Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937 byla prvním celovečerním animovaným filmem a zároveň prvním celovečerním filmem studia Disney. Když se tedy studio Disney vydalo cestou hraných předělávek svých animovaných klasik, hraná verze Sněhurky byla jen otázkou času (mimochodem, Popelka má podle Mezinárodní filmové databáze IMDB na svém kontě přes sto zpracování). Remake byl oznámen už v roce 2016, ale z různých důvodů se premiéra filmu opozdila. 

Kontroverzní obsazení 

Marc Webb, který má v portfoliu režii filmů jako Amazing Spider-Man nebo 500 dní se Summer, se snažil o moderní pojetí a zároveň o respektování odkazu původního filmu, který vznikl podle pohádky bratří Grimmů (ta byla už v roce 1912 zpracována jako divadelní hra na Broadwayi). Nový snímek byl už před první klapkou terčem debaty a kritiky. První vlna nespokojenosti přišla od lidí, kterým se nelíbilo obsazení Rachel Zegler, která se svými kolumbijskými kořeny nemá kůži „bílou jako sníh“. Nevoli ještě více zvedla sama herečka některými svými nešťastnými výroky na adresu původní pohádky (prince označila za stalkera). Kritici jí vyčítají, že až příliš prezentuje woke kulturu. Do toho se přidala politika a protichůdné postoje hlavních hereček ve věci Izraelsko-palestinského konfliktu. Další kauzu rozpoutal herec Peter Dinklage (známý především svou rolí Tyriona Lannistera v seriálu Hra o trůny), jenž zaútočil na Disneyho a osočil ho z toho, že obsazením lidí s nanismem či dwarfismem pouze podporuje zažité stereotypy. Načež se studio rozhodlo vsadit místo živých herců raději na digitální trpaslíky. 

Práce na filmu se protáhla i kvůli jiným faktorům. Natáčení mělo původně začít v roce 2020, ale kvůli covidové pandemii bylo odloženo. Hlavní natáčení pak probíhalo převážně v Londýně v Anglii od března do července 2022. Dne 15. března došlo k požáru, který poškodil kulisy a scénu ve filmových studiích Pinewood. Další natáčení a dotáčky proběhly v červnu 2024. Na scénáři se podílela Erin Cressida Wilson či Greta Gerwig. Produkce se ujal Marc Platt, výkonným producentem je Callum McDougall. 

Milovnice zpěvu a jablek

Sněhurka, která se narodila za silné sněhové bouře, podle níž byla pojmenovaná, vyrůstala ve šťastném království, kde se zpívalo a tančilo a poddaným se pekli jablečné koláče, s milujícími rodiči, kteří jí vštěpovali hodnoty budoucí vládkyně. Jak to známe, královna onemocněla a zemřela, král si vzal o něco méně hodnou paní, zato oplývající magickými schopnostmi, potom odjel do boje a už se nevrátil a ze Sněhurky se stala služka, která tak byla v bližším kontaktu se smetákem než žezlem.

Titulní hrdinka je v nové verzi sice stále poněkud naivní, ale daleko svéhlavější a vzpurnější hrdinkou, která sama od sebe neuklízí trpasličí chaloupku. Zegler umí skvěle zpívat (to je ostatně důvod, proč ji dříve Steven Spielberg obsadil do remaku West Side Story) a pro roli něžné Sněhurky se dost hodí. Novinářská projekce filmu byla (bohužel) s dabingem, takže její výkon jsem mohla posoudit až při poslechu soundtracku.  

Zrcadlo ty kouzelné, rci, kdo krásnější je mne?

Zřídlem magické moci zlé královny, kterou ztvárnila Gal Gadot a o které mnozí tvrdí, že je mnohonásobně krásnější než představitelka Sněhurky Rachel Zegler, je kouzelné zrcadlo, které nesmí říkat nic než pravdu. Co však zlá královna netuší, je, že zrcadlo posuzuje krásu vnitřní a ne jen tu, která je vidět na první pohled. A tak bude muset zrcadlo chtě nechtě s pravdou ven a královně sdělit, že Sněhurka je veskrze lepší člověk, čímž zlou královnu pořádně otráví. Vizuálně má určitě blízko kreslené předloze, což je fajn, ale třeba při srovnávání s Charlize Theron ve Sněhurce a lovci mají její herecký výkon i schopnosti jako zlé královny díry. Jejím charakteristickým kouzelnickým trikem je proměna květiny v prach.

Sněhurka, Robin Hood a sedm CGI trpaslíků

Designem postav, stylizací i užitím klasických hudebních motivů z původního filmu nové zpracování divákovi připomíná, že se jedná opravdu o remake. Jelikož má delší stopáž než původní verze (která má jen 83 minut), došlo v ději na pár změn. Místo prince se o léčivý polibek z pravé lásky postará Adrian (Andrew Burnap) – v původním znění Jonathan – který s vibem Robina Hooda vede partičku zbojníků, kteří ctí krále, Sněhurčina otce. Jiný je také závěr snímku, a to nejen v rámci zúčtování se zlou královnou. 

Velkým tvůrčím rozhodnutím, které si našlo své odpůrce už při zveřejnění traileru k filmu, jsou bezpochyby digitální trpaslíci. Se CGI tvůrci filmu pracovali dost. Animovaná zvířátka a obzvlášť  trpaslíci budou vždy roztomilejší než ti z jedniček a nul. Podle někoho jsou šerední a nepovedení, jiní jsou s nimi relativně v pohodě. Já si na vzezření Šmudly, Prófy, Kejchala, Rejpala, Stydlína, Štístka a Dřímala postupem času zvykla, neřekla bych, že jsou vyloženě odpudiví, ale na druhou stranu ani nějak extra povedení, jsou takovým paskvilem na pomezí lidských herců a obrazu. 

Hej hou, hej hou 

Režisérem českého znění je dabingový bard Zdeněk Štěpán, který stojí za úspěchem dabovaných Simpsonových nebo třeba Odvážné Vaiany. O překlad se postaral Vojtěch Kostiha, který je známý nejen svými překlady Simpsonových, ale třeba i překladem filmu Coco nebo Ratatouille. 

Nová Sněhurka je nabitá písničkami, jejichž autory jsou Benj Pasek a Justin Paul, kteří dříve napsali texty pro dvě nové písně k hranému remaku Aladina z roku 2019. Některé z nich jsou zbrusu nové, některé jsou upravené staré hity. Hudbu k filmu složil Jeff Morrow. Narozdíl od animované pohádky tentokrát zpívá a tančí i zlá královna. 

Průměrná podívaná

Nová Sněhurka není propadák, neurazí, ale ani nenadchne. Jedná se o průměrnou podívanou, která ve mně nic moc nezanechala (možná na chvilku ve mně vzbudila chuť na jablečný koláč). Po solidní úvodní půlhodince měla spíše sestupnou tendenci a ve výsledku se mi asi nejvíce líbily závěrečné titulky (částečně jsem byla i ráda, že už mám tuto bezmála dvouhodinovou podívanou za sebou, ale opravdu – jsou moc hezky ilustrované). Film disponuje hezkými kulisami a barvami, Rachel Zegler je sympatická a pěvecky nadaná, ale v lese se ocitá mezi nezajímavými (v jistých případech až zbytečnými) postavami a chemie mezi ní a Andrewem Burnapem není nijak zvlášť silná. Místy mi dění na plátně přišlo až teatrální. Sečteno, podtrženo – jedná se o další hranou disneyovku, která nijak zvlášť nevyčnívá. 

Zdroj: Walt Disney Pictures

Znáte zlou čarodějnici ze Západu? Troufám si říct, že v Americe mají k této fiktivní postavě ze světa Čaroděje ze země Oz určitě silnější vztah než my v Česku. Pravděpodobně i proto vzbudilo filmové zpracování literární předlohy z roku 1995 a broadwayského hitu z roku 2004 (obzvlášť) za oceánem tak velké haló – v téměř čtyřech tisících kinosálů v Severní Americe film za první víkend posbíral 114 milionů dolarů (2,7 mld. korun), a dokonce byl National Board of Review (NBR) jmenován nejlepším filmem roku. Titul získal také ocenění za nejlepší režii pro Jona M. Chu. 

„Existují filmy, díky nimž propadnete kouzlu kinematografie, jako jsou E. T. Mimozemšťan nebo Pán prstenů. Chtěl jsem natočit právě takový film. Film, který vás pohltí, u něhož zapomenete na to, že sedíte ve tmě s bandou cizích lidí, a ocitnete se ve fantastickém světě, kde budete moci zpívat, zamilovat se a létat,“ řekl režisér, který dříve pracoval např. na filmech Šíleně bohatí Asiati nebo Život v Heights.

Hit v zelenorůžové

Pozornost mnohých upoutal jistě i nadupaným marketingem. Nejednou jsem si vzpomněla na loňský hit Barbie, jelikož teď všude možně opět vidíme růžovou, akorát v kombinaci se zelenou. Universal Studios navázali spolupráci s cca 400 značkami – na trendu Wicked ujíždí Starbucks, OPI, Lexus, Lush… ikonickými barvami hrály Empire State Building nebo Vítězný oblouk a samozřejmě zelená s růžovou nechybí v šatníku hlavních hereček, které outfity v této paletě odstínů vynesly už třeba na zahájení Letních olympijských her v Paříži. I díky tomu jsem chtěla sama zjistit, jestli je kolem snímku až moc povyku pro nic, nebo je opravdu zdařilý. 

Značná část mé zvědavosti směřovala k výkonu Ariany Grande. Popravdě jsem byla poněkud zklamaná, když jsem zjistila, že novinářská projekce bude s dabingem. Všimla jsem si i novináře, který tento fakt očividně v pozvánce přehlédl a následně ho neskousl a v úvodu filmu odešel. I když cením práci dabérů a zároveň zpěváků jako Natálie Grossová, Elis Ochmanová či Jiří Korn a myslím, že svou roli zvládli velmi uspokojivě, stejně bych – obzvlášť u muzikálu – uvítala originální znění a hlasy Ariany, Cynthie Erivo a dalších. I proto jsem hned po projekci otvírala Spotify…

Zrod mocné antihrdinky i nečekaného přátelství

Zlá čarodějnice je mrtvá! O její smrti, v níž roli sehraje Dorotka a vědro vody, je diváctvo informované v samotném úvodu filmu. Stejně tak – v momentě, kde končil Čaroděj ze země Oz – začíná i představení na Broadwayi. Ve své růžové bublině přilétá vždy perfektní Glinda (Ariana Grande), aby potvrdila radostnou zprávu a země Oz mohla propuknout v nadšenou oslavu. Pro zloduchy nikdo netruchlí, ale na „hodné čarodějnici“ Glindě je vidět určitá pachuť a pochyby. Snaží se ukázat, že Elphaba (Cynthie Erivo) nebyla pouze zlá čarodějnice, ale měla matku i otce, jako každý jiný, a vypráví o jejich „dávném“ přátelství. 

Elphaba je tragickou antihrdinkou. Už od narození v mnohých vzbuzovala děs, odpor či posměch kvůli zelené barvě pleti, což ji vedlo k určité zahořklosti (fakt, že ji hraje černošská herečka Cynthia Erivo, filmu jen přidává na hloubce sdělení). Osud se jí to pokusil vykompenzovat, když jí nadělil mimořádný kouzelnický talent. Její a (tehdy) Galindina cesta se zkříží na Univerzitě Shiz, kam Elphaba doprovází svou sestru na vozíku. Tyhle dva absolutní protiklady zpočátku spojuje jen vzájemná nevraživost a společný pokoj, jenž jim přidělila děkanka čarodějnické fakulty Madam Morrible (Michelle Yeoh). Z počáteční nesnášenlivosti se postupem času zrodí přátelství, které je testováno silou kouzel, lásky, autority a přesvědčení o tom, co je správné. 

„Neřekli vám všechno“

Jednou ze zajímavých vedlejších linek je role mluvících zvířat v Ozu. Zvířata postupně mizí a jejich dříve výrazná role ve světě je na ústupu. Některá dokonce ztrácejí schopnost mluvit. S utlačovanými zvířaty soucítí právě Elphaba, která by jim chtěla pomoct i díky své magické moci. Její schopnosti chce zase poznat a využít samotný „velký čaroděj“ (Jeff Goldblum), za kterým se na pozvání vydává do Smaragdového města. 

Wicked je hravý i vážný, ukazuje příběh, který má více vrstev a je plný nečernobílých postav, šikany a povrchního pozlátka, zároveň vyzdvihuje sílu přátelství a obligátního pohádkového moudra, že věci nemusí být vždy tak, jak se na první pohled zdá. To vše v barevných kulisách. Vizuálně je to opravdu kouzelné, i když to možná trochu hraničí s kýčem – na druhou stranu mi to (stejně jako místy přehnané až groteskní chování postav) ale k muzikálovému formátu sedí. 

(U)zpívaná a barevná podívaná na pokračování 

Ariana Grande se do své role hodí fenomenálně. Bezpochyby je jedním z hlavních tahounů filmu. Někteří kritici tvrdí, že by mohla získat Oscara. Jonathan Bailey (kterého můžete znát z Bridgertonů) coby princ Fiyero a článek v milostném trojúhelníku dostane jistě více prostoru v dalším díle, i zde si ale dokázal utrhnout kus pozornosti, obzvlášť ve scéně ve školní knihovně s písní Dancing Through Life.  Nechybí Glindin singl Popular nebo závěrečná (a asi nejvíce ikonická) píseň Defying Gravity, ve které se předvede Cynthia Erivo jako Elphaba letící vstříc novým zítřkům. A já jsem na další průběh zvědavá. 

Ano, Čarodějka je rozdělená na dvě části, jedná se o filmovou podobu prvního aktu divadelního představení. I přes to film dokáže fungovat sám o sobě. Druhá část, které bychom se měli dočkat příští rok ve stejnou dobu, tak automaticky vyvolává mnohem větší očekávání. I přes to, že se jedná o část většího příběhu, se tvůrcům povedlo film natáhnout na (pro mnohé neúnosnou) stopáž 160 minut. Nemůžu říct, že bych se vyloženě nudila, na čas jsem se během projekce ani jednou nepodívala, ale nezlobila bych se, kdyby se to místy pokrátilo. Možná by i toho zpěvu mohlo být ve výsledku míň, ale přece jen tady nepůsobí tak nepatřičně jako např. v druhém Jokerovi. 

Wicked s úctou zpracovává původní látku. Podle mě na film může člověk koukat, ať už má, nebo nemá vztah ke kultovnímu Čaroději ze země Oz. Tvůrci nicméně Flemingovu snímku očividně vzdávají poctu již původním retro logem a následně také stylizovaným titulkem snímku. Odkazů je na původní příběh docela dost, jejich poznání ovšem subjektivní kvality snímku nějak nutně ovlivnit nemusí. Někdo vnímá Wicked jako velký a zdařilý počin, jiní jako zdlouhavou a povrchní podívanou plnou klišé. Já můžu doporučit jako vždy to se na film podívat a udělat si vlastní názor. 

A o té kauze s Barbie už jste slyšeli? Není Wicked jako Wicked, o tom ví Mattel své…

Zdroj: CinemArt

Režisér Ridley Scott přivádí druhého Gladiátora do kin skoro 25 let po přelomovém filmu s Russellem Crowem. Ten v českých kinech vidělo téměř 450 tisíc diváků. Režisér uznává, že přijít po takové době s pokračováním, může působit podezřele. „Přitom to bylo tak jednoduché a logické. Věděl jsem, kdo přežil, kdo vás tím příběhem povede a kam se v něm vydá,“ říká.

Hlavní postavou je Lucius (Paul Mescal), vnuk císaře Marka Aurelia a syn „prvního“ gladiátora Maxima, který pod jménem Hanno žije v Numidii, jednom z posledních svobodných měst na severu Afriky. Již v prvních minutách filmu k hradbám města připlouvají lodě římské armády v čele s generálem Acaciem (Pedro Pascal). Lucius přijde o domov, svou drahou polovičku i svobodný život. Stejně jako z Maxima v předchozím filmu se z něj stává gladiátor poté, co zaujme Macrina (Denzel Washington v této roli zase zaujme nejednoho diváka), který z něj chce mít hvězdu Kolosea (aspoň po dobu, co zůstane naživu). Gladiátorské hry však nejsou tou hlavní hrou, kterou Macrinus hraje. Důmyslný stratég si uvědomuje slabost impéria ovládaného dvěma šílenými císaři, Caracallou (Fred Hechinger) a Getou (Joseph Quinn), a rozehraje riskantní partii, v níž na pomyslné šachovnici bojují gladiátor a také právoplatný dědic římského trůnu Lucius, jeho matka Lucilla (Connie Nielsen) a generál Acacius, její manžel a zároveň muž, kterému se chce její syn pomstít. 

Gladiátor 2 je konzervativním pokračováním, které ve své první polovině působí skoro jako reboot originálu. Zavzpomínáte už při úvodních – vizuálně zdařilých – titulcích. Film podle mě dost těží z nostalgie a myslím, že právě touha po ní v kombinaci se zvědavostí dostane do kina hodně diváků. Válečné scény i boje v arénách jsou výrazně pompéznější, zároveň ale ne tak epické a dlouhodobě zapamatovatelné. Tvůrci někde až moc sázeli na CGI, takže vás místy možná zabolí oči podobně jako mě. Třeba už v prvním boji v aréně, kde se Lucius utká s opicemi, které se do tohoto typu filmu vůbec nehodí, jelikož vypadají jako vypuštěné z laboratoře v nějakém fantasy či sci-fi. Už dříve mezi zahraničními kritiky vzbudila diskuze scéna se zatopeným Koloseem. To, že zde Římané pořádali vodní bitvy (naumachie), vím z hodin dějepisu na základní škole, ale něco mi jako laikovi říká, že žraloky nedisponovali, a moc mi nestačí odůvodnění Ridleyho Scotta, že když byli staří Římané schopni napustit Koloseum vodou, tak pro hry mohli využít právě i žraloky.

Římem otřásá korupce a strach. Skutečná bitva se neodehrává v aréně, ale ve vyšších politických patrech. Šíleného Commoda vystřídala minimálně stejně šílená dvojčata Geta a Caracalla (trochu připomínají postavy z Felliniho Satyrikonu). Jsou tu tací, kteří dychtí po moci a neváhají jít přes mrtvoly, jiní chtějí naplnit sen o svobodném Římu, kde moc nepatří do rukou diktátora (nebo dvěma), ale Senátu. Nebo zde získávají nevyžádanou moc chlupatí domácí mazlíčci… V centru příběhu druhého Gladiátora je melodrama, které má chvílemi blízko k tragédii od Shakespeara. Jednou z nejtragičtějších postav a otrokem krvechtivého systému je Acacius, který ve jménu Říma neslouží silou a mečem nemilosrdně, ale ve skutečnosti je z válek a krveprolití unavený. Ten by si podle mě zasloužil ještě o něco víc prostoru. V neustálém strachu o život svůj i svých blízkých žije Lucilla, dcera Marka Aurelia, sestra Commoda a dřívější milenka Maxima, kterou opět ztvárnila (téměř šedesátiletá?!) Connie Nielsen. 

Irský herec Paul Mescal, kterého můžete znát ze seriálu Normální lidi, sice není tak výrazný jako svého času Russell Crowe v roli Maxima, ale to jsem osobně ani neočekávala. Smrt jeho manželky a následná touha po pomstě i přežití není tak srdceryvnou linkou jako u předchozího hrdiny. Žene ho zuřivost, která tak úplně nevyvře. Mescal a jeho postava nesou cejch toho druhého, toho, který pro mnohé bude tím, kterému se nepovede úplně vystoupit ze stínu legendárního gladiátora. Otázkou je, zda to vadí. Někteří se ptají, proč se nevrátil Spencer Treat Clark, který hrál malého Lucia v prvním filmu. Tvůrci ho ani neoslovili. Asi si ho tam také nedokázali (s tím jeho kukučem) představit.

Na scénáři k druhému Gladiátorovi pracovali Peter Craig, David Franzoni a David Scarpa, který už pro Ridleyho Scotta napsal scénáře k filmům Všechny prachy světa a Napoleon. Film se se svou stopáží 150 minut řadí k těm delším, ale i přes to asi nebyl větší prostor pro přirozeněji pomalejší vývoj některých postav, které mění přesvědčení a aliance až moc rychle, a potenciálně silná témata se otvírají a zavírají bez hlubšího zamyšlení. 

Mnozí si jistě vybavíte ikonickou hudbu z prvního Gladiátora, kterou složil úžasný Hans Zimmer. Ten byl osloven znovu, ale na pokračování se odmítl podílet. Své rozhodnutí okomentoval tím, že by se musel buď opakovat, nebo by se ocitl pod palbou kritiků, kteří by řekli, že nový soundtrack není tak dobrý jako předchozí. Této role se tedy ujal Harry Gregson-Williams, který v minulosti pracoval na hudbě k filmům jako Marťan či Poslední souboj a několikrát spolupracoval i s Zimmerem, který je jeho dobrým přítelem. 

Nabízí se film srovnávat s prvním dílem v různých dalších směrech, to na druhou stranu ale asi nemá smysl. Je přirozené, že novinka nebude mít u publika (obzvlášť toho staršího) tak silný wow efekt jako předchozí film, který běžel v kině dříve než např. Pán prstenů či Harry Potter a byl něčím v té době nevídaným. Gladiátor 2 je ale velmi důstojným navázáním, které se rozhodně vyplatí vidět na velkém plátně. Zajděte si do kina a odpovězte si sami, zda bylo pokračování potřeba. Mimochodem – Ridley Scott oznámil, že je v rané fázi vývoje i třetí díl. 

Síla a čest!

Zdroj: CinemArt

Elizabeth „Lee“ Miller, přitažlivá, spontánní a charismatická modelka pro Vogue, múza surrealistů, studentka a milenka Man Raye (společně objevili princip fotografické solarizace), která i pro Pabla Picassa ztělesňovala adorovanou femme fatale. Žena s barvitým životem, světoběžnice, která toužila po dobrodružství a naplnění. I proto přešla na opačnou stranu fotoaparátu a za 2. světové války se rozhodla jet na frontu. Její vnitřní síla, vášeň pro život a odvaha riskovat jí pomohly vytvořit děsivě naléhavé snímky, které se nesmazatelně vryly do historie. 

Film s názvem Lee: Fotografka v přední linii se soustředí právě na přelomové období v životě slavné fotografky a zkoumá, jak se z bývalé modelky a společnice slavných umělců stala válečná zpravodajka tělem i duší a co ji to stálo. 

Lee celou svou válečnou minulost, včetně 60 000 negativů, zamkla na půdě své venkovské farmy. Nebýt jejího syna Anthonyho Penrose, zřejmě by tato část jejího já navždy zůstala skryta před očima veřejnosti a její fotografie z války by nikdy nespatřily světlo světa. Kate Winslet, která si ve filmu zahrála, ale také ho produkovala, strávila přípravami devět let. Nebyla to první snaha o zfilmování příběhu Lee Millerové, ale Anthony na realizaci kývl právě až u projektu Kate Winslet. Jeho knihu The Lives of Lee Miller adaptovali scenáristé Liz Hannah a John Collee.

Kate Winslet oslovila na spolupráci Ellen Kuras, kameramanku a dokumentaristku, s níž se sešla již při natáčení Věčného svitu neposkvrněné mysli v roce 2004 a následně o dekádu později při natáčení Královy zahradnice. Ačkoliv se jedná o její první režisérskou zkušenost s celovečerním hraným filmem, Ellen Kuras si vedla skvěle. Spolu s Kate Winslet ukazují nejen historii, ale i vnitřní svět silné ženy, která se postavila tváří v tvář temným stránkám lidstva.

Film začíná někdy v 70. letech, kdy se ji mladý muž (Josh O’Connor) snaží rozpovídat jak o sobě, tak o době, kdy se zničehonic stala válečnou zpravodajkyní časopisu Vogue. Tady se hodí zmínit, že maskéři odvedli opravdu dobrou práci, co se postaršení herečky týče. Hlavní dějová linka nás pak zavede do druhé poloviny 30. let, kdy si užívá bezstarostný čas se svými přáteli z uměleckých kruhů a Rolandem Penrosem (Alexander Skarsgard), anglickým obchodníkem s uměním a jejím budoucím manželem, na prosluněném pobřeží jižní Francie. Tehdy si neuvědomují, jaké hrůzy je čekají s nástupem Adolfa Hitlera. Téměř přes noc se všechno v jejich každodenním životě zcela změní. 

Po přestěhování do Londýna Lee odmítá dělat, co se od žen během války očekává. Místo toho se rozhodne postavit patriarchátu a dokázat nemožné. Vyřídí si akreditaci a vydává se na frontu v Evropě. Jako válečná korespondentka a fotografka pro magazín Vogue se ocitá v první linii nejkrutějších bojů druhé světové války. Namísto umělecky rozmazaných fotoesejů k neradosti šéfredaktorky Audrey Withers (Andrea Riseborough) zasílá kruté, intimní a naturalistické reportáže, křehkost i nezlomnou zuřivost a lidskou schopnost přežít, existovat, bojovat, bránit se a žít. Teprve v těsném sousedství smrti našla svůj dlouho hledaný smysl života. Ale také si odnesla traumata, která ji téměř zničila. 

Při práci na frontě se k ní přidá David Scherman (Andy Samberg), americký fotograf časopisu Life. Během osvobozování Francie v roce 1944 se Lee dozvídá o pohřešovaných lidech a na samém konci války jedou hluboko do Německa, aby odhalili ošklivou realitu holokaustu, a neúnavně postupují vpřed při hledání pravdy. V době, kdy Hitler na konci války utekl z Mnichova, byli Lee a Davy prvními z tisku, kteří vstoupili do jeho tamního bytu. Právě zde vznikla proslulá fotografie Lee Miller koupající se ve vůdcově vaně. Ačkoliv zde není přímo vysvětleno, co Lee k fotografii vedlo, dává to smysl: Po tom, co jsme byli svědky lidských obětí Hitlerova vražedného tažení, se zdá být vhodné ho ponížit nebo ovládnout tímto specificky ženským způsobem. „To je prostě celá Lee.“ 

Kate Winslet v tomto životopisném snímku ztvárňuje silnou osobnost. Pro Lee Miller neexistuje žádná překážka – snad s výjimkou snahy lidí zapomenout na válečná zvěrstva. Film funguje jako portrét titulní fotografky, jejíž svědectví z tábora smrti v Dachau je považováno za zásadní součást dokumentace hrůz holokaustu. Zachycuje nejen její statečnost, ale také vnitřní boj se strašlivými následky, které si z těchto zkušeností odnesla. 

Zdroj: Bioscop, archiv Lee Miller

Po 36 letech vstal z mrtvých – respektive je stále mrtvý, ale prostě je zpátky. Beetlejuice. Tim Burton se vrátil k jednomu ze svých prvních filmů a přináší další porci morbidní zábavy. První diváci viděli film Beetlejuice Beetlejuice na slavnostním zahájení benátského filmového festivalu a nyní se na něj můžete podívat i vy v českých kinech. 

Vrací se nejen groteskní bioexorcista Beetlejuice a další postavy, ale také herci. Tim Burton ostatně prohlásil, že se film bude realizovat pouze tehdy, pokud si v něm zahraje Michael Keaton, který vyšinutého ducha v proužkovaném obleku ztvárnil v prvním díle z roku 1988. Svých rolí se opět ujímají i Winona Ryder a Catherine O´Hara. Novou nejvýraznější tváří je bezpochyby Jenna Ortega, kterou můžete znát např. ze seriálu Wednesday. 

Dvojka legendární komedie vypráví příběh tří generací rodiny Deetzových, kteří se vracejí do Winter River, do domu, v němž se tehdy s Beetlejuicem setkala Lydie (Winona Ryder) poprvé. Z někdejší teenagerky Lydie, kterou si chtěl Beetlejuice vzít, aby se dostal ze světa mrtvých, se za ta léta stala  televizní hvězda, která loví duchy a ovdovělá matka pubertální dcery Astrid (Jenna Ortega), která na duchy nevěří a za matku je jí akorát tak trapně. Těšit se můžete i na Delii (Catherine O’Hara), Lydiinu narcisistní nevlastní matku a nekonvenční umělkyni. Deetzovi se setkávají u příležitosti úmrtí Lydiina otce. Jeffrey Jones, který ho předtím hrál, je nyní registrovaným sexuálním delikventem, což nejspíš vysvětluje, proč tady nevystupuje. 

Beetlejuice je Lydií stále posedlý a choutky na svatbu ho nepřešly, obzvlášť když se na scéně objeví jeho naštvaná bejvalka Dolores (Monica Bellucci), která dovede přivést do hrobu i mrtvého. Kdyby ve scénáři Alfreda Gougha a Milese Millara (kteří se podíleli i na scénáři seriálu Wednesday) nebyla, příběh by to moc nezměnilo (můžeme jen hádat, jestli si ve filmu nakonec zahrála proto, že aktuálně randí s Burtonem). To ale neznamená, že není dobrým zpestřením. S těmi vdavkami je to tady obzvlášť výživné, jelikož zájem o Lydii jeví i producent pořadu, ve kterém účinkuje (Justin Theroux).

Za mě nejzajímavější je dějová linka Astrid, která otevře portál do posmrtného života. Je jen otázkou času, kdy někdo třikrát vysloví Beetlejuicovo jméno a rozpustilý démon se vrátí, aby rozpoutal jemu vlastní chaos.

Beetlejuice Beetlejuice hraje na nostalgickou notu. Na film se ale určitě mohou bez větších problémů podívat i tací, kterým se po těch dlouhých letech vykouřila původní verze z hlavy, nebo ji ani nikdy neviděli. Tento komediální bizár diváka pobaví i znechutí. Beetlejuice si libuje v nechutných kanadských žertících i serenádách. Obzvlášť ke konci je děj poměrně chaotický. Nechám na posouzení každého zvlášť, jestli to k tomuhle snímku ještě patří, nebo už je to moc zmatené a přeplácané. 

Říkám si, že by bylo fajn, kdyby nás na druhé straně čekala taková sranda, jako ukazuje Tim Burton. Zároveň by mi nevadilo, kdyby to režisér do budoucna nepřeháněl, a Beetlejuice už ze záhrobí nevytahoval.

zdroj: Vertical Entertainment

„Nadchli mě svou energií a nadšením,“ řekl ke spolupráci s Police Symphony Orchestra při setkání s novináři režisér Dominik Kalivoda. Časosběrný dokumentární film Velký finále PSO, který vstupuje do českých kin 29. srpna, je jeho celovečerním debutem. Film je výpovědí o životě obyčejných mladých lidí, zapálených pro hudbu a odhodlaných plnit si své sny navzdory překážkám. 

„Dominik doslova přiběhnul a vychrlil, že končí filmovou školu a chce o nás natočit celovečerák, sežene Českou televizi, super producenta, nejlepší lidi z filmu na kameru, zvuk. Nedalo se mu říct ne a musím se přiznat, že to bylo jedno z nejlepších ano v mém životě. Nutno říct, že vše, co tenkrát zmínil, se opravdu splnilo,“ přiblížila vznik dokumentu Petra Soukupová, zakladatelka Police Symphony Orchestra pocházející z Police nad Metují. Orchestr založila v roce 2010 spolu se svým bratrem, když jí bylo patnáct let. Toto hudební těleso dnes sdružuje na 150 mladých muzikantů, zpěváků a dobrovolníků, kteří ve svém volném čase bez nároku na honorář provětrávají zažité vnímání orchestru a pěveckého sboru.

„Jejich příběh má zároveň spoustu odvahy a to do filmu přenáší téma toho, kolik odhodlání je potřeba ke splnění svých snů. To bylo hodně osobní téma i pro mě, můj sen bylo natočit celovečerní film. Často jsem slýchal, že jsem moc mladý a že to nepůjde. Kolikrát to, co zažívala Petra před kamerou, jsem já zažíval za ní – jaké to je sehnat peníze na velký kulturní projekt, co obnáší práce s lidmi, jaké to je společně tvořit nějakou věc, která ‚změní svět‘, a co znamená obětovat veškerý volný čas něčemu, čemu věříte. Sám jsem si poselství toho filmu vlastně prožil,“ dodal režisér. 

Snímek zahájil letošní 64. Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. A rovnou si z něj odnesl cenu prezidenta festivalu za autentické ztvárnění inspirativního příběhu mladých lidí. Tato cena se udílela poprvé v historii. 

Od vyprodané Lucerny přes pandemické ticho k Velkému finále 

Orchestr, v jehož repertoáru zaznívají symfonické covery pecek od Billie Eilish i těch nejlepších devadesátkových vypalovaček, hrál na nádražích, ve skalách, na vlnách Radiožurnálu či v hokejové hale pro 3 500 diváků. Také rozbouřil publikum letošního ročníku Rock for People. Dokumentární snímek Velký finále PSO mapuje život orchestru v období let 2019–2022. Od oslavy desátých narozenin ve vyprodané pražské Lucerně přes útlum do ticha pandemie až po Velké finále Smetanovy Litomyšle, kde vystoupil spolu s francouzskou zpěvačkou Zaz. Dominik prozradil, že za dobu natáčení pořídili přes čtyři sta hodin materiálu. „Což zní strašlivě, když je ve výsledku z toho dvaadevadesát minut filmu včetně titulků.“

Srdcař

„Asi jsem si nikdy neuvědomovala, že řídit orchestr je něco speciálního. Ale ano, bylo a je to náročné, obzvlášť s tím, jak jsme rostli do počtu lidí a zároveň narůstal rozpočet. Až teď zpětně vidím, co máme za sebou, a uvědomuji si, kolik jsme měli kolem sebe lidí, kteří do nás vložili důvěru. Člověk má pocit, že už něco umí, ale s dalšími překážkami se učí dál. Posouvá to moje hranice. Je to těžké, ale baví mě to,“ řekla Petra, která si i přes to, co dokázala, udržuje pokoru a vděčnost. Skrze benefiční projekty se orchestru podařilo věnovat na dobrou věc přes 3,2 milionu korun. 

Petra je dvojnásobnou laureátkou filantropické ceny Via Bona. V roce 2018 za své dobrovolnické aktivity a za benefiční rozměr aktivit Police Symphony Orchestra získala ocenění Mladý srdcař Nadace Via. A protože dostala nejvyšší počet hlasů ze všech nominovaných, obdržela i Cenu České televize, tedy cenu veřejnosti. V roce 2019 ji Forbes zařadil do výběru 30 pod 30. Dostala také Cenu za prosazování česko-britských hodnot – Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a v roce 2023 převzala Medaili Královéhradeckého kraje II. stupně za přínos a obohacení kulturního života v Královéhradeckém kraji.

Petra je srdcem filmu, stejně jako je jím u samotného orchestru. Převážně jejím prostřednictvím, ale také díky výpovědím dalších členů orchestru, kteří se na úkor školy, práce i osobních vztahů snaží sboru věnovat co nejvíce času a energie, můžete vnímat, jak náročné bylo a je udržet PSO v chodu. Dokumentu určitě obsahově prospělo, že se nakonec kvůli pandemii natáčel tři roky místo plánovaného jednoho. Zachytil tak více zlomových momentů, výzev a emocí. 

„Myslím, že ještě vůbec nedokážeme dohlédnout, co všechno pro nás film může znamenat a co přinese. Věřím ale, že film rozšíří náš příběh mezi více lidí a bude inspirací pro všechny generace. V tom, aby našli odvahu, nebáli se snít a dělat to, co je baví. Pro mě osobně nejvíce rezonuje skutečnost, že se ty 3 roky vůbec podařily zaznamenat a jakým způsem to celé Dominik zpracoval – autenticky, pravdivě se všemi plusy i mínusy, se všemi radostmi i pády, ať už šlo o orchestr nebo i o nás jako lidi,“ doplňuje Petra. 

„Generaci Z náš film podporuje ve snění a ukazuje jim, že sny se plní, když to člověk nevzdává. Mileniálové se snadno vžijí do hlavní protagonistky Petry a vidí, že ve svém snažení nejsou sami. Boomers zase získávají naději, že jejich děti a vnuci českou společnost přeci jenom povznesou a posunou. A úplně všichni si užívají film plný hudby, pozitivní energie a naděje, že člověk může překonat všechny překážky. Není výjimkou, když po zhlédnutí filmu diváci budou mít pocit, že právě nastal ten moment, kdy mají založit vlastní kapelu nebo orchestr! Žádný jiný film vám letos tenhle zážitek nezprostředkuje,“ komentuje dokument jeho producent Michal Kráčmer. 

Hledání balancu v životě 

U filmu jsem se zasmála i dojala. Několikrát. Při sledování jsem se přistihla, jak moc této partě fandím, i když jsem je předtím tolik neznala a na jejich koncertě nikdy nebyla. Vyhrkla mi slza za Petru, která mi prozradila, že si letos po čtrnácti letech dovolila věnovat více času sobě a na delší dobu odjet pryč – na Srí Lanku, kde jsme se shodou náhod potkaly. Ulevilo se jí i díky organizačnímu týmu, který se jí od roku 2022 podařilo, především díky podpoře Královéhradeckého kraje, vybudovat. „Sama už bych to dál nezvládla udržet, byť jsem vždycky kolem sebe měla lidi, kteří mi pomáhali. PSO není běžná práce, pořád je to zároveň i koníček. Balanc a klid hledám, hledám náplň osobního života.“ 

Film Velký finále PSO má i edukativní a společenský přesah, podobně jako samotný orchestr PSO. Díky spolupráci s Nadací Via, která je patronem filmu, se připravuje edukační projekt pro školy, který bude otvírat téma well-beingu a dobrovolnictví mladých lidí. „Chtěli bychom jezdit s filmem po školách a vedle projekce pro studenty připravit také přednášky s odborníkem, který by s nimi otevřel tato důležitá témata – co je v životě důležité, jak a kde najít, obzvlášť v dnešní zahlcující době, balanc…“

Dále chce sbor v opuštěné barokní sýpce v Polici nad Metují vybudovat ve spolupráci s městem kulturně–podnikatelské zázemí, prostor pro budoucí generace, které bude nejen zázemím pro PSO, ale zároveň doplní chybějící turisticko-kulturní infrastrukturu města.

Inspirujte se a sněte

Některé sny už si splnili, dalším jdou naproti. Sama Petra říká, že má snů spoustu. „Myslím, že člověk má snít celý život. Ale je pravda, že spousta věcí se mi už teď splnila. Ve svých 29 letech mám fakt naplněno, což je pro mě největší dar. Nemám pocit, že bych teď měla někam spěchat, něco stihnout. Protože to, co se stihlo za posledních patnáct let, je neuvěřitelné. Jsem moc vděčná, ať už orchestr doputuje kamkoliv,“ uzavírá rozhovor. 

Zhlédnutí filmu včetně následného povídání bylo velmi inspirativní. Celá parta v čele s její zakladatelkou i tvůrci filmu si zaslouží uznání a (zdravou) pozornost. Přeji jim i vám, čtenářům, ať se vám plní sny, a dostatek odvahy a vůle potřebných k tomu, abyste byli blíž k jejich naplnění.

Zdroj: archiv Police Symphony Orchestra

Dlouho očekávané druhé pokračování Doctora Strange otvírá brány paralelních světů a dává do nich nahlédnout jako nikdy předtím. Snímek měl mít premiéru už před rokem, zdržela ji ovšem pandemie a posunutá premiéra filmu Spider-Man: Bez domova, jehož děj novému Dr. Strangeovi předchází a rozvíjí se v něm koncept alternativních realit.

Původně se měl režie zhostit tvůrce prvního dílu z roku 2016 Scott Derrickson, ale jak to u velkorozpočtových dobrodružství nezřídka bývá, „tvůrčí neshody“ rozhodly jinak. Vzešla z toho příležitost pro comeback režiséra Sama Raimiho, který předvedl, co umí nejlépe – uchopit a vyvolat šílenství spolu s groteskním hororovým děsem, při němž o svém duševním zdraví zapochybují jak hrdinové na plátně, tak diváci v sále. A za druhé hrdiny nadané nadlidskými schopnostmi, kteří ale nepostrádají hluboce lidské emoce, motivace a dilemata.

Dle dřívějších slibů měl být Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství první ryzí horor od Marvel Studios. Sam Raimi tak mohl kouzlit s temnou atmosférou, ale zároveň se nemohl moc vyřádit, aby dodržel kvóty pro PG-13 film. Znalí diváci si v jistý moment pravděpodobně vzpomenou na Raimiho film Evil Dead.

Strange v podání skvělého Benedicta Cumberbatche se pochopitelně musí vyrovnat s tím, že 5 let chyběl na Zemi, vyrovnat se s událostmi Avengers: Infinity War a Avengers: Endgame, definitivně si uvědomit, že nejspíš ztratil někoho, koho miloval a přitom se nadále snažit fungovat jako jeden z nejmocnějších ochránců planety Země. Příslušnost k marvelovskému univerzu dodává novému Dr. Strangeovi možnosti odkazů, vnitřních vtipů (i když humoru zde není moc) či zapojení známých postav.

Dominantní postavou příběhu je Wanda Maximoff neboli Scarlet Witch, která se dostává mezi nejmocnější, nejzajímavější, ale i nejtragičtější postavy celého MCU. Elizabeth Olsen po nominaci na cenu Emmy za výkon ve WandaVision v této samé roli podává další fenomenální výkon, tentokrát ovšem v trochu jiné poloze. Hnacím motorem děje je Wandina touha po mateřství, která ji dovede k temné magii a cestě přes mrtvoly. Každou noc sní o tom, že vychovává dva roztomilé chlapečky – které ztratila po incidentu ve Westview a vychovává je pouze v jiných vesmírech. Proto se touží zmocnit hispánské dívky Ameriky Chavez (Xochitl Gomez), která disponuje schopností cestovat mezi světy.

Sám Strange je spíše takovým pojítkem (a zároveň překážkou) a pomocníkem, u kterého se v každém světě pokaždé řeší vztah s Christine Palmer (Rachel McAdams). Samozřejmě se setkáme s jeho různými alternativními podobami a i on bude mít co dělat s temnotou.

Přesto, že je příběh vcelku banální, film přináší různé překvapivé momenty. Potkáme se se známými i novými postavami. Snad každý se u Doctora Strange, který je jeden z řemeslně nejkreativnějších snímků MCU, těšil na vizuální podívanou. Druhý díl to jen potvrzuje. Jen exkurz do možností multiversa mohl být trochu větší – vůbec by mi nevadilo, kdyby měl film třeba o půl hodiny víc, aby více přiblížil jiné světy a také rozpracoval příběhy postav. Uvidíme, jak tomu bude v dalším díle – protože jeho vzniku hodně napovídá.

Zdroj: Falcon

Třetí díl (v budoucnu pětidílné) filmové série, která se odehrává několik desítek let před událostmi, jež známe z knih a filmů o Harrym Potterovi, vstoupil do kin. Filmový snímek Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství opět ukazuje, jak jeho tvůrci vařili z vody jen na základě inspirace lexikonem bájných magických tvorů, který napsala spisovatelka J. K. Rowlingová jako doplněk své čarodějnické ságy. První díl z roku 2016 byl skvělým krokem do neznáma a úvodem do rozšíření potterovského světa. Pokračování s názvem Grindelwaldovy zločiny (2018) zametlo naději na kvalitní a zajímavý příběh pod koberec. Zvládne třetí díl diváka okouzlit? 

Zápletka třetího dílu, jehož režie se opět ujal David Yates (který je součástí potterovského světa od Fénixova řádu), stojí na tom, že Gellert Grindelwald (Mads Mikkelsen) je náhle očištěn od všech svých zločinů, získá mnoho podporovatelů a rozhodne se kandidovat v blížících se volbách jako vůdce čarodějnické komunity. Hlavní hrdinové tomu musejí zabránit, protože jeho vítězství by mělo zničující důsledky pro kouzelnický i mudlovský svět. Albus Brumbál (Jude Law), svázaný krevním paktem z minulosti, je v boji jen králem, za kterého většinu tahů odehrají jeho pěšci. A že je to hra dost matoucí. Sice to má ve filmu svůj důvod, ale i tak není moc příjemným diváckým zážitkem, že často netušíte, co se na plátně děje, jaký úkol má která postava splnit či kam se jiná poděla.

Opět se setkáváme s magizoologem Mlokem Scamanderem (Eddie Redmayne), kterého Brumbál pověří vedením týmu ve složení Mlokova bratra Thesea (Callum Turner), asistentky Bunty (Victoria Yeates), odbornice na zaklínadla profesorky Lally Hick (Jessica Williams), Yusufa Kamy (William Nadylam), nevlastního bratra zemřelé Lety Lestrange, a mudlovského pekaře Jacoba (Dan Fogler).

Postavou, k níž je přitahovaná největší pozornost, je Grindelwald. Roli totiž po odchodu skandály stíhaného Johnnyho Deppa převzal Mads Mikkelsen a všichni byli zvědaví, jak si s Grindelwaldem poradí. Musím uznat, že se svým civilnějším vzezřením se do třetího dílu hodí o dost více než Depp, který působil jako výstřední psychopat. Přirozeně zapadá, dovede vyobrazit Gellertovu krutost i manipulativní talent, zároveň působí jako osobnost s protichůdnými pocity, ne jako jednorozměrný zloun. Mezi ním a Brumbálem funguje chemie, kterou si moc nedokážu představit u Grindelwalda jako Deppa. Myslíte si, že Grindelwaldův sestřih je čistě náhodný? Já ne, je zde až moc viditelná paralela na vzestup Hitlera a nacistů. To, že se děj chvíli odehrává i v Německu, je až moc okaté a za mě to filmu ubírá na kouzlu. Obecně u Brumbálových tajemství postrádám kouzelnou atmosféru, jakou známe z Harryho Pottera. Fantastická zvířata působí jako chudý příbuzný oblíbené série. Snaží se stavět na nostalgii – zavítáme do Bradavic, uvidíme zlatonku či komnatu nejvyšší potřeby, ale jednoduše to není ono. 

Kouzelné bytosti zde samozřejmě figurují, setkáváme se s ať už starými známými, jako jsou Větvík či Hrabák, tak novými, jako třeba mantichory, ale Mlok už nemá ve filmu takový prostor. Moc příležitostí prodat svou sympatickou a energickou hrdinku nedostala ani Lally. U Thesea zase nevíme, jak se vyrovnává se smrtí své snoubenky Lety. A opětovné setkání Jacoba s Queenie (Alison Sudol), která se na konci předchozího dílu přidala na „temnou“  stranu, je také poněkud bezemoční. Snad ani nemluvě o příběhové lince s Credencem (Ezra Miller), který má zabít Albuse Brumbála, ale zároveň (pasivně) řeší jejich příbuzenský vztah. Credence se celou dobu akorát tváří ztrápeně. Nedostatečně propracovaný příběh a prázdné dialogy zapříčiňují, že se divák nedokáže na postavy emočně upnout a budou mu tak trochu šumák. 

Jak už jsem zmínila, příběh, který nemá dostatečně pevný základ, působí ploše a roztahaně. Film působí opět spíše jako střípek z větší mozaiky a nefunguje moc dobře sám za sebe. Se svými nedostatky spadá do filmového průměru, ale rozhodně vytáhl sérii ze dna. Uspokojivě hodnotím akční scény – kouzelnické souboje jsou propracované a nechybí nové magické triky, přesto by jich mohlo být ve filmu možná více. Jen při posledním důležitém hůlkovém střetu mi v hlavě naskočil otazník. 

Jsem opravdu zvědavá na závěrečné střetnutí Albuse Brumbála s Gellertem Grindelwaldem, ve světě Harryho Pottera často zmiňovanou legendární bitvu, ale na to si ještě dlouho počkáme. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se tvůrci rozhodli místo dalších dvou plánovaných dílů připravit už jen jeden. Doufám, že v pokračování si opět více zahraje Tina, která měla v Brumbálových tajemstvích pouhé cameo z důvodu toho, že herečka Katherine Waterston během natáčení vážně onemocněla. 

Zdroj: Warner Bros.

Asi se nezmýlím, když řeknu, že do kina vstoupila jedna z nejhorších marvelovek. Od filmu jsem neměla vysoké očekávání, ale přesto mě zamrzelo, že od momentu jeho zkouknutí mi nepomohl trénink ve fitku, spánek, ani tendence být hodná k tomu, abych našla nějaká větší pozitiva. Po megaúspěchu poslední pavoučí série se dalo očekávat, že Morbius bude mít k přeskočení laťky daleko, ale vypadá to tak, že Sony s tímto krvelačným antihrdinou zažije ještě bolestivý dopad.

Hlavní postava snímku Michael Morbius (Jared Leto) od narození trpí vzácnou krevní chorobou. Ta ho v dětství svede dohromady s jeho kamarádem Milem (Matt Smith), který bojuje se stejnou nemocí. Michael je ovšem génius. Vyroste z něj doktor, který odmítne Nobelovu cenu, protože jeho zázračná umělá krev zachraňující miliony životů po celém světě byla jen vedlejším produktem jeho výzkumu a nikoli hlavním cílem – tedy nalezením léčby. Po sérii neúspěšných experimentů se rozhodne k zoufale riskantnímu činu. Z Kostariky si do své newyorské laboratoře doveze netopýry, kteří se živí krví, a jejich DNA zahrne do výzkumu léku.

Po úspěšném testu na zvířatech a finanční dotaci od Mila se Michael vydá se svou asistentkou doktorkou Martine (Adria Arjona) a skupinou ozbrojených chlápků do mezinárodních vod provést finální experiment. Zdánlivě fungující lék ho ale změní v lovce.

Filmový snímek, jehož režie se ujal Daniel Espinosa, zpracovává fajn téma a kladně hodnotím i obsazení oscarového Jareda Leta, který se sice mohl do role ještě o něco více ponořit, ale působí víceméně přirozeně a koukatelně – ale ne v momentě, kdy nahodí svou upíří tvář. Když se změní, vypadá jako Angel z Buffy, přemožitelky upírů, je to určitě spíše na škodu a spolu s dalšími vizuálními efekty a uchopením akčních scén je to podle mě od tvůrců krok zpět. Příběh je místy dost zkratkovitý a hodně věcí zůstane neobjasněných. Nějaká snaha o humor tam je, ale ve výsledku působí spíše trapně – stejně jako tragikomická postava Mila v podání Matta Smithe.

Ani nevím, jestli je Morbius více k smíchu, nebo k pláči – můžete posoudit sami, pokud se vám bude chtít platit lístky do kina…

Zdroj: Falcon

V únoru se každoročně zaplňují regály zlevněnou čokoládou, květinářství mají větší tržby, sociální sítě jsou plné kampaní cílících na (ne)zamilované a fotografií srdíček a zaláskovaných selfíček. Stejně tak vždy zamíří do kin aspoň jeden romantický film. Letošní Valentýn vyhrála romantická komedie Vem si mě od režisérky Kat Coiro natočená podle stejnojmenné grafické novely Bobby Crosbyho.

Slavná zpěvačka Kat Valdez (Jennifer Lopez) se chystá na svatbu se svým hudebním a životním partnerem Bastianem (Maluma). Obřad má proběhnout ve velkém stylu, před zraky 20 tisíců diváků v koncertní hale a dalších asi 20 miliónů online a u televize. Krátce předtím, než ji rampa vyveze na pódium „k oltáři“, ale Kat zjistí, že ji byl Bastian nevěrný s její asistentkou. Ponížená zpěvačka v tu chvíli udělá naprosto nečekaný a šokující krok. Rozhodne se provdat za chlapíka, který v davu pod pódiem svírá ceduli s nápisem „Vem si mě“. Jejím vyvoleným je rozvedený učitel matematiky Charlie (Owen Wilson), který na koncert dorazil jako doprovod své dcery Lou a kolegyně Parker, která Kat Valdez zbožňuje, a jen jí na chvíli podržel zmíněnou ceduli. Než se vzpamatuje, už ho pořadatelé vlečou na pódium, kde dezorientovaný a naprosto šokovaný řekne „ano“. Po uzavření manželského slibu se Kat s Charliem domluví, že nějakou dobu manželi formálně zůstanou, aby si Kat příliš nenarušila mediální obraz. A asi všichni tušíte, jak to bude dál…

Vem si mě vrací žánru vibe romantických komedií, jako byly dříve např. Notting Hill nebo Deník Bridget Jonesové, jen s důrazem na přítomnost sociálních sítí a jejich roli v životě celebrit i „normálních“ lidí. Situace, ve které si hrdinka romance uvědomí, že ten, kterého dříve hledala, nemusel být tím pravým, se ve filmech i knihách objevila a ještě objeví nespočetněkrát. Nejen v době, kdy se zamilováváme online a na základě algoritmu, je Vem si mě ukázkou absurdity lásky. Jak říká samotná herečka, zpěvačka a také jedna z producentů filmu Jennifer Lopez: „Občas přijde moment, kdy se musíte odhodlat a skočit ze srázu. A život vás za to odmění.“ Někdy to vyjde – hlavně v romantických filmech – jindy můžete bolestivě narazit. Znáte to, kdo nezkusí, neví – ale rozhodně vám neradím si brát na potkání cizí chlápky (už vůbec ne v momentě psychického zhroucení).

Jennifer jako Kat a Owen jako Charlie pochází z jiných společenských sfér, na první pohled nemohou být odlišnější, ale postupně vytvoří k sobě slušně padnoucí pár. Velmi kladně hodnotím, že Kat nevystupuje jako zhýčkaná popstar a naopak je ve své roli opravdu sympatická. Neustále ji zabírají mobily a kamery, má nalajnovaný program i život a nikdy není sama. S Charliem, který – stejně jako Owen Wilson – nefiguruje na sociálních sítích a žije spořádaný a (hlavně podle jeho dcery) nudný život, okusuje jaké to je žít jinak, klidněji a ve výsledku spokojeněji. Pouto mezi postavami je uvěřitelné a za mě jsou herci skvěle vybraní. A to i kolumbijský rapper a popstar Maluma, který v roli Bastiana debutoval, nebo John Bradley jako Katin manažer Colin, kterému záleží na zpěvaččině blahu a ne na jejích penězích, jak tomu jindy často bývá.

Soundtrack filmu se z velké části skládá z písní, které napsala a nazpívala JLo spolu s Malumou. V několika momentech si užijete přímo i „živá“ vystoupení.

Jako zástupce svého žánru Vem si mě obsahuje iracionální momenty a nějaké to klišé, ale naprosto splňuje účel romantických komedií – je velmi příjemným filmem, který vám zlepší náladu, vyvolá úsměv na tváři, možná nějakou tu slzu dojetí, odpočinete si u něj a budete u něj fantazírovat o lepším životě a přijde vám tak sladký, že ve výsledku aspoň ušetříte za čokoládu.

Zdroj: CinemArt