Z reproduktorů vyhrává elektronická hudba. Lidé tančí, baví se a po sportovní aktivitě doplňují energii kávou nebo elektrolyty místo alkoholu. Pro část mladé generace už totiž alkohol nepředstavuje automatickou vstupenku ke společenskému zážitku. Naopak ho stále častěji vnímají jako překážku pro zdraví, výkon i celkovou pohodu.

Právě takto naladěné lidi spojuje RANNØ club, za kterým stojí Artur Ország a Simona Fišerová. To, co začalo spontánním nápadem inspirovaným videem ze zahraničí, dnes přitahuje stovky lidí napříč Českem i Slovenskem.

„Viděla jsem video, kde lidé tancovali v pekárně, a říkala si, že bych na něco takového sama chtěla jít,“ vzpomíná Simona Fišerová. Když sdílela video na Instagram s otázkou, jestli se podobná akce koná i v Praze, ozval se jí Artur Ország, kterého koncept také zaujal. „Nebo neuděláme vlastní akci?“ napsal jí tehdy. A právě tím odstartoval projekt, který nedávno oslavil první rok fungování.

První akce přitom vznikla bez velkých ambicí a plánů. „Nešli jsme do toho s tím, že budujeme nový run club nebo pravidelný koncept. Chtěli jsme jen propojit hudbu, pohyb a lidi na fajn akci,“ přibližuje Artur. Zlom přišel ve chvíli, kdy na druhý event dorazilo dvakrát více lidí než na první. Tehdy si oba uvědomili, že podobný formát v Česku očividně chyběl a že má smysl pokračovat.

Není to náhoda. Popularita běžeckých skupin – při běhu jedné z nich se ostatně seznámili i Simona s Arturem – v posledních letech výrazně roste, což potvrzují i data ze Stravy. Jen v roce 2024 zaznamenaly běžecké komunity v průměru šedesátiprocentní nárůst účasti. Zároveň sílí i trendy jako soft clubbing nebo sober curious. Mladší generace čím dál častěji hledá způsoby zábavy, po kterých se bude cítit dobře. 

„Nemám ráda ten stav po večerních parties. Člověk je rozbitý nejen další den, ale často ještě několik dní potom,“ popisuje Simona. „Naše akce mají člověka naopak nakopnout. Přijdeš domů s tím, že sis zasportovala, zatančila, poznala nové lidi a pořád máš čas a energii na další věci.“

RANNØ už zdaleka není jen o propojení běhu s ravem. K původnímu Run&Rave postupně přibyly další formáty jako Power&Rave, Padel&Rave nebo třeba Climb&Rave. Nejnovějším přídavkem je Hike&Rave – dopolední výšlap na Ještěd zakončený party na horské chatě se poprvé uskuteční 27. června. 

Lidé nepřicházejí jen za sportem, ale hledají i pocit sounáležitosti. „Potřeba někam patřit je obrovská. Lidé se s RANNØ začali rychle identifikovat a brát ho jako něco svého. Postupně proto vědoměji rozvíjíme i komunitní stránku projektu,“ říká Artur. Zároveň podle něj hraje roli i tlak na výkon a prezentaci sebe sama na sociálních sítích. „Lidé jsou posedlí čísly a chtějí ukazovat, že jsou aktivní.“ 

Od prvního eventu projekt výrazně vyrostl. Pořádá akce nejen v Praze, ale i v dalších osmi městech v Česku, a rozšířil se i na Slovensko. Postupně přidávají další zastávky a sporty a v budoucnu by se chtěli podívat i dál za hranice. 

„Překvapilo mě, jak rychle se dá něco vybudovat, když to děláš upřímně a bez postranních úmyslů. Když něco tvoříš autenticky a s dobrým záměrem, lidé to poznají,“ myslí si Artur, který se vedle RANNØ věnuje modelingu, hudební produkci nebo učí na mezinárodní škole Leonardo V. Academy. 

Velkou roli v růstu projektu hrají i sociální sítě. „Přinášejí nám nové lidi, příležitosti i spolupráce,“ říká Simona, která pracuje v marketingové agentuře a zároveň pokračuje ve studiu marketingu na vysoké škole.

Právě spolupráce jsou pro fungování konceptu důležité i z finančního hlediska, protože část akcí zůstává zdarma. „Nechceme z lidí tahat velké peníze. Spolupráce vybíráme tak, aby byly v souladu s tím, co děláme,“ vysvětluje Artur. Ideální propojení by si oba dokázali představit například se sportovními značkami. A Simona s úsměvem dodává ještě jedno vysněné jméno: „Jednou bychom chtěli spolupracovat s Ewou Farnou, protože na akcích často hrajeme remixy jejích songů.“

Ostatně třeba remix písně Na ostří nože zazněl i během květnového narozeninového Run&Rave, na který dorazilo kolem 670 lidí. Polovinu výtěžku z prodaných vstupenek organizátoři věnovali Nadačnímu fondu Emil. 

„Komunita je pro mě na celém projektu ta nejkrásnější část,“ říká Simona. „To, jaké lidi to přitahuje a jaká atmosféra kolem akcí vzniká, se vlastně těžko popisuje.“

Vedení projektu je pro oba škola. „Jelikož jsme předtím eventy nikdy neorganizovali, naučili jsme se toho opravdu hodně – pracovat pod tlakem, komunikovat s lidmi nebo řešit krizové situace. Zatím šlo naštěstí jen o drobnosti, jako třeba zapomenuté kabely k technice pro DJe,“ zmiňuje Simona. 

S narůstajícím množstvím aktivit a agendy k dvojici přibyli i další pomocníci, ke core týmu se přidala Kateřina Panská. „Nemáme pevně rozdělené role. Spíš si věci přehazujeme podle toho, koho co baví a kdo má zrovna čas. Já obvykle přicházím s novými nápady, Simča se stará hlavně o sociální sítě a Kačka řeší technické věci jako ticketing,“ doplňuje Artur. 

„Díky RANNØ jsme poznali skvělé lidi,“ usmívá se Simona. „I proto bych lidem vzkázala, ať zkouší nové věci. Chápu, že přijít na podobnou akci, obzvlášť sám, může být nekomfortní. Ale většinou to za to stojí.“ 

Zdroj: RANNØ archiv

Na scéně vinohradského divadla D21 sledujeme Petru, která se snaží žít dál poté, co byla znásilněna. „Jako bych si nepatřila,“ říká. „Nic jí není“ a zároveň má zničený život. Minulost, kterou chtěla zapomenout, se prolíná se současností a ztrácí hranice mezi tím, co je skutečné, a tím, co si musela namluvit, aby přežila. Psychologické drama Symbióza? je minimalistické, komorní a přitom intenzivní a významné.

V hlavní roli se střídají Josefína Prachařová a Karolína Lea Nováková. Další postavy ztvárňují Maximilián Dolanský nebo Matouš Vyšata, Magdalena Prostá či Veronika Divišová a Filip František Červenka nebo Mikuláš Matoušek. Soubor NEmyslim kolektiv představuje mladé neokoukané tváře a talenty a nebojí se mluvit o tabuizovaných tématech. 

S autorkou a režisérkou Tinou Davídkovou jsme se bavili nejen o vzniku inscenace, ale i o tom, proč je důležité přestat reagovat podle zaběhnutých schémat. „Myslím, že je pro nás psychicky snazší znásilnění vnímat jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Ve chvíli, kdy o takové zkušenosti člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka,“ přibližuje v rozhovoru zkušenost, jejíž četnost potvrzují i data. Podle průzkumu je za život znásilněna každá pátá žena a je prokázané, že nejvíce případů znásilnění přichází od lidí, které oběť dobře zná. O zneužívání mužů se mluví ještě méně, ačkoliv tvoří v průměru 10 % obětí. A často se bojí mluvit, protože se mnohdy setkávají s viktimizací a bagatelizováním tématu. I kvůli prolomení mlčení Symbióza? vznikla. 

Odvaha promluvit 

NEmyslim kolektiv se profiluje jako spolek, který otevírá těžká a opomíjená témata. Co pro tebe znamená „NEmyslet“? 

Nejde o to přestat přemýšlet, ale přestat automaticky reagovat podle naučených schémat. U citlivých témat máme tendenci rychle soudit, radit nebo zlehčovat, protože je to pro nás komfortní. „NEmyslet“ pro mě znamená na chvíli tyhle reflexy vypnout a opravdu naslouchat tomu, co druhý říká – i když je to nepříjemné.

Jak jste se dali dohromady? Ať už s Terezou Keltyčkovou a Kateřinou Vášovou, tak následně s herci a herečkami?

Tereza je moje kamarádka z dětství a zároveň člověk, se kterým sdílím podobný přístup k práci i uvažování. Když jsem jí řekla o nápadu na NEmyslim, okamžitě se rozhodla do něj jít se mnou a dnes drží hlavně organizační stránku. S Kateřinou se známe z vysoké školy – původně jsem ji oslovila kvůli focení, ale postupně z toho vznikla dlouhodobá spolupráce.

U herců jsem od začátku chtěla pracovat s mladou generací. Někoho jsem viděla na jevišti a oslovila ho napřímo, někdo přišel na doporučení. Celé to vznikalo dost přirozeně. 

V repertoáru máte zatím představení Symbióza?. Hra původně vznikla jako projekt tvé bakalářské práce. Proč jsi zvolila zrovna téma znásilnění a posttraumatu?

Protože se o něm mluví hodně zjednodušeně. Ve veřejném prostoru se řeší hlavně samotný čin, ale méně to, co následuje – reakce okolí, pochybnosti, rozpad vztahů a dlouhodobé následky. Zajímalo mě právě to „potom“, které bývá pro člověka často složitější než samotná událost.

Zároveň mám vlastní zkušenost a zjistila jsem, že ve chvíli, kdy o ní člověk začne mluvit otevřeněji, začnou se ozývat další ženy z okolí se stejným nebo podobným příběhem. Najednou to přestane být výjimka a ukáže se, jak běžná ta zkušenost je – jen se o ní většinou mlčí. V tu chvíli mi dávalo smysl to zpracovat a pojmenovat i skrze divadlo. 

Poprvé jsi hru uvedla už v roce 2023. Jak se její podoba změnila pro současnou „verzi 2.0“? 

Původně to byl spíš komorní školní projekt. V nové verzi mají postavy větší prostor a víc pracujeme s perspektivou okolí, ne jen oběti. Ubylo vysvětlování a přibyly situace, ve kterých si divák musí význam poskládat sám. 

Co pro tebe znamená Symbióza? 

V kontextu hry je to pro mě stav, kdy ve vztahu zůstáváme déle, než je pro nás zdravé, jen proto, že sdílíme minulost a je nám ji líto opustit. Není to o blízkosti, ale o neschopnosti se oddělit, i když už to nikomu nepomáhá.

Co pro tebe bylo při zpracovávání tématu znásilnění, při práci s herci na tomto tématu nejdůležitější nebo nejtěžší?

Nejdůležitější pro mě byl empatický přístup k textu i k sobě navzájem. Hned na začátku jsme si řekli, co tím chceme sdělit, aby každý věděl, do čeho vstupuje, a mohl se rozhodnout svobodně. Chtěla jsem, aby se všichni cítili v pohodě a měli jasné hranice – nikdo nemusel jít dál, než chtěl, ale zároveň jsme téma neobcházeli jen proto, že je nepříjemné. Doufám, že se to povedlo. 

Zpracovávat tak silné téma vyžaduje určitou dávku odvahy a síly. Měla jsi ty nebo tvé okolí někdy pochybnosti?

Ano – měla jsem hlavně obavu, aby to nebylo povrchní nebo jen efektní. Zároveň ale pokaždé, když slyším, jak někdo tohle téma zlehčuje nebo se mu vysmívá, je to spíš motivace se ho nebát a mluvit o něm nahlas. Setkávám se s tím v běžném životě velmi často a právě to mě utvrdilo, že je to něco, co zpracovat rozhodně chci.

Konzultovala jsi vznik inscenace s odborníky?

Ano. Tím, že jsem tohle téma sama v životě řešila, konzultovala jsem ho s psycholožkou a zároveň jsme vycházeli z reálných dat a výzkumů organizací, jako je Amnesty International, aby situace v inscenaci odpovídaly realitě.

Otevřená generace 

Podle průzkumu organizace proFem z roku 2023 je za život znásilněna každá pátá žena a denně se u nás stane v průměru několik desítek znásilnění. Přesto je to téma, které stále naráží na ticho a nedůvěru vůči obětem. Proč? Proč si myslíš, že je pro společnost tak těžké ho přijmout jako systémový problém?

Myslím, že je pro nás psychicky snazší vnímat ho jako ojedinělý exces než jako něco, co se může odehrávat v běžných situacích a vztazích. Přijmout ho jako systémový problém by totiž znamenalo připustit, že souvisí i s každodenní komunikací, stereotypy a reakcemi okolí – tedy s věcmi, kterých jsme všichni nějak součástí. Označit ho za extrémní výjimku nám umožňuje držet si odstup a pocit bezpečí, zatímco realita je mnohem nepohodlnější.

V posledních letech je debata otevřenější, změnila se i zákonná definice znásilnění. Vnímáš posun třeba i ve způsobu, jakým publikum reaguje na inscenaci?

Ano, určitě. Jsem ráda, že se debata kolem tohoto tématu postupně rozšiřuje – čím víc si sdílíme postoje a zkušenosti, tím větší je šance se někam posunout. Vnímám to hlavně u své generace, která je k němu výrazně otevřenější a ochotnější o něm mluvit bez okamžitého zlehčování nebo zpochybňování.

Pro koho je představení vhodné? Proč bys ho doporučila? 

Je určené zhruba od 14 let výš a pak už pro všechny věkové kategorie – věřím, že je to téma, které se nějak dotýká nás všech. Doporučila bych ho proto, že nabízí jiný pohled na znásilnění, především na to, jak vypadá vnitřní prožívání člověka a co se děje, když s tím zůstane sám.

Chcete hrát i pro školy. Budete s představením jezdit i mimo Prahu? 

Se školami začínáme od března. Věřím, že to pro studenty může být něco jiného než běžná prevence a že jim to otevře zájem o celé téma. Určitě bychom rádi oslovili i školy mimo Prahu, bude pak na domluvě, zda budeme jezdit my, nebo oni za námi. Obě varianty by byly skvělé.

Plánujete i nějaký doprovodný program, třeba debaty s psychology nebo organizacemi jako Amnesty International, Konsent, proFem apod.?

Ano, po představeních pro školy budou debaty s psychologem. Budeme se snažit téma víc otevřít a doprobrat. 

Duševní zdraví, vztahy a identita 

Plánuješ v NEmyslim kolektiv primárně uvádět vlastní autorské texty, nebo chceš spolupracovat i s dalšími dramatiky a režiséry?

Ráda bych primárně uváděla autorské texty, ale spolupráci se nebráním. Tvořím s lidmi ráda, takže pokud s někým sdílím podobný pohled a přístup, jsem otevřená i společným projektům.

Jakým dalším tématům by ses chtěla ve své tvorbě věnovat? Prozradíš, na čem dalším aktuálně pracuješ?

Dlouhodobě mě zajímají vztahy v rodině a to, jak formují naši identitu. S tím souvisí i téma mentálního zdraví – jak si neseme věci, o kterých se doma nemluví, a jak se to promítá do dalších vztahů.

Ráda bych se věnovala také prostředí sportu, protože si myslím, že psychický tlak, výkon a často i toxické nastavení vztahů jsou tam pořád hodně opomíjené. Obecně témata, která rezonují s naší generací – hledání identity, nejistota, tlak na úspěch nebo otázka, jak žít autenticky.

Aktuálně si sbírám materiál a rozhovory právě k těmto okruhům a přemýšlím nad dalším autorským projektem, který by na ně navazoval. 

Plánuješ zůstat spíše u dramatické tvorby a režie, nebo píšeš/láká tě psát i jiné texty?

V psaní si téměř nedávám hranice. Vystudovala jsem literární tvorbu a baví mě různé žánry – od poezie přes prózu až po scénáře. Divadlo je pro mě ale určitě nejbližší a nejautentičtější forma vyjádření.

Čemu se dále věnuješ, když zrovna neřešíš divadlo? 

Za poslední dva roky jsem dostala několik zajímavých příležitostí – pracovala jsem na filmových natáčeních, televizních projektech i v oblasti PR. Volný čas nejraději trávím s nejbližšími. Ráda si čtu, hraju golf… Je toho spousta. Ale upřímně – pro mě je divadlo zároveň největší forma relaxu. Ať už ho tvořím, nebo sedím v hledišti jako divák, je to prostor, kde si skutečně odpočinu. 

Jak dále odpočíváš a udržuješ si duševní pohodu?

Kromě divadla je to pro mě hodně času o samotě. I když jsem společenský člověk, potřebuji pravidelně úplně vypnout, nic neřešit a být sama se sebou. Ticho a odstup mi pomáhají si věci srovnat. Zároveň mám kolem sebe opravdu skvělé lidi, o které se můžu opřít. Právě oni jsou pro mě ten největší lék.

Zdroj: NEmyslim kolektiv archiv (Kateřina Vášová)

Zima nabízí spoustu možností, jak si užít pobyt venku: na lyžích, běžkách nebo třeba při túrách se sněžnicemi na nohách. Libujete si ve všech těchto aktivitách, ale občas si postesknete, že pro ně potřebujete různé vybavení? Řešením jsou Combo Ski, unikátní kombinace sněžnic, mini lyží a nesmeků, se kterými můžete bez kompromisů šlapat do kopce i ho sjíždět. Jsou lehké, skladné (upevníte je třeba na batoh) a kompatibilní se všemi botami určenými na horskou turistiku. Vyrobeny jsou z vysoce odolných materiálů (polyethylen, polyamid a nerezová ocel), které vydrží až do teploty -30°C, a díky speciální EVA pěně na nich neulpívá sníh. 

Vojtěch Veverka vytvořil koncept Combo Ski během svých studií na Fakultě architektury ČVUT, kde s ním zabodoval i v Národní ceně za studentský design. „Nevymýšlel jsem jen další variantu něčeho, co už existuje, ale úplně nový typ pohybu na sněhu. A to mě na tom bavilo nejvíc,“ komentuje. 

Na pomoc si přizval svého bratra Ondřeje, který měl zkušenosti z Prusa Research, a po dalších třech letech vývoje nadšenecký projekt postupně přerost v reálný byznys. Pomoct tomu měla i kampaň na Kickstarteru, kde se podařilo vybrat v přepočtu 650 tisíc korun. Jenže pak přišla tvrdá srážka s realitou a z vybrané částky nakonec bratři Veverkovi neviděli ani korunu. „Byl to obrovský šok. A zároveň obrovská škola,“ vzpomíná Ondra. Naštěstí se objevil investor v podobě Martina Rezlera. „Spousta věcí se nepovede, to je normální součást podnikání. Důležité je to nebrat jako konec. Dneska už víme, jak důležité je prověřovat lidi, se kterými spolupracujeme,“ dodává. 

Od papučí ke globálnímu unikátu 

Jaké bylo vaše dětství? Byl sport, hory a pobyt venku přirozenou součástí rodinného života?

Vojta: Jednoznačně. Rodiče byli aktivní, takže my taky. V létě kolo, v zimě hory, lyže – pořád jsme lítali někde venku. Nikdo nás do sportu nenutil, bylo to přirozené. A moc se to nezměnilo – jen si dnes s sebou na hory bereme i prototypy.

Vyrůstali jste jako nerozlučná dvojka, nebo jste byli (a třeba stále jste) každý jiný?

Ondra: To se trochu měnilo podle období. Jsme od sebe jen dva roky, takže jsme spolu přirozeně trávili hodně času a většinou jsme měli i podobné zájmy. Rodiče nás často dávali do stejných kroužků. Nebyli jsme úplně rozdílní, spíš jsme se doplňovali. A to nám zůstalo dodnes.

Kdy vám došlo, že vám to spolu může fungovat i profesně?

V: Ve chvíli, kdy jsem byl na FA ČVUT a dělal prototypy do ateliérového zadání. Ondra mi začal pomáhat, protože už tehdy uměl pracovat s 3D tiskem a CNC stroji. Já jsem přišel s konceptem, on ho uměl technicky přetavit do reality. Nejdřív to bylo spíš jen pro zábavu a pro školu, ale postupně jsme zjišťovali, že nám to spolu funguje dobře. Tak se v mezičase nenápadně zrodilo Combo Ski. Až později jsme si uvědomili, že z toho může být něco mnohem většího, než vedlejší nadšenecký projekt.

Vojto, v roce 2021 jste získal ocenění v soutěži Czech international Student Design Award za svou unikátní kombinaci sněžnic a mini lyží, a tak započal cestu ke Combo Ski. Proč jste přišel zrovna s takovým nápadem – když původním zadáním v ateliéru byly papuče? 

V: To zadání bylo dost otevřené a umožňovalo jít i jiným směrem. V té době mě bavily mini lyže. Byl covid, lyžařská střediska nefungovala a lidé používali mini lyže, z velké části Klu-ski, ke kratším sjezdům. Přišlo mi to zajímavé, ale osobně mi tam chyběla funkce sněžnic. Uvědomil jsem si, že velikost mini lyží a sněžnic je dost podobná, takže by spojení těchto principů do jednoho produktu mohlo fungovat. Nic takového na trhu nebylo. Mini lyže a sněžnice fungovaly vždycky odděleně. A přesně to mě na tom bavilo nejvíc – nevymýšlel jsem jen další variantu něčeho, co už existuje, ale úplně nový typ pohybu na sněhu. Myšlenka prvních Combo Ski tak nevznikla jako plánovaný byznys, ale jako přirozená reakce na to, co mně samotnému chybělo.

Strategické myšlení, paličatost i ostřejší debaty 

Jak jste si v Combo Ski rozdělili role? 

V: Na začátku to bylo rozdělené hodně přirozeně podle toho, co kdo uměl. Já jsem měl na starost hlavně koncept, aby celý produkt dával smysl, fungoval technicky i uživatelsky a byl dobře navržený. Ondra se víc staral o technické detaily, komunikaci s dodavateli a firmami, řešil výrobu, materiály a to, jak věci opravdu dostat do reality. Postupem času se role trochu proměnily. Dnes se víc soustředím na koordinaci výroby, nákup, hledání nových materiálů a technické zázemí. Ondra se víc posunul k vedení firmy, obchodu a marketingu, tedy k tomu, jak Combo Ski komunikujeme navenek a kam celý projekt strategicky směřuje.

Jak se vám spolu jako sourozencům pracuje?

O: Je to obrovská výhoda v důvěře. Víme, co od sebe můžeme čekat, a dokážeme si říct věci na rovinu bez zbytečných obalů. To práci hodně urychluje. Na druhou stranu je to někdy i výzva. Emoce jsou občas víc vidět a diskuze mohou být ostřejší. Ale většinou to bereme jako součást procesu. Když se pohádáme, tak proto, že nám na tom oběma opravdu záleží.

Co na sobě vzájemně nejvíc obdivujete? A co vás dokáže vytočit?

V: Na Ondrovi obdivuju hlavně to, jak přemýšlí strategicky dopředu. Často vidí věci s větším potenciálem než já. Už v minulosti udělal spoustu kroků, které nám připravily pevnou půdu pod nohama, a díky tomu dneska můžeme fungovat jako firma. Zároveň si ale věci bere víc osobně a na Combo Ski je hodně citlivý. Někdy by mu pomohlo se trochu víc odosobnit a nebrat všechno tak vážně. Plánování času taky není jeho silná stránka (smích).

O: Na Vojtovi mě baví jeho výdrž a nasazení. Když se do něčeho pustí, jde si tvrdě za tím. A hlavně se mi líbí, že si byznys dokáže udržet od těla. Nenosí si ho tolik domů a nenechá se jím úplně pohltit, což je důležité pro dlouhodobou rovnováhu. Občas mě u něj vytáčí jeho paličatost. Když si něco vezme do hlavy, tak s tím prostě nehnete. Na druhou stranu je to i součást toho, proč Combo Ski vůbec existuje. Shodneme se na tom, že jsme oba spíš realističtí pesimisté, ale snažíme se, aby nás to netáhlo dolů.

Podnikání nás naučilo nebát se víc riskovat, jít do věcí s větší odvahou a nečekat pořád jen na ideální podmínky. A taky to, že není potřeba dělat všechno sám.

Od úspěchu k nule 

Projekt zaznamenal úspěch na Kickstarteru. Ten ale poněkud zhořkl, když jste z vybraných peněz nakonec nic nedostali. Jak jste situaci, kdy vás agentura, která měla kampaň na starosti, nechala na holičkách, prožívali? Měli jste už dřív pocit, že něco není v pořádku?

O: Signály tam byly, ale nic konkrétního. Zároveň to ale bylo nastavené tak, že se nic nedalo jasně zachytit. Agentura to měla podle nás poměrně dobře promyšlené a vždycky existovalo nějaké „rozumné“ vysvětlení, proč se něco zdržuje nebo není úplně jasné. Když pak vyšlo najevo, že se k penězům z kampaně nedostaneme, byl to obrovský šok. O to větší, že to přišlo ve chvíli, kdy jsme měli pocit, že máme za sebou úspěšnou kampaň a projekt se může konečně posunout dál. Místo radosti přišla tvrdá realita – byli jsme na nule. Bylo to strašně frustrující a demotivující. Člověk má pocit, že udělal všechno správně, a stejně ho někdo podrazí. Zároveň to pro nás byla obrovská škola. Naučilo nás to být extrémně opatrní, kontrolovat si věci do detailu a spoléhat se víc sami na sebe než na třetí strany.

Co vás podnikání – a právě i tento nepříjemný moment, který mohl bez vstupu investora znamenat konec –, dále naučilo? 

O: Určitě nás to naučilo, že i z hodně negativní zkušenosti může vyrůst něco pozitivního. Jinak by to celé ani nemohlo fungovat. Spousta věcí se nepovede, to je normální součást podnikání. Důležité je to nebrat jako konec, ale jako součást cesty. Zároveň nás to ale naučilo být mnohem pečlivější a trpělivější. Dneska už víme, jak důležité je prověřovat lidi, dodavatele či služby, se kterými spolupracujeme. Nic se nestane ze dne na den a spousta věcí potřebuje čas. Možná jsme se díky tomu naučili být i méně přehnaně pragmatičtí. Nebát se víc riskovat, jít do věcí s větší odvahou a nečekat pořád jen na ideální podmínky. A taky to, že není potřeba dělat všechno sám. Nechat si pomoct je někdy nutnost, pokud má projekt dlouhodobě fungovat.

Kolik lidí máte dnes v týmu? 

O: Ve vedení firmy jsme tři – my dva a náš investor. Kolem sebe pak máme tým externistů, který se podle potřeby pohybuje zhruba do deseti lidí. Každý má jasnou roli a zapojuje se podle toho, co je zrovna potřeba řešit. Díky tomu zůstáváme poměrně malí, ale zároveň schopni pokrýt všechno od vývoje přes výrobu až po marketing a prodej.

Japonský potenciál

Jak si Combo Ski aktuálně stojí? Jaký je o produkt zájem? 

O: Po dvou prodejních sezónách jsme v černých číslech a meziročně jsme navýšili prodeje o 700 %, přičemž zimní sezona ještě ani neskončila. To je pro nás obrovský signál, že Combo Ski si svoje místo na trhu našly. Také se dostaly více do povědomí.

Objednávky k nám přicházejí z celé Evropy a překvapivě i z Kanady, USA nebo Japonska. Právě Amerika a Japonsko nás hodně překvapily, protože tam se nám zákazníci ozývají úplně spontánně, bez jakékoli cílené reklamy nebo marketingových kampaní. Aktivně teď pracujeme hlavně s německy mluvícími zeměmi a Polskem, kde vidíme velký potenciál a kde se nám zájem postupně vrací zpátky v podobě objednávek i spoluprací.

Prozradili byste další plány?

O: Příští rok bychom se chtěli výrazně víc zaměřit na Japonsko. Podle odezvy je vidět, že tam pro tenhle typ produktu existuje obrovský potenciál. Zároveň chceme víc posilovat USA a tenhle trh víc „nakopnout“. Chceme se dostat i do dalších řetězců, kromě Decathlonu, Kauflandu a Amazonu, kde nás aktuálně najdete, a víc pracovat s distributory. Od začátku nás baví přemýšlet víc  globálně. Combo Ski nikdy nebyly jen český projekt a naší vizí je, aby se z nich stal produkt, který bude přirozeně fungovat na různých trzích po celém světě.

Funkčnost a zodpovědný přístup k výrobě

Vojto, pracujete kromě Combo Ski ještě na něčem dalším? 

V: Combo Ski jsou teď priorita, ale zároveň dál pracuju i na externích spolupracích v oblasti vývoje a designu. Postupně jsme si díky Combo Ski vybudovali obrovské know-how, a tak ho dnes nabízíme i dalším firmám, od samotného designu přes návrh formy až po finální výrobek připravený pro sériovou výrobu. Hodně se věnujeme také 3D tisku. Ondra dlouhé roky vedl vývoj 3D tiskáren v Prusa Research, takže v tomhle směru máme opravdu silné technické zázemí. Celkově se zaměřujeme na design a vývoj produktů určených pro sériovou výrobu. Baví nás ten moment, kdy se nápad na papíře postupně promění v reálný, funkční objekt, který má šanci uspět na trhu.

Přál bych si mít možnost dál navrhovat produkty, které jsou funkční, technicky poctivé a mají svoje místo v reálném světě.

Jak byste popsal svůj designérský rukopis? Je na něm něco specifické, co bychom rozpoznali i na jiném produktu?

V: Už od začátku studia na ČVUT jsem se hodně věnoval technickým věcem, konkrétně konstrukci nerezových nástaveb na nákladní auta. To mi dalo velmi dobrý technický základ a nadhled nad tím, jak věci skutečně fungují, nejen jak vypadají. Myslím, že právě to je hodně znát i na mé práci dnes. Můj rukopis je hodně postavený na technice a konstrukční logice. Baví mě promyšlené detaily, funkční řešení a věci, které dávají smysl nejen vizuálně, ale i technicky. 

Vnímáte v současné době v produktovém designu nějaké trendy? Co lidé (obzvlášť mladší generace) vyžadují? 

V: Vnímáme silný důraz na udržitelnost a celkově zodpovědný přístup k výrobě. Pro naši generaci už to není jen „hezký bonus“, ale spíš základní očekávání. Lidé chtějí vědět, odkud produkt pochází, kde a z jakých materiálů se vyrábí. Zároveň je čím dál důležitější osobní rovina. Nestačí mít jen dobrý produkt, ale i příběh. Lidi mají rádi autenticitu a transparentnost a chtějí se s produktem nějakým způsobem ztotožnit. Velkou roli dnes hrají i kvalitní vizuály, videa, texty – celý komunikační mix. Produkt už není jen samotná věc, ale celý svět kolem ní. A samozřejmě sociální sítě. Instagram a TikTok jsou dnes zásadní platformy, kde se produkt může přirozeně ukázat v reálném prostředí, v pohybu, v příbězích lidí, kteří ho používají. Právě tam se dnes hodně formuje vnímání značek, hlavně u mladší generace.

Kterým směrem se chcete ubírat? Máte nějaký designérský sen? 

V: Dlouho pro mě byl sen vytvořit sériový produkt, který budou lidé opravdu používat a budou s ním spokojení. To se mi teď plní a je to opravdu silný pocit. Jiný konkrétní sen ve smyslu cílové mety nemám. Spíš mám radost z toho procesu. Baví mě tahle práce a přál bych si ji dělat co nejdéle. Mít možnost dál navrhovat produkty, které jsou funkční, technicky poctivé a mají svoje místo v reálném světě.

A teď upřímně: když vyrazíte na hory, sáhnete po většinu času po Combo Ski, nebo si užíváte lyže či snowboard? Vyhledáváte i jiné aktivity nebo destinace?

O: Combo Ski používáme hodně, to je jasné. Je to pro nás plnohodnotný zimní sport a vlastně i to, co nás na horách nejvíc baví. Zároveň si ale občas schválně vezmeme skialpy, lyže nebo snowboard. Potřebujeme mít srovnání a zkoumat jiný pocit z pohybu. Díky tomu pak dokážeme Combo Ski dál posouvat a zlepšovat. Je pro nás důležité nezavřít se jen do jednoho světa. Dává nám to větší nadhled. Hory jsou pro nás v zimě jasná destinace. A když chceme změnu, tak spíš v létě – to pak třeba já vyrážím surfovat. 

Zdroj: archiv Combo Ski

Linda v rozhovoru prozrazuje, proč jsou podle ní v kreativní profesi klíčové moudrost, vytrvalost a nikdy nekončící touha učit se.

Lindo, kde jsou vaše kořeny? Odkud pocházíte?

Pocházím z Olomouce, ale od devatenácti jsem v Praze, takže doma už se cítím tady. Mezitím jsem žila čtyři roky v Londýně, chvíli v Berlíně a s manželem obecně hodně cestujeme.

Přitahoval vás svět umění už od dětství? Čím jste tehdy chtěla být?

Ano, i takto zpětně si to hodně uvědomuji, zrovna nedávno jsem na to myslela, s příchodem našeho syna, že už od útlého věku jsem měla tyto tendence, vnímala jsem svět uměleckýma očima a duší. Chtěla jsem a pořád chci být kosmonautkou 😀 a taky profesionální cestovatelkou, to se sice úplně na profesionální úrovni nesplnilo, ale hned na další příčce byla moje touha stát se umělkyní. Po cestě životem se mi také splnilo přání stát se mistryní světa ve sjezdu na divoké vodě a teď jsem se navíc čerstvě stala mámou.

Jaká byla vaše cesta k designu a sklu?

Po studiu gymnázia jsem se dostala do Prahy na ČVUT na obor Průmyslového designu, kde mě ovlivnilo studium pod vedení akademického sochaře Mariána Karla, který pracuje se sklem. Tam moje vášeň ke sklu zažehla. Pokračovala jsem ve studiu Produktového designu na UMPRUM a po studiích jsem nastoupila na pozici designérky firmy Lasvit v Londýně. Po několika letech jsme se během Covidu s manželem byli nuceni vrátit do Česka, kde jsem založila vlastní značku LINDA PRO.

Kdy přišel zásadní zlom ve vaší umělecké kariéře? 

Na něj stále čekám 🙂 a doufám, že přijde brzy.

Kam všude Vás Vaše tvorba zavedla a kde aktuálně vystavujete?

Například v Hongkongu, Londýně a chystám se také do Milána. V minulosti jsem vystavovala například v Japonsku, Belgii, New Yorku a dalších světových destinacích.

Co je základem a pomyslnou duší vašeho designu? Z čeho při své tvorbě vycházíte?

Design vychází hodně ze mě, má díla většinou balancují na pomezí designu a umění. Důležité jsou pro mě emoce a příběh.

Pod značkou LINDA PRO představuje Linda Procházka limitovanou kolekci ručně vyráběných skleněných kousků, kde se potkávají skleněné kabelky, vázy a jedinečné designové doplňky. (Foto: Vojtěch Tesárek)

Ve své práci propojujete módu s uměním. Spolupracujete s módními návrháři a designéry? Jste si navzájem inspirací?

Moje myšlenka propojit sklo s módou, kterou jsem odprezentovala vytvořením kabelky z křišťálového skla inspirovala, věřím, následně hned několik módních návrhářů. Nejdříve to byl Lukáš Macháček, který vytvořil spony z kusů skla společně s firmou Rückl a pak Jan Černý, který vytvořil do Karlových varů šaty ze skla pivních lahví Pilsner Urquell.

Jako designérka chtěla propojit umění s nošeným objektem – vytvořit dílo, které nezůstává jen v galerii, ale jde s vámi do společnosti.

(Foto: Anna Pleslová)

Nedávno jste se stala maminkou. Jak se podle vás dá skloubit umělecká kariéra s mateřstvím?

Na tady tuto otázku je ještě brzy, Eliáškovi jsou teprve dva a půl měsíce. V těhotenství se mi dařilo věnovat se umělecké kariéře zcela naplno.

A věřím, že to půjde i v mateřství, se zapojením tatínka – Marcella.

Na jaké projekty se v nejbližší době připravujete? 

Právě jsme se vrátili z umělecké rezidence na Casa Blance na Sicílii. Připravuji trofeje pro Volvo a v dubnu plánuji vystavovat na Design Weeku v Miláně, takže moje plány jsou v práci příliš nepolevovat. 

Co byste vzkázala mladým umělcům a studentům designu, kteří mají podobné umělecké sny jako vy? Na co by se měli připravit?

Dnešní doba se hrozně rychle vyvíjí s nástupem nových technologií a možností, takže těžko říct. Sama vidím v praxi, že to, co nás učili na výšce už dnes skoro neplatí – ne z uměleckého hlediska, ale z hlediska toho, jak má umělec fungovat potom v praxi. Co ale věřím, že snad takovým nadčasovým moudrem je vytrvalost, touha se učit a vzdělávat a tvorba originálních, autorských, kvalitních děl.

Kde si můžeme prohlédnout a zakoupit vaší tvorbu?

Momentálně v mém showroomu v hotelu Almanac X Alcron v Praze nebo mě můžete kontaktovat přímo na Instagramu @linda_pro_design nebo na

e- mailu info@lindapro.cz.

Linda propojuje design, umění, módu a šperky v jedinečné autorské tvorbě. (Foto: Anna Pleslová)

Je nějaký sen v umělecké kariéře, který byste si ráda splnila?

Ano. Přála bych si vyhrát Czech Grand Design a vydělávat si svou tvorbou natolik, abychom si mohli pořídit vlastní dům nebo byt, který bych zařídila podle sebe. Měli bychom v něm s manželem, já ateliér a on nahrávací studio a místo pro naše děti, kam by se za námi mohli vždycky vracet. Ještě před půl rokem bych asi napsala úplně něco jiného, ale s příchodem našeho syna a se stále se zhoršující situací ohledně ceny nemovitostí v Praze mi to přijde teď stejně snové přání jako letět do toho vesmíru…

Linda Procházka ve své tvorbě propojuje design, umění a módu. Vystudovala produktový design na UMPRUM a průmyslový design na Fakultě architektury ČVUT. Profesní zkušenosti sbírala mimo jiné v Londýně, kde působila jako designérka pro značku Lasvit, známou svými světelnými instalacemi z českého skla. Dnes žije s rodinou v České republice a je inspirací nejen pro tuzemské umělce..

Zdroj: Linda Procházka, Vojtěch Tesárek, Anna Pleslová

Žen ve vědě není moc. V roce 2021 mělo Česko s 27,1 % nejnižší podíl žen mezi výzkumníky v celé Evropské unii. Situace se sice zlepšuje, na ženy jsou ale stále kladeny vyšší nároky než na muže nebo jsou upozaďovány. Často o nich ani nevíme. 

„První živou vědkyni jsem potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní,“ říká Pavla Hubálková. Původně chtěla být neurovědkyní, nakonec se začala věnovat komunikaci vědy. Nyní působí jako vědecká novinářka na volné noze, nejčastěji píše pro magazín WIRED a spolumoderuje pořad Žárovky na Českém rozhlase Dvojka. Vědu komunikuje i na sociálních sítích, je spoluautorkou první knihy o komunikaci vědy v češtině a v roce 2024 za své aktivity a přínos získala vládní cenu. Pro svou knihu Neviditelné ženy ve vědě vyzpovídala dvanáct vědkyň. 

V knize se dočtete také spoustu zajímavostí. Už brzy, 11. února, například oslavíme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. A věděli jste, že jev, kdy jsou úspěchy vědkyň připisovány jejich mužským kolegům, se označuje jako Matildin efekt (pojmenován podle aktivistky a spisovatelky Matildy Joslyn Gage, pozn. red.)? 

Létáme do vesmíru, ale o ženských tématech stále nevíme dost

O spoustě vědkyň se vůbec nedozvíme (třeba z učebnic). Proč jsou vědkyně mnohdy „neviditelné“ a jejich příběhy zůstávají mimo hlavní vyprávění o vědě?

Je to dáno historicky, kdy ženy byly opomíjené na mnoha úrovních a nemohly například studovat, protože se myslelo, že ženy mají menší mozek nebo že studium způsobuje neplodnost a podobné nesmysly. 

V knize je neviditelnost žen ve vědě myšlena i v rovině žen jako předmětů výzkumů – vše se zkoumalo převážně na mužích. A například u působení léčiv nebo fungování bezpečnostních prvků jsou velké rozdíly. Stále tak ještě mnoho nevíme o tématech, jako je menstruace, předčasné porody, menopauza nebo endometrióza. 

V knize ukazuješ, že věda není vzdálená ani elitářská disciplína pro pár géniů. Proč je pro tebe důležité tenhle obraz vědy bourat – a komu tím podle tebe nejvíc pomáháš?

Moc bych si přála, aby se všechny děti co nejdříve setkávaly s vědou a věděly, že existují vědci a vědkyně a že je to možnost. Vycházím i z osobní zkušenosti – já sama jsem první živou vědkyni potkala až na vysoké škole a dlouho mi trvalo si uvědomit, že i já bych mohla být vědkyní. 

„Bavila mě matematika a fyzika a nezajímalo mě, zda je to genderově správné a ‚dost dívčí‘. Měla jsem asi štěstí na rodiče i okolí, protože se to vůbec neřešilo. Vnímám však, že mnoho lidí je těmito stereotypy ovlivněno a snadno uvěří, že něco ‚není pro holky‘. To platí zvláště tehdy, když ve svém prostředí nemají vzory, které by jim ukázaly, že se mohou stát matematičkou nebo fyzičkou. Tento postoj je v nich hluboce zakořeněný a začíná už na dětském hřišti, kde si kluci mají hrát s autíčky a holky na nakupování,“ říká v rozhovoru pro knihu Barbora Špačková.

Tématu žen ve vědě se věnuješ už delší dobu. Máš pocit, že se za tu dobu posunulo samotné prostředí vědy nebo způsob, jak o něm mluvíme?

Určitě se situace zlepšuje, ale ženy působení ve vědě (i obecně ve společnosti) stále stojí mnohem více úsilí a překonávání překážek. V knize to dobře popisuje právnička Barbara Havelková. A nejsou to jen ženy, ale i další skupiny jako mladí nebo rodiče dětí, které nezapadají do potřeb „mužů ve středním věku“. 

Vědkyně často narážejí na podobné limity jako ženy v jiných oborech. Existují ale překážky, které jsou pro vědecké prostředí specifické?

Většina témat platí i pro jiné obory. V akademickém prostředí je ale kariérní postup poměrně nalinkovaný – dokončit Ph.D., odjet do zahraničí na postdoktorandské stáže, získat finance na vlastní projekty… A toto období přesně koliduje s ideálním věkem pro zakládání rodiny. Některé granty na to sice již myslí, ale i tak vědkyně často mají pocit, že jim „ujíždí vlak“ a že je pro ně těžké dohnat bezdětné vrstevníky, kteří bez pauzy mají mnohem silnější životopisy a o granty soutěží „ve stejné kategorii“. Navíc péče o děti nekončí s koncem rodičovské. Ale v knize mám hned několik příkladů, že to jde. Třeba dnes světově uznávaná profesorka environmentální chemie Jana Klánová měla téměř desetiletou kariérní přestávku. 

Máš pocit, že se situace zlepšuje i v symbolických věcech – třeba že ženy už nejsou zvány do panelových diskuzí jen pro vyrovnání genderu, ale primárně díky své expertíze?

Moc bych si přála, aby to tak bylo. Ale stále se mi bohužel dost často stává, že mě do takových panelů oslovují se slovy „my tam opravdu potřebujeme nějakou ženu“. Vždy mě to zamrzí. Zároveň  to ale beru jako příležitost.

Můžeš zmínit konkrétní pozitivní příklady organizací, programů, případně jednotlivců, kteří podle tebe v Česku (nebo v zahraničí) pomáhají vytvářet lepší podmínky pro ženy ve vědě?

Je těžké jmenovat a na nikoho nezapomenout. Ale určitě zmíním NKC – Gender a věda, kde již pětadvacet let mapují a zlepšují akademické prostředí. A pak je to také iniciativa Czexpats in Science, která spojuje české vědce a vědkyně se zahraniční zkušeností – a  právě tyto příklady dobré praxe se snaží přenášet a zlepšovat tak i české akademické prostředí, a to nejen pro ženy.  

Z jednotlivců je to například britská fyzička Jess Wade, která na Wikipedii napsala  přes dva tisíce článků o významných vědkyních a také ženy pravidelně nominuje na nejrůznější ocenění nebo do diskuzních panelů. Loni přijala mé pozvání do Prahy a vystoupila na konferenci Metamorphosis pro všechny zájemce o popularizaci vědy. 

Zvídavost a touha měnit svět k lepšímu

V knize zpovídáš dvanáct vědkyň. Jak jsi je vybírala?

Vybrat vědkyně bylo vůbec to nejtěžší – inspirativních vědkyň je tolik! Snažila jsem se o co největší pestrost – oborů, institucí, kariérních fází, životních příběhů i motivací.

Co tě při přípravě knihy nejvíc překvapilo – v dobrém i v tom méně příjemném smyslu?

Jak moc mě to bavilo! Zařídila jsem si sabatikl (tvůrčí volno) a knihu jsem psala opravdu intenzivně a s fokusem na jedno téma. Každý rozhovor mi dal mnoho i na osobní rovině. A také mě moc bavilo hledat statistiky a zajímavosti do mezikapitol.

Od mikroskopu k mikrofonu 

Původně jsi při studiích sama směřovala k vědecké kariéře. Kdy a proč sis řekla, že laboratoř vyměníš za komunikaci vědy?

Popularizace vědy mě bavila od začátku studia, ale byla to volnočasová aktivita, neviděla jsem moc možností, že by se tím dalo živit. Zlom nastal během Fulbrightovy stáže v USA, kde jsem objevila profesionální komunikaci vědy. Tedy takovou, kdy jsou na institucích celá oddělení komunikace vědy, studenti se učí komunikovat od prvního ročníku a vědečtí novináři mají většinou osobní zkušenost s vědou – podobně jako já dokončili Ph.D. To mě inspirovalo a rozhodla jsem se, že se dále budu věnovat komunikaci.

Jak moc ti pomáhá vlastní zkušenost z výzkumu v tom, jak dnes o vědě mluvíš?

Jsem za to neuvěřitelně vděčná. Díky vlastní zkušenosti mnohem lépe chápu vědecké prostředí, různá úskalí, umím se zorientovat ve vědeckých studiích a myslím, že mám díky tomu i mnohem větší důvěru vědců a vědkyň. 

Za komunikaci vědy jsi dostala vládní cenu. Co to pro tebe znamená?

Je to obrovská čest a zároveň zodpovědnost. Do té doby cenu dostávali zasloužilí profesoři „za celoživotní dílo“ a najednou ji získala „holka na začátku kariéry“. Těší mě, že se podařilo prorazit skleněný strop, protože v loňském roce cenu získala další mladá žena – ředitelka festivalu Academia Film Olomouc Eva Navrátilová. 

Nemůžeme si dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva

Co tě v současné době nejvíc žene dál v tom, co děláš?

Aktuálně je to pestrost aktivit i témat – že se každý den učím něco nového. A pak také zpětná vazba od vědců a vědkyň, ale i čtenářů a posluchačů. Nedávno jsem se třeba dozvěděla, že jeden můj článek plný zajímavostí o koních byl zdrojem a inspirací pro slohovku ve škole. 

Co by sis přála, aby si čtenářky a čtenáři po přečtení Neviditelných žen ve vědě odnesli? 

Že vědci a vědkyně jsou úplně normální lidé. A že jako společnost potřebujeme více vědkyň – protože ženy přináší unikátní pohledy a výzkumná témata a také se stávají vzorem a inspirací. A nejde jen o počet vědkyň, ale spíše o rozmanitost zkušeností, otázek a přístupů. Protože právě z rozmanitosti vznikají inovace a odolnost. Dnes, v době klimatické změny, rostoucí antibiotické rezistence nebo polarizace společnosti, si nemůžeme dovolit plýtvat potenciálem poloviny lidstva. 

„Myslím, že každá žena by si měla najít svoji vlastní cestu a my všichni bychom měli usilovat o společnost, která jí dá šanci,“ vyzývá v knize environmentální chemička Jana Klánová. 

Prozradíš, na čem teď pracuješ, co v budoucnu chystáš? 

Letošní rok se asi bude hodně točit kolem tématu ženy ve vědě – chtěla bych, aby se toto téma nějakou interaktivní formou dostalo k mladým. A pak samozřejmě pokračuji v psaní o vědě, podcastech nebo workshopech pro vědce a vědkyně. A prozradím, že jsem už byla oslovena, abych se stala spoluautorkou další knížky na úplně jiné téma, tak uvidíme. 

Co bys doporučila dívkám a ženám, které se chtějí vědě věnovat, ať už v roli vědkyň, tak z pozice autorky a novinářky? 

Buďte proaktivní a zkoušejte to – choďte na stáže, vyzkoušejte si to jako dobrovolník, ptejte se. Já sama jsem se k většině profesních příležitostí dostala jen díky tomu, že jsem měla tu odvahu zeptat se nebo si to nejdříve zkusit. 

Zdroj fotografií: Veronika Vachule Nehasilová (Univerzita Karlova), Vladimír Šigut, NF Žárovky, TEDxPragueWomen, L’Oréal-UNESCO Pro ženy ve vědě, Úřad vlády ČR, GITEX Global, Vladimír Šigut

Sezóna formule 1 přinesla napětí a nejistotu až do poslední chvíle. O mistrovský titul bojovali hned tři jezdci. Čtyřnásobný mistr světa Max Verstappen na nového šampiona Landa Norrise ztratil pouhé dva body a Oscar Piastry, který byl v jednu chvíli lídrem šampionátu, se nakonec musel spokojit se třetím místem. Spousta z nás je jistě zvědavá, jak McLaren v budoucnu naloží se svými proslulými papaya rules. Někdo překvapil, jiní se trápili. Teď F1 vstupuje do nové éry – s výraznými změnami technických pravidel, monopostů i jezdeckého složení.

Jednou z osobností, která dění na okruhu i mimo něj přibližuje českým a slovenským fanouškům, je Karolína Bulisová. Sportovní novinářka, moderátorka Nova Sport a posila projektu EisKing se pohybuje v zákulisí formule 1, natáčí rozhovory s jezdci, komentuje závody a bourá stereotypy o tom, že motorsport je výhradně mužskou doménou. V rozhovoru prozradila víc o své cestě do paddocku F1, největších profesních výzvách i snech, které si dříve ani netroufala mít.

Cesta k formuli 1

Dříve jste hodně sledovala MotoGP a vaší dětskou láskou byl Valentino Rossi. Kdy jste zahořela pro formuli 1 a rozhodla se, že se jí budete věnovat i profesně?

Formuli 1 i MotoGP jsem sledovala vlastně souběžně, ale v dětství u mě vedly motorky – hlavně díky Valentinu Rossimu. Obecně mám pocit, že právě silné osobnosti dokážou fanoušky vtáhnout do sportu nejvíc. U F1 jsem to tehdy necítila tak silně, i když závodil Michael Schumacher nebo později Felipe Massa.

Pak jsem motorsport na chvíli opustila a sledovala jiné sporty. K formuli 1 jsem se po letech vrátila přirozeně. A že kolem F1 budu pracovat, to v plánu nebylo vůbec. Byl to koníček, který se do práce přerodil nečekaně a velmi přirozeně.

Předtím jste působila i v hokejovém prostředí. Tam jste se dostala jak? 

Jsem z Pardubic, kde je hokej jako náboženství. Ke sportu mě přivedl taťka – doma se pořád koukalo na fotbal, motorsport, lyžování, zkrátka na všechno. Na hokej jsme chodili i osobně, táta je dodnes permanentkářem a velkým fanouškem Dynama. 

Chtěla jsem s tím spojit i kariéru. Nejprve jsem si během vysoké školy zkusila práci přímo pro Dynamo, ač to bylo logisticky náročné. Později jsem zamířila do médií, konkrétně do sportovní redakce Seznam Zpráv, kde jsem se věnovala primárně hokeji.

Stres, očekávání a slzy úlevy

Formuli 1 na Nova Sport komentujete od roku 2024. Jaké bylo se v průběhu závodní sezóny připojit ke Števovi Eiselovi, Josefu Královi a dalším?

Díky tomu, že Števa i Pepu znám delší dobu a pracovali jsme spolu už před mým příchodem na Nova Sport, to bylo o něco jednodušší. I tak to byl velký stres. Sledovanost F1 je u nás i na Slovensku obrovská, fanoušci mají vysoká očekávání a já měla strach, že je nenaplním. Navíc část fanoušků pořád F1 vnímá jako čistě mužskou doménu.

Zpětně ale musím říct, že obavy byly téměř zbytečné. Reakce byly většinou pozitivní a kluci mi hodně pomohli, abych se při prvním živém vysílání tolik nebála. Doma jsem se pak úlevou a radostí rozbrečela.

Zároveň jste se stala součástí EisKing. Jak se vám s pány spolupracuje? 

Vždycky pro mě bylo důležité, aby kolegové byli zároveň i přátelé. A jsem moc ráda, že to s kluky tak máme. Spolupracujeme od roku 2023 a za tu dobu se z nás opravdu stali přátelé. Podporují mě i ve věcech, které se formule 1 vůbec netýkají.

Pracovně to máme rozdělené poměrně jednoznačně – kluci se věnují svému obsahu, který tvořili i v době, kdy jsme se ještě neznali. Začínala jsem tím, že jsem spravovala profily EisKing na sociálních sítích. To už má dnes na starost primárně náš kolega Formulový pacient. Já mám na starost videa, ať už na Instagram a TikTok, tak delší formáty na YouTube. Témata reagují na aktuální dění, mícháme aktuality, profily jezdců i lifestylovější věci. Vymýšlíme je společně se Števem, takže jsme v kontaktu prakticky denně.

Rozhovor se šampionem

Co pro vás bylo v uplynulé sezóně největší výzvou?

Rozhodně rozhovor s Landem Norrisem, Oscarem Piastrim, Andreou Stellou a Zakem Brownem v Londýně. Byl to delší, uvolněnější formát, než rozhovory po kvalifikaci a závodě, ale odehrával se na zaplněném Trafalgar Square před tisíci lidmi. Jedna věc je vymyslet otázky, druhá to psychicky ustát. Zvládla jsem to – a rozbrečela se až později na hotelovém pokoji.

To byl pro vás zároveň highlight sezóny, že? 

Stoprocentně. Je to teď ještě umocněné tím, že Lando získal titul. Otázka, co by na jeho aktuální situaci, v té době boj o titul, řekl malý Lando, byla spontánní. Dělat věci, jako byl právě tenhle rozhovor, je něco, o čem se mi před lety, kdy jsem formuli 1 jen sdílela na Twitteru, ani nesnilo. Je to rozhodně jedna z top věcí v mé dosavadní kariéře. Jsem moc vděčná klukům, že mi to umožnili.

Vystresovala jsem se natolik, že jsem se v paddocku rozbrečela

V čem se liší příprava na závodní víkend ve studiu a přímo na okruhu?

Z Prahy je to pro mě větší „pohoda“. Připojuji se až na závod. I tam je samozřejmě potřeba příprava. Pravidelně natáčíme otázky pro diváky na sociální sítě, připravujeme různé podklady, které posíláme do režie. Pak přijdu do studia, nechám se nalíčit a vysíláme. 

Na okruzích je to úplně jiná disciplína. Zpravidla začínáme už ve čtvrtek. Natáčíme jednotlivé segmenty studia, procházíme trať. Každý den tak musíme vypadat stejně, aby televizní studio bylo jednotné. Maskérka s námi nejezdí, takže líčení a účes jsou na mně – a to není moje silná stránka. Vstávám o hodinu dřív a někdy se líčím ještě v autě cestou na okruh. Je to pro mě docela stres. V Austinu jsem si třeba zapomněla lak na vlasy na pokoji a po jízdě na horské dráze byl hodně potřeba. Vystresovala jsem se natolik, že jsem se v paddocku rozbrečela. Naštěstí mi jeden zahraniční kolega lak půjčil a všechno dobře dopadlo. Je to náročné i fyzicky, ale láska k F1 je vždycky silnější než to, že mě třeba bolí nohy. 

Na které setkání v paddocku nejraději vzpomínáte?

Každé setkání je něčím speciální. Ať už můj první rozhovor v Baku, kde jsem mluvila s Ralfem Schumacherem, tak třeba i Las Vegas, kde se nám podařilo odchytit Gordona Ramsayho a Willa Buxtona. V uplynulé sezóně mi udělala radost prakticky všechna setkání – třeba Juan Pablo Montoya hned v Austrálii nebo Pablo de la Rosa v Austinu.

Mluvila jste i se svým oblíbencem Charlesem Leclercem…

Ano. Když jsem se s ním setkala poprvé v Kataru v roce 2023, bylo to hodně emotivní. Dlouhé minuty jsem pak jen seděla, nemluvila a klepaly se mi ruce. Letos jsem s ním mluvila víckrát po kvalifikacích a závodech a musím říct, že je to jeden z nejmilejších pilotů. Odpovídá ochotně i ve chvílích, kdy se mu vůbec nedaří.

Sezóna plná napětí a překvapení

Jak hodnotíte letošní šampionát?

Pro nás novináře to nemohlo dopadnout lépe. Až do posledního závodu jsme nevěděli, kdo bude šampion, témata se tvořila sama. Některé závody nebyly nejzáživnější, ale to se, doufám, se změnou pravidel od nové sezóny změní. Škoda jen, že jsme neviděli víc úspěchů Lewise Hamiltona ve Ferrari.

Byl tým nebo jezdec, který vás vyloženě překvapil? 

Pokud se budeme bavit o výkonech, tak je to určitě Isack Hadjar. Po smolném úvodu do sezóny asi nikdo nečekal, že se vyšvihne k takovým výkonům. Ale zároveň i Racing Bulls měli obecně silnou sezónu a dobrý monopost. Na začátku sezóny jsme slyšeli i vtípky, že by Max Verstappen zajížděl lepší výsledky v Racing Bulls než v Red Bullu.

A bohužel musím říct, že mě překvapilo i Ferrari a Lewis Hamilton. Po předchozím šampionátu, kde Ferrari do posledního závodu bojovalo o výhru v poháru konstruktérů, jsme asi nikdo nečekal, že to letos bude takový propadák. Stejně tak i Lewis a jeho mentální nastavení. Přechod z Mercedesu do Ferrari a italské mentality pro něj byl asi těžší, než mohl kdokoliv čekat. Shodou okolností jsem byla u toho, když pronesl větu, že je „useless“ a Ferrari by se mělo podívat po jiném pilotovi. Byla to má první interakce s ním. Vidět sedminásobného mistra světa právě v takovém rozpoložení nebylo vůbec veselé.

Nová éra F1 a česká naděje

S nadcházející sezónou čeká F1 velká proměna – změna pravidel, nové monoposty a pohonné jednotky, stoprocentně udržitelné palivo, konec DRS po patnácti letech, příchod jedenácté stáje… Co tyto novinky přinesou a jak mohou zamíchat kartami?

Primárně asi všichni doufáme a věříme v to, že změna pravidel přinese zajímavé závody, těsné souboje a zase nějakou větší zábavu. Monoposty budou o něco menší, budou nové a kdo bude jak silný, je zatím otázka, na kterou nemáme odpověď. Už teď ale tušíme, že silný bude Mercedes. K tomu na startovním roštu uvidíme navíc Cadillac – na návrat Checa Péreze a Valtteriho Bottase a na to, co společně s týmem předvedou, se těším moc. Je toho spousta, už se doopravdy nemůžu dočkat, až nová sezóna začne. 

Druhým místem a vítězstvím Invicta Racing v týmovém šampionátu zakončil sezónu ve formuli 2 Roman Staněk. Jak vidíte jeho budoucnost? Věříte, že se dostane do F1?

Moc bych to Romanovi přála, závodění obětoval hodně a je to talentovaný pilot. Na druhou stranu víme, že talent v F1 nestačí. Je to o náhodě, známostech a hlavně o penězích. V tuhle chvíli nevíme, kam se Romanova kariéra bude ubírat, v rukou to má hodně jeho manažerský tým. Každopádně by bylo ale krásné vidět v F1 české jméno.

Žena v monopostu 

Sama jste si vyzkoušela řídit monopost formule 4 na Red Bull Ringu. Jaký to byl zážitek?

Dalo mi to zase úplně jiný pohled na motorsport a závodění v monopostech. Mít možnost si to zkusit, ještě k tomu na okruhu, kde formule 1 reálně jezdí, bych přála každému fanouškovi. Najednou si ještě víc uvědomíte, že to doopravdy není jen točení volantem, vnímáte, jak třeba i malinký kamínek, co vás trefí do helmy, dokáže způsobit pěknou paseku, cítíte přetížení… Po deseti kolech jsem měla pocit, jak kdybych jezdila několik hodin. Doopravdy vás to unaví. Hodně jsem se bála, pár minut před startem jsem zvažovala, že do formule nesednu. Nakonec jsem strach ale překonala a jsem za to moc vděčná. Byl to zážitek k nezaplacení.

Podle některých jsou blondýny zákonitě hloupé a ve sportovním prostředí nemají žádný jiný zájem, než shánění manžela

Ženy se o F1 zajímají čím dál víc. Fanouškovská skupina jich čítá kolem 42 %. Více je vídáme v paddocku i v týmech (např. jako mechaničky). Vnímáte, že se tím formulové prostředí skutečně mění? 

Ano, a mám z toho radost. Paddock je k ženám velmi vstřícný. V televizních zónách často vidíte víc žen než mužů a v týmech jsou ženy na pozicích s reálným vlivem na vývoj závodu. Asi nejlepším příkladem je Hannah Schmitz z Red Bullu – rozhoduje o strategii, pomáhá vyhrávat závody a zároveň je mámou. Je obrovským vzorem. 

V jiném rozhovoru jste řekla, že si ženu v monopostu formule 1 představit moc nedokážete. Jak vnímáte projekty jako F1 Academy nebo More than Equal?

Tehdy jsem to řekla i kvůli tomu, že si uvědomuji fyzickou náročnost formule 1. Určitě to není nemožné, ale pro ženu to bude ještě o něco náročnější, než pro muže, tak to zkrátka je… Ale jsem moc ráda, že samotná F1 hledá cesty, jak ženy zapojit. V akademiích týmů vidíme talentované pilotky, v McLarenu dokonce i s českou vlaječkou díky Elle Häkkinnen. Jsem zvědavá, kam se celý projekt bude posouvat a kdy ženu v F1 uvidíme. 

Inspirace v mužském světě 

Věřím, že pozice ženy v médiích a motorsportu může být náročná. Jaká je vaše zkušenost? Setkala jste se s předsudky či negativními komentáři?

Setkala a setkávám se s nimi do teď. Některým fanouškům zkrátka žena v tomto prostředí vadí. A svou roli na tom, co tak z komentářů chápu, hraje i moje barva vlasů, tedy další předsudek, že blondýny jsou zákonitě hloupé a ve sportovním prostředí nemají žádný jiný zájem, než shánění manžela. Upřímně jsem ale čekala, že negativní vlna bude větší. Naučila jsem se ale, že například na Facebooku, kde je kritika nejsilnější, si komentáře nečtu. Na Instagramu mám ale naopak odezvu moc dobrou, dostávám spoustu pozitivních komentářů a slova podpory. Nikdy mě nenapadlo, že jednou budu třeba někoho i inspirovat. A upřímně mi to do teď přijde šílené. Nemám pocit, že bych dělala něco výjimečného. 

Vaším vzorem je Laura Winter z F1 TV. Co na její práci obdivujete a v čem vás inspiruje?

Laura je v mých očích momentálně nejvýraznější ženská postava žurnalistiky ve světě motorsportu. Líbí se mi, že je zkrátka a dobře plnohodnotnou součástí týmu F1 TV, věnuje se i technickým tématům, je profesionální a nevytváří obraz „hloupé ženy s mikrofonem“. Zároveň mám ráda její přístup – u britských novinářů často vidíme jakousi pozitivní zaujatost směrem k jejich pilotům, u ní to ale nevnímám, přijde mi, že je objektivní. A když ji člověk sleduje na živo v paddocku, tak se chová profesionálně a práci odvede na první dobrou. Dotáhla to z novinářek nejdál, otevírá tím dveře ostatním. 

Máte ještě nějaký sen spojený s F1, který byste si chtěla splnit?

Já své sny nerada prozrazuji, stejně jako si nedávám příliš cílů. Na druhou stranu musím říct, že „tajné sny“, které jsem třeba i pro sezónu 2025 měla, se naplnily. To, co se nám povedlo na Trafalgar Square s oběma piloty McLarenu a se šéfy týmu, je určitě ten největší sen, který se mi podařilo splnit. Ale i možnost být na startovním roštu těsně před závodem nebo natáčet přímo v MTC ve Wokingu.

Co byste vzkázala dívkám, které by se chtěly motorsportu věnovat profesně?

Je to úžasný svět plný příležitostí, ale je potřeba počítat s tím, že pro mnohé lidi je to pořád mužský svět. Občas tak bude člověk narážet na předsudky. Důležitý je zápal a láska k motorsportu – ta je na práci vidět a může vás dostat na místa, o kterých se vám ani nesnilo. Nebát se, tvořit vlastní obsah, zkoušet. Je fajn posílat životopisy, reagovat na inzeráty, ale klidně psát i tam, kde třeba nikoho nehledají. Právě takhle svého času vznikl můj „sloupek“ o F1 na iDNES. Svět F1, motorsport obecně, je úžasný. Věřím, že každému může splnit sny. 

Zdroj: archiv Karolíny Bulisové

Když je řeč o sportu, většinou si představíme pohyb, zdravý životní styl a překonávání vlastních limitů. Širší veřejnosti však často uniká, že za mnoha sportovními úspěchy stojí prostředí, které může být nejen motivující a formující, ale i toxické. A právě na to chce upozornit bývalá vrcholová veslařka, několikanásobná mistryně ČR, spisovatelka, publicistka, podnikatelka a sportovní diplomatka Daniela Nacházelová, která po vlastních nepříjemných zkušenostech zaměřila svou energii na osvětu a podporu bezpečného a inkluzivního sportu. Spoluzaložila spolek Czech Women in Sport a vystudovala Sportovní diplomacii pod záštitou Českého olympijského výboru. 

První knihu Sochař z Vysočiny napsala a vydala v jednadvaceti letech. Další knihy následovaly až po konci její závodní kariéry. Nejprve psala rozhovory a reportáže pro online médium 067.cz. Později napsala a vydala rozhovory v angličtině z veslařského prostředí Women’s Voices in Rowing a Hidden Voices in Rowing. V roce 2024 vyšel její román Krajina těla.

Její nová kniha Nezdolné představuje čtrnáct rozhovorů s inspirativními a silnými ženami. Každá se svým způsobem snaží o změny nejen ve sportovním prostředí, ale i v naší společnosti. Rozhovory odkrývají témata, od kterých sportovní veřejnost často odvrací zrak: psychické a fyzické násilí, genderové stereotypy, nerovné podmínky pro sportovce a sportovkyně či absence ochranných mechanismů (safeguarding). 

„Věděla jsem, že chování šéftrenéra reprezentace zašlo až příliš daleko, proto jsem už nemohla dál mlčet. Tušila jsem, že následky budou obrovské a zaplatím za ně nejvyšší možnou sportovní cenu: ne-nominaci od mého českého veslařského svazu na mistrovství světa, ze kterého jsem měla šanci se probojovat na olympijské hry,“ píše v knize. „Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit,“ říká v našem rozhovoru. 

Silné a inspirativní ženy, které mění pravidla hry

Jak byste popsala smysl knihy Nezdolné? Proč vznikla právě teď? 

Pohled na sport se mění. Stává se nezbytnou součástí zdravého životního stylu, proto čím dál více rodičů chce, aby si děti sport zamilovaly a zůstaly u něj celý život. Kniha ukazuje nástrahy, které na rodiče s dětmi v českém sportovním prostředí čekají. Rodina by měla věnovat čas výběru vhodného sportu, případně klubu, ve kterém dítě bude trávit svůj volný čas tak, aby jej sportovní prostředí vhodně formovalo. 

Jak jste vybírala respondentky?  

Zahrnula jsem sportovkyně s přesahem, které byly úspěšné ve svém sportu, zůstaly u něj a snaží se o změnu ve svém prostředí. Proto jsou v knize i političky nebo zmocněnkyně vlády pro lidská práva – svým aktivním přístupem mohou přispět a také přispívají k legislativní změně, které se potom ostatní ženy snaží implementovat. 

„Nemám touhu po moci, ale pomoci.“ – Markéta Pekarová Adamová

Jak nezdolná si připadáte vy? Co vás posílilo a formovalo?

Zajímavá otázka. Nepřipadám si nezdolná, spíš tvrdohlavá. Když mi někdo řekne ne, tak hledám způsob, aby mi příště řekl ano.

Co pro vás bylo při tvorbě knihy nejnáročnější?

Přepis rozhovorů. Bylo psychicky náročné se vracet k jednotlivým osobním příběhům, znovu si je odžít a citlivě přepsat do knihy.

Ženy na druhé koleji

Který rozhovor byl pro vás nejvíc obohacující?

Rozhovor s paralympioničkou Annou Luxovou. Bylo nesmírně těžké poslouchat, jak se k ní někteří naši spoluobčané chovají, jak jí nadávají, zesměšňují ji a jak je těžké pro sportovkyni s postižením v naší zemi sportovat. Uvědomila jsem si další neviditelné bariéry, které musí každý den překonávat. 

„Kdybych nesportovala, tak možná dnes ani nechodím,“ říká v rozhovoru Anna Luxová, která byla vlajkonoškou na paralympiádě v Paříži. „Dodnes slýchám, že paralympijský sport je něco míň. Ale nesouhlasím, protože u nás je za každým výkonem ještě příběh navíc.“

Co vás při rozhovorech pozitivně překvapilo? 

Že jsem obklopena úžasnými a vzájemně se podporujícími ženami. A jejich otevřenost. Určitě bylo výhodou, že jsem žena a že znám sportovní prostředí. Při autorizaci rozhovorů ani jedna z nich neškrtala, nemazala. Dokonce by s odstupem času byly víc otevřené.

A co vás naopak nemile zaskočilo?

Přístup Národní sportovní agentury (NSA), Českého olympijského výboru (ČOV), České unie sportu (ČUS) a většiny sportovních svazů k genderové problematice nedostatečného zastoupení žen ve vedoucích pozicích. Problematika je neustále bagatelizována, zesměšňována a odstrkávána na druhou kolej.  Mimochodem data říkají, že čím více žen bude ve vedoucích pozicích (nejen ve sportu), tím je menší šance ke korupci. 

V knize zmiňujete, že český sport „staví betonové zákopy“. Proč nejsou ženy ve sportu dostatečně podporovány, nemají rovné příležitosti, zatímco třeba v USA už přes 50 let platí zákon Title IX, který zásadně zrovnoprávnil univerzitní sport? 

Protože u nás neproběhla druhá vlna feminismu tak, jako v šedesátých letech dvacátého století na Západě. Komunismus vytvořil ženu údernici, která zvládá vše. Po pádu komunismu jsme řešili demokracii a zapomněli na potřeby poloviny populace – žen. Až teď a velmi těžce si uvědomujeme, že i my, ženy bychom rády měly stejné podmínky jako muži. 

Proč nejsme podporovány? To je otázka na muže ve vedoucích pozicích v českém sportu. 

Co může česká společnost udělat, pokud chce skutečně podpořit diverzitu a inkluzi ve sportu? 

Přestat si nalhávat, že se nás problematika genderu netýká. Česká vláda má od roku 2021 vypracovanou Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030. Stačí strategii implementovat a postupně naplňovat. Je potřeba osvěta, vzdělávání a otevřená mysl. Doufám, že k tomu přispěje i má kniha.

„Nikdy mi nedali možnost se plně zotavit. Třískali ze mě, co mohli,“ sdílí při rozhovoru s Danielou Nikol Kučerová, akrobatická lyžařka, která dříve závodila v alpském lyžování. V dubnu 2023 se stala předsedkyní komise sportovců ČOV. „Dlouho jsem měla problémy se sebevědomím, nevěřila jsem si. Měla jsem pocit, že jsem tlustá, že nejsem hezká. Měla jsem toho v hlavě hodně tím, že mě trenéři pořád shazovali. Notnou dobu jsem se se sebou identifikovala pouze přes sport. Bylo to dlouhodobě to jediné, na čem mi záleželo.“

Co je podle vás dalším přehlíženým tématem v českém sportu, které se stále neřeší dostatečně?

Sexuální obtěžování sportovkyň. K tomu se český sport pořád nedokáže postavit čelem.

Inkluzivní a bezpečné prostředí 

Kanadská velvyslankyně při uvedení knihy Nezdolné řekla, že ženy, které sportují, se stávají lídryněmi. Souhlasíte?

Ano, podporují to i výzkumná data. 

Někdo vás nálepkuje jako „radikální“. Proč podle vás české prostředí obtížně přijímá ženy, které nahlas pojmenovávají problémy? 

Protože někteří muži nejsou zvyklí na ženy s názorem. Vyrůstali v patriarchální rodině, kde jejich maminky hrály submisivní role. Submisivita se stala základem při hledání jejich budoucích životních partnerek. Neuvědomují si ale, že se mezitím společnost posunula dál. Ženy mají stejné touhy i ambice jako muži. To není otázka genderu, ale touhy po osobním naplnění.

„Místo toho, abychom hledali viníka a oběť, si jako společnost musíme říct, co chceme. Myslím si, že máme chtít stabilní, funkční, soudržnou a solidární společnost. Společnost, kde každý může žít autenticky, být tím, kým skutečně je, prožívat svou lidskou důstojnost a cítit se plnohodnotnou součástí společnosti. Když společnost bude takto postupně do tohoto stavu proměňována, věřím, že budeme obrovsky silní a odolní vůči výzvám a nástrahám, třeba i aktuálním krizím.“ – Klára Šimáčková Laurenčíková

Jedním z důležitých pojmů v knize je jistě safeguarding. Zmiňujete, že se toto téma a s ním spojená role u nás řešilo na poslední chvíli až před LOH v Paříži. Jaká je situace dnes? A co povinný safeguarding může změnit?  

Povinný safeguarding ve sportu je důležitým bodem zlomu, kdy přes legislativní změny může dojít k celkové kultivaci sportovního prostředí. Bude záležet na NSA a ČOV, jak se s problematikou bezpečného prostředí vypořádají. Pokud dobře, celé sportovní prostředí se může změnit k lepšímu v relativně krátké době a stát se inkluzivním pro všechny.

Konec cesty na olympiádu 

V úvodu knihy popisujete nepříjemnou zkušenost se šéftrenérem reprezentace a následnou ne-nominaci na mistrovství světa. Jak těžké bylo přestat mlčet, i když to ohrozilo vaši kariéru?

Bylo to nasmírně těžké, ale ještě těžší by bylo nepromluvit.

Poté, co jste přišla o šanci splnit si svůj dětský sen účasti na olympiádě, se u vás objevily deprese a vyhoření. Co vám pomohlo se z těchto stavů dostat?

Čas. Nic jiného.

Později vám byla také diagnostikována roztroušená skleróza. Jak nemoc změnila to, jak vnímáte sport, tělo a sebe samu?

Zcela zásadně jsem musela přehodnotit svůj tehdejší život. Dodnes se znovu učím vnímat své nemocné tělo, které bylo zvyklé na 20+ hodin vrcholového tréninku týdně. Jsem ale ve výborné lékařské péči, za což jsem nesmírně vděčná.

Psaní a podpora 

Postupně jste energii přesunula od výkonnostního sportu k psaní a osvětě. Pomohly vám návyky ze sportu při psaní?

Určitě. Vytrvalost je jednou z dovedností, kterou jsem si z veslování vzala k psaní. Vím, že kniha potřebuje rok dva na přípravu od námětu k její realizaci. Je to podobné sportovnímu výkonu, který je také otázkou několika let. Pravidelný trénink vede k postupnému zlepšení a je jedno, o jaký obor se jedná. 

Jste zakládající členkou Czech Women in Sport. Dále existují organizace jako třeba Futures 4W nebo platforma womenspower.cz. Jak mohou podobné projekty reálně změnit veřejné mínění, nebo dokonce legislativu? 

Projekty a platformy poukazují na mezery v naší společnosti a snaží se věcnou formou poukázat na nedostatky.

Co považujete za největší dosavadní úspěch? 

Vydání knihy Nezdolné předním českým nakladatelstvím. Vážím si toho. Pro mě je to důkaz, že se jako společnost posouváme a jsme ochotni se učit jeden od druhého. Rozhovory se problematiku snažily srozumitelně přiblížit i lidem z nesportovního prostředí.

Co vás v současnosti žene dál?

Touha po experimentu v próze. Snažím se hledat limity svého psaní a také limity současného románu.

Zaznamenala jsem, že pracujete i na dalším románu. Prozradíte k tomu víc? 

Ano, mám ho přes rok rozepsaný. Je z veslařského prostředí. Doufám, že se mi jej v příštím roce konečně podaří dokončit. A neustále se rozhlížím kolem sebe a hledám nové podněty, které by mě zajímaly a řekly si o zaznamenání.

Zdroj: Roman Souček (Euromedia), Alžběta Jungrová (fotky ke knize)

Osobní zpověď

Vyšla vám nová kniha, zároveň do kin vstoupil film podle vaší prvotiny Stvůra… Jak se vám teď daří? 

Bude to znít jako klišé, ale troufám si tvrdit, že momentálně prožívám nejhezčí období svého života. Zároveň je to pro mě trochu stresující, protože je to vůbec poprvé, kdy se mi daří opravdu ve všech aspektech života, a já zjišťuji, že v tom „hezkém“ a „klidu“ neumím úplně fungovat. 

Jsem vnitřně nastavená na katastrofy. Celý život jsem žila v bojových podmínkách a nic jiného jsem neznala. Nikdy se mi nic moc pěkného nedělo a pokaždé, když se na mě usmálo štěstí, se na úkor toho něco pokazilo. A já se teď pořád podvědomě hrozím: „Čím se tyhle moje úspěchy vykompenzují? Co mi místo toho život vezme?“ Sžívám se se svým novým životem a učím se si to pěkné jednoduše užívat.

Kniha Moje malá bulimie vyšla po sérii detektivek. Co vás přimělo sdílet svou osobní zkušenost právě teď? 

Definitivní rozhodnutí přišlo po narození třetího dítěte. Napadlo mě, že by bylo fajn se z toho vypsat. To bylo ke konci roku 2021, kdy už vyšla i má prvotina. Na jaře 2022 jsem začala psát Bulimii.  Nepsala jsem ji tehdy s úmyslem ji vydat – spíš jsem chtěla zjistit, co to se mnou udělá, jak se budu cítit. A i když to původně nebylo terapeutické psaní, nakonec mi to hodně pomohlo. 

Než jsem se ale rozhodla pro vydání, musela jsem si v sobě určité věci srovnat. Pochybovala jsem, zda je to správné rozhodnutí. Bála jsem se, co na to jednou řeknou moje děti – aby se jim spolužáci nesmáli. Časem mi ale došlo, že právě kvůli nim bych to vydat měla. Aby viděli, že je lidské chybovat, a že je důležité mluvit i o věcech, které se neposlouchají snadno. Dnes se nebojím, že se za mě budou stydět. Naopak vím, že na mě budou jednou pyšné. Když jim půjdu příkladem a ony zároveň uvidí, že máma taky není dokonalá, třeba se mi jednou zvládnou snáz svěřovat se svými trápeními.

Jak jste se cítila, když jste rukopis odevzdávala – přišla spíš úleva, nebo obava z reakcí čtenářů?

Jednoznačně úleva. Reakce čtenářů teď neřeším. Stojím si za každým slovem, které jsem do knihy napsala. Jde o můj život, nehodlám se za to stydět ani se bát o tom mluvit. Myslím, že každý člověk si nese něco těžkého. A mluvit o tom není projevem slabosti, ale síly. Kdyby se to naše společnost naučila a nejednala tolik na základě předsudků, svět by byl mnohem hezčí místo.

Chaos vpitý do papíru 

V knize zmiňujete, že jste si nějakou dobu psala „hubnoucí deník“. Měla jste i jiné zápisky, z nichž jste mohla pro knihu čerpat? 

Ne, kniha vznikla až na základě mého pohledu na celou věc s odstupem času. A myslím, že je to tak lepší. Tehdy byl v mojí hlavě jeden velký chaos – kdybych se pokusila psát dřív, asi by to nedávalo smysl. Potřebovala jsem pochopit vzorce, podle nichž jsem fungovala, a teprve pak jsem o nich mohla psát.

Text knihy doprovázejí ilustrace Markéty Šafárikové. Jak spolupráce vznikla a proč jste se rozhodla text doplnit zrovna takovými obrázky? 

Tenhle skvělý nápad vzešel z hlavy mojí redaktorky. Já asi do jisté míry měla problém objektivně posoudit, co k té knize sedí. Třeba u detektivek jsem vždycky do tvorby obálek velmi aktivně zapojená, ale v tomhle případě, kdy se mě to osobně dotýká, jsem moc nevěděla, jak to uchopit, ačkoli jindy u svých krimi jsem pokaždé měla hned jasno. Když se teď dívám na jednotlivé obrázky a na to, jak jsou rozmazané, myslím, že se to moc povedlo, protože takhle nějak vypadal ten chaos uvnitř mojí hlavy. V době vypuknutí nemoci jsem nějak takhle vnímala svět kolem sebe – jako zvláštně rozpitý. Hodně věcí z té doby mi splývá tak, že jsem je nakonec ani nemohla do knihy dát. Byla spousta dní, ze kterých jsem si prakticky nepamatovala nic jiného než zvracení.

Odpuštění a lhostejnost 

Popisujete velmi toxické rodinné prostředí – hádky, alkohol, dluhy, násilí. Cítíte dnes k rodičům i určitou míru lásky nebo pochopení, nebo převažuje spíše bolest či jiné nepříjemné emoce? 

Mámě dokážu odpustit, dovedu ji pochopit a vcítit se do ní, do toho jakou frustraci musela tehdy cítit a jak byla nešťastná. Naopak otcovo chování, jakkoli jsem si ho jako malá holka dlouho snažila sama před sebou ospravedlňovat, považuji dnes za neomluvitelné. Z pozice rodiče ho vnímám jako extrémní selhání, jako něco, co nemůže nikdy odčinit. Ne, že by se o to někdy snažil… 

Dnes, když jsem sama máma, o to víc nechápu, co se mu honilo hlavou. Nechápu na něm nic a ani nechci. Je dobře, že mentálně jsem úplně někde jinde. Už několik let k němu ale necítím zášť ani nic podobně negativního. Potvrzuji, že opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Jsem ráda, že v mém životě není a doufám, že to tak zůstane. Když se dnes kouknu na fotky z dětství, na kterých je, nic to se mnou nedělá – není tam radost, smutek, lítost, vztek… prostě nic. 

Mluvili jste někdy o dětství spolu s bratrem? 

Vlastně ne. Umíme o tom mluvit s nadhledem a často se i smějeme věcem, které by většinu lidí šokovaly. Asi je to náš způsob, jak se s tím vypořádat – humor jako obranný mechanismus. Ale kdybychom se o tom měli bavit vážně a jít víc do hloubky, to by asi nešlo. A myslím, že ani jeden z nás to nechce. Já osobně jsem s tím vším smířená a svým způsobem jsem ráda, že jsem to neměla lehké, protože ve finále mi to dětství mnohem víc dalo, než vzalo. Otevírat zahojené rány nemá smysl. Pro mě ta kapitola skončila sepsáním Mojí malé bulimie. Jakmile jsem to ze sebe všechno vysypala na papír, ulevilo se mi. Dokonce se mi i na některé situace povedlo úspěšně zapomenout. 

Síla v samotě

V dětství a dospívání jste se cítila hodně osaměle. Dokonce jste si vytvořila imaginární kamarádku. Později se vaší věrnou společnicí stala nemoc. Změnil se od té doby nějak váš postoj k samotě?

Nakonec se to úplně otočilo a dnes bývám ráda jen sama se sebou. Postupem času jsem se naučila samotu vnímat jako něco pozitivního a dnes je mi v ní dobře, často mnohem líp než s některými lidmi. To známe asi všichni. Jestli mě osamění, potažmo bulimie, něco naučily, tak to, že si dovedu poradit i v nepříznivých situacích a dnes vím, že se na sebe můžu spolehnout, i kdyby se dělo nevím co. Dokážu se postavit za sebe i své blízké. Vnitřní sílu, kterou jsem v sobě objevila, už mi nikdo nevezme.

Upřímně ve mně zatrnulo, když jste relativně brzo nahlas řekla, že potřebujete pomoc psychologa. A rodiče to smetli ze stolu… Jakou roli terapie sehrála ve vašem uzdravení, pokud jste ji později absolvovala?

Žádnou terapii jsem nakonec neabsolvovala. Trochu to souvisí s tou samotou – mně vlastně nezbylo nic jiného, než být sama sobě podporou, kamarádkou a nakonec i psychologem. S věkem jsem se naučila se svými emocemi velmi dobře pracovat. Nevím, jaké by to bylo, kdyby se mi pomoci dostalo dříve, ale i v tomhle případě podle mě platí, že mě to ve finále jenom zocelilo. Ne nadarmo se říká, co tě nezabije, to tě posílí. 

Celý život jsem se vypořádávala s problémy a rodinnými dramaty, a když dnes žiju s manželem a dětmi v harmonii, často narážím na to, že takový život je pro mě neprozkoumané území a občas v tom plavu. Těžko se to vysvětluje. Jestli se někdy na terapii objednám, tak právě kvůli tomu, abych se teď pro změnu naučila užívat si normální život, ve kterém se toho zas až tolik neděje. Nebýt na sebe tak tvrdá, být k sobě laskavější.

Říkáte, že vám bulimie ve výsledku více dala, než vzala. Jak to myslíte? 

Troufám si tvrdit, že kdybych si nemocí neprošla, bylo by dnes všechno jinak. Nebyla bych dnes tam, kde jsem. Místo dětí bych měla možná vysokou, dělala bych jinou práci, k napsání knih by nejspíš nikdy nedošlo. A to nemluvím o tom, kam mě to posunulo mentálně – když kolikrát vidím lidi ve svém věku, kteří mnohdy nemají žádné hodnoty, vím, že bych jejich život nechtěla žít, i když byl dozajista snazší než ten můj. Neměnila bych. Všechno je přesně tak, jak mělo být. 

Zrození nového života 

Zlomovým momentem bylo první těhotenství. Jak vám mateřství změnilo pohled na tělo a vztah k jídlu? 

Já si příliš nevybavuji, co se mi honilo hlavou ve vztahu k mému tělu, ale pamatuju si, že jsem věděla, že stejně přiberu, a prostě jsem si ze dne na den povolila uzdu. A jedla jsem. V těhotenství jsem nabrala dvacet kilo a vůbec mi to nevadilo. Jídlo a všechny chutě, které jsem si do té doby dlouho odpírala nebo vyčítala, mi chyběly. Celé těhotenství jsem promlsala. Později už mě nikdy nenapadlo se přejíst a vyzvracet. Ani když mi po něčem bylo těžko. 

Zvracení jsem nenáviděla. To bylo vždycky na celém procesu nejhorší – přimět se dojít na záchod a nutit se k dávení, někdy mi trvalo i deset minut odhodlat se si strčit prsty do krku. Když jsem se rozhodla, že už to nikdy neudělám, ulevilo se mi. 

S otěhotněním se probudil ohromný pocit zodpovědnosti, který jsem do té doby vůči nikomu neměla. Nechtěla jsem miminko ohrozit. To byl ten nejzásadnější moment, kdy ten můj nulový pud sebezáchovy nejspíš nahradil pud mateřský. 

Máte tři děti. Jak si hlídáte, aby péče o rodinu v kombinací s prací a dalšími aktivitami pro vás nebyly příliš zahlcující? Co vás uklidňuje, čím si děláte radost? 

S tím mám popravdě řečeno problém. Je to ale určitě lepší, než když jsem s psaním začínala, tehdy jsem na sebe kladla velké nároky. Dnes, když mi práce nejde, si udělám kafe, zapnu film, nebo si napustím vanu a odpočinu si. Ke štěstí mi stačí maličkosti – to je to pozitivní na tom, když vyrůstáte v prostředí jako já, zjistíte, že většinu požitků, které dnešní svět nabízí, ke štěstí vůbec nepotřebujete. Vystačíte si s málem a víte, že ty nejlepší věci jsou zadarmo. 

Mám jen pár zlozvyků, které ale beru jako svoji součást a nijak se s nimi nesnažím bojovat. Třeba jím hrozně rychle – to mi zůstalo z bulimie. Taky jím často ve stoje, při chůzi. A nedovedu se soustředit na nic moc jiného, dokud nesním úplně všechno, co si nachystám. Nenechávám zbytky, což je ale ve finále docela praktické (směje se).

Dříve jste také přehnaně cvičila. Jaký máte dnes postoj ke sportu? 

Já jsem nikdy nebyla nijak zvlášť sportovně založená, spíš umělecky – hrála jsem na klavír a zpívala. Dnes už se netrápím posilováním a podobně, dělám opravdu jen pohyb, který mě baví, tedy brusle – a taky jsem se přihlásila na pole dance. 

Sdílení a laskavost 

Co se dnes snažíte sobě, ale i svým dětem předávat, aby vás nesvazovaly tak silné pocity méněcennosti, viny či strachu z opuštění, jako znáte z minulosti? 

Toho je tolik, že by z toho byl článek na deset stran. Ale kdybych měla vypíchnout jednu věc, která je za mě v tomhle ohledu důležitá, je to jít dětem příkladem. Pokaždé, když chci, aby je nesvazovaly určité věci a strachy, vím, že musím začít u sebe a pomoct jim. Méněcennost ani vinu dnes už necítím. Strachy ano, těch mám pořád spoustu, ale už nic, s čím by se nedalo pracovat. Když se dnes dívám na svoje děti, vím, že žádné z nich ničím podobným netrpí, nemají nedostatek lásky, péče, naopak. Zatímco já byla ve věku svého nejstaršího hromádka neštěstí, jim očividně nic nechybí. Už to, po všem, čím jsem si prošla, považuji za ohromný úspěch, malé osobní vítězství, že se mi daří je vychovávat, aniž bych do toho pletla negativní vzorce z minulosti. 

Co byste vzkázala lidem, kteří se trápí kvůli vzhledu nebo přímo bojují s poruchou příjmu potravy? 

Po bitvě každý generál – já bych se nerada pasovala do takové role a rozdávala rady, když moje uzdravení ve finále měla na svědomí souhra náhodných okolností. Moc bych ale všem nemocným přála, aby se nebáli o tom mluvit, říct si o pomoc. A těm, co se jen trápí kvůli tomu, jak vypadají, aby se přestali porovnávat s okolím, vypnuli sociální sítě a začali se opravdu vědomě soustředit a věnovat hlavně sobě. To je podle mě klíč ke spokojenějšímu životu, ať už se trápíte čímkoli. Dnešní doba je náročná a sebelásce příliš nenahrává. Ze zkušenosti ale vím, že když se zastavíte a dopřejete si trochu laskavosti vůči sobě, dělá to zázraky. 

A co byste řekla těm, kteří tvrdí, že „tohle se jim nikdy stát nemůže“? 

Přála bych jim, aby se jednou za taková slova netloukly do hlavy stejně jako nakonec já.

Tereza Nová se roky pohybovala ve světě filmu, literatury a umění. Spoluautorka první české učebnice filmové výchovy a filmová vědkyně se ale rozhodla své vášně propojit s úplně jiným oborem: přírodní kosmetikou. První produkty tvořila v roce 2016 při mateřské, postupně zdokonalovala receptury a získávala více zájemců. V roce 2022 založila Florentine. „Rozhodnutí vytvořit značku vzniklo ze dne na den. Já se nadchnu docela snadno. Ale že na tom budu pracovat ještě tolik let a několikrát budu skákat přes obří překážky, to jsem netušila.“

Ve Florentine se snaží spojit vše, co má ráda. Kosmetiku vyrábí tak, aby byla nejen funkční a pečující, ale také unikátní a krásná. „Kosmetika byla vždy moje vášeň. Chtěla jsem, aby ji lidé nevnímali jen jako něco, co stojí na poličce v koupelně. Chci ukázat, že i kosmetika může vyprávět příběhy a přinášet emoce, že může být hlubokým zážitkem. Skoro jako dobrý film nebo výtvarné dílo. Představte si, že zkusíte produkt, který se třpytí v dlani, voní tak, že stále přemýšlíte, odkud tu vůni znáte. A pak jej dáte na pleť a nevíte, zda je to spíš gel nebo voda. Jednoduše vás nabádá k využití všech smyslů. Tohle už není jen obyčejná kosmetika. Je to jako napít se kvalitního vína,“ přibližuje. 

I výroba pro ni musí být zážitkem. „Jinak mě to nebude bavit. Je to jako když mají přijít kamarádi na večeři a já si dám tu péči s menu s chobotnicí a hřebenatkami. Ne jako rychlé a funkční špagety k večeři pro děti. Věřím, že si to pak klientky užijí stejně jako mí přátelé večeři.“  

Spojení tradice a inovací 

Zakládá si na transparentnosti, kvalitních surovinách a udržitelnosti. „Jsem z bylinkářské rodiny a často se vracím ke kořenům. Propojuji tradiční receptury, které jsou léta osvědčené, a nové patentované látky, které za sebou mají lety ověřené laboratorní testování,“ říká Nová. Sáhla po biotechnologických látkách, kmenových buňkách, fermentovaných extraktech a složkách, které se běžně objevují spíš v luxusní high-tech kosmetice. Přitom si zachovala filozofii slow beauty – pomalé krásy, která ctí přírodní cykly a přístup méně, ale lépe. Produkty obsahují vysokou koncentraci aktivních látek, což zajišťuje maximální účinnost a viditelné výsledky. „Každá složka je funkční. Není tam nic jen proto, aby vyplnilo místo. Stěžejním bodem filosofie značky je brát to nejlepší z přírody, ale nezůstat jí nic dlužen.“

Co se udržitelnosti týče, zmiňuje, že například s opětovným využitím lahviček je to komplikované – k tomu by potřebovala speciální stroje a finance. „Jsem ale pyšná na obaly, které tvoří česká firma Myco z houbového mycelia a zemědělského odpadu. Pak jen vezmete ty zvláštní mističky, které produkty chrání, a rozdrobíte je do květináče jako hnojivo. I když je vyhodíte do koše, brzy se rozpadnou a nevzniká zbytečný odpad.“

Kosmetika jako umění

Velmi důležitá je pro ni i vizuální stránka produktů. Každá etiketa vzniká ve spolupráci s jinou designérkou, aby každý produkt nesl svůj unikátní příběh a osobitý rukopis. „U jiných značek mě štvalo, že jsou kosmetické produkty všechny jako přes kopírák. A tak jsem se rozhodla být originální.“ Dosud na etiketách spolupracovala například s Danou Lédl, Annou Borovičkovou Ročkovou, Nikolou Logosovou nebo Helen Čubovou. „Nejvíc si cením spolupráce právě s těmito ženami, protože každá z nich vnesla do našich produktů svůj svět, energii a vizuální poezii.“ 

Pocta Davidu Lynchovi a cesta na Designblok 

Jedním z nejnovějších produktů je tonikum Lucid Dream, které připomíná spíše lehké sérum než klasickou vodu. Obsahuje tři formy kyseliny hyaluronové, šnečí mucin, fermentovaný bambus nebo centellu asiatiku. Je vhodné i pro velmi citlivou pleť. Tereza Nová tonikem vzdává hold Davidu Lynchovi. „Když David Lynch v lednu zemřel, poplakala jsem si. Normálně tohle neprožívám, ale Lynch mě přivedl k filmu. V atmosféře jeho děl se cítím jako doma, ač je to trochu děsivé vzhledem k jeho tvorbě. Tehdy jsem si řekla, že snad udělám sérii produktů podle jeho filmů. No, megalomanské představy. Vznikl jeden produkt. Pracovala jsem na něm rok a půl. Hodně se měnil a ta finální verze je opravdu snová.“

Florentine tonikum představí v rámci Designbloku prostřednictvím autorské instalace inspirované Red Room z Twin Peaks. Poprvé v historii festivalu se kosmetická značka stane součástí oficiální expozice. Instalace má ukázat, že kosmetický produkt může fungovat podobně jako výtvarné dílo: vyvolávat emoce, zneklidňovat i inspirovat.

Stejně jako se Tereza Nová rozhodla založit značku ze dne na den, i její cesta na oblíbený festival designu byla poněkud spontánní. „Navštěvuji Designblok každým rokem už asi třináct let. Tak jsem si říkala, že se mrknu, kdy bude probíhat, abych si to zaznačila do diáře. Vyskočilo na mě info, že budou přihlášky pro vystavovatele uzavřeny za dva dny. Tak jsem ten nápad hned zahodila a šla spát. Nespala jsem. Přes noc jsem vymyslela celý koncept, sestavila mood board, vytvořila vizualizace a poslala přihlášku. Když mě přijali, začala jsem jásat a vzápětí hned nadávat, že vůbec netuším, co budu dělat. Protože to, co jsem si tam navymyslela už není legrace,“ popisuje se smíchem.

Na projektu pro Designblok spolupracuje s filmaři z Free Cinema a umělkyní Helen Čubovou, autorkou etikety. „Mezi umělci a filmaři se pohybuji často. Stále pracuji pro Asociaci pro filmovou a audiovizuální výchovu. Takže mám mezi různými kreativci hodně přátel. Kdysi jsem s Free Cinema vedla kroužek analogové fotografie pro děti a společně jsme pak vydali s nakladatelstvím Běžíliška knihu Malí fotografové. A Helenku jsem na tom kroužku potkávala, když vedla svůj kreativní workshop pro děti. Se společností Free Cinema jsem pracovala léta, vedou ji moji kamarádi z vysoké. A ti mi doporučili režiséra Daniela Patha, který natáčí krátký film pro Designblok. Daniel je velmi precizní a talentovaný člověk. Těším se, až tohle společné dílo budu moct na Designbloku předvést.“

Zpomalení a život s lehkostí 

Rozjezd značky dosud financovala výhradně z vlastních zdrojů. „Nechtěla jsem, aby mi někdo diktoval, co mám vyrábět. Ta absolutní svoboda je pro mě důležitější než rychlý růst. Značku si udržuji jako malou firmu, kde mám vše pod kontrolou. Zakládám si na menší skupině stálých zákaznic, kontaktu s nimi, na věrnostním programu. Nepřeji si, aby mým klientkám někdy v budoucnu odpovídal AI asistent. Florentine se teď docela daří udržet se stabilní. Vydělat si sama na sebe. Z toho mám radost a budu ráda, když to tak zůstane. Mám ráda slovo slow ve všem. V módě, kosmetice, životě a i v podnikání mi dává smysl,“ vysvětluje.  

I proto se krotí s velikostí portfolia a množstvím novinek. Nedávno vydala i multilíčidla, ale nechce, aby jí to přerostlo přes hlavu. „Mám ale do konce roku několik krásných projektů, na kterých spolupracuji. Třeba vyvíjím společně s Kateřinou Rae kokosovou kosmetiku pro její značku Wild & Coco nebo pracuji na signifikantním produktu pro brněnský obchod Dotek slunce.“ 

Vedle starostí i radostí spojených se značkou a občasného vedení workshopů o přírodní kosmetice se dále věnuje psaní, focení nebo sbírá obrazy. „Teď si ale víc hlídám svůj prostor a klid a také čas s dětmi. Nerada bych, aby je ode mě podnikání vzdalovalo. Jsem od přírody akční a velmi kreativní, ale nechci být žádná superžena, jak o mně tvrdí některé mé kamarádky. Někdy závidím těm, kteří chodí do parku s dětmi, houpou je na houpačce… a jen jsou. Myslím, že superženy jsou trochu v pasti. Jedna chyba a nikdo nechápe, proč se zhroutily. Když je vše náročné, zastavím a neženu se kupředu. Chci život prožít s lehkostí, být jen obyčejná máma, spokojená sama se sebou a taky dělat, co miluju,“ uzavírá. 

Zdroj: Florentine archiv

Po projektech Skinners a Mioora jste se rozhodla začít úplně od nuly s vlastní značkou kosmetiky Semoia. Proč jste se rozhodla z firem vystoupit a pustit se do nové kapitoly?

Prvotním důvodem byl fakt, že výkonná pozice ve firmě velikosti Skinners vyžaduje práci na víc než plný úvazek – řídit velký tým lidí, procesy a projekty. S malými dětmi, které byly často nemocné, to pro mě nebylo udržitelné. Navíc firma vytvořila krásné portfolio produktů, pro které byla potřeba velká finanční investice. Tu se rozhodl udělat můj společník a já ho z osobních důvodů nemohla následovat. Skinners je pořád moje srdeční záležitost, ale dnes už pomáhám jen jako externí konzultantka novému provoznímu řediteli a vedení, denní exekuci neřeším.

U Mioory zase začalo podnikání narušovat můj blízký osobní vztah s majitelkou Radkou, a tak jsem chtěla tyto dvě role oddělit. Dnes jsem v situaci, kdy jsem otevřená spolupráci s jinými firmami jako konzultantka, ale exekutivu nechávám na nich. Ve vlastním projektu je to jiné – nemusím se ohlížet na společníky ani zaměstnance a vše si mohu dělat sama, podle svého času mezi dětmi, manželem, rodinou.

V opojení vůní

Proč jste zvolila právě kosmetiku?

Miluju produkty a funkční věci, které spojují krásu a užitek. Vlastní kosmetika mi vedle bot a oblečení v životě chyběla. Vůně jsou pro mě nesmírně důležité – mám velmi citlivý čich a potřebuji být obklopená voňavým prostředím. Proto jsem chtěla tvořit kosmetiku, která je nejen funkční, ale i krásně voní.

Myslíte, že je na trhu stále prostor pro nové kosmetické značky a produkty? Čím je ta vaše specifická a čím může být pro zákazníka atraktivní?

Věřím, že ano. Kvalitních produktů nikdy není dost. I já sama ráda střídám značky, baví mě objevování. Semoia je specifická tím, že produkty vznikají ve spolupráci s firmou, která se zaměřuje i na přírodní kosmetiku a doplňky stravy, takže máme silné know-how. Do receptur navíc přidáváme prémiové parfémy v takovém množství, aby vůně opravdu vydržela na pokožce i textilu. U jiných značek vůně často působí zpočátku intenzivně, ale po pár minutách zmizí. Já se snažím tvořit vůně jemné, nevtíravé, ale dlouhotrvající.

V nabídce máte zatím dvě vůně – vanilku a růži – a tři produkty. Podle čeho jste vybírala první sortiment? 

Vycházela jsem z výzkumů o psychologii vůní. Růže i vanilka mají prokazatelné pozitivní účinky – růže uklidňuje a posiluje ženskou energii, vanilka zase navozuje pocit bezpečí a pohody. Navíc jsou vůně silně napojené na limbický systém, vrací nás ke vzpomínkám a emocím. Nechci, aby značka působila ezotericky, ale propojení vůní s psychologií a emocemi je pro mě zásadní. Sama mám navíc vystudovaný obor se zaměřením na psychologii, takže možná i tam pramení má motivace.

Jak vznikl název Semoia a co pro vás osobně znamená?

Chtěla jsem název, který bude znít žensky. Hrála jsem si s různými kombinacemi slov jako „self“, „woman“ nebo „moi“, až z toho vznikla Semoia. Pro mě symbolizuje ženu, čistotu, pozitivní emoce a filozofii self-care.

Blízko klientele

Produkty ještě nejsou v prodeji, aktuálně běží předprodej a crowdfundingová kampaň. Jak náročný byl ale rozjezd značky a vývoj produktů?

Zkušenost ukazuje, že u každého produktu je potřeba počítat s několika měsíci vývoje. Nikdy nevyberete hned na první pokus ideální vůni nebo recepturu. V mém případě jsem ladila sprchovou pěnu, tělový krém i interiérový parfém, aby spolu krásně fungovaly. Vedle samotného produktu je ale nutné myslet i na finance a věci okolo – od nákupu domény a registrace ochranné známky přes etikety, focení produktů až po natáčení videí a tvorbu obsahu.

Plánujete zůstat jen u e-shopu, nebo zvažujete i jiný byznys model – například lokální designové obchody, concept stores nebo třeba účast na marketech?

Chci být zákazníkům co nejblíž, takže primárně se zaměřím na online přímý prodej (B2C). Do budoucna by mi dávalo smysl být i na design marketech nebo Mint marketech a navázat spolupráce s menšími concept stores. Pro začátek ale zůstávám u přímého prodeje.

Co jste si z předchozích podnikatelských zkušeností odnesla pro budování nové firmy? 

Že je to vždy jen o tom, kam zaměříte svou pozornost. Věci, které necháte ležet ladem, se samy nikam neposunou.

Podnikání, mateřství, tvoření

Když jsme spolu vedly rozhovor v roce 2022, zmiňovala jste, že se neplánujete vrátit k sociální pedagogice, kterou jste vystudovala. Platí to stále i po letech?

Ze školy pořád čerpám – mám za sebou i 200 hodin výcviku pro práci na lince důvěry. Tyto zásady se mi často vybavují i při konzultacích s firmami. Jestli se někdy vrátím čistě k oboru, nemám dnes úplně uzavřené. Pokud ano, určitě by to bylo formou psychoterapeutického výcviku. Jen vím, že bych potřebovala působit starší a seriózněji – pořád vypadám, jako bych teprve vyšla ze školy, i když mi letos bude 37. (usmívá se)

Tehdy jste byla také čerstvou maminkou. Jak se vám dnes daří skloubit podnikání a rodinu?

Zažívám moc hezké období. Můj malý syn je teď nemocný a já mám možnost být s ním doma, hrát si s ním, uvařit mu oběd – a zároveň se nevystresovat, že se mi hroutí firemní projekty.

Ovlivnilo mateřství to, že jste se rozhodla začít vlastní projekt?

Ani ne. Je to spíš moje tvůrčí povaha – mám potřebu pořád něco tvořit a posouvat dál.

Zaměstnance nemáte, ale kolik práce stojí na vás samotné? 

Spolupracuji s externími partnery – grafikem, PPC specialistkou, výrobou nebo tiskárnou. Jinak si vše dělám sama.

Co byste poradila ženám, které uvažují o vlastním podnikání, ale váhají, jestli do toho jít, nebo jsou teprve na začátku?

Nebojte se říct si o pomoc. Existují akcelerátory a inovační centra – například JIC v Brně – která vám pomůžou nastartovat podnikání bez velkých investic a mohou vás propojit i s investory.

Zdroj: archiv Michaely Steinhauser, Semoia