Výstava probíhá ve Veletržním paláci od 18.7.2019 do 1.12.2019 a celá expozice vznikla ve spolupráci s Fondation Giacometti, Paříž. Národní galerie Praha touto výstavou odhaluje doposud nezveřejněné informace, mapuje vývoj, jak z osobního a také z uměleckého života.

Raná tvorba umělce byla z velké části ovlivněna jeho otcem, slavným neoimpresionistou Giovannim Giacomettim. Švýcarský původ a důraz zdejší krajiny se silně odráží v jeho tvorbě. Díla tedy vyznívají dosti impresionisticky. První busty vytváří ve třinácti letech, jakožto podobizny svých sourozenců, tedy mladší sestry a dvou bratrů. Rukopis je specifický divizionistickou technikou, neboli kladení vrstev barev těsně vedle sebe.

V roce 1922 přichází pařížská avantgarda. Tou je Alberto zcela okouzlen. Usazuje se naplno v Paříži, kde navštěvuje výstavy a Academii de la Grande Chaumiére. V této době klade důraz na kubistické tvary a ostré figury. Používá ploché siluety, čímž budí pozornost veřejnosti.

Rok 1930 přináší surrealistické hnutí. Tvorba začíná inklinovat k objektům se symbolistickou funkcí. V tomto roce vzniká i socha Žena (plocha2). V této skulptuře redukuje tvary tak extrémně, že zanechává jakési stély, na kterých minimalisticky umisťuje rýhy ve tvaru ňader a paží. I když v samotném surrealismu zůstává pouhých pět let, jeho vliv je nesmazatelný. Po této krátké etapě se vrací zpět k reálnému modelu.

V období války utíká do Ženevy, kde tvoří v malém hotelovém pokoji, který mu vnukne myšlenku vtipně využít prostoru a měřítka. Tvoří sochy, jež jsou nesourodé svou velikostí.

50. léta jsou pro něj stěžejní. Vytváří záhadné, nesrozumitelné kompozice. Zobrazení hlavy bylo pro něj až obsedantní poruchou. Dlouze a intenzivně zkoumal tvary a záhyby lidského těla. Tyto zuřivé expresivní hlavy vyzařují halucinační stavy. Giacometti zobrazoval tváře ve složitých geometrických sítích, které dodávají plasticitu. Během tohoto procesu autor své dílo několikrát přepracovává.

Celoživotní snahou byly akty nahých žen s upřenými pohledy a lačnými těly. Rozostřené linie podtrhují šedé tóny v kombinaci s bílou a černou, tím nám vzniká pocit jakési absolutnosti. Znatelný rukopis je zanecháván v podobě svižných rozmachů mokrého štětce, které vymezují kompozici.
Ke konci života ho fascinovalo především Řecko a Egypt, ke kterému se hlásil i jeho následovatel, neméně slavný Olbram Zoubek.

Zdroj fotografií: 1. , 2., 3. , 4. , 5.