Unavení nebo už na pokraji vyhoření?

Stres, tlak na výkon, multitasking, to-do listy, plný kalendář, únava… To známe asi všichni. Jak ale odlišit běžnou únavu od vyhoření? U jakých signálů zpozornět a jak s nimi vědomě pracovat? To se dozvíte 27. října od 18 hodin v Rock Café na akci, kterou pořádá Nevyhasni. Poslechnete si rady od odborníka a následně příběhy lidí, kteří mají s vyhořením osobní zkušenost. Moderátorem večera bude Aleš Cibulka. Pozvání do debaty přijaly Aneta Kostka, moderátorka, influencerka a autorka podcastu Komfortní zóna, herečka Barbora Bočková a další. Večer nabídne prostor pro zastavení, inspiraci, sdílení i načerpání nové energie.

Tušení nespatřeného

Na nejmladší české umění láká Galerie Magnus Art. Od 15. října do 17. ledna si můžete v karlínském sídle J&T prohlédnout výstavu Tušení nespatřeného, která nový směr reflektuje. Výstava představuje sbírku fivewords – iniciativy pěti přátel (Pavel Hron, Vladimír Pešek, Jan Sisr, Antonín Tesař a Petr Tošner), jejichž cesta ukazuje, že sběratelství není jen o vlastnění, ale také o sdílené vášni, která dokáže rezonovat i daleko za hranice jedné skupiny. Zaměřují se výhradně na studenty a čerstvé absolventy českých uměleckých škol. Pronikají tak tam, kde bují mladý talent, a zároveň významně podporují začínající umělce a umělkyně v budoucí tvorbě. 

Na výstavě jsou k vidění díla Karolíny Šulcové, Kateřiny Ondruškové, Jolany Škachové či třeba Jánose Vámose. Název výstavy odkazuje nejen na ústřední dílo Karolíny Šulcové, ale také na atmosféru, kterou vyvolává samotný akt objevování a sbírání prací mladé generace – nikdo nemůže vědět, jak se tvorba těchto talentů bude dál vyvíjet. Lze jen tušit. A právě v tom je to kouzlo a dobrodružství. 

Odpojte se a buďte přítomní 

Populární projekt Terapie sdílením přináší další ze svých nápaditých akcí. Offline Day, který proběhne v sobotu 22. listopadu od 15 do 20 hodin v Atriu Žižkov, propojí klid, lidskost a autentický kontakt. Odpoledne bez telefonů, obrazovek a notifikací vás zve k tomu, abyste si na chvíli odpočinuli od digitálního shonu a zkusili prožít přítomnost – naplno, s lidmi kolem sebe. Čeká vás klavírní koncert Mikuláše Tichého, autorské čtení herečky Elizavety Maximové i debata s psychoterapeutkou Klárou Holečkovou o tom, jak technologie ovlivňují naše emoce a vztahy.

Budoucnost je ve vašich rukou

A kam si všechny akce v budoucnu zapsat? Pokud to máte rádi hezky na papíře, máme pro vás tip na diář, který vám poskytne víc než jen prostor pro zapisování schůzek a úkolů. Papírnictví papelote spojilo síly s trendspotterkou a trendforecasterkou Pavlínou Louženskou a společně vytvořily diář s názvem Future is in your hands, který propojuje každodenní organizaci času s reflexí změn, které hýbou společností. Je to inspirativní průvodce rokem 2026, jenž pomáhá číst současnost a vnímat signály budoucnosti. Kromě kalendária obsahuje i dvanáct kapitol o trendech, více než padesát dalších podnětů a pohledy výrazných osobností z různých oborů – ekonomky Heleny Horské, šéfredaktora WIRED Michala Kučery, zakladatelky Czechitas Dity Formánkové a dalších. Nejde o návody ani předpovědi, ale o impulsy k zamyšlení, které vycházejí z aktuálních trendů i osobních zkušeností.

„Budoucnost není osud, ale hlína, kterou máme v rukou a kterou každým rozhodnutím tvarujeme. Tenhle diář není křišťálová koule, ale nástroj – pro pozorování, propojování a vnímání toho, co klíčí právě teď,“ říká Pavlína Louženská. 

Za grafickým konceptem diáře stojí designérka Markéta Mášová. Obálka je vyvedena v metalickém stříbrném provedení a funguje jako zrcadlo. V jejím odrazu vidíme sami sebe. Budoucnost jako reflexe našich rozhodnutí, snů i obav. Diář tak získává i fyzickou vrstvu významu: zrcadlí okolí, náladu, světlo i to, jak ho zrovna držíme v rukou. Diář byl vyroben v Česku a z pečlivě vybraných materiálů s certifikátem šetrného původu. Spolu s diářem vznikly také konverzační karty, díky kterým budou vaše debaty o budoucnosti jistě zajímavější a smysluplnější, ať už je budete vést s rodinou, kamarády nebo třeba na rande. 

Vyčerpání, úzkost, cynismus či pocit neefektivity a nenaplnění, bolesti, ztráta smyslu –⁠ to jsou vykřičníky počínajícího syndromu vyhoření, který vzniká jako důsledek opakovaného nebo chronického stresu. 

Překonávání hranic za vysokou cenu 

Vyhoření, syndrom, který z vašeho světa dělá nezajímavé a nepodněcující místo, v němž se necítíte dobře, vzniká velmi nenápadně a plíživě. Často ani nezaregistrujete jeho počátek, chvíli, kdy jste začali nějakým způsobem pomalu měnit svoje myšlení a chování. Tak jste zabředli do své práce, kterou jste v počátku vykonávali i s radostí, že jste si ani nevšimli, jak jste se dostali do bodu, kdy přemýšlíte o tom, že byste svou manažerskou či kreativní profesi vyměnili za obsluhování v obchodě či třeba sběr ovoce nebo se radši odstěhovali na druhý konec planety. Největším problémem je přiznat si, že se vám to skutečně děje. Být jen unavený a mít krátkodobý depresivní stav je něco jiného. Může se stát, že se vám chuť do života jen tak nevrátí a znechucení a další pocity spojené s vyhořením vás budou provázet další měsíce ne-li roky. 

Obecně se uvádí, že syndromem vyhoření trpí lidé, kteří po dlouhou dobu překračovali nějaké své hranice, kladli na sebe vysoké nároky a očekávali od sebe velkou výkonnost. Pravděpodobně vám bude povědomé heslo: „Hranice jsou od toho, aby se překonávaly.“ Platí to však skutečně pro všechny hranice?

Každý se může cítit vyprahlý a prázdný

Syndrom vyhoření poprvé popsal americký psychoanalytik Herbert Freudenberg, avšak zpočátku se výzkum soustředil na tzv. pomáhající profese, které jsou vnímány jako nejkritičtější. Jak se ale ukázalo později, burnout nepotkává jen lékaře, sociální pracovníky a zdravotní sestry, ale může vzniknout prakticky u každého: od učitelů přes korporátní pracovníky až po maminky na mateřské dovolené. Objevuje se i v oblasti partnerských vztahů. 

Od běžného stresu se vyhoření liší nejen svou délkou a intenzitou, ale také řadou doprovodných emocí jako je beznaděj, apatie či pocity prázdnoty. „Syndromu vyhoření předchází obvykle fakt, že člověk necítí svou vlastní sebehodnotu. Má touhu spasit svět a cítí se až nepostradatelný. Žije také často ve vlastní bublině potažmo iluzi, že se bez něj firma neobejde. Následuje období, kdy se takto smýšlející člověk dlouhodobě vyčerpává. Tělo ho sice upozorňuje, ale on to neslyší a velmi brzy mu dochází energie. Člověk se cítí dlouhodobě vyprahlý, bez náboje, bez smyslu života a často má pocit, že úplně ztratil sám sebe. Začne mu postupně vadit práce, rodina, přátelé, a pak už většinou ‚nesnáší‘ lidi obecně,“ říká Simona Zábržová, zakladatelka a CEO startupu Soulmio, který se zaměřuje na komplexní péči o psychické zdraví ve firmách. 

Od produktivity přes únavu až po dlouhodobé problémy 

Vyhoření se dá rozdělit do pěti fází. V té první se s nadšením a očekáváním pouštíte do nové aktivity (např. nové pozice či projektu), jste produktivní a máte nutkání se prosadit. Později optimismus slábne, začínáte být podráždění, přestáváte se soustředit, jste unavení, vyhýbáte se rozhodování a dostavují se také fyziologické obtíže jako bolest hlavy, nechutenství a vysoký krevní tlak. Ve třetí fázi propadáte chronickému stresu. Prokrastinujete v práci i doma, ale zanedbáváte i koníčky či vztahy. Pociťujete ztrátu kontroly, cítíte se ohrožení. Projevuje se u vás apatie, cynismus, zášť či snížená sexuální touha, naopak se zvyšuje konzumace kofeinu, případně dalších návykových látek. 

Do čtvrté fáze vstupuje samotné vyhoření. Mezi nejčastější příznaky patří např. pocit vnitřní prázdnoty, posedlost problémy v práci nebo v životě, zintenzivnění a/nebo zesílení fyzických příznaků (chronické bolesti hlavy či žaludeční a střevní potíže), sociální izolace, úplné zanedbávání osobních potřeb, touha skončit s prací nebo se odstěhovat od přátel či rodiny. Poslední fází vyhoření je habituální, tedy navyklé vyhoření. To znamená, že příznaky jsou ve vašem životě natolik zakořeněné, že je pravděpodobné, že se u vás budou vyskytovat významné trvalé psychické, fyzické nebo emocionální problémy jako deprese, chronická duševní či fyzická únava.

Vyhořelá Gen Z

Studie společnosti Asana, která zkoumala více než 10 000 znalostních pracovníků v sedmi zemích, zjistila, že přibližně 70 % lidí zažilo v posledním roce vyhoření. Co se týče jednotlivých generací, vyhoření hlásí 84 % příslušníků generace Z spolu se 74 % mileniálů a 47 % Baby Boomerů. Jiná studie z roku 2020 ukázala, že průměrný zaměstnanec zažije vyhoření do věku 32 let.

Dnešní mladá generace od malička vyrůstá s internetem a porovnává se s globálním maximem, nastavuje si vysoké cíle. To může mít v některých případech i pozitivní efekt, ale často to dopadá právě na duševního zdraví mladých. „Máme FOMO (fear of missing out, pozn. red.), myslíme si, že něco nestíháme. Když pracujeme na půl úvazek, máme pocit, že neděláme dost,“ řekla při debatě na letošním festivalu Metronome Františka Rohlíčková.

Největší příčinou stresu mladých zaměstnanců jsou nejen ekonomické vyhlídky, ale také obavy z nedostatku pracovních i studijních příležitostí. Z výzkumu konzultační firmy Randstad plyne, že téměř polovina mladých lidí by radši neměla zaměstnání, než zůstala v takovém, v němž se necítí dobře. Odpovědí na otázku, proč jsou tak sklíčení a úzkostliví, může být i celkové společenské klima, v němž jsou různé úzkostné stavy bohužel na denním pořádku. K tomu přispívá i fakt, že lidé jsou ochotní o těchto svých problémech mluvit víc než dříve. 

Redakční tip: Nejen o vyhoření se dozvíte více v nadcházejícím díle talk show Operitiv, který se koná 25. září v pražském byznys hubu Opero. Hosty debaty budou Simona Zábržová a psycholog Radek Ptáček. 

S vyhořením se trápí nejen samotný zaměstnanec či freelancer, ale negativní dopad má i na organizaci, se kterou spolupracuje. Tito lidé mohou mít nižší morálku, být méně angažovaní, dělat více chyb a hůře komunikovat. Ztrácí důvody, proč vstát z postele, takže jim začne být „šumák“, jestli odevzdají zadaný projekt, nebo se naopak ještě víc trápí tím, že jim to jedno není, ale jednoduše nemají dostatek baterky na to, aby práci dokončili. 

Uvědomění si sebe sama a záchranné NE

„Když cítíme, že na nás toto znechucení životem bez hlubší příčiny přichází, je potřeba okamžitě přibrzdit. Nejlépe se úplně zastavit. Odjet třeba někam na dovolenou a opravdu si dovolit odpočívat,“ doporučuje Simona, která si sama prošla vyhořením, a to dokonce dvakrát. „Důležité je přijmout sám sebe se všemi svými stíny. Pěstovat zdravé nezávislé vztahy, dávat si pozor na očekávání ostatních a neplnit je, pokud jsou proti mému vnitřnímu nastavení. Naučit se říkat NE na situace, které mě vyčerpávají a osvobodit se od potřeby hledat lásku a harmonii venku. Musíme to nejdřív najít a stabilizovat v sobě, být si vědomý/á toho, že ‚jsem dost‘ za každé situace a vždycky dělám své současné maximum. Ke svému životu přistupovat se zodpovědností a ne z pozice oběti, že ‚všichni za to mohou‘. A v neposlední řadě pravidelně zpracovávat své strachy a stres, dívat se na svůj život občas z nadhledu a vnímat i postoje, které jsou odlišné od těch mých.“

Dále se doporučuje si plánovat den, nedávat si příliš vysoké cíle, ale rozdělit si aktivity na jednoduché dílčí úkoly. Pamatujte, že vyhoření není chřipka a neexistuje na něj rychlý účinný lék. Pokud si výše popsanými stavy procházíte, doporučujeme se obrátit na odborníka (např. Hedepy či Terapeutický přístav, případně Terapie mezi stromy). Uvědomujeme si, že někdo může potřebu terapie vnímat jako osobní selhání, proto bychom chtěli zdůraznit, že tak to není, naopak se jedná o velmi odvážný krok – správným směrem. Více informací o vyhoření a nabídku pomoci či tematických workshopů nabízí Nevyhasni či Soulmio. 

Přejeme hodně síly, odvahy a trpělivosti. Myslete na to, že krize přináší i pozitiva – utřídíte si své hodnoty, prověříte důvěru v sebe sama, uvědomíte si, jak doopravdy žijete, přestanete se cítit nepostradatelně, začnete více pracovat se svými emocemi, poznáte své hranice, začnete o sebe opět více pečovat a také si lépe uvědomíte, kým se obklopujete – protože podpora od okolí je často také velmi důležitá (jak se říká, v nouzi poznáš přítele).

Zdroj: Pexels, Adam Poláček