Sportujeme, abychom něco našli. Rovnováhu mezi tělem a duší. Smysl. Kreativitu. Ticho v hlavě. Sportujeme, protože chceme překračovat svoje limity. Dosáhnout vrcholu. Sportujeme, abychom padali. A vstali. I když to bolí… Představení St.art, které bude poprvé k vidění v holešovických Jatkách78 16. září, oslavuje sport a umění v pohybu. 

Nezávislý novocirkusový soubor Cirk La Putyka založil v roce 2008 Rosťa Novák. Potomek slavné loutkářské rodiny Kopeckých, který ještě jako teenager s divadlem bojoval, nakonec podlehl jeho přitažlivosti. I osobní zkušenost s vrcholovým sportem ho přivedla k nápadu na inscenaci, která už teď vzbuzuje velkou pozornost. „Sport mě vždy naplňoval. Baví mě překonávat hranice, posouvat se, učit se, nevzdat se,“ říká v rozhovoru. Jistě i díky tomuto přístupu se La Putyka stala jedním z nejvýraznějších divadelních fenoménů současné scény.

Láska k pohybu 

Hyperaktivita a problémy se soustředěním vás v dětství přivedly ke sportu. Jak vás ovlivnil a jaký k němu máte vztah dnes?

Sport miluju. Moc rád se na něj i dívám. Vždy mě naplňoval a dostával do stavů, do kterých bych se jinak nikdy nedostal. Bavila mě svoboda i dril. Baví mě překonávat hranice, posouvat se, učit se, nevzdat se. I proto o tom tématu dělám představení.

Jak vás ADHD ovlivňuje jako umělce? V čem může být přínosem a kdy je spíš překážkou?

Určitě přináší kreativitu a energii. Složité pak je čas a energii organizovat. ADHD dokáže tvořit, ale i bořit. Přináší emoční nevyrovnanost, strachy, úzkosti. Se vším tím se učím celý život pracovat. 

V čem se sport a nový cirkus nejvíce přibližují? A kde vnímáte zásadní rozdíl?

Obě disciplíny mluví tělem. Sdílejí jazyk fyzické výdrže, rytmu, emocí, bolesti a touhy překonávat hranice. Rozdíl ale vidím hlavně v cíli – zatímco sport se zaměřuje na výkon a měřitelný výsledek, nový cirkus se snaží o sdílení zážitku, umělecký přesah a emoci. Na rozdíl od sportovců nezažívají herci pocit vítězství ze závodu, nikdo jim nedá medaili ani nezahraje hymnu. Na druhou stranu mají možnost svůj výkon zlepšit, když se jim nepovede představení, zatímco sportovci jde vždy o maximální výkon na konkrétním závodě.

Unikátní představení o sportovcích 

V září uvedete St.art. Přiblížil byste, jak vznikl nápad na inscenaci?

Myšlenku na propojení světa sportu a umění jsem v sobě nosil zhruba sedm let. Cílem bylo vytvořit autentické dílo, které se nebude jen „tvářit“ jako sportovní, ale bude skutečně rezonovat s tím, co sport znamená pro tělo i psychiku. 

Čím je představení specifické? 

St.art se vymyká všemu, co jsme v La Putyce doposud uvedli. Nestaví na klasické dějové linii. Je to fyzická a emoční výpověď o lidech, kteří zasvětili život pohybu. Pracujeme s hlasem, rytmem, dokumentárními výpověďmi i zvukovým designem, který přináší atmosféru zaplněného stadionu přímo do divadla. 

Na vzniku se podíleli špičkoví sportovci a koučové. Spolupracovali jsme například s Vavřincem Hradilkem, Evou Adamczykovou, Karlem Poborským, Jiřím Beranem či Mariánem Jelínkem. Sdíleli s námi své osobní zkušenosti a pocity z tréninků, závodů, výher i nezdarů, které jsme pak propsali do choreografií, výrazových prostředků i celkové atmosféry představení. Přínos těchto zkušeností je pro inscenaci zásadní.

Unikátní je také to, že hlavní roli ve St.artu hraje můj syn Matyáš, který je profesionální sportovec, a že spoluautorem představení je můj bratr Vítek. Dále je netypické, že zkoušky probíhají komplexně, na hotové scéně, kterou stejně ozvučenou a osvětlenou uvidí i diváci. 

Jak už jste zmínil, v představení vystupuje i váš syn Matyáš, sedminásobný mistr republiky ve skoku na trampolíně, který se také začal věnovat hodu oštěpem pod vedením Barbory Špotákové. Jak se na inscenaci podílí?

Matyáš hraje sám sebe – sportovce. Je v celém obsazení jediným vrcholovým sportovcem, jeho účast je autentická, protože se skutečně pohybuje mezi dvěma světy – uměním a špičkovým sportem. Jeho vhled, disciplína a tělesná zkušenost přinášejí do představení autenticitu, kterou bychom jinak nedokázali přenést. On ale není tím jediným článkem našeho obsazení. Je tam celkem osm fantastických členů týmů, kteří mají různý background od tance přes cirkus až po sport. Každý je tím ideálním článkem naší skládačky, která dohromady vytvoří finální tvar, emoci, obraz, pohyb, příběh.

Jaký zatím představení vzbuzuje zájem?

Zájem je veliký – i díky tématu, které je univerzální a srozumitelné širokému publiku. Rád bych tímhle představením propojil dva světy divadla a sportu, protože si myslím, že se až tak neprotínají. Ale oba světy mají ohromné divácké a fanouškovské základny. Všichni se snažíme tvořit s maximálním nasazením, respektem a odvahou, ale nedokážu slíbit, že vytvoříme úspěšné představení. Na to, jak to dopadne, si musíme pár týdnů počkat. 

Jak náročná je příprava? Kolik lidí na představení aktivně trénuje? 

Příprava byla výjimečně náročná – nejen fyzicky, ale i emocionálně. Do projektu je zapojen profesionální tým herců a akrobatů, performerů i technického zázemí. Trénujeme s mentálními kouči, spolupracujeme s choreografy z Řecka a Slovenska. Každý detail hraje roli. Je to jeden z projektů, který je komplexní a jde do maximální hloubky tohoto tématu. Herci prošli zátěžovými testy, tréninky juda, freedivingu, atletické, kordistické či bodytec tréninky. Kompletní tým čítá kolem čtyř desítek lidí, když do něj počítám i sportovce, kteří s námi sdílejí své zkušenosti.

Expo a hvězdná spolupráce

Jaké máte s inscenací plány? Lístky jsou zatím k dostání do prosince. Chcete představení ukázat i mimo Jatka78? 

Máme ambice vyjet s představením do regionů a vyvézt ho i do zahraničí – už teď jednáme s několika festivaly. Fragmenty z představení ukážeme i návštěvníkům českého pavilonu na Expu v Ósace (Cirk La Putyka tam vystoupí 24. července spolu s Českou filharmonií v rámci Českého národního dne, pozn. red.). Téma je mezinárodní, emoce univerzální. Když se to podaří, snad na repertoáru vydrží dlouho. To je můj sen. 

St.art je mimo jiné o překonávání limitů, pádech, bolesti. Co bylo pro vás osobně zatím největší výzvou nebo nejtěžší etapou ve vaší kariéře?

Nejtěžší jsou chvíle nejistoty, kdy nevíte, zda projekt vůbec vznikne, zda vám lidé věří, zda máte co říct. St.art vznikal osm let a jeho cesta nebyla snadná. Ale právě tyto výzvy formují autenticitu a sílu představení.

V tomhle projektu jsem několikrát narazil. Jednou dokonce tak, že jsem se doopravdy úplně ztratil, všechno se mi rozpadlo a já byl v situaci, kdy jsem začínal po x letech prakticky od nuly. To byl jeden z nejtěžších momentů. 

Co dalšího Cirk La Putyka chystá?

Potom, až vylezeme na tuhle osmitisícovku, nás hned čeká další, a to je spolupráce se světově uznávaným choreografem, tanečníkem a hercem Akramem Khanem (podílel se např. na choreografii zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her 2012 v Londýně, pozn. red.). Premiéra je plánovaná na září 2027. Projekt už dva roky zkoušíme střídavě u nás a v Londýně (vše by měl zachytit dokument, který se během příprav představení natáčí, pozn. red.).

Foto: Tomáš Třeštík, archiv Cirk La Putyka, Michal Šula, Jan Strnad, Jana Mensatorová, Jan Mihaliček

Inspirací pro inscenaci Runners se stal citát z knihy Zrozeni k běhu Christophera McDougalla: „Nejvíce běháme, když je nejhůř.“ Režiséři inscenace Rosťa Novák ml. a Vít Nezval se zaměřili na paradox dnešní doby v poklusu. Neustále někam pospícháme, nic nestíháme, žijeme příliš rychle. Ve chvílích odpočinku však řada z nás relaxuje běháním, před veškerým shonem se tak snažíme utéct.

Snažíme se všechno stihnout a to, co jsme nestihli, dohonit. Nestačí být dobří, zítra musíme být lepší. Chceme jít s dobou, ale ta nás už dávno předběhla. Nemůžeme se zastavit, nemůžeme spát nebo si sednout a vypít v klidu šálek kávy a přečíst si od začátku do konce alespoň jeden článek. Musíme běžet, protože nemáme čas. Nemáme čas, protože ten pořád běží. A získat ho je běh na dlouhou trať. 

Inscenace Runners uchopuje pro mnohé bolavé téma. V době time managementu, produktivity, vyhoření, tlaku na výkon, v čase, kdy někteří z nás mají až přehnaně špatný pocit z toho, že se zastaví – pokud vůbec – vyvolává emoce. Aspoň u mě to tak bylo, když jsem v Jatkách78 sledovala herce a zároveň akrobaty z Cirk La Putyka uhánějící na obřím běžeckém páse, který si soubor nechal vyrobit na míru až ve Velké Británii. 

„Jednou chci chytit okamžik a držet ho, aby mi neutekl,“ říká dívka v rozevlátých šatech a s jedním střevícem na noze, kterou ztvárnila Aneta Bočková. „Umím rychle jíst, pít, spát, číst, milovat se… Proč?“ ptá se jindy. Spolu s ní v inscenaci předvádějí bravurní výkon Martin Kadrnožka, Jakub Slovák a Dora Sulženko Hoštová. V některých termínech představení můžete ale vidět jiné herce. 

Když zrovna neběhají, netančí na pásu v zrní, nejezdí na kole nebo neposouvají hranice tradiční artistické disciplíny při úžasném čísle s Cyrovým kolem, tedy velkou akrobatickou obručí, vyprávějí osobní příběhy a přemýšlejí o prožitku času. Jak to, že když sjíždíte na kole prudký kopec, všechno se zastaví? Proč v dospělosti na všechno spěcháme? Co znamená úraz pro někoho, jehož život se točí kolem zběsilé rychlosti cirkusu? I když líčí konkrétní zážitky, mají abstraktní, asociativní povahu. 

Na jevišti je doprovází technik, který si pohrává s rychlostí běžeckého pásu a zkouší odolnost a kreativitu účinkujících, a duo hudebníků (v mém případě Terezie Kovalová a Jan Čtvrtník).

Toto 70minutové představení je svěží, originální, věřím, že i fyzicky dost náročné, a ve své nepřeplácanosti se stává divadelním zážitkem i cirkusovou zábavou s finále, které přiměje nejednoho diváka k ovacím vestoje. 

Na prkna Jatek78 Runners opět vyběhnou v dubnu. Doporučuji včas pořídit lístek, aby vám tento zážitek neutekl. 

Zdroj fotografií: Jatka78