První pondělí v květnu znamená jediné – Met Gala. Večer v New Yorku, na který příznivci módy po celém světě napjatě čekají celý rok. Jedná se o společenskou benefiční akci na podporu Metropolitního muzea umění, kterou pořádá „módní bible“ Vogue, a tím je jasné, že móda je zde nepochybně hlavním bodem programu. Každý ročník rámuje téma, které souzní s dress codem, a celebrity zde vynášejí ty nejzajímavější a často i nejluxusnější modely celého roku. Pozvané hosty vybírá sama bývalá šéfredaktorka a ikona módního průmyslu Anna Wintour, a je tedy náročné se na akci dostat – pozvání je považováno za velmi prestižní.

Costume Art

Téma letošního ročníku neslo název „Costume Art“, neboli kostýmní umění, a doplňoval ho dress code „Fashion is Art“, tedy „Móda je umění”. Hosté měli pomocí svých outfitů vyobrazit módu jako uměleckou disciplínu a oslavit propojení těchto dvou krásných oblastí, které se proplétají již stovky let.

Živý obraz

Jak se u tématu nabízí, spousta osobností se inspirovala konkrétními uměleckými díly, převážně obrazy. Herečka Hunter Schafer, známá z kultovního seriálu Euforie, oblékla róbu značky Prada inspirovanou malbou Mäda Primavesi z roku 1912 od Gustava Klimta. Také zpěvačka Gracie Abrams se nechala inspirovat Klimtem a vynesla zlatý model od Chanelu, který odkazoval na jeho tvorbu se zlatými listy, například na obrazy Polibek nebo Portrét Adele Bloch-Bauer.

Rachel Zegler, která ztvárnila Sněhurku v hrané verzi od Disney, svým lookem s páskou přes oči odkazovala na obraz Poprava lady Jane Greyové Paula Delaroche z roku 1833. Madonna, jejíž outfit je vždy očekávaný, ani tentokrát nezklamala – v šatech od Saint Laurent a s plachetnicovým kloboukem přišla za doprovodu sedmi žen, které jí podpíraly vlečku. Celá scéna působila jako vystřižená z obrazu surrealistické malířky Leonory Carrington The Temptation of Saint Anthony z roku 1945.

Inspirace vírou

V umění, především v historii, byly často vyobrazovány křesťanské a duchovní motivy – a ani ty na Met Gala nechyběly. Georgina Rodríguez, snoubenka Cristiana Ronalda, oblékla korzet, průsvitný závoj a v ruce nesla růženec, vše laděné do světle modré, která je typickou barvou Panny Marie Fatimské. Sama uvedla, že se inspirovala svou oddaností této světici. Na outfitu se podílel návrhář Ludovic de Saint Sernin a doplnily ho šperky značky Chopard.

Anok Yai, jedna z nejvýraznějších modelek současnosti, se proměnila v sochu černé madony. Vynesla róbu značky Balenciaga, ale ještě větší pozornost vzbudil její make-up doplněný o plastické slzy. Tímto lookem chtěla vyslat do světa plného nepokojů zprávu naděje.

Neobvyklé materiály

Letošní téma bylo opravdu variabilní a některé róby byly uměním samy o sobě díky použitým materiálům. Zpěvačka Sabrina Carpenter, která v posledních letech dominuje popové scéně, přišla v šatech vytvořených z filmového pásu. Ptáte se, z jakého filmu? Překvapivě ze snímku Sabrina z roku 1954 – kromě shody jmen tak vzdala hold Audrey Hepburn, která v něm ztvárnila hlavní roli.

Hostem, který na Met Gala nesmí chybět, je zpěvačka a CEO Fenty Beauty Rihanna. Její róba byla inspirována středověkou architekturou Belgie a byla složena z recyklovaných kovových vláken, která se běžně používají například v počítačových kabelážích. 

Další zpěvačkou, která přišla v outfitu z neobvyklého materiálu, byla SZA – její look od značky Bode byl vytvořen výhradně z vintage materiálů získaných na eBay, včetně látek, tapisérií, záclon a korálkových aplikací.

Abychom neopomněli ani osobnosti ze světa sportu – v jednom z nejzajímavějších outfitů přišla Eileen Gu, olympijská vítězka v akrobatickém lyžování. Na sobě měla šaty tvořené 15 000 skleněnými bublinkami, za jejichž návrhem stojí Iris van Herpen, známá svými inovativními technickými modely. Šaty navíc obsahovaly mikrotechnologie, které během večera vytvářely nové reálné bubliny.

Tělo – středobod umění

V umění, v módě i v životě je největším uměleckým dílem lidské tělo. Tuto myšlenku vyzdvihl indický návrhář Manish Malhotra, který měl na sobě plášť posázený soškami jako poctu městu Mumbai – na jeho výrobě pracovalo 50 řemeslníků celkem 960 hodin.

Objevilo se i mnoho celebrit z dnes populární K-popové scény, například zpěvák Kun, který vynesl oblek od Thoma Browna s červeným zdobením obsahujícím přes 400 000 flitrů a korálků, symbolizujících oběhový systém v těle. Jedním z nejkomentovanějších looků letošního roku měla bezpochyby zpěvačka Lisa z kapely BLACKPINK – její andělská róba od návrháře Roberta Wuna byla doplněna o dvě ruce navíc, které jí podpíraly závoj.

Není kostým jako kostým

A byli i tací, kteří téma „Costume Art“ vzali doslova a proměnili se téměř k nepoznání. U Heidi Klum, královny halloweenských kostýmů, by se mohlo zdát, že už nás ničím nepřekvapí – opak je ale pravdou. Proměnila se v mramorovou sochu inspirovanou typem „závojových soch“, typických pro italské sochaře, jako byl například Raffaelle Monti.

Bad Bunny přišel sice „sám za sebe“, ale jako svou o 50 let starší verzi. Make-up a protetiku vytvořil filmový vizážista Mike Marino nominovaný na Oscara, který stojí i za mnoha halloweenskými proměnami Heidi Klum. Svým vzhledem tak Bad Bunny poukázal na to, jak módní průmysl často ignoruje přirozené stárnutí těla a upřednostňuje mládí.

Foto: Vogue

Inspiruje ji nejen beskydská příroda, ale také dávné tradice jablunkovských horalů. Její keramika je především užitková a typická svými kulatými, buclatými tvary. Velký důraz klade na zdobení – právě v něm se nejvíce promítají motivy přírody. V rozhovoru nám umělkyně představuje keramiku, která z Jablunkova vyzařuje nejen osobitost a tradici.

Bohaté zdobení je pro výrobky Jablunkovské keramiky typickým znakem.

Měla jste ke keramice blízko už jako malá holka?

Vlastně ano, tvoření mě provází odmalička. Jako správné vesnické dítě jsem většinu času trávila venku, poblíž potoka. Tady byl nejspíš začátek mé keramické cesty. Fascinovaly mě barevné pruhy, vrstvy jílů, které lemovaly břehy kolem vody. Právě to byl skvělý materiál, ze kterého začaly vznikat první figurky, zvířátka. Zkoušeli jsme je i v ohni vypalovat. Jaké překvapení bylo, když ona šedá hlína výpalem zčervenala…

Kdy přišel moment, kdy jste si řekla, že vás bude živit právě keramika?

Nebyl to jeden jediný blesk z čistého nebe 😊 Ten proces trval déle. Vystudovala jsem sice uměleckoprůmyslovou školu, ale obor užitá grafika. Keramika byla v té době jen můj relax v kroužku na internátu. Až po škole jsem se jako brigádnice dostala do jedné z brněnských keramických dílen. Tam mi hlína učarovala natrvalo! A pak už to šlo nějak samo – rekvalifikace točíře, pár let praxe a zjištění, že mě keramika pohlcuje natolik, že už pro nic jiného nezbývá místo. Začít se keramikou živit vyžadovalo odvahu, ale každý den ve své dílně si potvrzuji, že to bylo správné rozhodnutí.

Živila jste se někdy i něčím jiným než keramikou?

Ne, keramika je mou obživou po celou dobu. Postupně se z koníčku a radosti z tvoření stala práce na plný úvazek, která mě živí dodnes.

Ivona Davidová ve svém ateliéru v centru Jablunkova. Foto: Tereza Martynková

Jaké byly vaše začátky u hrnčířského kruhu?

Byly hlavně o objevování, chybách a radosti z každého vydařeného výpalu. Od samého začátku mě fascinovala práce na hrnčířském kruhu a drží mě dodnes. Dnes už je hlína tak trochu mojí součástí – nebojuji s ní a užívám si radost z doteku. Je to úžasný materiál, který mě stále hodně učí… Hlavně trpělivosti. 😊

„Právě v únoru před třiceti lety mi domů přišel můj první hrnčířský kruh – ještě jsme ho tehdy s manželem vezli domů na saních. Byla jsem netrpělivá a už v tu chvíli jsem chtěla začít tvořit.“

Hlína a hrnčířský kruh provázejí umělkyni při práci každý den. Foto: Tereza Martynková

Bylo před třiceti lety dostupné vybavení pro práci s hlínou? Jak se to za tu dobu změnilo?

Před třiceti lety to byla úplně jiná éra. Dnes si můžete vybírat z nepřeberného množství vybavení a naklikat si vše v e-shopu, tehdy to bylo hlavně o kontaktech a štěstí. Podařilo se mi sehnat pec z druhé ruky, ale ke stěhování z domu ve svahu bylo nutné objednat i jeřáb. Ráda na to vzpomínám, bylo to dobrodružné. S kruhem „Svatoš“ už to bylo jednodušší – a používám ho vlastně dodnes. Co se týče ostatních materiálů, jako je hlína a glazury, mnohem víc jsme si je museli připravovat a hlídat sami. Tenkrát neexistoval ten nekonečný servis hotových materiálů.

Jakou hlínu nejraději používáte? Tvoříte pod značkou Jablunkovská keramika – využíváte i místní materiál z vašeho regionu?

Nejraději používám kameninové hmoty z Moravy. V Brně jsem na ně byla zvyklá a vyhovují mi. V okolí Jablunkova je navíc oblast s velmi kvalitní hlínou, takže občas chodím na procházky s lopatkou a experimentuji s místní červenou hlínou. Používám ji spíš na dekorování keramiky – je nízko tavná a dají se z ní vytvořit zajímavé zemité glazury, zvané šlemovky.

Jaké výrobky děláte nejraději?

Nemůžu říct jednoznačně. Tvořím především užitkovou keramiku a hledám rovnováhu – chci, aby si moje práce zachovala nádech starých časů, ale zároveň byla plně funkční i v dnešním světě. Mám moc ráda džbány, mísy, ale i různé formy na pečení, klíčidla, lampičky… Práce mi nabízí pestrou škálu možností. Nejčastěji ale asi vznikají hrnky, ty jsou takovou stálicí mé tvorby. Ráda zkouším nové věci a občas přijde nečekané, jako například spolupráce se slovenským Cechem Terra de Selinan, pro které vyrábím historickou keramiku na jejich vystoupení.

V čem vidíte to největší kouzlo při práci?

Největší kouzlo pro mě spočívá v okamžiku, kdy usednu ke kruhu a kolem se jakoby zastaví čas. Jsme jen já, hlína a hudba – ta je pro mě hodně důležitá. Naslouchám i samotné hlíně. Někdy mám svou představu, ale materiál si často sám řekne, jaký tvar chce přijmout.

Je to pro mě forma svobody – splynout s materiálem a vkládat do výrobků svou náladu a energii. Největší radost mi pak přináší zpětná vazba zákazníků, když mi řeknou, že každý den mají v rukách můj hrnek nebo misku, myslí při tom na mě a mají je nejraději 😊 To je pro mě to nejkouzelnější!

O které výrobky je v poslední době největší zájem?

Nejoblíbenější jsou stále hrnky všech velikostí. S rostoucí popularitou zdravého životního stylu ale čím dál častěji tvořím nádoby na kvašení zeleniny nebo klíčidla. Dále mísy, lampy… Letošní rok jsem zahájila výrobou máslenek, byla po nich velká poptávka.

Mezi velmi oblíbené patří i její petrolejové lampy.

A roste i zájem o kurzy?

Kurzy pro dospělé pořádám čtvrtým rokem. Ať už jde o individuální točení na kruhu, víkendové tvoření nebo dlouhodobé kurzy, stále je plno. A jsem za to nesmírně vděčná!

Jak se mohou zájemci přihlásit na vaše kurzy?

Nabídku kurzů jsem vypsala pouze jednou – od té doby mě lidé oslovují sami. Mohou tak učinit přes e-mail: ivona.davidova@email.cz nebo přes Instagram @jablunkovska.keramika. Pořádám i kurzy „na míru“, například pro rodiny s dětmi.

Čím je jablunkovská keramika specifická?

Jistě, hrnčířství má v Jablunkově velmi hluboké kořeny. Město bylo nejvýznamnějším centrem keramického řemesla v celém Těšínském Slezsku. Zdejší keramika se vyvážela a byla známá nejen za hranicemi regionu.

Ivona navazuje na tradice místních hrnčířů.

V Jablunkově bylo kdysi třináct hrnčířských dílen, což znamenalo, že téměř v každém třetím domě se pracovalo s hlínou! Specifická byla její barva střepu, díky železu obsaženému v hlíně, šedý jíl měl po výpalu červenou (cihlovou) barvu, podle které se také jednoduše určoval původ hrnců z Jablunkova.

Jedinečné bylo také zdobení – od jednoduchých geometrických tvarů u běžné kuchyňské keramiky až po složité rostlinné motivy, například u cechovních džbánů, které se ručně modelovaly a nalepovaly. Navazuji na tyto krásné tradice a je pro mě opravdovou ctí pokračovat v tomto odkazu.

Kde si mohou zájemci pořídit vaše výrobky?

Výrobky si nejraději prodávám sama, přímo z dílny – hlavně kvůli zpětné vazbě od zákazníků. Je skvělé vědět, o co je největší zájem, nebo co bych ještě mohla vylepšit. Hodně tvořím také na zakázku.

Během léta se můžeme potkat na různých akcích, největší srdcovkou je určitě Mezinárodní folklorní festival Gorolski Święto, který se koná v Jablunkově. Keramiku je možné objednat i online – přes platformu Fler.cz pod mým jménem Ivona Davidová, nebo v mé virtuální galerii na Instagramu @jablunkovska.keramika. Budu moc ráda, když se lidé zastaví přímo v mé dílně, v Jablunkově na Dukelské 108 a udělají si radost některým z mých výrobků, nebo mě najdou online.:-)

Zdroje: Ivona Davidová, Tereza Martynková

Linda v rozhovoru prozrazuje, proč jsou podle ní v kreativní profesi klíčové moudrost, vytrvalost a nikdy nekončící touha učit se.

Lindo, kde jsou vaše kořeny? Odkud pocházíte?

Pocházím z Olomouce, ale od devatenácti jsem v Praze, takže doma už se cítím tady. Mezitím jsem žila čtyři roky v Londýně, chvíli v Berlíně a s manželem obecně hodně cestujeme.

Přitahoval vás svět umění už od dětství? Čím jste tehdy chtěla být?

Ano, i takto zpětně si to hodně uvědomuji, zrovna nedávno jsem na to myslela, s příchodem našeho syna, že už od útlého věku jsem měla tyto tendence, vnímala jsem svět uměleckýma očima a duší. Chtěla jsem a pořád chci být kosmonautkou 😀 a taky profesionální cestovatelkou, to se sice úplně na profesionální úrovni nesplnilo, ale hned na další příčce byla moje touha stát se umělkyní. Po cestě životem se mi také splnilo přání stát se mistryní světa ve sjezdu na divoké vodě a teď jsem se navíc čerstvě stala mámou.

Jaká byla vaše cesta k designu a sklu?

Po studiu gymnázia jsem se dostala do Prahy na ČVUT na obor Průmyslového designu, kde mě ovlivnilo studium pod vedení akademického sochaře Mariána Karla, který pracuje se sklem. Tam moje vášeň ke sklu zažehla. Pokračovala jsem ve studiu Produktového designu na UMPRUM a po studiích jsem nastoupila na pozici designérky firmy Lasvit v Londýně. Po několika letech jsme se během Covidu s manželem byli nuceni vrátit do Česka, kde jsem založila vlastní značku LINDA PRO.

Kdy přišel zásadní zlom ve vaší umělecké kariéře? 

Na něj stále čekám 🙂 a doufám, že přijde brzy.

Kam všude Vás Vaše tvorba zavedla a kde aktuálně vystavujete?

Například v Hongkongu, Londýně a chystám se také do Milána. V minulosti jsem vystavovala například v Japonsku, Belgii, New Yorku a dalších světových destinacích.

Co je základem a pomyslnou duší vašeho designu? Z čeho při své tvorbě vycházíte?

Design vychází hodně ze mě, má díla většinou balancují na pomezí designu a umění. Důležité jsou pro mě emoce a příběh.

Pod značkou LINDA PRO představuje Linda Procházka limitovanou kolekci ručně vyráběných skleněných kousků, kde se potkávají skleněné kabelky, vázy a jedinečné designové doplňky. (Foto: Vojtěch Tesárek)

Ve své práci propojujete módu s uměním. Spolupracujete s módními návrháři a designéry? Jste si navzájem inspirací?

Moje myšlenka propojit sklo s módou, kterou jsem odprezentovala vytvořením kabelky z křišťálového skla inspirovala, věřím, následně hned několik módních návrhářů. Nejdříve to byl Lukáš Macháček, který vytvořil spony z kusů skla společně s firmou Rückl a pak Jan Černý, který vytvořil do Karlových varů šaty ze skla pivních lahví Pilsner Urquell.

Jako designérka chtěla propojit umění s nošeným objektem – vytvořit dílo, které nezůstává jen v galerii, ale jde s vámi do společnosti.

(Foto: Anna Pleslová)

Nedávno jste se stala maminkou. Jak se podle vás dá skloubit umělecká kariéra s mateřstvím?

Na tady tuto otázku je ještě brzy, Eliáškovi jsou teprve dva a půl měsíce. V těhotenství se mi dařilo věnovat se umělecké kariéře zcela naplno.

A věřím, že to půjde i v mateřství, se zapojením tatínka – Marcella.

Na jaké projekty se v nejbližší době připravujete? 

Právě jsme se vrátili z umělecké rezidence na Casa Blance na Sicílii. Připravuji trofeje pro Volvo a v dubnu plánuji vystavovat na Design Weeku v Miláně, takže moje plány jsou v práci příliš nepolevovat. 

Co byste vzkázala mladým umělcům a studentům designu, kteří mají podobné umělecké sny jako vy? Na co by se měli připravit?

Dnešní doba se hrozně rychle vyvíjí s nástupem nových technologií a možností, takže těžko říct. Sama vidím v praxi, že to, co nás učili na výšce už dnes skoro neplatí – ne z uměleckého hlediska, ale z hlediska toho, jak má umělec fungovat potom v praxi. Co ale věřím, že snad takovým nadčasovým moudrem je vytrvalost, touha se učit a vzdělávat a tvorba originálních, autorských, kvalitních děl.

Kde si můžeme prohlédnout a zakoupit vaší tvorbu?

Momentálně v mém showroomu v hotelu Almanac X Alcron v Praze nebo mě můžete kontaktovat přímo na Instagramu @linda_pro_design nebo na

e- mailu info@lindapro.cz.

Linda propojuje design, umění, módu a šperky v jedinečné autorské tvorbě. (Foto: Anna Pleslová)

Je nějaký sen v umělecké kariéře, který byste si ráda splnila?

Ano. Přála bych si vyhrát Czech Grand Design a vydělávat si svou tvorbou natolik, abychom si mohli pořídit vlastní dům nebo byt, který bych zařídila podle sebe. Měli bychom v něm s manželem, já ateliér a on nahrávací studio a místo pro naše děti, kam by se za námi mohli vždycky vracet. Ještě před půl rokem bych asi napsala úplně něco jiného, ale s příchodem našeho syna a se stále se zhoršující situací ohledně ceny nemovitostí v Praze mi to přijde teď stejně snové přání jako letět do toho vesmíru…

Linda Procházka ve své tvorbě propojuje design, umění a módu. Vystudovala produktový design na UMPRUM a průmyslový design na Fakultě architektury ČVUT. Profesní zkušenosti sbírala mimo jiné v Londýně, kde působila jako designérka pro značku Lasvit, známou svými světelnými instalacemi z českého skla. Dnes žije s rodinou v České republice a je inspirací nejen pro tuzemské umělce..

Zdroj: Linda Procházka, Vojtěch Tesárek, Anna Pleslová

Začínala jako ryzí grafička čárovými lepty, suchou jehlou a mezzotintou. V průběhu let však cítila větší potřebu svobody vyjádření a začala se tak více věnovat kresbě a tušové malbě. Držitelku řady ocenění a absolventku Akademie výtvarných umění v Praze jsme se ptali na to, co chce svým uměním lidem ukázat a z jakých okamžiků vychází její tvorba.

Lenko, jak byste popsala svůj výtvarný styl a co pro vás znamená „osobní příběh“ v každém vašem díle?

Zjišťuji, že je pro mě podstatnější kreslířská část mé tvorby, jelikož i základ k mým grafikám byla vždy kresba. Intenzivním kreslením se člověk dostane blíže k sobě samému, pochopí sám sebe a celkový styl se rozvíjí přirozeně bez jakéhokoliv tlaku vytvářet nějaký zajímavý „styl“. Má to vyplynout přirozeně, kdy se do kresby prolne to, kým člověk skutečně je. Příběh je pro mě důležitý. V Artiu se na obrazech objevují skrytá zvířata ve smyšleném interiéru lesa. Do větších formátů se může člověk ponořit a objevovat daleko víc, jakoby ho pohltil příběh obrazu. Jsou to mé vzpomínky na různá setkání. Ke stádu srnek se mi v průběhu let dařilo přibližovat čím dál více, aniž bych se musela schovávat. Jakoby rozpoznaly můj emoční stav a zjistili, že se nemají čeho bát. Zažívala jsem v těch chvílích pocity, jako bych se stala součástí jejich stáda a cítila v nich i kus sebe. Právě proto výstava nese název: „Potkala jsem sebe v lese.“

Jaké výzvy jste musela překonat na své umělecké cestě?

Bylo jich opravdu spoustu a každá z nich mi dala zkušenost do života. Všechny nebyly příjemné, ale jak říkám, je to zkušenost, jak tady na tom světě „být“ a plnit si své sny. Být především se sebou a důvěřovat své cestě, tomu, co člověka skutečně baví, aniž by se nechal ovlivňovat cizí představou o světě. To mi přijde důležité. I z hlediska škol je potřeba, aby si student ke konci studia ujasnil, kudy chce sám jít a ne, kudy mu říkají ostatní, že by měl jít. Já jsem měla štěstí na vysoké škole, že mě vedl prof. Lindovský, který podporoval individualitu každého z nás a nikomu nenutil, co se líbí jen jemu jako absolutní pravdu. Vždy tam byl prostor pro diskusi, skrze kterou člověk sám přišel na to kudy chce skutečně jít. Učení je také dar, který nemá každý.

Existuje nějaká technika, která vás vždy fascinovala?

Dlouhou dobu mě fascinuje technika tuše, se kterou se dají vytvořit různé nádechy světel, struktur a detailů. Dá se použít v široké škále možností, a to mě fascinuje. Fascinovaly mě dlouhou dobu i přírodní struktury, různé mikroskopické detaily a pomocí struktur je rozzrnit tak, že vzniká spíše abstraktní forma plná těchto struktur. Časem jsem ale měla potřebu tyto struktury rozmlžit a hrát si více s akvarelovou plochou a různou nuancí světel. Tím vznikly víc snové vize mých obrazů, které dále rozvíjím.

Přijímáte ráda výzvy?

Pokud máte na mysli třeba celodenní výšlap na vysokou horu, tak ano. Dalo by se to možná i přirovnat i k této současné výstavě v Artiu, která pro mě byla opravdu výzvou, jakým způsobem tento prostor pojmout. Chtěla jsem vytvořit obrazy, do kterých se člověk může nořit a ve kterých může objevovat další svět, něco ukrytého…

Jde vaše umění od srdce?

Mé umění proudí z citu, takže ano jde přímo od srdce. Cit je základním pramenem mé tvorby a myslím, že je to z obrazů znát. Svůj vztah k lesu vnímám jako něco, bez čeho bych nedokázala žít – jako důležitý orgán, kvůli kterému by tělo přestalo fungovat. Les vnímám jako část sebe samé. A umění je podle mě projevem ducha. Má být nekontrolovatelné a vždy osobní.

Absolvovala studia na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 2022, 2023 a 2024 byla nominována na cenu Vladimíra Boudníka. V roce 2023 získala cenu za grafiku na mezinárodní výstavě Mini print v Cadaqués a cenu za grafiku na výstavě Alma grafika v Oviedu.

Co vás momentálně inspiruje a jaká témata vás baví nejvíc?

Momentálně se snažím více do hloubky zpracovat témata svých snů, které si dlouhou dobu zapisuji. V našich snech se probouzí ta část mozku, která v bdělém stavu spí.

Kde čerpáte inspiraci?

Při procházkách v lese s různými setkáními se zvířaty, pozorováním měnícího se světla v krajině, mlhy, a z mých snů. Místo na mě musí působit citem, vyvolávat ve mně emoce, které se pak snažím číst a rozklíčovat. Hraji si s momenty, které na mě působí. V posledních obrazech se mi projevila vzpomínka na noční stromy ozářené úplňkem. Jeho světlo vyvolává až mystickou atmosféru a člověk jakoby se ocitl v úplně jiné krajině. Jakoby na chvíli prožíval sen ve snu. V lese archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a časem.

Čím chcete lidi inspirovat?

Chci, aby vnímali, že existuje i něco více než je realita, kterou vidíme. Aby vnímali, že se dá od světa dozvědět i něco nadsmyslového, co je ukryto v každém z nás. Co se skrývá v podprahové mysli. A aby nikdy nepřestali snít…

Jak vnímáte roli obrazu v době, kdy je obraz často jen nástrojem pro sociální sítě?

U mých obrazů fungují jejich reprodukce jinak. Na reprodukci nejde vidět tolik ukrytých detailů a lidé jsou většinou sami překvapeni, když vidí mé dílo naživo hrou struktur, která na obrazech je. Na menších fotografiích mohou mé obrazy působit jako černobílá fotografie a při reálném obrazu člověk zjistí, že to tak úplně není. Najednou objeví tu snovost ukrytou v obrazech a zjistí, že kresby vlastně nejsou vůbec realistické, ale plné rozzrněných struktur, které jen vytvářejí úplně nový prostor. Tím jsou většinou lidé překvapeni. Je nesmírně důležité, aby lidé vnímali reprodukce na sociálních sítích jen jako pozvánku a aby opravdu galerii navštívili. Přímé setkání s uměním je vždy jiné – více emočně působí na diváka. Já jsem třeba nikdy obraz hned po dokončení nedávala na sociální sítě. Chci, aby lidé byli na mých výstavách překvapeni novými obrazy.

Jak se vyrovnáváte jako umělkyně s výzvami dnešního digitálního světa ?

Já jsem povahou spíše člověk, který sociální sítě nepoužívá každý den. Snažím se žít hlavně ten reálný život. Jsem denně v lesích a poté tvořím. Ten čas na tvorbu si užívám v odříznutí od digitálního světa. Na sociální sítě přidávám práce jen v době, kdy cítím, že je ten čas. Většinou je to pozvání na probíhající výstavu – fotka expozice anebo je to moment, který jsem spatřila v krajině a chci se o něj podělit, protože je zase součástí mých psaných deníků.

Jak se cítíte, když se vaše obrazy stanou součástí veřejného diskurzu a každý si ji vykládá po svém? Je to tak správně?

Myslím si, že v naprosto každém obraze může člověk nalézt kus sebe samého. Obraz ho může zneklidnit a vyvolat celkové napětí, i když to je třeba jen klidná snová vize. Každý z nás si všude zrcadlí sám sebe a já mám ráda dát svobodu divákovi, aby poznával a hledal věci skryté ve vědomí.

Na co se mohou obdivovatelé vašeho umění těšit?

Na cyklus nových obrazů snových vizí, který bude vycházet z dosavadních obrazů, ale bude trochu jiný. Nikdy dopředu nepopisuji, jak budou nové obrazy vypadat. Nechte se překvapit! 🙂

Inspirují vás také zahraniční díla, nebo spíš procítěné chvilky vašeho života?

 Určitě neopomenu grafickou tvorbu Gustava Dorého a jeho neuvěřitelnou práci se hrou struktur a světel. Měl naprosto jedinečný talent a cit pro kresbu. Mám ráda ale i minimalisty – důležitá je pro mě například Agnes Martin a její psané slovo – deníky plné hlubokých myšlenek.

Potom jsou to samozřejmě ty různé procítěné momenty, které sama prožívám. Kdy například v lese potkám bílou laň. Nejkrásnější setkání se zvířaty jsou ta náhodná.

„Jdu tišinou lesa Posázaví, brzy se má stmívat. Přemýšlím nad tím, jestli stihnu jít pro dřevo na topení ještě za světla a rozhodnu se jít raději dříve domů. Otočím se a vidím bílé stvoření pár metrů před sebou. Je to laň. Stojím na místě úplně paralyzovaná šokem spojeným s radostí. Kouká na mě, ale úplně jiným způsobem. Jakoby mě beze strachu zkoumala a četla mi myšlenky. Po chvíli jen otočí hlavu a v poklidu odchází.  A to jsou právě ty prožitky, které mě inspirují.“

Lenka Falušiová vystavuje od roku 2013 a absolvovala již přes 70 výstav. Dříve spolupracovala se sdružením českých grafiků Hollar. Pravidelně se účastní festivalu Grafika roku, kde v roce 2015 vyhrála hlavní cenu ve studentské kategorii. Opakovaně prezentuje díla na výstavách v galerii Klatovy-Klenová, kde je zastoupena i ve sbírce. Další její díla najdeme např. ve sbírkách Galerii Středočeského kraje, Městské knihovny v Praze, Východočeské galerie v Pardubicích a těch soukromých z České republiky, Slovenska, Švýcarska a Španělska.

Kam směřují vaše umělecké cíle?

To je docela těžká otázka, protože každá tvorba má svůj vývoj a já vím jen pár kroku dopředu, kudy bych se chtěla vydat. Teď to bude již zmíněná tématika snů. Mám pár vysněných galerií, jedna se mi už ozvala se spoluprací. Určitě se budu dále hlásit na světové bienále grafiky, skrze které jsem poznala, že světová grafika funguje úplně jiným způsobem než ta česká.

Kde může veřejnosti vidět vaše díla?

Momentálně na výstavě v Artiu v Praze do konce února. Poté mě čeká během května výstava v galerii Krystal v Havířově a tou dobou se také se připravuje jeden projekt pro Valdštejnskou jízdárnu. Během léta bude také začínat světové bienále grafiky BIECTR 14 v Kanadě, kde se opět dostalo 6 mých grafických listů.

Výstavu Lenky Falušiové s názvem Potkala jsem sebe v lese můžete navštívit v Praze (Artium by KKCG) do 28. února.

Zdroje: 1 2

Foto: Barbora Heřmanová

Výstava se věnuje komplexním souvislostem vztahu žen, modernity a emancipace. Dotýká se jejich nové role ve veřejném prostoru mimo tradiční sféru domova. Emancipace šla ruku v ruce s rozvojem moderní kultury, ukazuje nám ženu vzdělanou, pečující o sebe, pracující a kultivovanou. Sleduje ženu, která se oprostila od té ze staré epochy, ovládané především emocemi. Tato změna však s sebou paradoxně přinesla i řád, racionalitu, uniformitu a disciplínu.

Expozice je jedním z výstupů z dlouhodobého projektu Civilizovaná žena a tematicky vychází ze stejnojmenné publikace. Autorkami výstavy jsou Kateřina Svatoňová a Martina Pachmanová a celková příprava rozsáhlé expozice, rozdělené do šesti částí, jim zabrala 5 let. V úvodu je připomínka dvou významných výstav, první byla Civilisovaná žena: Jak se má kultivovaná žena oblékati (1929–1930) a druhá výstava moderní ženy (1929). Postava civilizované ženy se výrazně otiskla do dobového výtvarného umění i tvorby první generace umělkyň s vysokoškolským vzděláním. Stejné tendence se ukazovaly nejen u nás, ale i jinde v Evropě.

Zhlédnout tak můžete celou řádku dobových materiálů, barevných koláží, malovaných plakátů a zajímavých publikací. Pobaví vás promyšlená a na ženy cílená reklama i vtipné karikatury. Obdivovat však budete i rozsáhlou sbírku výtvarného umění a fotografií včetně zvukových nahrávek a filmu. Zaujme vás jistě také uvolněnost a propracovanost oděvů jak do společnosti, tak na sport. Na odívání lze pokrok vždy sledovat nejlépe. Závěr výstavy je věnovaný reformě domácnosti, feminismu navzdory, a povinnostem, které ženu nadále svazovaly.

Zdroj fotografií: FB Moravské galerie

V prvním prostoru rozsáhlé expozice se ocitnete v letech dávno minulých, vystavené exponáty ve vás vyvolají vzpomínky na dětství. Práce zařazené do kategorie Nostalgie totiž redesignují popkulturní ikony z minulosti. Koncept výstavních boxů řazených nad sebe a vyvýšené patro uprostřed místnosti návštěvníkům poskytuje dokonalý přehled. Ve vitrínách jsou k vidění například čajové sety, jídelní soupravy, nábytek, vázy, plakáty, ale i šaty a praktické předměty do domácnosti.

V 1. patře budovy pak budete obdivovat kategorii Vize představující technologie a materiály budoucnosti. Uvidíte, v čem pomáhají počítačové algoritmy, skenery a 3D tiskárny. Kategorie Emo pracuje s emocemi a abstraktním ideálem krásy. Fér pak přináší udržitelnost, upcykling a odpovědnost. Ars užitkovost předmětů mění v samoúčelnost vlastní jen umění a opakem jsou předměty, jejichž primární kvalitou je Funkce. K detailnímu prozkoumání jsou vám k dispozici neotřelé nápady jednotlivých designérů, kteří se snaží o ten nejlepší redesign, využití nových materiálů a jejich neustálý vývoj. Mezi vystavenými kousky jsou kozačky od Denisy Nové a Heleny Lukášové vytvořené za pomoci 3D tisku, plášť s modrotiskem od Moniky Drápalové a Františka Matouška. Prestige od Jana Černého či tenisky Podej ruku od Elišky Podzimkové.     

Do prostoru věnovanému fashion vybrala Jana Zielinski, ředitelka Designbloku, 17 autorů a jejich modely vzniklé v letech 2005̅–⁠2020. Samozřejmě nesmí chybět nejvýraznější osobnost Liběna Rochová, která Moravské galerii věnovala rozsáhlou sbírku oděvů a doplňků z jejích kolekcí od 90. let, následují Hana Zárubová, Denisa Nová, Pavel Ivančic a Monika Drápalová. Prostor se však našel i pro výrazné fashion talenty mezi které bezesporu patří Lenka Vacková, Jiří Černý a Tereza Rosalie Kladošová. Do pojízdné expozice byl vybrán vždy zástupný kus z nejvýznamnější kolekce nebo model, který autora vystihuje. Cílem bylo, aby návštěvníci poznali autora na první pohled, díky jeho jasnému rukopisu. Obdivovat tak můžete modely inspirované uměním, streetovou kulturou či ty vytvořené z materiálů, které byly pro designéry speciálně vyvinuty. Od Terezy Rosalie Kladošové je zde model z kolekce Merino Recycle, Miro Sabo je zastoupen šaty z kolekce F/W 2018, Jan Černý žlutým setem z kolekce podzim zima 20/21 a Pavel Brejcha modelem z kolekce Folklor nomad. Dále jsou k vidění ikonické tělové šaty od Denisy Nové a vrstvené černé šaty od Hany Zárubové.

V expozicích nově zrekonstruovaného Uměleckoprůmyslového muzea byl otevřen i depozitář skla, keramiky a porcelánu. Za jeho realizací stojí autoři a kurátoři Maxim Velčovský a Radek Wohlmuth a architektonické studio edit!. Sbírka čítající více než 13 tisíc kusů je vystavena ve dvou místnostech, černé a bílé, představující dva póly, a je pojatá jako modulární mobiliář. Sklo představuje transparentnost, keramika naopak hutnost. Vitríny přehlcené předměty střídají ty s několika solitéry. Předměty nejsou, jak bývá zvykem, rozděleny na volné a užité umění či dle datace, ale například dle technologie, barvy či tématu. Tvoří tak na první dobrou pro oko příjemnou podívanou. V prosklených boxech jsou k vidění i drobné inscenace a sbírky kuriozit. Nově koncipovaná sbírka představená jako veřejně přístupný depozitář přináší zcela nový zážitek pro všechny návštěvníky.    

V posledním patře Uměleckoprůmyslového muzea si lze připomenou tvorbu předního českého designéra Jiřího Pelcla, který pracuje s rozličnými materiály. Pro rozptýlení a pobavení návštěvníků, především těch s dětmi, slouží i přesná replika designérova ateliéru, který není uzpůsoben pouze k nahlížení, ale je zde umístěná 3D tiskárna, která vám na památku vyrobí třeba klíčenku dle Pelclova návrhu.

Zdroj fotografií: FB MG

Salvador Dalí celým jménem Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí se narodil roku 1904 a zemřel rou 1989. Byl španělským, přesněji katalánským malířem vyznačujícím se svými výraznými, a můžeme říci, i bizarními díly. Tvrdil o sobě, že má dokonce arabské kořeny. Je představitelem surrealismu, přičemž mezi pařížské surrealisty byl přijat roku 1929 po natočení filmu Andaluzský pes, na kterém pracoval společně s Luisem Buñuelem.

Najít u něj můžeme ale i prvky symbolismu. Měl rád vše zlaté, přehnané, orientální, luxusní, což můžete vidět i v jeho dílech. Celkem vytvořil přes 1500 děl včetně obrazů, ilustrací knih, návrhů kostýmů a nábytků, plastik a podobně.

Dalí je opravdu zvučné jméno, málokdo by neznal jeho obrazy Sloni, Persistence paměti, Pokušení sv. Antonína, Hořící žirafa nebo Rozteklé hodiny. Jeho fanoušci si budou moci vychutnat jeho díla v podobě digitální výstavy  v L’Atelier des Lumières v Paříži, kde jeho díla ožijí díky speciálním projekcím a efektům.

Retrospektivní výstava shrnuje více než šedesát let kariéry tohoto mistra. K vidění budou jak jeho význačná díla, tak jeho proslulý knír i múza a manželku Gala Dalí. Současně s tím budete moci navštívit Dalího svět za pomoci kreseb, maleb, soch, fotografií, archivních snímků. To vše se bude promítat na stěny za doprovodu zvuku skladeb skupiny Pink Floyd například z jejich alba „The Dark Side of the Moon” a „The Wall”.

Výstava by se měla konat od 12. února 2021 do 2. ledna 2022. Tak budeme držet palce, aby se situace zlepšila a většina výstavy mohla proběhnout.

Zdroje: 1,2, Culturespaces – Eric Spiller, Facebook Carrières de Lumières

Jan Vytiska

Jan Vytiska patří mezi špičku mezi mladými umělci. Je absolventem fakulty umění Ostravské univerzity. Již během svých studií svou tvorbou vynikal a není proto divu, že byl finalistou Cen kritiky pro mladou malbu a je vítězem ceny UniCredit Bank Prague Photo Young Award. Jeho obrazy jsou velmi sugestivní, plny apokalyptických nebo spíš postapokalyptických výjevů, scén, naaranžovaných kulis a postav, nemůže asi ani říct lidí, spíš nějakých individuí, většinou bez klasické lidské tváře v prostředí ruin – ohořelých, zpustlých, ve vesnicích, světnicích. Fascinace, imaginativní sugesce, apokalypsa, absurdita, morbidnost, psycho, realita. To všechno a mnohem více evokují jeho obrazy nejen odbornou veřejnost, ale i tu laickou. Poukazují na to, že komično i tragično k sobě patří, a že, i my jsme toho součástí. Jan Vytiska má za sebou mnoho výstav, na kterých mohli návštěvníci spatřit jeho díla (Chlupy, Melacholie, Obcování, Karneval nebo Červená Karkulka)

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Jan Vytiska🐴🎨 (@jan_vytiska)

Aleš Zapletal

Opavský rodák Aleš Zapletal je absolventem malířství 1 na Fakultě výtvarných umění v Brně a absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.  Během svého studia si prošel hned několika malířskými ateliéry (Vasil Artmanov, Tomáš Lahoda nebo Vladimír Skrepl). Postupně se vypracoval na jakéhosi malířského vypravěče, který pozoruje svět kolem a vypráví příběhy planety s jasným sdělením. Je držitelem Ceny sympatie diváků Ceny kritiky za mladou malbu v roce 2018. Mezi jeho známé obrazy patří série Smutná jóga, Eathworks (názvem i stylem land art se nechal inspirovat americkým malířem Robertem Smithsonem, mísí se zde živá a neživá příroda). Jeho díla jsou poetická, uklidňující a zároveň vedoucí k zamyšlení, jsou vypravěčská, a to vše je podtrženo jemnými tóny barev, které Aleš Zapletal nejčastěji používá.

Martin Kyrych

Martin Kyrych je absolventem pražské Akademie výtvarných umění, ateliéru malířství. Hlavním motivem jeho děl je aspekt narativnosti v prožívání. K tomu vyjádření využívá ilustraci a kreslenou grotesku (především z dob předválečné Ameriky). Nemá přesně danou podobu svých děl, vznikají v průběhu malování, včetně těch nejdůležitějších rozhodnutí. K tomuto používá velmi často postup práce tzv. ,,tupých” tahů. Jeho díla mohli milovníci vidět např. v Galerii Patricia Milano (New Gettysburg 2). Čas od času spolupracuje s dalšími umělci, například se Šimonem Sýkorou, k vidění byla jejich výstava Logika nevolnosti v Galerii Jelení.

Filip Kůrka

Filip Kůrka studoval na pražské Akademii výtvarného umění v ateliéru Martina Mainera. Jeho nejčastějšími motivy jsou nadživotní portréty mladých lidí, stárnoucích mužů. Portréty jsou většinou malovány v hyperrealistickém stylu, kde jsou monumentálně vykresleny detaily. Inspiroval se Chuckem Closem nebo Jeanem Baudrillardem. Neméně výrazným motivem děl tohoto umělce jsou erotická až téměř pornografická témata, ve kterém je znatelná potřeba zachytit ,,maso” modelů a poukázat na prvky konzumní společnosti pomocí stíráním hranic mezi uměním a kýčem.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Filip Kurka (@filip.kurka.painter)

Miriam Kaminská

Jedno z významných jmen současného umění je jméno Miriam Kaminské. Pražská rodačka není vyloženě čistě malířkou, je primárně sochařkou, ale její díla jsou tak nadčasová, že by byla škoda se o ní nezmínit. Je absolventkou Akademie výtvarného umění – Sochařské studia, Ateliér figurálních plastik a medailí, Malířský ateliér 3. Mezi nejvíce známé patří její díla z cyklu Blues, Miluj mě něžně, Souvenir, Pozice nebo Human, Red, Blood. Sochy (Miriam většinou tvoří ze skla, kovu, sádry, vosku nebo laminátu) jste pak mohli vidět v klášterní zahradě Broumov. Při své práci vychází Miriam z figurálního základu, který pozvolna přechází do abstrakce. Hlavním motivem je tedy tělo, tělo v různých podobách, a to od miniatur přes reálnou velikost až po nadměrnou velikost. Je to inspirace životem, mezilidskými vztahy.

socha na fotografii od Miriam Kaminské – Dyáda, 220 cm, 2018, z diplomového cyklu Love me Tender, vystaveno v Broumovském klášteře v roce 2020

Zdroje: 1, 2, foto Miriam Kaminská

Gucciho Ace sneaker je jednou z nejznámějších bot v posledním desetiletí. Ale co kdybychom vám řekli, že si nyní můžete koupit tento typ s Mickey Mousem na boku? Tímto párem bot se pochlubil i trend-setter Asap Rocky na sociálních sítích nebo Sky Wongravee.

Pro nostalgiky Gucci x Disney má verze všech nejvyhledávanějších kusů, včetně kabelky Marmont, klasického loga na tričku, načechraných mokasínů a dalších doplňků. Pokud si chcete ulovit pár kousků, raději si pospěšte, protože je pravděpodobné, že se po kolekci jen zapráší. Nechte se zlákat naším výběrem toho nejlepšího ze sortimentu Disney x Gucci.

zdroje : 1. , 2. , 3.,

Výstava zahrnuje výtvarníky se silným akcentem na citový vjem, jež v současném i bývalém režimu zažili spoustu svízelností. Divák se v průřezu seznámí s autory zasazenými do historického kontextu, včetně osobních příběhů. Expozice se nezkušenému oku může zdát jako nesourodý chaos, avšak celý koncept má jedno pojítko, a to umělci žijící na okraji společnosti, kteří se protloukají v domovině jako grafici či ilustrátoři. Za hranicemi jsou ve stejný čas za svou práci oslavováni kvůli své neotřelosti. Mnohé z nich bychom nalezli na předních příčkách listiny KGB.

Ve střední části instalace nalezneme bok po boku proslavené umělce společně se zcela anonymními autory. Návštěvník má možnost na vlastní oči vnímat značný rozdíl mezi amatéry a hvězdami velkého formátu.

Název Russia.Timeless, neboli Rusko.Nadčasové, působí až výsměšně k danému obsahu. Na jedné straně se stále opakuje jev popření už notoricky známé temné milosti strany. Na straně druhé urputná snaha obnovit slávu a sílu Ruska. Tohoto tématu se mnozí zlehka dotýkají, ač nevědomky, a poukazují tak na zásadní problémy v systému, které diametrálně rozdělují společnost. Obrazy samotné nejsou nástrojem žádné propagandy či uměleckého aktivismu. Přesto jednotlivá díla srší vtipem, nápaditostí a pronikavou myšlenkou.

zdroje : 1. , 2. , 3. , 4. ,