Začínal jsi jako gymnazista, který docházel do Výtvarného studia k Šárce Hrouzkové. Posléze sis vybral Michael, což je soukromá škola zaměřená na design.

Rád bych dodal, že ačkoli tato škola není vždy vnímána nejlépe, nemyslím si, že by byla špatná. Ano, jsou tam studenti, kteří nemají vlohy k tomuto oboru, ale to je všude. Podle mě není důležité, z jaké školy vyjdete, ale spíše je to o zapálenosti a vašich schopnostech. 

Tvoje divadelní etapa započala po boku Vladimíra Šauera. Jak tě tento člověk ovlivnil? 

Jednoduše – díky němu jsem nalezl sám sebe. Přišel zcela odlišný svět – nejprve divadlo, posléze televize a časopis. Pak už nebylo jiné cesty. 

Co preferuješ, film nebo divadlo? 

Film, to je to, co bych chtěl dělat – přesněji režii. Na druhou stranu divadlo je výzva. Být součástí toho okamžiku, pobavit nebo rozplakat… To je velké umění, přimět lidi, aby zapomněli na okamžik na své problémy. 

Ty se nevnímáš jako herec, ale hrál jsi v divadle Kolovrat. Tam jsi účinkoval ve Vánoční koledě nebo Evženu Oněginovi. Jak se dostáváš do rolí? 

Období Vladimíra Lenského bylo překrásné, nicméně velmi obtížné. Oslovila mě tehdy režisérka Eva Deáková, když jsem byl ve druhém ročníku na gymnáziu. Celá hra byla ve verších a já jsem poprvé hrál tak velkou roli. Předtím to byly jen menší „štěky“. Zkoušeli jsme v prostorách Národního divadla, ale pak se to hrálo v prostorách Kolovratu, což je menší scéna, kterou jsme uměli prodat. Byla to nejlepší herecká zkušenost, jakou jsem mohl dostat. A můžu upřímně říci, že z ní čerpám dodnes. 

V roce 2014 jsi nahradil svého učitele a stal ses například i moderátorem hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Neměl jsi obavy to přijmout?

Bylo to hrozné. Byl jsem tehdy na filmové soutěži, když  jsem se dozvěděl o skonu pana Šauera. Velmi mě to zasáhlo. Dva dny poté mi nabídli propůjčit svůj hlas městskému rozhlasu. Bez přemýšlení jsem souhlasil, aniž bych si uvědomil, do čeho jsem to nevědomky vstoupil. První hlášení bylo dvě hodiny po pohřbu, což bylo velmi drastické. Dnes je tomu už ale pět let a můj hlas dál zní Litomyšlí. 

I přes tvé úspěchy na různých soutěžích. Jak je možné, že tě nepřijali na FAMU?

Hlásil jsem se celkem čtyřikrát. Třikrát na hranou filmovou režii a letos to byla dokumentární tvorba. Nejprve jsem byl prý příliš mladý, poté jsem byl nazván profesionálem, ale bohužel s filmy pro diváky. V tu chvíli mi to přišlo jako žert. Nicméně abych mohl studovat FAMU, musel bych se zaměřit sám na sebe a ne na diváky. To ale není můj cíl. Rád bavím lidi. 

Mají tvé snímky něco společného? 

Radost ze života a jednoznačně zesměšňování maloměšťáků.

Spolupracoval jsi s bratry Cabany. O co šlo? 

Natáčel jsem pro ně přípravy a zákulisí koncertu Jiřího Korna. Nyní je to v postprodukci.

V jaké televizi nyní působíš? 

Už asi přes rok jsem u České televize. Jsem na pozici střihače. Nicméně například v Českém rozhlase v tuto chvíli připravuji rozhlasové dokumenty. 

Jaký je tvůj pohled na českou kinematografii? 

Český film je, podle mého, kvalitní. Nicméně podléhá financím. Častokrát vzniknou silné filmy s nízkým rozpočtem, ale producenti pak nemají prostředky na propagaci. Takže ten film pak nemá takovou úspěšnost u diváků. To je realita.

Dáváš si předsevzetí? 

Ano, být sám sebou. 

Co bys vzkázal našim čtenářům? 

Choďte na filmy. Plaťte vstupné. Nestahujete, ať máme z čeho žít (smích).

Zdroj : Archiv Dominik Kalivoda, František Renza, Michal Bareš, Tomáš Pleskot