Lenka Falušiová: Snažím se zpracovat témata svých snů. Chtěla bych lidem ukázat hloubku obrazů, aby viděli příběh, který ukrývají.
„Už jako malá jsem byla schopná celé dny kreslit a nevnímat čas kolem sebe, a to mi vydrželo až doteď. V lese jsem se pohybovala prakticky od narození. Můj děda byl myslivec a jako malá jsem s ním ráda chodívala po lesích v okolí rodného města. Zároveň jsem si často pohrávala s myšlenkou, jak často si lidé nevšimnou zvířat v tišinách lesa. Můžeme být jimi obklopeni, aniž bychom o nich věděli. Téma Potkala jsem sebe v lese proto vyplynulo přirozeně. Tvořím to, co mě obklopuje a to, čím je můj život a kde se denně nacházím,“ říká talentovaná kreslířka a grafička Lenka Falušiová.
Začínala jako ryzí grafička čárovými lepty, suchou jehlou a mezzotintou. V průběhu let však cítila větší potřebu svobody vyjádření a začala se tak více věnovat kresbě a tušové malbě. Držitelku řady ocenění a absolventku Akademie výtvarných umění v Praze jsme se ptali na to, co chce svým uměním lidem ukázat a z jakých okamžiků vychází její tvorba.
Lenko, jak byste popsala svůj výtvarný styl a co pro vás znamená „osobní příběh“ v každém vašem díle?
Zjišťuji, že je pro mě podstatnější kreslířská část mé tvorby, jelikož i základ k mým grafikám byla vždy kresba. Intenzivním kreslením se člověk dostane blíže k sobě samému, pochopí sám sebe a celkový styl se rozvíjí přirozeně bez jakéhokoliv tlaku vytvářet nějaký zajímavý „styl“. Má to vyplynout přirozeně, kdy se do kresby prolne to, kým člověk skutečně je. Příběh je pro mě důležitý. V Artiu se na obrazech objevují skrytá zvířata ve smyšleném interiéru lesa. Do větších formátů se může člověk ponořit a objevovat daleko víc, jakoby ho pohltil příběh obrazu. Jsou to mé vzpomínky na různá setkání. Ke stádu srnek se mi v průběhu let dařilo přibližovat čím dál více, aniž bych se musela schovávat. Jakoby rozpoznaly můj emoční stav a zjistili, že se nemají čeho bát. Zažívala jsem v těch chvílích pocity, jako bych se stala součástí jejich stáda a cítila v nich i kus sebe. Právě proto výstava nese název: „Potkala jsem sebe v lese.“
Jaké výzvy jste musela překonat na své umělecké cestě?
Bylo jich opravdu spoustu a každá z nich mi dala zkušenost do života. Všechny nebyly příjemné, ale jak říkám, je to zkušenost, jak tady na tom světě „být“ a plnit si své sny. Být především se sebou a důvěřovat své cestě, tomu, co člověka skutečně baví, aniž by se nechal ovlivňovat cizí představou o světě. To mi přijde důležité. I z hlediska škol je potřeba, aby si student ke konci studia ujasnil, kudy chce sám jít a ne, kudy mu říkají ostatní, že by měl jít. Já jsem měla štěstí na vysoké škole, že mě vedl prof. Lindovský, který podporoval individualitu každého z nás a nikomu nenutil, co se líbí jen jemu jako absolutní pravdu. Vždy tam byl prostor pro diskusi, skrze kterou člověk sám přišel na to kudy chce skutečně jít. Učení je také dar, který nemá každý.
Existuje nějaká technika, která vás vždy fascinovala?
Dlouhou dobu mě fascinuje technika tuše, se kterou se dají vytvořit různé nádechy světel, struktur a detailů. Dá se použít v široké škále možností, a to mě fascinuje. Fascinovaly mě dlouhou dobu i přírodní struktury, různé mikroskopické detaily a pomocí struktur je rozzrnit tak, že vzniká spíše abstraktní forma plná těchto struktur. Časem jsem ale měla potřebu tyto struktury rozmlžit a hrát si více s akvarelovou plochou a různou nuancí světel. Tím vznikly víc snové vize mých obrazů, které dále rozvíjím.
Přijímáte ráda výzvy?
Pokud máte na mysli třeba celodenní výšlap na vysokou horu, tak ano. Dalo by se to možná i přirovnat i k této současné výstavě v Artiu, která pro mě byla opravdu výzvou, jakým způsobem tento prostor pojmout. Chtěla jsem vytvořit obrazy, do kterých se člověk může nořit a ve kterých může objevovat další svět, něco ukrytého…
Jde vaše umění od srdce?
Mé umění proudí z citu, takže ano jde přímo od srdce. Cit je základním pramenem mé tvorby a myslím, že je to z obrazů znát. Svůj vztah k lesu vnímám jako něco, bez čeho bych nedokázala žít – jako důležitý orgán, kvůli kterému by tělo přestalo fungovat. Les vnímám jako část sebe samé. A umění je podle mě projevem ducha. Má být nekontrolovatelné a vždy osobní.
Absolvovala studia na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 2022, 2023 a 2024 byla nominována na cenu Vladimíra Boudníka. V roce 2023 získala cenu za grafiku na mezinárodní výstavě Mini print v Cadaqués a cenu za grafiku na výstavě Alma grafika v Oviedu.
Co vás momentálně inspiruje a jaká témata vás baví nejvíc?
Momentálně se snažím více do hloubky zpracovat témata svých snů, které si dlouhou dobu zapisuji. V našich snech se probouzí ta část mozku, která v bdělém stavu spí.
Kde čerpáte inspiraci?
Při procházkách v lese s různými setkáními se zvířaty, pozorováním měnícího se světla v krajině, mlhy, a z mých snů. Místo na mě musí působit citem, vyvolávat ve mně emoce, které se pak snažím číst a rozklíčovat. Hraji si s momenty, které na mě působí. V posledních obrazech se mi projevila vzpomínka na noční stromy ozářené úplňkem. Jeho světlo vyvolává až mystickou atmosféru a člověk jakoby se ocitl v úplně jiné krajině. Jakoby na chvíli prožíval sen ve snu. V lese archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a časem.
Čím chcete lidi inspirovat?
Chci, aby vnímali, že existuje i něco více než je realita, kterou vidíme. Aby vnímali, že se dá od světa dozvědět i něco nadsmyslového, co je ukryto v každém z nás. Co se skrývá v podprahové mysli. A aby nikdy nepřestali snít…
Jak vnímáte roli obrazu v době, kdy je obraz často jen nástrojem pro sociální sítě?
U mých obrazů fungují jejich reprodukce jinak. Na reprodukci nejde vidět tolik ukrytých detailů a lidé jsou většinou sami překvapeni, když vidí mé dílo naživo hrou struktur, která na obrazech je. Na menších fotografiích mohou mé obrazy působit jako černobílá fotografie a při reálném obrazu člověk zjistí, že to tak úplně není. Najednou objeví tu snovost ukrytou v obrazech a zjistí, že kresby vlastně nejsou vůbec realistické, ale plné rozzrněných struktur, které jen vytvářejí úplně nový prostor. Tím jsou většinou lidé překvapeni. Je nesmírně důležité, aby lidé vnímali reprodukce na sociálních sítích jen jako pozvánku a aby opravdu galerii navštívili. Přímé setkání s uměním je vždy jiné – více emočně působí na diváka. Já jsem třeba nikdy obraz hned po dokončení nedávala na sociální sítě. Chci, aby lidé byli na mých výstavách překvapeni novými obrazy.
Jak se vyrovnáváte jako umělkyně s výzvami dnešního digitálního světa ?
Já jsem povahou spíše člověk, který sociální sítě nepoužívá každý den. Snažím se žít hlavně ten reálný život. Jsem denně v lesích a poté tvořím. Ten čas na tvorbu si užívám v odříznutí od digitálního světa. Na sociální sítě přidávám práce jen v době, kdy cítím, že je ten čas. Většinou je to pozvání na probíhající výstavu – fotka expozice anebo je to moment, který jsem spatřila v krajině a chci se o něj podělit, protože je zase součástí mých psaných deníků.
Jak se cítíte, když se vaše obrazy stanou součástí veřejného diskurzu a každý si ji vykládá po svém? Je to tak správně?
Myslím si, že v naprosto každém obraze může člověk nalézt kus sebe samého. Obraz ho může zneklidnit a vyvolat celkové napětí, i když to je třeba jen klidná snová vize. Každý z nás si všude zrcadlí sám sebe a já mám ráda dát svobodu divákovi, aby poznával a hledal věci skryté ve vědomí.
Na co se mohou obdivovatelé vašeho umění těšit?
Na cyklus nových obrazů snových vizí, který bude vycházet z dosavadních obrazů, ale bude trochu jiný. Nikdy dopředu nepopisuji, jak budou nové obrazy vypadat. Nechte se překvapit! 🙂
Inspirují vás také zahraniční díla, nebo spíš procítěné chvilky vašeho života?
Určitě neopomenu grafickou tvorbu Gustava Dorého a jeho neuvěřitelnou práci se hrou struktur a světel. Měl naprosto jedinečný talent a cit pro kresbu. Mám ráda ale i minimalisty – důležitá je pro mě například Agnes Martin a její psané slovo – deníky plné hlubokých myšlenek.
Potom jsou to samozřejmě ty různé procítěné momenty, které sama prožívám. Kdy například v lese potkám bílou laň. Nejkrásnější setkání se zvířaty jsou ta náhodná.
„Jdu tišinou lesa Posázaví, brzy se má stmívat. Přemýšlím nad tím, jestli stihnu jít pro dřevo na topení ještě za světla a rozhodnu se jít raději dříve domů. Otočím se a vidím bílé stvoření pár metrů před sebou. Je to laň. Stojím na místě úplně paralyzovaná šokem spojeným s radostí. Kouká na mě, ale úplně jiným způsobem. Jakoby mě beze strachu zkoumala a četla mi myšlenky. Po chvíli jen otočí hlavu a v poklidu odchází. A to jsou právě ty prožitky, které mě inspirují.“
Lenka Falušiová vystavuje od roku 2013 a absolvovala již přes 70 výstav. Dříve spolupracovala se sdružením českých grafiků Hollar. Pravidelně se účastní festivalu Grafika roku, kde v roce 2015 vyhrála hlavní cenu ve studentské kategorii. Opakovaně prezentuje díla na výstavách v galerii Klatovy-Klenová, kde je zastoupena i ve sbírce. Další její díla najdeme např. ve sbírkách Galerii Středočeského kraje, Městské knihovny v Praze, Východočeské galerie v Pardubicích a těch soukromých z České republiky, Slovenska, Švýcarska a Španělska.
Kam směřují vaše umělecké cíle?
To je docela těžká otázka, protože každá tvorba má svůj vývoj a já vím jen pár kroku dopředu, kudy bych se chtěla vydat. Teď to bude již zmíněná tématika snů. Mám pár vysněných galerií, jedna se mi už ozvala se spoluprací. Určitě se budu dále hlásit na světové bienále grafiky, skrze které jsem poznala, že světová grafika funguje úplně jiným způsobem než ta česká.
Kde může veřejnosti vidět vaše díla?
Momentálně na výstavě v Artiu v Praze do konce února. Poté mě čeká během května výstava v galerii Krystal v Havířově a tou dobou se také se připravuje jeden projekt pro Valdštejnskou jízdárnu. Během léta bude také začínat světové bienále grafiky BIECTR 14 v Kanadě, kde se opět dostalo 6 mých grafických listů.
Výstavu Lenky Falušiové s názvem Potkala jsem sebe v lese můžete navštívit v Praze (Artium by KKCG) do 28. února.
Foto: Barbora Heřmanová
