Potřebujete přítele, pozůstalé truchlící na pohřebu, manžela, otce nebo někoho, kdo se bude kát před vaší rozzlobenou manželkou místo vaší skutečné milenky? Film režisérky a scenáristky Hikari vychází z faktu, že v Japonsku fungují stovky agentur, jež nabízejí „pronájem“ rodinných příslušníků či blízkých osob. Pokud si říkáte, zda by nebylo v určitých případech lepší zajít na terapii, Rodina k pronájmu připomíná, že v japonské společnosti jsou duševní problémy stále silně stigmatizované a přiznat samotu či emoční bolest není jednoduché. Lék na osamělost tak někdy přichází v podobě služby, která působí bizarně a za hranou etiky. 

Hlavním hrdinou je Philip Vanderploeg, americký herec, který se před sedmi lety zabydlel v Japonsku a jehož dosavadním kariérním vrcholem zůstává reklama na zubní pastu. Ztvárňuje ho Brendan Fraser, někdejší hollywoodská hvězda z Mumie. Ten se v minulosti z vícero osobních důvodů stáhl z veřejného prostoru a omezil aktivnost své herecké kariéry. V posledních letech ovšem zažívá slušný comeback – získal Oscara za film Velryba a oznámil návrat i k jeho nejslavnější roli Ricka O’Connella. Nyní se tento sympaťák představuje jako Philip, herec, který hledá své místo ve světě. A tato role je pro něj jak šitá na míru. Možná se existenční krize stala jeho novým brandem.

Phillip stále obchází konkurzy, ale v Tokiu se mu nedaří prosadit. Je samotář – večery tráví tím, že se dívá z okna na životy svých sousedů (což filmu a jeho tématu dodává další vrstvu a perspektivu) a pravděpodobně si přeje, aby byl jeho vlastní život o něco barvitější. V tu chvíli mu zavolá agentka s neobvyklou nabídkou, ze které se vyklube účast na falešném pohřbu. Tak se dostane k práci pro agenturu, která klientům dodává potřebné lidi do života. Má to být jen hraní. Práce, která zaplatí účty. 

Jenže jak Philip postupně vstupuje do životů cizích lidí, hranice mezi předstíráním a realitou se začínají stírat. I když to má být jen role, začne mu na klientech záležet. Mění jejich životy – a nenápadně i ten svůj.

„Proč dospělí pořád lžou?“

„Protože je to snazší než říkat pravdu.“

Philip se ocitá třeba v životě jedenáctileté Mii (Shannon Mahina Gorman), kterou má přesvědčit o tom, že je její roky nepřítomný americký otec, a zároveň jí pomoci k přijetí na elitní střední školu. Nebo je jako obrýlený novinář vyslán ke starému japonskému herci s nastupující demencí (Akira Emoto). Má na popud jeho dcery předstírat, že připravuje velký portrét – někdejší filmová ikona se tak nemusí trápit tím, že se na ni zapomnělo.

Rodina k pronájmu je jemné melodrama, které poodkrývá morální problematiku „obchodu s lidmi a emocemi“ a zároveň neupírá celému procesu potenciální oboustranný terapeutický účinek. Pokládá řadu otázek o mezilidských vztazích a sebenaplnění. Děj je sice předvídatelný, ale tady to ani moc nevadí. Síla filmu spočívá v atmosféře, tématu osamělosti v dnešní společnosti a Brendanu Fraserovi v jeho s citem a lidskostí uchopené roli. Je to milý a dojemný film, který neaspiruje na kasovní trhák, ale rozhodně má co nabídnout.

Zdroj: Falcon

Spolu s Jamesem Cameronem se vracíme na Pandoru. Třetí díl Avatara rozšiřuje svět Na’vi o nové kultury a prostředí, která působí syrověji a nebezpečněji než dřív. Jestli může nějaký film vyvolat lásku ke kinozážitku, pak je to právě tento. Takový, který se vyplatí vidět na tom největším plátně s nejlepším zvukem. Od prvních momentů jde o vizuální jízdu, která trvá 195 minut (doporučujeme si tedy dobře rozmyslet množství coly či jiných tekutin, pokud chcete vydržet bez odběhnutí až do konce) a nabízí dost akce i dojemnějších momentů. Škoda jen, že podobnou péči jako vizuál nedostal i scénář, kvůli kterému film místy působí jako recyklát. 

Nejistá budoucnost

Když měl v roce 2009 premiéru první Avatar, přepsal filmovou historii. S tržbami přes 2,9 miliardy dolarů se stal nejvýdělečnějším filmem všech dob a zároveň technologickým milníkem, který změnil způsob, jakým se točí digitální blockbustery. Získal nominace na Oscara za nejlepší film, režii, střih, hudbu, zvukovou režii a střih a byl oceněn za kameru, vizuální efekty a výtvarné pojetí. O třináct let později jsme se dočkali pokračování s podtitulem The Way of Water, které celosvětově utržilo přes 2,3 miliardy dolarů a odneslo si Oscara za nejlepší vizuální efekty. Oheň a popel vstupuje do kin s vědomím obrovských očekávání. Cameron navíc otevřeně říká, že úspěch třetího dílu je klíčový pro realizaci plánovaných pokračování v letech 2029 a 2031. 

Rodinné drama 

Třetí díl navazuje na události z konce předchozího. Rodina Sullyových stále žije mezi členy vodního klanu Metkayina a snaží se vyrovnat se ztrátou nejstaršího syna a bratra Neteyama. Jake (Sam Worthington), Neytiri (Zoe Saldaña), Lo’ak (Britain Dalton), Tuk (Trinity Blissová) a Kiri (Sigourney Weaver) čelí zármutku po svém. Lidský chlapec Spider (Jack Champion) sice Sullyovy považuje za svou rodinu, ale má v ní tak trochu nelegitimní postavení. Neytiri se příčí, protože nyní ještě více posílila svou nenávist ke všemu lidskému – moc nepomáhá, že je Spider synem plukovníka Quaritche. Vnímá ho jako hrozbu a přítěž. Když přiletí kočovní větrní kupci, rodiče rozhodnou, že by měl Spider odcestovat na vzdušné lodi tažené obřími tvory podobnými medúzám a vrátit se do Horního tábora, kde by se nemusel tolik obávat kapacity dýchací masky, kterou potřebuje k přežití na Pandoře. 

Film je takovým rodinným dramatem uprostřed války. Sledujeme mimo jiné vztah Jakea a Lo’aka. Z Jakea, který právě přišel o dítě, se kvůli jeho starostlivosti stává téměř až despotický otec. Lo’ak si vyčítá smrt svého bratra, cítí, se za ni zodpovědný. Do toho bojuje se všemi problémy dospívajícího mladíka v rodině příkladných hrdinů. Dynamika vztahu trojice Jake, Quaritch a Spider pak určitě patří k tomu lepšímu, co série zatím nabídla. U Kiri, narozené z těla avatara Grace Augustinové, se dostáváme více k otázce původu a duchovna. 

Ohnivá záporačka 

Největším zpestřením je však krvelačný klan Mangkwan, známý jako Lid popela, jehož domov zničila sopečná erupce. Ztratili víru v Eywu a jejich zpustošený domov je v přímém kontrastu s barvitým světem Pandory. V čele klanu stojí tsahik Varang (Oona Chaplin), která patří k nejzajímavějším postavám celé série. Je temná, vyšinutá a charismatická. Elegantním způsobem mučí své oběti a své soukmenovce dovádí k extázi. Představuje jinou tvář Na’vi – takovou, která přežila díky hněvu, bolesti a touze po dominanci. Její spojenectví s Quaritchem dodává konfliktu nový, znepokojivý rozměr. 

Haprující scénář

Scénáristé se pouští do velkého množství načatých dějových linek. A ne vždy to funguje. Postav je zde hodně a některé nedostávají tolik prostoru, kolik by se asi hodilo. Děj tak místy kolísá a působí zkratkovitě. A na druhou stranu také repetitivně. Třeba finální akce, byť velkolepá, je jen kombinací konfrontace z jedničky a dvojky, přičemž do děje opět vstupují takřka totožné dějové zvraty. Slabiny scénáře se promítají i do dialogů a vedení herců. Obsazení se sice snaží dodat postavám emoce a vnitřní konflikt, často však naráží na ploché repliky a rozhodnutí, která působí účelově.

Vizuální spektákl 

Oheň tu není jen živlem, ale symbolem konfliktu, ztráty i proměny. Snímek pracuje s motivy zármutku, rasismu, ničení životního prostředí i síly rodiny. Dochází zde k paralele, která evokuje konfrontaci původních obyvatel Ameriky s kolonizátory. Sledujeme, co se stane, když se domorodcům do rukou dostanou modernější zbraně. l třetího Avatara jde pak chvílemi vnímat jako sci-fi variaci na Zachraňte Willyho.

V kombinaci s úchvatnou přírodou Nového Zélandu jsou obrazová i zvuková stránka filmu dechberoucí. James Cameron patří k filmařům, kteří posouvají médium kupředu. Cameronova akce je působivá ve vodě i ve vzduchu, při velkolepých akčních pasážích i při těch relativně komorních. Stejně jako předchozí díly vznikal i Oheň a popel pomocí pokročilé performance capture technologie, kdy jsou herecké výkony kompletně fyzicky odehrané a teprve následně převedené do digitální podoby. Cameron opakovaně zdůrazňuje, že „filmy netvoří počítače, ale herci“ – každý pohyb, emoce i pohled vznikají na place. Od minulého Avatara je znát technologický vývoj. Ztvárnění postav působí každým filmem komplexněji a výkony herců, kteří nejsou vidět z masa a kostí, jde ocenit především díky výraznější mimice a grimasám. Vizuální efekty dodala společnost Wētā FX (ve které mimochodem působí jako Lead Motion Artist Čech Pavel Očovaj). Na produkci se podílelo více než 1 500 členů štábu.

Na to si zajděte 

I když třetí Avatar po scenáristické a dějové stránce rozhodně není bez chyb a příběhově se poněkud točí v kruhu, rozšíření Pandory o temnější, morálně ambivalentní roviny dodává sáze novou hloubku. Tato parádní podívaná rozhodně působí i na emoce (radši mějte po ruce kapesník). Avatar: Oheň a popel je bezpochyby jedním z největších kinozážitků letošního roku. Doufáme, že se na Pandoru ještě vrátíme. 

Zdroj: Falcon

Elphaba a Glinda se vrací na stříbrné plátno spolu se silnými hlasy Cynthie Erivo a Ariany Grande. První díl se po loňské premiéře stal nejvýdělečnější filmovou adaptací broadwayského muzikálu všech dob, nasbíral deset oscarových nominací a vydělal přes 750 milionů dolarů. Diváky si získal silným příběhem, hvězdným obsazením a emocemi nabitou hudbou. 

„Potřebují někoho zlého, abys ty mohla být ta dobrá“

Děj navazuje přímo na události z první části. Elphaba, nyní démonizovaná jako Zlá čarodějka ze Západu, žije v ústraní v lese a bojuje za práva utlačovaných bytostí v zemi Oz. Glinda mezitím přijímá roli veřejné ikony dobra a stává se takovou hezkou tvářičkou propagandy, za kterou stojí Madame Morrible (Michelle Yeoh) ve spolupráci s mýtickým Čarodějem (Jeff Goldblum). A aby těch „dobrých zpráv“ nebylo málo, oznamuje zasnoubení s Fiyerem, v jehož roli se vrací Jonathan Bailey – „the Sexiest Man Alive“ podle magazínu People. Fiyero však stále chová city i k Elphabě, a může tak značně pošramotit i přes okolnosti přetrvávající přátelství dívek. Do příběhu později vstupuje Dorotka, jejíž přítomnost spustí sérii dramatických zvratů. Opět uvidíte také Ethana Slatera v roli Boqa a Marissu Bode jako Elphabinu sestru Nessu.

Glinda žije v Oz v prostorném, růžovém a mramorovém bytě ve stylu art deco. Ona i její nový domov jsou symbolem dobra a světla. Růžová bublina, ve které cestuje, podporuje její image a zároveň odkazuje na situaci, ve které se nachází, na pozlátko a také křehkost. Bubliny přece jen mohou každým momentem prasknout… Ariana Grande tentokrát dostává více prostoru a působí ve své roli ještě přesvědčivěji.  Když zpívá „I couldn’t be happier“, za jejím úsměvem se skrývá ne až tak růžová realita. Uvidíte sami, zda zvládne i něco jiného, než teatrálně pohazovat blonďatými loknami, usmívat se, mávat a být zticha. 

Elphaba je nesmlouvavě odhodlaná odhalit pravdu o Čaroději, bránit zvířata, která přišla o svá práva a svobodu slova, a zároveň se vyrovnává s cejchem té zlé. 

Přátelství, které si v reálném životě mezi sebou (na sílu?) vytvořily Erivo a Grande, se jim daří přenést i do chemie mezi jejich postavami. A i když obě stojí na odlišné straně barikády, s oběma je snadné sympatizovat a svým způsobem je chápat. Nejsou černobílé a jejich konání a rozhodnutí mají důsledky, které vás přimějí přemýšlet o spravedlnosti, moci a odpovědnosti. 

Elphabina sestra Nessarose je nyní guvernérkou Munchkinlandu. Madame Morrible opět manipuluje s lidmi i počasím. Mezi létajícími opicemi a kouzly, která se drasticky zvrtnou, se objevují postavy známé z původního příběhu – Plecháč, Strašák, zbabělý lev a samozřejmě i Dorotka, kterou do Oz zavál vítr až z dalekého Kansasu. Z dívky ale pomalu nevidíme víc než střevíčky, je doplňujícím prvkem hlavního příběhu a neokrádá Elphabu ani Glindu o prostor a záři reflektorů.

Za pozlátkem se skrývá mnohem víc

Jon M. Chu převádí předlohu z prken divadla Broadway do hravé, napínavé a emocemi nabité adaptace, která naplno využívá audiovizuální možnosti, choreografii i tempo. Druhá část Čarodějky působí velkolepěji než první. Kostýmy a některé scény jsou ještě víc nablýskané a barevný vizuál koresponduje s temnějším tónem příběhu. Zvuková stránka filmu přináší osvědčené hity i novinky. Kromě původních písní jako „For Good“ se divákům představují dvě zcela nové skladby od Stephena Schwartze: „No Place Like Home“ a „The Girl in the Bubble“. 

Druhá část efektivně navazuje na to, co fungovalo v prvním filmu, zároveň ale rozvíjí postavy a jejich vztahy, prohlubuje příběh a chytře ho propojuje s příběhem Čaroděje ze země Oz. Wicked: For Good přináší dojemný závěr, který důstojně uzavírá vztah Elphaby a Glindy. Chemie mezi nimi, pěvecké výkony a silný scénář, který se dotýká citlivých témat a svádí k asociaci se skutečným světem, ve kterém dezinformace a manipulace hrají podstatnou roli, přináší mnohem hlubší a silnější film, než by se mohlo na první pohled zdát. Věříme, že i druhý díl přinese hned několik nominací na Oscara a některé i promění. 

Pokud jste příznivci filmových muzikálů, zbystřete. Tvůrci, kteří stojí za Wicked, totiž připravují Alenku v říši divů – a v hlavní roli se objeví Sabrina Carpenter.

Zdroj: Wicked

Sama mezi muži

Kousek po kousku se propadala do něčeho opojného, něčeho nebezpečného, a když si uvědomila, co se děje, bylo už příliš pozdě.

Sama mezi muži od Emmy Noyes je emotivní a autentický příběh o lásce k sobě i druhým, o její potřebě a absenci. Tato kniha z kategorie New Adult Romance je o přátelství, sebevnímání, (ne)přijetí, smutku a poruše příjmu potravy. 

Celý život hledala prázdnotu tím, že si odpírala jídlo; nevěděla, že stačí dát své srdce někomu, kdo o něj nestojí.

Ginny Murphyová vždycky věřila, že přátelství s chlapci je lepší než s dívkami, protože v něm není místo pro drama. Samozřejmě za předpokladu, že obě strany dodržují pravidlo nezamilovat se. Jenže pak potkala Adriana Silvase. Kluka, který vnímá lásku jako něco, pro co se nevyplatí riskovat a který své city v dospívání pohřbil tak hluboko, že má potíže se k nim dostat. Ginny má díky němu chuť překročit pečlivě vytyčené hranice. Postupně si Adriana pustí blíže k tělu. A tím se propadne ještě hlouběji ve svém trápení a sebedestrukci. Vyprávění se střídá mezi její perspektivou a pohledem Adriana, čímž autorka odkrývá nejen vnitřní svět dívky bojující s úzkostí a PPP, ale i muže, který se snaží utéct před city i tlakem „hustle“ kultury. 

Možná to byl ten důvod, proč se nikdy nezamiloval. Možná je láska volba. Volba, kterou nikdy nedokáže udělat.

Muži, o kterých se zmiňuje název, zahrnují také trojici, kterou Ginny potkala na vysoké škole – Tristana, Claye a Finche – a Ginnyiny bratry, ke kterým měla už v dětství blíž než ke své starší sestře, se kterou se akorát porovnávala. Její život se postupně smrskl na sledování kalorií, výčitky a prázdný žaludek. Zatímco Adrian běhá, aby si vyčistil hlavu, ona běhá, aby se mohla „v klidu“ nejíst.

Úzkost je chirurg zkušený v rozřezávání věcí, kterých by se především nikdo neměl dotýkat. Prozkoumá váš život ze všech stran. Hledá trhliny, odřeniny, slabá místa, pochybnosti. A když nějakou najde, rozebere ji kost po kosti, starost po starosti, až nedokážete rozeznat pravdu od fikce.

Autorka, která se letos dostala na žebříček 30 pod 30 magazínu Forbes, píše s citlivostí a zároveň odvahou. Sama se s PPP potýkala sedm let, takže kniha vychází i z osobních zkušeností. „Bylo mnohem snazší přiznat si anorexii než bulimii. Ve společnosti jsou ‚zdravé stravování‘ a pravidelné cvičení – dvě výmluvy, které zakrývají anorexii – považovány za pozitivní, zatímco na zvracení nic dobrého není. Zvracení je špinavé, soukromé, něco, co je třeba schovat,“ říká. „Tuto knihu jsem napsala, protože jsem se už nechtěla stydět.“ 

Kniha je moc hezky napsaná a čte se rychle i díky krátkým kapitolám. Líbily se mi deep talky mezi hlavními hrdiny, u kterých si člověk uvědomí, jak vzácné mohou v době, kdy převažuje small talk a roztěkanost, být. Ginnina cesta v průběhu let je někdy srdcervoucí. Uronila jsem i nějakou tu slzu, když jsem sledovala její boj a frustrující rozhodnutí. Jak dopadne, si přečtěte sami.

Sebe-vědomé

Renomovaná novinářka a moderátorka Světlana Witowská vyzpovídala výjimečné ženy, které se ve svých oborech dostaly až na vrchol – a přitom zůstaly věrné samy sobě. Odhaluje, co je k úspěchu dovedlo, jaké výzvy musely překonat a co je na jejich cestě nejvíc formovalo. V knize Sebe-vědomé prostřednictvím rozhovorů poznáte šestnáct výrazných osobností. Věřím, že minimálně některé z nich znáte, ale myslím, že se dozvíte i to, co jste zatím nevěděli. 

„V podnikání musíte přijmout obrovskou míru rizika. Je to prostě na vás, vy musíte dělat rozhodnutí a na strach tam není čas ani místo. Vy o strachu vůbec nesmíte uvažovat. Nesmíte se ničeho bát. Musíte jít do všeho naplno. A je jedno, jestli si otevřete kavárnu, povedete technologický start-up nebo začnete psát knihu. Vždy hrozí neúspěch,“ říká Simona Kijonková, která pro knihu mluví o síle, odvaze, kreativitě a byznysových rozhodnutích.

„Je to zavazující a spojené s velkou odpovědností, částečnou ztrátou soukromí a možná pro někoho překvapivě i s jistou mírou osamělosti. Vliv jsem vždy vnímala jako příležitost měnit věci kolem k lepšímu,“ odpovídá na otázku, jaké to je být vlivnou ženou, Lenka Bradáčová, s níž Světlana Witowská mluví o spravedlnosti i životě v Africe. 

Výběr je pestrý. Každá z protagonistek přichází z jiného světa: justice, architektura, byznys, sport, hudba, věda nebo veřejná služba. Eva Jiřičná mluví o tom, jaké to je být ženou architektkou či o práci se Stevem Jobsem, Zlata Holušová o zákulisí Colours of Ostrava i retreatu na Srí Lance, Milena Králíčková o tlaku spojeném s funkcí první ženské rektorky i tragické střelbě na fakultě. V rozhovoru s Taťánou le Moigne se dozvíte, jak desková hra pro děti a Bill Gates ovlivnily její kariéru v Googlu. 

„Mám velký strach z neznámého. Ale současně když se něčeho bojím, jdu do toho o to intenzivněji. Začnu na tom pracovat,“ sdílí Katarína Vlčková. 

Autorka dále zpovídala Anetu Langerovou, Barboru Krejčíkovou, Danielu Peškovou, Kateřinou Tučkovou, Věru Jourovou, Kateřinu Šimáčkovou, Libuši Šmuclerovou či Simonu Stašovou.

„Někdy mám pocit, že je toho na mě strašně moc a že to nezvládám. Ale moje kamarádky mi říkají, že jsem jenom cvok, protože toho po sobě chci moc,“ říká v posledním z rozhovorů Jana Zielinski. „Od mala jsem byla vychovaná stylem Postarej se o sebe, ideálně i o ostatní. To, že třeba máš dobrý známky, je naprostá samozřejmost, za to tě nikdo chválit nebude. A prostě jeď a makej.“ 

Rozhovory jsou věcné a inspirativní. Každá z respondentek má jiný příběh, jiný mindset, ale všechny spojuje sebevědomí. Ne to okázalé, které se rádo předvádí, ale to ryzí – hluboké, klidné a vnitřně ukotvené.

Historky all inclusive

Žena může mít třeba doktorát z matematiky, ale stejně neví, kolik kusů kalhotek si s sebou sbalit na týdenní dovolenou.

Lucie Macháčková – dnes už zavedená stálice českého stand-upu a držitelka Magnesie Litery za Svatební historky – opět sepsala nasbírané zážitky, situace a drobné trapasy. Tentokrát čtenáře s sebou nebere na rande z Tinderu (to je stále moje srdcovka), ale na cesty. A to třeba do Indonésie, kam se vydala s „Kapitánem Amerikou“, nebo na svatojakubskou pouť, při které ji doprovázel „Hubert“. Na stránkách se dozvíte víc i o její cestě ke stand-upu. 

Historky all inclusive jsou už čtvrtou knihou této komičky. Přečtete si v ní varianty out-of-office omluvenek do e-mailu, souhlasně se pousmějete nad typy lidí mezi účastníky autobusového zájezdu nebo hotelovými strávníky. Nahlédnete do mapy, která znázorňuje to, jak Češi vidí Evropu, a nechybí ani balicí hlášky (ne)vhodné na letiště nebo lechtivá osmisměrka.

Stará čínská přísloví o cestování

Moudrý muž hledá na cestách klid. Ten hloupý má pracovní e-maily v mobilu. 

Kolik jazyků znáš, s tolika chlapama ses líbala!

Chceš-li dovolenou all inclusive zdarma, odjeď na týden k rodičům.

Chceš-li mít na dovolené klid a pohodu, neodjížděj na týden k rodičům.

Chceš-li se nespálit na slunci, zůstaň v kanclu.

Chceš-li v kanclu nevyhořet, vyraz na slunce.

Neprovdaná žena doufá, že na dovolené dostane prstýnek. Ta provdaná už chce jen hotelový náramek all inclusive.

Pokud hledáte knihu, která vám zpříjemní cestu v MHD nebo čekání na letišti, Historky jsou zábavným parťákem. Menší paperback nacpete i do kabelky, čte se rychle a dá se dobře dávkovat. A nemusíte být kdovíjaký čtenář, abyste se do této knížky pustili. 

Moje malá bulimie 

Připadá vám, že vaše problémy s jídlem musí být pro vaše okolí do očí bijící. Přesto si nikdo ničeho nevšimne.

Moje malá bulimie je osobní zpověď nejen o PPP, ale hlavně o bolesti, kterou si člověk nese z dětství, o rozbitých vztazích, potřebě bezpečí, o studu a znechucení i o naději, že i z úplného dna se dá zvednout.

Kristýna Trpková, kterou můžete znát jako autorku detektivek a nejmladší držitelku Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku 2021, otevřeně popisuje své dětství a dospívání poznamenané domácím násilím, alkoholismem a toxickým prostředím, v němž se ztrácelo všechno, co je pro dítě obzvlášť důležité – jistota, klid, láska. 

„Jsem vnitřně nastavená na katastrofy. Celý život jsem žila v bojových podmínkách a nic jiného jsem neznala,“ říká v našem rozhovoru Kristýna. Dozvíte se v něm víc nejen o knize, ale i o tom, jak se Kristýna učí přijímat klid a štěstí. 

Stavím kolem sebe ochrannou zeď, odosobňuji se… Aniž bych si to naplno uvědomovala (jaký dopad to na formování mojí osobnosti může mít), zadupávám v sobě citlivé, soucitné já a systematicky se učím nezájmu o druhé. 

Porucha příjmu potravy se pro ni stala únikem, pokusem získat kontrolu tam, kde jinak nebyla vůbec žádná. Stala se jistotou, „věrnou společnicí, která zůstala, když ostatní odešli“. Kniha je bolestivá a syrová. A velmi cenná. Připomíná, že PPP nejsou o jídle, ale o duši. 

Pokud hovoříme o PPP, pud sebezáchovy a strach o zdraví, ze smrti či případných doživotních následků berete jen jako nutné zlo… Je to přítěž, nepříjemná komplikace, otravná překážka, která vás akorát zdržuje a vyvolává nežádoucí provinilost a výčitky svědomí.

Tahle knížka mě zasáhla. I když téma není lehké, přečetla jsem ji víceméně na jeden zátah. Pokud hledáte knihu, která s vámi pohne a zároveň posvítí do míst, kam se často nechceme dívat – přečtěte si ji. A možná si i díky ní začnete víc všímat těch, kteří kolem vás mlčí, i přes to, že jejich duše křičí o pomoc. 

Pravá láska v době umělé inteligence

Co se stane s láskou, když se do ní začne montovat technologie, která ví „co je pro vztah nejlepší“? Stand-up komik Martin Jirman ve své knize Pravá láska v době umělé inteligence nabízí satirickou, přitom až znepokojivě uvěřitelnou odpověď.

Píše se rok 2040 a Matěj s Eliškou se hádají kvůli kapce hořčice na ubruse. V normálním vztahu by asi následovala chvíle tichého pasivního odporu a pak smír. Ale tady Eliška navrhne něco jiného: zapojit vztahovou aplikaci MerryFy. 

„Ta apka monitoruje, co říkáme, co děláme, a pak nám poradí, jak řešit konflikty bez zbytečných hádek.“ 

„Víš, bejby, mně se to úplně nepozdává.“ 

„Počkej, počkej, nech mě domluvit. Jitka se o tý aplikaci dozvěděla od jedný svý klientky, která si ji nemůže vynachválit,“ nenechala se utnout moje vyvolená.

Vše, co kdy vzešlo od Jitky, mělo tendenci okamžitě zhoršit kvalitu našeho života. Achilles měl svou patu, Chandler měl Janice a náš vztah má Jitku. Tu neustálou, všudypřítomnou postavu, která se vkrádá do našeho života s nevyžádaným balíkem dobrých rad, jejíž šílený úsměv mě pravidelné nutí zamýšlet se nad otázkou: Proč já vlastně ještě pořád dýchám, nebylo by lepší ukončit moje trápení rovnou?

Po absurdním iniciačním pohovoru s aplikací o 300 otázkách následuje oddych, ale jak asi tušíte, poněkud se to zvrtne. Brzy je ve vztahu vše řízeno algoritmem – včetně dárků, dovolené i sexu, který přijde s notifikací typu „Za třicet minut začíná váš spontánní sex.“

Jirman si tu dělá legraci z našich moderních zvyků, z posedlosti technologií i z toho, jak snadno necháme rozhodování na něčem, co „to spočítá za nás“. Situace dostává jiné kulisy, když se pár přestěhuje do Horního Loupákova, kde místní „Kelišky na steroidech“ sledují vše, co se hne.

Kniha trefuje i další témata moderní doby, například roztříštěnou pozornost u dětí nebo otázku, zda nás algoritmy dělají šťastnějšími, nebo jen spokojeně otupělými. A když se vztah Matěje a Elišky začne hroutit, je otázka lásky jiná než v minulosti: Jak poznáte, že algoritmus, který měl přinést dokonalou lásku, nezažívá svůj vlastní mentální úpadek? Co když to nikdy nebyla umělá inteligence, ale jen hodně přesvědčivá umělá demence?

Za poskytnutí recenzních výtisků děkujeme společnosti Euromedia Group.

Zdroj fotografií: Dorota Noon

Od prvního Mezi námi děvčaty uteklo 23 let a změnilo se toho hodně. Jamie Lee Curtis si došla pro Oscara za výkon ve filmu Všechno, všude, najednou a založila produkční společnost, Lindsay Lohan během herecké pauzy nahrála dvě studiová alba, porodila syna a k hraní se vrátila v roce 2022, kdy se postupně objevila hned v několika filmech na Netflixu. A teď se konečně sešly v pokračování svého oblíbeného projektu. Vrací se jako Tess a Anna Colemanovy – matka a dcera, které si kdysi na jeden den vyměnily těla a obrátily si životy naruby.

Tess je úspěšná psycholožka, nahrává vlastní podcast a chystá se na svou první knižní tour. Z Anny se stala manažerka popové hvězdy Elly (Maitreyi Ramakrishnan) a zároveň svobodná matka patnáctileté Harper (Julia Butters) – vášnivé surfařky, se kterou si příliš nerozumí. Do rodinného koktejlu se přidává pohledný a ovdovělý šéfkuchař Eric (Manny Jacinto) a jeho dcera Lily (Sophia Hammons), módní nadšenkyně z Londýna, která nové rodině zrovna nefandí. Když se Anna a Eric rozhodnou vzít, začíná opravdová zkouška: dva odlišné světy a dvě tvrdohlavé puberťačky pod jednou střechou. A jak je to zde zvykem, dojde na věštbu a prohození těl. Tess si vymění tělo s Lily a Anna zase s Harper. Chaos a změna pohledu na život může začít. 

Režie se ujala Nisha Ganatra, scénář napsala Jordan Weiss podle příběhu, na kterém spolupracovala s Elyse Hollander a který vychází ze stejnojmenné knižní předlohy od Mary Rodgers. Curtis se zároveň zhostila role producentky a Lohan výkonné producentky. Scénáři a herečkám se daří věrohodně zachytit osobnosti z původního filmu. Způsobem, kdy se vlastně těžce věří tomu, že se nevrátil původní tvůrčí tým. 

„Jen málokdy se podaří znovu spojit původní herecké obsazení s takovým časovým odstupem. Není to jako běžné pokračování dva roky po premiéře. Tím, že to trvalo tak dlouho, si každý uvědomuje, jak výjimečná událost se nám podařila,“ podotýká výkonná producentka Ann Marie Sanderlin. 

Časový odstup od prvního filmu je vlastně naprosto ideální, pomohl při tvorbě příběhu a také dodává postavám na autenticitě. Vedle Lohan a Curtis se vrací i další známé tváře jako Mark Harmon a Chad Michael Murray v rolích Ryana, manžela Tess, a Jakea, Anniny středoškolské lásky. 

Film stojí na nepopiratelné chemii mezi Curtis a Lohan – a ta funguje stejně dobře jako v roce 2003. A je znát, že si návrat do rolí velmi užívaly. Julia Butters (Tenkrát v Hollywoodu, Fabelmanovi) a Sophia Hammons (Under Wraps, The Social Dilemma) je hezky doplnily. I když pokračování nepřináší zásadní novinky, oprašuje to, co v žánrové filmové tvorbě fungovalo před dvěma dekádami (vzpomínáte např. na Přes noc třicítkou nebo Znovu 17?) a sází na nostalgii u těch, kdo vyrůstali na původním snímku, dokáže oslovit i mladší publikum – přidává témata jako surfování nebo třeba moderní rodičovské přístupy, z nichž si scénář lehce utahuje. Humor střídají emocionální momenty. Ano, najdeme tu klišé, kýč a předvídatelný děj, ale to je u této feel-good komedie pro celou rodinu tak nějak v pohodě. 

Třetí generace dodává „body-swap“ konceptu svěží energii. Po vzoru prvního filmu se jedná o funkční terapeutický způsob, jak si k sobě protagonistky nějak začnou hledat cestu a dozví se o tom druhém více, než kdykoliv předtím. „Je to příběh matek a dcer, babiček a vnuček. Je o lásce, porozumění, soucitu a empatii – o tom, jak si díky výměně těl uvědomíme, jak těžký může být život ostatních. Právě skrze oči druhých zjistíme, co skutečně znamená být člověkem,“ komentuje Jamie Lee Curtis.

Pro někoho může být možná trochu výzvou udržet si s více postavami přehled. Také zde není tolik prostoru pro zajímavější představení charakterů a jejich vývoj. Pro fanoušky původního snímku je to ale příjemný návrat ke známému příběhu (a také soundtracku), pro ostatní zase lehká a příjemná komedie o rodinném pochopení a vzájemném propojení. Je to minimálně důstojný sequel a nenáročná podívaná, která u vás vyvolá úsměv (aspoň u nás tomu tak bylo). 

Nejen, že si s kostýmy vyhráli tvůrci filmu, ale také stylista Lindsay Lohan. Ta na premiéře a tour k filmu překvapila sérií outfitů inspirovaných rolemi, které ji proslavily – odkázala na image Anny z prvního Mezi námi děvčaty nebo outfity z Pasti na rodiče. Pěkná dávka fan-servisu pro ty, kdo filmovou Lindsay sledují už od teenagerských let. Stejně, jako podobný tah fungoval u Margot Robbie, která se oblékala jako panenka Barbie, i look Lindsay Lohan vyvolal pozornost sociálních sítí a módních magazínů.

Zdroj: Walt Disney Pictures

Do kin vstupuje další adaptace Fantastické čtyřky. Už 37. film z produkce Marvel Cinematic Universe přináší na stříbrné plátno solidní a nekomplikovanou zábavu a sympaticky vykreslené hrdiny. A s ohlédnutím do historie lze říct, že se slavná čtveřice konečně dočkala svého dosud nejpovedenějšího zpracování.

Nízkorozpočtová adaptace z roku 1994 se nedočkala ani oficiálního uvedení. Dvojice filmů z roků 2005 a 2007 v režii Tima Storyho, kde si zahráli Jessica Alba a Chris Evans (ještě předtím, než se stal Captainem Americou), byla přinejlepším průměrná. Na neúspěšný reboot Joshe Tranka z roku 2015 mnozí raději zapomenou. Od té doby se ale situace změnila. Disney koupil 20th Century Fox a práva na Fantastickou čtyřku se spolu s X-Meny vrátila domů, tedy k Marvel Studios. V rámci propojeného MCU tak bylo jen otázkou času, kdy se Fantastická čtyřka dočká nové verze. Její režie se chopil Matt Shakman, který stojí za seriálem WandaVision. 

Úvod nám obratně představuje hrdiny a jimi obývanou realitu. Mark Gatiss jako moderátor talkshow připomíná divákům, co se stalo před čtyřmi lety. Čtveřice byla na vesmírné misi, když kosmické záření změnilo jejich DNA. Reed Richards (Pedro Pascal) má nyní kromě geniálního mozku i pružné tělo. Jeho žena Sue Storm (Vanessa Kirby) dokáže vytvořit silové pole a stát se neviditelnou. Její bratr Johnny (Joseph Quinn) má nejen jako osobnost jiskru – stala se z něj létající pochodeň. A z Bena Grimma (Ebon Moss-Bachrach) je silný kamenný obr, přezdívaný Věc. Už to nejsou žádní zelenáči, ale veřejně známí ochránci, ke kterým lidé (aspoň do určitého momentu) vzhlížejí. Nyní žijí jako rodinka všichni společně a zachraňují svět, když je třeba. Sue také stojí v čele humanitární nadace, se kterou se jí podle všeho povedlo nastolit globální mír.

Tenhle film je o rodině a každá scéna vám to připomene. Už první minuty, kdy Sue zjišťuje, že je těhotná, nastiňují, v jakém duchu se děj ponese. Čtveřice spolu hezky funguje, člověk jim věří vzájemnou chemii, letité vztahy a především rodinná pouta. Titulní tým skutečně funguje jako tým a každý z členů dostává své momenty slávy.

Pascalův Reed představuje spíše jak Mr. Fantastica analytického vědce, pro kterého jsou vztahy a otcovství mnohdy větší výzvou než rovnice a vesmírné hrozby. Sue, kterou skvěle zahrála Vanessa Kirby, je silnou hrdinkou, emocionálním středobodem filmu a morálním kompasem skupiny. Johnny vyvažuje frajerství s ochotou se obětovat pro své blízké a postupně ukáže, že není až tak hloupý, jak se někdo domnívá. Ben v této verzi mnohem lépe ukazuje, že i pod kamennou slupkou se může skrývat citlivá duše. Je loajálním a pečujícím přítelem. 

Velkým plusem nové adaptace je originálního zasazení do retro-futuristického světa inspirovaného 60. lety. Tím se snímek nejen jasně odlišuje od předchozích verzí, ale zároveň vzdává hold době, kdy Fantastická čtyřka v roce 1961 vznikla. Stylizace (včetně kostýmů od oscarové Alexandry Byrne) evokuje jak tehdejší NASA, tak optimismus vesmírných závodů a víru v budoucnost a technologie. Děj se odehrává na Zemi-828 (zatímco většina MCU filmů se odehrává na Zemi-616) – číslo není náhodné: právě 28. 8. 1917 se narodil Jack Kirby, který společně se Stanem Lee komiksové hrdiny vytvořil. Vizualita dobového New Yorku v kombinaci s futuristickými technologiemi Reeda Richardse se opravdu povedla. Jedná se o jeden z nejlepších vizuálů, co tvůrci z MCU předvedli, a na velkém plátně to snímku moc sluší. 

Příběh sám o sobě zůstává poměrně jednoduchý. Nenabízí příliš zvratů ani hlubší rovinu – spíš se drží osvědčených žánrových vzorců. Přesto film funguje jako efektivní úvod a důležitý stavební kámen pro budoucnost MCU. Závěrečné titulky sice naznačují, že se Fantastická čtyřka vrátí v Avengers: Doomsday, jde v podstatě o samostatný film, který nemá žádnou vazbu na 36 předchozích filmů MCU. 

Zatímco rodinka (a robot H.E.R.B.I.E., který snadno evokuje VALL-Iho) se připravuje na příchod Sueina a Reedova potomka Franklina, přilétá Silver Surfer (Julia Garner), tajemná žena z jiné planety s metalickým tělem, zvěstující příchod Galacta. Galactus – s hlasem Ralpha Inesona (wohoo) – je miliardy let starý „vesmírný upír“, který se sytí planetami. Dříve byl člověkem, ale do jeho původu film (raději) moc nezabředává. Nezná dobro nebo zlo, jen hlad. Neřeší, koho a co zničí, jen udržuje rovnováhu. A jako další na menu má Zemi. Čtveřice tak čelí velké výzvě, při které musí – za doprovodu hudby oceňovaného Michaela Giacchina – zachránit svět a zároveň udržet celou rodinu. 

Tato bezmála dvouhodinová komiksovka uteče poměrně rychle. Jedná se o nenáročnou a milou podívanou, která hlavní hrdiny ukazuje v sympatickém světle – i přes své schopnosti jsou to hlavně lidi, kteří řeší každodenní dilemata a pochybnosti, lidi, pro které je rodina na prvním místě… a občas mají problém třeba upevnit dětskou sedačku. Na filmu je nicméně místy patrný nedostačující scénář a horší kontinuita některých scén a záběrů a je vidět, že se dost stříhalo. Chybí tu například scéna se záporákem Red Ghostem, kterého si zahrál John Malkovich, a jenž se měl v úvodu snímku objevit. Někomu může vadit i absence hlubšího rozměru a reality vnějšího světa – snímek tak trochu vypadá, jako by se odehrával v simulaci.

I když se asi nedá říct, že by se u Marvelu konala bůh ví jaká revoluce, Fantastická čtyřka: První kroky je solidně realizovaným blockbusterem a funguje jako stabilní a slibný start nové podoby Fantastické čtyřky na stříbrném plátně. Na další setkání v Avengers: Doomsday jsme rozhodně zvědaví.

Zdroj: Marvel Studios 

Měli se pozabíjet, nakonec se semkli. Marvelovští antihrdinové v nové týmovce Thunderbolts* nestojí proti nevítaným návštěvníkům z vesmíru či paralelního universa, přesto svádí boj s temnotou – protože trauma a deprese mohou být těmi nejhoršími záporáky. Ano, do kina vstoupila marvelovka, která je originální, vtipná i dojemná a zaslouží si vaši pozornost. 

Stejně jako DC v případě Sebevražedného oddílu vsadil Marvel na tým složený z naprostých outsiderů a antihrdinů, kteří nedělali v minulosti zrovna pěkné věci. Řada z nich se dříve objevila ve vedlejší rolích marvelovského filmu či seriálu a některé si pamatují jen skalní fanoušci. Na první pohled to je poněkud riskantní krok, ale můžeme říct, že výsledek je za nás velmi povedený. Dobrou zprávou také je, že není potřeba všechny charaktery a jejich předchozí počiny do detailu znát. 

„Něco je se mnou špatně,“ říká na začátku filmu Florence Pugh jako Yelena Belova, sestra zesnulé bývalé Černé vdovy Nataši Romanovové, když se potácí na okraji Merdeka 118, jedné z nejvyšších budov na světě. Úvodní monolog doprovázející její další misi přibližuje nenaplnění z práce zákulisní vražedkyně a taky atmosféru, ve které se bude snímek dále nést. Yelena má tak trochu existenciální krizi a do toho ji pronásledují tíživé vzpomínky z období výcviku v Rudé komnatě. Už ji nebaví uklízet svinčík ředitelky CIA Valentiny Allegry de Fontaine (Julia Louis-Dreyfus) a hledá povýšení na superhrdinku v první linii – což jí Valentina ráda poskytne, pokud splní poslední úkol, tedy zneškodnit osobu, která se chystá ukradnout tajné materiály související s pokusy na lidech. 

Při této misi se stává sama terčem, stejně jako Ava Starr aka Ghost (Hannah John-Kamen) nebo John Walker (Wyatt Russell), degradovaný náhradník Kapitána Ameriky, který byl vyhozen poté, co v seriálu The Falcon and The Winter Soldier zavraždil neozbrojeného povstalce. Na scéně se objeví ještě Lewis Pullman v roli tajemného civilisty Boba, u kterého čekáte, co se z něj vyklube. Nejdříve – respektive poté, co se někteří z nich vzájemně málem povraždí – spolu začnou spolupracovat, aby přežili, nakonec se tahle nesourodá banda rozhodne společně čelit Valentině, která si pohrává s mocnou zbraní. Cestou se k nim přidá David Harbour coby stárnoucí Red Guardian a adoptivní otec Yeleny a Winter Soldier Bucky Barnes (Sebastian Stan). 

Snímek přináší i humorné momenty a důstojnou míru akce, ale celkově nejsilnější je ve chvílích, kdy se věnuje svým hrdinům. Thunderbolts* jsou totiž až nečekaně psychologickým a intimním počinem, v němž postavy bojují zejména se svými psychickými problémy. V režii Jakea Schreiera (Papírová města) nahlédneme do jejich „třináctých komnat“ a prožijeme si spolu s nimi (doslova) temné a emotivní momenty, na které jsme doteď nebyli u Marvelu zvyklí. A funguje to. I když bychom toho rýpání se v nitru postav uvítali klidně víc. O to silnější mohl zážitek být.

Zejména Florence Pugh a Lewis Pullman v těchto pasážích excelují a čím dál obsazovanější herečka je hlavní tahounkou snímku. Nejde o blockbuster s vysokým rozpočtem a výpravou, akce je tu na úroveň Marvelu spíše rutinní a s absencí epické scény, která by člověka přiměla se na chvíli přestat ládovat popcornem, ale ona přízemnost není na škodu. Po dlouhé době ve světě Marvelu vidíte (relativně) normální okamžiky, kdy i záchrana pár lidí na ulici má nádech ryzího hrdinství, obzvlášť u těchto loserů. Tito „noví Avengers“ vedou komornější boje, které ale mají přesah do skutečného života a při nichž může zabolet duše nejednoho diváka v sále. Jejich návrat si nenecháme ujít a jsme zvědaví, jaké bolístky budou řešit v budoucnu. Na závěr připomínáme, abyste si počkali na dvě potitulkové scény, a přidáváme reminder – někdy i objetí může pomoct. Nejste sami. A pokud se tak cítíte nebo bojujete s temnotou, nebojte se vyhledat odbornou pomoc – i superhrdinové někdy potřebují terapii.

Zdroj: Marvel

Do Prahy zavítal kus živoucí britské hudební historie. Muzikál inspirovaný románem Gastona Lerouxe je považován za jeden z největších divadelních úspěchů všech dob. Mistrovská hudba Andrewa Lloyda Webbera, včetně ikonických písní jako Music of the Night, Think of Me a All I Ask of You, podtrhuje emotivní intenzitu příběhu o tajemném muži, jenž se skrývá v temných zákoutích pařížské opery a prožívá tragickou lásku k mladé zpěvačce Christine Daaé. 

Dlouhodobý mezinárodní úspěch

Představení již zhlédlo 160 milionů diváků v 21 jazycích ve 193 městech a 46 zemích světa. Muzikál získal 70 hlavních divadelních cen včetně sedmi cen Tony a čtyř cen Olivier, mezi kterými je i cena za nejlepší muzikál. Původní inscenace měla premiéru v londýnském Her Majesty’s Theatre ve West Endu v roce 1986, kde se hraje nepřetržitě již 38 let. Dva roky po světové premiéře se muzikál uvedl na Broadwayi, kde ho taktéž diváci mohou vidět i dnes. Vznikla také celovečerní filmová verze muzikálu z roku 2004. Režíroval ji Joel Schumacher a hlavní role si zahráli Gerard Butler (Fantom), Emmy Rossum (Christine) a Patrick Wilson (Raul).

„Máme velkou radost, že tento mimořádný kulturní počin můžeme uvést i v Praze. Představení nadchne milovníky divadla i silné hudby, která po desetiletí inspiruje napříč generacemi,“ říká k představení Denis Maizner za českého partnera TicketLIVE.

Pokřivený vztah vyvržence společnosti 

Fantom Opery (Nadim Naaman) je kvůli svému znetvoření společensky vyloučeným jedincem, který se rozhodne být duchem opery, aby si vytvořil moc a postavení, které nemá. Děsí, manipuluje a vraždí, aby získal to, co chce. Žije v jeskyni pod operou, kde se věnuje hudbě. Vášeň pro ni sdílí s mladičkou Christine (Georgia Wilkinson). Ta tančí v baletním sboru opery, ale časem, když má zaskočit za primadonu Carlottu (Lara Martins), se projeví krásným zpěvem. A to právě i proto, že je pro ni Fantom tajemným učitelem, „andělem hudby“. Fantom vedení opery v dopisech nakáže, aby se Christine představila v hlavní roli nové opery. Do ní je ale obsazená Carlotta. Christine se navíc zamiluje do vikomta Raoula de Chagny (Dougie Carter), nového patrona opery. Divadlo tak vinou zhrzeného Fantoma čeká série neštěstí. 

Na běžné standardy se jedná o poněkud bizarní příběh, jelikož zamilovaný muž, který postrádá sociální dovednosti a je emocionálně roztěkaný, Christine pronásleduje a nakonec ji i unese a chce, aby s ním byla. Na jednu stranu se opájí svou velikostí, na druhou je tragickou figurkou s tváří zakrytou maskou, která se trápí. Publikum k němu tedy může mít ambivalentní vztah, litovat ho a zároveň jím opovrhovat kvůli činům, které má na svědomí. Možná byste si i přáli, aby s ním Christine zůstala, mnozí by jí spíše radili, ať se od něj drží co nejdál. 

Napětí, romantika a ikonická hudba 

Premiéra v Kongresovém centru byla velkým zážitkem. Známá hudba vás chytne od prvních tónů, orchestr i pěvecké výkony jsou špičkové. Nadim Naaman (hrál i Raoula mezi lety 2015 a 2017 a mimochodem je také spoluautorem muzikálu Broken Wings) v roli Fantoma vystřihl emotivně silný herecký výkon, a hlavně škálu pěveckých barev od šepotu po řev. Georgia Wilkinson je jako Christine skvělá (v některých představeních ji alternuje Bridget Costello). Celkově se na jevišti vystřídalo bezmála 100 herců a hudebníků a neuvěřitelných 230 kostýmů (skládajících se z více než 1000 jednotlivých částí). Kulisy jsou velmi zdařilé. Představení je plné ryze analogových, ale stále funkčních divadelních efektů, od otáčivého hlediště, přes Fantoma na lodi až po padající lustr, který je široký 3,2 metru a těžký 650 kilogramu. Jeho sestavení trvá několik hodin a podílí se na něm tým techniků. Každý pád lustru o rychlosti 2,5 metru za vteřinu je synchronizovaný s hudbou a světelnými efekty. Vzhledem k tomu, v jakém prostředí se děj muzikálu odehrává, vás nečeká jen jeden styl zpěvu a hudby. Nebudete ochuzeni ani o baletní scény. 

Přesto, že se jedná o původní zpracování muzikálu, režisér Stephen Barlow udělal prý hodně pro to, aby našel jiné způsoby, jak mohou být věci interpretovány, osvěžil a modernizoval celé představení. Zatímco inscenace, která se hraje na West Endu, staví hodně na choreografiích a tricích a je více stylizovaná, představení, které můžete vidět v Praze je člověku bližší a diváka tak může více zasáhnout. 

Představení v Kongresovém centru doprovází české titulky, takže se nemusíte bát, že byste nevěděli, o co na jevišti jde (i když některé věci si musíte tak jako tak domyslet, plus místy titulky trochu haprovaly  – i když já osobně na ně moc nekoukala, a to i proto, že jsem je měla z balkonu a místa ve třiadvacáté řadě docela daleko). Uvedení slavných muzikálů v originální podobě je v ČR poměrně vzácné. Česká premiéra Fantoma opery byla 13. září 2014 v divadle GoJa Music Hall na pražském Výstavišti. 

V prodeji jsou vstupenky na celkem 23 představení. 

Zdroj: produkce The Phantom of the Opera

Když si na konci filmu Dítě Bridget Jonesové osudem nepěkně smýkaná Bridget (Renéé Zellweger) konečně padla do náruče s Markem Darcym (Colin Firth), zdálo se, že konečně došlo na „a žili šťastně až do smrti“. Bylo to přesně tak, bohužel to trvalo příliš krátce, protože Mark pár let nato zahynul na humanitární misi v Sudánu. Dnes je Bridget vdova, sama pečuje o devítiletého syna Billyho a čtyřletou dceru Mabe, a nemůže se pohnout z místa. Jediným chlapem v jejím životě je bývalý milenec Daniel Cleaver (Hugh Grant), kterého však využívá jen na občasné hlídání dětí. Ovšem ani ona nemůže ustát soustavný tlak, který na ní vyvíjejí kolegové z televize, přátelé a rázná gynekoložka (Emma Thompson). Ti všichni se shodují, že na život bez chlapa je v jejím případě ještě brzy a že by si měla někoho najít. Sotva Bridget tuhle myšlenku konečně vstřebá, začnou se dít věci. Které jiné dámě v nesnázích by se poštěstilo, že ji zachrání o jednu až dvě generace mladší student biochemie (Leo Woodall) a je jí hned okouzlen? A proč pořád naráží na lehce neurotického pana Wallakera (Chiwetel Ejiofor), učitele svého syna, který mu pomáhá překonat trauma ze ztráty otce? Bridget je zkrátka na roztrhání, na prahu nových milostných dobrodružství a my se při sledování její další životní kapitoly můžeme smát, dojímat a na chvíli zapomenout na své starosti. 

Bridget Jones si diváci a divačky zamilovali na přelomu letopočtu, když se Renée Zellweger představila jako roztržitá a v řadě směrů nedokonalá obyčejná ženská, která zkrátka jen toužila po lásce a vůbec nebylo těžké se s ní sžít. Na Valentýna do kin po devíti letech dorazil čtvrtý díl romantické komedie, která vznikla na motivy knih spisovatelky Helen Fielding. Film režíroval Michael Morris, nejvíce známý pro americké indie drama To Leslie, které bylo nominované na Oscara za herecký výkon Andrey Riseborough. 

Bridget, které je nyní přes padesát, stará se o dvě děti a už čtyři roky truchlí po manželovi, si vyslechne od svého okolí spoustu dobře míněných rad zahrnujících návrat k randění, sexu i práci. Sympatická blondýnka s neustále rozcuchanými vlasy je starší, ale zas tak moc se nezměnila, stres z každodenního pobíhání kolem dětí (které zahrnuje i občasné pálení špaget) a smutek zvládá po svém (např. lahví vína), je neohrabaná, svým osobitým způsobem okouzlující a zábavná. 

Vrací se postavy z minulých dílů, obzvlášť hezké je Bridget opět vidět s Danielem, jejím exmilencem, který pořád nahání dvacítky, občas jí pohlídá děti a pohloubá, jak by rád byl v otcovské roli (ale ne s ní). Bridgetiny kamarádky s různými stadii botoxu pořád popíjejí, žehrají na stárnutí a řeší vztahy. Jedna se chopí iniciativy a založí Bridget profil na Tinderu. A tak se Bridget rozhodne ze života vykřesat novou jiskru, vysvleče se z pyžama, ve kterém v posledních letech očividně strávila až nepatřičné množství času, a vrací se k randění i do zaměstnání. 

Devětadvacetiletý Roxter je roztomilý zileniál, takový golden retriever boyfriend, Adonis, jak říká Bridget a její okolí, které je z něj paf (obzvlášť když si zahraje na Mr mokrá košile). Líbí se mu starší a vyzrálejší ženy a Bridget vedle něj zase o něco víc rozkvete a zažije s ním vzrušující léto. Později se Bridget sbližuje také s panem Wallakerem, kterého např. doprovází při školním výletě do přírody. Její příběh je tentokrát hořkosladký, protože je tu zároveň dost prostoru pro smutek ze ztráty manžela a otce. 

Je skvělé mít Bridget zpátky. Pokud máte tuhle hrdinku a její eskapády rádi, chcete si pustit divácky nenáročný a celkem předvídatelný film, můžeme jedině doporučit. Zavzpomínáte i na předchozí díly, ať už díky podobně vypadajícím scénám, či vizuálnímu doprovodu závěrečných titulků. A nechybí ani její legendární bombarďáky!

Zdroj: CinemArt 

Po určité pachuti, kterou v posledních letech filmy z Marvel Cinematic Universe přinášely, vzbuzoval snímek Captain America: Nový svět spíše rozpaky než velká divácká očekávání. Filmu, který režíroval Julius Onah, nepomohly ani zprávy o výrazných přetáčkách a údajně neuspokojivých reakcích na testovacích projekcích. Anthony Mackie v roli Sama Wilsona nese odkaz Steva Rogerse Chrise Evanse. Jelikož mu v krvi nekoluje žádné superhrdinské sérum a je tak bez svého hi-tech obleku s křídly „pouhým člověkem“, bojuje s pocitem nedostatečnosti. A do toho se ocitne uprostřed mezinárodního incidentu. Musí odhalit příčinu nekalého celosvětového spiknutí dříve, než skutečný strůjce konfliktu způsobí, že celý svět uvidí rudě.

Nový svět začíná nepovedeným atentátem na nově zvoleného prezidenta Thaddeuse Rosse, kterého ve své marvelovské premiéře ztvárnil Harrison Ford. Atentátníci, mezi něž patří i Samův přítel Isaiah (Carl Lumbly), si ale ze střelby nic nepamatují. Sam chce přítele očistit a dostat z vězení a u toho se snaží odvrátit gradující globální konflikt mezi dlouhletými spojenci, ve kterém hraje roli adamantium; nejvzácnější a nejsilnější kov, jaký existuje. 

Nečekejte předimenzované akční scény s vybuchujícími vesmírnými loděmi apod., film má blíže k Winter Soldierovi nebo Black Widow. Kapitán si sice zalítá se stíhačkami, ale dostane se i do pěstních soubojů. Lidskost a přízemnost filmu sluší. Situace, kdy Sam pochybuje sám nad sebou, patří určitě mezi ty silnější. A záporáci tady taky nechtějí ovládat jiné vesmíry nebo zapříčinit konec světa, spíše zpovzdálí tahají za nitky nebo dostanou své protivníky na kolena pomocí vědy, technologií a klasických zbraní. Vše postupně graduje do velkého rudého finále. 

Nový Captain America je pokusem o určitý restart marvelovského světa Avengers. Sama v budoucnu pravděpodobně uvidíme jako lídra nově sestavených Avengerů. Je to sice sympaťák, ale je otázkou, jestli má svůj potenciál kam posouvat. Shira Haas jako nová postava Ruth Bat-Seraph, bývalé Vdovy, kdovíjak neoslní. A to samé se v podstatě dá říct také o Danny Ramirezovi, jehož Joaquín Torres se stává novým Falconem. Hlavním tahákem snímku je Harrison Ford v roli prezidenta USA. Ross, lavíruje na pomezí klaďase a záporáka, snaží se být novým člověkem, jelikož se jako ministr zahraničí nechoval zrovna nejlépe a v očích superhrdinů i své dcery má zkaženou pověst. Nějaké ty špatné návyky – jako třeba věznění lidí se superschopnostmi, které pak využívá ve svůj prospěch – si přinesl i do svého prezidentského období. A když zrudne, dokáže tento chlapík nadělat taky docela dost škody. 

Dění na plátně bylo místy poněkud chaotické a někdy až moc výmluvné. Postavy vám často popisují, co se děje, nebo dokonce dít bude, a odkazují na věci, které se děly v jiných MCU filmech (kterých je už tak pětatřicet). Občas už ani nevíte, jestli si na konkrétní situaci jen nepamatujete, protože jste daný film v kině nebo televizi viděli před x lety, nebo jste ho neviděli vůbec. Captain America: Nový svět odkazuje třeba na Neuvěřitelného Hulka z roku 2008. 

Není to propadák (jak by někdo mohl po snímcích jako čtvrtý Thor nebo Marvels čekat), film neurazí, ale taky nijak zvlášť nenadchne. Nepřináší výrazné inovace a překvapení. Aspoň nemá přepálenou stopáž a obešel se bez trapného humoru a okatého fanservisu. Uvidíme, jak se vydaří další marvelovka Thunderbolts*, která do kin dorazí v květnu. 

Zdroj: Marvel