Psal se rok 1932, když režisér Gustav Machatý vydal film, který se rozhodně zapsal do dějin české kinematografie. Nejen, že byl považován za jedno z nejkrásnějších uměleckých děl, co se obrazu týče, ale diváky zaujal hlavně scénou, ve které se objevuje nahá žena A věřte nám, ve třicátých letech nic takového u filmu nebylo obvyklé.  Jednalo se tak o první film, ve kterém jste něco takového mohli vidět. Samozřejmě se film nevyhnul ani zákazům. Například v sousedním Německu jej sám Adolf Hitler zakázal. Odsoudil ho také vatikánský papež Pius XII. Proto byla tato scéna ve spoustě zemí vystřižena.

Na tu dobu má film i vcelku kontroverzní téma. Mladá dívka, kterou ztvárnila Heda Kieslerová nejkrásnější herečka stříbrného plátna, nenachází uspokojení ve svém vztahu. To najde až v milostném životě s mladým inženýrem. V jejich životech nastává krize, kterou společně zažehnají. Dívka se najde v mateřství, muž v práci. Celý film doprovází minimum dialogů s nádhernou hudbou, tehdy nejžádanějšího hudebního skladatele Giuseppe Becceho.

Světová premiéra Extase proběhla v pražské Lucerně k datu 18. ledna 1933. Film doprovázel orchestr Rádia Journal. Samotný Giuseppe Becce dirigoval předehru. Po šesti týdnech, kdy byl film hrán u nás, se dostal i do světa. Začalo se promítat na Slovensku, ve Francii a Rakousku. Asi největším úspěchem Machatého spojeným s tímto filmem, je získání ceny za nejlepší režii na benátském festivalu v roce 1934.

Extase však není jediným filmem známého režiséra. Podílel se na scénáři i dalších dvou filmech s tématikou erotismu a lásky. Jedním z nich je Erotikon (1929) a dalším Ze soboty na neděli (1931). V ani jednom z nich ale neukázal tolik, co v Extasi.

Zatímco lidé po filmu toužili a lístky v kinech se prodávaly neskutečnou rychlostí, filmoví kritici se vyžívali v psaní recenzí.

„Není v tom velké vůdčí myšlenky, ideje, potřebné tendence. Je zřejmo, že režisér sám považoval (nesuďme zde, do jaké míry právem) děj za věc podřadnou a spíše za přítěž, nutně potřebnou k rozvíjení režijně a obrazově básnických, extatických visí svého nitra, nadřaděnost, svrchovanost tohoto režijního projevu je úplná. (…) Ale ve svrchovanosti této režie je velikost. (…) Extase je svérázným uměleckým činem, i když neodpovídá našim představám o moderním filmu.“ – Bedřich Rádl, Filmové listy

„Machatý zná jen lidi jako živočichy, lidi s jejich pudy a vášněmi, s jejich láskou, bezprostřední a vševládnou. Jeho konflikty nekompromisně kulminují. (…) Jsou tu čtyři lidé a krátký výsek jejich života. Žijí, přijímají, co život dává, dobrého i zlého, lásku i kuli z revolveru. (…) Fotografie hraje v Extasi od počátku rozhodující roli. Není kulisou, výpravou, jak tomu mnohdy bývá. Není také samozřejmým pozadím, mnohem spíše klíčem k porozumění, vysvětlení nálad a změn charakterů jednajících a děje. Je největším hercem i režisérem. Všichni a všechno kolem je jen reflexí, které podmínkou byla právě práce kameramana – Jana Stallicha.“ – Jiří Havelka, Filmový kurýr

„Na měsíc srpen byl organizován italskou vládou v Benátkách mezinárodní filmový festival. (…) Denní tisk přinesl zprávy o nesmírném úspěchu českého filmu, Machatého Extase. Tyto zprávy byly pravdivé. Extase byla prvním úspěchem na slavnostech a Řeka bude druhým. Česká kinematografie dobyla si těmito dvěma díly největšího uznání a neobmezené důvěry. A příčina tohoto úspěchu tkví jedině v tom, že oba filmy mají málo dialogů, že, zvláště Extase, jsou vlastně snímky němými, v nichž řeč je jen formální a v nichž obraz vyjádří vše, co divák potřebuje.“ – Jan Kučera, Kinorevue

Pokud by vás film zaujal a chtěli byste ho vidět, určitě nepohrdněte ani zrestaurovanou verzí z roku 2019. Rozhodně stojí za to.

Zdroj: filmovyprehled.cz

Evo, mohla byste našim čtenářům přiblížit, o čem film Casting na lásku pojednává?

Jedná se o romantickou komedie, která je určená spíše pro ženy. Hlavní hrdinku je čtyřicetiletá žena, herečka toužící po rodině, dětech, které právě krachuje manželství. Rozhodne se, že to tak nenechá, protože právě teď je čas najít toho pravého, když jím není manžel. Jde na první rande, pak na druhé a třetí….a vždycky potká takové podivíny a rande úplně ztroskotá. No a jak to dopadne, tak na to si diváci musí přijít.

Vy sama jste autorkou scénáře, kde jste brala inspiraci? Zažila jste sama podivné rande v praxi nebo někdo z vašich kolegů, kamarádů?

Inspiraci jsem brala hodně od kamarádů ze štábu. Točili jsme spolu před nějakou dobou projekt a během natáčení padaly různé historky, kde kdo byl na rande, jaké to bylo. Řekli jsme si, že by stálo za to, to natočit. Tak jsme si sedli na víno, třeba právě i s Terkou Petráškovou, kde jsme to rozebírali a jako bonus nám pak náš kameraman Pavel Mědílek poslal několikahodinovou nahrávku, kde líčil své vtipné zážitky z randění. Já sama jsem tam přispěla pár zážitky, ale z takového toho raného randění, jinak jsem měla štěstí a nezažila to, co někteří z mých kolegů. Historky ve filmu nejsou doslova autentické, ale odrážejí se od reálných základů.

Nastavujete si i sama sobě zrcadlo po neúspěšném rande a zamýšlíte se, proč to neklaplo?

Jak už jsem říkala v minulé odpovědi, měla jsem docela štěstí a období extra velkého randění už je za mnou. Jinak zrcadlo si nastavuju, protože sama vím, že s ohledem na mou práci, profesní vytížení a tvůrčí duši, to se mnou není jednoduché, tak je dobré udělat si sama sobě zpětnou vazbu.

V současné době je velké společenské téma, že partnerských vztahy jsou komplikované a náročné. Máte nějakou vlastní osvědčenou radu, jak najít toho pravého a mít harmonický partnerský vztah?

Já jsem teď ve vztahu a musím říct, že tím jak natáčím, tak mám kolem sebe dost mužů, mezi kterými jsem často jako žena sama, takže brát je kde, ale otázka je jak to udržet. Myslím, že je důležité se chovat přirozeně, jakmile se přetvařujete, tak to stejně vyjde najevo a vztah ztroskotá. Dále je pak důležitá tolerance z obou stran a důvěra. Pamatuji si, jak jsem po dvou měsících svého současného vztahu odjela na měsíc točit s mužským štábem do Španělska, nebýt s partnerem tolerantní a nevěřit si, už bychom spolu asi nebyli.

Původně měl být Casting na lásku ne film, ale internetový seriál s názvem Randevue, co bylo podnětem, že z toho nakonec vznikl film?

Původně jsme opravdu plánovali internetový seriál. Natočili jsme pilotní díl s názvem Randevue, kde bylo vykresleno jedno rande a pak měl být další díl a tudíž druhé rande. Jenže na seriál a navíc internetový se hůře hledají finance, protože internetová tvorba takové finanční prostředky jako filmová, nenabízí. Aby to nedopadlo tak, že bychom to nakonec museli dotovat z vlastních kapes, začali jsme přemýšlet a napadlo nás, zda bychom mohli prohloubit hlavní postavu a natočit film a vznikl Casting na lásku.

Hlavní role se zhostila herečka Tereza němcová Petrášková, což není úplně známé jméno. Vzešla z konkurzu nebo jste ji oslovila přímo?

S Terkou Petráškovou Němcovou jsem už spolupracovala, takže vím, jaká je, práce s ní mě baví, je neokoukaná, takže jsem ji oslovila přímo. Víte, mě vadí, že když máte ve filmu nějakou star, tak ta může od do, má mnoho jiných závazků a to se na natáčení odrazí. Chci mít kvalitní herce, kteří mají čas dát do natáčení i něco svého vlastního.

Podle čeho jste vybírala další herecké tváře a obsadila je do rolí? Hodnotíte následně po dotočení filmů jejich herecký přínos?

Určité procento herců jsme vybrali, aby měli komerční potenciál od producenta a distributora a jinak jsme vybírali tak, abychom je znali, aby byli příjemní, profesionální, abychom na place měli zkrátka pohodu. Tudíž byli všichni přímo osloveni. Těšit se tak můžete například na Martina Sittu, Václava Vydru, Honzu Čenského, Lukáše Langmajera nebo Zuzku Velichovou. Velmi mě překvapilo, jak obětavé herce máme. Věděli třeba, že budou někam šplhat a když se báli výšek, šli do toho nebo jsme měli herce, který se bál koní a přesto zvládl scénu s koněm. Je milé vidět, jak šli přes bariéry a strachy, aby to zvládli.

Jak dlouho natáčení trvalo a jaké místa jste při natáčení objevili?

Když budu počítat i natáčení pilotního dílu, tak jsme začali loni v květnu, celovečerní film jsme pak začali točit loni na podzim. Poslední dotáčky jsme stihli před koronou a jeden den jsme měli ještě po koroně. Jinak točili jsme v Praze, Červeném Kostelci, Ústí nad Labem, Pecí pod Sněžkou a bylo znát jak je natáčení mimo Prahu jiné. Místní lidé si to více užívají, je to pro ně zážitek. V jednom městečku dokonce vyvolávali rozhlasem, že se točí a kdo by chtěl, ať se jde účastnit komparsu.

Jaký nejvtipnější zážitek z natáčení máte? Určitě se přihodilo dost vtipných momentů. Který se Vám nejvíce vybaví?

Jako první se mi vybaví historka s Lukášem Latinákem, i když myslím, že jemu v tu chvíli do smíchu asi nebylo. Lukáš je slovenský herec, kterému produkce poslala scénář k jeho roli a i scénář celého filmu.  Nějakým nedopatřením mu však nepřišla jedna stránka jednoho obrazu, kde před ním stojí do půl těla nahá slečna. Takže Lukáš přišel na plac a před ním polonahá slečna. On nechápal, co to vlastně točí, já nechápala jeho, nad čím se podivuje, ale pak se to vysvětlilo.

Kromě natáčení se věnujete i výtvarnému umění a literatuře, sama píšete. Co z těchto činností Vás baví více?

Nejvíc mě baví režie. Malbu jsem chtěla dělat původně, takže jsme ji studovala a do toho jsem na střední škole začala psát. Ale hledala jsem něco, kde můžu propojit jak psaní tak tu vizualitu, a to je právě ta režie. Navíc z těch tří oborů je to jediná oblast, kde pracuji s lidmi a konečný výsledek, tedy film, není jenom o mně a mé práci, je to výsledek všech, co na něm pracují. Baví mě na tom to riziko, ten adrenalin, protože jsou věci, které neovlivníte, jak lidské, (např. máte herce, který točí jen jeden den a pak už nemůže a jak to natočíte, tak to bude, už to nezměníte) tak přírodní (např. počasí, chcete slunce a ono prší, nějak to musíte vymyslet).

Co se týká výtvarného umění, chodila jste na kurzy nebo jste samouk?

Jak už jsem říkala, tak jsme studovala Střední uměleckou školu v Jihlavě, kde byla široká škála předmětů, od malby přes keramiku až k písmu.

Kde bychom mohli Vaše malby vidět?

Teď momentálně byly mé obrazy k vidění na Žižkově, Galerii Záliv v Bechyi a v Obrazárně v Želči, ale od 7. září budou mé obrazy součástí společné výstavy Café Vítkov. Popravdě už nemaluji tolik co dříve, protože když roztáhnu v minibytě plátno, tak to není úplně ono. Více se teď věnuji ilustracím knížek. Naposledy to byla sbírka básní od Petra Baťka s názvem Výkřik motýla nebo knížka Bídníci aneb ta naše písnička česká od Jiřího Zídky.

Když máte čas pro sebe, jak ho trávíte?

Já mám velmi ráda přírodu, takže když je to možné, zajdu do přírody. Měla jsme štěstí, že jsem pracovala na projektu Pešky bez hranic, kdy vypnete telefon a chodíte. Takové projekty jsou pro mě zároveň relaxem. A když mám volno, tak jezdím za rodinou na Jižní Moravu.

Mohla byste udělat pozvánku pro naše čtenáře, proč by měli zajít do kina na Váš film?

Přijďte na Casting na lásku, protože je to takový příběh o české Bridget Jones. Vidíte, co se jí odehrává na plátně a zároveň slyšíte její vnitřní hlas, který říká to, co si myslí mnoho žen, ale nahlas to třeba neřeknou. Takovýto voiceover se ve filmech často neobjevuje. Navíc máme neokoukanou hlavní herečku Terku Petráškovou a skvělou hudbu od Dashy. A hlavně je to oddychovka pro zasmání a to teď všichni potřebujeme.

Zdroj fotografií: Eva Toulová, Daniela Hlasová, Jiří Zídka, archiv filmu Casting na lásku, Bontonfilm

A je to tady! Po více jak roce natáčení jde do světa trailer k novinkovému filmu Casting na lásku, který zrežírovala a zároveň k němu napsala scénář Eva Toulová. Ta stojí mimochodem i za snímky, jako je Šťastná a Jak se moří revizoři. Mladá režisérka si pro své „celovečeráky“ vybírá atraktivní tematiku především pro ženy a ani Casting na lásku není výjimkou.

„Film je určený pro ženské publikum a má být ve stylu Deník Bridget Johnesové. Naše hlavní hrdinka tam má také hodně vnitřních voiceoverů,“ okomentovala třicetiletá umělkyně Eva Toulová.

Ústřední postavou romantické komedie je neúspěšná herečka Stela Nebeská, která s blížící se čtyřicítkou zjišťuje, že díru do světa už asi neudělá. Ztrácí angažmá v divadle, kde stejně hrála jen nevýznamné role. Po kariérním neúspěchu přichází i ten osobní, kdy ji manžel začne podvádět a ani se to nijak moc nesnaží skrývat. Stela se zapřisáhne, že se mu stůj co stůj pomstí a najde si někoho, před kým její manžel zbledne závistí. Začne se proto seznamovat, ale co schůzka, to výstřední nápadník a každé rande končí fiaskem.

Romantická komedie o tom, jak všichni pořádní chlapi už vymřeli, nabízí atraktivní obsazení mezi které patří: Terezka Petrášková a v dalších rolích je k vidění Igor Bareš, Martin Sitta, Václav Vydra, Lukáš Langmajer, Milan Šteindler, Valerie Zawadská, Zdeněk Maryška, Jan Řezníček, Jitka Sedláčková, Lukáš Latiňák a mladá filmová tvář Vojtěch Babišta.

Elegán Jan Čenský se kvůli filmu dokonce naučil řídit limuzínu. Jak mu to šlo, se už musíte přesvědčit sami. Stačí si naplánovat v druhé polovině srpna cestu do kina. Premiéra filmu v kinech bude už 13.08.2020. O rok později pak bude mít Casting na lásku televizní premiéru.

Zdroj fotografií: archiv Casting na lásku

Jedním z předávajících bude například statečný muž a skaut Eduard Marek, dále autor románu Skleněný pokoj Simon Mawer, hokejová legenda Martin Hosták, ilustrátor Jaroslav Němeček nebo herecké hvězdy Iva Janžurová a Viktor Preiss.

Nejvíce nominací, celkem dvanáct, získal film Vlastníci režiséra Jiřího Havelky, následuje jej snímek o hrůze a krutosti Václava Marhoula Nabarvené ptáče. Ten získal 11 nominací. O jednu nominaci méně, tedy deset, má film Staříci režiséra Martina Duška vyprávějící o pomstě dvou starých kamarádů za dávné křivdy.

Mimo nominace na nejlepší film, si Českého lva odnesou mj. dámy za nejlepší ženské herecké výkony v hlavní a vedlejší role, muži analogicky za nejlepší herecké role v hlavní a vedlejší roli. Cenu si odnese i režisér za nejlepší režii, kostýmní výtvarník za kostýmy či zvukař za zvuk. Celkem se rozdají sošky v patnácti statutárních kategoriích.

Kdo je dostane? Dívejte se 7. března od 20:00 na ČT.

Zdroj fotografií: facebooková stránka Český lev

Začínal jsi jako gymnazista, který docházel do Výtvarného studia k Šárce Hrouzkové. Posléze sis vybral Michael, což je soukromá škola zaměřená na design.

Rád bych dodal, že ačkoli tato škola není vždy vnímána nejlépe, nemyslím si, že by byla špatná. Ano, jsou tam studenti, kteří nemají vlohy k tomuto oboru, ale to je všude. Podle mě není důležité, z jaké školy vyjdete, ale spíše je to o zapálenosti a vašich schopnostech. 

Tvoje divadelní etapa započala po boku Vladimíra Šauera. Jak tě tento člověk ovlivnil? 

Jednoduše – díky němu jsem nalezl sám sebe. Přišel zcela odlišný svět – nejprve divadlo, posléze televize a časopis. Pak už nebylo jiné cesty. 

Co preferuješ, film nebo divadlo? 

Film, to je to, co bych chtěl dělat – přesněji režii. Na druhou stranu divadlo je výzva. Být součástí toho okamžiku, pobavit nebo rozplakat… To je velké umění, přimět lidi, aby zapomněli na okamžik na své problémy. 

Ty se nevnímáš jako herec, ale hrál jsi v divadle Kolovrat. Tam jsi účinkoval ve Vánoční koledě nebo Evženu Oněginovi. Jak se dostáváš do rolí? 

Období Vladimíra Lenského bylo překrásné, nicméně velmi obtížné. Oslovila mě tehdy režisérka Eva Deáková, když jsem byl ve druhém ročníku na gymnáziu. Celá hra byla ve verších a já jsem poprvé hrál tak velkou roli. Předtím to byly jen menší „štěky“. Zkoušeli jsme v prostorách Národního divadla, ale pak se to hrálo v prostorách Kolovratu, což je menší scéna, kterou jsme uměli prodat. Byla to nejlepší herecká zkušenost, jakou jsem mohl dostat. A můžu upřímně říci, že z ní čerpám dodnes. 

V roce 2014 jsi nahradil svého učitele a stal ses například i moderátorem hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Neměl jsi obavy to přijmout?

Bylo to hrozné. Byl jsem tehdy na filmové soutěži, když  jsem se dozvěděl o skonu pana Šauera. Velmi mě to zasáhlo. Dva dny poté mi nabídli propůjčit svůj hlas městskému rozhlasu. Bez přemýšlení jsem souhlasil, aniž bych si uvědomil, do čeho jsem to nevědomky vstoupil. První hlášení bylo dvě hodiny po pohřbu, což bylo velmi drastické. Dnes je tomu už ale pět let a můj hlas dál zní Litomyšlí. 

I přes tvé úspěchy na různých soutěžích. Jak je možné, že tě nepřijali na FAMU?

Hlásil jsem se celkem čtyřikrát. Třikrát na hranou filmovou režii a letos to byla dokumentární tvorba. Nejprve jsem byl prý příliš mladý, poté jsem byl nazván profesionálem, ale bohužel s filmy pro diváky. V tu chvíli mi to přišlo jako žert. Nicméně abych mohl studovat FAMU, musel bych se zaměřit sám na sebe a ne na diváky. To ale není můj cíl. Rád bavím lidi. 

Mají tvé snímky něco společného? 

Radost ze života a jednoznačně zesměšňování maloměšťáků.

Spolupracoval jsi s bratry Cabany. O co šlo? 

Natáčel jsem pro ně přípravy a zákulisí koncertu Jiřího Korna. Nyní je to v postprodukci.

V jaké televizi nyní působíš? 

Už asi přes rok jsem u České televize. Jsem na pozici střihače. Nicméně například v Českém rozhlase v tuto chvíli připravuji rozhlasové dokumenty. 

Jaký je tvůj pohled na českou kinematografii? 

Český film je, podle mého, kvalitní. Nicméně podléhá financím. Častokrát vzniknou silné filmy s nízkým rozpočtem, ale producenti pak nemají prostředky na propagaci. Takže ten film pak nemá takovou úspěšnost u diváků. To je realita.

Dáváš si předsevzetí? 

Ano, být sám sebou. 

Co bys vzkázal našim čtenářům? 

Choďte na filmy. Plaťte vstupné. Nestahujete, ať máme z čeho žít (smích).

Zdroj : Archiv Dominik Kalivoda, František Renza, Michal Bareš, Tomáš Pleskot

Expozice prezentuje přes 200 originálních kostýmů doplněných mnoha filmovými rekvizitami a fotografiemi z celkem 70 slavných snímků ze stříbrného plátna. Většina z vystavených kostýmů jsou originály zapůjčené z fundusů Barrandovských ateliérů a České televize. Většinu kostýmů z probíhající výstavy nemohla široká veřejnost nikdy spatřit, a tak je tu poprvé možnost vidět to, co lidské oko zatím nespatřilo.  Na základním výběru filmových snímků se podílelo přes 400 tisíc hlasujících diváků a možná právě i vy jste rozhodli, který z filmů je aktuálně na výstavě k vidění.

„Tuto výstavu jsme připravovali déle než dva roky. V posledním roce filmoví odborníci vyhledávali ztracené kostýmy ve fundusech Barrandovských ateliérů. Díky tomu jsme znovu postavili celé scény legendárních československých filmů a seriálů a objevily se nové souvislosti a zákulisní informace týkající se oblíbených snímků,“ říká Robert Vůjtek, ředitel Galerie Tančící dům.

 Zlatá filmová éra mapuje filmové ikony

K vidění je historicky první selfie tyč, kterou používala Betsy v podání Ivy Janžurové ve filmu Zabil jsem Einsteina, pánové!. Oscarem oceněný snímek Ostře sledované vlaky po letech oživuje proslulou scénu s razítkem. Z kultovní trilogie Slunce, seno… filmovníky filmů překvapí originální postel ze scén s babičkou Škopkovou spolu s doplňujícími kostýmy. Výstava věnovaná filmům nezapomíná ani na pohádky a tvorbu pro děti. Ze slavného a velmi oblíbeného seriálu Arabela jsou k vidění kostýmy celé královské rodiny a z filmu Tři veteráni návštěvníky zaujme skoro 15 metrový frňák táhnoucí se přes galerii a krásný kostým princezny Bosany a Pankráce. Kompletní seznam zastoupených filmů, které jsou k vidění na výstavě najdete na oficiálním webu.

Nahlédněte do galerie, co vše můžete vidět na probíhající výstavě

[su_slider source=“media: 49400,49388,49387,49386,49384,49383,49381″ width=“500″ height=“200″ title=“no“ pages=“no“ mousewheel=“no“ autoplay=“0″ speed=“0″]

Celková expozice vzdává hold českému filmu a otevírá se symbolicky ke 120. výročí české kinematografie. V tuto chvíli české kinematografii doposud chybí stálé muzeum, kde by byly zastoupeny české filmové tituly, které si zaslouží ukázat světu. O tom, jestli se ho dočkáme, můžeme zatím snít, ale vy si nesmíte tuto výstavu nechat ujít. Autorkami výstavy jsou Jana Sommerová a Nadia Klempířová. Výstava bude v Galerii Tančící dům otevřena od 16. 5. do 14. 10. 2018  každý den mezi 9:00 a 20:00 hodinou.

Foto: archiv galerie Tančící dům