Komplexní zážitek nového cirkusu 

Na scénu Jatek78 se vrací divácky oblíbená inscenace SENSES souboru Cirk La Putyka a finského režiséra Maksima Komara. Představení uváděné od 26. do 31. května propojuje historii cirkusového umění s moderním jazykem nového cirkusu. Představení hravě překračuje žánrové hranice – kombinuje vzdušnou i pozemní akrobacii, tanec, pantomimu, žonglování, klauniádu i práci s objekty a nabízí tak komplexní zážitek nového cirkusu, kde se tělesnost, emoce a vizuální poetika prolínají v jeden celek. Těšit se můžete na intenzivní zážitek, který se dotkne všech smyslů, a na atmosféru cirkusového šapitó. 

„Stejně jako často u mých projektů s úžasným souborem Cirk La Putyka začal i tento tím, že jsem se snažil uchopit širokou škálu talentů v obsazení, které zahrnovalo hudbu, tanec, různé formy divadla, cirkusové disciplíny, sport a další oblasti. Poté jsem si začal představovat různé způsoby, jak tyto schopnosti kombinovat,“ přibližuje Maksim Komaro. „Tento proces se prolíná s mým dlouhodobým studiem historie performativního umění. Zajímají mě dovednosti a myšlenky, které existovaly, ale byly zapomenuty, nebo okamžiky v historii, kdy došlo k určité ‚trhlině‘ v estetickém kánonu. A také to, zda si lze představit, že by se tato trhlina otevřela ještě více a odhalila imaginární prostor modernity nebo uměleckého přístupu, který nikdy nedostal možnost se rozvinout.“

Pod Komarovým režijním vedením vystupuje v SENSES devět talentovaných umělců, jejichž výkony doprovází hlas vypravěče Jiřího Kohouta (v alternaci s Adamem Jourou). Síla inscenace nespočívá jen v technické preciznosti performerů, ale i v citlivé práci s hudbou, světlem a scénografií. Inscenace osciluje mezi minimalistickou poetikou a hravou inspirací tradičními cirkusovými čísly, díky čemuž dokáže oslovit děti i dospělé, zkušené fanoušky nového cirkusu i diváky, kteří se s tímto žánrem setkávají poprvé.

Komaro v inscenaci navazuje na svou dlouholetou spolupráci se souborem, se kterým v minulosti vytvořil projekty jako Isole, Batacchio nebo Kaleidoscope. Letos na podzim navíc chystá na zdejší scéně novou premiéru a zároveň se v prostoru Azyl78 uvede jeho autorská inscenace Okamžik. 

Cesta životem 

Z repertoáru Cirku La Putyka, který je v blízké době k vidění, dále doporučujeme představení Up End Down, jeden z nejzásadnějších titulů souboru. Up End Down je příběhem člověka, který žije jen se svými vzpomínkami, pohledem na cestu od narození do smrti skrze naše fantazie, na cestu mezi zemí a nebem. 

Současná „remastered“ podoba představení měla premiéru v prosinci loňského roku. Díky přepracované hudební složce, kterou pro jedenáctičlenný orchestr připravili autoři původní hudby Jan Maxián a Jan Balcar, nabízí tato verze ještě intenzivnější zážitek. Up End Down je zároveň dílem, které se mění organicky, s životem interpretů. „Představení se samo vyvíjí tím, jak ho hrajeme, tím, jak nabíráme zkušenosti, ale také tím, jak stárneme,“ říká režisér inscenace Rostislav Novák. Jednu z hlavních rolí hraje už od premiéry i jeho otec Rostislav Novák st. „V Up End Down jsme se s tátou poprvé potkali na jevišti. Vidět, jak s tou rolí 14 let žije, je pro mě vždycky fascinující zážitek,“ dodává.

Divadlo mladé generace

Prostor dostává i mladá divadelní generace. Od studia J.A.N.T.A.R. jste mohli na scéně Jatek78 už zhlédnout komorní a tíživou inscenaci Čekání, nyní máte příležitost navštívit ještě derniéru představení Ve jménu Hamleta, které nabízí současný pohled na Shakespearovu klasiku. Režisér Otto Dušek pracuje s tradičním principem, kdy všechny role ztvárňují muži, zároveň ale text obohacuje o groteskní a satirické prvky. Výsledkem je dynamická adaptace, která odhaluje temnotu rodinných vztahů, sobectví i manipulaci, aniž by ztrácela kontakt s dnešní generací diváků. V jedné z hlavních rolí se představí také Maxmilián Kocek, známý z minisérie Metoda Markovič či seriálu Sex O’Clock. 

Za zmínku stojí také Černá voda od KAMPAK kolektiv. Režisér David Czesaný zve diváky do atmosféry jedné magické letní noci u koupaliště, kde se prolínají vzpomínky, sociální rozdíly i dávno neuzavřené emoce. Program Jatek78 tak ukazuje, že vedle etablovaných jmen dokáže podpořit i novou generaci tvůrců a performerů.

Zdroj: Jatka78 archiv

Na scéně vinohradského divadla D21 sledujeme Petru, která se snaží žít dál poté, co byla znásilněna. „Jako bych si nepatřila,“ říká. „Nic jí není“ a zároveň má zničený život. Minulost, kterou chtěla zapomenout, se prolíná se současností a ztrácí hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co si musela namluvit, aby přežila. Psychologické drama Symbióza? je minimalistické, komorní a přitom intenzivní a významné.

V hlavní roli se střídají Josefína Prachařová a Karolína Lea Nováková. Další postavy ztvárňují Maximilián Dolanský nebo Matouš Vyšata, Magdalena Prostá či Veronika Divišová a Filip František Červenka nebo Mikuláš Matoušek. Soubor NEmyslim kolektiv představuje mladé neokoukané tváře a talenty a nebojí se mluvit o tabuizovaných tématech. 

S autorkou a režisérkou Tinou Davídkovou jsme se bavili nejen o vzniku inscenace, ale i o tom, proč je důležité přestat reagovat podle zaběhnutých schémat. „Myslím, že je pro nás psychicky snazší znásilnění vnímat jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Ve chvíli, kdy o takové zkušenosti člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka,“ přibližuje v rozhovoru zkušenost, jejíž četnost potvrzují i data. Podle průzkumu je za život znásilněna každá pátá žena a je prokázané, že nejvíce případů znásilnění přichází od lidí, které oběť dobře zná. O zneužívání mužů se mluví ještě méně, ačkoliv tvoří v průměru 10 % obětí. A často se bojí mluvit, protože se mnohdy setkávají s viktimizací a bagatelizováním tématu. I kvůli prolomení mlčení Symbióza? vznikla. 

Odvaha promluvit 

NEmyslim kolektiv se profiluje jako spolek, který otevírá těžká a opomíjená témata. Co pro tebe znamená „NEmyslet“? 

Nejde o to přestat přemýšlet, ale přestat automaticky reagovat podle naučených schémat. U citlivých témat máme tendenci rychle soudit, radit nebo zlehčovat, protože je to pro nás komfortní. „NEmyslet“ pro mě znamená na chvíli tyhle reflexy vypnout a opravdu naslouchat tomu, co druhý říká – i když je to nepříjemné.

Jak jste se dali dohromady? Ať už s Terezou Keltyčkovou a Kateřinou Vášovou, tak následně s herci a herečkami?

Tereza je moje kamarádka z dětství a zároveň člověk, se kterým sdílím podobný přístup k práci i uvažování. Když jsem jí řekla o nápadu na NEmyslim, okamžitě se rozhodla do něj jít se mnou a dnes drží hlavně organizační stránku. S Kateřinou se známe z vysoké školy – původně jsem ji oslovila kvůli focení, ale postupně z toho vznikla dlouhodobá spolupráce.

U herců jsem od začátku chtěla pracovat s mladou generací. Někoho jsem viděla na jevišti a oslovila ho napřímo, někdo přišel na doporučení. Celé to vznikalo dost přirozeně. 

V repertoáru máte zatím představení Symbióza?. Hra původně vznikla jako projekt tvé bakalářské práce. Proč jsi zvolila zrovna téma znásilnění a posttraumatu?

Protože se o něm mluví hodně zjednodušeně. Ve veřejném prostoru se řeší hlavně samotný čin, ale méně to, co následuje – reakce okolí, pochybnosti, rozpad vztahů a dlouhodobé následky. Zajímalo mě právě to „potom“, které bývá pro člověka často složitější než samotná událost.

Zároveň mám vlastní zkušenost a zjistila jsem, že ve chvíli, kdy o ní člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka a ukáže se, jak běžná ta zkušenost je – jen se o ní většinou mlčí. V tu chvíli mi dávalo smysl to zpracovat a pojmenovat i skrze divadlo. 

Poprvé jsi hru uvedla už v roce 2023. Jak se její podoba změnila pro současnou „verzi 2.0“? 

Původně to byl spíš komorní školní projekt. V nové verzi mají postavy větší prostor a víc pracujeme s perspektivou okolí, ne jen oběti. Ubylo vysvětlování a přibyly situace, ve kterých si divák musí význam poskládat sám. 

Co pro tebe znamená Symbióza? 

V kontextu hry je to pro mě stav, kdy ve vztahu zůstáváme déle, než je pro nás zdravé, jen proto, že sdílíme minulost a je nám ji líto opustit. Není to o blízkosti, ale o neschopnosti se oddělit, i když už to nikomu nepomáhá.

Co pro tebe bylo při zpracovávání tématu znásilnění, při práci s herci na tomto tématu nejdůležitější nebo nejtěžší?

Nejdůležitější pro mě byl empatický přístup k textu i k sobě navzájem. Hned na začátku jsme si řekli, co tím chceme sdělit, aby každý věděl, do čeho vstupuje, a mohl se rozhodnout svobodně. Chtěla jsem, aby se všichni cítili v pohodě a měli jasné hranice – nikdo nemusel jít dál, než chtěl, ale zároveň jsme téma neobcházeli jen proto, že je nepříjemné. Doufám, že se to povedlo. 

Zpracovávat tak silné téma vyžaduje určitou dávku odvahy a síly. Měla jsi ty nebo tvé okolí někdy pochybnosti?

Ano – měla jsem hlavně obavu, aby to nebylo povrchní nebo jen efektní. Zároveň ale pokaždé, když slyším, jak někdo tohle téma zlehčuje nebo se mu vysmívá, je to spíš motivace se ho nebát a mluvit o něm nahlas. Setkávám se s tím v běžném životě velmi často a právě to mě utvrdilo, že je to něco, co zpracovat rozhodně chci.

Konzultovala jsi vznik inscenace s odborníky?

Ano. Tím, že jsem tohle téma sama v životě řešila, konzultovala jsem ho s psycholožkou a zároveň jsme vycházeli z reálných dat a výzkumů organizací, jako je Amnesty International, aby situace v inscenaci odpovídaly realitě.

Otevřená generace 

Podle průzkumu organizace proFem z roku 2023 je za život znásilněna každá pátá žena a denně se u nás stane v průměru několik desítek znásilnění. Přesto je to téma, které stále naráží na ticho a nedůvěru vůči obětem. Proč? Proč si myslíš, že je pro společnost tak těžké ho přijmout jako systémový problém?

Myslím, že je pro nás psychicky snazší vnímat ho jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Přijmout ho jako systémový problém by totiž znamenalo připustit, že souvisí i s každodenní komunikací, stereotypy a reakcemi okolí – tedy s věcmi, kterých jsme všichni nějak součástí. Označit ho za extrémní výjimku nám umožňuje držet si odstup a pocit bezpečí, zatímco realita je mnohem nepohodlnější.

V posledních letech je debata otevřenější, změnila se i zákonná definice znásilnění. Vnímáš posun třeba i ve způsobu, jakým publikum reaguje na inscenaci?

Ano, určitě. Jsem ráda, že se debata kolem tohoto tématu postupně rozšiřuje – čím víc si sdílíme postoje a zkušenosti, tím větší je šance se někam posunout. Vnímám to hlavně u své generace, která je k němu výrazně otevřenější a ochotnější o něm mluvit bez okamžitého zlehčování nebo zpochybňování.

Pro koho je představení vhodné? Proč bys ho doporučila? 

Je určené zhruba od 14 let výš a pak už pro všechny věkové kategorie – věřím, že je to téma, které se nějak dotýká nás všech. Doporučila bych ho proto, že nabízí jiný pohled na znásilnění, především na to, jak vypadá vnitřní prožívání člověka a co se děje, když s tím zůstane sám.

Chcete hrát i pro školy. Budete s představením jezdit i mimo Prahu? 

Se školami začínáme od března. Věřím, že to pro studenty může být něco jiného než běžná prevence a že jim to otevře zájem o celé téma. Určitě bychom rádi oslovili i školy mimo Prahu, bude pak na domluvě, zda budeme jezdit my, nebo oni za námi. Obě varianty by byly skvělé.

Plánujete i nějaký doprovodný program, třeba debaty s psychology nebo organizacemi jako Amnesty International, Konsent, proFem apod.?

Ano, po představeních pro školy budou debaty s psychologem. Budeme se snažit téma víc otevřít a doprobrat. 

Duševní zdraví, vztahy a identita 

Plánuješ v NEmyslim kolektiv primárně uvádět vlastní autorské texty, nebo chceš spolupracovat i s dalšími dramatiky a režiséry?

Ráda bych primárně uváděla autorské texty, ale spolupráci se nebráním. Tvořím s lidmi ráda, takže pokud s někým sdílím podobný pohled a přístup, jsem otevřená i společným projektům.

Jakým dalším tématům by ses chtěla ve své tvorbě věnovat? Prozradíš, na čem dalším aktuálně pracuješ?

Dlouhodobě mě zajímají vztahy v rodině a to, jak formují naši identitu. S tím souvisí i téma mentálního zdraví – jak si neseme věci, o kterých se doma nemluví, a jak se to promítá do dalších vztahů.

Ráda bych se věnovala také prostředí sportu, protože si myslím, že psychický tlak, výkon a často i toxické nastavení vztahů jsou tam pořád hodně opomíjené. Obecně témata, která rezonují s naší generací – hledání identity, nejistota, tlak na úspěch nebo otázka, jak žít autenticky.

Aktuálně si sbírám materiál a rozhovory právě k těmto okruhům a přemýšlím nad dalším autorským projektem, který by na ně navazoval. 

Plánuješ zůstat spíše u dramatické tvorby a režie, nebo píšeš/láká tě psát i jiné texty?

V psaní si téměř nedávám hranice. Vystudovala jsem literární tvorbu a baví mě různé žánry – od poezie přes prózu až po scénáře. Divadlo je pro mě ale určitě nejbližší a nejautentičtější forma vyjádření.

Čemu se dále věnuješ, když zrovna neřešíš divadlo? 

Za poslední dva roky jsem dostala několik zajímavých příležitostí – pracovala jsem na filmových natáčeních, televizních projektech i v oblasti PR. Volný čas nejraději trávím s nejbližšími. Ráda si čtu, hraju golf… Je toho spousta. Ale upřímně – pro mě je divadlo zároveň největší forma relaxu. Ať už ho tvořím, nebo sedím v hledišti jako divák, je to prostor, kde si skutečně odpočinu. 

Jak dále odpočíváš a udržuješ si duševní pohodu?

Kromě divadla je to pro mě hodně času o samotě. I když jsem společenský člověk, potřebuji pravidelně úplně vypnout, nic neřešit a být sama se sebou. Ticho a odstup mi pomáhají si věci srovnat. Zároveň mám kolem sebe opravdu skvělé lidi, o které se můžu opřít. Právě oni jsou pro mě ten největší lék.

Zdroj: NEmyslim kolektiv archiv (Kateřina Vášová)

„Hubená jako lunt, ale v očích blesky“, taková je nezletilá Ema Černá, která se z dysfunkční rodiny dostala do dětského domova, později si prošla pěstounskou péčí a zažila i pasťák. Skutečným příběhem dívky, která vyrůstala v období husákovského Československa 80. let, se inspirovalo divadelní představení Amerikánka.

O inscenaci, která měla na holešovické scéně Jatek78 premiéru v roce 2018, je stále velký divácký zájem. Dočkala se několika modifikací a také zfilmování v období covidové pandemie (ke zhlédnutí je na např. na webu iVysílání v rámci trilogie Divadlo ve filmu). Režie a produkce představení i následného filmu se chopil Viktor Tauš. Ten Amerikánku dokonce původně ve spolupráci s Evitou Naušovou sepsal do filmového scénáře, který v Cannes získal v roce 2014 cenu za nejlepší nerealizovaný scénář. Pro divadlo ho upravil David Jařab.

Dvojjedinou roli protagonistky Emy ztvárnily Tereza Ramba a Eliška Křenková. A jsou v ní skvělé. Funguje mezi nimi silná herecká symbióza, role se chopily s grácií a divákům předvádí autentickou, emocemi i hereckým výkonem nabitou podívanou. Tereza Ramba ztvárňuje Eminu vzpurnější a dominantnější část, Eliška Křenková její zranitelnější a váhavější já. Dívčin silný a krutý osud divákům předávají místy nenásilně odlehčený dětsky naivním a situačním humorem, takže není představení až tak psychicky náročné, jak by se někteří mohli obávat. To ale neznamená, že chybí vypjaté a smutné scény.

S Emou divák během 90minutového představení prožije osm let. Dívka, kterou opustila matka, nezná svého otce a musela se rozloučit i se sourozenci, se po celou dobu nepříznivého života v nepohodlí svých druhých „domovů“ drží představy, že se s nimi opět shledá, že se podívá do Ameriky, kde údajně žije její tatínek. Žije v iluzi, touží po svobodě. K naplnění této představy je o krůček blíž v závěru představení, kdy se s ní divák loučí chvíli před jejími osmnáctinami v listopadu 1989.

Jednotlivé scény nerušivě rozdělují hudební vystoupení. Písně vystihují sentimentální touhu po něčem, co hlavní postava postrádá, co je jí vzdálené. Jako kulisa v novější podobě představení slouží hromada oblečení, se kterým herečky v průběhu představení různě manipulují.

Na prkna Jatek78 se tato mrazivá a víceméně nadčasová sonda do života opuštěných dětí, vrátí opět v březnu a květnu. Doporučujeme včas pořídit lístek, aby vám tento silný zážitek neutekl. 

Vedle představení vznikla také kniha, za kterou stojí fotograf Tomki Němec. Polovina výtěžku z jejího prodeje putuje na podporu organizace Dobré víly dětem, která se věnuje pomoci dětem z dětských domovů. Zároveň je v Jatkách78 k vidění show Snowflakes, živý trailer k filmové Amerikánce, představení, které má podobu muzikálu, činohry a módní přehlídky. V divadelní show jsou autentické zpovědi dětí, které hrají ve filmu. Jedná se o děti z dětských domovů a vydělených skupin spojených s dětmi z klasických rodin. Snowflakes dává divákům jedinečnou šanci zažít energii a smysluplnost integrace těchto neobyčejných dětí plných energie, radosti a odhodlání, a je další kapitolou příběhu o tom, že naději, pokud se jí nerozhodneme vzdát sami, nám nikdo vzít nedokáže. Vedle více než 30 dětí uvidí diváci i zpěváky Adonxse, Annabelle či Thomase Seana Pšeničku. 

Zdroj fotografií: Jatka78 (Bet Orten)

„Výstava The Gilded Age je mojí potřebou vzdát hold éře, která již pominula, přestože o nI neustále usilujeme – tj. zlatý věk Západu druhé poloviny 20. století – a současně obhajobou doby, v níž aktuálně žijeme a v níž jsme si možná ještě nevšimli, že ona obávaná pohroma se již děje,“ přibližuje svou novou výstavu Pasta Oner, jeden z nejúspěšnějších českých výtvarníků, jehož dílo je charakteristické pop-artovou a karikaturní estetikou, částečně inspirovanou ikonickými díly starých mistrů.

Oblastní galerie Liberec letos oslaví 70. výročí své existence a na začátku června otevřená série výstav, které je The Gilded Age součástí, je prvním představením výstavní koncepce nového ředitele Filipa Suchomela. Série pod společným názvem Lázeňská sezóna dále zahrnuje výstavy Libuše Dlabola Pražákové Tobě a Lázeňskou zahradu soch s díly předních českých umělců.

Desítky děl Pasty Onera, z nichž většina vznikla speciálně pro libereckou galerii, a tak jsou k vidění vůbec poprvé, vytváří postapokalyptickou krajinu. Ve spolupráci s kurátorem Pavlem Kubesou připravil umělec v Bazénové hale site-specific instalaci, na které pracoval bezmála rok. Dle jeho slov se jedná o asi nejnáročnější instalaci, kterou kdy se svým týmem dělal a se kterou vstupuje na pole, jež pro něj není úplně běžné.

Nové obrazy, některé až o rozměru dvou metrů, odkazují k pop-artu šedesátých let či americkým pin-up ilustracím. Samostatná série recykluje komiksovou stylizací motivy z maleb barokního mistra Rubense či rokokových děl Giovanniho Battisty Tiepola. V těchto obrazech Pasta Oner zachytil tužby, sny a lidské příběhy, které svobodný západní svět nese na svém civilizačním vrcholu. 

Jako významový protipól pak působí umělcovy objekty (např. naftové barely či Michelangelův David), které prostřednictvím vizuální zkratky a autorské manipulace s řadou ready-made objektů odkazují na globální krizi, ať už environmentální, klimatickou či kapitálovou. „Výstava by měla s nadsázkou poukázat na to, v jaké žijeme době, v jakém luxusu. Vytvořil jsem pomník doby, která zcela nevratně končí,“ říká Pasta Oner. 

Objekty, např. sérii s barely, které dal název Rytíři kapitalismu, komentuje takto: „Jednotlivá loga nadnárodních korporací, většinou olejářských společností, jsem povýšil do rytířského stavu a trochu tím ironizuji to, jak se na ně v dnešní době kouká. Obzvlášť mladší část společnosti na ně nahlíží jako na autory naší světové apokalypsy, jsou symbolem naprostého zla. Paradoxní je, že bychom si bez těchto společností pomalu ani nepustili teplou vodu z kohoutku. Jejich environmentální dopad je neoddiskutovatelný a bohužel je to za luxus, který žijeme. Proto se výstava jmenuje Pozlacený věk. Žijeme v době neuvěřitelných možností a mám pocit, že společnost neustále hledá štěstí jinde, přitom je před námi každý den na ulici. Žijeme v absurdním věku, kdy některé předměty denní potřeby ztrácí své sekundární užití. Z kusu krásné věci a ukázky technologického pokroku se stává odpadový materiál.“

Pasta Oner (*1979), multimediální umělec, autor charakteristických akrylových a olejových obrazů, grafických listů, nástěnných plastik, objektů, soch a prostorových instalací, se v posledních již více než deseti letech stabilně řadí mezi nejvýraznější postavy současného českého výtvarného umění. V průběhu své dvacetileté profesionální umělecké kariéry vystavoval v řadě předních výstavních institucí (např. Alšova Jihočeská galerie, Danubiana, DSC Gallery, Dům umění v Opavě, Villa Pellé, Galerie Ludvíka Kuby a další) a ve zvučných výstavních síních (Mánes, Nová síň). Jeho díla jsou hojně zastoupena v nejreprezentativnějších soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí, kde se staví po boku legend nejen českého, ale i světového vizuálního umění 20. a 21. století. Pro jeho tvorbu je typická konzistentní vizuální poetika pracující s jasně definovanou škálou výrazových prostředků, žánrových kategorií a očekávání. V základu popartová estetika se v jeho dílech snoubí s postmoderními apropriacemi ikonických děl a symbolů tradičních dějin umění a kultury od antiky až po klasické mistry renesanční či barokní malby. Jeho souborné dílo prostřednictvím asamblážových forem vyprávění reflektuje svým charakteristicky smířlivým nadhledem soudobou popkulturní společnost konzumerismu v plné škále její významové, hodnotové i symbolické vrstevnatosti.

Zdroj: OGL

Inspirací pro inscenaci Runners se stal citát z knihy Zrozeni k běhu Christophera McDougalla: „Nejvíce běháme, když je nejhůř.“ Režiséři inscenace Rosťa Novák ml. a Vít Nezval se zaměřili na paradox dnešní doby v poklusu. Neustále někam pospícháme, nic nestíháme, žijeme příliš rychle. Ve chvílích odpočinku však řada z nás relaxuje běháním, před veškerým shonem se tak snažíme utéct.

Snažíme se všechno stihnout a to, co jsme nestihli, dohonit. Nestačí být dobří, zítra musíme být lepší. Chceme jít s dobou, ale ta nás už dávno předběhla. Nemůžeme se zastavit, nemůžeme spát nebo si sednout a vypít v klidu šálek kávy a přečíst si od začátku do konce alespoň jeden článek. Musíme běžet, protože nemáme čas. Nemáme čas, protože ten pořád běží. A získat ho je běh na dlouhou trať. 

Inscenace Runners uchopuje pro mnohé bolavé téma. V době time managementu, produktivity, vyhoření, tlaku na výkon, v čase, kdy někteří z nás mají až přehnaně špatný pocit z toho, že se zastaví – pokud vůbec – vyvolává emoce. Aspoň u mě to tak bylo, když jsem v Jatkách78 sledovala herce a zároveň akrobaty z Cirk La Putyka uhánějící na obřím běžeckém páse, který si soubor nechal vyrobit na míru až ve Velké Británii. 

„Jednou chci chytit okamžik a držet ho, aby mi neutekl,“ říká dívka v rozevlátých šatech a s jedním střevícem na noze, kterou ztvárnila Aneta Bočková. „Umím rychle jíst, pít, spát, číst, milovat se… Proč?“ ptá se jindy. Spolu s ní v inscenaci předvádějí bravurní výkon Martin Kadrnožka, Jakub Slovák a Dora Sulženko Hoštová. V některých termínech představení můžete ale vidět jiné herce. 

Když zrovna neběhají, netančí na pásu v zrní, nejezdí na kole nebo neposouvají hranice tradiční artistické disciplíny při úžasném čísle s Cyrovým kolem, tedy velkou akrobatickou obručí, vyprávějí osobní příběhy a přemýšlejí o prožitku času. Jak to, že když sjíždíte na kole prudký kopec, všechno se zastaví? Proč v dospělosti na všechno spěcháme? Co znamená úraz pro někoho, jehož život se točí kolem zběsilé rychlosti cirkusu? I když líčí konkrétní zážitky, mají abstraktní, asociativní povahu. 

Na jevišti je doprovází technik, který si pohrává s rychlostí běžeckého pásu a zkouší odolnost a kreativitu účinkujících, a duo hudebníků (v mém případě Terezie Kovalová a Jan Čtvrtník).

Toto 70minutové představení je svěží, originální, věřím, že i fyzicky dost náročné, a ve své nepřeplácanosti se stává divadelním zážitkem i cirkusovou zábavou s finále, které přiměje nejednoho diváka k ovacím vestoje. 

Na prkna Jatek78 Runners opět vyběhnou v dubnu. Doporučuji včas pořídit lístek, aby vám tento zážitek neutekl. 

Zdroj fotografií: Jatka78

Jak technologický pokrok ovlivňuje divadlo a umění obecně? Dokážeme využít digitální technologie k dosažení katarze, aniž bychom ztráceli v jiných sférách, jako jsou třeba mezilidské vztahy? Technologickým pokrokem, ale také environmentální krizí či návratem ke kořenům se bude 21.–26. června zabývat Laterna fest, díky němuž mají diváci jedinečnou možnost zhlédnout díla progresivních souborů z Francie, Belgie a Maďarska či navštívit koncert nebo interaktivní výstavu. V rámci programu proběhnou i workshopy a diskuse na téma nové technologie v živém umění.

„První ročník festivalu si klade za cíl prezentovat odlišné aspekty využívání nových technologií v divadelním díle a zabývá se otázkou, čím tato spojení posouvají vývoj divadla kupředu a naopak, kde nás technologie vzdalují od bezprostředního prožívání. V duchu Laterny magiky využívají všechny inscenace, které jsme vybrali na festival, unikátní jevištní poetiku a mnohost forem. Jsem nadšený, že naše pozvání přijala taková velká jména jako například soubor Adrien M & Claire B z Francie,“ vysvětluje umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry a dodává: „Doufejme, že se z Laterna festu stane tradice. Osobně je pro mě důležité do Čech zvát špičkové tvůrce ze zahraničí. Je to obrovská inspirace pro celý obor.“

Francouzská dvojice Adrien M & Claire B přijede do Prahy s projektem Acqua Alta, který se skládá z divadelní inscenace a dvou navazujících interaktivních výstav. Inscenace s podtitulem Záplava v inkoustově černé se zabývá tématy, jako je environmentální žal, strach z neznámého a jak se s ním vypořádat. Představení se hraje 21. a 22. 6. ve 20 hod. na Nové scéně Národního divadla.

„Program je hodně provázán. Na divadelní inscenace navazují interaktivní vnitřní i venkovní výstavy,“ říká dramaturgyně festivalu Miřenka Čechová. „Diváci budou mít možnost přímo si vyzkoušet, jak se tvoří virtuální realita a jak s ní pracují tanečníci. Zároveň jsme chtěli, aby byl festival přístupný všem. Část programu je určená i dětem. Na Laterna festu si klademe otázku, jak nás digitální umění posouvá a kde nás naopak vzdaluje od bezprostředního prožívání.“ Tvůrci festivalu se zabývají otázkou, zda je technologický pokrok jedinou cestou, kterou bychom se měli vydat, a proto jsou na programu také témata navracející nás ke kořenům, k rituálům, k budování empatie a mezilidských vztahů, uvědomování si propojení člověka s přírodou.

Téma přírodních katastrof zpracovává i inscenace Dimanche souborů Focus Company a Chaliwaté Company z Belgie. Ve třech dějstvích se věnuje třem současným celosvětovým hrozbám – globálnímu oteplování, ničivé síle hurikánů a vlnám tsunami. Večer na pomezí snové představivosti a skutečnosti nabídne vtipný a citlivý pohled na chování lidí uprostřed řádění přírodních živlů. Autoři vytvořili poetické dílo, které v sobě propojuje fyzické divadlo, objektové a loutkové divadlo, herectví a videoprojekci. Uvidíte 24. a 25. 6. ve 20 hod.

Umělecká skupina BANDART z Maďarska se na festivalu bude 26. 6. v 16 hod. prezentovat inscenací Ann-droid pro děti od 4 let. Představení spojuje divadlo s nejmodernějšími počítačovými technologiemi, jako je projekce, chytrý LED kostým, robotický míč a dron. Před zraky diváků tak ožívají kreslené obrázky, pohyby herců odrážejí obrazy promítané na plátno a všechny tyto prvky společně vytvářejí zážitek podobný 3D filmu. Inscenace získala cenu diváků za nejlepší dětské představení roku 2019 v Maďarsku.

Laterna fest zve návštěvníky do Galerie magika, která se otevře v sousední provozní budově a bude přístupná zdarma. Přenesete se zde do jiného světa – s nasazenými VR brýlemi zažijete putování na posvátné místo mezi Mongolskem, Čínou a Sibiří, kde probíhá vzácné setkání šamanů. Zažijte jejich nadpřirozený tanec díky projektům Constellation of the Flesh a Kykeon slovenské umělkyně Márii Júdové, která zároveň povede 23. 6. workshop Na pomezí tance a virtuální reality,

Druhý workshop ukazuje restrukturalizaci tělesných návyků a klade důraz na spolupráci a zpomalování procesu stárnutí. Laterna magika se spojila s Eliškou Benešovou a Jakubem Zemanem, kteří účastníkům představí metodu Fighting Monkey. Cílem workshopu, který se koná 24. 6., je pomoci porozumět principům, na nichž funguje lidský pohyb, ukázat jak stres a stálý tlak ovlivňují naše vnímání, chování i konání a jak se tvořivě přizpůsobit nejrůznějším i neočekávaným situacím.

„Připadá mi smysluplné, když se můžeme dozvědět o tom, co vnímáme, více. Sama se těším na diskusi se současnými tvůrci moderovanou forenzní analytičkou zabývající se též umělou inteligencí Kateřinou Lesch,“ láká na další program festivalu Miřenka Čechová. „Uprostřed festivalu se snad všichni potkáme na koncertě mladých syntetických mágů Killiekrankie.“

Náměstí Václava Havla a nedaleké čapadlo Hollar oživí venkovní interaktivní výstava Fauna. Deset velkoformátových plakátů si budete moci prohlédnout pomocí aplikace rozšířené reality.

My se nejvíce těšíme na představení Acqua Alta. Pokud vás program zaujal a chcete se dozvědět více, navštivte web Národního divadla.

Zdroj: Laterna magika archiv

„Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem.“ Tento citát z díla italského romanopisce, esejisty, filozofa a sémiotika mezinárodního měřítka Umberta Eca si organizátoři vybrali za motto pro nadcházející 27. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha. Slova významného autora zároveň vyjadřují dlouhodobé poslání akce. Pomyslnou literární kotvu ve stále nejisté době najdou návštěvníci od 9. do 12. června opět na Výstavišti Praha. Jako čestného hosta festival letos představí rodnou zemi Umberta Eca – Itálii. Prostor dá opět Literatuře jako hlasu svobody, známým českým a světovým autorům i programu zaměřenému na získávání malých čtenářů.

„Abychom učinili citátu slavného spisovatele zadost, věnujeme tento ročník všem, kteří žijí pro knihy, ať jsou to autoři, překladatelé, nakladatelé, knihkupci, knihovníci či mnozí další. Protože žijeme pro knihy. A žijeme pro ty, kteří žijí pro knihy,“ říká dramaturg Světa knihy Praha Guillaume Basset.

To, že se Itálie stala čestným hostem zrovna v tomto roce, není náhodou. Italský kulturní institut v Praze totiž slaví 100. výročí svého založení – je tak nejstarším ze všech současných 83 italských kulturních institutů na světě. Spolu s Itálií zároveň budeme moci oslavit i nedožité devadesátiny Umberta Eca nebo rovné století od narození kontroverzního filmaře a spisovatele Piera Paola Pasoliniho.

Italský program se zaměří především na současné autory, jejichž knihy vyšly v českém překladu v posledních letech. „Itálie je zemí velikánů světové literatury, jako jsou Ovidius, Dante, Niccolò Machiavelli, Curzio Malaparte či Umberto Eco. A takovou kolébkou zůstává i dnes. Rozmanitost a bohatství italské literární tvorby je vynikajícím příkladem světově proslulé literatury,“ upozorňuje Guillaume Basset.

Své čtenářsky strhující a kritiky ceněné příběhy osobně představí například vypravěčky Donatella Di Pietrantonio a Viola Ardone. K výkvětu současných romanopisců patří i Claudia Durastanti, Stefania Auci, Gianfranco Calligarich a Francesca Melandri. Za literaturu faktu promluví renomovaný psychoanalytik Luigi Zoja. Fanoušky thrillerů potěší Donato Carrisi. Pozornost si zaslouží rovněž poezie a příběhy pro děti a mládež. Svět knihy Praha také představí dva nové překlady děl Itala Calvina nebo první překlad tvorby Elsy Morante, manželky spisovatele Alberta Moravii.

Ačkoliv celý program není ještě zveřejněn, předpokládáme, že bude nabitý a návštěvníci se budou moci těšit i na své oblíbené české autory a jejich knižní novinky – které si budou moci případně pořídit za akční ceny. Nejmenší návštěvníci se na festivalu zabaví divadlem a nejrůznějšími dílnami, ale i pořady s naučnou tematikou.

I přes komplikace způsobené pandemickou situací se loňský ročník knižního veletrhu a festivalu uskutečnil v klasickém formátu. Zavítalo na něj 34 tisíc lidí, aby se seznámili s nabídkou 288 vystavovatelů a účastnili se 481 programů, které zahrnovaly např. setkání s nigerijskou spisovatelkou a aktivistkou Chimamandou Ngozi Adichie nebo autorem románu Atlas mraků a spoluautorem scénáře Matrix Resurrections Davidem Mitchellem.

Od letošního ročníku organizátoři očekávají dosud nejvyšší návštěvnost a překonání čísel z roku 2019 (51 000 návštěvníků a 461 vystavovatelů). Přizpůsobují tomu kvalitu i rozsah programu a expozic. „Knihy hrají důležitou roli v každé etapě života. Náš festivalový program je proto uzpůsoben jak těm nejmenším, tak těm nejstarším. Tento rok chceme veletrh a festival návštěvníkům představit i pomocí známých bookstagramerů a nabídnout jim zajímavý digitální obsah. Zároveň se chceme zaměřit na mezinárodní literaturu, aby se veletrh stal vhodným i pro zahraniční vystavovatele,“ komentuje ředitel Světa knihy Radovan Auer.

Jako odpověď na ruskou agresi na Ukrajině letošní ročník festivalu nedává prostor oficiální prezentaci Ruska, ale jen nezávislým kulturním organizacím či umělcům, které ctí hodnoty lidskosti, demokracie a svobody. Naopak Ukrajině nabízí expozici pro prezentaci její literární a kulturní scény a tradice zcela bezplatně.

Z důvodu rekonstrukce Průmyslového paláce návštěvníci zažijí Svět knihy sice opět na holešovickém Výstavišti, ale v nových prostorách. „Budou do areálu vcházet branou pod Maroldovým panoramatem. Zde vznikne nová piazzetta, srdce celé akce. Vlevo na tzv. Bruselské cestě vyroste dlouhá hala a dále se návštěvník bude moci vydat do Křižíkových pavilonů. Programové sály budou především ve stanech, které tak ještě více ‚zabydlí‘ areál. Celý koncept je připraven tak, aby fungoval v případě chladného a deštivého počasí i v případě spíše očekávatelného počasí letního,“ popisuje Radovan Auer.

Zdroj: Svět knihy

Originální a u nás jedinečný formát impro talk show staví hosta do nečekaných a hravých situací, v jakých ho jinde neuvidíte. Rozhovor se střídavě mění v improvizovanou scénku, historku nebo píseň v podání moderátora Nikoly Orozoviče a dalších členů skupiny Just!Impro.

V neděli 20. března v show účinkovali Martin Vasquez, Lukáš Venclík a hudebník Václav Tobrman. Na pódium klubu Malostranská beseda tentokrát směřovaly kroky Ladislava Zibury. Pokud tohoto cestovatele a autora pěti knih znáte, víte, že oplývá humorem a na cestách se dostává do všemožných nečekaných situací. „Když člověk při cestování plánuje, moc se mu věci nedaří a je potom nešťastný. Obecně mám improvizaci rád, je zemitá, lidská, vybočujete s ní ze šedi běžných dní,“ řekl Ladislav.

Nebylo tedy velkým překvapením, že si svou účast v show velmi užil. „Málokdy dělám něco, čím úplně vykračuju z toho, čemu se věnuju normálně. Už jsem byl hostem v několika talk show, ale moc mě nebaví mluvit o sobě, o věcech, které znám. Improvizační divadlo pro mě bylo něčím novým a i pro mě jako hosta byla show zážitkem. Jsem nadšený. Překvapilo mě, jak moc super to bylo, kluci jsou skvělí,“ vyjádřil se k představení. „Kdyby mě Nikola pozval podruhé, s radostí přijdu znovu. A budu chodit i jako divák. Mám moc rád kolektivní smích, je to neuvěřitelně hezká emoce.“

Autor konceptu Nikola Orozovič byl po výstupu také nadšený. „Moc mile mě překvapilo, jak se Ladislav zapojil. Na jevišti to skvěle zvládal.“ Formát impro talk show začal pravidelně uskutečňovat pod názvem 321jedem! od ledna 2017 nejdříve v divadle Royal a později v Malostranské besedě. Improvizaci se věnuje ale už od roku 2004.

„Nenarazil jsem na nikoho, s kým by byla improvizace problém,“ odpověděl na dotaz, zda se některý z hostů cítil při show nekomfortně. „Nikdo vyloženě nervózní nebyl, i proto, že témata a scénky máme vytvořené tak, abychom hostovi vytvořili bezpečné a příjemné prostředí. Ani u diváka nechceme vyvolat dojem, že host improvizovat neumí, ale že je v tom naopak skvělý – i kdyby měl říct jen jedno slovo.“

Mezi hosty se objevili například herečky Eva Holubová (na kterou se v budoucnu můžete těšit podruhé), Iva Janžurová, Ivana Chýlková, herci Karel Heřmánek, Karel Zima, režisér Jiří Havelka, zpěvačka Eva Burešová, kouzelníci Ondřej Pšenička a Richard Nedvěd, kardiochirurg Petr Neužil, cestovatel Dan Přibáň, reportér Miroslav Karas či herec a režisér Jiří Mádl. „Snažím se vybírat hosty, kteří jsou pro mě zajímaví, abych si s nimi měl o čem povídat,“ vysvětluje Nikola. „Když jsem před pěti lety začínal, zval jsem hlavně své známé, jak už z osobního, tak profesního života. Na seznamu mám mix celebrit, ale i osobností ze zajímavých oborů – např. příště (25. 4.) přijde zástupce ředitele pankrácké věznice Pavel Kalabza. Nechci hosty vybírat jen podle toho, zda mají potenciál přitáhnout lidi. Mým úplným cílem je, aby diváci předem vůbec nevěděli, koho jsme si pozvali, a přišli čistě jen kvůli tomu, že můžou očekávat zajímavý rozhovor doprovozený improvizacemi, které jsou vždy nové a můžou pobavit i v případě, že diváka nebude tolik zajímat odvětví, ve kterém se daný host pohybuje.“

Na impro talk show jsem zavítala poprvé a jako divák jsem si ji opravdu užila. Dlouho jsem se tak nenasmála – obzvlášť v aktuální době štědrá porce zábavy a atmosféra při představení přišly vhod a napomohly k tomu, aby se člověk uvolnil. Show je postavená na kouzlu okamžiku, netušíte, co přijde, jaká témata se budou s hostem probírat, a o to víc se bavíte. Střídání diskusních úseků s akčnějšími improvizačními scénkami přispívají k udržení pozornosti – ne, že by to snad byla nuda… Velmi pozitivně oceňuji výkony všech účinkujících a určitě můžu říct, že jsem na 321jedem! nebyla naposled.

Veškerý zisk z nedělního představení putoval na konto Člověka v tísni na podporu Ukrajiny.

Zdroj: 321jedem!