Premiéra filmu v Mexiku

Na uvedení filmu Ďábel nosí Pradu 2 v Mexiku si oblékla Meryl Streep propínací košilové šaty s dlouhým rukávem od Schiaparelli a Anne Hathaway na sobě měla červené flitrované šaty od Stelly McCartney. Hvězdné duo tak bylo středem pozornosti stejně jako na filmovém plátně. Propínací košilové šaty se zlatými knoflíky stažené v pase vytvoří dokonalou siluetu a působí velice žensky. Podívejte se po podobném modelu třeba v H&M či u značky Vicolo, kterou prodává například Zalando. Červené flitrované mini šaty, ve kterých zazáříte jak na premiéře, tak v klubu nabízí Reserved. Vysoké kozačky nad koleno jsou od značky Steve Madden. Pro méně odvážné jsme pak sehnali nižší verzi v CCC.

Outfit ve stylu Andy Sachs a Mirandy Priestly

Nesmělá Andy Sachs si v podání skvělé herečky Anne Hathaway získala sympatie mnohých dívek. Její styl se však během prvního dílu natolik vytříbil, že by bylo nemyslitelné, kdyby v pokračování kultovního snímku opět přišla ve vytahaném svetru. Outfit v pánském stylu skládající se z proužkovaného saka a kalhot jí zatraceně sluší. Tento outfit však může slušet i vám, podobné sako totiž seženete v prodejně Stradivarius a perlový náhrdelník, který využijete nejen na premiéru filmu, ale i v jakýkoli běžný den nabízí Pandora. Drsná šéfka Miranda Priestly, kterou ztvárnila herečka Meryl Streep, měla jako šéfredaktorka Runway vytříbený styl vždy. Nejinak je tomu tedy i v druhém dílu kultovního snímku. Ani v šedém outfitu tato nekompromisní dáma totiž nepůsobí jako šedá myška. Šedé oversized sako, kterému podkasáte rukávy stejně jako Miranda, si pořídíte například v prodejně Reserved. Elegantní šedé lodičky od Lasocki obujete v prodejně CCC. Stylový náhrdelník s velkými oky, který podtrhne celkový look, seženete v prodejně a na e-shopu Pandora.

Outfit ve stylu Emily v podání Emily Blunt

Emily se v pracovním žebříčku vyšplhala vysoko, tomu musí odpovídat i její šatník oplývající neotřelostí a sebevědomím. Originální kombinace košile a korzetu zaručeně zaujme na první pohled. A kam jinam se vydat pro špičkový korzet než do prodejny Agent Provocateur. Kvalitní široké kalhoty s proužky pořídíte v prodejně Massimo Dutti. Vykročte pravou nohou se vztyčenou hlavou do každého dne.

Tričko z úvodní fotografie prodává Mohito.

Foto: Profimedia, Agent Provacateur, Massimo Dutti, Pandora, CCC, H&M, Reserved, Stradivaris, Steve Madden, Mohito

Film Ďábel nosí Pradu, vydaný v roce 2006, změnil svět módy, filmu, popkultury i mnoha žen. Příběh volně inspirovaný šéfredaktorkou Vogue Anna Wintour, odehrávající se v prostředí redakce módního magazínu, s hlavními hvězdami Meryl Streep a Anne Hathaway, zůstává pro mnohé živý i po téměř dvaceti letech.

Oznámení z minulého roku, že se film po dvou dekádách dočká druhého dílu, bylo proto šokující a pro fanoušky téměř surrealistické. A to i proto, že herečka Meryl Streep, která ztvárňuje přísnou šéfredaktorku Mirandu Priestly, je proslulá tím, že pokračování filmů prakticky nenatáčí. Takže to musí opravdu stát za to!

Ďábel nosí Pradu 2 bude mít v českých kinech premiéru 29. dubna a lístky, které jsou v předprodeji od 16. března, rychle mizí. Film vznikl pod taktovkou původního tvůrčího týmu v čele s režisérem David Frankel a scénáristkou Aline Brosh McKenna.

Kromě představitelek hlavních rolí se na plátno vrací také Emily Blunt a Stanley Tucci. Z nových hereckých tváří se objeví mimo jiné Kenneth Branagh, Simone Ashley nebo Lucy Liu.

Většina scén se samozřejmě natáčela v New Yorku, ale část vznikla také v Miláně, přímo během Milánského Fashion Weeku, konkrétně na přehlídce značky Dolce & Gabbana. Ve filmu se má objevit i návrhářka Donatella Versace.

O samotném ději zatím mnoho informací nemáme. Ví se pouze to, že se příběh odehrává v dnešní době, kdy tištěná média upadají. Šéfredaktorka Miranda Priestly se snaží pro svůj magazín Runway získat důležitého inzerenta ještě předtím, než odejde do důchodu.

Bývalá asistentka Andy – na kterou si Miranda zpočátku ani nevzpomene – jí má pomoci s jistým skandálem.

Na finální trailer k filmu se můžete podívat zde:

V něm můžeme slyšet originální píseň „Runway“ v podání zpěvačky Lady Gaga a rapperky Doechii.

Method dressing

Method dressing je výraz, který se v posledních měsících skloňuje opravdu často. Jedná se o tematické nebo charakterové oblékání herců na premiérách či během press tour. Oblečení vizuálně odkazuje na daný film, jeho postavy, barvy nebo celkovou atmosféru.

Jde vlastně o přesunutí marketingu přímo na červený koberec – outfit celebrity se stává součástí promo kampaně.

Anne Hathaway a Meryl Streep jsou právě teď na světovém premiérovém turné a samozřejmě se tohoto trendu musely také chytit. A vypadají naprosto neuvěřitelně.

Přestože jsou na method dressing poměrně rozporuplné názory, v případě Ďábla nosí Pradu 2 zatím působí všechno naprosto dokonale.

Za sebou mají zastávky v Mexiku, Tokiu a Soulu. Následovat budou ještě Šanghaj, New York a Londýn. Součástí programu jsou také diskuze s tvůrci a herci, speciální projekce i módní přehlídky.

Tak co – vypravíte se do kina a zjistíte osud hlavních hrdinek a především magazínu Runway?

Potřebujete přítele, pozůstalé truchlící na pohřebu, manžela, otce nebo někoho, kdo se bude kát před vaší rozzlobenou manželkou místo vaší skutečné milenky? Film režisérky a scenáristky Hikari vychází z faktu, že v Japonsku fungují stovky agentur, jež nabízejí „pronájem“ rodinných příslušníků či blízkých osob. Pokud si říkáte, zda by nebylo v určitých případech lepší zajít na terapii, Rodina k pronájmu připomíná, že v japonské společnosti jsou duševní problémy stále silně stigmatizované a přiznat samotu či emoční bolest není jednoduché. Lék na osamělost tak někdy přichází v podobě služby, která působí bizarně a za hranou etiky. 

Hlavním hrdinou je Philip Vanderploeg, americký herec, který se před sedmi lety zabydlel v Japonsku a jehož dosavadním kariérním vrcholem zůstává reklama na zubní pastu. Ztvárňuje ho Brendan Fraser, někdejší hollywoodská hvězda z Mumie. Ten se v minulosti z vícero osobních důvodů stáhl z veřejného prostoru a omezil aktivnost své herecké kariéry. V posledních letech ovšem zažívá slušný comeback – získal Oscara za film Velryba a oznámil návrat i k jeho nejslavnější roli Ricka O’Connella. Nyní se tento sympaťák představuje jako Philip, herec, který hledá své místo ve světě. A tato role je pro něj jak šitá na míru. Možná se existenční krize stala jeho novým brandem.

Phillip stále obchází konkurzy, ale v Tokiu se mu nedaří prosadit. Je samotář – večery tráví tím, že se dívá z okna na životy svých sousedů (což filmu a jeho tématu dodává další vrstvu a perspektivu) a pravděpodobně si přeje, aby byl jeho vlastní život o něco barvitější. V tu chvíli mu zavolá agentka s neobvyklou nabídkou, ze které se vyklube účast na falešném pohřbu. Tak se dostane k práci pro agenturu, která klientům dodává potřebné lidi do života. Má to být jen hraní. Práce, která zaplatí účty. 

Jenže jak Philip postupně vstupuje do životů cizích lidí, hranice mezi předstíráním a realitou se začínají stírat. I když to má být jen role, začne mu na klientech záležet. Mění jejich životy – a nenápadně i ten svůj.

„Proč dospělí pořád lžou?“

„Protože je to snazší než říkat pravdu.“

Philip se ocitá třeba v životě jedenáctileté Mii (Shannon Mahina Gorman), kterou má přesvědčit o tom, že je její roky nepřítomný americký otec, a zároveň jí pomoci k přijetí na elitní střední školu. Nebo je jako obrýlený novinář vyslán ke starému japonskému herci s nastupující demencí (Akira Emoto). Má na popud jeho dcery předstírat, že připravuje velký portrét – někdejší filmová ikona se tak nemusí trápit tím, že se na ni zapomnělo.

Rodina k pronájmu je jemné melodrama, které poodkrývá morální problematiku „obchodu s lidmi a emocemi“ a zároveň neupírá celému procesu potenciální oboustranný terapeutický účinek. Pokládá řadu otázek o mezilidských vztazích a sebenaplnění. Děj je sice předvídatelný, ale tady to ani moc nevadí. Síla filmu spočívá v atmosféře, tématu osamělosti v dnešní společnosti a Brendanu Fraserovi v jeho s citem a lidskostí uchopené roli. Je to milý a dojemný film, který neaspiruje na kasovní trhák, ale rozhodně má co nabídnout.

Zdroj: Falcon

Spolu s Jamesem Cameronem se vracíme na Pandoru. Třetí díl Avatara rozšiřuje svět Na’vi o nové kultury a prostředí, která působí syrověji a nebezpečněji než dřív. Jestli může nějaký film vyvolat lásku ke kinozážitku, pak je to právě tento. Takový, který se vyplatí vidět na tom největším plátně s nejlepším zvukem. Od prvních momentů jde o vizuální jízdu, která trvá 195 minut (doporučujeme si tedy dobře rozmyslet množství coly či jiných tekutin, pokud chcete vydržet bez odběhnutí až do konce) a nabízí dost akce i dojemnějších momentů. Škoda jen, že podobnou péči jako vizuál nedostal i scénář, kvůli kterému film místy působí jako recyklát. 

Nejistá budoucnost

Když měl v roce 2009 premiéru první Avatar, přepsal filmovou historii. S tržbami přes 2,9 miliardy dolarů se stal nejvýdělečnějším filmem všech dob a zároveň technologickým milníkem, který změnil způsob, jakým se točí digitální blockbustery. Získal nominace na Oscara za nejlepší film, režii, střih, hudbu, zvukovou režii a střih a byl oceněn za kameru, vizuální efekty a výtvarné pojetí. O třináct let později jsme se dočkali pokračování s podtitulem The Way of Water, které celosvětově utržilo přes 2,3 miliardy dolarů a odneslo si Oscara za nejlepší vizuální efekty. Oheň a popel vstupuje do kin s vědomím obrovských očekávání. Cameron navíc otevřeně říká, že úspěch třetího dílu je klíčový pro realizaci plánovaných pokračování v letech 2029 a 2031. 

Rodinné drama 

Třetí díl navazuje na události z konce předchozího. Rodina Sullyových stále žije mezi členy vodního klanu Metkayina a snaží se vyrovnat se ztrátou nejstaršího syna a bratra Neteyama. Jake (Sam Worthington), Neytiri (Zoe Saldaña), Lo’ak (Britain Dalton), Tuk (Trinity Blissová) a Kiri (Sigourney Weaver) čelí zármutku po svém. Lidský chlapec Spider (Jack Champion) sice Sullyovy považuje za svou rodinu, ale má v ní tak trochu nelegitimní postavení. Neytiri se příčí, protože nyní ještě více posílila svou nenávist ke všemu lidskému – moc nepomáhá, že je Spider synem plukovníka Quaritche. Vnímá ho jako hrozbu a přítěž. Když přiletí kočovní větrní kupci, rodiče rozhodnou, že by měl Spider odcestovat na vzdušné lodi tažené obřími tvory podobnými medúzám a vrátit se do Horního tábora, kde by se nemusel tolik obávat kapacity dýchací masky, kterou potřebuje k přežití na Pandoře. 

Film je takovým rodinným dramatem uprostřed války. Sledujeme mimo jiné vztah Jakea a Lo’aka. Z Jakea, který právě přišel o dítě, se kvůli jeho starostlivosti stává téměř až despotický otec. Lo’ak si vyčítá smrt svého bratra, cítí, se za ni zodpovědný. Do toho bojuje se všemi problémy dospívajícího mladíka v rodině příkladných hrdinů. Dynamika vztahu trojice Jake, Quaritch a Spider pak určitě patří k tomu lepšímu, co série zatím nabídla. U Kiri, narozené z těla avatara Grace Augustinové, se dostáváme více k otázce původu a duchovna. 

Ohnivá záporačka 

Největším zpestřením je však krvelačný klan Mangkwan, známý jako Lid popela, jehož domov zničila sopečná erupce. Ztratili víru v Eywu a jejich zpustošený domov je v přímém kontrastu s barvitým světem Pandory. V čele klanu stojí tsahik Varang (Oona Chaplin), která patří k nejzajímavějším postavám celé série. Je temná, vyšinutá a charismatická. Elegantním způsobem mučí své oběti a své soukmenovce dovádí k extázi. Představuje jinou tvář Na’vi – takovou, která přežila díky hněvu, bolesti a touze po dominanci. Její spojenectví s Quaritchem dodává konfliktu nový, znepokojivý rozměr. 

Haprující scénář

Scénáristé se pouští do velkého množství načatých dějových linek. A ne vždy to funguje. Postav je zde hodně a některé nedostávají tolik prostoru, kolik by se asi hodilo. Děj tak místy kolísá a působí zkratkovitě. A na druhou stranu také repetitivně. Třeba finální akce, byť velkolepá, je jen kombinací konfrontace z jedničky a dvojky, přičemž do děje opět vstupují takřka totožné dějové zvraty. Slabiny scénáře se promítají i do dialogů a vedení herců. Obsazení se sice snaží dodat postavám emoce a vnitřní konflikt, často však naráží na ploché repliky a rozhodnutí, která působí účelově.

Vizuální spektákl 

Oheň tu není jen živlem, ale symbolem konfliktu, ztráty i proměny. Snímek pracuje s motivy zármutku, rasismu, ničení životního prostředí i síly rodiny. Dochází zde k paralele, která evokuje konfrontaci původních obyvatel Ameriky s kolonizátory. Sledujeme, co se stane, když se domorodcům do rukou dostanou modernější zbraně. l třetího Avatara jde pak chvílemi vnímat jako sci-fi variaci na Zachraňte Willyho.

V kombinaci s úchvatnou přírodou Nového Zélandu jsou obrazová i zvuková stránka filmu dechberoucí. James Cameron patří k filmařům, kteří posouvají médium kupředu. Cameronova akce je působivá ve vodě i ve vzduchu, při velkolepých akčních pasážích i při těch relativně komorních. Stejně jako předchozí díly vznikal i Oheň a popel pomocí pokročilé performance capture technologie, kdy jsou herecké výkony kompletně fyzicky odehrané a teprve následně převedené do digitální podoby. Cameron opakovaně zdůrazňuje, že „filmy netvoří počítače, ale herci“ – každý pohyb, emoce i pohled vznikají na place. Od minulého Avatara je znát technologický vývoj. Ztvárnění postav působí každým filmem komplexněji a výkony herců, kteří nejsou vidět z masa a kostí, jde ocenit především díky výraznější mimice a grimasám. Vizuální efekty dodala společnost Wētā FX (ve které mimochodem působí jako Lead Motion Artist Čech Pavel Očovaj). Na produkci se podílelo více než 1 500 členů štábu.

Na to si zajděte 

I když třetí Avatar po scenáristické a dějové stránce rozhodně není bez chyb a příběhově se poněkud točí v kruhu, rozšíření Pandory o temnější, morálně ambivalentní roviny dodává sáze novou hloubku. Tato parádní podívaná rozhodně působí i na emoce (radši mějte po ruce kapesník). Avatar: Oheň a popel je bezpochyby jedním z největších kinozážitků letošního roku. Doufáme, že se na Pandoru ještě vrátíme. 

Zdroj: Falcon

Elphaba a Glinda se vrací na stříbrné plátno spolu se silnými hlasy Cynthie Erivo a Ariany Grande. První díl se po loňské premiéře stal nejvýdělečnější filmovou adaptací broadwayského muzikálu všech dob, nasbíral deset oscarových nominací a vydělal přes 750 milionů dolarů. Diváky si získal silným příběhem, hvězdným obsazením a emocemi nabitou hudbou. 

„Potřebují někoho zlého, abys ty mohla být ta dobrá“

Děj navazuje přímo na události z první části. Elphaba, nyní démonizovaná jako Zlá čarodějka ze Západu, žije v ústraní v lese a bojuje za práva utlačovaných bytostí v zemi Oz. Glinda mezitím přijímá roli veřejné ikony dobra a stává se takovou hezkou tvářičkou propagandy, za kterou stojí Madame Morrible (Michelle Yeoh) ve spolupráci s mýtickým Čarodějem (Jeff Goldblum). A aby těch „dobrých zpráv“ nebylo málo, oznamuje zasnoubení s Fiyerem, v jehož roli se vrací Jonathan Bailey – „the Sexiest Man Alive“ podle magazínu People. Fiyero však stále chová city i k Elphabě, a může tak značně pošramotit i přes okolnosti přetrvávající přátelství dívek. Do příběhu později vstupuje Dorotka, jejíž přítomnost spustí sérii dramatických zvratů. Opět uvidíte také Ethana Slatera v roli Boqa a Marissu Bode jako Elphabinu sestru Nessu.

Glinda žije v Oz v prostorném, růžovém a mramorovém bytě ve stylu art deco. Ona i její nový domov jsou symbolem dobra a světla. Růžová bublina, ve které cestuje, podporuje její image a zároveň odkazuje na situaci, ve které se nachází, na pozlátko a také křehkost. Bubliny přece jen mohou každým momentem prasknout… Ariana Grande tentokrát dostává více prostoru a působí ve své roli ještě přesvědčivěji.  Když zpívá „I couldn’t be happier“, za jejím úsměvem se skrývá ne až tak růžová realita. Uvidíte sami, zda zvládne i něco jiného, než teatrálně pohazovat blonďatými loknami, usmívat se, mávat a být zticha. 

Elphaba je nesmlouvavě odhodlaná odhalit pravdu o Čaroději, bránit zvířata, která přišla o svá práva a svobodu slova, a zároveň se vyrovnává s cejchem té zlé. 

Přátelství, které si v reálném životě mezi sebou (na sílu?) vytvořily Erivo a Grande, se jim daří přenést i do chemie mezi jejich postavami. A i když obě stojí na odlišné straně barikády, s oběma je snadné sympatizovat a svým způsobem je chápat. Nejsou černobílé a jejich konání a rozhodnutí mají důsledky, které vás přimějí přemýšlet o spravedlnosti, moci a odpovědnosti. 

Elphabina sestra Nessarose je nyní guvernérkou Munchkinlandu. Madame Morrible opět manipuluje s lidmi i počasím. Mezi létajícími opicemi a kouzly, která se drasticky zvrtnou, se objevují postavy známé z původního příběhu – Plecháč, Strašák, zbabělý lev a samozřejmě i Dorotka, kterou do Oz zavál vítr až z dalekého Kansasu. Z dívky ale pomalu nevidíme víc než střevíčky, je doplňujícím prvkem hlavního příběhu a neokrádá Elphabu ani Glindu o prostor a záři reflektorů.

Za pozlátkem se skrývá mnohem víc

Jon M. Chu převádí předlohu z prken divadla Broadway do hravé, napínavé a emocemi nabité adaptace, která naplno využívá audiovizuální možnosti, choreografii i tempo. Druhá část Čarodějky působí velkolepěji než první. Kostýmy a některé scény jsou ještě víc nablýskané a barevný vizuál koresponduje s temnějším tónem příběhu. Zvuková stránka filmu přináší osvědčené hity i novinky. Kromě původních písní jako „For Good“ se divákům představují dvě zcela nové skladby od Stephena Schwartze: „No Place Like Home“ a „The Girl in the Bubble“. 

Druhá část efektivně navazuje na to, co fungovalo v prvním filmu, zároveň ale rozvíjí postavy a jejich vztahy, prohlubuje příběh a chytře ho propojuje s příběhem Čaroděje ze země Oz. Wicked: For Good přináší dojemný závěr, který důstojně uzavírá vztah Elphaby a Glindy. Chemie mezi nimi, pěvecké výkony a silný scénář, který se dotýká citlivých témat a svádí k asociaci se skutečným světem, ve kterém dezinformace a manipulace hrají podstatnou roli, přináší mnohem hlubší a silnější film, než by se mohlo na první pohled zdát. Věříme, že i druhý díl přinese hned několik nominací na Oscara a některé i promění. 

Pokud jste příznivci filmových muzikálů, zbystřete. Tvůrci, kteří stojí za Wicked, totiž připravují Alenku v říši divů – a v hlavní roli se objeví Sabrina Carpenter.

Zdroj: Wicked

Animované filmy patří mezi nejoblíbenější žánry na světě, ale moderní nabídka často cílí na krátkou dětskou pozornost – výsledkem jsou rychlé, vizuálně přetížené filmy, které pro dospělé postrádají hlubší smysl. Pohádky po babičce jsou přesným opakem: film, jenž v českých kinech startuje 6. listopadu 2025, nabízí klasickou pohádkovou hloubku a citlivé vyprávění. Jedná se o adaptaci knihy Arnošta Goldflama O nepotřebných věcech a lidech, sbírky pohádek vydané v roce 2014. 

Film vznikl pod režijním vedením čtyř tvůrců: českého režiséra Davida Súkupa, slovenského Davida Pašše, francouzského Jean-Clauda Rozce a slovinského Leona Vidmara. O výtvarnou stránku se postarala španělská výtvarnice Patricia Ortiz Martínez a produkci zastřešuje Maurfilm, který stojí mimo jiné i za produkcí legendárního Fimfara.

O příběhu

Tři sourozenci – Derek, Zuzanka a Tom – si při návštěvě prarodičů užívali vyprávění pohádek od babičky. Po její smrti zůstávají u dědečka a všechny je tíží stesk. Aby Zuzanka rozveselila mladšího bratra Tomíka, použije babiččin slaměný klobouk k vytvoření pohádek tak, jak to dělávala babička. Vyprávěním se přenesou do tří pohádek: první vypráví o Standovi a Emilce, kteří najdou kočku Nebojsu; druhá o staré indiánce, jež krmí nestvůru pouze ohryzky od jablek; a třetí o opuštěném Bohdanovi, který se naučí létat.

V každé z těchto pohádek je odlišným způsobem nastíněno téma ztráty. Vzniká tak fantazijní svět plný příběhů, skrze něž si vnoučata s dědečkem uvědomí, že i po fyzické ztrátě blízké osoby může babička žít dál – v jejich srdcích.

I když se spisovatel Arnošt Goldflam na scénáři přímo nepodílel, jeho role dědečka v loutkové podobě dodává filmu osobní rozměr.

Když loutky ožijí

Film nevznikl klasickou animovanou kresbou, ale pomocí loutkového stop-motionu. Jde o techniku animace, při níž jsou loutky posouvány po malých krocích, a po spojení těchto snímků vzniká plynulý pohyb. Stop-motion proslavil především Tim Burton filmy, jako Mrtvá nevěsta nebo Koralína.

Díky trojrozměrnosti loutek je výsledná animace velmi realistická a detailní. Loutky přinášejí zcela jiný, až magický efekt, který diváky dokáže úplně pohltit. Časově je však tato technika jedna z nejnáročnějších: Pohádky po babičce vznikaly postupně deset let, během nichž proběhlo 457 natáčecích dní a na projektu se podílelo 150 spolupracovníků, včetně 16 animátorů.

Ocenění doma i ve světě

Přestože českou premiéru film čeká až 6. listopadu, světově se představil už v únoru na Berlinale, jednom z nejprestižnějších filmových festivalů, a od té doby sbírá ocenění. V červenci na mezinárodním festivalu Giffoni v italském Giffoni Valle Piana získal cenu ECFA Award za nejlepší evropský film pro děti. Poslední týden v září pak probíhal 38. ročník filmového festivalu Finále Plzeň, kde Pohádky po babičce získaly prestižní ocenění Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný či animovaný film.

Síla vyprávění

Hlavní myšlenkou filmu je poukázat na sílu lidského vyprávění, které by se nemělo vytrácet. Po přečtení děje se může zdát, že půjde o příliš dojemný a smutný film, ale opak je pravdou. Jedná se o film, který propojuje dětský svět a fantazii s nevyhnutelným tématem ztráty, které je ale zpracováno citlivě a nenásilně – ukazuje, že ačkoliv je smutné, je součástí reality, kterou je třeba přijmout. Film nabízí zároveň zábavné momenty, které si oblíbí děti i dospělí, a jeho poselství rezonuje u diváků všech věkových kategorií.

“Hrdinkou tohoto filmu je odvaha všech tvůrců pustit se do příběhů, které nepatří k mainstreamovým tématům. Do příběhů, které se nebojí otevírat téma ztráty blízkých osob a ukazovat cesty, jak se s tím vyrovnat. Nebát se říct, že smrt je součást života – když něco končí, také něco začíná.” — režisér David Súkup

S nádhernou animací, a myšlenkou, která je pro každou lidskou bytost velmi důležitá, můžeme být pyšní, že takový filmový skvost vznikl právě u nás. Během sledování filmu člověk cítí až jemnou nostalgii – dětská léta a babiččino vyprávění se stávají téměř hmatatelnými. Doporučuji tento film shlédnout v kinech od 6. listopadu 2025 – napříč věkem, opravdu každému..

Foto: Maurfilm

Od prvního Mezi námi děvčaty uteklo 23 let a změnilo se toho hodně. Jamie Lee Curtis si došla pro Oscara za výkon ve filmu Všechno, všude, najednou a založila produkční společnost, Lindsay Lohan během herecké pauzy nahrála dvě studiová alba, porodila syna a k hraní se vrátila v roce 2022, kdy se postupně objevila hned v několika filmech na Netflixu. A teď se konečně sešly v pokračování svého oblíbeného projektu. Vrací se jako Tess a Anna Colemanovy – matka a dcera, které si kdysi na jeden den vyměnily těla a obrátily si životy naruby.

Tess je úspěšná psycholožka, nahrává vlastní podcast a chystá se na svou první knižní tour. Z Anny se stala manažerka popové hvězdy Elly (Maitreyi Ramakrishnan) a zároveň svobodná matka patnáctileté Harper (Julia Butters) – vášnivé surfařky, se kterou si příliš nerozumí. Do rodinného koktejlu se přidává pohledný a ovdovělý šéfkuchař Eric (Manny Jacinto) a jeho dcera Lily (Sophia Hammons), módní nadšenkyně z Londýna, která nové rodině zrovna nefandí. Když se Anna a Eric rozhodnou vzít, začíná opravdová zkouška: dva odlišné světy a dvě tvrdohlavé puberťačky pod jednou střechou. A jak je to zde zvykem, dojde na věštbu a prohození těl. Tess si vymění tělo s Lily a Anna zase s Harper. Chaos a změna pohledu na život může začít. 

Režie se ujala Nisha Ganatra, scénář napsala Jordan Weiss podle příběhu, na kterém spolupracovala s Elyse Hollander a který vychází ze stejnojmenné knižní předlohy od Mary Rodgers. Curtis se zároveň zhostila role producentky a Lohan výkonné producentky. Scénáři a herečkám se daří věrohodně zachytit osobnosti z původního filmu. Způsobem, kdy se vlastně těžce věří tomu, že se nevrátil původní tvůrčí tým. 

„Jen málokdy se podaří znovu spojit původní herecké obsazení s takovým časovým odstupem. Není to jako běžné pokračování dva roky po premiéře. Tím, že to trvalo tak dlouho, si každý uvědomuje, jak výjimečná událost se nám podařila,“ podotýká výkonná producentka Ann Marie Sanderlin. 

Časový odstup od prvního filmu je vlastně naprosto ideální, pomohl při tvorbě příběhu a také dodává postavám na autenticitě. Vedle Lohan a Curtis se vrací i další známé tváře jako Mark Harmon a Chad Michael Murray v rolích Ryana, manžela Tess, a Jakea, Anniny středoškolské lásky. 

Film stojí na nepopiratelné chemii mezi Curtis a Lohan – a ta funguje stejně dobře jako v roce 2003. A je znát, že si návrat do rolí velmi užívaly. Julia Butters (Tenkrát v Hollywoodu, Fabelmanovi) a Sophia Hammons (Under Wraps, The Social Dilemma) je hezky doplnily. I když pokračování nepřináší zásadní novinky, oprašuje to, co v žánrové filmové tvorbě fungovalo před dvěma dekádami (vzpomínáte např. na Přes noc třicítkou nebo Znovu 17?) a sází na nostalgii u těch, kdo vyrůstali na původním snímku, dokáže oslovit i mladší publikum – přidává témata jako surfování nebo třeba moderní rodičovské přístupy, z nichž si scénář lehce utahuje. Humor střídají emocionální momenty. Ano, najdeme tu klišé, kýč a předvídatelný děj, ale to je u této feel-good komedie pro celou rodinu tak nějak v pohodě. 

Třetí generace dodává „body-swap“ konceptu svěží energii. Po vzoru prvního filmu se jedná o funkční terapeutický způsob, jak si k sobě protagonistky nějak začnou hledat cestu a dozví se o tom druhém více, než kdykoliv předtím. „Je to příběh matek a dcer, babiček a vnuček. Je o lásce, porozumění, soucitu a empatii – o tom, jak si díky výměně těl uvědomíme, jak těžký může být život ostatních. Právě skrze oči druhých zjistíme, co skutečně znamená být člověkem,“ komentuje Jamie Lee Curtis.

Pro někoho může být možná trochu výzvou udržet si s více postavami přehled. Také zde není tolik prostoru pro zajímavější představení charakterů a jejich vývoj. Pro fanoušky původního snímku je to ale příjemný návrat ke známému příběhu (a také soundtracku), pro ostatní zase lehká a příjemná komedie o rodinném pochopení a vzájemném propojení. Je to minimálně důstojný sequel a nenáročná podívaná, která u vás vyvolá úsměv (aspoň u nás tomu tak bylo). 

Nejen, že si s kostýmy vyhráli tvůrci filmu, ale také stylista Lindsay Lohan. Ta na premiéře a tour k filmu překvapila sérií outfitů inspirovaných rolemi, které ji proslavily – odkázala na image Anny z prvního Mezi námi děvčaty nebo outfity z Pasti na rodiče. Pěkná dávka fan-servisu pro ty, kdo filmovou Lindsay sledují už od teenagerských let. Stejně, jako podobný tah fungoval u Margot Robbie, která se oblékala jako panenka Barbie, i look Lindsay Lohan vyvolal pozornost sociálních sítí a módních magazínů.

Zdroj: Walt Disney Pictures

Do kin vstupuje další adaptace Fantastické čtyřky. Už 37. film z produkce Marvel Cinematic Universe přináší na stříbrné plátno solidní a nekomplikovanou zábavu a sympaticky vykreslené hrdiny. A s ohlédnutím do historie lze říct, že se slavná čtveřice konečně dočkala svého dosud nejpovedenějšího zpracování.

Nízkorozpočtová adaptace z roku 1994 se nedočkala ani oficiálního uvedení. Dvojice filmů z roků 2005 a 2007 v režii Tima Storyho, kde si zahráli Jessica Alba a Chris Evans (ještě předtím, než se stal Captainem Americou), byla přinejlepším průměrná. Na neúspěšný reboot Joshe Tranka z roku 2015 mnozí raději zapomenou. Od té doby se ale situace změnila. Disney koupil 20th Century Fox a práva na Fantastickou čtyřku se spolu s X-Meny vrátila domů, tedy k Marvel Studios. V rámci propojeného MCU tak bylo jen otázkou času, kdy se Fantastická čtyřka dočká nové verze. Její režie se chopil Matt Shakman, který stojí za seriálem WandaVision. 

Úvod nám obratně představuje hrdiny a jimi obývanou realitu. Mark Gatiss jako moderátor talkshow připomíná divákům, co se stalo před čtyřmi lety. Čtveřice byla na vesmírné misi, když kosmické záření změnilo jejich DNA. Reed Richards (Pedro Pascal) má nyní kromě geniálního mozku i pružné tělo. Jeho žena Sue Storm (Vanessa Kirby) dokáže vytvořit silové pole a stát se neviditelnou. Její bratr Johnny (Joseph Quinn) má nejen jako osobnost jiskru – stala se z něj létající pochodeň. A z Bena Grimma (Ebon Moss-Bachrach) je silný kamenný obr, přezdívaný Věc. Už to nejsou žádní zelenáči, ale veřejně známí ochránci, ke kterým lidé (aspoň do určitého momentu) vzhlížejí. Nyní žijí jako rodinka všichni společně a zachraňují svět, když je třeba. Sue také stojí v čele humanitární nadace, se kterou se jí podle všeho povedlo nastolit globální mír.

Tenhle film je o rodině a každá scéna vám to připomene. Už první minuty, kdy Sue zjišťuje, že je těhotná, nastiňují, v jakém duchu se děj ponese. Čtveřice spolu hezky funguje, člověk jim věří vzájemnou chemii, letité vztahy a především rodinná pouta. Titulní tým skutečně funguje jako tým a každý z členů dostává své momenty slávy.

Pascalův Reed představuje spíše jak Mr. Fantastica analytického vědce, pro kterého jsou vztahy a otcovství mnohdy větší výzvou než rovnice a vesmírné hrozby. Sue, kterou skvěle zahrála Vanessa Kirby, je silnou hrdinkou, emocionálním středobodem filmu a morálním kompasem skupiny. Johnny vyvažuje frajerství s ochotou se obětovat pro své blízké a postupně ukáže, že není až tak hloupý, jak se někdo domnívá. Ben v této verzi mnohem lépe ukazuje, že i pod kamennou slupkou se může skrývat citlivá duše. Je loajálním a pečujícím přítelem. 

Velkým plusem nové adaptace je originálního zasazení do retro-futuristického světa inspirovaného 60. lety. Tím se snímek nejen jasně odlišuje od předchozích verzí, ale zároveň vzdává hold době, kdy Fantastická čtyřka v roce 1961 vznikla. Stylizace (včetně kostýmů od oscarové Alexandry Byrne) evokuje jak tehdejší NASA, tak optimismus vesmírných závodů a víru v budoucnost a technologie. Děj se odehrává na Zemi-828 (zatímco většina MCU filmů se odehrává na Zemi-616) – číslo není náhodné: právě 28. 8. 1917 se narodil Jack Kirby, který společně se Stanem Lee komiksové hrdiny vytvořil. Vizualita dobového New Yorku v kombinaci s futuristickými technologiemi Reeda Richardse se opravdu povedla. Jedná se o jeden z nejlepších vizuálů, co tvůrci z MCU předvedli, a na velkém plátně to snímku moc sluší. 

Příběh sám o sobě zůstává poměrně jednoduchý. Nenabízí příliš zvratů ani hlubší rovinu – spíš se drží osvědčených žánrových vzorců. Přesto film funguje jako efektivní úvod a důležitý stavební kámen pro budoucnost MCU. Závěrečné titulky sice naznačují, že se Fantastická čtyřka vrátí v Avengers: Doomsday, jde v podstatě o samostatný film, který nemá žádnou vazbu na 36 předchozích filmů MCU. 

Zatímco rodinka (a robot H.E.R.B.I.E., který snadno evokuje VALL-Iho) se připravuje na příchod Sueina a Reedova potomka Franklina, přilétá Silver Surfer (Julia Garner), tajemná žena z jiné planety s metalickým tělem, zvěstující příchod Galacta. Galactus – s hlasem Ralpha Inesona (wohoo) – je miliardy let starý „vesmírný upír“, který se sytí planetami. Dříve byl člověkem, ale do jeho původu film (raději) moc nezabředává. Nezná dobro nebo zlo, jen hlad. Neřeší, koho a co zničí, jen udržuje rovnováhu. A jako další na menu má Zemi. Čtveřice tak čelí velké výzvě, při které musí – za doprovodu hudby oceňovaného Michaela Giacchina – zachránit svět a zároveň udržet celou rodinu. 

Tato bezmála dvouhodinová komiksovka uteče poměrně rychle. Jedná se o nenáročnou a milou podívanou, která hlavní hrdiny ukazuje v sympatickém světle – i přes své schopnosti jsou to hlavně lidi, kteří řeší každodenní dilemata a pochybnosti, lidi, pro které je rodina na prvním místě… a občas mají problém třeba upevnit dětskou sedačku. Na filmu je nicméně místy patrný nedostačující scénář a horší kontinuita některých scén a záběrů a je vidět, že se dost stříhalo. Chybí tu například scéna se záporákem Red Ghostem, kterého si zahrál John Malkovich, a jenž se měl v úvodu snímku objevit. Někomu může vadit i absence hlubšího rozměru a reality vnějšího světa – snímek tak trochu vypadá, jako by se odehrával v simulaci.

I když se asi nedá říct, že by se u Marvelu konala bůh ví jaká revoluce, Fantastická čtyřka: První kroky je solidně realizovaným blockbusterem a funguje jako stabilní a slibný start nové podoby Fantastické čtyřky na stříbrném plátně. Na další setkání v Avengers: Doomsday jsme rozhodně zvědaví.

Zdroj: Marvel Studios 

Měli se pozabíjet, nakonec se semkli. Marvelovští antihrdinové v nové týmovce Thunderbolts* nestojí proti nevítaným návštěvníkům z vesmíru či paralelního universa, přesto svádí boj s temnotou – protože trauma a deprese mohou být těmi nejhoršími záporáky. Ano, do kina vstoupila marvelovka, která je originální, vtipná i dojemná a zaslouží si vaši pozornost. 

Stejně jako DC v případě Sebevražedného oddílu vsadil Marvel na tým složený z naprostých outsiderů a antihrdinů, kteří nedělali v minulosti zrovna pěkné věci. Řada z nich se dříve objevila ve vedlejší rolích marvelovského filmu či seriálu a některé si pamatují jen skalní fanoušci. Na první pohled to je poněkud riskantní krok, ale můžeme říct, že výsledek je za nás velmi povedený. Dobrou zprávou také je, že není potřeba všechny charaktery a jejich předchozí počiny do detailu znát. 

„Něco je se mnou špatně,“ říká na začátku filmu Florence Pugh jako Yelena Belova, sestra zesnulé bývalé Černé vdovy Nataši Romanovové, když se potácí na okraji Merdeka 118, jedné z nejvyšších budov na světě. Úvodní monolog doprovázející její další misi přibližuje nenaplnění z práce zákulisní vražedkyně a taky atmosféru, ve které se bude snímek dále nést. Yelena má tak trochu existenciální krizi a do toho ji pronásledují tíživé vzpomínky z období výcviku v Rudé komnatě. Už ji nebaví uklízet svinčík ředitelky CIA Valentiny Allegry de Fontaine (Julia Louis-Dreyfus) a hledá povýšení na superhrdinku v první linii – což jí Valentina ráda poskytne, pokud splní poslední úkol, tedy zneškodnit osobu, která se chystá ukradnout tajné materiály související s pokusy na lidech. 

Při této misi se stává sama terčem, stejně jako Ava Starr aka Ghost (Hannah John-Kamen) nebo John Walker (Wyatt Russell), degradovaný náhradník Kapitána Ameriky, který byl vyhozen poté, co v seriálu The Falcon and The Winter Soldier zavraždil neozbrojeného povstalce. Na scéně se objeví ještě Lewis Pullman v roli tajemného civilisty Boba, u kterého čekáte, co se z něj vyklube. Nejdříve – respektive poté, co se někteří z nich vzájemně málem povraždí – spolu začnou spolupracovat, aby přežili, nakonec se tahle nesourodá banda rozhodne společně čelit Valentině, která si pohrává s mocnou zbraní. Cestou se k nim přidá David Harbour coby stárnoucí Red Guardian a adoptivní otec Yeleny a Winter Soldier Bucky Barnes (Sebastian Stan). 

Snímek přináší i humorné momenty a důstojnou míru akce, ale celkově nejsilnější je ve chvílích, kdy se věnuje svým hrdinům. Thunderbolts* jsou totiž až nečekaně psychologickým a intimním počinem, v němž postavy bojují zejména se svými psychickými problémy. V režii Jakea Schreiera (Papírová města) nahlédneme do jejich „třináctých komnat“ a prožijeme si spolu s nimi (doslova) temné a emotivní momenty, na které jsme doteď nebyli u Marvelu zvyklí. A funguje to. I když bychom toho rýpání se v nitru postav uvítali klidně víc. O to silnější mohl zážitek být.

Zejména Florence Pugh a Lewis Pullman v těchto pasážích excelují a čím dál obsazovanější herečka je hlavní tahounkou snímku. Nejde o blockbuster s vysokým rozpočtem a výpravou, akce je tu na úroveň Marvelu spíše rutinní a s absencí epické scény, která by člověka přiměla se na chvíli přestat ládovat popcornem, ale ona přízemnost není na škodu. Po dlouhé době ve světě Marvelu vidíte (relativně) normální okamžiky, kdy i záchrana pár lidí na ulici má nádech ryzího hrdinství, obzvlášť u těchto loserů. Tito „noví Avengers“ vedou komornější boje, které ale mají přesah do skutečného života a při nichž může zabolet duše nejednoho diváka v sále. Jejich návrat si nenecháme ujít a jsme zvědaví, jaké bolístky budou řešit v budoucnu. Na závěr připomínáme, abyste si počkali na dvě potitulkové scény, a přidáváme reminder – někdy i objetí může pomoct. Nejste sami. A pokud se tak cítíte nebo bojujete s temnotou, nebojte se vyhledat odbornou pomoc – i superhrdinové někdy potřebují terapii.

Zdroj: Marvel

Dokument Svět mezi námi (World Between Us) vznikl díky vášni a přátelství dvou Marií. Dokumentaristku Marii Dvořákovou a fotografku Marii Tomanovou spojuje stejná zkušenost odchodu do USA, budování kariéry v novém prostředí i hledání kořenů, identity a domova.

Marie Tomanová po dokončení magisterského studia v oboru malířství na FaVU v Brně odcestovala do USA, kde s myšlenkou, že se uměním neuživí, nejdříve pracovala jako au pair. Postupem času se jí ale v uměleckém prostředí rušného velkoměsta podařilo jako fotografce prosadit. V momentě, kdy chystala svou první výstavu, v roce 2018, se začal rodit časosběrný dokument Marie Dvořákové. Fotografka a filmařka se potkaly při spolupráci v Českém centru. 

„Tenkrát jsem tam pracovala jako programová ředitelka, Marie nám jako umělkyně kurátorovala fotografickou výstavu, kde i sama vystavovala. Okamžitě mě zaujala její spontánnost a energie. Později pro České centrum začala i pracovat, takže se z nás staly kolegyně a to nám umožnilo spolu trávit velké množství času a poznat se. Měla jsem tehdy velkou touhu točit svůj další film, ale minimální trpělivost absolvovat kolečko žádostí o granty na vývoj a čekat, jestli náhodou nějaký za rok či dva vyjde. Poznala jsem Marii, půjčila si kameru a mikrofon od přátel a pustila se do natáčení,“ přibližuje vznik projektu Marie Dvořáková.

Absolventka FAMU a americké Tisch School of the Arts se projektem vrátila zpátky k autorské filmové tvorbě. Naposledy na sebe upozornila v roce 2016, kdy představila krátkometrážní film Kdo je kdo v mykologii. Za ten obdržela studentského Oscara.

Spojení kreativních duší 

Natáčení nakonec trvalo pět let a vzniklo téměř 450 hodin materiálu. Příprava filmu, jak ho můžeme vidět dnes, zabrala bezmála další dva roky. Autorka námětu, režisérka, scenáristka a kameramanka v jedné osobě v dokumentu zachytila strmou kariérní cestu vzhůru, ale také silné osobní a umělecké partnerství fotografky s kunsthistorikem Thomasem Beachdelem, bez jehož podpory by nejspíš naplno nerozvinula svůj talent. Díky originálnímu tvůrčímu přístupu i nebývalé otevřenosti hlavních aktérů se na hodinu a půl stáváme součástí intimního příběhu splněného amerického snu. Nejde tak jen o americkou success story holky z Mikulova, je to příběh o dřině a neobyčejném propojení kreativních duší. „Právě Thomas dává celému dokumentu další rozměr a hloubku. Přiznám se, že neznám žádný takový pár, kde by tak dobře fungovala symbióza v osobním i tvůrčím životě. Thomas původně nechtěl stát před kamerou a své účasti na natáčení se první dva roky bránil, což byl problém, protože byli všude spolu a nešlo se mu s kamerou neustále vyhýbat. Takže se chtě nechtě do záběrů dostával. Tím, že natáčení trvalo pět let, si na mě postupem času zvykl a kamera mu nakonec přestala dělat problém. Dnes na tohle téma rád vtipkuje,“ doplňuje Dvořáková. 

Blízkost a důvěra

„Marie neuvěřitelným způsobem zachytila jednu etapu mého a Thomasova života a vnesla do toho svůj ikonický smysl pro humor. Bylo to téměř jako dívat se na život a eskapády někoho jiného a skvěle jsem se bavila úspěchy i neúspěchy obou hrdinů,“ říká Marie Tomanová. „Některé momenty mě trochu zaskočily svou intenzitou a otevřeností. Odhalila jsem se trochu víc, než bych chtěla. Myslím ale, že právě tohle dodává filmu hloubku. Není to jen o tom, jak se chci prezentovat já, ale o tom, jaká skutečně jsem. Je z toho cítit, že mám s Marií blízký vztah a je tam velká důvěra.“

Marie s Thomasem dali Dvořákové absolutní svobodu i během fáze střihu. Důvěra mezi nimi je tak opravdu viditelná a snímku hodně přidává. Autorka Marii záměrně točila hodně zblízka, aby měli diváci pocit, že se jí mohou dotknout. Zároveň jim zprostředkovává dost intimních momentů a snímků. „Jsem ráda, že mi Marie umožnila přístup k zhruba sedmi tisícům svých fotek, včetně archivu z mládí. Z nich jsem sestavila celé vzpomínkové sekvence v souvislosti s jejím příjezdem domů do Mikulova na rodinný statek po osmi letech ve Státech,“ zmiňuje jeden ze zásadních momentů filmu.

Snímek, který zaujal HBO i odbornou porotu 

První dva až tři roky Dvořáková točila na vlastní náklady a následně oslovila HBO Europe. „Hned zpočátku nás upoutal velmi bohatý materiál, který Marie Dvořáková v průběhu mnoha let v Americe natočila. Z něj byl patrný výjimečný talent, který se pak během naší následující spolupráce mnohokrát potvrdil. Marie má úžasnou schopnost přiblížit se svým protagonistům a vytvořit ve filmu intimní atmosféru. Ve střižně prokázala neuvěřitelnou houževnatost a střih má švih, Marie skvěle pracuje s emocí a je výborná vypravěčka. Důležité pro nás bylo i to, že je držitelkou studentského Oscara a v HBO pravidelně podporujeme nové talentované tvůrce. Marie je velmi silná a pracovitá autorka a naše spolupráce byla vynikající. Rádi bychom s ní brzy spolupracovali znovu,“ přibližuje za HBO producentka Hanka Kastelicová.

Svět mezi námi vznikl v koprodukci HBO, Film Kolektiv (Evolution Films), PubRes a samotné režisérky. Ve světové premiéře byl uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2024, kde obdržel Cenu za nejlepší kameru a Cenu studentské poroty. Snímek získal také nominaci na Cenu Pavla Kouteckého. Slovenskému publiku byl film poprvé představen leos v březnu na bratislavském Febiofestu. Do všech českých kin vstupuje 17. dubna. V nadcházejících týdnech zamíří na festivaly Millennium Docs Against Gravity v Polsku a Transilvania International Film Festival v Rumunsku.

„Jsem přesvědčená, že tento film má šanci oslovit diváky všude po světě, protože jde o univerzální příběh. V rámci dokumentární tvorby je tento film zajímavý i v tom, že jde o film s velmi pozitivní energií, a v dnešním světě, plném hrůz a bolesti, jsou takové filmy velmi potřebné,“ dodává Kastelicová. A my po jeho zhlédnutí souhlasíme.

Nejen film, ale i výstava fotografií 

Ve stejnou dobu jako dokument se českému publiku zpřístupní i tvorba Marie Tomanové. Od 18. dubna se s ní můžete seznámit na výstavě s názvem Kate, For You v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. U příležitosti výstavy vychází i stejnojmenná publikace, která bude pokřtěna v rámci vernisáže 17. dubna. 

Marie je – stejně jako její fotky – ryze svá. Na první pohled člověka zaujme svým rozzářeným úsměvem a nadšením, se kterým mluví o své tvorbě a o lidech, které fotí. Možná i to je jeden z důvodů, proč se jí podařilo prorazit ve městě, které mnozí znají jako nehostinné, anonymní a velmi dravé. 

„Mariina práce se mnou od počátku velmi rezonovala a nevím, zda dokážu přesně říci proč,“ zmiňuje Mariin partner a kurátor výstavy Thomas Beachdel. „Když jsme připravovali první výstavu a knihu Young American, tak jsem to popsal jako ‚něco tam prostě je.‘ To ‚něco‘ je jakési téměř hmatatelné propojení mezi Marií a fotografovanými lidmi a pak také propojení mezi divákem a danou fotografií. Její práce rezonuje přímočarostí, přítomností a hlubokým vhledem do duše jedince, se kterým se do určité míry ztotožňujeme. Toto propojení definuji jako podstatu portrétu. Samozřejmě, že portrét může být o mnoha dalších věcech a historicky tomu tak bylo – například být portrétován dokládalo společenský status. Marii ale nejde o zachycení statusu a následně o odstup, který budování statusu přináší. Ve skutečnosti jde o pravý opak, o propojení s člověkem před fotoaparátem, o blízkost, otevřenost, intimitu a opravdovost.“

Za Mariiným úspěchem podle něj stojí pracovitost a vytrvalost. „V umění neexistuje žádná jasně daná, popsaná cesta k úspěchu, a tak je často neuvěřitelně těžké se v umění prosadit. Marie má několik důležitých vlastností, které byly a jsou zásadní ve formování její kariéry. Za prvé je to odhodlání a motivace, za druhé pokora a za třetí odvaha riskovat a vystupovat z komfortní zóny. A to vůbec nejdůležitější podle mě je: najít a být sám sebou.“

Zdroj: Pilot film, archiv Moravské galerie v Brně