„Maluji od dob, kam mi sahá paměť,“ říká osobitá malířka Léna Brauner
Ačkoliv je velice mladá, talent a zkušenosti jí rozhodně nechybí. Díky svému osobitému stylu a lásce k umění ráda boří umělecké hranice. Řeč je o české malířce Léně Brauner, která se rozhodně nebojí nových výzev.
Jste malířka, kreslířka a ilustrátorka – na co se konkrétně specializujete a co Vás ze všeho baví nejvíce?
Baví mě tvořit. Je jedno jakým způsobem a je jedno co. Baví mě ten proces, kdy vytváříte. Jestli mám v ruce štětec, tužku, mikrofon a nebo jenom prst od čokolády z dortu, co jsem dojedla. Motivem je pro mě nálada, zachycení pocitu. Chci, abyste se jako divák koukala na mojí kresbu a viděla duši slečny, která je na obrázku a ne jen slečnu.
Ve výtvarné výchově jste tak jistě excelovala, je to tak?
Ani ne. Měla jsem dvojky, někdy trojky. Motivy, které učitelky zadávaly, mě nebavily, a proto jsem často popustila uzdu fantazii a malovala jsem si, co jsem chtěla, což se samosebou zkostnatělému školskému systému a jasným osnovám nelíbilo. Nemám ráda známkování, na kterém jsou dnešní státní školy založeny.
Bylo kreslení Vaším koníčkem již od dětských let, nebo jste se k němu dostala až později?
Maluji od dob, kam mi sahá paměť.
Prozraďte nám něco o svém zapojení do unikátního projektu od Excelentu s názvem “Po svý ose”, během kterého jste se jako vůbec první člověk v Česku pustila do velkoplošného kreslení za pomocí ohně?
Moje role tam byla daná mým zaměřením, takže jsem byla „patronem“ vizuálu. Oheň mě začal fascinovat po účasti na LUSTR festu, kde jsem malovala kolekci s pomocí ohně, a tak jsem si ho vybrala k bližšímu prozkoumání i na projekt „Po svý ose“. Po mém boku jsem měla zkušeného pyrotechnika Mira z Ústí, který mi pomáhal kouzla převézt do reality. Je to silný element, ke kterému mám respekt.
Kde hledáte inspiraci a co vás motivuje k novým projektům?
Inspiraci naštěstí hledat nemusím, většinou příjde sama. Někdy nečekaně, jindy na poslední chvíli těsně před deadlinem. Motivuje mě velká touha po objevování a poznání nových věcí, lidí, oborů. Taky mě motivuje láska, jindy smutek, možná pocit štěstí z dobře odvedené práce.
O umělcích se obecně říká, že mají svůj neotřelý a neobyčejný styl. Do jakého módního stylu byste se charakterizovala vy? Nebo raději žádná uniformita a raději trocha té extravagance?
Extravagantní si moc nepříjdu. Charakterizuje mě černá barva a stříbrné vlasy. Kladu důraz na materiál a jednoduchost ve střihu. V šatníku mám vlastně jen černé oblečení až na pár krémových župánků, co nosím doma.
V jednom článku jsem se dočetla, že je pro vás charakteristické a nyní cituji “Léna každého zaujme svým zjevem. Jejím poznávacím znamením je barevné mikádo a na zadku připnutý liščí ohon”. Co je na tom pravdy?
To pro mě bylo charakteristické tak před dvěma, možná třemi lety. Barevné vlasy v pastelových barvách a liščí ocas jsem nosila dřív. Pravda to je, ale tohle období už odvál čas a jediné, co mi zůstalo, je mikádo s krátkou ofinou.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho krásných děl a uměleckých úspěchů!
Léna Brauner
