S kterými knihami trávit léto?

Přemýšlíte, s kterou knížkou strávit nadcházející letní dny? Připravili jsme pro vás knižní recenze, které vám, doufáme, výběr ulehčí, ať už toužíte po romantice, slovech inspirativních žen, či thrilleru. 

Všude samí lháři (Shari Lapena)

Americké městečko plné úspěšných lidí v domech s bílými plaňkovými ploty. Ulice, kde se za zdaleka bezproblémovou fasádou skrývají problémy a rodinná dramata. Nepřekvapivé prostředí pro ty, kteří znají královnu rodinných psychothrillerů Shari Lapenu, mezi jejíž díla patří např. Manželé odvedle, Jeden z nás či Nepříliš šťastná rodina. Autorka nám ve své nejnovější knize v úvodu neservíruje žádnou mrtvolu, jak je u ní zvykem. Žádnou vraždu k řešení. Děj knihy se točí kolem ztracené devítileté Avery Woolerové. Již v samotném úvodu zjišťujeme, že její otec, uznávaný doktor a zdánlivě spořádaný manžel William, udržuje mimomanželský poměr, který ale jeho milenka nečekaně ukončí. Vyvedený z míry se vrací domů, kde narazí na Avery. William se svou problematickou dcerou ztratí nervy. O několik hodin později rodina Woolerových nahlásí, že se Avery pohřešuje. Nikdo neví, jestli utekla z domova, byla unesena, jestli je stále naživu. Postupně zjišťujeme, že William není jediný, kdo má tajemství. 

Michael vytáhne z kapsy tepláků mobil. Avery je teprve devět, svůj vlastní telefon ještě nemá. Chlapec vytočí matčino číslo. 

„Ahoj, miláčku, co potřebuješ?“ Z jejího hlasu je znát, že má práci, Jenže to má pořád. 

Michael polkne. „Ehm, Avery tu není.“

„Co tím myslíš?“ Matčin tón zní ostře. „Kde není?“

Teď jí musí povědět pravdu.

Knihu Všude samí lháři jsem zhltla na jeden zátah. Členění textu do kratších kapitol dodává ději na svižnosti a s přibývajícími tajemstvími a nejasnostmi se stupňuje čtenářova touha po odhalení viníka. Seznámíme se s poměrně dost postavami, které nám umožňují hlouběji porozumět vztahům mezi nimi. Také zjišťujeme, že rozhodně nejsou dokonalé. Druhá polovina knihy začne lehce pokulhávat a v něčem je poněkud přitažená za vlasy, ale určitě stojí za doporučení. Konec je lehce otevřený, ale to mi vůbec nevadilo. 

Erin se jí zadívá zpříma do očí. „Detektivové si myslí, že se možná choval nevhodně k mojí dceři.“

„Ne. Nechoval,“ odpoví Alice zaníceně.

„Chápu, že tě to rozrušuje,“ poví jí Erin s nemenším zápalem. „Představ si, jak se asi cítím já.“ Zvedne se z gauče. „Neznáme svoje děti tak dobře, jak si myslíme. Nevíme, co dělají, nekontrolujeme je každou minutu.“ Tváří se bezútěšně. „Nemůžeme.“

Když žena píše ženě (Jana Brázdilová, Ivana Bartáková)

Čtrnáct rozhovorů s výjimečnými ženami. Martina Viktorie Kopecká, Andrea Sedláčková, Klára Kolouchová či Jitka Vodňanská… Každá je jiná nejen svou profesí, životním stylem a věkem, ale i tím, v co věří. Všechny napsaly dopis a odkryly v něm části svého nitra, střípky příběhů, myšlenek, lásky i pochybností. V textech, které věnovaly příbuzným, sestrám (v různých rovinách), všem čtenářům a čtenářkám či sobě samým. Přečtete si mnohdy silná a inspirativní slova o (sebe)lásce, touze, přátelství, vytrvalosti a překonávání sebe sama, o splněných snech. Mix žen a jejich textů je v různých směrech a formách pestrý a zajímavý. Moc se mi líbí nápad s dopisy a na ně navazujícími rozhovory, ve kterých poznáváme určité téma (mateřství, přátelství, dětský domov, emigrace apod.) a danou ženu hlouběji – její osobnost, zkušenosti, profesní mezníky, touhy a vize, ale i zranění a nenaplněné příležitosti. 

Co pro vás znamená tento akt – psaní dopisů sama sobě?

V dětství jsem nejspíš potřebovala nějakým způsobem reflektovat sebe samu, někomu se vyzpovídat. Jako dítě jsem žila hodně osamoceně, kamarádky jsem neměla. A když člověk nemá s kým své pocity sdílet, musí situaci nějak přetvořit. A mě nenapadlo nic lepšího než si vytvořit imaginární přítelkyni a korespondovat si s ní. Tehdy se asi zrodilo moje psaní. Samozřejmě jsem netušila, že mě jednou bude živit. Bez psaní vlastně neumím existovat, stále něco musím psát… (z rozhovoru s Andreou Sedláčkovou)

Věřím, že každý si z toho něco vezme. Některé části textů, myšlenky a emoce v nich, mohou i zasáhnout citlivější místo. Pro mě osobně byl asi nejvíc inspirující dopis a následující rozhovor s Abhejali Bernardovou, při kterém jsem se nad sebou pozastavila a řekla si, že bych mohla ještě o něco víc prozkoumat svou „hlubinu“. Velmi zajímavý a mě osobně se dotýkající text je také ten Nory Vlasákové, ve kterém se věnuje sebehodnotě. 

Život je příležitost. Každý den je příležitost a zároveň každý den nepřináší stejné příležitosti. Záleží jen na nás, jak s nimi naložíme – půjdeme dopředu a budeme růst, nebo raději zůstaneme ve své pohodlné zóně a necháme se unášet proudem života? Budeme kormidelníkem svého života, nebo jen pasažérem v lodi, která bezcílně putuje kdoví kam? (z dopisu Abhejali Bernardové)

Na ledě (Hannah Grace)

Nedalo mi to, tuhle knihu, která bourala sociální sítě, jsem si samozřejmě potřebovala přečíst. Jak už je na první pohled patrné, čtenáře přesune do ledového prostředí, mezi krasobruslaře a hokejisty. A brzy zjistíte, že i na ledě může být dost horko. V knize se střídá vyprávění dvou hlavních postav (což je jedině ku prospěchu), studentů univerzity Maple Hills: Anastasii Allenové, krasobruslařky, jejímž cílem je se dostat až na olympiádu, a Nathana Hawkinse, kapitána hokejového týmu maplehillských Titánů. 

Přímo fyzicky jsem cítila, jak se ve mně vaří krev. Samozřejmě neměl ani tušení, jaký dopad to, co napáchali jeho hráči, mělo. Jenže za ním mu při cestě za vítězstvím stál celý tým, my s Aaronem jsme na všechno sami. Pokud nebudeme dost trénovat, nevyhrajeme. A pokud nevyhrajeme, nepojedeme na olympiádu. A pokud nepojedeme na olympiádu, jaký to má do hajzlu všechno smysl?

Zápletka téhle oddechovky, která je ideální jako čtení na dovolenou či na konci náročnějšího dne, kdy už chcete vypnout, není bůh ví jak hluboká – z důvodu rozbité ledové plochy se musí krasobruslaři a hokejisté dělit o jedno kluziště, což nedělá šťastnou ani jednu ze skupin. Anastasia se se svým bruslařským partnerem Aaronem připravuje na soutěž (a navíc je cílevědomý dříč a má ráda věci pod kontrolou) a hokejisté samozřejmě také potřebují trénovat na utkání, takže dochází k napětí, šarvátkám… ale také létají jiskry. Navíc se Aaron později zraní a Nate vymění hokejku za legíny. Asi tušíte, že v jistých ohledech se podaří více či méně prolomit ledy. A dočkáte se mnoha (možná až moc) sexuálních scén. Celé je to takové roztomilé, ale jsou tu nakousnutá i vážnější témata – je vidět, že se jedná o knížku z dnešní doby, protože Hannah Grace nezapomněla na „trendy“ věci, jako terapie, problémy s jídlem, manipulace a narcismus, nechyběl člověk na vozíku, nebinární postava… 

„Nemůžu míchat krasobruslení a nás, v žádném případě. Mám tě ráda a bolí mě říkat to nahlas, ale mám tě hluboko pod kůží. Přinutil jsi mě, abych si chvíle, kdy jsme spolu, užívala. Teď jsem k tobě milá, což je jen ukázkou toho, jak hluboko jsem klesla. Prostě katastrofa, jak by řekli někteří.“

Nate je sympaťák, pohledný a navíc pozorný a milující, skvělý hráč a kapitán, který se obětuje pro blaho týmu… prostě dokonalý literární hrdina. Anastasia je komplikovanější a podobný vztah k ní asi bude mít i čtenář. Se svými problémy je ale aspoň lidská. Aaron je ve zkratce chodící „red flag“. V příběhu je docela dost postav, což autorka využila – jedná se o sérii, v zahraničí už existují další dvě knihy, které se více věnují dalším členům hokejového týmu. V knize to sice nebylo ve výsledku prioritou, ale asi by mi nevadilo, kdyby bylo dáno ještě více prostoru zákulisí sportu (třeba na úkor aspoň jedné milostné scény). Závěr radši nebudu komentovat. Naopak v úvodu je fajn detail pro ozvláštnění a naladění se na čtení – playlist. Milovnicím (a milovníkům?) new adult a románů jako Láska po španělsku, Hypotéza lásky či Americký milostný experiment doporučuji. 

Nikdy, nikdy (Colleen Hoover, Tarryn Fisher)

Charlie Wynwoodová a Silas Nash byli od narození nejlepšími přáteli, dokud se do sebe ve čtrnácti letech nezamilovali a nestali se něčím mnohem víc. Počínaje ránem, kterým příběh startuje, jsou si ale naprosto cizí. Všechny jejich vzpomínky na to, kým byli a jaký pár společně tvořili, jsou fuč. Nezbývá než odhalit pravdu o tom, co se jim stalo a proč k tomu došlo. Ale čím víc o sobě zjišťují, tím těžší je pro ně pochopit, proč byli vůbec kdy spolu.

První tři vyučovací hodiny jsou pro mě něčím úplně cizím. Nikoho tam nepoznávám a z látky mi nic nezní povědomě. Připadám si jako vetřelec, jako bych tam neměl co dělat. 

Sotva ale přijdu na čtvrtou hodinu a posadím se k Charlie, moje nálada se změní. Ji znám. Je to jediná důvěrně známá věc ve světě plném nedůslednosti a zmatku.

Jakmile se začtete, budete otáčet stránku za stránkou a dychtivě odhalovat, co se děje. Příběh je vyprávěn střídavě z perspektivy Charlie a Silase a krátké kapitoly udržují rychlé tempo, později ale děj nabíral spíše sestupnou tendenci. Kulisy New Orleans dodaly příběhu další vrstvu mystiky. K postavám si pravděpodobně vybudujete dost nejistý vztah, jestli vůbec nějaký. 

„Dokázal bych strávit každý den tím, že bych tě znovu a znovu poznával, Charlie. Nevěřím, že bych se toho někdy nabažil.“

Fanoušci Colleen Hoover jistě zajásali, když se dozvěděli o Nikdy, nikdy. Já knih od této autorky přečetla už řadu, ale přiznám se, že čtení této mi udělalo asi nejmenší radost. Moc mi nesedla. Nevím, jak moc to bylo i tím, že se jedná o knihu, na které se podílela další autorka, Tarryn Fisher, ale spíš, i když je to logické vzhledem k zápletce, mě začal děj poněkud unavovat tím, jak se v jistých ohledech opakoval. 

On se celou tu dobu snažil vzpomínat… kdežto já se snažila zapomenout.

Nechci si pamatovat, jaké to bylo líbat ho. Nechci si pamatovat, jaké to bylo milovat ho.

Čtenář ani nemusí být moc pozorný, aby mu v závěru došlo, že mu kniha naservírovala víc otázek než odpovědí a některé pasáže tam byly spíše jako (dost) matoucí obsah navíc, který čtenáře zavedl do slepé uličky nebo jednoduše vyšuměl do prázdna (přemýšlím, jak moc to – opět – bylo tím, že knihu psaly dvě autorky a nepodařilo se jim určité věci podchytit). Osobně nepotřebuji mít všechno vysvětlené (obzvlášť u příběhu s nadpřirozenými prvky), líbí se mi, když si čtenář sám může něco domýšlet, ale tady to podle mě moc nefunguje. A epilog mi přišel už úplně mimo. Neříkám, že se jedná o vyloženě špatnou knihu, ale mám pocit, že měla potenciál, který nebyl dostatečně využitý. V několika recenzích od zahraničních čtenářů dokonce zaznívá „never never read this book“. Nejlepší je si udělat názor sám… Teď se těším na novinku v českém překladu Příliš pozdě.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj fotografií: Dorota Noon