Potřebujete přítele, pozůstalé truchlící na pohřebu, manžela, otce nebo někoho, kdo se bude kát před vaší rozzlobenou manželkou místo vaší skutečné milenky? Film režisérky a scenáristky Hikari vychází z faktu, že v Japonsku fungují stovky agentur, jež nabízejí „pronájem“ rodinných příslušníků či blízkých osob. Pokud si říkáte, zda by nebylo v určitých případech lepší zajít na terapii, Rodina k pronájmu připomíná, že v japonské společnosti jsou duševní problémy stále silně stigmatizované a přiznat samotu či emoční bolest není jednoduché. Lék na osamělost tak někdy přichází v podobě služby, která působí bizarně a za hranou etiky. 

Hlavním hrdinou je Philip Vanderploeg, americký herec, který se před sedmi lety zabydlel v Japonsku a jehož dosavadním kariérním vrcholem zůstává reklama na zubní pastu. Ztvárňuje ho Brendan Fraser, někdejší hollywoodská hvězda z Mumie. Ten se v minulosti z vícero osobních důvodů stáhl z veřejného prostoru a omezil aktivnost své herecké kariéry. V posledních letech ovšem zažívá slušný comeback – získal Oscara za film Velryba a oznámil návrat i k jeho nejslavnější roli Ricka O’Connella. Nyní se tento sympaťák představuje jako Philip, herec, který hledá své místo ve světě. A tato role je pro něj jak šitá na míru. Možná se existenční krize stala jeho novým brandem.

Phillip stále obchází konkurzy, ale v Tokiu se mu nedaří prosadit. Je samotář – večery tráví tím, že se dívá z okna na životy svých sousedů (což filmu a jeho tématu dodává další vrstvu a perspektivu) a pravděpodobně si přeje, aby byl jeho vlastní život o něco barvitější. V tu chvíli mu zavolá agentka s neobvyklou nabídkou, ze které se vyklube účast na falešném pohřbu. Tak se dostane k práci pro agenturu, která klientům dodává potřebné lidi do života. Má to být jen hraní. Práce, která zaplatí účty. 

Jenže jak Philip postupně vstupuje do životů cizích lidí, hranice mezi předstíráním a realitou se začínají stírat. I když to má být jen role, začne mu na klientech záležet. Mění jejich životy – a nenápadně i ten svůj.

„Proč dospělí pořád lžou?“

„Protože je to snazší než říkat pravdu.“

Philip se ocitá třeba v životě jedenáctileté Mii (Shannon Mahina Gorman), kterou má přesvědčit o tom, že je její roky nepřítomný americký otec, a zároveň jí pomoci k přijetí na elitní střední školu. Nebo je jako obrýlený novinář vyslán ke starému japonskému herci s nastupující demencí (Akira Emoto). Má na popud jeho dcery předstírat, že připravuje velký portrét – někdejší filmová ikona se tak nemusí trápit tím, že se na ni zapomnělo.

Rodina k pronájmu je jemné melodrama, které poodkrývá morální problematiku „obchodu s lidmi a emocemi“ a zároveň neupírá celému procesu potenciální oboustranný terapeutický účinek. Pokládá řadu otázek o mezilidských vztazích a sebenaplnění. Děj je sice předvídatelný, ale tady to ani moc nevadí. Síla filmu spočívá v atmosféře, tématu osamělosti v dnešní společnosti a Brendanu Fraserovi v jeho s citem a lidskostí uchopené roli. Je to milý a dojemný film, který neaspiruje na kasovní trhák, ale rozhodně má co nabídnout.

Zdroj: Falcon

Elphaba a Glinda se vrací na stříbrné plátno spolu se silnými hlasy Cynthie Erivo a Ariany Grande. První díl se po loňské premiéře stal nejvýdělečnější filmovou adaptací broadwayského muzikálu všech dob, nasbíral deset oscarových nominací a vydělal přes 750 milionů dolarů. Diváky si získal silným příběhem, hvězdným obsazením a emocemi nabitou hudbou. 

„Potřebují někoho zlého, abys ty mohla být ta dobrá“

Děj navazuje přímo na události z první části. Elphaba, nyní démonizovaná jako Zlá čarodějka ze Západu, žije v ústraní v lese a bojuje za práva utlačovaných bytostí v zemi Oz. Glinda mezitím přijímá roli veřejné ikony dobra a stává se takovou hezkou tvářičkou propagandy, za kterou stojí Madame Morrible (Michelle Yeoh) ve spolupráci s mýtickým Čarodějem (Jeff Goldblum). A aby těch „dobrých zpráv“ nebylo málo, oznamuje zasnoubení s Fiyerem, v jehož roli se vrací Jonathan Bailey – „the Sexiest Man Alive“ podle magazínu People. Fiyero však stále chová city i k Elphabě, a může tak značně pošramotit i přes okolnosti přetrvávající přátelství dívek. Do příběhu později vstupuje Dorotka, jejíž přítomnost spustí sérii dramatických zvratů. Opět uvidíte také Ethana Slatera v roli Boqa a Marissu Bode jako Elphabinu sestru Nessu.

Glinda žije v Oz v prostorném, růžovém a mramorovém bytě ve stylu art deco. Ona i její nový domov jsou symbolem dobra a světla. Růžová bublina, ve které cestuje, podporuje její image a zároveň odkazuje na situaci, ve které se nachází, na pozlátko a také křehkost. Bubliny přece jen mohou každým momentem prasknout… Ariana Grande tentokrát dostává více prostoru a působí ve své roli ještě přesvědčivěji.  Když zpívá „I couldn’t be happier“, za jejím úsměvem se skrývá ne až tak růžová realita. Uvidíte sami, zda zvládne i něco jiného, než teatrálně pohazovat blonďatými loknami, usmívat se, mávat a být zticha. 

Elphaba je nesmlouvavě odhodlaná odhalit pravdu o Čaroději, bránit zvířata, která přišla o svá práva a svobodu slova, a zároveň se vyrovnává s cejchem té zlé. 

Přátelství, které si v reálném životě mezi sebou (na sílu?) vytvořily Erivo a Grande, se jim daří přenést i do chemie mezi jejich postavami. A i když obě stojí na odlišné straně barikády, s oběma je snadné sympatizovat a svým způsobem je chápat. Nejsou černobílé a jejich konání a rozhodnutí mají důsledky, které vás přimějí přemýšlet o spravedlnosti, moci a odpovědnosti. 

Elphabina sestra Nessarose je nyní guvernérkou Munchkinlandu. Madame Morrible opět manipuluje s lidmi i počasím. Mezi létajícími opicemi a kouzly, která se drasticky zvrtnou, se objevují postavy známé z původního příběhu – Plecháč, Strašák, zbabělý lev a samozřejmě i Dorotka, kterou do Oz zavál vítr až z dalekého Kansasu. Z dívky ale pomalu nevidíme víc než střevíčky, je doplňujícím prvkem hlavního příběhu a neokrádá Elphabu ani Glindu o prostor a záři reflektorů.

Za pozlátkem se skrývá mnohem víc

Jon M. Chu převádí předlohu z prken divadla Broadway do hravé, napínavé a emocemi nabité adaptace, která naplno využívá audiovizuální možnosti, choreografii i tempo. Druhá část Čarodějky působí velkolepěji než první. Kostýmy a některé scény jsou ještě víc nablýskané a barevný vizuál koresponduje s temnějším tónem příběhu. Zvuková stránka filmu přináší osvědčené hity i novinky. Kromě původních písní jako „For Good“ se divákům představují dvě zcela nové skladby od Stephena Schwartze: „No Place Like Home“ a „The Girl in the Bubble“. 

Druhá část efektivně navazuje na to, co fungovalo v prvním filmu, zároveň ale rozvíjí postavy a jejich vztahy, prohlubuje příběh a chytře ho propojuje s příběhem Čaroděje ze země Oz. Wicked: For Good přináší dojemný závěr, který důstojně uzavírá vztah Elphaby a Glindy. Chemie mezi nimi, pěvecké výkony a silný scénář, který se dotýká citlivých témat a svádí k asociaci se skutečným světem, ve kterém dezinformace a manipulace hrají podstatnou roli, přináší mnohem hlubší a silnější film, než by se mohlo na první pohled zdát. Věříme, že i druhý díl přinese hned několik nominací na Oscara a některé i promění. 

Pokud jste příznivci filmových muzikálů, zbystřete. Tvůrci, kteří stojí za Wicked, totiž připravují Alenku v říši divů – a v hlavní roli se objeví Sabrina Carpenter.

Zdroj: Wicked

Od prvního Mezi námi děvčaty uteklo 23 let a změnilo se toho hodně. Jamie Lee Curtis si došla pro Oscara za výkon ve filmu Všechno, všude, najednou a založila produkční společnost, Lindsay Lohan během herecké pauzy nahrála dvě studiová alba, porodila syna a k hraní se vrátila v roce 2022, kdy se postupně objevila hned v několika filmech na Netflixu. A teď se konečně sešly v pokračování svého oblíbeného projektu. Vrací se jako Tess a Anna Colemanovy – matka a dcera, které si kdysi na jeden den vyměnily těla a obrátily si životy naruby.

Tess je úspěšná psycholožka, nahrává vlastní podcast a chystá se na svou první knižní tour. Z Anny se stala manažerka popové hvězdy Elly (Maitreyi Ramakrishnan) a zároveň svobodná matka patnáctileté Harper (Julia Butters) – vášnivé surfařky, se kterou si příliš nerozumí. Do rodinného koktejlu se přidává pohledný a ovdovělý šéfkuchař Eric (Manny Jacinto) a jeho dcera Lily (Sophia Hammons), módní nadšenkyně z Londýna, která nové rodině zrovna nefandí. Když se Anna a Eric rozhodnou vzít, začíná opravdová zkouška: dva odlišné světy a dvě tvrdohlavé puberťačky pod jednou střechou. A jak je to zde zvykem, dojde na věštbu a prohození těl. Tess si vymění tělo s Lily a Anna zase s Harper. Chaos a změna pohledu na život může začít. 

Režie se ujala Nisha Ganatra, scénář napsala Jordan Weiss podle příběhu, na kterém spolupracovala s Elyse Hollander a který vychází ze stejnojmenné knižní předlohy od Mary Rodgers. Curtis se zároveň zhostila role producentky a Lohan výkonné producentky. Scénáři a herečkám se daří věrohodně zachytit osobnosti z původního filmu. Způsobem, kdy se vlastně těžce věří tomu, že se nevrátil původní tvůrčí tým. 

„Jen málokdy se podaří znovu spojit původní herecké obsazení s takovým časovým odstupem. Není to jako běžné pokračování dva roky po premiéře. Tím, že to trvalo tak dlouho, si každý uvědomuje, jak výjimečná událost se nám podařila,“ podotýká výkonná producentka Ann Marie Sanderlin. 

Časový odstup od prvního filmu je vlastně naprosto ideální, pomohl při tvorbě příběhu a také dodává postavám na autenticitě. Vedle Lohan a Curtis se vrací i další známé tváře jako Mark Harmon a Chad Michael Murray v rolích Ryana, manžela Tess, a Jakea, Anniny středoškolské lásky. 

Film stojí na nepopiratelné chemii mezi Curtis a Lohan – a ta funguje stejně dobře jako v roce 2003. A je znát, že si návrat do rolí velmi užívaly. Julia Butters (Tenkrát v Hollywoodu, Fabelmanovi) a Sophia Hammons (Under Wraps, The Social Dilemma) je hezky doplnily. I když pokračování nepřináší zásadní novinky, oprašuje to, co v žánrové filmové tvorbě fungovalo před dvěma dekádami (vzpomínáte např. na Přes noc třicítkou nebo Znovu 17?) a sází na nostalgii u těch, kdo vyrůstali na původním snímku, dokáže oslovit i mladší publikum – přidává témata jako surfování nebo třeba moderní rodičovské přístupy, z nichž si scénář lehce utahuje. Humor střídají emocionální momenty. Ano, najdeme tu klišé, kýč a předvídatelný děj, ale to je u této feel-good komedie pro celou rodinu tak nějak v pohodě. 

Třetí generace dodává „body-swap“ konceptu svěží energii. Po vzoru prvního filmu se jedná o funkční terapeutický způsob, jak si k sobě protagonistky nějak začnou hledat cestu a dozví se o tom druhém více, než kdykoliv předtím. „Je to příběh matek a dcer, babiček a vnuček. Je o lásce, porozumění, soucitu a empatii – o tom, jak si díky výměně těl uvědomíme, jak těžký může být život ostatních. Právě skrze oči druhých zjistíme, co skutečně znamená být člověkem,“ komentuje Jamie Lee Curtis.

Pro někoho může být možná trochu výzvou udržet si s více postavami přehled. Také zde není tolik prostoru pro zajímavější představení charakterů a jejich vývoj. Pro fanoušky původního snímku je to ale příjemný návrat ke známému příběhu (a také soundtracku), pro ostatní zase lehká a příjemná komedie o rodinném pochopení a vzájemném propojení. Je to minimálně důstojný sequel a nenáročná podívaná, která u vás vyvolá úsměv (aspoň u nás tomu tak bylo). 

Nejen, že si s kostýmy vyhráli tvůrci filmu, ale také stylista Lindsay Lohan. Ta na premiéře a tour k filmu překvapila sérií outfitů inspirovaných rolemi, které ji proslavily – odkázala na image Anny z prvního Mezi námi děvčaty nebo outfity z Pasti na rodiče. Pěkná dávka fan-servisu pro ty, kdo filmovou Lindsay sledují už od teenagerských let. Stejně, jako podobný tah fungoval u Margot Robbie, která se oblékala jako panenka Barbie, i look Lindsay Lohan vyvolal pozornost sociálních sítí a módních magazínů.

Zdroj: Walt Disney Pictures

Do kin vstupuje další adaptace Fantastické čtyřky. Už 37. film z produkce Marvel Cinematic Universe přináší na stříbrné plátno solidní a nekomplikovanou zábavu a sympaticky vykreslené hrdiny. A s ohlédnutím do historie lze říct, že se slavná čtveřice konečně dočkala svého dosud nejpovedenějšího zpracování.

Nízkorozpočtová adaptace z roku 1994 se nedočkala ani oficiálního uvedení. Dvojice filmů z roků 2005 a 2007 v režii Tima Storyho, kde si zahráli Jessica Alba a Chris Evans (ještě předtím, než se stal Captainem Americou), byla přinejlepším průměrná. Na neúspěšný reboot Joshe Tranka z roku 2015 mnozí raději zapomenou. Od té doby se ale situace změnila. Disney koupil 20th Century Fox a práva na Fantastickou čtyřku se spolu s X-Meny vrátila domů, tedy k Marvel Studios. V rámci propojeného MCU tak bylo jen otázkou času, kdy se Fantastická čtyřka dočká nové verze. Její režie se chopil Matt Shakman, který stojí za seriálem WandaVision. 

Úvod nám obratně představuje hrdiny a jimi obývanou realitu. Mark Gatiss jako moderátor talkshow připomíná divákům, co se stalo před čtyřmi lety. Čtveřice byla na vesmírné misi, když kosmické záření změnilo jejich DNA. Reed Richards (Pedro Pascal) má nyní kromě geniálního mozku i pružné tělo. Jeho žena Sue Storm (Vanessa Kirby) dokáže vytvořit silové pole a stát se neviditelnou. Její bratr Johnny (Joseph Quinn) má nejen jako osobnost jiskru – stala se z něj létající pochodeň. A z Bena Grimma (Ebon Moss-Bachrach) je silný kamenný obr, přezdívaný Věc. Už to nejsou žádní zelenáči, ale veřejně známí ochránci, ke kterým lidé (aspoň do určitého momentu) vzhlížejí. Nyní žijí jako rodinka všichni společně a zachraňují svět, když je třeba. Sue také stojí v čele humanitární nadace, se kterou se jí podle všeho povedlo nastolit globální mír.

Tenhle film je o rodině a každá scéna vám to připomene. Už první minuty, kdy Sue zjišťuje, že je těhotná, nastiňují, v jakém duchu se děj ponese. Čtveřice spolu hezky funguje, člověk jim věří vzájemnou chemii, letité vztahy a především rodinná pouta. Titulní tým skutečně funguje jako tým a každý z členů dostává své momenty slávy.

Pascalův Reed představuje spíše jak Mr. Fantastica analytického vědce, pro kterého jsou vztahy a otcovství mnohdy větší výzvou než rovnice a vesmírné hrozby. Sue, kterou skvěle zahrála Vanessa Kirby, je silnou hrdinkou, emocionálním středobodem filmu a morálním kompasem skupiny. Johnny vyvažuje frajerství s ochotou se obětovat pro své blízké a postupně ukáže, že není až tak hloupý, jak se někdo domnívá. Ben v této verzi mnohem lépe ukazuje, že i pod kamennou slupkou se může skrývat citlivá duše. Je loajálním a pečujícím přítelem. 

Velkým plusem nové adaptace je originálního zasazení do retro-futuristického světa inspirovaného 60. lety. Tím se snímek nejen jasně odlišuje od předchozích verzí, ale zároveň vzdává hold době, kdy Fantastická čtyřka v roce 1961 vznikla. Stylizace (včetně kostýmů od oscarové Alexandry Byrne) evokuje jak tehdejší NASA, tak optimismus vesmírných závodů a víru v budoucnost a technologie. Děj se odehrává na Zemi-828 (zatímco většina MCU filmů se odehrává na Zemi-616) – číslo není náhodné: právě 28. 8. 1917 se narodil Jack Kirby, který společně se Stanem Lee komiksové hrdiny vytvořil. Vizualita dobového New Yorku v kombinaci s futuristickými technologiemi Reeda Richardse se opravdu povedla. Jedná se o jeden z nejlepších vizuálů, co tvůrci z MCU předvedli, a na velkém plátně to snímku moc sluší. 

Příběh sám o sobě zůstává poměrně jednoduchý. Nenabízí příliš zvratů ani hlubší rovinu – spíš se drží osvědčených žánrových vzorců. Přesto film funguje jako efektivní úvod a důležitý stavební kámen pro budoucnost MCU. Závěrečné titulky sice naznačují, že se Fantastická čtyřka vrátí v Avengers: Doomsday, jde v podstatě o samostatný film, který nemá žádnou vazbu na 36 předchozích filmů MCU. 

Zatímco rodinka (a robot H.E.R.B.I.E., který snadno evokuje VALL-Iho) se připravuje na příchod Sueina a Reedova potomka Franklina, přilétá Silver Surfer (Julia Garner), tajemná žena z jiné planety s metalickým tělem, zvěstující příchod Galacta. Galactus – s hlasem Ralpha Inesona (wohoo) – je miliardy let starý „vesmírný upír“, který se sytí planetami. Dříve byl člověkem, ale do jeho původu film (raději) moc nezabředává. Nezná dobro nebo zlo, jen hlad. Neřeší, koho a co zničí, jen udržuje rovnováhu. A jako další na menu má Zemi. Čtveřice tak čelí velké výzvě, při které musí – za doprovodu hudby oceňovaného Michaela Giacchina – zachránit svět a zároveň udržet celou rodinu. 

Tato bezmála dvouhodinová komiksovka uteče poměrně rychle. Jedná se o nenáročnou a milou podívanou, která hlavní hrdiny ukazuje v sympatickém světle – i přes své schopnosti jsou to hlavně lidi, kteří řeší každodenní dilemata a pochybnosti, lidi, pro které je rodina na prvním místě… a občas mají problém třeba upevnit dětskou sedačku. Na filmu je nicméně místy patrný nedostačující scénář a horší kontinuita některých scén a záběrů a je vidět, že se dost stříhalo. Chybí tu například scéna se záporákem Red Ghostem, kterého si zahrál John Malkovich, a jenž se měl v úvodu snímku objevit. Někomu může vadit i absence hlubšího rozměru a reality vnějšího světa – snímek tak trochu vypadá, jako by se odehrával v simulaci.

I když se asi nedá říct, že by se u Marvelu konala bůh ví jaká revoluce, Fantastická čtyřka: První kroky je solidně realizovaným blockbusterem a funguje jako stabilní a slibný start nové podoby Fantastické čtyřky na stříbrném plátně. Na další setkání v Avengers: Doomsday jsme rozhodně zvědaví.

Zdroj: Marvel Studios 

Když si na konci filmu Dítě Bridget Jonesové osudem nepěkně smýkaná Bridget (Renéé Zellweger) konečně padla do náruče s Markem Darcym (Colin Firth), zdálo se, že konečně došlo na „a žili šťastně až do smrti“. Bylo to přesně tak, bohužel to trvalo příliš krátce, protože Mark pár let nato zahynul na humanitární misi v Sudánu. Dnes je Bridget vdova, sama pečuje o devítiletého syna Billyho a čtyřletou dceru Mabe, a nemůže se pohnout z místa. Jediným chlapem v jejím životě je bývalý milenec Daniel Cleaver (Hugh Grant), kterého však využívá jen na občasné hlídání dětí. Ovšem ani ona nemůže ustát soustavný tlak, který na ní vyvíjejí kolegové z televize, přátelé a rázná gynekoložka (Emma Thompson). Ti všichni se shodují, že na život bez chlapa je v jejím případě ještě brzy a že by si měla někoho najít. Sotva Bridget tuhle myšlenku konečně vstřebá, začnou se dít věci. Které jiné dámě v nesnázích by se poštěstilo, že ji zachrání o jednu až dvě generace mladší student biochemie (Leo Woodall) a je jí hned okouzlen? A proč pořád naráží na lehce neurotického pana Wallakera (Chiwetel Ejiofor), učitele svého syna, který mu pomáhá překonat trauma ze ztráty otce? Bridget je zkrátka na roztrhání, na prahu nových milostných dobrodružství a my se při sledování její další životní kapitoly můžeme smát, dojímat a na chvíli zapomenout na své starosti. 

Bridget Jones si diváci a divačky zamilovali na přelomu letopočtu, když se Renée Zellweger představila jako roztržitá a v řadě směrů nedokonalá obyčejná ženská, která zkrátka jen toužila po lásce a vůbec nebylo těžké se s ní sžít. Na Valentýna do kin po devíti letech dorazil čtvrtý díl romantické komedie, která vznikla na motivy knih spisovatelky Helen Fielding. Film režíroval Michael Morris, nejvíce známý pro americké indie drama To Leslie, které bylo nominované na Oscara za herecký výkon Andrey Riseborough. 

Bridget, které je nyní přes padesát, stará se o dvě děti a už čtyři roky truchlí po manželovi, si vyslechne od svého okolí spoustu dobře míněných rad zahrnujících návrat k randění, sexu i práci. Sympatická blondýnka s neustále rozcuchanými vlasy je starší, ale zas tak moc se nezměnila, stres z každodenního pobíhání kolem dětí (které zahrnuje i občasné pálení špaget) a smutek zvládá po svém (např. lahví vína), je neohrabaná, svým osobitým způsobem okouzlující a zábavná. 

Vrací se postavy z minulých dílů, obzvlášť hezké je Bridget opět vidět s Danielem, jejím exmilencem, který pořád nahání dvacítky, občas jí pohlídá děti a pohloubá, jak by rád byl v otcovské roli (ale ne s ní). Bridgetiny kamarádky s různými stadii botoxu pořád popíjejí, žehrají na stárnutí a řeší vztahy. Jedna se chopí iniciativy a založí Bridget profil na Tinderu. A tak se Bridget rozhodne ze života vykřesat novou jiskru, vysvleče se z pyžama, ve kterém v posledních letech očividně strávila až nepatřičné množství času, a vrací se k randění i do zaměstnání. 

Devětadvacetiletý Roxter je roztomilý zileniál, takový golden retriever boyfriend, Adonis, jak říká Bridget a její okolí, které je z něj paf (obzvlášť když si zahraje na Mr mokrá košile). Líbí se mu starší a vyzrálejší ženy a Bridget vedle něj zase o něco víc rozkvete a zažije s ním vzrušující léto. Později se Bridget sbližuje také s panem Wallakerem, kterého např. doprovází při školním výletě do přírody. Její příběh je tentokrát hořkosladký, protože je tu zároveň dost prostoru pro smutek ze ztráty manžela a otce. 

Je skvělé mít Bridget zpátky. Pokud máte tuhle hrdinku a její eskapády rádi, chcete si pustit divácky nenáročný a celkem předvídatelný film, můžeme jedině doporučit. Zavzpomínáte i na předchozí díly, ať už díky podobně vypadajícím scénám, či vizuálnímu doprovodu závěrečných titulků. A nechybí ani její legendární bombarďáky!

Zdroj: CinemArt 

Kultovní pohádka Zlatovláska se dočkala nové verze. Scénář k filmu napsala Lucie Konášová, která v minulosti pracovala např. na scénáři k pohádce Anděl Páně. Adaptaci pohádky připravoval už před lety režisér Václav Vorlíček. Režisér seriálu Arabela či Tři oříšků pro Popelku ovšem v roce 2019 zemřel, takže se režie nakonec chopil Jan Těšitel. Na filmu se podílelo producentské trio Viktor, Boris a Igor Krištofovi ze společnosti Three Brothers. V hlavních rolích se představí Tomáš Weber, Jasmína Houf a Marek Lambora. A vrací se také Petr Štěpánek, tentokrát v roli krále, otce Zlatovlásky. Dále si ve filmu zahráli Ján Jackuliak či Marián Mitaš.

Královský panoš Jiřík ochutná sousto z magického hada a porozumí řeči zvířat. Proviní se tím však proti příkazu svého krále, a tak jej čeká buď trest smrti, nebo nejistá a nebezpečná cesta za Zlatovláskou, princeznou z tajemné říše uprostřed moře. Vydá se proto na cestu v doprovodu Štěpána, se kterým vyrůstal od dětství, a malého psíka Štístka, jemuž Jiřík zachránil život. Jiříka čeká po cestě celá řada dobrodružství i překvapení. Netuší, že Štěpánem cloumá závist a není to tak upřímný kamarád, jakým se zdál být. Naštěstí má Jiřík statečné spojence, zvířátka, kterým pomohl.

Stejný cíl, jiná cesta 

I když jsou si tvůrci jistí, že diváci a divačky budou srovnávat původní a současnou verzi pohádky, nebojí se, že by o ni nebyl zájem. „Srovnávat různé verze čehokoliv je asi úplně normální, lidé jsou hodně kritičtí, když jde o novinku. Ale tyhle verze jsou úplně odlišné. My jako čeští diváci máme hodně zafixovanou poetiku pohádek, jsou hodně specifické. A teď přijdeme s verzí bez loutek, které byly typické pro tu dobu, budou tam i nějaké efekty… To se třeba lidem nemusí líbit. Ale i Popelky vzniklo několik verzí a lidé si vybrali,“ řekla představitelka Zlatovlásky Jasmína Houf, kterou s pohádkou pojí mnohem víc. „Původní verzi jsem viděla stokrát, tisíckrát, je to taková moje srdcová záležitost, jelikož můj dědeček byl výtvarníkem Zlatovlásky z roku 1973. A já jsem tak měla z první ruky i spoustu zákulisních příběhů,“ dodala herečka. 

Tvůrci daleko více ctí Erbenův příběh a zároveň ho adaptují tak, aby byl atraktivní pro publikum v 21. století. „Když klasickou pohádku o Zlatovlásce adaptovala do podoby filmového scénáře Lucie Konášová, rozhodla se kreativně příběh obohatit o několik nových postav a motivů. Hrdina Jiřík tak na svou cestu za hledáním zlatovlasé princezny získal nejen kamaráda Štěpána, ale také zvířecího souputníka, psa Štístka. Dynamika této trojice pak prochází celým příběhem, a to samozřejmě dává pohádce novou energii,“ uvedl Jan Těšitel. „Naší ambicí bylo natočit pohádku pro kina, pro velké plátno. Pohádku, která bude pro diváky skutečnou podívanou po obrazové i zvukové stránce. A v tomto se s klasickou pohádkou, která byla určena pro televizní obrazovky, nelze příliš srovnávat.“ 

Příjemná pohádková podívaná 

Osobně můžu jedině potvrdit, že se jedná o záživnou podívanou, která se od pět dekád starého filmu liší. A to v dobrém. Ne, že bych neměla původní verzi ráda, ale nová adaptace mi přijde o dost svěžejší, přirozenější, citem nabitá a divácky atraktivnější, nejen díky větší akci a výpravě, ale samozřejmě také díky Štístkovi, který děj oživuje a dodává pohádce hravý a roztomilý prvek, který ocení nejen děti. Film je vhodný opravdu pro celou rodinu, a to i na základě dosavadních reakcí potvrdili samotní tvůrci, kteří dorazili na setkání u příležitosti novinářské projekce. Výsledek je sympatický a povedený a pokud si správně vybavuji, v posledních letech mě, až na Princeznu ztracenou v čase (případně animovanou verzi Pyšné princezny), žádná česká pohádka tak nenadchla.

Tento film je o dost vizuálnější než původní pohádka. Velká část vizuální stránky byla vytvořena v QQ Studiu Ostrava. Až asi na dva  efekty, které mé oko lehce nemile upoutaly (jeden hned v úvodu filmu), hodnotím práci na digitální podobě filmu celkem zdařile a i přes množství trikových záběrů (film jich obsahuje přes 620) na mě nepůsobí přeplácaně. Třeba ozářené zlatavé vlasy titulní hrdinky působí přirozeně.

Společně s herci se v průběhu děje podíváte na hrad Sovinec, do Jeseníků, na zámek Lednice, Slovensko i na Sicílii. „Nejtěžší pro mě bylo právě natáčení na Sicílii, kdy jsem měl pod sicilským sluncem, v pětatřiceti stupních, čtyři vrstvy oblečení a při scéně na lodi jsem dostal mořskou nemoc,“ prozradil Tomáš Weber, který ztvárnil Jiříka a dříve jednoho ze studentů ve filmu Vlny.

Porozumění zvířatům i světu

Jiřík je kluk se smyslem (až nereálně velkým) pro čest, morálku, lásku. Je statečný a tvrdohlavý. „Často se mě ptají, jestli mi Petr Štěpánek dával nějaké rady, jak Jiříka hrát, ale on mi řekl opravdu jenom: Chlapče, tohle je úplně jiný film, než jaký jsme točili tenkrát, na to, jak Jiříka hrát, si musíš přijít sám. To, abych se oprostil od té staré verze a postavu si vytvořil po svém, byla vlastně ta nejlepší (ne)rada.“ Poté, co si vyzkoušel takovou čistě kladnou postavu, herec prozradil, že v následujícím snímku High School Heist režiséra Jana Haluzy, který bude k vidění na jaře, si zahraje negativní roli. 

Nejen, že jako Jiřík v pohádce porozuměl řeči zvířat, ale k vzájemnému dialogu s obsazenými zvířaty se snažil spolu s dalšími herci dojít i Tomáš. Stejně jako jeho postava došel k většímu porozumění a empatii k zvířatům i se světu jako takovému (i když Jiřík může na někoho působit až moc naivně a neposkvrněně a docela by mě zajímalo, jak by s takovým nastavením pochodil v reálném světě – ale rozumím, přece jen jde o pohádku). Práce se zvířaty byla náročná a natáčení, které trvalo 35 dní, přirozeně o něco prodloužila. „Točit se zvířaty je vlastně pro herce dar, nutí ho to být neustále živý a reagovat. Kůň se rozmyslí, že jde jinam, než chcete, pes si vymyslí, že někam odběhne, a člověk na to musí neustále reagovat,“ popsal Weber. „Borego (který si zahrál Štístka), všechny totálně předčil svojí energií, práce s ním nebyla zadarmo, ale o to víc byla živá.“ 

„Prodal jste mě, otče, za dvě lahvičky vody“

Princezna Zlatovláska, která je zaslíbená mocnému císaři, poté, co pozná Jiříka, zjišťuje, že i její cesta může být jiná, než jak ji nalinkoval její otec. Nenechá se koupit za cenný dar. Následuje své srdce a je schopná se rozhodovat sama za sebe. 

Jak jsem již zmínila výše, ve filmu se objevuje i nová postava Štěpána, který doprovází Jiříka na cestě za Zlatovláskou. Ztvárnil ji Marek Lambora. Jak uvedl sám herec, není to černobílá role, protože v průběhu děje se ukáže, že je Štěpán tak trochu „parchantík“. „To je pro herce vždycky zajímavá výzva. Musel jsem si oprášit jízdu na koni, taky tam máme velkou bojovou scénu, takže i šerm.“

Atraktivní a poučná

Zlatovláska působí jako ideální mix staré poctivé české pohádky, která se zároveň nebojí být tak trochu moderní. Jde o rodinný film nabitý akcí, humorem, cestováním, zvířátky, zradou, láskou… Předává různá poselství, mluví o závazku a schopnosti dodržet slovo. V tomto filmu se nezpívá (a to ničemu rozhodně nevadí), ale jednu scénu dokresluje variace oblíbené písně z původní pohádky. 

Foto: Bioscop, Jiří Jevický 

Režisér Ridley Scott přivádí druhého Gladiátora do kin skoro 25 let po přelomovém filmu s Russellem Crowem. Ten v českých kinech vidělo téměř 450 tisíc diváků. Režisér uznává, že přijít po takové době s pokračováním, může působit podezřele. „Přitom to bylo tak jednoduché a logické. Věděl jsem, kdo přežil, kdo vás tím příběhem povede a kam se v něm vydá,“ říká.

Hlavní postavou je Lucius (Paul Mescal), vnuk císaře Marka Aurelia a syn „prvního“ gladiátora Maxima, který pod jménem Hanno žije v Numidii, jednom z posledních svobodných měst na severu Afriky. Již v prvních minutách filmu k hradbám města připlouvají lodě římské armády v čele s generálem Acaciem (Pedro Pascal). Lucius přijde o domov, svou drahou polovičku i svobodný život. Stejně jako z Maxima v předchozím filmu se z něj stává gladiátor poté, co zaujme Macrina (Denzel Washington v této roli zase zaujme nejednoho diváka), který z něj chce mít hvězdu Kolosea (aspoň po dobu, co zůstane naživu). Gladiátorské hry však nejsou tou hlavní hrou, kterou Macrinus hraje. Důmyslný stratég si uvědomuje slabost impéria ovládaného dvěma šílenými císaři, Caracallou (Fred Hechinger) a Getou (Joseph Quinn), a rozehraje riskantní partii, v níž na pomyslné šachovnici bojují gladiátor a také právoplatný dědic římského trůnu Lucius, jeho matka Lucilla (Connie Nielsen) a generál Acacius, její manžel a zároveň muž, kterému se chce její syn pomstít. 

Gladiátor 2 je konzervativním pokračováním, které ve své první polovině působí skoro jako reboot originálu. Zavzpomínáte už při úvodních – vizuálně zdařilých – titulcích. Film podle mě dost těží z nostalgie a myslím, že právě touha po ní v kombinaci se zvědavostí dostane do kina hodně diváků. Válečné scény i boje v arénách jsou výrazně pompéznější, zároveň ale ne tak epické a dlouhodobě zapamatovatelné. Tvůrci někde až moc sázeli na CGI, takže vás místy možná zabolí oči podobně jako mě. Třeba už v prvním boji v aréně, kde se Lucius utká s opicemi, které se do tohoto typu filmu vůbec nehodí, jelikož vypadají jako vypuštěné z laboratoře v nějakém fantasy či sci-fi. Už dříve mezi zahraničními kritiky vzbudila diskuze scéna se zatopeným Koloseem. To, že zde Římané pořádali vodní bitvy (naumachie), vím z hodin dějepisu na základní škole, ale něco mi jako laikovi říká, že žraloky nedisponovali, a moc mi nestačí odůvodnění Ridleyho Scotta, že když byli staří Římané schopni napustit Koloseum vodou, tak pro hry mohli využít právě i žraloky.

Římem otřásá korupce a strach. Skutečná bitva se neodehrává v aréně, ale ve vyšších politických patrech. Šíleného Commoda vystřídala minimálně stejně šílená dvojčata Geta a Caracalla (trochu připomínají postavy z Felliniho Satyrikonu). Jsou tu tací, kteří dychtí po moci a neváhají jít přes mrtvoly, jiní chtějí naplnit sen o svobodném Římu, kde moc nepatří do rukou diktátora (nebo dvěma), ale Senátu. Nebo zde získávají nevyžádanou moc chlupatí domácí mazlíčci… V centru příběhu druhého Gladiátora je melodrama, které má chvílemi blízko k tragédii od Shakespeara. Jednou z nejtragičtějších postav a otrokem krvechtivého systému je Acacius, který ve jménu Říma neslouží silou a mečem nemilosrdně, ale ve skutečnosti je z válek a krveprolití unavený. Ten by si podle mě zasloužil ještě o něco víc prostoru. V neustálém strachu o život svůj i svých blízkých žije Lucilla, dcera Marka Aurelia, sestra Commoda a dřívější milenka Maxima, kterou opět ztvárnila (téměř šedesátiletá?!) Connie Nielsen. 

Irský herec Paul Mescal, kterého můžete znát ze seriálu Normální lidi, sice není tak výrazný jako svého času Russell Crowe v roli Maxima, ale to jsem osobně ani neočekávala. Smrt jeho manželky a následná touha po pomstě i přežití není tak srdceryvnou linkou jako u předchozího hrdiny. Žene ho zuřivost, která tak úplně nevyvře. Mescal a jeho postava nesou cejch toho druhého, toho, který pro mnohé bude tím, kterému se nepovede úplně vystoupit ze stínu legendárního gladiátora. Otázkou je, zda to vadí. Někteří se ptají, proč se nevrátil Spencer Treat Clark, který hrál malého Lucia v prvním filmu. Tvůrci ho ani neoslovili. Asi si ho tam také nedokázali (s tím jeho kukučem) představit.

Na scénáři k druhému Gladiátorovi pracovali Peter Craig, David Franzoni a David Scarpa, který už pro Ridleyho Scotta napsal scénáře k filmům Všechny prachy světa a Napoleon. Film se se svou stopáží 150 minut řadí k těm delším, ale i přes to asi nebyl větší prostor pro přirozeněji pomalejší vývoj některých postav, které mění přesvědčení a aliance až moc rychle, a potenciálně silná témata se otvírají a zavírají bez hlubšího zamyšlení. 

Mnozí si jistě vybavíte ikonickou hudbu z prvního Gladiátora, kterou složil úžasný Hans Zimmer. Ten byl osloven znovu, ale na pokračování se odmítl podílet. Své rozhodnutí okomentoval tím, že by se musel buď opakovat, nebo by se ocitl pod palbou kritiků, kteří by řekli, že nový soundtrack není tak dobrý jako předchozí. Této role se tedy ujal Harry Gregson-Williams, který v minulosti pracoval na hudbě k filmům jako Marťan či Poslední souboj a několikrát spolupracoval i s Zimmerem, který je jeho dobrým přítelem. 

Nabízí se film srovnávat s prvním dílem v různých dalších směrech, to na druhou stranu ale asi nemá smysl. Je přirozené, že novinka nebude mít u publika (obzvlášť toho staršího) tak silný wow efekt jako předchozí film, který běžel v kině dříve než např. Pán prstenů či Harry Potter a byl něčím v té době nevídaným. Gladiátor 2 je ale velmi důstojným navázáním, které se rozhodně vyplatí vidět na velkém plátně. Zajděte si do kina a odpovězte si sami, zda bylo pokračování potřeba. Mimochodem – Ridley Scott oznámil, že je v rané fázi vývoje i třetí díl. 

Síla a čest!

Zdroj: CinemArt

Snímek Pyšná princezna z roku 1952 v hlavních rolích s Alenou Vránovou a Vladimírem Rážem je dosud nejnavštěvovanějším českým filmem, který v kinech podle Unie filmových distributorů vidělo přes 8,2 milionu lidí. Režiséři Radek Beran a David Lisý vytvořili výpravnou pohádku, která vzdává české klasice o princezně Krasomile a králi Miroslavovi.hold, dává jí všechny barvy a zároveň obohacuje o nové postavy a moderní techniky vyprávění. „Je to nové převyprávění více než šedesát let starého hraného filmu animovanými postavami s použitím nejmodernějších technologií. Setkání látky, kterou všichni známe z dětství a je součástí našich vzpomínek, se současnou moderní animací bylo velkou výzvou. Zároveň jsme s radostí použili některé ikonické momenty původního filmu. Například jízdu na kládě, zpívajícího ševce na hranici království, nebo scénu Našli moji rádcové,“ řekl Radek Beran. 

Film osloví mladé i starší publikum. Dospělí zavzpomínají na ikonické momenty, děti si užijí hezký příběh, akční scény a nové přírůstky ve formě zvířecích mazlíčků – Krasomilina hodného pejska Bijou a zákeřné lasice Slídila patřící chamtivému rádci Maximovi. Ti do pohádky vnášejí novou jiskru, komediální prvky i napětí. Tvůrci měli původně vymyšlené zvíře i pro krále Miroslava, ale navrhovaného sokola nakonec nezařadili vzhledem k rozpočtu a střihům. 

Pohádka vznikla v českém animačním studiu PFX, které je spolu se společností LUMINAR Film jejím producentem. Animace čerpá z krásy české krajiny, která sloužila jako hlavní vizuální inspirace. „Chtěli jsme, aby byla Pyšná princezna znovu odkazem na naši krajinu a kulturu. Hodně mě to pohladilo po duši. Chtěl jsem to znovu zviditelnit, ale také svým způsobem vyvézt z naší krajiny, protože je naším cílem dostat film i do zahraničí. Inspirovali jsme se českými zámky, skanzeny a samozřejmě i předchozím filmem,“ přiblížil art director Jan Koníček. Svou kreslenou podobu tak dostala třeba i národní přírodní památka Panská skála u Kamenického Šenova. Hlavní výtvarník dal novinářům po projekci nahlédnout do zákulisí tvorby vizuální podoby filmu. Šlo o náročný a nákladný proces, kdy sami tvůrci zmínili, že i jedna dodatečná animovaná slina od koně by mohla produkci vyjít na dalších 200 tisíc korun. Render jednoho framu 3D animace trval 4 až 5 hodin, film má těchto framů více než 105 000. 

Příprava pohádky trvala pět let. Od zahájení vývoje do dokončení výroby bylo na film potřeba celkem 141 879 hodin celého týmu. V průběhu výroby na něm pracovalo 45 animátorů a 101 výtvarníků různého zaměření (design, 3D modeling, textury, svícení, efekty, compositing a další). Jádro týmu tvořili Češi, Slováci a Poláci, ale kromě nich se na filmu podíleli i artisté ze Španělska, Francie, Ukrajiny, Indie i z Mexika a Venezuely. V průměru během procesu vznikla vteřina výsledného filmu denně.

„Paní Vránová i pan Ráž ovlivnili design postav, protože jsme chtěli, aby je trochu připomínaly z hlediska barev, kostýmů i výrazově. A když jsme je animovali, tak jsem často vzal scénu z Pyšné princezny, ukázal ji animátorovi, aby vycítil, o čem ta scéna je, a měl to rovnou už krásně zahrané,“ doplnil David Lisý. 

Hudbu k filmu složili Ondřej Brzobohatý a Ondřej Brousek, kteří skloubili původní melodie inspirované Bedřichem Smetanou a známé hudební motivy z původní hrané verze. Ve své tvorbě využili i známou píseň „Rozvíjej se poupátko“ skladatele Dalibora C. Vačkáře. „Měli jsme velkou radost, že se producenti domluvili s dědici práv a my jsme tuhle legendární píseň mohli použít. Variovali jsme ji v různých scénách kdykoliv to šlo. Vyznění té melodie působí husí kůži a nádherně podtrhuje celý dojem z toho filmu,“ přiblížil Ondřej Brzobohatý, ze kterého na tiskové konferenci sálala nefalšovaná radost a vděčnost. „Jsem přestárlý romantik, takže jsem se věnoval milostným motivům. Ondra je velmi schopný v rámci dramatických scén a motivů, takže třeba rádcovskou píseň dělal on, milostné písně jsou moje. Shodli jsme se, že jsme na žádném předchozím filmu, na kterém jsme se podíleli, nezažili tak intenzivní práci. O to krásnější byla. Měli jsme radost, že jsme mohli využít velký symfonický orchestr, jako do dnešní doby snad všechny světové animáky. Je to to, co jsme vždy chtěli dělat.“

Postavu Miroslava, krále Slunečního království, namluvil a nazpíval Marek Lambora, který byl podle tvůrců jednoznačnou volbou, a princezně Krasomile propůjčila hlas Anna Fialová (která mimochodem neměla žádné předchozí dabingové zkušenosti). Rádce Maxima se ujal Aleš Procházka a krále Půlnočního království Petr Pospíchal. Hudebníci prozradili, že největší výzvou pro ně byla melodie ikonické „zpívající“ květiny. 

Film, který vstupuje do kin 7. listopadu, nemá vše, co známá klasika – např. poselství o dobrém pocitu z poctivě odvedené práce – ale na druhou stranu přináší moderní verzi světového formátu, která je dnešnímu (nejen malému) divákovi určitě bližší. Umě zpracovaná pohádka, částečně připomínající dílo ze studia Disney, působí dojmem, že se na ní čas podepíše lépe než na jiných a s odstupem času vyloženě neslavných 3D animovaných českých pokusech. Doporučujeme zkouknout. Třeba vám, stejně jako nám, zlepší den. 

Zdroj: CinemArt

Elizabeth „Lee“ Miller, přitažlivá, spontánní a charismatická modelka pro Vogue, múza surrealistů, studentka a milenka Man Raye (společně objevili princip fotografické solarizace), která i pro Pabla Picassa ztělesňovala adorovanou femme fatale. Žena s barvitým životem, světoběžnice, která toužila po dobrodružství a naplnění. I proto přešla na opačnou stranu fotoaparátu a za 2. světové války se rozhodla jet na frontu. Její vnitřní síla, vášeň pro život a odvaha riskovat jí pomohly vytvořit děsivě naléhavé snímky, které se nesmazatelně vryly do historie. 

Film s názvem Lee: Fotografka v přední linii se soustředí právě na přelomové období v životě slavné fotografky a zkoumá, jak se z bývalé modelky a společnice slavných umělců stala válečná zpravodajka tělem i duší a co ji to stálo. 

Lee celou svou válečnou minulost, včetně 60 000 negativů, zamkla na půdě své venkovské farmy. Nebýt jejího syna Anthonyho Penrose, zřejmě by tato část jejího já navždy zůstala skryta před očima veřejnosti a její fotografie z války by nikdy nespatřily světlo světa. Kate Winslet, která si ve filmu zahrála, ale také ho produkovala, strávila přípravami devět let. Nebyla to první snaha o zfilmování příběhu Lee Millerové, ale Anthony na realizaci kývl právě až u projektu Kate Winslet. Jeho knihu The Lives of Lee Miller adaptovali scenáristé Liz Hannah a John Collee.

Kate Winslet oslovila na spolupráci Ellen Kuras, kameramanku a dokumentaristku, s níž se sešla již při natáčení Věčného svitu neposkvrněné mysli v roce 2004 a následně o dekádu později při natáčení Královy zahradnice. Ačkoliv se jedná o její první režisérskou zkušenost s celovečerním hraným filmem, Ellen Kuras si vedla skvěle. Spolu s Kate Winslet ukazují nejen historii, ale i vnitřní svět silné ženy, která se postavila tváří v tvář temným stránkám lidstva.

Film začíná někdy v 70. letech, kdy se ji mladý muž (Josh O’Connor) snaží rozpovídat jak o sobě, tak o době, kdy se zničehonic stala válečnou zpravodajkyní časopisu Vogue. Tady se hodí zmínit, že maskéři odvedli opravdu dobrou práci, co se postaršení herečky týče. Hlavní dějová linka nás pak zavede do druhé poloviny 30. let, kdy si užívá bezstarostný čas se svými přáteli z uměleckých kruhů a Rolandem Penrosem (Alexander Skarsgard), anglickým obchodníkem s uměním a jejím budoucím manželem, na prosluněném pobřeží jižní Francie. Tehdy si neuvědomují, jaké hrůzy je čekají s nástupem Adolfa Hitlera. Téměř přes noc se všechno v jejich každodenním životě zcela změní. 

Po přestěhování do Londýna Lee odmítá dělat, co se od žen během války očekává. Místo toho se rozhodne postavit patriarchátu a dokázat nemožné. Vyřídí si akreditaci a vydává se na frontu v Evropě. Jako válečná korespondentka a fotografka pro magazín Vogue se ocitá v první linii nejkrutějších bojů druhé světové války. Namísto umělecky rozmazaných fotoesejů k neradosti šéfredaktorky Audrey Withers (Andrea Riseborough) zasílá kruté, intimní a naturalistické reportáže, křehkost i nezlomnou zuřivost a lidskou schopnost přežít, existovat, bojovat, bránit se a žít. Teprve v těsném sousedství smrti našla svůj dlouho hledaný smysl života. Ale také si odnesla traumata, která ji téměř zničila. 

Při práci na frontě se k ní přidá David Scherman (Andy Samberg), americký fotograf časopisu Life. Během osvobozování Francie v roce 1944 se Lee dozvídá o pohřešovaných lidech a na samém konci války jedou hluboko do Německa, aby odhalili ošklivou realitu holokaustu, a neúnavně postupují vpřed při hledání pravdy. V době, kdy Hitler na konci války utekl z Mnichova, byli Lee a Davy prvními z tisku, kteří vstoupili do jeho tamního bytu. Právě zde vznikla proslulá fotografie Lee Miller koupající se ve vůdcově vaně. Ačkoliv zde není přímo vysvětleno, co Lee k fotografii vedlo, dává to smysl: Po tom, co jsme byli svědky lidských obětí Hitlerova vražedného tažení, se zdá být vhodné ho ponížit nebo ovládnout tímto specificky ženským způsobem. „To je prostě celá Lee.“ 

Kate Winslet v tomto životopisném snímku ztvárňuje silnou osobnost. Pro Lee Miller neexistuje žádná překážka – snad s výjimkou snahy lidí zapomenout na válečná zvěrstva. Film funguje jako portrét titulní fotografky, jejíž svědectví z tábora smrti v Dachau je považováno za zásadní součást dokumentace hrůz holokaustu. Zachycuje nejen její statečnost, ale také vnitřní boj se strašlivými následky, které si z těchto zkušeností odnesla. 

Zdroj: Bioscop, archiv Lee Miller

Po 36 letech vstal z mrtvých – respektive je stále mrtvý, ale prostě je zpátky. Beetlejuice. Tim Burton se vrátil k jednomu ze svých prvních filmů a přináší další porci morbidní zábavy. První diváci viděli film Beetlejuice Beetlejuice na slavnostním zahájení benátského filmového festivalu a nyní se na něj můžete podívat i vy v českých kinech. 

Vrací se nejen groteskní bioexorcista Beetlejuice a další postavy, ale také herci. Tim Burton ostatně prohlásil, že se film bude realizovat pouze tehdy, pokud si v něm zahraje Michael Keaton, který vyšinutého ducha v proužkovaném obleku ztvárnil v prvním díle z roku 1988. Svých rolí se opět ujímají i Winona Ryder a Catherine O´Hara. Novou nejvýraznější tváří je bezpochyby Jenna Ortega, kterou můžete znát např. ze seriálu Wednesday. 

Dvojka legendární komedie vypráví příběh tří generací rodiny Deetzových, kteří se vracejí do Winter River, do domu, v němž se tehdy s Beetlejuicem setkala Lydie (Winona Ryder) poprvé. Z někdejší teenagerky Lydie, kterou si chtěl Beetlejuice vzít, aby se dostal ze světa mrtvých, se za ta léta stala  televizní hvězda, která loví duchy a ovdovělá matka pubertální dcery Astrid (Jenna Ortega), která na duchy nevěří a za matku je jí akorát tak trapně. Těšit se můžete i na Delii (Catherine O’Hara), Lydiinu narcisistní nevlastní matku a nekonvenční umělkyni. Deetzovi se setkávají u příležitosti úmrtí Lydiina otce. Jeffrey Jones, který ho předtím hrál, je nyní registrovaným sexuálním delikventem, což nejspíš vysvětluje, proč tady nevystupuje. 

Beetlejuice je Lydií stále posedlý a choutky na svatbu ho nepřešly, obzvlášť když se na scéně objeví jeho naštvaná bejvalka Dolores (Monica Bellucci), která dovede přivést do hrobu i mrtvého. Kdyby ve scénáři Alfreda Gougha a Milese Millara (kteří se podíleli i na scénáři seriálu Wednesday) nebyla, příběh by to moc nezměnilo (můžeme jen hádat, jestli si ve filmu nakonec zahrála proto, že aktuálně randí s Burtonem). To ale neznamená, že není dobrým zpestřením. S těmi vdavkami je to tady obzvlášť výživné, jelikož zájem o Lydii jeví i producent pořadu, ve kterém účinkuje (Justin Theroux).

Za mě nejzajímavější je dějová linka Astrid, která otevře portál do posmrtného života. Je jen otázkou času, kdy někdo třikrát vysloví Beetlejuicovo jméno a rozpustilý démon se vrátí, aby rozpoutal jemu vlastní chaos.

Beetlejuice Beetlejuice hraje na nostalgickou notu. Na film se ale určitě mohou bez větších problémů podívat i tací, kterým se po těch dlouhých letech vykouřila původní verze z hlavy, nebo ji ani nikdy neviděli. Tento komediální bizár diváka pobaví i znechutí. Beetlejuice si libuje v nechutných kanadských žertících i serenádách. Obzvlášť ke konci je děj poměrně chaotický. Nechám na posouzení každého zvlášť, jestli to k tomuhle snímku ještě patří, nebo už je to moc zmatené a přeplácané. 

Říkám si, že by bylo fajn, kdyby nás na druhé straně čekala taková sranda, jako ukazuje Tim Burton. Zároveň by mi nevadilo, kdyby to režisér do budoucna nepřeháněl, a Beetlejuice už ze záhrobí nevytahoval.

zdroj: Vertical Entertainment