Sama mezi muži

Kousek po kousku se propadala do něčeho opojného, něčeho nebezpečného, a když si uvědomila, co se děje, bylo už příliš pozdě.

Sama mezi muži od Emmy Noyes je emotivní a autentický příběh o lásce k sobě i druhým, o její potřebě a absenci. Tato kniha z kategorie New Adult Romance je o přátelství, sebevnímání, (ne)přijetí, smutku a poruše příjmu potravy. 

Celý život hledala prázdnotu tím, že si odpírala jídlo; nevěděla, že stačí dát své srdce někomu, kdo o něj nestojí.

Ginny Murphyová vždycky věřila, že přátelství s chlapci je lepší než s dívkami, protože v něm není místo pro drama. Samozřejmě za předpokladu, že obě strany dodržují pravidlo nezamilovat se. Jenže pak potkala Adriana Silvase. Kluka, který vnímá lásku jako něco, pro co se nevyplatí riskovat a který své city v dospívání pohřbil tak hluboko, že má potíže se k nim dostat. Ginny má díky němu chuť překročit pečlivě vytyčené hranice. Postupně si Adriana pustí blíže k tělu. A tím se propadne ještě hlouběji ve svém trápení a sebedestrukci. Vyprávění se střídá mezi její perspektivou a pohledem Adriana, čímž autorka odkrývá nejen vnitřní svět dívky bojující s úzkostí a PPP, ale i muže, který se snaží utéct před city i tlakem „hustle“ kultury. 

Možná to byl ten důvod, proč se nikdy nezamiloval. Možná je láska volba. Volba, kterou nikdy nedokáže udělat.

Muži, o kterých se zmiňuje název, zahrnují také trojici, kterou Ginny potkala na vysoké škole – Tristana, Claye a Finche – a Ginnyiny bratry, ke kterým měla už v dětství blíž než ke své starší sestře, se kterou se akorát porovnávala. Její život se postupně smrskl na sledování kalorií, výčitky a prázdný žaludek. Zatímco Adrian běhá, aby si vyčistil hlavu, ona běhá, aby se mohla „v klidu“ nejíst.

Úzkost je chirurg zkušený v rozřezávání věcí, kterých by se především nikdo neměl dotýkat. Prozkoumá váš život ze všech stran. Hledá trhliny, odřeniny, slabá místa, pochybnosti. A když nějakou najde, rozebere ji kost po kosti, starost po starosti, až nedokážete rozeznat pravdu od fikce.

Autorka, která se letos dostala na žebříček 30 pod 30 magazínu Forbes, píše s citlivostí a zároveň odvahou. Sama se s PPP potýkala sedm let, takže kniha vychází i z osobních zkušeností. „Bylo mnohem snazší přiznat si anorexii než bulimii. Ve společnosti jsou ‚zdravé stravování‘ a pravidelné cvičení – dvě výmluvy, které zakrývají anorexii – považovány za pozitivní, zatímco na zvracení nic dobrého není. Zvracení je špinavé, soukromé, něco, co je třeba schovat,“ říká. „Tuto knihu jsem napsala, protože jsem se už nechtěla stydět.“ 

Kniha je moc hezky napsaná a čte se rychle i díky krátkým kapitolám. Líbily se mi deep talky mezi hlavními hrdiny, u kterých si člověk uvědomí, jak vzácné mohou v době, kdy převažuje small talk a roztěkanost, být. Ginnina cesta v průběhu let je někdy srdcervoucí. Uronila jsem i nějakou tu slzu, když jsem sledovala její boj a frustrující rozhodnutí. Jak dopadne, si přečtěte sami.

Sebe-vědomé

Renomovaná novinářka a moderátorka Světlana Witowská vyzpovídala výjimečné ženy, které se ve svých oborech dostaly až na vrchol – a přitom zůstaly věrné samy sobě. Odhaluje, co je k úspěchu dovedlo, jaké výzvy musely překonat a co je na jejich cestě nejvíc formovalo. V knize Sebe-vědomé prostřednictvím rozhovorů poznáte šestnáct výrazných osobností. Věřím, že minimálně některé z nich znáte, ale myslím, že se dozvíte i to, co jste zatím nevěděli. 

„V podnikání musíte přijmout obrovskou míru rizika. Je to prostě na vás, vy musíte dělat rozhodnutí a na strach tam není čas ani místo. Vy o strachu vůbec nesmíte uvažovat. Nesmíte se ničeho bát. Musíte jít do všeho naplno. A je jedno, jestli si otevřete kavárnu, povedete technologický start-up nebo začnete psát knihu. Vždy hrozí neúspěch,“ říká Simona Kijonková, která pro knihu mluví o síle, odvaze, kreativitě a byznysových rozhodnutích.

„Je to zavazující a spojené s velkou odpovědností, částečnou ztrátou soukromí a možná pro někoho překvapivě i s jistou mírou osamělosti. Vliv jsem vždy vnímala jako příležitost měnit věci kolem k lepšímu,“ odpovídá na otázku, jaké to je být vlivnou ženou, Lenka Bradáčová, s níž Světlana Witowská mluví o spravedlnosti i životě v Africe. 

Výběr je pestrý. Každá z protagonistek přichází z jiného světa: justice, architektura, byznys, sport, hudba, věda nebo veřejná služba. Eva Jiřičná mluví o tom, jaké to je být ženou architektkou či o práci se Stevem Jobsem, Zlata Holušová o zákulisí Colours of Ostrava i retreatu na Srí Lance, Milena Králíčková o tlaku spojeném s funkcí první ženské rektorky i tragické střelbě na fakultě. V rozhovoru s Taťánou le Moigne se dozvíte, jak desková hra pro děti a Bill Gates ovlivnily její kariéru v Googlu. 

„Mám velký strach z neznámého. Ale současně když se něčeho bojím, jdu do toho o to intenzivněji. Začnu na tom pracovat,“ sdílí Katarína Vlčková. 

Autorka dále zpovídala Anetu Langerovou, Barboru Krejčíkovou, Danielu Peškovou, Kateřinou Tučkovou, Věru Jourovou, Kateřinu Šimáčkovou, Libuši Šmuclerovou či Simonu Stašovou.

„Někdy mám pocit, že je toho na mě strašně moc a že to nezvládám. Ale moje kamarádky mi říkají, že jsem jenom cvok, protože toho po sobě chci moc,“ říká v posledním z rozhovorů Jana Zielinski. „Od mala jsem byla vychovaná stylem Postarej se o sebe, ideálně i o ostatní. To, že třeba máš dobrý známky, je naprostá samozřejmost, za to tě nikdo chválit nebude. A prostě jeď a makej.“ 

Rozhovory jsou věcné a inspirativní. Každá z respondentek má jiný příběh, jiný mindset, ale všechny spojuje sebevědomí. Ne to okázalé, které se rádo předvádí, ale to ryzí – hluboké, klidné a vnitřně ukotvené.

Historky all inclusive

Žena může mít třeba doktorát z matematiky, ale stejně neví, kolik kusů kalhotek si s sebou sbalit na týdenní dovolenou.

Lucie Macháčková – dnes už zavedená stálice českého stand-upu a držitelka Magnesie Litery za Svatební historky – opět sepsala nasbírané zážitky, situace a drobné trapasy. Tentokrát čtenáře s sebou nebere na rande z Tinderu (to je stále moje srdcovka), ale na cesty. A to třeba do Indonésie, kam se vydala s „Kapitánem Amerikou“, nebo na svatojakubskou pouť, při které ji doprovázel „Hubert“. Na stránkách se dozvíte víc i o její cestě ke stand-upu. 

Historky all inclusive jsou už čtvrtou knihou této komičky. Přečtete si v ní varianty out-of-office omluvenek do e-mailu, souhlasně se pousmějete nad typy lidí mezi účastníky autobusového zájezdu nebo hotelovými strávníky. Nahlédnete do mapy, která znázorňuje to, jak Češi vidí Evropu, a nechybí ani balicí hlášky (ne)vhodné na letiště nebo lechtivá osmisměrka.

Stará čínská přísloví o cestování

Moudrý muž hledá na cestách klid. Ten hloupý má pracovní e-maily v mobilu. 

Kolik jazyků znáš, s tolika chlapama ses líbala!

Chceš-li dovolenou all inclusive zdarma, odjeď na týden k rodičům.

Chceš-li mít na dovolené klid a pohodu, neodjížděj na týden k rodičům.

Chceš-li se nespálit na slunci, zůstaň v kanclu.

Chceš-li v kanclu nevyhořet, vyraz na slunce.

Neprovdaná žena doufá, že na dovolené dostane prstýnek. Ta provdaná už chce jen hotelový náramek all inclusive.

Pokud hledáte knihu, která vám zpříjemní cestu v MHD nebo čekání na letišti, Historky jsou zábavným parťákem. Menší paperback nacpete i do kabelky, čte se rychle a dá se dobře dávkovat. A nemusíte být kdovíjaký čtenář, abyste se do této knížky pustili. 

Moje malá bulimie 

Připadá vám, že vaše problémy s jídlem musí být pro vaše okolí do očí bijící. Přesto si nikdo ničeho nevšimne.

Moje malá bulimie je osobní zpověď nejen o PPP, ale hlavně o bolesti, kterou si člověk nese z dětství, o rozbitých vztazích, potřebě bezpečí, o studu a znechucení i o naději, že i z úplného dna se dá zvednout.

Kristýna Trpková, kterou můžete znát jako autorku detektivek a nejmladší držitelku Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku 2021, otevřeně popisuje své dětství a dospívání poznamenané domácím násilím, alkoholismem a toxickým prostředím, v němž se ztrácelo všechno, co je pro dítě obzvlášť důležité – jistota, klid, láska. 

„Jsem vnitřně nastavená na katastrofy. Celý život jsem žila v bojových podmínkách a nic jiného jsem neznala,“ říká v našem rozhovoru Kristýna. Dozvíte se v něm víc nejen o knize, ale i o tom, jak se Kristýna učí přijímat klid a štěstí. 

Stavím kolem sebe ochrannou zeď, odosobňuji se… Aniž bych si to naplno uvědomovala (jaký dopad to na formování mojí osobnosti může mít), zadupávám v sobě citlivé, soucitné já a systematicky se učím nezájmu o druhé. 

Porucha příjmu potravy se pro ni stala únikem, pokusem získat kontrolu tam, kde jinak nebyla vůbec žádná. Stala se jistotou, „věrnou společnicí, která zůstala, když ostatní odešli“. Kniha je bolestivá a syrová. A velmi cenná. Připomíná, že PPP nejsou o jídle, ale o duši. 

Pokud hovoříme o PPP, pud sebezáchovy a strach o zdraví, ze smrti či případných doživotních následků berete jen jako nutné zlo… Je to přítěž, nepříjemná komplikace, otravná překážka, která vás akorát zdržuje a vyvolává nežádoucí provinilost a výčitky svědomí.

Tahle knížka mě zasáhla. I když téma není lehké, přečetla jsem ji víceméně na jeden zátah. Pokud hledáte knihu, která s vámi pohne a zároveň posvítí do míst, kam se často nechceme dívat – přečtěte si ji. A možná si i díky ní začnete víc všímat těch, kteří kolem vás mlčí, i přes to, že jejich duše křičí o pomoc. 

Pravá láska v době umělé inteligence

Co se stane s láskou, když se do ní začne montovat technologie, která ví „co je pro vztah nejlepší“? Stand-up komik Martin Jirman ve své knize Pravá láska v době umělé inteligence nabízí satirickou, přitom až znepokojivě uvěřitelnou odpověď.

Píše se rok 2040 a Matěj s Eliškou se hádají kvůli kapce hořčice na ubruse. V normálním vztahu by asi následovala chvíle tichého pasivního odporu a pak smír. Ale tady Eliška navrhne něco jiného: zapojit vztahovou aplikaci MerryFy. 

„Ta apka monitoruje, co říkáme, co děláme, a pak nám poradí, jak řešit konflikty bez zbytečných hádek.“ 

„Víš, bejby, mně se to úplně nepozdává.“ 

„Počkej, počkej, nech mě domluvit. Jitka se o tý aplikaci dozvěděla od jedný svý klientky, která si ji nemůže vynachválit,“ nenechala se utnout moje vyvolená.

Vše, co kdy vzešlo od Jitky, mělo tendenci okamžitě zhoršit kvalitu našeho života. Achilles měl svou patu, Chandler měl Janice a náš vztah má Jitku. Tu neustálou, všudypřítomnou postavu, která se vkrádá do našeho života s nevyžádaným balíkem dobrých rad, jejíž šílený úsměv mě pravidelné nutí zamýšlet se nad otázkou: Proč já vlastně ještě pořád dýchám, nebylo by lepší ukončit moje trápení rovnou?

Po absurdním iniciačním pohovoru s aplikací o 300 otázkách následuje oddych, ale jak asi tušíte, poněkud se to zvrtne. Brzy je ve vztahu vše řízeno algoritmem – včetně dárků, dovolené i sexu, který přijde s notifikací typu „Za třicet minut začíná váš spontánní sex.“

Jirman si tu dělá legraci z našich moderních zvyků, z posedlosti technologií i z toho, jak snadno necháme rozhodování na něčem, co „to spočítá za nás“. Situace dostává jiné kulisy, když se pár přestěhuje do Horního Loupákova, kde místní „Kelišky na steroidech“ sledují vše, co se hne.

Kniha trefuje i další témata moderní doby, například roztříštěnou pozornost u dětí nebo otázku, zda nás algoritmy dělají šťastnějšími, nebo jen spokojeně otupělými. A když se vztah Matěje a Elišky začne hroutit, je otázka lásky jiná než v minulosti: Jak poznáte, že algoritmus, který měl přinést dokonalou lásku, nezažívá svůj vlastní mentální úpadek? Co když to nikdy nebyla umělá inteligence, ale jen hodně přesvědčivá umělá demence?

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj fotografií: Dorota Noon

Lucie, co vás naposledy rozesmálo? 

Mě vždycky rozesměje, když si vzpomenu, kolik jsem vážila, když jsem si ve dvaceti připadala strašně tlustá. 

Máte jako osoba, pro kterou hraje humor v životě velkou roli, nějaký recept na to, jak si udržet úsměv na tváři, a to i v náročnějších situacích? 

Recept na to nemám – kéž bych měla! Myslím, že to zkrátka vychází z naturelu člověka. Já jsem člověk, který se hodně stresuje a často hysterčí v situacích běžného dne, ale když přijde nějaká životní „ťafka“, tak zachovává klid. Příklad: když jedu pozdě na schůzku, dokážu se totálně vypsychovat, jak jsem nemožná a neschopná, ale když se mi v roce 2021 stalo, že jsem si při autonehodě zlomila páteř, zachovávala jsem si celou dobu během zdlouhavých pobytů v nemocnici a bolestivé operace smysl pro humor a nadhled. Humor je pro mě způsobem, jak se vyrovnat s něčím, co je těžké a zatěžkané. To, čemu se dokážeme smát, přece nemůže být taková trága, ne? Nevím, jestli je to úplně nejzdravější způsob zvládání krizových situací, ale mě asi docela funguje!

V dětství jste byla samotářská a žila ve svých fantaziích a příbězích, které jste si psala do šuplíku. To vás dovedlo až ke studiu scenáristiky. Za studií ve Walesu jste se setkala se stand-up comedy, která se později stala vaší vášní i živobytím. Jaké byly vaše začátky na pódiu? 

Docela krušné. Nikdy předtím jsem nedělala divadlo, nedělala jsem nic „performativního“, takže jsem vůbec neuměla vystupovat na pódiu, pracovat s publikem, improvizovat. Hodně jsem tlačila na pilu, působila jsem nervózně a křečovitě, nedokázala jsem se uvolnit a už vůbec si to užívat. Přesto mě stand-up od začátku neskutečně chytnul a už při prvním vystoupení jsem věděla, že je to láska. Ten příval energie a euforie, když se vám podaří lidi rozesmát, je jako droga, je to rauš, je to jako sex. Když jsem slézala z pódia, už jsem myslela na to, kdy budu mít další vystoupení. Ale trvalo dlouho, než jsem našla při vystupování nějaký svůj styl a sebevědomí. To vše přichází až se zkušenostmi.

Jak jste na tom teď se sebevědomím? Trápí vás někdy tréma? 

Samozřejmě, ale to je úplně přirozená věc. Bez ní by to nešlo – neberu trému jako něco primárně špatného, proti čemu se musí bojovat. Tréma znamená, že mi na výsledku záleží. U mě není nějak ochromující, že bych ze sebe nemohla dostat ani slovo. Jednoduše normální nervy, kdy se mi svírá žaludek a cítím mravence v břiše. 

Aktuálně vystupujete i v angličtině či francouzštině. Musíte hodně přizpůsobovat styl humoru a obsah stand-upů publiku podle národnosti, nebo máte zkušenost, že funguje víceméně to samé jako v ČR?

Vystupuju hlavně v angličtině, ve francouzštině jsem to spíš jen tak zkoušela. Musím říct, že mám jen málo materiálů, které fungují pro české i mezinárodní publikum. Nepřekládám svoje stand-upy, tvořím solitérní materiál. Témata mám stejná, energii asi taky, ale textace a stavba vtipů je hodně jiná. 

Spousta humorných historek vzniká při seznamování. Nedávno vám vyšla knížka Historky z Tinderu. Mohla byste ji v krátkosti představit?

Jedná se o moji literární prvotinu. Je to zábavná kniha plná historek o mužích, ženách, vztazích, rozchodech, seznamování a jiných katastrofách. Nejlepší rande vedou k oltáři, ty nejšílenější zase k super historkách – protože neštěstí nechodí po horách, ale po single holkách! Kniha je částečně autobiografická, hodně čerpám z vlastních zkušeností a zážitků, ale myslím, že se v nich potká každá žena, která se občas v těch vztazích trochu plácá.

S čím nejvtipnějším nebo nejbizarnějším jste se na Tinderu setkala? 

O tom se dočtete právě v knize! 🙂 A pozor, já se občas s radostí sama stanu něčím bizárem z Tinderu. Například před rokem jsem si při autonehodě zlomila páteř. Když jsem se poprvé viděla v nemocnici, domlácená, s modřinami, s krčním límcem, vyfotila jsem si selfíčko a nahrála ho na Tinder s popiskem „Ano, bolelo to, když jsem spadla z nebe!“

Je snadné uspět při seznamování s humorem? 

Myslím, že ano. Já sama miluju, když mě dokáže muž rozesmát, má tím automaticky asi tak milion plusových bodů navíc. A myslím, že muž, který je chytrý a v pohodě s vlastním sebevědomím, také ocení vtipnou ženu. Není nic skvělejšího, než si najít někoho, s kým se dokážete smát stejným věcem. Myslím, že páry, které se dokážou spolu upřímně smát, spolu také zůstanou.

V jiném rozhovoru jste řekla, že nemíváte tvůrčí krizi, ale spíš nestíháte využívat všechny nápady. Je tomu stále tak? 

Ano, je to pořád přesně takto. 🙂 Spíš bojuju s nedostatkem času a ne nedostatkem nápadů. Baví mě psát, tvořit, točit, vymýšlet. Snadno se nadchnu, u všeho chci být a občas mám problém odhadnout vlastní síly. S věkem je to lepší a už jsem rozumnější, ale občas si říkám, že ideální dárek pro mě by byl Hermionin obraceč času, abych stihla všechno, co bych si přála.

Můžete prozradit, na čem aktuálně pracujete, ať už jako tvůrce-bavič, tak vedoucí self promotion v České televizi?

Jsem v jednom kole – natáčíme nové stand-upy pro pořad Comedy Club na Paramount Network, finišujeme knížku Protivný sprostý matky na motivy mého stejnojmenného pořadu, který se vysílá na iVysílání České televize. Pro Českou televizi také připravuji nový seriál, o kterém zatím nebudu mluvit, abych to nezakřikla. Zkrátka mě toho pracovně čeká víc než dost.

Zaujalo mě, že každoročně chodíte svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Mohla byste mi k tomu povědět více? Plánujete si tuto tradici udržet? 

Už ji udržuju řadu let – zatím mi to překazilo jen zranění páteře, které jsem utrpěla minulý rok a kvůli kterému jsem nebyla schopná jít denně tolik kilometrů s báglem na zádech, ale plánuju, že příští léto zase navážu tam, kde jsem skončila, a vydám se na cestu. Pro upřesnění – moje tradice je jít každý rok 250–350 km svatojakubské pouti, různé úseky cesty do Santiaga de Compostela. Neznám lepší způsob, jak si v rámci náročného roku udělat trochu „time-out“ a vzít si čas na to utřídit si myšlenky a trochu si vyčistit hlavu.  

Jaké jsou vaše další plány a cíle, profesní i životní? 

Mám roční dceru, takže mým hlavním plánem a cílem je toho co nejméně posrat při výchově. 🙂 Co se týče profesních plánů, chci v roce 2023 napsat a vydat další knihu, na které začínám pracovat, dál mě čeká několik audiovizuálních projektů, kterým bych se ráda věnovala jako scenáristka – to je profese, kterou jsem vystudovala a ke které se nyní díky stand-upu oklikou vracím. Další plány nemám – jen zbožné přání, aby si pro mě osud po turbulentním roku 2022 přichystal taky nějakej ten svatej klid!

Zdroj: Lucie Macháčková archiv