Pohádky po babičce: Český animák nejen pro děti

Do českých kin míří nový animovaný film Pohádky po babičce, oceněný kritikou a inspirovaný knihou O nepotřebných věcech a lidech od Arnošta Goldflama. Příběh s podzimní atmosférou, který zahřeje u srdce děti i dospělé.

Animované filmy patří mezi nejoblíbenější žánry na světě, ale moderní nabídka často cílí na krátkou dětskou pozornost – výsledkem jsou rychlé, vizuálně přetížené filmy, které pro dospělé postrádají hlubší smysl. Pohádky po babičce jsou přesným opakem: film, jenž v českých kinech startuje 6. listopadu 2025, nabízí klasickou pohádkovou hloubku a citlivé vyprávění. Jedná se o adaptaci knihy Arnošta Goldflama O nepotřebných věcech a lidech, sbírky pohádek vydané v roce 2014. 

Film vznikl pod režijním vedením čtyř tvůrců: českého režiséra Davida Súkupa, slovenského Davida Pašše, francouzského Jean-Clauda Rozce a slovinského Leona Vidmara. O výtvarnou stránku se postarala španělská výtvarnice Patricia Ortiz Martínez a produkci zastřešuje Maurfilm, který stojí mimo jiné i za produkcí legendárního Fimfara.

O příběhu

Tři sourozenci – Derek, Zuzanka a Tom – si při návštěvě prarodičů užívali vyprávění pohádek od babičky. Po její smrti zůstávají u dědečka a všechny je tíží stesk. Aby Zuzanka rozveselila mladšího bratra Tomíka, použije babiččin slaměný klobouk k vytvoření pohádek tak, jak to dělávala babička. Vyprávěním se přenesou do tří pohádek: první vypráví o Standovi a Emilce, kteří najdou kočku Nebojsu; druhá o staré indiánce, jež krmí nestvůru pouze ohryzky od jablek; a třetí o opuštěném Bohdanovi, který se naučí létat.

V každé z těchto pohádek je odlišným způsobem nastíněno téma ztráty. Vzniká tak fantazijní svět plný příběhů, skrze něž si vnoučata s dědečkem uvědomí, že i po fyzické ztrátě blízké osoby může babička žít dál – v jejich srdcích.

I když se spisovatel Arnošt Goldflam na scénáři přímo nepodílel, jeho role dědečka v loutkové podobě dodává filmu osobní rozměr.

Když loutky ožijí

Film nevznikl klasickou animovanou kresbou, ale pomocí loutkového stop-motionu. Jde o techniku animace, při níž jsou loutky posouvány po malých krocích, a po spojení těchto snímků vzniká plynulý pohyb. Stop-motion proslavil především Tim Burton filmy, jako Mrtvá nevěsta nebo Koralína.

Díky trojrozměrnosti loutek je výsledná animace velmi realistická a detailní. Loutky přinášejí zcela jiný, až magický efekt, který diváky dokáže úplně pohltit. Časově je však tato technika jedna z nejnáročnějších: Pohádky po babičce vznikaly postupně deset let, během nichž proběhlo 457 natáčecích dní a na projektu se podílelo 150 spolupracovníků, včetně 16 animátorů.

Ocenění doma i ve světě

Přestože českou premiéru film čeká až 6. listopadu, světově se představil už v únoru na Berlinale, jednom z nejprestižnějších filmových festivalů, a od té doby sbírá ocenění. V červenci na mezinárodním festivalu Giffoni v italském Giffoni Valle Piana získal cenu ECFA Award za nejlepší evropský film pro děti. Poslední týden v září pak probíhal 38. ročník filmového festivalu Finále Plzeň, kde Pohádky po babičce získaly prestižní ocenění Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný či animovaný film.

Síla vyprávění

Hlavní myšlenkou filmu je poukázat na sílu lidského vyprávění, které by se nemělo vytrácet. Po přečtení děje se může zdát, že půjde o příliš dojemný a smutný film, ale opak je pravdou. Jedná se o film, který propojuje dětský svět a fantazii s nevyhnutelným tématem ztráty, které je ale zpracováno citlivě a nenásilně – ukazuje, že ačkoliv je smutné, je součástí reality, kterou je třeba přijmout. Film nabízí zároveň zábavné momenty, které si oblíbí děti i dospělí, a jeho poselství rezonuje u diváků všech věkových kategorií.

“Hrdinkou tohoto filmu je odvaha všech tvůrců pustit se do příběhů, které nepatří k mainstreamovým tématům. Do příběhů, které se nebojí otevírat téma ztráty blízkých osob a ukazovat cesty, jak se s tím vyrovnat. Nebát se říct, že smrt je součást života – když něco končí, také něco začíná.” — režisér David Súkup

S nádhernou animací, a myšlenkou, která je pro každou lidskou bytost velmi důležitá, můžeme být pyšní, že takový filmový skvost vznikl právě u nás. Během sledování filmu člověk cítí až jemnou nostalgii – dětská léta a babiččino vyprávění se stávají téměř hmatatelnými. Doporučuji tento film shlédnout v kinech od 6. listopadu 2025 – napříč věkem, opravdu každému..

Foto: Maurfilm