Jak se jí Lady MacBeth hraje? Kdo je jejím vzorem? Co dělá ve volném čase? Nejen na to nám odpověděla nad sklenkou pití v kavárně Švandova divadla.

V nové inscenaci hrajete Lady MacBeth, jak byste ji popsala?

Je to žena, která byla postavena před hotovou věc, byla provdána, aniž by se ji někdo ptal, jestli to takto chce. Hledá vlastně své místo, protože se cítí osamělá a nemilovaná. Podle některých má to, po čem jiné ženy touží. Ona však není šťastná. V momentě, kdy potká, podle ní, pravou lásku, podlehne ji a chce si své štěstí udržet, proto jedná tak, jak jedná. Jedná ze zoufalství. Vše, co udělá je ze zoufalství, ze strachu. Jde proto až za hranice jakéhosi normálního jednání.

Jedná se o adaptaci známé knihy od Nikolaje Leskova. V čem se hra od knihy liší?

Režisér David Jařab se snažil držet původního předlohy, co nejvíce to šlo, proto jsou ve hře minimální úpravy. Co je jiné je konec představení, který ale nechci prozrazovat, na ten se diváci musí přijít podívat sami. (usmívá se)

Kde jste pro roli brala inspiraci?

Spíše než braní inspirace jsem se snažila postavu pochopit v jednotlivých částech jejího života. Rozdělila jsem si je na tři hlavní úseky. První je naivní děvče. Děvče, které prahne po manželství, po vzdělání, po štěstí. Druhé období je pak zamilovaná, vyspělá žena. Třetí fází pak zoufalá žena s destruktivními myšlenkami, sahající čím dál častěji po alkoholu, žijící v bezmoci. Každou tuto část jejího života jsem se snažila pochopit, uchopit a vžít se do ní pomocí mluvy, gest, mimiky.

Pokud byste byla v její situaci, udělala byste to samé? (Čtenářům můžeme prozradit, že hlavní hrdinka spáchá jeden z nejhorších zločinů)

Doufám, že ne. Nechci postavu Lady MacBeth nějak obhajovat, ale v určitých ohledec jí svým způsobem rozumím. Chápu její touhu po životě, po určité svobodě. Ona představuje vlastně tzv. „Zelenou vdovu”, ženu, která má dům, peníze, drahé věci, ale nemá svobodu. Je ženou bohatého muže, ale bez něj nemůže vlastně nic, bez není vlastně nic. Okolí si myslí, že přece musí být šťastná, protože má všechno, ale ve skutečnosti je nešťastná, protože nikam nepatří.

Kdy došlo k tomu, že jste se rozhodla stát se herečkou?

Já myslím, že ty tendence už jsem měla odmala. Bavilo mě být středem pozornosti, bavit lidi kolem sebe. Milovala jsem, když se kolem mě smáli a když se vlastně smáli díky mě. To mě úplně zaplavily endorfiny a pocit štěstí.

Co na vaše rozhodnutí stát se herečkou řekla rodina?

Moje rodina, ačkoliv z ní nikdo nepracuje v kultuře, jenom babička byla herečka v ochotnickém divadle, mě vždycky podporovala v tom, co jsem chtěla dělat. Nestalo se, že by mě od něčeho odrazovali, tím pádem ani od herectví. Samozřejmě že mi k tomu řekli svůj názor, že se třeba i báli, abych nebyla zklamaná, aby mě to uživilo. Nikdy mě ale od toho neodrazovali a myslím, že teď jsou na mě hrdí. 

Máte nějaký vzor?

Pro mě jsou vzorem moji rodiče. Jsou to „obyčejní lidé” a přitom jsou tak výjimeční, už jen tím, jak se chovají k sobě, ke mně, k sestře i ke svým přátelům, kolegům. Jsem vděčná za to, jaký základ mi do života dali. Pak jsou to mí herečtí kolegové paní Marie Spurná a pan Jiří Ornest, za jejich úctu, velkorysost, pokoru, talent. A pak je to ještě Tomáš Šebek- chirurg a účastník na misích Lékařů bez hranic, pro to, jaký to je profík a jak záslužnou práci dělá.

Máte nějakou vysněnou roli?

Vždycky jsem si přála zahrát postavu Maryši. No a vlastně Lady Macbeth je taková ruská Maryša, takže se mi to vlastně splnilo. Jinak spíš než vysněnou roli, mám sen potkávat se při různých projektech s dobrými lidmi, se kterými bude radost pracovat, kteří budou lidští, budou mít nadhled a vzájemně se pak budeme moci obohatit.

Odmítla byste nějakou roli?

To by záleželo na situaci. Vím, že jsou herečky, které by nešly například do nahoty. Ta mi nevadí, pokud usoudím, že se do dané situace hodí a není tam jen pro to, že je to teď trend. Vlastně jsem ale nedávno odmítla jednu reklamu na hubnoucí prostředek, protože bych tomu sama nevěřila.

Kromě toho, že hrajete, rovněž zpíváte ve skupině AloTrio? Zpěv je, jak jste sama řekla vaší neoddělitelnou součástí. Můžete nám toto uskupení více přiblížit?

Jedná se o kapelu hrající autorské písně dua Vlastimila Třešňáka a Jana Volného. Jsme v něm tři zpívající ženy- já, Martina Menšíková a Pavla Stránská, proto AloTrio. Název nám právě Vlasta Třešňák podle Olgy Havlové, slavná a velmi osobitá žena, které se říkalo Alotrie. Zaměřujeme se na jazz, blues, folk. Tak doufám, že si nás někdy přijdete poslechnout.

Krom hraní a zpěvu pořádáte v prosinci Natálčin bazárek. O co se jedná?

Jedná se o charitativní akci, kterou pořádám vždy na třetí adventní neděli ve Švandově divadle a výtěžek z ní jde Lékařům bez hranic. Funguje to tak, že moji kolegové, mí kamarádi i lidé zvenčí darují svoje oblečení, praktické věci, svoje výrobky nebo upečou třeba koláč, a to vše se v rámci bazárku potom prodává. Každý rok také na tuto akci vymýšlím představení, které se v tento den odehraje. Celý výtěžek, jak z prodeje, tak z představení, se pak ještě ten den večer předá právě lékařům bez hranic. Letos bude již 6. ročník, tak si to zapište do diáře.

Proč právě Lékaři bez hranic?

Protože jejich práce je velmi záslužná a nedoceněná.

Dočetla jsem se, že jste v dětství dělala sportovní gymnastiku, je tomu tak?

Ano, věnovala jsem se jí přes deset let. Tím, že jsem byla živé dítě, tak pro mě bylo ideální sportovat a člověka to naučí disciplíně.

Jak trávíte volný čas teď? Gymnastikou?

Gymnastikou už ne. Nyní chodím cvičit jógu a na box a začala jsem se také otužovat.  A mým velkým koníčkem je cestování. Ráda poznávám nová místa, památky a cizokrajnou kuchyni. Plus se ve svém volnu věnuji svému pejskovi Edovi.

Proč by naši čtenáři měli přijít na představení Lady MacBeth z Újezdu?

Přijďte, protože uvidíte poctivu, čistou činohru v pomalejším tempu. Poslechnete si živou hudbu a dozvíte, jak režisér inscenace David Jařab změnil konec 🙂

Zdroj: archiv Švandovo divadlo, archiv Klicperovo divadlo, archiv herečky Natálie Řehořové