Slečna z Ulice, Míša Doubravová

Dobrý den, Míšo, moje první otázka bude směřovat k Vašim úplným začátkům. Jak vzpomínáte na Vaše dětství, když jste začínala účinkovat například v Baby studiu nebo v Kuřátkách? Byl to Váš sen stát se herečkou nebo zpěvačkou nebo co Vás k tomu vedlo?

 

Měla jsem to nejkouzelnější dětství, jelikož jsem vždycky chtěla byt jako ty děti, co tančí s Dádou a najednou se mi to splnilo. Celé dětství jsem rodině a příbuzným dělala domácí vystoupení, ale najednou už byl byt na moje velké produkce malý a tak jsem začala recitovat v Pražském vajíčku. Tam jsem dostala moji první nabídku na natáčení v televizi. Na place jsem byla jak Alenka v říši divu, ale zároveň jsem věděla, že jsem našla to, po čem toužím a od té doby jsem si za tím tvrdě stála.

 

Podporovali Vás Vaši rodiče už od dětství? Přeci jen, Vám museli věnovat hodně času, chodili s Vámi i na Vaše natáčení?

 

Je pravda, že nevím, po kom jsem to zdědila. Mamka se odjakživa strašně styděla a táta má talent na úplně jiný věci, ale rozhodně ne herectví a zpěv. Nejdřív nechtěli, abych byla „komediantka“, protože v téhle branži si člověk nemůže být jistý tím, jestli bude mít za pul roku práci, ale když viděli, jak moc mě to baví a že bez toho nemůžu žít, tak povolili. Dnes jsou na mě pyšní, podporuji mě a já je za to, že mi umožnili žít můj sem, moc miluji.

 

Pamatuji si Vás také ze soutěže Robin Hood- Cesta ke slávě. Jak jste tuto soutěž prožívala? Byla to pro Vás velká zkušenost? Předpokládám, že Vám to otevřelo další dveře k novým rolím. Pokud vím, v téhle době jste zrovna maturovala. Nebylo to pro Vás hodně stresující? Jak jste to zvládala?

 

Je fakt, že mě tato soutěž  tak trochu nasměrovala tam, kam by se mi to bez ní asi nepodařilo tak lehce. Díky tomu jsem začala hrát v divadle Kalich, které dnes už považuji za svou domovskou scénu a nehodlám se ji jen tak vzdát, je mi tam krásně. Jinak málem jsem na ten televizní konkurs ani nešla, protože jsem měla horečku, ale přesto jsem to zkusila a cesta k muzikálům se mi otevřela. Je pravda, že jsem maturovala den po finále té soutěže, čili to byl hodně velký „frmol“, ale zvládla jsem to krásně. Mne vlastně strašně baví tak moc pracovat a nezastavit se.

 

Hrajete i v muzikálech. V jednom z nich, v Mauglím, jste si dokonce zahrála společně se svým přítelem. Jaké to pro Vás bylo? Přeci jenom jste spolu trávili o něco více času. Jak se Vám s ním hrálo?

 

S Románkem se mi hraje krásně. Hrajeme spolu pár nejen v Mauglím, ale i v Osmém světadílu, při jehož zkoušení jsme se seznámili, a muzikálu Rent a v Pomádě hrajeme bývalý pár, takže jsme spolu na jevišti pořád, ale je to velká výzva. Nastavujeme si zrcadlo, radíme si, pomáháme navzájem. A za to jsem vděčná.

 

Co nám můžete prozradit o vztahu s Vaším přítelem? Jak jste se seznámili?

 

Jak už jsem předeslala, bylo to při zkoušení muzikálu Osmý světadíl a sympatie proběhli okamžitě. Možná je to i díky velké emoční síle toho příběhu, rozhodně to posléze vzplanulo v obrovskou lásku a od Pomády spolu chodíme, to je už skoro rok a půl.

 

 Plánujete společnou budoucnost? Nebo se teď oba soustředíte hlavně na kariéru?

 

Žiji okamžikem, ale náš vztah má tak pevné kořeny, že budoucnost s ním bych by pro mně byl ten největší dar. Život bez něj si nedokážu představit. Je to krásný, harmonický vztah, který nám zpříjemňují naši dva pejsci a to, pětiletý kříženec bígla Akord a půlroční fenka Jacka Russella, Mimi. To jsou naše dvě děti, kterým věnujeme všechen náš volný čas, takže myslím, že na miminko už jsem díky nim připravená, ale dají nám tak zabrat, že si nedokážu představit ještě dítě. Nejdřív tak za pět let. Teď se věnuji hlavně práci. S přítelem spolu bydlíme zatím v podnájmu, ale koupili jsme si pozemek u Prahy, tak jednou, až nám něco dá znamení si tam postavíme dům.

 

Pořídili jste si dva pejsky, křížence bígla a Jack Russela. Není to náročné? Zvlášť když máte hodně práce? Russelové jsou přeci jen živější pejsci a potřebují, aby jim člověk věnoval více času.

 

Samozřejmě to náročné je, ale dostává se nám od nich tolik lásky, že už si bez nich nedokážu představit svůj život. Jsme s nimi jedna velká rodina. Chodíme s nimi ven i pětkrát denně, potřebují hodně řádit a já si taky ráda zajdu provětrat hlavu. Přece jen jsem pořád v divadle nebo v ateliérech, čili se na čerstvý vzduch tak často nedostanu, ale díky pejskům mám tu možnost.

 

 

Role v seriálech jako Ordinace v růžové zahradě 2 nebo Ulice, kde stále účinkujete. Jsou to podle Vás postavy, které Vás nejvíce proslavily u diváků?

 

V dnešní době jsou bohužel známí především jen ti herci, kteří hrají v některém nekonečném seriálu. Což mě mrzí. Je pravda, že většina lidí mně zná jako tu Bětku z Ulice, ale to,že hraji především divadlo, které je mou největší láskou a pýchou už nikdo neví a ani to většinu českých diváků nezajímá. Je to škoda. Znám řadu excelentních herců, kteří by si zasloužili pozornost diváků, ale jen proto, že nejsou v seriálu, tak je nikdo nezná. Je to škoda, ale to je dnešní doba. Pokud o vás nenapíšou článek, jako byste profesně neexistovala a to je smutný.

 

 Jak se Vám hraje v nekonečném seriálu Ulice? A jaké máte mezi sebou vztahy? Po takové době musíte být už jako rodina.

 

 Jsem ráda, že mně všichni do té rodiny přijali. Přece jen se Ulice natáčí osm let a já jsem tam teprve dva roky. Ale s pár herci a lidmi ze štábu už jsem se znala předtím, takže to pro mně nebylo tak složité se na ně napojit. Vždycky na natáčení jezdím ráda, na place panuje i přes málo času pozitivní nálada.

 

Oslovují Vás lidé na ulici jako Bětku a komentují děj Ulice nebo Váš vztah s Matějem? Nedávají Vám rady?

 

Občas se mi to stane, ale opravdu málokdy, když třeba vyrazím do menšího města, nebo když jsme pomáhali s Novou při povodních, tak mě jedna paní, které voda vzala úplně všechno, objala a řekla mi:“Děkuji vám, Bětuško, vy jste tak hodná“. To mě těší. Setkávám se většinou s pozitivními ohlasy. Ale bydlím v Pražské metropoli a tady si každý hledí svého a jsou na známé „ksichtíky“ zvyklí.

 

Nežárlí Váš přítel na seriálového Matěje?

Můj přítel se občas tváří, jak moc mu to vadí, ale je to podle mně jen na oko. Je to taky herec, čili ví, co tohle povolání skýtá. A taky ví, že ho bezmezně miluji, takže nemusí žárlit vůbec na nikoho.

 

Teď odbočím od filmů, seriálů a muzikálů a přejdu k módě. Jaký k ní máte vztah? Jaký styl preferujete?

 

Miluji módu. Občas si nejsem jistá, jestli někdo chápe můj styl a smysl pro módu. Ráda si s oblečením hraji ve smyslu kombinací různých stylů, barev, materiálů a střihů. Mám ráda extravaganci a originální oblečení za rozumné peníze. Ale konkrétní styl nepreferuji. Jeden den si vezmu tepláky a tenisky a druhý den jdu za dámu. Oblečení vnímám spíše jako odraz lidské duše a momentálního duševního rozpoložení a nálady. Proto mě poslední dobou začalo bavit navrhovat oblečení a jednou bych si přála mít třeba vlastní kolekci.

 

Řešíte hodně, jak vyjdete ven oblečená a nalíčená?

 

Jak kam. S pejsky si beru „venčící“ oblečení, které si můžu ušpinit, jinak kamkoliv jdu, vždy si promýšlím, co si vezmu. Především aby to bylo pohodlné, korespondovalo s mojí náladou, nápadité. Dělá mi dobře, když moji kolegové nebo kamarádi ohodnotí nějaký můj kousek slovy „to je divný, úchylný, zajímavý, bizarní“ to jsem prostě já. Co se týká líčení, tak když hraji, maluji se až v divadle, ale na společenské akce se samozřejmě ráda vyšňořím. S tím mi pomáhá moje skvělá Hair stylistka a vizážistka Petra Kučerová, která ctí můj osobitý styl.

 

 Dáte na nejnovější trendy nebo na svůj osobitý styl?

 

Inspiruji se všude. Ráda si koupím věci z nové i staré kolekce v konfekci, ale také v malých návrhářských obchůdcích, kde kupuji extravagantní kousky a pak to zkombinuji, aby to mělo nápad. Oblečením chci vyjádřit, kdo jsem.

 

Míše moc děkujeme za rozhovor a přejeme ji krásné vánoční svátky a mnoho dalších úspěchů v novém roce! Celou fashion story si můžete prohlédnout zde.