Na scéně vinohradského divadla D21 sledujeme Petru, která se snaží žít dál poté, co byla znásilněna. „Jako bych si nepatřila,“ říká. „Nic jí není“ a zároveň má zničený život. Minulost, kterou chtěla zapomenout, se prolíná se současností a ztrácí hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co si musela namluvit, aby přežila. Psychologické drama Symbióza? je minimalistické, komorní a přitom intenzivní a významné.

V hlavní roli se střídají Josefína Prachařová a Karolína Lea Nováková. Další postavy ztvárňují Maximilián Dolanský nebo Matouš Vyšata, Magdalena Prostá či Veronika Divišová a Filip František Červenka nebo Mikuláš Matoušek. Soubor NEmyslim kolektiv představuje mladé neokoukané tváře a talenty a nebojí se mluvit o tabuizovaných tématech. 

S autorkou a režisérkou Tinou Davídkovou jsme se bavili nejen o vzniku inscenace, ale i o tom, proč je důležité přestat reagovat podle zaběhnutých schémat. „Myslím, že je pro nás psychicky snazší znásilnění vnímat jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Ve chvíli, kdy o takové zkušenosti člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka,“ přibližuje v rozhovoru zkušenost, jejíž četnost potvrzují i data. Podle průzkumu je za život znásilněna každá pátá žena a je prokázané, že nejvíce případů znásilnění přichází od lidí, které oběť dobře zná. O zneužívání mužů se mluví ještě méně, ačkoliv tvoří v průměru 10 % obětí. A často se bojí mluvit, protože se mnohdy setkávají s viktimizací a bagatelizováním tématu. I kvůli prolomení mlčení Symbióza? vznikla. 

Odvaha promluvit 

NEmyslim kolektiv se profiluje jako spolek, který otevírá těžká a opomíjená témata. Co pro tebe znamená „NEmyslet“? 

Nejde o to přestat přemýšlet, ale přestat automaticky reagovat podle naučených schémat. U citlivých témat máme tendenci rychle soudit, radit nebo zlehčovat, protože je to pro nás komfortní. „NEmyslet“ pro mě znamená na chvíli tyhle reflexy vypnout a opravdu naslouchat tomu, co druhý říká – i když je to nepříjemné.

Jak jste se dali dohromady? Ať už s Terezou Keltyčkovou a Kateřinou Vášovou, tak následně s herci a herečkami?

Tereza je moje kamarádka z dětství a zároveň člověk, se kterým sdílím podobný přístup k práci i uvažování. Když jsem jí řekla o nápadu na NEmyslim, okamžitě se rozhodla do něj jít se mnou a dnes drží hlavně organizační stránku. S Kateřinou se známe z vysoké školy – původně jsem ji oslovila kvůli focení, ale postupně z toho vznikla dlouhodobá spolupráce.

U herců jsem od začátku chtěla pracovat s mladou generací. Někoho jsem viděla na jevišti a oslovila ho napřímo, někdo přišel na doporučení. Celé to vznikalo dost přirozeně. 

V repertoáru máte zatím představení Symbióza?. Hra původně vznikla jako projekt tvé bakalářské práce. Proč jsi zvolila zrovna téma znásilnění a posttraumatu?

Protože se o něm mluví hodně zjednodušeně. Ve veřejném prostoru se řeší hlavně samotný čin, ale méně to, co následuje – reakce okolí, pochybnosti, rozpad vztahů a dlouhodobé následky. Zajímalo mě právě to „potom“, které bývá pro člověka často složitější než samotná událost.

Zároveň mám vlastní zkušenost a zjistila jsem, že ve chvíli, kdy o ní člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka a ukáže se, jak běžná ta zkušenost je – jen se o ní většinou mlčí. V tu chvíli mi dávalo smysl to zpracovat a pojmenovat i skrze divadlo. 

Poprvé jsi hru uvedla už v roce 2023. Jak se její podoba změnila pro současnou „verzi 2.0“? 

Původně to byl spíš komorní školní projekt. V nové verzi mají postavy větší prostor a víc pracujeme s perspektivou okolí, ne jen oběti. Ubylo vysvětlování a přibyly situace, ve kterých si divák musí význam poskládat sám. 

Co pro tebe znamená Symbióza? 

V kontextu hry je to pro mě stav, kdy ve vztahu zůstáváme déle, než je pro nás zdravé, jen proto, že sdílíme minulost a je nám ji líto opustit. Není to o blízkosti, ale o neschopnosti se oddělit, i když už to nikomu nepomáhá.

Co pro tebe bylo při zpracovávání tématu znásilnění, při práci s herci na tomto tématu nejdůležitější nebo nejtěžší?

Nejdůležitější pro mě byl empatický přístup k textu i k sobě navzájem. Hned na začátku jsme si řekli, co tím chceme sdělit, aby každý věděl, do čeho vstupuje, a mohl se rozhodnout svobodně. Chtěla jsem, aby se všichni cítili v pohodě a měli jasné hranice – nikdo nemusel jít dál, než chtěl, ale zároveň jsme téma neobcházeli jen proto, že je nepříjemné. Doufám, že se to povedlo. 

Zpracovávat tak silné téma vyžaduje určitou dávku odvahy a síly. Měla jsi ty nebo tvé okolí někdy pochybnosti?

Ano – měla jsem hlavně obavu, aby to nebylo povrchní nebo jen efektní. Zároveň ale pokaždé, když slyším, jak někdo tohle téma zlehčuje nebo se mu vysmívá, je to spíš motivace se ho nebát a mluvit o něm nahlas. Setkávám se s tím v běžném životě velmi často a právě to mě utvrdilo, že je to něco, co zpracovat rozhodně chci.

Konzultovala jsi vznik inscenace s odborníky?

Ano. Tím, že jsem tohle téma sama v životě řešila, konzultovala jsem ho s psycholožkou a zároveň jsme vycházeli z reálných dat a výzkumů organizací, jako je Amnesty International, aby situace v inscenaci odpovídaly realitě.

Otevřená generace 

Podle průzkumu organizace proFem z roku 2023 je za život znásilněna každá pátá žena a denně se u nás stane v průměru několik desítek znásilnění. Přesto je to téma, které stále naráží na ticho a nedůvěru vůči obětem. Proč? Proč si myslíš, že je pro společnost tak těžké ho přijmout jako systémový problém?

Myslím, že je pro nás psychicky snazší vnímat ho jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Přijmout ho jako systémový problém by totiž znamenalo připustit, že souvisí i s každodenní komunikací, stereotypy a reakcemi okolí – tedy s věcmi, kterých jsme všichni nějak součástí. Označit ho za extrémní výjimku nám umožňuje držet si odstup a pocit bezpečí, zatímco realita je mnohem nepohodlnější.

V posledních letech je debata otevřenější, změnila se i zákonná definice znásilnění. Vnímáš posun třeba i ve způsobu, jakým publikum reaguje na inscenaci?

Ano, určitě. Jsem ráda, že se debata kolem tohoto tématu postupně rozšiřuje – čím víc si sdílíme postoje a zkušenosti, tím větší je šance se někam posunout. Vnímám to hlavně u své generace, která je k němu výrazně otevřenější a ochotnější o něm mluvit bez okamžitého zlehčování nebo zpochybňování.

Pro koho je představení vhodné? Proč bys ho doporučila? 

Je určené zhruba od 14 let výš a pak už pro všechny věkové kategorie – věřím, že je to téma, které se nějak dotýká nás všech. Doporučila bych ho proto, že nabízí jiný pohled na znásilnění, především na to, jak vypadá vnitřní prožívání člověka a co se děje, když s tím zůstane sám.

Chcete hrát i pro školy. Budete s představením jezdit i mimo Prahu? 

Se školami začínáme od března. Věřím, že to pro studenty může být něco jiného než běžná prevence a že jim to otevře zájem o celé téma. Určitě bychom rádi oslovili i školy mimo Prahu, bude pak na domluvě, zda budeme jezdit my, nebo oni za námi. Obě varianty by byly skvělé.

Plánujete i nějaký doprovodný program, třeba debaty s psychology nebo organizacemi jako Amnesty International, Konsent, proFem apod.?

Ano, po představeních pro školy budou debaty s psychologem. Budeme se snažit téma víc otevřít a doprobrat. 

Duševní zdraví, vztahy a identita 

Plánuješ v NEmyslim kolektiv primárně uvádět vlastní autorské texty, nebo chceš spolupracovat i s dalšími dramatiky a režiséry?

Ráda bych primárně uváděla autorské texty, ale spolupráci se nebráním. Tvořím s lidmi ráda, takže pokud s někým sdílím podobný pohled a přístup, jsem otevřená i společným projektům.

Jakým dalším tématům by ses chtěla ve své tvorbě věnovat? Prozradíš, na čem dalším aktuálně pracuješ?

Dlouhodobě mě zajímají vztahy v rodině a to, jak formují naši identitu. S tím souvisí i téma mentálního zdraví – jak si neseme věci, o kterých se doma nemluví, a jak se to promítá do dalších vztahů.

Ráda bych se věnovala také prostředí sportu, protože si myslím, že psychický tlak, výkon a často i toxické nastavení vztahů jsou tam pořád hodně opomíjené. Obecně témata, která rezonují s naší generací – hledání identity, nejistota, tlak na úspěch nebo otázka, jak žít autenticky.

Aktuálně si sbírám materiál a rozhovory právě k těmto okruhům a přemýšlím nad dalším autorským projektem, který by na ně navazoval. 

Plánuješ zůstat spíše u dramatické tvorby a režie, nebo píšeš/láká tě psát i jiné texty?

V psaní si téměř nedávám hranice. Vystudovala jsem literární tvorbu a baví mě různé žánry – od poezie přes prózu až po scénáře. Divadlo je pro mě ale určitě nejbližší a nejautentičtější forma vyjádření.

Čemu se dále věnuješ, když zrovna neřešíš divadlo? 

Za poslední dva roky jsem dostala několik zajímavých příležitostí – pracovala jsem na filmových natáčeních, televizních projektech i v oblasti PR. Volný čas nejraději trávím s nejbližšími. Ráda si čtu, hraju golf… Je toho spousta. Ale upřímně – pro mě je divadlo zároveň největší forma relaxu. Ať už ho tvořím, nebo sedím v hledišti jako divák, je to prostor, kde si skutečně odpočinu. 

Jak dále odpočíváš a udržuješ si duševní pohodu?

Kromě divadla je to pro mě hodně času o samotě. I když jsem společenský člověk, potřebuji pravidelně úplně vypnout, nic neřešit a být sama se sebou. Ticho a odstup mi pomáhají si věci srovnat. Zároveň mám kolem sebe opravdu skvělé lidi, o které se můžu opřít. Právě oni jsou pro mě ten největší lék.

Zdroj: NEmyslim kolektiv archiv (Kateřina Vášová)

Ondina

Divadlo na Vinohradech 17. ledna 2026 přineslo nové zpracování inscenace Ondina z roku 1938 od francouzského autora Jeana Giraudouxe. Hra vypráví milostný příběh mezi rusalkou Ondinou a namyšleným rytířem, který ji přivádí na královský dvůr. Prolíná se zde mystický svět vodní říše s povrchním světem panovníků.

Divadlo na Vinohradech původní scénické drama proměnilo v rodinné představení s pestrými kostýmy. Hlavní roli Ondiny hraje Kateřina Elizabeth McIntosh. Uvidíte i další známé tváře, jako jsou Igor Bareš, Naďa Konvalinková, Ondřej Kraus či Jan Šťastný.

Malý princ

Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho asi není třeba představovat. Kniha, která si získala nespočet obdivovatelů po celém světě díky své moudrosti, se dočkala nového divadelního zpracování ve Studiu Dva.

Malého prince ztvárňuje herec a zpěvák Jan Cina, který celý příběh posunul na novou úroveň. Jedná se o muzikálové monodrama – Jan Cina celé představení odehrává sám, s jednoduchými, ale nesmírně efektními rekvizitami. Pro inscenaci vzniklo 16 písní od Kryštofa Marka, které Jan Cina zpívá s neuvěřitelným citem a talentem a které celé představení krásně podtrhují.

My děti ze stanice Zoo

Divadelní soubor M.B.A. Company, který vznikl v roce 2019, přinesl v roce 2025 divadelní adaptaci knihy podle skutečného příběhu My děti ze stanice Zoo. Děj se odehrává v Německu a vypráví příběh třináctileté dívky Christiane F., která je se svými přáteli drogově závislá a živí se prostitucí.

Příběh, který otřásl především celou Evropou, zpracovala tato pražská skupina mladých herců velmi přesvědčivě a s obrovskou energií. Na představení se můžete zajít podívat do pražského Rock Café.

Močál Story

O něco odlehčenější představení, ideální pro milovníky muzikálů, je komedie Močál Story v Hudebním divadle Karlín. Hra je napsaná hudebníkem Ivanem Mládkem a celý příběh je složen z jeho písní.

Hravá komedie s barevnými kulisami je určena všem generacím. Na jevišti uvidíte postavy z Mládkových písniček, jako jsou Jožin z bažin, Linda, Medvědi, Jenda Benda a další. Představení doprovází živá kapela Felixe Slováčka Jr. Hrají zde například Barbora Munzarová, Iva Pazderková, Martin Sobotka či Jan Vlas.

Klan Baťa

Představení, na které si ještě budeme muset počkat, ale vše nasvědčuje tomu, že půjde o trhák, je muzikál Klan Baťa. Premiéra je plánována na 16. června 2026 na Letní scéně Musea Kampa.

Inscenace ukáže, jak jediná rodina dokázala z malého obuvnického obchodu vybudovat světové impérium, a zároveň připomene 150. výročí narození Tomáše Bati. Herecké obsazení je skutečně hvězdné – objeví se Marek Lambora, Oskar Hes, Tomáš Klus, Daniel Krejčík, Tomáš Sean Pšenička a Šimon Opp.

Foto: Divadlo na Vinohradech, Studio Dva, M.B.A. Company, Hudební divadlo Karlín, Museum Kampa

Ceny Thálie

Ceny Thálie patří mezi nejprestižnější a nejuznávanější ocenění, které může divadelní herec v České republice získat. Svou prestiží v průběhu let předčily i dřívější Ceny Alfréda Radoka, které byly symbolem divadelní kvality. Za provozem Cen Thálie stojí Herecká asociace, jež je uděluje od roku 1994. Mezi držitele Cen Thálie patří například Iva Janžurová, Karel Roden, Simona Stašová či Jan Potměšil.

Ceny se udělují za mimořádné jevištní výkony v šesti kategoriích: činohra, opera, balet, tanec a pohybové divadlo, muzikál, opereta a jiné hudebně-dramatické žánry. V těchto kategoriích se udělují dvě ceny – za mužský a ženský výkon. V roce 2020 byly přidány dvě nové kategorie, kde se uděluje pouze jedna cena: alternativní divadlo a loutkové divadlo.

Ocenění umělci 2025

Kromě samotné ceny za mimořádný jevištní výkon, která bude vyhlášena až na slavnostním večeru, se udělují i další ocenění, jejichž držitelé jsou již známi. Cenu České akademie divadelníků za mimořádný přínos českému divadelnímu umění získal scénograf Jan Dušek. Jednou z nejvýznamnějších je Cena za celoživotní umělecké mistrovství, kterou v činohře obdrží Dana Syslová a Ladislav Frej, v opeře Natalia Achaladze Romanová, v baletu, tanci a pohybovém divadle Alice Kvasnicová, v muzikálu a jiných hudebně-dramatických žánrech Jan Ježek a v alternativním divadle Lenka Machoninová.

Ocenění Cena Thálie za šíření divadelního umění si převezme Jakub Špalek, zakladatel jednoho z prvních soukromých divadel – divadelního spolku Kašpar. Neopomenutelné je i ocenění pro mladého umělce či umělkyni do 33 let v oboru činohry, které letos získal Viktor Zavadil. Stejně jako cenu za mimořádný jevištní výkon, se Cenu pro zahraniční umělce dozvíme až 1. listopadu.

Nominace 2025

Činohra

Ženský výkon: Denisa Barešová jako Ema Bovaryová (Paní Bovaryová), Tereza Dočkalová jako Olja (Máma) a Andrea Elsnerová jako Hana (Hana).

Mužský výkon: Petr Panzenberger jako Roman (Perníkář), Marcel Rošetzký jako Sládek (Audience) a Tomáš Šulaj jako Boris Berezovskij (Vlastenci).

Opera

Ženský výkon: Maida Hundeling jako Turandot (Turandot), Petra Alvarez Šimková jako Regan (Lear) a Lívia Obručník Vénosová jako Maryša (Maryša).

Mužský výkon: Marcel Beekman jako Platée (Platée), Martin Javorský jako Rodolfo (Bohéma) a Michal Lehotský jako Lízal (Maryša).

Balet, tanec a pohybové divadlo

Ženský výkon: Chanell Cabrera Sansón jako Kitri (Don Quijote), Romina Contreras jako Manon (L’Historie de Manon) a Anna Yeah jako Roxana (Cyrano de Bergerac).

Mužský výkon: Federico Ievoli jako Des Grieux (L’Historie de Manon), Albert Kaše jako Jonathan Livingston Racek (Jonathan Livingston Racek) a Lukas Lizama Garrido za sólový výkon (Mystical Self).

Muzikál, opereta a jiné hudebně-dramatické žánry

Ženský výkon: Monika Absolonová jako Judy Garland (Judy), Alžběta Bartošová jako Elisabeth (Elisabeth) a Markéta Pešková jako Paní Danversová (Rebecca).

Mužský výkon: Lukáš Adam jako Luigi Lucheni (Elisabeth), Jan Kříž jako Maxim de Winter (Rebecca) a Jan Sklenář jako Beetlejuice (Beetlejuice).

Alternativní divadlo

Sára Arnstein za performerský výkon (Wonderland), Anežka Hessová jako Anežka (Můj Hood), Eliška Mesfin Boušková jako Eliška (Jak vytáhnout kořeny), Martin Talaga za performerský výkon (PiNKBUS slovenský a žiadný iný) a kolektiv účinkujících za kolektivní performerský výkon (Headbanger).

Loutkové divadlo

Šimon Dohnálek jako Řehoř Samsa (Proměna), Kristýna Franková za herecký výkon (Čáslavská – Tokio 1964), Bořek Joura jako Pes Paličák (Pes Paličák), Martin Matejka jako Johan (Golem) a Pavel Smolárik jako Olí (Gulliverovy cesty).

Kde sledovat?

32. ročník slavnostního předávání Cen Thálie se uskuteční v historické budově Národního divadla v Praze, za podpory Ministerstva kultury a pod záštitou ministra kultury Martina Baxy. Začátek je 1. listopadu od 20 hodin a přímý přenos bude možné sledovat na programu ČT1. Večerem bude provázet oblíbený herec Miroslav Hanuš.

Foto: Ceny Thálie, iDnes

Tvůrci se v nové hře ptají: Komu máme věřit? A současně zkoumají způsoby, jakými fungují dezinformace, manipulace i osobní a společenská odpovědnost. „Téma manipulace jsme chtěli sledovat na konkrétním příběhu a postavách, a proto jsme napsali hru o dědici obří továrny, která svou činností poškozuje klima. Nový vlastník firmy, ztvárněný Danem Kranichem, musí pochopit ekosystém jejího fungování a mechanismy komunikace. Zároveň se ocitá ve střetu osobních a veřejných zájmů,“ říkají hlavní tvůrci inscenace Lenka Dombrovská a Tomáš Loužný.

Klimatická dezinformace jako drama

Inspirací se stala kniha Továrna na lži sociologa Vojtěcha Pecky, nominovaná na Magnesii Literu v kategorii publicistika v roce 2024. Pecka v knize odkrývá síť klimatických dezinformací a lobby fosilního průmyslu. V inscenaci zazní také verše básníka Radka Štěpánka a odráží se v ní myšlenky a poznatky Hany Librové (Pestří a zelení).

Pro inscenátory jsou podstatné také odvěké otázky viny a odpovědnosti, proto se rozhodli do struktury představení zapojit volbu, která určí, jak se vyvine osud hlavního hrdiny. Po boku Dana Kranicha dále vystoupí Andrea Uhlík Berecková, Jakub Jelínek a Jan Strýček.

Jízdárna Savarin, budova z 18. století, jež se nachází v ulici V Cípu v centru Prahy, jistě podtrhne atmosféru hry. Její rozsáhlý a zašlý prostor evokuje dávnou slávu velkolepé továrny i blížící se apokalypsu. Vstup je na vlastní nebezpečí. V říjnu se Jízdárna Savarin mimochodem zapojí i do oblíbeného Signal Festivalu – stane se místem pro jednu z instalací. 

Divadlo s minimální uhlíkovou stopou

Ekologické téma nezůstává jen u obsahu hry. Tvůrci se rozhodli používat udržitelné materiály a experimentovat s přírodními, recyklovanými nebo plně recyklovatelnými a kompostovatelnými materiály, a to jak ve scénografii Eriky Majdišové, tak ve všech dalších složkách týkajících se tvorby a propagace inscenace. Po premiéře 24. září budou následovat reprízy do 27. září.

O krok blíž konci i začátku 

Česká továrna na lži vznikla pro 32. ročník festivalu …příští vlna/next wave…, který proběhne 20.–29. září v Praze a 3.–5. října v Brně. Festival je známý svou otevřeností vůči novým formám a netradičním místům. Letos se opět zaměří na společenská témata, ekologii, politiku či otázky identity.

Letošní motto tradičního podzimního setkání divadelní, hudební, taneční, literární, výtvarné a jiné alternativy zní KROK PŘED KONCEM. „Nemá ale způsobovat depresi, protože každý konec je zároveň začátkem. A záleží jen na nás, zda bude lepší. Většina inscenací má politické, sociální či ekologické téma. Umělci se vyslovují k současnému světu, a to také pohledem do minulosti, ze které je možné se poučit. Budoucnost ale rozhodně nevidí černočerně,“ vysvětluje Lenka Dombrovská, která je zároveň kurátorkou festivalu. 

Vedle inscenace spolku DÍLO program festivalu přinese například:

• premiéru inscenace se silnou hudební a zvukovou složkou Your Silence Will Not Protect You v režii Masakru Elsinor, ve které zazní prohlášení ruských politických vězňů,
• hudebně-dramatickou kompozici Matko Boží, vyžeň Putina režiséra Jiřího Austerlitze Adámka,
• autorskou operu Proč je taková? souboru RUN OPERUN a Báry Viceníkové, inspirovanou osudem Rosemary Kennedy, sestry prezidenta J. F. Kennedyho, která byla podrobena lobotomii,
• audiowalk Lovci mají oči pro pláč o návratu vlků.

Brněnskou část festivalu uzavře performance Dobre už bolo Karola Fila, která pojednává o generačním střetu studenta umění a jeho dědy, vysloužilého slovenského agrárníka. Nebude chybět tradiční Udělování Poct za alternativní umění, letos v pražské Čítárně Unijazz. Vstupenky na festival můžete zakoupit na GoOut.  

Sportujeme, abychom něco našli. Rovnováhu mezi tělem a duší. Smysl. Kreativitu. Ticho v hlavě. Sportujeme, protože chceme překračovat svoje limity. Dosáhnout vrcholu. Sportujeme, abychom padali. A vstali. I když to bolí… Představení St.art, které bude poprvé k vidění v holešovických Jatkách78 16. září, oslavuje sport a umění v pohybu. 

Nezávislý novocirkusový soubor Cirk La Putyka založil v roce 2008 Rosťa Novák. Potomek slavné loutkářské rodiny Kopeckých, který ještě jako teenager s divadlem bojoval, nakonec podlehl jeho přitažlivosti. I osobní zkušenost s vrcholovým sportem ho přivedla k nápadu na inscenaci, která už teď vzbuzuje velkou pozornost. „Sport mě vždy naplňoval. Baví mě překonávat hranice, posouvat se, učit se, nevzdat se,“ říká v rozhovoru. Jistě i díky tomuto přístupu se La Putyka stala jedním z nejvýraznějších divadelních fenoménů současné scény.

Láska k pohybu 

Hyperaktivita a problémy se soustředěním vás v dětství přivedly ke sportu. Jak vás ovlivnil a jaký k němu máte vztah dnes?

Sport miluju. Moc rád se na něj i dívám. Vždy mě naplňoval a dostával do stavů, do kterých bych se jinak nikdy nedostal. Bavila mě svoboda i dril. Baví mě překonávat hranice, posouvat se, učit se, nevzdat se. I proto o tom tématu dělám představení.

Jak vás ADHD ovlivňuje jako umělce? V čem může být přínosem a kdy je spíš překážkou?

Určitě přináší kreativitu a energii. Složité pak je čas a energii organizovat. ADHD dokáže tvořit, ale i bořit. Přináší emoční nevyrovnanost, strachy, úzkosti. Se vším tím se učím celý život pracovat. 

V čem se sport a nový cirkus nejvíce přibližují? A kde vnímáte zásadní rozdíl?

Obě disciplíny mluví tělem. Sdílejí jazyk fyzické výdrže, rytmu, emocí, bolesti a touhy překonávat hranice. Rozdíl ale vidím hlavně v cíli – zatímco sport se zaměřuje na výkon a měřitelný výsledek, nový cirkus se snaží o sdílení zážitku, umělecký přesah a emoci. Na rozdíl od sportovců nezažívají herci pocit vítězství ze závodu, nikdo jim nedá medaili ani nezahraje hymnu. Na druhou stranu mají možnost svůj výkon zlepšit, když se jim nepovede představení, zatímco sportovci jde vždy o maximální výkon na konkrétním závodě.

Unikátní představení o sportovcích 

V září uvedete St.art. Přiblížil byste, jak vznikl nápad na inscenaci?

Myšlenku na propojení světa sportu a umění jsem v sobě nosil zhruba sedm let. Cílem bylo vytvořit autentické dílo, které se nebude jen „tvářit“ jako sportovní, ale bude skutečně rezonovat s tím, co sport znamená pro tělo i psychiku. 

Čím je představení specifické? 

St.art se vymyká všemu, co jsme v La Putyce doposud uvedli. Nestaví na klasické dějové linii. Je to fyzická a emoční výpověď o lidech, kteří zasvětili život pohybu. Pracujeme s hlasem, rytmem, dokumentárními výpověďmi i zvukovým designem, který přináší atmosféru zaplněného stadionu přímo do divadla. 

Na vzniku se podíleli špičkoví sportovci a koučové. Spolupracovali jsme například s Vavřincem Hradilkem, Evou Adamczykovou, Karlem Poborským, Jiřím Beranem či Mariánem Jelínkem. Sdíleli s námi své osobní zkušenosti a pocity z tréninků, závodů, výher i nezdarů, které jsme pak propsali do choreografií, výrazových prostředků i celkové atmosféry představení. Přínos těchto zkušeností je pro inscenaci zásadní.

Unikátní je také to, že hlavní roli ve St.artu hraje můj syn Matyáš, který je profesionální sportovec, a že spoluautorem představení je můj bratr Vítek. Dále je netypické, že zkoušky probíhají komplexně, na hotové scéně, kterou stejně ozvučenou a osvětlenou uvidí i diváci. 

Jak už jste zmínil, v představení vystupuje i váš syn Matyáš, sedminásobný mistr republiky ve skoku na trampolíně, který se také začal věnovat hodu oštěpem pod vedením Barbory Špotákové. Jak se na inscenaci podílí?

Matyáš hraje sám sebe – sportovce. Je v celém obsazení jediným vrcholovým sportovcem, jeho účast je autentická, protože se skutečně pohybuje mezi dvěma světy – uměním a špičkovým sportem. Jeho vhled, disciplína a tělesná zkušenost přinášejí do představení autenticitu, kterou bychom jinak nedokázali přenést. On ale není tím jediným článkem našeho obsazení. Je tam celkem osm fantastických členů týmů, kteří mají různý background od tance přes cirkus až po sport. Každý je tím ideálním článkem naší skládačky, která dohromady vytvoří finální tvar, emoci, obraz, pohyb, příběh.

Jaký zatím představení vzbuzuje zájem?

Zájem je veliký – i díky tématu, které je univerzální a srozumitelné širokému publiku. Rád bych tímhle představením propojil dva světy divadla a sportu, protože si myslím, že se až tak neprotínají. Ale oba světy mají ohromné divácké a fanouškovské základny. Všichni se snažíme tvořit s maximálním nasazením, respektem a odvahou, ale nedokážu slíbit, že vytvoříme úspěšné představení. Na to, jak to dopadne, si musíme pár týdnů počkat. 

Jak náročná je příprava? Kolik lidí na představení aktivně trénuje? 

Příprava byla výjimečně náročná – nejen fyzicky, ale i emocionálně. Do projektu je zapojen profesionální tým herců a akrobatů, performerů i technického zázemí. Trénujeme s mentálními kouči, spolupracujeme s choreografy z Řecka a Slovenska. Každý detail hraje roli. Je to jeden z projektů, který je komplexní a jde do maximální hloubky tohoto tématu. Herci prošli zátěžovými testy, tréninky juda, freedivingu, atletické, kordistické či bodytec tréninky. Kompletní tým čítá kolem čtyř desítek lidí, když do něj počítám i sportovce, kteří s námi sdílejí své zkušenosti.

Expo a hvězdná spolupráce

Jaké máte s inscenací plány? Lístky jsou zatím k dostání do prosince. Chcete představení ukázat i mimo Jatka78? 

Máme ambice vyjet s představením do regionů a vyvézt ho i do zahraničí – už teď jednáme s několika festivaly. Fragmenty z představení ukážeme i návštěvníkům českého pavilonu na Expu v Ósace (Cirk La Putyka tam vystoupí 24. července spolu s Českou filharmonií v rámci Českého národního dne, pozn. red.). Téma je mezinárodní, emoce univerzální. Když se to podaří, snad na repertoáru vydrží dlouho. To je můj sen. 

St.art je mimo jiné o překonávání limitů, pádech, bolesti. Co bylo pro vás osobně zatím největší výzvou nebo nejtěžší etapou ve vaší kariéře?

Nejtěžší jsou chvíle nejistoty, kdy nevíte, zda projekt vůbec vznikne, zda vám lidé věří, zda máte co říct. St.art vznikal osm let a jeho cesta nebyla snadná. Ale právě tyto výzvy formují autenticitu a sílu představení.

V tomhle projektu jsem několikrát narazil. Jednou dokonce tak, že jsem se doopravdy úplně ztratil, všechno se mi rozpadlo a já byl v situaci, kdy jsem začínal po x letech prakticky od nuly. To byl jeden z nejtěžších momentů. 

Co dalšího Cirk La Putyka chystá?

Potom, až vylezeme na tuhle osmitisícovku, nás hned čeká další, a to je spolupráce se světově uznávaným choreografem, tanečníkem a hercem Akramem Khanem (podílel se např. na choreografii zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her 2012 v Londýně, pozn. red.). Premiéra je plánovaná na září 2027. Projekt už dva roky zkoušíme střídavě u nás a v Londýně (vše by měl zachytit dokument, který se během příprav představení natáčí, pozn. red.).

Foto: Tomáš Třeštík, archiv Cirk La Putyka, Michal Šula, Jan Strnad, Jana Mensatorová, Jan Mihaliček

Do Prahy zavítal kus živoucí britské hudební historie. Muzikál inspirovaný románem Gastona Lerouxe je považován za jeden z největších divadelních úspěchů všech dob. Mistrovská hudba Andrewa Lloyda Webbera, včetně ikonických písní jako Music of the Night, Think of Me a All I Ask of You, podtrhuje emotivní intenzitu příběhu o tajemném muži, jenž se skrývá v temných zákoutích pařížské opery a prožívá tragickou lásku k mladé zpěvačce Christine Daaé. 

Dlouhodobý mezinárodní úspěch

Představení již zhlédlo 160 milionů diváků v 21 jazycích ve 193 městech a 46 zemích světa. Muzikál získal 70 hlavních divadelních cen včetně sedmi cen Tony a čtyř cen Olivier, mezi kterými je i cena za nejlepší muzikál. Původní inscenace měla premiéru v londýnském Her Majesty’s Theatre ve West Endu v roce 1986, kde se hraje nepřetržitě již 38 let. Dva roky po světové premiéře se muzikál uvedl na Broadwayi, kde ho taktéž diváci mohou vidět i dnes. Vznikla také celovečerní filmová verze muzikálu z roku 2004. Režíroval ji Joel Schumacher a hlavní role si zahráli Gerard Butler (Fantom), Emmy Rossum (Christine) a Patrick Wilson (Raul).

„Máme velkou radost, že tento mimořádný kulturní počin můžeme uvést i v Praze. Představení nadchne milovníky divadla i silné hudby, která po desetiletí inspiruje napříč generacemi,“ říká k představení Denis Maizner za českého partnera TicketLIVE.

Pokřivený vztah vyvržence společnosti 

Fantom Opery (Nadim Naaman) je kvůli svému znetvoření společensky vyloučeným jedincem, který se rozhodne být duchem opery, aby si vytvořil moc a postavení, které nemá. Děsí, manipuluje a vraždí, aby získal to, co chce. Žije v jeskyni pod operou, kde se věnuje hudbě. Vášeň pro ni sdílí s mladičkou Christine (Georgia Wilkinson). Ta tančí v baletním sboru opery, ale časem, když má zaskočit za primadonu Carlottu (Lara Martins), se projeví krásným zpěvem. A to právě i proto, že je pro ni Fantom tajemným učitelem, „andělem hudby“. Fantom vedení opery v dopisech nakáže, aby se Christine představila v hlavní roli nové opery. Do ní je ale obsazená Carlotta. Christine se navíc zamiluje do vikomta Raoula de Chagny (Dougie Carter), nového patrona opery. Divadlo tak vinou zhrzeného Fantoma čeká série neštěstí. 

Na běžné standardy se jedná o poněkud bizarní příběh, jelikož zamilovaný muž, který postrádá sociální dovednosti a je emocionálně roztěkaný, Christine pronásleduje a nakonec ji i unese a chce, aby s ním byla. Na jednu stranu se opájí svou velikostí, na druhou je tragickou figurkou s tváří zakrytou maskou, která se trápí. Publikum k němu tedy může mít ambivalentní vztah, litovat ho a zároveň jím opovrhovat kvůli činům, které má na svědomí. Možná byste si i přáli, aby s ním Christine zůstala, mnozí by jí spíše radili, ať se od něj drží co nejdál. 

Napětí, romantika a ikonická hudba 

Premiéra v Kongresovém centru byla velkým zážitkem. Známá hudba vás chytne od prvních tónů, orchestr i pěvecké výkony jsou špičkové. Nadim Naaman (hrál i Raoula mezi lety 2015 a 2017 a mimochodem je také spoluautorem muzikálu Broken Wings) v roli Fantoma vystřihl emotivně silný herecký výkon, a hlavně škálu pěveckých barev od šepotu po řev. Georgia Wilkinson je jako Christine skvělá (v některých představeních ji alternuje Bridget Costello). Celkově se na jevišti vystřídalo bezmála 100 herců a hudebníků a neuvěřitelných 230 kostýmů (skládajících se z více než 1000 jednotlivých částí). Kulisy jsou velmi zdařilé. Představení je plné ryze analogových, ale stále funkčních divadelních efektů, od otáčivého hlediště, přes Fantoma na lodi až po padající lustr, který je široký 3,2 metru a těžký 650 kilogramu. Jeho sestavení trvá několik hodin a podílí se na něm tým techniků. Každý pád lustru o rychlosti 2,5 metru za vteřinu je synchronizovaný s hudbou a světelnými efekty. Vzhledem k tomu, v jakém prostředí se děj muzikálu odehrává, vás nečeká jen jeden styl zpěvu a hudby. Nebudete ochuzeni ani o baletní scény. 

Přesto, že se jedná o původní zpracování muzikálu, režisér Stephen Barlow udělal prý hodně pro to, aby našel jiné způsoby, jak mohou být věci interpretovány, osvěžil a modernizoval celé představení. Zatímco inscenace, která se hraje na West Endu, staví hodně na choreografiích a tricích a je více stylizovaná, představení, které můžete vidět v Praze je člověku bližší a diváka tak může více zasáhnout. 

Představení v Kongresovém centru doprovází české titulky, takže se nemusíte bát, že byste nevěděli, o co na jevišti jde (i když některé věci si musíte tak jako tak domyslet, plus místy titulky trochu haprovaly  – i když já osobně na ně moc nekoukala, a to i proto, že jsem je měla z balkonu a místa ve třiadvacáté řadě docela daleko). Uvedení slavných muzikálů v originální podobě je v ČR poměrně vzácné. Česká premiéra Fantoma opery byla 13. září 2014 v divadle GoJa Music Hall na pražském Výstavišti. 

V prodeji jsou vstupenky na celkem 23 představení. 

Zdroj: produkce The Phantom of the Opera

„Hubená jako lunt, ale v očích blesky“, taková je nezletilá Ema Černá, která se z dysfunkční rodiny dostala do dětského domova, později si prošla pěstounskou péčí a zažila i pasťák. Skutečným příběhem dívky, která vyrůstala v období husákovského Československa 80. let, se inspirovalo divadelní představení Amerikánka.

O inscenaci, která měla na holešovické scéně Jatek78 premiéru v roce 2018, je stále velký divácký zájem. Dočkala se několika modifikací a také zfilmování v období covidové pandemie (ke zhlédnutí je na např. na webu iVysílání v rámci trilogie Divadlo ve filmu). Režie a produkce představení i následného filmu se chopil Viktor Tauš. Ten Amerikánku dokonce původně ve spolupráci s Evitou Naušovou sepsal do filmového scénáře, který v Cannes získal v roce 2014 cenu za nejlepší nerealizovaný scénář. Pro divadlo ho upravil David Jařab.

Dvojjedinou roli protagonistky Emy ztvárnily Tereza Ramba a Eliška Křenková. A jsou v ní skvělé. Funguje mezi nimi silná herecká symbióza, role se chopily s grácií a divákům předvádí autentickou, emocemi i hereckým výkonem nabitou podívanou. Tereza Ramba ztvárňuje Eminu vzpurnější a dominantnější část, Eliška Křenková její zranitelnější a váhavější já. Dívčin silný a krutý osud divákům předávají místy nenásilně odlehčený dětsky naivním a situačním humorem, takže není představení až tak psychicky náročné, jak by se někteří mohli obávat. To ale neznamená, že chybí vypjaté a smutné scény.

S Emou divák během 90minutového představení prožije osm let. Dívka, kterou opustila matka, nezná svého otce a musela se rozloučit i se sourozenci, se po celou dobu nepříznivého života v nepohodlí svých druhých „domovů“ drží představy, že se s nimi opět shledá, že se podívá do Ameriky, kde údajně žije její tatínek. Žije v iluzi, touží po svobodě. K naplnění této představy je o krůček blíž v závěru představení, kdy se s ní divák loučí chvíli před jejími osmnáctinami v listopadu 1989.

Jednotlivé scény nerušivě rozdělují hudební vystoupení. Písně vystihují sentimentální touhu po něčem, co hlavní postava postrádá, co je jí vzdálené. Jako kulisa v novější podobě představení slouží hromada oblečení, se kterým herečky v průběhu představení různě manipulují.

Na prkna Jatek78 se tato mrazivá a víceméně nadčasová sonda do života opuštěných dětí, vrátí opět v březnu a květnu. Doporučujeme včas pořídit lístek, aby vám tento silný zážitek neutekl. 

Vedle představení vznikla také kniha, za kterou stojí fotograf Tomki Němec. Polovina výtěžku z jejího prodeje putuje na podporu organizace Dobré víly dětem, která se věnuje pomoci dětem z dětských domovů. Zároveň je v Jatkách78 k vidění show Snowflakes, živý trailer k filmové Amerikánce, představení, které má podobu muzikálu, činohry a módní přehlídky. V divadelní show jsou autentické zpovědi dětí, které hrají ve filmu. Jedná se o děti z dětských domovů a vydělených skupin spojených s dětmi z klasických rodin. Snowflakes dává divákům jedinečnou šanci zažít energii a smysluplnost integrace těchto neobyčejných dětí plných energie, radosti a odhodlání, a je další kapitolou příběhu o tom, že naději, pokud se jí nerozhodneme vzdát sami, nám nikdo vzít nedokáže. Vedle více než 30 dětí uvidí diváci i zpěváky Adonxse, Annabelle či Thomase Seana Pšeničku. 

Zdroj fotografií: Jatka78 (Bet Orten)

Letní Letná má za sebou devatenáct let na scéně předních divadelních festivalů, a to nejen v českém, ale i mezinárodním kontextu. Za svou historii festival uvedl na 2 tisíce představení, které navštívilo více než půl milionu diváků. Letos se můžete mimo jiné těšit na představení Pocta novému cirkusu v podání českých artistů z Cirk La Putyka, Losers Cirque Company a AirGym Art Company, akvabel pražského SK Neptun a oblíbeného švédského Cirkusu Cirkör. To uvede jen dvakrát – v předvečer oficiálního zahájení, 16. srpna, a následující den. Obě uvedení jsou přístupná zdarma a začínají ve 21 hodin. Vůbec poprvé ožije také nová vodní nádrž v Letenských sadech (v blízkosti Hanavského pavilonu), nad kterou vytvoří více než 50 umělců působivou show, ve které se budou mísit čtyři živly: oheň, vzduch, voda a láska. 

„Tímto představením chceme společně oslavit žánr nového cirkusu a ukázat, kam jsme se za 20 let naší existence posunuli. Chceme, aby diváci odcházeli ohromeni a nadšeni pro nový cirkus, a také aby viděli, že Česko má v tomto žánru úroveň srovnatelnou s tou světovou,“ říká k zahájení letošního festivalu jeho výkonná ředitelka Ivana Pěkná Vrbíková. V původním švédském představení se propojuje synchronizované plavání se současným cirkusem. Na míru koncipované site-specific představení na pražské Letné zavede diváky ve svém příběhu nad i pod hladinu vody. Představení nabídne poetický a vizuálně ohromující zážitek, ve kterém se prolínají vzdušná a vodní akrobacie i úchvatné formace.

Naplněnou výzvu pro Ivanu představuje také přechod provazochodkyně Tatiany Mosio Bongonga přes Vltavu v roce 2019. O jejím nevídaném výkonu se Ivaně a štábu podařilo natočit dokument Provazochodkyně nad Prahou.

Festival odstartuje premiéra nové multimediální tanečně-akrobatické show LOOP od Losers Cirque Company, a to 16. srpna od 19 hodin. Další reprízy představení inspirovaného cykly času, rutiny a životní i situační repetice, budou v následujících dnech, 17. a 18. srpna.

Za zmínku dále stojí tvorba NoFit State, který uchvátil diváky na Letní Letné zcela vyprodaným představením Bianco v roce 2015. Vrací se ve velkém, jak je publikum této britské cirkusové stálice zvyklé. Nová divoká inscenace Sabotage se odvážně staví proti zaběhlým stereotypům a normám, a nabízí tak nevšední prožitek.

Návštěvníky čeká kromě večerních představení i bohatý divadelní program pro děti a také doprovodný program, který je pro ně připraven z velké části zdarma a probíhá celý den. Od workshopů přes výtvarné či cirkusové dílny po koncerty a open air akce. Pro děti jsou připraveny i příměstské tábory. A pro rodiče pak tzv. Noční hlídka – hlídání dětí během představení. Ve festivalovém areálu se nachází několik odpočinkových zón, stánků s občerstvením i barů, tudíž v něm můžete pohodlně strávit celý den. Letenské sady se tak promění v jeden velký piknik, při kterém navíc bude postaráno o kulturní program a další zábavu.

Podívejte se na web festivalu pro více informací a neváhejte s nákupem lístků na některé z představení. Přejeme magický a příjemný zážitek. 

Zdroj: Letní Letná

Jak technologický pokrok ovlivňuje divadlo a umění obecně? Dokážeme využít digitální technologie k dosažení katarze, aniž bychom ztráceli v jiných sférách, jako jsou třeba mezilidské vztahy? Technologickým pokrokem, ale také environmentální krizí či návratem ke kořenům se bude 21.–26. června zabývat Laterna fest, díky němuž mají diváci jedinečnou možnost zhlédnout díla progresivních souborů z Francie, Belgie a Maďarska či navštívit koncert nebo interaktivní výstavu. V rámci programu proběhnou i workshopy a diskuse na téma nové technologie v živém umění.

„První ročník festivalu si klade za cíl prezentovat odlišné aspekty využívání nových technologií v divadelním díle a zabývá se otázkou, čím tato spojení posouvají vývoj divadla kupředu a naopak, kde nás technologie vzdalují od bezprostředního prožívání. V duchu Laterny magiky využívají všechny inscenace, které jsme vybrali na festival, unikátní jevištní poetiku a mnohost forem. Jsem nadšený, že naše pozvání přijala taková velká jména jako například soubor Adrien M & Claire B z Francie,“ vysvětluje umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry a dodává: „Doufejme, že se z Laterna festu stane tradice. Osobně je pro mě důležité do Čech zvát špičkové tvůrce ze zahraničí. Je to obrovská inspirace pro celý obor.“

Francouzská dvojice Adrien M & Claire B přijede do Prahy s projektem Acqua Alta, který se skládá z divadelní inscenace a dvou navazujících interaktivních výstav. Inscenace s podtitulem Záplava v inkoustově černé se zabývá tématy, jako je environmentální žal, strach z neznámého a jak se s ním vypořádat. Představení se hraje 21. a 22. 6. ve 20 hod. na Nové scéně Národního divadla.

„Program je hodně provázán. Na divadelní inscenace navazují interaktivní vnitřní i venkovní výstavy,“ říká dramaturgyně festivalu Miřenka Čechová. „Diváci budou mít možnost přímo si vyzkoušet, jak se tvoří virtuální realita a jak s ní pracují tanečníci. Zároveň jsme chtěli, aby byl festival přístupný všem. Část programu je určená i dětem. Na Laterna festu si klademe otázku, jak nás digitální umění posouvá a kde nás naopak vzdaluje od bezprostředního prožívání.“ Tvůrci festivalu se zabývají otázkou, zda je technologický pokrok jedinou cestou, kterou bychom se měli vydat, a proto jsou na programu také témata navracející nás ke kořenům, k rituálům, k budování empatie a mezilidských vztahů, uvědomování si propojení člověka s přírodou.

Téma přírodních katastrof zpracovává i inscenace Dimanche souborů Focus Company a Chaliwaté Company z Belgie. Ve třech dějstvích se věnuje třem současným celosvětovým hrozbám – globálnímu oteplování, ničivé síle hurikánů a vlnám tsunami. Večer na pomezí snové představivosti a skutečnosti nabídne vtipný a citlivý pohled na chování lidí uprostřed řádění přírodních živlů. Autoři vytvořili poetické dílo, které v sobě propojuje fyzické divadlo, objektové a loutkové divadlo, herectví a videoprojekci. Uvidíte 24. a 25. 6. ve 20 hod.

Umělecká skupina BANDART z Maďarska se na festivalu bude 26. 6. v 16 hod. prezentovat inscenací Ann-droid pro děti od 4 let. Představení spojuje divadlo s nejmodernějšími počítačovými technologiemi, jako je projekce, chytrý LED kostým, robotický míč a dron. Před zraky diváků tak ožívají kreslené obrázky, pohyby herců odrážejí obrazy promítané na plátno a všechny tyto prvky společně vytvářejí zážitek podobný 3D filmu. Inscenace získala cenu diváků za nejlepší dětské představení roku 2019 v Maďarsku.

Laterna fest zve návštěvníky do Galerie magika, která se otevře v sousední provozní budově a bude přístupná zdarma. Přenesete se zde do jiného světa – s nasazenými VR brýlemi zažijete putování na posvátné místo mezi Mongolskem, Čínou a Sibiří, kde probíhá vzácné setkání šamanů. Zažijte jejich nadpřirozený tanec díky projektům Constellation of the Flesh a Kykeon slovenské umělkyně Márii Júdové, která zároveň povede 23. 6. workshop Na pomezí tance a virtuální reality,

Druhý workshop ukazuje restrukturalizaci tělesných návyků a klade důraz na spolupráci a zpomalování procesu stárnutí. Laterna magika se spojila s Eliškou Benešovou a Jakubem Zemanem, kteří účastníkům představí metodu Fighting Monkey. Cílem workshopu, který se koná 24. 6., je pomoci porozumět principům, na nichž funguje lidský pohyb, ukázat jak stres a stálý tlak ovlivňují naše vnímání, chování i konání a jak se tvořivě přizpůsobit nejrůznějším i neočekávaným situacím.

„Připadá mi smysluplné, když se můžeme dozvědět o tom, co vnímáme, více. Sama se těším na diskusi se současnými tvůrci moderovanou forenzní analytičkou zabývající se též umělou inteligencí Kateřinou Lesch,“ láká na další program festivalu Miřenka Čechová. „Uprostřed festivalu se snad všichni potkáme na koncertě mladých syntetických mágů Killiekrankie.“

Náměstí Václava Havla a nedaleké čapadlo Hollar oživí venkovní interaktivní výstava Fauna. Deset velkoformátových plakátů si budete moci prohlédnout pomocí aplikace rozšířené reality.

My se nejvíce těšíme na představení Acqua Alta. Pokud vás program zaujal a chcete se dozvědět více, navštivte web Národního divadla.

Zdroj: Laterna magika archiv

321jedem! je originální formát, který propojuje talk show a divadelní improvizaci. Staví hosta do nečekaných a hravých situací, v jakých ho jinde neuvidíte. Rozhovor se střídavě mění v improvizovanou scénku, historku nebo píseň v podání moderátora a autora konceptu Nikoly Orozoviče a dalších členů skupiny Just!Impro. Jedná se o doslova neopakovatelný zážitek.

Koncept impro talk show spolu s jeho historií jsme více přiblížili v dřívějším článku o představení, ve kterém byl hostem cestovatel Ladislav Zibura.

V pondělí 16. května na jevištních prknech klubu Malostranská beseda vystoupili spolu s Nikolou Orozovičem Lukáš Venclík a Jiří Axman za hudebního doprovodu Václava Tobrmana. Od chytání pedofilů, řešení vražd a jiných zločinů si k jistě příjemnějšímu výslechu, než je ten policejní, odskočil Janek Kroupa.

Janek kariéru začal v 19 letech v pořadu Občanské judo, později pracoval jako investigativní reportér pro Český rozhlas a od roku 2019 působí v redakci zpravodajského portálu Seznam Zprávy. Mezi jeho významnější počiny patří např. kauzy kolem Berdychova gangu a předražených transportérů Pandur. Jako pomůcka pro jednu ze scének pondělního představení posloužila jeho nová kniha Čistí.

Improvizace je s investigativní žurnalistikou dost spjatá. „Při svém povolání musím být pořád připravený improvizovat. Snažíme se naplánovat vše, co naplánovat jde, ale to fakticky znamená, že se to nepovede. Naplánované věci dopadnou většinou jinak,“ řekl. „Rozdíl mezi hereckou a novinářskou improvizací je to, že herci se snaží stát nějakou postavou, zatímco já ne.“

Je člověkem, který spíše plánuje, ale improvizaci nevnímá jako protipól a neobejde se bez ní. „Základem improvizace je reakce na nějakou situaci. Reakce rychlá, pokud možno. A to je, myslím, nutná výbava pro novináře. Důležitou vlastností pro investigativního novináře je také trpělivost, a tu já nemám.“

V porovnání třeba s Ladislavem Ziburou se Janek do impro show tolik nezapojil. „Tento formát pro mě byl nový i jako pro diváka, i tak jsem k tomu přistupoval. Byla to pro mě zajímavá a zábavná zkušenost.“ Jeho povídání a historky se zločinci byly ale zajímavé a s odstupem je zvládl podat i s humorem. Vystupující si byli vědomi, že diváci se přišli hlavně pobavit. „Témata související s Jankovou profesí jsou náročnější k udržení představení a debaty v aspoň trochu veselé rovině, ale bylo to zajímavé,“ přiblížil svůj pohled Nikola Orozovič. „Vždy mě to více baví s lidmi, kteří nejsou vyloženě herci.“

I když samotný formát improvizace může pro laika vypadat jako velmi jednoduchá záležitost, ve skutečnosti jde o jednu z nejnáročnějších jevištních disciplín. Tedy aspoň v případě, že se má divák bavit a celé představení má mít spád. Celý formát představení stojí na překvapení – diváků a i samotných vystupujících. A Nikola, Lukáš, Jirka i Václav to opět skvěle zvládli. S Jankem jsme se shodli, že nejzábavnějším momentem bylo, když ho Lukáš daboval. Opravdu stálo za to vidět Janka při rozhovoru v Prostoru X jako výživového poradce, pro kterého je největším prohřeškem v jídelníčku zelenina. Věřím, že i Čestmír Strakatý by neudržel vážný výraz.

Show 321jedem! opět vřele doporučuji. Pokud vše půjde podle plánu, budete mít možnost se zúčastnit dalšího představení 27. června, jinak se můžete těšit po letních divadelních prázdninách.

Zdroj: 321jedem! archiv (Petr Kulich)