Druhý Gladiátor kráčí ve stínu svého předchůdce
Koloseum znovu otevírá své brány. Bezmála čtvrtstoletí poté, co ho svou krví skrápěl legendární gladiátor Maximus, se do arény dostává jeho syn v podání Paula Mescala. Opět nechybí režie Ridleyho Scotta, politikaření, šílený vládce (respektive dva), zrada… Může pokračování kromě nostalgie vsadit i na něco dalšího?
Režisér Ridley Scott přivádí druhého Gladiátora do kin skoro 25 let po přelomovém filmu s Russellem Crowem. Ten v českých kinech vidělo téměř 450 tisíc diváků. Režisér uznává, že přijít po takové době s pokračováním, může působit podezřele. „Přitom to bylo tak jednoduché a logické. Věděl jsem, kdo přežil, kdo vás tím příběhem povede a kam se v něm vydá,“ říká.
Hlavní postavou je Lucius (Paul Mescal), vnuk císaře Marka Aurelia a syn „prvního“ gladiátora Maxima, který pod jménem Hanno žije v Numidii, jednom z posledních svobodných měst na severu Afriky. Již v prvních minutách filmu k hradbám města připlouvají lodě římské armády v čele s generálem Acaciem (Pedro Pascal). Lucius přijde o domov, svou drahou polovičku i svobodný život. Stejně jako z Maxima v předchozím filmu se z něj stává gladiátor poté, co zaujme Macrina (Denzel Washington v této roli zase zaujme nejednoho diváka), který z něj chce mít hvězdu Kolosea (aspoň po dobu, co zůstane naživu). Gladiátorské hry však nejsou tou hlavní hrou, kterou Macrinus hraje. Důmyslný stratég si uvědomuje slabost impéria ovládaného dvěma šílenými císaři, Caracallou (Fred Hechinger) a Getou (Joseph Quinn), a rozehraje riskantní partii, v níž na pomyslné šachovnici bojují gladiátor a také právoplatný dědic římského trůnu Lucius, jeho matka Lucilla (Connie Nielsen) a generál Acacius, její manžel a zároveň muž, kterému se chce její syn pomstít.
Gladiátor 2 je konzervativním pokračováním, které ve své první polovině působí skoro jako reboot originálu. Zavzpomínáte už při úvodních – vizuálně zdařilých – titulcích. Film podle mě dost těží z nostalgie a myslím, že právě touha po ní v kombinaci se zvědavostí dostane do kina hodně diváků. Válečné scény i boje v arénách jsou výrazně pompéznější, zároveň ale ne tak epické a dlouhodobě zapamatovatelné. Tvůrci někde až moc sázeli na CGI, takže vás místy možná zabolí oči podobně jako mě. Třeba už v prvním boji v aréně, kde se Lucius utká s opicemi, které se do tohoto typu filmu vůbec nehodí, jelikož vypadají jako vypuštěné z laboratoře v nějakém fantasy či sci-fi. Už dříve mezi zahraničními kritiky vzbudila diskuze scéna se zatopeným Koloseem. To, že zde Římané pořádali vodní bitvy (naumachie), vím z hodin dějepisu na základní škole, ale něco mi jako laikovi říká, že žraloky nedisponovali, a moc mi nestačí odůvodnění Ridleyho Scotta, že když byli staří Římané schopni napustit Koloseum vodou, tak pro hry mohli využít právě i žraloky.
Římem otřásá korupce a strach. Skutečná bitva se neodehrává v aréně, ale ve vyšších politických patrech. Šíleného Commoda vystřídala minimálně stejně šílená dvojčata Geta a Caracalla (trochu připomínají postavy z Felliniho Satyrikonu). Jsou tu tací, kteří dychtí po moci a neváhají jít přes mrtvoly, jiní chtějí naplnit sen o svobodném Římu, kde moc nepatří do rukou diktátora (nebo dvěma), ale Senátu. Nebo zde získávají nevyžádanou moc chlupatí domácí mazlíčci… V centru příběhu druhého Gladiátora je melodrama, které má chvílemi blízko k tragédii od Shakespeara. Jednou z nejtragičtějších postav a otrokem krvechtivého systému je Acacius, který ve jménu Říma neslouží silou a mečem nemilosrdně, ale ve skutečnosti je z válek a krveprolití unavený. Ten by si podle mě zasloužil ještě o něco víc prostoru. V neustálém strachu o život svůj i svých blízkých žije Lucilla, dcera Marka Aurelia, sestra Commoda a dřívější milenka Maxima, kterou opět ztvárnila (téměř šedesátiletá?!) Connie Nielsen.
Irský herec Paul Mescal, kterého můžete znát ze seriálu Normální lidi, sice není tak výrazný jako svého času Russell Crowe v roli Maxima, ale to jsem osobně ani neočekávala. Smrt jeho manželky a následná touha po pomstě i přežití není tak srdceryvnou linkou jako u předchozího hrdiny. Žene ho zuřivost, která tak úplně nevyvře. Mescal a jeho postava nesou cejch toho druhého, toho, který pro mnohé bude tím, kterému se nepovede úplně vystoupit ze stínu legendárního gladiátora. Otázkou je, zda to vadí. Někteří se ptají, proč se nevrátil Spencer Treat Clark, který hrál malého Lucia v prvním filmu. Tvůrci ho ani neoslovili. Asi si ho tam také nedokázali (s tím jeho kukučem) představit.
Na scénáři k druhému Gladiátorovi pracovali Peter Craig, David Franzoni a David Scarpa, který už pro Ridleyho Scotta napsal scénáře k filmům Všechny prachy světa a Napoleon. Film se se svou stopáží 150 minut řadí k těm delším, ale i přes to asi nebyl větší prostor pro přirozeněji pomalejší vývoj některých postav, které mění přesvědčení a aliance až moc rychle, a potenciálně silná témata se otvírají a zavírají bez hlubšího zamyšlení.
Mnozí si jistě vybavíte ikonickou hudbu z prvního Gladiátora, kterou složil úžasný Hans Zimmer. Ten byl osloven znovu, ale na pokračování se odmítl podílet. Své rozhodnutí okomentoval tím, že by se musel buď opakovat, nebo by se ocitl pod palbou kritiků, kteří by řekli, že nový soundtrack není tak dobrý jako předchozí. Této role se tedy ujal Harry Gregson-Williams, který v minulosti pracoval na hudbě k filmům jako Marťan či Poslední souboj a několikrát spolupracoval i s Zimmerem, který je jeho dobrým přítelem.
Nabízí se film srovnávat s prvním dílem v různých dalších směrech, to na druhou stranu ale asi nemá smysl. Je přirozené, že novinka nebude mít u publika (obzvlášť toho staršího) tak silný wow efekt jako předchozí film, který běžel v kině dříve než např. Pán prstenů či Harry Potter a byl něčím v té době nevídaným. Gladiátor 2 je ale velmi důstojným navázáním, které se rozhodně vyplatí vidět na velkém plátně. Zajděte si do kina a odpovězte si sami, zda bylo pokračování potřeba. Mimochodem – Ridley Scott oznámil, že je v rané fázi vývoje i třetí díl.
Síla a čest!
Zdroj: CinemArt
