Tvoje záliba v surfování se zrodila před jedenácti lety ve Francii, v Hossegoru, kam ses po roce vydala znova, a to s cílem pořídit si vlastní kratší prkno…

Přesně. Celé léto jsem dobrovolničila na surf housu a ve vlnách se snažila zlepšit natolik, abych si mohla pořídit prkno, které se mi vejde do auta. To jsem si následně přivezla z Erasmu ve Španělsku – jo, první erasmové peníze jsem utratila za prkno (směje se).

Řekla bys víc o své cestě k surfování? Kdy jsi věděla, že je to to ONO, sport a zároveň lifestyle, kterému propadneš? 

Dělala jsem snowboarding – slopestyle – a tenkrát jsem četla, že někteří lidi ze snowboardové komunity v létě jezdí na surfu. Přišlo mi to cool a řekla jsem si, že je to luxusní život, který bych chtěla jednou vést. S bráchou a kámošema jsem tedy jela do Francie, abych si k snowboardu a skatu přidala zkušenost se surfem. 

Můžeš prozradit, kolik tě stálo první prkno? 

Tuším, že tak 280 euro. Bylo to zelené mini Malibu. 

Aktuálně vlastníš jedenáct prken. Jaké je to, na kterém teď závodíš? 

Nejraději mám Sharpeye Inferno 72, 5’11, nebo větší prkno, když jsou velké vlny. 

Z Domažlic k oceánu

Na Erasmu jsi byla dvakrát, nejprve v Bilbau a později jsi při magisterském studiu odjela do Lisabonu, kde nyní žiješ po většinu roku. Přiblížila bys svůj tamní život? 

Život v Lisabonu je v různých směrech podobný tomu v Česku. Jiný je tím, že můžu chodit každý den surfovat. Sednu do auta a za patnáct minut jsem na pláži. V Čechách bych místo toho asi chodila běhat. Asi každý si představí, že se celou dobu válím někde na pláži, ale bývám ve vodě tak 1,5 hodiny denně a jinak se normálně věnuji práci a dalším aktivitám.

Kdy jsi tam začala surfování i učit? 

V roce 2018 jsem si dělala instruktorský kurz na jihu Portugalska a následně jsem začala učit. Nejdřív pro Surf Camp v Portugalsku, kde jsem učila dva roky po celou sezónu, později už jen občas, protože jsem se věnovala víc jiné práci. Baví mě surfing učit, ale je to hrozně fyzicky náročné, takže obdivuju lidi, kteří to vydrží dělat full-time dlouho. 

Jak snadné je vyjít s místňáky a navázat spolupráci se surfovými školami? 

Je to snadné, když je paradoxně přestaneš vnímat jako „místňáky“. Jsou to normální lidi a dá se s nimi domluvit. V surfingu má lokalismus svůj význam, to je důležité respektovat a přistupovat k tomu s pokorou. I když v Portugalsku už nějakou dobu žiju, nevnímám se jako lokál a nemám pocit, že bych si mohla nárokovat tamní vlny. Snažím se chovat asi tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali lidi, když přijedou do Česka na hory. 

Mění se nějak tvůj režim před závody? Jak vypadá tvá příprava, a to i na suchu? 

Není to ani moc o tom, že bych chodila do vody častěji. Největší změna probíhá v hlavě. Trénuju s mindsetem, že se chystám na závody, nesurfuju jen pro srandu. Třeba si hlídám na hodinkách dvacet minut a trénuju heaty. A dávám si víc lekcí s Goncalem Silvou, naším národním trenérem. 

S přípravou na suchu jsem hodně zaexperimentovala loni, když jsem se na World Surfing Games připravovala 1,5 měsíce v Česku. Předtím jsem samozřejmě měla tréninky v Portugalsku ve vlnách, ale potřebovala jsem se udržet ve fyzické kondici – cvičím podle Crise Millse. Dále jsem cvičila se svou fyzioterapeutkou Luckou Hřebíkovou. A taky jsem chodila občas pádlovat na rybník nebo do bazénu. 

Surfařské vyhoření a práce s dechem

Surfování je hodně i o práci s hlavou. Jak se ti daří vyklidnit, užívat si to? 

Je to o zkušenosti. Surfuju už jedenáct let. Hodně mi pomáhá práce s dechem, někdy meditace, ale tu nepraktikuju tak často. 

Máš/měla jsi s mindsetem někdy problém? 

Určitě, asi jako každý. Když se odstěhuješ k oceánu, najednou můžeš surfovat pořád. Přetrénovala jsem se. Každý den jsem chodila do vody dvakrát denně nebo, když jsem pracovala v korporátu, každý den před prací, kde jsem potom byla do osmi do večera. Přeháněla jsem to. V jednu chvíli jsem nemohla vyjít ani tři schody. Ve finále jsem se jela dát dohromady do Čech, kde mám doktory. Rozjelo se mi astma, se kterým jsem nikdy neměla problém. Možná jsem ho měla vždycky, možná se mi rozjelo proto, že jsem kvůli surfingu několikrát přechodila bronchitidu apod. – často neposloucháme svoje maminky (směje se) – nešlo mi se úplně vyléčit. Začala jsem víc myslet na dech, zkoušela jsem různé techniky… Závodila jsem, i když jsem nebyla v dobré kondici. Bylo to na dluh, šla jsem z nemoci do nemoci, měla antibiotika čtyřikrát za rok. Poslední rok mi konečně přijde, že se dostávám do normálu, trvalo to dva roky. 

Jak jsi bojovala se strachem? 

Vždycky jsem měla strach z větších vln, bylo to spojené hlavně s hold downy, s tím, jak tě dlouho drží pod vodou. Neměla jsem na to dost dechu. Jednou jsem se v Portugalsku přitopila, tak jsem měla trochu trauma. I v tomhle mi pomohla lepší práce s dechem. Předtím jsem se velkým vlnám vyhýbala, ale předloni jsem byla na závodech nucená svůj strach překonat. To, že jsem do toho šla, potřebovala jsem se s tím vyrovnat, mě naučilo s tím pracovat dál a hodně mě to posunulo. 

World Surfing Games a Češi na Olympiádě

Jak bys za sebe popsala tuhle závodní sezónu? Na který závod se tento rok ještě chystáš?

Tato závodní sezóna pro mě znamená určitě posun ve vlastních výsledcích na mezinárodních soutěžích. Nedávno se mi podařilo umístit na 25. místě na Mistrovství Evropy v portugalském Santa Cruz – to je zatím můj „osobák“. Dále nás s českou reprezentací čeká v září ISA World Surfing Games – Mistrovství světa v El Salvadoru a od října zase závody Česko-slovenského poháru v surfingu.

Na World Surfing Games jsi spolu s dalšími závodníky reprezentovala dvakrát. Jaký to byl pro tebe zážitek?

Podruhé jsem byla mnohem víc v klidu. Otevřelo mi to oči v tom, jak je zásadní závodní zkušenost, kor na světovém levelu. Někteří lidé byli toho názoru, že by Češi neměli jezdit na mistrovství světa, já říkám opak, protože postupně se zlepšujeme. Jedna věc je, že na to není budget a všichni si to musíme platit převážně ze svého, případně si sehnat soukromé sponzory – jsem vděčná, že už to jde. Účast na mistrovství stojí jako jedna větší dovolená. Všichni, co surfujeme, si na to nějak dokážeme vydělat, pokud chceme. Případně sponzoři už jsou také otevřenější spolupráci. 

Závod je zároveň kvalifikací na Letní olympijské hry. Jak uplynulou Olympiádu, co se surfingu týče, hodnotíš?

Myslím, že uplynulá Olympiáda ukázala surfing v tom nejlepším světle na legendárním surf spotu Teahupoo a ještě ho více zpopularizovala. Vnímám na mezinárodní scéně, že všechny státy najednou chtějí mít surfový tým, a hodně z nich nám závidí na tour Česko-slovenského poháru. Samozřejmě level surfingu na Olympiádě byl hodně vysoký, ale nic není nereálné – jednou se tam opravdu můžeme dostat. Důležité je tomu věřit, hledat způsoby, ne důvody proč ne a hlavně makat! A fungují přece věci jako sebenaplňující se proroctví, takže… (směje se) 

Za tři roky je olympiáda v LA a tam bude pro Čechy zase o něco větší šance. Zároveň už jsou lidé, kteří jezdí i kvalifikační závody na World Surf League (prestižní světová surfová liga), ale tam je těžké se dostat i pro Evropany celkově, nejen pro Čechy. Paradoxně se dá říci, že dostat se na Olympiádu je jednodušší.

Jaký vnímáš v posledních letech mezi českými surfaři progres? 

Nepřestává mě překvapovat, jak jde ten level nahoru. Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, kde bude český surfing dnes, nevěřila bych tomu. Když vidím, kolik jsme toho za poslední roky zvládli, dává mi to naději, že jednou opravdu někoho uvidíme reprezentovat Česko na Olympiádě. 

Nejbližší oceán máme ve Francii. Loni ale v Mnichově otevřel O₂ SURFTOWN s umělou vlnou, který láká k návštěvě nejednoho Čecha. Ty ses tam loni v srpnu taky zajela podívat. Doporučila bys to?

Měla jsem velká očekávání a realita je ještě předčila! Byla jsem mile překvapena, jak moc je to podobné oceánu. Respektive vlny jsou zde prakticky jedna jako druhá a všechny skvělé. Už jsem dříve zkusila river wave a Surf Arenu v Praze, a to jsou slabé odvárky. Výtlak sladké vody oproti slané je trochu jiný a je lepší mít o trochu větší objem prkna. Já měla o 2 litry a jeden palec větší prkno než normálně a bylo to super (konkrétně  epoxy Pukas Tasty Treat, 6.0 19,63, 2,55 31,9l pro model Axel Lorentz). 

Ráda bych vyzkoušela ještě jiné módy nastavení vlny jako pointbreak, kdy je vlna delší a asi i o něco větší. Napoprvé jsem zvolila lehčí verzi A-frame. I přes to, že se nejedná o úplně levnou zábavu (cena za hodinu se pohybuje mezi 69 a 89 euro, pozn. red.), ten zážitek za to stojí. Nevím, jestli si tu kvalitu udrželi, ale při mojí návštěvě měli celý proces skvěle zorganizovaný. Od registrace přes půjčení prkna a samotnou session až po restauraci s výhledem na vlnu.

Luxusní život surfaře. Nebo taky ne 

Surfing je dost nákladný sport. Ať už vybavením, tak hlavně výdaji za cestování. Jaká je podpora českých surfařů ze strany státu, různých sportovních organizací nebo značek, případně dalších donorů? 

Získat sponzory je náročné. Je to podobné jako shánět práci, spíš těžší. Ve všech sportech musí sportovci ukázat, že jsou zároveň i influencery. Přesvědčit první sponzory bylo těžké. Každý si je musí sehnat sám, není to o tom, že bys byla jen dobrá a najednou se kolem tebe slétli – možná to tak je v jiných sportech, ale v surfingu ne. Jedná se spíš o srdcaře, kteří věří, že něco dokážeme. Jsem ráda, že nám sponzoři věří, to nám dává prostředky a ještě větší sílu dokázat lepší výsledky. 

Jak si tedy zvládáte vy surfaři vydělat? Zdědili jste jmění? Máte OnlyFans? Investujete do kryptoměn? Jak to máš ty? Daří se ti skloubit surfování, lekce, webdesign, případně další projekty? 

Jasně, surfaři rozhodně nemají pré. Příspěvek od sponzora ti maximálně tak pokryje letenku nebo vykreje týden, co jsi na mistrovství a nemůžeš pracovat. Všichni máme nějaké zaměstnání, jsme často freelanceři. Je super, že se dá v dnešní době pracovat na dálku. Případně někteří surfaři surfing vyučují. Život surfaře je ráj, protože děláme, co nás baví, ale pracovat se musí všude a skills neojebeš. (směje se)

V roce 2019, když jsi pracovala pro portugalský korporát, jsi byla dokonce první z tamních zaměstnanců, kdo začal pracovat remote. Odjela jsi tehdy na Bali. Jaké výhody a úskalí jako digitální nomádka vnímáš?

Máš větší flexibilitu v tom, kdy a kde můžeš pracovat. Musíš ale být opravdu produktivní, být na sebe tvrdá. Jsi svým největším šéfem. Není to tak, že se rozhodneš, že nebudeš týden a víc pracovat. 

Dřív, když jsem byla v korporátu, jsem vnímala úskalí v tom, že mi ostatní zaměstnanci záviděli. Na tvém Instagramu lidi vidí kokos a palmu, ale už si neuvědomují, že normálně osm hodin sedíš u počítače. Oni takhle nejdou na kokos, ale třeba na kafe… a vlastně i ten kokos si můžou ve finále dát. Pojí se s tím hodně předsudků. Ty jsou samozřejmě někdy i pravdivé, existují lidi, kteří si produktivitu neudrží a sklouznou k tomu, že život je pláž. Nevím ale, jestli to takovým lidem dlouho vydrží.  

Máš nějaký surfařský vzor, inspiraci?

Nejvíc se mi líbí, jak jezdí Stephanie Gilmore. Samozřejmě sleduju i další lidi, z Portugalska třeba Teresu Bonvalot. Gabriel Medina jezdí skvěle a je to mega vzor, ale většinou sleduju spíš holky, protože s těmi se můžu líp srovnávat, aspirovat na to, jak jezdí. 

Zdroj: archiv Jany Kašové

Přijde mi, že jsi neuvěřitelně pozitivní člověk. Vnímáš se tak? Jak se ti daří udržovat dobrou náladu a pozitivní myšlení? Jak se vyrovnáváš s „temnějšími“ momenty?

Terez, to nejsi jediná, kdo to říká. Tohle slyším opravdu často. 🙂

Ano, vnímám se tak, ale veškeré dny nejsou tak sluníčkové, jak se na první pohled zdají. Vždy se snažím být pozitivní, nerozčilovat se kvůli věcem, které třeba ani nemohu ovlivnit, ale někdy také mám svoje dny, kdy bych nejradši zalezla někam „do díry“ a už nevylezla. Tohle je i složité, co se týče mé práce lektorky jógy, kdy lidem tu pozitivní energii prostě chci předat, ale také se mi občas stane, že mám migrénu, a odučit s tím lekci, hodinu v kuse se někomu věnovat, dávat pozor, opravovat a povídat je opravdu těžké. Většinou mi ale lekce dodá znovu energii, a proto tuhle část svého života naprosto miluju!

Temnější momenty přichází různě. Přijde mi, že u mě platí rčení – a teď se omlouvám za slova – „když se to sere, tak se to sere“. Například nedávno mě trápil flek, který se mi objevil na obličeji. Každý den jsem brečela a chodila s tím mezi lidi, učila jógu a dělala zkoušky na VŠ. Za týden jsem to vyléčila díky jednomu trenérovi, který je zároveň doktor a podíval se mi na to. Po týdnu jsem se uhodila do hlavy a měla jsem otřes mozku. Poté mi zlomil srdce můj bývalý přítel…

Tyhle „temnější momenty“ jsou opravdu šílené, ale myslím si, že člověk vždy musí zachovat chladnou hlavu a říct si, že mu za to ten stres, pláč a stesk opravdu nestojí. Zároveň mi přijde, že tyto situace přicházejí v ty nejhorší momenty, u mě zrovna před státnicemi, ale udělají ho za to mnohem silnějším, než si sám dokáže představit.

Podělila by ses ještě o nějaké tipy pro udržení duševní pohody?

• Většinou mi nejvíce pomáhá si říkat „když nejde o život, jde o hov*o“. 🙂 
• Trávit čas jen sám se sebou, vyrazit na procházku, na kafíčko… Cokoliv.
• Udělat si čas jen sám pro sebe (zacvičit si apod.).
• Není nic špatného na tom si říct o pomoc.
• Svěřit se někomu druhému.

Od nádoru přes PPP ke studiu výživy 

Náročnější období jsi určitě prožila ve svých dvanácti letech, kdy ti doktoři našli nádor mezi aortou, plícemi a srdcem. Později jsi spadla taky do poruchy příjmu potravy, kterou následovaly další zdravotní obtíže. Mohla bys k tomuhle období říct víc? Jak se za ním ohlížíš, jak tě formovalo? 

Když se nad tím zamyslím, vnímám, že můj život byl a pořád je „nahoru a dolu“. Jako na horské dráze. Tohle období pro mě bylo neskutečně náročné. Popravdě stále je, protože následky ze všech onemocnění zůstaly. Jizvu kolem boku mám neustále, stále mě bolí, i když je to už deset let. Zablokovávají se mi občas žebra, mám potíže s dechem.

Podle mého názoru, člověk, který si projde nějakým druhem PPP (mentální anorexie, mentální bulimie, ortorexie či u mužů bigorexie), má následky opravdu dlouho a je hodně individuální, jak se z těchto problémů uzdraví. Nějaké negativní myšlenky, které se mi honily hlavou, když jsem měla PPP, mám neustále. Přicházejí různě ve vlnách a myslím si, že to má i hodně souvislost s menstruačním cyklem a změnou hormonů v ženském těle. Jsou dny, kdy jsem v pohodě, a dny, kdy mě nějaká ta negativní myšlenka napadne, ale určitě bych do těchto problémů nikdy nespadla znovu.

Bylo to náročné, obzvlášť když nečekáte, že něco takové přijde. Nádor mi našli opravdu náhodou a to tak, že jsem hrála tenis, špatně jsem vybrala míč a spadla jsem u toho na žebra. V ten den v noci jsem nemohla vůbec dýchat. Pamatuju si to všechno, jako by to bylo včera. Volala jsem v noci na mamku, která mi přinesla Ibalgin a vodu. Druhý den mě vzal tatínek na rentgen, jestli náhodou nemám zlomené žebro. To jsem neměla, ale naštěstí sestřička porovnala rentgen, co si v nemocnici dělali dva roky zpět kvůli zánětu průdušek. Zjistili, že mám „vodu na plicích“. Hned mě poslali na plicní, kde mi udělali další vyšetření a řekli, že to není sranda, ať jedeme do Thomayerovy nemocnice, kde mají nejlepší plicní. Tam si mě přes noc nechali, druhý den převezli sanitkou do Motola. Po dalším vyšetření mě poslali domu. A v pondělí, když jsem měla jít do školy, mě mamka vzbudila se slovy „broučku, zabal se, zítra máš operaci“.

Absolvovala jsi bakalářské studium výživy. Našla sis k výživě cestu právě i skrze vlastní zkušenost s PPP? 

Dá se říct, že ano. Kolem čtrnácti let jsem se chtěla začít líbit klukům a celkově jsem se začala o potraviny zajímat, kolik toho za den sním atd. Nejprve jsem omezila množství jídla. Místo dvou rohlíků k snídani jsem si dala jen jeden. Místo celé pizzy jsem snědla půlku. Zájem postupem času nabýval na síle. Ze zápalu ze základní školy, kdy jsem se chtěla stát právničkou, jsem si našla zálibu ve výživě a sportu. Nejprve jsem chtěla studovat fyzioterapii, kam jsem se bohužel dvakrát nedostala, tak jsem se rozhodla studovat výživu. Nejprve mě mrzelo, že jsem se na obor fyzio nedostala, ale zpětně jsem za to opravdu vděčná, protože by mi ta škola nedovolila dělat to, co dělám teď, a musím říct, že za poslední tři roky jsem se opravdu neskutečně posunula.

Myslím si, že neexistuje nezdravé jídlo, pouze nezdravý přístup k tomuto tématu.

Ve své bakalářské práci ses věnovala vlivu sociálních sítí na stravování žen 18–25 let. Podělila by ses o nějaké poznatky, co jsi zjistila? Jak sociální sítě ovlivnily nebo stále ovlivňují tvoje vlastní stravování a pohled na sebe?

Toto téma jsem si vybrala, protože jsem s tímto měla osobně problém a mám k tomu blízko. Kvůli vlivu sociálních sítí jsem se stala vegankou. V tu dobu jsem sledovala hodně na YouTube dvě dívky, které byly veganky, no a protože jsem viděla, že jsou hubené, chtěla jsem tak taky vypadat. Zpětně vím, že to nebylo dobře.

Ve své bakalářské práci jsem chtěla zjistit, zda dochází ke změnám, pokud ženy používají sociální sítě. Nechtěla jsem se však zaměřit jen na negativní dopady, jelikož zároveň sama vnímám, že sociální sítě mají velkou sílu i v podobě inspirace, což se i ve výsledcích dotazníku odrazilo – hodně dívek bere sociální sítě jako inspiraci hlavně ve vaření, pečení, cvičení, motivaci, inspiraci na knihy…

Celkově jsem měla 456 respondentek a z výsledků bohužel i vyšlo najevo, že sociální sítě v ženách vzbuzují negativní myšlenky na svoje tělo a zároveň se kvůli jejich vlivu cítí pod tlakem, že by měly jíst zdravěji. Polovina respondentek poznamenala, že trpěla v minulosti či momentálně trpí poruchami příjmu potravy. V dotazníku byla i otevřená otázka na vznik tohoto onemocnění. Nejčastěji zmiňovaly sociální nátlak, jak už z hlediska sociálních sítí, tak i školního prostředí, rodiny, kamarádů. Dále často zmiňovaly i změnu v životním stylu typu: stala jsem se vegankou, pandemie covidu, nový přítel.

Výsledky byly znepokojující, ale kvůli online dotazníku musíme brát odpovědi s nadhledem, protože nevíme přesně, kdo dotazník vyplnil. Myslím, že do budoucna by bylo fajn udělat výzkum v podobě rozhovorů třeba i pod dohledem specialistů na výživu či psychologů. Zároveň by bylo zapotřebí výzkum udělat i v nižší věkové kategorii, například 12–18 let, protože kvůli dnešní uspěchané době a moderním technologiím si myslím, že se s tímto problémem mohou dívky setkat i v nižším věku.

Chuť (do) života

Co pro tebe znamená zdravý životní styl?

Fúha, tohle je těžká otázka. Zdravý životní styl může znamenat něco jiného pro každého z nás.

Pro mě zdravý životní styl znamená svobodu a rozmanitost nejen v pohybu, ale i ve stravování. Je důležité nemít špatné myšlenky z cvičení, pokud vidíme na sociálních sítích, že někdo sportuje každý den a já pouze 2x za týden. Nebo zároveň i z jídla, pokud jíme některé druhy potravin, co dnešní společnost označuje za „nezdravé“. Myslím si, že neexistuje nezdravé jídlo, pouze nezdravý přístup k tomuto tématu. 

Každý jsme individuální a dle mého názoru je zapotřebí si to užívat a brát to jako výjimečnost a ne jako něco, co je „špatné“. Každý jsme úplně jiný, každý máme jiný denní režim, jinou práci, jinou psychickou pohodu a je zapotřebí to respektovat. Náš životní styl se neskutečně mění a to každý den.

Zdravý životní styl pro mě zahrnuje jak fyzickou, tak psychickou pohodu. Je důležité neubližovat si ani fyzicky, ani psychicky, protože i negativní myšlenky a slova mohou škodit. V józe se tomu říká ahimsa, což znamená nenásilí. Tento princip lze uplatnit nejen v józe, ale i v každodenním životě.

S přítelem jsi založila blog a instagramový profil Taste our life, který ale už nějakou dobu spravuješ sama. Co bylo impulsem pro vytvoření profilu? Zvažovala jsi po vašem rozchodu, že budeš veškerý obsah tvořit jen na svůj osobní profil?

Impulsem bylo to, že jsme chtěli vyhrát soutěž od kuchařky a influencerky Kamu. Soutěž jsme sice nevyhráli, ale řekli jsme si, že si profil necháme jako takový náš deníček. Začalo nás to bavit. 

Poté Kamu vyhlásila druhou soutěž, která trvala půl roku, a tu jsme společně vyhráli. Bylo to super, šli jsme s ní na kurz vaření a moc jsme si to užili. Neuměli jsme si ale představit, že už nic nebudeme přidávat, tak jsme pokračovali dál. 

Po našem rozchodu jsem si profil nechala, protože jsem ho vždy více spravovala já než Kuba. Do toho jsem hodně začala učit jógu a cestovat a nechtěla jsem to vše pomíchat. Proto jsem si svůj osobní účet nechala na svoje osobní věci, fotky, cestování, surfování, jógu a druhý účet jsem chtěla nechat pouze na výživu, stravu atd. Teď, když už jsem i oficiálně vystudovaná bakalářka ve výživě a mám zase o něco víc času, mohu i tenhle profil znovu pořádně rozjet. Mám spoustu plánů.

Jóga mi do života přinesla sebelásku a nenásilí. Vnímám více své tělo a dopřeju mu to, co přesně chce a potřebuje.

Kdy sis zamilovala jógu a rozhodla se, že se staneš jógovou lektorkou? Co ti přinesla do života?

Jógičku naprosto miluju! Dostala jsem se k ní díky operaci. Nádor jsem měla mezi aortou, plícemi a srdcem a protože mě nechtěli řezat uprostřed hrudníku přes prsa, řízli mě přes celý levý bok, aby mi roztáhli žebra a dostali se k nádoru.  Následně jsem nemohla cca měsíc vůbec hýbat s levou rukou, jelikož mi narušili veškeré tamní svaly, a navíc mi diagnostikovali i skoliozu. Na základě toho mi doporučili rehabilitaci, která mě ale ve dvanácti letech vůbec nebavila. Mamka mi potom dala knížku o józe s tím, že bych ji mohla zkusit. Ta knížka mě moc neoslovila, ale začala jsem se doma protahovat a cvičit podle videí na YouTube. Potřebovala jsem napravit skoliozu a zároveň posílit svaly. Po čase a pravidelné jógové praxi jsem se dostala zpět do formy a postupně ztížila i náročnost cviků.

Když cvičím jógu, chci dosáhnout jejího cíle – očisty, a to na fyzické i psychické úrovni. Během jógy se chcete zpotit, abyste ze sebe dostali veškeré odpadní látky, toxiny, ale zároveň i ty negativní myšlenky a emoce. Po józe byste se prostě měli cítit dobře. 

Jóga mi do života přinesla sebelásku a nenásilí. Vnímám více své tělo a dopřeju mu to, co přesně chce a potřebuje.

Mimo jiné vedeš lekce v pražském fitness studiu Next.Move. V rozvrhu najdeme třeba tvou lekci „yoga sculpt“. Přiblížila bys, na co je zaměřená? Co dalšího si s tebou mohou zájemci zacvičit?

Přesně tak. A úplně to tam miluju, ať už jako lektorka, tak klientka, která si tam jde zacvičit. 

Koncept yoga sculpt jsem poznala díky jiné lektorce z Next.Move. Je to styl jógy z Ameriky, kombinace power jógy s kondičním a silovým cvičením. Cvičí se v cca 35 stupních a zároveň je pro to typická moderní hudba s beaty. Pro mě, jako pro extroverta a člověka, který cvičí silově a rozjíždí každou party, je tento styl jak ulitý! Na této lekci ze sebe obvykle vydám maximum. 

Většinou učím dynamickou vinyasu. Člověk v pozicích není dlouho. Prostě plyneme v rytmu dechu. Zároveň budu v Next.Move cvičit jejich nejnovější koncept Next Boost, který najdete pouze na smíchovské pobočce. Tato skupinová lekce připomíná crossfit. 

Čím dál víc u tebe vídám i oceán. Na jaře jsi byla na Lanzarote, kde jsi opět cvičila jógu v rámci pobytu se Surf-Tripem. Jak se cítíš, když surfuješ? Plánuješ se do budoucna surfingu věnovat víc? 

Na Lanzarote jsem za poslední rok strávila 2,5 měsíce života a naprosto jsem si to tam zamilovala. Surfing miluju. Je to skvělý pohyb a koníček. Zároveň je to pro mě naprosto osvobozující trávení času a forma terapie. Když jste v oceánu, cítíte, že je oceán silnější jak vy. Má sílu, je divoký a nezkrotný. Skrývá se v něm mnohem více, než si umíme představit. Během surfingu žiju přítomným okamžikem. Vnímám oceán a to, jak jedu, nemám u sebe mobil ani hodinky, nikdo mi nevolá, nepíše. V oceánu bych strávila klidně x hodin. Naprosto tam ztratíte pojem o čase. 

Určitě bych se surfingu chtěla věnovat více. Život u oceánu je nádherný. Každopádně cítím, že více mě baví delší prkno. Přijde mi to takové víc koukatelné, člověk si sjede více, udělá na tom i hezký trik. Pokud bych si do budoucna kupovala surf, byl by to stoprocentně longboard. 

V recapu loňského roku na Instagramu jsi mimo jiné zmínila, že to byl rok, kdy jsi začala pořádně žít. Co se u tebe změnilo? Které zkušenosti tě posunuly? 

Pěkně ses na mě připravila! (smích) Předchozí rok byl pro mě opravdu zlomový a náročný. Koncem roku 2022 jsem se po 5,5 roku rozešla se svým přítelem, se kterým jsem byla od 16 let.

Začala jsem vše táhnout na vlastní pěst. Musela jsem zvládat školu, práci a nájem se všemi poplatky kolem. Začala jsem být na vše sama, ale i když to nebylo jednoduché a několikrát jsem si pobrečela, ve výsledku to pro mě bylo přínosem. Mohla jsem jít bydlet zpět k jednomu z rodičů, či si najít spolubydlení, ale nechtěla jsem „klesnout“ zpět. Cítila jsem, že když jsem se ve 20 letech od mamky odstěhovala, hodně mě to posunulo a i psychicky dalo více do pohody. Od rozchodu jsem se více posunula, vyspěla. I přes bolest, která asi nikdy neustoupí, jsem vděčná a na sebe moc pyšná.

Velká budoucnost díky maličkostem

Co sis přinesla do roku 2024 a v čem se chceš dál posouvat, co chceš zažít nebo tvořit?

Je toho opravdu mnoho. Jsem člověk, který neustále něco tvoří a vymýšlí a chce se někam posouvat či objevovat nová místa. Mým cílem je si do konce roku koupit letenku na Srí Lanku. Chtěla bych tam vyrazit ideálně v lednu nebo únoru. 

Dále chci začít pracovat na svém online programu, ale o tom zatím nechci moc prozrazovat. Potkávám hodně lidí, kteří nejsou z Prahy, tak jim chci dát možnost si se mnou zacvičit jógu kdekoliv. Uvažuji i o podcastu a tvorbě webu na nutriční poradenství. Je toho dost a potřebovala bych, aby měl den tak třikrát více hodin. 

Kam chceš na své životní i profesní cestě směřovat? Dáváš si nějaké cíle?

Aktuálně bojuji s tím, jestli jít na magistra, či ne. Poslední rok jsem cítila, že mě škola opravdu zdržuje v tom, co dělám a co mě baví a dělá šťastnou. Bojím se, že když teď nezaberu, tak mi to třeba neposkytne možnosti, co bych mohla mít. 

Chci se posouvat v józe, více cestovat, konečně se podívat i na jiný kontinent mimo Evropu, surfovat. Chtěla bych se více vzdělat v marketingu. 

Pokud to jde říct obecně, co bys doporučila čtenářům, aby udělali pro svůj lepší život?

Na závěr bych ráda už jen ve stručnosti zmínila jednu myšlenku a je na každém, co si z ní odnese: Maličkosti dělají velké věci.

Zdroj: archiv Barbory Millerové

Pokud se nemýlím, poprvé sis prkno osahala v Itálii. Přiblížila bys svou cestu k surfování? 

Vždycky jsem chtěla surfovat. V té době nebyl internet, v Česku se o surfování nevědělo vůbec nic. Omylem jsem odjela do Itálie, protože jsem myslela, že se tam surfuje. Nesurfuje… Na moři se vlny, na rozdíl od oceánu, moc nedělají. A oceán v Itálii fakt není. Asi až po dvou letech jsem tam našla místo, kde to výjimečně tak dvakrát do roka za velké bouře šlo, ale nic jsem se nenaučila. Tehdy se tam surfovalo velmi málo, dnes i někteří velmi dobří surfaři pocházejí z Itálie (např. Leonardo Fioravanti). Vážně jsem začala až později ve Francii.

Jak dlouho trvalo, než sis řekla, že se surfování začneš věnovat více i profesně? 

To ještě pořád trvá. Stále nesurfuju tolik, jak bych chtěla. Po narození dítěte se tomu ale věnuju víc než dřív. Je to krásný životní styl, sport, který mě hodně udržuje v kondici, fyzické i psychické. Zároveň tě přiměje cestovat, nenechá tě sedět na jednom místě, což je podle mě moc důležité – objevovat. Teď, když mám dítě, mám ještě větší motivaci se např. udržet ve formě.

Jak ti surfing změnil život?

Úplně. Surf ti život hodně komplikuje. Všichni od tebe očekávají, že doděláš školu, najdeš si práci, partnera… a ve chvíli, kdy nežiješ u oceánu, je to těžké. V Čechách se ti život smrskne na to, že makáš, abys mohla odjet. Nevadí mi to, ale rozhodně je to spíš komplikace. Člověk si samozřejmě může najít někoho, kdo to žije a sdílí s ním, to je krásné, ale zkus vysvětlit rodičům nebo kamarádkám, proč se díváš na předpověď vln po celém světě a přitom jsi v Praze. Nechápou to. Když potkávám mladé holky, které mi říkají, že by chtěly být jako já, žít stejně, vůbec netuší, jak moc velká komplikace to je. Na oceánu a slané vodě vzniká závislost. To všichni surfaři potvrdí. Necítíš to? Tak to nejsi surfař, sorry.

Když jsem začínala, surfovalo v Česku jen pár lidí, pokud se tomu dalo říkat surfování. Všichni si klepali na hlavu. První kempy jsme udělali v roce 2007 ve Francii pro šestnáct lidí a teď máme surfovou cestovku, se kterou ročně jezdí tisíce lidí do deseti destinací. Když si představím, že to bylo bez jakékoliv finanční podpory, tak to považuju za zázrak. A jsem za to vděčná. Kdybych si mohla vybrat a nebyla zodpovědná za chod firmy, tak nejradši jen učím surfování a sama surfuju.

Proč jste se rozhodli zrovna pro Francii jako první destinaci, kde budete kempy pořádat? 

Nevím, jestli si to všichni čtenáři dovedou představit, ale v té době nebyl internet, nebylo kde sehnat informace. Existovalo pár surfových knížek. Po zpackané zkušenosti s Itálií jsem už věděla, že se surfuje u oceánu, a ten byl ve Francii.

Jak náročné bylo na začátku, právě i v souvislosti s absencí internetu/sociálních sítí, sehnat první účastníky?

Když jsme s kempy začínali, měli lidé na vysoké škole k dispozici hodinu denně na internetu. Já v devatenácti chodila do městské knihovny na půlhodinu týdně, takže přes internet to nešlo. Lidi jsme sehnali přes známé, zkoušeli to hlavně ti, kteří chtěli být „in“ a potřebovali náměty k hovorům v hospodách a na barech. Hodně začali surfovat sprejeři, rappeři, modelky, herci, snowboardisti apod. Tehdy jsme dělali pro Nikitu, holčičí snowboardovou značku, tak jsme fungovali pod její záštitou. Pořádali jsme různé surfové party, měli rozhovory v médiích, roznášeli letáky a lepili stickerky v metru.

Hodně pomohlo, když jsem vyhrála první mistrovství v surfingu. Vůbec jsem tehdy neuměla jezdit – nebo možná tak jako lidé dnes u nás po čtyřech týdnech. Ale byla jsem v Česku první, a to bylo sexy. 

Byla jsi i teprve druhou českou držitelkou ISA licence. Jak náročné ji bylo získat? 

Je tomu tak. A brácha byl první Čech vůbec. První ženou byla jeho přítelkyně, aktuálně manželka, Lenka. V té době se muselo fakt umět surfovat. Dneska licenci dostane skoro každý, a to i ti, kteří si ji dělají online. Tehdy to byla obrovská prestiž.

S boomem kolem surfingu přibývá i Čechů, kteří se stávají licencovanými instruktory. Je to tedy i proto, že je dnes získání licence snazší, nebo jsou zároveň i kvalitními surfaři?

Kvalita určitě vzrůstá. A to i kvalita naší výuky. Když jsme začínali, trvalo mi tak rok, než jsem sjela první vlnu. Nebylo to tím, že bych byla úplná lama, ale nevěděla jsem, kdy jít do vody, jaké mít prkno, neznala jsem techniku, viděla jsem to jen na obrázcích… Teď mají lidé na kempu totální servis a někteří sjedou vlnu během prvních dvou hodin. Navíc toho teď můžeš hodně natrénovat i v Čechách. Dříve nebyly takové tréninkové možnosti a nemohla jsi odjet od oceánu s tím, že by ses později vrátila ve stejné formě. Teď můžou lidé trénovat a vzdělávat se v surfingu i doma, připravují se fyzicky i psychicky. 

Oceán nenačteš z knížek, ale jen, když u něho jsi. Čím jsem starší, tím mám radši špatné vlny, protože jsou mnohem větší výzvou.

Co bys doporučila lidem, kteří se chtějí pustit do surfování, nebo k němu čerstvě přičichli? Co může člověk dělat pro to, aby byl do oceánu připravenější?

Nejprve musí zjistit, jestli je bude surfování vůbec bavit. Tam nějaká větší příprava důležitá není. Když zjistí, že je to baví a chtějí se tomu věnovat, je hodně důležité být v dobré fyzické kondici. Nejdůležitější je mít zpevněný střed těla a stabilitu. Dále je velmi důležitá výdrž, rezistence organismu. 

V Čechách se dá trénovat na surfskatech a cvičit různé cviky, např. techniku take offu nebo pádlování. To už je specifičtější, ale jinak u začátečníka je fajn, když bude, řekněme, třikrát týdně plavat nebo běhat a posilovat střed těla. Lidé si často myslí, že je důležité posilovat hlavně ruce, ale ona i ta technika pádlování vychází ze šikmých břišních svalů, ne z ramen.

Pořádáte i přípravu na suchu. Plánujete nějaké další kurzy?

Vždycky v květnu pořádáme víkend v Hradci Králové, kde ukazujeme, jak se mohou lidé v Čechách připravit – pádlujeme na vodní hladině, ukazujeme základní cviky na surfskatu, techniku posilovacích cviků na surf. Připravili jsme i cvičební videa, která spousta lidí kupuje, za což jsem moc ráda. Dále třeba Pražskej serfovej klub dělá surfskatové tréninky nebo existují různé surfové jógy. U jógy akorát pozor – je dobrá na flexibilitu, ale samotná jako příprava na surf nestačí, je potřeba tomu dodat i dynamičnost a vytrvalost.

Vím, že je důležitá praxe, protože např. podmínky v oceánu nejsou vždy stejné. Může se ale člověk přece jen nějak znalostně do oceánu připravit?

Oceán nenačteš z knížek, ale jen, když u něho jsi. Každá pláž je jiná, žádná vlna není stejná. Hrají tam roli různé aspekty jako vlny, podloží, příliv, odliv, vítr… Ve finále je samotné surfování jednoduché, oceán je problém. Čím jsem starší, tím mám radši špatné vlny, protože jsou mnohem větší výzvou. Na pěkných vlnách jezdí každý, na složitých jen ti, kteří to umí.

Surfing je hodně o práci s hlavou, o tom se vyklidnit a také o respektu k oceánu. Měla bys ještě nějaké doporučení v této rovině?

Měla bych několik doporučení. Pokud jsi holka, choď do vody s klukama. Největší zabiják progresu u holek je, že jdou do vody s partičkou holek, sedí tam, kecají. Za mě je nejlepší jít do vody sám, případně s někým, kdo o tobě bude vědět, ale nebavit se s ním. Já se od chvíle, kdy vejdu do vody, až po okamžik, co z ní vyjdu, stoprocentně soustředím jen na oceán, pozoruji ho – protože oceán nejsou jen vlny, ale celý komplex. Nemůžeš tam řešit, kam půjdeš na večeři a kdo se s kým vyspal. Líbí se mi přísloví, že pro samé stromy nevidíš les – to je stejné – pro samé vlny nevidíš oceán. Neustále pozoruješ, kde jsi, jak se pohybují proudy, jak daleko jsi od břehu… Nechápu, jak tam někdo může sedět a kecat. Do vody jdu jen za surfem a za ničím jiným. Když odjedu vlnu, analyzuju si ji – co jsem udělala dobře nebo špatně, co bych mohla udělat líp.

Dále je pro mě důležité šetření energie. Dojedu vlnu a čekám, až přejde set a až potom pádluju zpátky, ne proti vlnám. A pro mě úplně nejlepší, ale hrozně riskantní – už mi několik lidí vynadalo – je to si vytypovat toho nejlepšího člověka ve vodě a jezdit za ním. Dřív jsem si říkala „tam nejdu, tam je nějaký borec“, ale teď jdu přesně tam, protože vím, že je na nejlepším místě.

Jakou máš na surfování nejradši destinaci?

Já jsem v první řadě ráda, když můžu někam jet. Ale z našich destinací mám nejradši Dominikánu, Lanzarote a Španělsko.

Dále mohou zájemci se Surf-Tripem vyrazit mimo jiné na Srí Lanku a letos poprvé i na Jávu. Přiblížila bys proces výběru destinací?

Pro nás je opravdu důležité brát lidi jen na místa, která známe. To je na té práci nejnákladnější – než někam s účastníky jedeme, snažíme se na daném místě strávit hodně času, abychom destinaci opravdu znali, a tudíž mimo jiné věděli, v kolik je nejlepší jít do vody apod. Dále se snažíme vždycky dostat do kontaktu s místními, buď je uplatit, aby nám dělali instruktory atd., protože na některých místech je velmi silný lokalismus – klienti si ani neuvědomují, co všechno podstupujeme pro to, aby si tam mohli zasurfovat. Třeba ve Španělsku je to neskutečné, tam lokální surfaři dávají děti do stejné školky jako já a hodinu potom jsou schopni mne vyhodit z vody jen proto, že jsem se po očku podívala na vlnu, kterou by někdo z nich možná chtěl jet. 

Třeba nejnovější destinaci, Jávu, jsme vybírali a připravovali tři roky.

Je mi jasné, že každá destinace, ve které pořádáte pobyty, je specifická, dá se ale říct, která je nejoblíbenější, o které pobyty je největší zájem?

To se říct nedá, každý hledá něco jiného. Snažíme se nabízet od každého něco. Obecně máme ale v poslední době zájem o kempy pro pokročilé, což je za mě super, dále pro rodiny s dětmi a Single Fin pobyty pro jednotlivce.

Na co si dát pozor při výběru surfové školy?

To je těžké říct, protože na internetu ti mohou naslibovat cokoliv. Google snese všechno. 🙂

Můžeš prozradit nějaké plány a cíle, které se Surf-Tripem máte? 

Chceme se soustředit na zlepšování služeb. Na Srí Lance budeme rekonstruovat ubytování. Jinak přemýšlíme nad pobytem typu „last holidays with my parents“, pro teenagery a jejich rodiče. Ale další věci neprozradím. 🙂

Jak vnímáš českou surfařskou komunitu? Jaké to je být její součástí?

Být její součástí vnímám jako velké štěstí, protože jsem v ní fakt dobrá, v jiné zemi bych jezdila tužku. Občas se totiž bojím větších vln. 🙂

Pro mě je hodně důležité se propojovat s dalšími surfaři, snažíme se o to. Když chceš mít jako surfař spokojený partnerský život, najdi si surfaře.

Surfing je takový projekt na celý život – co bys při něm ještě chtěla zažít? 

Chci surfovat, co nejvíc to půjde, abych, až budu fakt stará, měla před očima oceánskou hladinu s pravidelnými sety vln a ne ranní zácpu na magistrále

Foto: Tereza Olivová, Surf-Trip archiv

Solo traveling se v posledních letech těší nesmírné oblibě a já se vůbec nedivím. Cestujete-li sami, poznáte mnohem lépe nejen navštívenou zemi, ale také sami sebe. Nemusíte čekat, až budou mít přátelé nebo partner dovolenou a chuť vycestovat do vámi zvolené destinace. Budete flexibilnější, získáte sebedůvěru a také lepší příležitost k seznámení se s dalšími lidmi. Sama jsem několik měsíců žila v Londýně, loni absolvovala camino z Porta do Santiaga de Compostela (o tom se určitě ještě rozepíšu v jiném článku) a také se vydala k oceánu surfovat. Na Srí Lanku jsem se ani ne po roce opět vrátila. Cesta o samotě je na jednu stranu výstupem z komfortní zóny, pojí se s ní různé nejistoty, ale zároveň je to možnost, jak si vyčistit hlavu, srovnat si myšlenky, být více vlastním pánem a hlavně si z ní odnesete vzpomínky na celý život. A také nové přátele (a to obvykle i v případě, že jste introvert). 

Představte si, že sedíte na pláži při západu slunce, zažíváte euforii ze sjeté vlny nebo poznáváte dříve nepoznaná místa, chutě či zvyky. Tohle vše můžete prožívat sami, ale také s partou lidí, se kterými vás mimo jiné spojuje touha po surfování. 

„Surfování mi přineslo větší vyrovnanost a psychickou stabilitu a rozšířilo mi obzory. Když je člověk ve vodě a má jenom prkno a sebe sama, není nic, co by v tu chvíli bylo víc, musíte se spolehnout sami na sebe a umět vyhodnotit, co je ve vašich silách a co už je za hranicí. Surfing je náročný a plný výzev a překonávání sebe sama a svých strachů, ale rozhodně stojí za to. Když do toho jdete a zažijete, jaký je pocit si sjet vlnu a jakou euforii to může přinášet, máte pak problém se tohohle sportu ještě pustit,“ říká Markéta Zvonečková, která už několikrát vyrazila k oceánu se Surf-Tripem. 

Chcete se naučit surfovat nebo posunout své schopnosti ve vlnách zase o něco dál a u toho zažít spoustu zábavy, poznat nová místa a lidi a cítit se ve vybrané destinaci i v oceánu víc v bezpečí? I já osobně vám můžu v tomto případě Surf-Trip doporučit. „Poprvé jsem zkusila jet s jinou surfovou agenturou a byla to moje první zkušenost se surfovým kempem vůbec. Potom jsem chtěla zkusit jinou destinaci a vyskočily na mě stránky Surf-Tripu, tak jsem si řekla proč ne, můžu vyzkoušet i něco jiného. A musím říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí a už bych neměnila. Organizace je na super úrovni a crew je vždycky podporující a přátelská,“ doplňuje Markéta. 

Surfařské kempy jsou díky svému společenskému aspektu mezi sólo cestovateli velmi oblíbené. Máte možnost se tu okamžitě seznámit s dalšími surfaři a zbavit se tak případné osamělosti při sólo cestování. Pokud chcete strávit dovolenou (nebo volný čas při remote office) v partě jednotlivců, mimo zadané páry a malé děti, zkuste některý z tzv. Single Fin pobytů, které pořádají ve Francii nebo v Dominikánské republice. „Zhruba 50 % účastníků jezdí jako jednotlivci, ale uvědomujeme si, že existuje dost lidí, kteří se bojí cestovat sami,“ říká Tereza Olivová, která Surf-Trip založila společně se svým bratrem Otmarem před více jak sedmnácti lety. „Někdo se cítí trapně, že je sám, nemá kamarády. Takovým lidem naopak chceme dát najevo, že jsou u nás vítáni, a ručíme jim za to, že na Single Fin pobytech potkají spoustu dalších, kteří jezdí sami, protože z jejich přátel nemá zrovna nikdo čas, finance nebo náladu, a navíc nechtějí cestovat někam, kde jsou zamilované páry nebo důchodci. Účastníci se tak mohou snadněji seznámit a často potom jezdí i na další pobyty. Vedle toho, že díky našim pobytům vznikly party stejně zapálených lidí, tu jiní našli i svoji druhou polovičku. Funguje to pěkně a o Single Fin variantu je velký zájem. Třeba do Francie jsou přihlášeni lidé na tři čtvrtě roku dopředu, na turnus pro jednotlivce v Dominikáně, který startuje 30. března, ještě místa máme.“

Chcete se podívat do země, kde se natáčel Survivor – a možná se tak trošku cítit, až budete překonávat své limity ve vlnách – bydlet pět minut od pláže, další zdařilou session na prkně zapít rumem nebo vidět krásy, které Dominikána a Cabarete, prý nejlepší party město Karibiku, nabízí – ať už na souši, či pod hladinou? Nenechte si zdejší pobyt ujít! 

Nebo dáte přednost srdci evropského surfování, městečku Hossegoru a pobytu u pláže Les Estagnots, kde se už několikrát odehrál závod světového poháru Quiksilver Pro France? Kromě surfování na vás (nejen) v rámci zářijového Single Fin čekají samozřejmě společné výlety, grilovačky, videocoaching, přednášky, jóga, ježdění na surfskatu, západy slunce ve společnosti nových přátel, křupavé bagety a vína.

„Poprvé jsem byl se Surf-Tripem deset let zpět,“ říká Láďa Durchánek. „Na Single Fin do Francie jsem jel, protože navazoval na jiný pobyt ve Španělsku a chtěl jsem se podívat na obě místa. Že šlo zrovna o Single Fin byla spíše náhoda, ale díky tomuhle pobytu teď dělím svůj čas mezi Prahu a Kolín nad Rýnem, kde žije moje přítelkyně, se kterou jsem se tam seznámil.“

Hned dva Single Fin pobyty absolvoval Aleš Hasman. „Seznamování obecně je na surfu jednodušší než Tinder. Poznal jsem tam spoustu zajímavých lidí z profesí, které jsou mi úplně cizí, a přitom nás surfování jednoduše spojilo a témata hovorů byla od sprostých vtipů po životní moudra. S pár lidmi se vídáme i nadále, dokonce jsme letos domluvili pár společných týdnu na Lanzarote.“ 

Se Single Fin pobytem má zkušenost i Markéta, která sice nové přátele našla na dřívějším pobytu, ale vyrazila i tak. „Když jsem se po týdnu vrátila domů z klasického surfového pobytu ve Francii, řekla jsem si, že mi to nestačilo, tak jsem vyrazila ještě i na Single Fin. Lidé, kteří se mě ptali, jestli stojí za to surfování vyzkoušet, měli často obavy, že nemají nikoho, s kým by jeli, nebyla jim příjemná představa, že budou někde týden sami. Pokud bych k tomuhle měla něco říct, bylo by to asi jedno: Jeďte surfovat na Single Fin, případně klasický turnus, a už nikdy nebudete sami. Já si z každého kempu odvezla spoustu skvělých přátel, se kterými se vídáme i v běžném životě a jezdíme už na další kempy spolu. Spousta lidí, kteří se kolem tohohle sportu a zároveň lifestylu pohybují, má navíc zajímavý životní příběh. Je vždy obohacující si je vyslechnout a inspirovat se jimi. Jsem ráda, že jsem se rozhodla na svůj první kemp jet, a to úplně sama, a že mi to otevřelo nečekané obzory a přineslo neskutečné zážitky a radost.“ Dodává, že se letos opět chystá do Francie a v hledáčku má také Srí Lanku či Jávu. „Pokud vás surf jednou chytne, budete chtít vyzkoušet samozřejmě surfovat všude, kde to půjde. Já už si vlastně vybírám destinace na dovolenou i podle toho, jestli se tam dá surfovat, nebo ne.“

Článek vznikl ve spolupráci se Surf-Trip.

Zdroj: Surf-Trip archiv

Srí Lanka, ostrov o velikosti České republiky a s dvakrát větším počtem obyvatel, země dlouhých písčitých pláží s vlnami lákajícími k surfování, země zeleně, čajových plantáží, pralesů, ale i místo s bohatou historií a kulturou. Pro Evropana, který dosud nenavštívil jihovýchodní Asii, jiný svět, který má své kouzlo a zároveň přináší různé nepochopitelné situace a věci, na které nejsme z Česka zvyklí. 

V lednu jsem se ocitla ve fázi, kdy jsem moc nevěděla, co se životem, potřebovala jsem změnit prostředí a částečně vystoupit z komfortní zóny, vyrazit někam sama a zároveň poznat nové lidi… zažehnout v sobě plamen, který pohasínal, nadechnout se. Jako redaktor a copywriter jsem chtěla přesunout aspoň na několik týdnů svou „home office“ někam do zahraničí. Přišlo mi, že na zadku v Praze sedím moc dlouho. Ještě v loňském roce by mě vůbec nenapadlo, že odcestuji zrovna na Srí Lanku – do země, která mi přišla nemyslitelně daleko, o které jsem v posledních měsících slyšela z velké části jen v souvislosti s krizí. Tu jako turista víceméně nepocítíte – projevila se např. zdražením, převážně benzínu, ale pořád vám bude všechno připadat na naše poměry levné (pozn. srílanská rupie je v přepočtu zhruba 0,07 Kč). 

Místní jsou za turisty rádi, občas by se přetrhli, aby vám vyhověli (nedivte se, kdybyste např. čekali delší dobu na jídlo, možná dotyčný vyrazil pro některou z potřebných surovin, aby naplnil vaše potřeby a žaludek). Někdy je to milé, jindy až otravné – třeba v momentech, kdy vám na každém kroku někdo nabízí odvoz tuktukem, zdejším typickým vozítkem. Podobný zájem o vás někdy projeví všudypřítomní toulaví psi. Ti mi ze začátku trhali srdce, protože je na jednu stranu chcete pohladit a nakrmit, ale na druhou se bojíte blech nebo vztekliny. Ale nemějte strach, jsou (aspoň na základě mé zkušenosti) krotcí a moc vám osobní prostor a pohodlí nenarušují – spíš jsou nedílnou součástí místního prostředí. 

Stinnou stránkou zdejších poměrů je všudypřítomný odpad. Přiznám se, že místy jsem to čekala i horší, ale to, že jsem na ulici nenarazila na odpadkový koš, mě stejně zarazilo. Holt se ještě úplně neposunuli od doby, kdy bylo jídlo zabalené v banánovém listu, který pak odhodili. Neustálé zametání a pálení odpadků je místním národním „sportem“. 

Za surfem a cvičením na druhý konec planety

Ale zpět k tomu, jak jsem vůbec skončila v letadle na Srí Lanku (zpáteční letenka se cenově pohybuje kolem 20 tis. Kč – já letěla s Etihad Airways z Vídně s přestupem v Abu Dhabi). Chtěla jsem vyrazit sama, ale zároveň jsem na místě potřebovala jistou „berličku“ ve formě bezpečného a příjemného zázemí a lidí, na které se budu moct obrátit. A taky jsem chtěla zlepšit své surfařské schopnosti. Už několik let na Instagramu sleduji Lucii Minářovou a když na mě v lednu u ní na profilu vyskočil příspěvek o tom, že se pomalu, ale jistě blíží Be Fit pobyt, který pořádá na Srí Lance ve spolupráci se Surf-Tripem, přemýšlela jsem nad tím tak den a už jsem posílala přihlášku. A určitě bych tohle rozhodnutí nevzala zpět. 

Chtěli jste někdy vyzkoušet surfování a zažít ten nepopsatelný pocit při sjetí první vlny? O přípravě na surf se dočtete více v dřívějším článku.  

Ke konci března jsem na tři týdny své materiálno sbalila do batohu a prázdného povlaku na polštář (miluju tenhle cestovatelský hack). K odcestování na Srí Lanku potřebujete pas s minimálně 6měsíční platností a vízum. Stačí zažádat online o ETA. Schvalují ho většinou do pár hodin, nejpozději do dvou pracovních dnů. Turistické je platné na 30 dnů (případně lze na imigračním prodloužit o další dva měsíce) a stojí 50 dolarů. Srílanské rupie neseženete v české směnárně, proto jsem si vezla s sebou eura, která jsem vyměnila na letišti v Colombu. Na letišti jsem koupila také místní SIM kartu, abych měla data, bez kterých se tady obvykle neobejdete. Mým původním plánem bylo využít aplikaci Airalo, ale když jsem viděla, jak levná SIM tady je, tak jsem elektronickou formu nezvolila. 

U Surf-Tripu nebývá problém si prodloužit ubytování nebo půjčit surfařské prkno, i když tam oficiálně jedete na některý zájezd na kratší dobu – jako třeba já na Be Fit. Zrovna u Srí Lanky, kde se pořádají pobyty od listopadu do dubna (ve zbylém půl roce je tu období dešťů), se málokdy stane, že by člověk přijel jen na týden. „Lidé jezdí i opakovaně. Do Evropy i na Srí Lanku. Nebál bych se říct, že každý druhý týden přijede někdo, kdo už se Surf-Tripem někde byl. Za to jsme moc rádi,“ říká Martin „Špáťa“ Špatenka s tím, že nejvíce lidí na Srí Lanku, konkrétně na jih do S. K. Town (vesnice, kde Surf-Trip pořádá své zájezdy, cca 2 km od města Matara), přijíždí v období Vánoc a Nového roku a v polovině února. Já tu Nový rok zažila vlastně taky – na Srí Lance ho slaví až 14. dubna.

Surf, eat, sleep, repeat 

Přátelský a vyklidněný Špáťa, který si cestu k Surf-Tripu našel tak před deseti lety, je jedním ze zdejších (licencovaných) instruktorů surfu a poslední dva roky má spolu se Simonou „Sísou“ Semenskou také na starost Sea You House, který se po čas pobytu stane vaším druhým domovem. Potkáte ho také ve Francii. Společně s dalším ISA instruktorem Adamem Žáčkem, vtipkujícím, inspirujícím a věčně hladovým Moravákem, věnují spoustu energie, zaujetí a maximálního nasazení každému z nás po celý čas lekce. 

„Na Srí Lance se mi učí dobře. Oceán je tu přívětivý a nemusíme řešit tidy (příliv a odliv). Pěna pro začátečníky je tu krásná, dlouhá, jednoduchá a bezpečná. V momentě, kdy je vlna hodná a člověk má jistý take-off, není nic, co by ho brzdilo se podívat dozadu na line-up. Když jsou vlny větší, radši nechávám lidi déle se rozjezdit na pěně, aby si byli jistější. Když jsou super podmínky a člověk je šikovný, může za 3–4 dny jezdit zelenou vlnu. Ale záleží i na pláži,“ přibližuje Špáťa místní surfařské podmínky.

Tady se surfováním žije a je fakt skvělé se učit právě od kluků, kteří na základě vašich schopností, síly, chuti a sebereflexe poznají, jak se můžete i drobnými změnami posunout o velký krok dál. Mají ideálně vybalancovaný poměr teorie a praxe a jednotlivé kroky v lekci na sebe přirozeně navazují. Dost pomáhá i videocoaching, při kterém můžete vidět, co na prkně opravdu děláte. Pomohou nejen technicky, ale i mentálně – možná si ani neuvědomují, jak moc své nadšení a pokoru k oceánu předávají dál. Jelikož mám porovnání i z jiného surf campu, o to víc jsem byla tady nadšená. Rozhodně se nejedná o formu turistické zábavy a rychle vydělané peníze. Každý surfařský student určitě ocení i malé skupiny, pro které jsou lekce vedené. Já měla lekce ve třech a později, když jsem trávila více času s holkami z Be Fit, nás bylo tak osm. 

Ve vlnách poznáte sami sebe

Hodně mě inspirovala také Káťa Lišková, jejímž úkolem je zaznamenávat střípky z vašich zdejších dní, ať už „krájíte vlny“ (nebo se v nich s elegancí začátečníka plácáte), cvičíte, výletujete nebo klábosíte s ostatními u bazénu či skvělé snídaně a večeře. Jak už jsem psala i v minulém článku, surf je komplexní a v různých ohledech náročný sport (a zároveň lifestyle), takže můžu přiznat, že jsem měla i tentokrát slabší chvilky, ve kterých mi Kačí pomohla uklidňujícími slovy a připomněla mi, že je naprosto v pořádku a žádoucí zvolnit, netlačit na sebe a když to zrovna nejde, dopřát si pauzu, po které to obvykle jezdí líp. Samozřejmě jí musím dát za pravdu a jsem ráda, že k tomu bylo stejně přistupováno i na lekcích. Surfování je hodně o práci s hlavou a vašem aktuálním rozpoložení, každá session je jiná a z vln odcházíte vybití i nabití zároveň. Ve výsledku si to (aspoň doufám, že i vy) zamilujete i přes krizovější momenty, kdy vás strhne vlna a nevíte, kdy se nadechnete, hodíte placáka o prkno při backwashi, omotá se vám leash kolem krku (jsem prostě šikula) nebo vás brutálně bolí uši (spoiler: při návratu do Prahy jsem vyfasovala antibiotika na zánět zvukovodu). 

„Surfování mi přineslo přirozenější způsob života. Poblíž oceánu se cítím nejvíc svobodná. Je mi u něj dobře. Když jsem ve vodě, zapomenu úplně na všechno a jen si užívám okamžik propojení s oceánem – často s ním i mluvím. Surf mě baví díky zážitku. Když člověk sjede vlnu, je to nepřirovnatelné k ničemu jinému, co jsem v životě zažila. Zadruhé mě baví, když to člověk může sdílet s ostatními, kteří pro to mají stejnou vášeň.“ Taky vás Kačky slova nenechají chladnými? 

Oceán a to, jak funguje, jsme mohli více poznat i díky Adamově přednášce. Dozvěděli jsme se, jak vznikají vlny (swell), na které druhy a části se rozlišují, jaký vliv na ně má vítr apod. Hodně mluvil také o chování a etiketě surfařů. Pravidla ve vlnách hodně vycházejí z respektu. Jde o to nekrást někomu vlnu, snažit se nepřekážet ostatním v jízdě (a hlavně nezahazovat prkno!), střídat si pořadí v chytání vln apod. „Nedropujte. Nejen, že někomu narušíte jízdu, ale může to být i nebezpečné. V zelených vlnách, s tvrdými prkny, se to často bez stehů neobejde. Když už někoho dropnete, jako první se snažte z vlny vypadnout a určitě se pak omluvte. Nespoléhejte na to, že si toho nikdo nevšiml.“ Zdůraznil důležitost komunikace. „Nejen, že si dáte vzájemně vědět, kdo jede a kterým směrem, ale jako automatické beru na line-upu i pozdravit. Zlepšuje to atmosféru a vztahy v surfařské komunitě.“

Pot na potu a endorfiny

Vedle surfových pobytů Surf-Trip nabízí i programy pro příznivce fitness a jógy. Be Fit pobyt, při kterém si dáte do těla s Luckou Minářovou, letos proběhl oficiálně, tak jak měl, poprvé, jelikož jeho premiéru překazil příchod covidové pandemie. „Jsem neuvěřitelně šťastná, že se Be Fit konečně udál,” říká Lucka. „Moc se mi líbí propojení cvičení a surfu, protože lidé, kteří cvičí, jsou často podobní jako já – chtějí podávat výkony, stihnout toho hodně – zatímco surfaři jsou v chillu, nikam nepospíchají. Chci lidem, kteří si sem přijedou (nejen) zacvičit, ukázat, že si můžou dovolit se hodit víc do pohody.”

S masáží (která je v ceně balíčku) a relaxem na pláži, u bazénu či v hamace na Sea You Housu to pohoda samozřejmě je. A po cvičení velice zasloužená. S holkami nás čekaly funkční tréninky s prvky crossfitu zaměřené na sílu, kondici i mobilitu. Cvičily jsme s vlastní vahou i náčiním. Postupně si zvyknete na to, že sotva začne rozcvička, už jste ze zdejšího parna a vlhka zpocení. Nedělejte si hlavu s tím, kdybyste najednou nepodávali takové výkony jako ve fitku v Česku. Na druhou stranu vzájemná motivace tady byla obří. Zájemci o jógu si můžou zacvičit se Sísou. 

„Užívám si tu komunitu, náš společný program, ale i to, že tady může být člověk někdy i sám, když chce. Jsou tu lidé, kteří mají podobné cíle. Miluju teplo, užívám si blízkost pláže a každovečerních západů slunce,” dodává Lucka a já můžu jen přikyvovat. 

Přečtěte si rozhovor s Luckou Minářovou zde.

Kokosy, ovoce a koření 

Cestování mám hodně spojené i s jídlem. Už při cestě z letiště jsem nemohla odtrhnout zrak od palem obsypaných kokosy, banánovníků a další všudypřítomné zeleně. Zatím jsem nikde nenarazila na lepší (a levnější) ovoce než tady. Srí Lanka nabízí nespočet druhů banánů, užíváte si chuť zdejšího avokáda, manga či passion fruit a k obědu si vystačíte třeba s kokosem (který si nechte po vypití vody rozseknout a vydlabat). Snídaně na Sea You Housu, které nám připravovali Bahnu a Mali, byly skvělou odměnou po sportovním výkonu. Večeře byly různé – někdy se třeba grilovalo, jindy jsme si obstarali jídlo venku. Jeden večer byl věnovaný společnému vaření curry. Z typického místního jídla doporučuji vyzkoušet kokosové palačinky nebo kottu (vzhledově mi trochu připomínalo Pad Thai, ale jde o nasekanou placku se zeleninou). Tohle jídlo seženete na každém rohu, cenově se pohybuje od 200 do 400 LRK, podle toho, jestli si dáte zeleninové, nebo i s masem (to jsem osobně neriskovala). Pokud neholdujete pálivým jídlům, doporučuji to při každé objednávce zmínit. 

tipy na podniky: 

• Mirissa – Shady Lane (vedle skvělého jídla tu prodávají i oblečení a doplňky)
• Dickwella – Verse Collective (kavárna spojená s coworkem), Dots Bay House (zdejší passion fruit limonáda je must have)
• Weligama – Ceylon Sliders, Nomad Café
• Galle – Isle of Gelato (jediná „normální“ a dobrá zmrzlina, na kterou jsem na Srí Lance narazila), Aqua (neapolská pizza)
• Unawatuna – Skinny Tom’s Deli, Koha Surf Lounge
• Ella – Cafe One Love

Co se vody z kohoutku týče, není pitná. Místní ji běžně bez problému pijí, takže jde spíš o problém s jinými bakteriemi ve střevech. Máte-li filtr, filtrujte, jinak kupujte balenou. Na Sea You Housu byla naštěstí volně k dispozici filtrovaná voda. 

Jedna negativní věc spojená s pouličními stánky, na kterou asi nikdy nezapomenu, je pach sušených ryb. To byla síla…

Jak jsem se (ne)stala digitálním nomádem

Jako pisálkovi na volné noze je mi blaze, když můžu pracovat odkudkoliv. Nebo taky ne. Jako asi všechno, má i remote office na druhém konci světa své pro a proti. Jak už jsem psala, rozhodnutí jet na Srí Lanku bych zpět nevzala a jsem vděčná, že jsem mohla aspoň na chvíli opustit pracovní zázemí v Praze, vytrhnout se ze stereotypu a vyzkoušet si žít jinde. Vyhovovalo mi, že jsem díky časovému posunu stihla ranní surfovačku předtím, než jsem usedla za počítač v době, co moji kolegové. Změna prostředí, teplo a slunce na jednu stranu nakoply mou produktivitu, přinesly mi nové nápady, jiný pohled na věc i úsměv na tváři, ale zároveň mi bylo při práci, zatímco ostatní z okolí jeli objevovat nová místa, šli na pláž či k bazénu, trochu smutno (klid, když ostatní zmizeli, byl fajn, ale následně poslouchat o tom, o co jsem přišla, nebylo úplně příjemné).

Wifi byla po většinu času bídná, když se na ni připojilo více lidí, nešla. Bez dat bych se neobešla. Pokud jste (v souvislosti s krizí) slyšeli o špatné situaci s elektřinou, nebyla to nakonec taková přítěž. „Teď už výpadky naštěstí nejsou tak hrozné, na půl hodiny, na hoďku. Loni jsme měli i 13hodinový výpadek,” zmínil při rozhovoru na tohle téma Špáťa. Chce to trpělivost, moc to nehrotit. Tohle nastavení jsem si na první týden dva dovezla i do Česka – dělala jsem jen to nezbytně nutné a říkala si, že když nejde o život, jde o… (navíc jsem byla na antibiotikách, tak jsem byla celkově dost mimo). Řekla bych, že mi to zpomalení, místy až vypnutí, pomohlo na nějakou dobu, ale později po návratu mě to doběhlo a onen plamínek začaly hasit všechny resty a další starosti. 

Necítím se být v pozici, kdy bych mohla (na základě vlastní zkušenosti) rozdávat nějaké další rady do života (potenciálních) digitálních nomádů. Poradím tak to, abyste si nezapomněli adaptér do zásuvky. 🙂 Kdybych na Srí Lance byla delší dobu, asi by se dalo bavit i o nižších životních nákladech. Obecných rad najdete na internetu a v chytrých knihách freelancerů dost, ale mnohdy je to hodně individuální a záleží na různých faktorech.

Kdo troubí, ten jede 

„Kam se díváš, tam jedeš,“ zní jedno z hlavních pravidel surfování. Jak je to ale s ježděním po Srí Lance? Pro pěší to není úplně přátelské prostředí. První den jsem myslela, že přijdu o život, když jsem chtěla přejít silnici. Ale po čase si začnete na místní (nejen) dopravní chaos a neustálé troubení zvykat. A jezdí se tu vlevo. Na kratší vzdálenosti je skvělá přeprava tuktuky. Platí se cca 100–200 LRK za kilometr (o cenách se třeba zrovna u tuktuků smlouvá, nenechte se napálit a snažte se to udržte spíše na té nižší cenové hladině). Jednoduše si některého stopnete na ulici, případně použijete appku PickMe a nebo se domluvíte s ubytováním. Nedoporučuji tuktukem jezdit déle než 1,5 hodiny, přece jen to není nejpohodlnější způsob přepravy (ale najdou se prý i tací, kteří jeli tuktukem z Colomba až na jih – pro představu, cesta tam z letiště trvá autem minimálně 2,5 hod.). Denně můžete také potkat (nebo aspoň slyšet) speciální tuktuk rozvážející pečivo, který je specifický tím, že hraje podobně jako auto Family Frost, akorát se z něj linou tóny Beethovenovy skladby Pro Elišku. 

Mnozí volí možnost domluvit se ve více lidech a pronajmout si auto s řidičem. To je určitě super, když se chystáte na delší cestu. Řidič vás vezme kam budete chtít, dělá vám zároveň i průvodce a vy se nemusíte starat o autobusy či vlaky. Co se cen týče, je to podobné jako s tuktukem, záleží na domluvě, aktuální ceně benzínu a tak nějak na tom, jak se řidiči chce a jak se s ním znáte. Určitě se o ceně bavte předem. Sama jsem si vyzkoušela, že bylo lepší využít kontakt na řidiče, který mě vezl z letiště. Siri bude určitě rád, když vám tady na něj nechám kontakt (+94 (77) 779 8962). Umí (v porovnání s mnohými Srílančany) dobře anglicky a kromě toho, že vás doveze z bodu A do bodu B (s případnými mezizastávkami), vám povykládá spoustu zajímavostí o Srí Lance a místních. Je fajn s ním jet třeba do Elly, jelikož bydlí kousek. 

Cesta autobusem je zážitek, a to jsem ani nestihla jet tím zábavnějším, který vypadá jak z poutě (kýčovitá výzdoba a hlasitá hudba included, některé mají i disco kouli). Pokud ulovíte místo k sezení, nedivte se, když vám na klíně přistane nákup nebo dokonce dítě. Nastupování a vystupování je taky někdy trochu adrenalin, občas autobus spíš jen přibržďuje. Jízdu vlakem, kterou chtějí mnozí turisté vyzkoušet, jsem nakonec neabsolvovala. Tak třeba někdy příště…

Objevování jihu i cesta do vnitrozemí 

Samozřejmě jsem celé tři týdny nestrávila surfováním, prací a povalováním. V rámci programu jsme navštívili např. čajovou továrnu Nandana (které kouzlo dodává boží postarší pán, který zde provádí), pláž v Mirisse, kde se můžete projít na Coconut Tree Hill (jeden z Insta spotů Srí Lanky, takže je tu občas trochu plno). Pokud byste sháněli oblečení, doporučuji se zde mrknout do obchodu Slow Days (další pobočky najdete v Elle a Ahangamě). Určitě nevynechejte Blue Beach, pláž s ostrůvkem a krásně modrou vodou. U Dicwelly dále najdete Blow Hole, takový přírodní vodotrysk, ale ten mě osobně moc neuchvátil a po chvilce jsem se u něj začala nudit. Nechyběla návštěva chrámu (těch je na Srí Lance hodně – nezapomeňte se proto vybavit i oblečením, které vám zakryje ramena a kolena). 

Se Srí Lankou si můžete spojit i slony. Na ty jsme se jeli podívat do národního parku Udawalawe. Jako větší skupina jsme měli výhodnější vstup, takže k sobě někoho přibrat se určitě vyplatí. Jezdíte tam jeepem cca 2–3 hodiny, pozorujete a fotíte si sloníky plus další zástupce zdejší fauny, jako krokodýly (i když ti obvykle nejsou ve vodě moc vidět), pávy a další ptactvo. Kousek tuktukem od ubytování se nachází Dondra, místo s majákem a nejjižnější bod Srí Lanky. V nabídce výletů, které vám může crew (jmenovitě hlavně Robin Gracl) zprostředkovat, je toho víc, např. šnorchlování se želvami nebo návštěva hadí farmy. 

Dále doporučuji návštěvu Galle, bývalého nizozemského provinčního města s hradbami a majákem. Je to ideální místo na nákup suvenýrů a pohledů (jejichž vzhled a nabídka je jinde tristní). Najdete tu řadu butiků (doporučuji např. KK Boutique), super zmrzlinárnu nebo pizzerii. Pokud zde chcete strávit delší dobu než (půl)den, tak popojeďte na pláž Unawatuna, kde se dá surfovat nebo posedět v kavárně. 

Ke konci svého pobytu jsem vyrazila na otočku do vnitrozemí. Měla jsem štěstí, že jedna z „befiťaček“ odlétala také později, takže se ke mně přidala. Sama bych pravděpodobně nejela. Nechaly jsme si objednat řidiče do Elly, městečka ležícího v údolí, které je obklopené vysokými horami. Tady se nacházejí ta nejznámější místa (aspoň na Instagramu hah), jako Nine Arches Bridge – most s devíti oblouky, který se klene přes zelené údolí. Přístup k mostu je zdarma. Je přes sto let starý a stále slouží na jedné z nejfrekventovanějších železničních tras. Vlak jsem tu projíždět bohužel neviděla, za to jsem byla nadšená z malého množství turistů. 

Od mostu vede trasa na Little Adam’s Peak. Většinu času jdete po asfaltce a výstup není náročný – absolvujete několik desítek schodů, které, jak jsem viděla, někteří zvládají v balerínách a sukni. Čekala jsem větší dobrodrůžo. Little Adam’s Peak má více vrcholů, většina lidí zůstavá na tom prvním, takže pokud chcete mít výhledy pro sebe, pokračujte dál. Naproti se nachází Ella Rock.

Cestou do Elly nám řidič zastavil u vodopádů Diyaluma. Jedná se o druhý nejvyšší vodopád na Srí Lance, ale nenajdete tu jen jeden velký vodopád, ale i další čtyři menší. Dá se tu i koupat (ti odvážnější z vodopádů do jezírek i skákají). Zdejší průvodci jsou až moc akční, pokud chcete zažít photoshoot a mít fotky z všemožných úhlů, jednoho si najměte. Další, už o dost kratší, zastávkou byly Ravana Falls. 

Na druhý den jsem domluvila odvoz se Sirim (který cenově vyšel o dost lépe), který nás cestou zpátky na jih nejprve zavezl k Lipton’s Seat. Na čajové plantáže, které v 19. století koupil a založil Thomas Lipton (jenž se zasloužil o popularizaci čaje tím, že vynalezl čajové sáčky), doporučuji vyrazit brzo ráno (někdo tam dokonce jezdí na východ slunce, ale až tak jsme to nehrotily). Čekají tu na vás hezké výhledy a čaj všude kolem, ale popravdě mi tu něco chybělo. Možná bych o něco méně času strávila v tuktuku a kdybych předtím nenavštívila čajovou továrnu, chybělo by mi ještě víc nějaké povídání o čaji, jeho ochutnávka apod. Aspoň že něco popovídal Siri (převážně to, jací jsou zdejší lidé – kteří tu tvoří samostatné městečko s vlastní školou, chrámem apod. – chudáci, protože za den sběru čajových lístků dostávají cca tisíc rupií, tedy cca 70 Kč). Jedna praktická – sem si sbalte mikinu.

Srí Lanka samozřejmě disponuje mnoha dalšími místy, která stojí za návštěvu, ať už jde o přírodní krásy, chrámy nebo pláže. Mnozí, turisté i místňáci, chodí na východ slunce na Adam’s Peak. Osobně jsem tento zážitek na programu neměla, ale slyšela jsem rozdílné recenze, takže vám můžu poradit jediné – vyzkoušejte a posuďte sami. 

Vidíme se ve vodě

Na Srí Lance jsem se mohla po dlouhé době nadechnout, dovolila jsem si vypnout (bez výčitek). Jsem vděčná za to, že jsem mohla strávit svůj čas tady v sestavě báječných lidí, z nichž některé určitě velmi ráda potkám v Praze nebo třeba při další surfovačce. 

V nejbližší době se můžete se Surf-Tripem vydat třeba do Francie. Do Hossegoru nebo Leonu. „Do Leonu bych pozvala všechny, kteří si chtějí surf užít v malém počtu lidí, v rodinné atmosféře. Tam si během pár dní vytvoříš přátele, strávíš s nimi intenzivní týden nebo dva. Ať tam jede kdokoliv, třeba sám, hned se dá s ostatními dohromady. V Hosáči jsou jednoznačně nejhezčí západy slunce, s vínem, pohodou a městem na dosah, takže je to tam takové živější,“ láká Kačka. „Francie je super, je tam třeba super jídlo. Tamní oceán je mnohem živější a složitější než na Srí Lance. Říká se, že kdo se naučí jezdit ve Francii, zajezdí si všude,“ dodává Špáťa. 

Jsem ráda, že jste článek dočetli až sem. Doufám, že vám má slova budou přínosem a že jsem některé z vás popostrčila k učinění dalšího kroku k tomu vyzkoušet nové věci, poznat nová místa a lidi. Těším se na vás ve vlnách – protože jsem tam určitě nebyla naposled.  

Článek vznikl ve spolupráci se Surf-Trip.

Foto: Kateřina Lišková, Tereza Bartošková

Doteď jste k surfování přičichli jen při sledování filmů nebo když jste mu přihlíželi z pláže a řekli jste si, že se chcete posunout o krok dál a sami se do tohoto sportu (a životního stylu) pustit? Je to super rozhodnutí, ale doporučuji nepodcenit přípravu. 

Take Off a Namasté

Pro začátek je důležité říct, že surfování je poměrně náročné. Potřebujete k němu trénovat mobilitu, rovnováhu, sílu, flexibilitu i vytrvalost. Můžete pravidelně několikrát za týden chodit do fitka nebo se věnovat jiným sportům, přesto pravděpodobně rychle objevíte, co vám tak úplně nejde. Můžete zvedat těžké váhy, ale dělá vám problém balanc. Nebo postrádáte sílu v rukou či koordinaci. Je to úplně přirozené. Jen je dobré vašemu plánu včas přizpůsobit trénink a zařadit do něj více jógových cviků, take off (pohyb, kterým se na surfu zvedáte pozn. red.) či pádlování, aby to pro vás a vaše tělo nebyl při akci velký šok. Pravidelným tréninkem si navíc potřebné pohyby zautomatizujete, což se obzvlášť při chytání vlny hodí, protože tam je třeba jednat rychle a zbytečně nepřemýšlet nad každým pohybem.

Z vlastní zkušenosti doporučuji navštívit skupinový trénink zaměřený přímo na surf. Já jsem si vybrala workshop Surfová příprava, který pod hlavičkou Surf-Tripu vedla surfařská instruktorka ISA Tereza Olivová s jogínkou Veronikou Ševčíkovou. Upřímně můžu říct, že mi tento tříhodinový komplexní surfový trénink dal opravdu hodně, a to i přesto, že jsem už v minulosti strávila týden na surfařském campu (nemluvě o tom, že týden je jednoduše málo, mi to tady bylo vysvětleno mnohem lépe). Navíc všichni zúčastnění dostali měsíční přístup ke speciálním online rychlotréninkům, takže můžu cvičit vše potřebné i doma. 

Nebo si zajděte do některého z (nejen) pražských studií, kde mají jógu v nabídce, ideálně přímo surf jógu. Zajímavou a přínosnou akcí může být i Roxy Active Training v Yoga Movement na Smíchově, kde si s vámi zacvičí Verča společně se Sarah Vegnerovou.

Kam a s kým jet surfovat

Možností, jak se k surfingu dostat, je v dnešní době celkem dost. Existuje řada společností, které vám surfovací pobyt zprostředkují, a já bych vám tentokrát chtěla představit zmiňovaný Surf-Trip. S jeho crew můžete strávit nezapomenutelný čas ve Španělsku, Francii, na Srí Lance, Lanzarote, v Dominikánské republice či na Bali, ale také v Česku. Některé zájezdy jsou více zaměřené právě na surf, ale vyjet s nimi do exotiky můžete i za jógou a dalším cvičením. Vedle lekcí surfování, při kterých okusíte sílu (i chuť) oceánu, potrénujete svaly, o kterých jste možná ani nevěděli, že je máte, a zjistíte, jak velkou máte trpělivost, na vás čekají výlety po okolí, večerní party a další aktivity s bandou nových přátel. 

Pokud jste začátečníci a chcete se naučit surfovat pod vedením schopných a certifikovaných lektorů, určitě jeďte radši na nějaký takový zájezd, než abyste na místě zkoušeli nahánět někoho, kdo vás to naučí, nebo se nedejbože vydali do vln sami. Na své si přijdou i pokročilí surfaři. Navíc –⁠ u této aktivity hraje velkou roli i pokora, vysoké ego a přecenění schopností nebo podmínek už nejednoho surfaře stálo (minimálně) zranění. 

Klid v duši a respekt 

Jak už jsem psala, surfování není jednoduché. Kvalitu zážitku ovlivňují i další faktory, ne jen vaše schopnosti. Ve vlnách zjistíte, jak moc umíte být trpěliví a silní po fyzické i psychické stránce. Doteď si pamatuji, jak jsem se na prkně (hned z několika důvodů) rozbrečela. Výhoda slané vody všude kolem. Nezapomínejte na radost i v případě, že vám to zrovna nejde nebo nejsou skvělé podmínky (počasí a oceánu neporučíte). 

Respektujte oceán, ostatní, ale i sebe. Větším nebezpečím než oceán jsou pro surfaře oni sami. Nechoďte do vody, pokud si nejste jistí, že je to bezpečné (kvůli frekvenci a výšce vln, proudům, korálům apod.), nepřekážejte v jízdě jiným surfařům, nekraďte jim vlnu –⁠ je fér nepředbíhat ty, kteří už čekají na lineupu. V opačném případě si asi moc kamarádů neuděláte. 

Správná výbava

Co byste si neměli zapomenout sbalit? Začněme u plavek. Zapomeňte na ty s flitry či jinými ozdobami a s ostrým zapínáním. Ideální jsou takové, které jsou hladké, dobře drží a jen je natáhnete. Za sebe můžu doporučit kouknout třeba po těch od značek Roxy či Kinoko. Věřím, že jich ale najdete mnohem víc. 

Neopren a lycru vyfasujete na kurzu, případně se v surfových destinacích nachází různé půjčovny, pokud si vyloženě nechcete vlastní kupovat. Nákup bych doporučila až tehdy, kdy si budete jistí, že se k surfování budete vracet.

Předpokládám, že ručník byste nezapomněli (už taky máte ten rychleschnoucí?), ale jako heck si můžete pořídit i surf pončo. 

Kdo maže, ten jede. A věřte mi, že na surfu se můžete spálit i na místech, kde byste to možná nečekali. Vedle opalovacího krému s vysokým SPF je fajn využít zinkovou mast. Spálení můžete částečně předejít i včasným doplňováním betakarotenu. Spolu s ním se hodí pak doplňovat i magnesium, což vaše namožené svaly jistě ocení. Nezapomínejte kůži a vlasy hydratovat. 

Dámám bych nedoporučovala před odjezdem chodit na nové umělé nehty, to byste nějaký mohly nechat v oceánu a prknu by se taky nemusely líbit. Naopak nezapomeňte dostatek gumiček, protože mít vlasy v obličeji fakt není ideální. Stačí, když nevíte, kde jste, když vás náhodou semele vlna. Na mokré vlasy se potom hodí nandat čepici zakrývající uši, pokud jste na ně citlivější, protože u oceánu může dost foukat. 

Vedle dalších věcí dle vašich cestovatelských potřeb si sbalte už jen dobrou náladu, těšení se a touhu poznat nová místa, lidi i sami sebe.

Článek vznikl ve spolupráci se Surf-Trip.

Zdroj: Unsplash, Surf-Trip (Barbora Millerová – foto z workshopu), Roxy, Surfr

Sexy opalovačky

Pokud se nemůžete nabažit žhavého slunce, a i přes poledne vás nikdo nedostane do chladného stínu, pak si vyberte bikiny, které vám ve vaší touze po čokoládovém odstínu pleti budou nápomocny. Složité průstřihy v tomto případě přenechejte jiným, přece nechcete po celodenním vystavování vašeho těla horkým slunečním paprskům vypadat jako pruhovaná zebra či slunéčko sedmitečné. Střih však volte dle vašich tělesných proporcí. Nosí se kalhotky se zvýšeným pasem i titěrné bikiny na zavazování. Pokud však nemáte dokonalou postavu, letošnímu instagramovému trendu uzoučkých podprsenek odhalujících příliš z vašeho těla se vyhněte obloukem, nechcete přeci působit vulgárně. I klasické střihy totiž mohou být zatraceně sexy.       

Na sport i do divokých vln

Je představa vaší ideální dovolené být neustále v pohybu? Potom by i výběr plavek měl být přizpůsoben vašim celodenním aktivitám. Slané vlnité vlasy, no makeup a sportovní střih plavek, to je oč tu běží. Módní značky vás letos vyslyšely a vy si tak můžete koupit krásné plavky na surf, pohodlné plavky na plážový volejbal i praktický neopren kopírující vaše křivky. Plavky na surf nyní seženete v H&M a v Mangu. V prakticky střižených plavkách můžete bez obav čekat na vaši ideální vlnu. Pokud se však letos nechystáte na zahraniční dovolenou, nemusíte zoufat, i u nás totiž můžete vyzkoušet stále populárnější paddleboarding, na který sportovní plavky jako když najdete.

Elegantně k bazénu i baru

Naprosto elegantní za každého počasí, to je váš styl, který nechcete měnit ani u hotelového bazénu? Pak volte jednodílné plavky, které vám budou obepínat tělo jak na lehátku s knížkou v ruce, tak u plážového baru se sklenkou lahodného pití. Nosí se zajímavé střihy i barvy, které lze šikovně volit dle vašich tělesných proporcí, nemusíte se však omezovat. Jednodílné plavky většinou preferují ženy, které slunci příliš neholdují, a zajímá je spíše nezbytná sluneční ochrana, takže volány i průstřihy jsou zde vítány. Kromě kvalitního opalovacího krému pak k jednodílným plavkám volte i stylový slaměný klobouček či klobouk s pořádnou krempou.

Při výběru plavek tedy neposlouchejte žádný přísný módní diktát. Plavky volte tak, aby vám krásně padly a podporovaly vás jak ve vašich sportovních výkonech, tak v honbě za krásným opálením. Ani na dovolené se nemusíte vzdávat vašeho osobitého stylu. Pokud tedy nechcete plavky z fast fashion řetězce, volte populární značku Plove, či kolekci plavek ze spolupráce Alešbáry a CoverMeNot, o které jsme psali zde.

Foto: Pinterest, Mango, H&M, Calzedonia, Marks&Spencer