Je brzy ráno. Jitro bez ranní rosy, která kvůli betonovým chodníkům se stala pouhou představou v hlavách obyvatel hlavního města. Jdeš opačným směrem než ranní dav, který se hrne jako každý den do špinavého metra. Jsi rozcuchaná a na sobě máš šperky z včerejšího večera a černý šat, jenž pohltí noční život města. Srdce ti po pátečním večeru puká, ale nikdo si ničeho nevšimne. Možná nechce. Někdo na tebe mluvil, ale nepamatuješ si nic z toho, co říkal. Tvoje pocity jsou šedivé stejně jako vznášející popílek smogu ve vzduchu, jenž zhluboka nasáváš do plic přes bavlněnou šálu. Občas máš pocit, jako když na sebe bereš celou strastnou historii lidstva. Na pár minut si přeješ, aby lidé viděli to, co se v tobě ukrývá.