Osobní zpověď

Vyšla vám nová kniha, zároveň do kin vstoupil film podle vaší prvotiny Stvůra… Jak se vám teď daří? 

Bude to znít jako klišé, ale troufám si tvrdit, že momentálně prožívám nejhezčí období svého života. Zároveň je to pro mě trochu stresující, protože je to vůbec poprvé, kdy se mi daří opravdu ve všech aspektech života, a já zjišťuji, že v tom „hezkém“ a „klidu“ neumím úplně fungovat. 

Jsem vnitřně nastavená na katastrofy. Celý život jsem žila v bojových podmínkách a nic jiného jsem neznala. Nikdy se mi nic moc pěkného nedělo a pokaždé, když se na mě usmálo štěstí, se na úkor toho něco pokazilo. A já se teď pořád podvědomě hrozím: „Čím se tyhle moje úspěchy vykompenzují? Co mi místo toho život vezme?“ Sžívám se se svým novým životem a učím se si to pěkné jednoduše užívat.

Kniha Moje malá bulimie vyšla po sérii detektivek. Co vás přimělo sdílet svou osobní zkušenost právě teď? 

Definitivní rozhodnutí přišlo po narození třetího dítěte. Napadlo mě, že by bylo fajn se z toho vypsat. To bylo ke konci roku 2021, kdy už vyšla i má prvotina. Na jaře 2022 jsem začala psát Bulimii.  Nepsala jsem ji tehdy s úmyslem ji vydat – spíš jsem chtěla zjistit, co to se mnou udělá, jak se budu cítit. A i když to původně nebylo terapeutické psaní, nakonec mi to hodně pomohlo. 

Než jsem se ale rozhodla pro vydání, musela jsem si v sobě určité věci srovnat. Pochybovala jsem, zda je to správné rozhodnutí. Bála jsem se, co na to jednou řeknou moje děti – aby se jim spolužáci nesmáli. Časem mi ale došlo, že právě kvůli nim bych to vydat měla. Aby viděli, že je lidské chybovat, a že je důležité mluvit i o věcech, které se neposlouchají snadno. Dnes se nebojím, že se za mě budou stydět. Naopak vím, že na mě budou jednou pyšné. Když jim půjdu příkladem a ony zároveň uvidí, že máma taky není dokonalá, třeba se mi jednou zvládnou snáz svěřovat se svými trápeními.

Jak jste se cítila, když jste rukopis odevzdávala – přišla spíš úleva, nebo obava z reakcí čtenářů?

Jednoznačně úleva. Reakce čtenářů teď neřeším. Stojím si za každým slovem, které jsem do knihy napsala. Jde o můj život, nehodlám se za to stydět ani se bát o tom mluvit. Myslím, že každý člověk si nese něco těžkého. A mluvit o tom není projevem slabosti, ale síly. Kdyby se to naše společnost naučila a nejednala tolik na základě předsudků, svět by byl mnohem hezčí místo.

Chaos vpitý do papíru 

V knize zmiňujete, že jste si nějakou dobu psala „hubnoucí deník“. Měla jste i jiné zápisky, z nichž jste mohla pro knihu čerpat? 

Ne, kniha vznikla až na základě mého pohledu na celou věc s odstupem času. A myslím, že je to tak lepší. Tehdy byl v mojí hlavě jeden velký chaos – kdybych se pokusila psát dřív, asi by to nedávalo smysl. Potřebovala jsem pochopit vzorce, podle nichž jsem fungovala, a teprve pak jsem o nich mohla psát.

Text knihy doprovázejí ilustrace Markéty Šafárikové. Jak spolupráce vznikla a proč jste se rozhodla text doplnit zrovna takovými obrázky? 

Tenhle skvělý nápad vzešel z hlavy mojí redaktorky. Já asi do jisté míry měla problém objektivně posoudit, co k té knize sedí. Třeba u detektivek jsem vždycky do tvorby obálek velmi aktivně zapojená, ale v tomhle případě, kdy se mě to osobně dotýká, jsem moc nevěděla, jak to uchopit, ačkoli jindy u svých krimi jsem pokaždé měla hned jasno. Když se teď dívám na jednotlivé obrázky a na to, jak jsou rozmazané, myslím, že se to moc povedlo, protože takhle nějak vypadal ten chaos uvnitř mojí hlavy. V době vypuknutí nemoci jsem nějak takhle vnímala svět kolem sebe – jako zvláštně rozpitý. Hodně věcí z té doby mi splývá tak, že jsem je nakonec ani nemohla do knihy dát. Byla spousta dní, ze kterých jsem si prakticky nepamatovala nic jiného než zvracení.

Odpuštění a lhostejnost 

Popisujete velmi toxické rodinné prostředí – hádky, alkohol, dluhy, násilí. Cítíte dnes k rodičům i určitou míru lásky nebo pochopení, nebo převažuje spíše bolest či jiné nepříjemné emoce? 

Mámě dokážu odpustit, dovedu ji pochopit a vcítit se do ní, do toho jakou frustraci musela tehdy cítit a jak byla nešťastná. Naopak otcovo chování, jakkoli jsem si ho jako malá holka dlouho snažila sama před sebou ospravedlňovat, považuji dnes za neomluvitelné. Z pozice rodiče ho vnímám jako extrémní selhání, jako něco, co nemůže nikdy odčinit. Ne, že by se o to někdy snažil… 

Dnes, když jsem sama máma, o to víc nechápu, co se mu honilo hlavou. Nechápu na něm nic a ani nechci. Je dobře, že mentálně jsem úplně někde jinde. Už několik let k němu ale necítím zášť ani nic podobně negativního. Potvrzuji, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Jsem ráda, že v mém životě není a doufám, že to tak zůstane. Když se dnes kouknu na fotky z dětství, na kterých je, nic to se mnou nedělá – není tam radost, smutek, lítost, vztek… prostě nic. 

Mluvili jste někdy o dětství spolu s bratrem? 

Vlastně ne. Umíme o tom mluvit s nadhledem a často se i smějeme věcem, které by většinu lidí šokovaly. Asi je to náš způsob, jak se s tím vypořádat – humor jako obranný mechanismus. Ale kdybychom se o tom měli bavit vážně a jít víc do hloubky, to by asi nešlo. A myslím, že ani jeden z nás to nechce. Já osobně jsem s tím vším smířená a svým způsobem jsem ráda, že jsem to neměla lehké, protože ve finále mi to dětství mnohem víc dalo, než vzalo. Otevírat zahojené rány nemá smysl. Pro mě ta kapitola skončila sepsáním Mojí malé bulimie. Jakmile jsem to ze sebe všechno vysypala na papír, ulevilo se mi. Dokonce se mi i na některé situace povedlo úspěšně zapomenout. 

Síla v samotě

V dětství a dospívání jste se cítila hodně osaměle. Dokonce jste si vytvořila imaginární kamarádku. Později se vaší věrnou společnicí stala nemoc. Změnil se od té doby nějak váš postoj k samotě?

Nakonec se to úplně otočilo a dnes bývám ráda jen sama se sebou. Postupem času jsem se naučila samotu vnímat jako něco pozitivního a dnes je mi v ní dobře, často mnohem líp než s některými lidmi. To známe asi všichni. Jestli mě osamění, potažmo bulimie, něco naučily, tak to, že si dovedu poradit i v nepříznivých situacích a dnes vím, že se na sebe můžu spolehnout, i kdyby se dělo nevím co. Dokážu se postavit za sebe i své blízké. Vnitřní sílu, kterou jsem v sobě objevila, už mi nikdo nevezme.

Upřímně ve mně zatrnulo, když jste relativně brzo nahlas řekla, že potřebujete pomoc psychologa. A rodiče to smetli ze stolu… Jakou roli terapie sehrála ve vašem uzdravení, pokud jste ji později absolvovala?

Žádnou terapii jsem nakonec neabsolvovala. Trochu to souvisí s tou samotou – mně vlastně nezbylo nic jiného, než být sama sobě podporou, kamarádkou a nakonec i psychologem. S věkem jsem se naučila se svými emocemi velmi dobře pracovat. Nevím, jaké by to bylo, kdyby se mi pomoci dostalo dříve, ale i v tomhle případě podle mě platí, že mě to ve finále jenom zocelilo. Ne nadarmo se říká, co tě nezabije, to tě posílí. 

Celý život jsem se vypořádávala s problémy a rodinnými dramaty, a když dnes žiju s manželem a dětmi v harmonii, často narážím na to, že takový život je pro mě neprozkoumané území a občas v tom plavu. Těžko se to vysvětluje. Jestli se někdy na terapii objednám, tak právě kvůli tomu, abych se teď pro změnu naučila užívat si normální život, ve kterém se toho zas až tolik neděje. Nebýt na sebe tak tvrdá, být k sobě laskavější.

Říkáte, že vám bulimie ve výsledku více dala, než vzala. Jak to myslíte? 

Troufám si tvrdit, že kdybych si nemocí neprošla, bylo by dnes všechno jinak. Nebyla bych dnes tam, kde jsem. Místo dětí bych měla možná vysokou, dělala bych jinou práci, k napsání knih by nejspíš nikdy nedošlo. A to nemluvím o tom, kam mě to posunulo mentálně – když kolikrát vidím lidi ve svém věku, kteří mnohdy nemají žádné hodnoty, vím, že bych jejich život nechtěla žít, i když byl dozajista snazší než ten můj. Neměnila bych. Všechno je přesně tak, jak mělo být. 

Zrození nového života 

Zlomovým momentem bylo první těhotenství. Jak vám mateřství změnilo pohled na tělo a vztah k jídlu? 

Já si příliš nevybavuji, co se mi honilo hlavou ve vztahu k mému tělu, ale pamatuju si, že jsem věděla, že stejně přiberu, a prostě jsem si ze dne na den povolila uzdu. A jedla jsem. V těhotenství jsem nabrala dvacet kilo a vůbec mi to nevadilo. Jídlo a všechny chutě, které jsem si do té doby dlouho odpírala nebo vyčítala, mi chyběly. Celé těhotenství jsem promlsala. Později už mě nikdy nenapadlo se přejíst a vyzvracet. Ani když mi po něčem bylo těžko. 

Zvracení jsem nenáviděla. To bylo vždycky na celém procesu nejhorší – přimět se dojít na záchod a nutit se k dávení, někdy mi trvalo i deset minut odhodlat se si strčit prsty do krku. Když jsem se rozhodla, že už to nikdy neudělám, ulevilo se mi. 

S otěhotněním se probudil ohromný pocit zodpovědnosti, který jsem do té doby vůči nikomu neměla. Nechtěla jsem miminko ohrozit. To byl ten nejzásadnější moment, kdy ten můj nulový pud sebezáchovy nejspíš nahradil pud mateřský. 

Máte tři děti. Jak si hlídáte, aby péče o rodinu v kombinací s prací a dalšími aktivitami pro vás nebyly příliš zahlcující? Co vás uklidňuje, čím si děláte radost? 

S tím mám popravdě řečeno problém. Je to ale určitě lepší, než když jsem s psaním začínala, tehdy jsem na sebe kladla velké nároky. Dnes, když mi práce nejde, si udělám kafe, zapnu film, nebo si napustím vanu a odpočinu si. Ke štěstí mi stačí maličkosti – to je to pozitivní na tom, když vyrůstáte v prostředí jako já, zjistíte, že většinu požitků, které dnešní svět nabízí, ke štěstí vůbec nepotřebujete. Vystačíte si s málem a víte, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. 

Mám jen pár zlozvyků, které ale beru jako svoji součást a nijak se s nimi nesnažím bojovat. Třeba jím hrozně rychle – to mi zůstalo z bulimie. Taky jím často ve stoje, při chůzi. A nedovedu se soustředit na nic moc jiného, dokud nesním úplně všechno, co si nachystám. Nenechávám zbytky, což je ale ve finále docela praktické (směje se).

Dříve jste také přehnaně cvičila. Jaký máte dnes postoj ke sportu? 

Já jsem nikdy nebyla nijak zvlášť sportovně založená, spíš umělecky – hrála jsem na klavír a zpívala. Dnes už se netrápím posilováním a podobně, dělám opravdu jen pohyb, který mě baví, tedy brusle – a taky jsem se přihlásila na pole dance. 

Sdílení a laskavost 

Co se dnes snažíte sobě, ale i svým dětem předávat, aby vás nesvazovaly tak silné pocity méněcennosti, viny či strachu z opuštění, jako znáte z minulosti? 

Toho je tolik, že by z toho byl článek na deset stran. Ale kdybych měla vypíchnout jednu věc, která je za mě v tomhle ohledu důležitá, je to jít dětem příkladem. Pokaždé, když chci, aby je nesvazovaly určité věci a strachy, vím, že musím začít u sebe a pomoct jim. Méněcennost ani vinu dnes už necítím. Strachy ano, těch mám pořád spoustu, ale už nic, s čím by se nedalo pracovat. Když se dnes dívám na svoje děti, vím, že žádné z nich ničím podobným netrpí, nemají nedostatek lásky, péče, naopak. Zatímco já byla ve věku svého nejstaršího hromádka neštěstí, jim očividně nic nechybí. Už to, po všem, čím jsem si prošla, považuji za ohromný úspěch, malé osobní vítězství, že se mi daří je vychovávat, aniž bych do toho pletla negativní vzorce z minulosti. 

Co byste vzkázala lidem, kteří se trápí kvůli vzhledu nebo přímo bojují s poruchou příjmu potravy? 

Po bitvě každý generál – já bych se nerada pasovala do takové role a rozdávala rady, když moje uzdravení ve finále měla na svědomí souhra náhodných okolností. Moc bych ale všem nemocným přála, aby se nebáli o tom mluvit, říct si o pomoc. A těm, co se jen trápí kvůli tomu, jak vypadají, aby se přestali porovnávat s okolím, vypnuli sociální sítě a začali se opravdu vědomě soustředit a věnovat hlavně sobě. To je podle mě klíč ke spokojenějšímu životu, ať už se trápíte čímkoli. Dnešní doba je náročná a sebelásce příliš nenahrává. Ze zkušenosti ale vím, že když se zastavíte a dopřejete si trochu laskavosti vůči sobě, dělá to zázraky. 

A co byste řekla těm, kteří tvrdí, že „tohle se jim nikdy stát nemůže“? 

Přála bych jim, aby se jednou za taková slova netloukly do hlavy stejně jako nakonec já.

Jak se cítíte? Zvládáte pečovat o svou psychickou pohodu? Jakým způsobem?

Cítím se skvěle. Právě jsem v Americe, pracujeme tady na nových projektech v rámci umělé inteligence, potkáváme nové investory. Je to náročné, ale díky tomu, že dělám, co mě baví, jsem fakt v pohodě. Když už je toho na mě moc, potřebuju úplně vypnout, jdu si třeba zacvičit nebo se projít. Ale teď mám takové životní období, že mě fakt moc baví práce. Co se týká péče o duševní zdraví, hodně mi pomáhá psaní deníku nebo dechová cvičení.

Dříve jste hrál celkem úspěšně tenis. Jakou roli hraje sport ve vašem životě teď?

Pořád se snažím dvakrát třikrát týdně něco dělat. Už jenom jako koníček. Po sportu se mi lépe přemýšlí a i když jsem někdy unavený, pohyb mě nakopne.

Ve 12 jste si začal přivydělávat tvorbou webů, v 16 jste se jako druhý Čech nechal zplnoletnit, abyste mohl podnikat. Tenkrát jste založil digitální agenturu. Co pro vás bylo impulsem k tomu začít podnikat, a to konkrétně v oblasti digitálních technologií? Vždycky jste toužil pracovat spíš sám na sebe?

To začalo už u zmiňovaného tenisu, je to individuální sport a vždycky jsem se na kurtu musel postarat sám o sebe. Nicméně impulsem bylo, že jsem vždy, co si pamatuju, chtěl tvořit něco nového. V té době jsem si přál nový počítač, který mi rodiče nechtěli koupit, musel jsem si na něj tedy vydělat sám. Vyrůstal jsem v paneláku a věděl jsem, že musím makat, abych se dostal do hezčího prostředí.

Věříme, že technologie jsou tady od toho, aby nám pomáhaly žít zdravější a šťastnější život.

Jedním z vašich produktů, kterému jste se nakonec začal primárně věnovat, je právě well-being aplikace VOS.health. S Ondrou Kopeckým jste tak vytvořili novou kategorii aplikací pro podporu duševního zdraví, tzv. self-therapy aplikaci. Můžete to přiblížit? A proč zrovna takový produkt?

VOS.health je platforma na komplexní péči o duševní zdraví. Aplikace spolupracuje s Apple Health či Google Fit a na jejich základě dává uživateli personalizovaná doporučení. Dokáže se také spojit s kalendářem, monitoruje čas strávený u telefonu a vyhodnocuje mnoho dalších ukazatelů – třeba změny nálad v závislosti na počasí. Mimo to je prostřednictvím VOS.health možné využít intervence do duševního zdraví v podobě dechových cvičení, tvoření deníku, afirmace, behaviorální aktivace nebo se spojit přímo s konkrétními terapeuty. Zároveň vyvíjíme prvního českého AI psychologa. 

Věříme, že technologie jsou tady od toho, aby nám pomáhaly žít zdravější a šťastnější život. Právě proto jsme začali vyvíjet VOS. Dávalo nám smysl spojit to, co umíme v technologiích, s pomocí lidem. Měli jsme za to, že trh s péčí o duševní zdraví poroste a trefili jsme se. 🙂 Zároveň já sám jsem trpěl panickými atakami, když mi bylo šestnáct sedmnáct. Takže ve VOSu se spojilo všechno dohromady.

V této oblasti jste jedním z nejrychleji rostoucích startupů v Evropě. Aplikace existuje v devíti jazykových mutacích a využívají ji přes 3 miliony lidí ve 170 zemích. Jak je uživatelsky úspěšná, co se týče třeba míry aktivity a délky předplatného? A máte vysledované, ve kterých zemích si ji stahují lidé nejvíce?

Nejsilnější jsme aktuálně v regionu DACH (Německo, Rakousko, Švýcarsko), dále pak v západní Evropě, ČR, na Slovensku, spoustu uživatelů máme také v USA, v Jižní Americe, Austrálii. Je to velmi rozmanité. Co se týká aktivity, aktuálně máme půl milionu aktivních uživatelů každý měsíc. Primárně si kupují roční předplatné.

Uživatele máte např. i na Ukrajině, kde jste se začátkem války aplikaci nabídli zdarma. S jakou jste se setkali reakcí? Jaký byl zájem?

Na Ukrajině to stále zdarma nabízíme. Reakce byly skvělé. Podpořili nás i naši investoři, kteří nám pomohli nahirovat ukrajinské psychology. Stále aplikaci využívají stovky tisíc Ukrajinců. 

Snažíme se tvořit lifestylový produkt pro každého, takový mental gym. Pomocí AI pomáháme uživateli predikovat jeho duševní stav.

Je důležité zmínit, že aplikace slouží spíše jako prevence a nemůže v některých případech plně nahradit terapii či léčbu duševních onemocnění. Jak může uživateli pomoct?

Primárně se zaměřujeme na tzv. sebeterapii. Aplikace pomáhá udržovat jedince ve stavu, kdy je v pohodě. Nejsme vhodní pro kritické případy, tam už musí nastoupit fyzicky odborný terapeut. Ale snažíme se tvořit lifestylový produkt pro každého, takový mental gym. Většina lidí pro sebe po stránce psychohygieny nic nedělá a začne se řešit až ve chvíli, kdy nastane nějaký problém. Naším cílem je, aby lidé používali VOS každý den a chvilku pro sebe něco udělali. 

Uživatel má osobní plány, může chatovat s terapeuty. Pomocí AI pomáháme uživateli predikovat jeho duševní stav. Zároveň poskytujeme bezplatně první psychickou pomoc, především v situacích, jako jsou panická ataka, záchvaty úzkosti, deprese. 

Jako první na světě vyvíjíte AI powered meditaci nebo, jak už jste zmínil, zkoušíte využívat AI psychologa, tzv. ChatMind. Jak se vám daří AI implementovat? Co vám usnadňuje, a kde naopak vidíte ještě mezery?

V rámci AI jsme stále poměrně na začátku. Aktuálně máme v beta verzi ChatMind, což je e-psycholog, který poskytuje uživatelům osobní rady na základě jejich dat. AI nám dává neskutečně možností, co můžeme s daty dělat. Pro většinu uživatelů je dneska obtížné si představit a pochopit, jak bude AI fungovat. Díky VOS víme o uživateli docela dost věcí – víme, jak se cítí, kde se nachází, kdy sportuje, jak spí, co píše do deníku, zároveň máme know-how v rámci psychologie. Když vše spojíme s chatbotem, dokážeme poskytnout hodně konkrétní rady jak pečovat o své duševní zdraví, pomáhat sumarizovat myšlenky, dělat introspekci. V AI vidíme ohromný potenciál. Víme, kam se chceme posunout. Těšíme se, co následující měsíce přinesou. 

Nebojíte se v souvislosti s AI nějakých závažnějších fuckupů v tak citlivé oblasti, jakou je duševní zdraví?

V rámci AI samozřejmě nějaká rizika vnímáme a snažíme se jim předcházet. Právě vše testujeme ve variantě beta a uživatelům říkáme, že to je experimentální produkt. Vznikají také nové technologie, které pomohou rizikům předcházet.

Psychická pohoda je čím dál větším tématem i na pracovišti. Jaký je o VOS zájem ve firmách? Nabízí zaměstnavatelé členství v ní v rámci benefitů?

Psychické pohodě na pracovišti se také věnujeme, ale není to naše hlavní zaměření. Soustředíme se především na B2C. S benefity na pracovišti je v ČR docela problém, protože zaměstnavatelé dávají maximálně multisportku nebo stravenky. V Americe trend postupuje tak, že zaměstnanci mají čím dál větší zájem o benefity z oblasti duševního zdraví. Zaměstnavatelé mohou zprostředkovat terapie, které jsou ale poměrně drahé a těžko škálovatelné. Díky VOSu jsme schopni poskytnout nástroje, které jsou levné, efektivní a dají se nabídnout všem zaměstnancům. Aktuálně spolupracujeme s desítkami firem.

Jak se stavíte ke spolupráci s jinými značkami či influencery? Vybavuje se mi např. spolupráce se značkou Vasky v rámci jejich kampaně na barefoot obuv… Chystáte v této oblasti něco nového?

Chystáme další spolupráci, aktuálně s většími zahraničními influencery. Je to oblast, do které se teď chystáme více obout. Influenceři jsou část marketingu, která nám skvěle funguje. 

Jaké máte s aplikací další plány a cíle?

Primárně se teď budeme zaměřovat na implementaci umělé inteligence. Jak propojit data, aby co nejlépe pomáhala uživatelům. Jak generovat uživatelům co nejzajímavější obsah. Zároveň nás čeká nová aplikace pro Apple Vision Pro, děláme na tom s Applem. Těšíme se na to, co tato spolupráce přinese. Ve spojení VR a AI jsou ohromné možnosti – např. terapie ve virtuální realitě bude neskutečná.

Dostal jste se do českého i evropského žebříčku Forbes 30 pod 30. Co to pro vás znamená? Projevila se tato vizibilita např. na míře zájmu o aplikaci či o jinou spolupráci s vámi?

Jako malý kluk jsem si to přál, tudíž se mi splnil sen, který jsem si napsal do deníčku, když jsem byl na gymplu. Udělalo mi to velkou radost. Vizibilitu nám to přineslo, rezonuje to s investory, ale nic zásadního. 

Nabíjí vás tvořit a objevovat nové věci. To je ostatně vidět i na tom, že jste se angažoval i v jiných projektech. Jaké máte ambice a touhy, ať už v profesním životě mimo VOS, tak v tom osobním? Co vám dělá radost?

Baví mě přinášet nové věci na trh, vždycky jsem to tak měl. Aktuálně jsou to již zmiňované výsledky výzkumů využití AI. Jsem dobrý startovač projektu. Myslím, že nejsem úplně dobrý manažer a udržovač. 🙂 

Nejvíc se teď těším, až vydáme nový update VOS, kdy uživatelům umožníme chatovat s celým svým datasetem. Představte si ChatGPT posilněný datasetem o vás. Umožní vám poznat sebe samého ze všech směrů. A taky se nemůžu dočkat spuštění zmiňované Apple Vision Pro aplikace, což bude nový set, který změní to, jak lidé komunikují s hardwarem. Možná to jednoho dne úplně nahradí počítače.

Mimo VOS mi teď zrovna dělá radost, že jsem v Americe, je tady oproti ČR teplo, potkávám spoustu zajímavých lidí. Jsem šťastný za přítelkyni, kamarády a to, že se mimo práci dokážu opravdu dobře bavit. Dělám to, co jsem vždy chtěl, co jsem si vysnil. 

Zdroj: VOS archiv

Vyčerpání, úzkost, cynismus či pocit neefektivity a nenaplnění, bolesti, ztráta smyslu –⁠ to jsou vykřičníky počínajícího syndromu vyhoření, který vzniká jako důsledek opakovaného nebo chronického stresu. 

Překonávání hranic za vysokou cenu 

Vyhoření, syndrom, který z vašeho světa dělá nezajímavé a nepodněcující místo, v němž se necítíte dobře, vzniká velmi nenápadně a plíživě. Často ani nezaregistrujete jeho počátek, chvíli, kdy jste začali nějakým způsobem pomalu měnit svoje myšlení a chování. Tak jste zabředli do své práce, kterou jste v počátku vykonávali i s radostí, že jste si ani nevšimli, jak jste se dostali do bodu, kdy přemýšlíte o tom, že byste svou manažerskou či kreativní profesi vyměnili za obsluhování v obchodě či třeba sběr ovoce nebo se radši odstěhovali na druhý konec planety. Největším problémem je přiznat si, že se vám to skutečně děje. Být jen unavený a mít krátkodobý depresivní stav je něco jiného. Může se stát, že se vám chuť do života jen tak nevrátí a znechucení a další pocity spojené s vyhořením vás budou provázet další měsíce ne-li roky. 

Obecně se uvádí, že syndromem vyhoření trpí lidé, kteří po dlouhou dobu překračovali nějaké své hranice, kladli na sebe vysoké nároky a očekávali od sebe velkou výkonnost. Pravděpodobně vám bude povědomé heslo: „Hranice jsou od toho, aby se překonávaly.“ Platí to však skutečně pro všechny hranice?

Každý se může cítit vyprahlý a prázdný

Syndrom vyhoření poprvé popsal americký psychoanalytik Herbert Freudenberg, avšak zpočátku se výzkum soustředil na tzv. pomáhající profese, které jsou vnímány jako nejkritičtější. Jak se ale ukázalo později, burnout nepotkává jen lékaře, sociální pracovníky a zdravotní sestry, ale může vzniknout prakticky u každého: od učitelů přes korporátní pracovníky až po maminky na mateřské dovolené. Objevuje se i v oblasti partnerských vztahů. 

Od běžného stresu se vyhoření liší nejen svou délkou a intenzitou, ale také řadou doprovodných emocí jako je beznaděj, apatie či pocity prázdnoty. „Syndromu vyhoření předchází obvykle fakt, že člověk necítí svou vlastní sebehodnotu. Má touhu spasit svět a cítí se až nepostradatelný. Žije také často ve vlastní bublině potažmo iluzi, že se bez něj firma neobejde. Následuje období, kdy se takto smýšlející člověk dlouhodobě vyčerpává. Tělo ho sice upozorňuje, ale on to neslyší a velmi brzy mu dochází energie. Člověk se cítí dlouhodobě vyprahlý, bez náboje, bez smyslu života a často má pocit, že úplně ztratil sám sebe. Začne mu postupně vadit práce, rodina, přátelé, a pak už většinou ‚nesnáší‘ lidi obecně,“ říká Simona Zábržová, zakladatelka a CEO startupu Soulmio, který se zaměřuje na komplexní péči o psychické zdraví ve firmách. 

Od produktivity přes únavu až po dlouhodobé problémy 

Vyhoření se dá rozdělit do pěti fází. V té první se s nadšením a očekáváním pouštíte do nové aktivity (např. nové pozice či projektu), jste produktivní a máte nutkání se prosadit. Později optimismus slábne, začínáte být podráždění, přestáváte se soustředit, jste unavení, vyhýbáte se rozhodování a dostavují se také fyziologické obtíže jako bolest hlavy, nechutenství a vysoký krevní tlak. Ve třetí fázi propadáte chronickému stresu. Prokrastinujete v práci i doma, ale zanedbáváte i koníčky či vztahy. Pociťujete ztrátu kontroly, cítíte se ohrožení. Projevuje se u vás apatie, cynismus, zášť či snížená sexuální touha, naopak se zvyšuje konzumace kofeinu, případně dalších návykových látek. 

Do čtvrté fáze vstupuje samotné vyhoření. Mezi nejčastější příznaky patří např. pocit vnitřní prázdnoty, posedlost problémy v práci nebo v životě, zintenzivnění a/nebo zesílení fyzických příznaků (chronické bolesti hlavy či žaludeční a střevní potíže), sociální izolace, úplné zanedbávání osobních potřeb, touha skončit s prací nebo se odstěhovat od přátel či rodiny. Poslední fází vyhoření je habituální, tedy navyklé vyhoření. To znamená, že příznaky jsou ve vašem životě natolik zakořeněné, že je pravděpodobné, že se u vás budou vyskytovat významné trvalé psychické, fyzické nebo emocionální problémy jako deprese, chronická duševní či fyzická únava.

Vyhořelá Gen Z

Studie společnosti Asana, která zkoumala více než 10 000 znalostních pracovníků v sedmi zemích, zjistila, že přibližně 70 % lidí zažilo v posledním roce vyhoření. Co se týče jednotlivých generací, vyhoření hlásí 84 % příslušníků generace Z spolu se 74 % mileniálů a 47 % Baby Boomerů. Jiná studie z roku 2020 ukázala, že průměrný zaměstnanec zažije vyhoření do věku 32 let.

Dnešní mladá generace od malička vyrůstá s internetem a porovnává se s globálním maximem, nastavuje si vysoké cíle. To může mít v některých případech i pozitivní efekt, ale často to dopadá právě na duševního zdraví mladých. „Máme FOMO (fear of missing out, pozn. red.), myslíme si, že něco nestíháme. Když pracujeme na půl úvazek, máme pocit, že neděláme dost,“ řekla při debatě na letošním festivalu Metronome Františka Rohlíčková.

Největší příčinou stresu mladých zaměstnanců jsou nejen ekonomické vyhlídky, ale také obavy z nedostatku pracovních i studijních příležitostí. Z výzkumu konzultační firmy Randstad plyne, že téměř polovina mladých lidí by radši neměla zaměstnání, než zůstala v takovém, v němž se necítí dobře. Odpovědí na otázku, proč jsou tak sklíčení a úzkostliví, může být i celkové společenské klima, v němž jsou různé úzkostné stavy bohužel na denním pořádku. K tomu přispívá i fakt, že lidé jsou ochotní o těchto svých problémech mluvit víc než dříve. 

Redakční tip: Nejen o vyhoření se dozvíte více v nadcházejícím díle talk show Operitiv, který se koná 25. září v pražském byznys hubu Opero. Hosty debaty budou Simona Zábržová a psycholog Radek Ptáček. 

S vyhořením se trápí nejen samotný zaměstnanec či freelancer, ale negativní dopad má i na organizaci, se kterou spolupracuje. Tito lidé mohou mít nižší morálku, být méně angažovaní, dělat více chyb a hůře komunikovat. Ztrácí důvody, proč vstát z postele, takže jim začne být „šumák“, jestli odevzdají zadaný projekt, nebo se naopak ještě víc trápí tím, že jim to jedno není, ale jednoduše nemají dostatek baterky na to, aby práci dokončili. 

Uvědomění si sebe sama a záchranné NE

„Když cítíme, že na nás toto znechucení životem bez hlubší příčiny přichází, je potřeba okamžitě přibrzdit. Nejlépe se úplně zastavit. Odjet třeba někam na dovolenou a opravdu si dovolit odpočívat,“ doporučuje Simona, která si sama prošla vyhořením, a to dokonce dvakrát. „Důležité je přijmout sám sebe se všemi svými stíny. Pěstovat zdravé nezávislé vztahy, dávat si pozor na očekávání ostatních a neplnit je, pokud jsou proti mému vnitřnímu nastavení. Naučit se říkat NE na situace, které mě vyčerpávají a osvobodit se od potřeby hledat lásku a harmonii venku. Musíme to nejdřív najít a stabilizovat v sobě, být si vědomý/á toho, že ‚jsem dost‘ za každé situace a vždycky dělám své současné maximum. Ke svému životu přistupovat se zodpovědností a ne z pozice oběti, že ‚všichni za to mohou‘. A v neposlední řadě pravidelně zpracovávat své strachy a stres, dívat se na svůj život občas z nadhledu a vnímat i postoje, které jsou odlišné od těch mých.“

Dále se doporučuje si plánovat den, nedávat si příliš vysoké cíle, ale rozdělit si aktivity na jednoduché dílčí úkoly. Pamatujte, že vyhoření není chřipka a neexistuje na něj rychlý účinný lék. Pokud si výše popsanými stavy procházíte, doporučujeme se obrátit na odborníka (např. Hedepy či Terapeutický přístav, případně Terapie mezi stromy). Uvědomujeme si, že někdo může potřebu terapie vnímat jako osobní selhání, proto bychom chtěli zdůraznit, že tak to není, naopak se jedná o velmi odvážný krok – správným směrem. Více informací o vyhoření a nabídku pomoci či tematických workshopů nabízí Nevyhasni či Soulmio. 

Přejeme hodně síly, odvahy a trpělivosti. Myslete na to, že krize přináší i pozitiva – utřídíte si své hodnoty, prověříte důvěru v sebe sama, uvědomíte si, jak doopravdy žijete, přestanete se cítit nepostradatelně, začnete více pracovat se svými emocemi, poznáte své hranice, začnete o sebe opět více pečovat a také si lépe uvědomíte, kým se obklopujete – protože podpora od okolí je často také velmi důležitá (jak se říká, v nouzi poznáš přítele).

Zdroj: Pexels, Adam Poláček 

Nespokojenost s radami a názory fitness blogerek a influencerů dovedla Andy v roce 2016 k založení vlastního blogu o cvičení Fit & Fabulous. Později vzala našetřených 200 tisíc korun a vložila je do nastartování projektu FITFAB Strong, podle kterého dnes cvičí desítky tisíc lidí, a to zcela zdarma, a ještě se u toho mnohdy pobaví. Velkou pomocí a zdrojem odborných, však pochopitelných, informací a rad jsou také FitNut a Brainee akademie, které spustila v době covidové pandemie. Během půlročního online studia si rozšíříte obzory v oblasti fitness, výživy, osobního rozvoje či duševního zdraví a po absolvování závěrečného testu získáte certifikát, který nebude pouhou výplní vašeho cévéčka, ale důkazem píle a touhy se sebevzdělávat. 

Jedním z témat lekcí Brainee akademie je sebedůvěra. Jak moc sis věřila v době, kdy jsi rozjížděla FITFAB Strong a později FitNut a Brainee akademii? Cítila jsi už na začátku, že jde o dobré rozhodnutí?

Sama sobě nikdy nevěřím na sto procent, ale do nových projektů se vrhám pouze, pokud věřím myšlence, kvůli které vznikají. Musí mi to dávat smysl a musím vědět, že můj nápad k něčemu bude. Že si najde publikum, které ho ocení. A protože mám díky kontaktu se svými sledujícími jistou představu, co se jim líbí a jaké mají potřeby, dá se to dobře odhadnout tak, aby to bylo opravdu dobré rozhodnutí. 

Říkáš, že tvým snem je zvednout Čechy a Slováky z gauče. Jak se to tobě a tvému týmu za dobu, co FITFAB Strong funguje, daří?

Myslím, že skvěle. Mohla bych to samozřejmě měřit na počty zhlédnutí nebo počty odběratelů, ale mně často stačí pár osobních příběhů. Příběhů lidí, kteří nám napsali, že jsme jim změnili život a otevřeli oči. Že se začali mít rádi, zamilovali si pohyb a pochopili, že ten jeden dortík si opravdu dát můžou, a přece mohou žít zdravě. A to si vždycky říkám – i kdybychom takto pomohli jen jednomu člověku, tak to svůj účel splnilo. 

Mohla bys v krátkosti představit nejnovější program FITFAB Power? V čem se liší od předchozích videí a jakou na něj zatím máte odezvu?

FITFAB Power je náš další měsíční fitness program, který si můžete zacvičit zdarma z pohodlí domova. Jeho specialitkou je to, že v něm vystupují jako lektoři muži a je zaměřen právě na ně, což je v našem projektu celkem výjimka. Chtěli jsme oslovit všechny chlapy od našich (převážně ženských) sledujících, aby si doma mohli zacvičit také a neměli pocit, že si pustili nějaké hopsání pro holky. 

FitNut a Brainee akademie vznikly v době covidu. Rozhodla ses pro tyto projekty právě i kvůli situaci, ve které se začalo více kdy dřív mluvit o tématu zdraví – fyzického i duševního? Brala jsi v potaz i skutečnost, že lidé věnovali čas, kdy se nesocializovali mimo domov, vzdělávání?

První myšlenka vytvořit FitNut akademii vznikla už před covidem, ale jakmile pandemie vypukla, říkala jsem si, že jsme se fakt trefili – právě proto, že lidé seděli doma a měli chuť se vzdělávat. Brainee akademie pak už opravdu byla reakcí na to, co s naší společností covid udělal. Lidé se opravdu začali více zajímat o duševní zdraví, a tak jsme přišli s dalším nápadem – akademií zaměřenou na psychiku. 

Jaký konkrétní rozdíl, co se duševní (ne)pohody týče, jsi zaznamenala s nástupem a dalším trváním pandemie u populace i u sebe osobně? Vnímáš, co lidi v současné době nejvíce trápí a jak se u nich vnější vlivy projevují?

Osobně jsem snášela covid dobře. Dbala jsem na to, abych chodila dost ven, sportovala, byla v kontaktu s nejbližšími (v těch nejhorších vlnách aspoň online) a necítila se doma osamělá nebo izolovaná. 

Skupina, která mi ale přijde nejvíce ohrožená, jsou děti školního věku. Představa, že mi někdo v mojí rané pubertě sebere možnost chodit do školy, by pro mě byla fakt zničující. Obecně ale vnímám jako velký problém to, že se lidé srovnávají s jinými lidmi, které sledují na sociálních sítích. Jenže sociální sítě často neukazují realitu a nám pak připadá, že spousta lidí žije lepší život než my a vyvolává to v nás pocit méněcennosti. A přes tenhle pocit se málokdo umí přenést. 

Jak o své duševní zdraví pečuješ?

Sportem, vycházkami, socializací s lidmi a upřímně mi fakt dost bodla moje vlastní Brainee akademie. 

Vnímáš, po vyslechnutí slov a rad ostatních lektorů Brainee akademie, že je v oblasti duševního zdraví či seberozvoje něco, v čem by ses měla či chtěla posunout? V čem konkrétně tě projekt obohatil?

Já bych měla především trochu brzdit. Jsem na full time zaměstnaná v advokátní kanceláři a do toho musím zvládat starat se o tolik projektů. Takže občas sklouzávám k trochu nezdravému workoholismu, který umím naprosto přesně pojmenovat, ale těžko se mi jakékoliv povinnosti zbavuje. 

Jak člověk stárne, mění se mu priority. Řekla jsem si, že od třicítky začnu žít trochu pomalejší život, abych se večer mohla svobodně rozhodnout, co budu dělat, namísto plnění nekonečného to-do listu. Zbývá mi pár týdnů. Ale zároveň nelituju, že jsem doposud pracovala hodně, protože se to vyplatilo a mělo to svůj smysl. 

Kdo tě z této oblasti inspiruje a koho ráda sleduješ na sociálních sítích?

Přiznám se, že nikoho moc nesleduju a nikým se ani neinspiruju. Já vlastně ani nemám moc času sledovat ještě životy někoho jiného. A pokud na Instagramu být nemusím, tak tam ideálně nejsem. 

Využíváš zkušenosti z práva i v ostatních sférách svého působení – ať už jako majitelka firmy, tak, řekněme, influencerka?

Právní vzdělání se hodí skoro ve všem. Ať už pro uzavírání smluv, jednání s firmami nebo pro pečlivost a přesnost, která je mi vlastní.  

V čem nejčastěji influenceři chybují – po právní stránce – při tvorbě obsahu – hlavně při spolupracích? 

Záleží, jakou optikou se na to díváme. Pokud z pohledu regulace reklamy, pak nejčastěji v chybějícím označení reklamy nebo v tom, že o produktu říkají něco, co právo zakazuje (např. že alkoholické nápoje mohou zlepšovat zdravotní stav). Pokud se naopak budeme koukat, jaké chyby dělají vůči firmám, tak to bývá porušení exkluzivity u dané značky. 

Na co by si měli dát pozor při uzavírání smluv?

Ve smlouvě bych si pohlídala hlavně zmíněnou exkluzivitu a použití mých fotek/videí a mého jména značkou. 

Jaké chyby se naopak objevují při jednání s influencery na straně firem?

Není to vyloženě chyba, ale já bych být značkou vždycky influencerovi dala co nejpodrobnější zadání, aby nevznikaly právní přešlapy z oblasti regulace reklamy nebo klamání spotřebitele. Influenceři nejsou odborníky na právo a bohužel za jejich neznalost značky mnohdy zaplatí svou pověstí. 

Andy, na závěr bych se tě ráda zeptala, jestli se můžeš podělit o své plány do budoucna. Jaké jsou tvé životní a pracovní cíle?

Letos mám takovou triádu. Advokátní zkoušky, stěhování do nového bytu a svatbu. A myslím, že víc toho zatím opravdu nepotřebuju.

Zdroj: Andrea Pavelcová archiv 

Každý z nás si v sobě nosíme trápení, strachy, neznámé a nepříjemné pocity. Někoho tíží méně, jiného více. Často se o našich pocitech a problémech bojíme mluvit, stydíme se za ně, nevíme, jak na ně bude naše okolí reagovat. Nepochopí mě. A stojím vůbec za to, aby se o mě někdo zajímal? Aby mi pomohl? Pokud vás podobné myšlenky trápí, určitě není ostuda si říct o pomoc. Naopak. Je potřeba, abyste začali s hojením ran na duši stejně, jako jdete se zraněním nebo nemocí k doktorovi. Nemusíte na to být sami. V těchto případech vám pomůže aplikace Nepanikař.

Za vznikem aplikace stojí studentka z Brna Veronika Kamenská. Z původního nápadu na její bakalářskou práci vznikla plnohodnotná aplikace, kterou aktuálně používá 130 tisíc lidí ze 150 zemí světa a která zachránila jen u nás život více než 100 lidem. Aplikace je k dispozici zcela zdarma a byla přeložena do devíti jazyků. V loňském roce získala ocenění Gratias Tibi, které jistě ovlivnilo zájem lidí, ale větší nárůst počtu stažení aplikace zaznamenala převážně kvůli pandemii koronaviru. Jak si asi všichni uvědomujeme, ta má na naši psychiku drtivý vliv. O pochroumaném stavu svého duševního zdraví mnozí mlčí, na druhou stranu se o něm, obzvlášť v poslední době, dost diskutuje. A je proč – z údajů Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že jen počet lidí s depresí se za poslední tři roky ztrojnásobil.

Sama Veronika na počátku hledala pomoc. Když u ní v roce 2016 vypukla posttraumatická stresová porucha, žádná podobná aplikace (v češtině) neexistovala. Později se u ní objevily úzkosti a deprese, které vedly až k pokusu o sebevraždu a následně k hospitalizaci. Rozhodla se vytvořit Nepanikař, protože takovou aplikaci máte v mobilu – tudíž většinu času u sebe – a používáte ji anonymně. S projektem jí pomohl její dlouholetý kamarád programátor Tomáš Chlubna. Aplikace nabízí lidem při úzkostech, depresích, sebepoškozování, poruchách příjmu potravy a sebevražedných myšlenkách tipy na to, jak odvést pozornost od svého stavu, jak situaci zvládnout i jak a kde vyhledat pomoc.

Součástí webových stránek Nepanikař je i poradna a mapa pomoci, která obsahuje přes 10 tisíc kontaktů na psychology, psychiatry, pedagogicko-psychologické poradny, krizová centra a sociální služby plně hrazené pojišťovnou. Nabízejí také přednášky a workshopy pro školy nebo firmy. Edukovat děti v oblasti psychického zdraví a pomoct jim s případnými problémy je obzvlášť důležité. Naštěstí se situace s informovaností na školách zlepšuje.

Zdroj: Nepanikař

Na začátku si uvědomte, že nejste líní, jenom máte strach. Bojíte se, že v daném splnění úkolu selžete, že výsledek nebudete takový, jaký jste si představovali a vy tento strach musíte překonat.

1. Rozdělte si úkoly

Máte před sebou obtížný úkol, který vám zabere čas a energii. Rozdělte si ho na několik podúkolů, které vám zaberou cca 15-50 minut. Rozepište si, jak půjdou po sobě a nepřeskakujte je. Uvidíte, jakou vám udělá radost splnění každého takového podúkolu.

2. Najděte si ideální čas

Někomu se dobře pracuje ráno, někomu v poledne, někomu v noci. Zjistěte, kdy jste nejvíce produktivní vy a v tu dobu splňte daný úkol.

3. Udělejte si plán

Už víte, kdy se vám pracuje nejlépe, úkol, případně úkoly, jste si rozdělili na podúkoly, tak si to všechno rozvrhněte do plánu, kdy co budete dělat. Nepřeceňujete svoje síly, ale ani se nepodceňujte.

4. Vsaďte se

Ano, čtete správně, vsaďte s rodinou, kamarády, kolegy o něco, co máte rádi. Výhra pro vás bude možnou motivací, jak úkol včas dokončit.

5. Seznamte se svými cíli okolí

Obeznamte své okolí, jaký máte úkol, cíl. Klidně to i zveřejněte na nástěnce na na svém profilu. Tím si na sebe upletete bič a nebudete se moci vymlouvat.

6. Motivujte se

Pokud se nechcete vsázet, zkuste si v okolí najít někoho, kdo taky prokrastinuje, ideálně kolegu, a vzájemně se motivujte, stanovte si cíle, pomáhejte si.

7. Udělejte si příjemné prostředí

Někdo potřebuje k práci hudbu, někdo u ní musí popíjet konvičku čaje, někdo chroupat arašídy. Někdo u toho musí sedět na zemi, někdo na gymnastickém balonu, někdo si musí zameditovat. Zkrátka, vytvořte si ideální pracovní prostředí, ve kterém se na práci budete lépe soustředit. Klidně si najděte i nějaký svj rituál.

8. Nežijte jenom prací

Naplánujte si po směně nějakou aktivitu, běžte si zaběhat, na jogu, do divadla. Vypněte a zrelaxujte.

9. Odměňte se

Za každý splněný úkol nebo jeho část si dopřejte odměnu. Je jedno, jestli to bude čokoláda, návštěva kavárny nebo kytka, hlavní je, aby vám to udělalo radost a nastartovalo na další akce.

10. Nejste v tom sami

Nezapomeňte, že v tom nejste sami. Takže se hlavně nestresujte, že jste jediní, co mají občas obavy z nějakého úkolu. Je na čase, dát prokrastinaci vale.

Zdroje: 1,2, Pexels

Žijeme v době, kdy jsme přehlceni informacemi, kdy nejsme nuceni myslet, ale co nejrychleji si potřebnou věc vygooglit. Bez našich digitálních pomocníků si nedokážeme život téměř představit. Důležité je si uvědomit, že technologie nejsou dobré, ani špatné. Jde o to, jak s nimi zacházíme.

Závislost

Když ráno vstanete, jako první zkontrolujete své mobilní zařízení? Trpíte nespavostí? Máte problémy se soustředěním? Jste raději online, než abyste šli ven? Nevnímáte okolí (a nedej bože na ulici vrážíte do lidí či sloupů), protože jste neustále přilepeni k displeji? Uvědomili jste si někdy, jaký na vás má dopad, když jste připojeni pomalu 24 hodin denně?

Nomofobie, tak se nazývá úzkost z odloučení od smartphonu. Závislost na technologiích může být stejně nebezpečná jako ta na alkoholu, nikotinu nebo hracích automatech. Vědci ale nemají úplně jasno v tom, kolik času stráveného u obrazovek je příliš. Pro někoho je moc hodina, pro jiného čtyři.

Sociální sítě jsou crack pro mediální narkomany. – George Packer

Podle průzkumu britské organizace The Headmasters’ and Headmistresses’ Conference (HMC), která sdružuje nezávislé britské školy, se 56 % z 5 000 dotázaných studentů obává, že se u nich rozvíjí závislost na sociálních médiích. Neplatí to jen pro sociální sítě, ale také pro internet jako takový.

Tak proti tomu zkusme společně bojovat.

Neříkáme, abyste zahodili mobil a vrátili se zpátky do jeskyní do doby dávno minulé nebo utekli na týden mimo civilizaci, abyste se zcela odpojili (i když to nezní jako úplně špatný nápad). Věnujte v každém dni čas tomu, co vás těší. Přečtěte si knihu, uspořádejte s přáteli večer, kdy budete třeba hrát deskovky, dejte si skleničku vína a relaxujte… odložte technické vymoženosti a užívejte si přítomný okamžik.

Někteří otevřou telefon až 200krát za den. Průměr se pohybuje okolo stovky. – Matěj Krejčí

Často se u nás projevuje tzv. syndrom FOMO (fear of missing out) – bojíme se, že něco zmeškáme. Neustále kontrolujeme mobil. V některých případech se i stává, že se nám jen zdá, že nám zavibroval.

Méně notifikací, více času

Naučte se říkat ne irelevantním činnostem (proč ztrácet čas u videí s tančícími kočkami?), vypněte si upozornění, zamyslete se nad tím, jaké aplikace potřebujete. Vytvořte si denní plán – např. si vyhraďte určitý čas na kontrolování mailů a pokud možno, tak svou mailovou schránku navštěvujte jen dvakrát denně.

Koučka a autorka knihy Homo Distractus: A Book to Better Manage Your Tech (Člověk roztržitý: Jak si líp zorganizovat život s technologiemi) Anastasia Dedyukhina píše o „digitálním vodítku,“ na kterém nás mají uvázané zaměstnavatelé. Jsme neustále na příjmu. Pokud ale budete odpovídat na e-maily i o víkendu a v jedenáct večer, váš zaměstnavatel si na to zvykne.

Paradoxně se objevuje čím dál více aplikací, které kontrolují, kolik času trávíme na svém elektronickém zařízení. Řadí se k nim např. Moment. Aplikace Freedom vám zruší přístup k internetu na dobu, kterou si sami zvolíte.

Určitě si brzy všimnete toho, že odvádíte mnohem více práce, když vás ze soustředění neustále nevytrhává všemožné pípání a blikání. O prokrastinování nemluvě.

Komunikace face to face

Jste s lidmi v kontaktu jen online? Píšete si s někým, kdo bydlí kousek od vás, místo toho, abyste spolu něco podnikli? Choďte více mezi lidi, budete na vzduchu a dozvíte se, co se opravdu děje, ne jen to, co vidíte na fotkách na Instagramu – kvůli kterému se u vás objevují akorát deprese a pocity závisti. Zbavíte se osamělosti. Protože online kontakt nikdy nenahradí ten reálný.

Příliš času stráveného na mobilu či počítači způsobuje problémy v mezilidské komunikaci, a to převážně u dětí, které jsou v dnešní době již odmalička moderními technologiemi obklopovány. Často špatně komunikují se svými vrstevníky, jsou zakřiknuté, mají problém s vyjadřováním a nejsou zvyklé hrát nevirtuální hry.

Lepší spánek

Nespavost je často způsobena právě používáním elektronických zařízení. Nedokážete vypnout. Máte problém usnout, protože se vám v hlavě honí spousta myšlenek, přemýšlíte nad tím, co jste si před chvílí přečetli. Modré světlo vycházející z obrazovek omezuje produkci spánkového hormonu melatoninu a zvyšuje produkci stresového kortizolu. Proto se doporučuje 1-1,5 hod. před spaním nekoukat do mobilu. Raději si zalezte do peřin s knížkou, pusťte si do sluchátek hudbu nebo zajímavý podcast.

Cvičení na závěr… a pro začátek

Tak jak to vidíte? Myslíte si, že si potřebujete naordinovat digitální detox? My do toho určitě jdeme. Pro začátek můžete vyzkoušet cvičení podle knihy Deep Work (Hluboká práce) od amerického akademika Cala Newporta: během jízdy v MHD si zakažte sáhnout na mobil a pozorujte, jak se u toho cítíte. Mnozí z vás asi zjistí, že tento drobný úkol je těžší, než se může zdát.

Zdroj: Pixabay