Jak se změnil Jonáš od dob BPM?

Jonáš je o 13 let starší, život ho dostihnul, pořád ale dělá hudbu a je idealista, jenom se víc soustředí na to, jak zaplatit složenky a veškeré náklady, protože už není studentem. Ta doba, kdy jsem studoval a měl pro sebe prostor, četl hodně knih, je už samozřejmě pryč. A možná doufám, že Jonáš má větší nadhled, než měl v době svého mládí.

Velký úspěch ti v začátcích tvé sólové kariéry přinesl hit Ležím v tvé blízkosti se zpěvačkou Debbi. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

Na dobu, kdy vznikl klip Ležím v tvé blízkosti vzpomínám dobře. Byla to však pro mě i těžká doba, protože tomu předcházelo, že za mnou přišel kolega z BPM Paulie s tím, že chce dělat sólo. Projekt, ve který jsem věřil a dával mi smysl se tak trochu rozpadnul. Já neměl tenkrát sólové ambice, byla to reakce na toto rozhodnutí. Vrhnul jsem se do toho ale po hlavě. Moc lidí mi v té době nevěřilo a ta písnička mi hrozně pomohla. Nasadilo ji jedno známé rádio a ona se dostala v českém éteru až na samotný vrchol.

A udělal bys dnes něco jinak?

Ten klip jsem natáčel sám, což vlastně dělám i dnes, většinu klipů si režíruji a produkuji sám. Videoklip bych dnes určitě změnil. Vidím, že není nejlepší, ale písnička je dobrá a pořád ji rádi hrajeme na koncertech. Celé natáčení bylo hodně náročné, tam jsem si vyzkoušel, že nejde dělat něco jen tak na koleni. Takže úspěch té písničky je nakonec takový malý zázrak.            

Ve své tvorbě se věnuješ především tématu partnerských vztahů? Proč je pro tebe právě toto téma tak zásadní?

Podstatná součást mojí tvorby jsou partnerské vztahy, ale i vztahy rodinné a společenské. Pořád je to pro lidi jedna z nejdůležitějších věcí v životě, láska a štěstí, které se k lásce pojí. V dnešní době je to navíc věc nesamozřejmá. A vlastně čím dál víc si myslím, že tlak všech těch technologií vytváří pocit, že citové věci se dají rychle střídat. To je samozřejmě falešný pocit a špatná strategie, která člověka stejně dostihne. Proto o tom mluvím, je to nejistá a složitá věc a vždycky bude.

Jsi celkem aktivní na sociálních sítích, nebojíš se tak trochu ztráty svého soukromí?

Dlouhou dobu jsem si soukromí hlídal, nechtěl přistoupit na princip, který dnes hraje prim a lidi fascinuje. Reality show se mi nikdy nelíbila, takže jsem ji nikdy ze svého života nedělal. Vždycky mi šlo především o tvorbu, tam se otevírám a jdu třeba i někdy na hranu. Na druhou stranu jsem o svém soukromí ve vztahu k partnerkám i fanouškům přemýšlel. Viděl jsem, že něco tajit je často kontraproduktivní. Lidi se k informacím dostanou a zajímá je to pak ještě víc. Nechtěl jsem tedy někoho tajit a vytvářet si kolem sebe étos svobodného muže, tak jsem jednou odkryl karty, snažím se to ale dělat přirozeně a nenásilně. 

Kromě vlastní hudební tvorby se věnuješ ještě režii videoklipů.

Někteří lidé mě možná vnímají víc jako režiséra než hudebníka, já tak sebe nevnímám. Celá moje režie je o tom, že miluji filmy, rád se na ně koukám a pak je to o nějakém vkusu, vidění a vzdělanosti. To je to, co můžu nabídnout. Vzniklo to tak, že jsme vlastně neměli finanční prostředky, abychom si platili kvalitní režiséry, takže jsme si to tenkrát s Pauliem začali dělat sami. Bylo to o sbírání zkušeností. Potom se to přetavilo v to, že jsem začal dělat pro nejznámější jména české hudební scény. Režie videoklipů ale není něco, čím se dá u nás smysluplně uživit.

Na který z videoklipů jsi opravdu pyšný? Která spolupráce ti nejvíc sedla?

Určitě ne na režii svých videoklipů, protože tam je víc stresu. Plním dvě role, interpreta i režiséra, takže je to náročné, a o to víc, že režíruju věci, které jsou pro mě osobní. Takže si spíš užívám režii pro někoho jiného. A tady musím vypíchnout spolupráci s Davidem Stypkou a Ewou Farnou. Točili jsme klip na jejich song Dobré ráno milá. Tím, jaký to mělo s Davidem tragický konec, to má pro mě ještě hlubší význam. Vím totiž, že byl z jeho výsledku upřímně nadšený. Silná věc se ale podařila i v případě Kateřiny Marie Tiché a jejího singlu Zničená zem, či poslední videoklip na můj song Vidím, jak se stmívá. Oba jsou příběhově pojaté.  

Jak moc tě ovlivnily události posledních let? Pandemie Covid 19 a válečný konflikt na Ukrajině?

Obě mě ovlivnily dost. O covidu jsme ze začátku nevěděli moc, mísily se pocity napětí a strachu o budoucnost. Mohl jsem na tom sledovat, jak se chová společnost, někdy často sobecky. Moje máma začala dělat na covidovém oddělení v nemocnici, takže měla z první ruky zprávy a viděla, co se děje. Ty příběhy byly často dost smutné. Já jsem pak pro mámu nahrál písničku, protože jsem si jí za to strašně vážil. Ta práce je těžká a já bych ji nedokázal dělat. Měl jsem hodně času na to psát písničky, přemýšlet o kariéře a o životě, tak jsem toho využil. Jsem člověk, co zvládá samotu, takže vlastně i tu sociální izolaci jsem zvládal líp, ale bylo to náročné.

Válka na Ukrajině je pro mě taky hodně zásadní věc v tom smyslu, že moje generace nikdy nic podobného nezažila. Vyrůstala ve stabilitě nějakého společenského a politického řádu po druhé světové válce. Všechny války byly od nás daleko, tak se nás tolik nedotýkaly. Teď je válka blíž, než si umíme představit a mě se to hodně dotklo. Zatřáslo to všemi jistotami, které máme. Snažím se být solidární s Ukrajinou a mluvit o tom. Zároveň vím, že nálady ve společnosti jsou hodně rozjitřené. Napsal jsem song Vidím, jak se stmívá. Je to milostná píseň o odloučení, o pocitu, kdy máš strach, že skončíš sám. Tím se trošku vracíme k tomu covidu, jenom jinak, je to rámovaný současným konfliktem na Ukrajině, která se statečně brání proti agresorovi.     

V jisté době se o tobě hodně psalo v souvislosti s komunální politikou a volbou prezidenta republiky? Jsi v této oblasti stále aktivní nebo už jde politika tak trochu mimo tebe?

O politiku se zajímám pořád, ale v jeden moment jsem si řekl záměrně stop, protože se to začalo míchat s mojí uměleckou tvorbou. O politice se bavím s přáteli a rodinou, někdy něco okomentuji, když je to pro mě hodně důležité, viz ta Ukrajina. Role aktivního umělce je nebezpečná v tom, že vás lidi pak vnímají víc jako aktivistu či spasitele, a to prostě není mým cílem. Zároveň kriticky vnímat veřejný prostor je něco pro mě přirozeného a patří to ke mně. Na nové desce to bude zase, jen se to snažím dělat uměleckou cestou a nedělat to tak křiklavé.

Půjdeš volit budoucího prezidenta/tku?

Ještě nemám favorita, vždycky chodím volit a je to minimum, co bychom měli udělat. Zároveň za ta léta se můj názor na post prezidenta trochu vyvinul a myslím si, že u nás je to hodně přeceňovaná role a že tu jsou důležitější jiné věci. U nás to ale máme od přímé volby rádi stejně jako hokejové utkání. Nevím, jestli je to úplně ideální stav. Ale volit určitě půjdu a bylo by skvělé, kdyby to vyhrál někdo charakterní, někdo, kdo bude probouzet to lepší v nás, a přitom nebude snadno manipulovatelný.

Máš skvělý styl oblékání. Ovlivňují tě trendy? A sleduješ tuzemskou módní scénu?

Myslím, že mě trendy moc neovlivňují. Mám rád hezké věci a módu, ale nezapadám do nějakých škatulek. Oblékám se trochu jinak než většina hiphopové scény. Jednu dobu už jsem měl dost konzervativní styl, který jsem pak opustil. V inspiraci mě pomáhá i Instagram. Jak jsem k němu hodně kritický, tak tady mě pomáhá si rozšířit obzory. Baví mě pánská móda, která je spíš nadčasová než nějaké trendové výkřiky. Přiznám se, že tuzemskou módní scénu moc nesleduji, což mě mrzí. Samozřejmě o nějakých jménech vím, ale už to jde tak trochu mimo můj radar. Ale vlastně bych s někým rád spolupracoval. Je super poznávat tvůrčí lidi z jiných oborů.

Co bys poradil mladým začínajícím umělcům? Jak těžké je se v dnešní době prosadit, a přitom zůstat věrný svým ideálům?

Píseň Vidíš, co jiní nevidí měla motivovat lidi jít si za svým a držet si směr, který si vytyčili. Když jsme začínali jako BPM, tak tu byla generace, která objevila Youtube, ten nám pomohl dostat se k lidem. Stejnou šanci máte i v dnešní době, je to ještě víc rozšířené, ale problém je, že lidi jsou zavalení obsahem. Takže to můžete dělat dobře a ze srdce, ale není na vás vidět. Pak to svádí k tomu dělat právě věci, které křičí a možná když začnete křičet, vzdalujete se těm ideálům, se kterými jste do toho šli. Na druhou stranu věřím, že když člověk vytrvá a dělá to dobře, tak ta kvalita si svého posluchače najde. Nikomu nechci brát vítr z plachet, když to tak někdo cítí, tak to musí dělat. A o tom je i umění.      

Čeká tě svatba. Takže si našel svoji ideální polovičku?

Ano, našel jsem ideální polovičku, jsme spolu už několik let a dělá mě šťastným. Cítím vnitřně, že chci ten vztah posunout, že je to ta ideální osoba, se kterou chci založit rodinu. Taky už mám na to věk, některé věci jsem si prožil a některé sny jsem si splnil. Jinak ale zjišťuji, že svatba je projekt sám o sobě a ženy o něm mají konkrétnější představu než muži (smích).

Co je podle tebe důležité v dlouhodobých vztazích?

Určitě tolerance. Když o tom tak přemýšlím a srovnám to s předchozími vztahy tak myslím, že je také důležité v tom vztahu být. Já jsem vždycky byl člověk, co si dával ve vztazích hodně svobody. Ne, že bych toho zneužíval, ale dával jsem si hodně prostoru a samoty. Proto, když mi někdo říká, že se svým partnerem vlastně není, i když ho miluje, tak je mi to vždycky líto. Je třeba sdílet malé věci každý den a o vztah pečovat. Nenechat se zarůst stereotypem, který je úplně přirozený a do vztahů po určité době vstoupí a nenechat zadusit ani tu vášeň a pozornost k druhému.  

Vyjde ti nová deska. Na co se můžou fanoušci těšit? A kde tě uvidí v nejbližší době? 

25. listopadu vychází po více než 4 letech nová deska Příběhy. Je to hrozně dlouhá doba a je zázrak, že lidi moji hudbu poslouchají a těší se na ni. Udělali jsme s ODDým další krok, naše spolupráce je o vzájemné kooperaci a dialogu. Uhnul jsem v textech od hodně introspektivních témat, ponorů do duše. Začal jsem se koukat víc kolem sebe, a to mi pomohlo i psychicky. Najednou vidíš, že nejsi jediný na světě se svými problémy. Mluvím tam o příbězích lidí, kteří jsou na okraji společnosti a nejsou vidět. Vycházím i ze sebe, ale často se vciťuji do situace jiných lidí, kteří zažívají nějaký životní zlom. Je to ještě větší odklon od současného rapu, samplovaných věcí k folku či popu. Je to skutečně víc o živých nástrojích a o formě klasické písničky. 15.12. proběhne menší release party v Pracovně Žižkov, kde trochu zahrajeme a pokecáme. Na jaře pak pojedeme turné. Tímto lidi zvu, ať sledují moje sociální sítě nebo stránky, tam všechno uvidí.   

VIDEO: Námět a režie: JONÁŠ „LIPO“ ČERVINKA Hráli: VIKTOR ZAVADIL, BARBORA VÁCHOVÁ, CHRIS LISSSI, MIROSLAV STRAKA Kamera: TOMÁŠ FIALA Střih: PETR NĚMEC Pomocná režie: KRYŠTOF SADÍLEK Color grading: KRYŠTOF SADÍLEK Produkce: ONDŘEJ URBÁNEK Vizáž: LENKA SEDLMAYEROVÁ Styling: DUŠAN CHRÁSTEK Poděkování: RITA KINDLEROVÁ, INNA BILANYN, OLEXANDR POPOV, ROMAN ŠIRLO, TOMÁŠ PRCHAL, OSA Videoklip vznikl za podpory OSA. SONG: Hudba: ONDŘEJ „ODD“ TURTÁK, JONÁŠ „LIPO“ ČERVINKA Text: JONÁŠ ČERVINKA Rap: LIPO Zpěv: ODD Hudební produkce: ONDŘEJ TURTÁK Mix & Master: ONDŘEJ TURTÁK

FOTO: RADEK KUDLÁČEK

SOCIÁLNÍ SÍTĚ:
https://www.facebook.com/lipobpm

https://www.instagram.com/lipobpm/

BOOKING (LIPO & BAND): martin.kasal@redheadmusic.cz

A jsme zase u toho Jonáši/Lipo, jak to máte Vy se svým uměleckým jménem? Možná s tím mám „problém“ jenom já, ale vím, že někteří rapeři dělí svůj život na ten umělecký a osobní, jiným se prolínají navzájem.

Jelikož jsem vždy psal dost osobně laděné texty, tak se dá říct že spolu hodně souvisí. Na druhou stranu jako Jonáš mám asi i jinou tvář, kterou zná jen moje nejbližší okolí. Souvisí to i s tím, o čem rád píšu a o čem chci psát. Některá témata jsou u mě prioritní. Takže třeba Jonáše vtipálka zná fakt jen moje okolí.

Co Vás přivedlo k rapu? Pamatujete si, od koho jste slyšel první track a jaký rapper Vás nejvíce během Vaší kariéry ovlivnil?

K rapu jsem se dostal na základce v 9 třídě, kde jsem měl na hudebce už referát o kapele Wu-Tang Clan a tenkrát jsem byl ze třídy prakticky jediný, kdo rap poslouchal.  To už bude neuvěřitelných patnáct let zpátky. Sem se to ve velkém teprve mělo vše dostat. Z počátku mě bavila hlavně energie a atmosféra. Až později jsem začal vnímat věci diferencovaněji a zjistil, že spouta rapu je prostě brak. Ovlivnila mě spousta intepretů. Nas, Common, Talib Kweli, The Roots, Kanye West, v posledních letech pak Drake.

Nedávno se na našem webu objevil rozhovor s Pauliem Garandem, se kterým jste tvořil projekt BPM. Přirozeně mi to nedá, se Vás nezeptat, jak na tuto dobu vzpomínáte Vy?

Bylo to super. V mnoha ohledech a celkem dlouho to bylo uplně čistý. Nefigurovali tam žádné peníze a pohybovali jsme se s našim stylem na trochu neprobádaném a vlastně i nepřejícím prostředí. Scéna byla tenkrát jasně vyprofilovaná a dost uzavřená. Ale v tom bylo myslím to kouzlo. Pak asi taky v symbióze nás jako dvou a později tří osobností.

Často se hovoří o Česko-slovenské rapové scéně. Necítíte mezi Českými a Slovenskými rappery určitou propast? Jak to vnímáte Vy? Nemyslíte, že je to škoda?

Ano cítím. Fakt je, že slovenský rap tu je oblíbený. Naopak to ale moc nefunguje a je to škoda. Důvodů bude vícero. Tím jak jsou naše země dýl rozdělené, tak se zvětšuje i propast hudebního vkusu a cítění, pak je tu také rozdílná míra nacionálního cítění, no a i rozdíly v samotné kvalitě a muzikálnosti. Přitznám se, že sám to ale moc neřešim.

Většinou spolupracujete také s libereckými rodáky jako například ODD nebo Beef. Sám jste jednou řekl, že jste se na rapové scéně moc nezabydlel. Nepřemýšlíte ale, oslovit někoho jiného na spolupráci? Mohlo by Vás to posunout i jiným směrem.

To co říkáte má pár úskalí. Například  předešlá deska O DUŠI byla tak osobní a songy na ní tak uzavřené útvary, že nebyl moc prostor pro nějaké rapové hostovačky, za druhé umělecky tu respektuju taky jen málo jmen a za třetí velká část rapperů by se nechtěla objevit vedle mě, aby jim to náhodou nějak neublížilo (smích). Jinak případ ATMO Music, s kterými mě pojí kamarádství a byl jsem intenzivně u jejich začátků skvěle ukazuje, že to jde dělat dobře a úspěšně i celé po své vlastní ose.

Podle mě se rap stal v poslední době jedním z nejvíce uznávaných hudebních směrů. Já to ovšem beru z jiného úhlu pohledu. Jak to cítíte Vy? Na druhou stranu jsou mezi námi bohužel lidé, kteří tento styl neuznávají nebo zavrhují. Proč myslíte, že tomu tak je?

Myslím že to bude kombinace více věcí. Je to generační záležitost. Naši tátové vyrostli na kytarách a tak mají nastavený uši. Pak je tu taky jednoduše neznalost a povrchnost některých posluchačů, kteří nemají otevřenou mysl a na druhou stranu si za to rap může i trochu sám, protože léta si budoval image, která je objektivně trochu srandovní pro lidi, co stojí mimo něj.

Ale souhlasim. Současný rap je zajímavý. Možná na tom nikdy nebyl líp. Kendrick Lamar, J. Cole, Drake, Kanye West. U nich je toho děje hodně zajímavého a je inspirativní je sledovat.

Singl Štěstí jste nahrál po 4 letech opět s Debbi a zdá se, že Vám to ladí stejně jako v písničce Ležím ve tvé blízkosti, která se stala hitem a v rádiích ji občas můžeme zaslechnout i teď. Oba jste prošli určitým posunem, co se kariéry, ale i života týče. Jak to vnímáte a jste na sebe v lecčem idejově napojeni?

Ne, to bych lhal, kdybych mluvil o nějakém hlubším spojení. Debbi je především skvělá zpěvačka, známe se dobře, objeli jsme spoustu koncíků a jsme kamarádi. To nás pojí.

„Ztracené štěstí můžeme znovu najít upřímnou láskou k druhým,“ je citát od Sri Chinmoy, kterým bych popsala singl Štěstí. Jsme na správné cestě? Do klipu jste si pozval právě 6 dvojic, které ukazuji různé podoby lásky.

Ano, myslím že ta myšlenka jde správným směrem. Mohl jsem točit zase další klip o sobě, ale ač vycházím z vlastní zkušenosti, tak vím, že láska, ač silně subjektivně prožívaná, je přece jen univerzální prožitek. Ten taky vystihuje vlastně úplně prostá message refrénu písně. Tohle uvědomění mě pak přivedlo i k samotnému ztvárnění videoklipu.

I přes to, že si „jedete pořád jen to svoje“, mám pocit, možná mylný, pak budu ráda, když mě z něho vyvedete, že by jste si zasloužil a především Vaše tvorba, aby o ni bylo víc slyšet. Nebo je právě tohle to, co Vás odlišuje?

Přiznávám, že člověk je někdy skleslý a říká si, jestli mu tam někdo venku skutečně rozumí. Ale to zažil každý, kdo se umělecky seberealizuje. Tak jsem to měl třeba bezprostředně po vydání desky „O Duši“, kterou jsem vnímal jako umělecký progres ale fanoušky zajímal hlavně singl s videoklipem. Ale beru to vše s pokorou a vděčností. Můžu tvořit a ještě se hudbou živím. Hudby je dnes strašně moc vše se teď navíc pro mladé spojilo s tou, pro mě v mnoha ohledech prázdnou, Youtube zábavou… Mně chodí skutečně hodně osobních vyznání od lidí, co pro ně moje hudba znamená. Vím, že tam jsou, že jich není málo a že mi naslouchají. Vážím si toho.

Na Vašem Instagramu často vídáme jídlo. Berete vaření jako koníček, nebo spíše nutnost? Jaké jídlo je Vaším nejoblíbenějším a je naopak něco, co by jste nikdy nesnědl?

Já se tomu vždy trochu smál, ale jak jsem začal vařit, tak mě bylo líto to nezaznamenat. Nějak si na tom neulítávám. Spíš mám rád dobré jídlo a ještě u toho pak realizuju nějaké estetické cítění. Mam rád hodně asijskou kuchyni a nemůžu pozřít koprovku.

Přijdete mi jako naprosto obyčejný, skromný, upřímný člověk a rozhodně Vám nechybí pokora, což se o většině mladých lidí říct nedá. Co pro Vás pokora znamená a komu projevujete svoji náklonnost Vy?

Na nové desce by se měl objevit song s názvem „Pokora“, tak si počkejte na něj. Žánr, ve kterém se pohybuju, z kterého vycházím se někdy tváří jako „hra“, jako prostředí v kterém je dobré soutěžit, o to kdo je větší, tvrdší, atd. Interpreti panikaří, tlačí se někam, kde jim to nesedí,  zahlcují nás neustále nějakým produktem, zkouší to vzít zkratkou. Já myslím, že bez pokory to ale nejde. Čím dýl se v hudbě pohybuju, tím víc jsem o tom přesvědčen.

Můžete si vybrat mezi možností číst lidem myšlenky, nebo umět létat, co zvolíte?

Rozhodně umět létat. S těma myšlenkama je to nebezpečné.

Hodně čtete knihy, to je bez debat. Kdyby jste musel na světe ponechat pouze 3 knížky ze všech, které jste přečetl, jaké by to byly a proč?

Stačila by Bible. V ní je hodně o člověku.