Tvoje záliba v surfování se zrodila před jedenácti lety ve Francii, v Hossegoru, kam ses po roce vydala znova, a to s cílem pořídit si vlastní kratší prkno…

Přesně. Celé léto jsem dobrovolničila na surf housu a ve vlnách se snažila zlepšit natolik, abych si mohla pořídit prkno, které se mi vejde do auta. To jsem si následně přivezla z Erasmu ve Španělsku – jo, první erasmové peníze jsem utratila za prkno (směje se).

Řekla bys víc o své cestě k surfování? Kdy jsi věděla, že je to to ONO, sport a zároveň lifestyle, kterému propadneš? 

Dělala jsem snowboarding – slopestyle – a tenkrát jsem četla, že někteří lidi ze snowboardové komunity v létě jezdí na surfu. Přišlo mi to cool a řekla jsem si, že je to luxusní život, který bych chtěla jednou vést. S bráchou a kámošema jsem tedy jela do Francie, abych si k snowboardu a skatu přidala zkušenost se surfem. 

Můžeš prozradit, kolik tě stálo první prkno? 

Tuším, že tak 280 euro. Bylo to zelené mini Malibu. 

Aktuálně vlastníš jedenáct prken. Jaké je to, na kterém teď závodíš? 

Nejraději mám Sharpeye Inferno 72, 5’11, nebo větší prkno, když jsou velké vlny. 

Z Domažlic k oceánu

Na Erasmu jsi byla dvakrát, nejprve v Bilbau a později jsi při magisterském studiu odjela do Lisabonu, kde nyní žiješ po většinu roku. Přiblížila bys svůj tamní život? 

Život v Lisabonu je v různých směrech podobný tomu v Česku. Jiný je tím, že můžu chodit každý den surfovat. Sednu do auta a za patnáct minut jsem na pláži. V Čechách bych místo toho asi chodila běhat. Asi každý si představí, že se celou dobu válím někde na pláži, ale bývám ve vodě tak 1,5 hodiny denně a jinak se normálně věnuji práci a dalším aktivitám.

Kdy jsi tam začala surfování i učit? 

V roce 2018 jsem si dělala instruktorský kurz na jihu Portugalska a následně jsem začala učit. Nejdřív pro Surf Camp v Portugalsku, kde jsem učila dva roky po celou sezónu, později už jen občas, protože jsem se věnovala víc jiné práci. Baví mě surfing učit, ale je to hrozně fyzicky náročné, takže obdivuju lidi, kteří to vydrží dělat full-time dlouho. 

Jak snadné je vyjít s místňáky a navázat spolupráci se surfovými školami? 

Je to snadné, když je paradoxně přestaneš vnímat jako „místňáky“. Jsou to normální lidi a dá se s nimi domluvit. V surfingu má lokalismus svůj význam, to je důležité respektovat a přistupovat k tomu s pokorou. I když v Portugalsku už nějakou dobu žiju, nevnímám se jako lokál a nemám pocit, že bych si mohla nárokovat tamní vlny. Snažím se chovat asi tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali lidi, když přijedou do Česka na hory. 

Mění se nějak tvůj režim před závody? Jak vypadá tvá příprava, a to i na suchu? 

Není to ani moc o tom, že bych chodila do vody častěji. Největší změna probíhá v hlavě. Trénuju s mindsetem, že se chystám na závody, nesurfuju jen pro srandu. Třeba si hlídám na hodinkách dvacet minut a trénuju heaty. A dávám si víc lekcí s Goncalem Silvou, naším národním trenérem. 

S přípravou na suchu jsem hodně zaexperimentovala loni, když jsem se na World Surfing Games připravovala 1,5 měsíce v Česku. Předtím jsem samozřejmě měla tréninky v Portugalsku ve vlnách, ale potřebovala jsem se udržet ve fyzické kondici – cvičím podle Crise Millse. Dále jsem cvičila se svou fyzioterapeutkou Luckou Hřebíkovou. A taky jsem chodila občas pádlovat na rybník nebo do bazénu. 

Surfařské vyhoření a práce s dechem

Surfování je hodně i o práci s hlavou. Jak se ti daří vyklidnit, užívat si to? 

Je to o zkušenosti. Surfuju už jedenáct let. Hodně mi pomáhá práce s dechem, někdy meditace, ale tu nepraktikuju tak často. 

Máš/měla jsi s mindsetem někdy problém? 

Určitě, asi jako každý. Když se odstěhuješ k oceánu, najednou můžeš surfovat pořád. Přetrénovala jsem se. Každý den jsem chodila do vody dvakrát denně nebo, když jsem pracovala v korporátu, každý den před prací, kde jsem potom byla do osmi do večera. Přeháněla jsem to. V jednu chvíli jsem nemohla vyjít ani tři schody. Ve finále jsem se jela dát dohromady do Čech, kde mám doktory. Rozjelo se mi astma, se kterým jsem nikdy neměla problém. Možná jsem ho měla vždycky, možná se mi rozjelo proto, že jsem kvůli surfingu několikrát přechodila bronchitidu apod. – často neposloucháme svoje maminky (směje se) – nešlo mi se úplně vyléčit. Začala jsem víc myslet na dech, zkoušela jsem různé techniky… Závodila jsem, i když jsem nebyla v dobré kondici. Bylo to na dluh, šla jsem z nemoci do nemoci, měla antibiotika čtyřikrát za rok. Poslední rok mi konečně přijde, že se dostávám do normálu, trvalo to dva roky. 

Jak jsi bojovala se strachem? 

Vždycky jsem měla strach z větších vln, bylo to spojené hlavně s hold downy, s tím, jak tě dlouho drží pod vodou. Neměla jsem na to dost dechu. Jednou jsem se v Portugalsku přitopila, tak jsem měla trochu trauma. I v tomhle mi pomohla lepší práce s dechem. Předtím jsem se velkým vlnám vyhýbala, ale předloni jsem byla na závodech nucená svůj strach překonat. To, že jsem do toho šla, potřebovala jsem se s tím vyrovnat, mě naučilo s tím pracovat dál a hodně mě to posunulo. 

World Surfing Games a Češi na Olympiádě

Jak bys za sebe popsala tuhle závodní sezónu? Na který závod se tento rok ještě chystáš?

Tato závodní sezóna pro mě znamená určitě posun ve vlastních výsledcích na mezinárodních soutěžích. Nedávno se mi podařilo umístit na 25. místě na Mistrovství Evropy v portugalském Santa Cruz – to je zatím můj „osobák“. Dále nás s českou reprezentací čeká v září ISA World Surfing Games – Mistrovství světa v El Salvadoru a od října zase závody Česko-slovenského poháru v surfingu.

Na World Surfing Games jsi spolu s dalšími závodníky reprezentovala dvakrát. Jaký to byl pro tebe zážitek?

Podruhé jsem byla mnohem víc v klidu. Otevřelo mi to oči v tom, jak je zásadní závodní zkušenost, kor na světovém levelu. Někteří lidé byli toho názoru, že by Češi neměli jezdit na mistrovství světa, já říkám opak, protože postupně se zlepšujeme. Jedna věc je, že na to není budget a všichni si to musíme platit převážně ze svého, případně si sehnat soukromé sponzory – jsem vděčná, že už to jde. Účast na mistrovství stojí jako jedna větší dovolená. Všichni, co surfujeme, si na to nějak dokážeme vydělat, pokud chceme. Případně sponzoři už jsou také otevřenější spolupráci. 

Závod je zároveň kvalifikací na Letní olympijské hry. Jak uplynulou Olympiádu, co se surfingu týče, hodnotíš?

Myslím, že uplynulá Olympiáda ukázala surfing v tom nejlepším světle na legendárním surf spotu Teahupoo a ještě ho více zpopularizovala. Vnímám na mezinárodní scéně, že všechny státy najednou chtějí mít surfový tým, a hodně z nich nám závidí na tour Česko-slovenského poháru. Samozřejmě level surfingu na Olympiádě byl hodně vysoký, ale nic není nereálné – jednou se tam opravdu můžeme dostat. Důležité je tomu věřit, hledat způsoby, ne důvody proč ne a hlavně makat! A fungují přece věci jako sebenaplňující se proroctví, takže… (směje se) 

Za tři roky je olympiáda v LA a tam bude pro Čechy zase o něco větší šance. Zároveň už jsou lidé, kteří jezdí i kvalifikační závody na World Surf League (prestižní světová surfová liga), ale tam je těžké se dostat i pro Evropany celkově, nejen pro Čechy. Paradoxně se dá říci, že dostat se na Olympiádu je jednodušší.

Jaký vnímáš v posledních letech mezi českými surfaři progres? 

Nepřestává mě překvapovat, jak jde ten level nahoru. Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, kde bude český surfing dnes, nevěřila bych tomu. Když vidím, kolik jsme toho za poslední roky zvládli, dává mi to naději, že jednou opravdu někoho uvidíme reprezentovat Česko na Olympiádě. 

Nejbližší oceán máme ve Francii. Loni ale v Mnichově otevřel O₂ SURFTOWN s umělou vlnou, který láká k návštěvě nejednoho Čecha. Ty ses tam loni v srpnu taky zajela podívat. Doporučila bys to?

Měla jsem velká očekávání a realita je ještě předčila! Byla jsem mile překvapena, jak moc je to podobné oceánu. Respektive vlny jsou zde prakticky jedna jako druhá a všechny skvělé. Už jsem dříve zkusila river wave a Surf Arenu v Praze, a to jsou slabé odvárky. Výtlak sladké vody oproti slané je trochu jiný a je lepší mít o trochu větší objem prkna. Já měla o 2 litry a jeden palec větší prkno než normálně a bylo to super (konkrétně  epoxy Pukas Tasty Treat, 6.0 19,63, 2,55 31,9l pro model Axel Lorentz). 

Ráda bych vyzkoušela ještě jiné módy nastavení vlny jako pointbreak, kdy je vlna delší a asi i o něco větší. Napoprvé jsem zvolila lehčí verzi A-frame. I přes to, že se nejedná o úplně levnou zábavu (cena za hodinu se pohybuje mezi 69 a 89 euro, pozn. red.), ten zážitek za to stojí. Nevím, jestli si tu kvalitu udrželi, ale při mojí návštěvě měli celý proces skvěle zorganizovaný. Od registrace přes půjčení prkna a samotnou session až po restauraci s výhledem na vlnu.

Luxusní život surfaře. Nebo taky ne 

Surfing je dost nákladný sport. Ať už vybavením, tak hlavně výdaji za cestování. Jaká je podpora českých surfařů ze strany státu, různých sportovních organizací nebo značek, případně dalších donorů? 

Získat sponzory je náročné. Je to podobné jako shánět práci, spíš těžší. Ve všech sportech musí sportovci ukázat, že jsou zároveň i influencery. Přesvědčit první sponzory bylo těžké. Každý si je musí sehnat sám, není to o tom, že bys byla jen dobrá a najednou se kolem tebe slétli – možná to tak je v jiných sportech, ale v surfingu ne. Jedná se spíš o srdcaře, kteří věří, že něco dokážeme. Jsem ráda, že nám sponzoři věří, to nám dává prostředky a ještě větší sílu dokázat lepší výsledky. 

Jak si tedy zvládáte vy surfaři vydělat? Zdědili jste jmění? Máte OnlyFans? Investujete do kryptoměn? Jak to máš ty? Daří se ti skloubit surfování, lekce, webdesign, případně další projekty? 

Jasně, surfaři rozhodně nemají pré. Příspěvek od sponzora ti maximálně tak pokryje letenku nebo vykreje týden, co jsi na mistrovství a nemůžeš pracovat. Všichni máme nějaké zaměstnání, jsme často freelanceři. Je super, že se dá v dnešní době pracovat na dálku. Případně někteří surfaři surfing vyučují. Život surfaře je ráj, protože děláme, co nás baví, ale pracovat se musí všude a skills neojebeš. (směje se)

V roce 2019, když jsi pracovala pro portugalský korporát, jsi byla dokonce první z tamních zaměstnanců, kdo začal pracovat remote. Odjela jsi tehdy na Bali. Jaké výhody a úskalí jako digitální nomádka vnímáš?

Máš větší flexibilitu v tom, kdy a kde můžeš pracovat. Musíš ale být opravdu produktivní, být na sebe tvrdá. Jsi svým největším šéfem. Není to tak, že se rozhodneš, že nebudeš týden a víc pracovat. 

Dřív, když jsem byla v korporátu, jsem vnímala úskalí v tom, že mi ostatní zaměstnanci záviděli. Na tvém Instagramu lidi vidí kokos a palmu, ale už si neuvědomují, že normálně osm hodin sedíš u počítače. Oni takhle nejdou na kokos, ale třeba na kafe… a vlastně i ten kokos si můžou ve finále dát. Pojí se s tím hodně předsudků. Ty jsou samozřejmě někdy i pravdivé, existují lidi, kteří si produktivitu neudrží a sklouznou k tomu, že život je pláž. Nevím ale, jestli to takovým lidem dlouho vydrží.  

Máš nějaký surfařský vzor, inspiraci?

Nejvíc se mi líbí, jak jezdí Stephanie Gilmore. Samozřejmě sleduju i další lidi, z Portugalska třeba Teresu Bonvalot. Gabriel Medina jezdí skvěle a je to mega vzor, ale většinou sleduju spíš holky, protože s těmi se můžu líp srovnávat, aspirovat na to, jak jezdí. 

Zdroj: archiv Jany Kašové

Pokud se nemýlím, poprvé sis prkno osahala v Itálii. Přiblížila bys svou cestu k surfování? 

Vždycky jsem chtěla surfovat. V té době nebyl internet, v Česku se o surfování nevědělo vůbec nic. Omylem jsem odjela do Itálie, protože jsem myslela, že se tam surfuje. Nesurfuje… Na moři se vlny, na rozdíl od oceánu, moc nedělají. A oceán v Itálii fakt není. Asi až po dvou letech jsem tam našla místo, kde to výjimečně tak dvakrát do roka za velké bouře šlo, ale nic jsem se nenaučila. Tehdy se tam surfovalo velmi málo, dnes i někteří velmi dobří surfaři pocházejí z Itálie (např. Leonardo Fioravanti). Vážně jsem začala až později ve Francii.

Jak dlouho trvalo, než sis řekla, že se surfování začneš věnovat více i profesně? 

To ještě pořád trvá. Stále nesurfuju tolik, jak bych chtěla. Po narození dítěte se tomu ale věnuju víc než dřív. Je to krásný životní styl, sport, který mě hodně udržuje v kondici, fyzické i psychické. Zároveň tě přiměje cestovat, nenechá tě sedět na jednom místě, což je podle mě moc důležité – objevovat. Teď, když mám dítě, mám ještě větší motivaci se např. udržet ve formě.

Jak ti surfing změnil život?

Úplně. Surf ti život hodně komplikuje. Všichni od tebe očekávají, že doděláš školu, najdeš si práci, partnera… a ve chvíli, kdy nežiješ u oceánu, je to těžké. V Čechách se ti život smrskne na to, že makáš, abys mohla odjet. Nevadí mi to, ale rozhodně je to spíš komplikace. Člověk si samozřejmě může najít někoho, kdo to žije a sdílí s ním, to je krásné, ale zkus vysvětlit rodičům nebo kamarádkám, proč se díváš na předpověď vln po celém světě a přitom jsi v Praze. Nechápou to. Když potkávám mladé holky, které mi říkají, že by chtěly být jako já, žít stejně, vůbec netuší, jak moc velká komplikace to je. Na oceánu a slané vodě vzniká závislost. To všichni surfaři potvrdí. Necítíš to? Tak to nejsi surfař, sorry.

Když jsem začínala, surfovalo v Česku jen pár lidí, pokud se tomu dalo říkat surfování. Všichni si klepali na hlavu. První kempy jsme udělali v roce 2007 ve Francii pro šestnáct lidí a teď máme surfovou cestovku, se kterou ročně jezdí tisíce lidí do deseti destinací. Když si představím, že to bylo bez jakékoliv finanční podpory, tak to považuju za zázrak. A jsem za to vděčná. Kdybych si mohla vybrat a nebyla zodpovědná za chod firmy, tak nejradši jen učím surfování a sama surfuju.

Proč jste se rozhodli zrovna pro Francii jako první destinaci, kde budete kempy pořádat? 

Nevím, jestli si to všichni čtenáři dovedou představit, ale v té době nebyl internet, nebylo kde sehnat informace. Existovalo pár surfových knížek. Po zpackané zkušenosti s Itálií jsem už věděla, že se surfuje u oceánu, a ten byl ve Francii.

Jak náročné bylo na začátku, právě i v souvislosti s absencí internetu/sociálních sítí, sehnat první účastníky?

Když jsme s kempy začínali, měli lidé na vysoké škole k dispozici hodinu denně na internetu. Já v devatenácti chodila do městské knihovny na půlhodinu týdně, takže přes internet to nešlo. Lidi jsme sehnali přes známé, zkoušeli to hlavně ti, kteří chtěli být „in“ a potřebovali náměty k hovorům v hospodách a na barech. Hodně začali surfovat sprejeři, rappeři, modelky, herci, snowboardisti apod. Tehdy jsme dělali pro Nikitu, holčičí snowboardovou značku, tak jsme fungovali pod její záštitou. Pořádali jsme různé surfové party, měli rozhovory v médiích, roznášeli letáky a lepili stickerky v metru.

Hodně pomohlo, když jsem vyhrála první mistrovství v surfingu. Vůbec jsem tehdy neuměla jezdit – nebo možná tak jako lidé dnes u nás po čtyřech týdnech. Ale byla jsem v Česku první, a to bylo sexy. 

Byla jsi i teprve druhou českou držitelkou ISA licence. Jak náročné ji bylo získat? 

Je tomu tak. A brácha byl první Čech vůbec. První ženou byla jeho přítelkyně, aktuálně manželka, Lenka. V té době se muselo fakt umět surfovat. Dneska licenci dostane skoro každý, a to i ti, kteří si ji dělají online. Tehdy to byla obrovská prestiž.

S boomem kolem surfingu přibývá i Čechů, kteří se stávají licencovanými instruktory. Je to tedy i proto, že je dnes získání licence snazší, nebo jsou zároveň i kvalitními surfaři?

Kvalita určitě vzrůstá. A to i kvalita naší výuky. Když jsme začínali, trvalo mi tak rok, než jsem sjela první vlnu. Nebylo to tím, že bych byla úplná lama, ale nevěděla jsem, kdy jít do vody, jaké mít prkno, neznala jsem techniku, viděla jsem to jen na obrázcích… Teď mají lidé na kempu totální servis a někteří sjedou vlnu během prvních dvou hodin. Navíc toho teď můžeš hodně natrénovat i v Čechách. Dříve nebyly takové tréninkové možnosti a nemohla jsi odjet od oceánu s tím, že by ses později vrátila ve stejné formě. Teď můžou lidé trénovat a vzdělávat se v surfingu i doma, připravují se fyzicky i psychicky. 

Oceán nenačteš z knížek, ale jen, když u něho jsi. Čím jsem starší, tím mám radši špatné vlny, protože jsou mnohem větší výzvou.

Co bys doporučila lidem, kteří se chtějí pustit do surfování, nebo k němu čerstvě přičichli? Co může člověk dělat pro to, aby byl do oceánu připravenější?

Nejprve musí zjistit, jestli je bude surfování vůbec bavit. Tam nějaká větší příprava důležitá není. Když zjistí, že je to baví a chtějí se tomu věnovat, je hodně důležité být v dobré fyzické kondici. Nejdůležitější je mít zpevněný střed těla a stabilitu. Dále je velmi důležitá výdrž, rezistence organismu. 

V Čechách se dá trénovat na surfskatech a cvičit různé cviky, např. techniku take offu nebo pádlování. To už je specifičtější, ale jinak u začátečníka je fajn, když bude, řekněme, třikrát týdně plavat nebo běhat a posilovat střed těla. Lidé si často myslí, že je důležité posilovat hlavně ruce, ale ona i ta technika pádlování vychází ze šikmých břišních svalů, ne z ramen.

Pořádáte i přípravu na suchu. Plánujete nějaké další kurzy?

Vždycky v květnu pořádáme víkend v Hradci Králové, kde ukazujeme, jak se mohou lidé v Čechách připravit – pádlujeme na vodní hladině, ukazujeme základní cviky na surfskatu, techniku posilovacích cviků na surf. Připravili jsme i cvičební videa, která spousta lidí kupuje, za což jsem moc ráda. Dále třeba Pražskej serfovej klub dělá surfskatové tréninky nebo existují různé surfové jógy. U jógy akorát pozor – je dobrá na flexibilitu, ale samotná jako příprava na surf nestačí, je potřeba tomu dodat i dynamičnost a vytrvalost.

Vím, že je důležitá praxe, protože např. podmínky v oceánu nejsou vždy stejné. Může se ale člověk přece jen nějak znalostně do oceánu připravit?

Oceán nenačteš z knížek, ale jen, když u něho jsi. Každá pláž je jiná, žádná vlna není stejná. Hrají tam roli různé aspekty jako vlny, podloží, příliv, odliv, vítr… Ve finále je samotné surfování jednoduché, oceán je problém. Čím jsem starší, tím mám radši špatné vlny, protože jsou mnohem větší výzvou. Na pěkných vlnách jezdí každý, na složitých jen ti, kteří to umí.

Surfing je hodně o práci s hlavou, o tom se vyklidnit a také o respektu k oceánu. Měla bys ještě nějaké doporučení v této rovině?

Měla bych několik doporučení. Pokud jsi holka, choď do vody s klukama. Největší zabiják progresu u holek je, že jdou do vody s partičkou holek, sedí tam, kecají. Za mě je nejlepší jít do vody sám, případně s někým, kdo o tobě bude vědět, ale nebavit se s ním. Já se od chvíle, kdy vejdu do vody, až po okamžik, co z ní vyjdu, stoprocentně soustředím jen na oceán, pozoruji ho – protože oceán nejsou jen vlny, ale celý komplex. Nemůžeš tam řešit, kam půjdeš na večeři a kdo se s kým vyspal. Líbí se mi přísloví, že pro samé stromy nevidíš les – to je stejné – pro samé vlny nevidíš oceán. Neustále pozoruješ, kde jsi, jak se pohybují proudy, jak daleko jsi od břehu… Nechápu, jak tam někdo může sedět a kecat. Do vody jdu jen za surfem a za ničím jiným. Když odjedu vlnu, analyzuju si ji – co jsem udělala dobře nebo špatně, co bych mohla udělat líp.

Dále je pro mě důležité šetření energie. Dojedu vlnu a čekám, až přejde set a až potom pádluju zpátky, ne proti vlnám. A pro mě úplně nejlepší, ale hrozně riskantní – už mi několik lidí vynadalo – je to si vytypovat toho nejlepšího člověka ve vodě a jezdit za ním. Dřív jsem si říkala „tam nejdu, tam je nějaký borec“, ale teď jdu přesně tam, protože vím, že je na nejlepším místě.

Jakou máš na surfování nejradši destinaci?

Já jsem v první řadě ráda, když můžu někam jet. Ale z našich destinací mám nejradši Dominikánu, Lanzarote a Španělsko.

Dále mohou zájemci se Surf-Tripem vyrazit mimo jiné na Srí Lanku a letos poprvé i na Jávu. Přiblížila bys proces výběru destinací?

Pro nás je opravdu důležité brát lidi jen na místa, která známe. To je na té práci nejnákladnější – než někam s účastníky jedeme, snažíme se na daném místě strávit hodně času, abychom destinaci opravdu znali, a tudíž mimo jiné věděli, v kolik je nejlepší jít do vody apod. Dále se snažíme vždycky dostat do kontaktu s místními, buď je uplatit, aby nám dělali instruktory atd., protože na některých místech je velmi silný lokalismus – klienti si ani neuvědomují, co všechno podstupujeme pro to, aby si tam mohli zasurfovat. Třeba ve Španělsku je to neskutečné, tam lokální surfaři dávají děti do stejné školky jako já a hodinu potom jsou schopni mne vyhodit z vody jen proto, že jsem se po očku podívala na vlnu, kterou by někdo z nich možná chtěl jet. 

Třeba nejnovější destinaci, Jávu, jsme vybírali a připravovali tři roky.

Je mi jasné, že každá destinace, ve které pořádáte pobyty, je specifická, dá se ale říct, která je nejoblíbenější, o které pobyty je největší zájem?

To se říct nedá, každý hledá něco jiného. Snažíme se nabízet od každého něco. Obecně máme ale v poslední době zájem o kempy pro pokročilé, což je za mě super, dále pro rodiny s dětmi a Single Fin pobyty pro jednotlivce.

Na co si dát pozor při výběru surfové školy?

To je těžké říct, protože na internetu ti mohou naslibovat cokoliv. Google snese všechno. 🙂

Můžeš prozradit nějaké plány a cíle, které se Surf-Tripem máte? 

Chceme se soustředit na zlepšování služeb. Na Srí Lance budeme rekonstruovat ubytování. Jinak přemýšlíme nad pobytem typu „last holidays with my parents“, pro teenagery a jejich rodiče. Ale další věci neprozradím. 🙂

Jak vnímáš českou surfařskou komunitu? Jaké to je být její součástí?

Být její součástí vnímám jako velké štěstí, protože jsem v ní fakt dobrá, v jiné zemi bych jezdila tužku. Občas se totiž bojím větších vln. 🙂

Pro mě je hodně důležité se propojovat s dalšími surfaři, snažíme se o to. Když chceš mít jako surfař spokojený partnerský život, najdi si surfaře.

Surfing je takový projekt na celý život – co bys při něm ještě chtěla zažít? 

Chci surfovat, co nejvíc to půjde, abych, až budu fakt stará, měla před očima oceánskou hladinu s pravidelnými sety vln a ne ranní zácpu na magistrále

Foto: Tereza Olivová, Surf-Trip archiv

Srí Lanka, ostrov o velikosti České republiky a s dvakrát větším počtem obyvatel, země dlouhých písčitých pláží s vlnami lákajícími k surfování, země zeleně, čajových plantáží, pralesů, ale i místo s bohatou historií a kulturou. Pro Evropana, který dosud nenavštívil jihovýchodní Asii, jiný svět, který má své kouzlo a zároveň přináší různé nepochopitelné situace a věci, na které nejsme z Česka zvyklí. 

V lednu jsem se ocitla ve fázi, kdy jsem moc nevěděla, co se životem, potřebovala jsem změnit prostředí a částečně vystoupit z komfortní zóny, vyrazit někam sama a zároveň poznat nové lidi… zažehnout v sobě plamen, který pohasínal, nadechnout se. Jako redaktor a copywriter jsem chtěla přesunout aspoň na několik týdnů svou „home office“ někam do zahraničí. Přišlo mi, že na zadku v Praze sedím moc dlouho. Ještě v loňském roce by mě vůbec nenapadlo, že odcestuji zrovna na Srí Lanku – do země, která mi přišla nemyslitelně daleko, o které jsem v posledních měsících slyšela z velké části jen v souvislosti s krizí. Tu jako turista víceméně nepocítíte – projevila se např. zdražením, převážně benzínu, ale pořád vám bude všechno připadat na naše poměry levné (pozn. srílanská rupie je v přepočtu zhruba 0,07 Kč). 

Místní jsou za turisty rádi, občas by se přetrhli, aby vám vyhověli (nedivte se, kdybyste např. čekali delší dobu na jídlo, možná dotyčný vyrazil pro některou z potřebných surovin, aby naplnil vaše potřeby a žaludek). Někdy je to milé, jindy až otravné – třeba v momentech, kdy vám na každém kroku někdo nabízí odvoz tuktukem, zdejším typickým vozítkem. Podobný zájem o vás někdy projeví všudypřítomní toulaví psi. Ti mi ze začátku trhali srdce, protože je na jednu stranu chcete pohladit a nakrmit, ale na druhou se bojíte blech nebo vztekliny. Ale nemějte strach, jsou (aspoň na základě mé zkušenosti) krotcí a moc vám osobní prostor a pohodlí nenarušují – spíš jsou nedílnou součástí místního prostředí. 

Stinnou stránkou zdejších poměrů je všudypřítomný odpad. Přiznám se, že místy jsem to čekala i horší, ale to, že jsem na ulici nenarazila na odpadkový koš, mě stejně zarazilo. Holt se ještě úplně neposunuli od doby, kdy bylo jídlo zabalené v banánovém listu, který pak odhodili. Neustálé zametání a pálení odpadků je místním národním „sportem“. 

Za surfem a cvičením na druhý konec planety

Ale zpět k tomu, jak jsem vůbec skončila v letadle na Srí Lanku (zpáteční letenka se cenově pohybuje kolem 20 tis. Kč – já letěla s Etihad Airways z Vídně s přestupem v Abu Dhabi). Chtěla jsem vyrazit sama, ale zároveň jsem na místě potřebovala jistou „berličku“ ve formě bezpečného a příjemného zázemí a lidí, na které se budu moct obrátit. A taky jsem chtěla zlepšit své surfařské schopnosti. Už několik let na Instagramu sleduji Lucii Minářovou a když na mě v lednu u ní na profilu vyskočil příspěvek o tom, že se pomalu, ale jistě blíží Be Fit pobyt, který pořádá na Srí Lance ve spolupráci se Surf-Tripem, přemýšlela jsem nad tím tak den a už jsem posílala přihlášku. A určitě bych tohle rozhodnutí nevzala zpět. 

Chtěli jste někdy vyzkoušet surfování a zažít ten nepopsatelný pocit při sjetí první vlny? O přípravě na surf se dočtete více v dřívějším článku.  

Ke konci března jsem na tři týdny své materiálno sbalila do batohu a prázdného povlaku na polštář (miluju tenhle cestovatelský hack). K odcestování na Srí Lanku potřebujete pas s minimálně 6měsíční platností a vízum. Stačí zažádat online o ETA. Schvalují ho většinou do pár hodin, nejpozději do dvou pracovních dnů. Turistické je platné na 30 dnů (případně lze na imigračním prodloužit o další dva měsíce) a stojí 50 dolarů. Srílanské rupie neseženete v české směnárně, proto jsem si vezla s sebou eura, která jsem vyměnila na letišti v Colombu. Na letišti jsem koupila také místní SIM kartu, abych měla data, bez kterých se tady obvykle neobejdete. Mým původním plánem bylo využít aplikaci Airalo, ale když jsem viděla, jak levná SIM tady je, tak jsem elektronickou formu nezvolila. 

U Surf-Tripu nebývá problém si prodloužit ubytování nebo půjčit surfařské prkno, i když tam oficiálně jedete na některý zájezd na kratší dobu – jako třeba já na Be Fit. Zrovna u Srí Lanky, kde se pořádají pobyty od listopadu do dubna (ve zbylém půl roce je tu období dešťů), se málokdy stane, že by člověk přijel jen na týden. „Lidé jezdí i opakovaně. Do Evropy i na Srí Lanku. Nebál bych se říct, že každý druhý týden přijede někdo, kdo už se Surf-Tripem někde byl. Za to jsme moc rádi,“ říká Martin „Špáťa“ Špatenka s tím, že nejvíce lidí na Srí Lanku, konkrétně na jih do S. K. Town (vesnice, kde Surf-Trip pořádá své zájezdy, cca 2 km od města Matara), přijíždí v období Vánoc a Nového roku a v polovině února. Já tu Nový rok zažila vlastně taky – na Srí Lance ho slaví až 14. dubna.

Surf, eat, sleep, repeat 

Přátelský a vyklidněný Špáťa, který si cestu k Surf-Tripu našel tak před deseti lety, je jedním ze zdejších (licencovaných) instruktorů surfu a poslední dva roky má spolu se Simonou „Sísou“ Semenskou také na starost Sea You House, který se po čas pobytu stane vaším druhým domovem. Potkáte ho také ve Francii. Společně s dalším ISA instruktorem Adamem Žáčkem, vtipkujícím, inspirujícím a věčně hladovým Moravákem, věnují spoustu energie, zaujetí a maximálního nasazení každému z nás po celý čas lekce. 

„Na Srí Lance se mi učí dobře. Oceán je tu přívětivý a nemusíme řešit tidy (příliv a odliv). Pěna pro začátečníky je tu krásná, dlouhá, jednoduchá a bezpečná. V momentě, kdy je vlna hodná a člověk má jistý take-off, není nic, co by ho brzdilo se podívat dozadu na line-up. Když jsou vlny větší, radši nechávám lidi déle se rozjezdit na pěně, aby si byli jistější. Když jsou super podmínky a člověk je šikovný, může za 3–4 dny jezdit zelenou vlnu. Ale záleží i na pláži,“ přibližuje Špáťa místní surfařské podmínky.

Tady se surfováním žije a je fakt skvělé se učit právě od kluků, kteří na základě vašich schopností, síly, chuti a sebereflexe poznají, jak se můžete i drobnými změnami posunout o velký krok dál. Mají ideálně vybalancovaný poměr teorie a praxe a jednotlivé kroky v lekci na sebe přirozeně navazují. Dost pomáhá i videocoaching, při kterém můžete vidět, co na prkně opravdu děláte. Pomohou nejen technicky, ale i mentálně – možná si ani neuvědomují, jak moc své nadšení a pokoru k oceánu předávají dál. Jelikož mám porovnání i z jiného surf campu, o to víc jsem byla tady nadšená. Rozhodně se nejedná o formu turistické zábavy a rychle vydělané peníze. Každý surfařský student určitě ocení i malé skupiny, pro které jsou lekce vedené. Já měla lekce ve třech a později, když jsem trávila více času s holkami z Be Fit, nás bylo tak osm. 

Ve vlnách poznáte sami sebe

Hodně mě inspirovala také Káťa Lišková, jejímž úkolem je zaznamenávat střípky z vašich zdejších dní, ať už „krájíte vlny“ (nebo se v nich s elegancí začátečníka plácáte), cvičíte, výletujete nebo klábosíte s ostatními u bazénu či skvělé snídaně a večeře. Jak už jsem psala i v minulém článku, surf je komplexní a v různých ohledech náročný sport (a zároveň lifestyle), takže můžu přiznat, že jsem měla i tentokrát slabší chvilky, ve kterých mi Kačí pomohla uklidňujícími slovy a připomněla mi, že je naprosto v pořádku a žádoucí zvolnit, netlačit na sebe a když to zrovna nejde, dopřát si pauzu, po které to obvykle jezdí líp. Samozřejmě jí musím dát za pravdu a jsem ráda, že k tomu bylo stejně přistupováno i na lekcích. Surfování je hodně o práci s hlavou a vašem aktuálním rozpoložení, každá session je jiná a z vln odcházíte vybití i nabití zároveň. Ve výsledku si to (aspoň doufám, že i vy) zamilujete i přes krizovější momenty, kdy vás strhne vlna a nevíte, kdy se nadechnete, hodíte placáka o prkno při backwashi, omotá se vám leash kolem krku (jsem prostě šikula) nebo vás brutálně bolí uši (spoiler: při návratu do Prahy jsem vyfasovala antibiotika na zánět zvukovodu). 

„Surfování mi přineslo přirozenější způsob života. Poblíž oceánu se cítím nejvíc svobodná. Je mi u něj dobře. Když jsem ve vodě, zapomenu úplně na všechno a jen si užívám okamžik propojení s oceánem – často s ním i mluvím. Surf mě baví díky zážitku. Když člověk sjede vlnu, je to nepřirovnatelné k ničemu jinému, co jsem v životě zažila. Zadruhé mě baví, když to člověk může sdílet s ostatními, kteří pro to mají stejnou vášeň.“ Taky vás Kačky slova nenechají chladnými? 

Oceán a to, jak funguje, jsme mohli více poznat i díky Adamově přednášce. Dozvěděli jsme se, jak vznikají vlny (swell), na které druhy a části se rozlišují, jaký vliv na ně má vítr apod. Hodně mluvil také o chování a etiketě surfařů. Pravidla ve vlnách hodně vycházejí z respektu. Jde o to nekrást někomu vlnu, snažit se nepřekážet ostatním v jízdě (a hlavně nezahazovat prkno!), střídat si pořadí v chytání vln apod. „Nedropujte. Nejen, že někomu narušíte jízdu, ale může to být i nebezpečné. V zelených vlnách, s tvrdými prkny, se to často bez stehů neobejde. Když už někoho dropnete, jako první se snažte z vlny vypadnout a určitě se pak omluvte. Nespoléhejte na to, že si toho nikdo nevšiml.“ Zdůraznil důležitost komunikace. „Nejen, že si dáte vzájemně vědět, kdo jede a kterým směrem, ale jako automatické beru na line-upu i pozdravit. Zlepšuje to atmosféru a vztahy v surfařské komunitě.“

Pot na potu a endorfiny

Vedle surfových pobytů Surf-Trip nabízí i programy pro příznivce fitness a jógy. Be Fit pobyt, při kterém si dáte do těla s Luckou Minářovou, letos proběhl oficiálně, tak jak měl, poprvé, jelikož jeho premiéru překazil příchod covidové pandemie. „Jsem neuvěřitelně šťastná, že se Be Fit konečně udál,” říká Lucka. „Moc se mi líbí propojení cvičení a surfu, protože lidé, kteří cvičí, jsou často podobní jako já – chtějí podávat výkony, stihnout toho hodně – zatímco surfaři jsou v chillu, nikam nepospíchají. Chci lidem, kteří si sem přijedou (nejen) zacvičit, ukázat, že si můžou dovolit se hodit víc do pohody.”

S masáží (která je v ceně balíčku) a relaxem na pláži, u bazénu či v hamace na Sea You Housu to pohoda samozřejmě je. A po cvičení velice zasloužená. S holkami nás čekaly funkční tréninky s prvky crossfitu zaměřené na sílu, kondici i mobilitu. Cvičily jsme s vlastní vahou i náčiním. Postupně si zvyknete na to, že sotva začne rozcvička, už jste ze zdejšího parna a vlhka zpocení. Nedělejte si hlavu s tím, kdybyste najednou nepodávali takové výkony jako ve fitku v Česku. Na druhou stranu vzájemná motivace tady byla obří. Zájemci o jógu si můžou zacvičit se Sísou. 

„Užívám si tu komunitu, náš společný program, ale i to, že tady může být člověk někdy i sám, když chce. Jsou tu lidé, kteří mají podobné cíle. Miluju teplo, užívám si blízkost pláže a každovečerních západů slunce,” dodává Lucka a já můžu jen přikyvovat. 

Přečtěte si rozhovor s Luckou Minářovou zde.

Kokosy, ovoce a koření 

Cestování mám hodně spojené i s jídlem. Už při cestě z letiště jsem nemohla odtrhnout zrak od palem obsypaných kokosy, banánovníků a další všudypřítomné zeleně. Zatím jsem nikde nenarazila na lepší (a levnější) ovoce než tady. Srí Lanka nabízí nespočet druhů banánů, užíváte si chuť zdejšího avokáda, manga či passion fruit a k obědu si vystačíte třeba s kokosem (který si nechte po vypití vody rozseknout a vydlabat). Snídaně na Sea You Housu, které nám připravovali Bahnu a Mali, byly skvělou odměnou po sportovním výkonu. Večeře byly různé – někdy se třeba grilovalo, jindy jsme si obstarali jídlo venku. Jeden večer byl věnovaný společnému vaření curry. Z typického místního jídla doporučuji vyzkoušet kokosové palačinky nebo kottu (vzhledově mi trochu připomínalo Pad Thai, ale jde o nasekanou placku se zeleninou). Tohle jídlo seženete na každém rohu, cenově se pohybuje od 200 do 400 LRK, podle toho, jestli si dáte zeleninové, nebo i s masem (to jsem osobně neriskovala). Pokud neholdujete pálivým jídlům, doporučuji to při každé objednávce zmínit. 

tipy na podniky: 

• Mirissa – Shady Lane (vedle skvělého jídla tu prodávají i oblečení a doplňky)
• Dickwella – Verse Collective (kavárna spojená s coworkem), Dots Bay House (zdejší passion fruit limonáda je must have)
• Weligama – Ceylon Sliders, Nomad Café
• Galle – Isle of Gelato (jediná „normální“ a dobrá zmrzlina, na kterou jsem na Srí Lance narazila), Aqua (neapolská pizza)
• Unawatuna – Skinny Tom’s Deli, Koha Surf Lounge
• Ella – Cafe One Love

Co se vody z kohoutku týče, není pitná. Místní ji běžně bez problému pijí, takže jde spíš o problém s jinými bakteriemi ve střevech. Máte-li filtr, filtrujte, jinak kupujte balenou. Na Sea You Housu byla naštěstí volně k dispozici filtrovaná voda. 

Jedna negativní věc spojená s pouličními stánky, na kterou asi nikdy nezapomenu, je pach sušených ryb. To byla síla…

Jak jsem se (ne)stala digitálním nomádem

Jako pisálkovi na volné noze je mi blaze, když můžu pracovat odkudkoliv. Nebo taky ne. Jako asi všechno, má i remote office na druhém konci světa své pro a proti. Jak už jsem psala, rozhodnutí jet na Srí Lanku bych zpět nevzala a jsem vděčná, že jsem mohla aspoň na chvíli opustit pracovní zázemí v Praze, vytrhnout se ze stereotypu a vyzkoušet si žít jinde. Vyhovovalo mi, že jsem díky časovému posunu stihla ranní surfovačku předtím, než jsem usedla za počítač v době, co moji kolegové. Změna prostředí, teplo a slunce na jednu stranu nakoply mou produktivitu, přinesly mi nové nápady, jiný pohled na věc i úsměv na tváři, ale zároveň mi bylo při práci, zatímco ostatní z okolí jeli objevovat nová místa, šli na pláž či k bazénu, trochu smutno (klid, když ostatní zmizeli, byl fajn, ale následně poslouchat o tom, o co jsem přišla, nebylo úplně příjemné).

Wifi byla po většinu času bídná, když se na ni připojilo více lidí, nešla. Bez dat bych se neobešla. Pokud jste (v souvislosti s krizí) slyšeli o špatné situaci s elektřinou, nebyla to nakonec taková přítěž. „Teď už výpadky naštěstí nejsou tak hrozné, na půl hodiny, na hoďku. Loni jsme měli i 13hodinový výpadek,” zmínil při rozhovoru na tohle téma Špáťa. Chce to trpělivost, moc to nehrotit. Tohle nastavení jsem si na první týden dva dovezla i do Česka – dělala jsem jen to nezbytně nutné a říkala si, že když nejde o život, jde o… (navíc jsem byla na antibiotikách, tak jsem byla celkově dost mimo). Řekla bych, že mi to zpomalení, místy až vypnutí, pomohlo na nějakou dobu, ale později po návratu mě to doběhlo a onen plamínek začaly hasit všechny resty a další starosti. 

Necítím se být v pozici, kdy bych mohla (na základě vlastní zkušenosti) rozdávat nějaké další rady do života (potenciálních) digitálních nomádů. Poradím tak to, abyste si nezapomněli adaptér do zásuvky. 🙂 Kdybych na Srí Lance byla delší dobu, asi by se dalo bavit i o nižších životních nákladech. Obecných rad najdete na internetu a v chytrých knihách freelancerů dost, ale mnohdy je to hodně individuální a záleží na různých faktorech.

Kdo troubí, ten jede 

„Kam se díváš, tam jedeš,“ zní jedno z hlavních pravidel surfování. Jak je to ale s ježděním po Srí Lance? Pro pěší to není úplně přátelské prostředí. První den jsem myslela, že přijdu o život, když jsem chtěla přejít silnici. Ale po čase si začnete na místní (nejen) dopravní chaos a neustálé troubení zvykat. A jezdí se tu vlevo. Na kratší vzdálenosti je skvělá přeprava tuktuky. Platí se cca 100–200 LRK za kilometr (o cenách se třeba zrovna u tuktuků smlouvá, nenechte se napálit a snažte se to udržte spíše na té nižší cenové hladině). Jednoduše si některého stopnete na ulici, případně použijete appku PickMe a nebo se domluvíte s ubytováním. Nedoporučuji tuktukem jezdit déle než 1,5 hodiny, přece jen to není nejpohodlnější způsob přepravy (ale najdou se prý i tací, kteří jeli tuktukem z Colomba až na jih – pro představu, cesta tam z letiště trvá autem minimálně 2,5 hod.). Denně můžete také potkat (nebo aspoň slyšet) speciální tuktuk rozvážející pečivo, který je specifický tím, že hraje podobně jako auto Family Frost, akorát se z něj linou tóny Beethovenovy skladby Pro Elišku. 

Mnozí volí možnost domluvit se ve více lidech a pronajmout si auto s řidičem. To je určitě super, když se chystáte na delší cestu. Řidič vás vezme kam budete chtít, dělá vám zároveň i průvodce a vy se nemusíte starat o autobusy či vlaky. Co se cen týče, je to podobné jako s tuktukem, záleží na domluvě, aktuální ceně benzínu a tak nějak na tom, jak se řidiči chce a jak se s ním znáte. Určitě se o ceně bavte předem. Sama jsem si vyzkoušela, že bylo lepší využít kontakt na řidiče, který mě vezl z letiště. Siri bude určitě rád, když vám tady na něj nechám kontakt (+94 (77) 779 8962). Umí (v porovnání s mnohými Srílančany) dobře anglicky a kromě toho, že vás doveze z bodu A do bodu B (s případnými mezizastávkami), vám povykládá spoustu zajímavostí o Srí Lance a místních. Je fajn s ním jet třeba do Elly, jelikož bydlí kousek. 

Cesta autobusem je zážitek, a to jsem ani nestihla jet tím zábavnějším, který vypadá jak z poutě (kýčovitá výzdoba a hlasitá hudba included, některé mají i disco kouli). Pokud ulovíte místo k sezení, nedivte se, když vám na klíně přistane nákup nebo dokonce dítě. Nastupování a vystupování je taky někdy trochu adrenalin, občas autobus spíš jen přibržďuje. Jízdu vlakem, kterou chtějí mnozí turisté vyzkoušet, jsem nakonec neabsolvovala. Tak třeba někdy příště…

Objevování jihu i cesta do vnitrozemí 

Samozřejmě jsem celé tři týdny nestrávila surfováním, prací a povalováním. V rámci programu jsme navštívili např. čajovou továrnu Nandana (které kouzlo dodává boží postarší pán, který zde provádí), pláž v Mirisse, kde se můžete projít na Coconut Tree Hill (jeden z Insta spotů Srí Lanky, takže je tu občas trochu plno). Pokud byste sháněli oblečení, doporučuji se zde mrknout do obchodu Slow Days (další pobočky najdete v Elle a Ahangamě). Určitě nevynechejte Blue Beach, pláž s ostrůvkem a krásně modrou vodou. U Dicwelly dále najdete Blow Hole, takový přírodní vodotrysk, ale ten mě osobně moc neuchvátil a po chvilce jsem se u něj začala nudit. Nechyběla návštěva chrámu (těch je na Srí Lance hodně – nezapomeňte se proto vybavit i oblečením, které vám zakryje ramena a kolena). 

Se Srí Lankou si můžete spojit i slony. Na ty jsme se jeli podívat do národního parku Udawalawe. Jako větší skupina jsme měli výhodnější vstup, takže k sobě někoho přibrat se určitě vyplatí. Jezdíte tam jeepem cca 2–3 hodiny, pozorujete a fotíte si sloníky plus další zástupce zdejší fauny, jako krokodýly (i když ti obvykle nejsou ve vodě moc vidět), pávy a další ptactvo. Kousek tuktukem od ubytování se nachází Dondra, místo s majákem a nejjižnější bod Srí Lanky. V nabídce výletů, které vám může crew (jmenovitě hlavně Robin Gracl) zprostředkovat, je toho víc, např. šnorchlování se želvami nebo návštěva hadí farmy. 

Dále doporučuji návštěvu Galle, bývalého nizozemského provinčního města s hradbami a majákem. Je to ideální místo na nákup suvenýrů a pohledů (jejichž vzhled a nabídka je jinde tristní). Najdete tu řadu butiků (doporučuji např. KK Boutique), super zmrzlinárnu nebo pizzerii. Pokud zde chcete strávit delší dobu než (půl)den, tak popojeďte na pláž Unawatuna, kde se dá surfovat nebo posedět v kavárně. 

Ke konci svého pobytu jsem vyrazila na otočku do vnitrozemí. Měla jsem štěstí, že jedna z „befiťaček“ odlétala také později, takže se ke mně přidala. Sama bych pravděpodobně nejela. Nechaly jsme si objednat řidiče do Elly, městečka ležícího v údolí, které je obklopené vysokými horami. Tady se nacházejí ta nejznámější místa (aspoň na Instagramu hah), jako Nine Arches Bridge – most s devíti oblouky, který se klene přes zelené údolí. Přístup k mostu je zdarma. Je přes sto let starý a stále slouží na jedné z nejfrekventovanějších železničních tras. Vlak jsem tu projíždět bohužel neviděla, za to jsem byla nadšená z malého množství turistů. 

Od mostu vede trasa na Little Adam’s Peak. Většinu času jdete po asfaltce a výstup není náročný – absolvujete několik desítek schodů, které, jak jsem viděla, někteří zvládají v balerínách a sukni. Čekala jsem větší dobrodrůžo. Little Adam’s Peak má více vrcholů, většina lidí zůstavá na tom prvním, takže pokud chcete mít výhledy pro sebe, pokračujte dál. Naproti se nachází Ella Rock.

Cestou do Elly nám řidič zastavil u vodopádů Diyaluma. Jedná se o druhý nejvyšší vodopád na Srí Lance, ale nenajdete tu jen jeden velký vodopád, ale i další čtyři menší. Dá se tu i koupat (ti odvážnější z vodopádů do jezírek i skákají). Zdejší průvodci jsou až moc akční, pokud chcete zažít photoshoot a mít fotky z všemožných úhlů, jednoho si najměte. Další, už o dost kratší, zastávkou byly Ravana Falls. 

Na druhý den jsem domluvila odvoz se Sirim (který cenově vyšel o dost lépe), který nás cestou zpátky na jih nejprve zavezl k Lipton’s Seat. Na čajové plantáže, které v 19. století koupil a založil Thomas Lipton (jenž se zasloužil o popularizaci čaje tím, že vynalezl čajové sáčky), doporučuji vyrazit brzo ráno (někdo tam dokonce jezdí na východ slunce, ale až tak jsme to nehrotily). Čekají tu na vás hezké výhledy a čaj všude kolem, ale popravdě mi tu něco chybělo. Možná bych o něco méně času strávila v tuktuku a kdybych předtím nenavštívila čajovou továrnu, chybělo by mi ještě víc nějaké povídání o čaji, jeho ochutnávka apod. Aspoň že něco popovídal Siri (převážně to, jací jsou zdejší lidé – kteří tu tvoří samostatné městečko s vlastní školou, chrámem apod. – chudáci, protože za den sběru čajových lístků dostávají cca tisíc rupií, tedy cca 70 Kč). Jedna praktická – sem si sbalte mikinu.

Srí Lanka samozřejmě disponuje mnoha dalšími místy, která stojí za návštěvu, ať už jde o přírodní krásy, chrámy nebo pláže. Mnozí, turisté i místňáci, chodí na východ slunce na Adam’s Peak. Osobně jsem tento zážitek na programu neměla, ale slyšela jsem rozdílné recenze, takže vám můžu poradit jediné – vyzkoušejte a posuďte sami. 

Vidíme se ve vodě

Na Srí Lance jsem se mohla po dlouhé době nadechnout, dovolila jsem si vypnout (bez výčitek). Jsem vděčná za to, že jsem mohla strávit svůj čas tady v sestavě báječných lidí, z nichž některé určitě velmi ráda potkám v Praze nebo třeba při další surfovačce. 

V nejbližší době se můžete se Surf-Tripem vydat třeba do Francie. Do Hossegoru nebo Leonu. „Do Leonu bych pozvala všechny, kteří si chtějí surf užít v malém počtu lidí, v rodinné atmosféře. Tam si během pár dní vytvoříš přátele, strávíš s nimi intenzivní týden nebo dva. Ať tam jede kdokoliv, třeba sám, hned se dá s ostatními dohromady. V Hosáči jsou jednoznačně nejhezčí západy slunce, s vínem, pohodou a městem na dosah, takže je to tam takové živější,“ láká Kačka. „Francie je super, je tam třeba super jídlo. Tamní oceán je mnohem živější a složitější než na Srí Lance. Říká se, že kdo se naučí jezdit ve Francii, zajezdí si všude,“ dodává Špáťa. 

Jsem ráda, že jste článek dočetli až sem. Doufám, že vám má slova budou přínosem a že jsem některé z vás popostrčila k učinění dalšího kroku k tomu vyzkoušet nové věci, poznat nová místa a lidi. Těším se na vás ve vlnách – protože jsem tam určitě nebyla naposled.  

Článek vznikl ve spolupráci se Surf-Trip.

Foto: Kateřina Lišková, Tereza Bartošková

Portugalsko

Portugalsko vás svou autentickou atmosférou zkrátka uchvátí. Výjimečná surfařská kultura, malebné vesničky lemující pobřeží, skvělé jídlo a vlny na světové úrovni. To vše jsou důvody, proč je Portugalsko cílovou destinací pro mnoho zkušených surfařů. Díky mírným vlnám a mnoha surfařským školám a kurzům je to navíc i jedno z nejlepších míst, kam se jezdí učit úplní začátečníci.

• Peniche
• Ericeira
• Algarve
• Porto

Španělsko

Domovem jedněch z nejlepších vln na světě je i sluncem políbené španělské pobřeží. Ta nejlepší místa se nacházejí na severním pobřeží. Baskicko. Kantábrie, Asturie a Galicie jsou poseté surfařskými plážemi. A v době, kdy se kontinentální Evropa ochladí, jsou skvělým surfařským útočištěm celoročně teplé Kanárské ostrovy. Na své si zde přijdou milovníci drsných útesů, ale i příznivci měkkých vln, kde se mohou učit nebo zlepšovat svou techniku.

• San Sebastian
• Zarautz
• Sopelana
• Mundaka
• Somo
• Rodiles
• Fuerteventura

Francie

Historie, kultura, víno, sýry. To vše si můžete užívat, zatímco budete koketovat s francouzskými vlnami, které zažily počátky surfování v Evropě. Surfování se na konci 50. let poprvé objevilo v přímořském letovisku Biarritz, odkud se rychle rozšířilo po celé zemi a pak i po celém kontinentu. Celé atlantické pobřeží je poseto surfařskými destinacemi. Od Normandie a Bretaně na severu až po jih poblíž hranic se Španělskem. Místo, které ale surfaře láká nejvíce je jihozápadní Francie. Nachází se zde již zmíněný Biarritz, dále také Gironde, Landes a další místa, která jsou neustále vystavena vlnám z Biskajského zálivu. I milovníci nočního života se zde nebudou nudit díky četným surfařským festivalům a soutěžím.

• Hossegor
• Seignosse
• Biarritz
• Gironde
• Landes

Zdroj: Pexels

Patříte také k lidem, kteří s obdivem a možná lehkou závistí sledovali filmy, ve kterých protagonisté sjížděli vlny, užívali si sluníčka a vypadali prostě cool? Později jste možná s podobnými pocity pozorovali surfaře na dovolené. Ale doteď jste sami na prkno nestoupli. Říkáte si, že nastal čas to změnit?

Možností, jak se k surfingu dostat, je v dnešní době čím dál více. I v Česku jako vnitrozemském státě je tento sport a zároveň životní styl rok od roku populárnější. Existuje řada společností, které vám surfovací pobyt zprostředkují, a my bychom vám na základě vlastní zkušenosti rádi doporučili a přiblížili Surf Camp, s jehož crew můžete strávit nezapomenutelný čas v Portugalsku, na Bali či v Panamě, ale také v Česku. Vedle intenzivního kurzu surfování, při kterém okusíte sílu (i chuť) oceánu, potrénujete svaly, o kterých jste možná ani nevěděli, že je máte, a zjistíte, jak velkou máte trpělivost, na vás čekají výlety po okolí, grilovačka, večerní párty a další aktivity s bandou nových přátel. Kdyby vám jedno prkno nestačilo, můžete si kdykoliv zapůjčit i skate.

Předtím, než utečete na web Surf Campu a začnete zvídavě studovat bližší informace o jednotlivých pobytech, si přečtěte, co nám k tématu řekli vybraní členové jeho týmu, konkrétně David Petr alias Dejv, Tomáš Emr, kterému nikdo neřekne jinak než Tomíno, a Kamila Mlčochová.

Čím to podle nich je, že je surfování i u Čechů tak populární? „Asi se nám omrzelo válet se na plážích Jadranu a klopit Karlovačko,“ říká Dejv, který je součástí Surf Campu už tak osm let. „Aktivní, třeba surfová, dovolená vyjde prakticky na stejné peníze a těch zážitků je pak mnohonásobně více. A je to cool.“ Tomíno, který si aktuálně „kroutí“ druhou campovou sezónu a v Portugalsku je pět měsíců v kuse, přikyvuje, že za popularitou tohoto sportu může být touha po tom být cool. „Ale především si myslím, že jde o objevování možností a také to, že surfing patří k čím dál více oblíbenému nomádskému stylu života. Pro mě osobně surfování znamená svobodu.“

Než se vydáte vstříc vlnám, možná přemýšlíte nad tím, co byste jako surfaři neměli postrádat – kromě prkna a podle okolností neoprenu a lycry. „Chce to hlavně pokoru, trpělivost a v neposlední řadě radost i v případě, že ti to zrovna nejde nebo nejsou skvělé podmínky,“ říká Dejv. „Za mě je to především respekt… Zaprvé respekt k oceánu, protože to je jeden z nejsilnějších živlů, které jsem kdy poznal. Dále respekt k ostatním lidem ve vodě a taky sám k sobě,“ doplňuje Tomíno. Pokud jste začátečníci, určitě nechoďte do vody sami. Zaplaťte si nejdříve instruktora a vždy, když nebudete vědět, co a jak, jestli na daném místě můžete a zvládnete surfovat, poraďte se s někým zkušenějším. „A najděte si parťáka, kámoše (třeba právě na Surf Campu), se kterým pak můžete jezdit dál, hecovat se a pomáhat si,“ dodává Dejv.

Kamila se k Surf Campu, kde působí jako instruktorka, přidala tuto sezónu. Surfování si zamilovala v Portugalsku, kam přijela před třemi lety a nyní zde i dlouhodobě žije, a tudíž může trávit čas ve vlnách pomalu každý den. Ztotožňuje se s tím, že surfování není pouhým sportem, ale i životním stylem a hodně pro ni znamená. „Člověk z ČR tomu musí dost obětovat.“ Podobnou zkušenost má Dejv, který během Erasmu navštívil mimo jiné právě i Portugalsko, kde si poprvé půjčil surf. „Ale surfování jsem si zamiloval už tak ve 12 letech, když jsem ležel doma s angínou a koukali jsme s mamkou na Pobřežní hlídku. Od té doby jsem přesně věděl, že to chci jednou dělat.“

Pro první zkušenost doporučujeme Surf Camp v Portugalsku – Peniche je nejlepší evropskou surfovou destinací, vlny jsou zde ideální i pro začátečníky, pláž spolu s restauracemi a bary budete mít kousek od vily… Později si sem můžete zaletět třeba i na kratší dobu sami a jen si půjčit vybavení. „Opakovaně k nám jezdí celkem dost lidí. Prakticky na každém turnusu máme nějaké známé tváře,“ říká Dejv. Nadšení „campíci“ nejezdí ale jen za vlnami. „Nejde nám pouze o zážitek ze surfingu,“ přisvědčuje Tomíno. „Snažíme se vytvořit mezi našimi klienty vazby, které budou pokračovat i po skončení kempů. Je to náročný úkol, ale věřím, že se nám to daří.“

Surfaři jsou přátelští a pohodoví lidé, ale někdy bývá těžké mezi jejich komunitu zapadnout. Jak být jako Čech za dobře s místními temperamentní Portugalci? „Trvá to, ale s velkým respektem a pomalými krůčky to jde. Tady se vytrvalost a trpělivost opravdu cení,“ říká Kamča. „Spolupracujte s nimi. Pokud si tam člověk pojede čistě svůj byznys, a nedejbože se mu bude dařit a lokálové z toho nic nebudou mít, bude zle,“ radí Dejv. „A neberte vážně horkokrevnost některých národů. I když máte s někým potyčku, neznamená to, že večer už spolu nebudete pít páté pivo na baru.“

Pokud byste radši navštívili exotickou destinaci a unikli české zimě, zavítejte v období leden–březen na Bali. „Tím, že je to pro většinu osazenstva jejich poprvé (mimo Evropu, v Asii, na Bali), tak hodně cestujeme a poznáváme celý ostrov (památky, jídlo, vodopády, pralesy…). Vlny jsou tam většinou rychlejší než v Portugalsku, takže si na své přijdou hlavně pokročilí. Nicméně je tu i spousta vyloženě začátečnických vln, nikdo se nemusí bát,“ přibližuje Dejv. „A v Panamě, tam se člověk musí obrnět většími vzdálenostmi při cestování. Do Santa Cataliny, kde jsme zakotveni, trvá cesta z letiště klidně celý den. Ale odměnou je nádherné místo v palmovém háji, s dokonalými vlnami všude kolem. Bydlí se přímo na pláži, takže vlny kontrolujeme vyloženě z postele. A k tomu dokonalá místní kuchyně. Je to tam vhodné jak pro začátečníky, tak i pro profíky. Výlety do okolních měst jsou na dlouho, ale jezdí se potápět a šnorchlovat se žraloky, velrybami, želvami, krokodýly.. rozhodně to stojí za to!“ No, nezní to snově? Už si říkáte, že začnete šetřit na letenky?

Říká se, že největším nebezpečím pro surfaře nejsou vlny nebo třeba zmínění žraví mořští živočichové, ale lidé. Co je ve vodě, mezi surfaři, nepřípustné? „I když se to na první pohled nezdá, tak těch pravidel je ve vodě poměrné hodně,“ říká Tomíno. „Téměř všechny však vycházejí z toho respektu, o kterém jsem již mluvil. Jde o to nekrást někomu vlnu, snažit se nepřekážet ostatním v jízdě, střídat si pořadí v chytání vln apod.“ Dejv radí, že je lepší nechodit do vody ve velkých skupinách, aby nebyl daný spot přeplněný. „A když někam dopádluju, nechám všechny, co už na lineupu jsou, odjet si svou vlnu a pak se zařadím do fronty. Samozřejmě v ideálním případě, pokud nějaká fronta je. Taky by se mi přece nelíbilo, kdybych si šel po práci večer v klidu zasurfit a navalila se tam banda deseti turistů a nenechali mě nic sjet.“

Jak říká Dejv, člověk je nejnebezpečnější sám sobě. S tím občas souvisí i různé nepříjemné situace a zranění. „Mám kamaráda, jmenuje se Martin, a vždycky když jdeme spolu surfovat, tak nám asi trošičku chybí právě ta pokora. A tak se párkrát stalo, že jsme vlezli do vln, kde jsme opravdu neměli co dělat, a dvě hodiny jsme jen vymýšleli, jak se dostat ven, aby nás to nerozsekalo o ostré útesy. Naštěstí to vždycky zatím dobře dopadlo, jen nějaké ty menší šrámy po těle a na duši… a spousta historek do hospody.“ A kdy se nejvíce bál Tomíno? „Vloni v říjnu, kdy mě přejel chlap na paddle boardu…“ Kamilu zase praštilo prkno do hlavy a praskl jí bubínek. Ale ty hezké zážitky u nich mnohonásobně převažují. Ať už se jedná o blbnutí ve vlnách s přáteli, surfovačky při východu či západu slunce, povedený trik…

Velkým tématem v posledních letech je ochrana oceánů, s čímž je spojována i surfařská komunita. „Je to složité. Surfaři se rádi nechávají vidět, jak čistí pláže a protestují proti znečišťování oceánů a lovu ryb, kytovců atd. A pak drtivá většina z nich (nás) jezdí na absolutně neekologickém prkně, v neekologickém neoprenu a za surfováním létá letadlem,“ odpovídá Dejv. „Na druhou stranu, surfy samozřejmě nejsou největší příčinou znečištění oceánů a je potřeba na tuto problematiku alespoň poukazovat, rozvíjet o ni diskuzi, tlačit na autority, aby se to jednou třeba i otočilo a míra znečištění se začala zlepšovat.“ Tomíno souhlasí, že výroba surfů je velký ekologický problém, který se zřejmě nepodaří v nejbližší době vyřešit. Ale všichni tak nějak víme, že jsou i horší věci a prkna surfařům vydrží dlouhé roky (pokud je např. nezničí zaměstnanci aerolinek nebo je někdo neukradne). „Já osobně se snažím fungovat rozumně – nejsem extrémista, pokud jde o ekologii, ale zároveň se snažím zbytečně nezatěžovat prostředí. Celkově si myslím, že když odhlédneme od surfů, tak se surfová komunita opravdu snaží odpadu (především jednorázovým plastům) zabránit.“

Ne každý má možnost si za surfovačkou (častěji) zaletět, ale nezoufejte, jsou způsoby, jak si užít surfové aktivity i v Česku, a aspoň tak zjistit, jestli vás tento sport baví. A potrénujete na oceán. Surf Camp nabízí také letní prodloužené víkendy na jezeře Matylda u Mostu, kde si zajezdíte na umělé vlně za lodí. „Jezdíš na vlně, která se nemění, stále drží, a ty máš tak čas si vše v klidu rozmyslet. To na oceánu moc nejde, tam je vše rychlé,“ vyzdvihuje Dejv. Nechybí opět videocoaching, přednášky, táborák, pohoda a party. „Jedná se pro nás o skvělou možnost, jak poznat nové lidi v ČR nebo se setkat s lidmi, kteří s námi byli v Portugalsku. Určitě si chceme kemp na Matyldě udržet,“ doplňuje Tomíno.

Udržovat v kondici se můžete také na umělé vlně v Brandýse nad Labem či v Roudnici. Dejv dále radí vzít prkno, najít si klidnou hladinu (rybník, jezero), jít pádlovat a dřít a dřít. Přímo na pádlovací trénink můžete zavítat i v rámci aktivit Pražskýho serfovýho klubu, kterého jsou mnozí členové crew součástí. Buď můžete sem tam docházet na surfové tréninky s tím, že si každý zaplatíte, nebo uhradíte členský poplatek a můžete se zúčastnit všech možných akcí od tréninků přes přednášky a promítání po závody či plesy. „Těch aktivit je opravdu hodně, takže pokud máte zájem o navazování vztahů v rámci surfové komunity, tak toto je jedna z nejsnazších cest,“ doporučuje Tomíno a na závěr dodává, že surfing je skvělou zábavou pro všechny, „takže see you in the water.“

Doufáme, že jste se nadchli a hlásíme, že ještě můžete stihnout surfovačku i v Portugalsku. V říjnu mají volná místa.

Zdroj: Surf Camp, Pexels