Působíte ve zprávách televize Seznam, od čtrnácti let jste dělal rozhovory s hokejisty pražské Sparty. Jaký je váš vztah ke sportu? Dělal jste nebo děláte nějaký?

Sport samozřejmě k mému životu patří, ať už v rámci práce při tvorbě Tvrdé hry, jako zábava s přáteli nebo způsob vyčištění hlavy. Dlouho jsem hrával aktivně tenis, teď už se moje fyzické aktivity omezily hlavně na posilovnu. Snažím se chodit čtyřikrát-pětkrát týdně, většinou brzo ráno. Člověk se samozřejmě musí donutit vstát, má to ale super důsledek. Mám pak dlouhý den, vyplavené endorfiny, vyčištěnou hlavu a příjemnou fyzickou únavu. Je to o zvyku a takhle mi to absolutně vyhovuje.

Zaujal mě váš příběh. Říkáte, že ještě před několika měsíci jste měl takovou trému, že jste byl nervózní z mluvení před lidmi. Díky čemu se to ve vás zlomilo?

Asi kvůli tomu, že se to muselo zlomit (smích). Můj kamarád, mentální kouč Honza Mühlfeit otestoval moje silné stránky a řekl mi, že jsem typický “finisher”, a fakt to sedí. Když si něco usmyslím a zavážu se, že to dokážu, tak dělám prostě všechno proto, aby se mi to povedlo. Ta tréma nebyla tak velká, že bych nedokázal mluvit před lidmi, to zas ne. Vždycky jsem byl rád středem pozornosti, ale poprvé před kamerou to člověka samozřejmě znervózní. Je to opravdu jen o zvyku a pořádném trénování. A zatímco na začátku jsem z toho červeného světla pod kamerou měl trochu nervy a nejistotu, teď se těším pokaždé, když se má rozsvítit.

Umíte si představit, že byste svou nervozitu nepřekonal a dělal jinou profesi než teď?

Určitě ne. Šlo opravdu jen o to zvyknout si v nové roli. A teď, po nějakém roce a půl působení v televizi je to něco, co jsem si totálně zamiloval a snažím se hledat další a nové příležitosti, jak se zaprvé zdokonalit, a zadruhé jak předat dál to, co jsem se naučil.

Myslíte si, že stejný problém jako jste měl vy, postihuje hodně lidí? Je to něco, s čím by měl člověk pracovat?

Absolutně. Většina lidí bude muset dříve či později vystoupit před určitou skupinou posluchačů, ať už to bude ve škole, v práci nebo třeba na svatbě při přípitku. A většině z nich se při takové situaci rozklepou kolena. Komunikační a prezentační dovednosti se na většině škol nijak nevyučují a já osobně to vidím jako velký problém. Téměř denně se setkám s někým, kdo nedokáže smysluplně vyjádřit svoji myšlenku. Přitom naučit se mluvit před lidmi, zabavit je, nebo dokonce okouzlit, není nic složitého. Řekl bych, že existuje přesně deset kroků, které, pokud se jimi lidé budou řídit, zlepší už jejich příští veřejné vystoupení o tisíc procent. A přesně to se mi osvědčilo u mladého kluka jménem Kryštof, který mě požádal o pomoc na Instagramu. Dneska už moderuje menší akce a jde mu to skvěle! Takže i když jste totální trémista, může se z vás stát skvělý řečník.

Mimo moderování zpráv se věnujete i moderování různých akcí. Je pro vás příprava před kamerami odlišná před přípravou před publikem?

Proces přípravy denního zpravodajství a moderování celodenní akce je samozřejmě úplně jiný. U zpráv je všechno mnohem rychlejší. U obou záležitostí ale platí, že moderátor musí mít přehled. Kdyby se totiž cokoliv pokazilo, dojde na improvizaci a těžko můžete improvizovat, když o dané problematice nemáte ani ponětí…

Dodržujete některé zásady, které používáte při každém vystupování?

Co se týče vystupování před publikem, je ta největší zásada hovořit k němu. Ne jen drmolit naučený text s pohledem upřeným do dáli, ale aktivně s publikem komunikovat. “Vidím, že tady pán v první řadě už se těší na to, co bude následovat…” Díky tomu se obecenstvo bude cítit “blíž” k moderátorovi a zůstane ve střehu, bude dávat pozor. Další mou zásadou jsou příběhy, protože není nic nudnějšího, než když moderátor uvede akci tím, že všem sdělí název akce a patnácti sponzorů a partnerů. Začínat každé vystoupení se snažím příběhem, který publikum dokonale uvede do toho, co bude následovat. Pokud se vám pak na závěr celé akce podaří vrátit se k úvodnímu příběhu a uzavřít ho trefnou pointou, máte zaručené, že na vás publikum jistě jen tak nezapomene.

Sledujete rozhovory svých kolegů a inspirujete se jimi?

Ze začátku jsem to tak určitě dělal, sledoval různé moderátory a všímal si drobností. Postupem času si ale člověk vybuduje nějakou vlastní přirozenou polohu, ve které se cítí dobře, a je jednoduše sám sebou, takže by bylo zbytečné se v tomhle smyslu do někoho stylizovat.

A co vaše vlastní? Díváte se na sebe zpětně? Jaký je to pocit?

Já jsem obecně hrozně sebekritický, takže když už se někdy podívám, třeba s rodinou, najdu na sobě tisíc chyb, které divák nejspíš nerozezná, ale já je vidím. Takže jednou za čas se mrknu, ale určitě nepospíchám domů k televizi, když vím, že poběží třeba můj víkendový rozhovor (smích).

Zaujal vás rozhovor s Oliverem? Neváhejte a podívejte se na zprávy, které moderuje!

Zdroj: Archiv Olivera