Dialog umění a médií 

Pražské Centrum současného umění DOX otevřelo výstavu HIT BY NEWS, která ukazuje, jak  tištěná média formovala společnost i výtvarnou tvorbu během posledních více než sto let. Sleduje cestu od raných uměleckých experimentů s novinami a časopisy až po současné reflexe mediální reality. 

Projekt založený výhradně na dílech ze švýcarské sbírky Annette a Petera Nobelových představuje téměř čtyři stovky prací více než dvou stovek umělců, kteří ve své tvorbě reagovali na média, zejména ta tištěná. Výstava zároveň připomíná, jak se mediální krajina v posledních desetiletích proměnila vlivem digitalizace, a otevírá témata důvěry ve zprávy, svobody médií nebo tlaku na novináře.

Kurátorem výstavy je švýcarský kurátor Christoph Doswald, který pro pražskou prezentaci připravil reprezentativní výběr z více než dvoutisícové kolekce budované manželi Nobelovými od 80. let 20. století. Jejich sbírka patří k nejvýznamnějším kolekcím zaměřeným na press art. Na výstavě se tak potkávají historické avantgardy, pop art i současné reflexe mediální reality. Mezi vystavujícími figurují jména jako Georges Braque, Kazimir Malevič, Joseph Beuys, Man Ray, Robert Rauschenberg, Barbara Kruger či Andreas Gursky. 

Expozice je rozdělena do čtrnácti tematických částí a zabírá hned dvě patra galerie. Doporučujeme si na její návštěvu vyhradit více času. K vidění tu jsou výstřižky z novin, obálky magazínů, fotografie, ale také malba, koláže či umělecké objekty. 

„Pod označením press art se zde soustřeďují umělecká díla, která se v nejširším smyslu vztahují k tištěnému slovu a obrazu a která z levného, každodenního spotřebního zboží činí jedinečný nákladný artefakt: koláže z novinového papíru, malby vycházející z novinových snímků, fotografie obálek časopisů, kvaše nanášené přímo na noviny či sítotisky založené na portrétech hvězd z populárních magazínů. Rozsah použití je široký, techniky rozmanité a tematické okruhy téměř nevyčerpatelné – stejně pestré jako důvody, které umělce k těmto pracím vedou a které se pohybují mezi fascinací a kritikou,“ vysvětluje kurátor Christoph Doswald.

HIT BY NEWS patří mezi dva hlavní výstavní projekty DOXu pro letošní rok. Výstavu můžete navštívit do 23. srpna. Doprovází ji i odborné debaty, vzdělávací programy a diskuze zaměřené na mediální etiku, svobodu slova a vztah umění a veřejného prostoru.

Transylvánská malba dnes

Pokud byste rádi vyrazili za uměním mimo Prahu, za pozornost stojí také výstava Transylvanian Painting Today v olomoucké Telegraph Gallery. 

Když se řekne Transylvánie, mnoha lidem se vybaví divoká příroda nebo román Brama Stokera o hraběti Draculovi. Z tohoto regionu v dnešním Rumunsku ale zároveň pochází řada umělců, kteří se výrazně prosadili na mezinárodní scéně. A právě jejich tvorbu představuje olomoucká výstava.

Projekt britské kurátorky Jane Neal navazuje na předchozí výstavy věnované německé a britské malbě (German Painting Now a New Positions in British Painting) a uzavírá tak její kurátorskou trilogii zaměřenou na současnou figurativní malbu v Evropě. V Telegraphu se do 11. června představí patnáct výrazných osobností rumunské malířské scény.

Mezi nejznámější umělce výstavy patří Adrian Ghenie, Marius Bercea nebo Șerban Savu. Jedním z vystavujících je také Radu Băieş, který se v Telegraph Gallery představil před pěti lety sólo výstavou Searching For My Human Traces. Jsou spojeni s takzvanou klužskou školou – neformálním okruhem umělců kolem Univerzity umění a designu v Kluži, který na počátku 21. století výrazně zaujal mezinárodní scénu. Jejich malba často pracuje s figurací, silnou atmosférou a reflexí historických i postkomunistických témat. 

Transylvánie byla vždy vyhledávaná pro svou krajinu – zelené pastviny, majestátní hory i hluboké lesy. Region je opředený legendami a zároveň představuje kulturní prostor, v němž se po staletí setkávaly různé národy, náboženství i tradice. Právě tato historická a kulturní vrstevnatost se často promítá i do současného umění, které zde vzniká.Pokud se do Telegraphu vydáte, doporučujeme výstavu spojit s gastro zážitkem v místní restauraci Pulse – navštívili jsme ji už několikrát a vždy jsme byli velmi spokojení. V budově najdete také coworking, ateliér nebo třeba kino, takže místo žije od rána do večera různými kulturními a tvůrčími aktivitami.

Hledání ráje v labyrintu světa

Ochutnávku rumunského umění můžete aktuálně zažít i v Praze. V Bold Gallery probíhá sólová výstava Labyrint srdce a ráj světa malíře Radu Băieşe, jednoho z autorů zastoupených právě na výstavě v Olomouci.

Výstava je pozvánkou do vnitřního prostoru člověka a jeho hledání klidu v nečitelném světě. Aktuální série maleb reflektuje události posledních let a zkoumá, jak se člověk vyrovnává s nejistotou současnosti. Autor vnímá lidský život jako pohyb v labyrintu – prostoru, kde je poutník neustále vystaven různým pokušením i cestám, které mu život předkládá. Výstavu můžete navštívit zdarma do 4. dubna.

Umění trávení 

Aktuální výstava ALL THINGS DIGESTING v Kunsthalle Praha zve ke zpomalení a vnímání umění spíše tělem než hlavou. Umělecké duo sikau/pubalova proměňuje galerii v multisenzorický prostor, kde hraje roli zvuk, dotek, vůně i pohyb a kde se návštěvník stává součástí dění. 

Projekt vznikl v rámci experimentální platformy Aw!lab a vychází z metafory trávení – tedy z toho, jak do sebe vstřebáváme svět kolem sebe, informace i emoce. Instalace pracují s fermentací, mikrobiálními procesy nebo tělesnou intuicí a vytvářejí prostředí, které není jen k pozorování, ale k prožívání. 

Foto: Tomáš Cindr (DOX), Vendula Burgrová (Telegraph), Vojtěch Veškrna (Kunsthalle)

Seriál Žena za pultem, který v televizi běžel v 70. letech minulého století a zobrazoval obyčejný život prodavačky v potravinách Anny Holubové (Jiřina Švorcová) a její kolegyně z lahůdek Oliny Škarapesové (Hana Maciuchová), se stal volnou inspirací pro novou výstavu maleb Za pultem. Ta byla uvedena 20. listopadu 2025 v Telegraph Gallery v Olomouci.

Za pultem (Behind the Counter)

Galerie se proměnila v obchod s potravinami z minulého století, kde najdete oddělení ovoce a zeleniny, mléčný bar či pult s lahůdkami. Chybí už jen nákupní košík do ruky! Výstava ukazuje dominantní osobnost žen–prodavaček, které za pultem působí, jako by vládly světu. Tato emancipovaná persona však byla v tehdejším režimu převážně jen na oko, protože reálná svoboda žen byla druhořadá.

Výstavu tvoří malované obrazy různých velikostí, mezi nimiž atmosféru tvrdé práce doplňují kovové prvky přivezené ze sběrného dvora. K výstavě vznikl také krátký dokumentární film s příběhy autorek děl, který je zde promítán.

3 autorky, 3 pohledy

Všechny tři umělkyně, které za výstavou Za pultem stojí, se ve své tvorbě věnují ženské identitě a jejímu vyjádření. Jejich umělecká témata se prolínají, i když je každá jiného věku a pochází z jiné země.

Obrazy pro tuto výstavu vytvořila česká malířka a absolventka Akademie umění v Banské Bystrici Adéla Janská, jejíž díla se dostala i do Paříže, Říma či New Yorku. Její tvorbu inspiroval ideál ženské krásy, zejména porcelánové panenky. V portrétech využívá přímý oční kontakt, kterým dokáže předat silné emoce.

Sérii maleb dále vytvořila polská umělkyně Paulina Olowská, která vystudovala School of the Art Institute of Chicago v USA a následně Akademii výtvarných umění v Gdaňsku. Své obrazy již vystavila v tak prestižních galeriích, jako je newyorské MoMA či londýnská Tate Modern. Ve své tvorbě zobrazuje ženy v nejrůznějších prostředích – od kanceláří až po venkov. Pracuje s výraznou perspektivou a barvou a snaží se bořit stereotypní představy o ženách 20. století.

Třetí autorka výstavy, Caroline Walker ze Skotska, se českému publiku představila už v roce 2023. Absolvovala Glasgow School of Art a Royal College of Art v Londýně, který se v jejích dílech často objevuje a stal se velkou inspirací. Její tvorba je vystavována nejen v Británii, ale také v Číně, Austrálii či USA. Její obrazy vyprávějí běžné příběhy žen, které pozoruje ve svém okolí – inspirovala ji například její sousedka nebo lékárnice.

Výstavu Za pultem lze navštívit do 19. února 2026 a rozhodně stojí za to udělat si do olomoucké Telegraph Gallery výlet.

Prostory Telegraphu

Olomoucký Telegraph je multifunkční budova, v níž najdete nejen galerii, u jejíhož vchodu lze zakoupit krásné umělecké předměty, ale také coworking či loftové prostory. Název odkazuje na historii místa, kde dříve fungovala továrna na výrobu telegrafů. Hned nad galerií můžete navštívit restauraci Telegraph Pulse, která nabízí vynikající menu na snídani, oběd i večeři. A pokud máte chuť jen na sladkou tečku, najdete zde také skvělé dezerty a ještě lepší kávu či matchu.

Foto: Vendula Burgrová

Signal Space rozšíří kulturní mapu Prahy o stálou galerii, která v metropoli dosud chyběla. Nabídne unikátní prostor světové úrovně a s ním celoroční zážitek, jaký dosud můžete znát třeba z Berlína, New Yorku nebo Soulu. 

Spolu s projektem organizátoři Signal Festivalu začátkem října otevřou veřejnosti dlouhodobě nepřístupnou, památkově cennou Staroměstskou tržnici. Historická budova, dokončená v roce 1896 podle návrhu Jindřicha Fialky, tak získává díky tříletému pronájmu novou funkci – celoroční kulturní platformy, kde se potkává historie s futuristickým obsahem.

„Oživení dlouhodobě uzavřené Staroměstské tržnice novým kulturním prostorem je skvělá zpráva pro Pražany. Rekonstrukce interiéru v památkové chráněné tržnici pod taktovkou Signal Space je dočasná a v případě potřeby vratná. Připravujeme soutěžní dialog, skrze nějž chceme najít dlouhodobého nájemce, který se pak bude podílet i na celkové opravě budovy,“ říká pražský radní pro majetek, transparentnost a legislativu Adam Zábranský. „Staroměstská tržnice je místo s obrovským potenciálem a jako město usilujeme o to, aby v budoucnu opět plnila svou původní funkci. Dočasné umístění galerie považuji za skvělý nápad – cenné prostory v samotném srdci města ožijí uměním a místo toho, aby po dobu přípravy projektu zůstávaly prázdné, budou sloužit,“ doplňuje Petr Hlaváček, 1. náměstek primátora hl. města Prahy pro územní rozvoj a územní plán.

Galerie na ploše 2 500 m² představí osm expozic českých i zahraničních umělců, kurátorskou platformu CzechBox věnovanou české digitální tvorbě, dětskou zónu Signal Playground a odpočinkový prostor pro návštěvníky. 

„Festival se každoročně koná pouze čtyři dny, je pulzující – proměňuje veřejný prostor, pracuje s momentem překvapení a velkým publikem. Galerie Signal Space je oproti tomu intimnějším, hloubavějším prostorem. Festival je vstupní branou, galerie je pozvánkou k dalšímu objevování,“ vysvětluje zakladatel a kurátor galerie a Signal Festivalu Martin Pošta.

Signal Space představí české i zahraniční tvůrce, kteří vnímají digitální umění jako prostor pro experiment, hru i hlubší výpověď. Pomocí dat, kódů, světla a algoritmů otevírají aktuální témata – od umělé inteligence po klimatickou krizi – zároveň oslovují diváky silným vizuálním i emocionálním zážitkem s důrazem na interaktivitu. Výstavní program bude přístupný celoročně a dvakrát ročně obměňován. Prvním vybraným autorem platformy CzechBox bude Petr Pufler alias Světlonoš, který ve svých instalacích propojuje přírodní materiály s působivými světelnými efekty. Součástí galerie budou i dvě instalace, které se v Česku objeví vůbec poprvé: Immersive Space s projekcí na stěny i podlahu a zrcadlový Infinity Room, kde se umění ztrácí v nekonečném prostoru.

Nabídku prostoru pak rozšíří doprovodný program zahrnující diskuse, workshopy a vzdělávací aktivity.

Začínala jako ryzí grafička čárovými lepty, suchou jehlou a mezzotintou. V průběhu let však cítila větší potřebu svobody vyjádření a začala se tak více věnovat kresbě a tušové malbě. Držitelku řady ocenění a absolventku Akademie výtvarných umění v Praze jsme se ptali na to, co chce svým uměním lidem ukázat a z jakých okamžiků vychází její tvorba.

Lenko, jak byste popsala svůj výtvarný styl a co pro vás znamená „osobní příběh“ v každém vašem díle?

Zjišťuji, že je pro mě podstatnější kreslířská část mé tvorby, jelikož i základ k mým grafikám byla vždy kresba. Intenzivním kreslením se člověk dostane blíže k sobě samému, pochopí sám sebe a celkový styl se rozvíjí přirozeně bez jakéhokoliv tlaku vytvářet nějaký zajímavý „styl“. Má to vyplynout přirozeně, kdy se do kresby prolne to, kým člověk skutečně je. Příběh je pro mě důležitý. V Artiu se na obrazech objevují skrytá zvířata ve smyšleném interiéru lesa. Do větších formátů se může člověk ponořit a objevovat daleko víc, jakoby ho pohltil příběh obrazu. Jsou to mé vzpomínky na různá setkání. Ke stádu srnek se mi v průběhu let dařilo přibližovat čím dál více, aniž bych se musela schovávat. Jakoby rozpoznaly můj emoční stav a zjistili, že se nemají čeho bát. Zažívala jsem v těch chvílích pocity, jako bych se stala součástí jejich stáda a cítila v nich i kus sebe. Právě proto výstava nese název: „Potkala jsem sebe v lese.“

Jaké výzvy jste musela překonat na své umělecké cestě?

Bylo jich opravdu spoustu a každá z nich mi dala zkušenost do života. Všechny nebyly příjemné, ale jak říkám, je to zkušenost, jak tady na tom světě „být“ a plnit si své sny. Být především se sebou a důvěřovat své cestě, tomu, co člověka skutečně baví, aniž by se nechal ovlivňovat cizí představou o světě. To mi přijde důležité. I z hlediska škol je potřeba, aby si student ke konci studia ujasnil, kudy chce sám jít a ne, kudy mu říkají ostatní, že by měl jít. Já jsem měla štěstí na vysoké škole, že mě vedl prof. Lindovský, který podporoval individualitu každého z nás a nikomu nenutil, co se líbí jen jemu jako absolutní pravdu. Vždy tam byl prostor pro diskusi, skrze kterou člověk sám přišel na to kudy chce skutečně jít. Učení je také dar, který nemá každý.

Existuje nějaká technika, která vás vždy fascinovala?

Dlouhou dobu mě fascinuje technika tuše, se kterou se dají vytvořit různé nádechy světel, struktur a detailů. Dá se použít v široké škále možností, a to mě fascinuje. Fascinovaly mě dlouhou dobu i přírodní struktury, různé mikroskopické detaily a pomocí struktur je rozzrnit tak, že vzniká spíše abstraktní forma plná těchto struktur. Časem jsem ale měla potřebu tyto struktury rozmlžit a hrát si více s akvarelovou plochou a různou nuancí světel. Tím vznikly víc snové vize mých obrazů, které dále rozvíjím.

Přijímáte ráda výzvy?

Pokud máte na mysli třeba celodenní výšlap na vysokou horu, tak ano. Dalo by se to možná i přirovnat i k této současné výstavě v Artiu, která pro mě byla opravdu výzvou, jakým způsobem tento prostor pojmout. Chtěla jsem vytvořit obrazy, do kterých se člověk může nořit a ve kterých může objevovat další svět, něco ukrytého…

Jde vaše umění od srdce?

Mé umění proudí z citu, takže ano jde přímo od srdce. Cit je základním pramenem mé tvorby a myslím, že je to z obrazů znát. Svůj vztah k lesu vnímám jako něco, bez čeho bych nedokázala žít – jako důležitý orgán, kvůli kterému by tělo přestalo fungovat. Les vnímám jako část sebe samé. A umění je podle mě projevem ducha. Má být nekontrolovatelné a vždy osobní.

Absolvovala studia na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 2022, 2023 a 2024 byla nominována na cenu Vladimíra Boudníka. V roce 2023 získala cenu za grafiku na mezinárodní výstavě Mini print v Cadaqués a cenu za grafiku na výstavě Alma grafika v Oviedu.

Co vás momentálně inspiruje a jaká témata vás baví nejvíc?

Momentálně se snažím více do hloubky zpracovat témata svých snů, které si dlouhou dobu zapisuji. V našich snech se probouzí ta část mozku, která v bdělém stavu spí.

Kde čerpáte inspiraci?

Při procházkách v lese s různými setkáními se zvířaty, pozorováním měnícího se světla v krajině, mlhy, a z mých snů. Místo na mě musí působit citem, vyvolávat ve mně emoce, které se pak snažím číst a rozklíčovat. Hraji si s momenty, které na mě působí. V posledních obrazech se mi projevila vzpomínka na noční stromy ozářené úplňkem. Jeho světlo vyvolává až mystickou atmosféru a člověk jakoby se ocitl v úplně jiné krajině. Jakoby na chvíli prožíval sen ve snu. V lese archaického posvátna, který vypráví o pocitech spjatosti s přírodou a časem.

Čím chcete lidi inspirovat?

Chci, aby vnímali, že existuje i něco více než je realita, kterou vidíme. Aby vnímali, že se dá od světa dozvědět i něco nadsmyslového, co je ukryto v každém z nás. Co se skrývá v podprahové mysli. A aby nikdy nepřestali snít…

Jak vnímáte roli obrazu v době, kdy je obraz často jen nástrojem pro sociální sítě?

U mých obrazů fungují jejich reprodukce jinak. Na reprodukci nejde vidět tolik ukrytých detailů a lidé jsou většinou sami překvapeni, když vidí mé dílo naživo hrou struktur, která na obrazech je. Na menších fotografiích mohou mé obrazy působit jako černobílá fotografie a při reálném obrazu člověk zjistí, že to tak úplně není. Najednou objeví tu snovost ukrytou v obrazech a zjistí, že kresby vlastně nejsou vůbec realistické, ale plné rozzrněných struktur, které jen vytvářejí úplně nový prostor. Tím jsou většinou lidé překvapeni. Je nesmírně důležité, aby lidé vnímali reprodukce na sociálních sítích jen jako pozvánku a aby opravdu galerii navštívili. Přímé setkání s uměním je vždy jiné – více emočně působí na diváka. Já jsem třeba nikdy obraz hned po dokončení nedávala na sociální sítě. Chci, aby lidé byli na mých výstavách překvapeni novými obrazy.

Jak se vyrovnáváte jako umělkyně s výzvami dnešního digitálního světa ?

Já jsem povahou spíše člověk, který sociální sítě nepoužívá každý den. Snažím se žít hlavně ten reálný život. Jsem denně v lesích a poté tvořím. Ten čas na tvorbu si užívám v odříznutí od digitálního světa. Na sociální sítě přidávám práce jen v době, kdy cítím, že je ten čas. Většinou je to pozvání na probíhající výstavu – fotka expozice anebo je to moment, který jsem spatřila v krajině a chci se o něj podělit, protože je zase součástí mých psaných deníků.

Jak se cítíte, když se vaše obrazy stanou součástí veřejného diskurzu a každý si ji vykládá po svém? Je to tak správně?

Myslím si, že v naprosto každém obraze může člověk nalézt kus sebe samého. Obraz ho může zneklidnit a vyvolat celkové napětí, i když to je třeba jen klidná snová vize. Každý z nás si všude zrcadlí sám sebe a já mám ráda dát svobodu divákovi, aby poznával a hledal věci skryté ve vědomí.

Na co se mohou obdivovatelé vašeho umění těšit?

Na cyklus nových obrazů snových vizí, který bude vycházet z dosavadních obrazů, ale bude trochu jiný. Nikdy dopředu nepopisuji, jak budou nové obrazy vypadat. Nechte se překvapit! 🙂

Inspirují vás také zahraniční díla, nebo spíš procítěné chvilky vašeho života?

 Určitě neopomenu grafickou tvorbu Gustava Dorého a jeho neuvěřitelnou práci se hrou struktur a světel. Měl naprosto jedinečný talent a cit pro kresbu. Mám ráda ale i minimalisty – důležitá je pro mě například Agnes Martin a její psané slovo – deníky plné hlubokých myšlenek.

Potom jsou to samozřejmě ty různé procítěné momenty, které sama prožívám. Kdy například v lese potkám bílou laň. Nejkrásnější setkání se zvířaty jsou ta náhodná.

„Jdu tišinou lesa Posázaví, brzy se má stmívat. Přemýšlím nad tím, jestli stihnu jít pro dřevo na topení ještě za světla a rozhodnu se jít raději dříve domů. Otočím se a vidím bílé stvoření pár metrů před sebou. Je to laň. Stojím na místě úplně paralyzovaná šokem spojeným s radostí. Kouká na mě, ale úplně jiným způsobem. Jakoby mě beze strachu zkoumala a četla mi myšlenky. Po chvíli jen otočí hlavu a v poklidu odchází.  A to jsou právě ty prožitky, které mě inspirují.“

Lenka Falušiová vystavuje od roku 2013 a absolvovala již přes 70 výstav. Dříve spolupracovala se sdružením českých grafiků Hollar. Pravidelně se účastní festivalu Grafika roku, kde v roce 2015 vyhrála hlavní cenu ve studentské kategorii. Opakovaně prezentuje díla na výstavách v galerii Klatovy-Klenová, kde je zastoupena i ve sbírce. Další její díla najdeme např. ve sbírkách Galerii Středočeského kraje, Městské knihovny v Praze, Východočeské galerie v Pardubicích a těch soukromých z České republiky, Slovenska, Švýcarska a Španělska.

Kam směřují vaše umělecké cíle?

To je docela těžká otázka, protože každá tvorba má svůj vývoj a já vím jen pár kroku dopředu, kudy bych se chtěla vydat. Teď to bude již zmíněná tématika snů. Mám pár vysněných galerií, jedna se mi už ozvala se spoluprací. Určitě se budu dále hlásit na světové bienále grafiky, skrze které jsem poznala, že světová grafika funguje úplně jiným způsobem než ta česká.

Kde může veřejnosti vidět vaše díla?

Momentálně na výstavě v Artiu v Praze do konce února. Poté mě čeká během května výstava v galerii Krystal v Havířově a tou dobou se také se připravuje jeden projekt pro Valdštejnskou jízdárnu. Během léta bude také začínat světové bienále grafiky BIECTR 14 v Kanadě, kde se opět dostalo 6 mých grafických listů.

Výstavu Lenky Falušiové s názvem Potkala jsem sebe v lese můžete navštívit v Praze (Artium by KKCG) do 28. února.

Zdroje: 1 2

Foto: Barbora Heřmanová

Sezónní, lokální a jednoduché menu

V Pointu si pochutnáte na menu, které ctí tří základních hodnoty, a to sezónnost, lokálnost a jednoduchost. Použité ingredience zde volí dle ročního období a kvality, v kuchyni používají suroviny od lokálních dodavatelů včetně alkoholu a výsledné drinky a pokrmy jsou vizuálně jednoduché. Menu vychází z italské kuchyně, ovšem doplněné o lokální suroviny. Vychutnáte si zde i typické italské drinky, jež jsou míchány i z českého alkoholu. V menu však nenajdete pouze signature drinky, ale můžete si objednat i tradiční drinky jako Cuba Libre či gin s tonikem.

„Chceme sice špičkový bar, ale zároveň věříme, že z Pointu bude cítit srdečný vibe a přátelská atmosféra,“ vysvětlují majitelé a dodávají, že nejde o elitářský podnik, kde jsou v menu jen signature drinky.

Večer dining bar, přes den kavárna s galerií

Point Bar funguje ve dvou konceptech, přes den si zde pochutnáte na kávě a tradičních italských snídaních a na oběd si dáte třeba těstoviny, risoto či seafood. Point, jehož interiér i exteriér se nese stejně jako menu v minimalistickém duchu, vám představí i moderní galerii a dá tak možnost nahlédnout nejen do digitálního umění.

Večer se v Pointu ponese v duchu dining baru s autentickou atmosférou. Na výběr máte z deseti jídel, jež reflektují deset signature koktejlů. Menší porce jídla á la tapas vybízí k přátelskému šérování. Přes den nechybí ani oblíbená neapolská pizza v podobě, na jakou jste byli zvyklí, večer se pak podávají její fusion úpravy.

Navštivte Point Bar na nové adrese Náměstí Franze Kafky 24 a vychutnávejte všemi smysly.  

Foto: Archiv Point Bar

Expozice se značně odlišuje od ostatních výstav. Zprvu vás může zarazit datace ⁠–⁠ začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel v Praze, jejíž činnost byla pro výtvarné umění v českých zemích klíčová. Pro ilustraci v témže roce se kupříkladu otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly české scény. Dalším počinem Společenství bylo založení Akademie výtvarných umění, jež se stala kolébkou pro budoucí autory. Významnou roli v kultivaci českého národa měl i císař František Josef I., který založil Moderní galerii a významným způsobem rozhodl o bohatství a rozmanitosti kolekce.

Sledované období zahrnuje v podstatě tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá mnohdy rozporuplný a označován za naivní, kvůli smyšlení romantiků a realistů té doby. Nicméně tato Generace Národního divadla je v naší minulosti silně zakotvena, proto bychom si tuto výstavu neměli nechat ujít, jelikož výstava nikdy nebyla blíž a přitom tak vzdálená.

zdroje. 1., 2., 3.,4.,

Výstava Rembrandt: Portrét člověka v paláci Kinských byla od září otevřena pouhé dva týdny, než se musela uzavřít. Rozsáhlý projekt byl již jednou kvůli pandemii koronaviru odsunut a nebylo vůbec jisté, zda se ho lze zrealizovat. Přípravy se protáhly o několik intenzivních měsíců, nicméně díky vstřícnosti zapůjčitelů se to podařilo. Za tu krátkou dobu, kdy byla galerie otevřena, stihl výstavu zhlédnout značný počet návštěvníků, což je skvělé, protože výstava obdobného významu se u nás nemusí opakovat desítky let. Asi nikdo teď nedokáže říct, kdy budou takovéto instituce opět přístupné návštěvníkům. Výstava navíc obsahuje mnoho mezinárodních zápůjček, kvůli čemuž ji není možné prodloužit (trvá do 31. ledna 2021), a proto se Národní galerie rozhodla milovníkům umění postupně zprostředkovat Rembrandtova díla alespoň online.

V rámci série krátkých komentovaných videí představí ty nejzásadnější obrazy, grafiky a kresby této unikátní výstavy. Uskuteční se také interaktivní workshopy pro děti či 3D prohlídka. První video s kurátorkou Lucií Němečkovou se soustředí na obraz Poprsí muže v kožešinové čepici. Můžete ho vidět na facebookové stránce galerie. Nebude chybět ani video představující příběh jediné české malby od Rembrandta – Učence ve studovně – která dodnes skrývá spoustu otázek. Realizace natáčení se ujal italský režisér Marco Chiodi, který již několik let tvoří videa pro balet Národního divadla.

Rembrandt van Rijn (1606–1669) byl nizozemský malíř, kreslíř, grafik a rytec. Je považován za jednoho z nejlepších malířů a grafiků západního umění. Slavným se stal již za svého života a záhy byl považován za největšího nizozemského malíře. Jeho dílo zahrnuje portréty, zejména autoportréty, a také krajiny a obrazy s mytologickými či biblickými tématy.

Pro více informacích o akcích nezapomeňte sledovat sociální sítě a web Národní galerie.

Zdroj: NG Praha

Expozice nepřehlédnutelného autora nápaditých až šokujících surrealistických děl poukazuje na podněty, které ho inspirovaly k vytvoření dnes již ikonických motivů, jakými jsou např. roztékající se hodinky, které měly symbolizovat relativitu času tak, jak ji popsal Albert Einstein, nebo sloni na tenkých nohou. Nahlíží i na Dalího dětství a odkrývá vztah s jeho celoživotní družkou a múzou Galou.

„Dalího, který je podobný spíše Alence v říši divů než člověku naší reality, přibližujeme prostřednictvím různých scén vytvořených v expozici, které mají navrátit návštěvníka do role pozorovatele, vtáhnout ho do děje a vyvolat v něm různé pocity, aby si vytvořil vlastní obraz o adorovaném umělci, či směšném kašparovi,“ uvádí k výstavě kurátorka Helena Kočíková.

Při návštěvě výstavy budete moct obdivovat umělcovy grafiky i sochy a také zhlédnout legendární snímek Andaluský pes, který v roce 1929 natočil spolu s filmařem Luisem Buñuelem. Poznáte i jinou, méně známou, stránku Dalího tvorby – budete si moct prohlédnout jeho vlastní kolekci šperků či parfémů nebo reklamní spoty, ve kterých vystoupil. Součástí expozice jsou také portréty od Václava Chocholy, který měl možnost Dalího fotografovat v 60. letech v Paříži.

Dalí řekl, že „jednoho dne budeme muset oficiálně přijmout, že to, co jsme nazvali realitou, je ještě větší iluze než svět snů“, tak vystupte ze všední iluze a přijďte se ztratit do jeho světa nadreality.

Nově zrekonstruovanou výstavu Salvadora Dalího, ale i další dvě expozice můžete navštívit ve všední den mezi 11. a 19. hodinou nebo o víkendu od 10 do 20 hodin.

Zdroj fotografií: archiv Central Gallery

Snímky Fine Art fotografa Martina Stranky (35) nesou jedinečný rukopis. Ačkoliv nezamýšlel se nejdříve prosadit v zahraničí, sklidil úspěch ve světových soutěžích a získal více jak devadesát ocenění – mezi ty nejcennější patří titul z mezinárodní soutěže Sony World Photography Awards, který obdržel v roce 2018 a obhájil v roce 2019.  I to mu otevřelo dveře od domova, kam se po čtrnácti letech vrací s velkolepou sólovou výstavou, která zachycuje jeho kompletní dílo včetně dosud nevystavovaných uměleckých portrétů. Je otevřená každý den od 11 do 20 hodin a trvá do konce března. Vstupné je zdarma. Stranka pro výstavu zvolil jedinečný koncept – plánuje na ní být osobně přítomen.

„Dechem – vše jím začíná i končí.“

Stranka se k fotografii dostal cestou terapie po nečekané ztrátě velmi blízkého člověka – před čtrnácti lety s posledním dechem jeho přítele započala jeho cesta fotografa. Nikdy umění nestudoval, a tak byl vždy sám sobě samoukem – neabsolvoval žádný kurz, nesledoval tutoriály ani o fotografii nečetl odborné knihy. Nepřemýšlel nad focením racionálně a nezabýval se myšlenkou, že by si tím vydělal. Asi tři roky fotil jen „do šuplíku“, aby našel v životě rovnováhu.

„Dříve bych si ani na chvíli nepomyslel, že se umění stane mým každodenním naplněním a smyslem. Život mi rozdal karty trochu jinak, než jsem plánoval a čekal. Hraje se mnou opravdu nečekanou hru, za kterou jsem mu však neskutečně vděčný.“

Po studiu vysoké školy ekonomického směru působil na pozici manažera lidských zdrojů ve společnosti v Praze a nadále se věnoval fotografii, která se stala jeho vášní; v prosinci 2010 i jeho profesí, kdy přijal zakázku od knižních nakladatelství Sterling Publishing a HarperCollins Publisher v New Yorku. Později byly jeho práce vystavovány vedle umělců jako Andy Warhol, Annie Leibovitz, Banksy či Damien Hirst.

„Výtvarná fotografie mi pomáhá si vytvářet vlastní realitu, ta kolem mě mi často nestačí.“

Jeho osobitý způsob vidění fotografií se nachází mezi sněním a probuzením. Vytváří obrazy, které se zdají být jako statické snímky z filmu – z takového, který balancuje na hranici mezi fantazií a skutečností. Svou práci častokrát připodobňuje k osobnímu deníku. Originálně pracuje s výtvarnou fotografií a častokrát i technikou koláží, kterou posouvá daleko za hranice tradičního vnímání fotografie. Pomocí kolážování dává dohromady většinu svých fotek se zvířaty (výjimkou je např. fotografie s liškou). V hlavě mívá představu, která nemůže vzniknout v reálném světě, tak si k ní nafotí jednotlivé komponenty, které poté v postprodukci skládá tak, jak potřebuje.

Martin Stranka prostřednictvím symboliky reaguje na konzumní tvář života v kontrastu s návratem k přírodě. Obrací tak pozornost k vzájemnému působení těchto dvou zdánlivě odcizených světů. Tak jak je jeho tvorba sama o sobě plná symboliky, i název výstavy prozrazuje určitý leitmotiv, který je v jeho dílech často zachycen v různých formách.

Podle něj je důležité, aby se člověk o fotku opřel ve své hlavě. Technika, kterou používá, hraje velkou roli, ale pořád je jen nástrojem. Tvorba fotky je organický proces. S danou fotografií splývá, žije s ní několik dní i týdnů. Jeho práce s photoshopem se někdy setkává s kritikou – někteří lidé nechápou nový žánr fotografie, která podléhá postprodukci. Naopak ale vidí montáž na snímcích, které originálně vznikly na jeden záběr. Příkladem je fotografie auta zaplaveného květinami. Jedná se o jeho technicky a produkčně nejnáročnější fotografii. Vytvoření scény trvalo asi šest hodin.

Tváře, které si chtěl zaznamenat

Na výstavě v Mánesu je k vidění i série portrétů známých osobností z uměleckého průmyslu a lidí jemu blízkých. „Životem mi skoro každý den prochází spousta inspirativních lidí. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že bych si tyto okamžiky chtěl uchovat. Bezmála třináct let jsem se portrétům vyhýbal, ale díky vnitřnímu nutkání jsem zbořil své zažité obavy. Zavolal jsem do New Yorku, kde jsme dva měsíce týden po týdnu ladili nádherné olivově zelené plátno. Poté jsem ve svém ateliéru na Vinohradech fotil téměř každý den a tak se z něj stalo životem tepající místo. Každý portrétovaný je pro mě něčím inspirativní a jedinečný.“

Upozornění: Kvůli vyhlášení nouzového stavu je výstava omezena maximálně na 30 návštěvníků. Ale důležité je, že stále běží, tak se přijďte podívat.

Několik faktů na závěr:

• Martin Stranka se narodil v pátek 13.
• Vernisáž výstavy Dechem, která proběhla 3. března, navštívilo asi 600 lidí.
• Ocenění: Professional Photographer of the Year, Emerging Talent Award v soutěži Nikon International Photo Contest, Prix de la Photographie Paris. Jedenáctkrát za sebou je držitelem čestného uznání ze soutěže International Photo Awards.
• Je ambasadorem značky Eizo (výrobce monitorů) – jeho práce se posílala až na jejich centrálu do Japonska, kde je velmi zaujala, a tak získal dokonce pozici global ambassador.
• Fotografové, které obdivuje: Erwin Olaf, Annie Leibovitz
• Nemá kolem sebe stálý tým spolupracovníků. Dlouho vše obstarával sám, v posledním roce mu dělá osobní asistentku jeho sestra a při focení náročnějším na přípravy scény mu pomáhají známí z umělecké branže.  

Zdroj: archiv Martina Stranky

Výstava probíhá ve Veletržním paláci od 18.7.2019 do 1.12.2019 a celá expozice vznikla ve spolupráci s Fondation Giacometti, Paříž. Národní galerie Praha touto výstavou odhaluje doposud nezveřejněné informace, mapuje vývoj, jak z osobního a také z uměleckého života.

Raná tvorba umělce byla z velké části ovlivněna jeho otcem, slavným neoimpresionistou Giovannim Giacomettim. Švýcarský původ a důraz zdejší krajiny se silně odráží v jeho tvorbě. Díla tedy vyznívají dosti impresionisticky. První busty vytváří ve třinácti letech, jakožto podobizny svých sourozenců, tedy mladší sestry a dvou bratrů. Rukopis je specifický divizionistickou technikou, neboli kladení vrstev barev těsně vedle sebe.

V roce 1922 přichází pařížská avantgarda. Tou je Alberto zcela okouzlen. Usazuje se naplno v Paříži, kde navštěvuje výstavy a Academii de la Grande Chaumiére. V této době klade důraz na kubistické tvary a ostré figury. Používá ploché siluety, čímž budí pozornost veřejnosti.

Rok 1930 přináší surrealistické hnutí. Tvorba začíná inklinovat k objektům se symbolistickou funkcí. V tomto roce vzniká i socha Žena (plocha2). V této skulptuře redukuje tvary tak extrémně, že zanechává jakési stély, na kterých minimalisticky umisťuje rýhy ve tvaru ňader a paží. I když v samotném surrealismu zůstává pouhých pět let, jeho vliv je nesmazatelný. Po této krátké etapě se vrací zpět k reálnému modelu.

V období války utíká do Ženevy, kde tvoří v malém hotelovém pokoji, který mu vnukne myšlenku vtipně využít prostoru a měřítka. Tvoří sochy, jež jsou nesourodé svou velikostí.

50. léta jsou pro něj stěžejní. Vytváří záhadné, nesrozumitelné kompozice. Zobrazení hlavy bylo pro něj až obsedantní poruchou. Dlouze a intenzivně zkoumal tvary a záhyby lidského těla. Tyto zuřivé expresivní hlavy vyzařují halucinační stavy. Giacometti zobrazoval tváře ve složitých geometrických sítích, které dodávají plasticitu. Během tohoto procesu autor své dílo několikrát přepracovává.

Celoživotní snahou byly akty nahých žen s upřenými pohledy a lačnými těly. Rozostřené linie podtrhují šedé tóny v kombinaci s bílou a černou, tím nám vzniká pocit jakési absolutnosti. Znatelný rukopis je zanecháván v podobě svižných rozmachů mokrého štětce, které vymezují kompozici.
Ke konci života ho fascinovalo především Řecko a Egypt, ke kterému se hlásil i jeho následovatel, neméně slavný Olbram Zoubek.

Zdroj fotografií: 1. , 2., 3. , 4. , 5.