Minimalistické oděvy na míru

Vybrat ten správný outfit může dát někdy zabrat. Zjednodušte si každodenní rozhodování a mějte připravený vždy kvalitní a zároveň stylový základ šatníku. Celoroční kolekce od návrháře Michaela Kováčika a zakázkového krejčovství GALARD vás nezklame při žádném stylingu. Kolekce propojující tradiční řemeslo s moderním přístupem návrháře zahrnuje dámské i pánské oděvy, které se vyznačují precizním zpracováním, prvotřídními materiály i nápaditými detaily.

Dokonale promyšlené do posledního detailu

Na mramorovém schodišti napříč osmi patry jsme viděli nadčasovou kolekci plnou moderních prvků. Dvanáct looků, složených z dokonale střižených košil s originálními límečky a vázačkami, skvěle padnoucích šatů a sukní až po obleky v trendy barvách, si bylo možné prohlédnout pěkně zblízka. Z jednotlivých kousků vytvoříte jednoduchý, a přitom originální ouftit nepodléhající trendům pro celoroční využití. Klienti si vybrané oděvy mohou nechat díky zakázkové výrobě přizpůsobit své postavě i materiálovým preferencím. Minimalistický a originální styling bude tedy vždy zaručen.  

Foto: Filip Kartous, Matyas Matlach, Stepan Vorobyev

SALONč4 – Čápkova 4, 602 00 Brno

Žádnému muži by neměla v šatníku chybět dokonale padnoucí bílá košile či kvalitní kožený opasek. SALONč4 vám poskytne výběr z desítek bílých látek, ze kterých si necháte ušít košili na míru. Ručně vyráběný kožený opasek z prvotřídní hověziny s pevnou decentní sponou je pak k dostání v několika šířkách a odstínech od černé po koňakovou. Vybrat si zde však můžete i další designové doplňky jako boty a tašky. Dámy zajisté ocení klasické košilové šaty či další bestseller, a to příjemný ledviňák, který krásně zahřeje. Vybrané kousky můžete zakoupit po předchozí domluvě přímo na adrese Čápkova 4 či zvolit dárkový voucher. Součástí balíčku s voucherem je Prosecco nebo Cava – jako dárek od SALONč4. Voucher lze vystavit na jakoukoliv částku, kterou lze čerpat postupně, a jeho platnost je neomezená.  Díky vám bude mít obdarovaný možnost objevit podmanivý svět šití na míru či si vybrat některý z designových doplňků.

Na stejné adrese šije také značka Bamwoo, kterou založily dvě kamarádky Tereza a Nikol. Elegantní spodní prádlo z kvalitních materiálů – bambusového vlákna a merino vlny – zajisté potěší každou ženu. Vše je vyrobeno lokálně, za férových podmínek a v potřebném množství. Udržitelnost je totiž pro tuto značku klíčová. Bambusová viskóza a merino vlna jsou materiály s antibakteriálními vlastnostmi, skvěle odvádí pot a na těle doslova hladí. Vybrat si můžete jak příjemná tanga, tak francouzské kalhotky či kalhotky z bambusové viskózy se středně vysokým pasem, které jsou na vnějších stranách nohaviček lemované elastickou krajkou. Skvělou volbou je i hebké, elegantní a svůdné kimono.

Alešbáry – Pellicova 628/5b, 602 00 Brno

Brněnskou módní značku alešbáry nemusíme našim čtenářům dlouze představovat. Na adrese Pellicova 5b však seženete nejen precizně ušité dámské oděvy, ale i drobné doplňky, které udělají pod stromečkem ohromnou radost. Nás zaujaly především třpytivé šperky ve tvaru vloček připomínající kouzelnou zimu i sváteční čas. Ozdobný klips oživí každou čepici, klopu saka či halenku, krásně vypadá i řetízek s jemným přívěskem ve tvaru vločky s nádechem svátečního třpytu. Bestsellerem jsou u alešbáry již tradičně jejich originální „hmyzí“ sponky. Pokud si nebudete vědět s výběrem rady, pak zvolte dárkové poukazy v hodnotě 500, 1000 či 5000 Kč.

Theó – Rybářská 13, 603 00 Brno 4. Patro (bývalá budova Favu)

Poslední adresou, která stojí za návštěvu je Rybářská 13, kde momentálně otevřela svůj showroom Andrea Lojkásková se svojí značkou Theó. Před návštěvou si vždy domluvte schůzku. Všechny kolekce Theó se vyznačují krejčovskou precizností. Modely často vznikají za pomoci nových inovativních postupů s důrazem na udržitelný a vědomý design. Nejnovější kolekce stávající z krásných bund a kabátů vznikla ze zbytkové vlny. Překrývající se vlákna vytvářejí odvážné i neočekávané kombinace připomínající ladění analogové televize. Každý kousek je naprostý originál, takže nikoho jiného nepotkáte ve stejném modelu. Skvělým dárkem jsou samozřejmě kožené opasky BOLD no.: 1, které krásně doladí outfit. Chybu rozhodně neuděláte ani s jedinečnou halenkou či košilí z příjemných materiálů. Domluvte si svoji návštěvu nebo kontaktujte přímo Andreu, ať máte dárek pod stromeček.

Foto: archiv značek

Vánoce plné třpytu a elegance

Co by to bylo za Vánoce bez ikonických šperků Pandora? Minimalistické šperky, ale i velice zdobné kousky, budou věčnou připomínkou svátečních chvil a vzájemné blízkosti. Hravé šperky ve tvaru mašliček dodají každému outfitu sváteční vibe. Překvapivě velice dobře vypadají tyto šperky i mohutně navrstvené, originálním kombinacím a extravaganci se meze nekladou. Elegantní zlaté šperky jsou pak vhodné pro každodenní nošení, outfitu dodají punc luxusu. A nesmíme zapomenout ani na ikonické přívěsky ve vánočním designu uchovávající jedinečné vzpomínky.

Vánoce plné stylu a barev

Darujete pestrobarevnou trendy kabelku či košík od Adolphinata třeba vaší kamarádce. Všechny háčkované kousky vznikají lokálně a jsou vyráběny ručně. Hermione bag potěší věčné pohodářky a milovnice originální designu. Tento kousek v barvě limoncella či marshmallow totiž krásně oživí každý pokoj a poslouží na deky či časopisy. Pro volné zimní večery zkrátka ideální. Stylovým kouskem, který naopak oživí šatník je skvělá crossbody s popruhem, tu ocení především cestovatelky na drobné nezbytnosti.

Pověste si na stromeček exkluzivní vánoční ozdobu od Decor by Glassor, která vznikla v rámci spolupráce s designérkou Lindou Procházkovou (LINDA PRO) a hotelem Almanac X Alcron Prague. Pro designérku je typická růžová mašle jako symbol ženskosti a hravosti. Vznikla tak ozdoba, která propojuje tradiční české sklářské řemeslo s moderním designem.

Vánoce plné relaxace a vůní

Nalaďte se na sváteční notu díky voňavým koupelovým produktům od LUSH. Koupelové bomby ve tvaru oblíbených vánočních postaviček ukrytých v krásné perníkové chaloupce jsou tím pravým pro relax ve vaně. Po vhození totiž ucítíte pohádkové sváteční vůně, které uvolní tělo i mysl. Originální dárková krabička, obsahující hned několik produktů do vany, sprchy i péči o tělo, zase poslouží i po svátcích pro ukládání nejrůznějších věcí.

Svátky máme spojeny s příjemnou vůní i relaxací u tlumeného světla svíček. Přeneste se do světa fantazie díky kolekci od španělské značky MAISON OLER obsahující ručně foukaný difuzér, prémiové esenciální oleje a designové svíčky. Primitive ART svíčku ze skla s povrchovou úpravou patiny po vyhoření využijete i jako květináč či vázu. Sojová svíčka s krbovým knotem v antracitové či pískové barvě propojuje kouzlo přírodních esencí s estetickým prožitkem. Vše k dostání u BIOBAY.

Sháníte krásnou osobitou vůni? Pak je Oraculum jasná volba, tady totiž vůni vnímají jako osobní záležitost a vytváří parfémy pro ty, kdo vědí, kým jsou. Například parfém Krucifist je manifestem odvahy a okouzlí vás ostrým akordem pepře, kouře z kadidla a temným pačuli s hřebíčkem. Hloubku zjemňuje sladký dotek tonka bobů.

Dalším dokonalým parfémem je La Petite Mort z dílny Pigmentarium stírající hranice mezi hudbou, uměním a vůní. Kreativním designérem této vůně je autor a zpěvák Adonxs. Do parfému se tak propsaly motivy úzce spojené se skladbou „Perfume“.

Foto: archiv značek

Aktuálně kapela QAI pracuje na novém albu, které plánuje vydat na jaře roku 2026. A jejich sny jsou stejně ambiciózní jako jejich hudba – touží například vystoupit na Colours of Ostrava nebo se objevit jako support kapely Parcels. My vám přinášíme velký exkluzivní rozhovor s třineckou kapelou, která má skvěle našlápnuto splnit si své sny.

Kdy skupina QAI vznikla?

Tomasz: Skupina QAI, dá se říct, vznikla už na podzim roku 2017. Tehdy jsme vydávali náš první singl a videoklip I’m Trying. Byli jsme tehdy jenom dva s Pavlem, bubeníkem.

Tome, kdy jste se dali dohromady?

Tomasz: Úplně naše první seznámení proběhlo během koncertu, kdy já jsem hrál ještě s kapelou Noemiracles jako kytarista. Pavel měl zrovna takové období, kdy se po dlouhé době s kapelami Charlie Straight a Lake Malawi jejich cesty rozešly, a tak hledal, kam se bude dál hudebně posouvat. Slyšel mě tehdy poprvé zpívat moji skladbu na tom koncertě a hned po vystoupení za mnou došel do zákulisí. Představil se mi a já jsem mu říkal, že ho samozřejmě znám, protože jsem jejich tvorbu poslouchal, a moc se mi líbila. Zeptal se mě, jestli nechceme společně něco zkusit. Tehdy šlo o to zkusit nahrát nějaké vokály do jeho songu. Já jsem samozřejmě souhlasil. Párkrát jsme se potkali, pokecali a začali jsme nahrávat. Já jsem ten jeho song dopsal, složil jsem k tomu zbytek textu, a vlastně dali jsme to dohromady, a takhle vznikl náš první singl. Pak trvalo ještě dost dlouho, než se dala dohromady celá kapela s Krystianem a Vlastou. To už byl rok 2022, kdy jsme zahráli vůbec první společný koncert v plné sestavě. My jsme v roce 2021 vydali naše první EP-čko Fastgoing. V době, kdy jsme ho vydávali, jsme se s Vlastou a s Krystianem, už otrkávali. Naplánovali jsme si křest té desky a první společný koncert jsme odehráli na jaře roku 2022, i když to bylo období těžkého covidu.

Jak vznikl název kapely?

Tomasz: Název QAI byl převzat z našeho slezského nářečí „Po naszymu“ a znamená to kam, nebo kde. Pamatuju si, jak jsme ho s Pavlem vymýšleli v kanceláři a hledali jsme něco krátkého a úderného, ale zároveň něco, co by i nějakým způsobem vyjadřovalo naši identitu nebo původ. Také máme rádi spíše otevřené otázky než dané odpovědi. Takže „Kaj“ (QAI) je taková otevřená otázka, což se často promítá i do naší tvorby.

Videoklip I’m Trying se kterým kapela QAI odstartovala svou hudební kariéru

Řadíte se mezi indie-popové kapely. Byl to záměr už od začátku, nebo se váš styl formoval postupně?

Tomasz: My to teď v tomto období možná nazýváme indie popem, ale jsou tam fakt různé prvky, protože každý z nás si v tom hudebním životě prošel různými styly. Třeba takový Krystian hrál i dost tvrdý metal. Kluci Vlasta a Pavel zase jsou jazzmani, a já jsem poslouchal od dětství rock, klasický rock, pak jsem přešel taky na metal a pak zase na pop. Takže ono se to všechno promítá do té naší hudby. My vnímáme žánr jako takovou nutnou škatulku, do které se kapely musí zařazovat pro účely promotérů a posluchačů. My bychom se tímto neradi dali do nějaké jednosměrky a pro nás určitě ten žánr má vývoj v čase. Na prvním EP-čku zazněly mimo ten pojem indie popu určitě prvky nějakého lo-fi, byly tam i elektronické prvky, byly tam i skladby, které byly víc jako singer-songwriter. Náš žánr se dá taky specifikovat jako indie rock, obecný pop, nebo třeba alt-pop. To jisté je, že máme rádi putovat napříč žánry.

Co vás při hraní nejvíc inspiruje?

Tomasz: Mou největší inspirací je můj osobní život. Nedokážu psát texty, které by nebyly se mnou nějak spjaté. Často jsou to životní otázky, nebo osobní zkušenosti, nebo zpracovávám moje emoce, pocity, zážitky, moje daily struggles—každodenní, nebo i celoživotní problémy. Pro mě je hudba v podstatě terapie, vždycky se musím z toho vypsat, a to je vlastně moje největší inspirace. Ono se to pak píše samo. Když se nad něčím zamýšlím a potřebuji něco vyřešit, tak si to vyřeším skrze song. Co mě ale vždycky inspiruje, je určitě, když si zrovna poslechnu nějaké nové album mého oblíbeného interpreta. Má to pak vždy vliv na to další směřování a psaní.

Píšete si své texty sami? O čem nejčastěji vyprávějí?

Tomasz: Když jsem začal psát, automaticky jsem do toho promítal vždycky nějakou naději, že jsem chtěl, ať ty songy jsou hlubší a ať mají nějakou message. Vždycky dodají tomu posluchači i mně samotnému takovou sílu a naději na to, že může být líp, nebo že život má smysl. Ale s postupem času jsem v osobním životě začal psát texty o tom, jaký život je, a rád bych, kdyby se část posluchačů s tím ztotožnila a třeba jim to pomohlo na té životní cestě. Když tam zrovna v tom songu je nějaká hlubší message, tak ať jim to dodá tu zmiňovanou naději. Když je tam popsán nějaký problém nebo konflikt, ať už vnitřní nebo s nějakým člověkem, tak je fajn, když se člověk při poslechu ztotožní s tím textem a může se mu ulevit, nebo si řekne, že není sám, kdo tohle řeší. Ale aby to nebylo jen takové nostalgicko-sentimentální-melancholické, tak samozřejmě mám rád i tu druhou stranu. Pořád je tam takový vnitřní konflikt, kdy já chci hrát energické, živé songy, ale pak to vždycky sklouzne k tomu, že ta message je možná povrchnější. To se teď víc učím mít z toho i tu radost a neřešit jenom ty „depky.“

Co by podle vás měly písně publiku přinášet?

Tomasz: Byl bych strašně rád, kdybychom dokázali předat těm lidem, tomu publiku, tu autentickou energii a takové to neřešení a „Tady a teď.“

„Užívej si ten moment a žij ten život.“ Snažím se to i reflektovat do nových skladeb.

Doing My Best – videoklip z 360° koncertu v Třinci. (19.9.2025)

Pocházíte z česko-polského příhraničí. Vidíte v tom výhodu i pro případné působení na polské hudební scéně?

Krystian: Myslím, že do jisté míry to výhoda je. Člověk tak nějak víc vnímá tu zemi skrze ten jazyk, reflektuje možná víc, co se tam děje, je mu bližší i to hudební dění nebo ta scéna, i tím, jak tu žijeme blízko, i tím, že tam má člověk nějaké přátele. I ta kultura mu je možná bližší. Ale i tak si myslím, že to bude nejvíc o kontaktech, a že ta práce na tom se někam dostat i tam na té hudební scéně je na tom stejně. Že to dá vydat stejné úsilí někam to dopracovat.

Plánujete se víc zaměřit na polské publikum?

Tomasz: Určitě ano. V Polsku jsme už několikrát hráli, například jsme vystoupili ve Varšavě, v místní knihovně Big Book Cafe v rámci jejich festivalu. A místní publikum nás přijalo velice pozitivně, takže doufám, že i v budoucnu zahrajeme na dalších zajímavých místech a třeba si tam vytvoříme naši fanouškovskou základnu.

Vlasta: Je pravda, že v poslední době za námi jde lepší feedback přímo z Polska, co se týče naší muziky. Nevím, asi jsou tam lidé více otevření anglicky mluvícím kapelám. Mám pocit, že v Česku funguje spíš ta čeština a je to víc takový zažitý model. Takže jsme díky té angličtině otevření světu. Nebránili bychom se třeba i nějakému supportu nebo nějakým možnostem zahrát i nějaký koncert třeba v zahraničí, nevím, třeba v Německu, ve Francii. Byli bychom určitě moc rádi, kdyby se něco takového povedlo. A taky vůbec nevylučujeme to, že třeba do budoucna bude Polsko země, ve které budeme koncertovat i více než v Česku. Protože třeba z hlediska rozhovorů v rádiích nebo vystupování v televizi, tak v Polsku už jsme to zažili, ale v Česku ještě ne. Takže jsou tam lidé asi víc otevření naší muzice. Nebráníme se ani do budoucna udělat i nějakou písničku třeba v polštině.

Zatím máte všechny písničky v angličtině, je to tak?

Tomasz: Ano, všechny skladby píšu v angličtině. Vždycky říkám, že je to proto, protože jsem se nejvíce naposlouchal anglické hudby, ať už z britské, nebo americké scény. A píše se mi to přirozeně, je to i pro mě zpěvnější. Na českém trhu všichni rádi, abychom psali i česky, protože ten posluchač se s tím pak lépe ztotožní. Ale já bych rád, aby ten moment nastal přirozeně. Měl jsem nějaké pokusy, i polské, i české, ale většinou to skončilo v šuplíku. Takže nechávám tomu přirozený vývoj a uvidíme. Třeba se to jednou prolomí.

Co považujete zatím za svůj největší úspěch?

Pavel: Jedním z velkých úspěchů je to, že děláme hudbu, co nás opravdu baví, a že si třeba i naše písničky poslechne někdo za hranicemi České republiky.

Loni jste spolupracovali s kapelou Mirai a otevírali jste pódium na jejich letním festivalu. Jste s nimi stále v kontaktu? Spolupracujete i s dalšími kapelami?

Krystian: Jelikož jsem v Mirai působil asi tři roky na začátku jejich kariéry, tak jsem s nimi nějak průběžně v kontaktu. Jinak pravidelně spolupracuji se slovenskou zpěvačkou Kristinou, kapelou Brouci, Noemiracles, s projektem Worship.ko a taky nahrávám studiově pro mnoho dalších umělců.

Vlasta: S kapelou Mirai jsme určitě v kontaktu, ať už třeba z nějakých našich předchozích projektů, kde jsme se potkávali třeba v backstage na nějakých festivalech. Poprosili jsme je o napsání feedbacku na náš koncert nebo naši muziku, a kluci nám taky napsali, takže ten kontakt pořád trvá. Jsme také v kontaktu s Lake Malawi, je to díky tomu, že Pavel tam hrál. Kluky známe taky už delší čas, chodíme na jejich koncerty, oni chodí na naše koncerty. Hráli jsme společně nějaké koncerty, takže tam je to hodně otevřené a bavíme se už na kamarádské bázi. Je to spíš už taková komunita. Z jiných světů jsme teď komunikovali třeba s kapelou LEISURE. Natočili jsme jejich cover, tak jsme jim napsali, tak jako z legrace, jestli bychom nemohli hrát jako předkapela na jejich turné. Ozvali se nám, ale nakonec to nevyšlo. I za to jsme rádi, za takovou zpětnou vazbu, že se jim to vlastně líbilo a že se nám vůbec ozvala taková velká kapela.

S kým byste si do budoucna rádi zahráli, nebo vytvořili společný projekt?

Tomasz: Třeba zahrát si support před kapelou Parcels by byl totální sen.

Momentálně pracujete na novém albu s polským producentem Leskim. Kdy ho plánujete vydat?

Tomasz: Rádi bychom vydali album na jaře roku 2026. Přesný termín nespecifikujeme. My jsme už vydání alba odložili po několikrát, protože ten hudební trh se tak rychle mění. Řekli jsme si s klukama: pojďme prvně vybudovat pořádnou fanouškovskou základnu, ať si to pak má kdo poslechnout. Takže momentálně aktivně pracujeme na tom, abychom hlavně skrze sociální sítě a obsah dostali tu naši tvorbu mezi více lidí.

Kolik koncertů vás teď čeká a kde vás fanoušci mohou v nejbližší době vidět?

Tomasz: Momentálně se maximálně soustředíme na dotažení alba, takže neplánujeme koncerty do konce roku. Co se dá určitě očekávat, je koncertní šňůra k premiéře alba a budou i nějaké křty. Ještě než se toto stane, si myslím, že určitě zorganizujeme pár spontánních koncertů spíše lokálně na Třinecku a Ostravsku, rýsujou se tam nějaké kluby v Ostravě.

Jaký hudební sen byste si chtěli splnit v nejbližší době?

Tomasz: Já se budu držet při zemi, protože poslední dobou vnímám kouzlo a krásu malých věcí. Rád bych, kdybychom odehráli právě tu koncertní šňůru s novým albem na místech, kde na nás dojdou lidi, kteří si to s námi fakt užijou a budou ty songy znát. To si myslím, že by bylo super a krásné, a nemusí tam být desetitisíce, ale stačí, když tam bude plný klub nadšenců a užijou si to společně s námi.

Krystian: Nevím, jestli mám hudební cíl v podobě nějakého koncertu. Spíš cílem je dělat věci, co jsou fajn, se kterými jsem spokojený, odvést dobrou práci a zahrát na koncertě pro lidi, které to baví.

Vlasta: Já bych si třeba přál, abychom jako kapela zahráli v nejbližší době třeba na festivalu Colours of Ostrava. To by bylo super.

Pavel: Přál bych si, aby nám přibývalo více koncertů a abychom se časem mohli věnovat hudební kariéře naplno.

Kapela QAI z Třince aktuálně pracuje na nové desce, na kterou se fanoušci mohou těšit už na jaře 2026. Na světě jsou už singly Expectations, Chill a Don’t Be Mad, které naznačují směr chystaného alba. A tím to nekončí — už v prosinci QAI vypustí nový singl. Jaký? Nechte se překvapit! @qaimusic

• Instagram
• YouTube
• Spotify

Zdroj: Kapela QAI

Osobní zpověď

Vyšla vám nová kniha, zároveň do kin vstoupil film podle vaší prvotiny Stvůra… Jak se vám teď daří? 

Bude to znít jako klišé, ale troufám si tvrdit, že momentálně prožívám nejhezčí období svého života. Zároveň je to pro mě trochu stresující, protože je to vůbec poprvé, kdy se mi daří opravdu ve všech aspektech života, a já zjišťuji, že v tom „hezkém“ a „klidu“ neumím úplně fungovat. 

Jsem vnitřně nastavená na katastrofy. Celý život jsem žila v bojových podmínkách a nic jiného jsem neznala. Nikdy se mi nic moc pěkného nedělo a pokaždé, když se na mě usmálo štěstí, se na úkor toho něco pokazilo. A já se teď pořád podvědomě hrozím: „Čím se tyhle moje úspěchy vykompenzují? Co mi místo toho život vezme?“ Sžívám se se svým novým životem a učím se si to pěkné jednoduše užívat.

Kniha Moje malá bulimie vyšla po sérii detektivek. Co vás přimělo sdílet svou osobní zkušenost právě teď? 

Definitivní rozhodnutí přišlo po narození třetího dítěte. Napadlo mě, že by bylo fajn se z toho vypsat. To bylo ke konci roku 2021, kdy už vyšla i má prvotina. Na jaře 2022 jsem začala psát Bulimii.  Nepsala jsem ji tehdy s úmyslem ji vydat – spíš jsem chtěla zjistit, co to se mnou udělá, jak se budu cítit. A i když to původně nebylo terapeutické psaní, nakonec mi to hodně pomohlo. 

Než jsem se ale rozhodla pro vydání, musela jsem si v sobě určité věci srovnat. Pochybovala jsem, zda je to správné rozhodnutí. Bála jsem se, co na to jednou řeknou moje děti – aby se jim spolužáci nesmáli. Časem mi ale došlo, že právě kvůli nim bych to vydat měla. Aby viděli, že je lidské chybovat, a že je důležité mluvit i o věcech, které se neposlouchají snadno. Dnes se nebojím, že se za mě budou stydět. Naopak vím, že na mě budou jednou pyšné. Když jim půjdu příkladem a ony zároveň uvidí, že máma taky není dokonalá, třeba se mi jednou zvládnou snáz svěřovat se svými trápeními.

Jak jste se cítila, když jste rukopis odevzdávala – přišla spíš úleva, nebo obava z reakcí čtenářů?

Jednoznačně úleva. Reakce čtenářů teď neřeším. Stojím si za každým slovem, které jsem do knihy napsala. Jde o můj život, nehodlám se za to stydět ani se bát o tom mluvit. Myslím, že každý člověk si nese něco těžkého. A mluvit o tom není projevem slabosti, ale síly. Kdyby se to naše společnost naučila a nejednala tolik na základě předsudků, svět by byl mnohem hezčí místo.

Chaos vpitý do papíru 

V knize zmiňujete, že jste si nějakou dobu psala „hubnoucí deník“. Měla jste i jiné zápisky, z nichž jste mohla pro knihu čerpat? 

Ne, kniha vznikla až na základě mého pohledu na celou věc s odstupem času. A myslím, že je to tak lepší. Tehdy byl v mojí hlavě jeden velký chaos – kdybych se pokusila psát dřív, asi by to nedávalo smysl. Potřebovala jsem pochopit vzorce, podle nichž jsem fungovala, a teprve pak jsem o nich mohla psát.

Text knihy doprovázejí ilustrace Markéty Šafárikové. Jak spolupráce vznikla a proč jste se rozhodla text doplnit zrovna takovými obrázky? 

Tenhle skvělý nápad vzešel z hlavy mojí redaktorky. Já asi do jisté míry měla problém objektivně posoudit, co k té knize sedí. Třeba u detektivek jsem vždycky do tvorby obálek velmi aktivně zapojená, ale v tomhle případě, kdy se mě to osobně dotýká, jsem moc nevěděla, jak to uchopit, ačkoli jindy u svých krimi jsem pokaždé měla hned jasno. Když se teď dívám na jednotlivé obrázky a na to, jak jsou rozmazané, myslím, že se to moc povedlo, protože takhle nějak vypadal ten chaos uvnitř mojí hlavy. V době vypuknutí nemoci jsem nějak takhle vnímala svět kolem sebe – jako zvláštně rozpitý. Hodně věcí z té doby mi splývá tak, že jsem je nakonec ani nemohla do knihy dát. Byla spousta dní, ze kterých jsem si prakticky nepamatovala nic jiného než zvracení.

Odpuštění a lhostejnost 

Popisujete velmi toxické rodinné prostředí – hádky, alkohol, dluhy, násilí. Cítíte dnes k rodičům i určitou míru lásky nebo pochopení, nebo převažuje spíše bolest či jiné nepříjemné emoce? 

Mámě dokážu odpustit, dovedu ji pochopit a vcítit se do ní, do toho jakou frustraci musela tehdy cítit a jak byla nešťastná. Naopak otcovo chování, jakkoli jsem si ho jako malá holka dlouho snažila sama před sebou ospravedlňovat, považuji dnes za neomluvitelné. Z pozice rodiče ho vnímám jako extrémní selhání, jako něco, co nemůže nikdy odčinit. Ne, že by se o to někdy snažil… 

Dnes, když jsem sama máma, o to víc nechápu, co se mu honilo hlavou. Nechápu na něm nic a ani nechci. Je dobře, že mentálně jsem úplně někde jinde. Už několik let k němu ale necítím zášť ani nic podobně negativního. Potvrzuji, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Jsem ráda, že v mém životě není a doufám, že to tak zůstane. Když se dnes kouknu na fotky z dětství, na kterých je, nic to se mnou nedělá – není tam radost, smutek, lítost, vztek… prostě nic. 

Mluvili jste někdy o dětství spolu s bratrem? 

Vlastně ne. Umíme o tom mluvit s nadhledem a často se i smějeme věcem, které by většinu lidí šokovaly. Asi je to náš způsob, jak se s tím vypořádat – humor jako obranný mechanismus. Ale kdybychom se o tom měli bavit vážně a jít víc do hloubky, to by asi nešlo. A myslím, že ani jeden z nás to nechce. Já osobně jsem s tím vším smířená a svým způsobem jsem ráda, že jsem to neměla lehké, protože ve finále mi to dětství mnohem víc dalo, než vzalo. Otevírat zahojené rány nemá smysl. Pro mě ta kapitola skončila sepsáním Mojí malé bulimie. Jakmile jsem to ze sebe všechno vysypala na papír, ulevilo se mi. Dokonce se mi i na některé situace povedlo úspěšně zapomenout. 

Síla v samotě

V dětství a dospívání jste se cítila hodně osaměle. Dokonce jste si vytvořila imaginární kamarádku. Později se vaší věrnou společnicí stala nemoc. Změnil se od té doby nějak váš postoj k samotě?

Nakonec se to úplně otočilo a dnes bývám ráda jen sama se sebou. Postupem času jsem se naučila samotu vnímat jako něco pozitivního a dnes je mi v ní dobře, často mnohem líp než s některými lidmi. To známe asi všichni. Jestli mě osamění, potažmo bulimie, něco naučily, tak to, že si dovedu poradit i v nepříznivých situacích a dnes vím, že se na sebe můžu spolehnout, i kdyby se dělo nevím co. Dokážu se postavit za sebe i své blízké. Vnitřní sílu, kterou jsem v sobě objevila, už mi nikdo nevezme.

Upřímně ve mně zatrnulo, když jste relativně brzo nahlas řekla, že potřebujete pomoc psychologa. A rodiče to smetli ze stolu… Jakou roli terapie sehrála ve vašem uzdravení, pokud jste ji později absolvovala?

Žádnou terapii jsem nakonec neabsolvovala. Trochu to souvisí s tou samotou – mně vlastně nezbylo nic jiného, než být sama sobě podporou, kamarádkou a nakonec i psychologem. S věkem jsem se naučila se svými emocemi velmi dobře pracovat. Nevím, jaké by to bylo, kdyby se mi pomoci dostalo dříve, ale i v tomhle případě podle mě platí, že mě to ve finále jenom zocelilo. Ne nadarmo se říká, co tě nezabije, to tě posílí. 

Celý život jsem se vypořádávala s problémy a rodinnými dramaty, a když dnes žiju s manželem a dětmi v harmonii, často narážím na to, že takový život je pro mě neprozkoumané území a občas v tom plavu. Těžko se to vysvětluje. Jestli se někdy na terapii objednám, tak právě kvůli tomu, abych se teď pro změnu naučila užívat si normální život, ve kterém se toho zas až tolik neděje. Nebýt na sebe tak tvrdá, být k sobě laskavější.

Říkáte, že vám bulimie ve výsledku více dala, než vzala. Jak to myslíte? 

Troufám si tvrdit, že kdybych si nemocí neprošla, bylo by dnes všechno jinak. Nebyla bych dnes tam, kde jsem. Místo dětí bych měla možná vysokou, dělala bych jinou práci, k napsání knih by nejspíš nikdy nedošlo. A to nemluvím o tom, kam mě to posunulo mentálně – když kolikrát vidím lidi ve svém věku, kteří mnohdy nemají žádné hodnoty, vím, že bych jejich život nechtěla žít, i když byl dozajista snazší než ten můj. Neměnila bych. Všechno je přesně tak, jak mělo být. 

Zrození nového života 

Zlomovým momentem bylo první těhotenství. Jak vám mateřství změnilo pohled na tělo a vztah k jídlu? 

Já si příliš nevybavuji, co se mi honilo hlavou ve vztahu k mému tělu, ale pamatuju si, že jsem věděla, že stejně přiberu, a prostě jsem si ze dne na den povolila uzdu. A jedla jsem. V těhotenství jsem nabrala dvacet kilo a vůbec mi to nevadilo. Jídlo a všechny chutě, které jsem si do té doby dlouho odpírala nebo vyčítala, mi chyběly. Celé těhotenství jsem promlsala. Později už mě nikdy nenapadlo se přejíst a vyzvracet. Ani když mi po něčem bylo těžko. 

Zvracení jsem nenáviděla. To bylo vždycky na celém procesu nejhorší – přimět se dojít na záchod a nutit se k dávení, někdy mi trvalo i deset minut odhodlat se si strčit prsty do krku. Když jsem se rozhodla, že už to nikdy neudělám, ulevilo se mi. 

S otěhotněním se probudil ohromný pocit zodpovědnosti, který jsem do té doby vůči nikomu neměla. Nechtěla jsem miminko ohrozit. To byl ten nejzásadnější moment, kdy ten můj nulový pud sebezáchovy nejspíš nahradil pud mateřský. 

Máte tři děti. Jak si hlídáte, aby péče o rodinu v kombinací s prací a dalšími aktivitami pro vás nebyly příliš zahlcující? Co vás uklidňuje, čím si děláte radost? 

S tím mám popravdě řečeno problém. Je to ale určitě lepší, než když jsem s psaním začínala, tehdy jsem na sebe kladla velké nároky. Dnes, když mi práce nejde, si udělám kafe, zapnu film, nebo si napustím vanu a odpočinu si. Ke štěstí mi stačí maličkosti – to je to pozitivní na tom, když vyrůstáte v prostředí jako já, zjistíte, že většinu požitků, které dnešní svět nabízí, ke štěstí vůbec nepotřebujete. Vystačíte si s málem a víte, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. 

Mám jen pár zlozvyků, které ale beru jako svoji součást a nijak se s nimi nesnažím bojovat. Třeba jím hrozně rychle – to mi zůstalo z bulimie. Taky jím často ve stoje, při chůzi. A nedovedu se soustředit na nic moc jiného, dokud nesním úplně všechno, co si nachystám. Nenechávám zbytky, což je ale ve finále docela praktické (směje se).

Dříve jste také přehnaně cvičila. Jaký máte dnes postoj ke sportu? 

Já jsem nikdy nebyla nijak zvlášť sportovně založená, spíš umělecky – hrála jsem na klavír a zpívala. Dnes už se netrápím posilováním a podobně, dělám opravdu jen pohyb, který mě baví, tedy brusle – a taky jsem se přihlásila na pole dance. 

Sdílení a laskavost 

Co se dnes snažíte sobě, ale i svým dětem předávat, aby vás nesvazovaly tak silné pocity méněcennosti, viny či strachu z opuštění, jako znáte z minulosti? 

Toho je tolik, že by z toho byl článek na deset stran. Ale kdybych měla vypíchnout jednu věc, která je za mě v tomhle ohledu důležitá, je to jít dětem příkladem. Pokaždé, když chci, aby je nesvazovaly určité věci a strachy, vím, že musím začít u sebe a pomoct jim. Méněcennost ani vinu dnes už necítím. Strachy ano, těch mám pořád spoustu, ale už nic, s čím by se nedalo pracovat. Když se dnes dívám na svoje děti, vím, že žádné z nich ničím podobným netrpí, nemají nedostatek lásky, péče, naopak. Zatímco já byla ve věku svého nejstaršího hromádka neštěstí, jim očividně nic nechybí. Už to, po všem, čím jsem si prošla, považuji za ohromný úspěch, malé osobní vítězství, že se mi daří je vychovávat, aniž bych do toho pletla negativní vzorce z minulosti. 

Co byste vzkázala lidem, kteří se trápí kvůli vzhledu nebo přímo bojují s poruchou příjmu potravy? 

Po bitvě každý generál – já bych se nerada pasovala do takové role a rozdávala rady, když moje uzdravení ve finále měla na svědomí souhra náhodných okolností. Moc bych ale všem nemocným přála, aby se nebáli o tom mluvit, říct si o pomoc. A těm, co se jen trápí kvůli tomu, jak vypadají, aby se přestali porovnávat s okolím, vypnuli sociální sítě a začali se opravdu vědomě soustředit a věnovat hlavně sobě. To je podle mě klíč ke spokojenějšímu životu, ať už se trápíte čímkoli. Dnešní doba je náročná a sebelásce příliš nenahrává. Ze zkušenosti ale vím, že když se zastavíte a dopřejete si trochu laskavosti vůči sobě, dělá to zázraky. 

A co byste řekla těm, kteří tvrdí, že „tohle se jim nikdy stát nemůže“? 

Přála bych jim, aby se jednou za taková slova netloukly do hlavy stejně jako nakonec já.

Poslední desetiletí prožívala většina mladých svůj život spíše skrze obrazovky a sociální sítě. Na tradiční věci, které se používaly před nástupem moderních technologií, se dívali spíše s pohrdáním. To se ale začíná obracet – retro už není jen módním trendem, stává se životním stylem.

Znaky návratu

Jedním z prvních znaků znovuobjevování starých médií je popularita vinylových desek a gramofonů, která trvá už několik let. Téměř každý interpret napříč zeměmi i žánry dnes nabízí své album na vinylu, zatímco CD upadla téměř v zapomnění. Gramofony tak v domácnostech často nahrazují moderní reproduktory, protože mileniálové, generace Z i generace Alfa objevují, že kvalitní zvuk vinylu je nenahraditelný. Bezdrátová sluchátka se nahrazují drátovými, místo sdílených cloudových alb se vrací foto-deníky a scrapbooky.

Obrovským trendem roku 2025, který jasně naznačil, že vrchol sociálních sítí je za námi, je návrat kompaktních digitálních fotoaparátů. Ty dnes nosí mladí lidé denně v kabelkách, aby své zážitky zachytili právě jimi, nikoliv chytrým telefonem. Ukazuje se tak, že ne vše – a už vůbec ne hned po vyfocení – musí být zveřejněno na sociálních sítích. Fotografie znovu získávají svou hlavní funkci: stát se osobní vzpomínkou pro daného člověka a jeho blízké, nikoliv předmětem obdivu celého světa.

Na významu znovu nabývají i tištěná média – především knihy a magazíny. Dokonce vznikají i módní doplňky, například speciální popruhy, na které si člověk může zavěsit časopis, aby jej nosil s sebou podobně jako kabelku.

Digitální únava

Lidé, kteří byli v posledních letech přesyceni rychlým tempem sociálních sítí, začínají toužit po hmatatelných věcech a médiích – po skutečném fyzickém kontaktu s předmětem, okamžikem či myšlenkou. To digitální kopie nikdy plně nenahradí. Nemalou roli hraje i zdravotní aspekt: modré světlo obrazovek lidskému tělu příliš neprospívá, a i proto sahají lidé raději po papíru.

Mladí chtějí celkově zpomalit a vědomě si užívat život offline. Retro věci navíc evokují dobu, kdy nebyl svět tak zrychlený a kdy měla každá věc větší hodnotu. Nejde jen o funkčnost, ale i o estetiku – starší předměty mají svou jedinečnost a nepůsobí uniformně jako obsah, který vidíme denně na Instagramu. Tento návrat je také reakcí na nadměrný konzumerismus: lidé si často bez rozmyslu kupují vše, co je zaujme, a proto je návrat k věcem s trvanlivostí, příběhem a autenticitou téměř nevyhnutelný.

Foto: VioletPapers

Tereza Nová se roky pohybovala ve světě filmu, literatury a umění. Spoluautorka první české učebnice filmové výchovy a filmová vědkyně se ale rozhodla své vášně propojit s úplně jiným oborem: přírodní kosmetikou. První produkty tvořila v roce 2016 při mateřské, postupně zdokonalovala receptury a získávala více zájemců. V roce 2022 založila Florentine. „Rozhodnutí vytvořit značku vzniklo ze dne na den. Já se nadchnu docela snadno. Ale že na tom budu pracovat ještě tolik let a několikrát budu skákat přes obří překážky, to jsem netušila.“

Ve Florentine se snaží spojit vše, co má ráda. Kosmetiku vyrábí tak, aby byla nejen funkční a pečující, ale také unikátní a krásná. „Kosmetika byla vždy moje vášeň. Chtěla jsem, aby ji lidé nevnímali jen jako něco, co stojí na poličce v koupelně. Chci ukázat, že i kosmetika může vyprávět příběhy a přinášet emoce, že může být hlubokým zážitkem. Skoro jako dobrý film nebo výtvarné dílo. Představte si, že zkusíte produkt, který se třpytí v dlani, voní tak, že stále přemýšlíte, odkud tu vůni znáte. A pak jej dáte na pleť a nevíte, zda je to spíš gel nebo voda. Jednoduše vás nabádá k využití všech smyslů. Tohle už není jen obyčejná kosmetika. Je to jako napít se kvalitního vína,“ přibližuje. 

I výroba pro ni musí být zážitkem. „Jinak mě to nebude bavit. Je to jako když mají přijít kamarádi na večeři a já si dám tu péči s menu s chobotnicí a hřebenatkami. Ne jako rychlé a funkční špagety k večeři pro děti. Věřím, že si to pak klientky užijí stejně jako mí přátelé večeři.“  

Spojení tradice a inovací 

Zakládá si na transparentnosti, kvalitních surovinách a udržitelnosti. „Jsem z bylinkářské rodiny a často se vracím ke kořenům. Propojuji tradiční receptury, které jsou léta osvědčené, a nové patentované látky, které za sebou mají lety ověřené laboratorní testování,“ říká Nová. Sáhla po biotechnologických látkách, kmenových buňkách, fermentovaných extraktech a složkách, které se běžně objevují spíš v luxusní high-tech kosmetice. Přitom si zachovala filozofii slow beauty – pomalé krásy, která ctí přírodní cykly a přístup méně, ale lépe. Produkty obsahují vysokou koncentraci aktivních látek, což zajišťuje maximální účinnost a viditelné výsledky. „Každá složka je funkční. Není tam nic jen proto, aby vyplnilo místo. Stěžejním bodem filosofie značky je brát to nejlepší z přírody, ale nezůstat jí nic dlužen.“

Co se udržitelnosti týče, zmiňuje, že například s opětovným využitím lahviček je to komplikované – k tomu by potřebovala speciální stroje a finance. „Jsem ale pyšná na obaly, které tvoří česká firma Myco z houbového mycelia a zemědělského odpadu. Pak jen vezmete ty zvláštní mističky, které produkty chrání, a rozdrobíte je do květináče jako hnojivo. I když je vyhodíte do koše, brzy se rozpadnou a nevzniká zbytečný odpad.“

Kosmetika jako umění

Velmi důležitá je pro ni i vizuální stránka produktů. Každá etiketa vzniká ve spolupráci s jinou designérkou, aby každý produkt nesl svůj unikátní příběh a osobitý rukopis. „U jiných značek mě štvalo, že jsou kosmetické produkty všechny jako přes kopírák. A tak jsem se rozhodla být originální.“ Dosud na etiketách spolupracovala například s Danou Lédl, Annou Borovičkovou Ročkovou, Nikolou Logosovou nebo Helen Čubovou. „Nejvíc si cením spolupráce právě s těmito ženami, protože každá z nich vnesla do našich produktů svůj svět, energii a vizuální poezii.“ 

Pocta Davidu Lynchovi a cesta na Designblok 

Jedním z nejnovějších produktů je tonikum Lucid Dream, které připomíná spíše lehké sérum než klasickou vodu. Obsahuje tři formy kyseliny hyaluronové, šnečí mucin, fermentovaný bambus nebo centellu asiatiku. Je vhodné i pro velmi citlivou pleť. Tereza Nová tonikem vzdává hold Davidu Lynchovi. „Když David Lynch v lednu zemřel, poplakala jsem si. Normálně tohle neprožívám, ale Lynch mě přivedl k filmu. V atmosféře jeho děl se cítím jako doma, ač je to trochu děsivé vzhledem k jeho tvorbě. Tehdy jsem si řekla, že snad udělám sérii produktů podle jeho filmů. No, megalomanské představy. Vznikl jeden produkt. Pracovala jsem na něm rok a půl. Hodně se měnil a ta finální verze je opravdu snová.“

Florentine tonikum představí v rámci Designbloku prostřednictvím autorské instalace inspirované Red Room z Twin Peaks. Poprvé v historii festivalu se kosmetická značka stane součástí oficiální expozice. Instalace má ukázat, že kosmetický produkt může fungovat podobně jako výtvarné dílo: vyvolávat emoce, zneklidňovat i inspirovat.

Stejně jako se Tereza Nová rozhodla založit značku ze dne na den, i její cesta na oblíbený festival designu byla poněkud spontánní. „Navštěvuji Designblok každým rokem už asi třináct let. Tak jsem si říkala, že se mrknu, kdy bude probíhat, abych si to zaznačila do diáře. Vyskočilo na mě info, že budou přihlášky pro vystavovatele uzavřeny za dva dny. Tak jsem ten nápad hned zahodila a šla spát. Nespala jsem. Přes noc jsem vymyslela celý koncept, sestavila mood board, vytvořila vizualizace a poslala přihlášku. Když mě přijali, začala jsem jásat a vzápětí hned nadávat, že vůbec netuším, co budu dělat. Protože to, co jsem si tam navymyslela už není legrace,“ popisuje se smíchem.

Na projektu pro Designblok spolupracuje s filmaři z Free Cinema a umělkyní Helen Čubovou, autorkou etikety. „Mezi umělci a filmaři se pohybuji často. Stále pracuji pro Asociaci pro filmovou a audiovizuální výchovu. Takže mám mezi různými kreativci hodně přátel. Kdysi jsem s Free Cinema vedla kroužek analogové fotografie pro děti a společně jsme pak vydali s nakladatelstvím Běžíliška knihu Malí fotografové. A Helenku jsem na tom kroužku potkávala, když vedla svůj kreativní workshop pro děti. Se společností Free Cinema jsem pracovala léta, vedou ji moji kamarádi z vysoké. A ti mi doporučili režiséra Daniela Patha, který natáčí krátký film pro Designblok. Daniel je velmi precizní a talentovaný člověk. Těším se, až tohle společné dílo budu moct na Designbloku předvést.“

Zpomalení a život s lehkostí 

Rozjezd značky dosud financovala výhradně z vlastních zdrojů. „Nechtěla jsem, aby mi někdo diktoval, co mám vyrábět. Ta absolutní svoboda je pro mě důležitější než rychlý růst. Značku si udržuji jako malou firmu, kde mám vše pod kontrolou. Zakládám si na menší skupině stálých zákaznic, kontaktu s nimi, na věrnostním programu. Nepřeji si, aby mým klientkám někdy v budoucnu odpovídal AI asistent. Florentine se teď docela daří udržet se stabilní. Vydělat si sama na sebe. Z toho mám radost a budu ráda, když to tak zůstane. Mám ráda slovo slow ve všem. V módě, kosmetice, životě a i v podnikání mi dává smysl,“ vysvětluje.  

I proto se krotí s velikostí portfolia a množstvím novinek. Nedávno vydala i multilíčidla, ale nechce, aby jí to přerostlo přes hlavu. „Mám ale do konce roku několik krásných projektů, na kterých spolupracuji. Třeba vyvíjím společně s Kateřinou Rae kokosovou kosmetiku pro její značku Wild & Coco nebo pracuji na signifikantním produktu pro brněnský obchod Dotek slunce.“ 

Vedle starostí i radostí spojených se značkou a občasného vedení workshopů o přírodní kosmetice se dále věnuje psaní, focení nebo sbírá obrazy. „Teď si ale víc hlídám svůj prostor a klid a také čas s dětmi. Nerada bych, aby je ode mě podnikání vzdalovalo. Jsem od přírody akční a velmi kreativní, ale nechci být žádná superžena, jak o mně tvrdí některé mé kamarádky. Někdy závidím těm, kteří chodí do parku s dětmi, houpou je na houpačce… a jen jsou. Myslím, že superženy jsou trochu v pasti. Jedna chyba a nikdo nechápe, proč se zhroutily. Když je vše náročné, zastavím a neženu se kupředu. Chci život prožít s lehkostí, být jen obyčejná máma, spokojená sama se sebou a taky dělat, co miluju,“ uzavírá. 

Zdroj: Florentine archiv

Dříve ho popíjeli mniši v japonských chrámech, teď je součástí každodenní rutiny kavárníků, influencerů i členů naší redakce. Čaj matcha se stal globálním fenoménem a žádanou surovinou. Jen v Praze vzniklo v posledních letech hned několik podniků, které se na matchu specializují. Na vlnu zájmu naskočila i Hong Anh Luong, která založila The Matcha Koncept. 

Od médií k matche

„Matchu jsem poznala během střední školy. Zpočátku jsem nevěděla, kolik existuje druhů a jak moc se kvalita liší, ale postupně jsem ji začala pít častěji pro zdraví, energii, pro rituál, který se stal součástí mé denní rutiny,“ říká podnikatelka, která má vzdělání v oblasti mediálních studií a zkušenosti sbírala prací v kavárnách i samostudiem. „Poprvé jsem pocítila touhu mít vlastní kavárnu v 16 letech. Už tehdy mě při cestování fascinovalo objevovat místní kavárny, atmosféru, koncept, nabídku. Později jsem pracovala v renomovaném matcha baru v zahraničí a myšlenka, že jednou budu mít své vlastní místo, mě provázela dál.“

Než v srpnu otevřela kousek od Národní třídy Koncept Bar, trvalo to od rozhodnutí dva roky. Prostor v Liliové ulici hledala zhruba tři měsíce. Absolvovala sérii ochutnávání matchy, přípravu konceptu a vizuálu, testování dodavatelů. Během svých cest po Japonsku navázala přímý kontakt s farmami v prefektuře Kjóto, v oblasti Wazuka, která je proslulá jako jeden z nejlepších regionů pro produkci Uji matchy. 

Zelená vlna

V roce 2024 vzrostl export zeleného čaje (včetně matchy) na 36,4 miliardy jenů (244 milionů dolarů), tedy o 25 procent oproti předchozímu roku. Globální poptávka po matche přerostla do takové míry, že spousta japonských pěstitelů má nulové zásoby a distributoři nemají co dodávat. Klimatické podmínky letos poškodily sklizně tenchy, čajovníku, ze kterého se matcha vyrábí, takže výnosy byly mnohem nižší a cena matchy se výrazně zvýšila. Produkci negativně ovlivňuje i stárnoucí populace farmářů a snižující se počet čajových farem. „Získat dodavatele bylo opravdu náročné. Kontaktovala jsem desítky japonských farem, ale jen čtyři z nich odpověděly, že bych je mohla osobně navštívit a že by byla možnost spolupráce,“ přibližuje Hong Anh Luong. „Zásoby musíme z Japonska objednávat opravdu dopředu, protože i když farmy pilně pracují, nestíhají uspokojit enormní poptávku.“

Udržet vysokou kvalitu matchy je pro ni výzvou, zvlášť při rostoucí poptávce. Logistika dovozu, skladování a stabilita dodavatelů jsou klíčové faktory, které ovlivňují každodenní provoz podniku. „K tomu samozřejmě školení týmu, vedení, hledání nových receptů a inovace, to všechno bere čas i energii. Ale věřím, že právě tyto výzvy nás posouvají dál a pomáhají nám růst.“

Pestrost chutí

Byznys s matchou vnímá jinak velmi pozitivně. „Nyní, když vlastním podnik specializující se na matchu, má pro mě ještě hlubší význam. Baví mě experimentovat se surovinami, recepty i kombinacemi chutí. Fascinuje mě její neomezený potenciál, dají se z ní tvořit klasické drinky i úplně nové sezónní speciality, přidávat různé příchutě, sladit ji či nechat její přírodní umami vyniknout. Matcha je pro mě také způsob, jak propojit tradici s moderními trendy a nabídnout zákazníkům zážitek, který je nejen chutný, ale i zdravý.“

Návštěvnost je od otevření Koncept Baru hezká a během krátké doby se jim podařilo vybudovat i stálou klientelu. „Hype kolem matchy má pevné základy: zájem o zdraví, funkční nápoje, autenticitu, ale i estetiku, to všechno jsou faktory, které asi jen těžko zmizí. Myslím si, že matcha nepředstavuje rychloběžný trend, ale něco, co se zde usadí stejně jako káva.“

Podnik má poměrně širokou nabídku. Stabilně se ale nejlépe prodává klasické matcha latte. Z ochucených variací vedou Vanilla dream matcha a Strawberry matcha latte. Mimo jiné vám připraví i Coconut matcha cold foam, Cherry vanilla matcha tonic či sezónní Pumpkin spice matcha latte. „Znalci a milovníci silnější chuti preferují čistou matchu (usucha), zejména single‑cultivar Okumidori nebo náš blend Miyabi, ve kterém se proplétá Okumidori s Goko. Já osobně dám přednost čisté matche, když je chuť výrazná, silnější, s dobrým umami a jemnou sladkostí,“ doplňuje Annie. Pokud zrovna nebudete mít chuť na matchu, nebojte, můžete si tady objednat i kávu, chai latte nebo hojicha nápoje. 

Nabídku chtějí pravidelně obměňovat podle ročního období. Aktuálně pracují na speciálních vánočních drincích. Na privátních akcích připravují také matcha koktejly, přičemž se prášek stále šlehá tradičním způsobem, aby zůstala zachována textura i chuť. Na místě si můžete zakoupit také obrandované dózy s matchou pro domácí přípravu. Do budoucna, až tomu kapacita dovolí, půjde matcha pořídit i na e-shopu. 

Místo konkurence komunita

K ostatním podnikům, které se na matchu specializují, se staví kladně. „Vnímáme je spíše jako součást komunity, nežli konkurenci. Díky tomu se můžeme pořad motivovat a zlepšovat, stejně tak i sdílet své zkušenosti. Někdo z konkurence se už u nás i na matchu stavil, stejně tak my u nich. Zároveň musím dodat, že i přesto, že tu je už těch podniků více, myslím si, že ten náš má stále co nového nabídnout. Přeci jen se stále lišíme. Pro milovníky klidu, minimalismu, japonského designu, staré Prahy a hlavně vysoce kvalitní matchy jsme určitě správnou volbou,“ uzavírá Hong Anh Luong.

Zdroj: Anastasija Antonova

Zavedení designéři

V pátek se nám představili čtyři již zavedení zahraniční designéři – Myus, Jade by Jaden Li, Maja Pilarek supported by Xiaomi a Miss Boss. Hlavní cenu festivalu – Refresher Art Prize za svoji upcycled kolekci s názvem LOVE LETTERS TO THE UNWANTED získal čínský designér Jaden Li. Tato kolekce je inspirována osobním tématem autora, a to rozchodem a zlomeným srdcem. Člověk se dle něj cítí po rozchodu odložený stejně jako kus starého oblečení, o které už není zájem. Ovšem i ze starých věcí mohou vzniknout nové a krásné věci. Designér tvoří ze zbytků, nepoužívaných a odložených materiálů, takže vznikají originální modely ze starých tašek, bund, hodinek či džínoviny. Výsledkem tak byla sebevědomá kolekce plná výrazných kabátů, kostkovaných kompletů i jedinečných doplňků.  

Vycházející talenty

Sobota patřila studentům, čerstvým absolventům a talentům tuzemské návrhářské scény. Svoji bílou kolekci VENUS předvedl i zakladatel WE ARE NEXT Lukáš Spilka. Kolekce propojuje avantgardní šperk, futuristickou módu a experimentální umění. Móda a šperk se stávají příběhem mimozemských žen na oběžné dráze Venuše. Sochařská estetika se mění ve šperk pod rukama šperkařky Antonie Lecher. Její masky a šperky vznikly za podpory prototypové dílny Josefa Průši. Čistě bílé šaty s kovovými spoji tvoří se šperky a maskami dokonalé propojení.

Výrazným jménem studentské scény je i Vojtěch Smrž, student UMPRUM. Denimová kolekce s názvem ZLATÉ RUČIČKY NAŠÍ BABIČKY je plná netradičních siluet, prim hrají džínové bundy a sukně, originálně pak působí i návleky na boty či džínové límečky. Těžkou džínovinu mladý návrhář kombinuje s jemnými materiály a lehkou krajkou, ty dodávají celému outfitu na ženskosti. Výrazným doplňkem dotvářejícím celkový look jsou pak hluboce posazené kožešinové čepice.

Agáta Trpišová zaujala svojí kolekcí nazvanou FUNKY TOWN, nápadité zdobení klop černého oversize smokingu v podobě velkých kancelářských spon či post-it papírky na černých botách působí velice neotřele. Za zmínku stojí i dva modré modely, minišaty s dlouhými rukávy a odhalenými rameny vzniklé přetvořením pánské košile a modrý pruhovaný oblek s rukávy z umělé kožešiny.

Originální kolekci SILVER WAVES předvedla studentka FAVU Brno Anna Rittstein, která minimalistické černé šaty a kabáty zdobí stříbrnými vylitými aplikacemi a šperky. Při výrobě těchto uměleckých objektů hledá mladá designérka inspiraci v přírodě.

Festival WE’RE NEXT opět potvrdil svoje zasloužené místo mezi nejzajímavějšími událostmi roku, a to nejen vysokou mezinárodní účastí mladých designérů z předních evropských škol a kvalitou předvedených kolekcí, ale také doprovodným programem. Návštěvníci si mohli prohlédnout interaktivní instalace i pop-upy s udržitelnou módou a blíže se tak seznámit i s prací jednotlivých autorů. Uvolněná a přátelská atmosféra a mladistvý vibe je tím, co na této události máme rádi. Těšíme se tedy společně s vámi, co nám přinese minimáně dalších 10 let na fashion scéně.

Foto: @damianskorepa

Po projektech Skinners a Mioora jste se rozhodla začít úplně od nuly s vlastní značkou kosmetiky Semoia. Proč jste se rozhodla z firem vystoupit a pustit se do nové kapitoly?

Prvotním důvodem byl fakt, že výkonná pozice ve firmě velikosti Skinners vyžaduje práci na víc než plný úvazek – řídit velký tým lidí, procesy a projekty. S malými dětmi, které byly často nemocné, to pro mě nebylo udržitelné. Navíc firma vytvořila krásné portfolio produktů, pro které byla potřeba velká finanční investice. Tu se rozhodl udělat můj společník a já ho z osobních důvodů nemohla následovat. Skinners je pořád moje srdeční záležitost, ale dnes už pomáhám jen jako externí konzultantka novému provoznímu řediteli a vedení, denní exekuci neřeším.

U Mioory zase začalo podnikání narušovat můj blízký osobní vztah s majitelkou Radkou, a tak jsem chtěla tyto dvě role oddělit. Dnes jsem v situaci, kdy jsem otevřená spolupráci s jinými firmami jako konzultantka, ale exekutivu nechávám na nich. Ve vlastním projektu je to jiné – nemusím se ohlížet na společníky ani zaměstnance a vše si mohu dělat sama, podle svého času mezi dětmi, manželem, rodinou.

V opojení vůní

Proč jste zvolila právě kosmetiku?

Miluju produkty a funkční věci, které spojují krásu a užitek. Vlastní kosmetika mi vedle bot a oblečení v životě chyběla. Vůně jsou pro mě nesmírně důležité – mám velmi citlivý čich a potřebuji být obklopená voňavým prostředím. Proto jsem chtěla tvořit kosmetiku, která je nejen funkční, ale i krásně voní.

Myslíte, že je na trhu stále prostor pro nové kosmetické značky a produkty? Čím je ta vaše specifická a čím může být pro zákazníka atraktivní?

Věřím, že ano. Kvalitních produktů nikdy není dost. I já sama ráda střídám značky, baví mě objevování. Semoia je specifická tím, že produkty vznikají ve spolupráci s firmou, která se zaměřuje i na přírodní kosmetiku a doplňky stravy, takže máme silné know-how. Do receptur navíc přidáváme prémiové parfémy v takovém množství, aby vůně opravdu vydržela na pokožce i textilu. U jiných značek vůně často působí zpočátku intenzivně, ale po pár minutách zmizí. Já se snažím tvořit vůně jemné, nevtíravé, ale dlouhotrvající.

V nabídce máte zatím dvě vůně – vanilku a růži – a tři produkty. Podle čeho jste vybírala první sortiment? 

Vycházela jsem z výzkumů o psychologii vůní. Růže i vanilka mají prokazatelné pozitivní účinky – růže uklidňuje a posiluje ženskou energii, vanilka zase navozuje pocit bezpečí a pohody. Navíc jsou vůně silně napojené na limbický systém, vrací nás ke vzpomínkám a emocím. Nechci, aby značka působila ezotericky, ale propojení vůní s psychologií a emocemi je pro mě zásadní. Sama mám navíc vystudovaný obor se zaměřením na psychologii, takže možná i tam pramení má motivace.

Jak vznikl název Semoia a co pro vás osobně znamená?

Chtěla jsem název, který bude znít žensky. Hrála jsem si s různými kombinacemi slov jako „self“, „woman“ nebo „moi“, až z toho vznikla Semoia. Pro mě symbolizuje ženu, čistotu, pozitivní emoce a filozofii self-care.

Blízko klientele

Produkty ještě nejsou v prodeji, aktuálně běží předprodej a crowdfundingová kampaň. Jak náročný byl ale rozjezd značky a vývoj produktů?

Zkušenost ukazuje, že u každého produktu je potřeba počítat s několika měsíci vývoje. Nikdy nevyberete hned na první pokus ideální vůni nebo recepturu. V mém případě jsem ladila sprchovou pěnu, tělový krém i interiérový parfém, aby spolu krásně fungovaly. Vedle samotného produktu je ale nutné myslet i na finance a věci okolo – od nákupu domény a registrace ochranné známky přes etikety, focení produktů až po natáčení videí a tvorbu obsahu.

Plánujete zůstat jen u e-shopu, nebo zvažujete i jiný byznys model – například lokální designové obchody, concept stores nebo třeba účast na marketech?

Chci být zákazníkům co nejblíž, takže primárně se zaměřím na online přímý prodej (B2C). Do budoucna by mi dávalo smysl být i na design marketech nebo Mint marketech a navázat spolupráce s menšími concept stores. Pro začátek ale zůstávám u přímého prodeje.

Co jste si z předchozích podnikatelských zkušeností odnesla pro budování nové firmy? 

Že je to vždy jen o tom, kam zaměříte svou pozornost. Věci, které necháte ležet ladem, se samy nikam neposunou.

Podnikání, mateřství, tvoření

Když jsme spolu vedly rozhovor v roce 2022, zmiňovala jste, že se neplánujete vrátit k sociální pedagogice, kterou jste vystudovala. Platí to stále i po letech?

Ze školy pořád čerpám – mám za sebou i 200 hodin výcviku pro práci na lince důvěry. Tyto zásady se mi často vybavují i při konzultacích s firmami. Jestli se někdy vrátím čistě k oboru, nemám dnes úplně uzavřené. Pokud ano, určitě by to bylo formou psychoterapeutického výcviku. Jen vím, že bych potřebovala působit starší a seriózněji – pořád vypadám, jako bych teprve vyšla ze školy, i když mi letos bude 37. (usmívá se)

Tehdy jste byla také čerstvou maminkou. Jak se vám dnes daří skloubit podnikání a rodinu?

Zažívám moc hezké období. Můj malý syn je teď nemocný a já mám možnost být s ním doma, hrát si s ním, uvařit mu oběd – a zároveň se nevystresovat, že se mi hroutí firemní projekty.

Ovlivnilo mateřství to, že jste se rozhodla začít vlastní projekt?

Ani ne. Je to spíš moje tvůrčí povaha – mám potřebu pořád něco tvořit a posouvat dál.

Zaměstnance nemáte, ale kolik práce stojí na vás samotné? 

Spolupracuji s externími partnery – grafikem, PPC specialistkou, výrobou nebo tiskárnou. Jinak si vše dělám sama.

Co byste poradila ženám, které uvažují o vlastním podnikání, ale váhají, jestli do toho jít, nebo jsou teprve na začátku?

Nebojte se říct si o pomoc. Existují akcelerátory a inovační centra – například JIC v Brně – která vám pomůžou nastartovat podnikání bez velkých investic a mohou vás propojit i s investory.

Zdroj: archiv Michaely Steinhauser, Semoia