V Tate Modern nestačí jen pozorovat, díla vtahují diváka přímo do svého světa

Michaela Mrákavová — Thu, 06 Aug 2026 10:27:22 +0000

V době, kdy velkou část dne trávíme před obrazovkami, nabývá návštěva galerie nový význam. Už nejde jen o obdivování obrazů na stěnách, ale o zážitek, který nás zpomalí, přiměje dívat se pozorněji a na chvíli vystoupit z každodenního digitálního světa. Program londýnské Tate Modern představuje umělce, kteří posouvají hranice toho, co si pod uměním představujeme – od intimních autoportrétů přes světelné experimenty až po instalace, které mění vztah mezi dílem a člověkem, jenž ho prožívá. Co se stane, když umělec začne překračovat hranice obrazu a zapojí do svého díla vlastní tělo, prostor nebo samotného diváka?

Mistryně autoportrétů a příběhy ukryté v obrazech

Srážka autobusu s tramvají a bouřlivé manželství s Diegem Riverou. Dvě události, které zásadně ovlivnily život jedné z nejvýznamnějších mexických umělkyň. Fridu Kahlo již od útlého věku trápilo chatrné zdraví. Jako malá prodělala obrnu, která zanechala její pravou nohu slabší a deformovanou. V osmnácti letech však přišla pohroma, která navždy změnila její život. Autobus, v němž cestovala, se srazil s tramvají a ocelové zábradlí jí probodlo pánev i břicho. Utrpěla řadu vážných zranění, včetně zlomené páteře. Během dlouhé rekonvalescence na lůžku začala Frida zahánět nudu malováním. Z dívky, která snila o kariéře lékařky, se tak postupně stala jedna z nejvýznamnějších umělkyň 20. století. Nad postelí měla zavěšené zrcadlo, díky kterému mohla zpodobňovat vlastní tvář na plátno. Sama říkala, že maluje především sebe, protože je člověkem, kterého zná nejlépe. Z přibližně 143 obrazů, které během života vytvořila, tvoří 55 právě autoportréty.

Při konzultaci svých obrazů se seznámila s Diegem Riverou, kterého si později vzala. Jejich manželství však bylo plné vrcholů i pádů. Kvůli následkům nehody Frida nemohla donosit dítě, po kterém velmi toužila, a oba manželé se zároveň potýkali s nevěrou. Za svého života byla známá především jako Riverova manželka, dnes je tomu naopak.

Její zdravotní stav i manželství se postupně zhoršovaly. Během života podstoupila přibližně třicet operací a nosila sádrové i kovové korzety. Není proto divu, že její tvorba byla mimořádně osobní a odrážela fyzickou bolest, psychické prožitky i složitý partnerský život. Frida však nebyla jen symbolem bolesti. Stejně silně do svých obrazů promítala lásku k Mexiku, jeho tradicím, barvám a lidové kultuře, které se staly nedílnou součástí jejího výtvarného jazyka. Prostřednictvím svých obrazů tedy vyprávěla příběhy o sobě nebo o politice a problémech, na kterých jí záleželo. Možná právě proto je dnes považována za jednu z ikon feminismu. Ve svých dílech otevřeně zobrazovala témata, o kterých se tehdy příliš nemluvilo – ženské tělo bez idealizace včetně ochlupení, potraty, bolest i otázky ženské identity. Nemalovala proto, aby vyhověla představám o ženské kráse, ale aby zachytila vlastní zkušenost.

Vlivná umělkyně, kulturní fenomén a komerční ikona

Jak se z mexické malířky stala jedna z nejznámějších osobností světového umění? Právě na tuto otázku hledá odpověď výstava Frida: Vznik ikony v Tate Modern. Návštěvníky provází životem Fridy Kahlo od jejích osobních příběhů až po proměnu v celosvětový kulturní fenomén a představuje i pojem „Fridamanie“ – fascinaci její osobností, stylem a uměním, která přetrvává dodnes.

Expozice představuje více než třicet ikonických děl Fridy Kahlo a doplňuje je fotografiemi, osobními předměty, tradičními oděvy i šperky, které pomáhají přiblížit různé podoby její osobnosti – umělkyně, intelektuálky, politické aktivistky i ženy hluboce zakořeněné v mexické kultuře. Součástí výstavy je také více než dvě stě děl jejích současníků i umělců, které svou tvorbou ovlivnila a rozsáhlá kolekce předmětů dokumentujících, jak se z Fridy Kahlo stala globální kulturní ikona.

Pokud si chcete návštěvu užít naplno, Tate Modern nabízí také doprovodný program, jehož jednotlivé akce se konají v konkrétních termínech. Návštěvníci mohou využít komentované prohlídky s odborným průvodcem nebo navštívit promítání filmu Frida z roku 2002. Příjemným zakončením může být návštěva restaurace Tate, kde je možné po předchozí rezervaci ochutnat speciální menu inspirované životem a tvorbou Fridy Kahlo – každý chod odkazuje na jinou kapitolu jejího příběhu.

Frida: Vznik ikony není jen přehlídkou slavných obrazů. Ukazuje, proč je Kahlo i více než sedmdesát let po své smrti jednou z nejdiskutovanějších osobností světového umění.

Od deformací vlastního těla k přírodě

Kubánsko-americká umělkyně, vzpírající se dotěrnému mužskému pohledu, reagující na násilí páchané na ženách, kritizující přehlížení zkušeností nebělošských žen v tehdejším feminismu a pracující s přírodními materiály. Ana Mendieta byla tvůrkyní, pro kterou se vlastní tělo stalo uměleckým prostředkem k vyprávění o identitě, ztrátě domova a vztahu člověka k přírodě.

Ve dvanácti letech byla v rámci projektu americké vlády oddělena od rodičů a poslána z Kuby do Spojených států. Právě tato zkušenost exilu a odloučení od rodné země se později stala jedním z nejdůležitějších motivů její tvorby. Studovala malířství, poté se začala věnovat performativnímu umění a v multimediálním programu německého umělce Hanse Bredera začala experimentovat s fotografií a vlastním tělem. Obličej, hýždě, ňadra. To vše nelichotivě přimáčklé na skleněnou desku. Prostřednictvím těchto fotografií ukázala, že své tělo odmítá podřizovat očekáváním okolí. Ve své rané tvorbě zároveň reagovala na násilí páchané na ženách prostřednictvím performancí a fotografií.

Postupně se její pozornost stále více obracela k přírodě a spirituálním rituálům starých kultur. Krev se v jejích dílech stala symbolem života, smrti i znovuzrození. Odloučení od rodné Kuby v ní zároveň probouzelo potřebu znovu nalézt spojení s krajinou a přírodou. Právě tehdy vznikají tzv. zemní sochy – fotografie a instalace v přírodě, na nichž autorčino nahé tělo splývá s kameny, bahnem, listím nebo peřím. Šlo jí především o vyjádření myšlenky, že lidské tělo je součástí přírodních cyklů a po smrti se do nich opět vrací.

Ana Mendieta se pohybovala v prostředí feministické umělecké scény, která usilovala o větší zastoupení umělkyň ve výstavách a sbírkách amerických galerií. Zároveň však kritizovala tehdejší přístup za to, že přehlížel zkušenosti nebělošských žen. Tragicky zemřela po pádu z okna svého newyorského bytu ve 34. patře. Její manžel, minimalistický sochař Carl Andre, byl obviněn z vraždy, soud ho však zprostil viny. Okolnosti její smrti dodnes vyvolávají debaty.

Pro Anu Mendietu nebylo tělo objektem k pozorování, ale jazykem, kterým vyprávěla o domově, identitě i přírodě.

Odhalení do hloubky

Výstava v Tate Modern nabízí možnost nahlédnout do tvorby Any Mendiety v mnohem širším kontextu. Vedle jejích ikonických děl představuje také filmy, rané malby a pozdější sochařské práce, z nichž řada nebyla ve Spojeném království dosud vystavena. Velká pozornost je věnována především její slavné sérii Silueta, ve které Mendieta zkoumala vztah lidského těla, krajiny a přírody.

Expozice tak nepředstavuje pouze jednotlivé práce, ale umožňuje lépe pochopit otázky, kterými byla protkána celá její tvorba – hledání identity, vztah k rodné zemi a hluboké propojení člověka s přírodním světem.

Umělecké experimenty

Vše je v pohybu – obraz, světlo a nakonec i samotný divák, který se stává součástí díla. Julio Le Parc byl argentinským umělcem, který však odjel do Paříže, kde se navždy usadil a stal se jednou z významných osobností evropské umělecké scény.

Už v rané tvorbě se zajímal o skupinu Arte Concreto-Invención a hnutí Spazialismo. První z nich vycházelo z geometrické abstrakce a odmítalo pouhou nápodobu reality, zatímco Spazialismo hledalo nové možnosti umění prostřednictvím propojení vědy, techniky, moderních technologií, barvy, zvuku a prostoru. Tyto myšlenky se promítly i do Le Parcovy tvorby, ve které začal experimentovat s pohybem, světlem a vnímáním diváka.

Julio odmítal, aby se člověk na obraz pouze pasivně díval. Prostřednictvím pohybu, světla, barev a různých prostředí zapojil publikum natolik, že se stalo součástí samotného díla. Byl také spoluzakladatelem skupiny Groupe de Recherche d’Art Visuel, která usilovala právě o propojení díla a diváka.

Ve svých experimentech pokračoval především v oblasti světelné projekce. Sekvence světelných vibrací a záblesků doprovázené zvuky vytvářejí intenzivní zážitek, který diváka vtáhne přímo do uměleckého procesu. Vedle obrazů a světelných instalací se věnoval také monumentálním sochám ve veřejném prostoru po celém světě.

Julio Le Parc tak změnil představu o tom, co může být obrazem. Jeho díla už nebyla určena pouze k pasivnímu pozorování – divákův pohled, pohyb a vnímání se staly důležitou součástí jejich prožitku.

Lákání světlem a třpytem

Hravá expozice, která nenechá návštěvníky v klidu. Le Parcova sedmdesátiletá kariéra je představena prostřednictvím instalací, světelných soch a velkoformátových obrazů. Výstava je plná světla a třpytu, které lákají diváka k objevování díla z různých úhlů. Zároveň ukazuje hloubku a rozmanitost umělcovy tvorby i jeho přesvědčení, že umění má být přístupné každému, nejen odborníkům.

Právě proto přináší výstava zcela odlišný zážitek. Divák už není pouze pasivním pozorovatelem, ale sám rozhoduje o tom, jakým způsobem bude jednotlivá díla vnímat a prožívat.

Zpěv jako kolektivní zážitek

Už jste se někdy zamýšleli nad tím, co všechno dokáže lidský hlas? Litevská umělkyně Lina Lapelytė ano. V hlasu nevidí pouze prostředek komunikace nebo hudební nástroj, ale také způsob sdílení zkušenosti. Ve své tvorbě propojuje experimentální hudbu, operu, performanci a vizuální umění a zkoumá, co se stane, když se hlas jednotlivce promění ve společný zpěv. Do svých projektů zapojuje profesionální i amatérské interprety a zpochybňuje tím rozdíl mezi umělcem a divákem.

Její tvorba stojí na spolupráci a vytváření společného prožitku. Prostřednictvím zpěvu otevírá témata zranitelnosti, mezilidských vztahů i toho, kdo má ve společnosti možnost být slyšen. Ve svých dílech zároveň pracuje s prvky popkultury, ekologie, nostalgie a genderových stereotypů.

Linin svět her

Zvuky. Pohyby. Improvizace. Instalace podobná bludišti proměňuje prostor v místo, kde mohou návštěvníci společně vytvářet dílo. Vydávat zvuky, reagovat pohybem, poslouchat ostatní a spojovat jednotlivé projevy do výsledné kompozice.

Ostrov Serendipity stírá hranici mezi divákem a performerem. Návštěvník není pouze pozorovatelem, ale stává se součástí vznikající choreografie a zvukové kompozice, která se pokaždé promění podle lidí, kteří jsou právě přítomni. Je to místo, kde se umění, hudba a improvizace setkávají zcela nečekaným způsobem.

Hlas africké identity

Měla se stát právničkou, ale vždy cítila, že má kreativní duši. Právě běh ji nakonec přivedl k tanci, který se stal nedílnou součástí jejího života. Nora Chipaumire je zimbabwská umělkyně pracující na pomezí pohybu, divadla, filmu, zvuku a sochařství. Ve své tvorbě zpochybňuje a zároveň vědomě pracuje se stereotypy o Africe, černošském těle, umění, kultuře, kráse i ženské roli. Často vychází z vlastního životního příběhu, prostřednictvím kterého otevírá hlubší otázky identity, historie a moci. Střet černošské ženy s maskulinitou, mocí, sexualitou i odmítáním proměňuje v pohyb, zvuk a manifesty. Zajímá ji, jak se z těla stává nositel paměti, historie i odporu vůči stereotypům. Ve své novější tvorbě se zároveň vrací k mytologii národa Shona a hledá způsoby, jak vyprávět africké příběhy z vlastní perspektivy, nikoli pohledem koloniální historie.

Její práce není určena pouze ke sledování, ale především k prožitku. Umění je zde prostorem pro učení, dialog a hledání nových způsobů, jak sdílet historii a zkušenosti lidí, jejichž hlasy byly dlouho přehlíženy. Tvorba Chipaumire předkládá divákovi příběhy o africké identitě, které vypráví z vlastní zkušenosti.

Zvuky skal

Skály nesoucí příběhy a energii předků. Tento živý organismus zvaný gadzi, vyrobený výhradně ručně, vtahuje návštěvníka do krajiny inspirované Zimbabwe, kde může naslouchat zvukům a reagovat na ně vlastním pohybem. Gadzi je spjata s legendami národa Shona a představuje ztělesnění trvalé odolnosti přesahující koloniální představy. Je považována za matku božstva, která podle legend dala vzniknout skalním útvarům Balancing Rocks. Zvuky z reproduktorů zabudovaných do dřevěných boxů doplňuje tradiční nástroj mbira. Tyto ručně vyrobené rezonátory podtrhují důmyslnost afrických i diasporních přístupů ke zvukovým technologiím.

Chipaumire zve publikum k interakci s instalací – nahlédnout mezi skály, posadit se na reproduktory, vnímat zvuk a reagovat na něj vlastním pohybem.

Praktické informace k expozicím Tate Modern

Frida: Vznik ikony – 25. června 2026 – 3. ledna 2027

Ana Mendieta – 15. července 2026 – 17. ledna 2027

Julio Le Parc – Světlo. Barva. Akce – 8. června 2026 – 3. května 2027

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, ostrov Serendipity – 25. července – 31. srpna 2026

Komise pro nekonečna Nora Chipaumire: Gadzi – 3. června – 23. srpna 2026

Termíny výstav i doprovodných programů se mohou měnit, proto je vhodné před návštěvou ověřit aktuální informace na stránkách Tate Modern. U většiny akcí je vhodná rezervace předem.

Kredity fotografií:

Frida: The Making of an Icon

Frida Kahlo, Untitled [Self-portrait with thorn necklace and hummingbird] 1940. Nickolas Muray Collection of Mexican Art.

Frida Kahlo, Memory (The Heart) 1937. Private Collection.

Frida Kahlo, Self-Portrait (With Velvet Dress) 1926. Private Collection.

Ana Mendieta

Ana Mendieta, Imágen de Yágul 1973. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta, Untitled: Silueta Series 1976. © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York / DACS, 2026 / Courtesy Marian Goodman Gallery and Alison Jacques, London

Ana Mendieta Untitled: Silueta Series 1978, remade 2026, installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Ana Mendieta Untitled (Glass on Body Imprints) 1972/1997. installation view at Tate Modern 2026. Artworks © The Estate of Ana Mendieta Collection, LLC. Licensed by Artist Rights Society (ARS), New York. DACS 2026. Photo © Tate (Yili Liu)

Julio Le Parc – Light. Colour. Action.

Uniqlo Tate Play Lina Lapelytė, Serendipity Island

Rugilė Barzdžiukaitė, Vaiva Grainytė, Lina Lapelytė, Sun&Sea (Marina), 2019, Lithuanian Pavilion, Biennale Arte 2019, Venice, organised by Nida Art Colony, Curated by Lucia Pietroiusti, Photo by Andrej Vasilenko.

Lina Lapelytė, What Happens With a Dead Fish?, Theater Spektakel, Zurich, 2022. Photo: Kira Kynd.

Infinities Commission Nora Chipaumire: Gadzi

vnímání prostoru – DailyStyle.cz