Nedávno jste vystupoval v budově Právnické fakulty v rámci cyklu MODERNA, a to za doprovodu STRO.MY Ensemble. Váš um a některé projevy emocí jsem mohla osobně zaznamenat, ale mohl byste ještě sám popsat, co se ve vás odehrávalo? A jak vnímáte koncert zpětně?

Bylo to moc krásné. Tři roky jsem psal hudbu na desku SPOKEN, další dva trvalo přenést vše na pódium. Tak jsem si to nějak představoval a díky Karolíně Wernerové a Pierrovi Urbanovi to vyšlo. Byl to večer oslavující krásu života a byl plný emocí. I pro mě. Měl jsem na pódiu pár chvilek, kdy jsem ani nemohl dojetím mluvit. Prostě jsem žil svůj sen na pódiu. Je to neuvěřitelná síla vidět hrát živě muzikanty hudbu, co jsem napsal, a hrát s nimi. Už se těším na další.

Jak spolupráce na tomto projektu vznikla?

Hledal jsem orchestr, který by mohl SPOKEN zahrát, a díky shodě náhod jsem potkal Jirku Trtíka a jeho ansámbl STRO.MY. Hned jsme si padli do oka a začali připravovat živou verzi. Musely se upravit všechny partitury a přizpůsobit danému tělesu. A pak vše nacítit a sehrát se. Trvalo to dlouho, ale stálo to za to. 

Měl jste tak možnost své druhé sólové album SPOKEN, které vzniklo před dvěma lety, představit českému publiku. Jedná se o takový váš hudební deník. Mohl byste ho ještě blíže představit? Měl jste potřebu vedle soundtracků vytvořit něco čistě vlastního?

Přesně tak. Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem, díky úspěchům, dělal jen samé zakázky. Hudbu pro někoho. Většinou filmy u nás i v Americe, seriály, reklamy, trailery na filmy atd. A neměl jsem čas na vlastní hudební sebevyjádření a experimentování, práci bez limitu a hranic. Cítil jsem z toho uvnitř sebe velký emoční tlak. A tak jsem si jednoho dne řekl dost. Odmítl jsem všechny zakázky a začal jsem hudbou popisovat své pocity a věci kolem sebe. Atmosféru a krásu života, lidí a také velké osamění, které k pracovnímu cestování po světě patří. A tak vznikla deska SPOKEN.

Ve vaší hudbě nehrají roli slova, jen precizně vystavěný zvuk. A také emoce. Dokázal byste přiblížit hudební storytelling, proces tvorby zmíněných soundtracků? Je to náročnější, když musíte brát v potaz různé faktory, jako délka scény a další dodatečné ruchy, a naopak neřešíte třeba text písně? 

Soundtrack je vlastně vytváření hudebního storytellingu k filmové scéně. Moc mě to baví. Vstoupím do role a jedu. Většinou popisuju hudbou jednotlivé charaktery ve scéně a ne samotné dění. Často je to i v kontrapunktu. Vyhledávám vždy nějaké nové přístupy, uchopení a instrumentaci. Je to můj svět, který je mi od malička blízký. Žít svůj dokonalý imaginární život ve své hlavě. Někdy pracuju i s texty a vokály, ale instrumentální vyjadřování je mi bližší.

Vedle Prahy dlouhodoběji pobýváte v LA, kde se usadil váš bratr Maxim, který se za oceánem dokázal prosadit jako malíř. Uspět v Americe je, pokud vím, náročnější – jak se tamní hudební scéna z vaší praxe liší od české? Má tam umělec bez kontaktů nebo zázemí vůbec šanci? 

Na rovinu – nemá. Bez kontaktů a zázemí se dá přežít pár měsíců. Na najití práce potřebujete minimálně rok. A to musíte mít štěstí a obrovský talent. Konkrétně LA je město, kam všichni přijedou uspět. Je to velká konkurence a škola života. Čechy jsou malý rybníček, kde se všichni znají, a je tak lehké se prosadit, zviditelnit.

Jako dvojčata si tedy nejste podobní jen vzhledem, ale také láskou k umění a úspěšností ve své profesi. Vedli vás rodiče ke kreativitě už od malička?

Moc ne, ten kód kreativity v nás nějak byl od narození a nedalo se ho změnit ani výchovou. Rodiče si přáli, abych byl spíše doktor, nebo inženýr, ne hudební skladatel. Až když mi bylo kolem 25, pochopili, že se mnou nehnou.

Kdy se zrodila vaše vášeň pro hudbu a rozhodl jste se jí věnovat naplno?

Od malička jsem chtěl být muzikant. Nejdřív v populární kapele a pak filmový skladatel. 

Míváte někdy tvůrčí krizi? Jak podporujete svou kreativitu? 

Dobrá otázka. Tvůrčí krizi jsem naštěstí ještě neměl. Hodně se věnuju dobíjení emocí. Ať už vztahem, nebo cestováním či sportem. A snažím se mít občas volné dny, ale to se mi dlouho nestalo. Musím se polepšit.

V jiném rozhovoru jsem se dočetla, že ve volném čase upřednostňujete ticho, případně rád posloucháte jiné soundtracky. Jak odpočíváte a nacházíte harmonii v životě? 

Harmonii nacházím sám v sobě. Podle toho, jak se k sobě chovám, zda poslouchám své vnitřní já, nebo ho ignoruji kvůli práci. Každý den medituji, to mi pomáhá nejvíc. A ticho. Hudbu už skoro neposlouchám. Nemám na ni místo v hlavě.

Spolupracoval jste např. s Hansem Zimmerem. Kdo vás v hudbě inspiruje/ ke komu vzhlížíte a jak moc se naopak snažíte nepřejímat, co tvoří jiní?

Miluju Maxe Richtera, Olafura Arnaldse, Ludovica Einaudiho, Johanna Johannssona, Luke Howarda a další. Mohl bych dlouho jmenovat. Nepřejímat, co jiní tvoří, je základ. Být sám sebou je nejvíc důležité v dnešní hudební tvorbě napříč žánry.

Co pro vás dosud bylo největší výzvou a úspěchem?

Umění říci ne. Na všechno, co stoprocentně necítím. To pro mě byl životní posun.

Zaznamenává úspěch váš letos otevřený prostor Kabelovna Studios? Řekl byste k tomuto projektu více? 

Kabelovna Studios je moje srdcovka. Kdo tam ještě nebyl, nepochopí. Je tam nádherná energie a vibe prostoru. Tam kreativita teče přímo ze zdí. Je to hudebně zvukové postprodukční studio plné mých kamarádů z celého světa. Tvoříme hudbu a zvuk k filmům, seriálům, reklamám, hrám atd. Koukněte na Instagram.

Můžete prozradit, na čem teď pracujete, nebo jaké jsou vaše plány v blízké době?

Teď jsem měl hodně koncertů po světě – Los Angeles, Singapore, Ibiza, Benátky… A momentálně pracuji na hudbě k traileru k americkému filmu Oppenheimer od Christophera Nolana o stvořiteli atomové bomby. 

Máte i nějaké dlouhodobé cíle, ať už v kariéře, tak životě obecně? 

Mám v sobě obrovský pracovní motor. Chystám přes zimu v Los Angeles novou desku a žiju si svůj sen. I kdyby vše zůstalo, jak je teď, budu mega šťastný.

Unikátní styl kreslení, barevnost a hravost Keitha Haringa našla inspiraci v nespoutaném newyorském životě s kořeny v sociálním aktivismu. Jeho genialita spočívala v tom, že běžná kresba vyzařující pozitivní energii a přístupnost zároveň zpochybňovala autority. Jeho graffiti upoutala pohled každého kolemjdoucího, ale vždy se v nich ukrývalo více, než bylo patrné při letmém pohledu. A to platí dodnes. Umělec, který celý život vedl boj proti konvencím a stavěl se na stranu utlačovaných, pokračuje i ve 21. století ve vytváření rozruchu. Kolekcí tak Dr. Martens vzdává hold umělci, s jehož smýšlením se tolik ztotožňuje.

Ikonické modely ožijí hravými Haringovo graffiti s pestrými detaily na tkaničkách. V kolekci nechybí známá andělská křídla, štěkající pes nebo provokativní kresby bezpohlavních jedinců, které se rozprostírají přes celý model. 

Model 1460 je potištěný černými graffiti a celý design je podtržený barevnými kresbami na zadní straně bot.  Model 1461 je ozdoben bílým andělským miminem a jeho bílé provedení je celé obalené v ikonických Haringových postavách. V kolekci se nezapomnělo ani na ty nejmenší, a tak dětský model 1460 zdobí graffiti netopýra a na tkaničkách nechybí kreslený pes. 

V České republice budou modely 1460 a černý 1461 exkluzivně k dostání ve Freshlabels a Shooos na Slovensku.

Zdroj fotografií: archiv značky Dr.Martens

Studoval jsi střední školu zaměřenou na fotografii. Jak ses dostal ke psaní?

Psaní přišlo dříve než fotografování. Když jsem byl malý hodně jsem četl, tak mi přišlo přirozené, že bych se o něco pokusil. Byl to můj první prostředek k sebevyjádření, když pomineme kytaru. První báseň jsem složil v 7 nebo 8 letech. Poté jsem si zakoupil sbírku básní Krchovského a bylo zřejmé, kam se budu ubírat.

Proč právě básně?

Měl jsem přístup ke knihám, které byly zrovna doma. Převážně to byly knihy od Bukowskiho, tudíž jsem měl zřejmě dospělejší myšlení něž děti mého věku. Což není nejlepší, nevím. Mám rád, že báseň je krátká záležitost. Možná právě proto. Rozhodně tomu ale nebylo tak, že bych si řekl „teď budu psát básničky“. Vše bylo samovolné.

Tvoje poslední knížka vyšla skrze vydavatelství, anebo vytváříš sbírky na vlastní pěst?

Dělám je sám. Přes vydavatelství to stojí stejné peníze, ne-li víc a ve finále z toho mám pár korun. Navíc, mě všichni znají skrze Instagram, takže si jí mohou objednat přímo u mě. O to víc je to autentické, trávím x měsíců na poště, v přeplněném pokoji knížkami a bublinkových folií. (smích)

Víš kolik lidí vlastní tvoje dílo?

Kolem 300-400 lidí. Spíš víc, nemám to přesně spočítané. (smích)

Jak se liší psaní textu k písním oproti vytváření básnické sbírky?

Songy píšu v angličtině, takže jsem mnohdy upřímnější než v rodném jazyce, protože si nepřijdu tak odhalený. Asi si nedovedu představit, že bych text k ,,Life is Joke“, který pojednává o telefonátu mého táty, který se chtěl ten večer zastřelit, interpretovat v češtině. Ten text je zahalen do veselé melodie, čili když nechceš tak text v hudbě nevnímáš. Báseň vnímat musíš.

Tvoříš pouze v období kdy máš deprese nebo dokážeš čerpat i ze šťastných událostí?

Většinou píšu pod vlivem deprese, která ale díky mé přítelkyni prakticky vymizela a objevuje se jen zřídka, takže jsem musel přijít na to, jak tvořit, když mi bude fajn. Je ale pravdou, že to jde pomaleji.

Je asi dobré říci, že vaše kapela nese název The Valentines, proč jste jí takto pojmenovali?

Není to vůbec zajímavý příběh, kdysi ještě poněkud v jiné sestavě, jsme zkoušeli na Valentýna a poslouchali Bowieho Valentine´s day.

Moje oblíbená píseň z vaší tvorby je coffee and cigarettes. V zahraničí se rozmohl trend líbivé melodie, nicméně plochost a jednoduchost textů. Na čem lpíš?

K té písni, to je jedna z mých neoblíbených (smích) . Byla napsána jako jedna z prvních a je zvukem úplně jiná než to, kam se ubíráme. Naživo ji už ani nehrajeme (smích). Samozřejmě, jsem toho názoru, že je dobré vědět, o čem píšeš, ale když se podíváme na žebříčky, není to zdaleka rozhodující. Já píšu hlavně o svých pocitech. Texty jsou pro mě filtrem silných emocí. Lidé se s tebou mohou lépe ztotožnit, a to je nejvíc.

Kdo tě přivedl k tomu dělat hudbu a založit kapelu?

Od malička jsem miloval hudbu. Mamka mi pouštěla Nirvanu, The Cure a táta zase punk. Ke kytaře mě ale přivedl můj nevlastní táta, který měl doma starou akustiku. Když mi koupil první elektrickou kytaru, začal jsem chodit do hudebky, hrát v jazzové kapele. Po nějaké době mě ale přestalo bavit hrát složité skladby pro malý okruh lidí. Díky objevení The Smiths a Indie rock jsem věděl, že se chci věnovat muzice. Od té doby dělám muziku srdcem a tak, jak ji chci.

Co je tvůj cíl do budoucna?

Dělat, co mě naplňuje. Dostat se do povědomí více lidem, vydat EPčko s kapelou. Hlavně ale mít život plný lásky a pohody. Být prostě šťastný.

Zdroj fotografií: archiv Honzy Doležala

Rozměrné instalace, hry se světlem a unikátní materiály, to vše charakterizuje dílo Alexe Chinnecka nesoucí název IQOS World, které jsou součástí pražské přehlídky designu. Stejně jako britský umělec, který je označován za mistra architektonické iluze, se i společnost Philip Morris se svojí značkou IQOS zaměřuje na rozvoj moderních technologií a inovativních přístupů, jejichž vyústěním je budoucnost bez kouře a popela.

„Přesto, že žijeme v době všeobecné digitalizace, odráží má práce podstatu skutečného života. Uměním se snažím narušit zdánlivou strukturu světa kolem nás a zpochybnit chápání toho, co vše je možné. Mé myšlenky se tak reflektují i v dílech vytvořených pro IQOS, čímž poukazuji na naši společnou vizi budoucnosti,“ doplňuje Alex Chinneck.

Signifikantním prvkem v Chinneckově instalaci IQOS World je pro letošní Designblok motiv zipu, který je dobře rozpoznatelný a celosvětově srozumitelný. Zip, který otevírá nový a možná nekonvenční svět. Pro tvorbu objektů byla použita řada rozmanitých materiálů jako ocel, dřevo nebo plast. Důležitou roli hraje i osvětlení. Jeho ambiciózní a často monumentální díla proměňují všední v neobyčejné a snaží se učinit svět magičtějším místem.

Prací s různými materiály a jejich propojením se sochařskými a dalšími uměleckými technikami, vznikají pod rukama britského umělce často až surrealistická díla, která posouvají hranice lidské představivosti. Na pražském Designbloku 2019 bude Alex vystavovat obrovský, přes 3 metry vysoký betonový monolit, jehož přední strana je „rozepnutá“ a odhaluje tak překrásné éterické světlo vycházející zevnitř. Ve stejné místnosti předvede dvě sochařské skříňky, které jsou rozepnuty stejným způsobem. Instalace je další v řadě uměleckých děl, pomocí nichž Alex Chinneck zkoumá využití zipu v sochařství.

Zdroj fotografií: archiv děl umělce a IQOS

Výstava probíhá ve Veletržním paláci od 18.7.2019 do 1.12.2019 a celá expozice vznikla ve spolupráci s Fondation Giacometti, Paříž. Národní galerie Praha touto výstavou odhaluje doposud nezveřejněné informace, mapuje vývoj, jak z osobního a také z uměleckého života.

Raná tvorba umělce byla z velké části ovlivněna jeho otcem, slavným neoimpresionistou Giovannim Giacomettim. Švýcarský původ a důraz zdejší krajiny se silně odráží v jeho tvorbě. Díla tedy vyznívají dosti impresionisticky. První busty vytváří ve třinácti letech, jakožto podobizny svých sourozenců, tedy mladší sestry a dvou bratrů. Rukopis je specifický divizionistickou technikou, neboli kladení vrstev barev těsně vedle sebe.

V roce 1922 přichází pařížská avantgarda. Tou je Alberto zcela okouzlen. Usazuje se naplno v Paříži, kde navštěvuje výstavy a Academii de la Grande Chaumiére. V této době klade důraz na kubistické tvary a ostré figury. Používá ploché siluety, čímž budí pozornost veřejnosti.

Rok 1930 přináší surrealistické hnutí. Tvorba začíná inklinovat k objektům se symbolistickou funkcí. V tomto roce vzniká i socha Žena (plocha2). V této skulptuře redukuje tvary tak extrémně, že zanechává jakési stély, na kterých minimalisticky umisťuje rýhy ve tvaru ňader a paží. I když v samotném surrealismu zůstává pouhých pět let, jeho vliv je nesmazatelný. Po této krátké etapě se vrací zpět k reálnému modelu.

V období války utíká do Ženevy, kde tvoří v malém hotelovém pokoji, který mu vnukne myšlenku vtipně využít prostoru a měřítka. Tvoří sochy, jež jsou nesourodé svou velikostí.

50. léta jsou pro něj stěžejní. Vytváří záhadné, nesrozumitelné kompozice. Zobrazení hlavy bylo pro něj až obsedantní poruchou. Dlouze a intenzivně zkoumal tvary a záhyby lidského těla. Tyto zuřivé expresivní hlavy vyzařují halucinační stavy. Giacometti zobrazoval tváře ve složitých geometrických sítích, které dodávají plasticitu. Během tohoto procesu autor své dílo několikrát přepracovává.

Celoživotní snahou byly akty nahých žen s upřenými pohledy a lačnými těly. Rozostřené linie podtrhují šedé tóny v kombinaci s bílou a černou, tím nám vzniká pocit jakési absolutnosti. Znatelný rukopis je zanecháván v podobě svižných rozmachů mokrého štětce, které vymezují kompozici.
Ke konci života ho fascinovalo především Řecko a Egypt, ke kterému se hlásil i jeho následovatel, neméně slavný Olbram Zoubek.

Zdroj fotografií: 1. , 2., 3. , 4. , 5.

Začněme od tvých začátků. Studoval jsi už střední školu zaměřenou na design?

Ne, studoval jsem gymnázium. Neměl jsem tedy předtím žádnou zkušenost s obuví, ani s oděvem. Jen jsem navštěvoval základní uměleckou školu, tam jsem se naučil kreslit a malovat, taková klasika.

Jak studenta z gymnázia napadlo studovat módu?

Hele, asi to má svoje kořeny ve skateboardingu. Asi když mi bylo deset, začal jsem s bráchou skejtovat. Dovedl nás k tomu můj táta, který se o tohle zajímal. Potom na základní škole, jelikož jsem hodně kreslil ,,skejťáky“, bylo to směšné, ale zvlášť jsem se zaměřoval na jejich tenisky. Toho si všimla i moje tehdejší paní učitelka Ivana Pančáková , poradila mi, že bych mohl jít studovat obuvní design.

Bylo pro tebe těžké se dostat do procesu vyrábění výrobků?

Bylo to velmi náročné. Abych řekl pravdu, netušil jsem, že budeme vyrábět botu. Myslel jsem si, že ji budeme jen skicovat a tím to končí. První ročník byl tedy velký šok, ale byl jsem do toho zapálený. Hodně jsem se toho naučil na internetu. První boty bych se bál vytáhnout z krabice. (smích) V každém případě je to proces, kterým si člověk projde, když chce řemeslu rozumět.

Dáváš přednost funkci nebo designu?

Musí to jít všechno ruku v ruce.

Tak, teď se dostáváme k tvým úspěchům. Jeden z posledních byl v roce 2018 Junior AWARD, který vyhlašuje německý svaz obuvnického průmyslu. Téma bylo ,,Móda splňující komfort“. Tvojí oceněnou kolekcí tvoří čtyři páry kotníkových bot, při jejichž tvorbě ses řídil armádními detaily. Proč právě armáda?

Armádní prostředí mě inspiruje svou účelností. Estetika vždy následuje funkci. Navíc jsem fanoušek komiksu, videoher. Právě tohle prostředí se v nich často objevuje. Trochu jsem si pohrával s detaily např. přezky, které se staly nosnými prvky celého projektu.

Řídíš se striktně trendy?

I když se trendy snažím sledovat. Nejsou hybnou silou, která by ovlivnila mojí tvorbou. Necítím to tak. Je to spíš o tom co mě zajímá mimo módu a design. Když se člověk řídí tímto, výrobek nezestárne tak rychle.

Tvá nedávná práce ,,3LFT“ nebo také přezdívaná ,,plovoucí bota“, stojí na třech pilířích: udržitelnost, design a sociální sítě. Také je vhodné zmínit, že jste s ní vyhráli cenu v Miláně. Jaký byl impulz pro tento návrh?

Pracoval jsem na tom společně se spolužačkou Michaelou Šimůnkovou. Impulz přisel od ní, věnovala se tehdy hodně teoretické části, já spíš estetické a funkční. Pak jsme spolu realizovali prototyp a prezentaci. Začali jsme přemýšlet o aspektech designu, výroby, distribuce a marketingu a jak je vylepšit s ohledem na udržitelnost.

Poslední dobou se společnost rozdělila do dvou skupin ,,nosím kůži „, ,,nenosím kůži“. Jaký postoj zaujímáš ty ?

To je otázka. (smích) Já sám jsem například vegetarián už čtvrtým rokem. Nicméně s kůží nadále pracuju a nosím ji. Myslím si, že kůže se nahradit nedá. Je to úžasný materiál. Jde spíš o to, jak s ní zacházíte. Kůže by měla být používána s respektem a jen na prvotřídní výrobky. Některé náhražky kůže jsou ale velmi zajímavé, určitě bych chtěl se syntetickou kůži pracovat v budoucnu.

Tvojí poslední kolekcí je Palladium Division. Čím je kolekce inspirovaná?

Vytvořil jsem fiktivní příběh, podle kterého jsem navrhoval kolekci. Šlo o futuristické ruské město za polárním kruhem, kde se těží Palladium. Podnětem byla noční jízda kolem Košic, kde se nachází výroba oceli. Chtěl jsem prozkoumat nicotnost člověka v kontrastu s obludnou mašinérií těžkého průmyslu.

Poskytl jsi nám krásné ilustrační fotostory. Jak probíhala spolupráce s fotografem?

Fotil to Martin Král, který velmi rychle pochopil co potřebuju. Bohužel tentokrát jsem dělal i modela. (smích)

Co jsi dělal v USA?

Byl jsem v Pensole Footwear Design Academy. Je to instituce, která se zaměřuje na design tenisek. Portland je město, kde je velká koncentrace sportovních značek. Škola je přímo na ně napojená. Založil jí D’Wayne Edwards, který pracoval pro značku Jordan. Probíhala tam mezinárodní soutěž, byla rozdělena do 3. kategorií. Já se dostal až do finále. Byla to skvělá zkušenost. Měl jsem možnost okusit celosvětovou konkurenci na vlastní kůži. (smích)

Všimla jsem si, že v módnímu průmyslu převládá aktuálně mužský element. Jakto? Máte jiný pohled na módu?

Teď jsi mě dostala. To fakt nevím..(smích)

Co by jsi nám doporučil, kdybychom chtěli navrhnout obuv, která by měla mít celosvětový úspěch?

Nemůžeš to dělat, kvůli nějakému úspěchu. Jedině pokud to vychází skutečně z tebe sama, pak to má tu přidanou hodnotu. V ten okamžik, je to výjimečné.

Zdroj fotografií: archiv Adam Frk

Založila jí v nedávné době sympatická a milá slečna Alexandra Monhartová. Ta nevystudovala žádnou přední umělecko-průmyslovou školu, jak by se mohlo zdát, ale filmovou vědu, hudební tvorbu a francouzskou filologii. Nakonec se vydala nelehkou cestou designu v módním průmyslu.

Zpracování batohu je velmi kvalitní. Spodní část tvoří italská kůže, do které je vyražený znak. Jak mi řekla sama Alex: “V Čechách není jednoduché sehnat kvalitní kůži“, proto musí často do zahraničí, ale snaží se, aby co nejvíce materiálu pocházelo z domácí produkce. Takže jeho koupí nepodpoříte sweatshop někde v Indii, ale naopak. Model, který jsem si pořídila já má koženou část, na které při nošení zůstává specifická patina, což dodává každému batohu na jedinečnosti. Geniální je, že se dá batoh lehce upravit na větší psaníčko nebo kabelku. Batoh je natolik multifunkční, že není problém ráno vyrazit s batohem na kole do práce a večer po práci rovnou s kamarádkami na drink do klubu ale už s kabelkou. Navíc se do něj přesně vejde souprava do fitka. Je to jeden z těch kousků, u kterých si řeknete, že ta investice za to opravdu stojí a jen tak neomrzí.

Zdroj: 1, 2

XIII CARD je v pořadí třetím projektem Maroše Barana, která v sobě spojuje koncept performance, módní přehlídky, video projekce za doprovodu temné ambientní hudby. Kolekce volně navazuje na projekt The Great Red Dragon, který Baran uvedl v Bratislavě, a bude předvojem chystané kolekce na zářijovém Mercedes-Benz Prague Fashion Weekendu 2015. Část kolekce XIII CARD bude převezena na přehlídku přímo z londýnského showroomu Red Vatican. Ústředním tématem je změna. Na XIII CARD spolupracují hudební projekty Phragments, Desiderii Marginis, Allseits a slovenská malířka Rudá Sova.

Maroš Baran vystudoval obor Grafika na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. V roce 2012 byl 4 měsíce na studijním pobytu v Holandsku, kde se zabýval oděvním designem na Hogeschool voor de Kunsten v Utrechtu, kde vznikla jeho prvotní kolekce DISGRACE. Po osmiměsíční stáži u belgického značky AF VANDERVOST vytvořil svou druhou kolekci The Great Red Dragon. Nyní studuje v ateliéru Designu oděvu a obuvi u Liběny Rochové na pražské UMPRUM. Do širšího povědomí veřejnosti vstoupil díky výhře RedCut by Aukro, kde předvedl model „Dráčik“, jehož druhá verze se dostala na Dubai  Design Dustrict D3, který je organizovaný designérskou platformou Not Just A Label.

Tvorbu Maroše Barana můžete sledovat na jeho oficiální facebookové stránce.