Snímek Pyšná princezna z roku 1952 v hlavních rolích s Alenou Vránovou a Vladimírem Rážem je dosud nejnavštěvovanějším českým filmem, který v kinech podle Unie filmových distributorů vidělo přes 8,2 milionu lidí. Režiséři Radek Beran a David Lisý vytvořili výpravnou pohádku, která vzdává české klasice o princezně Krasomile a králi Miroslavovi.hold, dává jí všechny barvy a zároveň obohacuje o nové postavy a moderní techniky vyprávění. „Je to nové převyprávění více než šedesát let starého hraného filmu animovanými postavami s použitím nejmodernějších technologií. Setkání látky, kterou všichni známe z dětství a je součástí našich vzpomínek, se současnou moderní animací bylo velkou výzvou. Zároveň jsme s radostí použili některé ikonické momenty původního filmu. Například jízdu na kládě, zpívajícího ševce na hranici království, nebo scénu Našli moji rádcové,“ řekl Radek Beran. 

Film osloví mladé i starší publikum. Dospělí zavzpomínají na ikonické momenty, děti si užijí hezký příběh, akční scény a nové přírůstky ve formě zvířecích mazlíčků – Krasomilina hodného pejska Bijou a zákeřné lasice Slídila patřící chamtivému rádci Maximovi. Ti do pohádky vnášejí novou jiskru, komediální prvky i napětí. Tvůrci měli původně vymyšlené zvíře i pro krále Miroslava, ale navrhovaného sokola nakonec nezařadili vzhledem k rozpočtu a střihům. 

Pohádka vznikla v českém animačním studiu PFX, které je spolu se společností LUMINAR Film jejím producentem. Animace čerpá z krásy české krajiny, která sloužila jako hlavní vizuální inspirace. „Chtěli jsme, aby byla Pyšná princezna znovu odkazem na naši krajinu a kulturu. Hodně mě to pohladilo po duši. Chtěl jsem to znovu zviditelnit, ale také svým způsobem vyvézt z naší krajiny, protože je naším cílem dostat film i do zahraničí. Inspirovali jsme se českými zámky, skanzeny a samozřejmě i předchozím filmem,“ přiblížil art director Jan Koníček. Svou kreslenou podobu tak dostala třeba i národní přírodní památka Panská skála u Kamenického Šenova. Hlavní výtvarník dal novinářům po projekci nahlédnout do zákulisí tvorby vizuální podoby filmu. Šlo o náročný a nákladný proces, kdy sami tvůrci zmínili, že i jedna dodatečná animovaná slina od koně by mohla produkci vyjít na dalších 200 tisíc korun. Render jednoho framu 3D animace trval 4 až 5 hodin, film má těchto framů více než 105 000. 

Příprava pohádky trvala pět let. Od zahájení vývoje do dokončení výroby bylo na film potřeba celkem 141 879 hodin celého týmu. V průběhu výroby na něm pracovalo 45 animátorů a 101 výtvarníků různého zaměření (design, 3D modeling, textury, svícení, efekty, compositing a další). Jádro týmu tvořili Češi, Slováci a Poláci, ale kromě nich se na filmu podíleli i artisté ze Španělska, Francie, Ukrajiny, Indie i z Mexika a Venezuely. V průměru během procesu vznikla vteřina výsledného filmu denně.

„Paní Vránová i pan Ráž ovlivnili design postav, protože jsme chtěli, aby je trochu připomínaly z hlediska barev, kostýmů i výrazově. A když jsme je animovali, tak jsem často vzal scénu z Pyšné princezny, ukázal ji animátorovi, aby vycítil, o čem ta scéna je, a měl to rovnou už krásně zahrané,“ doplnil David Lisý. 

Hudbu k filmu složili Ondřej Brzobohatý a Ondřej Brousek, kteří skloubili původní melodie inspirované Bedřichem Smetanou a známé hudební motivy z původní hrané verze. Ve své tvorbě využili i známou píseň „Rozvíjej se poupátko“ skladatele Dalibora C. Vačkáře. „Měli jsme velkou radost, že se producenti domluvili s dědici práv a my jsme tuhle legendární píseň mohli použít. Variovali jsme ji v různých scénách kdykoliv to šlo. Vyznění té melodie působí husí kůži a nádherně podtrhuje celý dojem z toho filmu,“ přiblížil Ondřej Brzobohatý, ze kterého na tiskové konferenci sálala nefalšovaná radost a vděčnost. „Jsem přestárlý romantik, takže jsem se věnoval milostným motivům. Ondra je velmi schopný v rámci dramatických scén a motivů, takže třeba rádcovskou píseň dělal on, milostné písně jsou moje. Shodli jsme se, že jsme na žádném předchozím filmu, na kterém jsme se podíleli, nezažili tak intenzivní práci. O to krásnější byla. Měli jsme radost, že jsme mohli využít velký symfonický orchestr, jako do dnešní doby snad všechny světové animáky. Je to to, co jsme vždy chtěli dělat.“

Postavu Miroslava, krále Slunečního království, namluvil a nazpíval Marek Lambora, který byl podle tvůrců jednoznačnou volbou, a princezně Krasomile propůjčila hlas Anna Fialová (která mimochodem neměla žádné předchozí dabingové zkušenosti). Rádce Maxima se ujal Aleš Procházka a krále Půlnočního království Petr Pospíchal. Hudebníci prozradili, že největší výzvou pro ně byla melodie ikonické „zpívající“ květiny. 

Film, který vstupuje do kin 7. listopadu, nemá vše, co známá klasika – např. poselství o dobrém pocitu z poctivě odvedené práce – ale na druhou stranu přináší moderní verzi světového formátu, která je dnešnímu (nejen malému) divákovi určitě bližší. Umě zpracovaná pohádka, částečně připomínající dílo ze studia Disney, působí dojmem, že se na ní čas podepíše lépe než na jiných a s odstupem času vyloženě neslavných 3D animovaných českých pokusech. Doporučujeme zkouknout. Třeba vám, stejně jako nám, zlepší den. 

Zdroj: CinemArt

Dočkali jsme se! Animovaný film V hlavě, který získal Oscara a Zlatý globus v kategorii Nejlepší celovečerní animovaný film, přišel po devíti letech s pokračováním. Poté, co jsme sledovali nadšené ohlasy na druhý díl, který hodnocením i výdělkem překonal i Dunu (po necelých třech týdnech na velkých plátnech prodal lístky za 469,3 milionů dolarů, tzn. 10,9 miliardy korun, jen v Severní Americe, globálně za víc jak miliardu dolarů), se na něj můžeme konečně podívat i u nás. 

Pokračování přímo navazuje na děj předchozího dílu. Sledujeme o něco starší Riley, která nedávno oslavila třinácté narozeniny a chystá se nastoupit na střední školu. Jednoho dne se v řídícím centru Rileyiny hlavy rozezní alarm upozorňující na příchod puberty, technici přijdou rozšířit kontrolní panel a ke stávajícím emocím Radosti, Smutku, Vzteku, Strachu a Nechuti se přidají nové emoce – Nuda, Stud, Závist, Nostalgie (spíš cameo) a hlavně Úzkost, která převezme kontrolu. Dívka na každý impuls reaguje mnohem výrazněji než dříve, nové emoce rozbíjejí zaběhnutý systém a Riley získává o sobě zcela jiný, převážně negativní obraz. To se projevuje v jejím chování, narušují se i vztahy s jejími přáteli. 

Film skvěle funguje nejen díky krásnému ztvárnění, ale také proto, že se dokážeme s postavami a některým jejich chováním sžít. Postupně poukazuje na to, že máme různé emoce, které nemůžeme jen tak potlačit, ale je potřeba se s těmi „negativními“ vyrovnat, přijmout je, jelikož život není jen o radosti a všechny emoce spolu s dřívějšími rozhodnutími a zážitky tvoří naši komplexní osobnost. Tvůrci filmu dokonce jednotlivé emoce a jejich projevy konzultovali s psycholožkou Lisou Damour.

Postava Úzkosti, která je hnacím motorem děje, je výborná, velmi dobře se povedlo ukázat, jak může náš život a vidění sebe sama ovlivnit a zastínit jiné emoce. Věrohodně je znázorněný i úzkostný záchvat. Nejednoho diváka si jistě svým roztomilým provedením získá Stud, který se neustále cítí zahanbeně a své rozpaky prožívá v tichosti. A Nuda vlastně vůbec není nudná. 

Zatímco jedničku režíroval Pete Docter a produkce se ujal Jonas Rivera, dvojka vznikla za režie Kelsey Mann a produkce Marka Nielsena. Film pracuje s několika styly animace (dané momenty jsou překvapivé a dost vtipné). Jedná se o citlivou, hravou, dojemnou a obohacující podívanou pro diváky jakéhokoliv věku (možná jen ty úplně nejmenší děti do cca šesti let některé scény asi moc nepochopí, u těch by bylo ideální se na film podívat za několik let ještě jednou). 

Pixar to opět dokázal! V hlavě 2 je stejně jako první díl emoční jízdou a hodnotným přídavkem do portfolia současné (nejen) animované kinematografie. Jsme zvědaví, jestli se dočkáme pokračování, ve kterém bychom mohli sledovat, jak Riley prožívá střední školu, první lásku (která byla naznačená v prvním díle, ale ve druhém se téma randění vůbec neřeší) či brigádu. Doufáme, že opět budeme v kině mezi prvními a necháme se unést na vlně emocí. 

Zdroj: Falcon

Každý snímek, na kterém pracuje Steven Spielberg, doprovází velká očekávání. A u West Side Story to platí dvojnásob. Tomuto příběhu vyprávěnému skrze dnes již legendární písně propadl už v dětství a od roku 2014 vážně uvažoval o tom, že ho zrežíruje. Spielberg za svou padesátiletou kariéru zkusil téměř každý hollywoodský žánr – tentokrát poprvé muzikál. Jeho ztvárnění West Side Story je věrohodnou a opulentní aktualizací broadwayské klasiky a původní filmové adaptace z roku 1961, která získala celkem deset Oscarů a vstoupila do historie jako jeden z nejoceňovanějších filmových muzikálů všech dob. Nová verze se svými kvalitami rozhodně nezaostává.

West Side Story vypráví příběh o vášnivé rivalitě dvou pouličních gangů a romantické lásce dvou mladých lidí v prostředí New York City roku 1957. Ve stínech rostoucích mrakodrapů bojují chudí mladiství o teritorium: američtí běloši Tryskáči a portorikánští přistěhovalci Žraloci. Jejich svár se vyhrotí v momentě, kdy mezi představitelem Tryskáčů Tonym (Ansel Elgort) a Mariou (Rachel Zegler), sestrou lídra gangu Portorikánců Bernarda (David Alvarez), vznikne pouto jak ze shakespearovské romance.

Scénář má blíže k broadwayské inscenaci. Největší zásah představuje genderová proměna postavy, u níž Tony pracuje v obchodě. Transformace Doca v jeho ovdovělou ženu Valentinu však má smysl. Není to ústupek politické korektnosti, nýbrž hold filmu z roku 1961. Portorikánka Rita Moreno si v předchozím snímku zahrála Anitu (v nové verzi ji ztvárňuje živelná Ariana DeBose), Bernardovu přítelkyni – za tuto roli získala Oscara. Dnes devětaosmdesátiletá herečka zazpívala skladbu „Somewhere“, kterou se v originále po smrti Mariina bratra milenci ujišťují o vzájemné lásce.

Už původní West Side Story přenáší příběh Romea a Julie z italské Verony do ulic New Yorku 50. let. Spielbergovo moderní uchopení je energičtější a plné barev, přesto věrné a funkční i v pomalejších a tragických momentech. Herci ve Spielbergově režii předvádí několik skvělých hudebních čísel, která fungují i díky schopnostem jeho dvorního kameramana Janusze Kamińskiho. Taneční scény vytvořil Justin Peck, rezidenční choreograf souboru New York City Ballet. Nesnaží se napodobovat nebo kopírovat choreografii Jeromea Robbinse, vychází však z jejího ducha. Efektní pohybová čísla se přirozeně prolínají s akrobatickými prvky a tanečně stylizovanými rvačkami.

Nejznámější sekvence jako „balkonová scéna“ na požárním schodišti zůstávají zachovány. Leckteré písně se ale dočkaly velkolepějších kulis i výpravy, byly přeneseny do realističtějších exteriérů, případně do odlišných interiérů, které textům písní dávají nový význam.

Reálnější je i samotný výběr herců – v dnešní době už je samozřejmé, že portorickou polovinu osazenstva hrají herci se skutečně hispánskými kořeny, nikoli nalíčení běloši jako kdysi. Zajímavá je i režisérova autorská volba nepřekládat ve chvílích, kdy portorické postavy z angličtiny plynule přechází do španělštiny, čímž by angličtina dostala implicitně navrch. Spielberg stejně jako původní film i muzikál k rasovému vypětí mezi Žraloky a Tryskáči přistupuje citlivě i s nadhledem. Příběh odehrávající se v dnes již silně gentrifikované newyorské čtvrti West Side je tématem rasové nesnášenlivosti a násilí aktuálnější než kdy dřív.

Spielbergovo West Side Story skutečně působí jako vysněný projekt. Odráží se v něm radost a um nejen na straně režiséra, ale i ostatních tvůrců a herců. Největším objevem je určitě osmnáctiletá debutantka Rachel Zegler. Jsem zvědavá, jak se její nevinné vzezření a talent projeví v chystaném hraném remaku klasické disneyovské Sněhurky (v dnešní době už se ani nemůžeme divit, že pro roli princezny, která je „bílá jako sníh“, vybrali zrovna Rachel – doufám, že tento malý rýpanec se setká s pochopením). Znamenitý výkon předvádí i představitelka Anity, třicetiletá americká herečka, zpěvačka a tanečnice Ariana DeBose, která má zkušenost s broadwayskými muzikály. Scénu, ve které zpívá a tančí na legendární skladbu „America“ proměňuje na energický audiovizuální zážitek.

Steven Spielberg si citlivou aktualizací legendárního muzikálu splnil sen a přinesl na stříbrné plátno dechberoucí snímek, který si zaslouží pozici jednoho z nejlepších filmů roku a silného kandidáta na Oscara.

Zdroj: Falcon

Vítejte ve Free City, městě, ve kterém se po ulicích prohání rychlá auta, tanky a obrýlení lidé vyzbrojení vším možným od nože po raketomet. Jejich řádění s tupým úsměvem přihlíží Chlápek (Ryan Reynolds), jehož denní náplní je práce u bankovní přepážky, klábosení s kámošem a pití pořád stejného kafe, za které by ho stoupenci kávového fašismu utloukli pákou od kávovaru. Tento přátelský a přitroublý sluníčkář v modré košili a béžových kalhotách je totiž NPC (non-playble character) ve videohře. Přesto, že je nehratelnou postavou, která by se měla držet stále stejného scénáře a chovat se podle toho, jak byla naprogramována, se v něm najednou něco zlomí. Potká hráčku Millie (Jodie Comer), tzv. Molotov Girl, která v jeho srdci z nul a jedniček zažehne plamen lásky a následné vzpoury k systému.

Chlápek doslova prohlédne, když si poprvé nasadí brýle, které nosí „ti druzí“, kteří jsou cool, ovládají zbraně, vykrádají banky a obchody nebo se mezi sebou – mezi hráči – zabíjejí… a samozřejmě pro více srandy nezapomenou odpravit pár NPC. Postupně mu dojde, že jeho život je jen hrou – které hrozí, že brzy skončí. Jeho snaha se zalíbit Millie přeroste v misi, jejímž cílem je zachránit Free City a najít ukradený kód, za kterým stojí právě Millie, která je v normálním životě programátorkou a společně s Keysem (Joe Keery) vytvořila nadějnou hru, ale také něco mnohem převratnějšího. V cestě jim stojí Antwan (Taika Waititi), egocentrický majitel Soonami Studios, který těží z jejich programátorské práce a chce zničit to, na čem jim záleží.

Režisér Shawn Levy, který se v poslední době věnoval spíše seriálové tvorbě, konkrétně Stranger Things, stvořil pořádnou GTAčkovou divočinu inspirovanou Truman Show, ve které využívá spoustu herních a filmových prvků a vtípků. I když v tomto snímku narazíte na velké množství klišé, dovolím si tvrdit, že to není na škodu. Stejně jako Reynoldsův přitroublý styl hraní, kterého můžete být možná lehce přehlcení z Deadpoola. Chlápek mi připomíná štěně nebo malé dítě, kterému k radosti stačí málo (třeba žvýkačková zmrzlina) a s úsměvnou naivitou zkoumá okolní svět, ale zároveň se točí v kruhu.

Podívanou si užijí i tací, kteří se jinak moc aktivně o videohry nezajímají. Dočkáte se spousty akce, která ale není, na rozdíl třeba od Ready Player One, nepřehledná a přeplácaná. Free Guy není ničím extra světoborným a neočekávaným, ale určitě je to skvělá oddechovka s fungujícím humorem a velmi sympatickým obsazením, kterou stojí za to vidět na velkém plátně.

Zdroj: Falcon

Pět let poté, co se v kinech objevil Sebevražedný oddíl, koukatelný, ale stále nemastný a nedopečený počin režiséra Davida Ayera, přichází na scénu James Gunn s filmem, který je částečně jeho pokračováním a částečně rebootem. Nový snímek ten předchozí víceméně ignoruje (tvůrci se neobtěžovali ani změnit název), bere si z něj jen to dobré, a to hlavně postavy Harley Quinn (Margot Robbie) a Ricka Flaga (Joel Kinnaman). Tuhle bizarní jízdu plnou akce, vulgarit, rozprskávajících se těl a humoru si užijete. Ale najde se jistě i spousta těch, kteří by během ní nejradši vystoupili. Na tenhle snímek totiž potřebujete žaludek a nesmíte ho brát moc vážně – stejně jako jeho tvůrci.

James Gunn, tvůrce Strážců galaxie, je režisérem se smyslem pro anarchii. Je vidět, že poté, co dostal od Disneyho padáka, využívá naplno další šance. Na rozdíl od Davida Ayera mu nechalo studio volnou ruku. Už v intru ukazuje, že se utrhl ze řetězu – neváhá ve velkém odpravovat ještě před úvodními titulky.

Skupina kriminálníků se schopnostmi, které v jejich případě nejsou až tak super, je, jakožto Task Force X, jinak řečeno Sebevražedný oddíl, opět najata na misi, z níž nemusí být návratu. S výbušným zařízením v hlavě, které by bylo odpáleno v případě dezerce, vyrážejí do boje o zkrácení trestu. Časem zjišťují, že stojí bojovat za víc – třeba za záchranu světa.

Jejich cesta vede na pobřeží Jižní Ameriky, do fiktivního státu Corto Maltese, kde mají za úkol vniknout do Jotenheimu, věznice a výzkumného centra, a zlikvidovat veškeré materiály týkající se tzv. projektu Hvězdice. Během mise dojde ke spoustě failů, umře hodně lidí a jak už to v takovýchto filmech bývá, město bude potřebovat značnou rekonstrukci – ale ne v každém se jím projde gigantická mimozemská hvězdice (začínáte chápat užití označení bizár?).

Nesourodou partu individuí najatých Amandou Waller, která, přesto, že je „obyčejnou“ smrtelnicí, je děsivější než kterýkoliv z trestanců (na paty jí šlape možná tak lasička), tentokrát tvoří mnohem lepší herecká sestava než v předchozím Sebevražedném oddílu. Mezi postavami se objevuje synergie a samy o sobě jsou také zajímavější. Aspoň trochu hladký průběh operace má na starost opět Rick Flag. Harley Queen se vrací ve vší své potrhlé kráse, dočkává se značného vývoje a je stále stejně (ne-li víc) smrtící. Deadshota vystřídal Bloodsport (Idris Elba) – Will Smith měl očividně jiný program (a ve výsledku mi to vůbec nevadí) – který se nechává najmout, aby ochránil svou dceru. Do šarvátky s ním se dostává Peacemaker (John Cena), v jehož rukou se, stejně jako v Bloodsportových, každý předmět mění na smrtící zbraň. Lehce mi jejich hašteření připomíná Gimliho a Legolase, akorát v méně přátelském duchu. A jak je to s tím mírem? Říká, že ho nastoluje celým svým srdcem a je mu jedno, kolik mužů, žen a dětí při tom musí zabít…

Dalším členem party je Polka-Dot Man (David Dastmalchian), který si z dětství nese trauma a puntíky (!), které už tak vtipné nepřijdou jeho nepřátelům měnícím se jejich zásahem v ementál. Příjemným překvapením je pro české publikum neznámá portugalská herečka Daniela Melchior, která ztvárnila postavu Ratcatcher 2. Hned jsem si vybavila legendu o krysaři z Hamelnu. Ale zpátky k této mileniálce, která, když zrovna nepodřimuje, umí ovládat krysy (nic moc pro člověka s musofobií). Ona z této ujeté grupy prokazuje asi nejvíce lidskosti a duševní vyrovnanosti. Mojí nejoblíbenější postavou je jednoznačně King Shark, u kterého můžete mít pocit, že vznikl spojením protagonisty Čelistí a Homera Simpsona. Jedná se o zcela CGI postavu, která je tím nejroztomilejším trhačem hlav v dějinách komiksových filmů. A vždy má chuť na nášup – ňam ňam. Sylvester Stallone si musel jeho dabing hodně užít. Podobné zalíbení najdete snad už jen v Grootovi.

Z technických věcí bych chtěla vyzdvihnout práci s kamerou a zakomponování popisků (názvů kapitol příběhu) přímo do scény. Vyprávění má konzistentně hbité tempo. Užitý humor za mě místy působil docela na sílu a někdy jsem nevěděla, jestli se smát, nebo se chytat za hlavu. Mozky a další vnitřnosti rozpleskávající se v rudých gejzírech jsem si popravdě moc neužila. Ale jako každý jiný film, si i tento najde své fanoušky, nebo naopak diváky, kteří po jeho zhlédnutí budou souznít se skladbou od Grandsona „Oh No“, která doprovází závěrečné titulky.

Zdroj: Vertical Entertainment