Váš otec známý architekt Vlastimil Teska, který v dobách socialismu byl na pozici šéf designéra podniku Hikor v Písku. Byla pro Vás tato skutečnost zavazující? Měl jste pocit, že musíte pokračovat ve šlépějích svého otce?

Ne. Od malička mě ani nenapadlo, že bych měl dělat něco jiného. Byla to ve mě jakási přirozenost. S otcem stále pracuji. Nedávno jsme měli společnou přednášku. Při níž jsme žertovali, že spolu pracujeme třicet let a dalších třicet ještě budeme.

Jako studenta architektury Vás oslovili přímo z kanceláře prezidenta republiky. Tehdy na hradě působil Václav Havel. Tudíž nastala zcela nová éra. Jaké to bylo, pohybovat se nezkušený v takovém prostředí ? Vyžadovalo to hodně drzosti?

Já bych k tomu dodal, že byla doba krátce po revoluci. Byl jsem takzvaně ,,revoluční student“. Právě jsem studoval ,,páťák“ na UMPRUM v ateliéru profesora Josefa Svobody a doc. Ladislava Vrátníka. Byl to samozřejmě jeden z důvodů, proč oslovili právě mě. Přihodilo se jednoduše to, že jsem byl ve správný čas na správném místě.

To slovo drzost (smích). Svým způsobem ano. Ta doba byla zcela jiná. Byl jsem tam v úplných počátcích. Nastoupil jsem tam zkraje září v roce 1990. To znamená v době, kdy drtivá většina zaměstnanců kanceláře republiky byli starými strukturami. Vzali si mě ale do ,,party“ lidé okolo Václava Havla. Bohužel, atmosféra nebyla zrovna přátelská. Postupně jsme se snažili o změnu. Když říkám snažili o změnu, tak moje práce spočívala především ve vyhledání a katalogizaci vybavení interiéru Pražského hradu z předválečné doby a vrátit je na původní místa. Což byla práce místy nesmírně dobrodružná. K mému překvapení většina předmětů nebyla rozkradená ani zničená, byla pouze přemístěná do různých kancelářích. Drzej jsem byl to jo. Nesmírně jsem bojoval s tehdejšími zaměstnanci. Nechtěl bych je ale démonizovat. Nebyli to komunističtí padouši. Byli to většinou pouze úředníci, kteří jeli v rozjetém vlaku předchozího režimu. V tom stresu té rapidní změny, který jim určil nový způsob života, mnohdy jednali zcela iracionálně. Například si do své kanceláře nechci říci zapůjčili (smích), umístili mobiliář z Masarykova bytu. Když jsem jim oznámil, že dostanou nový kancelářský nábytek, který bude mít samozřejmě tisíckrát menší hodnotu, tak se se mnou doslova prali o stoly. Dnes to zní poněkud k smíchu. Někdy vám mimo rozhovor povím nějaké pikantnosti z hradu. (smích)

Hned na jaře 1990 jste vyjel na studijní stáž do Vídně a ještě tentýž rok v létě do Jihoafrické republiky. V čem stáž spočívala?

Pro mě to byl rok zázraků. Podobně jako při práci na Pražském hradu bych řekl, že jsem měl obrovské štěstí. Z vídeňské školy Hochschule für angewandte Kunst přišli na Umprum s nabídkou stáže pro architekta, který ovládá angličtinu. Rakousko mimochodem bylo jednou z prvních zemí, která pro nás zrušila víza. Strávil jsem tam půl roku. Dovolil bych si dodat, že naše Umprum i přes tu komunistickou hrůzu byla na vyšší úrovni. Jednoho víkendu už bylo venku hezky, jsem viděl plakátek, na kterém stálo, jihoafrická nadace Southern African Foundation For Contemporary Art hledá zájemce na studentský workshop. Tak jsem tam pro srandu zašel. (smích) Uvedl jsem se jako občan z nové demokratické republiky. Upřímně. Myslel jsem si, že mě vyhodí. K mému překvapení zajásali, jelikož s námi neměli navázané žádné kontakty. Absolvoval jsem velice rychlý vstupní pohovor, který byl pro mě poměrně snadný. V Jihoafrické republice jsem nakonec zůstal 3 týdny. Náplní kurzu byly semináře a přednášky o Jihoafrické republice a posléze cestování po Africe. Vlastně to byl workshop snů.

Je pro mladého designéra důležité vycestovat po studiu a zkusit si, jak to chodí ve světe?

Jednoznačně! Naprosto zásadní. Přičemž když se vrátí a začne vše zúročovat. Čeká ho jedna past, které se musí vyhnout. Ono je to trochu dvousečné. Na jednu stranu je to pozitivní a obohacující, ale na druhou stranu by měl pořád vycházet z lokálního místa ve kterém žije. Jinými slovy Praha by měla být jiná něž New York a naopak.

Jste známý tím, že počítače berete především jako nástroj, ale mozek operace má být nadále umělec. Máte pocit, že se vytrácí schopnost ručního skicování?

Ano, vytrácí se. Podle mého názoru schopnost zobrazit svojí myšlenku je naprosto nezastupitelná. Momentálně se ocitáme v době, která se po architektonické stránce může nazývat jakýmsi ,,neofunkcionalismem“ či ,,soudobým funkcionalismem“. Názvů je celá řada. Vše má ale jednoho jmenovatele. Vychází to z prostého tvarosloví a odvoláváme se na funkcionalismus, který u nás byl velice ceněný. Já teď řeknu velmi kacířskou myšlenku, za kterou budu určitě napadán (smích). Já mám ten názor, že ,,neofunkcionalismus“ je zástěrkou pro Autocad. Byl jsem tvůrce výstavy s názvem ANTICAD 1-7, jejichž naplní byla také ruční skica. První by měla být vždy ruka, druhotný počítač.

Neustále nás upozorňujete na chyby dnešních architektů. Proč si myslíte, že dochází k takovým problémům, jako přehřívání budov, potažmo celé Prahy?

Slečno, jak mám odpovědět, aby mě někdo nezažaloval (smích). Na to je těžká odpověď. Nedostatek pokory, neuvěřitelná arogance architektů. Všimněte si, že teď mluvím proti své vlastní profesi. Teď řeknu opět velmi pobuřující myšlenku. Funkcionalismus vznikl jinde, pro naše podmínky vůbec není příznivý. Prosklené fasády mají takových problémů obstát v našem klimatu, kdy v létě je jak v Itálii a zimě jak ve Skandinávii. Kdyby architekti, přemýšleli s pokorou, pak by problémy nenastaly.

Zaujal mě váš stůl Saturn. Čím jste ho inspiroval? Vím, že jste nám to říkal na přednáškách. Tak pro čtenáře .

Objednatel byl velmi slavný zahraniční právník, který tu měl nějaký čas svou firmu. Přál si pro sebe a své zaměstnance jednací stůl. Podmínkou ale bylo, že každé ráno a odpoledne chce vstupovat do centra dění. Jako herec pro své diváky a spustit. Toho pochválit, toho pohanět a tak dále. Z toho požadavku vznikla myšlenka nedotočeného prstence, do kterého podle libosti může vstoupit.

Co byste rád v budoucnu prosadil na výtvarných školách ?

Můj sen je velice krátce – model Bauhas. Neboli ta nejznámější vysoká škola designu všech dob, která měla mnoho benefitů. Jeden z jejich nejdůležitější principů bylo, že co si kdo vymyslí, to si vyrobí. To chci nadále posilovat.

Je možné v dnešní době vymyslet něco zcela nového/odlišného, co by nemělo historickou návaznost?

Jednoznačně. Napadají mě za den stovky návrhů. Některé si zaznamenám a jiné ne. Impulz přichází většinou z překvapivých míst.

zdroj : Archiv Teska Studio

K přízemnímu domu s valbovou střechou byla přistavěna nová, moderní část s velkoplošnými okny, jež interiér opticky propojuje se zahradou. Jednoduché konstrukce hliníkových pergol pak poskytují potřebné zastínění vnitřních prostor během parných letních dnů. V této části budovy nalezl své místo hlavní obývací prostor, sestávající z kuchyně, jídelní části a obývacího pokoje. Kuchyňská linka z teakového dřeva, působí monolitickým a strohým dojmem. Jako protiváhu pak designéři použili ostrůvek v černém laku, doplněný stylovými barovými židličkami z dílny studia Kartell. Teak byl použit také pro výrobu jídelního stolu, který se nachází kousek opodál a nástěnných skříněk v obývací části. Ta je pak vybavena koženou pohovkou, stolkem v designu Isamu Noguchiho, pohodlným hráškově zeleným ušákem a dnes již ikonickým křesílkem Shell Chair v designu Hanse Wegnera. Kousek opodál můžeme obdivovat otočná krbová kamna. O osvětlení tohoto prostoru se starají především bodová světla, vestavěná do stropních podhledů.

Spojovací chodbou, dlážděnou jemně žilkovaným mramorem, se dostaneme do původní části domu. Zde byly zachovány oblé stěny, evokující atmosféru a design sedmdesátých let.  Kromě dvou ložnic s koupelnami zde nalezneme také pracovnu, která je soukromým královstvím pána domu. Střízlivý styl interiérů a vestavné, téměř neviditelné úložné prostory byly použity také v těchto pokojích. Za zmínku dozajista stojí design koupelen, pro které byly zvoleny luxusní obklady a na míru vyrobený nábytek.

Poděkování a zdroj fotografií: Finney Constructions