřím. Šlo jí především o vyjádření myšlenky, že lidské tělo je součástí přírodních cyklů a po smrti se do nich opět vrací.

Ana Mendieta se pohybovala v prostředí feministické umělecké scény, která usilovala o větší zastoupení umělkyň ve výstavách a sbírkách amerických galerií. Zároveň však kritizovala tehdejší přístup za to, že přehlížel zkušenosti nebělošských žen. Tragicky zemřela po pádu z okna svého newyorského bytu ve 34. patře. Její manžel, minimalistický sochař Carl Andre, byl obviněn z vraždy, soud ho však zprostil viny. Okolnosti její smrti dodnes vyvolávají debaty.

Pro Anu Mendietu nebylo tělo objektem k pozorování, ale jazykem, kterým vyprávěla o domově, identitě i přírodě.

Odhalení do hloubky

Výstava v Tate Modern nabízí možnost nahlédnout do tvorby Any Mendiety v mnohem širším kontextu. Vedle jejích ikonických děl představuje také filmy, rané malby a pozdější sochařské práce, z nichž řada nebyla ve Spojeném království dosud vystavena. Velká pozornost je věnována především její slavné sérii Silueta, ve které Mendieta zkoumala vztah lidského těla, krajiny a přírody.

Expozice tak nepředstavuje pouze jednotlivé práce, ale umožňuje lépe pochopit otázky, kterými byla protkána celá její tvorba – hledání identity, vztah k rodné zemi a hluboké propojení člověka s přírodním světem.

Umělecké experimenty

Vše je v pohybu – obraz, světlo a nakonec i samotný divák, který se stává součástí díla. Julio Le Parc byl argentinským umělcem, který však odjel do Paříže, kde se navždy usadil a stal se jednou z významných osobností evropské umělecké scény.

Už v rané tvorbě se zajímal o skupinu Arte Concreto-Invención a hnutí Spazialismo. První z nich vycházelo z geometrické abstrakce a odmítalo pouhou nápodobu reality, zatímco Spazialismo hledalo nové možnosti umění prostřednictvím propojení vědy, techniky, moderních technologií, barvy, zvuku a prostoru. Tyto myšlenky se promítly i do Le Parcovy tvorby, ve které začal experimentovat s pohybem, světlem a vnímáním diváka.

Julio odmítal, aby se člověk na obraz pouze pasivně díval. Prostřednictvím pohybu, světla, barev a různých prostředí zapojil publikum natolik, že se stalo součástí samotného díla. Byl také spoluzakladatelem skupiny Groupe de Recherche d’Art Visuel, která usilovala právě o propojení díla a diváka.

Ve svých experimentech pokračoval především v oblasti světelné projekce. Sekvence světelných vibrací a záblesků doprovázené zvuky vytvářejí intenzivní zážitek, který diváka vtáhne přímo do uměleckého procesu. Vedle obrazů a světelných instalací se věnoval také monumentálním sochám ve veřejném prostoru po celém světě.

Julio Le Parc tak změnil představu o tom, co může být obrazem. Jeho díla už nebyla určena pouze k pasivnímu pozorování – divákův pohled, pohyb a vnímání se staly důležitou součástí jejich prožitku.

Lákání světlem a třpytem

Hravá expozice, která nenechá návštěvníky v klidu. Le Parcova sedmdesátiletá kariéra je představena prostřednictvím instalací, světelných soch a velkoformátových obrazů. Výstava je plná světla a třpytu, které lákají diváka k objevování díla z různých úhlů. Zároveň ukazuje hloubku a rozmanitost umělcovy tvorby i jeho přesvědčení, že umění má být přístupné každému, nejen odborníkům.

Právě proto přináší výstava zcela odlišný zážitek. Divák už není pouze pasivním pozorovatelem, ale sám rozhoduje o tom, jakým způsobem bude jednotlivá díla vnímat a prožívat.

Zpěv jako kolektivní zážitek

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, co všechno dokáže lidský hlas? Litevská umělkyně Lina Lapelytė ano. V hlasu nevidí pouze prostředek komunikace nebo hudební nástroj, ale také způsob sdílení zkušenosti. Ve své tvorbě propojuje experimentální hudbu, operu, performanci a vizuální umění a zkoumá, co se stane, když se hlas jednotlivce promění ve společný zpěv. Do svých projektů zapojuje profesionální i amatérské interprety a zpochybňuje tím rozdíl mezi umělcem a divákem.

Její tvorba stojí na spolupráci a vytváření společného prožitku. Prostřednictvím zpěvu otevírá témata zranitelnosti, mezilidských vztahů i toho, kdo má ve společnosti možnost být slyšen. Ve svých dílech zároveň pracuje s prvky popkultury, ekologie, nostalgie a genderových stereotypů.

Linin svět her

Zvuky. Pohyby. Improvizace. Instalace podobná bludišti proměňuje prostor v místo, kde mohou návštěvníci společně vytvářet dílo. Vydávat zvuky, reagovat pohybem, poslouchat ostatní a spojovat jednotlivé projevy do výsledné kompozice.

Ostrov Serendipity stírá hranici mezi divákem a performerem. Návštěvník není pouze pozorovatelem, ale stává se součástí vznikající choreografie a zvukové kompozice, která se pokaždé promění podle lidí, kteří jsou právě přítomni. Je to místo, kde se umění, hudba a improvizace setkávají zcela nečekaným způsobem.

Hlas africké identity

Měla se stát právničkou, ale vždy cítila, že má kreativní duši. Právě běh ji nakonec přivedl k tanci, který se stal nedílnou součástí jejího života. Nora Chipaumire je zimbabwská umělkyně pracující na pomezí pohybu, divadla, filmu, zvuku a sochařství. Ve své tvorbě zpochybňuje a zároveň vědomě pracuje se stereotypy o Africe, černošském těle, umění, kultuře, kráse i ženské roli. Často vychází z vlastního životního příběhu, prostřednictvím kterého otevírá hlubší otázky identity, historie a moci. Střet černošské ženy s maskulinitou, mocí, sexualitou i odmítáním proměňuje v pohyb, zvuk a manifesty. Zajímá ji, jak se z těla stává nositel paměti, historie i odporu vůči stereotypům. Ve své novější tvorbě se zároveň vrací k mytologii národa Shona a hledá způsoby, jak vyprávět africké příběhy z vlastní perspektivy, nikoli pohledem koloniální historie.

Její práce není určena pouze ke sledování, ale především k prožitku. Umění je zde prostorem pro učení, dialog a hledání nových způsobů, jak sdílet historii a zkušenosti lidí, jejichž hlasy byly dlouho přehlíženy. Tvorba Chipaumire předkládá divákovi příběhy o africké identitě, které vypráví z vlastní zkušenosti.

Zvuky skal

Skály nesoucí příběhy a energii předků. Tento živý organismus zvaný gadzi, vyrobený výhradně ručně, vtahuje návštěvníka do krajiny inspirované Zimbabwe, kde může naslouchat zvukům a reagovat na ně vlastním pohybem. Gadzi je spjata s legendami národa Shona a představuje ztělesnění trvalé odolnosti přesahující koloniální představy. Je považována za matku božstva, která podle legend dala vzniknout skalním útvarům Balancing Rocks. Zvuky z reproduktorů zabudovaných do dřevěných boxů doplňuje tradiční nástroj mbira. Tyto ručně vyrobené rezonátory podtrhují důmyslnost afrických i diasporních přístupů ke zvukovým technologiím.

Chipaumire zve publikum k interakci s instalací – nahlédnout mezi skály, posadit se na reproduktory, vnímat zvuk a reagovat na něj vlastním pohybem.

Praktické informace k expozicím Tate Modern

Frida: Vznik ikony – 25. června 2026 – 3. ledna 2027

Ana Mendieta – 15. července 2026 – 17. ledna 2027

Julio Le Parc – Světlo. Barva. Akce – 8. června 2026 – 3. května 2027

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, ostrov Serendipity – 25. července – 31. srpna 2026

Komise pro nekonečna Nora Chipaumire: Gadzi – 3. června – 23. srpna 2026

Termíny výstav i doprovodných programů se mohou měnit, proto je vhodné před návštěvou ověřit aktuální informace na stránkách Tate Modern. U většiny akcí je vhodná rezervace předem.

Kredity fotografií:

Frida: The Making of an Icon

Frida Kahlo, Untitled [Self-portrait with thorn necklace and hummingbird] 1940. Nickolas Muray Collection of Mexican Art.

Frida Kahlo, Memory (The Heart) 1937. Private Collection.

Frida Kahlo, Self-Portrait (With Velvet Dress) 1926. Private Collection.

Installation images. Photos © Tate (Larina Annora Fernandes).

Ana Mendieta

Ana Mendieta, Imágen de Yágul 1973. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta, Bird Run 1974. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta, Untitled: Silueta Series 1976. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta Untitled: Silueta Series 1978, remade 2026, installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Ana Mendieta installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Ana Mendieta Untitled (Glass on Body Imprints) 1972/1997. installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Julio Le Parc – Light. Colour. Action.

Julio Le Parc with Reflective Blades. © Atelier Le Parc 2026 ADAGP Paris, and DACS London.

Julio Le Parc, Series 37 n°1, 1970. Lent by the Atelier Le Parc 2026 © ADAGP, Paris and DACS, London 2025

Installation images. Photo © Tate Photography (Kathleen Arundell)

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, Serendipity Island

Rugilė Barzdžiukaitė, Vaiva Grainytė, Lina Lapelytė, Sun&Sea (Marina), 2019, Lithuanian Pavilion, Biennale Arte 2019, Venice, organised by Nida Art Colony, Curated by Lucia Pietroiusti, Photo by Andrej Vasilenko.

Lina Lapelytė, What Happens With a Dead Fish?, Theater Spektakel, Zurich, 2022. Photo: Kira Kynd.

Installation images. Photo © Tate (Reece Straw) 

Infinities Commission Nora Chipaumire: Gadzi

nora chipaumire, NEHANDA2021 © Alla Kovgan @ Mko Malkhasyan

Installation images. © Tate Photography (Sonal Bakrania)

Letošní ročník nabídne tradiční kombinaci etablovaných českých návrhářů, začínajících talentů i studentských kolekcí. Vedle přehlídek se návštěvníci mohou těšit také na doprovodný program, který propojí módu, design, kulturu i gastronomii napříč Prahou.

SaSaZu zůstává hlavním centrem dění

Přehlídkové molo zůstává i letos v industriálních prostorách SaSaZu, kde se během tří hlavních přehlídkových dnů představí známá jména české módní scény i nastupující generace designérů. Restaurace SaSaZu se navíc po celou dobu fashion weeku promění v Night Lounge – místo pro networking, večerní setkávání hostů, partnerů i veřejnosti.

„Podzimní edice se znovu vrací do SaSaZu, které tak ožije českou módou. Návštěvníci se mohou opět těšit na bohatý program nejen na přehlídkovém mole, ale i mimo něj. Podzimní edice představí tři přehlídkové dny plné módního talentu prostřednictvím etablovaných jmen i začínajících návrhářů a studentstva,“ říká CEO Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku Lukáš Loskot.

Zahájení obstará Jana Horejšová

Fashion week odstartuje v sobotu 5. září slavnostním Tomáš Němec Soirée by W Prague, po kterém bude následovat hlavní přehlídka značky On The Boat návrhářky Jany Horejšové. Večer zakončí tradiční Mercedes-Benz Afterparty.

Nedělní program bude patřit především mladým talentům. Představí se studenti Technické univerzity v Liberci i Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, vítězka soutěže Mattoni Young Fashion Stars 2026 Barbora Kotěšovcová a také stálice české módy Petra Balvínová. Večer uzavře nová kolekce návrhářky Hany Valtové, vzniklá za podpory značky Douglas.

Pondělí nabídne přehlídky studentů pražské UMPRUM společně s Tomášem Višňovským, slavnostní předání VOGUE CS Talent 2026 Award, absolventskou přehlídku UMPRUM Graduate Show a večerní prezentaci nové kolekce Valérie Jurčíkové.

Fashion week se rozšíří po celé Praze

Poslední dva dny se program přesune mimo hlavní přehlídkovou lokaci. Součástí budou například MBPFW x Pinko Party, prezentace Vanda Janda Boudoir ve Four Seasons Hotel Prague nebo showroom Harper’s Bazaar Re-See, který nabídne možnost prohlédnout si kolekce z bezprostřední blízkosti.

Vyvrcholením celého týdne bude středeční MBPFW x Clive Christian Closing Party v hotelu W Prague, na kterou naváže afterparty Dungeon by Tobias Schubert.

Noví partneři i limitovaný prodej vstupenek

Mercedes-Benz Prague Fashion Week letos rozšiřuje portfolio partnerů o značky L’Oréal Professionnel, W Prague a Martini. Mezi hlavní partnery nadále patří Mercedes-Benz, SaSaZu a CNN Prima News, mediálními partnery jsou ELLE, Vogue CS, Harper’s Bazaar nebo Dolce Vita.

Limitovaný prodej vstupenek již probíhá prostřednictvím platformy GoOut. Kompletní program jednotlivých přehlídek i doprovodných akcí je k dispozici na oficiálních kanálech Mercedes-Benz Prague Fashion Week.