Může vás naučit být kreativnější, lépe psát či jak na sítě. Známá markeťačka a kreativní duše Michelle Losekoot pomáhala s komunikací mnoha českým i světovým značkám, mezi nimiž byly např. PUMA, Česká spořitelna, Henkel, Česká televize nebo Nestlé. Je spoluautorkou úspěšných knih Bez jablka a Jak na sítě. Stojí za projekty Posviť si, Plný kecky, Nestereo a píše velmi inspirativní newsletter o kreativitě 3Ká. V rozhovoru se mimo jiné bavíme o její nové knize Ztracenné či tvůrčím procesu. „Vymýšlení a tvoření čehokoliv bolí, tak to prostě je. Většina lidí se té bolesti zalekne a přestane, ale to nepohodlí je nutná součást tvůrčího procesu.“

Kdy jste se cítila ztracená? A uvědomila jste si to hned, nebo to trvalo déle? 

Byla jsem v životě mnohokrát ztracená a myslím, že ještě mnohokrát budu. Pokud nezůstáváme stále na jednom a tom samém místě, občas se ztratíme. Jinak, než objevováním, se nové věci naučit nedají. A chodíme-li tam, kde jsme předtím nikdy nebyli, tak se prostě občas ztratíme.

Našla jste se? Svou sebehodnotu? Jaká k tomu vedla cesta? 

Myslím, že sami sebe hledáme celý život, a že sebehodnota není cíl, ale cesta. Škála. Vždycky se na ní jde posunout dál.

Co vnímáte jako největší problém u ztracených žen? Co je spojuje?

Jediným problémem současných žen je to, že jim někdo neustále říká, že mají nějaký problém, že by něco měly, neměly, že něco musí a nesmí.

Jaké poučení, inspiraci si berete z jejich příběhů, z příběhů spoluautorky Táni Brodské?

Znám mnoho Tániných příběhů a tak nemůžu říct jedno ponaučení nebo inspiraci, kterou si z nich odnáším. I do knihy se vešla jen hrstka z nich. Nicméně všechny léčivé příběhy, které vypráví, se motají kolem toho, jak být spokojená a sama sebou.

Kniha Ztracenné je na trhu šest týdnů. Jak se v tomto bodě cítíte?

Cítíme se všechny dobře. První náklad jsme rozprodaly během předprodeje, dodělaly jsme dotisk, vypustily do světa audio, e-knížku a merch, pokřtily knihu v Praze a teď plánujeme křest v Brně (8. 12. v nové prodejně knihkupectví Martinus) a meet & greet v Praze (17. 12.). Ze všech reakcí, které se u nás schází, máme velkou radost, všechny zprávy, maily a komentáře jsou dojemné a krásné.

Těm, kteří se více zajímají o zákulisí vydání knihy, můžu jedině doporučit vaši sérii příspěvků #vydamesitosami na LinkedInu. Mohla byste ale i tady zmínit, jak náročný tvůrčí proces byl? Jak těžké bylo přípravu knihy a komunikaci kolem ní skloubit s jinou prací? Co pro vás bylo a  je největší výzvou?

To máte jako se vším –⁠ kdyby to bylo lehké, dělali by to všichni. Na samovydání knihy není nic extra těžkého nebo nemožného –⁠ vše se jde po cestě naučit nebo vytvořit s pomocí dalších expertů. Co ale do celého procesu musíte nasypat, je spousta času a peněz. Pak si jenom musíte říct, jestli vám to za to stojí, nebo ne. Mně to za to stojí, protože knihy miluju, psaní je moje velké volání a knižní marketing je moje srdcovka.

V jiném rozhovoru jste řekla, že jste spíš dobrý sprinter na krátké tratě a že jste poněkud trpěla při psaní předchozí knihy, kterým jste strávila cca dva roky. Jaké to bylo teď při tvorbě knížky Ztracenné?

Psaní knih je vždycky trochu bolavé. Vymýšlení a tvoření čehokoliv bolí, tak to prostě je. Většina lidí se té bolesti zalekne a přestane, ale to nepohodlí je nutná součást tvůrčího procesu. Teprve, když to ustojíte, můžete vytvořit něco nového.

V čem vidíte pozitiva samonákladu? A z čeho máte největší radost?

Mám radost z reakcí, které nám chodí. Dostáváme desítky zpráv od žen, které knihu přečetly za jeden večer a které s námi sdílejí svoje zážitky, příběhy a reakce na různé kapitoly. Jsou to dojemné a intimní zpovědi, které nás často taky dojmou k slzám.

Kniha je ke koupi výhradně na pro ni vytvořeném e-shopu. Seženou ji zájemci časem i jinde?

Od poloviny listopadu ji bude prodávat i Martinus.cz a Martinus.sk.

Knížku jste se spoluautorkami propagovaly čistě organicky, na svých osobních kanálech. Jak velkou roli ve zvýšení dosahu (a tím i prodeji) sehrála vaše komunita? Jak se vám osvědčil např. zmiňovaný LinkedIn? V čem je v tomto směru lepší než Instagram?

Knihu jsme nejdřív poslaly do našich komunit, čistě proto, že nám celou dobu držely palce a zasloužily si o Ztracenných vědět první. Následně jsme ji představily našim online smečkám na sítích a po několika týdnech spustily i placené reklamy. 

LinkedIn je nejvíce podceňovaná sociální síť vůbec. Pokud vymyslíte, jak nějaké téma uchopit tak, aby bylo pro vaše sledující na LinkedInu užitečné, můžete tam vybudovat početnou a loajální komunitu.

Komunita je pro autora naprosto zásadní. Už Seth Godin řekl, že nejlepší čas na propagaci své knihy je tři roky předtím, než ji vydáte.

Knihu ilustrovala Petra Bartoňková aka Petruccya. Jak jste ilustrátorku vybíraly? Byla to první volba?

Ilustrátorku jsme nevybíraly, Petruccya byla naše jediná volba.

S Táňou jste se poznala na rozvojovém pobytu pro ženy, na který jste původně jela s nechutí. Postupem času se stala vaší dobrou kamarádkou. Jak vás to obohatilo a změnilo?

Přátelství s Táňou mi v mnohém změnilo život, dalo nové úhly pohledu a přineslo do mého racionálního světa pokoru ke všemu, co nejde změřit nebo dokázat.

„Můj celý život je práce. A to pusto a prázdno mimo můj pracovní kalendář mě k smrti děsí. Jsem tak dobrá v tom, co dělám, právě proto, že buď pracuju, nebo spím. Nemám koníčky. Nic kromě práce mě nezajímá,“ píšete ve svém dřívějším článku o workoholismu. Jak se vám v tomto směru daří teď? Stále máte občas potřebu se „předřít“? Jaké v rámci prevence vyhoření zařazujete techniky a formy psychohygieny?

Za posledních několik let se v mém životě dost věcí změnilo. Už pracuju jen na svých vlastních projektech, vedu si svoje vlastní týmy a dělám jen věci, které mě baví. Krom nárazových období (jako je třeba teď vydání knihy), která jsou náročná a hodně našlapaná, pracuju o dost méně. Taky jsem víc na cestách a dělám jen s lidmi, se kterými chci chodit na kafe. To je celkem dobrá prevence vyhoření.

Jak v knize píše Táňa „zvorat, pohnojit, zasadit“ – jak se umíte vypořádat s chybami a těžkostmi? Z čeho jste se poučila, na čem stavíte?

Učím se každý den. Nedávno jsem se např. naučila, že nemám zařezávat květiny unavená. Není malých lekcí! 

Některé zmíněné těžkosti souvisejí s prací na volné noze. Co na ní máte naopak ráda, v čem vám vyhovuje?

Volnou nohu miluju. Myslím, že ke spokojenosti na volné noze vede jedna jednoduchá poučka: tvoje svoboda je přímo úměrná tvojí sebedisciplíně. Stačí se tedy naučit pár triků a tipů, jak být sám sobě dobrým šéfem, a je to. 🙂 

Čemu se teď věnujete? Přiblížila byste své plány do budoucna?

Dopsala jsem knihu o komunikaci, kterou vydáme pod Jak na sítě, a pomalu rozepisuju knihu o kreativitě. Zároveň učím pod Naučmese.cz kreativní techniky a s mou kolegyní Eliškou Vyhnánkovou máme už kultovní školení Jak na sítě, které pořádáme online i offline. Každý pátek posílám newsletter 3Ká o komunikaci, kreativitě a knihách. 

Zdroj fotografií: Vojta Hurych