Všude samí lháři (Shari Lapena)

Americké městečko plné úspěšných lidí v domech s bílými plaňkovými ploty. Ulice, kde se za zdaleka bezproblémovou fasádou skrývají problémy a rodinná dramata. Nepřekvapivé prostředí pro ty, kteří znají královnu rodinných psychothrillerů Shari Lapenu, mezi jejíž díla patří např. Manželé odvedle, Jeden z nás či Nepříliš šťastná rodina. Autorka nám ve své nejnovější knize v úvodu neservíruje žádnou mrtvolu, jak je u ní zvykem. Žádnou vraždu k řešení. Děj knihy se točí kolem ztracené devítileté Avery Woolerové. Již v samotném úvodu zjišťujeme, že její otec, uznávaný doktor a zdánlivě spořádaný manžel William, udržuje mimomanželský poměr, který ale jeho milenka nečekaně ukončí. Vyvedený z míry se vrací domů, kde narazí na Avery. William se svou problematickou dcerou ztratí nervy. O několik hodin později rodina Woolerových nahlásí, že se Avery pohřešuje. Nikdo neví, jestli utekla z domova, byla unesena, jestli je stále naživu. Postupně zjišťujeme, že William není jediný, kdo má tajemství. 

Michael vytáhne z kapsy tepláků mobil. Avery je teprve devět, svůj vlastní telefon ještě nemá. Chlapec vytočí matčino číslo. 

„Ahoj, miláčku, co potřebuješ?“ Z jejího hlasu je znát, že má práci, Jenže to má pořád. 

Michael polkne. „Ehm, Avery tu není.“

„Co tím myslíš?“ Matčin tón zní ostře. „Kde není?“

Teď jí musí povědět pravdu.

Knihu Všude samí lháři jsem zhltla na jeden zátah. Členění textu do kratších kapitol dodává ději na svižnosti a s přibývajícími tajemstvími a nejasnostmi se stupňuje čtenářova touha po odhalení viníka. Seznámíme se s poměrně dost postavami, které nám umožňují hlouběji porozumět vztahům mezi nimi. Také zjišťujeme, že rozhodně nejsou dokonalé. Druhá polovina knihy začne lehce pokulhávat a v něčem je poněkud přitažená za vlasy, ale určitě stojí za doporučení. Konec je lehce otevřený, ale to mi vůbec nevadilo. 

Erin se jí zadívá zpříma do očí. „Detektivové si myslí, že se možná choval nevhodně k mojí dceři.“

„Ne. Nechoval,“ odpoví Alice zaníceně.

„Chápu, že tě to rozrušuje,“ poví jí Erin s nemenším zápalem. „Představ si, jak se asi cítím já.“ Zvedne se z gauče. „Neznáme svoje děti tak dobře, jak si myslíme. Nevíme, co dělají, nekontrolujeme je každou minutu.“ Tváří se bezútěšně. „Nemůžeme.“

Když žena píše ženě (Jana Brázdilová, Ivana Bartáková)

Čtrnáct rozhovorů s výjimečnými ženami. Martina Viktorie Kopecká, Andrea Sedláčková, Klára Kolouchová či Jitka Vodňanská… Každá je jiná nejen svou profesí, životním stylem a věkem, ale i tím, v co věří. Všechny napsaly dopis a odkryly v něm části svého nitra, střípky příběhů, myšlenek, lásky i pochybností. V textech, které věnovaly příbuzným, sestrám (v různých rovinách), všem čtenářům a čtenářkám či sobě samým. Přečtete si mnohdy silná a inspirativní slova o (sebe)lásce, touze, přátelství, vytrvalosti a překonávání sebe sama, o splněných snech. Mix žen a jejich textů je v různých směrech a formách pestrý a zajímavý. Moc se mi líbí nápad s dopisy a na ně navazujícími rozhovory, ve kterých poznáváme určité téma (mateřství, přátelství, dětský domov, emigrace apod.) a danou ženu hlouběji – její osobnost, zkušenosti, profesní mezníky, touhy a vize, ale i zranění a nenaplněné příležitosti. 

Co pro vás znamená tento akt – psaní dopisů sama sobě?

V dětství jsem nejspíš potřebovala nějakým způsobem reflektovat sebe samu, někomu se vyzpovídat. Jako dítě jsem žila hodně osamoceně, kamarádky jsem neměla. A když člověk nemá s kým své pocity sdílet, musí situaci nějak přetvořit. A mě nenapadlo nic lepšího než si vytvořit imaginární přítelkyni a korespondovat si s ní. Tehdy se asi zrodilo moje psaní. Samozřejmě jsem netušila, že mě jednou bude živit. Bez psaní vlastně neumím existovat, stále něco musím psát… (z rozhovoru s Andreou Sedláčkovou)

Věřím, že každý si z toho něco vezme. Některé části textů, myšlenky a emoce v nich, mohou i zasáhnout citlivější místo. Pro mě osobně byl asi nejvíc inspirující dopis a následující rozhovor s Abhejali Bernardovou, při kterém jsem se nad sebou pozastavila a řekla si, že bych mohla ještě o něco víc prozkoumat svou „hlubinu“. Velmi zajímavý a mě osobně se dotýkající text je také ten Nory Vlasákové, ve kterém se věnuje sebehodnotě. 

Život je příležitost. Každý den je příležitost a zároveň každý den nepřináší stejné příležitosti. Záleží jen na nás, jak s nimi naložíme – půjdeme dopředu a budeme růst, nebo raději zůstaneme ve své pohodlné zóně a necháme se unášet proudem života? Budeme kormidelníkem svého života, nebo jen pasažérem v lodi, která bezcílně putuje kdoví kam? (z dopisu Abhejali Bernardové)

Na ledě (Hannah Grace)

Nedalo mi to, tuhle knihu, která bourala sociální sítě, jsem si samozřejmě potřebovala přečíst. Jak už je na první pohled patrné, čtenáře přesune do ledového prostředí, mezi krasobruslaře a hokejisty. A brzy zjistíte, že i na ledě může být dost horko. V knize se střídá vyprávění dvou hlavních postav (což je jedině ku prospěchu), studentů univerzity Maple Hills: Anastasii Allenové, krasobruslařky, jejímž cílem je se dostat až na olympiádu, a Nathana Hawkinse, kapitána hokejového týmu maplehillských Titánů. 

Přímo fyzicky jsem cítila, jak se ve mně vaří krev. Samozřejmě neměl ani tušení, jaký dopad to, co napáchali jeho hráči, mělo. Jenže za ním mu při cestě za vítězstvím stál celý tým, my s Aaronem jsme na všechno sami. Pokud nebudeme dost trénovat, nevyhrajeme. A pokud nevyhrajeme, nepojedeme na olympiádu. A pokud nepojedeme na olympiádu, jaký to má do hajzlu všechno smysl?

Zápletka téhle oddechovky, která je ideální jako čtení na dovolenou či na konci náročnějšího dne, kdy už chcete vypnout, není bůh ví jak hluboká – z důvodu rozbité ledové plochy se musí krasobruslaři a hokejisté dělit o jedno kluziště, což nedělá šťastnou ani jednu ze skupin. Anastasia se se svým bruslařským partnerem Aaronem připravuje na soutěž (a navíc je cílevědomý dříč a má ráda věci pod kontrolou) a hokejisté samozřejmě také potřebují trénovat na utkání, takže dochází k napětí, šarvátkám… ale také létají jiskry. Navíc se Aaron později zraní a Nate vymění hokejku za legíny. Asi tušíte, že v jistých ohledech se podaří více či méně prolomit ledy. A dočkáte se mnoha (možná až moc) sexuálních scén. Celé je to takové roztomilé, ale jsou tu nakousnutá i vážnější témata – je vidět, že se jedná o knížku z dnešní doby, protože Hannah Grace nezapomněla na „trendy“ věci, jako terapie, problémy s jídlem, manipulace a narcismus, nechyběl člověk na vozíku, nebinární postava… 

„Nemůžu míchat krasobruslení a nás, v žádném případě. Mám tě ráda a bolí mě říkat to nahlas, ale mám tě hluboko pod kůží. Přinutil jsi mě, abych si chvíle, kdy jsme spolu, užívala. Teď jsem k tobě milá, což je jen ukázkou toho, jak hluboko jsem klesla. Prostě katastrofa, jak by řekli někteří.“

Nate je sympaťák, pohledný a navíc pozorný a milující, skvělý hráč a kapitán, který se obětuje pro blaho týmu… prostě dokonalý literární hrdina. Anastasia je komplikovanější a podobný vztah k ní asi bude mít i čtenář. Se svými problémy je ale aspoň lidská. Aaron je ve zkratce chodící „red flag“. V příběhu je docela dost postav, což autorka využila – jedná se o sérii, v zahraničí už existují další dvě knihy, které se více věnují dalším členům hokejového týmu. V knize to sice nebylo ve výsledku prioritou, ale asi by mi nevadilo, kdyby bylo dáno ještě více prostoru zákulisí sportu (třeba na úkor aspoň jedné milostné scény). Závěr radši nebudu komentovat. Naopak v úvodu je fajn detail pro ozvláštnění a naladění se na čtení – playlist. Milovnicím (a milovníkům?) new adult a románů jako Láska po španělsku, Hypotéza lásky či Americký milostný experiment doporučuji. 

Nikdy, nikdy (Colleen Hoover, Tarryn Fisher)

Charlie Wynwoodová a Silas Nash byli od narození nejlepšími přáteli, dokud se do sebe ve čtrnácti letech nezamilovali a nestali se něčím mnohem víc. Počínaje ránem, kterým příběh startuje, jsou si ale naprosto cizí. Všechny jejich vzpomínky na to, kým byli a jaký pár společně tvořili, jsou fuč. Nezbývá než odhalit pravdu o tom, co se jim stalo a proč k tomu došlo. Ale čím víc o sobě zjišťují, tím těžší je pro ně pochopit, proč byli vůbec kdy spolu.

První tři vyučovací hodiny jsou pro mě něčím úplně cizím. Nikoho tam nepoznávám a z látky mi nic nezní povědomě. Připadám si jako vetřelec, jako bych tam neměl co dělat. 

Sotva ale přijdu na čtvrtou hodinu a posadím se k Charlie, moje nálada se změní. Ji znám. Je to jediná důvěrně známá věc ve světě plném nedůslednosti a zmatku.

Jakmile se začtete, budete otáčet stránku za stránkou a dychtivě odhalovat, co se děje. Příběh je vyprávěn střídavě z perspektivy Charlie a Silase a krátké kapitoly udržují rychlé tempo, později ale děj nabíral spíše sestupnou tendenci. Kulisy New Orleans dodaly příběhu další vrstvu mystiky. K postavám si pravděpodobně vybudujete dost nejistý vztah, jestli vůbec nějaký. 

„Dokázal bych strávit každý den tím, že bych tě znovu a znovu poznával, Charlie. Nevěřím, že bych se toho někdy nabažil.“

Fanoušci Colleen Hoover jistě zajásali, když se dozvěděli o Nikdy, nikdy. Já knih od této autorky přečetla už řadu, ale přiznám se, že čtení této mi udělalo asi nejmenší radost. Moc mi nesedla. Nevím, jak moc to bylo i tím, že se jedná o knihu, na které se podílela další autorka, Tarryn Fisher, ale spíš, i když je to logické vzhledem k zápletce, mě začal děj poněkud unavovat tím, jak se v jistých ohledech opakoval. 

On se celou tu dobu snažil vzpomínat… kdežto já se snažila zapomenout.

Nechci si pamatovat, jaké to bylo líbat ho. Nechci si pamatovat, jaké to bylo milovat ho.

Čtenář ani nemusí být moc pozorný, aby mu v závěru došlo, že mu kniha naservírovala víc otázek než odpovědí a některé pasáže tam byly spíše jako (dost) matoucí obsah navíc, který čtenáře zavedl do slepé uličky nebo jednoduše vyšuměl do prázdna (přemýšlím, jak moc to – opět – bylo tím, že knihu psaly dvě autorky a nepodařilo se jim určité věci podchytit). Osobně nepotřebuji mít všechno vysvětlené (obzvlášť u příběhu s nadpřirozenými prvky), líbí se mi, když si čtenář sám může něco domýšlet, ale tady to podle mě moc nefunguje. A epilog mi přišel už úplně mimo. Neříkám, že se jedná o vyloženě špatnou knihu, ale mám pocit, že měla potenciál, který nebyl dostatečně využitý. V několika recenzích od zahraničních čtenářů dokonce zaznívá „never never read this book“. Nejlepší je si udělat názor sám… Teď se těším na novinku v českém překladu Příliš pozdě.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj fotografií: Dorota Noon 

Naše ztracená srdce (Celeste Ng)

Americká autorka hongkongského původu Celeste Ng si získala pozornost čtenářů i kritiků romány Vše, co jsme si nikdy neřekli a Ohníčky všude kolem. Na její nejnovější dystopický román Naše ztracená srdce jsme si museli počkat šest let. Už takto v úvodu ráda prozradím, že podle mě to čekání za to stálo.

Příběh se odehrává v blízké budoucnosti, nebo možná v alternativní realitě dneška, v Cambridge v USA; Spojené státy zachvátila ekonomická krize, která vede k rozpadu společnosti. Za viníka je označována Čína, proto v nově vznikajícím fungování státu hlavní roli hraje PAKT, usnesení, že cokoliv čínské je třeba potlačit. Nacionalismus je na steroidech, rasismus na vzestupu. A pokud náhodou nevychováváte své děti v dokonalém souladu s PAKTem, jsou vám bez milosti odebrány.

Člověk by musel být šílenec, aby zrušil PAKT, souhlasil Ptáček. PAKT pomohl ukončit Krizi; díky PAKTu vládne mír a bezpečí. To vědí i děti ve školce. PAKT dává dokonalý smysl: Když se chováte nevlastenecky, ponesete následky. Když ne, čeho byste se báli? A kdo uvidí nebo uslyší něco nevlasteneckého, ten má povinnost uvědomit úřady. Ptáček svět bez PAKTu nezažil: je to axiom stejně jako gravitace nebo Nezabiješ. Nechápal, proč by se někdo stavěl proti němu a co to má společného se srdci, jak se může srdce vůbec ztratit. Copak může člověk přežít, když mu v těle nebije srdce?

Hlavním hrdinou je dvanáctiletý Noah, kterému rodiče přezdívali Ptáček. Předtím, než ho matka v jeho devíti letech opustila kvůli revoluci. Margaret Miu, dcera čínských imigrantů, PAO (původem z asijské oblasti), básnířka a autorka sbírky Naše ztracená srdce se stala hlasem vzpoury. To náš malý hrdina nechápe, mísí se v něm zmatek, vztek a stesk. Jak může tatínek, dřívější univerzitní profesor, nyní zaměstnanec univerzitní knihovny, tak jednoduše předstírat, že s nimi nikdy neměla nic společného? A proč vůbec existuje revoluce proti PAKTu (zákonu na podporu americké kultury a tradic), který zajišťuje bezpečí, no ne?

Noah má jako dítě zidealizovaný a zjednodušený pohled na svět, vnímá ho např. skrze pohádky. Ve společnosti, kde se nemá možnost dozvědět minulé pravdy, protože se o nich mlčí, jsou ničeny spolu s knihami (které by svým obsahem ve čtenáři mohly podnítit nebezpečné myšlenky), ani nemůže vše vědět a chápat. Jeho životem zamává dopis od mámy. Poslala mu ale jen kreslené kočky. Nakonec tajemný vzkaz rozluští, zatímco si začíná více všímat světa kolem sebe, a vydává se na cestu za svým dlouho postrádaným rodičem. Při tom konečně objevuje pravý příběh revoluce. Příběh jeho mámy. Objevuje, jaký byl svět před PAKTem a jaký je teď. Uvědomuje si, že realita není pohádka, respektive že i v pohádce jsou netvoři, kletby a nebezpečí číhající pod falešnou maskou. Chápe, jak je maličký, jak snadno by ho svět mohl roztrhat na kusy. Přichází na to, že dětí, které byly odebrány rodičům bouřícím se proti PAKTu a sympatizujícím s Čínou, je ve skutečnosti mnohem více, že se nejedná o něco, co se odehrává v krajních případech, jak tvrdí režim. Jednou z takových dětí je i jeho kamarádka Sadie.

Hledat informace o Číně nebo japonské pohádky není jediná nebezpečná věc. Nebezpečné je vypadat jako on, vždycky bylo. Je nebezpečné být dítětem své matky, v nejednom ohledu. Táta to ví odjakživa, odjakživa byl na něco takového připravený, odjakživa je ve střehu před tím, co se jeho synovi jednou nevyhnutelně musí stát. Před tím, z čeho má strach: že se jednoho dne někdo podívá Ptáčkovi do tváře a uvidí nepřítele. Že v synovi někdo uvidí matku, ať už její krev, nebo její skutky, a vezme mu ho.

Celeste Ng se tématu rasy nebo rodinných vztahů věnovala už ve svých předchozích knihách, ovšem v románu Naše ztracená srdce vyznívají ještě naléhavěji než předtím. Autorka ukazuje strach a lidské utrpení, daří se jí předat čtenářům a čtenářkám živý náhled na to, jak se cítí utlačovaní, jak zdánlivé malichernosti mohou vést k děsivým činům, jak snadno se zhroutí dlouho budovaná prosperita. A to všechno očima citlivého malého chlapce, který není postižen okolní nenávistí, naopak bývá mnohdy jejím terčem. Tento příběh o vládním obětním beránkovi jsme již slyšeli, což mu spíše přidává na síle, než aby mu ubíralo. Hitler obviňoval Židy z ekonomické špatné situace Německa. Trump hlásal, aby se obyvatelé USA báli karavan „zlých“ migrantů. Tady jsou to Asiaté a zejména Američané čínského původu, kterým je dáváno za vinu vše, co se pokazilo. Někdo – všichni – se snažil, aby Číňané zmizeli. Odznáčky s vlajkou zdobí každou klopu. 

Vysvoboď mě (Malin Persson Giolito)

Bestsellerová švédská spisovatelka Malin Persson Giolito, autorka oceňovaného thrilleru Tekutý písek (který se dočkal i seriálového zpracování), se vrací s dalším mrazivým příběhem. 

Ve Våringe je lehký umřít, hlásalo graffiti nedbale načmárané na zdi. Kdosi se je pokusil smýt, ale moc se nenamáhal, takže text byl stále čitelný. Je snadný umřít, ale strašně těžký žít, bylo nastříkáno kousek vedle.

Na jedné straně dálnice leží betonově šedé město Våringe se zhasnutými reflektory na sportovišti, se školou zajištěnou alarmem, s domy s pozavíranými dveřmi a zataženými záclonami. Na opačné straně sousedí Rönnviken, město chráněné před hlukem z komunikace pásem zeleně. Byty, čtyři školky, lesopark s osvětlenou běžeckou stezkou, základní škola a soukromé gymnázium, golfové hřiště, dětské hřiště…

Na opuštěné hřiště se tiše snáší sníh. Čtrnáctiletý chlapec leží tváří dolů před houpačkou a pomalu z něj vyprchává život. Za ním stojí jeho nejlepší kamarád s ještě horkou pistolí v třesoucí se ruce. Již v úvodu románu Vysvoboď mě na vás dýchne ponurá atmosféra místa, kde děti zabíjejí děti, a chcete se dozvědět, co k tomu vedlo. 

V příběhu sledujeme životy dvou chlapců z rozdílných světů – Dogge vyrůstá v luxusním domě na předměstí, Billy v chudinské čtvrti plné kriminality a nenávisti. Jejich osudy však nejsou až tak rozdílné a oba dva jsou velmi brzy vrženi do světa gangů, násilí a drog. Děti, obětavá místní policie, svobodné matky, majitel obchodu s potravinami na náměstí – nikdo není ve zdejší komunitě ušetřen. Při čtení máte pocit, že všichni v této zkažené společnosti ztrácí zodpovědnost, nebo jsou naopak zodpovědní za všechno zlé. Čekáte, že každou chvíli dojde k dalšímu zločinu. 

Přátelství chlapců bylo v těchto kulisách odsouzeno ke špatnému konci. Již od útlého věku dělají neplechu. Kradou, ničí cizí majetek, berou drogy a jejich zločiny se postupně stupňují. To vše proto, aby se zalíbili vedoucímu gangu Mehdimu, kolem kterého si vybudovali takový kult osobnosti. 

„…Lžou o věcech, o kterých lhát nemusí, a pravdu řeknou, když to člověk nejmíň čeká. Jsou schopní zabít kvůli tomu, že se někdo zasmál nějakému vtipu, kterému neměl, anebo dal lajk fotce na Instagramu, který taky neměl dát. Dokážou opít holku, spát s ní, když to nevnímá, a současně si to celé natáčet. Nesnaž se je pochopit, tady není co chápat. Jsou to netvoři.“

„Tak moment. Děti, které provádějí hrozné věci, nebudeme nazývat netvory. Jsou to děti.“

„Jak dlouho se dá o někom říkat, že je ještě dítě? Od kolika let po nich můžeme chtít, aby zodpovídali za své činy? Od deseti? Od dvanácti? Když začnou mutovat? Nebo až od osmnácti? Nemám už sílu s nimi jednat v rukavičkách…“

Příběh sledujeme z různých pohledů –⁠ Dogge, Billyho, policisty Farida či třeba majitele obchodu. Autorka pracuje s dětstvím, které je otrávené špatnými poměry, nemocí, smutkem a kriminalitou, přátelstvím, rolí dítěte a dospělého ve společnosti, rasismem, touhou po uznání a zároveň přežití. Kniha se mi dobře četla, protože je rozdělena na krátké kapitoly, na druhou stranu se mi do ní nedařilo až tak snadno začíst, místy mi příběh přišel lehce natahovaný. Jednoduše to nebyl můj šálek kávy, ale věřím, že fanouškům podobných příběhů se Vysvoboď mě bude líbit. 

Miláčkové z metra (Kate Spencer)

Americká spisovatelka, novinářka a spolumoderátorka podcastu Forever35 Kate Spencer zatím v našich končinách není příliš známá. Na svém kontě má dvě knihy, z nichž jedna před pár měsíci vyšla v českém překladu. Román Miláčkové z metra, který vás už jen na pohled upoutá svou zářivě růžovou ořízkou (já osobně jsem z ní tolik nadšená nebyla, ani ne kvůli holému faktu, že růžovou moc nemusím, ale spíš proto, že mi při čtení poněkud dráždila oči) potěší všechny nadšenkyně do love story, které věří, že všechno zlé je pro něco dobré – stejně jako hlavní hrdinka Franny.

Bytová designérka Franny Doyleová prožívá jeden z nejhorších dnů svého života. Právě přišla o práci: ve firmě pracovala čtyři roky a více než rok ji šéfové ujišťovali, že bude povýšena. Místo toho ji nyní bez okolků vyhodili. Vyhazov z práce však nakonec není to nejhorší, čím si v Franny v daný den projde. Ve dveřích metra se jí zaseknou šaty, což vyvolá větší reakci, než by kdy tušila. 

„Nate.“

Byl to ten obr v kvádru, který stál vedle mě, až na to, že teď už měl na sobě jen nažehlenou bílou košili a světlemodrou kravatu. Jeho ramena mi sahala akorát k očím. Na ruce mu elegantně viselo tmavomodré sako. „Nate,“ řekl znovu zjevně vyvedený z míry mou neschopností pochopit, co mám s jeho sakem udělat.

Vzhlédla jsem, abych se mu podívala do očí.

I v tomhle děsném stavu (Ježkovy voči, roztrhly se mi šaty, takže mám odhalená celá záda až na zadek a mám na sobě jediná tanga, která vlastním, ale nikdy je nenosím, jelikož tanga jsou příšerně nepohodlná, jenže včera večer jsem se vykašlala na praní, takže takhle to dopadlo, a ještě k tomu všemu mě právě propustili z práce a pořád mi zbývá nejmíň pět let splácení studentských půjček.) jsem dokázala zaregistrovat, že je pohledný. Takový ten fešák, za kterým se otočíte, když ho míjíte na ulici. 

Druhým hlavním hrdinou, tajemným zachráncem z metra, je Hayes, celostátně uznávaný průkopník v oblasti sociálně odpovědného investování a spoluzakladatel firmy Arbor Financial Partners. Na první pohled úplný protiklad Franny, člověk s analytickým myšlením a s do detailu naplánovaným kalendářem, který má rád věci pod kontrolou, workoholik. 

V osmimilionovém městě by se v běžném životě asi sotva potkali. Jenže tragikomickou situaci v metru si někdo z přihlížejících vyfotil, sdílel na sítích s #milackovezmetra, a tím se fotografie stala virální. Franny a Hayes jsou vypátráni a pozváni do televize. 

Nejpříšernější seznámení na světě se právě proměnilo v báječnou romantickou komedii, o které všichni mluví. Se mnou v hlavní roli. 

Jejich druhé setkání je podobně trapné jako to první. Nějakým způsobem na sebe ale i poté stále narážejí – a ke svému překvapení se jim ve společnosti toho druhého líbí (hmm, jak nečekané).

Tohle je veeelká oddechovka, u které se i nasmějete. Místy autorka příliš tlačí na pilu, opakuje se – samotný trapas připomněla tolikrát, že už mi to lezlo trochu krkem. Nicméně se po několika desítkách stran příběh začal naštěstí ubírat i jiným směrem. Je to takový ten typ příběhu, který musíte brát trochu s rezervou, u kterého jednoduše vypnete hlavu, kniha, se kterou je fajn trávit třeba večery po práci. Kate Spencer skrze příběh ukazuje svou lásku k New Yorku, s hrdiny objevujeme část města a jeho atmosféru. Zdůrazněné je to v originálním názvu knihy, In a New York Minute, ale ve výsledku mi přišlo velmi logické pro české čtenářstvo vybrat Miláčkové z metra. V závěru bych chtěla varovat, že při čtení někteří z vás s vysokou pravděpodobností dostanou chuť na bagel…

Třpytní (Oliver K. Langmead)

Vstupte do světa nádherných (i podivných) kostýmů, grandiózních paláců v nebesích, opulentních večírků a přísně daných společenských pravidel. Kniha Olivera K. Langmeada je utopií ze světa módy, která se soustředí na rodinu a bizarní život nejvyšší třídy. 

Třpytní jsou elita. Topí se v luxusu a život tráví nicneděláním. Jako otrok neustálých změn – a brutálních soudů – v oblasti módy se i hlavní hrdina Simon snaží být dokonalý, bez poskvrny. Protože kdyby to bylo jinak, stane se nemódním, a nikdo přece nechce být nemódní, nedejbože ohyzdný. 

Vlak projel tunelem a on se zničehonic ocitl uprostřed vší té hrůzy, kde se za prostými ploty pohybovali nemódní. Kéž by mu neodstranili slzné kanálky – protože teď by pro ně zaplakal. Cítil, že se mu svírá žaludek, když sledoval, jak procházejí kolem, narážejí jeden do druhého, usmívají se nenamalovanými ústy…  Když pomyslel, že patřili ke stejnému vývojovému druhu! Nešlo mu to na rozum. Simon tajně doufal, že všichni nemódní chytí nějakou nemoc a vyhynou. Ovšemže nebylo módní zaobírat se podobnými myšlenkami. Panoval názor, že ti nahoře by měli ohyzdné litovat, soucítit s nimi.

Na jednom večírku začne Simone krvácet z nosu, čímž neúmyslně odstartuje zbrusu novou módní vlnu – jenomže uznání připadne někomu jinému. Vzájemná řevnivost obou rivalů roste a hrozí, že brzy zničí celou opulentní utopii, v níž třpytní žijí. Protože nikdo nedovede být tak krutý jako ti nejkrásnější lidé. 

Něco takového jsem asi nikdy předtím nečetla. Po přečtení prvních stránek jsem uvažovala nad tím, jak moc to Langmead myslí vážně, jak moc mě příběh a postavy v něm iritují a z jaké míry se jedná o počin autora, kterého bych nejradši potkala a řekla mu, že je to fakt týpek. Je naprosto zřejmé, že si dělá legraci z celebrit a fashion influencerů, že si do nich trochu rýpe. Jen na prvních dvou stránkách padlo tolik jmen značek a detailních popisů postupu ranního líčení, že jsem měla pocit, jako bych četla scénář k vlogu. Tato satira je šokující a směšná, prostě WTF (výstižněji to popsat asi nejde). Vnímání a nastolování nových trendů je dovedené do absurdna stejně jako celý život Třpytných a hardcore fashionistů. Jedná se o svět, ve kterém jídlo slouží spíše na okrasu a jako ukázka luxusu nebo se zkapalněné kape do očí, svět, kde si lidé nechávají pravidelně mazat vzpomínky, protože uchovávání traumatických a nevhodných vzpomínek může vést k estetickým poruchám s příznaky jako mračení, vzdychání nebo pláč. 

Simon vešel do posilovny, kde ostatní Třpytní elegantně působili na různých cvičebních strojích. Někteří se mírně pohupovali na velikých nafukovacích balonech, jiní procvičovali chůzi po přehlídkovém molu na běžeckém pásu. Několik se jich dokonce rozhodlo vystavit svá těla na složitějších strojích, které návštěvníkům umožňovaly vyzkoušet si některé úchvatné atletické polohy. Ovšemže cvičit na veřejnosti by bylo zcela nemódní, zato nechat se vidět, jak posilování předstíráte, bylo zcela v pořádku.

Dialogy jsou ploché a opakující se, plné zdvořilostních lichotek (co si budeme povídat, na některých společenských akcích to tak může v menší či větší míře vypadat). Nejeden čtenář bude Simona (a možná celou knihu) pravděpodobně od začátku nenávidět. Jako všichni Třpytní je komicky sebestředný a prázdný. Móda je jeho náboženstvím, stejně jako krása. Neuvědomuje si svou finanční sílu (ani neví, co jsou to peníze), zcela ignoruje nižší pracující třídu a užívá si života a krásy ve všech podobách. Dokud barevné koktejly doplňují jeho oblečení a ostatní ho obdivují, je život dobrý. Pokud hledáte neobvyklou a spekulativní literaturu, nenechte si Třpytné ujít. 

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj fotografií: Dorota Noon

Po ročním odkladu z důvodu nepříznivé covidové situace se na holešovické Výstaviště vrací všemi literárními nadšenci a nakladateli očekávaný Svět knihy. Čestným hostem letošního ročníku je Francie a zvláštní pozornost bude věnována také Polsku, jehož prezentace se v loňském roce nemohla uskutečnit. Zářijový termín nabídne nejen zajímavé hosty, ale také umožní vystavovatelům představit knižní novinky druhé poloviny roku. Vedle dojmů a informací z nabitého programu si samozřejmě budete moct odnést spoustu knih za sníženou cenu.

Festival tentokrát přiblíží tvůrčí rozmanitost francouzské literatury: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. Osobně o své tvorbě promluví Laurent Binet (25. 9., 11:00–11:50) či Muriel Barbery (25. 9., 14:00–14:50). Pozornost bude věnována samozřejmě i osobnosti Milana Kundery, který je významným autorem jak u nás, tak ve Francii.

„Umožní nám obsáhnout hlavní individuální i kolektivní, intimní i politická témata, která se prolínají díly pozvaných autorů: otázky identity, psaní o exilu a cestování, vztah literatury a historie, otázky feminismu,” říká o účasti na veletrhu za organizátory prezentace čestného hosta Florence Salanouve, atašé pro spolupráci v literární oblasti a názorové debaty a ředitelka Mediatéky Francouzského institutu v Praze.

Programová témata zavedou návštěvníky také do Polska. „V roce 2020 mělo být Polsko čestným hostem veletrhu, ten samý rok vyšlo mnoho nových překladů do češtiny. Část jsme představili online, ale některé knihy čekaly až na Svět knihy a výsledkem je i letošní bohatý program v četně velkého stánku s širokou nabídkou knih, výstav a koncertů,“ shrnuje polskou prezentaci ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj.

Hvězdným hostem festivalu bude anglický literát David Mitchell (25. 9., 17:00–17:50), autor knihy Atlas mraků, na jejíž známosti přidalo zdařilé zfilmování v režii Toma Tykwera a sourozenců Wachkovských. S těmito filmaři se Mitchell potkává také jako jeden ze scenáristů čtvrtého pokračování kultovní filmové série Matrix. Časopis Time řadí Mitchella do stovky nejvlivnějších světových osobností.

Dalším velkým jménem na programu je silný hlas současné africké literatury Chimamanda Ngozi Adichie, známá bestsellerem Amerikána (25. 9. od 17 hodin autogramiáda, 26. 9. v 13:00–14:30 společně s Viktorii Hanišovou promluví o otázce identity ve svých knihách).

Letošní ročník, jehož motto zní „Můj život je v jazyce“ má za cíl zkoumat otázky vztahu literárních děl i jejich autorů k jazyku, ke geografické i mentální příslušnosti k dané zemi.

V nové sekci Literatura jako hlas svobody, letos zacílené na Bělorusko, bude slyšet třeba o Andreji Chadanovičovi a Dmitrijovi Strocevovi. Speciální prostor si vysloužila Cena Evropské unie za literaturu. „Jako pokračování našeho silného zájmu o otázky spojené s Evropou spolupracujeme tento rok s Cenou Evropské unie za literaturu. Za Česko byla letos udělena Lucii Faulerové za knihu Smrtholka. Oceněná autorka se na veletrhu představí, stejně jako další tři laureáti této ceny,“ upřesňuje dramaturg Guillaume Basset.

Přítomni budou také loňští i letošní vítězové Literární ceny Knižního klubu, kteří promluví o svých spisovatelských začátcích a představí i své nové knihy (24. 9., 13:00–13:50). Nebudou chybět besedy a autogramiády známých českých autorských jmen, jako např. Aleny Mornštajnové či Michala Viewegha.

Zájemci o dění v nakladatelství young adult literatury by se neměli nechat ujít YOLI Talk Show, na které o své roli autorky a redaktorky promluví Anna Musilová a Karolína Skácelová prozradí, jak se jí jako knižnímu influencerovi pracuje v marketingu (25. 9., 10:00–10:50).

Potkat se budete moci i s odborníky v oblasti zdraví, jmenovitě s autorem knihy Posilování stresem prof. Pavlem Kolářem (25. 9., 14:00–14:50). O výživě promluví a výtisk Jediné knihy o jídle, kterou potřebujete vám podepíše Karolína Fourová (24. 9., 12:00–12:50).

Páteční 14. hodina bude věnována dvěma, bohužel zesnulým, významným osobnostem ve své profesi, a to Karlu Gottovi, jehož unikátní autobiografii uvede jeho žena Ivana, a Filipu Lábovi – jeho publikaci Postdigitální fotografie představí Pavel Turek.

O cestovatelské zážitky z hor a autogramy se podělí Lucie Kutrová (24. 9., 17:00–17:50) a situaci v Izraeli, USA či Velké Británii přiblíží prostřednictvím knih a debaty novináři Jakub Szántó, Martin Řezníček a Milan Kocourek (25. 9., 14:00–14:50).

Program je opravdu pestrý. Více informací a kompletní program najdete na webu Světa knihy (ale domníváme se, že pokud jste se už nemohli dočkat, dávno máte rozplánované, co a koho chcete vidět). Také při jeho pročítání litujete, že neumíte být na více místech zároveň?

Zdroj: Svět knihy

Chuť prázdna (Barbora Adamcová)

Sama neměla tušení, jaký byl přesně její ideál a za čím se hnala, ale celou zimu strávila rozvrhováním svého času s cílem stát se nejlepší verzí sebe sama.

Dospívající Anna byla vždy premiantkou a jejím snem už na základní škole je studovat na školách jako Cambridge či Oxford. Nemá ale zrovna vysoké sebevědomí a nejednou se stává objektem šikany. Jako každý nemůže mít pod kontrolou všechno, co by chtěla, ale sebe mít může – aspoň na nějakou dobu. Ke štěstí jí přestanou stačit nadprůměrné studijní výsledky a láska k literatuře a začne vylepšovat svou vizuální stránku přehnaným sportem a dietami až do fáze, kdy se svou touhou po dokonalosti překročí zdravou míru a začne se ztrácet před očima.

Momentálně mám kolem čtyřiceti jedna kilo, což k výšce 171 centimetrů není žádný šlágr, ale chci se zlepšit. Před rodiči na váhu vůbec nelezu, jinak by byl hrozný poprask. Přestože mám dole necelých deset kilogramů, nevnímám žádnou viditelnou změnu.

Nejen o úsilí dostat se k co nejmenšímu číslu na váze si vede zápisky do svého deníku, čímž je příběh v knize příjemně (pokud je to v tomto případě aspoň trochu vhodné slovo) zpestřen a nabírá na autenticitě. Vyprávění je protkané zmatenými a pokroucenými myšlenkami mladé dívky a místy zabíhá až do filozofické sféry, čímž podle nás získává na hloubce a hodnotě.

Z bezstarostné dívky se stává vyhladovělá troska posedlá svým tělem. Její rozvrhy a plánovače čím dál více namísto studia vyplňuje cvičení a to, co (ne)jedla. V hlavě jí zní hlásek, který jí našeptává, že je k ničemu, a přesto, že ztrácí kila, nikdy není spokojená a stále sama sebe vidí jako baculatou dívku. Navíc její život zasáhne jiná velká ztráta. Okolí si časem začne její proměny samozřejmě všímat a i proto nakonec Anna končí v nemocnici, kde se setkává s dívkami, které jsou v jejích očích krásné, ale ve skutečnosti jsou nemocné a jejich líbeznost je vykoupená zdravím.

Jak by mohlo být tělo pouhým shlukem kostí a svalů? Kdo by potom byla Anna, která by měla žít někde uvnitř ní? A jestliže nezáleží na duši, nezáleží o to víc na tělech?

Většina z nás aspoň jednou řešila to, jak vypadáme. Zaobírání se vzhledem k životu už tak nějak patří. V posledních letech, které trávíme na sociálních sítích, kde se (pod)vědomě nejednou srovnáváme s (mnohdy vyphotoshopovanými) dívkami s modelkovskou postavou či fitnessáky, je to o to horší. Internet je plný výživových mýtů, lidé (a to bohužel právě i děti a náctiletí) si googlí, jak nejrychleji zhubnout, až je touha po těchto informacích a fintách zavede na proAna či proMia blogy… Nepřipouštíme si to, ale často je celkem snadné do poruch příjmu potravy či deprese související s našimi „nedokonalostmi“ spadnout. Kniha Chuť prázdna vám připomene, že když hlad po tom vypadat dobře jde ruku v ruce s tím skutečným, je zle. Život je boj, ale jak se říká „nikdo není dokonalý“, tak se mějte rádi. Podle nás by si měla tento titul přečíst každá mladá slečna, ale i chlapec, případně rodiče. V závěru bychom ještě chtěli vyzdvihnout obálku knihy, o kterou se postarala Kateřina Brabcová, jejíž ilustrace můžete znát např. ze série knih od Julie Caplinové.

Měla by sis s někým promluvit (Lori Gottliebová)

Terapie je stále tématem, o kterém mnozí mlčí, ale na druhou stranu se o něm, obzvlášť v poslední době, dost diskutuje. Terapeuti jsou čím dál žádanější a na téma duševního zdraví vznikají stále nové publikace, přednášky, příspěvky na sociálních sítích, ale také se o něm hodně píše v beletrii, a to v Česku i v zahraničí.

Kniha Měla by sis s někým promluvit od psychoterapeutky Lori Gottliebové, která se v zahraničí stala bestsellerem, je částečně autobiografií, částečně knihou poodhalující skutečné příběhy autorčiných klientů a jejích reakcí na jednotlivé psychoterapeutické situace a částečně naučnou knihou o historii i současnosti psychoterapie.

Neměli by si terapeuti nechat svůj osobní život pro sebe? Neměli by být jen tabula rasa, nepopsaná tabule, nikdy neodhalit nic o sobě, být jen objektivní pozorovatelé, kteří nikdy své klienty nijak nepřezdívají – ani v duchu? Krom toho, neměli by terapeuti, ze všech lidí právě oni, mít svoje životy uspořádané?

Kniha přibližuje práci terapeutky a vypráví o její cestě do terapeutického křesla – nejen svého, ale i svérázného kolegy Wendella Bronsona, neboť každý má své démony – velké, malé, nové, tiché, hlasité… a to i terapeuti.

Většina z nás sedá během naší kariéry na pohovce někoho jiného, částečně proto, abychom měli místo, kde můžeme mluvit o emocionálním působení práce, kterou děláme, ale částečně také proto, že život je, jaký je, a terapie nám pomáhá postavit se démonům, když se rozhodnou nás navštívit.

Během čtení se setkáte s několika Loriinými klienty, jejich příběhy, problémy a diagnózami. Jedním z nich je John, narcistický televizní producent, který se snaží jíst jen organickou stravu, aby se nestal idiotem, které tak nesnáší. K traumatizující minulosti se bude vracet Rita, postarší dáma, která má pocit, že už nemá pro co žít. Přesto, že na stránkách najdete vážná témata, autorka je často podává vtipnou a svěží formou. Jisté pasáže s vámi ale pravděpodobně pohnou, možná vám ukápne slza, ale určitě se nejednou zamyslíte nad jednotlivými popsanými situacemi, ale i svým vlastním životem. Kniha ukazuje křehkost a jedinečnost lidského bytí a poskytuje odpověď na otázku, co je v životě skutečně důležité. Nahlédnete s ní do hluboce soukromého procesu, který většinou zůstává skryt za dveřmi ordinace.

Může to znít nelogicky, ale terapie funguje nejlíp, když je dotyčný z nejhoršího venku – ať už jde o deprese, úzkost, nebo mentální krizi. V tu chvíli má totiž emoce více pod kontrolou, lépe se soustředí a dokáže efektivněji spolupracovat. Někdy se bohužel stává, že přesně v tu chvíli se dotyčný rozhodne terapii ukončit Neuvědomuje si totiž, že s odezněním symptomů teprve začíná tvrdá práce na sobě – anebo si to naopak uvědomuje až moc dobře.

Autorka otvírá také myšlenku, že bolest je bolest a nedá se kategorizovat. Často své problémy bagatelizujeme ve srovnání s ostatními – s hladovějícími dětmi v Africe apod., klademe své problémy na hierarchii bolesti níž. Nemůžeme ale změnit to, co popíráme nebo bagatelizujeme. Navíc z „banální“ starosti se může vyklubat vážnější problém. Myslete na to a nezapomeňte – terapie není hanba.

151 dní po evropských stezkách (Lucie Kutrová)

Vystoupala na božský Olymp či Mont Blanc, přešla Madeiru (s bratrem, který traily nesnáší), řídila letadlo nebo vyzkoušela skydiving. Lucie Kutrová toho má na svém bucket listu ale mnohem víc. Do povědomí se dostala po zdolání Pacific Crest Trail, o čemž se rozepsala nejen na blogu, ale i ve své první knize 151 dní Pacifickou hřebenovkou.

Nemůžu spát ve svém pokoji, protože jsem ve stresu ze všech věcí, které vlastním. Chtěla bych všechno vyhodit. Stresuje mě každý den přemýšlet, co si oblíknu. Usmívám se na lidi, i když se oni neusmívají na mě… Pohled na batoh v koutě mi nahání husí kůži. Boty na podpatku v druhém koutě ještě více. Děsí mě dokonce i moje čisté nohy… Je pro mě stále zvláštní chodit do supermarketu a kupovat si jídlo, které potřebuju dnes. Nekupuju si jídlo na sedm dní dopředu a nemusím přemýšlet, kolik čeho potřebuju, abych neumřela hlady. Můžu si tam totiž kdykoliv zajít znovu.

Pacifická hřebenovka jí změnila život. Její vyprávění plné krásných výhledů, spaní pod širákem, humorných situací, ale i strastí inspirovalo spoustu lidí. Je si ale vědoma toho, že ne každý si může vzít až pětiměsíční dovolenou a vydat se na 4300km cestu po amerických horách. Proto napsala knihu 151 dní po evropských stezkách, ve které najdete dostupnější trasy o délce 38–800 km. Není to ale jen cestopis, ale také putování životem holky, které hory, láska a bucket list změnily život. Nečekejte jen tu krásnou stránku, Lucie je ochotná se podělit i o ten opravdový život, někdy krutý a jindy nespravedlivý.

Její první delší a náročnější cestou byla pouť do Santiaga de Compostela.

Na začátku mi to přišlo jako příšerná blbost. Proč by se někdo dobrovolně rozhodl vzít si batoh a jít pěšky přes 800 km? To vážně netuším. To ti lidé nemají auto? Nebo tam jako nejezdí vlak? V životě by mě taková blbost nenapadla, a že mě napadají hodně velké kraviny. Mám si sbalit batůžek a měsíc jenom jít a jít a jít? Proč?

Cestou si uvědomila spoustu věcí, poznala nejen nová místa, nové lidi, ale také sama sebe. A láska k trailům se jen prohloubila.

Nakonec vůbec nezáleží na tom, jakou máte výbavu, kolik táhnete na zádech kilo, proč na Caminu jste, kolik vám je let, kolik vážíte, čím jste v životě prošli, kolik máte puchýřů, jak moc jste unavení nebo jako moc máte energie. Je to jedno. Důležití jste VY. Co vás potěšilo, co vás dojalo, co jste si z cesty odnesli, kolik lidí jste potkali, jaké příběhy jste slyšeli, kolika lidem jste pomohli, kolik lidí jste rozesmáli, kolik opravdových přátelství jste navázali a kolikrát jste se denně usmáli. Nic víc, nic míň.

Při čtení této knihy budete mít potřebu se smát, politovat ji, ale převážně se sbalit a někam vycestovat. Lucie ukazuje, že se s batohem na zádech můžete vydat i na kratší cestu po českých vrcholcích, jelikož i u nás je toho stále dost k vidění, např. v Beskydech. Nebo vyrazte k sousedům do Tater. Můžete jít sami, ale dobrý parťák na cesty vždy přijde vhod – v horách nikdy nevíte, kdy budete potřebovat hlídat záda. Lůce dělali společnost lidé jako její tatínek, přítel, bratr či kamarádi. A samozřejmě její čtyřnohé lásky Kairo a Marvel.

Po cestě (doslova) sbírá lásku (kdo četl, ví), ale také ji šíří prodejem svých knih. Třeba po tragédii s tornádem nabízela na e-shopu 151 dní po evropských stezkách se zvýšenou cenou, ze které celá částka putovala na podporu zničeného útulku v Hodoníně.

Pokud si budete chtít odpočinout od vyšší a vážnější literatury, zlepšit si den a vycestovat alespoň prostřednictvím vyprávění, Luciinu knihu můžeme jen doporučit. Na závěr už jen chceme touto formou zdůraznit slova autorky: Cestujte, choďte do hor, snažte se inspirovat ostatní a taky se někdy nechejte inspirovat někým jiným, pomáhejte nezištně, občas se na někoho usmějte, buďte dobrými lidmi a hlavně mějte rádi sami sebe.

Píšete si také svůj bucket list? Pokud ne, třeba vás přiměje začít ten, který najdete uvnitř knihy – zároveň poslouží jako záložka.

Druhá tvář (Ashley Audrain)

Vždycky jsem věděla, že ženy v naší rodině by neměly být matky. Den narození mé dcery Violet měl být tím nejhezčím dnem mého života. Když jsem ji ale poprvé držela v náručí, věděla jsem, že je něco špatně. Podle mého manžela si jen něco namlouvám, prý nejsem taková jako moje matka. Mé dítě je přece tím nejsladším dítětem na světě. Se mnou se ale Violet chová jinak. Něco se pokazilo, přísahám. Je to v ní? Ve mně? Je ona ta zlá? Nebo jsem to já?

Druhá tvář je debutem kanadské autorky Ashley Audrain. Ta se v knize věnuje tématu mateřství, které není zrovna šťastné. Naopak. Děj knihy sleduje tři generace žen, matek a dcer, které mezi sebou nemají zrovna láskyplný vztah. Vypravěčkou ústřední dějové linky je Blythe, která se rozhodla o životě před narozením své dcery Violet, ale hlavně o době po něm vyprávět ze svého úhlu pohledu. Jakožto čtenářům nám odkrývá svůj příběh ve formě dlouhého, smutného a zneklidňujícího dopisu, ve kterém se svěřuje o nejhlubších obavách, které v roli matky má – jako matka by měla své dítě za všech okolností milovat, nebo snad ne? Její dcera jí to totiž velmi ztíží.

Analgetika mě fyzicky umrtvila, ale uvnitř jsem cítila, že celá hořím oxytocinem. Některé matky tomu říkají láska, ale mně to spíš připadalo jako úžas. Jako zázrak. O tom, co udělám dál, jsem neuvažovala. O tom, co budu dělat doma. Nepřemýšlela jsem o tom, jak se o ni budu starat, jak ji budu vychovávat a co z ní vyroste. Chtěla jsem s ní být sama. V tom nadreálném časovém prostoru jsem chtěla cítit každý tep jejího srdce.

Část mé bytosti věděla, že takové už to nikdy nebude.

Spolu s časovými rovinami se střídá i forma vyprávění. Zatímco Blythe podává příběh v du formě, když se dozvídáme více o její matce Cecílii a babičce Ettě, objevuje se ich a er forma. Pro nejednoho čtenáře může být ze začátku komplikovanější se zorientovat, ale právě střídání vypravěčských forem může být dost nápomocné.

„Nechci aby ses učila to být jako já. Nevím ale, jak tě naučit to, abys byla někým jiným.“

Čtení této knihy nedoporučujeme matkám s citlivější povahou a popravdě to není zvlášť příjemné čtivo ani pro bezdětné slečny, jelikož chování malé Violet působí silně antikoncepčně. Toto psychologické drama (za nás asi příhodnější označení než thriller) ve vás bude vyvolávat zneklidňující pocity, místy až husí kůži (v aktuálním parném počasí na jednu stranu ideální, nemyslíte?). Kniha se na jednu stranu čte dobře, jelikož je sestavená z krátkých kapitol, které dopomáhají k lepšímu dávkování příběhu, ale na stranu druhou se nejedná, co se těžkosti tématu a pomaleji plynoucího děje týče, o čtení na jeden večer. Jen je škoda, že nadcházející události byly často docela předvídatelné. Kniha by se mohla zamlouvat těm, kterým se líbily tituly jako Andílek, Musíme si promluvit o Kevinovi či Dětské zoubky – pokud u vás srovnávání nevyvolá spíše negativní reakci. Druhou tvář doporučujeme také ve formě audioknihy – Jana Stryková ji načetla skvěle.

Radost z práce – Uspořádejte si svůj profesní život (Marie Kondo, Scott Sonenshein)

Pokud je váš pracovní stůl běžně pohřbený pod haldou papírů a kancelářských potřeb, v e-mailové schránce máte nekonečnou řadu nevyřízených zpráv, diář zaplněný (možná) zbytečnými schůzkami nebo se třeba těžko rozhodujete, existuje řešení: ukliďte si.

Po bestsellerech Zázračný úklid a Žít s radostí vyšla nová kniha Marie Kondo, která svou inspirativní metodu úklidu nyní přenesla na oblast zaměstnání. Na pomoc si přizvala Scotta Sonensheina, psychologa specializujícího se na organizaci práce a vedoucího katedry na obchodní fakultě Riceovy univerzity. Ten při psaní této knihy uplatnil znalosti z výzkumu, který se zabývá budováním uspokojivější a radostnější kariéry a z jehož výsledků vychází i jeho bestseller s názvem Stretch (Rozpětí). Knihu určitě ocení i sváteční čtenáři, je vhodná opravdu pro každého. Mimochodem, milovníky literatury Marie Kondo možná trošku popudila svým prohlášením, že bychom měli mít doma cca (JEN) deset knih.

Tahle kniha není jen o tom, jak si uklidit na pracovišti. Je o tom, jak si dát do pořádku fyzické i nefyzické stránky vaší práce, od digitálních dat přes nakládání s časem a rozhodování po sociální sítě, a jak do svého zaměstnání vnést radost.

Nepořádek má negativní dopad na život – kvůli němu se nám snižuje produktivita a motivace, jsme negativně nastavení a nespokojení. Přetěžuje mozek a má také nežádoucí vliv na zdraví. Situace, v nichž jsme obklopení příliš mnoha věcmi, zvyšují hladinu stresového hormonu kortizolu. To může způsobit, že jsme náchylnější nejen k depresím, nespavosti a dalším duševním poruchám, ale i k fyzickým neduhům souvisejícím se stresem, jako jsou srdeční choroby, vysoký tlak či cukrovka.

Cílem metody, kterou najdete v téhle knize, není jen dosáhnout čistého stolu, ať už ve firmě či doma, ale jde i o to, abyste sami se sebou prostřednictvím úklidu zapředli rozhovor – zjistili, čeho si ceníte, až se budete zamýšlet nad tím, proč vůbec pracujete a po jakém stylu práce toužíte… Skutečným cílem je uvědomit si, co vás na vaší práci těší. Jak píše v knize Marie Kondo: Jsem přesvědčená, že úklid je prvním a nejúčinnějším krokem k tomu, abyste si uvědomili, jaká je vaše vize radostné kariéry… Radost z práce vede k radosti v životě. A my vám garantujeme, že ještě než knihu dočtete, budete mít značné nutkání začít uklízet.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj: Kateřina Rohová

Výjezdovka (David Urban)

Zajímalo vás někdy, co se děje na místech obehnaných policejní páskou? Prostřednictvím nové knihy Davida Urbana se stanete svědky vyšetřování úmrtí, ať už přirozených či sebevražd, loupeže po americku či znásilnění. Jako čtenář se stanete členem výjezdové skupiny kriminální policie, tzv. výjezdovky. Tu vysílá ke všem trestným činům operační důstojník. Sestává z detektiva operativce, vyšetřovatele a technika, kteří dokumentují zločiny, zajišťují stopy, vyslýchají oznamovatele či poškozené a hledají svědky. Ke spolupráci si s ohledem na vyšetřovaný případ zvou další specialisty, jako koronera, soudního lékaře daktyloskopy, balistiky, psovody, pyrotechniky či zásahovou jednotku. Kniha přibližuje jejich práci, která dokáže být často děsivá, napínavá, plná omylů, ale i úsměvných momentů.

David Urban ve své sbírce povídek využívá zkušenosti z policejní praxe – u pražské kriminálky strávil už více než polovinu svého života. Seznámíte se s pravdivými informacemi o tom, jak vypadá skutečná práce kriminalistů v terénu – bez příkras a filmového dramatizování. Všechny příběhy vycházejí ze skutečných případů, se kterými měl autor osobní zkušenost. Demonstruje, že dokáže skvěle propojit detektivní a spisovatelské řemeslo, a tak čtenáři podat zážitek z dobře napsané knihy, ale také mu rozšířit povědomí o policejních postupech. A právě ta osobní zkušenost knize značně přidává na hodnotě.

Včera mu osud do rukou rozdal černého Petra, ráno se na něj nalepila smůla a držela se ho až do konce služby. Jako kdyby mu nějaká vyšší moc chtěla připomenout lidskou smrtelnost.

V povídkách se mimo jiné seznamujeme s postavou poručíka Eduarda Brauna, který nás jednotlivými případy provází a ukazuje, že jeho práce opravdu není žádný med. A to nejen kvůli tomu, že téměř denně vídá mrtvoly.

Nesnesitelný zápach ho stále dráždil v nose a z předchozích zkušeností věděl, že potrvá dlouho, než se ho zbaví. Zkoušel si pod nos mazat kdejakou vonnou nebo mentolovou mast, vyplachoval si nosní dírky čistou i slanou vodou, ale pach smrti zarytě odolával.

Práci mu neulehčují neznalí či namistrovaní členové různých policejních skupin, úchylné důstojnice operačního střediska, které vzrušují mrtvoly – v čím pokročilejší fázi rozkladu nebo zkrvavenějším stavu, tím lépe – nebo nepravdivě vypovídající oznamovatelé trestného činu. Prostřednictvím Edy nahlédnete kriminalistům více pod kůži a zjistíte, jak může taková práce člověka změnit.

Povídky jsou čtivé, svižné, vypointované a i přes nějaké naturalistické či pochmurnější scény, které přirozeně s daným tématem souvisí, zábavné. Svůj psací um David Urban ukázal i v debutové povídkové sbírce Tři opice – povídky do ní zařazené sklidily řadu ocenění v různých literárních soutěžích, např. v České lupě 2017 a 2019, nebo v ceně Ceně Sherlocka Holmese 2019.

Menší kvízová otázka na závěr: Víte, kterým lidem se říká havrani? Pokud ne, je to další důvod k tomu si Výjezdovku přečíst.

Cizinec (Harlan Coben)

Kniha světového bestselleristy Harlana Cobena vyšla již podruhé, a to s novou – seriálovou – obálkou a v paperbackovém formátu. A je to dobře, protože tak nakladatelství Kalibr aspoň upozornilo na existenci tohoto čtivého thrilleru, se kterým si můžete krátit čas trávený doma.

Adam Price žije v městečku Cedarfield, v domě se zahradou, s manželkou Corinne a dvěma syny. Je dobře placeným advokátem a nic ho netrápí – žije si typický americký sen. Až do doby, než ho při zasedání dětské lakrosové rady osloví záhadný cizinec. Iluze o dokonalém životě se mu rozplyne v momentě, kdy mu cizinec prozradí tajemství o minulosti jeho ženy.

„Lhala vám, Adame.“

[…]

„Kdo k čertu jste?“

„Považujte mě za svého zachránce. Nebo za přítele, co vás právě osvobodil z vězení.“

Cizinec je zachráncem, přítelem a noční můrou zároveň. Zrazený manžel není zdaleka jedinou postavou, které vstoupí do cesty. S nesmělým úsměvem převrací vzhůru nohama nespočet životů tím, že vykope tajemství, které mělo zůstat pohřbené pod vrstvami lží a studu, a poté zmizí tak rychle, jako se objevil. Nikomu není jasné, proč to dělá. Ale informace, které má, se nedají popřít. Snazší to má v tom, že na malém městě jako je právě Cedarfield se všichni znají, drby se šíří rychle a nikdo si nemůže být jistý, jestli mu soused nenakukuje přes plaňkový plot.

Co všechno uděláme, abychom ochránili rodinu?

Den poté, co Adam na Corinne vyrukuje s odhalenou lží a chce vysvětlení, jeho žena zmizí a nechá za sebou jen textovou zprávu, ve které žádá o pár dní prostoru a o to, aby se postaral o děti. Adam to samozřejmě nenechá jen tak a nezůstane sedět na zadku ve své (ne)dokonalé domácnosti. Najednou si není jistý tím, kdo z jeho okolí je skutečným přítelem a kdo mu může nečekaně vrazit kudlu do zad. Čím hlouběji se noří do odhalení Corinniny zrady, tím víc mu dochází, že za vším stojí někdo, kdo se rozhodl lidem životy nejen ničit, ale i brát.

Tato kniha je prý autorovým „nejskandálnějším“ thrillerem. To mě vede k otázce, jestli toho jen hodně vydržím, málo co mě překvapí, mám o „skandálu“ jinou představu nebo má uznávaný Harlan Coben v ostatních dílech v tomto ohledu nastavenou laťku nízko. To, že jsem nezůstala při čtení zírat na stránku s otevřenou pusou – tak jsem si spíše představovala zjev postav, které oslovil cizinec – ale určitě neznamená, že by byla kniha napsaná špatně. Jen ty zvraty nejeden (zkušenější) čtenář bude pravděpodobně předvídat. Autor své řemeslo jinak ovládá bravurně – o tom svědčí i to, že deset z jeho 33 knih debutovalo na prvním místě žebříčku The New York Times. I do vážných momentů dokáže sem tam zakomponovat vtípky a různé narážky, což je příjemně osvěžující. V případě, že lidé jako cizinec v příběhu působí i v našem reálném světě, budu doufat, že nikomu z nás cestu nezkříží, pokud by si vás nějaký najít měl, tak Cizinec od Cobena – tomu můžete jít i naproti do nejbližšího knihkupectví, respektive k výdejnímu okénku, a podpořit tak prodej autorových knih – těch se mimochodem prodalo celosvětově více než 70 milionů.

Jediná kniha o jídle, kterou potřebujete (Karolína Fourová)

Pokud byste si měli pořídit jedinou knihu o výživě, je to tato! Její obsah naprosto splňuje to, co se píše v názvu. Díky internetu a sociálním sítím, kde má možnost sdílet kdokoliv cokoliv, se výživové mýty šíří rychlostí blesku. Pro běžného smrtelníka je složité se v džungli protichůdných doporučení orientovat a rozpoznat, co je pravda a co už je za hranicí zdravého rozumu. Detoxikační kúry, drastické diety, extrémní výživové směry, polopravdy ohledně výživy dětí. To vše může ovlivnit lidské zdraví i psychiku na mnohem delší dobu, než si řada z nás vůbec dovede představit. Pod záplavou jednoduchých řešení, které moderní doba přináší, se lidé přestávají spoléhat sami na sebe, vytrácí se selský rozum a kritické myšlení.

Kniha Karolíny Fourové, odbornice na výživu a kvalitu potravin a úspěšné blogerky, vám pomůže pochopit základní principy stravování, představí jednotlivé složky výživy a jejich úkol v lidském organismu. Naučíte se správně nakupovat a dostanete odpověď na většinu otázek o jídle a potravinách, které vás kdy napadly. Zjistíte, že pečivo je zbytečný strašák, kokosový olej není tak zdravý, jak se často tvrdí – ba naopak. A abyste se v té zdravé stravě neztratili hned na začátku, najdete v knize i 40 autorčiných nejoblíbenějších receptů, které vám cestu usnadní.

Čtení této knihy jsem si opravdu užila, nejen, že je přínosná a mnoho mě naučila, ale také oceňuji to, že je podaná sice vědecky, ale srozumitelně. Autorka je blogerkou, která umí psát a slova volí skvěle – místy dodává rozebírání výživové problematiky až příjemně humorný nádech. Karolína vám mimo jiné připomene, že „všeho moc škodí“ – takže pokud jste dali sbohem známé oříškovo-čokoládové pomazánce, ale už dlabete několikátou lžičku oříškového másla s vědomím toho, že obsahuje zdravější tuky, měli byste si to rozmyslet, protože tím si také moc nepomůžete.

Pravda je, že některé stravovací poučky či mýty už jste mohli zaznamenat i jinde, zvláště, pokud se o tyhle věci sami zajímáte, ale autorka jde do hloubky a zmiňuje věci, které by vás nejspíše ani nenapadly – věděli jste třeba to, že těstoviny uvařené na al dente zasytí na delší dobu? Text je přehledný a doplněný o vkusné ilustrace. Zmíněné recepty jsou pomyslnou třešničkou na dortu. Není se čemu divit, že jak rychle se kniha objevila, tak rychle z polic knihkupectví a z jejich výdejních okének a e-shopů zmizela. Doporučila bych ji každému, je to kniha, ke které se budete jistě vracet.

Holky odnikud (Amy Reed)

Sexismus, znásilnění, misogynie, náboženství, migrace, boj za práva, sexuální orientace… to jsou témata, kterými se Amy Reed ve své knize Holky odnikud zabývá. Růžová obálka může na první pohled evokovat romantiku a sladký obsah, ale nenechte se zmást, pocit přeslazení se nedostaví. Spolu s postavami prožijete strach, takový, který vás zaplaví za noční chůze domů, strach z toho, co bude následovat potom, když odmítnete kluka nebo třeba pomoc rodině. Na druhé straně ale pocítíte „girl power“ a touhu po pomstě.

Kniha Holky odnikud, která by se dala zařadit do žánru heavy contemporary, nás seznamuje s Grace, která se právě přistěhovala do města spolu se svou nábožensky založenou rodinou, do domu, ve kterém předtím žila Lucy Moynihanová – stejně stará dívka, kterou společnost vypudila, protože osočila skupinu místních kluků ze znásilnění.

„Opravdová statečnost se pozná tak, že se sice bojíš, přesto však něco uděláš.“

Grace vezme spravedlnost do svých rukou a spolu s novými kamarádkami z Prescottské střední založí tajný spolek Holky odnikud, v němž dívky sdílí své mnohdy brutální životní příběhy a bojují proti misogynii vládnoucí na jejich škole. Semknou se a postupně v sobě najdou sílu. Grace chtěla napravit něco, co se jí na první pohled možná netýká, ale nakonec spolu s ostatními ovlivní celou komunitu.

Další z postav je Rosina, queer pankerka, která by se chtěla věnovat hudbě, ale místo toho musí pomáhat v rodinné restauraci a všechen volný část trávit hlídáním svých malých bratranců. Ústřední trojici doplňuje Erin, která je posedlá mořskou biologií a Star Trekem. Přes ni autorka vykresluje, jaké to je žít s Aspergerovým syndromem. Zároveň je kniha protknuta kapitolami s názvem „MY“, kde se ke slovu dostávají i ostatní dívky.

Jednu věc však Erin ví jistě: ať děláte, co děláte, lidi si vás stejně vždycky zaškatulkují. Tak jsou totiž naprogramovaní. Lidská bytost je nastavené na lenost, tudíž si všechno kategorizuje, aby lépe pochopila svět kolem sebe.

Jsem ráda, že se do young adult literatury dostávají více takováto témata, protože i o nich by měly mladé slečny (a také kluci) číst. Kniha jim ukáže, že NE evidentně neznamená ne pro každého. Pomůže jim uvědomit si svou hodnotu. Měla bych ale i výtku. Na druhou stranu mám o mladší čtenářky obavy – mohly by získat překroucené smýšlení o klucích – ano, hodně z nich je sice takových, jak jsou v knize líčeni, ale přece jen mezi námi chodí i hodní kluci.

Když se vrátíte k výčtu témat, kterými se kniha zabývá, možná vám také přijde, že je jich až moc. Při čtení jsem měla pocit, že se autorka snaží aspirovat na novodobého knižního Oscara. Také se nemůžu ubránit pocitu, že hází všechny muže do jednoho pytle – vyznívá to tak, že pro muže je násilí druhou přirozeností. A proti tomu semknuté dívky bojují, až rozpoutají jakousi feministickou revoluci s cílem rozdupat mužské pohlaví (doslova). Jelikož je ale lepší končit v dobrém, závěrem bych chtěla Holky odnikud zařadit do té kvalitnější skupiny YA literatury.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj fotografií: Martina Šourková