Když je řeč o sportu, většinou si představíme pohyb, zdravý životní styl a překonávání vlastních limitů. Širší veřejnosti však často uniká, že za mnoha sportovními úspěchy stojí prostředí, které může být nejen motivující a formující, ale i toxické. A právě na to chce upozornit bývalá vrcholová veslařka, několikanásobná mistryně ČR, spisovatelka, publicistka, podnikatelka a sportovní diplomatka Daniela Nacházelová, která po vlastních nepříjemných zkušenostech zaměřila svou energii na osvětu a podporu bezpečného a inkluzivního sportu. Spoluzaložila spolek Czech Women in Sport a vystudovala Sportovní diplomacii pod záštitou Českého olympijského výboru. 

První knihu Sochař z Vysočiny napsala a vydala v jednadvaceti letech. Další knihy následovaly až po konci její závodní kariéry. Nejprve psala rozhovory a reportáže pro online médium 067.cz. Později napsala a vydala rozhovory v angličtině z veslařského prostředí Women’s Voices in Rowing a Hidden Voices in Rowing. V roce 2024 vyšel její román Krajina těla.

Její nová kniha Nezdolné představuje čtrnáct rozhovorů s inspirativními a silnými ženami. Každá se svým způsobem snaží o změny nejen ve sportovním prostředí, ale i v naší společnosti. Rozhovory odkrývají témata, od kterých sportovní veřejnost často odvrací zrak: psychické a fyzické násilí, genderové stereotypy, nerovné podmínky pro sportovce a sportovkyně či absence ochranných mechanismů (safeguarding). 

„Věděla jsem, že chování šéftrenéra reprezentace zašlo až příliš daleko, proto jsem už nemohla dál mlčet. Tušila jsem, že následky budou obrovské a zaplatím za ně nejvyšší možnou sportovní cenu: ne-nominaci od mého českého veslařského svazu na mistrovství světa, ze kterého jsem měla šanci se probojovat na olympijské hry,“ píše v knize. „Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit,“ říká v našem rozhovoru. 

Silné a inspirativní ženy, které mění pravidla hry

Jak byste popsala smysl knihy Nezdolné? Proč vznikla právě teď? 

Pohled na sport se mění. Stává se nezbytnou součástí zdravého životního stylu, proto čím dál více rodičů chce, aby si děti sport zamilovaly a zůstaly u něj celý život. Kniha ukazuje nástrahy, které na rodiče s dětmi v českém sportovním prostředí čekají. Rodina by měla věnovat čas výběru vhodného sportu, případně klubu, ve kterém dítě bude trávit svůj volný čas tak, aby jej sportovní prostředí vhodně formovalo. 

Jak jste vybírala respondentky?  

Zahrnula jsem sportovkyně s přesahem, které byly úspěšné ve svém sportu, zůstaly u něj a snaží se o změnu ve svém prostředí. Proto jsou v knize i političky nebo zmocněnkyně vlády pro lidská práva – svým aktivním přístupem mohou přispět a také přispívají k legislativní změně, které se potom ostatní ženy snaží implementovat. 

„Nemám touhu po moci, ale pomoci.“ – Markéta Pekarová Adamová

Jak nezdolná si připadáte vy? Co vás posílilo a formovalo?

Zajímavá otázka. Nepřipadám si nezdolná, spíš tvrdohlavá. Když mi někdo řekne ne, tak hledám způsob, aby mi příště řekl ano.

Co pro vás bylo při tvorbě knihy nejnáročnější?

Přepis rozhovorů. Bylo psychicky náročné se vracet k jednotlivým osobním příběhům, znovu si je odžít a citlivě přepsat do knihy.

Ženy na druhé koleji

Který rozhovor byl pro vás nejvíc obohacující?

Rozhovor s paralympioničkou Annou Luxovou. Bylo nesmírně těžké poslouchat, jak se k ní někteří naši spoluobčané chovají, jak jí nadávají, zesměšňují ji a jak je těžké pro sportovkyni s postižením v naší zemi sportovat. Uvědomila jsem si další neviditelné bariéry, které musí každý den překonávat. 

„Kdybych nesportovala, tak možná dnes ani nechodím,“ říká v rozhovoru Anna Luxová, která byla vlajkonoškou na paralympiádě v Paříži. „Dodnes slýchám, že paralympijský sport je něco míň. Ale nesouhlasím, protože u nás je za každým výkonem ještě příběh navíc.“

Co vás při rozhovorech pozitivně překvapilo? 

Že jsem obklopena úžasnými a vzájemně se podporujícími ženami. A jejich otevřenost. Určitě bylo výhodou, že jsem žena a že znám sportovní prostředí. Při autorizaci rozhovorů ani jedna z nich neškrtala, nemazala. Dokonce by s odstupem času byly víc otevřené.

A co vás naopak nemile zaskočilo?

Přístup Národní sportovní agentury (NSA), Českého olympijského výboru (ČOV), České unie sportu (ČUS) a většiny sportovních svazů k genderové problematice nedostatečného zastoupení žen ve vedoucích pozicích. Problematika je neustále bagatelizována, zesměšňována a odstrkávána na druhou kolej.  Mimochodem data říkají, že čím více žen bude ve vedoucích pozicích (nejen ve sportu), tím je menší šance ke korupci. 

V knize zmiňujete, že český sport „staví betonové zákopy“. Proč nejsou ženy ve sportu dostatečně podporovány, nemají rovné příležitosti, zatímco třeba v USA už přes 50 let platí zákon Title IX, který zásadně zrovnoprávnil univerzitní sport? 

Protože u nás neproběhla druhá vlna feminismu tak, jako v šedesátých letech dvacátého století na Západě. Komunismus vytvořil ženu údernici, která zvládá vše. Po pádu komunismu jsme řešili demokracii a zapomněli na potřeby poloviny populace – žen. Až teď a velmi těžce si uvědomujeme, že i my, ženy bychom rády měly stejné podmínky jako muži. 

Proč nejsme podporovány? To je otázka na muže ve vedoucích pozicích v českém sportu. 

Co může česká společnost udělat, pokud chce skutečně podpořit diverzitu a inkluzi ve sportu? 

Přestat si nalhávat, že se nás problematika genderu netýká. Česká vláda má od roku 2021 vypracovanou Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030. Stačí strategii implementovat a postupně naplňovat. Je potřeba osvěta, vzdělávání a otevřená mysl. Doufám, že k tomu přispěje i má kniha.

„Nikdy mi nedali možnost se plně zotavit. Třískali ze mě, co mohli,“ sdílí při rozhovoru s Danielou Nikol Kučerová, akrobatická lyžařka, která dříve závodila v alpském lyžování. V dubnu 2023 se stala předsedkyní komise sportovců ČOV. „Dlouho jsem měla problémy se sebevědomím, nevěřila jsem si. Měla jsem pocit, že jsem tlustá, že nejsem hezká. Měla jsem toho v hlavě hodně tím, že mě trenéři pořád shazovali. Notnou dobu jsem se se sebou identifikovala pouze přes sport. Bylo to dlouhodobě to jediné, na čem mi záleželo.“

Co je podle vás dalším přehlíženým tématem v českém sportu, které se stále neřeší dostatečně?

Sexuální obtěžování sportovkyň. K tomu se český sport pořád nedokáže postavit čelem.

Inkluzivní a bezpečné prostředí 

Kanadská velvyslankyně při uvedení knihy Nezdolné řekla, že ženy, které sportují, se stávají lídryněmi. Souhlasíte?

Ano, podporují to i výzkumná data. 

Někdo vás nálepkuje jako „radikální“. Proč podle vás české prostředí obtížně přijímá ženy, které nahlas pojmenovávají problémy? 

Protože někteří muži nejsou zvyklí na ženy s názorem. Vyrůstali v patriarchální rodině, kde jejich maminky hrály submisivní role. Submisivita se stala základem při hledání jejich budoucích životních partnerek. Neuvědomují si ale, že se mezitím společnost posunula dál. Ženy mají stejné touhy i ambice jako muži. To není otázka genderu, ale touhy po osobním naplnění.

„Místo toho, abychom hledali viníka a oběť, si jako společnost musíme říct, co chceme. Myslím si, že máme chtít stabilní, funkční, soudržnou a solidární společnost. Společnost, kde každý může žít autenticky, být tím, kým skutečně je, prožívat svou lidskou důstojnost a cítit se plnohodnotnou součástí společnosti. Když společnost bude takto postupně do tohoto stavu proměňována, věřím, že budeme obrovsky silní a odolní vůči výzvám a nástrahám, třeba i aktuálním krizím.“ – Klára Šimáčková Laurenčíková

Jedním z důležitých pojmů v knize je jistě safeguarding. Zmiňujete, že se toto téma a s ním spojená role u nás řešilo na poslední chvíli až před LOH v Paříži. Jaká je situace dnes? A co povinný safeguarding může změnit?  

Povinný safeguarding ve sportu je důležitým bodem zlomu, kdy přes legislativní změny může dojít k celkové kultivaci sportovního prostředí. Bude záležet na NSA a ČOV, jak se s problematikou bezpečného prostředí vypořádají. Pokud dobře, celé sportovní prostředí se může změnit k lepšímu v relativně krátké době a stát se inkluzivním pro všechny.

Konec cesty na olympiádu 

V úvodu knihy popisujete nepříjemnou zkušenost se šéftrenérem reprezentace a následnou ne-nominaci na mistrovství světa. Jak těžké bylo přestat mlčet, i když to ohrozilo vaši kariéru?

Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit.

Poté, co jste přišla o šanci splnit si svůj dětský sen účasti na olympiádě, se u vás objevily deprese a vyhoření. Co vám pomohlo se z těchto stavů dostat?

Čas. Nic jiného.

Později vám byla také diagnostikována roztroušená skleróza. Jak nemoc změnila to, jak vnímáte sport, tělo a sebe samu?

Zcela zásadně jsem musela přehodnotit svůj tehdejší život. Dodnes se znovu učím vnímat své nemocné tělo, které bylo zvyklé na 20+ hodin vrcholového tréninku týdně. Jsem ale ve výborné lékařské péči, za což jsem nesmírně vděčná.

Psaní a podpora 

Postupně jste energii přesunula od výkonnostního sportu k psaní a osvětě. Pomohly vám návyky ze sportu při psaní?

Určitě. Vytrvalost je jednou z dovedností, kterou jsem si z veslování vzala k psaní. Vím, že kniha potřebuje rok dva na přípravu od námětu k její realizaci. Je to podobné sportovnímu výkonu, který je také otázkou několika let. Pravidelný trénink vede k postupnému zlepšení a je jedno, o jaký obor se jedná. 

Jste zakládající členkou Czech Women in Sport. Dále existují organizace jako třeba Futures 4W nebo platforma womenspower.cz. Jak mohou podobné projekty reálně změnit veřejné mínění, nebo dokonce legislativu? 

Projekty a platformy poukazují na mezery v naší společnosti a snaží se věcnou formou poukázat na nedostatky.

Co považujete za největší dosavadní úspěch? 

Vydání knihy Nezdolné předním českým nakladatelstvím. Vážím si toho. Pro mě je to důkaz, že se jako společnost posouváme a jsme ochotni se učit jeden od druhého. Rozhovory se problematiku snažily srozumitelně přiblížit i lidem z nesportovního prostředí.

Co vás v současnosti žene dál?

Touha po experimentu v próze. Snažím se hledat limity svého psaní a také limity současného románu.

Zaznamenala jsem, že pracujete i na dalším románu. Prozradíte k tomu víc? 

Ano, mám ho přes rok rozepsaný. Je z veslařského prostředí. Doufám, že se mi jej v příštím roce konečně podaří dokončit. A neustále se rozhlížím kolem sebe a hledám nové podněty, které by mě zajímaly a řekly si o zaznamenání.

Zdroj: Roman Souček (Euromedia), Alžběta Jungrová (fotky ke knize)

Může vás naučit být kreativnější, lépe psát či jak na sítě. Známá markeťačka a kreativní duše Michelle Losekoot pomáhala s komunikací mnoha českým i světovým značkám, mezi nimiž byly např. PUMA, Česká spořitelna, Henkel, Česká televize nebo Nestlé. Je spoluautorkou úspěšných knih Bez jablka a Jak na sítě. Stojí za projekty Posviť si, Plný kecky, Nestereo a píše velmi inspirativní newsletter o kreativitě 3Ká. V rozhovoru se mimo jiné bavíme o její nové knize Ztracenné či tvůrčím procesu. „Vymýšlení a tvoření čehokoliv bolí, tak to prostě je. Většina lidí se té bolesti zalekne a přestane, ale to nepohodlí je nutná součást tvůrčího procesu.“

Kdy jste se cítila ztracená? A uvědomila jste si to hned, nebo to trvalo déle? 

Byla jsem v životě mnohokrát ztracená a myslím, že ještě mnohokrát budu. Pokud nezůstáváme stále na jednom a tom samém místě, občas se ztratíme. Jinak, než objevováním, se nové věci naučit nedají. A chodíme-li tam, kde jsme předtím nikdy nebyli, tak se prostě občas ztratíme.

Našla jste se? Svou sebehodnotu? Jaká k tomu vedla cesta? 

Myslím, že sami sebe hledáme celý život, a že sebehodnota není cíl, ale cesta. Škála. Vždycky se na ní jde posunout dál.

Co vnímáte jako největší problém u ztracených žen? Co je spojuje?

Jediným problémem současných žen je to, že jim někdo neustále říká, že mají nějaký problém, že by něco měly, neměly, že něco musí a nesmí.

Jaké poučení, inspiraci si berete z jejich příběhů, z příběhů spoluautorky Táni Brodské?

Znám mnoho Tániných příběhů a tak nemůžu říct jedno ponaučení nebo inspiraci, kterou si z nich odnáším. I do knihy se vešla jen hrstka z nich. Nicméně všechny léčivé příběhy, které vypráví, se motají kolem toho, jak být spokojená a sama sebou.

Kniha Ztracenné je na trhu šest týdnů. Jak se v tomto bodě cítíte?

Cítíme se všechny dobře. První náklad jsme rozprodaly během předprodeje, dodělaly jsme dotisk, vypustily do světa audio, e-knížku a merch, pokřtily knihu v Praze a teď plánujeme křest v Brně (8. 12. v nové prodejně knihkupectví Martinus) a meet & greet v Praze (17. 12.). Ze všech reakcí, které se u nás schází, máme velkou radost, všechny zprávy, maily a komentáře jsou dojemné a krásné.

Těm, kteří se více zajímají o zákulisí vydání knihy, můžu jedině doporučit vaši sérii příspěvků #vydamesitosami na LinkedInu. Mohla byste ale i tady zmínit, jak náročný tvůrčí proces byl? Jak těžké bylo přípravu knihy a komunikaci kolem ní skloubit s jinou prací? Co pro vás bylo a  je největší výzvou?

To máte jako se vším –⁠ kdyby to bylo lehké, dělali by to všichni. Na samovydání knihy není nic extra těžkého nebo nemožného –⁠ vše se jde po cestě naučit nebo vytvořit s pomocí dalších expertů. Co ale do celého procesu musíte nasypat, je spousta času a peněz. Pak si jenom musíte říct, jestli vám to za to stojí, nebo ne. Mně to za to stojí, protože knihy miluju, psaní je moje velké volání a knižní marketing je moje srdcovka.

V jiném rozhovoru jste řekla, že jste spíš dobrý sprinter na krátké tratě a že jste poněkud trpěla při psaní předchozí knihy, kterým jste strávila cca dva roky. Jaké to bylo teď při tvorbě knížky Ztracenné?

Psaní knih je vždycky trochu bolavé. Vymýšlení a tvoření čehokoliv bolí, tak to prostě je. Většina lidí se té bolesti zalekne a přestane, ale to nepohodlí je nutná součást tvůrčího procesu. Teprve, když to ustojíte, můžete vytvořit něco nového.

V čem vidíte pozitiva samonákladu? A z čeho máte největší radost?

Mám radost z reakcí, které nám chodí. Dostáváme desítky zpráv od žen, které knihu přečetly za jeden večer a které s námi sdílejí svoje zážitky, příběhy a reakce na různé kapitoly. Jsou to dojemné a intimní zpovědi, které nás často taky dojmou k slzám.

Kniha je ke koupi výhradně na pro ni vytvořeném e-shopu. Seženou ji zájemci časem i jinde?

Od poloviny listopadu ji bude prodávat i Martinus.cz a Martinus.sk.

Knížku jste se spoluautorkami propagovaly čistě organicky, na svých osobních kanálech. Jak velkou roli ve zvýšení dosahu (a tím i prodeji) sehrála vaše komunita? Jak se vám osvědčil např. zmiňovaný LinkedIn? V čem je v tomto směru lepší než Instagram?

Knihu jsme nejdřív poslaly do našich komunit, čistě proto, že nám celou dobu držely palce a zasloužily si o Ztracenných vědět první. Následně jsme ji představily našim online smečkám na sítích a po několika týdnech spustily i placené reklamy. 

LinkedIn je nejvíce podceňovaná sociální síť vůbec. Pokud vymyslíte, jak nějaké téma uchopit tak, aby bylo pro vaše sledující na LinkedInu užitečné, můžete tam vybudovat početnou a loajální komunitu.

Komunita je pro autora naprosto zásadní. Už Seth Godin řekl, že nejlepší čas na propagaci své knihy je tři roky předtím, než ji vydáte.

Knihu ilustrovala Petra Bartoňková aka Petruccya. Jak jste ilustrátorku vybíraly? Byla to první volba?

Ilustrátorku jsme nevybíraly, Petruccya byla naše jediná volba.

S Táňou jste se poznala na rozvojovém pobytu pro ženy, na který jste původně jela s nechutí. Postupem času se stala vaší dobrou kamarádkou. Jak vás to obohatilo a změnilo?

Přátelství s Táňou mi v mnohém změnilo život, dalo nové úhly pohledu a přineslo do mého racionálního světa pokoru ke všemu, co nejde změřit nebo dokázat.

„Můj celý život je práce. A to pusto a prázdno mimo můj pracovní kalendář mě k smrti děsí. Jsem tak dobrá v tom, co dělám, právě proto, že buď pracuju, nebo spím. Nemám koníčky. Nic kromě práce mě nezajímá,“ píšete ve svém dřívějším článku o workoholismu. Jak se vám v tomto směru daří teď? Stále máte občas potřebu se „předřít“? Jaké v rámci prevence vyhoření zařazujete techniky a formy psychohygieny?

Za posledních několik let se v mém životě dost věcí změnilo. Už pracuju jen na svých vlastních projektech, vedu si svoje vlastní týmy a dělám jen věci, které mě baví. Krom nárazových období (jako je třeba teď vydání knihy), která jsou náročná a hodně našlapaná, pracuju o dost méně. Taky jsem víc na cestách a dělám jen s lidmi, se kterými chci chodit na kafe. To je celkem dobrá prevence vyhoření.

Jak v knize píše Táňa „zvorat, pohnojit, zasadit“ – jak se umíte vypořádat s chybami a těžkostmi? Z čeho jste se poučila, na čem stavíte?

Učím se každý den. Nedávno jsem se např. naučila, že nemám zařezávat květiny unavená. Není malých lekcí! 

Některé zmíněné těžkosti souvisejí s prací na volné noze. Co na ní máte naopak ráda, v čem vám vyhovuje?

Volnou nohu miluju. Myslím, že ke spokojenosti na volné noze vede jedna jednoduchá poučka: tvoje svoboda je přímo úměrná tvojí sebedisciplíně. Stačí se tedy naučit pár triků a tipů, jak být sám sobě dobrým šéfem, a je to. 🙂 

Čemu se teď věnujete? Přiblížila byste své plány do budoucna?

Dopsala jsem knihu o komunikaci, kterou vydáme pod Jak na sítě, a pomalu rozepisuju knihu o kreativitě. Zároveň učím pod Naučmese.cz kreativní techniky a s mou kolegyní Eliškou Vyhnánkovou máme už kultovní školení Jak na sítě, které pořádáme online i offline. Každý pátek posílám newsletter 3Ká o komunikaci, kreativitě a knihách. 

Zdroj fotografií: Vojta Hurych

Cesta, která mění životy 

V říjnu vám vyšla kniha Všechny cesty vedou do Santiaga, „příběh o cestě, která mění lidem životy“. Na tuto cestu jste se vydal už třikrát, poprvé těsně po maturitě, kdy se jednalo o vaše první větší sólo putování. Jak vám camino změnilo život? 

Tehdy v osmnácti letech mi otevřelo svět, poprvé jsem dostal příležitost se pobavit s lidmi z desítek různých zemí a taky si vyzkoušet, jaké je to cestovat pět týdnů o samotě. Dneska už je to pro mě rutina, tehdy to ale pro mě znamenalo velkou výzvu. Camino, jak se cestě do Santiaga říká, mi nakonec pomohlo si vybrat vysněné povolání a taky mě nadchlo pro myšlenku pěších poutí. Myslím si, že kdybych se v osmnácti do Santiaga nevydal, jiné poutě bych nepodnikl a knihy dnes nepsal. 

Jaké pocity u vás na této cestě převládaly? A jak vzpomínáte na moment, kdy jste došel do cíle, ke katedrále sv. Jakuba? 

Když nejste věřící, což já nejsem, tak pro vás katedrála znamená především konec cesty – vždycky jsem tam tedy byl spíš smutný a byl jsem rád, že si mohu putování ještě prodloužit a pokračovat k oceánu. Ale zase je krásné pozorovat tu radost lidí všude kolem, kteří po týdnech úsilí oslavují, že se zvládli dostat až do cíle. A co se týká „převládajících pocitů“, na to podle mě nejde odpovědět. 800 kilometrů dlouhou francouzskou trasu, kterou popisuji v knize, lidé obvykle projdou za čtyři až šest týdnů. Takhle dlouhý čas o samotě a zároveň mezi inspirativními lidmi z celého světa, během kterého máte prostor rozjímat o všem možném, vám přinese širokou škálu pocitů. I když pořád chodíte, pouť bych označil spíš za zastavení a rozjímání o vlastním životě. Pokaždé vám přinese to, co zrovna potřebujete.

Se svými cestovatelskými zkušenostmi jste pravděpodobně už ostřílenější, co se balení týče. Jak zpětně hodnotíte, jak jste se sbalil tehdy? 

Úplně normálně. Ono si stačí o balení přečíst něco na internetu a nevymýšlet už vymyšlené. Obyčejně lidem přijde, že toho mají strašně málo – ale když si hodíte věci na váhu, což doporučuji, tak zjistíte, že dvě trička navíc váží dobrých půl kila. Mně tehdy nicméně bylo osmnáct let a neměl jsem moc peněz, takže jsem si nemohl nakoupit žádné lehké vybavení. Myslím, že jsem putoval s dvanáctikilovým batohem. Když jsem se před dvěma roky na cestu vydal znovu, můj batoh už měl šest kilo.

I nejnovější knihu ilustrovalo duo Tomski & Polanski, které nedávno oslavilo 10. výročí tvorby. Přiblížil byste, jak spolupráce s umělci vůbec vznikla? A jak dlouho obvykle trvá ke knize dodat ilustrace? 

Vždycky se snažím, aby Lukáš a Ilona měli na svoji práci dost času, takže v době, kdy knihu teprve píšu, se už ilustruje. Každopádně bych řekl, že dodat špičkové ilustrace trvá sedm let. Přesně takhle dlouho s Tomski & Polanski spolupracujeme a přijde mi, že každá kniha je zase o něco lepší. Ilustrace v té nové získaly prostorový rozměr, se kterým jsme dosud nepracovali, a přijdou mi skvělé. A spolupráce vznikla tak, jak by podle mě dobré spolupráce vznikat měly. S mým kolegou Martinem, který mi dělá manažera, jsme si udělali rešerši českých ilustrátorů a ilustrátorek. Vybrali jsme ty, co nám přišli nejlepší a oslovili je. A Tomski & Polanski odpověděli „o vašich knížkách jsme slyšeli, chceme to dělat s vámi“.

Dobrodružství a dobrovolná trapnost 

Říkáte o sobě, že jste od přírody zvědavý a máte rád dobrodružství. To je ostatně znát i z vašich vyprávění. Co vás ještě láká, co byste chtěl vyzkoušet? 

Každou chvíli něco. Já si dlouhodobé plány moc nedělám (když tedy nepočítám přednášky a psaní knížek). Přednášky plánujeme na rok dopředu, knihy na dva roky. Jinak se ale snažím spíš spontánně využívat toho, co se mi zrovna naskytne. Ono romantické dobrodružství člověk může zažít i v Praze, stačí věci dělat trochu jinak než obvykle. Třeba si jít zaběhat brzy ráno bez mapy a dobrovolně se trochu ztratit. Nebo vyrazit do nějaké části, kde nikdy nebyl, a dát se do řeči s někým místním.

Bylo pro vás s tímto nastavením vždy jednodušší mluvit s cizími lidmi? Nebo jste se musel, třeba i za účelem sbírání materiálu pro knihu, více otrkat? 

Mám vystudovanou žurnalistiku a nikdy jsem se moc nestyděl, takže je mi to celkem vlastní. Spíš je důležité umět odhadnout, kdy byste někoho otravovali, a hned mu dát pokoj. Já zažil plno lidí, kteří v tomhle oslovování nejsou zrovna taktní a fakt doufám, že na nikoho nepůsobím stejně. Celkově vzato jste ale ostatním lidem docela fuk – a když si tohle člověk uvědomí, tak je to v mnohém osvobozující.

Jak moc se liší vaše soukromé cesty od těch, o kterých plánujete psát? 

Jenom v tom, že si víc zapisuju, víc se ptám a víc si k tématu čtu. A taky jsem zatím vždycky za tématy, o nichž jsem chtěl napsat knížku, vyrážel sám. Člověk totiž takhle rychleji splyne s místním prostředím, načerpá atmosféru a víc se toho dozví. Cestování o samotě je jednoduše velmi inspirativní, protože vás při něm nikdo v myšlenkách nevrací zpátky domů. Ale zase je trochu smutné. 🙂

Vaším „koníčkem“ je zažívat trapnost. Co vám to dává do života a jak vám to, řekněme, rozšiřuje obzory? 

Nevím, jestli bych to označil přímo za koníček, i když jsem to patrně v nějakém rozhovoru v dobrém rozmaru prohodil. Spíš se mi líbí, že každá trapná situace v sobě zároveň má ohromnou komičnost – a když se zaměříte na tenhle aspekt, tak se dobře pobavíte. Většina věcí, které člověk zažívá, ho dlouhodobě nijak neovlivní a za pár týdnů už si na ně ani nevzpomene. Takže se podle mě jde i té nejtrapnější situaci od srdce zasmát. A taky je dobré se nějaké občas dobrovolně vystavit – já třeba rád tleskám v letadle a líbí se mi, jak na mě lidi zírají jak na blbce. Díky tomu se připravíte na trapné situace, do kterých se dostanete, aniž byste chtěli.

Máte nějaký sen spojený s cestováním? 

Všechno a nic. Mně vlastně zajímají všechny země podobně, protože všude najdete něco pozoruhodného. Takový můj legrační sen je vydat se na cestu po Česku autobusem se skupinou čínských turistů, protože bych viděl domovinu z nové perspektivy. A taky vypravit se někam s cestovkou, abych si odpočinul od plánování. A určitě bych se ještě jednou chtěl podívat do Nepálu.

Hodně cestujete i po Česku, převážně díky přednáškám, kterých máte kolem osmdesáti ročně a o které je po osmi letech stále velký zájem. V době covidu jste se na výpravu po rodné zemi vydal poprvé jako řidič a následně o svých příhodách napsal knihu. V jiném rozhovoru jste řekl, že cestování po Česku je projektem na celý život. Kam se u nás chcete ještě podívat? A jaký názor máte na v posledních letech více medializovanou Stezku Českem?

Stezka Českem je prima v mnoha ohledech. Jednak je mi ohromně sympatické, že autoři nevymýšleli už vymyšlené a využili existující (a výbornou) síť turistických značek. Zároveň poukazují na věci, s nimiž úplně souzním – že i u nás je hezky, chodit pěšky je fajn a pěšky se dá dojít daleko. Já osobně se tedy do přírody radši vydávám vlakem na Slovensko, každopádně Stezce Českem moc fandím a dva týdenní úseky už jsem si s kamarády i prošel.

A kam se u nás chci ještě podívat… to je složité. Já byl minulý týden v Českém Těšíně, Rožnově pod Radhoštěm, Sušici a Písku. Tenhle týden v Jeseníku a Šumperku. Ten rozptyl mám docela velký, takže mi nic nepřijde nijak vzdálené nebo nedostupné, abych to zařadil do škatulky „někdy se chci podívat“. Ale vždycky mi udělá radost třeba navštívit muzeum, kde jsem ještě nebyl.

Na víkend jsem nikdy nikam neletěl

Jak moc řešíte ekologickou stopu cestování? S kterými faktory kalkulujete a co byste chtěl ještě v tomto směru změnit u sebe, nebo byste si přál, aby zlepšili ostatní? 

Řeším to v mnoha ohledech – vždycky jsem ale věřil, že cesta je v umírněnosti a zdravém rozumu spíš než v extrémech. Na většinu přednášek jezdím vlakem, ještě před čtyřmi roky jsem ani neměl auto. Vlakem jezdím taky po Evropě, kdykoli je to možné. Když už letím letadlem, snažím se na daném místě vždycky strávit delší čas – na víkend jsem nikdy nikam neletěl. Nejdřív si vždycky vyberu destinaci a teprve potom sháním letenky – nikdy se nikam nevydávám proto, že tam byla levná letenka. Doma topíme na devatenáct a moje knížky jsou o chození pěšky, stopování a ježdění vlakem. Jednu jsem napsal o Česku, abych ukázal, že doma je taky hezky. Na člověka, co má cestování jako svoje povolání, je to snad přijatelná bilance. A co bych si přál, aby zlepšili ostatní? Já nevím, nerad mluvím lidem do života.

I svým vyprávěním poukazujete na to, že svět je lepší, bezpečnější místo, než se mnohdy může zdát z médií. Kdy jste se ale při cestách naposledy bál? A jak se strachem pracujete? 

Já se na vyloženě nebezpečná místa nevydávám, takže se moc nebojím. Ale čistě statisticky jsou největším rizikem autonehody – a proto se jich racionálně bojím. Před dvěma lety jsme trávili tři týdny v Íránu a tam je provoz fakt o život. Řidič s námi jednou v poušti přejel do protisměru a volant strhnul až na poslední chvíli, to bylo značně nepříjemné. A taky se bojím v horách, když nejsou dobré podmínky. To občas stačí jeden špatný krok…

Mým snem je napsat humoristický román

Rád jste jezdíval psát na východ, převážně na Ukrajinu. Předpokládám, že tyto výlety v posledním roce vzhledem k situaci spíš nepodnikáte. Kde obvykle tvoříte? 

Já nejradši píšu po kavárnách v centru Prahy, protože mi vyhovuje, když se kolem mě něco děje. Přes den takhle do různých podniků chodí tvořit víc lidí, s některými už jsem se začal i zdravit, protože se potkáváme každou chvíli. Nejvíc toho ale vždycky napíšu na naší rodinné chatě v lese. Nakoupím si zásoby, zavřu se tam na tři týdny a kromě psaní jenom štípu dříví a každý den si jdu zaběhat. Je to romantické, ale vždycky si tam přijdu trochu osamělý. Proto toho taky tolik napíšu.

Můžete prozradit, na čem aktuálně pracujete, nebo co byste rád v budoucnu napsal? 

Už dlouho pošilhávám po tom, že bych rád napsal jinou knihu než cestopis. Mým snem je humoristický román, to je ale snad nejsložitější žánr. Teď mám ale rok na to se nad tím zamyslet, protože mi zrovna vyšla nová kniha. Každopádně se ženou plánujeme cestu na únor příštího roku, rádi bychom se vydali do jižní Ameriky nebo zase do Afriky.

Když jsme se spolu bavili v březnu loňského roku, zmínil jste, že plánujete s Albi vytvořit společenskou hru. Jak to s tímto projektem dopadlo? 

No jo, já plánuji pořád něco. Každopádně jsme se nad tím mnohokrát sešli, ale nakonec jsme vždycky dospěli jenom k nápadům, které počítaly s ohromným množstvím použítého textu – a na jeho psaní bych neměl čas. Mrzí mě to, ale přecenil jsme svoje síly a připomnělo mi to, že sto přednášek do roka a kniha jednou za dva roky je práce, nad rámec které už se toho moc stihnout nedá.

V závěru bych se chtěla jen v krátkosti dotknout vaší existence na sociálních sítích –⁠ jak vznikl váš nick Princ Ládík? 🙂 

Před osmi lety jsem vybíral doménu pro svůj web se seznamem přednášek a tehdy mi přišlo takové nabubřelé používat zibura.cz. Tak jsem zvolil princladik.cz, protože mi to přišlo jednoduše milé. A pak jsem si říkal, že to vystihuje i jistou dětinskou radost a naivitu, s níž vnímám svět. A asi jsem to trefil, protože alter ego Princ Ládík si lidi okamžitě zapamatovali – a proto jsem takhle pojmenoval taky svůj instagramový profil. Dneska už ale prince Ládíka prakticky nepoužívám. Už je mi přes třicet, tak jsem z toho vyrostl.

Zdroj: archiv Ladislava Zibury

Jsi spoluzakladatelkou a CEO vzdělávací platformy #HolkyzMarketingu a čerstvě také autorkou knihy Organizační porno. Co se v tvém životě od jejího vydání změnilo? Jaké jsou tvé aktuální pocity? 

Moje aktuální pocity jsou euforie a nadšení. Je to měsíc, co je kniha venku, a reakce jsou opravdu moc hezky hřející. Píšou mi ženy, že jim kniha pomáhá a že byla přesně tím, co ve svém životě teď potřebovaly. Čtení těchto reakcí mi dává obrovský naplňující pocit. A myslím, že se v mém životě nic dramaticky od vydání knihy nezměnilo, jen je možná víc oranžovější. 🙂 

Knihu jsi napsala i proto, že neexistoval žádný podobný český zdroj o time managementu určený čistě pro ženy. Co nového kniha přináší? Přiblížila bys, proč byl její vznik potřeba?

Jak se ti tvořilo, jak náročný byl proces od vzniku nápadu k finální knize? Jak moc se při psaní projevil tvůj smysl pro organizaci? 

Bez mého smyslu pro organizaci by kniha nebyla. Byl to náročný proces, který potřeboval hodně plánování a práce s energií. Skloubit rodinu, full-time práci a psaní knihy byl zážitek a jsem ráda, že to mám za sebou. Největší úleva přišla v moment, kdy jsem knihu držela v ruce a po roce a kousek, co jsem ji psala, měla opravdovou fyzickou podobu. 

Co pro tebe organizační porno a osobní produktivita vlastně znamenají? 

Krásně to popisuje odstavec, který je v závěru knihy: Organizační porno je životní styl. Není to něco, co změníte během pár dnů a najednou budete žít úplně jiný život. Postupnými kroky se dostáváte dál a posouváte své hranice. Měníte krůček po krůčku celý svůj život. Neskončíte jen u todo listu, ale zaměříte se na svůj okolní svět. Jak to vypadá u vás doma, co jíte, jak fungujete. Organizační porno prostoupí celým vaším světem a pomáhá vám žít naplno. A tohle je pro vás nový začátek. Stejně jako motivace lidí ke změně začíná s novým rokem a předsevzetími, vnímejte vy přečtení této knihy jako ten den, od kdy do toho půjdete naplno. Zainvestovaly jste do sebe tou nejdražší komoditou – vaším časem. Tohle je váš čerstvý start.  

Říká se, že by si každý měl definovat své PROČ, aby se posouval efektivně dál a ideálně směrem, kterým chce. Jaké PROČ pohání tebe? Co je pro tebe při práci a v životě největší prioritou? 

Mám na zádech vytetované Happiness now. To je moje proč. Žít tady a teď a využívat svůj čas naplno. Vědět, že to, co dělám má smysl a někomu to pomáhá. Trávit kvalitní čas s rodinou. 

Aplikuješ do svého života některé z doporučovaných technik pro lepší produktivitu, např. pomodoro? Které digitální nástroje využíváš k usnadnění práce? A jakou roli u tebe hraje AI?

Ve svém životě používám všechny techniky, které zmiňuji v knize. A co se týče digitálních nástrojů, jsou pro mě stěžejní ty naše firemní, ve kterých pracujeme: Slack, Asana a Google Workspace. A samozřejmě v tom, co dělám každý den, hraje velkou roli i AI. Používám ji skoro každý den. Pro brainstorming, rozpracování konceptů, sesumírování mailů apod. ChatGPT jsem používala i při psaní knihy.

Jsou nástroje, které chceš v budoucnu teprve vyzkoušet? 

Myslím si, že ne, spíš se ještě víc učit s těmi, co už teď používám.

V posledních letech se v některých firmách zkouší čtyřdenní pracovní týden a jiné změny. Jaké to má výhody a úskalí? Dá se aplikovat na všechny systém práce, kdy budou místo osmi hodin denně pracovat třeba čtyři? 

Je to koncept, se kterým si hraju do budoucna. Zatím to nemám ani já, ani v rámci naší firmy, ale jednou bychom se tam chtěli dostat. Výhod i úskalí to má hodně, samozřejmě záleží na firmě jako takové. U nás ve firmě to bude znamenat ještě větší důraz na efektivitu a lepší plánování času a nastavení ještě lepších procesů.  

Na jednu stranu se ve společnosti projevuje tzv. hustle culture, kdy jedeme na výkon a chceme všechno stihnout a zažít, na druhou se čím dál více řeší vyhoření a duševní zdraví obecně. V jiném rozhovoru jsi řekla, že pojem work-life balance nahrazuje work-life blend. Mohla bys to přiblížit? Jak ty osobně a váš tým #HzM přistupujete k tomu, abyste byli dostatečně výkonní a zároveň v psychické pohodě? 

Je to více o tom, že se život nerozděluje na pracovní a osobní, ale prolíná se. Dopoledne jsme v práci, pak si skočíme na nehty, pak se vrátíme zpět, ve čtyři vyzvedneme dítě a třeba si pak ještě pár úkolů doděláme večer nebo jeden den zůstaneme v práci déle. Tenhle přístup máme i v naší firmě, kdy máme nastaveno, že není jasná pracovní doba a všechny naše kolegyně si to nastavují podle sebe, jak potřebují. Moc hezky to funguje, protože na sobě nemají tlak, že všechno osobní musí plánovat až na odpoledne nebo večer, ale může se to hezky prolínat celým týdnem. 

V #HzM mimo jiné podporujete ženy, které chtějí rozjet podnikání při mateřské. I svou cestou ukazuješ, že hlavním smyslem života ženy nemusí být pouze starost o děti a domácnost. Ve společnosti tento stereotyp ale stále v jisté míře existuje a tomu je přizpůsoben i pracovní trh, který ženy mnohdy znevýhodňuje. Jak situaci vnímáš? Zlepšuje se to, ať už pohled na ženu, místo které např. jde na rodičovskou její partner, podpora matek podnikatelek (např. vznik platforem jako MUMDOO apod.) či narovnání pracovních příležitostí? Co by se mělo systémově změnit?

Já bych fakt ráda řekla, že se to zlepšuje, ale bohužel jsou ta čísla pořád špatná. Zmiňuješ MUMDOO, tak si dovolím vypíchnout pár dat z jejich posledního dotazníku: 

– 61 % žen s dítětem mladším 2 let nemá žádné nebo jen nárazové hlídání.

– 74 % žen během rodičáku nepracuje u svého zaměstnavatele (to vidíme v #HolkyzMarketingu v našich Akademiích, kam se studentky přicházejí dovzdělat v marketingu, protože musí změnit práci).

– Jen 3 % žen do 2 let věku dítěte nechtějí pracovat, ALE 55 % reálně nepracuje.

Už jen to ukazuje, že na tom pořád ještě nejsme dobře. 

Jak vidíš svou kariérní budoucnost? Máš nějaké konkrétní plány? Předpokládáš, že se to změní třeba v době, kdy tvá dcera Amelie nastoupí do školy?

Nemyslím si, že se to změní nástupem Amálky do školy. Vždycky najdu cestu, jak to udělat podle sebe a pořád být skvělou mámou. A teď jsou mé plány jasné: chci posouvat #HolkyzMarketingu a nejen je, chci pořád mluvit o tom, že slaďování kariéry a rodičovství jde a že máme mít život ve svých rukou. 🙂 

Co bys na závěr vzkázala ženám, ať už matkám, tak třeba studentkám, které se někdy cítí znavené, ztracené či mají před sebou nové výzvy a začátky? 

Dejte samy sebe na první místo v prioritách a hledejte způsoby, jak vzít život do svých rukou. Jde to!

Zdroj: archiv Anety Martinek