Dokument Svět mezi námi (World Between Us) vznikl díky vášni a přátelství dvou Marií. Dokumentaristku Marii Dvořákovou a fotografku Marii Tomanovou spojuje stejná zkušenost odchodu do USA, budování kariéry v novém prostředí i hledání kořenů, identity a domova.

Marie Tomanová po dokončení magisterského studia v oboru malířství na FaVU v Brně odcestovala do USA, kde s myšlenkou, že se uměním neuživí, nejdříve pracovala jako au pair. Postupem času se jí ale v uměleckém prostředí rušného velkoměsta podařilo jako fotografce prosadit. V momentě, kdy chystala svou první výstavu, v roce 2018, se začal rodit časosběrný dokument Marie Dvořákové. Fotografka a filmařka se potkaly při spolupráci v Českém centru. 

„Tenkrát jsem tam pracovala jako programová ředitelka, Marie nám jako umělkyně kurátorovala fotografickou výstavu, kde i sama vystavovala. Okamžitě mě zaujala její spontánnost a energie. Později pro České centrum začala i pracovat, takže se z nás staly kolegyně a to nám umožnilo spolu trávit velké množství času a poznat se. Měla jsem tehdy velkou touhu točit svůj další film, ale minimální trpělivost absolvovat kolečko žádostí o granty na vývoj a čekat, jestli náhodou nějaký za rok či dva vyjde. Poznala jsem Marii, půjčila si kameru a mikrofon od přátel a pustila se do natáčení,“ přibližuje vznik projektu Marie Dvořáková.

Absolventka FAMU a americké Tisch School of the Arts se projektem vrátila zpátky k autorské filmové tvorbě. Naposledy na sebe upozornila v roce 2016, kdy představila krátkometrážní film Kdo je kdo v mykologii. Za ten obdržela studentského Oscara.

Spojení kreativních duší 

Natáčení nakonec trvalo pět let a vzniklo téměř 450 hodin materiálu. Příprava filmu, jak ho můžeme vidět dnes, zabrala bezmála další dva roky. Autorka námětu, režisérka, scenáristka a kameramanka v jedné osobě v dokumentu zachytila strmou kariérní cestu vzhůru, ale také silné osobní a umělecké partnerství fotografky s kunsthistorikem Thomasem Beachdelem, bez jehož podpory by nejspíš naplno nerozvinula svůj talent. Díky originálnímu tvůrčímu přístupu i nebývalé otevřenosti hlavních aktérů se na hodinu a půl stáváme součástí intimního příběhu splněného amerického snu. Nejde tak jen o americkou success story holky z Mikulova, je to příběh o dřině a neobyčejném propojení kreativních duší. „Právě Thomas dává celému dokumentu další rozměr a hloubku. Přiznám se, že neznám žádný takový pár, kde by tak dobře fungovala symbióza v osobním i tvůrčím životě. Thomas původně nechtěl stát před kamerou a své účasti na natáčení se první dva roky bránil, což byl problém, protože byli všude spolu a nešlo se mu s kamerou neustále vyhýbat. Takže se chtě nechtě do záběrů dostával. Tím, že natáčení trvalo pět let, si na mě postupem času zvykl a kamera mu nakonec přestala dělat problém. Dnes na tohle téma rád vtipkuje,“ doplňuje Dvořáková. 

Blízkost a důvěra

„Marie neuvěřitelným způsobem zachytila jednu etapu mého a Thomasova života a vnesla do toho svůj ikonický smysl pro humor. Bylo to téměř jako dívat se na život a eskapády někoho jiného a skvěle jsem se bavila úspěchy i neúspěchy obou hrdinů,“ říká Marie Tomanová. „Některé momenty mě trochu zaskočily svou intenzitou a otevřeností. Odhalila jsem se trochu víc, než bych chtěla. Myslím ale, že právě tohle dodává filmu hloubku. Není to jen o tom, jak se chci prezentovat já, ale o tom, jaká skutečně jsem. Je z toho cítit, že mám s Marií blízký vztah a je tam velká důvěra.“

Marie s Thomasem dali Dvořákové absolutní svobodu i během fáze střihu. Důvěra mezi nimi je tak opravdu viditelná a snímku hodně přidává. Autorka Marii záměrně točila hodně zblízka, aby měli diváci pocit, že se jí mohou dotknout. Zároveň jim zprostředkovává dost intimních momentů a snímků. „Jsem ráda, že mi Marie umožnila přístup k zhruba sedmi tisícům svých fotek, včetně archivu z mládí. Z nich jsem sestavila celé vzpomínkové sekvence v souvislosti s jejím příjezdem domů do Mikulova na rodinný statek po osmi letech ve Státech,“ zmiňuje jeden ze zásadních momentů filmu.

Snímek, který zaujal HBO i odbornou porotu 

První dva až tři roky Dvořáková točila na vlastní náklady a následně oslovila HBO Europe. „Hned zpočátku nás upoutal velmi bohatý materiál, který Marie Dvořáková v průběhu mnoha let v Americe natočila. Z něj byl patrný výjimečný talent, který se pak během naší následující spolupráce mnohokrát potvrdil. Marie má úžasnou schopnost přiblížit se svým protagonistům a vytvořit ve filmu intimní atmosféru. Ve střižně prokázala neuvěřitelnou houževnatost a střih má švih, Marie skvěle pracuje s emocí a je výborná vypravěčka. Důležité pro nás bylo i to, že je držitelkou studentského Oscara a v HBO pravidelně podporujeme nové talentované tvůrce. Marie je velmi silná a pracovitá autorka a naše spolupráce byla vynikající. Rádi bychom s ní brzy spolupracovali znovu,“ přibližuje za HBO producentka Hanka Kastelicová.

Svět mezi námi vznikl v koprodukci HBO, Film Kolektiv (Evolution Films), PubRes a samotné režisérky. Ve světové premiéře byl uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2024, kde obdržel Cenu za nejlepší kameru a Cenu studentské poroty. Snímek získal také nominaci na Cenu Pavla Kouteckého. Slovenskému publiku byl film poprvé představen leos v březnu na bratislavském Febiofestu. Do všech českých kin vstupuje 17. dubna. V nadcházejících týdnech zamíří na festivaly Millennium Docs Against Gravity v Polsku a Transilvania International Film Festival v Rumunsku.

„Jsem přesvědčená, že tento film má šanci oslovit diváky všude po světě, protože jde o univerzální příběh. V rámci dokumentární tvorby je tento film zajímavý i v tom, že jde o film s velmi pozitivní energií, a v dnešním světě, plném hrůz a bolesti, jsou takové filmy velmi potřebné,“ dodává Kastelicová. A my po jeho zhlédnutí souhlasíme.

Nejen film, ale i výstava fotografií 

Ve stejnou dobu jako dokument se českému publiku zpřístupní i tvorba Marie Tomanové. Od 18. dubna se s ní můžete seznámit na výstavě s názvem Kate, For You v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně. U příležitosti výstavy vychází i stejnojmenná publikace, která bude pokřtěna v rámci vernisáže 17. dubna. 

Marie je – stejně jako její fotky – ryze svá. Na první pohled člověka zaujme svým rozzářeným úsměvem a nadšením, se kterým mluví o své tvorbě a o lidech, které fotí. Možná i to je jeden z důvodů, proč se jí podařilo prorazit ve městě, které mnozí znají jako nehostinné, anonymní a velmi dravé. 

„Mariina práce se mnou od počátku velmi rezonovala a nevím, zda dokážu přesně říci proč,“ zmiňuje Mariin partner a kurátor výstavy Thomas Beachdel. „Když jsme připravovali první výstavu a knihu Young American, tak jsem to popsal jako ‚něco tam prostě je.‘ To ‚něco‘ je jakési téměř hmatatelné propojení mezi Marií a fotografovanými lidmi a pak také propojení mezi divákem a danou fotografií. Její práce rezonuje přímočarostí, přítomností a hlubokým vhledem do duše jedince, se kterým se do určité míry ztotožňujeme. Toto propojení definuji jako podstatu portrétu. Samozřejmě, že portrét může být o mnoha dalších věcech a historicky tomu tak bylo – například být portrétován dokládalo společenský status. Marii ale nejde o zachycení statusu a následně o odstup, který budování statusu přináší. Ve skutečnosti jde o pravý opak, o propojení s člověkem před fotoaparátem, o blízkost, otevřenost, intimitu a opravdovost.“

Za Mariiným úspěchem podle něj stojí pracovitost a vytrvalost. „V umění neexistuje žádná jasně daná, popsaná cesta k úspěchu, a tak je často neuvěřitelně těžké se v umění prosadit. Marie má několik důležitých vlastností, které byly a jsou zásadní ve formování její kariéry. Za prvé je to odhodlání a motivace, za druhé pokora a za třetí odvaha riskovat a vystupovat z komfortní zóny. A to vůbec nejdůležitější podle mě je: najít a být sám sebou.“

Zdroj: Pilot film, archiv Moravské galerie v Brně

Začínala jako ryzí grafička čárovými lepty, suchou jehlou a mezzotintou. V průběhu let však cítila větší potřebu svobody vyjádření a začala se tak více věnovat kresbě a tušové malbě. Držitelku řady ocenění a absolventku Akademie výtvarných umění v Praze jsme se ptali na to, co chce svým uměním lidem ukázat a z jakých okamžiků vychází její tvorba.

Lenko, jak byste popsala svůj výtvarný styl a co pro vás znamená „osobní příběh“ v každém vašem díle?

Zjišťuji, že je pro mě podstatnější kreslířská část mé tvorby, jelikož i základ k mým grafikám byla vždy kresba. Intenzivním kreslením se člověk dostane blíže k sobě samému, pochopí sám sebe a celkový styl se rozvíjí přirozeně bez jakéhokoliv tlaku vytvářet nějaký zajímavý „styl“. Má to vyplynout přirozeně, kdy se do kresby prolne to, kým člověk skutečně je. Příběh je pro mě důležitý. V Artiu se na obrazech objevují skrytá zvířata ve smyšleném interiéru lesa. Do větších formátů se může člověk ponořit a objevovat daleko víc, jakoby ho pohltil příběh obrazu. Jsou to mé vzpomínky na různá setkání. Ke stádu srnek se mi v průběhu let dařilo přibližovat čím dál více, aniž bych se musela schovávat. Jakoby rozpoznaly můj emoční stav a zjistili, že se nemají čeho bát. Zažívala jsem v těch chvílích pocity, jako bych se stala součástí jejich stáda a cítila v nich i kus sebe. Právě proto výstava nese název: „Potkala jsem sebe v lese.“

Jaké výzvy jste musela překonat na své umělecké cestě?

Bylo jich opravdu spoustu a každá z nich mi dala zkušenost do života. Všechny nebyly příjemné, ale jak říkám, je to zkušenost, jak tady na tom světě „být“ a plnit si své sny. Být především se sebou a důvěřovat své cestě, tomu, co člověka skutečně baví, aniž by se nechal ovlivňovat cizí představou o světě. To mi přijde důležité. I z hlediska škol je potřeba, aby si student ke konci studia ujasnil, kudy chce sám jít a ne, kudy mu říkají ostatní, že by měl jít. Já jsem měla štěstí na vysoké škole, že mě vedl prof. Lindovský, který podporoval individualitu každého z nás a nikomu nenutil, co se líbí jen jemu jako absolutní pravdu. Vždy tam byl prostor pro diskusi, skrze kterou člověk sám přišel na to kudy chce skutečně jít. Učení je také dar, který nemá každý.

Existuje nějaká technika, která vás vždy fascinovala?

Dlouhou dobu mě fascinuje technika tuše, se kterou se dají vytvořit různé nádechy světel, struktur a detailů. Dá se použít v široké škále možností, a to mě fascinuje. Fascinovaly mě dlouhou dobu i přírodní struktury, různé mikroskopické detaily a pomocí struktur je rozzrnit tak, že vzniká spíše abstraktní forma plná těchto struktur. Časem jsem ale měla potřebu tyto struktury rozmlžit a hrát si více s akvarelovou plochou a různou nuancí světel. Tím vznikly víc snové vize mých obrazů, které dále rozvíjím.

Přijímáte ráda výzvy?

Pokud máte na mysli třeba celodenní výšlap na vysokou horu, tak ano. Dalo by se to možná i přirovnat i k této současné výstavě v Artiu, která pro mě byla opravdu výzvou, jakým způsobem tento prostor pojmout. Chtěla jsem vytvořit obrazy, do kterých se člověk může nořit a ve kterých může objevovat další svět, něco ukrytého…

Jde vaše umění od srdce?

Mé umění proudí z citu, takže ano jde přímo od srdce. Cit je základním pramenem mé tvorby a myslím, že je to z obrazů znát. Svůj vztah k lesu vnímám jako něco, bez čeho bych nedokázala žít – jako důležitý orgán, kvůli kterému by tělo přestalo fungovat. Les vnímám jako část sebe samé. A umění je podle mě projevem ducha. Má být nekontrolovatelné a vždy osobní.

Absolvovala studia na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 2022, 2023 a 2024 byla nominována na cenu Vladimíra Boudníka. V roce 2023 získala cenu za grafiku na mezinárodní výstavě Mini print v Cadaqués a cenu za grafiku na výstavě Alma grafika v Oviedu.

Co vás momentálně inspiruje a jaká témata vás baví nejvíc?

Momentálně se snažím více do hloubky zpracovat témata svých snů, které si dlouhou dobu zapisuji. V našich snech se probouzí ta část mozku, která v bdělém stavu spí.

Kde čerpáte inspiraci?

Při procházkách v lese s různými setkáními se zvířaty, pozorováním měnícího se světla v krajině, mlhy, a z mých snů. Místo na mě musí působit citem, vyvolávat ve mně emoce, které se pak snažím číst a rozklíčovat. Hraji si s momenty, které na mě působí. V posledních obrazech se mi projevila vzpomínka na noční stromy ozářené úplňkem. Jeho světlo vyvolává až mystickou atmosféru a člověk jakoby se ocitl v úplně jiné krajině. Jakoby na chvíli prožíval sen ve snu. V lese archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a časem.

Čím chcete lidi inspirovat?

Chci, aby vnímali, že existuje i něco více než je realita, kterou vidíme. Aby vnímali, že se dá od světa dozvědět i něco nadsmyslového, co je ukryto v každém z nás. Co se skrývá v podprahové mysli. A aby nikdy nepřestali snít…

Jak vnímáte roli obrazu v době, kdy je obraz často jen nástrojem pro sociální sítě?

U mých obrazů fungují jejich reprodukce jinak. Na reprodukci nejde vidět tolik ukrytých detailů a lidé jsou většinou sami překvapeni, když vidí mé dílo naživo hrou struktur, která na obrazech je. Na menších fotografiích mohou mé obrazy působit jako černobílá fotografie a při reálném obrazu člověk zjistí, že to tak úplně není. Najednou objeví tu snovost ukrytou v obrazech a zjistí, že kresby vlastně nejsou vůbec realistické, ale plné rozzrněných struktur, které jen vytvářejí úplně nový prostor. Tím jsou většinou lidé překvapeni. Je nesmírně důležité, aby lidé vnímali reprodukce na sociálních sítích jen jako pozvánku a aby opravdu galerii navštívili. Přímé setkání s uměním je vždy jiné – více emočně působí na diváka. Já jsem třeba nikdy obraz hned po dokončení nedávala na sociální sítě. Chci, aby lidé byli na mých výstavách překvapeni novými obrazy.

Jak se vyrovnáváte jako umělkyně s výzvami dnešního digitálního světa ?

Já jsem povahou spíše člověk, který sociální sítě nepoužívá každý den. Snažím se žít hlavně ten reálný život. Jsem denně v lesích a poté tvořím. Ten čas na tvorbu si užívám v odříznutí od digitálního světa. Na sociální sítě přidávám práce jen v době, kdy cítím, že je ten čas. Většinou je to pozvání na probíhající výstavu – fotka expozice anebo je to moment, který jsem spatřila v krajině a chci se o něj podělit, protože je zase součástí mých psaných deníků.

Jak se cítíte, když se vaše obrazy stanou součástí veřejného diskurzu a každý si ji vykládá po svém? Je to tak správně?

Myslím si, že v naprosto každém obraze může člověk nalézt kus sebe samého. Obraz ho může zneklidnit a vyvolat celkové napětí, i když to je třeba jen klidná snová vize. Každý z nás si všude zrcadlí sám sebe a já mám ráda dát svobodu divákovi, aby poznával a hledal věci skryté ve vědomí.

Na co se mohou obdivovatelé vašeho umění těšit?

Na cyklus nových obrazů snových vizí, který bude vycházet z dosavadních obrazů, ale bude trochu jiný. Nikdy dopředu nepopisuji, jak budou nové obrazy vypadat. Nechte se překvapit! 🙂

Inspirují vás také zahraniční díla, nebo spíš procítěné chvilky vašeho života?

 Určitě neopomenu grafickou tvorbu Gustava Dorého a jeho neuvěřitelnou práci se hrou struktur a světel. Měl naprosto jedinečný talent a cit pro kresbu. Mám ráda ale i minimalisty – důležitá je pro mě například Agnes Martin a její psané slovo – deníky plné hlubokých myšlenek.

Potom jsou to samozřejmě ty různé procítěné momenty, které sama prožívám. Kdy například v lese potkám bílou laň. Nejkrásnější setkání se zvířaty jsou ta náhodná.

„Jdu tišinou lesa Posázaví, brzy se má stmívat. Přemýšlím nad tím, jestli stihnu jít pro dřevo na topení ještě za světla a rozhodnu se jít raději dříve domů. Otočím se a vidím bílé stvoření pár metrů před sebou. Je to laň. Stojím na místě úplně paralyzovaná šokem spojeným s radostí. Kouká na mě, ale úplně jiným způsobem. Jakoby mě beze strachu zkoumala a četla mi myšlenky. Po chvíli jen otočí hlavu a v poklidu odchází.  A to jsou právě ty prožitky, které mě inspirují.“

Lenka Falušiová vystavuje od roku 2013 a absolvovala již přes 70 výstav. Dříve spolupracovala se sdružením českých grafiků Hollar. Pravidelně se účastní festivalu Grafika roku, kde v roce 2015 vyhrála hlavní cenu ve studentské kategorii. Opakovaně prezentuje díla na výstavách v galerii Klatovy-Klenová, kde je zastoupena i ve sbírce. Další její díla najdeme např. ve sbírkách Galerii Středočeského kraje, Městské knihovny v Praze, Východočeské galerie v Pardubicích a těch soukromých z České republiky, Slovenska, Švýcarska a Španělska.

Kam směřují vaše umělecké cíle?

To je docela těžká otázka, protože každá tvorba má svůj vývoj a já vím jen pár kroku dopředu, kudy bych se chtěla vydat. Teď to bude již zmíněná tématika snů. Mám pár vysněných galerií, jedna se mi už ozvala se spoluprací. Určitě se budu dále hlásit na světové bienále grafiky, skrze které jsem poznala, že světová grafika funguje úplně jiným způsobem než ta česká.

Kde může veřejnosti vidět vaše díla?

Momentálně na výstavě v Artiu v Praze do konce února. Poté mě čeká během května výstava v galerii Krystal v Havířově a tou dobou se také se připravuje jeden projekt pro Valdštejnskou jízdárnu. Během léta bude také začínat světové bienále grafiky BIECTR 14 v Kanadě, kde se opět dostalo 6 mých grafických listů.

Výstavu Lenky Falušiové s názvem Potkala jsem sebe v lese můžete navštívit v Praze (Artium by KKCG) do 28. února.

Zdroje: 1 2

Foto: Barbora Heřmanová

Psal se rok 1960 a v západních zemích se začala projevovat takzvaná sexuální revoluce. Nikdo to tehdy nijak nedefinoval, až postupem času, ale vidíme, jak toto období reformovalo svět na desítky let. Ale tím předbíhám, ráda bych vás uvedla do kontextu, tedy ještě více do historie, a to přesněji do roku 1950. V té době byla ideál americká manželka, možná přesně nevíte, co si pod tímto pojmem představit. Vzpomínáte na ilustrace žen s dokonalým líčením neustále se usmívajících, i když mají v jedné ruce plačící dítě a v druhé nejlépe učebnici o atomové fyzice? Mluvíme tady o typické Stanfordské paničce. Žena, jež si užívá věšení prádla, a čeká na svého muže s teplou večeří. Proč o tom mluvím? Protože tato generace stejně jako mnoho jiných vyroste a přijde nová, modernější a v tomto přelomu období právě žije a tvoří náš téměř čtyřicetiletý autor. Právě v této dekádě, vedle sebe žijí ženy, matky podle ideálu Harryho Trumana. Vedle hnutí hippies v čele s Johnem Lennonem, který hlásal All You Need Is Love, zatímco Strýček Sam hlásá, zachraňme Vietnam.

Možná právě kvůli této atmosféře ve společnosti byla práce umělce tak kontroverzní. Fotografové do té doby zdaleka nepoužívali ženské tělo jako objekt, který si mohou aranžovat či navodit jakýkoliv sexuální kontext. Najednou se ale objeví elegán ve společenských kalhotách s černým krátkým trikem a s Lenonkami a modelku svlékne. Ihned telefonuje holiči, který jí má upravit přirození do požadovaného tvaru, a aby toho nebylo málo, nechá ji nahou klečet na své zahradě s cigaretou v ruce. Možná vám tato představa přijde obscénní až sexistická, ale Helmut nikdy nevyfotil nic, co by se dalo pojmenovat jako laciné či pornografické. Díval se na ženské tělo absolutně bez jakéhokoliv zájmu, chce vytvořit především perfektní kompozici, práci světla a stínu a zachytit ten správný výraz modelky. Dokázal dokonale do jednoho snímku dostat celou psychologii a osobnost, aniž by daného člověka předem znal.

Stejně jako Helmut, který používal zejména přirozené světlo, si můžeme stejného trendu všimnout i u Irvinga Penna. Módního fotografa a portrétisty, který tvořil ve stejné dekádě. Je zajímavé, že oba preferují spíše exteriér než sterilnost ateliéru. Na totožné vlně je i jejich William Cunningham. Jak to, že tedy všichni jmenovaní autoři se stali legendami? Hlavně kvůli jejich progresivním nápadům a kompozicím. Irving Penn zachycoval veskrze inscenované momentky s předem domluveným komparzem. William Cunningham oproti tomu vyšel do ulic a upřímně a bez filtrů fotil místní lidi, zachytil střípek okamžiku, který se už nezopakuje. Helmut, ale šel úplně jiným směrem, modelky režíruje, nastavuje si je a má předem připravenou vizi. Zároveň tyto muže spojuje jediná žena, a tou je Anna Wintour, která v 70. letech začínala jako módní redaktorka v Harper’s Bazaar UK a zadávala jim práci. Díky její postupně vzrůstající kariéře a vybudování jména prestižního časopisu – módní bible, pro ni poté tito muži tvořili ikonické obálky časopisu.

Helmut i přes prestižní ocenění v Tokiu byl mnohými zcela nepochopen a napadán. Feministky v něm viděli mužský prototyp šovinismu a leckteré filmové hvězdy ho označovaly za misogyna. Helmut ale pro rozhovor do The New Yorker uvedl, že nic nemiluje více než ženy. Chtěl zobrazit ženu, již je silná ve své podstatě a nepotřebuje k tomu haute couture. Byl připraven nastavit společnosti zrcadlo tak, jak ji vnímal. Americká společnost ale nebyla připravená na něj.

Zdroje: 1., 2., 3., 4.,

Jak ses k fotografování dostal? 

Haha… (usmívá se) k fotografování jsem se dostal úplnou náhodou. Dělal jsem v IT odvětví a kolegyně měla svatbu, na poslední chvíli ji fotograf odřekl účast, tak mě požádala, jestli bych to nenafotil. Jsem rád, že jsem nabídku přijal, jelikož ve finále dělám, co mě baví. Myslím si, že jsem si našel svou cestu a určitě v ní chci pokračovat. 

Myslíš, že je v dnešní době zapotřebí studovat fotku jako takovou, aby ses v této branži dokázal prosadit nebo je to přeci jen o něčem jiném?

Nemůžu posoudit, jelikož jsem fotografickou školu nikdy nestudoval, ale věřím, že ti to dá určité zkušenosti a přiblíží tuto oblast. Znal jsem spoustu lidí, kteří fotku vystudovali a fotografii už nechtějí v životě vidět. Je to dost složité, kdy tě na škole nutí fotit něco, co vyloženě nemusíš nebo s čím se neztotožňuješ. Mně osobně by to odradilo. Přijde mi, že v dnešní době se už nekouká, kdo má jakou školu, ale spíš, jaké má člověk výsledky a zkušenosti. A jestli je to o něčem jiném? Já jsem přesvědčen, že je to určitě o něčem jiném. Člověk tomu musí přizpůsobit celý svůj život, pokud chce opravdu něčeho dosáhnout a to se týká jakékoli oblasti.

A jak jsi tomu ten život přizpůsobil ty?

Obětoval jsem tomu určitě spoustu času. Dá se říct, že dva roky jsem nedělal nic jiného, než chodil do práce a po práci jsem řešil jen focení. Hledal jsem lokace, zkoušel nové techniky focení nebo úpravy fotek, apod. Hodně jsem omezil svůj sociální život, jelikož na to nebyl zkrátka čas. Určitě toho ale nelituju, jelikož jsem díky tomu potkal super lidi, nasbíral skvělé zkušenost a teď můžu dělat, co mě baví a naplňuje.

Řekl bys tedy, že s úspěchem se pojí nulový soukromý život?

Takhle bych to asi uplne neřekl. Záleží na člověku, jak má nastavené priority. Mně osobně to dost bavilo a stále baví. Měl jsem v hlavě nastaveno, že není ůplně lehké se zde prosadit, ještě když jsem o focení nic nevěděl.

Jak náročné je se ve fashion fotografii prosadit u nás oproti zahraničí?

Myslím si, že u nás v ČR se dává velmi málo prostoru mladým talentovaným fotografům. Je zde pár lidí, kteří fotí převážně všechno. Magazíny nedávají prakticky žádný prostor novým lidem, jelikož jim to fotí stále stejný tým. Myslím si, že každý by ocenil dostat šanci fotit editoriál pro fashion magazíny. To samé funguje i u fototestů s agenturama, kdy vám v ČR/SK nepůjčí dobré modelky na vytvoření kvalitního portfolia, většinou Vám dají jen new faces nebo holky, které se jim zrovna hodí. Nevím, jestli je to tím, že zde není tolik zajímavých modelek, jako v zahraničí. Člověk chce nafotit za své náklady super fotky, jak pro sebe, tak i pro modelku a vlastně Vám to ani neumožní. Když člověk vycestuje do zahraničí, tak agentury jsou otevřené pro spolupráci a zařídí Vám super tváře na zajímavý projekt.

Ve tvém portfoliu se objevují převážně fashion fotografie. Fotíš takový žánr od začátku, nebo se věnuješ i něčemu jinému?

Určitě ne. Ze začátku jsem fotil všechno, co se hejbalo, jelikož jsem fotku nestudoval, tak to byl takový pokus/omyl. Fashion fotím necelé dva roky, takže se opravdu považuju za začátečníka v tomto odvětví. Kromě módy fotím také komerci a převážně svoje fine art projekty.

Proč sis teda jako zaměření vybral zrovna módní fotografii, když je tak specifická?

Módní fotografie mě fascinovala hned od začátku, kdy jsem viděl úžasné módní fotky od různych fotografů, jako je například Lukáš Dvořák nebo Andreas Ortner.

Řekl bys, že máš určitý rukopis? 

Řekl bych, že ano. Lidé mi říkají, že když vidí někde moje fotky, tak nemusí ani číst popis a poznají, že jsem to fotil já. Každopádně se pořád chci zlepšovat a vylepšovat svoje fotky. Jak jsem říkal, připadám si ještě jako začátečník.

Jaké světlo je pro fotografii nejlepší?

Tak tady je to jasné… Určitě day light.

Co negativní stránka této práce?

Abych pravdu řekl jsem zklamaný fashion komunitou, která tady v ČR je. Bohužel mi převážně přijde hrozně falešná a nepřející. Další věc je, jak jsem se již zmínil, že mladým lidem se moc prostoru nedává.

Co je podle tebe znakem ženské krásy?

Osobnost, oči a úsměv.

Jak ji zachytit?

Mám potvrzené, že pokud se modelka na focení uvolní, tak z ní dokážu vytáhnout daleko víc, než když je to neosobní. Proto se vždy snažím hned ze startu uvolnit atmosféru, pustit super hudbu, promluvit si, ukázat a vysvetlit, co budeme fotit a jaký je očekávaný výsledek.

Dnešní doba je časem Instagramu, filtrů a retuší. Jaký je tvůj názor na postprodukci?

Haha, tak já jsem absolutní hater všech filtrů a retuší na Instagramu i jiných sociálních sítích. Přijde mi, že osoba, kterou pak potkáte na ulici, je úplně jiná, než jak se prezentuje online. Neříkám, že to je u všech případů, ale myslím si, že se to až moc přehání. S tím souvisí i profi retuš. V dnešní době se všechno až moc upravuje a myslím, že v některých lidech to poté zanechává negativní vliv. Napřiklad focení kampaně pro dámské spodní prádlo, kdy se modelkám upravuje postava tak, aby byla “dokonalá“ a v “normálních“ ženách to spíš evokuje negativní pocity, než ty kladné. Myslím si, že krása fotky není v tom, jak je dokonale upravená, ale spíš, jak je zachycena osobnostně. Jsem rád, že některé značky začaly fotit plus-size nebo věkově starší modelky a nefotí se jen klasické modelky, na které je fashion industrie celou dobu zvyklá.

Ovlivnili tě jiní fotografové? Máš nějaké oblíbené, kteří tě inspirují?

Určitě mě ze začátku ovlivnil jeden fotograf, díky kterému jsem se dostal k fashion fotce. Jeho jméno jsem už říkal a je jim Lukáš Dvořák. Nikdy jsem nevěřil, že černobílá fotka dokáže být tak krásná jako u něj. Každopádně se snažím moc nesledovat české fotografy, i když jich je zde několik velmi šikovných (Matúš Tóth, Hana Knížová, Branislav Šimončík, Lukáš Dvořák, Tomáš Thurzo, atd.). Z těch světových určitě Peter Lindbergh, Alessio Albi, Oliver Rudolph, Andreas Ortner.

Kde hledáš inspiraci?

Nejvíce na Instagramu, Pinterestu nebo v magazínech.

Jaký je tvůj cíl v oblasti fotografie? Máš nějaký sen?

Můj sen je určitě cestovat a fotit světové módní kampaně a magazíny.

Co tě čeká v budoucnu?

To já sám nevím, nejsem uplně plánovací typ. Určitě budu pokračovat v tom co dělám, chci se pořád učit novým věcem a získávat nové zkušenosti a kontakty.

Pokud někdo má zájem o focení, jak se s tebou má spojit?

Ať se určitě podívá na moje webové stranky www.filiphlad.com. Pokud se mu budou líbit moje fotky, komunikuju na emailu filip.hlad@gmail.com.

Zdroj fotografií: archiv fotografa Filipa Hlada

Grand designér roku

Jen málokdo z českých designérů má na svém kontě tolik tuzemských i mezinárodních úspěchů jako Lucie Koldová, designérka stejnojmenné značky a kreativní ředitelka Brokis. V uplynulých letech na sebe upozornila kromě mimořádných produktových návrhů nábytku a svítidel pro řadu prestižních značek také jako autorka Designérie, hlavní výstavy Designbloku. O rok předtím jako první česká designérka představila svojí vizi v projektu Das Haus v Kolíně nad Rýnem. Za rok 2019 k úspěchům přidává i nejvyšší ocenění cen Czech Grand Design, titul Grand Designér roku – Cena Erste Premier a Designér roku 2019 – Cena Ministerstva kultury ČR, které získává za jednu z oblíbených disciplín – design nábytku.

„Lucie Koldová ve své tvorbě vždy hledala něco prospěšného, něco, co naplňuje její představu funkčnosti. Přesně tomu odpovídá i její nová kolekce nábytku Manta pro mmcité1. Pro tvar ohýbaného hliníkového plátu spočívajícího na subtilní ocelové konstrukci se stal inspirací pohyb rejnoka, po něm dostala kolekce i jméno. Na Mantě si můžete číst, pochutnat si na dobré kávě, odpočívat. Hravost kolekce podtrhují i barevné varianty. Své kvality dokázala Manta i na Designbloku, kde byla součástí výstavy Designérie. Stůl XX pro slovenskou Javorinu je výsledkem snahy naskicovat stůl jemným, ženským způsobem a zanechat na něm rukopis. Uhlazená syrovost masivního dřeva se zde tak potkala s jemným, elegantním designem, který je pro Lucii typický. Elegance k ní patří, to ostatně ukázala i na své kolekci sedacího nábytku Celine pro německou značkou Freifrau, kde využila kontrast mezi bohatým řasením a subtilním kovovým podnožím,“ popsala Alena Řezníčková, novinářka a členka poroty kategorie Designér roku.

Není bez zajímavosti, že Koldová se kromě jediného ročníku Cen objevila ve všech zbývajících třinácti. V roce 2007 a 2008 bodovala poprvé s nominací v kategorii Objev roku, následně nechyběla ani jednou v  královské kategorii Designér roku. Několikrát se probojovala do finále, třikrát kategorii vyhrála a jednou dokonce získala i nominaci v kategorii Designér šperku roku. A letos si již podruhé odnáší nejcennější trofej.

„Úspěch Lucie Koldové v roce 2019 byl natolik fenomenální, že se stala poprvé v historii Cen podruhé Grand designérem,“ uvedla členka Přípravného výboru cen Czech Grand Design a ředitelka Designbloku Jana Zielinski.

Módní designér roku

Ostře sledovanou kategorii Módní designér roku ovládl letos Jan Černý, který představil povedený redesign klasických tenisek Prestige x Jan a vlastní kolekci oděvů pro sezónu podzim/zima 2019.

Designér šperku roku

V kategorii Designér šperku připadlo první místo Elišce Lhotské za minimalistickou kolekci šperků So inspirovanou matérií vody a jejím možným nedostatkem v budoucnosti.  

Výrobce roku – Cena Design pro export

Nejlepším výrobcem roku a  vítězem Ceny Design pro export byla zvolena firma Master & Master, která loni uvedla kromě židle Cocon od Lucie Koldové také lavičku Steps dvojice Herrmann & Coufal.

Objev roku

Objevem roku se stal Vítek Škop, který zaujal komplexním projektem Vividbooks přinášejícím inovativní způsob zatraktivnění výuky fyziky.

Fotograf roku

V kategoriích, které se spíše než na produkt zaměřují na jeho vizuální zachycení, tedy fotografie, ilustrace a grafický design, se sešla známá jména české scény. Nejlepší fotografkou se stala Michaela Karásek Čejková, která si prvenství odnesla za fotografie kolekce šperků Janji Prokić, oděvní kolekce dvojice Ester a Josefina, vizuál festivalu Mezipatra a fotografie pro autorský projekt Czechia.

Grafický designér roku

Mezi grafickými designéry zvolila Akademie vítězem Jana Matouška, autora vizuální koncepce výstavy a grafického designu knihy Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky.

Ilustrátor roku

Nejlepší ilustrátorkou roku je Nikola Logosová za ilustrace pro dětské knihy POZOR DOKTOR! Dějiny medicíny v sedmi dnech a Klub divných dětí.

Síň slávy

Kromě ocenění vítězů osmi kategorií a vyhlášení hlavní ceny uvádějí ceny Czech Grand Design každoročně významnou osobnost oboru do Síně slávy za celoživotní přínos oboru. Letos je jí výtvarnice, grafická designérka a umělkyně Květa Pacovská.

Slavnostní vyhlášení vítězů proběhlo v mimořádném režimu vzhledem k trvajícím opatřením proti pandemii koronaviru, a to v podobě dokumentárního filmu v režii Tomáše Luňáka, který nabídl vizitky nominovaných, záběry z výstavy finalistů Best of: 2019 i rozhovory s vítězi. Pořadem provedli herci a muzikanti z formace Mutanti hledaj východisko Jan Vejražka a Jiří Konvalinka.

Zdroj fotografií: archiv designérů a Czech Grand Design

„Jsme opravdu rádi, že jsme se spojili s Paper Collective. Mají fantastické cítění pro fotografii, ilustraci a umění. Tato limitovaná kolekce plakátů vypadá skvěle podohromadě, tak i samostatně, nebo ji můžete kombinovat s vintage obrazy. Naši zákazníci rádi zdobí své stěny a my se nemůžeme dočkat, až uvidíme, jak využijí své kreativity a zakomponují tyto plakáty do svých domovů,“ říká Evelina Kravaev Söderberg, vedoucí designu H&M HOME.

Osm různých plakátů od inspirativních evropských umělců je nyní k dostáníi ve vybraných obchodech H&M HOME a v České republice k dostání pouze online.

Čtyři umělci, kteří stojí za těmito krásnými kousky

Jonas Bjerre-Poulsen/ Norm Architects

Jonas Bjerre-Poulsen je spoluzakladatelem dánského designérského a architektonického studia Norm Architects, které se zaměřuje na rezidenční architekturu, komerční interiéry a průmyslový design.

Julie Pike

Julie Pike je norská fotografka, která je především známá svou prací v módním odvětví. Juliina práce má jemný poetický nádech a vypráví silné příběhy.

Maia Flore

Maia Flore je mezinárodně uznávaná francouzská fotografka. Má jedinečný přístup k realitě a kombinuje ji s vlastní představivostí a špetkou surrealismu.

Robin Ahlgren

Robin Ahlgren je umělec a architekt interiéru sídlící ve Stockholmu. Inspirován dílem svého dědečka, který byl také umělcem, má Robin celoživotní zájem o umění a design.

Snímky Fine Art fotografa Martina Stranky (35) nesou jedinečný rukopis. Ačkoliv nezamýšlel se nejdříve prosadit v zahraničí, sklidil úspěch ve světových soutěžích a získal více jak devadesát ocenění – mezi ty nejcennější patří titul z mezinárodní soutěže Sony World Photography Awards, který obdržel v roce 2018 a obhájil v roce 2019.  I to mu otevřelo dveře od domova, kam se po čtrnácti letech vrací s velkolepou sólovou výstavou, která zachycuje jeho kompletní dílo včetně dosud nevystavovaných uměleckých portrétů. Je otevřená každý den od 11 do 20 hodin a trvá do konce března. Vstupné je zdarma. Stranka pro výstavu zvolil jedinečný koncept – plánuje na ní být osobně přítomen.

„Dechem – vše jím začíná i končí.“

Stranka se k fotografii dostal cestou terapie po nečekané ztrátě velmi blízkého člověka – před čtrnácti lety s posledním dechem jeho přítele započala jeho cesta fotografa. Nikdy umění nestudoval, a tak byl vždy sám sobě samoukem – neabsolvoval žádný kurz, nesledoval tutoriály ani o fotografii nečetl odborné knihy. Nepřemýšlel nad focením racionálně a nezabýval se myšlenkou, že by si tím vydělal. Asi tři roky fotil jen „do šuplíku“, aby našel v životě rovnováhu.

„Dříve bych si ani na chvíli nepomyslel, že se umění stane mým každodenním naplněním a smyslem. Život mi rozdal karty trochu jinak, než jsem plánoval a čekal. Hraje se mnou opravdu nečekanou hru, za kterou jsem mu však neskutečně vděčný.“

Po studiu vysoké školy ekonomického směru působil na pozici manažera lidských zdrojů ve společnosti v Praze a nadále se věnoval fotografii, která se stala jeho vášní; v prosinci 2010 i jeho profesí, kdy přijal zakázku od knižních nakladatelství Sterling Publishing a HarperCollins Publisher v New Yorku. Později byly jeho práce vystavovány vedle umělců jako Andy Warhol, Annie Leibovitz, Banksy či Damien Hirst.

„Výtvarná fotografie mi pomáhá si vytvářet vlastní realitu, ta kolem mě mi často nestačí.“

Jeho osobitý způsob vidění fotografií se nachází mezi sněním a probuzením. Vytváří obrazy, které se zdají být jako statické snímky z filmu – z takového, který balancuje na hranici mezi fantazií a skutečností. Svou práci častokrát připodobňuje k osobnímu deníku. Originálně pracuje s výtvarnou fotografií a častokrát i technikou koláží, kterou posouvá daleko za hranice tradičního vnímání fotografie. Pomocí kolážování dává dohromady většinu svých fotek se zvířaty (výjimkou je např. fotografie s liškou). V hlavě mívá představu, která nemůže vzniknout v reálném světě, tak si k ní nafotí jednotlivé komponenty, které poté v postprodukci skládá tak, jak potřebuje.

Martin Stranka prostřednictvím symboliky reaguje na konzumní tvář života v kontrastu s návratem k přírodě. Obrací tak pozornost k vzájemnému působení těchto dvou zdánlivě odcizených světů. Tak jak je jeho tvorba sama o sobě plná symboliky, i název výstavy prozrazuje určitý leitmotiv, který je v jeho dílech často zachycen v různých formách.

Podle něj je důležité, aby se člověk o fotku opřel ve své hlavě. Technika, kterou používá, hraje velkou roli, ale pořád je jen nástrojem. Tvorba fotky je organický proces. S danou fotografií splývá, žije s ní několik dní i týdnů. Jeho práce s photoshopem se někdy setkává s kritikou – někteří lidé nechápou nový žánr fotografie, která podléhá postprodukci. Naopak ale vidí montáž na snímcích, které originálně vznikly na jeden záběr. Příkladem je fotografie auta zaplaveného květinami. Jedná se o jeho technicky a produkčně nejnáročnější fotografii. Vytvoření scény trvalo asi šest hodin.

Tváře, které si chtěl zaznamenat

Na výstavě v Mánesu je k vidění i série portrétů známých osobností z uměleckého průmyslu a lidí jemu blízkých. „Životem mi skoro každý den prochází spousta inspirativních lidí. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že bych si tyto okamžiky chtěl uchovat. Bezmála třináct let jsem se portrétům vyhýbal, ale díky vnitřnímu nutkání jsem zbořil své zažité obavy. Zavolal jsem do New Yorku, kde jsme dva měsíce týden po týdnu ladili nádherné olivově zelené plátno. Poté jsem ve svém ateliéru na Vinohradech fotil téměř každý den a tak se z něj stalo životem tepající místo. Každý portrétovaný je pro mě něčím inspirativní a jedinečný.“

Upozornění: Kvůli vyhlášení nouzového stavu je výstava omezena maximálně na 30 návštěvníků. Ale důležité je, že stále běží, tak se přijďte podívat.

Několik faktů na závěr:

• Martin Stranka se narodil v pátek 13.
• Vernisáž výstavy Dechem, která proběhla 3. března, navštívilo asi 600 lidí.
• Ocenění: Professional Photographer of the Year, Emerging Talent Award v soutěži Nikon International Photo Contest, Prix de la Photographie Paris. Jedenáctkrát za sebou je držitelem čestného uznání ze soutěže International Photo Awards.
• Je ambasadorem značky Eizo (výrobce monitorů) – jeho práce se posílala až na jejich centrálu do Japonska, kde je velmi zaujala, a tak získal dokonce pozici global ambassador.
• Fotografové, které obdivuje: Erwin Olaf, Annie Leibovitz
• Nemá kolem sebe stálý tým spolupracovníků. Dlouho vše obstarával sám, v posledním roce mu dělá osobní asistentku jeho sestra a při focení náročnějším na přípravy scény mu pomáhají známí z umělecké branže.  

Zdroj: archiv Martina Stranky

Talentovaná Helena Christensen je jednou z ikonických supermodelek devadesátých let, která byla zvěčněna na nesčetném počtu titulek módních časopisů. Narodila se v Kodani a nyní se především věnuje módní a umělecké fotografii – její dílo se objevuje v módních a designových časopisech, zároveň jsou její fotografie k vidění v galeriích po celém světě.

„Spolupracovat s H&M byla skvělá zkušenost, protože jsem pří focení kampaně viděla, jak mé fotografie na oděvech ožívají, zároveň bylo zábavné se znova dívat na své fotky skrz čočku. Chtěla jsem zachytit generaci zítřka, povzbudit je k tomu, aby byli sami sebou a nechali jejich osobnosti zářit, „říká Helena Christensen.

Trička, mikiny a hoodies, to je kolekce Heleny Christensen x H&M – nenucená, ale zároveň trendy. Střihy, navržené týmem H&M, zahrnují zakřivené lemy, volná trička zkrácené délky a mikiny oversized střihu. Barevná paleta bílé, černé a béžové poskytuje dokonale čisté pozadí pro Heleniny fotografie květin a dává jim tak vyniknout.

[sliders_pack id=“65223″]

Zdroj fotografií: archiv značky H&M

Focení je dneska obrovský trend, kdo nefotí, „jako by nebyl“. Fotí se dnes naprosto všechno, od selfie až po fotografie jídla, skupin, portrétů… Uživatelé sdílejí poté své fotky na sociální sítě a každý chce sklidit úspěch. My tady pro vás dnes máme top 4 tipy, které vám k dokonalým fotkám pomůžou!

1. Vyrovnejte horizont

V případě nakloněného záběru vás umělá inteligence v telefonu P20 Pro sice nebude automaticky korigovat, ale upozorní vás na to, že jste nakřivo. Telefon je schopen rozpoznat přírodní horizonty, jako například hladinu jezera či střechu domu, a znázornit je přerušovanou čarou. Zároveň zobrazí horizontální naváděnou čáru, která představuje aktuální naklonění objektivu.

Pokud si přejete fotit ve vodorovné poloze, stačí mírně otočit fotoaparát tak, aby se obě úsečky překrývaly a vybarvily se žlutě, a stisknout spoušť. Výrobce nás ale nechtěl omezovat v kreativitě, proto je tato funkce pouze informativní a rozhodnout se musíte sami.

2. Skupinová fotografie bez odříznutých nohou

P20 Pro využívá mechanismů strojového učení k tomu, aby vylepšil kompozici fotografie s více lidmi. Díky tomu rozpozná, jak by měl vypadat ideální záběr, a vás následně nasměruje pomocí rámečku. S touto funkcí nehrozí, že by někomu na snímcích chyběly končetiny, popř. jiné části těla.

3. Rozostření pozadí

Známý bokeh (čti boké) efekt má japonský původ a nese velmi prozaický význam: v překladu znamená „rozostření“. Zatímco bokeh byl dlouho výsadou digitálních zrcadlovek, v roce 2016 pronikl do světa mobilních telefonů.

Ve smartphonech se o jeho realizaci stará buď duální fotoaparát, který spojuje dva snímky, nebo softwarová úprava ex-post. Nutno přiznat, že i tato technologie musela trochu dozrát, než jsme se dočkali přirozeně vypadajícího výsledku. S příchodem roku 2018 mnozí odborníci přiznávají, že rozostření pozadí je při focení špičkovým smartphonem Huawei P20 Pro srovnatelné se zrcadlovkou.

Na sociálních sítích běžných lidí není bokeh ještě tolik viditelný a rozšířený. S telefonem Huawei P20 Pro vás dělí od fascinujících fotografií pouze jeden dotyk. Protože právě tak se tato funkce zapíná a vztahuje se na snímky jak z předního fotoaparátu, tak těch, které jsou pořízené tím zadním.

4. 3D osvětlení a modelování obličeje

Při snímání portrétových snímků s Huawei P20 Pro mnohokrát stačí, aby se „zkrášlovací“ funkce pohybovala kolem úrovně 1 či 2 z deseti. Za krásné estetické výsledky i při nízkých úrovních může dvojitá virtuální péče.

V první řadě se jedná o 3D portrétní osvětlení, jemuž předchází AI. Jakmile AI identifikuje, kde na snímku se nachází tvář člověka, umožní nasvítit cíleně pouze tvář, jako byste měli k dispozici studiová světla či odrazky.

Důležité je nejen vědět, ZDA je třeba model dosvítit, ale zejména JAK. Proto v druhé fázi nastupuje funkce „Face modeling“, která vylaďuje virtuální osvětlení tak, aby co nejvíce portrétu lichotilo.

V oficiálním videu od Huawei od 1:19 https://www.youtube.com/watch?v=R6e0zbPxac0 je vidět, jak tato funkce funguje.

V obou případech jde o automatický proces, ve kterém se musíme spoléhat na umělou inteligenci a její vyhodnocení situace. Na druhé straně AI za nás vyřeší i nastavení, ke kterým bychom běžně potřebovali mnoho znalostí a zkušeností. Na koncept umělé inteligence proto můžeme nahlížet nikoli jako na ohrožení, ale spíše rozšíření kapacity vlastního mozku. Jako na šikovného studenta, který se učí teorii pokročilé fotografie, zatímco vy si před spaním přečtete raději beletrii.

Vyhrajte s Huawei P20 Pro fotografickou soutěž Huawei NEXT IMAGE

Šikovný Huawei P20 Pro se stane skvělým pomocníkem nejen ve vylepšování vašeho fotografického umění, ale s jeho pomocí můžete zapůsobit i na renomované porotce prestižní soutěže NEXT IMAGE, kdy, společně s těmito tipy, určitě zabodujete. Pravidla soutěže a časový harmonogram jsou umístěny na webu http://campaign.consumer.huawei.com/cz/. Na vítěze čeká nejen lákavá finanční odměna ve výši až 10 000 eur, ale i otištění snímků v prestižním časopise National Geographic a mnoho dalšího.

Vyzkoušeli jste už nějaký z těchto tipů? 

Zdroje: 1, 2

Více jak sedmdesát fotografií z různých etap jeho tvorby, seřazené ne podle jejich chronologického pořadí, ale podle asociací samotného autora, lze nalézt od 5. října v Obchodním domě Kotva.

Jeho výstava Memories navazuje na stejnojmennou fotografickou knížku. Ta se skládá z více než sto devadesáti barevných a černobílých fotografií, které vznikaly od roku 1968 až po současnost.

„Když jsem začal knihu vzpomínek připravovat, musel jsem se vrátit k obrovské hromadě starých snímků. Každá z fotek v knize i na výstavě je nabitá emocemi, vycházejícími z mého nitra, proto jsem je vybral,“ přiznává se Robert Vano.

Během výstavy si může každý zakoupit knihu Memories i limitovanou edici 15 barevných a 10 platinových autorských fotografií, pocházejících z této publikace. Součástí programu mají být také dva workshopy s umělcem, které se zaměří na portrétní fotografie. Workshopy se uskuteční 11. a 20. listopadu a jejich kapacita je 15 osob.

Na výstavě se podílí i Galerie Tančící dům ve spolupráci s Pražskou správou nemovitostí a program potrvá do konce prvního týdne roku 2017.

Zdroj: 1