Režisér Neil Burger, který má na kontě snímky jako Všemocný, Iluzionista, Nedotknutelní či Divergence, se vrací k vlastní tvorbě s filmem Voyagers – Vesmírná mise. V nejnovějším počinu nás přenese do roku 2063, kdy Zemi sužují nemoci a sucho a jedinou šancí lidstva je kolonizovat jinou planetu. Pro tento úkol vědci vychovají 30 dívek a chlapců. Ti jsou od narození drženi v izolaci, aby se připravili na život na vesmírné lodi a nepostrádali vše, co běžný život na Zemi obnáší. Posádka ze začátku ale netuší, že cesta potrvá 86 let a oni tedy nový domov nepoznají a ovoce vesmírné odysey sklidí až jejich budoucí vnoučata.

Skupina, na kterou otcovsky dohlíží nestárnoucí Colin Ferrell, se poslušně věnuje své práci a spíše než živé puberťáky připomíná vycvičené stroje. To se ale změní v momentě, kdy dvojice z nich – Christopher (Tye Sheridan) a Zac (Fionn Whitehead) – odhalí účinky modrého nápoje, jehož prostřednictvím jsou jim denně podávány drogy potlačující emoce a pocity, a rozhodnou se vzepřít. Řád se postupně změní v chaos a nikdo z účastníků mise si neuvědomuje, jestli je větší hrozbou to, co je mimo loď, nebo to, kým se stávají. Film ukazuje křehkou hranici mezi podřízeností a dominancí, otupělostí a procitnutím, mezi řádem a vzpourou.

V hlavních rolích se představí Tye Sheridan, kterého můžete znát z Ready Player One či pozdějších dílů X-Men. Jeho kamaráda a rivala ztvárnil Fionn Whitehead (Dunkerk). Příležitost k tomu ukázat, jak se v hraní potatila, dostala Lily-Rose Depp (Král), dcera Johnnyho Deppa a zpěvačky a herečky Vanessy Paradis.

Film je v některých ohledech dost aktuální – odráží se od znepokojivého faktu oteplování naší planety a v něm po celou dobu přítomná izolace, ať už na Zemi, či později na vesmírné lodi vám s vysokou pravděpodobností připomene pocity související s covidovou situací a lockdownem. Neil Burger v průběhu psaní scénáře provedl rozsáhlý výzkum o vlivu izolace ve vesmíru na lidské chování, studoval agresivitu a násilí způsobené uvězněním. „Celý příběh je o lidské povaze a chování ve vakuu,“ říká režisér. „Vesmírná loď je v podstatě sterilní prostředí, kde celá posádka vypadá téměř jako laboratorní krysy. Sledujeme, jak se v těchto podmínkách chovají a následně i jejich sestup do šílenství. A divíme se… Jsme v jádru opravdu takoví?“

Při sledování Voyagers jsem se ve vzpomínkách vrátila ke své vysokoškolské povinné četbě, jelikož snímek připomíná Pána much – jen vyměňte ostrov za vesmírný koráb a přidejte holky. Posádka se rozdělí na dva tábory, Christopher a Zac jsou na nože jako Ralph a Jack. Chris jako první vysloví pochybnost o misi, myšlenku, že se jejího zdárného konce stejně nedožijí, tak proč si nemůžou dělat, co chtějí? Proč nemohou cítit? Zac tahle slova přetvoří v ideologii a obrátí ji proti němu a zbytku (jemu neloajální) posádky. Jistou podobnost vidím také u filmu Pasažéři (2016), kde ale posádka cestovala v kryospánku.

Po zkouknuti Voyagers – Vesmírná mise mám rozporuplné pocity. Myslím si, že problematika lidské přirozenosti, na kterou se má film převážně zaměřovat, mohla být o něco lépe využita. Způsob výchovy členů posádky byl časovanou bombou. Dodržováním pravidel, následnou vzpourou a demonstrací toho, že ve své přirozenosti lidé inklinují k násilí a nenasytnosti, tvůrci přebarvili koncept snímku na černobílo. Postavy, které kromě práce, spánku a jídla (a pozorování hvězdiček v nekonečném vesmíru), nemají co jiného dělat, nedostanou velkou šanci zazářit a vzbudit u diváka sympatie. Tudíž vám na nich nebude ani moc záležet. Trailer k filmu slibuje akci a vzrušení – jak už toho vyplývajícího z porušování pravidel, tak toho sexuálního. V tomhle směru jsem zklamaná, ale možná jsem jen očekávala příliš od thrilleru určeného spíše mladšímu publiku. Místy jsem se bavila, ale zároveň jsem chtěla víc, jiskra vzrušení pohasínala. Závěrem můžu jedině dodat to, ať se na tohle vesmírné dobrodružství vydáte sami a vytvoříte si vlastní názor.

Zdroj: Bioscop