Pod jiným jménem 

Co když Shakespeare není autorem slavných her, které nesou jeho jméno? A co když je napsala žena? Jodi Picoult, autorka známá tím, že ve svých románech otevírá kontroverzní společenská témata, tentokrát přichází s příběhem, který propojuje literaturu, historii i otázku toho, komu vlastně patří hlas v umění. Román Pod jiným jménem sleduje dvě ženy vzdálené od sebe staletími. V současnosti je to mladá dramatička Melina Greenová, jejíž nová hra inspirovaná životem její alžbětinské předkyně Emilie Bassanové má jen malou šanci dostat se na jeviště – jednoduše proto, že ji napsala žena. Melinin kamarád proto text tajně přihlásí na festival pod mužským pseudonymem.

„Pokud jde o dějiny, absence důkazů není důkazem jejich absence.“

Druhá (a o dost záživnější) dějová linie se odehrává v Anglii 16. století a sleduje osud skutečné historické postavy Emilie Bassanové – talentované spisovatelky, která se však narodila v době, kdy ženy nesměly vystupovat v divadle ani psát hry. Emilia je navíc židovského původu, což musí ve své době skrývat. Picoult vykresluje její život plný omezení, násilí, ale i lásky. Jako mladá je prodána jako kurtizána vlivnému lordovi a později donucena k sňatku s násilnickým manželem. Přesto si uchovává vášeň pro psaní a sní o tom, že její hry jednou ožijí na jevišti. Autorka přitom rozvíjí provokativní otázku: co když skutečným autorem některých Shakespearových her nebyl Shakespeare? A co když za nimi stála právě žena, která své dílo nemohla publikovat pod vlastním jménem?

„Copak ženy nemají stejné naděje, obavy a touhy jako muži?“

„Je to děsivá představa,“ zasmál se. „Pomyšlení, že vy ženy můžete být stejně vášnivé jako my.“

Picoult propojuje historické prameny s fikcí a vytváří román o ambici, odvaze i nerovnosti – nejen genderové, ale i společenské či rasové. Melina i Emilia bojují se stejnými předsudky. Pod jiným jménem tak není jen literární hrou s dějinami, ale také příběhem o tom, jak snadno mohou být ženské hlasy z historie vymazány – a jak důležité je je znovu hledat. A i když kniha definitivní odpověď na otázku autorství Shakespearových her nepřináší, je silně pravděpodobné, že po jejím přečtení se na slavného dramatika nebudete dívat jako dřív.

Óda na život 

Noční můry jsem měla vždycky.

Jenže tahle se stala skutečností.

Kniha Óda na život přináší výpověď ženy, jejíž příběh otřásl nejen Francií, ale i celým světem. Gisèle Pelicot – trojnásobná matka a babička – se po extrémní zkušenosti rozhodla nevystupovat v anonymitě, ale veřejně hájit své právo na důstojný a svobodný život. Její případ z roku 2024 zásadně proměnil debatu o sexuálním násilí, vině a odpovědnosti a ve Francii přispěl i k revizi právní definice znásilnění. Pelicot se stala jednou z nejvýraznějších osobností veřejného života: byla vyhlášena francouzskou osobností roku, získala Řád čestné legie a média ji zařadila mezi nejvlivnější ženy světa.

„Jaké teď k Dominiqu Pelicotovi chováte pocity?“ otázala se mě soudkyně.

„Znechucení. Připadám si pošpiněná, zneuctěná, zrazená.“

Tahle odpověď stojí v zápisu. Chybí v ní moje koktání a váhání. Justice nemůže ztrácet čas. Občas vyslovím „můj manžel“, ale hned se opravím na „on“, po vzoru Caroline. Nebo „pan Pelicot“, jako by to byl někdo cizí. 

Samotný příběh je natolik šokující, že by v thrilleru působil neuvěřitelně. Deset let Gisèle neměla ponětí o tom, že ji její manžel Dominique pravidelně uspává silnými sedativy a zve do jejich domu cizí muže, aby ji v bezvědomí znásilňovali. Policie identifikovala třiapadesát pachatelů, celkový počet však mohl dosahovat až osmdesáti. Pravda vyšla najevo až ve chvíli, kdy byl Dominique Pelicot přistižen při jiném sexuálním deliktu a policie v jeho telefonu objevila záznamy zvěrstva, kterého se společně s dalšími muži dopouštěl. Autorka v knize otevřeně popisuje nejen šok z odhalení, ale i reakci rodiny – zejména dcery Caroline. Při vyprávění se vrací i do dětství, přibližuje, jak se seznámila se svým manželem a postupně odhaluje jeho traumata a zločiny. Pelicot zároveň poukazuje na to, jak snadno může společnost přehlížet varovné signály: její výpadky paměti byly dlouho přičítány zdravotním problémům, okolí uvažovalo o Alzheimerově chorobě, ona se zase bála nádoru na mozku, jelikož její matka na rakovinu zemřela. 

To oni musí zahanbeně sklonit hlavu, ne já.

Óda na život ale není jen svědectvím o brutálním násilí. Je především knihou o odmítnutí studu a o síle, s jakou se Pelicot postavila terciální viktimizaci – situaci, kdy je oběť nucena znovu a znovu obhajovat vlastní příběh a čelit pochybnostem okolí. U soudu čelila obviněním, že si o znásilnění koledovala, zatímco pachatelé se navzájem podporovali. Ona však trvala na tom, že hanba musí změnit strany. Právě tento postoj se stal i základem kampaně „Nebuď zticha, odhoď stud“, která vznikla u příležitosti českého vydání knihy. Pelicot svým příběhem dodala sílu statisícům žen po celém světě: ukázala, že ani takováto extrémní zkušenost nemusí člověka navždy definovat – a že mlčení není jedinou možností.

Zpívat bříze

Svá trápení či tajemství svěřujeme vrbám. Spisovatelka a překladatelka ze švédštiny Veronika Opatřilová se ale kdysi dočetla, že pokud se potřebujete zbavit toho, co vás tíží, nebo se podělit o své přání, měli byste to říct bříze. A nejen říct. Bříza dává přednost zpěvu…

Veronika Opatřilová, autorka knih Počkej na moře a Píseň L., se ve své nové knize vrací do prostředí, které zná z vlastního života. Děj knihy Zpívat bříze se odehrává na odlehlém ostrově na severu Švédska, kam přijíždí student umění, který má několik měsíců pracovat po boku uznávané sochařky a připravit svou závěrečnou práci. Zpočátku mezi oběma protagonisty vládne odstup a nedůvěra, ale postupně se v izolovaném prostoru začíná odkrývat jejich minulost, zranění i touhy, o kterých oba mlčeli. V atmosféře severského léta se tak postupně rozvíjí příběh o hledání vlastního místa ve světě, o pochybnostech i o otázce, zda je možné začít znovu ve chvíli, kdy má člověk pocit, že to nejdůležitější už má dávno za sebou.

Nemohla jsem tušit, co mé rozhodnutí přinese. Nemohla jsem vědět v ten jarní den – nemohla –, že mé ano znamená i pocit viny, otázky, jaké jsem si nikdy nechtěla pokládat, a jeden pár zraněných tmavých očí zasazených do tváře s vůní mandarinek.

Zpívat bříze je lyrickým příběhem kontrastů. Mládí se tu potkává se stářím, idealismus s životní únavou, bolest a zklamání s nadějí, touha něco dokázat s rezignací na to, že některé věci už změnit nelze. Je o pocitu, že jste něco zmeškali, že jste něco měli udělat, ale ta chvíle je jaksi pryč. Opatřilová citlivě pracuje s motivem přátelství, lásky, která nesplňuje představy většinové společnosti, i samoty, která může být stejně tíživá jako osvobozující. Je to příběh o  setkání, které dokáže změnit pohled na minulost i budoucnost. 

Nepatřil mi ani ten pokoj, ani jeho příběh. A ano, vzpomínám si na hrůzu, jež se mě tehdy naplno zmocnila. Hrůzu z vědomí, že je v mém domě cizí osoba, naprosto neznámý muž, a ten pokoj ani potom, co odjede, co z ostrova zmizí a hladina moře se za ním uklidní, ani pak už ten pokoj nebude tím, čím býval, než do něj poprvé vstoupil on.

Tip redakce: Pokud byste se chtěli s autorkou osobně potkat a nechat si knížku podepsat, dorazte na křest, který se koná 8. dubna od 17 hodin v eventovém prostoru Vilemína v pražské kavárně Anežka.

Všechno je tuberkulóza 

Na přednáškách o dějinách lidstva na vysoké škole jsem se učil o válkách, říších a obchodních cestách, ale o mikrobech jsem se nedozvěděl skoro nic, přestože nemoci jsou určujícím prvkem lidského života.

John Green, autor světových bestsellerů Hvězdy nám nepřály nebo Papírová města, tentokrát opouští svět fikce a přichází s populárně-naučnou knihou o jedné z nejničivějších (a také nejstarších) nemocí v dějinách lidstva. V knize Všechno je tuberkulóza ukazuje, že tuberkulóza (jinak ftíza či souchotiny) není jen kapitolou z učebnic medicíny, ale chorobou, která zásadně formovala svět, jak ho známe. Green s vypravěčskou lehkostí propojuje historii, vědu i osobní příběhy pacientů a připomíná, že přestože je dnes v bohatých zemích vzácná a léčitelná, v mnoha částech světa stále zabíjí miliony lidí.

Na příběhu Henryho, kterého potkal během návštěvy nemocnice v Sierra Leone, ukazuje, že těžký boj s touto zákeřnou chorobou, která v minulosti kosila bez rozdílu slavné i bezejmenné tohoto světa, zdaleka není u konce. Jeho osud odhaluje, jak obtížná může být léčba v chudších regionech světa: pravidelné docházení na kliniku znamená dlouhé cesty, ztrátu práce či školy a někdy i sociální stigma. Stačí přerušení léčby a nemoc může přejít do mnohem nebezpečnější, na léky odolné formy.

Hippokrates ve starověkém Řecku se domníval, že jde o dědičné onemocnění… Ve starověké Indii chápali souchotě jako důsledek nadměrné únavy, úzkosti a hladu. V jiných kulturách za ně údajně mohlo prokletí, otrava jedem či posedlost ďáblem.

Green zároveň ukazuje, jak hluboko je tuberkulóza zapsaná do našich dějin. Ovlivnila podobu sanatorií i architektury, stála u zrodu ikonických předmětů – od adirondackých křesel na verandách léčeben až po kovbojský klobouk Stetson – a dokonce se nepřímo propsala i do velkých historických událostí. Autor tak přesvědčivě dokládá, že tuto nemoc nelze oddělit od historie samotné. Všechno je tuberkulóza je proto nejen fascinujícím průvodcem medicínou a historií, ale také připomínkou, že otázkou už není, zda tuberkulózu umíme léčit – ale jestli jsme ochotni zajistit léčbu všem, kteří ji potřebují.

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme nakladatelství Jan Melvil Publishing, Euromedia Group a Prostor. 

Foto: Dorota Noon; foceno v prostorech kavárny Anežka