Jana Kašová: Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, kde bude český surfing dnes, nevěřila bych tomu. Dostat se na Olympiádu je reálné

Pro surfing zahořela před jedenácti lety ve Francii. Od té doby se stala pětinásobnou šampionkou Česko-slovenského poháru. S Janou Kašovou, rodačkou z Domažlic, která v posledních letech většinu času tráví v Lisabonu, jsme se bavili o její surfařské cestě, naději v účast na olympiádě i o překonání strachu a surfařského vyhoření. 

Tvoje záliba v surfování se zrodila před jedenácti lety ve Francii, v Hossegoru, kam ses po roce vydala znova, a to s cílem pořídit si vlastní kratší prkno…

Přesně. Celé léto jsem dobrovolničila na surf housu a ve vlnách se snažila zlepšit natolik, abych si mohla pořídit prkno, které se mi vejde do auta. To jsem si následně přivezla z Erasmu ve Španělsku – jo, první erasmové peníze jsem utratila za prkno (směje se).

Řekla bys víc o své cestě k surfování? Kdy jsi věděla, že je to to ONO, sport a zároveň lifestyle, kterému propadneš? 

Dělala jsem snowboarding – slopestyle – a tenkrát jsem četla, že někteří lidi ze snowboardové komunity v létě jezdí na surfu. Přišlo mi to cool a řekla jsem si, že je to luxusní život, který bych chtěla jednou vést. S bráchou a kámošema jsem tedy jela do Francie, abych si k snowboardu a skatu přidala zkušenost se surfem. 

Můžeš prozradit, kolik tě stálo první prkno? 

Tuším, že tak 280 euro. Bylo to zelené mini Malibu. 

Aktuálně vlastníš jedenáct prken. Jaké je to, na kterém teď závodíš? 

Nejraději mám Sharpeye Inferno 72, 5’11, nebo větší prkno, když jsou velké vlny. 

Z Domažlic k oceánu

Na Erasmu jsi byla dvakrát, nejprve v Bilbau a později jsi při magisterském studiu odjela do Lisabonu, kde nyní žiješ po většinu roku. Přiblížila bys svůj tamní život? 

Život v Lisabonu je v různých směrech podobný tomu v Česku. Jiný je tím, že můžu chodit každý den surfovat. Sednu do auta a za patnáct minut jsem na pláži. V Čechách bych místo toho asi chodila běhat. Asi každý si představí, že se celou dobu válím někde na pláži, ale bývám ve vodě tak 1,5 hodiny denně a jinak se normálně věnuji práci a dalším aktivitám.

Kdy jsi tam začala surfování i učit? 

V roce 2018 jsem si dělala instruktorský kurz na jihu Portugalska a následně jsem začala učit. Nejdřív pro Surf Camp v Portugalsku, kde jsem učila dva roky po celou sezónu, později už jen občas, protože jsem se věnovala víc jiné práci. Baví mě surfing učit, ale je to hrozně fyzicky náročné, takže obdivuju lidi, kteří to vydrží dělat full-time dlouho. 

Jak snadné je vyjít s místňáky a navázat spolupráci se surfovými školami? 

Je to snadné, když je paradoxně přestaneš vnímat jako „místňáky“. Jsou to normální lidi a dá se s nimi domluvit. V surfingu má lokalismus svůj význam, to je důležité respektovat a přistupovat k tomu s pokorou. I když v Portugalsku už nějakou dobu žiju, nevnímám se jako lokál a nemám pocit, že bych si mohla nárokovat tamní vlny. Snažím se chovat asi tak, jak bych chtěla, aby se ke mně chovali lidi, když přijedou do Česka na hory. 

Mění se nějak tvůj režim před závody? Jak vypadá tvá příprava, a to i na suchu? 

Není to ani moc o tom, že bych chodila do vody častěji. Největší změna probíhá v hlavě. Trénuju s mindsetem, že se chystám na závody, nesurfuju jen pro srandu. Třeba si hlídám na hodinkách dvacet minut a trénuju heaty. A dávám si víc lekcí s Goncalem Silvou, naším národním trenérem. 

S přípravou na suchu jsem hodně zaexperimentovala loni, když jsem se na World Surfing Games připravovala 1,5 měsíce v Česku. Předtím jsem samozřejmě měla tréninky v Portugalsku ve vlnách, ale potřebovala jsem se udržet ve fyzické kondici – cvičím podle Crise Millse. Dále jsem cvičila se svou fyzioterapeutkou Luckou Hřebíkovou. A taky jsem chodila občas pádlovat na rybník nebo do bazénu. 

Surfařské vyhoření a práce s dechem

Surfování je hodně i o práci s hlavou. Jak se ti daří vyklidnit, užívat si to? 

Je to o zkušenosti. Surfuju už jedenáct let. Hodně mi pomáhá práce s dechem, někdy meditace, ale tu nepraktikuju tak často. 

Máš/měla jsi s mindsetem někdy problém? 

Určitě, asi jako každý. Když se odstěhuješ k oceánu, najednou můžeš surfovat pořád. Přetrénovala jsem se. Každý den jsem chodila do vody dvakrát denně nebo, když jsem pracovala v korporátu, každý den před prací, kde jsem potom byla do osmi do večera. Přeháněla jsem to. V jednu chvíli jsem nemohla vyjít ani tři schody. Ve finále jsem se jela dát dohromady do Čech, kde mám doktory. Rozjelo se mi astma, se kterým jsem nikdy neměla problém. Možná jsem ho měla vždycky, možná se mi rozjelo proto, že jsem kvůli surfingu několikrát přechodila bronchitidu apod. – často neposloucháme svoje maminky (směje se) – nešlo mi se úplně vyléčit. Začala jsem víc myslet na dech, zkoušela jsem různé techniky… Závodila jsem, i když jsem nebyla v dobré kondici. Bylo to na dluh, šla jsem z nemoci do nemoci, měla antibiotika čtyřikrát za rok. Poslední rok mi konečně přijde, že se dostávám do normálu, trvalo to dva roky. 

Jak jsi bojovala se strachem? 

Vždycky jsem měla strach z větších vln, bylo to spojené hlavně s hold downy, s tím, jak tě dlouho drží pod vodou. Neměla jsem na to dost dechu. Jednou jsem se v Portugalsku přitopila, tak jsem měla trochu trauma. I v tomhle mi pomohla lepší práce s dechem. Předtím jsem se velkým vlnám vyhýbala, ale předloni jsem byla na závodech nucená svůj strach překonat. To, že jsem do toho šla, potřebovala jsem se s tím vyrovnat, mě naučilo s tím pracovat dál a hodně mě to posunulo. 

World Surfing Games a Češi na Olympiádě

Jak bys za sebe popsala tuhle závodní sezónu? Na který závod se tento rok ještě chystáš?

Tato závodní sezóna pro mě znamená určitě posun ve vlastních výsledcích na mezinárodních soutěžích. Nedávno se mi podařilo umístit na 25. místě na Mistrovství Evropy v portugalském Santa Cruz – to je zatím můj „osobák“. Dále nás s českou reprezentací čeká v září ISA World Surfing Games – Mistrovství světa v El Salvadoru a od října zase závody Česko-slovenského poháru v surfingu.

Na World Surfing Games jsi spolu s dalšími závodníky reprezentovala dvakrát. Jaký to byl pro tebe zážitek?

Podruhé jsem byla mnohem víc v klidu. Otevřelo mi to oči v tom, jak je zásadní závodní zkušenost, kor na světovém levelu. Někteří lidé byli toho názoru, že by Češi neměli jezdit na mistrovství světa, já říkám opak, protože postupně se zlepšujeme. Jedna věc je, že na to není budget a všichni si to musíme platit převážně ze svého, případně si sehnat soukromé sponzory – jsem vděčná, že už to jde. Účast na mistrovství stojí jako jedna větší dovolená. Všichni, co surfujeme, si na to nějak dokážeme vydělat, pokud chceme. Případně sponzoři už jsou také otevřenější spolupráci. 

Závod je zároveň kvalifikací na Letní olympijské hry. Jak uplynulou Olympiádu, co se surfingu týče, hodnotíš?

Myslím, že uplynulá Olympiáda ukázala surfing v tom nejlepším světle na legendárním surf spotu Teahupoo a ještě ho více zpopularizovala. Vnímám na mezinárodní scéně, že všechny státy najednou chtějí mít surfový tým, a hodně z nich nám závidí na tour Česko-slovenského poháru. Samozřejmě level surfingu na Olympiádě byl hodně vysoký, ale nic není nereálné – jednou se tam opravdu můžeme dostat. Důležité je tomu věřit, hledat způsoby, ne důvody proč ne a hlavně makat! A fungují přece věci jako sebenaplňující se proroctví, takže… (směje se) 

Za tři roky je olympiáda v LA a tam bude pro Čechy zase o něco větší šance. Zároveň už jsou lidé, kteří jezdí i kvalifikační závody na World Surf League (prestižní světová surfová liga), ale tam je těžké se dostat i pro Evropany celkově, nejen pro Čechy. Paradoxně se dá říci, že dostat se na Olympiádu je jednodušší.

Jaký vnímáš v posledních letech mezi českými surfaři progres? 

Nepřestává mě překvapovat, jak jde ten level nahoru. Kdyby mi někdo před šesti lety řekl, kde bude český surfing dnes, nevěřila bych tomu. Když vidím, kolik jsme toho za poslední roky zvládli, dává mi to naději, že jednou opravdu někoho uvidíme reprezentovat Česko na Olympiádě. 

Nejbližší oceán máme ve Francii. Loni ale v Mnichově otevřel O₂ SURFTOWN s umělou vlnou, který láká k návštěvě nejednoho Čecha. Ty ses tam loni v srpnu taky zajela podívat. Doporučila bys to?

Měla jsem velká očekávání a realita je ještě předčila! Byla jsem mile překvapena, jak moc je to podobné oceánu. Respektive vlny jsou zde prakticky jedna jako druhá a všechny skvělé. Už jsem dříve zkusila river wave a Surf Arenu v Praze, a to jsou slabé odvárky. Výtlak sladké vody oproti slané je trochu jiný a je lepší mít o trochu větší objem prkna. Já měla o 2 litry a jeden palec větší prkno než normálně a bylo to super (konkrétně  epoxy Pukas Tasty Treat, 6.0 19,63, 2,55 31,9l pro model Axel Lorentz). 

Ráda bych vyzkoušela ještě jiné módy nastavení vlny jako pointbreak, kdy je vlna delší a asi i o něco větší. Napoprvé jsem zvolila lehčí verzi A-frame. I přes to, že se nejedná o úplně levnou zábavu (cena za hodinu se pohybuje mezi 69 a 89 euro, pozn. red.), ten zážitek za to stojí. Nevím, jestli si tu kvalitu udrželi, ale při mojí návštěvě měli celý proces skvěle zorganizovaný. Od registrace přes půjčení prkna a samotnou session až po restauraci s výhledem na vlnu.

Luxusní život surfaře. Nebo taky ne 

Surfing je dost nákladný sport. Ať už vybavením, tak hlavně výdaji za cestování. Jaká je podpora českých surfařů ze strany státu, různých sportovních organizací nebo značek, případně dalších donorů? 

Získat sponzory je náročné. Je to podobné jako shánět práci, spíš těžší. Ve všech sportech musí sportovci ukázat, že jsou zároveň i influencery. Přesvědčit první sponzory bylo těžké. Každý si je musí sehnat sám, není to o tom, že bys byla jen dobrá a najednou se kolem tebe slétli – možná to tak je v jiných sportech, ale v surfingu ne. Jedná se spíš o srdcaře, kteří věří, že něco dokážeme. Jsem ráda, že nám sponzoři věří, to nám dává prostředky a ještě větší sílu dokázat lepší výsledky. 

Jak si tedy zvládáte vy surfaři vydělat? Zdědili jste jmění? Máte OnlyFans? Investujete do kryptoměn? Jak to máš ty? Daří se ti skloubit surfování, lekce, webdesign, případně další projekty? 

Jasně, surfaři rozhodně nemají pré. Příspěvek od sponzora ti maximálně tak pokryje letenku nebo vykreje týden, co jsi na mistrovství a nemůžeš pracovat. Všichni máme nějaké zaměstnání, jsme často freelanceři. Je super, že se dá v dnešní době pracovat na dálku. Případně někteří surfaři surfing vyučují. Život surfaře je ráj, protože děláme, co nás baví, ale pracovat se musí všude a skills neojebeš. (směje se)

V roce 2019, když jsi pracovala pro portugalský korporát, jsi byla dokonce první z tamních zaměstnanců, kdo začal pracovat remote. Odjela jsi tehdy na Bali. Jaké výhody a úskalí jako digitální nomádka vnímáš?

Máš větší flexibilitu v tom, kdy a kde můžeš pracovat. Musíš ale být opravdu produktivní, být na sebe tvrdá. Jsi svým největším šéfem. Není to tak, že se rozhodneš, že nebudeš týden a víc pracovat. 

Dřív, když jsem byla v korporátu, jsem vnímala úskalí v tom, že mi ostatní zaměstnanci záviděli. Na tvém Instagramu lidi vidí kokos a palmu, ale už si neuvědomují, že normálně osm hodin sedíš u počítače. Oni takhle nejdou na kokos, ale třeba na kafe… a vlastně i ten kokos si můžou ve finále dát. Pojí se s tím hodně předsudků. Ty jsou samozřejmě někdy i pravdivé, existují lidi, kteří si produktivitu neudrží a sklouznou k tomu, že život je pláž. Nevím ale, jestli to takovým lidem dlouho vydrží.  

Máš nějaký surfařský vzor, inspiraci?

Nejvíc se mi líbí, jak jezdí Stephanie Gilmore. Samozřejmě sleduju i další lidi, z Portugalska třeba Teresu Bonvalot. Gabriel Medina jezdí skvěle a je to mega vzor, ale většinou sleduju spíš holky, protože s těmi se můžu líp srovnávat, aspirovat na to, jak jezdí. 

Zdroj: archiv Jany Kašové