„Buen camino,“ už ani nepočítám, kolikrát za den tuhle frázi slyším nebo sama řeknu. Stačí ani ne den na cestě a používáte ji zcela automaticky. Ano, sbalila jsem si batoh a doletěla do Porta, abych se vydala do Španělska (samozřejmě s řádnou zásobou těch nejlepších pastéis de nata z Manteigarie), konkrétně do Santiaga de Compostela, na asi nejznámější pěší pouť, kterou jsem měla už několik let na svém bucket listu. 

Tahle cesta lidem mění životy. Například Ladislavu Ziburovi svatojakubská cesta pomohla vybrat vysněné povolání, utvrdil se v tom, že se cestování – obzvlášť pěší putování – stane jeho vášní a později i obživou (více si můžete přečíst v našem rozhovoru). Pro mě byla převážně formou aktivního odpočinku, příležitostí k tomu víc žít přítomným okamžikem a neotevřít několik dní počítač, což bylo s počínajícím vyhořením dost prospěšné. Zároveň jsem si chtěla některé věci srovnat v hlavě, ale nedávala jsem si moc velká očekávání v tom, co mi cesta přinese, že mě na jejím konci čeká bůhvíjaké osvícení. 

Historicky má cesta převážně náboženský význam, jelikož putujete k ostatkům svatého Jakuba, jednoho z dvanácti apoštolů Ježíše Krista. Ten po smrti svého učitele dál šířil křesťanskou víru, což se mu, stejně jako mnohým dalším, stalo osudným. V roce 44 našeho letopočtu ho v Jeruzalémě sťali a stal se prvním z apoštolů-mučedníků. V dnešní době se na svatojakubskou pouť každoročně vydává i přes 300 tisíc poutníků a jen u některých je spojena s vírou. Potkáte zde cestovatelské nadšence, vyhořelé freelancery, lidi, kteří čerstvě skončili v práci, překonali vážnou nemoc či třeba skupiny Portugalců a Španělů, kteří tímto způsobem tráví dovolenou nebo školní výlet. Lidé různého věku, národnosti, profesí, s různými životními osudy, sami nebo ve skupince. Všichni mají ale stejný cíl – katedrálu v Santiagu. 

„Proč jste se vydali na camino?“ „Máme dovolenou, tak jsme si řekli, že by to mohlo být fajn.“ „A ten pravý důvod?“

Cesty, které vedou do Santiaga

Tou nejznámější trasou je pravděpodobně Camino Francés, tedy francouzská cesta. Ta vede z jihu Francie přes sever Španělska, města Burgos nebo León. Celá francouzská cesta měří přibližně 780–800 kilometrů a odhadovaný čas potřebný na její zdolání je 4–6 týdnů v závislosti na fyzické zdatnosti.

Mezi poutníky je velmi oblíbené Camino Portugués (portugalská cesta). Můžete po ní vyrazit už z Lisabonu, nebo až z Porta na sever do Santiaga. Na výběr máte z vnitrozemní – centrální – nebo oceánské trasy (já zvolila tu centrální). Je dlouhá 240-280 kilometrů (z Porta), takže je podle mě ideální pro začátek, když si nejste jistí svými schopnostmi, nemůžete na ní strávit tolik času (postačí 9–12 dní), přesto chcete být tím „řádným poutníkem“ (ti, kteří začnou cestu 100 km před Santiagem, a navíc si třeba i nechávají vozit zavazadla, tak někdy nejsou vnímáni – za mě je ale samozřejmě fajn, když člověk vůbec zvedne zadek a někam jde). Trasa se během dne z rušnější silnice změní v kukuřičné pole, následně historické vesničky a města, vinice či lesy. Žádný den není krajina stejná, a to mě bavilo.

Další alternativou je Camino Costa Norte, jež vede po severním pobřeží přes španělská města San Sebastian, Bilbao a Oviedo. Dlouhou cestu můžete podniknout i po trase Camino Andaluz, tedy až ze španělského jihu, a přejít tak prakticky celé Španělsko. Na těchto a dalších trasách denně putují desítky nebo i stovky lidí, kteří hledají klid, potřebují najít sami sebe nebo třeba jen zjišťují, jestli to zvládnou fyzicky. Já jsem dokonce potkala pána, který šel o berlích. Pocítila jsem k němu velký respekt a taky záchvěv vděčnosti za to, že jsem zdravá a v dobré fyzické kondici. Jiným silným zážitkem bylo setkání s mladou Ukrajinkou Annou, která mi přiblížila svou osobní zkušenost s válkou, se životem v Kyjevě, kam se po caminu plánovala vrátit, i když možná ne na dlouho. Opět jsem si uvědomila, jak spokojený život ve výsledku vedu.

Kdy se na camino vydat? Osobně můžu doporučit začátek září, kdy už není takové horko a moc neprší. Zvažovala jsem také např. květen. V létě je to o úpal a taky se na cestu v rámci prázdnin vydává hodně lidí. Naopak v zimě, kdy není hlavní sezóna, může být mnoho poutnických ubytoven zavřeno. Pokud byste plánovali např. delší cestu z Francie, přecházíte Pyreneje a tam může být v zimě navíc sníh a co si budeme povídat, to není úplně ideální.

Když mě hodně bolí nohy, zrychlím, a když mám pocit, že mi brzo upadnou, sednu si – ale posedím třeba jen tři minuty a zase jdu dál… proto je asi lepší, že jdu sama. 

Jako osoba, která obvykle denně cvičí, snaží se víc chodit pěšky nebo se jinak hýbe, jsem se fyzicky na cestu nijak nepřipravovala. S kondičkou jsem neměla problém, jen byl samozřejmě trochu nezvyk několik hodin v kuse chodit s xkilovým batohem na zádech. Z Porta se jde většinu času po rovině (Porto samo o sobě je ale trochu do kopečka, takže super trénink na začátek haha). Pro někoho, kdo většinu dne tráví sezením a večer se doma zase jen rozvalí na gauči, bude cesta přirozeně větším šokem. Ale zase třeba ujde denně míň kilometrů nebo si je rozloží do více hodin. To je na každého uvážení, doporučuji nějakou dobu předtím alespoň chodit častěji na delší procházky. Pro řadu lidí je ve výsledku pouť náročnější spíš psychicky.

Must-have každého poutníka 

Cesta pro mě byla velmi osvěžující v tom, že jsem upozadila některé „pražské“ starosti a řešila jen to, kam a kudy jdu, jestli budu mít kde spát, co budu jíst apod. A kde dostanu další razítko do kredenciálu. Tuhle papírovou knížečku potřebuje každý poutník. Slouží vám jako průkaz a umožňuje vám mimo jiné přenocování v poutnických ubytovnách (albergue), některých klášterech či na farách na poutní trase. Každý den do něj musíte sehnat dvě razítka (s připsaným datem), která vám dají např. v turistických centrech, kostelích, restauracích nebo v ubytování. Na závěr pouti je potvrzením vykonání minimálně 100 km pěší pouti pro vydání certifikátu (ten získáte v Pilgrim Office kousek od katedrály za cca tři eura i s vaším jménem). Pravidla jdou s dobou, takže je také možné vyrazit na kole. V tom případě však musíte ujet minimálně 200 km. Credencial lze zakoupit v ubytovnách, klášterech, katedrálách, poutnických kancelářích a jiných významných místech na trasách. Já osobně jsem si ho vyzvedla v Portu v katedrále, která bývá pro mnohé poutníky startovním bodem pouti. Pořídit ho můžete dokonce už v Česku, buď na e-shopu Utreia, nebo třeba v pražském obchodě Pod 7 kilo.

Poznávacím znamením většiny poutníků je hřebenatka houpající se jim na batohu. V obchodech po cestě najdete svatojakubskou mušli v různých velikostech a podobách. Mnozí si ji po absolvování pouti nechávají na památku také vytetovat (v Santiagu je to velký byznys). 

Miluju na caminu to, že dojdu k ubytku, řeknu si, že je moc brzo a že se mi chce ještě chodit, tak jdu o 12 km dál.

Nemusíte se bát, že byste se na cestě ztratili. Trasa je obvykle velmi dobře značená pomocí žlutých šipek. Navíc doporučuji si do mobilu stáhnout aplikaci Buen Camino de Santiago, ve které kromě průběhu cesty můžete zjišťovat např. polohu ubytování (aplikace vás přesměruje na Booking, v případě, že byste si chtěli některé ubytování, u kterého je to možné, rezervovat). A když už si náhodou nejste jistí, vždy se najde další poutník, případně místňák, který vás nasměruje. 

Jídlo a nocleh – zpátky k základním potřebám 

Jelikož procházíte i několikrát denně městečky či vesnicemi, se zásobováním si nemusíte dělat velké starosti. Stačí mít jídlo maximálně na jeden den nebo i méně. Vodu vám obvykle ochotně doplní i místní obyvatelé, pokud zrovna nenarazíte na místa, kde byste si ji mohli sami natočit nebo koupit. Já měla vodu ve vaku, takže jsem ušetřila místo a nějaký ten gram v batohu a zároveň jsem mohla pít přímo za chůze. Jen jednu důležitou věc je třeba zmínit – siestu. Jedná se o dobu, kdy většina obchodů zavírá během dne, převážně v čase od 14 do 17 hod. S tím je potřeba počítat. Ani brzy ráno si většinou nenakoupíte, jelikož se obvykle otevírá až v 9 či 10 hodin. Restaurace mnohdy nabízejí takzvané poutnické menu za zvýhodněné ceny. Většinou obsahuje polévku, hlavní chod a dezert. Nebývá to obvykle žádný chuťový luxus. Ale to jste snad ani nečekali, že?

Konečně jsem se zase jednou ocitla v obchodě, kde měli nanuky po jednom. A dokonce i samostatné kostky másla!

Po několikahodinové cestě je samozřejmě fajn někde složit hlavu. Každodenním cílem poutníků bývají převážně albergue. Jedná se o nejlevnější možnost ubytování. Cena za noc se pohybuje v rozmezí 8–20 €. Poutnické ubytovny, které se cenově pohybují nejníž, obvykle nejde rezervovat. To člověka přiměje k brzkému vstávání a udržení tempa (byly dny, kdy jsem měla pocit, že se účastním závodu o volnou postel). Často se jedná o jednu velkou místnost, kde spí na palandových postelích klidně i šedesát poutníků najednou. Moc komfortu a soukromí mít nebudete. Únava je znát i na hlasitosti chrápání spolunocovníků, takže pokud máte lehké spaní, může vám to noc trochu znepříjemnit – doporučuji si přibalit špunty do uší. Pokud toužíte po větším pohodlí a soukromí, samozřejmě můžete využít klasické hotely apod. Někteří odvážlivci spí pod širákem, s tím ale nemám osobní zkušenost – navíc jsem slyšela, že ve Španělsku je stanování zakázané (ale do určité míry je tolerované). Pokud nehodláte nocovat venku, určitě se netahejte s karimatkou. A spacák můžete – v letních měsících – nechat také doma, bohatě postačí si vzít vložku do spacáku, která v batohu zabere podstatně méně místa. 

Bez puchýřů až do cíle 

Cestou jsem narazila na několik lidí, kteří se ploužili kvůli bolesti z puchýřů. Tahle nepříjemnost byla běžným tématem hovorů. Já patřila mezi šťastlivce, kteří za celou dobu neměli ani jeden puchýř a nepoužili ani jednu náplast. A většinu lidí to udivovalo. Co bylo mým hackem? V první řadě jsem používala běžecké ponožky. A každé ráno, předtím, než jsem si je natáhla, jsem si mazala nohy měsíčkovou mastí (totální game changer!). Obvykle jsem si je namazala i odpoledne/večer po sprše. Pohorky nechte rozhodně doma, lepší je nazout lehčí outdoorové nebo běžecké boty. Já měla trekovky Adidas Terrex. Plus přibalte žabky či jiné pantofle (na ubytování, na cestu do obchodu apod.). Měla jsem s sebou i sandály, ale asi bych to bez nich i zvládla. 

I když jsem unavená, psychicky jsem v klidu jako dlouho ne, a v hlavě mám příjemné prázdno.

Důležitý je výběr batohu. Obzvlášť na delší vzdálenost. Já cestovala s Osprey Hikelite 26 Uni a můžu jedině doporučit. Parádně se nesl a má ideální velikost do letadla i na cestu jako takovou. Rozměrově trošku přesahoval rozměry EasyJetu, ale nikdo to neřešil, lidé prošli i s většími batohy. Fajn je si na batoh radši pořídit i pláštěnku. Na doklady a peníze jsem si pořídila – do té doby neledvinkový člověk – ledvinku (pinqponq Nik) a byla to nejlepší poněkud náhodná koupě den před odletem (od té doby jsem ji měla už na dalších dvou cestách, takže to hodnotím jako jednu z těch lepších investic). 

Nechci tu dlouze sepisovat celý seznam věcí, které byste si mohli vzít, ale aspoň ve stručnosti: čelovka (několikrát jsem vycházela před východem slunce – kolem půl sedmé – a hodí se také na ubytovně, kde pozdě večer nebo nad ránem není úplně chytrým a přátelským gestem rozsvítit klasické světlo), pokud si nevystačíte s baterkou v mobilu, powerbanka, trekové hole (pokud se vám, narozdíl ode mě, s nimi lépe chodí), sportovní nepromokavá bunda (měla jsem běžeckou) či pláštěnka, zámeček (např. na hostelu využijete), náplasti, léky, opalovací krém, funkční oblečení, rychleschnoucí ručník, spínací špendlík (nice to have, když vám nestihne uschnout mokré oblečení, které tak můžete nechat sušit za chůze přidělané na batohu), šampon a mýdlo (obojí doporučuji v tuhé variantě), prací papírky (moje oblíbená vychytávka na cesty, mívám tyto, protože mi nejvíc vyhovují i balením), antibakteriální gel nebo ubrousky, sluneční brýle, kšiltovka…

Před cestou jsem si do mobilu stáhla dostatečnou zásobu podcastů a audioknížek, ale ve výsledku jsem si poslechla možná jednu epizodu a užívala si cestu v tichu, když jsem zrovna nekonverzovala s ostatními poutníky. 

Výsledný itinerář pro inspiraci 

• Den 0: Let z Prahy do Porta, odpolední procházka v centru u řeky (Ponte Luis, Promenáda Cais da Ribeira, katedrála atd.). Ubytování Being Porto Hostel.
• Den 1: V 9 návštěva knihkupectví Livraria Lello (i když si koupíte lístek, přijďte třeba půl hodiny před svým časovým slotem, stojí se tam fronta), odstartování camina a cesta do Gião (20 km). Ubytování Golden Star Hostel.
• Den 2: Cesta do městečka Barcelos (30 km). Ubytování Amigos de Montanha Pilgrims Hostel. 
• Den 3: Ponte de Lima (33 km). Ubytování Albergue de peregrinos Ponte de Lima.
• Den 4: Rubiaes (18 km). Albergue de Peregrinos de S. Pedro de Rubiães.
• Den 5: O Porriño (32 km). Ubytování O Porriño Hostel.
• Den 6: Pontevedra (34 km). Albergue Virgen Peregrina. 
• Den 7: Caldas de Reis (21 km). Albergue a queimada exclusivo pergrinos (první ubytování, které jsem si předem rezervovala). 
• Den 8: Ameneiro (28 km). Casa Aldea de Pedreira (rezervovala jsem až v ten den cestou, když jsem se rozhodla jít více kilometrů, čekala mě koupelna s normálním šamponem – tak vymydlená a vyvoněná jsem se dlouho necítila). 
• Den 9: A konečně finální procházka ke katedrále v Santiagu de Compostela (9 km)! Vyzvedla jsem si kousek od katedrály v Pilgrim Office certifikát (u vchodu jsem si naskenovala QR kód, který mě přesměroval na digitální formulář, po jehož vyplnění jsem si vzala pořadové číslo podobně jako na poště). Zašla si do Liam cafe boutique na odměnu ve formě frappe. Ubytování na tři noci v Thostel. Odpoledne jsem si udělala výšlap na Monte do Gozo. 
• Den 10: Fisterra – spousta poutníků si cestu prodlužuje o dalších 80 km až na „konec světa“. Já si sem udělala jen výlet na otočku autobusem, pěšky to trvá další čtyři dny. Došla jsem k majáku, pokochala se oceánem a poté jen tak chillovala na jedné ze zdejších pláží. 
• Den 11: A Coruña – taková více dovolenková destinace u oceánu. Není tady zase tolik vyžití, ale měla jsem čas, tak proč se nepodívat ještě někam. Navíc se ke mně přidala jedna Češka, kterou jsem na caminu potkala, takže to bylo moc fajn. Ze Santiaga se tam dostanete vlakem za půl hodiny.
• Den 12: Opustila jsem hostel a dozvěděla jsem se o městě a svatojakubské pouti více na Free Walking Tour. Poté jsem se prošla ještě k Cidade da Cultura de Galicia, ve městě si skočila pro velký úspěch na kafíčko do Liam cafe boutique a zbytek času při čekání na autobus zpátky do Porta jsem strávila v parku Alameda. V Portu, kam jsem dojela za čtyři hodiny (člověk má trochu zvláštní pocit potom, co to šel několik dní), jsem se ubytovala v Urban Garden Porto Central Hostel.
• Den 13: Z Porta jsem letěla až další den brzy ráno, takže jsem na letiště potřebovala dorazit až pozdě večer. Měla jsem tak celý den. Batoh jsem si nechala na ubytování, abych si užila ten luxus, že ho nemusím celý den tahat. Samozřejmě jsem zamířila opět do Manteigarie pro pastely, které jsem koupila i domů (překvapivě pak cestu v batohu docela přežily). Zúčastnila jsem se Free Walking Tour. Očividně mi chybělo dlouhé chození, tak jsem se prošla do Parque de Serralves. Zpátky do centra už jsem ale vzala autobus. Podívala jsem se do The Portuguese Centre of Photography, kde zrovna probíhala výstava „The Comedy Wildlife“. Návštěvu Porta jsem před odjezdem na letiště (kam se dostanete jednoduše i metrem) zakončila kouzelným západem slunce, který jsem pozorovala z vyhlídky nad řekou spolu s hromadou dalších lidí a za doprovodu živé hudby. 

Camino, cesta klidu, rozjímání, trápení a naděje. Tahle pouť, kterou vřele doporučuji jít každému, se pravděpodobně zařadí mezi vaše nejsilnější zážitky. I když jste v pohybu, jedná se vlastně o zastavení, při kterém máte možnost více přemýšlet o svém životě, strávíte spoustu času sami se sebou a zároveň máte příležitost potkat pestrou škálu lidí s různými příběhy a z různých koutů světa. Užívala jsem si ten minimalismus, kdy vám odpadá dlouhé rozhodování nad tím, co si vezmete ráno na sebe, co budete dělat. 

Moment, kdy stanete se stovkami kilometrů v nohách před katedrálou, je nepopsatelný a také velmi individuální. Pro mnohé je to tak silný zážitek, že pláčou. V první chvíli jsem cítila radost a vděčnost, později, když jsem s vytištěným certifikátem opět seděla před katedrálou, jsem prožívala prázdnotu. Najednou jsem si říkala „co dál?“. Bála jsem se, že mi po návratu do Čech vyklidněná mysl moc dlouho nevydrží (nespletla jsem se, s každým týdnem se to zhoršovalo). Už po cestě jsem ale přemýšlela, kam bych se mohla pěšky vydat příště. Nevím, jestli někdy absolvuji i tu delší cestu z Francie, jak se znám, tak ano. Kdo ví, kam mě příležitosti a nohy zanesou. Jediné, co vím, že v posledních letech potřebuji každoročně aspoň jednu několikadenní pěší túru. Tento článek vzniká na Srí Lance a já přemýšlím, že po návratu z tříměsíční cesty v exotice by mohlo být fajn objevovat zase trochu jinak svoji domovinu, zkusit ujít některý z úseků Stezky Českem, o které se v posledních letech hodně mluví. 

A kam se vydáte vy?

Zdroj: Tereza Bartošková

Solo traveling se v posledních letech těší nesmírné oblibě a já se vůbec nedivím. Cestujete-li sami, poznáte mnohem lépe nejen navštívenou zemi, ale také sami sebe. Nemusíte čekat, až budou mít přátelé nebo partner dovolenou a chuť vycestovat do vámi zvolené destinace. Budete flexibilnější, získáte sebedůvěru a také lepší příležitost k seznámení se s dalšími lidmi. Sama jsem několik měsíců žila v Londýně, loni absolvovala camino z Porta do Santiaga de Compostela (o tom se určitě ještě rozepíšu v jiném článku) a také se vydala k oceánu surfovat. Na Srí Lanku jsem se ani ne po roce opět vrátila. Cesta o samotě je na jednu stranu výstupem z komfortní zóny, pojí se s ní různé nejistoty, ale zároveň je to možnost, jak si vyčistit hlavu, srovnat si myšlenky, být více vlastním pánem a hlavně si z ní odnesete vzpomínky na celý život. A také nové přátele (a to obvykle i v případě, že jste introvert). 

Představte si, že sedíte na pláži při západu slunce, zažíváte euforii ze sjeté vlny nebo poznáváte dříve nepoznaná místa, chutě či zvyky. Tohle vše můžete prožívat sami, ale také s partou lidí, se kterými vás mimo jiné spojuje touha po surfování. 

„Surfování mi přineslo větší vyrovnanost a psychickou stabilitu a rozšířilo mi obzory. Když je člověk ve vodě a má jenom prkno a sebe sama, není nic, co by v tu chvíli bylo víc, musíte se spolehnout sami na sebe a umět vyhodnotit, co je ve vašich silách a co už je za hranicí. Surfing je náročný a plný výzev a překonávání sebe sama a svých strachů, ale rozhodně stojí za to. Když do toho jdete a zažijete, jaký je pocit si sjet vlnu a jakou euforii to může přinášet, máte pak problém se tohohle sportu ještě pustit,“ říká Markéta Zvonečková, která už několikrát vyrazila k oceánu se Surf-Tripem. 

Chcete se naučit surfovat nebo posunout své schopnosti ve vlnách zase o něco dál a u toho zažít spoustu zábavy, poznat nová místa a lidi a cítit se ve vybrané destinaci i v oceánu víc v bezpečí? I já osobně vám můžu v tomto případě Surf-Trip doporučit. „Poprvé jsem zkusila jet s jinou surfovou agenturou a byla to moje první zkušenost se surfovým kempem vůbec. Potom jsem chtěla zkusit jinou destinaci a vyskočily na mě stránky Surf-Tripu, tak jsem si řekla proč ne, můžu vyzkoušet i něco jiného. A musím říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí a už bych neměnila. Organizace je na super úrovni a crew je vždycky podporující a přátelská,“ doplňuje Markéta. 

Surfařské kempy jsou díky svému společenskému aspektu mezi sólo cestovateli velmi oblíbené. Máte možnost se tu okamžitě seznámit s dalšími surfaři a zbavit se tak případné osamělosti při sólo cestování. Pokud chcete strávit dovolenou (nebo volný čas při remote office) v partě jednotlivců, mimo zadané páry a malé děti, zkuste některý z tzv. Single Fin pobytů, které pořádají ve Francii nebo v Dominikánské republice. „Zhruba 50 % účastníků jezdí jako jednotlivci, ale uvědomujeme si, že existuje dost lidí, kteří se bojí cestovat sami,“ říká Tereza Olivová, která Surf-Trip založila společně se svým bratrem Otmarem před více jak sedmnácti lety. „Někdo se cítí trapně, že je sám, nemá kamarády. Takovým lidem naopak chceme dát najevo, že jsou u nás vítáni, a ručíme jim za to, že na Single Fin pobytech potkají spoustu dalších, kteří jezdí sami, protože z jejich přátel nemá zrovna nikdo čas, finance nebo náladu, a navíc nechtějí cestovat někam, kde jsou zamilované páry nebo důchodci. Účastníci se tak mohou snadněji seznámit a často potom jezdí i na další pobyty. Vedle toho, že díky našim pobytům vznikly party stejně zapálených lidí, tu jiní našli i svoji druhou polovičku. Funguje to pěkně a o Single Fin variantu je velký zájem. Třeba do Francie jsou přihlášeni lidé na tři čtvrtě roku dopředu, na turnus pro jednotlivce v Dominikáně, který startuje 30. března, ještě místa máme.“

Chcete se podívat do země, kde se natáčel Survivor – a možná se tak trošku cítit, až budete překonávat své limity ve vlnách – bydlet pět minut od pláže, další zdařilou session na prkně zapít rumem nebo vidět krásy, které Dominikána a Cabarete, prý nejlepší party město Karibiku, nabízí – ať už na souši, či pod hladinou? Nenechte si zdejší pobyt ujít! 

Nebo dáte přednost srdci evropského surfování, městečku Hossegoru a pobytu u pláže Les Estagnots, kde se už několikrát odehrál závod světového poháru Quiksilver Pro France? Kromě surfování na vás (nejen) v rámci zářijového Single Fin čekají samozřejmě společné výlety, grilovačky, videocoaching, přednášky, jóga, ježdění na surfskatu, západy slunce ve společnosti nových přátel, křupavé bagety a vína.

„Poprvé jsem byl se Surf-Tripem deset let zpět,“ říká Láďa Durchánek. „Na Single Fin do Francie jsem jel, protože navazoval na jiný pobyt ve Španělsku a chtěl jsem se podívat na obě místa. Že šlo zrovna o Single Fin byla spíše náhoda, ale díky tomuhle pobytu teď dělím svůj čas mezi Prahu a Kolín nad Rýnem, kde žije moje přítelkyně, se kterou jsem se tam seznámil.“

Hned dva Single Fin pobyty absolvoval Aleš Hasman. „Seznamování obecně je na surfu jednodušší než Tinder. Poznal jsem tam spoustu zajímavých lidí z profesí, které jsou mi úplně cizí, a přitom nás surfování jednoduše spojilo a témata hovorů byla od sprostých vtipů po životní moudra. S pár lidmi se vídáme i nadále, dokonce jsme letos domluvili pár společných týdnu na Lanzarote.“ 

Se Single Fin pobytem má zkušenost i Markéta, která sice nové přátele našla na dřívějším pobytu, ale vyrazila i tak. „Když jsem se po týdnu vrátila domů z klasického surfového pobytu ve Francii, řekla jsem si, že mi to nestačilo, tak jsem vyrazila ještě i na Single Fin. Lidé, kteří se mě ptali, jestli stojí za to surfování vyzkoušet, měli často obavy, že nemají nikoho, s kým by jeli, nebyla jim příjemná představa, že budou někde týden sami. Pokud bych k tomuhle měla něco říct, bylo by to asi jedno: Jeďte surfovat na Single Fin, případně klasický turnus, a už nikdy nebudete sami. Já si z každého kempu odvezla spoustu skvělých přátel, se kterými se vídáme i v běžném životě a jezdíme už na další kempy spolu. Spousta lidí, kteří se kolem tohohle sportu a zároveň lifestylu pohybují, má navíc zajímavý životní příběh. Je vždy obohacující si je vyslechnout a inspirovat se jimi. Jsem ráda, že jsem se rozhodla na svůj první kemp jet, a to úplně sama, a že mi to otevřelo nečekané obzory a přineslo neskutečné zážitky a radost.“ Dodává, že se letos opět chystá do Francie a v hledáčku má také Srí Lanku či Jávu. „Pokud vás surf jednou chytne, budete chtít vyzkoušet samozřejmě surfovat všude, kde to půjde. Já už si vlastně vybírám destinace na dovolenou i podle toho, jestli se tam dá surfovat, nebo ne.“

Článek vznikl ve spolupráci se Surf-Trip.

Zdroj: Surf-Trip archiv

Kdy se vydat do Egypta?

V této africké zemi rozeznávají jen 3 roční období. Zimu, v období od 15. listopadu do 15. března, první léto, do poloviny července, a druhé léto, které nastává od půlky července až do 15. listopadu. I když si sem zaletíte v prosinci nebo lednu, brzy pochopíte, že není zima jako zima. Ta egyptská je perfektní pro cestování a poznávání země. Teploty se pohybují do 26 °C a i když se brzy stmívá, dny jsou plné slunce a tepla.

Jakou lokalitu v Egyptě zvolit?

Pobřeží Egypta je omýváno ze severu Středozemním mořem a z východu Rudým mořem. V severní části země vás uchvátí destinace Marsa Matruh. Na východu můžete vybírat mezi několika lokalitami jako je Ain Sokhna, Hurghada, Marsa Alam, Sharm El Sheikh, Dahab, Taba, Makadi Bay nebo Safaga.

Marsa Matruh

Tato lokalita byla až do roku 2022 určena jen pro domácí turisty. Teď si ale místní bílé pláže a tyrkysově modré moře můžou užívat všichni. Kromě tohoto benefitu je i velkou výhodou blízkost historických památek. Vyrazit můžete do Alexandrie nebo do legendární oázy Síwa.

Ain Sokhna

Tato lokalita se otevřela českým turistům teprve v roce 2023. Pochopitelně zde nechybějí krásné hotely přímo na pláži. Největším plusem letoviska je však fakt, že jde o skvělý výchozí bod pro návštěvu pyramid v Gíze, Velké sfingy i muzea v Káhiře.

Hurghada

Není lepšího místa pro relaxaci a slunění než Hurghada. V tomto letovisku si můžete vybírat z opravdu velkého množství hotelů různých kategorií a velikostí. Můžete se vydat na výlety lodí nebo rozproudit adrenalin při kitesurfingu, windsurfingu či jízdě na vodním skútru.

Makadi Bay

Toužíte-li po romantice ve dvou, volte letovisko Makadi Bay. Pláže s jemným pískem vás budou svádět k lenošení a tyrkysové moře ke koupání. Pod vodou si vaši přítomnost budou užívat hejna malých rybiček a vy se budete kochat pohledem na skvostné korály. Navíc je to kousek do Hurghady, takže o nákupy nebo noční život budete mít postaráno.

Marsa Alam

Za průzračným mořem a podmořským světem se vydejte do Marsa Alam. I s pouhou potápěčskou maskou a šnorchlem budete obdivovat korálové útesy a mořské živočichy všech barev. Za touto nádherou se ovšem budete muset vydat přes korálová podloží nebo mola, proto při cestě do Marsa Alam s sebou přibalte boty do vody.

Sharm El Sheikh

Další lokalitou, která vás uchvátí podmořskou krásou, je bezpochyby Sharm El Sheikh. Při troše štěstí si můžete zaplavat s barakudou, mořskými želvami nebo žralokem velrybím (který vám ale neublíží, protože je známý svou mírumilovností). Vydáte-li se do žraločí zátoky (Shark´s Bay), uvidíte na vlastní oči i rejnoky a perutýny. 

Dahab

Že Egypt není pro singl cestovatele? Ale kdepak! Chce to jen zvolit správnou lokalitu, a tou je Dahab. Toto letovisko je rozděleno na 2 části, Assalah a Mashraba. Ta první se vyznačuje beduínskou kulturou a oblíbí si ji baťůžkáři. Ve druhé naopak objevíte mnoho luxusních hotelů. A máte-li pro strach uděláno, vydejte se potápět na nejnebezpečnější místo na světě, Blue Hole.

Taba

Taba, v překladu “hranice” nemá svůj název pro nic za nic. Toto letovisko objevíte těsně u hranice s Izraelem a je tedy perfektním výchozím bodem pro výlety k Mrtvému moři, do Jeruzaléma nebo k jordánskému skalnímu městu Petra.

Safaga

Klid, mír a pohoda. Přesně to vás čeká v letovisku Safaga. Pláže jsou tady nepřeplněné a podél pobřeží se můžete procházet po promenádě s restauracemi a kavárnami. Vydat se můžete i na spoustu výletů, mimo jiné třeba na plavbu do Luxoru.

DailyStyle PROMO: Článek je komerční prezentace vyhledávače dovolené Skrz.cz

Foto: Pixabay, Pexels

Cesta, která mění životy 

V říjnu vám vyšla kniha Všechny cesty vedou do Santiaga, „příběh o cestě, která mění lidem životy“. Na tuto cestu jste se vydal už třikrát, poprvé těsně po maturitě, kdy se jednalo o vaše první větší sólo putování. Jak vám camino změnilo život? 

Tehdy v osmnácti letech mi otevřelo svět, poprvé jsem dostal příležitost se pobavit s lidmi z desítek různých zemí a taky si vyzkoušet, jaké je to cestovat pět týdnů o samotě. Dneska už je to pro mě rutina, tehdy to ale pro mě znamenalo velkou výzvu. Camino, jak se cestě do Santiaga říká, mi nakonec pomohlo si vybrat vysněné povolání a taky mě nadchlo pro myšlenku pěších poutí. Myslím si, že kdybych se v osmnácti do Santiaga nevydal, jiné poutě bych nepodnikl a knihy dnes nepsal. 

Jaké pocity u vás na této cestě převládaly? A jak vzpomínáte na moment, kdy jste došel do cíle, ke katedrále sv. Jakuba? 

Když nejste věřící, což já nejsem, tak pro vás katedrála znamená především konec cesty – vždycky jsem tam tedy byl spíš smutný a byl jsem rád, že si mohu putování ještě prodloužit a pokračovat k oceánu. Ale zase je krásné pozorovat tu radost lidí všude kolem, kteří po týdnech úsilí oslavují, že se zvládli dostat až do cíle. A co se týká „převládajících pocitů“, na to podle mě nejde odpovědět. 800 kilometrů dlouhou francouzskou trasu, kterou popisuji v knize, lidé obvykle projdou za čtyři až šest týdnů. Takhle dlouhý čas o samotě a zároveň mezi inspirativními lidmi z celého světa, během kterého máte prostor rozjímat o všem možném, vám přinese širokou škálu pocitů. I když pořád chodíte, pouť bych označil spíš za zastavení a rozjímání o vlastním životě. Pokaždé vám přinese to, co zrovna potřebujete.

Se svými cestovatelskými zkušenostmi jste pravděpodobně už ostřílenější, co se balení týče. Jak zpětně hodnotíte, jak jste se sbalil tehdy? 

Úplně normálně. Ono si stačí o balení přečíst něco na internetu a nevymýšlet už vymyšlené. Obyčejně lidem přijde, že toho mají strašně málo – ale když si hodíte věci na váhu, což doporučuji, tak zjistíte, že dvě trička navíc váží dobrých půl kila. Mně tehdy nicméně bylo osmnáct let a neměl jsem moc peněz, takže jsem si nemohl nakoupit žádné lehké vybavení. Myslím, že jsem putoval s dvanáctikilovým batohem. Když jsem se před dvěma roky na cestu vydal znovu, můj batoh už měl šest kilo.

I nejnovější knihu ilustrovalo duo Tomski & Polanski, které nedávno oslavilo 10. výročí tvorby. Přiblížil byste, jak spolupráce s umělci vůbec vznikla? A jak dlouho obvykle trvá ke knize dodat ilustrace? 

Vždycky se snažím, aby Lukáš a Ilona měli na svoji práci dost času, takže v době, kdy knihu teprve píšu, se už ilustruje. Každopádně bych řekl, že dodat špičkové ilustrace trvá sedm let. Přesně takhle dlouho s Tomski & Polanski spolupracujeme a přijde mi, že každá kniha je zase o něco lepší. Ilustrace v té nové získaly prostorový rozměr, se kterým jsme dosud nepracovali, a přijdou mi skvělé. A spolupráce vznikla tak, jak by podle mě dobré spolupráce vznikat měly. S mým kolegou Martinem, který mi dělá manažera, jsme si udělali rešerši českých ilustrátorů a ilustrátorek. Vybrali jsme ty, co nám přišli nejlepší a oslovili je. A Tomski & Polanski odpověděli „o vašich knížkách jsme slyšeli, chceme to dělat s vámi“.

Dobrodružství a dobrovolná trapnost 

Říkáte o sobě, že jste od přírody zvědavý a máte rád dobrodružství. To je ostatně znát i z vašich vyprávění. Co vás ještě láká, co byste chtěl vyzkoušet? 

Každou chvíli něco. Já si dlouhodobé plány moc nedělám (když tedy nepočítám přednášky a psaní knížek). Přednášky plánujeme na rok dopředu, knihy na dva roky. Jinak se ale snažím spíš spontánně využívat toho, co se mi zrovna naskytne. Ono romantické dobrodružství člověk může zažít i v Praze, stačí věci dělat trochu jinak než obvykle. Třeba si jít zaběhat brzy ráno bez mapy a dobrovolně se trochu ztratit. Nebo vyrazit do nějaké části, kde nikdy nebyl, a dát se do řeči s někým místním.

Bylo pro vás s tímto nastavením vždy jednodušší mluvit s cizími lidmi? Nebo jste se musel, třeba i za účelem sbírání materiálu pro knihu, více otrkat? 

Mám vystudovanou žurnalistiku a nikdy jsem se moc nestyděl, takže je mi to celkem vlastní. Spíš je důležité umět odhadnout, kdy byste někoho otravovali, a hned mu dát pokoj. Já zažil plno lidí, kteří v tomhle oslovování nejsou zrovna taktní a fakt doufám, že na nikoho nepůsobím stejně. Celkově vzato jste ale ostatním lidem docela fuk – a když si tohle člověk uvědomí, tak je to v mnohém osvobozující.

Jak moc se liší vaše soukromé cesty od těch, o kterých plánujete psát? 

Jenom v tom, že si víc zapisuju, víc se ptám a víc si k tématu čtu. A taky jsem zatím vždycky za tématy, o nichž jsem chtěl napsat knížku, vyrážel sám. Člověk totiž takhle rychleji splyne s místním prostředím, načerpá atmosféru a víc se toho dozví. Cestování o samotě je jednoduše velmi inspirativní, protože vás při něm nikdo v myšlenkách nevrací zpátky domů. Ale zase je trochu smutné. 🙂

Vaším „koníčkem“ je zažívat trapnost. Co vám to dává do života a jak vám to, řekněme, rozšiřuje obzory? 

Nevím, jestli bych to označil přímo za koníček, i když jsem to patrně v nějakém rozhovoru v dobrém rozmaru prohodil. Spíš se mi líbí, že každá trapná situace v sobě zároveň má ohromnou komičnost – a když se zaměříte na tenhle aspekt, tak se dobře pobavíte. Většina věcí, které člověk zažívá, ho dlouhodobě nijak neovlivní a za pár týdnů už si na ně ani nevzpomene. Takže se podle mě jde i té nejtrapnější situaci od srdce zasmát. A taky je dobré se nějaké občas dobrovolně vystavit – já třeba rád tleskám v letadle a líbí se mi, jak na mě lidi zírají jak na blbce. Díky tomu se připravíte na trapné situace, do kterých se dostanete, aniž byste chtěli.

Máte nějaký sen spojený s cestováním? 

Všechno a nic. Mně vlastně zajímají všechny země podobně, protože všude najdete něco pozoruhodného. Takový můj legrační sen je vydat se na cestu po Česku autobusem se skupinou čínských turistů, protože bych viděl domovinu z nové perspektivy. A taky vypravit se někam s cestovkou, abych si odpočinul od plánování. A určitě bych se ještě jednou chtěl podívat do Nepálu.

Hodně cestujete i po Česku, převážně díky přednáškám, kterých máte kolem osmdesáti ročně a o které je po osmi letech stále velký zájem. V době covidu jste se na výpravu po rodné zemi vydal poprvé jako řidič a následně o svých příhodách napsal knihu. V jiném rozhovoru jste řekl, že cestování po Česku je projektem na celý život. Kam se u nás chcete ještě podívat? A jaký názor máte na v posledních letech více medializovanou Stezku Českem?

Stezka Českem je prima v mnoha ohledech. Jednak je mi ohromně sympatické, že autoři nevymýšleli už vymyšlené a využili existující (a výbornou) síť turistických značek. Zároveň poukazují na věci, s nimiž úplně souzním – že i u nás je hezky, chodit pěšky je fajn a pěšky se dá dojít daleko. Já osobně se tedy do přírody radši vydávám vlakem na Slovensko, každopádně Stezce Českem moc fandím a dva týdenní úseky už jsem si s kamarády i prošel.

A kam se u nás chci ještě podívat… to je složité. Já byl minulý týden v Českém Těšíně, Rožnově pod Radhoštěm, Sušici a Písku. Tenhle týden v Jeseníku a Šumperku. Ten rozptyl mám docela velký, takže mi nic nepřijde nijak vzdálené nebo nedostupné, abych to zařadil do škatulky „někdy se chci podívat“. Ale vždycky mi udělá radost třeba navštívit muzeum, kde jsem ještě nebyl.

Na víkend jsem nikdy nikam neletěl

Jak moc řešíte ekologickou stopu cestování? S kterými faktory kalkulujete a co byste chtěl ještě v tomto směru změnit u sebe, nebo byste si přál, aby zlepšili ostatní? 

Řeším to v mnoha ohledech – vždycky jsem ale věřil, že cesta je v umírněnosti a zdravém rozumu spíš než v extrémech. Na většinu přednášek jezdím vlakem, ještě před čtyřmi roky jsem ani neměl auto. Vlakem jezdím taky po Evropě, kdykoli je to možné. Když už letím letadlem, snažím se na daném místě vždycky strávit delší čas – na víkend jsem nikdy nikam neletěl. Nejdřív si vždycky vyberu destinaci a teprve potom sháním letenky – nikdy se nikam nevydávám proto, že tam byla levná letenka. Doma topíme na devatenáct a moje knížky jsou o chození pěšky, stopování a ježdění vlakem. Jednu jsem napsal o Česku, abych ukázal, že doma je taky hezky. Na člověka, co má cestování jako svoje povolání, je to snad přijatelná bilance. A co bych si přál, aby zlepšili ostatní? Já nevím, nerad mluvím lidem do života.

I svým vyprávěním poukazujete na to, že svět je lepší, bezpečnější místo, než se mnohdy může zdát z médií. Kdy jste se ale při cestách naposledy bál? A jak se strachem pracujete? 

Já se na vyloženě nebezpečná místa nevydávám, takže se moc nebojím. Ale čistě statisticky jsou největším rizikem autonehody – a proto se jich racionálně bojím. Před dvěma lety jsme trávili tři týdny v Íránu a tam je provoz fakt o život. Řidič s námi jednou v poušti přejel do protisměru a volant strhnul až na poslední chvíli, to bylo značně nepříjemné. A taky se bojím v horách, když nejsou dobré podmínky. To občas stačí jeden špatný krok…

Mým snem je napsat humoristický román

Rád jste jezdíval psát na východ, převážně na Ukrajinu. Předpokládám, že tyto výlety v posledním roce vzhledem k situaci spíš nepodnikáte. Kde obvykle tvoříte? 

Já nejradši píšu po kavárnách v centru Prahy, protože mi vyhovuje, když se kolem mě něco děje. Přes den takhle do různých podniků chodí tvořit víc lidí, s některými už jsem se začal i zdravit, protože se potkáváme každou chvíli. Nejvíc toho ale vždycky napíšu na naší rodinné chatě v lese. Nakoupím si zásoby, zavřu se tam na tři týdny a kromě psaní jenom štípu dříví a každý den si jdu zaběhat. Je to romantické, ale vždycky si tam přijdu trochu osamělý. Proto toho taky tolik napíšu.

Můžete prozradit, na čem aktuálně pracujete, nebo co byste rád v budoucnu napsal? 

Už dlouho pošilhávám po tom, že bych rád napsal jinou knihu než cestopis. Mým snem je humoristický román, to je ale snad nejsložitější žánr. Teď mám ale rok na to se nad tím zamyslet, protože mi zrovna vyšla nová kniha. Každopádně se ženou plánujeme cestu na únor příštího roku, rádi bychom se vydali do jižní Ameriky nebo zase do Afriky.

Když jsme se spolu bavili v březnu loňského roku, zmínil jste, že plánujete s Albi vytvořit společenskou hru. Jak to s tímto projektem dopadlo? 

No jo, já plánuji pořád něco. Každopádně jsme se nad tím mnohokrát sešli, ale nakonec jsme vždycky dospěli jenom k nápadům, které počítaly s ohromným množstvím použítého textu – a na jeho psaní bych neměl čas. Mrzí mě to, ale přecenil jsme svoje síly a připomnělo mi to, že sto přednášek do roka a kniha jednou za dva roky je práce, nad rámec které už se toho moc stihnout nedá.

V závěru bych se chtěla jen v krátkosti dotknout vaší existence na sociálních sítích –⁠ jak vznikl váš nick Princ Ládík? 🙂 

Před osmi lety jsem vybíral doménu pro svůj web se seznamem přednášek a tehdy mi přišlo takové nabubřelé používat zibura.cz. Tak jsem zvolil princladik.cz, protože mi to přišlo jednoduše milé. A pak jsem si říkal, že to vystihuje i jistou dětinskou radost a naivitu, s níž vnímám svět. A asi jsem to trefil, protože alter ego Princ Ládík si lidi okamžitě zapamatovali – a proto jsem takhle pojmenoval taky svůj instagramový profil. Dneska už ale prince Ládíka prakticky nepoužívám. Už je mi přes třicet, tak jsem z toho vyrostl.

Zdroj: archiv Ladislava Zibury

Worldee nabízí cesty do více než 40 destinací světa. Kam byste mi doporučil teď v létě vycestovat?

Záleží, co od té dovolené čekáte. Já osobně bych na klasickou dovolenou v létě spíš nejel, protože jsou všude davy turistů, vše je předražené a místo autentických zážitků budete čekat někde ve frontě. 🙂 Pokud bych ale měl některou destinaci doporučit, tak asi Madeiru, portugalské Algarve či ostrov La Palma. Nebo bych se vydal na cestu karavanem. 

Nedotčená krajina a sólo cestování táhnou

Na vašem profilu vidím, že jste navštívil již 43 zemí a zatím máte naplánovanou cestu do Norska. Kterou další destinaci máte na svém bucket listu?

Moje nejbližší cesta, která mě čeká, bude asi Lefkada na jachtě s našimi Travel Buddies z Yachters. Příští rok se chystáme s rodinou do Ugandy a Konga za gorilami a na bucket listu mám pak ještě Nový Zéland a Norsko, fascinuje mě tamní příroda.

Cestování přináší pochopení a bourá stereotypy, což vnímám jako jeden z nejdůležitějších benefitů.

Vnímáte, že by některá destinace teď trendovala?

Na Worldee jsou nejoblíbenějšími destinacemi Madeira a Island a jejich nádherné vodopády a výhledy. Na Island hodně lidí jezdí za polární září nebo gejzíry. Teď je tam navíc aktivní sopka. Můžete se vydat velmi blízko k ní a vidět proudící lávu. Někteří Worldee cestovatelé nám posílali fotky a videa, je to fascinující. Poslední dobou ještě vnímám jako nastupující hit Gruzii. Nedotčená příroda, skvělá kuchyně, ale i kulturní skvosty, jako třeba skalní kláštery. Rozhodně autentický zážitek.

Které místo vám vyrazilo dech? Jak řešíte dilema, zda na různá unikátní místa upozorňovat a předávat tak dál ty krásné zážitky, a naopak o nich příliš nemluvit, aby se tam nevypravovalo stále více lidí?

Pro mě osobně to bylo Lago di Como. Hory v kombinaci s průzračným jezerem jsou magické. Velmi rád se tam vracím. Stejně jako George Clooney, který tu má chatu. 🙂 A zakladatel Spotify Daniel Ek si Lago di Como dokonce vybral pro svou svatbu. 

Na světě je každopádně tolik krásných míst, které jsou často stejné nebo velmi podobné, jako některé turistické oblasti, jen se o nich neví, protože tam třeba nebyl žádný slavný influencer nebo se tam nenatáčel žádný film. Věřím, že objevováním nových destinací bojujeme proti overturismu a ulevíme tím přeplněným turistickým atrakcím. Zároveň Worldee nenabízí masovou turistiku a snažíme se, abychom zanechali oblast poté, co odjedeme, lepší. Na mnoha našich cestách se například vydáte za lokálními farmáři, nakupujete na trzích a máte možnost podpořit místní obyvatele. Vnímám toto jako velmi důležitou součást cestování.

Cestování bude svým způsobem vždy neudržitelné a bude zatěžovat naši planetu. O to více bychom se měli soustředit na to, co jí vracíme zpět.

Vnímáte nějaké další trendy v cestování? 

Jako velký trend vnímám solo travelling, což dokazují i naše statistiky, protože nejvíce cest si u nás lidé kupují pouze pro sebe a vydávají se na cestu sami nebo ve skupince dalších cestovatelů. Také postupně rozšiřujeme nabídku různých wellbeing retreatů, pobytů věnovaným digitálnímu detoxu, meditaci, józe a propojení s přírodou. Věřím, že nastupující odklon od masové turistiky a all inclusive pobytů dokazuje, že lidé chtějí něco zažít, objevovat, poznávat svět i sebe samé. 

Co se týče udržitelného cestování, vnímám to jako velmi složité téma, protože cestování bude svým způsobem vždy neudržitelné a bude zatěžovat naši planetu. O to více bychom se měli soustředit na to, co jí vracíme zpět, ať už v podobě eliminace uhlíkové stopy, nebo právě podpory lokálních obyvatel, kultur a ekonomik. Cestování zároveň přináší pochopení a bourá stereotypy, což vnímám jako jeden z nejdůležitějších benefitů. Všechny tyto hodnoty jsou pro nás ve Worldee důležité a chceme na jejich podpoře pracovat již od začátku.

I v krizi se dá cestovat 

Jakou máte osobní zkušenost s prací na dálku? Považujete ji jen za módu posledních let, nebo za trend/potřebu budoucnosti?

Až na výjimky práci na dálku moc neuznávám. Myslím si, že aby člověk dosáhl vysněného výsledku, musí být v kolektivu ostatních kolegů a práce by ho měla pohltit, samozřejmě v tom pozitivním slova smyslu. Proto to jako budoucnost nevnímám, minimálně ne pro startupy v počáteční růstové fázi. I Elon Musk po pandemii nařídil zaměstnancům Twitteru nástup zpět do kanceláří.

Jak cestování vnímáte z pohledu proběhlé koronavirové krize a nyní i vyšší inflace, zdražování? Změnily se u lidí cestovatelské návyky a cíle?

Z toho, co víme, si zatím lidé neubírají na úrovni komfortu, ale spíše cestují na méně dní. I v covidu, kdy to bylo opravdu obtížné, lidé cestovali. Je to skvělé, že navzdory všem omezením si našli cestu, jak dále cestovat, i když třeba „jen“ po Česku.

Život plný zážitků

Říkáte, že život je potřeba žít skrze zážitky. Dá se říct, že se řídíte heslem „míň věcí, víc zážitků“?

Ano, vnímám to tak. Nedá se říct, že bych aktuálně toužil po nějaké materiální věci. Naopak je mým snem toho co nejvíc zažívat.

Máte nějaký zážitek, který se vám opravdu vryl do paměti a více vás ovlivnil?

Není to sice vůbec pozitivní zážitek, ale nejvíce mě určitě ovlivnila návštěva slumu v Nairobi v Keni. Člověk bílé pleti se tam nesmí vydat sám, ale já mám známého, který zde vyrůstal a z tohoto slumu se dostal. Najal si tedy ochranku svých 10 kamarádů a společně jsme tam šli. Viděl jsem jejich základní školu, místa, kde lidé bydlí – což jsou asi 3×3 velké příbytky, které navíc ani nevlastní a musí si je pronajímat. Nechápu, že na tomto někdo vydělává. Není tam kanalizace ani popelnice, takže procházíte cestičkami tvořenými odpadky a plnými výkalů. Sem tam na vás dopadne tzv. flying toilet – např. plechovka, do které lidé vykonají svou potřebu. Takto tam žije milion lidí. Když to vidíte na vlastní oči, opravdu si uvědomíte, jak velký problém jako společnost máme. Rád bych ve svém životě přispěl k tomu, aby taková místa, která připomínají spíše chlívky na dobytek, než lidská obydlí, neexistovala.

Co vás dále cestování naučilo a jak vám změnilo a mění život?

Jednou z hlavních věcí je určitě nebýt stereotypní, vnímat rozdílnosti různých částí světa, kultur, učit se z nich a zároveň chápat souvislosti. Díky cestování se dle mého můžete přiblížit k pochopení tzv. overview effect, který často popisují astronauti, již vidí naši planetu z vesmíru. Nemá hranice, je jako oáza ve vesmíru. Měli bychom ji ochraňovat a žít pospolitě. Což mě přivádí i k dalším věcem, které jsem se naučil, a to určitě nějaké praktické zkušenosti. Cestování vás totiž dostane do situací, kdy si musíte sami poradit a sami se o sebe postarat. V neposlední řadě to je určitě nelpět na materiálních věcech. Svět nám může dát mnohem víc.

Vysněná dovolená na pár kliků

Jak vnímáte dosavadní existenci Worldee? Jak náročné bylo aplikaci rozběhnout?

Je to velká jízda. Čím dál intenzivnější a baví mě víc a víc. Naši cestu bych popsal jako dokazování nemožných věcí. Spousta lidí mi říkalo, že nemáme šanci naraisovat, dostat se na tak přeplněný trh, uspět s takovým produktem, ale zatím jsme všechno zvládli. I když to bude čím dál těžší, těším se na to.

Od roku 2022 je možné se na Worldee nejen inspirovat nebo si tam vést cestovní deník, ale také si zakoupit celý itinerář včetně letenky, ubytování či půjčení auta. Přiblížil byste, jak tato služba funguje a jaký je o ni zájem?

Worldee je cestovatelská platforma, kde si člověk může mimo jiné na pár kliků koupit svou vysněnou dovolenou. Cesty na Worldee tvoří samotní zkušení cestovatelé a platforma s nimi kohokoliv propojí. V itinerářích cest tak člověk může najít unikátní autentické zážitky, zejména mimo turistická místa, tak aby dané místo opravdu poznal a objevoval ho očima místních. Navíc zařídíme vše, co je k absolvování cesty potřeba – nákup letenek, ubytování a další služby, např. pronájem auta. Zákazník tak získá jednoduše a bez starostí kompletní balíček. Po celou dobu cesty má pak k dispozici naši zákaznickou podporu. 

Platformu můžeme svým fungováním připodobnit třeba k Airbnb – s rozdílem, že nezařizujeme jenom ubytování, ale všechny služby. Worldee má aktuálně přes 95 tis. uživatelů a na dovolenou se s námi vydalo již přibližně tisíc cestovatelů. Zájem je čím dál větší, za což jsme velmi vděční. Oproti minulému roku jsme obratově vyrostli už skoro třikrát.

Cestujte beze strachu

Podobně zájezdy se nabízí i nelegálně, bez licence a pojištění proti úpadku. I proto jste takto vytvořili můstek mezi průvodci a dobrodruhy. Máte vysledované, kolik lidí si díky vám může cestováním (legálně) vydělat?

U nás si teoreticky cestováním může vydělat kdokoliv, kdo má zkušenosti s cestováním v některé destinaci, je zodpovědný a spolehlivý. Máme databázi cca 1700 lidí, kteří už v tomto oboru nějak fungují, a to jen v Česku. S některými postupně navazujeme spolupráci. Podobné je to v zahraničí.

Jak kontrolujete Travel Buddies na Worldee? Na co si dát obecně při zařizování cesty pozor, ať už s, nebo bez cestovní agentury? Můžeme totiž narazit i na vyloženě podvodné agentury (jako např. Czechmaican Caribbean Tours Ltd Kristýny J., která slibovala lidem výlety např. do Karibiku a obrala je o statisíce)…

Travel Buddies, kteří u nás chtějí prodávat cesty, procházejí několikakolovým onboardingovým řízením, kde si je prověříme, vysvětlíme jim, jak vše funguje, a cestu společně připravíme. Na rozdíl od podvodných subjektů máme licenci a pojištění proti úpadku, takže zákazník při jakémkoliv případném problému o peníze nepřijde. Určitě je toto dobré při výběru dovolené prověřit, protože každý, kdo poskytuje prodej cest v balíčku s vícero službami, toto musí mít ze zákona zařízené. Zákazníkům taktéž doporučujeme si zřídit cestovní pojištění. 

Na naší platformě je zároveň možné si přečíst na jednotlivé cesty a Travel Buddies recenze. Samozřejmě, tím, že je náš projekt na začátku, tak jich není tolik, ale i to se mění a jedná se o relevantní zdroj informací a ověření si, že daná cesta bude podle vašich představ. To bych řekl, že platí u většiny služeb, ať už to jsou hotely, restaurace nebo cestovky.

Budoucnost cestování

Jak si jako Česko stojíme v digitalizaci cestovního ruchu? Co byste ještě změnil/zlepšil?

Dle mého názoru klasické cestovní kanceláře digitalizace spíš míjí. Jsou to tradiční společnosti se zavedenými procesy a zákazníky, kteří jsou na to zvyklí. Ale máme tu v rámci cestovního ruchu i želízka v ohni, jako třeba Kiwi. Etablovaná společnost, která využila moderních technologií a stala se mezinárodně uznávaným projektem. Jsou pro nás určitě v mnoha ohledech vzorem. Pak je tu také jedna ještě větší, ale méně známá společnost Mews, která tvoří software pro hotely a usnadňuje jim práci se zákazníky a pomalu, ale jistě si sahá na statut jednorožce (tedy valuaci 1 miliarda dolarů). Pak jsou tu také menší startupy a firmy, např. Daytrip, SmartGuide nebo Campiri. Na to, jak je Česká republika malý trh, existuje tu spousta nadějných projektů a věřím, že o nich bude ještě hodně slyšet.

V souvislosti s tím jste letěl jako zástupce ČR do Japonska a Jižní Koreji společně s Ivanem Bartošem. Mohl byste o této cestě říct víc?

Ivan Bartoš se zasazuje o digitalizaci služeb v České republice a jsem vděčný, že si nás jeho tým na cestu vybral a zařadil nás mezi progresivní projekty, které by měly reprezentovat budoucnost České republiky. 

Program cesty byl opravdu bohatý. Setkali jsme se se zástupci podnikatelské, politické i akademické sféry. Já jsem taktéž využil cestu k navázání kontaktů ve startupovém prostředí. V Japonsku byl totiž založen největší kapitálový fond (SoftBank Vision Fund) a celkově je zde mnoho velkých fondů, které investují do společností po celém světě, a tak jsem si říkal, že bych některé mohl zkusit kontaktovat. Jelikož jsem tam ale nikoho neznal, vždy jsem akorát nakráčel na recepci a zeptal se na kontakt. Měl jsem asi 50% úspěšnost 🙂 Součástí cesty bylo i jednání ohledně nadcházející světové výstavy Expo, která bude probíhat v roce 2025 v Ósace.

Chtěli bychom být první cestovatelskou platformou, která bude nabízet poznávací cesty na oběžnou dráhu.

Jak jste už i sám zmínil, Worldee má přes 95 tis. uživatelů z celého světa a cestu si přes platformu koupilo více než 1000 zákazníků. Je nějaké číslo, kterého byste chtěli např. letos docílit?

Naším cílem je obrat 70 mil. Kč, což by znamenalo skoro 1000% růst. Téměř každý den přidáváme nové cesty do dalších destinací a i to bychom rádi udrželi, aby naše nabídka byla pestrá a každý si na Worldee našel cestu podle svého gusta.

V tomto roce plánujete expanzi do Polska, Německa a Slovenska. Máte ještě nějaké další plány a cíle, ať už na letošní rok, či v dlouhodobém měřítku?

Chtěli bychom být první cestovatelskou platformou, která bude nabízet poznávací cesty na oběžnou dráhu 🙂 Když ale zůstaneme nohama na zemi, tak se teď primárně zaměřujeme na český trh a testování zahraničních trhů, jako jsou právě zmíněné země. Pokud vše půjde dobře, budeme v příštím roce řešit plnou expanzi a testování dalších evropských trhů. Hlavním tématem je pro nás ale aktuálně automatizace, která nám umožní prodávat cesty komukoliv na světě. Bude stačit, když si zákazník vybere itinerář, termín cesty, místo odletu, ubytování a automaticky mu vygenerujeme a naceníme cestu v balíčku na míru. Na jednom místě, na pár kliků.

Spoluzaložil jste také neziskovou organizaci Brave Bear, která se specializuje na organizaci zážitků pro děti z dětských domovů a klokánků v olomouckém kraji. Pořádáte dětské dny, chodíte s dětmi do kina nebo je například učíte anglicky. Můžete k iniciativě říct více? Co bylo impulsem k jejímu založení, jaké aktivity plánujete a jak by se mohli lidé do podpory zapojit?

Chtěli jsme společnosti začít něco dávat zpět, ale s tím, že na to budeme mít přímý efekt. A tak jsme založili lokální neziskovku, pro děti z našeho okolí. Zapojit do podpory se může kdokoliv, máme vlastní transparentní účet. Využití peněz pak pravidelně reportujeme a dárce se snažíme zapojit co nejvíce, když mají zájem. Aktuálně plánujeme pro děti první dovolenou u moře, takže na to teď sháníme finance.

Zdroj: Worldee 

Srí Lanka, ostrov o velikosti České republiky a s dvakrát větším počtem obyvatel, země dlouhých písčitých pláží s vlnami lákajícími k surfování, země zeleně, čajových plantáží, pralesů, ale i místo s bohatou historií a kulturou. Pro Evropana, který dosud nenavštívil jihovýchodní Asii, jiný svět, který má své kouzlo a zároveň přináší různé nepochopitelné situace a věci, na které nejsme z Česka zvyklí. 

V lednu jsem se ocitla ve fázi, kdy jsem moc nevěděla, co se životem, potřebovala jsem změnit prostředí a částečně vystoupit z komfortní zóny, vyrazit někam sama a zároveň poznat nové lidi… zažehnout v sobě plamen, který pohasínal, nadechnout se. Jako redaktor a copywriter jsem chtěla přesunout aspoň na několik týdnů svou „home office“ někam do zahraničí. Přišlo mi, že na zadku v Praze sedím moc dlouho. Ještě v loňském roce by mě vůbec nenapadlo, že odcestuji zrovna na Srí Lanku – do země, která mi přišla nemyslitelně daleko, o které jsem v posledních měsících slyšela z velké části jen v souvislosti s krizí. Tu jako turista víceméně nepocítíte – projevila se např. zdražením, převážně benzínu, ale pořád vám bude všechno připadat na naše poměry levné (pozn. srílanská rupie je v přepočtu zhruba 0,07 Kč). 

Místní jsou za turisty rádi, občas by se přetrhli, aby vám vyhověli (nedivte se, kdybyste např. čekali delší dobu na jídlo, možná dotyčný vyrazil pro některou z potřebných surovin, aby naplnil vaše potřeby a žaludek). Někdy je to milé, jindy až otravné – třeba v momentech, kdy vám na každém kroku někdo nabízí odvoz tuktukem, zdejším typickým vozítkem. Podobný zájem o vás někdy projeví všudypřítomní toulaví psi. Ti mi ze začátku trhali srdce, protože je na jednu stranu chcete pohladit a nakrmit, ale na druhou se bojíte blech nebo vztekliny. Ale nemějte strach, jsou (aspoň na základě mé zkušenosti) krotcí a moc vám osobní prostor a pohodlí nenarušují – spíš jsou nedílnou součástí místního prostředí. 

Stinnou stránkou zdejších poměrů je všudypřítomný odpad. Přiznám se, že místy jsem to čekala i horší, ale to, že jsem na ulici nenarazila na odpadkový koš, mě stejně zarazilo. Holt se ještě úplně neposunuli od doby, kdy bylo jídlo zabalené v banánovém listu, který pak odhodili. Neustálé zametání a pálení odpadků je místním národním „sportem“. 

Za surfem a cvičením na druhý konec planety

Ale zpět k tomu, jak jsem vůbec skončila v letadle na Srí Lanku (zpáteční letenka se cenově pohybuje kolem 20 tis. Kč – já letěla s Etihad Airways z Vídně s přestupem v Abu Dhabi). Chtěla jsem vyrazit sama, ale zároveň jsem na místě potřebovala jistou „berličku“ ve formě bezpečného a příjemného zázemí a lidí, na které se budu moct obrátit. A taky jsem chtěla zlepšit své surfařské schopnosti. Už několik let na Instagramu sleduji Lucii Minářovou a když na mě v lednu u ní na profilu vyskočil příspěvek o tom, že se pomalu, ale jistě blíží Be Fit pobyt, který pořádá na Srí Lance ve spolupráci se Surf-Tripem, přemýšlela jsem nad tím tak den a už jsem posílala přihlášku. A určitě bych tohle rozhodnutí nevzala zpět. 

Chtěli jste někdy vyzkoušet surfování a zažít ten nepopsatelný pocit při sjetí první vlny? O přípravě na surf se dočtete více v dřívějším článku.  

Ke konci března jsem na tři týdny své materiálno sbalila do batohu a prázdného povlaku na polštář (miluju tenhle cestovatelský hack). K odcestování na Srí Lanku potřebujete pas s minimálně 6měsíční platností a vízum. Stačí zažádat online o ETA. Schvalují ho většinou do pár hodin, nejpozději do dvou pracovních dnů. Turistické je platné na 30 dnů (případně lze na imigračním prodloužit o další dva měsíce) a stojí 50 dolarů. Srílanské rupie neseženete v české směnárně, proto jsem si vezla s sebou eura, která jsem vyměnila na letišti v Colombu. Na letišti jsem koupila také místní SIM kartu, abych měla data, bez kterých se tady obvykle neobejdete. Mým původním plánem bylo využít aplikaci Airalo, ale když jsem viděla, jak levná SIM tady je, tak jsem elektronickou formu nezvolila. 

U Surf-Tripu nebývá problém si prodloužit ubytování nebo půjčit surfařské prkno, i když tam oficiálně jedete na některý zájezd na kratší dobu – jako třeba já na Be Fit. Zrovna u Srí Lanky, kde se pořádají pobyty od listopadu do dubna (ve zbylém půl roce je tu období dešťů), se málokdy stane, že by člověk přijel jen na týden. „Lidé jezdí i opakovaně. Do Evropy i na Srí Lanku. Nebál bych se říct, že každý druhý týden přijede někdo, kdo už se Surf-Tripem někde byl. Za to jsme moc rádi,“ říká Martin „Špáťa“ Špatenka s tím, že nejvíce lidí na Srí Lanku, konkrétně na jih do S. K. Town (vesnice, kde Surf-Trip pořádá své zájezdy, cca 2 km od města Matara), přijíždí v období Vánoc a Nového roku a v polovině února. Já tu Nový rok zažila vlastně taky – na Srí Lance ho slaví až 14. dubna.

Surf, eat, sleep, repeat 

Přátelský a vyklidněný Špáťa, který si cestu k Surf-Tripu našel tak před deseti lety, je jedním ze zdejších (licencovaných) instruktorů surfu a poslední dva roky má spolu se Simonou „Sísou“ Semenskou také na starost Sea You House, který se po čas pobytu stane vaším druhým domovem. Potkáte ho také ve Francii. Společně s dalším ISA instruktorem Adamem Žáčkem, vtipkujícím, inspirujícím a věčně hladovým Moravákem, věnují spoustu energie, zaujetí a maximálního nasazení každému z nás po celý čas lekce. 

„Na Srí Lance se mi učí dobře. Oceán je tu přívětivý a nemusíme řešit tidy (příliv a odliv). Pěna pro začátečníky je tu krásná, dlouhá, jednoduchá a bezpečná. V momentě, kdy je vlna hodná a člověk má jistý take-off, není nic, co by ho brzdilo se podívat dozadu na line-up. Když jsou vlny větší, radši nechávám lidi déle se rozjezdit na pěně, aby si byli jistější. Když jsou super podmínky a člověk je šikovný, může za 3–4 dny jezdit zelenou vlnu. Ale záleží i na pláži,“ přibližuje Špáťa místní surfařské podmínky.

Tady se surfováním žije a je fakt skvělé se učit právě od kluků, kteří na základě vašich schopností, síly, chuti a sebereflexe poznají, jak se můžete i drobnými změnami posunout o velký krok dál. Mají ideálně vybalancovaný poměr teorie a praxe a jednotlivé kroky v lekci na sebe přirozeně navazují. Dost pomáhá i videocoaching, při kterém můžete vidět, co na prkně opravdu děláte. Pomohou nejen technicky, ale i mentálně – možná si ani neuvědomují, jak moc své nadšení a pokoru k oceánu předávají dál. Jelikož mám porovnání i z jiného surf campu, o to víc jsem byla tady nadšená. Rozhodně se nejedná o formu turistické zábavy a rychle vydělané peníze. Každý surfařský student určitě ocení i malé skupiny, pro které jsou lekce vedené. Já měla lekce ve třech a později, když jsem trávila více času s holkami z Be Fit, nás bylo tak osm. 

Ve vlnách poznáte sami sebe

Hodně mě inspirovala také Káťa Lišková, jejímž úkolem je zaznamenávat střípky z vašich zdejších dní, ať už „krájíte vlny“ (nebo se v nich s elegancí začátečníka plácáte), cvičíte, výletujete nebo klábosíte s ostatními u bazénu či skvělé snídaně a večeře. Jak už jsem psala i v minulém článku, surf je komplexní a v různých ohledech náročný sport (a zároveň lifestyle), takže můžu přiznat, že jsem měla i tentokrát slabší chvilky, ve kterých mi Kačí pomohla uklidňujícími slovy a připomněla mi, že je naprosto v pořádku a žádoucí zvolnit, netlačit na sebe a když to zrovna nejde, dopřát si pauzu, po které to obvykle jezdí líp. Samozřejmě jí musím dát za pravdu a jsem ráda, že k tomu bylo stejně přistupováno i na lekcích. Surfování je hodně o práci s hlavou a vašem aktuálním rozpoložení, každá session je jiná a z vln odcházíte vybití i nabití zároveň. Ve výsledku si to (aspoň doufám, že i vy) zamilujete i přes krizovější momenty, kdy vás strhne vlna a nevíte, kdy se nadechnete, hodíte placáka o prkno při backwashi, omotá se vám leash kolem krku (jsem prostě šikula) nebo vás brutálně bolí uši (spoiler: při návratu do Prahy jsem vyfasovala antibiotika na zánět zvukovodu). 

„Surfování mi přineslo přirozenější způsob života. Poblíž oceánu se cítím nejvíc svobodná. Je mi u něj dobře. Když jsem ve vodě, zapomenu úplně na všechno a jen si užívám okamžik propojení s oceánem – často s ním i mluvím. Surf mě baví díky zážitku. Když člověk sjede vlnu, je to nepřirovnatelné k ničemu jinému, co jsem v životě zažila. Zadruhé mě baví, když to člověk může sdílet s ostatními, kteří pro to mají stejnou vášeň.“ Taky vás Kačky slova nenechají chladnými? 

Oceán a to, jak funguje, jsme mohli více poznat i díky Adamově přednášce. Dozvěděli jsme se, jak vznikají vlny (swell), na které druhy a části se rozlišují, jaký vliv na ně má vítr apod. Hodně mluvil také o chování a etiketě surfařů. Pravidla ve vlnách hodně vycházejí z respektu. Jde o to nekrást někomu vlnu, snažit se nepřekážet ostatním v jízdě (a hlavně nezahazovat prkno!), střídat si pořadí v chytání vln apod. „Nedropujte. Nejen, že někomu narušíte jízdu, ale může to být i nebezpečné. V zelených vlnách, s tvrdými prkny, se to často bez stehů neobejde. Když už někoho dropnete, jako první se snažte z vlny vypadnout a určitě se pak omluvte. Nespoléhejte na to, že si toho nikdo nevšiml.“ Zdůraznil důležitost komunikace. „Nejen, že si dáte vzájemně vědět, kdo jede a kterým směrem, ale jako automatické beru na line-upu i pozdravit. Zlepšuje to atmosféru a vztahy v surfařské komunitě.“

Pot na potu a endorfiny

Vedle surfových pobytů Surf-Trip nabízí i programy pro příznivce fitness a jógy. Be Fit pobyt, při kterém si dáte do těla s Luckou Minářovou, letos proběhl oficiálně, tak jak měl, poprvé, jelikož jeho premiéru překazil příchod covidové pandemie. „Jsem neuvěřitelně šťastná, že se Be Fit konečně udál,” říká Lucka. „Moc se mi líbí propojení cvičení a surfu, protože lidé, kteří cvičí, jsou často podobní jako já – chtějí podávat výkony, stihnout toho hodně – zatímco surfaři jsou v chillu, nikam nepospíchají. Chci lidem, kteří si sem přijedou (nejen) zacvičit, ukázat, že si můžou dovolit se hodit víc do pohody.”

S masáží (která je v ceně balíčku) a relaxem na pláži, u bazénu či v hamace na Sea You Housu to pohoda samozřejmě je. A po cvičení velice zasloužená. S holkami nás čekaly funkční tréninky s prvky crossfitu zaměřené na sílu, kondici i mobilitu. Cvičily jsme s vlastní vahou i náčiním. Postupně si zvyknete na to, že sotva začne rozcvička, už jste ze zdejšího parna a vlhka zpocení. Nedělejte si hlavu s tím, kdybyste najednou nepodávali takové výkony jako ve fitku v Česku. Na druhou stranu vzájemná motivace tady byla obří. Zájemci o jógu si můžou zacvičit se Sísou. 

„Užívám si tu komunitu, náš společný program, ale i to, že tady může být člověk někdy i sám, když chce. Jsou tu lidé, kteří mají podobné cíle. Miluju teplo, užívám si blízkost pláže a každovečerních západů slunce,” dodává Lucka a já můžu jen přikyvovat. 

Přečtěte si rozhovor s Luckou Minářovou zde.

Kokosy, ovoce a koření 

Cestování mám hodně spojené i s jídlem. Už při cestě z letiště jsem nemohla odtrhnout zrak od palem obsypaných kokosy, banánovníků a další všudypřítomné zeleně. Zatím jsem nikde nenarazila na lepší (a levnější) ovoce než tady. Srí Lanka nabízí nespočet druhů banánů, užíváte si chuť zdejšího avokáda, manga či passion fruit a k obědu si vystačíte třeba s kokosem (který si nechte po vypití vody rozseknout a vydlabat). Snídaně na Sea You Housu, které nám připravovali Bahnu a Mali, byly skvělou odměnou po sportovním výkonu. Večeře byly různé – někdy se třeba grilovalo, jindy jsme si obstarali jídlo venku. Jeden večer byl věnovaný společnému vaření curry. Z typického místního jídla doporučuji vyzkoušet kokosové palačinky nebo kottu (vzhledově mi trochu připomínalo Pad Thai, ale jde o nasekanou placku se zeleninou). Tohle jídlo seženete na každém rohu, cenově se pohybuje od 200 do 400 LRK, podle toho, jestli si dáte zeleninové, nebo i s masem (to jsem osobně neriskovala). Pokud neholdujete pálivým jídlům, doporučuji to při každé objednávce zmínit. 

tipy na podniky: 

• Mirissa – Shady Lane (vedle skvělého jídla tu prodávají i oblečení a doplňky)
• Dickwella – Verse Collective (kavárna spojená s coworkem), Dots Bay House (zdejší passion fruit limonáda je must have)
• Weligama – Ceylon Sliders, Nomad Café
• Galle – Isle of Gelato (jediná „normální“ a dobrá zmrzlina, na kterou jsem na Srí Lance narazila), Aqua (neapolská pizza)
• Unawatuna – Skinny Tom’s Deli, Koha Surf Lounge
• Ella – Cafe One Love

Co se vody z kohoutku týče, není pitná. Místní ji běžně bez problému pijí, takže jde spíš o problém s jinými bakteriemi ve střevech. Máte-li filtr, filtrujte, jinak kupujte balenou. Na Sea You Housu byla naštěstí volně k dispozici filtrovaná voda. 

Jedna negativní věc spojená s pouličními stánky, na kterou asi nikdy nezapomenu, je pach sušených ryb. To byla síla…

Jak jsem se (ne)stala digitálním nomádem

Jako pisálkovi na volné noze je mi blaze, když můžu pracovat odkudkoliv. Nebo taky ne. Jako asi všechno, má i remote office na druhém konci světa své pro a proti. Jak už jsem psala, rozhodnutí jet na Srí Lanku bych zpět nevzala a jsem vděčná, že jsem mohla aspoň na chvíli opustit pracovní zázemí v Praze, vytrhnout se ze stereotypu a vyzkoušet si žít jinde. Vyhovovalo mi, že jsem díky časovému posunu stihla ranní surfovačku předtím, než jsem usedla za počítač v době, co moji kolegové. Změna prostředí, teplo a slunce na jednu stranu nakoply mou produktivitu, přinesly mi nové nápady, jiný pohled na věc i úsměv na tváři, ale zároveň mi bylo při práci, zatímco ostatní z okolí jeli objevovat nová místa, šli na pláž či k bazénu, trochu smutno (klid, když ostatní zmizeli, byl fajn, ale následně poslouchat o tom, o co jsem přišla, nebylo úplně příjemné).

Wifi byla po většinu času bídná, když se na ni připojilo více lidí, nešla. Bez dat bych se neobešla. Pokud jste (v souvislosti s krizí) slyšeli o špatné situaci s elektřinou, nebyla to nakonec taková přítěž. „Teď už výpadky naštěstí nejsou tak hrozné, na půl hodiny, na hoďku. Loni jsme měli i 13hodinový výpadek,” zmínil při rozhovoru na tohle téma Špáťa. Chce to trpělivost, moc to nehrotit. Tohle nastavení jsem si na první týden dva dovezla i do Česka – dělala jsem jen to nezbytně nutné a říkala si, že když nejde o život, jde o… (navíc jsem byla na antibiotikách, tak jsem byla celkově dost mimo). Řekla bych, že mi to zpomalení, místy až vypnutí, pomohlo na nějakou dobu, ale později po návratu mě to doběhlo a onen plamínek začaly hasit všechny resty a další starosti. 

Necítím se být v pozici, kdy bych mohla (na základě vlastní zkušenosti) rozdávat nějaké další rady do života (potenciálních) digitálních nomádů. Poradím tak to, abyste si nezapomněli adaptér do zásuvky. 🙂 Kdybych na Srí Lance byla delší dobu, asi by se dalo bavit i o nižších životních nákladech. Obecných rad najdete na internetu a v chytrých knihách freelancerů dost, ale mnohdy je to hodně individuální a záleží na různých faktorech.

Kdo troubí, ten jede 

„Kam se díváš, tam jedeš,“ zní jedno z hlavních pravidel surfování. Jak je to ale s ježděním po Srí Lance? Pro pěší to není úplně přátelské prostředí. První den jsem myslela, že přijdu o život, když jsem chtěla přejít silnici. Ale po čase si začnete na místní (nejen) dopravní chaos a neustálé troubení zvykat. A jezdí se tu vlevo. Na kratší vzdálenosti je skvělá přeprava tuktuky. Platí se cca 100–200 LRK za kilometr (o cenách se třeba zrovna u tuktuků smlouvá, nenechte se napálit a snažte se to udržte spíše na té nižší cenové hladině). Jednoduše si některého stopnete na ulici, případně použijete appku PickMe a nebo se domluvíte s ubytováním. Nedoporučuji tuktukem jezdit déle než 1,5 hodiny, přece jen to není nejpohodlnější způsob přepravy (ale najdou se prý i tací, kteří jeli tuktukem z Colomba až na jih – pro představu, cesta tam z letiště trvá autem minimálně 2,5 hod.). Denně můžete také potkat (nebo aspoň slyšet) speciální tuktuk rozvážející pečivo, který je specifický tím, že hraje podobně jako auto Family Frost, akorát se z něj linou tóny Beethovenovy skladby Pro Elišku. 

Mnozí volí možnost domluvit se ve více lidech a pronajmout si auto s řidičem. To je určitě super, když se chystáte na delší cestu. Řidič vás vezme kam budete chtít, dělá vám zároveň i průvodce a vy se nemusíte starat o autobusy či vlaky. Co se cen týče, je to podobné jako s tuktukem, záleží na domluvě, aktuální ceně benzínu a tak nějak na tom, jak se řidiči chce a jak se s ním znáte. Určitě se o ceně bavte předem. Sama jsem si vyzkoušela, že bylo lepší využít kontakt na řidiče, který mě vezl z letiště. Siri bude určitě rád, když vám tady na něj nechám kontakt (+94 (77) 779 8962). Umí (v porovnání s mnohými Srílančany) dobře anglicky a kromě toho, že vás doveze z bodu A do bodu B (s případnými mezizastávkami), vám povykládá spoustu zajímavostí o Srí Lance a místních. Je fajn s ním jet třeba do Elly, jelikož bydlí kousek. 

Cesta autobusem je zážitek, a to jsem ani nestihla jet tím zábavnějším, který vypadá jak z poutě (kýčovitá výzdoba a hlasitá hudba included, některé mají i disco kouli). Pokud ulovíte místo k sezení, nedivte se, když vám na klíně přistane nákup nebo dokonce dítě. Nastupování a vystupování je taky někdy trochu adrenalin, občas autobus spíš jen přibržďuje. Jízdu vlakem, kterou chtějí mnozí turisté vyzkoušet, jsem nakonec neabsolvovala. Tak třeba někdy příště…

Objevování jihu i cesta do vnitrozemí 

Samozřejmě jsem celé tři týdny nestrávila surfováním, prací a povalováním. V rámci programu jsme navštívili např. čajovou továrnu Nandana (které kouzlo dodává boží postarší pán, který zde provádí), pláž v Mirisse, kde se můžete projít na Coconut Tree Hill (jeden z Insta spotů Srí Lanky, takže je tu občas trochu plno). Pokud byste sháněli oblečení, doporučuji se zde mrknout do obchodu Slow Days (další pobočky najdete v Elle a Ahangamě). Určitě nevynechejte Blue Beach, pláž s ostrůvkem a krásně modrou vodou. U Dicwelly dále najdete Blow Hole, takový přírodní vodotrysk, ale ten mě osobně moc neuchvátil a po chvilce jsem se u něj začala nudit. Nechyběla návštěva chrámu (těch je na Srí Lance hodně – nezapomeňte se proto vybavit i oblečením, které vám zakryje ramena a kolena). 

Se Srí Lankou si můžete spojit i slony. Na ty jsme se jeli podívat do národního parku Udawalawe. Jako větší skupina jsme měli výhodnější vstup, takže k sobě někoho přibrat se určitě vyplatí. Jezdíte tam jeepem cca 2–3 hodiny, pozorujete a fotíte si sloníky plus další zástupce zdejší fauny, jako krokodýly (i když ti obvykle nejsou ve vodě moc vidět), pávy a další ptactvo. Kousek tuktukem od ubytování se nachází Dondra, místo s majákem a nejjižnější bod Srí Lanky. V nabídce výletů, které vám může crew (jmenovitě hlavně Robin Gracl) zprostředkovat, je toho víc, např. šnorchlování se želvami nebo návštěva hadí farmy. 

Dále doporučuji návštěvu Galle, bývalého nizozemského provinčního města s hradbami a majákem. Je to ideální místo na nákup suvenýrů a pohledů (jejichž vzhled a nabídka je jinde tristní). Najdete tu řadu butiků (doporučuji např. KK Boutique), super zmrzlinárnu nebo pizzerii. Pokud zde chcete strávit delší dobu než (půl)den, tak popojeďte na pláž Unawatuna, kde se dá surfovat nebo posedět v kavárně. 

Ke konci svého pobytu jsem vyrazila na otočku do vnitrozemí. Měla jsem štěstí, že jedna z „befiťaček“ odlétala také později, takže se ke mně přidala. Sama bych pravděpodobně nejela. Nechaly jsme si objednat řidiče do Elly, městečka ležícího v údolí, které je obklopené vysokými horami. Tady se nacházejí ta nejznámější místa (aspoň na Instagramu hah), jako Nine Arches Bridge – most s devíti oblouky, který se klene přes zelené údolí. Přístup k mostu je zdarma. Je přes sto let starý a stále slouží na jedné z nejfrekventovanějších železničních tras. Vlak jsem tu projíždět bohužel neviděla, za to jsem byla nadšená z malého množství turistů. 

Od mostu vede trasa na Little Adam’s Peak. Většinu času jdete po asfaltce a výstup není náročný – absolvujete několik desítek schodů, které, jak jsem viděla, někteří zvládají v balerínách a sukni. Čekala jsem větší dobrodrůžo. Little Adam’s Peak má více vrcholů, většina lidí zůstavá na tom prvním, takže pokud chcete mít výhledy pro sebe, pokračujte dál. Naproti se nachází Ella Rock.

Cestou do Elly nám řidič zastavil u vodopádů Diyaluma. Jedná se o druhý nejvyšší vodopád na Srí Lance, ale nenajdete tu jen jeden velký vodopád, ale i další čtyři menší. Dá se tu i koupat (ti odvážnější z vodopádů do jezírek i skákají). Zdejší průvodci jsou až moc akční, pokud chcete zažít photoshoot a mít fotky z všemožných úhlů, jednoho si najměte. Další, už o dost kratší, zastávkou byly Ravana Falls. 

Na druhý den jsem domluvila odvoz se Sirim (který cenově vyšel o dost lépe), který nás cestou zpátky na jih nejprve zavezl k Lipton’s Seat. Na čajové plantáže, které v 19. století koupil a založil Thomas Lipton (jenž se zasloužil o popularizaci čaje tím, že vynalezl čajové sáčky), doporučuji vyrazit brzo ráno (někdo tam dokonce jezdí na východ slunce, ale až tak jsme to nehrotily). Čekají tu na vás hezké výhledy a čaj všude kolem, ale popravdě mi tu něco chybělo. Možná bych o něco méně času strávila v tuktuku a kdybych předtím nenavštívila čajovou továrnu, chybělo by mi ještě víc nějaké povídání o čaji, jeho ochutnávka apod. Aspoň že něco popovídal Siri (převážně to, jací jsou zdejší lidé – kteří tu tvoří samostatné městečko s vlastní školou, chrámem apod. – chudáci, protože za den sběru čajových lístků dostávají cca tisíc rupií, tedy cca 70 Kč). Jedna praktická – sem si sbalte mikinu.

Srí Lanka samozřejmě disponuje mnoha dalšími místy, která stojí za návštěvu, ať už jde o přírodní krásy, chrámy nebo pláže. Mnozí, turisté i místňáci, chodí na východ slunce na Adam’s Peak. Osobně jsem tento zážitek na programu neměla, ale slyšela jsem rozdílné recenze, takže vám můžu poradit jediné – vyzkoušejte a posuďte sami. 

Vidíme se ve vodě

Na Srí Lance jsem se mohla po dlouhé době nadechnout, dovolila jsem si vypnout (bez výčitek). Jsem vděčná za to, že jsem mohla strávit svůj čas tady v sestavě báječných lidí, z nichž některé určitě velmi ráda potkám v Praze nebo třeba při další surfovačce. 

V nejbližší době se můžete se Surf-Tripem vydat třeba do Francie. Do Hossegoru nebo Leonu. „Do Leonu bych pozvala všechny, kteří si chtějí surf užít v malém počtu lidí, v rodinné atmosféře. Tam si během pár dní vytvoříš přátele, strávíš s nimi intenzivní týden nebo dva. Ať tam jede kdokoliv, třeba sám, hned se dá s ostatními dohromady. V Hosáči jsou jednoznačně nejhezčí západy slunce, s vínem, pohodou a městem na dosah, takže je to tam takové živější,“ láká Kačka. „Francie je super, je tam třeba super jídlo. Tamní oceán je mnohem živější a složitější než na Srí Lance. Říká se, že kdo se naučí jezdit ve Francii, zajezdí si všude,“ dodává Špáťa. 

Jsem ráda, že jste článek dočetli až sem. Doufám, že vám má slova budou přínosem a že jsem některé z vás popostrčila k učinění dalšího kroku k tomu vyzkoušet nové věci, poznat nová místa a lidi. Těším se na vás ve vlnách – protože jsem tam určitě nebyla naposled.  

Článek vznikl ve spolupráci se Surf-Trip.

Foto: Kateřina Lišková, Tereza Bartošková

V červenci vyšel druhý díl knížky Dobrodruh z paneláku. Jak se vám pokračování psalo v porovnání s první knihou? Jaké jste na knížku zatím zaznamenal ohlasy? 

Psaní druhého dílu probíhalo v podstatě paralelně s první knihou, což znamená, že jsem na knížce pracoval zhruba pět let. Jsou tam totiž cesty, které proběhly ještě předtím, než byl dopsán první díl. Nicméně druhé pokračování se mi psalo lépe, protože jsem se v denících setkával už s dospělejším Lukášem, a daleko víc jsem se tedy mohl s ním i s jeho myšlenkami ztotožnit. Já osobně mám z knihy velkou radost, protože je dle mého názoru dospělejší, vyzrálejší, a připravuje tak ideální prostředí pro vznik třetího dílu. Ohlasy jsem zatím zaznamenal ve skrze jen pozitivní – a to i od lidí, kteří nečetli první díl. Slyšel jsem, že se lidem líbí forma, kterou je kniha psaná, že je čtivá a nemohou se od ní odtrhnout, za což jsem moc rád. 

Mohl byste čtenáře trochu nalákat na třetí knižní pokračování, které už vzniká? Kam se prostřednictvím vyprávění přesunou tentokrát?

Ve třetím dílu se vydáme na kontinent, na který jsme se v předchozích dvou dílech ještě nedostali, a to do Jižní Ameriky. Prozradím, že tam třeba společně vystoupáme na další pětitisícovou horu (tehdy sopku). 

Dokázal byste charakterizovat vaše PROČ, proč cestujete, a to tím dobrodružnějším stylem, do zemí, kam by se mnozí asi i báli vydat?

Vždy jsem chtěl žít dobrodružný život a to, jakým stylem a kam cestuji, je pro mě definice dobrodružství. To je jeden z důvodů. Dále je to vystoupení z komfortní zóny, rozšiřování si obzorů, setkávání se s úplně jinými kulturami či náboženstvími. V neposlední řadě mi cestování dává možnost podívat se na život jinýma očima, a získat tak komplexnější pohled na svět kolem nás.

Užil byste si i dovolenou ve stylu relax v hotelovém resortu s all inclusive?

Ano, užil. Na dovolených v prázdninových resortech jsem tak trochu odkojený. S rodiči jsme skrze cestovní kancelář vyráželi k moři každý rok, tu do Bulharska, Itálie, Řecka či na Kypr. Odpočívám velice rád, takže dokážu proležet celý den na lehátku s knížkou a úplně vypnout. Je to něco úplně jiného, ale užít si to dokážu.

Z posledních informací, co jsem se dočetla, jste dosud navštívil 49 zemí. Uvědomujete si, čeho si v porovnání s jinými zeměmi na Česku vážíte, co se vám zde líbí? A co vám na ČR/Češích naopak vadí?

Vážím si toho, že jsem došel do fáze, kdy nerad mluvím o tom, co mi kde na kom/čem vadí. Snažím se hledat a přemýšlet primárně nad pozitivními věcmi, takže vám určitě neřeknu, co mi na Česku nebo Češích vadí. Nicméně čeho si v porovnání s jinými zeměmi na Česku vážím, to je určitě naše příroda a krajina, také naše kultura, historie, jazyk či smysl pro humor. Stejně tak miluji české vesnice a venkov obecně.

Zásadní pro vás byla návštěva Indie, po které se také později zrodila značka Bagind. Co máte na Indii rád? Vzal jste si z ní do života třeba nějaký zvyk nebo myšlenkové nastavení?

Nahost a syrovost, to, jak vás doslova svleče donaha. Nemáte možnost si tam nic nalhávat, můžete být upřímný a svůj. Líbí se mi to prostředí bez přetvářky, kde je všechno tak, jak to skutečně je. Zároveň mám rád Indy pro jejich srdečnost, postoj k životu, vztah k rodině, ke zdraví, k přírodě či ke zvířatům. Na Indii mi vyhovuje i ta nekomfortní zóna, která se postupem času začne stávat komfortní a ve které řeším jen důležité věci a ty nepodstatné vypouštím. Na to v Česku někdy zapomínám. 

Co je pro vás doteď na Indii, jejím prostředí či kultuře, nepochopitelné?

Občas nechápu, že ten obrovský kolos funguje – nějak, ale funguje. Ale to, jak se to kolo může stále točit, je nepochopitelné asi pro každého ze západních zemí.

Dříve jste při rozjezdu Bagind ještě pracoval ve fototiskovém studiu, jako produkční nebo jste rozvážel pizzu. Kolik času věnujete značce teď, v době, kdy se rozrostla, ale zároveň máte k sobě větší tým?

V podstatě všechen svůj pracovní čas, tj. 8 hodin denně 5 dní v týdnu, a v myšlenkách pak i po nocích, o víkendech, o dovolené či ve volném čase. Bagind je pro mě momentálně práce na plný životní úvazek. Občas to musím v sobě krotit. Člověk potřebuje i odpočívat, uvědomit si, že svět není jenom Bagind. To se mi ale naštěstí daří, uvědomuju si to i několikrát do týdne, což mě drží stále při chuti. Vždycky se rád do práce vracím.

Jak se vám daří vést značku, když jste delší dobu na cestách? Máte nějakou radu pro podnikatele, kteří by chtěli na delší čas sbalit život a práci do batohu? 

Všechno je to o tom, že mám okolo sebe kvalitní tým lidí, na které se můžu spolehnout. Tým, kde mohu aplikovat základní věc, kterou by se podle mě měl každý podnikatel naučit, a to je delegování činností a procesů. Takže proč můžu cestovat a u toho vést firmu? Protože mám tým, který mi to umožňuje – za což jsem moc rád a moc děkuju. Moje rada tedy zní: vykročte, ideální čas neexistuje. Pokud si myslíte, že alespoň trošku můžete, tak to zkuste. Ono se nic hrozného nestane. Možná se něco zadrhne či pokazí, ale pokud chcete, aby se dítě naučilo chodit, tak ho musíte jednou pustit, i když si třeba malinko natloukne pusu. Počítejte s tím, že se třeba něco nepovede, ale důležité je si tu možnost dopřát. Tady se hodí ještě krásné heslo: kdo chce se naučit létat, musí skočit.

Na podzim jste změnili vizuální identitu značky, logo má nové písmo a přibyl do něj kompas podtrhující myšlenku sdružování výrobců, ať už jsou odkudkoliv. K Dennisovi z Indie a Lindermanovi z Kolumbie jste přibrali druhého indického výrobce. Mohl byste k této spolupráci říct více? Bude na výsledném produktu znát, zda pochází z výroby Dennise, nebo druhého výrobce?

Přesně jak říkáte. Nové logo a nová vizuální identita podtrhuje momentální smýšlení naší značky a vizi, kterou se snaží razit. A ano, na produktu je to vždy znát, protože každá naše výroba má svá specifika, svou tradici i své lokální materiály. To např. znamená, že výrobek z Kolumbie je rozhodně jiný než vyrobek z Indie. Jednak ho vyrábí jiní řemeslníci vzdáleni od sebe tisíce kilometrů, a jednak jsou z úplně jiných materiálů. Naše myšlenka je jednoduchá: najít kvalitní produkt a najít řemeslníka, který dělá svou práci dobře, tradičně, udržitelně a srdečně ke vztahu k lidem, k práci i produktu samotnému. Zároveň svou řemeslnou činností vytváří nějakou hodnotu. To jsou atributy, které by měl splňovat každý náš výrobce. A pokud do tohoto konceptu zapadá, rádi s ním budeme spolupracovat.

Jaké jsou vaše další plány s rozšířením výroby? Přemýšlíte o dalších zemích/kontinentech? 

Určitě přemýšlíme, protože vize Bagind se naplní jedině tehdy, když do naší rodiny přibudou další výroby. Kolumbií to jen začalo a určitě budeme pokračovat dál. Momentálně přemýšlíme o dalším kontinentu a o jiných zemích, ale nic vyloženě konkrétního zatím nemáme. Věřím však, že to se během následujících měsíců změní a že příští rok již bude ve znamení nějaké další výroby.

A můžete prozradit vaše plány v oblasti tržní expanze?

Uvažujeme o další tržní expanzi v Evropě. Přemýšlíme o expanzi formou tzv. marketplaces, tzn. že nebudeme chtít expandovat na nové trhy jen skrze vlastní e-shop nebo naše vlastní prodejny. Tedy ano, i marketplaces pro nás představují určitý kanál, kterým se chceme vydat. Momentálně je ale vše v přípravě, více budeme vědět snad začátkem příštího roku. 

Říkáte, že děláte věci, které vás baví a naplňují. Přepadne vás někdy strach, že by vás přestalo naplňovat vedení Bagind? Co byste v tom momentě pravděpodobně udělal?

Když člověk dělá jen to, co ho baví a opravdu naplňuje, tak z mého pohledu se vlastně nic špatného nestane, když to pomine, protože vím, že to vystřídá něco jiného. Strach tedy určitě nepociťuji, beru to tak, že když se to stane, tak se to prostě stane. A ne nadarmo, ale proto abych mohl být dál šťastný. Takže spíš bych měl strach, zda zvládnu odhadnout moment, kdy mě to přestává bavit a kdy bych měl něco změnit. Momentálně se na to dívám tak, že pokud budu na vztahu k Bagind dál pracovat, tak tady se mnou může klidně být dalších třicet let. Určitě je to i výzva. Nicméně při nějaké první překážce, která nastane, to rozhodně hned nehodlám zabalit. Budu chtít zapracovat na svém vztahu vůči značce a posunout to tak, aby mne to stále bavilo. Bagind jednou už je a bude mojí součástí. 

Dříve bylo vaší ambicí např. natáčet dokumentární filmy, stále tato ambice přetrvává? Můžeme se v budoucnu těšit na nějaký snímek?

Ambicí bych to asi nenazval, anebo v minulosti možná ano – mladistvá ambice naivního kluka cestovatele. Když si na to vzpomínám, je to hezké, nicméně v současnosti určitě ne, rád se věnuji jiným věcem, baví mě psaní. Neříkám, že v budoucnu bych třeba nebyl rád u zrodu nějakého dokumentárního filmu, stále se mi to líbí, ale momentálně v této oblasti žádné ambice nemám. 

Jaké jsou vaše cíle a sny, ať už v cestování, nebo obecně v životě?

Chci být prostě šťastný, chci dělat věci, které mě naplňují. Chci se oženit se svou snoubenkou, kterou jsem letos požádal o ruku, mít rodinu, děti. Chci si vyzkoušet žít nějakou dobu v zahraničí, mít místo, kterému budu moct říkat trvale domov. V cestování se chci vydat na nějaké další dobrodružné expedice, cesty, které mají přesah a stojí za to je podniknout. Chci určitě dále psát a vydat třetí knížku. Také chci, aby firma Bagind naplnila svoji vizi, a to je být světovou značkou, která dává příležitost šikovným řemeslníkům z celého světa.

Zdroj: Bagind archiv

Také vám představa masového zájezdu s cestovkou nahání husí kůži? Netoužíte po dovolené v uzavřeném luxusním resortu a kempy jsou vybookované nebo pro vás moc rušné? Klid a kouzlo čisté přírody si můžete za ucházející poplatek užívat díky online platformě Bezkempu, která vás propojí s lidmi, kteří mají zajímavý pozemek. Čechy služba, s níž najdete místo k nocování v lese, na vinici, v blízkosti národních parků, u vody či v jelení oboře nadchla. Loni si zákazníci přes Bezkempu rezervovali pozemky za 22 milionů korun. V nejvytíženější den na různých místech nocovalo 2 600 osob.

Turistů a karavanistů je hodně a množství lidí, kteří objevují krásy Česka, se ještě rozrostlo v době pandemie. Úřady divoké kempování zakazují a každý pozemek zkrátka přece jen někomu patří. Abyste mohli spát v klidu a beze strachu, že vás někdo uprostřed noci vykáže nebo že snad dostanete pokutu, využijte radši Bezkempu. Navíc můžete zažít nefalšovanou romantiku v přírodě a lépe se seznámit s místními. V blízkosti farmy či sadu ochutnáte lokální zemědělské produkty, a tak zažijete „farmářské trhy“ přímo u zdroje.

Poplatek za noc se pohybuje v průměru kolem 300 korun. Z každého propojení s majitelem pozemku si služba nechává 20 procent. Pro začínající kempaře navíc nabízí Bezkempu kompletní pohodlný servis – kromě nabídky čítající zhruba 1200 míst zde zájemci najdou i sekci s nabídkou karavanů a obytných vozů k zapůjčení.

V červnu se spoluzakladatelé – bratři Petr a Pavel Nohejlovi a Michal Strnad (též majitel společnosti Lemicom provozující mimo jiné Bezpotisku) – s projektem přestěhovali z webu na aplikaci. Tak, aby lidé mohli řešit rezervace, i když nemají signál, vyhnuli se problémům s nalezením GPS pozemku nebo si mohli najít místo na přenocování opravdu na poslední chvíli a na pár kliků si ho zajistili.

Služba je pro všechny slušné a civilizované lidi, kteří chtějí utéct před hlukem a negativními dopady civilizace. V Bezkempu vytvořili i kodex, etické desatero bezkempaře, v němž naleznete body jako například „Nevyleješ záchod svůj“, „Nepodpálíš“, „Nevožereš“ a podobně.

Cílem majitelů není udělat z projektu masovou záležitost, ale aby míst, kde je možné v přírodě strávit hezkou, ale klidnou dovolenou, bylo na mapě Česka co nejvíc. Je z čeho vybírat, pro větší přiblížení místa doporučujeme nahlédnout do sekce „Vaše cesty“, kam lidé píšou recenze, zážitky a vkládají fotky z cest. Projekt se přelil i na Slovensko a pár jím zprostředkovaných míst najdete i v zahraničí. Postupně službu překládají do angličtiny, němčiny a polštiny.

Zdroj: Bezkempu

Pokud vás při cestování odrazuje finanční stránka, věřte nám, že cestovat se dá i docela levně. Dokonce i s kapkou luxusu! Stačí se držet několika pravidel. Nejvíce se dá ušetřit na letenkách a ubytování. U letenek sledujte dostupnost nějakou tu dobu. Ceny letenek dost kolísají, a tak se může stát, že v pondělí najdete letenky za pět tisíc a v úterý už budou za tisíc korun. Buďte vytrvalí a nedělejte ukvapené rozhodnutí. Co se ubytování týče, hostely a AirBnb jsou vždy tou levnější variantou. Pokud najdete ubytování u někoho doma na poslední chvíli, je dost možné, že ho seženete i se slevou.

Kam se ale vydat?

Kostarika

Pokud vás láká Střední Amerika, Kostarika je ideální volbou. Kostarika nabízí spoustu krásných míst, ukrytých v přírodě. Zároveň je považována za jednu z nejbezpečnějších zemí. Ať už se chystáte cestovat sám nebo s někým, můžete být v klidu a cítit se bezpečně.

Kostarika nabízí neskutečné množství vodopádů, slunečných pláží nebo aktivních sopek. Všechny v rozsáhlé přírodě plné exotických a pozor, občas i jedovatých, zvířat. Kostariku můžete navštívit v jakékoliv roční období, protože teploty zde nepadají pod 18 stupňů, a tak se nemusíte bát, že byste mrzli. Je však možné, že zemi navštívíte v takzvaném období dešťů, což by vám mohlo výlet lehce zkomplikovat. Věříme však, že nejste z cukru a ani lehký déšť vás nevyvede z míry!

Určitě byste neměli oželit výstup k aktivní sopce Arenal. Ta se tyčí ve stejnojmenném národním parku, který je plný turistických tras, a tak se nemusíte bát, že byste zabloudili. Cestou narazíte na Národní aprk Monteverde, který je ideální pro poznání deštného pralesa. Je vyznačený turistickými cestami a zároveň vás naprosto vtáhne do nitra. Jako Mauglího. Další chloubou je La Fortuna- veliký vodopád v prostředí mechů a kapradí. Pokud si představujete nějaké pohádkové místo plné tančících víl, vypadá rozhodně takhle!

1, 2-3

Srí Lanka

Srí Lanku najdete ve jihovýchodní Asii, jedná se o ostrovní stát. Najdete v ní různorodé vyžití. Ať už chcete na písečné pláže, do listnatých džunglí nebo mezi čajové plantáže. Dovolenou si můžete naplánovat přesně dle vašich představ a cílů. Na Srí Lance je teplo celoročně, jedná se o tropickou zemi. Co se týče surfování, to si na Srí Lance spíše neužije, a když, budete muset hledat. Vlny zde nejsou moc vysoké, pláže jsou sestupné, a tak jsou vhodné i pro cestování s dětmi.

Pokud vás láká život pod vodou, doporučujeme navštívit Hikkaduwa. Jsou zde korálové útesy, a tak si můžete užít pestrobarevné potápění v ráji. Pláže s hnědým pískem nenajdete jen tak někde, proto se na ně můžete jet podívat do Kalutara. Krom rozlehlých pláží najdete v blízkosti i plno restaurací a obchůdků.

Plno inspirace najdete i ve videu YoutuBerky Stylewithme:

Rakouská jezera

Pokud chcete někam blíže a zároveň chcete načerpat energii z nádherné přírody, Rakouská jezera jsou to pravé. Pro tuto dovolenou se vyplatí jet autem nebo karavanem. Ale kdo by nechtěl na pořádný road trip napříč přírodou? Výhodou je, že si pro dovolenou nemusíte vytěsňovat dlouhý čas, protože se budete pohybovat blízko Česka. A jak si takovou dovolenou zorganizovat? Určitě je dobré si zjistit, na jakých místech můžete parkovat/ stát s karavanem, abyste se vyhnuli případným pokutám a nepříjemnému překvapení. Pokud si nejste jisti, zda na místě můžete přenocovat, najděte si nejbližší kempy, které nejsou drahé. V případě, že se rozhodnete pro přenocování pod širákem či ve stanu, myslete na bezpečnost! Ušetřit se dá připraveným jídlem z domova. Pokud jídlo zavaříte do sklenic, nějakou dobu vydrží a vy ho můžete jednoduše ohřát.

Největší přírodní jezero ledovcového původu se jmenuje Achensee. Bývá označované jako alpský fjord. Jakmile ho uvidíte, bude vám jasné, proč. Připomíná mořský záliv ve Skandinávii. Je obklopen horami a přírodou. Jezero je velmi čisté a vhodné pro koupání. Za navštívení určitě stojí i Neziderské jezero. Je označováno jako rakouské moře. Není hluboké a nachází se uprostřed krásné přírody. Vhodné je pro jachting nebo kanoistiku. Jezero Mondsee je pojmenováno podle svého tvaru, který připomíná půlměsíc. Jedná se o nejteplejší jezero v Horním Rakousku. Je vhodné pro potápění, vodní lyže nebo jachting.

4-6

Santorini

Patří k top řeckým ostrovům. Pokud vás lákají čistá bílá městečka s výhledem na čisté moře, je právě Santorini to pravé ořechové. Santorini vznikl po výbuchu starověkého ostrova Théra, zhruba 1500 let před Kristem. Na ostrově je poměrně draho. Nejlepší čas, kdy ho navštívit je běhěm léta, což není nápad, který budete mít jen vy. Proto se připravte, že nebudete na ostrově sami a potkáte poměrně dost turistů. To samozřejmě není na škodu!

Jestli se ptáte, odkud jsou vyfocené ty slavné západy Slunce nad malebným městečkem, bude to nejspíše město Fira. Díky svému postavení je ideální pro Sluncem zalité fotografie. Zážitkem jsou jen samotné uličky Firy, pokud byste však chtěli vidět některou z památek, navštivte katolický kostel zvaný Tři zvony Firy. Má obvyklou modrou kopuli a bílou fasádu. Cca 12 km od Firy najdete takvzanou Red beach. Svůj název nemá jen tak. Oblázky a skály kolem pláže mají červenou barvu. Písek se skládá z prášku ze sopečné horniny, a tak má lehce načervenalou barvu. Míchá se společně s černým sopečným prachem. A pokud byste malebných uliček neměli dost, zavítejte do Imerovigli. Patří mezi nejvýše postavené města na ostrově, cca 330 metrů nad mořem. Narozdíl od Firy je klidnějším a méně navštěvovaným. Nejlepší výhled najdete na skále Skaros, kde je i bývalá Benátská pevnost.

Kuba

Na Kubě zažijete tu pravou exotiku. Jedná se o Karibský ostrov, na kterém zažijete teplo celoročně.

Určitě vám doporučujeme navštívit hlavní město Kuby- Havanu. Havaně se přezdívá Paříž Karibiku. Pokud vám nevadí, usadit se jen v jednom městě, právě Havana vám to umožní. Nabízí nespočet možností na výlet a vyžití. Ještě neumíte salsu? Právě Havana je to místo, kde byste se ji měli naučit! Najděte si některou z místních tanečních škol a nechte se unášet rytmem Karibiku. Dalším, rozhodně velkým zážitkem je ochutnání pravého kubánského doutníku. Není pochyby o tom, že kvalitnější doutníky než na Kubě neseženete. A tak, ať už jste kuřáci nebo ne, ochutnejte ho! Navštívit byste měli i kabaretní bar Tropicana, ve kterém předvádí svá čísla ti nejlepší umělci. Kuba je ideální pro milovníky života a nočních klubů!

S vypuknutím pandemie se stejně tak jako ostatní Češi vydali vášniví cestovatelé Eliška (známá svým instagramovým profilem @timetofit) a Jaroslav objevovat krásy své země. Při svých cestách narazili na místa, která zatím odolávala vlivu masové turistiky. Dovolíme si tvrdit, že odteď na ně bude jezdit čím dál více návštěvníků, a to díky nové aplikaci Placehunter, kterou tvůrci vydali na začátku dubna. Pokud aplikaci ještě nemáte, věříme, že si ji v následujících momentech stáhnete, a budete výlety plánovat už jen s ní.

V Placehunteru najdete pečlivě vybraná místa, která Eliška s Jaroslavem osobně navštívili a také nafotili. Ať už jde o přírodní lokality, hrady a zámky, skanzeny, technické symboly nebo vzpomínkové artefakty z válečných dob, dvojice u nich garantuje, že opravdu za výlet stojí. Do aplikace zařadili místa, která mají kouzlo a jsou velmi fotogenická. Důraz na fotogeničnost je pro aplikaci charakteristický – najdete v ní i rady, odkud, za jakého počasí a ve který čas místo ideálně vyfotit.

Pár nabídku zúžil tak, aby uživatele zbytečně nezahlcoval a nevytratila se exkluzivita a kouzlo míst. Každá lokalita má vlastní profil, kde je její popis, souřadnice, fyzická i časová náročnost nebo navigace na nejbližší parkoviště. Nechybí ani možnost si místo zadat do oblíbeného výběru, případně si ho po návštěvě odškrtnout. Není potřeba již dohledávat nějaké další informace.

Na počátku se pár inspiroval Gastromapou Lukáše Hejlíka. Vývoj aplikace trval čtyři měsíce a dva dny poté, co ji spustili, měla již téměř 8 600 uživatelů a dokázala se v App Storu dostat na první příčku jako nejstahovanější bezplatná aplikace v ČR. Za technickou tvorbou Placehuntera stojí Jaroslavův tým z edgy.digital, Eliška se zhostila práce na obsahu.

V budoucnu plánují mapu míst rozšířit o další evropské země a časem možná o vzdálenější kouty světa. Při expanzi by rádi navázali spolupráci s lokálními cestovateli a fotografy, aby jim s tvorbou obsahu pomohli.

Placehunter je ke stažení zdarma pro iOS a Android. Ve free verzi najdete 16 míst, pro odemčení ostatních lokalit je třeba uhradit předplatné (79 Kč měsíčně či 649 Kč za rok).

Tak kam to bude? Vyrazte, dokud nám opět nezavřou okresy…

Zdroj: Eliška Hudcová